Proč zrovna gen NOVA1

Muotriho laboratoř nejprve pročesala genomy neandertálců a denisovanů a porovnala je s moderními lidmi. Identifikovala 61 genů, v nichž se moderní lidé liší od obou archaických linií. NOVA1 z nich vyčníval. Jde o takzvaný master regulátor alternativního splicingu, protein, který v raném vývoji mozku rozhoduje o tom, jak se z jednoho genu vyrobí různé varianty bílkovin. Narušení NOVA1 ovlivňuje stovky dalších genů najednou, od synaptických proteinů po faktory řídící dělení buněk. Prakticky řečeno: pokud chcete jedinou změnou pohnout co největším množstvím vývojových drah v nervové tkáni, NOVA1 je ideální kandidát.

Samotná úprava přitom byla minimální. Záměna jednoho nukleotidu vedla k výměně jediné aminokyseliny (izoleucinu za valin) v proteinu NOVA1. Různé studie ji číslují odlišně (I200V ve studii z roku 2021, I197V v navazující práci z roku 2025), ale jde o tutéž změnu. Archaickou variantu vědci vložili do lidských indukovaných pluripotentních kmenových buněk a nechali je samovolně organizovat do kortikálních organoidů.

Co organoidy ukázaly

Rozdíly se projevily na několika úrovních najednou:

• Tvar a velikost. Organoidy s archaickou variantou NOVA1 dorůstaly menšího průměru a jejich povrch byl výrazně členitější; vyšší takzvaná rugozita, tedy „zvrásněnost“, připomínající spíš popcorn než hladkou kuličku.
• Růst a buněčné složení. Proliferace nervových progenitorových buněk se lišila, vývoj probíhal pomaleji a buněčné populace se skládaly v jiných poměrech.
• Splicing a genová exprese. Stovky genů vykazovaly odlišný alternativní splicing, tedy jiné „střihové varianty“ mRNA. To odpovídá roli NOVA1 jako uzlového regulátoru.
• Synapse. Hladiny synaptických markerů SYN1 a PSD95 byly nižší, menší byla i kolokalizace pre- a postsynaptických struktur. Jednoduše: synapse se tvořily méně a jinak.
• Elektrická aktivita. Elektrofyziologické profily neuronů se lišily od kontrolních organoidů s moderní lidskou variantou NOVA1.

Všechna měření probíhala na isogenním pozadí, genetický kontext buněk byl jinak identický. A právě to dělá výsledky tak čitelné: jakýkoli pozorovaný rozdíl jde připsat právě té jedné aminokyselinové záměně.

Co z toho neplyne

Lákavé je napsat, že neandertálci „mysleli jinak“. Jenže kortikální organoid není mozek. Nemá cévní zásobení, senzorické vstupy, imunitní systém ani životní historii organismu. Odborný konsenzus dnes výslovně doporučuje nepoužívat popularizační označení „mini-mozek“; přesnější je mluvit o nervovém organoidu, který modeluje rané fáze vývoje mozkové kůry.

Studie proto nedokazuje, že neandertálci měli horší paměť, jiný jazyk nebo slabší sociální vazby. Nedokazuje ani to, že právě NOVA1 rozhodl o jejich vyhynutí. Muotriho laboratoř sice dlouhodobě zkoumá, jaké genetické změny mohly odlišit kognitivní a sociální schopnosti moderních lidí od archaických příbuzných, ale to je výzkumný program, ne závěr jedné práce. Bezpečný výrok zní takto: jedna lidsko-specifická změna v klíčovém splicing regulátoru prokazatelně mění raný neurovývojový program. Co to znamenalo pro živého neandertálce, zůstává otevřené.

Navazující výzkum a český kontext

V roce 2025 vyšla v Nature Communications navazující studie, tentokrát na myších: vědci do myšího genomu vložili naopak lidskou variantu NOVA1 a sledovali změny ve vokalizaci a chování. Výzkumná linie tedy pokračuje, od organoidů přes zvířecí modely k postupnému skládání mozaiky.

Cerebrální organoidy přitom nejsou jen doménou amerických laboratoří. V Česku s nimi pracuje například skupina Dáši Bohačiakové na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, která na 3D mozkových organoidech modeluje Alzheimerovu chorobu i glioblastom. Na CEITEC vyšla v Cell Reports práce o organoidech odvozených od pacientů s mutacemi genů PSEN1 a PSEN2. A v letech 2024–2026 běží na Masarykově univerzitě ve spolupráci s Akademií věd a pražským IKEM projekt zaměřený na organoidové modelování ischemického poškození mozku. Česká věda tedy technologii aktivně používá, byť zatím spíš pro nemoci než pro evoluční otázky.

Článek Vědci vytvořili mozkové organoidy s neandertálskou variantou genu a sledovali rozdíly ve vývoji se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co se při zívnutí děje v těle

Celý akt trvá typicky čtyři až sedm sekund a je daleko složitější než pouhý hluboký nádech. Čelisti se rozevřou do maxima, hltan se roztáhne na tří- až čtyřnásobek svého klidového průměru, bránice a mezižeberní svaly se prudce stáhnou. Následuje mohutná inspirační fáze, krátký vrchol protažení a rychlý výdech s uvolněním svalového napětí. Podle přehledové práce z roku 2022 je tento stereotypní vzorec prakticky totožný u většiny obratlovců, od plazů přes ptáky po primáty.

Proč tak složitý manévr? Gallupova termoregulační teorie nabízí elegantní vysvětlení: rozevření dýchacích cest a silné protažení svalů čelisti a hltanu mění prokrvení hlavy a krku. Nadechnutý vzduch chladnější než tělesná teplota přitom funguje jako médium pro odvod tepla. Výsledkem je krátký kompenzační reflex, něco jako nouzový ventilátor, který se zapne na pár sekund, odvede přebytek tepla a zase ztichne.

Zlomek stupně, který spustí reflex

Nejpřímější číslo pochází z experimentu na potkanech, kterým výzkumníci měřili mozkovou teplotu přímo. Před každým spontánním zívnutím zaznamenali rychlý vzestup o přibližně 0,1 °C. Po zívnutí následoval pokles o srovnatelnou hodnotu. Desetina stupně, tolik stačí, aby se reflex spustil.

U lidí takto přesný práh zatím přímo doložený není. Intracerebrální měření u zdravých dobrovolníků se z pochopitelných důvodů neprovádí. Gallupův tým proto šel jinou cestou: v sérii experimentů manipuloval teplotu zvenčí. Chlazení čela, nosní dýchání chladným vzduchem, studený obklad na krku nad karotidami, to vše zívání prokazatelně tlumilo. Zahřátí stejných oblastí ho naopak podporovalo. Výsledky opakovaně potvrdily, že teplota je klíčová proměnná, i když přesný „spínač“ v jednom mozkovém centru dosud popsaný není.

Proč zívání nefunguje ve vedru

Termoregulační teorie má jednu testovatelnou předpověď, která ji odlišuje od všech ostatních: zívání by mělo mít teplotní okno účinnosti. Když se okolní vzduch přiblíží tělesné teplotě, nadechnutí už nepřináší chladicí výhodu a zívnutí by bylo zbytečné, možná dokonce kontraproduktivní.

Přesně to Gallup a Eldakar potvrdili v terénní studii sezónní variability. V letním vedru kolem 37 °C lidé zívali výrazně méně než na jaře či na podzim. A co je podstatné: platilo to i pro nakažlivé zívání, tedy ten typ, který se šíří od člověka k člověku. Kdyby šlo čistě o sociální efekt řízený empatií, teplota vzduchu by neměla hrát roli. Ale hraje.

Nakažlivé zívání: sociální nadstavba, ne empatie

Tady je důležité rozlišit dvě vrstvy. Spontánní zívání, které přijde samo, má podle dosavadních důkazů primárně fyziologickou funkci. Nakažlivé zívání, kdy zívnete, protože zívl někdo vedle vás, je evolučně mladší nadstavba typická pro sociálně žijící druhy.

Dlouho se předpokládalo, že nakažlivé zívání je projevem empatie a zrcadlových neuronů. Kritická rešerše Massena a Gallupa z roku 2020 ale označila důkazy pro tuto vazbu za nekonzistentní a neprůkazné. Studie s transkraniální magnetickou stimulací zase ukázala, že pokus zívnutí potlačit zvyšuje nutkání k němu a mění projev spíš na „potlačené“ zívnutí, ale samotnou dispozici nesmaže. Motorické a „zrcadlící“ mechanismy roli hrají, empatie jako hlavní vysvětlení ale neobstála.

Pravděpodobnější scénář? Nakažlivé zívnutí mohlo u raných skupinově žijících lidí fungovat jako synchronizační signál, nápověda o klesající bdělosti, která sladila pozornost a odpočinek celé skupiny. Ne sdílení nudy, ale koordinace ostražitosti.

Kdy zívání přestává být normální

Dospělý člověk zívne v průměru asi devětkrát denně, u některých lidí může být běžných i dvacet zívnutí. Samo o sobě to nic neznamená. Pozornost si zaslouží skoková změna oproti vlastnímu normálu, zejména víc než tři zívnutí za patnáct minut opakovaně během dne, bez zjevné únavy nebo nudy.

V českém kontextu stojí za zmínku antidepresiva ze skupiny SSRI. Sertralin i escitalopram, dva nejčastěji hlášené přípravky v přehledu farmakovigilance SÚKL za rok 2024, mají zívání uvedené mezi nežádoucími účinky přímo v oficiálním souhrnu údajů o přípravku. Kdo po nasazení nebo změně dávky SSRI začne zívat nápadně častěji, nemusí panikařit, ale má o tom informovat svého lékaře.

Urgentně řešit je třeba situaci, kdy nadměrné zívání doprovází slabost končetin, pokles koutku úst, porucha řeči nebo jiné neurologické příznaky. Patologické zívání totiž může být průvodním jevem cévní mozkové příhody, Parkinsonovy choroby či roztroušené sklerózy.

Článek Zívání nemá nic společného s kyslíkem. Mozek ho spouští jako nouzový chladič, když mu stoupne teplota o zlomek stupně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Molekula jménem GRP a její překvapivé sídlo

Chemická látka, o kterou jde, se jmenuje gastrin-releasing peptide, zkráceně GRP. Sama o sobě není novinkou, vědci ji znali desítky let z jiných souvislostí. Čchenův tým ale ukázal něco nečekaného: GRP a receptor GRPR hrají klíčovou roli v suprachiasmatickém jádru, tedy v té části mozku, kterou většina lidí zná jako „biologické hodiny“ řídící spánek a cirkadiánní rytmus.

Proč zrovna tam? Suprachiasmatické jádro (SCN) přijímá přímý vizuální vstup z očí. Funguje jako rychlý filtr biologicky důležitých signálů z okolí a škrábající se soused je v přírodě právě takovým signálem. Může znamenat parazity, dráždivou látku, hrozbu. SCN tu nevystupuje jako centrum spánku, ale jako poplachový přepojovací uzel.

Experiment s „vypnutím“: svědění zmizelo, škrábání zůstalo

Nejpřesvědčivější část původní studie je pokus s blokací. Když vědci u myší chemogeneticky umlčeli GRP neurony v SCN nebo vyřadili GRPR receptor, stalo se přesně to, co by čekal málokdo: myši přestaly napodobovat škrábání druhých. Úplně. Ale když jim vědci aplikovali na kůži histamin nebo jiný dráždivý podnět, škrábaly se normálně. Jak shrnuly americké Národní instituty zdraví, nešlo o vypnutí schopnosti se škrábat, ale o přerušení jediného konkrétního okruhu, který převádí pozorované chování na vlastní tělesnou reakci.

Krátká věta to vystihne nejlépe: mozek přestal „chytat“ svědění od druhých.

Od oka k poplachu: vizuální dráha, která obchází vědomí

V roce 2022 navazující tým popsal v Cell Reports celou cestu signálu. Světlo z obrazu škrábajícího se zvířete dopadne na sítnici, odkud ho speciální gangliové buňky (ipRGC) pošlou přímo do SCN. Tam GRP neurony aktivují GRPR neurony, které předají informaci do paraventrikulárního jádra thalamu (PVT). Vizuální kůra ani colliculus superior, tedy „klasické“ zrakové struktury, v tomto okruhu podle autorů potřeba nebyly.

To je podstatné. Znamená to, že signál běží subkortikální zkratkou, která obchází vědomé zpracování obrazu. Mozek pozorovatele převede vnímané ohrožení na vlastní tělesný poplach dřív, než stihne vyhodnotit, co vlastně vidí. Autoři to interpretují jako anticipační obranný mechanismus: zvíře zachytí, že jiný jedinec reaguje na možného parazita, a spustí vlastní ochranné chování preventivně.

Háček: video nestačí vždy a čich hraje svou roli

Příběh by mohl skončit elegantním schématem oko → SCN → svědění. Jenže věda není lineární. Studie z roku 2019 publikovaná v Molecular Brain se pokusila videoinduované sociální svědění u myší zopakovat a neuspěla. A práce z roku 2024 ve Scientific Reports přidala další vrstvu: u myší se sociální svědění spolehlivě přenášelo hlavně při fyzickém kontaktu se známým jedincem ze stejné klece. Anosmické myši, tedy ty bez čichu, efekt nevykazovaly vůbec. Pachové stopy a vzájemná známost jedinců se ukázaly jako zásadní doplnění zrakových podnětů.

Obraz „nakažlivého svědění“ je tak u myší složitější, než naznačuje samotný okruh GRP–GRPR. Nejde o jednoduchý vizuální reflex, ale o skládanku zrakových, čichových, paměťových a sociálních vstupů.

Co víme u lidí a co zatím ne

U lidí je sociální svědění doložené, ale jinak. Studie v British Journal of Dermatology ukázala, že sledování videí se škrábáním zvyšuje subjektivní pocit svědění i skutečné škrábání, a efekt je výrazně silnější u pacientů s atopickou dermatitidou než u zdravých dobrovolníků. U makaků rhesus popsali vědci zvýšené škrábání jak po živém pozorování, tak po videu.

Konkrétní mechanismus GRP–GRPR v suprachiasmatickém jádru je ale experimentálně doložený výhradně u myší. U lidí zatím nikdo neprovedl analogický zásah do SCN a z etických důvodů to ani není na pořadu dne. Současné klinické přehledy léčby chronického svědění, včetně těch publikovaných v JAMA, pracují se zcela jinými přístupy: lokální terapií, fototerapií, systémovými léky a zvládáním stresu. GRP ani GRPR v léčebných algoritmech zatím nefigurují.

Přesto má objev praktický přesah. Pro lidi s ekzémem nebo chronickým svěděním dává smysl vnímat vizuální podněty (třeba videa se škrábáním na sociálních sítích) jako reálný spouštěč, kterému se dá vyhnout. Vyhýbání se těmto podnětům není univerzální léčbou, ale může být rozumnou prevencí záchvatů.

Mozek zjevně nepotřebuje důvod, aby spustil svědění. Stačí mu cizí signál ohrožení a pár molekul na správném místě. Zbytek zařídí evoluce rychleji, než stačíme zvednout ruku a začít se škrábat.

Článek Stačí vidět, jak se někdo škrábe, a váš mozek spustí svědění. Klíčem je peptid, který vědci dokázali vypnout se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedna sada neuronů, dva oddělené kanály

Hipokampus si lze zjednodušeně představit jako smyčku: zubatá fascie (DG) předává signál do CA3, odtud pokračuje do CA1 a z CA1 míří ven, mimo jiné do retrospleniální kůry, která se podílí na prostorovém vnímání a dlouhodobém ukládání. Dosud se předpokládalo, že CA1 v tomto řetězci funguje hlavně jako přestupní stanice.

Buzsákiho tým ale zjistil, že tatáž populace CA1 neuronů obsluhuje vstupní i výstupní kanál, pokaždé však v jiném vzorci společné aktivity. Představte si orchestr, kde stejní muzikanti hrají dvě různé skladby: ne současně, ale střídavě, a přitom se jim melodie nemíchají. A právě toto oddělení autoři nazývají „komunikační podprostory“. Podle tiskové zprávy NYU přibližně čtvrtina paměťových buněk v CA1 slouží jako sdílený hub obou kanálů. Klíčoví hráči přitom sedí hlavně v hlubších podvrstvách CA1 na ose směrem k retrospleniální kůře.

Proč mozek potřebuje „ústřednu“

Paměť stojí před paradoxem. Musí současně dělat dvě protichůdné věci: vstřebávat nové zážitky a zároveň chránit ty staré před přepsáním. Kdyby každý nový signál volně proudil do kortikálního úložiště, riskoval by, že se smíchá s dřívějšími stopami a vytvoří falešné asociace.

CA1 ústředna je jednou z odpovědí, jak to síť řeší. Nepotřebuje víc buněk, stačí chytřejší přepínání těch stávajících mezi různými rolemi. Vstupní kanál z CA3 nese čerstvou zkušenost, výstupní kanál do retrospleniální kůry ji balí pro dlouhodobější uložení. A protože oba kanály běží na překrývající se neuronové populaci, ale v odlišných vzorcích souhry, se signály „nekříží“.

Co se děje v noci

Mechanismus nekončí s usnutím, naopak. Během spánku se v hipokampu objevují takzvané ostré vlny s oscilacemi (sharp-wave ripples), krátké výbuchy synchronní aktivity, které fungují jako jakési noční přehrávání denních zážitků. Starší výzkum ukázal, že tyto vlny se šíří z hipokampu přes subikulum právě do retrospleniální kůry a slouží k přenosu čerstvých stop do vzdálenějších oblastí mozku.

Buzsákiho tým nyní doplnil důležitý dílek: CA1 neurony, které přes den obsluhují vstupně-výstupní kanály, se v noci znovu aktivují při opětovném přehrávání. Reaktivace podprostorů CA1–CA3 po zkušenosti koreluje s tím, jak intenzivně se daná vzpomínka přehrává. Noční směna ústředny tedy pokračuje, jen místo živého vstupu přehrává záznamy.

Není to jediný přepínač v mozku

CA1 ústředna není osamocená. Letos vyšly i další studie popisující přepínací mechanismy jinde v paměťových okruzích:

• Mediální septum → entorhinální kůra: GABAergní dráha, která umožňuje přepínat mezi starou a aktualizovanou epizodickou pamětí.
• Prefrontální kůra → mediální entorhinální kůra: okruh rozhodující, zda se vzpomínky integrují do společného rámce, nebo zůstanou oddělené.

Žádný z těchto mechanismů není totéž co CA1 ústředna, ale dohromady ukazují, že mozek má celou soustavu „přepínačů“ na různých úrovních. Autoři z NYU sami uvádějí, že dalším krokem bude testovat, zda se podobné podprostorové kanály objevují i v jiných paměťových uzlech.

Co to znamená pro medicínu a umělou inteligenci

Přímá cesta k léčbě poruch paměti z tohoto objevu zatím nevede. Jde o základní výzkum na myších, bez lidské validace. Autoři ale upozorňují, že mechanismus může napovědět, jak selhávají paměťové okruhy u Alzheimerovy choroby; současná literatura skutečně posouvá pozornost k poruchám rovnováhy excitace a inhibice v okruzích, což s principem CA1 ústředny úzce souvisí.

Zajímavější může být inspirace pro umělou inteligenci. Dnešní neuronové sítě při průběžném učení narážejí na takzvané katastrofické zapomínání, kdy nová data přepisují stará. Studie z Nature 2024 o ztrátě plasticity v hlubokém učení dokumentuje, že prosté pokračování tréninku na nových datech často degraduje dřívější znalosti. CA1 ústředna nabízí trojici principů, které by mohly pomoci: oddělené komunikační kanály na sdílených jednotkách, průběžné učení bez přepisování a offline přehrávání zkušeností. NYU to výslovně rámuje jako možný vzor pro pružnější AI.

V Česku na příbuzných tématech pracují minimálně dvě pracoviště: skupina neurobiologie spánku, paměti a kognice v NÚDZ a Laboratoř neurofyziologie paměti ve Fyziologickém ústavu AV ČR. Přímou repliku newyorské studie zatím žádné české pracoviště nepublikovalo, ale výzkumné zázemí pro navazující práci existuje.

Mozek neřeší ukládání vzpomínek hrubou silou, nepřidává nové buňky na každý nový zážitek. Místo toho přeorganizovává souhru těch stávajících, a to tak precizně, že dva protichůdné signály mohou sdílet tutéž síť, aniž by se navzájem poškodily. Elegantní řešení. A zatím jen částečně pochopené

Článek Vědci popsali mozkový mechanismus, který pomáhá ukládat nové vzpomínky. Je to vlastně takový „přepínač“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obličej se třemi očima jste nikdy nepotkali

Barrettová pracuje s rozsáhlými sbírkami snových záznamů a její argument je překvapivě jednoduchý. Pokud lidé ve snech popisují tváře s anatomicky nemožnými rysy (více očí, průhledná kůže, obličej bez úst nebo s prvky, které v reálném světě neexistují), pak mozek zjevně nemusí kopírovat to, co už viděl. Stačí jediný takový případ a absolutní tvrzení „jen tváře, které znáte“ padá.

A takových případů je v záznamech víc než dost. Barrettová mluví o snících, kteří detailně popisují tváře s konfigurací, jakou žádný živý člověk nemá. Nejde o vágní pocity, jde o konkrétní vizuální detaily, které si snící pamatují po probuzení. Dylan Selterman z Johns Hopkins DREAM Lab její závěry potvrzuje a dodává klíčovou poznámku: i kdyby většina realistických snových tváří skutečně pocházela z paměti, nikdo to nedokáže ověřit, protože nikdo neumí zmapovat všechny obličeje, které kdy periferně zahlédl.

Proč se mýtus tak snadno šířil

Síla tohoto „faktu“ spočívala v tom, že zněl vědecky, byl prakticky nevyvratitelný běžnou zkušeností a fungoval jako ideální obsah pro sdílení. Kdo z nás si po probuzení pamatuje tvář ze snu tak přesně, aby ji porovnal s katalogem všech lidí, které kdy minul na chodníku?

Dohledatelné stopy šíření sahají minimálně do října 2015, kdy ho jako hotový fakt uvedl BuzzFeed. Kolem roku 2020 už na Redditu fungoval jako samozřejmý „fun fact“ v diskusích o snech. V roce 2021 se objevoval jako grafická kartička „Psychology Fact“ na webech typu The Minds Journal. Barrettová to shrnuje prostě: tvrzení „koluje nekonečně po internetu“ bez jakékoli pevné vědecké opory.

Kombinace čtyř faktorů mu zajistila dlouhý život:

• Intuitivní základ – sny opravdu často pracují s prvky bdělého života, takže tvrzení „zní správně“.
• Praktická netestovatelnost – nikdo nedokáže projít celou svou vizuální paměť.
• Atraktivnost – lehce znepokojivé, ale zároveň fascinující; přesně to, co lidi sdílejí.
• Recyklace – každý další seznam „zajímavých faktů“ ho přebíral bez ověření.

Co se v mozku při snění skutečně děje

Aby bylo jasné, proč mozek ve snu dokáže tvořit něco, co nikdy neviděl, pomáhá pochopit, v jakém stavu vlastně pracuje. Barrettová to v rozhovoru pro Harvard Gazette popsala takto: během snění jsou vizuální oblasti mozku aktivnější než v bdění, emoční centra jedou na vyšší obrátky, ale prefrontální kůra (ta část, která za bdění hlídá logiku, posloupnost a kritické myšlení) je výrazně utlumená. Verbální oblasti jsou méně aktivní.

Výsledek? Mozek generuje intenzivní obrazy plné emocí, ale bez vnitřního korektora, který by řekl: „Počkat, tenhle člověk nemůže mít tři oči.“ Snění není přehrávání záznamu z bezpečnostní kamery. Je to aktivní konstrukce, mozek skládá, přetváří, kombinuje a občas si prostě vymýšlí. Studie z Northwestern University publikovaná v časopise Neuron navíc ukazuje, že i bdělá imaginace funguje jako aktivní tvorba ve vyšších asociačních sítích, ne jako prostý replay smyslových stop. Ve snu, kde chybí prefrontální brzda, je tento tvůrčí proces ještě volnější.

Další mýty, které padají spolu s ním

Tvrzení o tvářích není osamocené. Věda o snění je plná podobně zjednodušujících „faktů“, které se tváří jako hotová věda:

• „Sníme jen v REM fázi spánku“ – Harvard Sleep Medicine uvádí, že sny se objevují i v NREM fázích, byť bývají méně živé.
• „Každý sen má jasný, čitelný význam“ – o funkci snů se vede spor mezi několika teoriemi, od konsolidace paměti přes zpracování emocí až po vedlejší produkt mozkové aktivity. Jedna přijímaná odpověď neexistuje.
• „Smrt ve snu znamená smrt v realitě“ – Barrettová sama uvádí jako příklad starší pověru, která nemá žádnou oporu.

Společný jmenovatel? Absolutní tvrzení o něčem, co věda zatím plně nechápe.

Co si z toho odnést, když se příště probudíte s cizí tváří v hlavě

Pokud se vám zdálo o člověku, kterého neznáte, nemá smysl pátrat po tom, kde jste ho „museli“ vidět. Barrettová doporučuje spíš sledovat téma a emoci snu než se fixovat na identitu konkrétní tváře. Sny vrhají širokou síť asociací, často metaforických; neznámý člověk ve snu pravděpodobně není portrét konkrétní osoby z davu, ale nosič role, situace nebo pocitu, který vás aktuálně zaměstnává.

A obecně: kdykoli na internetu narazíte na „Psychology Fact“ bez jmenovaného experta, bez odkazu na studii a s absolutním tvrzením typu „vždy“ nebo „nikdy“, zbystřete. Selterman to u mýtu o tvářích říká přímo: úplné ověření je prakticky nemožné. A právě tvrzení, která nelze snadno vyvrátit osobní zkušeností, přežívají na sociálních sítích nejdéle.

Mozek ve spánku není kopírka. Je to improvizující umělec, který pracuje bez dozoru, a občas namaluje obličej, jaký žádná ulice nikdy neviděla.

Článek Mýtus ze sociálních sítí se rozsypal. Tváře lidí ze svých snů jste ve skutečnosti nikdy nemuseli vidět se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč mozek „zamění“ světlo za dráždění nosu

Klíč je v anatomii. Zrakový nerv, pupilární reflex a autonomní nervový systém sdílejí v mozkovém kmeni úzký prostor s trojklaným (trigeminálním) nervem, který mimo jiné ovládá kýchací reflex. Když do oka náhle udeří intenzivní světlo, aktivují se pupilární a autonomní dráhy, a u některých lidí signál „přeteče“ do sousedního kýchacího okruhu. Nejde o skutečný elektrický zkrat; spíš o vedlejší efekt toho, jak těsně jsou reflexní obvody propojené.

První systematické EEG měření z roku 2010 ukázalo, že u lidí s fotickým kýcháním reaguje na záblesk nejen zraková kůra, ale i insula a sekundární somatosenzorická kůra, tedy oblasti, které normálně zpracovávají tělesné vjemy jako pálení nebo svědění. Mozek tedy opravdu „cítí“ podráždění, které v nose fyzicky neexistuje. Aktuální review z roku 2025 přitom upozorňuje, že rozhodující není barva světla ani vlnová délka, ale náhlá změna intenzity. Proto kýchnete spíš při výjezdu z tunelu než při pomalém svítání.

Dědičnost, geny a záhada prevalence

Už švédská studie z roku 1983 popsala reflex jako autozomálně dominantní; stačí jedna kopie varianty od jednoho rodiče a s vysokou pravděpodobností budete kýchat na slunce i vy. Starší literatura ukazovala na chromozom 15q, ale novější celogenomové asociační studie (GWAS) tento signál odsunuly do role pouhé „sugestivní stopy“. Robustnější opakované nálezy dnes směřují na lokusy 2q22.3 a 3p12.1. Fenotyp je polygenický, podílí se na něm více genů najednou, což vysvětluje, proč se intenzita i počet kýchnutí liší člověk od člověka.

Kolik lidí reflex skutečně má? Odpověď závisí na tom, koho a jak se zeptáte:

• Švédská populační studie (1983): přibližně 20 %
• Čínská GWAS (2019): 25,6 %
• Americká optometrická klinika (1995): 18–35 %
• Německá ORL kohorta (2017): až 57 %
• Japonský dotazník (2019): pouhá 3,1 %

Rozdíly nejsou sporem o to, zda jev existuje. Jsou důsledkem odlišných definic: německá studie počítala i občasné epizody, japonská zachytila jen ty, kdo si reflex sami aktivně uvědomili. Mezinárodní konsenzus se dnes pohybuje kolem odhadu 25 % populace. Česká populační data neexistují; žádnou tuzemskou studii se nám nepodařilo dohledat.

Kuriozita, která občas přestává být nevinná

Pro většinu lidí je fotické kýchání bezvýznamná zvláštnost. Kýchnete dvakrát, zamžouráte, jdete dál. Jenže existují situace, kde i dvousekundová ztráta kontroly znamená riziko. Vojenská studie z roku 1993 popisovala reflex jako potenciální ohrožení bojových pilotů; náhlé oslnění při průletu mrakem nebo při odrazu od vodní hladiny dokáže vyvolat sérii kýchnutí právě v okamžiku, kdy pilot potřebuje maximální soustředění. Stejná logika platí pro řidiče vyjíždějícího z tunelu nebo pacienta během očního výkonu.

Zajímavá je i pozorovaná souvislost s migrénou. Japonská observační studie na téměř 12 000 lidech zjistila, že osoby s fotickým kýcháním mají zhruba dvojnásobnou pravděpodobnost migrény. Autoři to vysvětlují sdílenou trigeminální a parasympatickou přecitlivělostí, ale zdůrazňují, že jde o asociaci, ne o prokázaný příčinný vztah. Uvažovaná vazba na fotosenzitivní epilepsii je ještě slabší: spíš hypotetický překryv „fotosenzitivní biologie“ než cokoliv klinicky potvrzeného.

Jak reflex poznat a co s ním

Rozpoznání je jednoduché. Pokud kýcháte výhradně při náhlém vystavení jasnému světlu, bez rýmy, bez svědění, bez bolesti v krku a bez horečky, s vysokou pravděpodobností jde o fotický reflex, ne o alergii ani nachlazení. Alergická rýma přináší vodnatý výtok, ucpaný nos a svědění očí vázané na pylovou sezónu nebo kontakt s alergenem. Nachlazení doprovází kašel, únava a často teplota. Fotické kýchnutí přijde a odejde během sekund.

Co pomáhá? Tvrdá důkazní báze je překvapivě tenká, ale logika vychází z toho, že spouštěčem je prudká změna jasu:

• Sluneční brýle nebo kšilt – zmírní kontrast mezi šerem a plným sluncem.
• Postupné vystavení světlu – přivřít oči, než je otevřete naplno.
• Tlak na filtrum (žlábek mezi nosem a horním rtem) – malá oftalmologická zpráva z roku 2019 popisuje techniku jako účinnou alespoň u části pacientů.

K lékaři má smysl zajít tehdy, když se ke kýchání přidávají příznaky, které k reflexu nepatří (dušnost, kopřivka, výrazná rýma, horečka), nebo když vám opakované záchvaty kýchání komplikují řízení či práci.

Fotický kýchací reflex není porucha. Je to připomínka, že reflexní okruhy v mozku nejsou oddělené jako dráty v kabelovém svazku, spíš jako potoky v údolí, které se při přívalové vlně občas přelijí do vedlejšího koryta. U čtvrtiny z nás se to děje pokaždé, když vyjdeme na slunce.

Článek Váš mozek si spletl intenzivní světlo s podrážděním nosu. Za kýchání na slunci může „zkrat v obvodu“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tělo vypíná, mozek jede naplno 

Možná vás to překvapí, ale lidé kdysi nespali tak, jak jsme zvyklí dnes. Bylo zcela běžné rozdělit spánek na dvě části – usnout večer, probudit se uprostřed noci a po nějaké době znovu usnout. Mezitím si lidé četli, povídali nebo se modlili. Až moderní život a umělé osvětlení vytvořily představu, že správný spánek musí být jeden dlouhý, nepřerušený blok.

A zatímco tělo během spánku zpomaluje, hlava jede naplno. Teplota organismu klesá, dýchání se uklidňuje a srdce bije pomaleji. Mozek přitom třídí zážitky z celého dne, ukládá vzpomínky a zároveň zpracovává emoce. Poté přichází ta nejzajímavější část – aktivace takzvaného „úklidového režimu“ mozku. 

Speciální systém odplavující odpadní látky

Jde o speciální systém odplavující odpadní látky, které se během dne v těle nahromadily. Patří mezi ně i látky spojované s vážnými nemocemi. Jinými slovy – váš mozek si opravdu „pere špinavé prádlo“, aby mohl druhý den fungovat naplno. Spánek ale ovlivňuje i věci, které by vás možná nenapadly, jako například hlad. Když spíte málo, tělo začne produkovat více hormonu, který vyvolává chuť k jídlu, a naopak ubývá ten, který signalizuje sytost. 

Zároveň se během noci posiluje imunita – tělo vytváří látky, které pomáhají bojovat s infekcemi a regenerovat. A i když se často řeší hlavně nedostatek spánku, problém může být i opačný extrém. Pravidelné spaní delší než devět hodin může rovněž souviset s různými zdravotními potížemi, včetně vyššího rizika mozkové mrtvice nebo předčasného úmrtí.

Článek Mozek si v noci doslova „pere špinavé prádlo“: Neuvěříte, co všechno se děje, když zavřete oči se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vědomí smrti po samotném úmrtí

Badatelé z Langone School of Medicine na University of New York ze získaných dat usoudili, že člověk si svou smrt uvědomuje i po samotné smrti. Když srdce přestane fungovat, krev neproudí do mozku a buňky začnou postupně odumírat. Sam Parnia, který studii vedl, tvrdí, že tohle trvá i několik hodin po klinické smrti. Ukazuje se tudíž, že po samotné zástavě srdce nedojde okamžitě k vypnutí vědomí, což je častá obecná představa.

I po skutečném úmrtí tak mohou lidé ještě vykazovat známky vědomí včetně právě sluchu. Výzkumu týmu z UBC se účastnili zdraví lidé, dále pacienti z hospiců, kteří byli stále při vědomí, i pacienti umírající. Všem těmto lidem byla během experimentu měřena pomocí elektroencefalografu mozková aktivita. A reakce mozku na vnější zvuky se podle pozorování skutečně projevila.

Stejná reakce jako u zdravého člověka

I mozek ve fázi umírání může na zvukové stimuly reagovat zcela totožně jako mozek naprosto zdravého člověka. Tento výzkum i jiné studie poměrně radikálně revidují naše vnímání jak umírajících lidí, tak například pacientů v různých stupních kómatu. Ačkoli je patrné, že mozek na zvuky reaguje, stále nevíme odpověď na praktičtější otázku. Tedy zda je i umírající člověk schopen rozumět zvukům, které zachytává.

„Jde o první pohled, který posiluje dřívější myšlenku o komunikaci s mrtvými lidmi. Je totiž jasné, že i po smrti se v jejich mozku něco děje,“ prohlašuje autorka studie z UBC Elizabeth Blundon. Víme ostatně, že to, co je koncem z našeho pohledu – tedy samotným okamžikem smrti –, je jen spouštěcím momentem postupného odchodu tělesných funkcí. Procesy organismu ovšem „vypínají“ postupně, nikoli najednou jako při vypnutí například počítače.

Jaké bylo vaše nejbližší setkání se smrtí?

Zdroj: Nature

Článek Vědci podložili fakt, že si člověk svou smrt uvědomuje. Navíc zjistili, že po smrti díky jednomu smyslu ještě vnímá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Společník už od pradávna

Kočky jsou velcí spáči a šetří si svou energii tím, že spí v průměru 13–14 hodin denně. Mají velmi flexibilní těla (všichni známe tzv. kočičí hřbet) a zuby adaptované na lov malých zvířat. Primárními cíli jsou krysy a myši. Domácí kočky obvykle váží kolem 4–5 kilogramů. Nejtěžší oficiálně zaznamenaná kočka vážila neuvěřitelných 21,297 kilogramu. Kočky dovedou být smrtícími lovci a na svých packách se pohybují nadmíru tiše.

Jejich zadní končetiny se navíc pohybují prakticky po stejných místech, jako předtím přední. Tohle udržuje potenciální hluk na minimu a také redukuje stopy, které tento savec zanechává na jakémkoli povrchu. Kočky mají velmi dobré noční vidění a vidí tak i v hladinách světla 6krát nižších, než jaké vyžaduje zrak člověka. Kočky mají vynikající sluch a také citlivý čich. Smyslové vybavení jim zkrátka můžeme jen závidět.

Domácí zvíře s divokým dědictvím

Starší kočky umí být v některých situacích velmi nepřátelské vůči malým koťatům. Domestikované kočky si velmi rády hrají. Tohle platí zvláště pro koťata, která se spolu ráda perou a také prohání různé hračky. Právě cvičné souboje jsou pro mláďata postupnou praxí, jak se naučit potřebné dovednosti pro budoucí lov. Naučí se tak rovněž ovládat vlastní tělo a využívat všechny jeho možnosti. V průměru se dožívají 12–15 let věku. Tady je řešení.

Jde o poměrně čistotná zvířata – velkou část bdělého času stráví olizováním vlastního kožichu, aby byl krásně čistý. Divoké kočky jsou často brány jako škůdci a také hrozba pro domácí zvířata. Genom domestikované kočky se z 95,6 % shoduje s genetickou informací tygra a se svými divokými předky sdílejí tito mazlíčci také mnoho vzorců chování. To zahrnuje například značení území pachem, dále škrábání věcí a hraní si s kořistí. Pravděpodobně jde o jediného savce, který necítí sladké.

Jakou nejbláznivější věc provedla vaše kočka?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Dovedete najít dvě rozdílné kočky během pouhých 10 sekund? Jestli ano, máte mimořádné IQ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bolest není stejná jako poškození

V první řadě je bolest indikací poškození těla, není tomu tak ale vždy. Některé věci nás poškodí bezbolestně. Například spálení od slunce nepoznáme, dokud nám nezačnou odumírat kožní buňky. Podobný příklad je rentgen. Když byl vynalezen, všichni s ním „skenovali“ prakticky všechno, co vydrželo dost dlouho nehnuté. Což se v některých případech ukázalo jako trochu moc dlouho a rané oběti umíraly na otravu radiací, aniž by zažívaly skutečnou bolest.

Radiace nebolí, protože cítíme jen to, na co jsou naše buňky vybaveny. Věda už odhalila, že některé buňky jsou citlivé více na tlak, zatímco jiným vadí hlavně teplotní extrémy, případně chemikálie. Aktivita v neuronech citlivých na zranění se jmenuje „nocicepce“ a skrze ni víme, jestli jsme si přivřeli ruku do dveří nebo se spálili o horkou pánev. V roce 2013 se proslavila studie, kde byl popsán neurologický podpis fyzické bolesti.

Pozorování vzorce bolesti v mozku

Tady se ovšem věci stávají zajímavými, protože pacienti hlásí intenzivní bolest bez reálného poškození. Například u dělníka, který šlápl na hřebík – bolel ho každý krok, přestože jeho chodidlo zůstalo jako zázrakem nezraněno. Bolest nevyžaduje poškození tkáně, vlastně nepotřebuje ani tkáň samotnou. Řeč je o fantomové bolesti amputovaných končetin, zde je jedním z vysvětlení poškození nervů poblíž zranění. Je to něco jako zvonění telefonu, kdy na druhém konci nikdo není.

Tkáň se tedy může poškodit bez bolesti, a naopak ne všechno, co vypadá jako bolest, skutečně bolestí je. Ale proč? Protože zkušenost našich těl, vnímání a smyslové vjemy, to vše sestává z mnohem více dílků, než co se nám reálně fyzicky stalo. Náš nervový systém je komplexní síť, jejímž cílem je umět se bez našeho vědomí adaptovat na věci, které se nám dějí. A – což je mnohem důležitější – také na události, které se nám nejspíš stanou a tělo se naučí je očekávat.

Simulovaný model reality

Tohle děláme konstruováním vnitřního modelu reality, který podle doktorky Lisy Feldman Barrett neurologicky detekuje, co se nám nejspíš stane příště či v budoucnu. Něco jako most, který se formuje současně s naší chůzí. Simulace sestává z předchozích zkušeností a momentálního stavu těla. Většinou jsme si toho vědomi jen tehdy, když se predikce splete – například schody jsou výše, než očekáváme. Mozek je tedy vždycky milisekundy napřed.

Dělník s hřebíkem v botě tak byl obětí vlastního mozku. Noha ho bolela, protože veškerý kontext mířil ke zranění. Místo vyčkání na reálné signály začal vnitřní systém „alarmovat“ brzo. Když jde všechno normálně, je falešný alarm umlčen, jakmile náš procesor zjistí, že k žádnému zranění nedošlo. Samozřejmě ale ne všechno funguje pořád tak, jak má. Právě to jsou chvíle, kdy se objevují problémy a mozek vyvolá pocit bolesti i bez příčiny.

Umíme si takhle představit i úlevu?

Funguje to oběma směry a asi nejlepším důkazem je léčba pomocí placeba. Studie například ukázaly, že pacienti, kteří očekávali podání morfia, měli již před jeho aplikací zvýšenou tvorbu vlastních opioidů. Zrcadlová terapie je užívána už od roku 1900 jako léčba fantomové bolesti, syndromu komplexní regionální bolesti i pro rehabilitaci paralýzy u pacientů po mrtvici. Setkala se přitom s výraznými úspěchy.

Má to ovšem své hranice a bolest nezmizí jen kvůli motivačnímu citátu na Instagramu. Stejně tak funguje paracetamol, i když i dvě piva udělají své. Hlavní je, že bolest je velmi vrstevnatá zkušenost. Často ji z velké části tvoří náš strach a myšlenky, z menší pak reálná příčina. To znamená, že pro reakci na tuto opakující se zkušenost máme mnohem více nástrojů, než si myslíme. Je to naše tvořivost a představivost, ne vždy nutně medikace.

Kdy jste naposled zažili bolest bez reálné příčiny?

Zdroj: TheScientist

Článek Jak náš mozek vytváří bolest a co se s tím dá dělat: Hlavu můžeme ošálit, abychom ji cítili méně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Opakující se vzorec, brzo na závěry

Výskyt tohoto jevu byl zaznamenán i u lidí, kteří prožili stav blízký smrti. Tento případ je však prvním vědecky zaznamenaným důkazem, že „záblesk života“ může být skutečný. Nicméně jde o studii v prvních fázích, je proto nemožné činit jakékoli jasné závěry. Nelze tedy stanovit, jak častý je výskyt tohoto jevu či jak jeho průběh konkrétně vypadá. Bádání v této oblasti je velice komplikovaná záležitost.

Překvapující objevy učinili vědci už v roce 2016, když zkoumali mozkovou aktivitu 87letého Kanaďana trpícího epilepsií. Tým prováděl EEG, tedy test abnormalit elektrické aktivity mozku. Cílem bylo podrobněji zjistit, co se děje během záchvatů. Tehdy se ovšem dostavil těžký a fatální infarkt. Nečekaná smrt způsobila, že vědci náhodou poprvé nahráli umírající mozek, jak uvedli také v následujícím prohlášení.

30 vteřin před zástavou a po ní

Celkově bylo nahráno 900 sekund mozkové aktivity až po moment těsně po smrti. To dovolilo zachytit změnu neurálních vzorců během umírání. Během 30 vteřin před zástavou srdce a po ní se aktivita neuronů nezvykle změnila. „Těsně před zástavou srdce a po ní jsme zachytili velmi specifickou neuronovou oscilaci,“ uvedl v prohlášení Dr. Ajmal Zemmar, neurochirurg z univerzity v kanadském Torontu.

„Tento druh vlnění je znám jako gama vlny,“ dodal Zemmar, který nyní působí na univerzitě v Kentucky. Tyto oscilace se klasifikují podle frekvence a rozkmitu neboli amplitudy. Gama vlny mají frekvenci 30–100 hertzů, tedy nejvyšší ze všech, a projevují se tehdy, když mozek přistupuje ke vzpomínkám. Děje se tak v oblasti hipokampu během snění. Tým shromáždil i data týkající se dalších vlnových délek během momentů smrti.

Výskyt u dalších savců

Byly to však právě gama vlny, které poukázaly na to, že si muž před smrtí přehrával vzpomínky. „Pomocí těchto vln spojených hlavně s pamětí si mozek může naposledy přehrávat důležité momenty, podobně jako to hlásili lidé při prožitku blízké smrti,“ vysvětluje Zemmar. Pokusy s krysami ukázaly, že i hlodavci vykazují během smrti podobnou úroveň gama vlnění, podle badatelů tak může jít u savců o univerzální zkušenost.

Existuje však minimum důkazů, které by to podpořily. Vědci také upozorňují, že je naprosto předčasné vyvozovat jakékoli přímé závěry, že tyto záblesky jsou reálným jevem. Umírající muž byl už starý a trpěl epilepsií, u které je známo, že ovlivňuje projevy gama vln. Jeho mozková aktivita se tak mohla výrazně lišit od jedinců bez tohoto postižení. Je tedy potřeba další srovnání pro vyloučení nesouvisejících vlivů.

Směrování pro nové výzkumy

Kromě toho nevíme, co tento muž doopravdy viděl, prožitek podobný snění mohl být jen projevem jeho upadajícího nervového systému. Je tedy potřeba dalších výzkumů pro získání konkrétnějších závěrů. Zpráva o případu byla zveřejněna až 6 let po jeho smrti, protože badatelé doufali v další data, která by jejich tvrzení podpořila. Podle BBC mají ale i teď prázdné ruce, stejně jako v době samotné události.

Dosavadní nálezy mohou nicméně poskytnout útěchu přátelům a rodině při neskonale náročné zkušenosti ztráty milovaného, jak uvedl vědecký tým. „I když mají naši blízcí zavřené oči a jsou připraveni nás opustit, jejich mozky si mohou přehrávat některé z nejkrásnějších chvil života,“ uklidňuje Zemmar. Existuje tedy šance, že bez ohledu na případné choroby a další problémy umírají i takto postižení vyrovnaně, což je dost možná to nejdůležitější.

Máte ze smrti strach, nebo jste s její nevyhnutelností srovnaní?

Zdroj: ScienceNews

Článek Vůbec první sken umírajícího lidského mozku ukazuje, že se nám opravdu promítá život před očima. Scéna je jako z hollywoodského filmu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Najděte tři rozdíly

Na obrázcích níže se můžete podívat na spící kočku, která se na první pohled zdá být na obou obrázcích naprosto totožná. Když se ale podíváte pozorněji, určitě si všimnete tří nepatrných rozdílů. První úkol je opravdu jednoduchý, takže ho jistě zvládne každý. Našli jste je?

Řešení prvního úkolu

Jak už bylo řečeno, první úkol byl opravdu snadný. Ale pokud se vám třeba nedaří najít jeden z rozdílů, určitě se budete chtít podívat na řešení. První rozdíl se nachází na přední pacce kočky. Další z nich je chytře umístěný na konci šály kočky. A ten poslední je v záhybu zadní nohy, na prvním obrázku je natočený doleva, na druhém doprava.

Mořské panny –⁠ tři rozdíly

Na obrázcích můžete vidět dvě mořské panny, které se radují z toho, že našly zlatý poklad. Tento úkol je ale už o něco složitější, takže se nejspíš budete muset hodně zamyslet, abyste nějaký rozdíl našli. A ty rozdíly jsou tři, takže opravdu hodně štěstí. Dokázali jste najít všechny tři rozdíly?

Řešení druhého úkolu

Pokud se vám povedlo najít všechny tři rozdíly, nezbývá nic jiného než vám pogratulovat. Ale jestli se vám to nepovedlo, nezoufejte, opravdu to nebyl jednoduchý úkol. Nyní se už můžete podívat na řešení. Prvním rozdílem je chybějící třetí rostlina nahoře na obrázku. Druhý rozdíl je ve velikosti výběžků na koruně, kterou drží mořská panna se zelenými vlasy. A poslední rozdíl je v truhle, na prvním obrázku je klíčová dírka, na druhém nikoliv.

Kolik rozdílů se vám podařilo najít?

Zdroj: BrightSide

Článek Dokážete na těchto 2 obrázcích najít všechny rozdíly do 7 sekund? Oční rébus úspěšně rozluští málokdo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Překvapivý spalovač prakticky všeho

Badatelé z katedry antropologie na Duke University spočítali, že i když je tělo v klidu a nevěnuje se naprosto žádné činnosti kromě dýchání, trávení a termoregulace či čtení etiket na toaletě, je stále v zápřahu. Mozek totiž i v takových chvílích spotřebuje neuvěřitelných 20–25 % celkové tělesné energie. V první řadě jde přitom o glukózu. To je v průměru 350–450 kalorií denně pro ženu i muže průměrné postavy. Docela velká spotřeba, že?

Během dětství je přitom mozek nažhavený ještě víc. Ve věku šesti let může průměrné dítě využívat skrze mozek až 60 % tělesné energie. Právě zvyk polykat glukózu dělá z mozku orgán s nejvyšší tělesnou spotřebou energie. A to přesto, že v součtu tvoří jen 2 % tělesné hmotnosti. Většina této energie slouží k umožnění vzájemné komunikace neuronů a efektorových buněk, které pomocí chemických vazeb přenáší signály.

Synapse a realita hubnutí

Tyto struktury se nazývají synapse. Dalším klíčovým faktorem je skutečnost, že mozek nikdy neodpočívá. I během spánku je aktivní a stále potřebuje palivo – dokonce víc, než v bdělém stavu. Udržuje totiž neustále v chodu základní funkce našeho těla, a jen údržba mozku je práce pro celou flotilu buněk. Ty také potřebují glukózu, aby mohly fungovat. Dobře, mozek je tedy náročný na energii. Ale znamená jeho větší využití více spálených kalorií?

Technicky ano, ovšem za podmínky, že úkoly mozku kladené jsou opravdu náročné, nikoli z učebnice pro 3. třídu. To, co je pro vás obtížné, totiž zdaleka nemusí být tak náročné pro mozek. Hledejte hlavně dříve neprozkoumané rutinní úkoly, kdy mozek neumí ihned nabídnout hotovou odpověď na základě předchozí zkušenosti. Učte se tedy stále něco nového od hry na flétnu po nový jazyk. Právě tohle je pro mozek ta nejlepší činka, nikoli Tetris.

Nová oblast a nutnost adaptace

Jakmile zabrousíte do nepoznaných vod, mozek se musí přizpůsobit, a tudíž zvýšit přenos energie v kterékoli z jeho oblastí. Ty jsou aktivovány tréninkem, jak se postupně v novém oboru zlepšujeme. A jakmile se ustálí nová spojení, mozek už má „známé cestičky“, a nemusí se tolik namáhat. Existuje také mýtus, že mozek využíváme jen na 10 % výkonu. Možná to platí pro stráže na kontrolních stanovištích nebo obsluhu výtahu.

Prakticky všichni normální lidé totiž používají své mozky naplno. Usilovné myšlení ovšem neznamená větší spotřebu. Klíčová část stojící v pozadí celého aparátu, která je nezbytná pro myšlenkové procesy, je poměrně malá. V roce 1984 bylo zastaveno šachové mistrovství kvůli těžkému vyčerpání. Anatolij Karpov za desítky zápasů shodil 10 kilogramů. A podle některých odhadů mohou právě šachisté za den spálit i 6 000 kalorií, a to sedí stále na židli.

Jakou zcela novou věc jste se naposledy naučili?

Zdroj: Healthline

Článek Fitness bez pohybu aneb Jak náš mozek dokáže spalovat kalorie ve stejné, ne-li větší míře se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poznejte svoji dominantní hemisféru

Na různost funkcí, které zajišťují jednotlivé hemisféry, poukázal již v 60. letech 20. století americký neurofyziolog Roger Wolcott Sperry. Ten byl za svůj přínos vědě v roce 1981 oceněn Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství. Podle teorie funkční specializace hemisfér zajišťuje pravá hemisféra funkce, kterými jsou intuice, představivost, denní snění, umění, tvořivost, sluchové vjemy či celostní myšlení. Levá hemisféra je poté zodpovědná za logiku, analytické myšlení, psaní, počítání, vědecké uvažování, motorické reakce, pojem o čase či řečové schopnosti.

Na základě pozdějších výzkumů se zjistilo, že obě hemisféry dokáží v případě potřeby výborně spolupracovat, a dokonce v některých situacích do jisté míry své funkce přebírají. Jejich funkční rozdělení je nicméně stále platné. Abyste zjistili, která z hemisfér je ve vašem případě dominantní, absolvujte krátký test. Pro zjištění výsledku postačí, když se zadíváte na úvodní obrázek a vyberete si tvář, která se vám zdá šťastnější. S výběrem nemusíte pospíchat, ovšem zbytečně ho neprotahujte. Jakmile si budete svojí volbou jistí, můžete přejít k příslušnému řešení.

Zvolili jste si levou tvář

Jestliže vám přijde šťastnější obličej nalevo, máte pravděpodobně dominantní levou hemisféru. Vzhledem k funkcím, které levá hemisféra ovládá (logika, analytické myšlení, počítání, vědecké uvažování apod.), jste spíše člověk, jenž takříkajíc stojí nohama pevně na zemi. Rozhodnutí založená na emocích ve vašem životě nemají místo. Raději se spoléháte na důkladnou, logickou analýzu problému a své další kroky vždy volíte na jejím základě. Mimo jiné vynikáte v kritickém myšlení, hádankách a rébusech a máte skvělý postřeh.

Za šťastnější považujete pravou tvář

Pokud jste dospěli k závěru, že šťastněji působí obličej napravo, s vysokou pravděpodobností více využíváte pravou hemisféru. To z vás může v očích druhých činit snílky, kteří až příliš spoléhají na svoji intuici. Vy sami se snažíte realizovat v oblastech, v nichž můžete dát průchod vlastní kreativitě a které považujete za podnětné. Oplýváte množstvím nových nápadů a inovativních řešení a mnoho lidí inspirujete. I přesto, že většinu důležitých rozhodnutí činíte na základě momentálního emočního rozpoložení, neznamená to, že nedokážete uvažovat také racionálně.

Jakou hemisféru máte podle testu dominantní?

Zdroj: PsychologyToday

Článek Kterou hemisféru máte dominantní? Zjistěte pomocí jednoduchého testu, jak váš mozek funguje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Známé místo, nový účel

Pro využití tohoto principu zkrátka „pustíte“ informace podél této známé cesty, takže později můžete projít touto cestou znova a zase takovou vzpomínku „sebrat“. Pokud znáte například velmi dobře Central Park v New Yorku, můžete si představit, že skrze něj jdete a u Loděnice pustíte slovo „kniha“. U vedlejší lavičky pak slovo „láhev s vodou“ a u fontány slovo „prostor“. Když si na ně budete chtít vzpomenout, prostě si cestu „projdete“ znovu.

Trénováním této techniky si nejlepší paměťoví šampioni na světě dovedou zapamatovat obrovské množství informací jako seznamy slov, série čísel nebo balíčky karet. Jenže Mistrovství v paměťových disciplínách testuje pouze krátkodobou paměť a touto metodou se jako nástrojem pro vylepšení paměti zabývalo jen velmi málo studií. Stejně nás ale fascinuje, jakých výkonů paměti je možné na mistrovstvích dosáhnout.

Jak to vlastně funguje a kdo to může použít

Metoda loci používá člověku dobře známá místa nebo struktury jakožto „lešení“ pro vložení nových a nijak nesouvisejících informací. Kombinace předchozí kvalitní znalosti – tedy známé cesty nebo místa – a nových informaci je pro mozek a tudíž i paměť velmi silnou vzpruhou. Vede taky k větší efektivitě vybavování si a mozek tak vynakládá menší námahu, zapamatování je přitom lepší. Navíc vylepšuje i další oblasti, když takto trénovaný mozek odpočívá.

Odborníci se shodují v tom, že tuto metodu se může naučit téměř kdokoli. Samozřejmě to vyžaduje čas a pravidelný cvik a nemusí to každému vyhovovat. Je ale bezpochyby možné takto „nakopnout“ vlastní paměť a dosáhnout velmi dobrého, případně dokonce špičkového výkonu. Vědci ovšem netestovali možnosti při ukládání něčeho jiného než slov. Stejně tak není jasný případný přínos během běžného stárnutí či zpomalování nemocí.

Zdroj: Livescience

Článek Paměťový trik Sherlocka Holmese funguje. V čem spočívá, skoro nikdo neví se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když už jsme u toho zraku

Lidské oči jsou fascinující záležitost. Jejich složitost je například jedním z trvajících zdůvodnění inteligentního designu, který propagují kreacionisté. Podle nich zkrátka něco tak složitého a funkčního nemohlo vzniknout náhodou. Činnost očí – a tedy naše schopnost vidění – vyžaduje více jak polovinu mozkové kapacity. V jejich funkci je přímo nebo nepřímo zapojena více než polovina neuronů celého našeho mozku. To už je úctyhodný výkon.

Svaly obklopující oko nám dovolují pohled do jakéhokoli směru. Kromě toho jsou to nejaktivnější svaly těla a také ty, které se pohybují nejrychleji ze všech. V průměru mrkáme asi 8krát – 21krát za minutu v případě, že odpočíváme. Během čtení je to jen asi 4krát, naopak během konverzace se frekvence zvyšuje. Naše oči se mohou také spálit na slunci. Projevuje se to bolestí, zarudnutím, rozmazaným viděním a škrábáním jako při přítomnosti písku v očích.

Syndrom suchého oka

Když jsme u toho mrkání, digitální doba nám v tomto ohledu přivodila nepříjemnou komplikaci. Jmenuje se syndrom suchého oka a vypadá podobně jako zánět spojivek. Při zánětu je ale zarudlé celé oko. Syndrom suchého oka se projevuje při dlouhém a pravidelném pohledu do monitoru nebo jiného digitálního displeje. Máme pak totiž tendenci prakticky nemrkat, což oko silně vysušuje. Pravidelný pohyb očních víček ho udržuje vlhké.

Při syndromu suchého oka se objeví lehké zarudnutí často spojující zorničku s krajem oka. Někdy můžete zažít i prudké píchnutí v oku a na části bělma se objeví lehounká síť zarudnutí. Všechny tyto projevy většinou zmizí po nějaké době, kdy je oku poskytnuta úleva díky jeho zavření. Pokud vás tento jev trápí navečer, obvykle zmizí do rána, protože v noci si oči dostatečně odpočinou. Není ovšem na škodu si dojít k očnímu lékaři pro přesnou diagnózu.

Zdroj: BrightSide

Článek Vyzkoušejte svou pozornost a najděte na obrázku chybu. Jen 5 % Čechů to zvládne pod 10 sekund se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Soví parlament, nejmenší a největší

Zajímavé ovšem je, že název tohoto uskupení nemají na svědomí vědci, ale spisovatel C. S. Lewis. Právě takto totiž popsal setkání sov v sérii Letopisy Narnie. Sovy loví i další příslušníky vlastního druhu. Například výr virginský je hlavním predátorem puštíka proužkovaného. Sovy jsou vlastně až děsivě dobří lovci. A jak na tom budete s lovem vy? Zachytíte všechny sovy na tomto obrázku mezi houfem školáků v uniformě?

Nejmenší sovička na světě je kulíšek trpasličí, dorůstá výšky jen 14,4 centimetrů a většinou váží jen asi 40 gramů. Největším druhem Severní Ameriky je pak puštík vousatý. Jeho výška bývá přes 72 centimetrů, rozpětí křídel až 1,5 metru a hmotnost i 1 900 gramů. Sýc rousný je většinou monogamní zvíře. Když je ale dost myší, a tedy hojná léta, má tento druh sklony k promiskuitě. Dostatek potravy znamená totiž méně práce s krmením mláďat.

Detekce, trávení a turbulence

Sovice krahujová dokáže očima zachytit hraboše až na vzdálenost 800 metrů. Sýc americký dovede zase cestovat přes velké vodní plochy na opravdu veliké vzdálenosti. Jeden se dokonce objevil neuvěřitelných 110 kilometrů od pobřeží, konkrétně poblíž Montauk ve státě New York. Sovy pálené polykají svou kořist vcelku, tedy i kůži, kosti a všechno ostatní. Za jeden rok pak tito lovci sní přes 1 000 myší. Sova slyší kořist dokonce pod zemí nebo sněhem.

Na rozdíl od mnoha dalších ptačích druhů nedělají sovy během letu prakticky žádný zvuk. Jejich peří je zcela unikátní a láme turbulence do menších vírů, což let perfektně tlumí. Smrt z rukou – respektive pařátů – sovy je opravdu hrozná. Sova nejdříve kořist zachytí a rozdrtí silnými drápy. Pak – podle velikosti konkrétního živočicha – ho buď sežere najednou, nebo roztrhne na kusy. Části, které její žaludek nestráví, později vyvrhne.

Odpovědi a život mladých

Jakkoli to může znít krutě, sovy krmí vždycky nejdřív ty největší a nejsilnější potomky. Pokud je tedy potravy nedostatek, mladší a slabší sourozenci budou hladovět. Když mládě opustí hnízdo, většinou žije někde poblíž a rodiče mu stále nosí potravu. Pokud tímto způsobem přežije na vlastní pěst první zimu, jsou i jeho další šance velmi dobré. A jestli stále pátráte po sově na obrázku, tady je obrázek s řešením celé vizuální hádanky.

Kromě charakteristického houkání dělají sovy nejrůznější další zvuky. Naříkají, vřeští i pískají. Sova pálená například při pocitu ohrožení syčí, což je zvuk doslova jako z noční můry. Již zmíněný kulíšek trpasličí, tedy nejmenší sova vůbec, žije uvnitř kaktusů na jihozápadě Spojených států a na severu Mexika. Buď se nastěhuje do děr po jiných zvířatech, nebo vezme za vděk i stromy nebo telefonním stožárem. Není moc vybíravý.

Článek Pro toho, kdo má dobře vyvinutý cit pro detail, to bude hračka: Mezi studenty se ukrývají 3 sovy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Testování upřených pohledů

Italský psycholog Giovanni Caputo provedl na univerzitě v Urbinu studii, při které ho zajímal právě tento efekt. Tedy co se stane s lidským mozkem, když se dva lidé navzájem upřeně dívají do očí po delší čas. Spolu se svým týmem nabral 40 zdravých dospělých a rozdělil je do dvou skupin. Dvacítka se spojila s dalšími účastníky a přesunuli se do pokoje s tlumeným osvětlením. Zbývající se pak měli upřeně dívat na prázdnou zeď.

Ani jedna skupina přitom dopředu netušila, o co badatelům vlastně jde. Po ukončení hromadného zírání měli účastníci studie vyplnit dotazník, aby tým zjistil, čím vším si prošli. Ukázalo se, že ti, kteří se dlouho dívali do cizích očí, zažili určité symptomy odloučení, jako odpojení se od vlastního těla a okolní reality. Vyskytly se také změny ve vnímání barev a zvuků, stejně jako odlišné pojetí ubíhajícího času.

Dokonce zažili i halucinace

Ještě zajímavější je, že většina účastníků zakusila halucinace. Asi 90 % jich uvedlo, že se během 10 minut tvář protějšku 2 – 4krát překlopila. Jiní uvedli proměnu v monstrum nebo zvířecí tvář. U dalších se pak neznámý člověk změnil do podoby kamaráda nebo rodinného příslušníka, případně dokonce do jejich vlastní. Jaké hry to s námi tedy náš vlastní mozek hraje? Ani Caputo nemá konečnou odpověď na důvod výskytu halucinací.

Podle něj může jít ale nejspíš o smyslovou deprivaci, tedy pauzu v používání ostatních smyslů. Věří, že jde o produkt vlastního mozku, který promítá do okolí (tedy na tvář) podvědomé obrazy, když se připojuje zpátky k realitě, od které byl odloučen. To se shoduje s předchozí studií, která dospěla k podobnému závěru při dlouhém zírání na neživé objekty. Otázkou je, zda je možné tohle zažít se znalostí toho, co pozorovatele čeká.

Kdy jste na něco upřeli zrak tak, že jste přestali vnímat cokoli kolem?

Zdroj: BrightSide

Článek Zkuste se upřeně dívat do očí po dobu 10 minut. To, co se stane, vás šokuje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

V moři je místa dost pro různé druhy

Chobotnice se staly během historie inspirací pro nejrůznější fiktivní monstra a obecně jde o velmi staré tvory. Nejstarší zatím nalezená fosilie chobotnice patří zvířeti, které žilo asi před 296 miliony let, tedy během karbonu. Jde na ní nalézt osm paží, dvě oči i váček s inkoustem. Z toho plyne, že dávno předtím, než se život na pevnině dostal k dinosaurům, chobotnice už měly plně vyvinutý tvar. Najdete v mořském reji 3 rozdílné detaily?

Chobotnice mají také tři srdce, z nichž dvě se starají výlučně o žábry, třetí pak udržuje cirkulaci u dalších orgánů. Tohle třetí se pak zastavuje během plavání, takže chobotnice raději pochoduje po dně. Pohyb napřímo vodou ji totiž velmi vyčerpává. Řecký filosof Aristoteles je považoval za hloupé, jenže jde o velmi inteligentní zvířata. Dokážou procházet bludištěm a také si pamatovat řešení problémů, se kterými už se setkaly.

Jeden detail radiové laboratoře

Navzdory technologickým konkurentům ze všech stran si radiové vysílání stále uchovává svou poměrně neotřesitelnou pozici. Jen v USA poslouchá rádio každý týden více jak 272 milionů lidí. Tím pádem jde o vrcholové médium, které dosáhne k více lidem než jakýkoli jiný přístroj. Radiové vlny byly poprvé demonstrovány Heinrichem Hertzem v jeho laboratoři a došlo k tomu v roce 1887.

Nejsilnější radiostanicí byla WLW, licencovaná v Cincinnati v Ohiu. Vysílala na 700 KHz, takže ji šlo slyšet i v hrncích a na pánvích. První hlasová zpráva byla přenesena roku 1900. Jestli stále tápete, horní rybě chybí zub, červená chobotnice změnila výraz a jedna hvězdice barvu. Rádiu přibyl knoflík, jedno tlačítko nahoře změnilo barvu, tužka také, na aparátu vlevo přibyl větrací otvor a ručička měřáku ukazuje na druhou stranu.

Zachytili jste všechny rozdíly nebo jste se ztratily v detailech?

Zdroj: BrightSide

Článek Máte orlí oko? Otestujte svůj cit pro detail na 2 zábavných obrázcích. Najděte všechny rozdíly do 10 sekund se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jen čáry a obdélníky

V prvních chvílích sledování se nejspíš každý bude snažit zachytit byť jen jednu zakřivenou čáru. Jenže ouha, tady jsou opravdu jen rovné linie a obdélníky. Nicholas J. Johnson se při sdílení přiznal, že mu zabralo asi půl hodiny, než ho první kruhy doslova praštily do oka. Tzv. Cofferova iluze byla vytvořena Anthonym Norciou, vizionářským vědcem ze San Francisca. Pracoval na Smith-Kettlewellově institutu očního výzkumu.

Obrázek byl prvně publikován jako jedna z desítky nejlepších iluzí roku 2006. Šlo o soutěž Iluze roku, kterou organizovala Neural Correlate Society. Cofferova iluze patří do větší skupiny iluzí, v nichž jsou dvou- nebo trojrozměrné objekty vnímány lidským okem – a mozkem – velmi odlišným způsobem. Iluze funguje, protože náš mozek seskupuje bílé a černé čáry zcela jiným způsobem. Zaměřte se proto na čáry, které jsou mezi obdélníky.

Oči se postarají o zbytek

Jakmile najdete jednu správnou plochu, ostatních 15 vám nejspíš ihned vystoupí. Existuje ovšem několik kontroverzí ohledně toho, jak tato iluze vlastně pracuje. Obecně panuje shoda, že obraz na sítnici je při sledování iluze konstantní. Spor se vede o to, zda se vizuální zážitek mění, když se změní samotné vnímání. Tedy jestli podle toho, zda kruhy spatříme nebo ne, dochází k nějaké změně. Tady máte případně nápovědu, po čem pátrat.

Zmíněný problém souvisí s obecnější diskusí o modularitě mysli a kognitivním průniku. Mysl má být dle hypotézy napůl nezávislé oddělení, které pracuje s určitými typy vstupu a na jejich základně poskytuje výstup. Její vnitřní postupy nám přitom nejsou přístupné na vědomé úrovni. Jsme si tedy vědomi, na co se díváme, co vidíme, je však otázkou, jak jsme schopni analyticky proniknout do procesů, kterými v mozku tyto informace zpracováváme.

Zdroj: EuropaPress

Článek Optická hádanka, která je pro mnohé lidi zcela neřešitelná. Kolik kruhů jste schopni najít na tomto obrázku? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Test s kočkou na stromě

Postupný rozvoj Alzheimerovy choroby má obvykle tři stádia s různými projevy a jejich zesilováním. Nejdříve se projevuje obtížemi s dorozumíváním, zapomínáním, ukládáním věcí tak, že je později problém je najít. Přibývá vztahovačnost, poruchy paměti a také popírání existence jakýchkoli problémů. Teď se podívejte na úvodní kresbu s kočkou hovící si na stromě. Najdete na obrázku ruku, banán, houbu a rybu?

K těmto projevům choroby se následně přidává bloudění na známých místech a také potíže při jakémkoli rozhodování spolu s obecnou bezradností. Člověk ztrácí jakoukoli vlastní iniciativu, projevuje naopak známky deprese, úzkosti a agresivity. Postupně jde o kompletní změnu osobnosti ústící ve výraznou sobeckost a egocentričnost. V dalších stádiích se tyto změny jen prohlubují, dochází i ke ztrátě zájmu o koníčky.

Aktuálně bez spolehlivého řešení

Přestože neustále probíhají výzkumy, jejich závěry jsou velmi různorodé a dost často si navzájem protiřečí. Některá bádání našla například vztah mezi chorobou a složením stravy nebo kardiovaskulárními chorobami. V současnosti jde však o nevyléčitelnou diagnózu a i používané léky přináší celkem malé zlepšení. Jestli stále pátráte, tady je řešení testu.

Našli jste jen 1 věc

Určitě se věnujte aktivnímu tréninku mozku. Spolu se stárnutím riskujete problémy s pamětí.

Našli jste 2 objekty

Snažte se častěji rozvíjet své mentální dovednosti a představivost. Pracujte na sobě a riziko stařecké demence můžete snížit.

Našli jste 3 věci

Krásný výsledek, vaše pozorovací schopnosti jsou velmi dobře vyvinuté. Všímáte si i velmi malých detailů a riziko potíží je u vás nízké.

Zachyceny 4 objekty

V tom případě se dá jen gratulovat, protože váš mozek funguje naprosto špičkově. Není to však důvod usnout na vavřínech, trénink mozku je neustálý běh na dlouhou trať. Nepolevujte proto v úsilí a vaše mysl bude stále v dobré kondici. Demence vám pravděpodobně nehrozí.

Nenašli jste vůbec nic?

Takový výsledek je zklamání, rozhodně takové testy zkoušejte častěji a věnujte svým pozorovacím schopnostem větší pozornost.

Další stadia Alzheimerovy choroby vedoucí až ke smrti

Střední stadium znamená poruchy soudnosti a neschopnost vykonávat běžné denní úkony. Postižený není například schopen vařit či nakupovat, potřebuje asistenci i s běžnou hygienou nebo oblékáním. V pozdním stadiu je osoba tzv. za zrcadlem. Trpí poruchami příjmu potravy, nechápe okolní dění a nerozeznává už ani blízké osoby. Postupně ztrácí schopnost souvislé řeči, prakticky nedokáže chodit.

Spolu s poruchami vylučování nastává kompletní ztráta soběstačnosti. Pacient je pak upoután na invalidní vozík. Chátrání těla i mysli pokračuje až ke smrti.

Zdroj: GraziaMagazine

Článek Japonský test pozornosti, který odhaluje riziko vzniku Alzheimerovy choroby. Kolik předmětů jste schopni najít? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Starý obrázek s psí hlavou

Jedním ze způsobů, jak mozek potrénovat, je například tento obrázek pocházející už z 19. století. Podobných jako on dnes najdete nepochybně hodně, tento však patří mezi první hádanky tohoto typu. Zaměřte se na něj plnou pozorností a zkuste určit, zda je na tomto obrázku opravdu pouze pes. Zajímavé přitom je, že jen 1 % světové populace dokáže zjistit správnou odpověď bez výraznějšího pátrání.

Obrázky tohoto typu si hrají s naší pozorností a dovedou naše vnímání velmi kvalitně mást. Často totiž platí, že čím víc se na kresbu soustředíte, tím více si blokujete schopnost vidět jaksi „za obrázek“. Zobrazený pes s obojkem pak na sebe vaši pozornost strhává čím dál tím víc. Tím vám komplikuje možnost nalezení dalších vrstev, které kresba skrývá. Je totiž zřejmé, že obrázek zvířete toho bude ukrývat trochu víc.

Co to jen je s tím psím uchem?

Konkrétně tato hádanka vznikla před více jak 100 lety a tehdy ji publikoval jeden z mnoha amerických časopisů. Navzdory dlouhým rokům od jejího vzniku vidí druhý obraz stále jen opravdu velmi málo lidí. Věnujte tedy pozornost oblasti uší tohoto krásného zvířete. Následně stačí naklonit hlavu doleva a nejspíš už správně určíte skrytý motiv. Zkuste si to sami – pozor na prudké pohyby a problémy s krční páteří – a určitě vám konečně svitne.

Na ilustraci psí hlavy s obojkem se skrývá také obrázek mužské tváře, nejspíš majitele tohoto milého zvířete. A ucho psa tvoří zároveň okraj jeho klobouku. Po otočení obrázku je profil mužského obličeje patrný mnohem více. Kdo by to řekl, že takto starý hlavolam dokáže i po více jak 100 letech lidem pořádně zamotat hlavu. Ostatně dost možná odstartoval onu éru dvojitých ilustrací a navzájem se rušících motivů, kterých je dnes už plný internet.

Na kterém obrázku tohoto typu jste si nejvíc vylámali zuby?

Zdroj: TheScientist

Článek Vidíte na této kresbě něco jiného než psa? Záhadu z 19. století údajně dokáže vyřešit pouze 1 % populace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ve světě opravdu velkých koček

Kromě toho, že je tygr bengálský jednou z největších kočkovitých šelem, může vážit až 300 kilogramů. Následně nepřekvapí, že člověka může zabít jediný úder jeho tlapy. S tygrem se tedy do souboje na pěsti nikdy nepouštějte. Ačkoli tyto šelmy preferují lov v noci, není úplně pravda, že by šlo o noční zvířata. Během dne se jen snaží vyhnout konfliktu s člověkem a v noci také patrolují kolem svého území.

Mláďata tygrů se rodí slepá a dospělosti se jich dožije jen několik. Novorozenci nevidí vůbec nic a následují tak pouze pach své matky. Protože se nemohou příliš orientovat, a tedy ani postarat sama o sebe, většina jich zemře hladem nebo zimou. Některé krom toho zabije a sní dospělý samec, aby si zajistil, že po dalším spáření se samičkou bude potomstvo jen jeho. Krásná zvířata, ovšem přírodní zákony jsou neúprosné.

Dlouhověcí milovníci vody

Na rozdíl od domestikovaných koček si tygři vodu vyloženě užívají. Velmi rádi plavou dokonce i několik hodin. Už od mláděte je jejich matky učí lovit, což zahrnuje také dovednost zabít svou kořist ve vodě. V dospělosti jsou údajně schopni uplavat několik kilometrů. Podle jedné ze zpráv uplaval tygr neuvěřitelných 30 kilometrů za jediný den. Průměrná délka života tygrů je 20–25 let, ať už jde o zvířata v zajetí, nebo v divočině.

Pokud stále tápete a našli jste i víc než čtyři tygry, zdaleka to není konečný počet. Na obrázku je jich 17 dobře patrných, někteří uživatelé nalezli dokonce 20 tygrů. Ať už je počet jakýkoli, cílem této výzvy je dívat se za hranice toho, co je patrné na první pohled. A v tomto případě se šelmy či jejich hlavy mohou skrývat i ve skutečně titěrných detailech. Pro cvik lidského mozku se ovšem hodí každý hlavolam nebo cvičení na pozorné vnímání.

Kolik kočkovitých šelem jste nakonec objevili?

Zdroj: TheScientist

Článek Kolik tygrů vidíte na obrázku? Celý internet se předhání, kdo se pochlubí větším číslem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Noční život v jezírkách

Na celém světě je aktuálně klasifikovaných více jak 6 000 druhů žab a badatelé stále nacházejí nové a nové druhy. Žáby mají velmi dobré noční vidění a jsou extrémně citlivé na jakýkoli pohyb. Vypouklé oči jim dovolují vidět dobře do stran a částečně také za sebe. Když žába polkne potravu, stáhne oči dolů, což jí pomůže posunout jídlo dále do hrdla. Původně šlo o pevninská zvířata disponující také hlasivkami. Samci mají hlasové váčky.

Tyto balonky naplněné vzduchem rezonují zvuk podobně jako megafon. Některé zvuky vydávané žábami jsou slyšet i na kilometry daleko. Když se žába odrazí zadníma nohama, dokáže skočit až do 20násobku vlastní délky. Jako všichni obojživelníci jsou i žáby studenokrevné. Znamená to, že jejich teplota se mění podle prostředí, ve kterém zrovna pobývají. S jejím poklesem se některé zahrabou do blátivého dna jezírek.

Od hřívy až po oháňku

Koně byli po mnoho let součástí lidské společnosti, a to z mnoha důvodů. Jsou to pracovní zvířata, společníci a atleti. Zajímavé je ovšem například to, že nejsou schopni dýchat pusou. Jsou proto nuceni používat výlučně nos. Mají také tzv. „stojný mechanismus“, díky kterému dovedou spát ve stoje. Jde o soubor vazů a šlach, který koni dovoluje doslova uzamknout svoje nohy v určité pozici. Tady je jedna koňská hlava při obrácení obrázku o 90 stupňů.

Koně mají doslova a do písmene bleskové reflexy, a to i během spánku. Vyžaduje-li to situace, dovedou přejít od pevného stoje do silného kopu zadníma nohama za 0,3 sekundy, zatímco člověk potřebuje na stejnou reakci skoro 2 sekundy. Jejich uši ovládá 10 různých svalů, což jim dovoluje jejich natáčení nezávisle na sobě o skoro 180 stupňů. A když jsme u těch smyslů, zrakové rozpětí koně je téměř 360 stupňů, vidí tedy prakticky vše kolem sebe.

Jak jste dopadli, spatřili jste koňskou hlavu?

Zdroj: Science

Článek Většina lidí na obrázku rozezná jenom žábu. Pravdou je, že se v něm ukrývají 2 zvířata – vidíte je? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hvězdy a kočky

Každá hvězda na noční obloze je větší a jasnější než Slunce. Přesto nejsme schopni vidět milion hvězd. Navzdory tomu, co slyšíte v televizi nebo básničkách, nikdy na nebi neuvidíte takové množství hvězd, a to nikde. Jednoduše k nám nejsou dost blízko ani nejsou dostatečně jasné. Za opravdu tmavé noci bez svitu Měsíce a daleko od jakýchkoli dalších světelných zdrojů může osoba s perfektním zrakem vidět 2 000 – 2 500 hvězd. Najdete jednu hvězdičku mezi kočkami?

Ačkoli se objevují tvrzení o spatření hvězd, které svítí zeleně, většina pozorovatelů nevidí zelené světlo. Pokud se objeví, jde nejspíš o optický efekt od samotného teleskopu. Případně klam způsobený kontrastem a zrakovými dispozicemi pozorovatele. Hvězdy produkují celé spektrum barev včetně zelené. Lidské oko si ovšem tyto odstíny míchá dohromady a velmi vzácně z nich vyjde nakonec právě zelená. Většinou se jednoduše smíchá s dalšími barvami.

Sval se stálým vytížením

Průměrné srdce dospělého člověka má velikost pěsti a každý ten zabuší 115 000krát. Srdce dovede bít i tehdy, když je odpojeno od zbytku těla. První otevřená operace srdce byla provedena v roce 1893. Chirurgem byl Daniel Hale Williams, šlo tehdy o jednoho z mála afroamerických kardiologů ve Spojených státech. Nejmladší osoba, které bylo operováno srdce, byla jen minutu stará. Najdete srdce mezi spoustou kočičích tlapek?

Tato nejmladší pacientka měla vrozený defekt, který většina miminek nepřežije. Operace byla úspěšná, nakonec ovšem potřebovala transplantaci orgánu. Nejstarší zatím známý případ srdeční choroby byl identifikován v pozůstatcích 3 500 let staré egyptské mumie. Hmyz z čeledi brvuškovitých, druh vos, má nejmenší srdce ze všech živých bytostí planety. Největší srdce ze všech savců mají velryby a nejvíce infarktů se statisticky projeví během pondělka.

Proč ocenit veverky?

Proč je Národní den veverek tak populární? Možná proto, že jsou roztomilé a velmi legrační na pozorování. Během zimních měsíců je pro ně jídlo velmi důležité. Proto dává smysl, že jsou schopny ho vycítit i pod centimetry sněhu. Pak vykopou tunel, který je dovede k jejich pokladu – nebo pokladu jiné veverky. Přední zuby veverek i dalších hlodavců nikdy nepřestávají růst. Který z kohoutů má místo hřebínku veverčí ohon?

Když byla řeč o veverčích pokladech, jejich kradení je velmi častá praxe. Veverky si totiž jídlo ukrývají na mnoha místech, nemají ovšem prakticky šanci je všechno hlídat. Jiné veverky, případně ptáci, jim takhle ukradnou až 25 % jejich zásob. Jsou ovšem vynalézavé a dovedou dokonce předstírat, že zahrabávají ořech nebo jinou pochoutku. Vykopou sice jamku, kterou pak zase divoce zahrabou, jenže do ní nic neschovají.

Kolik jste toho na obrázcích objevili?

Zdroj: Science

Článek Jste všímaví? Zkuste mezi zvířátky najít srdce a hvězdu. Jen málokdo to svede do 10 sekund se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jednoduchý japonský obrázek rodinky

Na obrázku vidíte tatínka, jak s dětmi montuje dřevěnou boudu pro psa, který pobíhá kolem. Zkuste však na tomto obrázku najít tři skryté motivy. Konkrétně se jedná o kachnu, netopýra a motýla. Tyto kresby se mohou navíc skrývat uvnitř jiných, již existujících struktur. Pointou je, že se náš mozek dovede naladit na určité úkoly a chybějící prvky dokreslí. Nemá totiž rád nekompletnost. Proto ostatně vídáme například tváře nebo zvířata v mracích.

To je ona hlavní myšlena tohoto testu, tedy jak aktivně funguje naše šedá kůra. Na vyřešení si můžete vzít až 15 minut, pokud ani za tuto dobu nestihnete najít všechny tři obrázky, zpozorněte. V takovém případě neuškodí dopřát svému mozku trochu cvičení, ideální jsou křížovky či skládání puzzle. Od věci jistě nebude ani úprava jídelníčku. Existují totiž potraviny, které prospívají našemu zdraví a mají velmi pozitivní vliv na náš mozek.

Kde se zvířata skrývají?

Na tomto obrázku máte řešení. Pokud jste našli v daném čase všechny tři kresby, můžete si jen gratulovat. Mozek máte mladý a stále plně funkční. Váš mozek se ovšem může cítit mladý bez ohledu na věk a je v tomto velmi flexibilní. Jestli jste zachytili dvě kresby, jde stále o velmi dobrý výsledek. Fungujete zcela normálně, některé změny související s věkem se však už mohou začít projevovat. Není od věci revidovat stravu či aktivity.

Nalezli jste jen jeden obrázek? Pravděpodobně vám už mozek vstoupil do fáze stárnutí. Můžete do jídelníčku přidat potraviny bohaté na vitamin B a také mastné kyseliny. Jestli jste nenašli ani jeden, pak vám mozek už stárne. Není to ale důvod ke smutku ani panice, mozek je velmi flexibilní a dá se mu pomáhat. Nicméně neberte tento test jako seriózní studii ani lékařskou diagnózu. Jde hlavně o zábavu a oddech.

V jaké fázi a kondici se nachází vaše kůra mozková?

Zdroj: ScienceNews

Článek Zjistěte stáří svého mozku: Vyzkoušejte japonský test na vnímání detailů. Dokážete najít všechny skryté prvky? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Starověké šťávy a středověké univerzity

Právě tento soubor pravidel je dnes znám jako Hippokratova přísaha. Lékařství starověkých Řeků stálo na teorii čtyř tělesných šťáv, které používali lékaři ještě v době renesance. Medicína starověkého Říma je spjata hlavně s Galénem, který inspiroval lékaře po dalších 16 století hlavně objevy v oblasti fyziologie a anatomie. Během středověku byly centrem medicíny hlavně kláštery. Co je tedy na obrázku s lékařem špatně?

Během 12. a 13. století se medicína stala také učebním oborem na nově vzniklém typu škol – univerzitách. Renesance přispěla k rozvoji medicíny především pitvami, na základě kterých tehdejší učenci opravovali chybné poznatky starověku. Byl také vynalezen mikroskop s dvěma čočkami, ačkoli medicína ho využila především v pozdějších dobách. V 17. století byl největším objevem lékařství popis krevního oběhu od Williama Harveyho.

Rozvoj specializací a příchod antibiotik

Během 18. století začalo vzhledem k objemu znalostí docházet k lékařské specializaci, v 19. století se také rychle rozvíjely možnosti chirurgie. Koncem 18. století byl objeven i způsob moderní vakcinace, v roce 1816 zdokonalil předchozí metodu poklepu stetoskop. Z dalších nástrojů se objevil éter, což dovolilo bezbolestné chirurgické zákroky, šlo tedy o počátek anestezie. Velmi rychle byl však nahrazen chloroformem.

Druhá polovina 19. století znamenala další překotný rozvoj, hlavně v oborech mikrobiologie, imunologie, bakteriologie a sérologie. Objev rentgenových paprsků byl naprostou revolucí pro možnosti diagnostiky chorob. V roce 1895 byl představen první rentgenový přístroj. Ještě rychleji se medicína rozvíjela po 1. světové válce a překotně přibývaly další léky i metody. Právě v této době přišla první antibiotika (známá plíseň na chlebu) a také inzulin.

Dálkové transplantace a řešení rébusu

Po roce 1945 zaznamenává lékařství další úspěchy, hlavně možnosti onkologické léčby a transplantace orgánů. Poslední dekády se nesou hlavně ve znamení prodlužování celkové délky lidského života. Pravda, stále se to týká hlavně bohatších vrstev, především euroamerické části populace. Pokud stále tápete v obrázkovém rébusu, zaměřte se na hodiny. Na jejich číslech je možná něco trochu divného, co se tam běžně neobjevuje.

Vymoženostmi medicíny 21. století jsou hlavně pokroky v genetice a mapování lidské DNA. To dovoluje odhalování problémů, rizik a také příslušnou terapii. Fenomenální možností technologie jsou vzdálené operace, například v roce 2001 Lindbergova operace provedená přes Atlantik pomocí specializovaného robota Zeus. Od roku 2000 nastala také éra operací s kmenovými buňkami, které jsou velmi slibnou metodou.

Článek Jen 2 z 10 lidí pokoří tento test v limitu 10 sekund. Na obrázku se ukrývá jedna chyba se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neolitický lovec s kloboukem

V Alpách nalezli Ötziho, mumii starou asi 5 000 let. Nález je jedinečný proto, že tělo bylo v ledu zachováno naprosto vynikajícím způsobem a odhalilo tak mnohé o dávném neolitickém životě. Krom jiného se zachoval i jeho klobouk vyrobený z kožešiny medvěda. Tento důkaz jasně dosvědčuje, že naši předci už tehdy nosili klobouky. Krom toho měl ještě kožené boty vycpané travou. Najdete na tomto obrázku schovaný klobouk?

Svou roli během historie měly také špičaté klobouky. Dnes jsou známkou ostudy a v akademickém prostředí ukazují jedince s mizernými výsledky. Případně takové, kteří se chovali velmi špatně a něčím naštvali kantora. Nicméně tomu tak nebylo vždycky a existuje spojení mezi právě špičatým kloboukem a moudrostí. John Duns Scotus ho vytvořil jako pomůcku zlepšení své inteligence a podle některých mělo jít o pojítko s bohy.

Anglický zákon na nošení klobouků

Tento zákon nařizoval, aby kdokoli neurozený nosil v neděli vlněný klobouk, stejně jako během uznaných svátků a dalších dnů volna. Nařízení cílilo hlavně na muže z nižších vrstev a chlapce od 6 let. Kdokoli ho porušil, musel zaplatit pokutu 3 farthingy, což byla pro nízkou vrstvu značná suma. V roce 1571 mohl takový zákon působit povrchně a podnítit lidi k nošení klobouku do kostela, nařízení ovšem skrývalo hlubší význam.

Parlament tento zákon schválil proto, aby podpořil domácí produkci vlny, která bojovala o přežití. Někteří lidé nosí klobouk kvůli stylu a módě, jiní si jen chtějí udržet oči ve stínu. Obecně platí, že jen skrze samotnou hlavu ztrácíme 20 % tělesného tepla. Hlavním důvodem je to, že jde o nejexponovanější část těla během studených dní. Použití klobouku této ztrátě brání a tělo je tak udrženo v teple. V létě proto zkuste například panama klobouk.

Hierarchie stavebních helem

Jestli stále tápete ohledně obrázku se stanem, zkuste se zaměřit na hvězdnou oblohu. Dost možná najdete trochu příliš pravidelné seskupení hvězd. Nestačí-li ani tato nápověda, o kousek níž máte řešení rébusu. Byli jste někdy na stavbě a dumali nad tím, proč se liší barvy bezpečnostních helem? Inženýři nosí bílé, běžní pracovníci žluté, technický dozor má modré a bezpečnostní inspekce pak zelené. Jasně tedy vidíte, co má kdo za poslání.

Londýnská taxi mají zvýšenou střechu. Je to z toho důvodu, aby muž nastupující v cylindru nemusel svou pokrývku hlavy sundávat. Jedním z prvních nositelů tohoto vysokého klobouku byl John Hetherington v roce 1797. Při pohybu v ulicích ho zatkla policie, protože pokrývka hlavy děsila kolemjdoucí. Skončil u soudu a musel zaplatit pokutu 50 liber šterlinků. Jak je vidět, nová móda to kolikrát nemá lehké. Ale někdo zkrátka musí být první.

Článek Kdo má skrytý intelekt, najde na obrázku klobouk na první pohled. Většina se ale musela zbaběle podívat na řešení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Diskuse trvající staletí

Pokud se na ni zeptáte přímo vědců, nejspíš vám sdělí, že toto téma způsobilo staletí dlouhou debatu mezi univerzálními mysliteli. Tedy to, jestli duše vůbec existuje, případně zda je nesmrtelná. Velmi tajemná a nepolapitelná povaha této entity či esence uniká jakémukoli vysvětlení. A to navzdory skutečnosti, že se o to pokouší hned několik oborů lidského bádání. Nicméně nový tým věří, že se těmto tajemstvím o kousek přiblížil.

Badatelé měli porozumět tajemné povaze lidského vědomí i duše a tvrdí, že se smrtí ani jedno nezaniká. Místo toho dojde k návratu do vesmíru. Tohle všechno zní fantasticky a jako námět pro výborný sci-fi příběh. Jaké jsou ale důkazy? V roce 1996 začali Sir Roger Penrose (matematický fyzik na Oxfordu) a Stuart Hameroff (americký lékař a emeritní profesor anesteziologie a psychologie) pracovat na kvantové teorii vědomí.

Skutečná entita obsažená uvnitř fyzického mozku

Ta mohla ukázat, že lidská duše je skutečná a je obsažena v mikrotubulech uvnitř mozkových neuronů. „Řekněme, že srdce přestane bít. Krev přestane proudit. Tyto mikrotubuly ztratí svůj kvantový stav. Kvantová informace uvnitř ale není zničena, protože ji zničit nelze. Místo toho se zkrátka rozptýlí do okolí, a to včetně okolního vesmíru,“ uvedl Hameroff pro dokument Through the Wormhole. „Je-li pacient oživen, kvantový stav je obnoven.“

„Informace se pak může vrátit do původního místa a pacient obvykle sděluje, že měl zážitek blízké smrti. Pokud není oživen a zemře, je možné, že kvantová informace dovede existovat mimo tělo, ve formě duše, a to možná i neomezeně dlouho.“ Všechno, co oba vědci navrhují, je založené právě na kvantové teorii vědomí. Ta bere duši jako esenci ukrytou ve strukturách uvnitř mozkových buněk. Náš mozek je tedy počítač a duše jeho programování.

Souběh dvou modelů v jedné vědecké teorii

Vědci dále uvádějí, že to, co lidé chápou jako vědomí, je ve skutečnosti následek efektů kvantové gravitace uvnitř těchto mikrotubulů. Podle obou vědců je tento proces nazván „Orchestrated Objective Reduction (Orch-OR)“. „Původ vědomí reflektuje naše místo ve vesmíru a povahu naší existence. Vyvinulo se vědomí z komplexních výpočtů mezi neurony, jak tvrdí mnoho vědců? Nebo tu bylo celou dobu, jak to říkají duchovní nauky?“

„Tohle otvírá možnou Pandořinu skříňku, ale naše teorie dává místo oběma těmto pohledům. Navrhuje, že vědomí vychází z vibrací uvnitř mikrotubulů, proteinových polymerů uvnitř neuronů. Dokonce i důkazy tuto možnost jasně podporují,“ pokračují Hameroff a Penrose. „Jde tak o nejpečlivější, nejzevrubnější a nejlépe otestovanou teorii vědomí, která se zatím objevila. Z praktického hlediska může péče o vnitřek mozku pomáhat jeho výkonu.“

Článek Badatelé naznačují, kam se po smrti vydává lidská duše. Údajně nemá „zemřít“, ale vrátit se do vesmírného objetí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Postižení a pečovatelský dům

Pick-up byl nalezen převrácený na střechu ve vyschlém korytu řeky. Wallis s ním prorazil zábradlí a spadl z výšky 7,6 metru. Při nalezení nereagoval, nemohl se hýbat, ale dýchal. Zůstal jako kvadruplegik v pečovatelském domě Mountain View. Během let po nehodě se kóma stabilizovalo na stav minimálního vědomí, podle lékařů šlo ale o trvalý stav. Terry takto zůstal až do 13. června 2003 (ano, taky pátek 13.), kdy se probudil v nemocniční posteli.

Následně pronesl svá první slova. Jeho dceři bylo v tu dobu 19 let. Jeho žena ji sama vychovávala po téměř dvě dekády, jeho rodiče byli stále naživu. Když se ho sestra zeptala, kdo je žena, která k němu jde, odvětil „máma“. Jeho druhé slovo bylo „Pepsi“. Rychle následovalo „mléko“ a druhý den už Terry mluvil, jako by se nikdy nic nestalo. Jediný problém tak byl, že Terry byl stále vědomím v roce 1984.

Stále žil v původním roce

Ptal se po svých prarodičích, kteří ale už oba zemřeli. Stále se odkazoval na Ronalda Reagana jako prezidenta. Pamatoval si telefonní číslo do svého starého domu, které všichni kolem už dávno zapomněli. Naprosto ho šokovala skutečnost, že SSSR už není nepřítel a že padla berlínská zeď. Svaly mu atrofovaly, postupně ale prošel omezenou rehabilitací. Vrátila se mu tak dovednost pohybovat některými části těla a také komunikovat s okolím.

Zůstal ovšem postižený následky zranění, která utrpěl při původní nehodě, včetně poruchy řeči. Byl také předmětem speciálu pořadu BodyShock v roce 2005 jako „Muž, který spal 19 let“. Program zahrnoval i renomované vědce včetně Dr. Caroline McCagg, vedoucí lékařky JFK centra pro úrazy hlavy v New Jersey. Neuropsycholog Dr. Joe Glacino podotkl, že Wallisův mozek si udržel hodně informací z doby úrazu, ale prakticky žádné pozdější.

Mozek spojuje neurony

Ztratil totiž schopnost ukládat nové vzpomínky a v podstatě tak trpěl amnézií. Neurolog Dr. Martin Gizii pak uvedl, že v důsledku poškození nebyl schopen převádět nové zkušenosti do vzpomínek. Wallisův mozek byl prozkoumán novými technologiemi na Weill Cornell Medical College. Na tomto základě vznikla hypotéza, že mozek opět spojuje nepoškozené neurony a vytváří i nová spojení v oblastech, které byly úrazem poškozeny.

Lékaři ale stále diskutují o povaze samotného kómatu. U pacientů, kteří zůstávají v bezvědomí po mnoho let, se hovoří o vegetativním stavu. A je velmi neobvyklé, když se po tak dlouhé době probudí. Dohady vzbudilo také načasování. Jednoduše proto, že auto havarovalo v pátek 13. a o 19 let později se Wallis probudil v totožný den. Nejen jeho otec Jerry to prohlásil za nadmíru podivné.

Článek Z kómatu se probudil po 19 letech. Vědomím byl ale stále v roce 1984, kdy do něj po nehodě upadl se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kvízy, skládačky a chyby

Podívejte se na obrázek nahoře a zkuste v něm najít během 10 vteřin 5 chyb. Kapacita informací, které dovede mozek obsáhnout, je považována virtuálně za neomezenou. Badatelé naznačují, že lidský mozek sestává z 86 miliard neuronů. Každý z nich je spojen s dalšími, což vytváří asi 1 quadrilion (1 000 trilionů) propojení. Postupem času se neurony mohou kombinovat a úložný prostor pro informace tak ještě zvyšovat.

Existují nicméně nemoci, jako například Alzheimerova choroba, kvůli kterým je mnoho neuronů poškozeno a přestanou pak pracovat. Postižena bývá hlavně paměť. Informace v mozku cestují ohromující rychlostí 431 kilometrů v hodině. Když je neuron stimulován, generuje elektrický impuls, který je dále předáván z buňky do buňky. Narušení tohoto zcela běžného procesu může způsobit potíže, dokonce i epileptický záchvat.

Jaké je řešení rébusu?

Pokud stále tápete nad obrázkem, tady je řešení. Zaprvé se na něm objevuje velmi silný vítr, který ale vane několika směry najednou. Zatímco stromy na kraji se ohýbají doleva, kouř z komína domečku jde na druhou stranu, a to poměrně klidně. Zadruhé dráha koně orajícího pole nedává úplně smysl, jde spíš k poli než vedle něj. Zatřetí dřevěná branka vepředu, která má pět prken, vrhá stín, na kterém jsou prkna pouze čtyři.

Záclony na oknech domečku jsou venku, nikoli schované uvnitř, jak tomu normálně bývá. Jedna z ovcí shromážděných na dvorku má něco, co vypadá jako dlouhý černý ocas. Že by vlk v rouše beránčím? Oblíbené tvrzení, že používáme jen 10 % mozkové kapacity, je překonaný mýtus. Ano, skutečně ho používáme celý, a to dokonce i ve spánku. Neurologové opakovaně potvrdili, že naše mozky jsou neustále aktivní celou svou hmotou.

Jak jste pochodili s hledáním logických chyb?

Zdroj: Science

Článek Jak jste na tom s logikou? Najděte na obrázku 5 věcí, které nedávají smysl, a dokažte tak svůj cit pro vnímání okolností se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ve světě tyčinek se sírou

Před vynálezem zápalek byl oheň rozděláván různými technikami, nejznámější je tření dřívek, případně křesání. První verze zápalek měla na hlavičce fosfor a tyto šly zapálit prudkým škrtnutím o jakýkoli drsný povrch – například podrážku. Trpěly ovšem jedním neduhem, a sice rizikem samovznícení. Roku 1848 pak profesor chemie Boettger vynalezl tzv. bezpečnostní zápalky. Přemístíte jednu sirku tak, aby příklad dával smysl?

Existují i různé varianty zápalek, například krbové, které jsou silnější a dlouhé 20 centimetrů. Dále se vyrábí například impregnované voděodolné sirky nebo ty, které dovedou díky delší hlavičce vzdorovat větru. Tím, že se dají vyrobit v mnoha rozměrech, si našly místo i jako kuriozity nebo upomínkové předměty. Lze z nich také slepit nejrůznější modely a stavby, jde také o nejběžnější předmět používaný v makrofotografii pro udání měřítka.

Kulečníkové koule a řešení

Prapředek kulečníku se zrodil v Anglii již během 12. století, kdy docházelo k posouvání koulí po trávě směrem k brance. Za tou totiž ležela koule, do které bylo žádoucí se trefit – aby porazila kuželku. Tato historie se dodnes skrývá v anglickém názvu billiard, tedy koule a dvůr. Hra probíhala na panských sídlech na nízko střiženém trávníku. Teď ale zapomeňte na hole nebo tága a zkuste pomocí koulí vyřešit následující rovnici tak, aby byla správně.

Jestli stále tápete ohledně zápalek, má úloha dokonce tři možnosti řešení. Z prostřední čárky čísla 8 se dá první znaménko změnit na plus (0 + 3 = 3). Nebo můžete poslední 3 změnit na 5, případně to samé provést s trojkou uprostřed. Mění se tak to, co od 8 odečítáte a co vám zůstává. Co se týče matematiky vyjádřené kulečníkovými koulemi, otočte devítku vzhůru nohama. Vyjde vám 6, což v součtu s 13 a 11 vyústí v kýžený výsledek 30.

Jak se vám dařilo v netypické matematice?

Zdroj: LiveScience

Článek Logické hádanky, které buď zvládnete na první dobrou, nebo probdíte noc ve snaze přijít na správné řešení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Šipky, kam se jen podíváš

Tak jako každý jiný sport jsou i šipky plné zajímavostí. Existuje například celých 3 944 kombinací, jak zavřít na 9 šipek 501 leg. Dne 13. října 1984 dokázal John Lowe poprvé zavřít na 9 šipek před televizními kamerami a vyhrál ohromujících 100 000 liber. Tato částka byla 10násobkem odměny vítěze mistrovství světa ve stejném roce. Pokud dnes zavřete na 9 šipek, pak získáte 25 000 liber, vítěz mistrovství světa získá 500 000 liber. A teď ty šipky.

V roce 1977 se konalo exhibiční utkání mezi tehdejší světovou jedničkou Alanem Evansem a boxerem Muhammadem Ali. Evans měl tehdy handicap v tom, že se mu počítaly do skóre jen šipky trefené do triplu (trojnásobku hodnoty segmentu). Vítězem se stal Ali, který trefil střed. Phil Taylor trénoval až do večera a dokud netrefil 180, nešel spát a stále házel. Michael van Gerwen se stal oficiálně šipkovým milionářem v říjnu 2013.

Trocha historických zajímavostí

Hra v šipky se zrodila v anglických hostincích, kde si hosté užívali pintu piva s přáteli a při tom mířili na terč. Jak se obliba hry stupňovala, vášniví hráči posouvali šipky na další úrovně. Tak se staly jednou z prvních oficiálně ustanovených her – šipkařské ligy existovaly zřejmě už před první světovou válkou. Svoje místo má v historii hlavně truhlář Brian Gamlin, který vynalezl číslování terče, které je platné dodnes. Tady máte řešení rébusu.

Velmi dlouho trvala debata ohledně toho, jestli šipky vůbec uznat jako sportovní disciplínu. Vzhledem k tomu, že šlo hlavně o neformální a příležitostnou záležitost hranou po hospodách, považovali je mnozí prostě jen za hru. Nicméně nelze opomenout, že tato hra má svou federaci, oficiální turnaje a také elitní hráče soupeřící o velké sumy. V roce 2005 pak Sports England oficiálně udělil šipkám sportovní status.

Jak jste si vedli a našli jste růžové šipky?

Zdroj: Science

Článek Tento hlavolam zvládne úspěšně jen 1 % populace. Otestujte si svůj postřeh a zkuste na obrázku najít červené šipky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dominance levé nebo pravé strany

Levá mozková hemisféra se více zabývá analytickým a metodologickým myšlením. Ta pravá je zase více zaměřena na kreativitu a umělecké dovednosti. Panuje tedy názor, že člověk, který čte, píše, přemýšlí, zkoumá fakta a má rozvinuté matematické dovednosti, vykazuje více rozvinutou levou hemisféru. Ta pravá je naopak vysoce intuitivní a takový člověk má sklony k umění, těkavou představivost a neustále je ponořen do svých snů.

To ovšem neznamená, že používáte jen jednu stranu mozku. Přestože obě hemisféry fungují odlišně, navzájem spolupracují a také se doplňují. Podívejte se na horní obrázek a rozhodněte, které zvíře vidíte jako první. Pokud visící opici, pracuje vám více pravá hemisféra, jste impulzivní, kreativní a emocionální. Vidíte-li tygří hlavu, je aktivnější ta levá. Jste logičtí lidé, racionální, inteligentní a dobře organizovaní.

Mýtus laterality mozkových hemisfér

Pokud vás výsledek zmátl nebo rozesmutněl, nemusíte vůbec zoufat. Toto nahlížení na mozkové hemisféry totiž vychází z chybného výkladu jednoho starého pokusu Rogera W. Sperryho a je dnes již překonaným mýtem. Tento výzkum se věnoval epilepsii a možnostem její léčby. Právě zmíněný badatel zjistil, že přetnutím nervových vláken, která obě hemisféry propojují (corpus callosum), dojde k utlumení nebo kompletnímu zastavení záchvatů.

Problém byl v tom, že pacienti měli po zákroku nejen vážně narušenou osobnost, ale dokonce podivné problémy s každodenními činnostmi. Například jim byly zavázány oči, rukou měli ohmatat určitý předmět a pojmenovat ho. Při doteku pravou rukou neměli problém, při použití levačky ano. Později uváděli, že jasně věděli, co drží v ruce, ale prostě to nedokázali vyslovit nahlas. Sperry na základě toho usoudil, že jazykové schopnosti řídí jen levá hemisféra.

Dobrý základ, špatné zobecnění

Ano, jazyk se skutečně soustředí do jedné, většinou levé hemisféry. Zároveň s tímto poznatkem ale pronikla do obecného povědomí představa o racionalitě jedné hemisféry a kreativitě druhé. Od toho už byl jen krok k představě, že máme jednu polovinu více dominantní, což určuje i celkové zaměření člověka například pro umění nebo matematiku. Hemisféry se opravdu navzájem doplňují, ovšem jiným způsobem, než máme zafixovaný.

Asi nejlépe na tento omyl upozornil český neuropatolog MUDr. František Koukolík v pořadu Hyde Park Civilizace. Daniel Stach se ho tehdy zeptal, kde je v mozku místečko pro intuici. Koukolík odvětil: „To je špatné chápání mozku. Mozek nemá místečka, mozek má funkční systémy, funkční sítě.“ V mozku tedy nenajdeme „kotce“ pro jednotlivé dovednosti, ale navzájem propojené, a hlavně překrývající se neuronové struktury.

Vzájemné posilování a síla komunikace

Tyto sítě se zaměřují na odlišné prvky toho, s čím se setkáváme, a doplňují se navzájem. V jedné polovině mozku tak máte například znaky čísel, zatímco druhá drží jejich význam. Tedy ví, že znak „8“ znamená „osm“. Například u jazyka odpovídá levá hemisféra za formulaci slov a jejich správné spojování do vět. Pravá hemisféra jim ale dává intonaci a tempo. Formálně je tedy jazyk v levé, bez té pravé bychom ale mluvili jako roboti.

To by byl obrovský problém třeba pro asijské jazyky, kde jsou významy mnoha slov odlišné jen v závislosti na způsobu jejich vyslovení. Je to ale právě síla propojení hemisfér, tedy onen centrální svazek vláken (který přeťali při léčbě epilepsie), který určuje naši výkonnost v tom kterém oboru. Být v čemkoli dobrý tedy neznamená ve výsledku nic jiného než vyvážení obou hemisfér a jejich kvalitní a rychlou spolupráci.

Které zvíře jste na obrázku spatřili jako první?

Zdroj: PsychologyToday

Článek Co vidíte na obrázku? Psychologický test odhalí, která hemisféra vašeho mozku je dominantní. A co to vlastně znamená? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Domeček, branka a pole

Na první pohled to vypadá na klasickou venkovskou krajinu. Dominuje útulný domeček, kamenná zídka a vzadu pole, momentálně pusté. Kouř z komína prozrazuje, že uvnitř někdo je a dost možná právě vaří oběd. Idylka je plná přírodních panoramat, kopců a stromů. Nenechte se ale rozptylovat společným emočním pozadím a vzpomínkami na dětství. Nepochybně ve vás obrázek něco takového vyvolává, ale to není pointa tohoto testu.

Je potřeba se na kresbu podívat čistě logicky a najít onen zmíněný nesmysl. Může být v drobném detailu nebo v něčem, co zabírá celou plochu obrázku. Pokud stále tápete, dejte si pozor na stromy a kouř jdoucí z komína. Prudký vítr tu nahnul několik stromů na levou stranu, kouř z chaloupky jde ovšem vpravo, což je v běžných podmínkách nemožné. Nahnutí na dvě různé strany je ostatně vidět i u stromu, který je přímo před domečkem.

Historie pojmu logika

Samotné slovo logika pochází z řeckého logos, tento pojem má ovšem význam řeči, nikoli usuzování. Existuje formální – matematická – logika, která je exaktní vědou a používá také umělý formální jazyk. Ten je schopen vypovídat jen o entitách exaktního světa, používá symboly a formulaci pomocí rovnic. V jeho rámci platí kategoricky požadavek na jasnost interpretace všech složek. Nelze tedy připustit jakoukoli vágnost či více interpretací.

Logika v pojetí filosofie a často psychologie – tedy ta, se kterou se běžně setkáváme –, je logikou neformální. S formální matematikou má společné jen historické kořeny. Logika aplikovaná ve filosofii vypovídá pomocí přirozeného jazyka o entitách, nicméně je přísně nevymezuje. Hlavním motivem této disciplíny je lidské usuzování, nikoli však samotné myšlení. Zaměřuje se na principy a správnost úsudku odvozeného z daných premis.

Anomálie neformální logiky

Tato disciplína se setkává s několika podivnostmi. Jejím úkolem je zajistit v zásadě to samé jako formální matematická logika, tedy určit pravdivost a nepravdivost výroků. Protože ale užívá přirozený jazyk, nevyhnutelně obsahuje vnitřní vágnost. Pojmy mají tedy vždy jak vágní, tak i subjektivní a emocionální význam. Ten se krom toho také mění v čase. Badatelé tedy hledali takovou konstrukci běžného jazyka, která by dovolila rozhodnutelnost.

Této vlastnosti jazyka říkáme nulová vnitřní vágnost, která ovšem není možná. Šlo tak o snahu dosáhnout přirozeným prostředkem komunikace něčeho, co je možné jen v exaktním světě. Z hlediska moderní doby jde možná o úsměvnou historku, tito lidé však věnovali roky velmi usilovné intelektuální práce. Konstrukt přirozeného jazyka nedosáhne ryze dvouhodnotové logiky, problémy ovšem přešly i do základu umělé inteligence.

Jaké vzpomínky ve vás domeček vyvolává?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Najděte na obrázku chybu a otestujte si tak svůj cit pro logiku. Tento rébus prý dovede vyřešit pouze 1 člověk z 5 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zvířecí studnice zajímavých vlastností

Samci mají 40 zubů, tedy pokud jsou dospělí, což je asi od 5 let věku. Kobyly jen 36. V obou případech ale čelisti zabírají v jejich lebce více prostoru než samotný mozek zvířete. Nejdelší koňský ohon, alespoň podle Guinnessovy knihy rekordů, patřil kobyle z Kansasu jménem JJS Summer Breeze. Měřil 381 centimetrů a byl změřen 23. srpna roku 2007. Teď se pozorně podívejte na obrázek a zkuste najít všechny skryté koně kolem pláže.

Kvůli silnému svalstvu kolem jícnu nedovedou koně zvracet a produkují obrovské množství slin. Podle momentálních odhadů je na světě na 60 milionů koní. Například v Austrálii se ovšem toto zvíře neobjevilo až do roku 1788, kdy sem dorazilo s prvními osadníky ze západu. Ti je využívali hlavně na farmách a k dalším pracím. Jen ti nejodolnější jedinci přežili cestu přes moře z Evropy a australští koně si stále drží reputaci silného druhu.

Mozek, krk a postupné bělání

Mozek koně váží asi 623 gramů, tedy polovinu toho, co lidský orgán. Koně nemají klíční kost, jejich ramena drží na kostře kruhem svalstva a vaziva. Nejstarší člen koňské rodiny, tedy první druh, byl Eohippus, který se na Zemi vyskytoval v době před 55 miliony let. Každý den vypijí koně aspoň 18 litrů vody. Lidé mají v uších jen tři svaly, zatímco koně dokonce 10. Nedovedou ovšem dýchat pusou, jsou toho schopni jen nosem.

Obvyklé tempo koňského cvalu je asi 43 kilometrů v hodině, nejrychlejší sprint byl ovšem 88 kilometrů v hodině. Existuje dokonce i strach z koní zvaný equinofobie. Domestikovaní koně se většinou dožívají 25–30 let věku. Po celém světě je jich pak 350 plemen. Jestli také obdivujete bělouše, vězte, že začínali jako mnohem tmavší. Po narození teprve postupně světlají až do krásného sněhového odstínu. Narodí se ovšem i jako téměř vraní.

Nejmenší kůň, řešení a zvláštní zákony

Nejmenším koňským plemenem na světě je Falabella, dorůstá výšky jen mezi 38–76 centimetry. Koně vidí v rozpětí 350 stupňů a jejich zrak má jen dvě malé slepé skvrny. Jedna je přímo před nimi a druhá přímo za nimi. S koni je také spojeno několik podivných zákonů. Například ve Wilburu ve Washingtonu nesmíte jezdit s „ošklivým koněm“. Pokud stále tápete v obrázku, tady je řešení, které ukazuje skrytá zvířata pro rytíře.

Když se zmíněného prohřešku dopustíte a chytne vás policie, hrozí vám pokuta ve výši až 300 dolarů (7 500 Kč). V New Yorku je proti zákonu otevírat v přítomnosti koně deštník. V Burnsu v Oregonu zase koně respektují natolik, že jsou – samozřejmě s majitelem – vpouštěni i do hostince. Jejich vstup je ovšem zpoplatněn, což má na starosti majitel.

Článek Na obrázku není jen jeden kůň, jak si mnozí myslí. Průměrný člověk najde 3, ti nejlepší dokonce 6 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Šplhání po stromech není jen tak

Genom kočky domácí se z 95,6 % shoduje s tygřím. Se svým předkem z džungle sdílí i mnoho vzorců chování. Ty zahrnují značkování teritoria škrábáním, hru s kořistí nebo značkování močí. Badatelé jsou toho názoru, že jde o jediné savce, kteří nedokáží vnímat sladkou chuť. Kočky jsou sice krátkozraké, mají ovšem mnohem lepší noční i periferní vidění než člověk. Podívejte se teď na obrázek se psem v lese a zkuste najít schovanou kočku.

Umí skočit až do 6násobku vlastní délky a podle všeho mají 18 prstů – tedy 5 na každé přední tlapce, po 4 pak na zadních. Jejich drápy jsou ovšem zahnuty dolů, takže mohou po stromech šplhat jen směrem vzhůru. Proto často vylezou na strom a pak nevědí, kudy dolů. Jejich klíční kost není spojena s dalšími kostmi těla, drží ji jen okolní svalstvo ramen. Zatímco lidé mají dohromady 206 kostí, kočky se mohou pyšnit celkem 230.

Role pachu a kdy se vejde do škvíry

Pachy hrají pro kočku významnou roli. Má dokonce zvláštní orgán, který jí dovoluje ochutnávat pachy ze vzduchu. To je důvodem, proč vás někdy upřeně pozoruje a má při tom otevřenou tlamu. Hmatové fousky, tak charakteristické pro její čenich, má i na zadní straně všech pacek. V poměru k hlavě mají kočky největší oči ze všech savců. Když se pohybují, dělají jen naprosté minimum hluku. Plíží se tak ke kořisti i k vám.

Během skoku pak udržují rovnováhu pomocí ocasu stejně jako veverky. Fungují tak i při chůzi po vrcholku plotu nebo na větvích. Hmatové fousky dělají přesně to, podle čeho se jmenují. Dovolují kočkám „cítit“ svět okolo. Především pak určují, kam se kočka „vejde“. Jakmile projdou fousky například trubkou, protáhne se jí i celá kočka. Ačkoli vidí rychle se pohybující kořist, pomalu se pohybující předměty tolik nevnímají.

Řešení hledání skrytého zvířete

Kočky jsou poměrně zdatnými plavci, vodu ale obecně nemají rády. Existují i takové, které mají více prstů než zmíněných 18. Takovým se říká „polydaktylní“. Průměrná délka života koček roste podobně jako u lidí. Mezi lety 2002–2012 se podle Banfield Pet Hospital zvýšila o víc jak rok. Stále tápete u rébusu? Povšimněte si, že těsně nad hlavou psa je kmen podivně vykrojený. Od tohoto místa se rýsuje tlapka a mezi větvemi je patrný obrys těla.

Podle webu Huggington Post spí kočky v průměru 12–16 hodin denně. Pokud se během života drží převážně uvnitř domu, žijí celkově déle. Populární předení má mnoho účelů. Jde o metodu sebeuklidnění, vyjádření radosti i stresu a úzkosti. Mimochodem, dospělým nedávejte mléko, ale jen vodu. Na trávení mléka jsou vybavena pouze koťata, později tuto schopnost ztrácejí. Ano, mléko jim bude chutnat, kočku budou ale následně trápit průjmy.

Článek Primitivní hádanka, která lidem zamotala hlavu: Na obrázku se schovává kočka, ale většina není schopná ji najít se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kolik zachytíte lvů

Otestování vašeho mentálního věku je poměrně snadné. Podívejte se na úvodní obrázek a pečlivě ho prozkoumejte po dobu 10–15 sekund. Kolik na něm vidíte lvů? Podle níže uvedených rozsahů můžete snadno určit svůj psychický věk.

Vidíte 1–4 lvy

Jste stále mladí a v srdci velmi svobodní. Váš mentální věk odpovídá rozmezí 25–30 let. Na všechny události se díváte pozitivně a jste schopni sice nestandardních, ale zato velmi efektivních rozhodnutí. Tento mentální věk pro vás bude ve stáří jasným požehnáním. Budete tak vždycky plní energie a celkově vitální.

Zahlédli jste 4–6 lvů

Vaše psychika odpovídá věku 30–40 let. Jste velmi vřelý a milující člověk, hledáte především vyrovnaný a klidný životní styl. Velkou hodnotou jsou pro vás právě rodinné vztahy, spokojenost v práci a dostatek přátel. Jste klidní, srovnaní sami se sebou, duší i životem. Je to ta nejkrásnější životní etapa, protože v tomto období bývá člověk nejšťastnější a nejspokojenější.

Našli jste 6–10 lvů

Psychicky je vám kolem 40 let a můžete se považovat za dosti moudrého člověka. Ve všem milujete pořádek, ze kterého vychází pohodlí. Současně potřebujete pečlivě plánovat všechno, co děláte. Nejste také zvyklí čekat a milujete dochvilnost. Už nějakou dobu vás neláká trávit čas na všemožných zábavách, máte rádi, když ho můžete využít prospěšně. I váš odpočinek je tudíž aktivní a nějak užitečný. Výsledkem je vaše produktivita a úspěšnost.

Nalezeno 10–12 lvů

Váš mentální věk je menší než 25 let, což vám poskytuje značnou upřímnost. Jste také velmi přátelská osoba. Dělá vám ovšem velký problém zachytit mnoho svých myšlenek. Současně jste také velmi zranitelní, a pokud jste zamilovaní, je to na vás velmi patrné. V případě, že jste někomu ublížili, máte tendenci se rychle vzdálit. Vyhnete se tomu a jdete dál, protože víte, že každá životní situace – dobrá nebo špatná – tvoří vaši celkovou životní zkušenost.

Jak jste dopadli, odpovídá výsledek skutečnosti?

Zdroj: Science

Článek Jaký je váš mentální věk? S jeho určením vám pomůže obrazový psychologický test se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mozkový prostor jako zahrada

K tomu jsou potřeba tzv. gliové buňky, typ zahradníků, kteří přenos mezi body urychlují. Současně ovšem likvidují plevel, zametají, stříhají mrtvé konce, zametají listí a také hubí škůdce. Samozřejmě se tak nabízí otázka, jak vědí, co podporovat a co „vystřihnout“. Badatelé už dnes ví, že méně využívaná spojení jsou označena proteinem C1q. Jakmile na něj gliové buňky narazí, takto označené synapse vyříznou. Mozek si tak udržuje použitelnost.

Měli jste někdy pocit, že je váš mozek naprosto zaplněn a už nedokážete přijmout jakoukoli novou informaci? Ať už jde o novou práci nebo koníček? Buďte v klidu, je to naprosto přirozená součást procesu. Při učení se novým věcem mozek buduje nová spojení, která zatím nejsou efektivní. Jde jen o náhodné sítě, které potřebují uklizený prostor, aby lépe komunikovaly. Právě v tomhle hraje klíčovou roli spánek, kdy se buňky zmenšují.

Čas, který je věnován úklidu

Konkrétně dochází k redukci asi o 60 %, což dává gliovým buňkám prostor pro vyklizení prostoru. Tehdy dochází právě k onomu synaptickému prořezávání. Takže jakmile se probudíte s pocitem jasné hlavy, proběhlo ve vás právě tohle. I z toho důvodu je užitečné si během dne 20 – 30 minut zdřímnout a dát tak buňkám volnou ruku. Přemýšlet při ospalosti je pak neúčinné, jako chodit po džungli s křovinořezem.

S potřebným oddechem se budete procházet parkem. Ale lze tento proces tedy nějak cíleně řídit? Všechno je to o tom, na co se během dne soustředíte. Co používáte pravidelně (co vám probíhá hlavou) to sílí. Cokoli ostatního bude po čase fyzicky odstraněno. Věnujte tedy pozornost tomu, co se vám denně honí hlavou. Terry Pratchett tomu říkal „druhé myšlenky“. Tedy přemýšlení o tom, o čem člověk přemýšlí.

Strategická hra vlastního mozku

Jestli neustále hledáte na internetu vaše oblíbené seriály, nebo co nového si koupit, ostatní myšlenky budou odstrčeny stranou. Když se vám bude neustále honit hlavou poslední hádka s kolegou, zlikvidují vám myšlenky na pomstu tvůrčí elán. Samozřejmě nemáte plný vliv na to, co se vám během dne stane. Vlastní reakci na tyto události máte ale jen ve svých rukou. Právě tímto postojem pak ovlivňujete stavbu nebo zboření příslušných spojení.

Ne nadarmo se říká, že kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Zatímco ti úspěšní hledají cesty k řešení problémů, ti druzí jen dumají, jaká rizika mohou hrozit. A obvykle dojdou k závěru, že je vlastně lepší nedělat vůbec nic. Jedná se vlastně o jakousi strategii s vlastní hlavou. Velmi se tu hodí také meditace, která vás dovede k revizi vlastní myšlení. Chcete-li tedy něco vymazat, nahraďte tuto myšlenku jinou, časem sama odumře.

Článek Jak používat „tlačítko smazat“ v našem mozku: Nesprávné myšlenky lze odstrčit stranou, chce to pochopit princip se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sbíhání oblastí v mozku

Mozek se výrazně projevil v tzv. hot zone, která je silně spojena s vědomými aktivitami. Právě tam se sbíhá spánkový, temenní a týlní lalok. Prudký nárůst činnosti v těchto místech se na konci života dá vysvětlit zkušeností blízké smrti. Tu často popisují lidé, kteří se dostali skutečně až na práh této hranice, případně strávili nějakou dobu i za ní. Fenomén NDE (near death experience) popisuje 10–20 % lidí, kteří přežili infarkt. I průběh bývá podobný.

Lidé to líčí jako vědomý zážitek, který je „skutečnější než sama skutečnost“. Nicméně podle autorů tohoto výzkumu „představuje právě zkušenost blízké smrti biologický paradox. To zpochybňuje naše zcela základní chápání toho, jak funguje umírající mozek. Ten totiž podle odborníků v takových podmínkách nefunguje.“ Současně nemohou s jistotou říct, jestli pacienti vidí, nebo nevidí jasné světlo nebo jiný popisovaný fenomén.

Nové směry pro další výzkumy

Nikdo z nich totiž nepřežil, aby se o jasnou zkušenost podělil. Tyto objevy ovšem badatelům otevírají nové uličky pro výzkum. Hlavně pro zkoumání toho, co se v mozku děje během zcela posledních momentů života. Zkušenosti blízké smrti jsou komplexním jevem s mnoha vrstvami. Musí být blíže zkoumány, abychom posunuli naše chápání mozku a lidského vědomí vůbec. Doufejme tedy, že nové projekty pomohou nějakým způsobem téma osvětlit.

Jde nakonec o samotnou podstatu života člověka. S jakýmkoli výzkumem jevů blízkých smrti je však obecně problém. Nedá se totiž příliš nasimulovat a je velmi náročné zachytit pacienty přesně v těchto momentech. Většina záznamů nebo dat, která tak dosud vědci získali, vznikla vlastně náhodou. Většinou ve chvílích, kdy bylo zkoumáno něco zcela jiného a zrovna se to sešlo se smrtí konkrétního pacienta. Smrt je pro nás zkrátka nepolapitelná.

Článek To, že člověk cítí blízkou smrt, potvrzuje mozková aktivita v posledních momentech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

S postupem stárnutí vnímáme čas jinak 

Je to vlastně otázka, kterou si občas klade naprosto každý. V dětství se čas vždy strašně vlekl, ale nyní vám doslova protéká mezi prsty. Uběhly roky, ale vy pociťujete, jako by to bylo pouze pár týdnů. Už vám ani nedělá takové potíže čekat na důležité události, což právě pro děti bývá velmi nepříjemné, obzvláště pokud se těší. Tehdy jim přijde, že se čas zastavil úplně.

Redakce VědaŽivě

22 července, 2021

Bakterie se postupem času stávají odolné vůči dezinfekčním gelům. Jejich odolnost znamená obří riziko v dalších vlnách

Během stárnutí je vše jinak, dny začínají pomalu splývat a někteří lidé si také začínají plést dny, třeba i čtvrtek se sobotou. Co však za tím stojí a proč nám v dospělosti přijde, že čas plyne podstatně rychleji? Odpověď je vcelku jednoduchá, protože vše souvisí s lidským vnímáním. Vědci totiž přišli na to, že postupem času dochází ke změně mentálních obrazů.

Pro děti je den podstatně delší 

Den delší samozřejmě není, ale klesá rychlost, s jakou lidský mozek tyto obrazy vnímá a mění. Právě kvůli tomu je pro něj tok času jiný v dětství a jiný v dospělosti. Zhruba od dvaceti let mozek tvoří asi 3 až 5 mentálních obrazů za sekundu, což je dané pohyby očí. Oko se dle webu Stoplusjednicka pohne a pak si mozek obraz po krátký okamžik fixuje.

Redakce VědaŽivě

23 ledna, 2023

Archeologové našli kamenný domek, ve kterém bydlel sám Ježíš. Dokonce i důkaz jeho ukřižování

Děti nicméně mentální obrazy tvoří a fixují podstatně rychleji, což znamená, že jich za sekundu vzniká podstatně větší množství. Proto je pro ně také jeden den pocitově delší než pro dospělého a vejde se jim do mozku více prožitého času. V dospělosti už to naopak tolik nevnímáme a přijde nám, že jsou dny kratší a vše utíká podstatně rychleji. 

Článek Proč když stárneme, čas ubíhá rychleji: Má to své vysvětlení, za vše může podle vědců náš mozek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Syndrom učence z vás udělá génia

Syndrom učence znamená, že je člověk obdařen nebývalým nadáním v některých oblastech. Většinou se jedná o schopnosti spojené s hudbou, kalendářními údaji, matimatickou vědou, uměním nebo prostorovým cítěním. Takové jedince mnohdy považujeme za génie ve svém oboru.

Redakce VědaŽivě

22 července, 2022

„Pokud vám při poslechu hudby naskakuje husí kůže, je váš mozek výjimečný,“ tvrdí vědci

Jedná se však o vzácný jev, který se projevuje zhruba u jednoho procenta lidí s nějakou formou autismu. Ve velmi vzácných případech se projeví také u lidí bez autismu. Jedná se však o méně než jedno procento populace. Do těchto statistik se navíc zahrnují také lidé, u kterých se Syndrom učence projevil po úrazu hlavy.

Syndrom učence získáte po úrazu hlavy

Vážný úraz hlavy s sebou často přináší četné vedlejší efekty, které mohou navždy změnit život člověka. Při poškození mozku může dojít ke ztrátě paměti, rozeznávacích či sociálních schopností. Mohou se projevit silné a pravidelné bolesti hlavy a ve vážných případech může dojít až ke ztrátě identity. V ojedinělých případech však může dojít také k rozvinutí Syndromu učence.

Lidé po úrazu hlavy tak například zjistí, že bravurně ovládají hru na klavír, přestože se hudbě dřív nevěnovali. Nejčastěji k tomu dochází při poškození levé hemisféry mozku, kdy pravá hemisféra začne její funkci kompenzovat. U člověka tak dojde k rozvoji nových schopností. Podle vědců to však neznamená, že by se zázrakem objevily nové schopnosti. Vysvětlují to spíše jako rozvinutí takzvaně hybernujících schopností.

Redakce VědaŽivě

29 července, 2021

Co se děje s tělem bezprostředně po smrti? Mozek stále funguje a s největší pravděpodobností si je úmrtí vědom, ukazují studie

Stali se z nich jiní lidé

Tento jev dokládají některé případy skutečných lidí. Například jeden desetiletý chlapec po úrazu hlavy dokázal přesně pojmenovat jednotlivé události svého života. Pamatoval si přesné dny, data i hodiny všech událostí, včetně těch, které se odehrály dávno v minulosti.

Dalším příkladem je muž, který žil bezstarostný život plný zábavy, dokud se nestal obětí násilného přepadení, během kterého došlo ke zranění jeho mozku. Od té chvíle ztratil zájem o zábavu a stal se z něj matematický génius. V jiných případech mohli lidé po zranění hlavy dokonce předvídat budoucnost nebo najednou skládat mistrovská hudební díla bez předchozího hudebního vzdělání. Génius se tak svým způsobem skrývá v každém z nás.

Článek Záhadné úrazy hlavy: Jeden člověk po něm dokázal předvídat budoucnost, další viděl daleko do minulosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Albert Einstein umírá

Albert Einstein umírá 18. dubna 1955 ve věku 76 let na univerzitní klinice v Princetonu v New Jersey. Příčinou smrti byla výduť břišní aorty (Abdominal Aneurysm). Fyzikovo tělo bylo na jeho přání zpopelněno. Ještě před tím však byl vyjmut jeho mozek, aby mohli tehdejší vědci odhalit příčinu jeho génia. Na pitvu dohlížel patolog Thomas Stoltz Harvey, který měl velký zájem na odhalení záhady Einsteinova mozku.

Mozek byl později rozřezán na 240 malých částí. Harvey některé z nich zaslal dalším vědcům, většinu si však nechal u sebe. Postupem času se většina z rozeslaných částí mozku vrátila zpátky na univerzitní kliniku v Princetonu. Spousta z nich však stále schází. Dnes nikdo netuší, kde by se mohly nacházet.

Zkoumání géniova mozku

Harvey mozek rozdělil na 12 dílů, které obsahovaly 200 ultra tenkých řezů. Jednotlivé řezy nebyly silnější než lidský vlas. Přitom si k takovému zacházení ani nevyžádal povolení od pozůstalých Alberta Einsteina. Harvey některé z řezů osobně odvezl svým vědeckým kolegům napříč Amerikou a Kanadou, kteří mu měli pomoct v pátrání po Einsteinově genialitě. Zbytek Einsteinova mozku skladoval ve speciálních nádobách u sebe doma. Na univerzitní kliniku v Princetonu se tak Albert Einstein vrátil až v roce 1998, celých 43 let po své smrti a pitvě, jak uvádí web LiveScience.com.

Redakce VědaŽivě

10 ledna, 2022

Krutý osud geniální manželky Einsteina: Měla stejnou mysl, bez ní by se tak daleko nikdy nedostal

V mozku byly nalezeny různé anomálie

Harvyho fascinace Einsteinovým mozkem však přinesla potřebné výsledky. Spolu s ostatními vědci odhalil několik vývojových anomálií, které by mohly naznačovat, proč byl Albert Einstein geniální. V roce 1985 vyšla první studie, která jednotlivé nálezy popisovala. V ní je Einsteinův mozek porovnáván s několika mozky obyčejných lidí. Einsteinův mozek se odlišoval například extra drážkou v čelním laloku, který je spojovaný s funkcí pracovní paměti a plánováním. V některých částech mozku zase byla zjištěna zvýšená koncentrace neuronů, která mohla napomáhat k rychlejšímu zpracování informací.

Článek Génius Albert Einstein: Mozek mu rozřezali na 240 kousků, chtěli přitom zjistit, proč byl tak chytrý se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mozek řídí smrt člověka

Většina pokusů, kterými vědci zkoumají fungování mozku a ostatních orgánů v době smrti, se stále provádí na zvířatech. Tyto pokusy poskytují cenné informace o fungování orgánů, ale dokud se nepotvrdí také u lidí, nelze je považovat za jednoznačné.

Vědci v Michiganu například došli k teorii, že smrt člověka ve skutečnosti řídí mozek. Značně tím nabořili obecně uznávaný názor, že smrt nastává se zástavou srdce. Vědci se však již delší dobu domnívali, že mozková aktivita nekončí ihned po zástavě krevního oběhu. Díky tomu rozlišujeme takzvanou klinickou smrt a mozkovou smrt. Podle vědců z Michiganu je to však právě mozek, který srdci vyšle signál k zástavě oběhu. Svůj výzkum prováděli na krysách a ty, které měly porušenou míchu a tudíž komunikaci mozku se zbytkem těla, dokázaly v prostředí bez kyslíku přežít déle, než ostatní.

Mozková aktivita po zástavě srdce

Novější studie tento výzkum nepotvrzují ani nevyvrací. Spíše do celé věci vnášejí nové světlo. Univerzitní vědci v Berlíně a Cincinnati měli nedávno možnost zkoumat mozkovou aktivitu umírajících lidí. Tito lidé tak svým souhlasem s výzkumem významně přispěli moderní medicíně. Při snímání aktivity jejich mozku, dokázali vědci rozlišit tři fáze, kterými mozek v období mezi klinickou a mozkovou smrtí prochází.

Zhruba v prvních 20 až 40 vteřinách po zástavě srdce přichází mozek o drahocený kyslík, bez kterého začínají odumírat jednotlivé buňky. To v umírajících vyvolává různé představy o posmrtném vystoupení z těla či světla na konci tunelu. Jedná se o iluze podobné živým snům, které umírající mozek vytváří. Pokud není obnoven proud okysličené krve do mozku, mozková aktivita utichá. Vědci si to vysvětlují jako pokus o šetření vzácné energie. Jako by nám tím mozek poskytoval šanci člověka ještě zachránit. V poslední fázi, která nastává někde v rozmezí 2 až 5 minut od zástavy srdce, zaznamenali vědci v mozku velký výboj energie. Poslední zbytky ušetřené energie se uvolní a člověk definitivně umírá.

Článek Když se tělo brání před skonem: Mozek zůstává naživu i několik minut poté, co dotluče srdce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vliv má i jeho přítomnost

Vědci z University od Texas nyní ale přicházejí s tvrzením, že telefon ovlivňuje náš mozek i svou pouhou přítomností ať je v jakémkoliv utišeném režimu. Závěr studie má jasné stanovisko k tomu, že pokud se potřebujete soustředit či relaxovat, určitě je dobré nechat telefon co nejdál od sebe. Třeba ve vedlejší místnosti. Rozhodně není dobré telefon nechávat vedle sebe nebo v zorném úhlu.

Vědci během studie zkoumali, jak jsou lidé schopni plnit různé úkoly, při kterých je nutné zaměstnat svou paměť, myšlení a schopnost se učit, jestliže se v jejich blízkosti nachází telefon. 800 účastníků dostalo za úkol vyplnil formulář s úkoly, který testoval jejich postřeh, schopnost učit se, pozornost nebo vstřebat informace.

Tito účastníci byli následně rozděleni do 3 skupin. 1. skupina měla za úkol plnit úkoly s telefonem přímo vedle sebe v bezprostřední blízkosti displejem dolů. 2. skupina měla telefony skryté ve své kapse nebo v kabelce, ale stále byly na dosah. 3. skupina pak nechala své telefony ve zcela jiné místnosti a úkoly plnili bez jejich přítomnosti.

Všech 800 účastníků mělo za úkol plnit úkoly při plném soustředění a telefony nesměli užívat.

Výsledky testu

Výsledku testu byly jednoznačné. Zcela nejhorších výsledků dosáhli účastníci z 1. skupiny, která pracovali v těsné blízkosti telefonů. Před zahájením testování 80 % z účastníků tvrdilo, že telefon jejich výsledek nijak neovlivní. Díky výsledkům ale jasně vidíme, že vliv je očividný a respondenti ve svém počátečním tvrzení neměli pravdu.

Čím to ale je, že už samotná přítomnost telefonu v blízkosti člověka má vliv na výkonnost? Je na vině elektromagnetické záření nebo jiné faktory?

Vědci došli k závěru, který je velmi jednoduchý. Pokud totiž máme telefon blízko nás, naše myšlenky každou chvilku uniknou směrem k němu. Je to už náš takový reflex. Lidé tedy musí vynaložit energii už jen na to, aby telefon nechali ležet a svou pozornost věnovali jinam, uvádí web CHIP. To mozku přináší určitou ztrátu energie a kapacity, která mu následně chybí při soustředění a plnění jiných úkolů.

Pokud je tedy před vámi úkol, který vyžaduje soustředění a vaši plnou pozornost, určitě je dobré telefon odložit co nejdál od sebe, a to tedy znamená v jiné místnosti. I přesto, že telefon je v tichém režimu, ale máme ho na dohled, nutí nás věnovat mu pozornost. Následky toho totiž můžou být nedozírné. Mobilní telefon totiž může mít zásadní vlvi na vaši pracovní kvalitu a morálku, což následně může vést ke ztrátě pracovní pozice a pravidelného měsíčního příjmu ve výši 30 000 Kč.

Článek Máte vedle sebe na stole mobil? Děláte velkou chybu, každý měsíc tak můžete přijít o 30 000 Kč se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co je vaším úkolem

V tomto testu vám bude položeno celkem 15 vědomostních otázek. Za každou správnou odpověď si připíšete 5 bodů. Celkem tedy můžete získat maximálně 75 bodů. Pokud si nejste jistí, jestli si je dokážete zapamatovat, raději si každou pětku někde zapište a na závěr jednoduše sečtěte. Konečný výsledek prozradí pravdu o vaší inteligenci a chytrosti.

1. Který stát je největší na světě?
   Rusko
   Kanada
   Čína
   Indie
2. Která planeta je nejblíž Slunci?
   Mars
   Jupiter
   Venuše
   Merkur
3. Který z těchto mužů zemřel jako první?
   Bedřich Smetana
   Karel Čapek
   Adolf Hitler
   Jan Palach
4. Kolik je odmocnina ze 169?
   12
   15
   13
   25
5. Kolik stran má krychle?
   10
   6
   8
   Záleží na velikosti krychle
6. Proč je nebe modré?
   Protože odráží barvu vody v oceánech
   Kvůli severnímu pólu
   Kvůli jižnímu pólu
   Kvůli zemské atmosféře
7. Jaké je hlavní město Bulharska?
   Řím
   Bukurešť
   Sofie
   Bratislava
8. Které z těchto zvířat je největší?
   Medvěd kodiak
   Plejtvák obrovský
   Tygr 
   Slon
9. Kdo je autorem románu Na západní frontě klid?
   E. Hemingway
   G. Orwell
   E. M. Remarque
   J. Kerouac
10. Který vitamín je nejvíc obsažen v citrusech?
    Vitamín A
    Vitamín B
    Vitamín C
    Vitamín D
11. Kdo jako první definoval gravitační zákon?
    Newton
    Archimedes
    Galileo Galilei
    Einstein
12. Ve které zemi jsou tradičním sportem býčí zápasy?
    Itálie
    Francie
    Španělsko
    Řecko
13. Kdo je skladatelem díla Čtvero ročních období?
    W. A. Mozart
    J. S. Bach
    L. V. Beethoven
    A. Vivaldi
14. Jak se nazývá optické zařízení používané v ponorkách pro rozhled nad hladinou?
    Periskop
    Teleskop
    Spektroskop
    Kaleidoskop
15. Ve kterém městě se nachází budova ředitelství UNESCO?
    New York
    Paříž
    Řím
    Londýn

Nyní se podívejte na správné odpovědi a spočítejte všechny body. Za každou otázku, kterou jste dobře zodpověděli, získáváte 5 bodů. Na konci všechny body sečtěte a výsledek vydělte podle následujícího klíče. Pokud jste mladší 10 let, vydělte výsledné skóre 10. V případě, že jste starší 18 let, vydělte celkový počet bodů 18. Nakonec k výsledku přičtěte 6 a získáte konečné skóre.

1. Největší stát je Rusko s rozlohou 17 125 191 km².
2. Nejblíže Slunci je Merkur, také je ze všech nejmenší.
3. Nejdříve zemřel Bedřich Smetana.
4. Výsledek je 13.
5. Krychle má 6 stran.
6. Kvůli zemské atmosféře, ve kterém se rozptyluje sluneční záření.
7. Hlavní město Bulharska je Sofie.
8. Největší je plejtvák obrovský, který váží až 140 000 kg.
9. Autorem je E. M. Remarque.
10. Vitamín C.
11. Newton poté, co mu na hlavu spadlo jablko.
12. Španělsko.
13. Autorem je A. Vivaldi.
14. Periskop.
15. V Paříži.

Redakce VědaŽivě

1 srpna, 2025

Zábavný test bystrosti: Najdete v chumlu pandích hlaviček jednu, která se na obrázek rozhodně nehodí?

Pokud jste dosáhli hodnoty vyšší než 10, pak jste na svůj věk nadprůměrně chytří a vzdělaní. Dobré výsledky jsou i v rozmezí 7 až 9. Znalostí máte tak akorát. V případě, že však máte méně než 7, možná byste si měli některé základní vědomosti oprášit a oživit.

Článek Zodpovězením těchto otázek zjistíte, jak chytří jste na svůj věk se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Naše filtrace vnějšího světa

Vnímání tak vybírá, organizuje a překládá smyslové vjemy, aby nám svět kolem nás dával smysl. K tomu se ovšem pojí ještě jedna věc, tedy zkušenost. Prakticky nic z okolního světa totiž nevidíme poprvé. Setkali jsme se s tím už kdysi a mnohokrát. Mozek je tím pádem schopen si tyto věci doplnit ze zkušenosti. Nepotřebuje vidět třeba druhou polovinu auta, ví, že tam je. Teď se ale podívejte na obrázek a zkuste najít všechna písmena S.

Nejen, že náš mozek tyto vzorce doplňuje, on je hlavně zoufale potřebuje. Proto má sklony nacházet je i tam, kde reálně nejsou. Tento jev se jmenuje pareidolie a dochází k němu například u podivných tvarů spatřených v kameni, mracích nebo oblacích kouře. Během teroristických útoků z 11. září kolovala fotka, na které měla být v kouři tvář ďábla. To byl přesně případ pareidolie, kdy jsme viděli známý tvar v něčem zcela normálním.

Hrátky jednoho mozku s druhým

Právě na těchto zákonitostech jsou postaveny optické iluze. Víme totiž, jak vnější svět vnímáme, takže lze dosahovat pokřivení tohoto „příjmu“. Asi nejjednodušším způsobem je odvedení pozornosti. Děje-li se totiž něco kolem nás, jsme schopni najednou zachytit jen určitý počet věcí. Soustředíme se tak na to nejvýraznější, na což spoléhají salónní kouzelníci, stejně jako zloději a podvodníci. Jestli stále tápete, tady je řešení rébusu.

Kouzelník obvykle používá velmi výrazných prostředků, projevů a rekvizit, díky kterým však v pravou chvíli odvede pozornost od klíčové drobnosti, třeba výměny předmětů. Právě z toho vychází iluze. A pokud vás hledání písmen bavilo, můžete vyzkoušet i další hádanky.

Článek Test vnímání a postřehu: Překonáte tuto československou výzvu a najdete všechna písmena S ukrytá na obrázku? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Degradace na více frontách

Celkový objem mozkové hmoty se postupně snižuje, hlavně části odpovědné za naše kognitivní funkce. Stejně tak dochází k řídnutí hmoty i postupnému úbytku jednotlivých propojení. Ačkoli je mozek schopen určité míry obnovy, výše uvedené okolnosti jeho možnosti postupně snižují. Řídnutí vede k méně propojením, takže nám trvá déle například vybavit si vzpomínky. Najdete za 10 vteřin všechna písmena Q na tomto obrázku?

Kvůli těmto i dalším změnám mívají starší lidé obvykle problémy například se vzpomínáním si na jména nebo slova, trpí sníženou pozorností či schopností dělat více věcí najednou. Ostatně tzv. multitasking je jen psychologický mýtus. Náš mozek nikdy nedělá více věcí najednou, pouze ho nutíme velmi rychle přepínat mezi jednotlivými úlohami. To se projevuje rychlejším vyčerpáním, současně také poklesem výkonnosti a větší chybovostí.

Mozek je třeba udržovat aktivní

Krom ztrácení již naučeného nebo zapamatovaného je s přibývajícím věkem také problém učení se novým věcem. Pro mozek je těžší zapisovat trvale informace a ztrácejí se rychleji. Kromě lékařských zákroků nebo léků existuje ale i řada přirozených prostředků, jak stárnutí mozku zpomalit. V zásadě je potřeba zapojovat neustále tělo jak do fyzických, tak i mentálních aktivit. Zamýšlení se nad různými hádankami a rébusy je jistě prospěšné. Jestli v předchozím úkolu stále tápete, tento obrázek vám nabízí řešení. Písmen Q je tam 6.

Někteří senioři mají tendenci se s přibývajícími roky stáhnout ze společenského života. To je ovšem velká chyba, protože právě kontakt s dalšími lidmi je jednou z metod, jak si udržet dlouho svěžest. Pomáhá také zdravá strava, tréninky zvládání stresu a kvalitní spánek. Hodně lidi aktivních v pokročilém věku se také často a rádo směje. Smích je jakýmsi univerzálním lékem na většinu lidských problémů. Mozku tím rozhodně prospějete.

Článek Optický rébus pro všímavé jedince! Všechna písmena „Q“ na obrázku zvládne najít jen 1 člověk z 10 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když s námi mozek hraje šarády

Mnohem horší je ovšem situace, kdy mylné vzpomínky vedou k nějakým přesvědčením. To pak může mít dosti negativní důsledky. Jde hlavně o výslechy a související soudní spory. To je také důvodem mnoha nespravedlivě odsouzených lidí. Důvodem bylo často špatné svědectví člověka, který si jen myslel, že něco viděl nebo slyšel. Skupina vědců z Británie, Kanady a Nizozemska se tedy rozhodla podívat na funkci lidského mozku.

Hlavně na procesy vytváření falešných vzpomínek a dovednost zapamatovat si nejnovější informace. V rámci série 4 experimentů se stovky lidí podívaly na sadu dopisů, pak si měli vzpomenout na jeden zvýrazněný. Pro zkomplikování byl tento kus někdy prezentován jako zrcadlový obraz. Vyšlo najevo hned několik opakujících se jevů. Lidé s celkově dobrou pamětí měli za běžné situace asi 10% chybovost. Zvýšila se při zrcadlovém písmu.

Předpoklady určující příjem

Podstatné ovšem bylo, že se jejich paměť postupně zhoršovala. Když měli na písmeno ukázat 0,5 sekundy po jeho vidění, byla chybovost 20 %. Při snaze o zapamatování po 3 sekundách se zvýšila na 30 %. Dle badatelů jsou příčinou naše vlastní předsudky. Mozek totiž začne očekávat zkušenost něčeho konkrétního i známého. To ale nemusí nutně „souhlasit“ s tím, jak zachytí skutečné jevy. „Osobně mě velmi zajímal způsob dopadu sociálních znalostí.“

„Tedy jak otestovat roli předsudků či stereotypů a individuálních přesvědčení na funkci krátkodobé paměti. Začnou tato očekávání, například kvůli pohlaví, okamžitě utvářet to, co si od nich pamatujeme? Například z jejich hlasu nebo mimiky? Nebo si možná už po sekundách začnu špatně pamatovat určité prezentace dat. Třeba proto, že neodpovídají mému přesvědčení, například o změnách klimatu?“ ptá se neurovědkyně Marte Otten.

Zkreslení detailů i výstupu s odstupem

Výzkumy obecně ukazují, že krátkodobá paměť člověka dovede být velmi nespolehlivá. Jak se to ale projevuje na samotné paměti, včetně například odstupu několika let? Špatné detaily mohou ovlivnit celý výstup situace, když si ji vybavujeme až po nějaké době. Právě to se týká například rozhovoru o společných zážitcích s přáteli nebo rodinou. Pak se velmi snadno ukazuje, že si zcela totožnou věc rozhodně nemusíme pamatovat stejným způsobem.

Nejnovější poznatky vědců v této oblasti pokládají základy pro další práce a pochopení lidské paměti i vlivu času. Hlavně tedy to, jak jsme schopni vnímat minulost. Hlavně velmi rané vzpomínky jsou totiž obvykle posunuty uměle dozadu. Máme tedy pocit, že si pamatujeme něco z doby, kdy nám byly například 1–2 roky. Reálně tato situace ale proběhla i o několik let později.

Článek Když nás klame vlastní mozek: Trvá jen pár sekund, než se v něm vytvoří falešné vzpomínky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě fáze s elektřinou

Psy zavěsili do postrojů, takže se jejich tlapy nedotýkaly země. Poté jim byl do zadních pracek zaveden elektrický proud. Pro jednu ze psích skupin platilo, že se výboje zastavily stisknutím tlačítka, které měl pes přímo před čenichem. U druhé skupiny bylo to stejné, ale zcela bez efektu. O den později byli psi dáni do boxů, které byly rozděleny na dvě části. Jedna část dostávala elektrošoky po 5 minutách, druhá byla kompletně v bezpečí.

Jakmile se psi při prvním testu zbavili bolesti stisknutím tlačítka, přešli v druhém do bezpečné části. Druhá skupina se však svou situaci ani nesnažila zlepšit. Jednoduše se přikrčili a šoky vydrželi do té doby, než výzkumníci proud zastavili. Z toho vycházel jednoduchý závěr. Když zjistíme, že bez ohledu na naši aktivitu a snahu nelze změnit výsledek věci, nosíme si tento model i do naprosto nových situací, bez ohledu na reálnou skutečnost.

Základní nastavení mozku

A i když vlastně nejsme bezmocní (jako psi ve druhém pokusu), pokud se cítíme bezmocní, zachováme se podle toho i při změněných okolnostech. To je teorie naučené bezmocnosti, která přetrvala po celé desítky let. Zahrnovala i znovuvytvoření u opic, myší nebo lidí. Ačkoli se s ní tedy dlouho zacházelo jako s jasným faktem, její hegemonii svrhl specialista na neurovědy Steven F. Marier. Ten se jako student psychologie účastnil původních pokusů.

Po mozkových procesech se totiž ukázalo, že bezmoc není naučenou reakcí. Jde o nejprimitivnější a nejstarší reakci, jakou reagujeme na obtížné či tzv. hraniční situace. Náš reflex „zamrznutí“ je ještě pokročilejší, než známá dvojice „bojuj, či uteč“. Co to znamená? Pokud se nenaučíme v obtížných případech bojovat či si zkrátka stát za svým, náš mozek zvolí zamrznutí jako další logickou volbu. Jak to konkrétně v mozku probíhá?

Překonatelná reakce

Ocitneme se v nějaké zraňující situaci, například bolestivě hlasitého hluku, silného světla nebo pod hrozbou násilí. Oblast mozku zvaná dorzální jádra při střední čáře mozkového kmene tehdy vyšle pomocí neurotransmiterů zprávu do amygdaly, stejně jako do senzomotorického centra. Při jejich aktivacích pocítíme strach a naše tělo zároveň zamrzne. Je to zcela přirozený a hluboce zakódovaný proces. Řešení však spočívá v naučené přímé zkušenosti.

Jakmile se totiž naučíme, že je lepší aktivně jednat (a tím se zamrznutí vyhnout), můžeme aktivovat ventromediální prefrontální kůru a jednat i při ohrožujících podnětech. Bezmoc je tedy naší nejpřirozenější reakcí, kterou se však lze naučit vědomě překonat. Experimentální kariéra psích plemen ovšem těmito hrůzami neskončila. Dodnes jsou testovacím subjektem v medicíně. Není však jisté, zda efekty na nich budou totožné s účinkem na člověka.

Článek Pověsili je do vzduchu a probíjeli je elektrickým proudem: Vědci se na psech snažili potvrdit teorii o naučené bezmocnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Operace lidské duše

V mnoha případech se pak v zoufalství uchylovali k velmi kontroverznímu postupu, který dnes vnímáme jako čirý primitivismus: lobotomii. Při tomto zákroku jsou přerušena nervová vlákna spojující mozkový kmen s ostatními částmi mozku. Cílem bylo ulevit pacientovi od symptomů vážných mentálních poruch jako schizofrenie, bipolární poruchy, OCD, panických záchvatů a vážných depresí. Podle dřívějších lékařů je totiž způsobovala porucha samotného mozku.

Problém byl, že konkrétní mechanismus této poruchy byl věcí čistých dohadů. Podle některých hlasů šlo u pacientů s těmito symptomy o rozdíly na naprosto základní úrovni. Jejich mozky se tedy měly vyvíjet jinak než u zdravých lidí. Jiná škola přišla s tím, že mozky nemocných byly strukturálně totožné s těmi zdravými. Teprve odlišné myšlenky však přivedly neuronové okruhy do smyček, které lze zničit jen jejich fyzickou likvidací.

Dvě verze podle prostředků

Moderním vědcům je jasné, že to není ten případ. Je však třeba mít na paměti, že v té době neexistovaly diagnostické metody jako fMRI nebo CT skeny. Jakákoli hypotéza tedy mohla být pravdivá, protože neexistoval způsob, jak ji ověřit. Pokud vám to zní jako mizerné odůvodnění pro provedení jakékoli operace, pak máte pravdu. Hlavně pro operace, jako je lobotomie. Ta byla původně prováděna na sále s pacientem pod účinkem anestetik.

Do přední i zadní části lebky byly vyvrtány otvory, následně byl injekčně vpraven alkohol, který rozpustil bílou hmotu. Ač vypadá už tak strašně, jejímu průkopníkovi Walteru Freemanovi to nestačilo. Protože sanatoria a další instituce prostředky zrovna neoplývaly, ne každý si mohl dovolit právě popsaný proces. Přišla tedy na řadu verze, kterou mohl provést prakticky každý a stačil k tomu sekáček na led. Respektive nástroj, který se mu opravdu hodně podobal.

Dvě rány vedle nosu a poslední zákrok

Ten umístil „školený“ pracovník do rohu oka a údery kladiva se jím dostal až do zadní části lebky. Pak jím ještě zakroutil, aby zničil veškerou dostupnou mozkovou hmotu. Poté bodlo vytáhl a opakoval to u druhého oka. Nebyla potřeba anestezie, většinou byl pacient omráčen elektřinou. Celá operace za těchto podmínek zabrala asi 10 minut. Hodně ošklivé, že? I tak to ale pro mnoho rodin byl jediný způsob, jak se alespoň pokusit vyléčit své blízké.

Lobotomie vyšla z módy, jakmile byly vyvinuty první antipsychotické léky. Ty mají podobné efekty jako operační zákrok, současně však menší riziko trvalého poškození mozku. Walter Freeman to částečně nebral na vědomí a pokračoval v propagaci své metody. Poslední lobotomii provedl v únoru roku 1967. Pacientkou byla Helen Mortenson, která krátce nato zemřela na krvácení do mozku. Její smrtí skončila i Freemanova lékařská kariéra.

Článek Historie „léčby“ lobotomií: Od vrtačky se přešlo k sekáčku na led, místo anestezie pacienta omráčili elektrickým proudem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od jednoduchosti ke komplexitě

Člověk je přirozeně mnohem vyspělejší tvor. Náš mozek vymaloval Sixtinskou kapli, napsal Bílou velrybu a dostal člověka na Měsíc. Vytvořili jsme elektronový mikroskop nebo přístroj, který mozek mušky rozřeže na plátky o síle 50 nanometrů. Pak rozezná neurony, axony, dendrity a synapse. Cílem takového zpracování je vytvořit model všech souvislostí, které v mozku takového hmyzu existují. To je asi nejzajímavější oblastí dnešní neurovědy.

Pro možnost cokoli opravit je třeba takové zařízení nejdřív pochopit. A i když je mozek mušky jednodušší než náš, stojí na stejných principech. Čím více toho zjistíme, tím lépe můžeme pomoci při problémech nebo dnes nevyléčitelných nemocech. Stále máme ve zvyku srovnávat mozek a počítač, je to ovšem velice povrchní. Procesy uvnitř naší lebky se drasticky liší od digitálních propočtů založených jen na binární logice.

Model, který dovoluje aplikaci

Mozek je však stále přírodní objekt, který sleduje fyzikální zákony. A každá fyzika znamená matematiku. Se správným zjištěním všech parametrů lze vytvořit matematický model a ten emulovat na počítači. A dnes už díky tomu máme i čipy, které fungují jako synapse, tedy styčné body mezi neurony. Na rozdíl od běžných mikroobvodů mají větší rozsah než jen 1 nebo 0. Jakési reverzní inženýrství činnosti mozku je už tedy v plném proudu.

Čeho se ovšem v tomto směru můžeme dočkat? Často se mluví o technologické singularitě (TS), fenoménu od specialisty na umělou inteligenci Raymonda Kurzwella. TS je brána jako takový skok v technologickém pokroku, že pro běžnou lidskou mysl už nebude srozumitelný. Vědci jsou však toho názoru, že při aplikaci Moorova zákona budou v klíčový moment počítače natolik výkonné, že už dovolí kompletní digitální emulaci lidského mozku.

Krásná představa, vzdálená realita

Mind Uploading také označuje vytvoření nebiologického substrátu pro lidskou mysl, jakési půdy pro semínka. Hodně lidí tak věří v budoucnost, kdy půjde vědomí prostě nahrát na disk. Vyhlídky vypadají naprosto fantasticky, jedno „já“ se nikdy neunaví v práci, zatímco další „já“ bude přemýšlet o zálibách. Případně se nabízí poskytnout lidské inteligenci možnosti počítače. Tedy myslet hluboce jako člověk, ale rychle jako dnešní superpočítače. Nezní to krásně?

Navzdory atraktivitě konceptu existuje ovšem množství vědců, kteří jsou k realitě tohoto typu skeptičtí. Jedním z problémů je energetická náročnost. Tedy kolik elektřiny by spotřeboval počítač schopný hostit jedno vědomí. Mozek člověka váží jako běžný notebook. Jenže jeho digitální emulace by vyžadovala fotbalové hřiště plné superpočítačů. Mozek je hlavně živý orgán, který se neustále vyvíjí a reaguje. Navíc stále nevíme, co to vědomí vlastně je.

Článek Bylo by možné nahrát lidské vědomí na disk. Provoz mozku by ale musela obstarávat obří síť počítačů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Počátky predikcí a jejich úspěch

Jak ležel v nemocnici, vyprávěl své ženě o požáru jejich domu a nebezpečí, které hrozilo synovi. Zněl přitom tak přesvědčivě, že mu manželka uvěřila. V domě začalo hořet o 5 dní později. Sousedé se o Hurkosově předpovědi dověděli a jako zázrakem chlapec unikl ohni zcela nezraněn. Během rekonvalescence měl muž ještě více vizí, které se všechny splnily. Sestřičku varoval, že ztratí kabelku, což se stalo za pár dní. Spřátelil se i s dalším pacientem.

Když se loučili, byl Hurkos velmi nervózní a muž se ho zeptal, co se stalo. Hurkos ho varoval, že jde vstříc katastrofě a brzo ho zabijí nacisté. Pravděpodobně věděl, že jde o utajeného agenta britské tajné služby, a jeho predikce se potvrdila. Špion byl zastřelen jen o den později. Jeho kolegové pak nepochybovali, že Hurkos byl nacistickým kolaborantem. Za 2 dny se ukázali v nemocnici a chtěli ho zabít, jenže on už mezitím stihl utéct.

Věhlas po světě a práce pro policii

Zpočátku si svoje vize nedokázal nechat pro sebe a setkal se pak i s jejich negativním efektem. Jednalo se o záchvaty depresí, frustrace a změny nálady, začal obtížně vycházet i s kolegy. Na základě rad od dalších jasnovidců si tím začal vydělávat. Po konci světové války se tak vydal do Belgie, Francie a Španělska. Tam udělal dojem na diktátora Franca, když odhalil detaily z jeho minulosti. Tím to ale zdaleka nekončilo.

Díky jeho talentu si ho oblíbila policie jak v Evropě, tak i Spojených státech. Na základě jeho tipů zatkli v Detroitu gangstera Charlese Smithe. Stejně tak pomohl s případem ošklivé vraždy Carol a Mildred Decksonových ve Virginii. Popsal policii dům i pachatele, jeho dominantní ruku i tetování na rameni. Navzdory tomu, že se jeho vnitřní zrak ukázal jako opravdu skutečný a byl efektivně používán, nikdy se nestal předmětem zkoumání.

Ještě další podivné talenty

Dalším případem byl Georgi Sviridov z ruského Novgorodu. Po zranění hlavy začal snít o věcech, které se staly v daleké minulosti, až ve starověkém Řecku. Viděl do pravěku, poskytl detaily o lovu mamutů a dalších zvířat. Postupně ho to vyčerpalo natolik, že musel do nemocnice. Francouzský vědec Patrick Jean Batiste sepsal v knize The Biology of God mnoho dat souvisejících s podivnými experimenty ze Spojených států stran těchto dovedností.

Neurologové experimentovali na dobrovolnících. Pokusy ukázaly, že tyto schopnosti dovedou proniknout horními vrstvami univerza k informacím, které stojí za běžným materiálním světem. Šlo hlavně o narušení komunikace mezi hemisférami, kdy člověk získal novou úroveň vnímání. Naši předkové dosahovali tohoto stavu meditací a pobytem v divočině. Ostatně i staré piktogramy ukazují, že lidé ve starověku i pravěku se o mozek velmi zajímali.

Článek Po úrazu hlavy se u nich vyvinuly nové schopnosti: Jeden dokázal předvídat budoucnost, druhý viděl detaily dávné minulosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Úloha řevu pro člověka

U žen se křik i pláč obecně tolerují mnohem více. I tak ho ale okolí většinou hodnotí jako určitý projev slabosti. Podle více výzkumů je však stále zřetelnější, že právě křik není jen citový projev. Reálně nám totiž dovoluje bolest lépe snášet, dává jí tzv. hlas. Během experimentu provedeného v Singapuru byl u 56 dobrovolníků zkoumán vztah mezi tolerancí bolesti a kvílením. Nořili ruce do ledové vody a následně sledovali odlišné instrukce.

Nejdříve měli dovoleno naříkat. Pak nesměli mluvit, ale slyšeli záznam cizího křiku. Během třetího pokusu mohli jen stisknout tlačítko (které nemělo žádný efekt). Nakonec museli držet ruce ve vodě, aniž by dělali cokoli jiného. Bez ohledu na předchozí očekávání se ve všech případech ukázalo, že při možnosti kvílení snášeli ledovou vodu všichni mnohem delší dobu. Stisknutí tlačítka zvýšilo toleranci jen nepatrně.

Nadávky jsou někdy naprosto zbytečné

Při podnětu náhlé bolesti nejen křičíme, udeříme, ale i poměrně solidně nadáváme. Hlavně to poslední není společnosti po chuti a mnoho lidí tento projev kategoricky odsuzuje. Vulgarismy nejsou ve společnosti vhodné, vyvinuly se ovšem naprosto nezávisle v každé kultuře světa. Krom toho je sporná jejich funkce jako urážek druhé osoby. Používáme je totiž i vůči neživým předmětům, které si z našeho projevu nikdy nic dělat nebudou.

Během jiného pokusu s ledovou vodou mohli účastníci buď popisovat stůl, nebo pořádně nadávat. Asi nikoho moc nepřekvapí, že právě nadávky vedly k lepšímu snášení bolesti. Slova jako „dřevěný“, „čtyřnohý“ či „hranatý“ nikomu od bolesti příliš neulevila. Cesty nadávek mozkem se totiž od běžné řeči liší. Veškeré projevy ve formě výkřiku prochází amygdalou, oblastí ve tvaru mandle. Ta běžně zpracovává všechny naše emoce a hraje roli i při modulaci bolesti.

Instinktivní blokace impulsů

Nat Strand, ředitelka nemocnice v Arizoně, uvádí, že stres a úzkost mohou bolest ještě zesílit: „Koncentrace a relaxace mohou snížit úroveň bolesti stejně jako jiné mechanismy zvládání vypjatých situací,“ vysvětlila. „Někteří pacienti vnímají jako užitečné mluvit o procedurách a odvádět tak od nich pozornost. I když tedy nemohou křičet, chtějí nějaké odbytiště pro energii bolesti.“ S tím je spojená teorie vrátkové kontroly bolesti.

Přes svou komplexnost má totiž mozek potíže s více věcmi najednou. A části odpovědné za bolest a vytvářející zvuky se překrývají, takže nemohou fungovat současně. Když křičíme, nemusíme bolest cítit, protože jsou tak zavřená vrátka k ní. Lékaři se také domnívají, že podobně funguje léčba bolesti založená na hypnóze. Křičením a klením zavíráme některá z vrátek a impulsy bolesti jsou místo cesty do mozku převedeny na pocity. Efekt to má nepopiratelný.

Článek Prastará metoda křiku pomáhá utišit bolest. Nadávky mají také zklidňující efekt se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První záznam před a po smrti

Ačkoli podobné pokusy proběhly už dříve, tento záznam je první, který opravdu zachycuje mozkové vlny přímo během momentu smrti člověka. Tedy konkrétně 30 sekund před smrtí a také po ní. Mozková aktivita přitom vykazuje vzorce, které se velmi podobají snění a také vyvolávání vzpomínek. Vědci se proto domnívají, že tento nález opravdu indikuje „záblesky života“ těsně před jeho skutečným koncem.

Studie byla uvedena v časopise Frontiers in Aging Neuroscience. „Tohle byla ve skutečnosti naprostá náhoda, vůbec jsme neplánovali, že bychom něco takového mohli nahrát,“ uvedl pro BBC spoluautor výzkumu, Dr. Ajmal Zemmar. „Pokud bychom se měli přesunout do filozofické roviny, mohl bych trochu spekulovat. Řekněme, že mozek provede flashback, ve kterém nám připomene spíš ty hezké věci než ty špatné. Ale to bude pro každého naprosto odlišné.“

Nutnost dalšího bádání

Dodal, že popsaná aktivita trvala 30 vteřin poté, co srdce pacienta přestalo bít. „Tohle může být opravdu poslední vybavení si vzpomínek na to, co jsme během života zažili. Mozek je pak přehraje v posledních vteřinách před samotnou smrtí,“ vysvětluje. Výzkum také vyvolává otázky ohledně skutečného momentu smrti. Tedy zda se za ni dá počítat moment, kdy přestane bít srdce, nebo spíše konec samotné aktivity mozku. Rozhodně je to vícero procesů.

Podle Zemmara je potřeba na toto téma provést další výzkumy, protože jakékoli solidnější výsledky nelze odvodit jen z jednoho případu, navíc zaznamenaného naprostou náhodou. „Nikdy jsem při odvozování závěrů jen z jednoho případu necítil zvláštní jistotu,“ dodává. Nicméně jeden výzkum z roku 2013 k tomuto tématu také poskytl zajímavé nálezy. Američtí vědci se tehdy zaměřili na mozkové vlny krys právě v momentě jejich smrti a 30 vteřin po ní.

Útěcha pro všechny zúčastněné

Šlo tedy prakticky o stejný úsek, jaký byl zachycen u tohoto infarktu. Dr. Zemmar popisuje podobnost mezi jeho výzkumem a starším bádáním jako „naprosto udivující“. „Myslím, že na celé zkušenosti blízké smrti je něco velmi mystického a také silně emocionálního,“ dodává. „A nálezy, jako jsou tyhle, to je přesně to, pro co jako vědci žijeme.“ Smrt je pro každého ožehavé a současně nevyhnutelné téma. V nějaké podobě tak rezonuje v každé lidské kultuře.

Výsledky plynoucí z tohoto záznamu však ukazují na to, že v samotném konci můžeme nalézt jakousi útěchu. Platí to i pro příbuzné umírajícího. Může nás tedy alespoň trochu uklidnit, že před samotným odchodem z tohoto světa prožije dotyčný pravděpodobně znova to nejhezčí, co se mu za život přihodilo. Vlastní mozek tak snad poslouží jako promítací plátno v soukromém kině. Uznejte, může být lepší způsob, jak dosáhnout ve smrti vnitřního míru?

Článek Vědci zachytili činnost mozku 30 s před smrtí a po ní. Není daleko od pravdy, že se nám přehraje život před očima se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Práce podle věku a schopností dítěte

„Rodiče mohou volit práce vhodné pro konkrétní věk a schopnosti dítěte, aby se skrze ně naučilo cenné dovednosti,“ vysvětluje Tepper. „Děti, které vaří jídlo pro rodinu nebo odplevelí zahradu, a to pravidelně, budou úspěšné i v dalších oblastech života. Jde hlavně o dovednost řešit obecné problémy a školní úlohy.“ Výzkum zahrnoval rodiče a pěstouny 207 dětí ve věku 5–13 let. V polovině roku 2020 měli pak rodiče vyplnit ještě dotazník.

V něm měli například uvést, kolik toho děti udělaly za den a jak si v konkrétních případech vedly. Badatelé zjistili, že zapojení se do těchto úkolů, jako uvařit si sám jídlo nebo domácí práce, výrazně ovlivňuje pracovní paměť a také inhibici. Tedy schopnost zamyslet se nad prací před jejím vykonáním. To vše po zvážení vlivu věku, pohlaví nebo přítomnosti tělesných či dalších postižení a zdravotních problémů.

Důsledky chybného vývoje této oblasti

I předchozí výzkumy ukázaly, že zapojení dětí v úkolech odpovídajících jejich věku může posílit pocit autonomie a je spojeno se zlepšením společenských dovedností. Toto je ale první případ, kdy byly zkoumány souvislosti pravidelné aktivity a kognitivního vývoje dítěte s výkonnými funkcemi. Tedy krátkodobou pamětí, dovedností automaticky reagovat či ignorovat nepotřebné informace a soustředit se přímo na úkol, který má prioritu.

A také přepínání, tedy dovednost přesouvat plynule své soustředění mezi jednotlivými úkoly. „Ty dovednosti se typicky vyvíjejí už od útlého dětství a pokračují do pozdní puberty či rané dospělosti,“ doplňuje Tepper. „Poškození nebo opoždění vývoje právě v těchto ohledech může vést k velmi vážným potížím se sebekontrolou, neschopností plánovat či řešit běžné problémy i v dospělosti. Podepisuje se to také na výkonu při čtení nebo běžné matematice.“

Benefity na všech frontách

„Nedostatky se přirozeně projeví také v akademickém prostředí, respektive jakémkoli vyšším vzdělávání.“ Brzký vývoj výkonných funkcí je taky spojován se zapojením do terciárního vzdělávání a lepšího fyzického zdraví. Krom toho dosahují lidé v dospělosti i lepší finanční situace. „Bádání ukazuje, že je zřejmě možné vylepšovat výkonné funkce mozku vytvářením individuálních učebních aktivit i rutin,“ podotýká Tepper. Jak by to konkrétně vypadalo?

„Pracujeme s hypotézou, že děti, které se více podílí na domácích pracích, budou mít lepší inhibici a krátkodobou paměť. Naše nálezy naznačují, že většina těchto pravidelných úkolů vyžaduje po člověku sebekontrolu, udržení pozornosti po delší čas, plánování, přepínání mezi jednotlivými úkoly. Podporují tedy vývoj a posilování výkonných funkcí.“ V zásadě jde o poměrně bezpečný cvičný prostor pro všechno, co může dítě čekat v budoucnu.

Článek Pomoc s domácími pracemi u dětí zlepšuje mozkové funkce, potvrdil výzkum se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak se vlastně mozek s bolestí vypořádává?

O svůj pohled se podělil profesor neurověd David Linden z Johns Hopkins University. Bolest, kterou při zranění cítíte, je kontrolována a řízena mozkovými obvody. A jak mozek filtruje veškeré informace z vašich smyslů, soustředí se na některé konkrétní úseky. „Mozek tak může říct: Hele, tohle je zajímavé. Zesilte hlasitost téhle informace o bolesti, která zrovna přichází. Nebo může říct: Ne, tohle ztlumte a nevěnujte vjemu žádnou pozornost.“

Váš mozek zpracovává bolest jak fyzicky, když si všímá jejího místa a intenzity, tak i emočně. A právě tehdy diktuje reakci. Cítíte-li například ostrou bolest v noze, vyhodnotí to mozek jako fyzickou intenzitu. Když pak nahlas řvete, je to právě emoční reakce mozku. Ale co má tedy všechno tohle společného s kontrolou bolesti? Pokud víte, co přesně spouští emoční reakce mozku, můžete kontrolovat, co vlastně budete cítit.

Napěchujte se pozitivitou, ať bolest utišíte

Může to znít opravdu směšně. Hlavně v momentech, kdy cítíte něco naprosto nepředstavitelného. Jenže pozitivní pocity a myšlenky mohou tohle všechno ve skutečnosti „vykrýt“. Když cítíte jen něco neutrálního nebo negativitu (strach a nejistotu), vytváříte tím perfektní místo právě pro bolest. Čím „slabší“ či negativnější vaše mysl je, tím více pocítíte úplně plný efekt čehokoli churavého, co vás zrovna zachvátí. I když se jen praštíte.

Jakmile se však cítíte v bezpečí a pohodlí, pak i když pocítíte bolest, budete vnímat její projevy v menší míře. Jako všechno ostatní je to věc cviku. Ať se budete snažit sebevíc, asi se napoprvé s výrazným efektem nesetkáte. Ale stejně jako se postupně hromadí bolest, mohou se ukládat a koncentrovat i ty pozitivní myšlenky. Potřebujete se jimi ovšem naprosto zaplavit, jak podotýká i Dr. Barbara Fredrickson.

Nechte se od bolesti kompletně vyrušit

Klíčový faktor je, že mozek nevnímá rozdíl mezi skutečností a vaší představou. Obojí na něj má stejný dopad. Jen vaše mozkové filtry určují, do jaké míry samotnou bolest cítíte. Potřebujete tedy najít cestu, jak kontrolovat, na co se mozek bude zrovna soustředit. Badatelé na univerzitě v Bostonu zkoumali mozkové frekvence, které odpovídají na fyzické pocity. Pokusy je ignorovat vytváří nízké frekvence. Ty tlumí nejen určité oblasti těla.

Působí také v oblastech mozku, které ignorují jakákoli vyrušení. Mozek umí začít ignorovat rušivý dotek na jedné ruce, čímž blokuje přímé smyslové informace, konkrétně hmatové. To podle vědců znamená, že ho můžete naučit filtrovat i bolest, nejspíš ale jen chronickou. V první řadě se s vjemy potřebujete důkladně seznámit, aby se mozek „otupil“. Když se píchnete do stejného místa už po dvacáté, nové zranění téměř nevnímáte.

Článek Jak oklamat mozek, aby nebyla cítit žádná bolest: Podle neurovědce ji vnímáme jen tak dlouho, jak sami chceme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mozek byl rozřezán na 240 kusů

Když Einstein v roce 1955 zemřel, bylo na jeho přání tělo zpopelněno. S výjimkou mozku, který při pitvě vyňal patolog Thomas Stoltz Harvey. Nejdůležitější orgán těla stojící za genialitou možná největšího fyzika historie pak rozřezal na 240 částí. Ve svém vlastnictví si měl ponechat většinu kusů, kterých se nevzdal přes 40 let. Nakonec se většina vrátila do vlastnictví University Medical Center of Princeton, kde je velmi pečlivě střeží.

V Princentonu má být 170 vzorků fyzikova mozku. Dalších 46 kusů pak je vystaveno v Mütterově muzeu lékařské historie ve Filadelfii. Pokud ale byl mozek opravdu rozřezán na 240 částí, tak je osud 24 neznámý. Je dost dobře možné, že skončily někde v odpadu. Ale pravděpodobně je mají ve svém držení někteří vědci. Není ani vyloučeno, že po vlastnictví takového artefaktu mohl toužit nějaký sběratel.

Harvey údajně nechal některé bloky Einsteinova mozku rozřezat na dalších 12 sad, v každé mělo být 200 vzorků tkáně tenkých jako lidský vlas. Ty pak byly umístěny na laboratorní sklíčka a patolog je rozdal neznámému počtu vědců. Během let údajně mnohé vzorky vozil s sebou po Spojených státech a Kanadě. Jiné části vědcova mozku pak uchovával v domě ve sklenici.

Vzorky odhalily jisté anomálie

Otázkou samozřejmě je, na co vše mohli lékaři a další vědci po zkoumání mozku Alberta Einsteina přijít. Podle studií, které Harvey poprvé publikoval v 80. letech, se opravdu fyzikův mozek od běžného lidského v některých detailech ve struktuře liší. Vědci nalezli extra drážku v čelním laloku mozku slavného fyzika, tedy místě spojeném s pracovní pamětí a plánováním. Mozek má také větší koncentraci neuronů v určitých svých částech, což by mohlo umožňovat rychlejší zpracování informací.

Pokud by dnes chtěl nějaký vědec Einsteinův mozek zkoumat, je to sice možné, ale nikoli jednoduché. Když chce získat přístup ke vzorkům, které jsou uloženy v Princentonu, musí k tomu předložit relevantní a vážný důvod. Posoudí ho místní odborníci a rozhodnou se přístup povolit, nebo nepovolit. Pravděpodobně je možné získat neoficiálně přístup k některému ze ztracených vzorků. Ovšem v tomto případě si nikdo nemůže být jistý, zda je to opravdu pravý vzorek.

Článek Einsteinův mozek rozřezali na 240 kusů: Proč to udělali a kde se nachází teď? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Živý detektor chorob

Právě z toho důvodu jsou schopni zachytit pachy, které si my lidé ani nedovedeme představit. Během krize s covidem-19 se uplatnili opět, protože jejich čich rozeznal nákazu i tam, kde selhávaly sebelepší testy. Psi sami na čich spoléhají při hledání potravy, ochraně před rizikem a také při hledání přátel. Pachy v jejich nose zůstávají i během dýchání, takže samotné čenichání je nijak neomezuje. Najdete jednoho psa i na tomto obrázku se stařenkou?

Psi velmi rádi dovádí ve vodě. Zajímavé ovšem je, že nemají příliš v lásce koupele. Jde však také o velmi dobré plavce. Jedním z nejlepších plavců je pes novofundlandský, takže nepřekvapí jeho použití záchranáři. V roce 2016 byl jeden z nich, Whizz, oceněn medailí (konkrétně řádem Za zásluhy) za záchranu 9 lidí po nehodě na moři. Obliba vody ovšem není u psů zcela univerzální rys a někteří se jí vyhýbají jako čert kříži.

Jak může pes předběhnout geparda?

Je obecně známo, že gepard je brán jako nejrychlejší zvíře světa, aspoň tedy na souši. Že pes předběhne člověka, není také nic nového. Jenže nejlepší přítel člověka si to snadno může rozdat i s gepardem. Především se to týká greyhounda, tedy anglického chrta. Gepard je sice nejrychlejší, jde však o sprintera. Běží tedy rychleji, vydrží mu to ale jen asi 30 vteřin. Chrt nasadí slabší tempo, udrží ho však na několik kilometrů.

Určitě si řeknete, že musí být pak pěkně uřícený, a máte bezpochyby pravdu. Nicméně nečekejte, že by se psi potili stejně jako lidé. Zatímco my vylučujeme kapalinu, která nás ochlazuje, u psů se o to samé stará olejovitý feromon laden, který nejsme schopni zachytit. Psi ho ovšem poznají díky svému čichu. A jediné místo, kde se psi potí, jsou jejich tlapky, takže místo našeho pocení těžce oddechují. Proto je v horkých dnech udržujte ve stínu.

Nejen naprosto vybroušený čich

Další smysl, jehož vynikající úrovní se mohou psi pochlubit, je nepochybně sluch. Že zachytí frekvence nám zcela nedosažitelné, nepřekvapí. Jenže jejich uši jdou ještě dál. Obecně vzato dovedou detekovat daleko měkčí zvuky než my, díky čemuž rozeznají věci, které jsou velmi, velmi daleko. Tápete-li stále v obrázku a prohlížíte každý detail, ušetříme vám další práci a případné zoufalství. Jeden pes se totiž schovává v ornamentu na zdi vedle stařenky.

Pokud začne váš chlupáč například bezdůvodně štěkat, dost možná zaslechl bouřku, která k vám dorazí až za 15 nebo i více minut. To je další důvod, proč jde o tak vynikající záchranáře. I když je skvělým pomocníkem jejich čich, pomocí sluchu velmi dobře lokalizují svůj cíl. Psi jako K9 Killer se osvědčili při stíhání pytláků nosorožců. Právě ty totiž sledovali kombinací sluchu i čichu. Před touto dvojicí se neschová nikdo.

Článek Babička má v pokoji 2 zvířata. K nalezení psa je ale zapotřebí vytříbený smysl pro detail se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mozek si jasně procházel vzpomínková centra

Lékařský tým z Vancouver General Hospital v Britské Kolumbii během smrti nahráli jeho mozkovou aktivitu. Zajímal je hlavně interval 30 vteřin před a po zástavě srdce. Odhalili tím, že před smrtí mu opravdu mohl před očima proběhnout celý život. Mozek totiž vyvíjel stejnou aktivitu, jaká se normálně objevuje během snění nebo procházení vzpomínek. „Touto oscilací může mozek naposledy přehrávat důležité životní události právě těsně před smrti.“

„Je to podobný úkaz, jak během zážitků blízké smrti,“ uvádí Dr. Ajmal Zemmar z univerzity v Louisville. Ačkoli byly základní mozkové vlny zachyceny už dřív, nebyly moc podrobné a odehrávaly se za jiných okolností. V tomto případě lékaři nevědomky připravili všechny nástroje potřebné k tomu zachytit důkladně mozkovou aktivitu během smrti. Všechno to začalo tehdy, kdy pacient upadl a začal krvácet do mozku.

Naprosto nerušený neurální záznam

Po přijetí do nemocnice se u něj objevily záchvaty a byl připojen na EEG. Během léčby bohužel zemřel a jeho rodina ho nechtěla oživovat. Naštěstí ale svolila ke zveřejnění zachycených dat. Podle Zemmara dovolilo plných 15 minut záznamu jasné nalezení úseku mezi životem a smrtí. „Těsně před zástavou srdce jsme si všimli specifické změny v neurologické oscilaci, tzv. gama oscilace,“ řekl Zemmar. Co se tedy dělo?

Běžně se jim říká mozkové vlny a definují elektrickou aktivitu našeho mozku. Objevuje se v různých frekvencích podle různých úrovní vědomí. V tomto případě ukázal pacientův infarkt drastickou změnu v alfa a gama vlnách. A je dlouho známo, že tyto vlny korelují s přístupem k paměti, sněním, meditací a zpracováním informací. Říkáme tomu také flashbacky. „Spojitost vlnění a kognitivních procesů je u zdravého mozku ověřená.“

První studie a naděje pro truchlící

„Podpora oné představy o životě před očima těsně před smrtí se tedy poměrně nabízí,“ uvádí studie. Je však třeba podotknout, že tento výzkum je první svého druhu, protože takto specifické měření se ještě neobjevilo. Na druhé straně jsme tyto vlny zachytili u krys. To nahrává skutečnosti, že se stejný vzorec projevuje u více druhů. Mozek tohoto pacienta měl navíc další podmínky jako krvácení, otoky a záchvaty, když k záznamu docházelo.

Badatelé nicméně jasně navrhují, že zážitky blízké smrti poskytují podobnou zkušenosti. A náš mozek spouští tyto konkrétní okruhy zcela záměrně. Pro Zemmara je nález redefinicí toho, kdy život a smrt opravdu začínají a končí. A také netruchlit moc hluboce. „Z tohoto výzkumu si můžeme něco odnést. Ačkoli mají naši milovaní zavřené oči a jsou připraveni k věčnému odpočinku, jejich mozek přehrává ty nejkrásnější věci, které kdy prožili.“

Článek Mozková aktivita umírajícího pacienta prozradila, zda během smrti skutečně probleskne člověku celý život před očima se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lezci, plavci a skokani

Je třeba uvést, že myši nejsou tichá stvoření. Ustálená fráze tiše jako myška je tedy naprostým omylem. Zvukové projevy jsou problém hlavně tehdy, pokud tito hlodavci tráví čas ve vašich zdech nebo na půdě. To je pak prakticky nemožné ignorovat. Ke zdrojům potravy se totiž dostávají škrábáním, kousáním a navíc si staví hnízdečka. Nemluvě o „zpěvu“, když lákají samičku. Kolik myší dokážete najít na tomto obrázku dvou dam u stolku?

Myši dovedou neuvěřitelně dobře skákat, a to až do výšky téměř 50 centimetrů. Nevypadá to jako přílišná vzdálenost, vzhledem k jejich velikosti jde ale o působivý výkon. Krom toho jsou docela akrobati, vynikající lezci a také plavci. Jakmile tedy usoudíte, že je váš dům takto napaden, okamžitě uschovejte všechno, co podléhá zkáze. Kromě neúnavných jedlíků se v těchto hlodavcích skrývají také velmi pilní zloději.

Zloději s vlastní výrobou vitamínu

Ostatně samotné anglické slovo „mouse“ pochází ze sanskrtu, konkrétně z výrazu „mus“ znamenající „zloděj“. Dumali jste někdy nad tím, proč vlastně myši pronikají do vašeho obydlí? Protože kradou – potřebují vodu, jídlo, úkryt a hlavně teplo. Hledají zkrátka základní životní zdroje jako každý tvor na planetě. A lidská obydlí jsou pro ně velmi snadným terčem. Jsou jako malinkatí chamtiví a vytrvalí squatteři, kteří využívají naše zdroje zcela zdarma.

Nejspíš vás ale překvapí, že myši jsou schopné produkovat vitamín C. Ano, ten vitamín C, kterým se asi dopujete prášky nebo zeleninou. Tato schopnost vychází z jejich genů a hodně zvířat je v případě této látky samozásobiteli. Lidé ji bohužel nemají a musí si tak udržovat jeho hladinu externími zdroji. Výzkumy už ukázaly, že jakmile je v myších tento gen vypnut, velmi rychle ukazují jasné známky srdečních onemocnění. Ale hlavně je nejezte.

Množení myší geometrickou řadou

V závislosti na konkrétním druhu se životní dráha myší velmi liší. Myš domácí, tedy nejčastější druh napadající lidské příbytky, přežije za ideálních podmínek asi 2 roky. Jejich rozmnožování je velice rychlé, a z několika se zakrátko stane hejno. Průměrná samička vrhne mláďata každých 6–8 týdnů, jednotlivý vrh obsahuje 2–12 jedinců. Našli jste všechny myši na obrázku? Pokud tomu tak není, níže máte řešení.

Z předchozího plyne, že když máte co do činění byť s několika myšmi, za chvíli jich bude skutečný zástup. Ačkoli nejsou myši vyloženě noční tvorové, jsou v tomto čase nepopiratelně nejaktivnější. Vzhledem k našemu biorytmu je to totiž doba, kdy jim hrozí nejmenší nebezpečí odhalení a smrti. Spí ve svém hnízdě a obvykle ho opouštějí při hledání jídla, když jde slunce za obzor. Tehdy se nestřetnou tolik s lidmi ani jinými predátory.

Článek V kavárně se důmyslně schovaly myši. Někteří jejich hledáním stráví i několik minut, všímavým stačí pár vteřin se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Známé záškuby při usínání

Během usínání si můžete často všimnout toho, že sebou celé tělo najednou škubne. Nejde o žádnou poruchu. Mozek vysílá do těla impulsy a zjišťuje, jestli velmi klidné části stále žijí. Jakmile se tělo dostane do fáze hluboké relaxace, práce svalů se promítne do snu jako pocit pádu nebo jiného rizika. Jejich stažení vás tak prudce vykopne do bdělého stavu v zájmu možné reakce. Dle jedné teorie jde o starý reflex, který našim předkům dovolil přežití.

Zažívání tohoto jevu není bráno za anomálii nebo důvod k obavám. Frekvenci a intenzitu může ale posilovat stres nebo konzumace stimulantů. Právě proto ho mohou lidé prožívat hlavně ve vypjatých momentech svého života. „Když učím neurovědu studenty medicíny, dostávám tuto otázku často,“ uvádí Steve Jacques, vedoucí oddělení anatomie z Leicester Medical School. Podle něj jde o součást vypínání smyslových orgánů.

Vliv, který ve spánku zmizí

Když jsme vzhůru, jsme si normálně vědomi svého okolí a také vlivu gravitace. Když sedíte a něco děláte, vnímáte tlak těla na židli, stejně jako věci orientované správně vlivem přitažlivosti. Stejně tak vaše vnitřní ucho vnímá pozici těla a informuje mozek o tom, že je vše v pořádku. Během usínání je ale toto vnímání postupně utlumeno. Jakmile pak mozek nezíská na směr gravitace adekvátní reakci, začne panikařit. To způsobí pocit pádu.

„Jedním z důvodů zažívání pocitu volného pádu může být také skutečnost, že naši vzdálení předci žili na stromech,“ podotýká Matt Chamings. Pád ze stromu je vážné zdravotní riziko a samozřejmě hrozí více, pokud člověk spí a tělo je uvolněné. Obranný mechanismus, který spícího předka probudí, je tak jasnou cestou k přežití. To pak zdůvodňuje, proč se přesunul na další generace, kterým dovolil přežít stejnou situaci opět ve zdraví.

Pozůstatek života předků a armády podsvětí

Dnes sice nežijeme na stromech, zůstal v nás ale střípek varování před rizikem. Mozek nás tak varuje před signály zvenku, navíc některé situace mohou život na stromech stále připomínat. Ať už jde o horolezce a další extrémní sporty, nebo lidi pracující ve výškách. Bez ohledu na příčinu jde rozhodně o velmi rozšířený fenomén. Staří Řekové věřili, že ve snech se objevují démoni, tzv. oneiroi. Mělo jít o armádu z podsvětí podřízenou Hádovi, bohu mrtvých.

Tito démoni pak lidem přinášeli jak prorocké vize, tak i noční můry. Velmi rádi na smrtelníky také hráli nejrůznější triky. Jedním z nich bylo přinutit je uvěřit, že volně padají bez jakékoli naděje na záchranu. Tento princip ostatně nemusí mít jen podobu volného pádu. Stejně tak může člověk ve snech zažít například srážku s autobusem, úder pěstí nebo cokoli podobného. Vždy se však jedná o prudký náraz a následné rychlé probuzení.

Článek Proč máme pocit, že padáme, když usínáme? Znamená to, že tělo panikaří. Má s tím co dělat i život našich předků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Znak bohatství a společenského postavení

V dřívějších dobách poskytovalo použití knoflíků také výpověď o společenské náladě. Stejně tak byl tento prvek ukázkou bohatství a společenského statusu. Haleny se běžně šněrovaly, knoflík byl nákladný. Francouzský král František I. Francouzský vládnoucí v letech 1515–1547 měl podle pramenů na jednom kabátu tisíce zlatých knoflíků. Teď se zkuste velmi pozorně podívat na tento rej knoflíků a najděte mezi nimi jedno zvířátko.

Knoflíky se také vyráběly prakticky ze všech známých materiálů, ať už umělých, nebo přírodních. Stejně jako mnoho dalších předmětů jsou také sběratelským artiklem. Na rozdíl od známek nebo pohledů se však drží na celkem rozumných cenových hladinách. Krásné a fascinující se dají pořídit za drobné. Ty opravdu vzácné z cenných materiálů se samozřejmě pohybují v tisících. Krásná sbírka pro potěšení ovšem není tak nákladná.

Barvitá historie a výroba

V dřívějších dobách se veškerým knoflíkům vyrobeným z černého skla říkalo „jets“. Technicky je to ovšem chybný název, protože jet je anglický název pro černý jantar, minerál příbuzný uhlí. Zvolila si ho například královna Viktorie, když truchlila pro svého muže, prince Alberta. Patentní úřad ve Spojených státech vyřídil doslova tisíce návrhů a žádostí o patenty týkající se právě knoflíků a dalších způsobů upevnění oblečení.

Knoflíky ovšem najdete nejen na oblečení, ale i na zavazadlech, polštářích a dalších předmětech vyrobených z látek. Nejstarší známý byl nalezen v dnešním Pákistánu. Pravděpodobně patřil starověké asijské civilizaci v údolí Indu, která existovala někdy v roce 3000 před Kristem. Knoflíky mají nejrůznější tvary, tradičně je však nejčastější kruh. Objevuje se ale i čtverec nebo trojúhelník. Většinou mají 2–4 dírky nebo očko.

Řešení dnešního úkolu

V dávných dobách byly k jejich výrobě často užívány mušle, rohy, kov nebo dřevo. Moderní verze jsou ale obvykle z plastu, cokoli jiného je často děláno na zakázku. První modernější použití knoflíků se zrodilo v Evropě někdy ve 13. století, nejspíš ve Francii nebo Německu. Trend se stal rychle populárním, stejně jako vynález knoflíkové dírky. Pokud stále marně hledáte zvíře mezi knoflíky, tady je řešení vizuálního rébusu.

Knoflíky se staly i místem pro umění či originální marketing, ovšem jejich omezená viditelnost drží trend na okraji. Zdobení knoflíků ornamenty se datuje do doby 2600–1500 před Kristem a pozůstatky se našly v údolí Indu, Římě i Číně. Během světových válek používala britská i americká armáda knoflíkové náhrdelníky, ve kterých se ukrýval kompas.

Článek Vizuální hádanka, na kterou 65 % lidí odpoví špatně. Mezi knoflíky se skrývá jeden „vetřelec“, kdo ho vidí? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První autobus využívající spalovací motor se objevil v roce 1895. Představil ho tehdy Karl Benz ještě pod názvem omnibus. Do pravidelného linkového provozu se pak vozidlo dostalo v Londýně v říjnu 1899. Tehdejší omnibusy však byly vysoce nespolehlivé a také určené jen pro 10–20 pasažérů. Protože však byla poptávka, vývoj šel rychle dopředu a modely z roku 1950 už uvezly až 50 lidí. Používaly dřevoplyn, naftu i svítiplyn.

Boom autobusů po 2. světové válce

Autobusová doprava ovšem zažila hlavní rozvoj krátce po 2. světové válce, kdy došlo k obecnému rozšíření infrastruktury pro automobilovou dopravu. Zahrnovalo to hlavně kvalitnější silnice a obecně levnější pohonné hmoty. Druhá polovina 20. století znamenala jejich převládnutí v hromadné dopravě, kde doplnily tramvaje. Hlavně na linkách, které nevyžadovaly vysokou kapacitu. Najdete na obrázku s autobusem logickou chybu?

Oproti tramvajím jsou totiž autobusy levnější, jednodušší a dá se s nimi mnohem lépe manévrovat. Náklady na budování jejich linek jsou mnohem nižší a veřejná doprava je tím pádem dostupná i pro menší města. Termín omnibus byl stejný jak pro první autobusy, tak pro původní větší dostavník poháněný koňmi. Kvůli rozlišení byl ten s motorem nejdřív nazván automobilní omnibus, zkrácením se pak zrodil dodnes platící autobus.

Co všechno musí autobus splnit?

Toto vozidlo musí projít zkouškami stability a nesmí se v něm vyskytovat hořlavé nebo nasákavé látky. Veškerá elektroinstalace musí být také zcela odolná proti teplotě a vlhkosti. Každý autobus dále musí mít minimálně dvoje dveře, z nichž jedny se berou jako nouzové. Nejvyšší povolená výška schodu je 340 milimetrů a to platí i v případě přepravy stojících cestujících. I klasické městské autobusy se stojícími pasažéry mohou na dálnici.

Největší síť autobusové dopravy na světě má Jakarta v Indonésii. V součtu tu 251,2 kilometrů tras obsluhuje 3 900 autobusů. První pravidelná linka omnibusu začala v roce 1662 v Paříži. Tehdy byl vůz tažen koňmi a pojal maximálně 8 cestujících. Londýn je znám svými doubledeckery, tedy červenými patrovými autobusy. Několik firem na něm má i malé třetí patro. Jediný fungující však byl na filmovém plátně v třetím díle Harryho Pottera.

Londýnské autobusy a řešení rébusu

Lidé prakticky z celého světa znají zcela ikonické londýnské červené autobusy. Tato barva ovšem není jediná. Když byly ve městě představeny první kusy, měly různé barvy podle konkrétní trasy, kterou obsluhovaly. V roce 1907 se však hlavní společnost rozhodla svoje stroje odlišit od konkurence a všechny je natřela na červeno. Pokud stále tápete, autobusu chybí jak zrcátka, tak stěrače.

Když jsme u těch konkrétních tras autobusové dopravy, nejdelší vede mezi Limou v Peru a brazilským Rio de Janeirem. Říká se jí také „Interoceanic Highway“, je dlouhá 2 600 kilometrů a projet ji trvá přes 100 hodin. Není ovšem nejdelší v historii. Nejdelší trasa všech dob vedla z Londýna do indické Kalkaty. Autobus tehdy ujel 32 600 kilometrů a jízda se konala jen 15krát, konkrétně mezi roky 1968–1976.

Článek Na tomto obrázku jsou 2 chyby –⁠ viditelné na první pohled, ale najde je jen ten, kdo má dobře vyvinuté logické myšlení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zajímavosti o králi zvířat

Afričtí lvi se aktuálně nacházejí hlavně v subsaharské části kontinentu. Bývali i na mnoha dalších místech, například ze severní Afriky už ale prakticky vymizeli. Podobně jim vyhynutí hrozí i na západě. Potravu loví vždycky jednou za několik dní a před dalším lovem pak odpočívají. V zoologických zahradách je tento vzorec dodržován, takže lvi musí dva dny v týdnu kompletně „hladovět“. Najdete na tomto obrázku jednoho schovaného lva?

Lev dovede běžet rychlostí až 80 kilometrů za hodinu a jedním skokem překoná až 11 metrů. Dobrým indikátorem věku lvů je odstín jejich hřívy. Čím tmavší, tím je jedinec starší. Jejich paty se během chůze vůbec nedotýkají země a spí až 20 hodin denně. Zajímavé je, že lev vydrží až 4 dny bez vody, když je ovšem dostupná, pije každý den. Dospělá lvice spotřebuje asi 5 kilo masa denně, dospělý samec 7 i více.

Jak je to s tím obrázkem

V případě, že stále tápete, věnujte pozornost světle hnědému útvaru na levé straně obrázku. Právě tam se totiž skrývá důmyslně ukrytý král zvířat. Ačkoli je známo, že se lvi živí hlavně velkými býložravci, jako jsou zebry, jeleni, pakoně a buvoli, nepohrdnou ani menšími živočichy. Klidně tak zakousnou myši, ptáky, ještěrky nebo želvu. Proč loví hlavně samice? Jsou menší a obratnější a pracují v týmech, aby ulovily hned několik zvířat.

Po úspěšném lovu si pak potravu rozdělí všichni uvnitř smečky. Existuje ale určitý řád, tedy pořadí, ve kterém se hostina odehrává. Nejdříve žerou dospělí samci, pak lvice a nakonec mláďata. Lvice loví pomocí přepadení, kdy vytvoří půlkruh a menší lvice ženou kořist směrem k jeho centru. Jejich vidění je asi 6krát ostřejší než lidské, takže při lovu v noci mají značnou výhodu. Ačkoli se jim říká i „králové džungle“, reálně v ní nežijí.

Článek 4 z 5 lidí nejsou schopni najít na obrázku lva. Na první pohled pouze vizuální test si žádá i logické myšlení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Úkol první – vývěska s obrázky

Právě tato vývěska je vaším prvním testem. Na obrázku vytvořeném na motivy původní vývěsky jasně vidíte všechny detaily a potřebné údaje. Teď už je jen na vás přijít ke správnému řešení.

Úkol druhý – čísla a kulečníkové koule

I tento úkol vyžaduje vaše plné soustředění. Zvolte trojici kulečníkových koulí tak, abyste pomocí čísel na nich dali dohromady 30.

Už se vám z toho motá hlava?

První úkol je náročný spíše na pozornost a koncentraci než na matematické procesy. Poměrně snadno totiž zjistíte, že pár tenisek je 10, postava je 5 a balíček slunečnic znamená 2. Problém je identifikace toho, co je vlastně na posledním řádku. Je tu totiž jen jedna teniska, nikoli dvojice. Postava je má ovšem na nohou dvě a navíc drží v každé ruce balíček slunečnic. A mezi ní a posledním balíčkem není znaménko na sčítání, ale násobení.

Z tohoto vychází tedy konečná rovnice 5 + (5 + 10 + 2 + 2) x 2 = 43.

Tajemství kulečníkových koulí

V první řadě si všimněte, že veškeré koule mají jen lichá čísla, ale chce se po vás dosáhnout součtu 30. Je tedy potřeba sečíst dvě lichá a jedno suché. Musíte použít trik, konkrétně otočit kouli s 9 a získat tak 6.

Krása lidského mozku

Náš mozek je úžasný nástroj, přitom se ho 60 % skládá z tuku. Nejen, že je to tím pádem nejtučnější orgán těla, tento tuk je zcela klíčový pro veškeré probíhající operace. Krom toho není plně zformován až do věku 25 let. Poslední struktury, které dospějí, jsou ty odpovědné za kontrolu, plánování a celkové racionální uvažování. To dává slušný podklad skutečnosti, že naše názory před tímto věkem jsou označovány nejrůznějšími pejorativními výrazy.

Je mysl nějak omezena?

V průběhu života si mnoho věcí pamatujeme a další zase zapomínáme. Dovednost informace ukládat je však vědci považována za prakticky neomezenou. Výzkumy ukazují, že se lidský mozek skládá z asi 86 miliard neuronů. Každý z nich je ovšem propojen s těmi kolem sebe. Vzniká tak neuvěřitelná síť až 1 kvadrilionu (1 000 000 miliard) spojení. Postupem času se tyto neurony ještě kombinují a kapacita stoupá.

Použití jen 10 % mozku

Tohle je opakovaně vyvrácený mýtus, každou chvíli používáme celou mozkovou kapacitu, a to i během spánku. V něm je mozek vlastně ještě aktivnější. Stejně tak je nesmysl, že jedna polovina mozku odpovídá za logiku a druhá za tvořivost. V každé polovině totiž sídlí složky těchto směrů, které se propojují přes centrální kmen.

Článek Logické a matematické rébusy přispívají krom tréninku mozku také finanční gramotnosti. Následující 2 ne každý pokoří se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Magie konkrétních čísel

Kouzelných čísel existuje víc, ale asi nejznámějším je 7. Statisticky je dokonce nejoblíbenějším. V jedné nedávné anketě dokonce sedmička zvítězila, jen v těsném závěsu za ní je číslo 3. Nejspíš je to proto, že sedmička má tolik spojení s reálným světem. Existuje 7 divů světa, 7 pilířů moudrosti, 7 moří, 7 trpaslíků, 7 dní v týdnu či 7 barev, které obsahuje duha. Teď se podívejte pozorně na obrázek nahoře a najděte na něm jednu chybu.

Příroda se dokonce řídí prvočísly. Například takové cikády. Když pod zemí dlouhodobě hibernují, někdy je to 13 let, jindy 17. Proč tomu tak je? Obě čísla jsou prvočísla a vědci jsou přesvědčeni, že cikády si adaptovaly právě tento cyklus, aby se vyhnuly dlouhodobě žijícím predátorům. Spirála uvnitř slunečnic i další přírodní vzorce pak zase vychází z Fibonacciho posloupnosti (1, 1, 2, 3, 5, 8…), kdy každé další číslo je součtem 2 předchozích.

Jak je to tedy s tou hádankou?

Jestli vám rébus stále vrtá hlavou, podívejte se na zcela poslední číslo. Nejde totiž o čtveřici nul, na prvním místě je písmeno O. Místo kombinace 0000 je tedy O000. Sady stejných čísel si ale našly své místo i v běžném použití. Například teenageři v Thajsku naznačují posláním „555“, že je něco vtipné. Důvodem je, že „5“ se vyslovuje jako „ha“, trojice je tedy vyjádřením smíchu.

Číselné kódy pro vyjádření událostí nebo situací běžně využívají i bezpečnostní složky nebo lékaři. Všichni zúčastnění komunikaci rozumí, je velmi stručná a krom toho přidává tento způsob i stupeň utajení. Matematika se zkrátka v nějaké podobě prolíná celým naším životem a všemi jeho stránkami. A i když není potřeba mít v ní nějaké obsáhlé znalosti, alespoň základní skutečnosti by měl znát každý. A také jí věnovat určitou pozornost.

Článek Odhalte co nejrychleji, co je na tomto obrázku špatně. Většina se nechá nachytat už na začátku a řešení tak nikdy nenajde se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Autorský záměr a síla šeptandy

Pohlednice vznikla v Německu, konkrétně pro organizaci jménem The Anchor Buggy Company sídlící v USA. Šlo o výrobce automobilů s velmi krátkou dobou existence (firmy, nikoli automobilů). Pohlednice se zpočátku rozšířila, aniž by kdokoli upozorňoval na obsaženou iluzi. Ale nebyli by to lidé, aby nezačali poukazovat na něco velmi zvláštního. Vidíte na horním obrázku dvojitý obraz? Zdánlivě jde jen o mladou dívku s čepcem.

Nicméně autor obrázku – kterým je britský ilustrátor W. E. Hill – nepochybně dobře věděl, co dělá. Jen si pomyslel, že veřejnost si toho nikdy nevšimne. Když to trvalo už několik měsíců, pokračoval ve své profesi. Nicméně lidé si začali povídat o podivném obrazu a šeptanda se rozjela naplno. Jeho dílo mělo tedy velmi rychle tisíce fanoušků. On sám iluzi nazval „mladá žena, stará žena“, protože iluze obsahuje mladou ženu a také obličej staré.

Dívka, stařena a princip klamu

Zatímco krásná dívka se nejspíš dívá někam na horizont, obličej stařeny míří dolů. Tato iluze patří k prvním svého druhu, a přestože Hill vytvořil mnoho dalších kreseb, svou popularitu si uchovala dodnes. Optický klam je obecně nesprávné nebo matoucí vnímání okolní reality. Naše oko zcela běžným způsobem snímá obraz, nicméně mozek si ho interpretuje jinak, než jaká je jeho reálná podoba. Běžně se pak stává, že člověk spatří něco, co tam není.

Mezi nejčastější principy těchto klamů patří tvar nebo barva. Dost možná největší skupinou těchto iluzí jsou dva obrazy v jednom, kdy soustředění se na různé prvky odhaluje více motivů v jedné kresbě. Iluzím nahrává také skutečnost, že náš mozek má potřebu pravidelnosti a kompletace. I u nekompletního obrazu jsme tak na základě zkušenosti schopni „domyslet“ si zbývající obsah. Případně vidíme věci a tváře tam, kde neexistují.

Efekt pareidolie

Tomuto sklonu mozku se říká pareidolie. Název pochází z řeckého slova para, postranní či falešný, a eidolon, zdrobnělina eidos, vzhled nebo podoba. Neurčité nebo nezřetelné podněty na jeho základě pomocí vlastní fantazie dotváříme, abychom získali smysluplné obrazy. Nejběžnějším projevem je vidění tváří v kůře, zvířat v mracích a dalších tvarů. Neplatí to jen pro vizuální podněty, stejně si lze „přeložit“ i zvuky, například projevy zvířat.

Pareidolie je sice podobná iluzi, nicméně se liší. Během iluze totiž člověk dočasně nebo trvale podléhá mylnému dojmu. Při pareidolii si je zcela jasně vědom, že podnět a jeho vnímání mají jen vnější podobnost. Nejznámějšími příklady pareidolie je například zadní strana budíku evokující smutný obličej, tvář ve skalách na povrchu Marsu či sloupce čediče, které připomínají varhany. Ty lze najít na Panské skále u Kamenného Šenova.

Zdroj: DailyBuzz

Článek U této optické iluze se zapotíte. Dokážete na tomto portrétu z roku 1888 najít dvojitý obraz? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když stovka není stovka

Na každý pokus o jejich nalezení máte pouze 10 vteřin. Když už jsme u těch čísel, i ta nabízí mnoho zajímavých skutečností. Například to, že anglické „hundred“ neznamená ve skutečnosti 100. Slovo totiž pochází od starého norského slova „hundrath“, které odpovídá hodnotě 120, nikoli 100. Abychom byli opravdu přesní, tak „hundrath“ znamená v tomto jazyce „long hundred“ neboli „dlouhou stovku“, což se rovná 120.

Prvočísla jsou čísla dělitelná jen jedničkou a sebou samými. A jediné sudé mezi nimi je 2, které je také první a nejmenší prvočíslo. V římských číslicích nelze vyjádřit nulu. Řekové si tohoto konceptu byli vědomi, nepovažovali však nulu vůbec za číslo. Aristoteles tehdy rozhodl, že nula není číslo, protože se s ní nedá dělit. Místo římské číslice bylo použito latinské slovo „nulla“, které koncept nuly představovalo. Scházela matematická nutnost ji vyjádřit.

Nula napříč historií

Když už jsme u té nuly, jako číslo ji v průběhu historie objevovaly různé kultury v různých časech. Navzdory řídkým důkazům je obecně přijato, že ji jako první konstituoval indický astronom a matematik Brahmagupta a bylo to asi v roce 600. Krom toho přispěl k matematice i astronomii mnoha dalšími poznatky, například z oblasti mocnin. Dost překvapí také skutečnost, že 0 je brána za sudé číslo, protože ji lze dělit dvěma beze zbytku.

Pokud jste stále nenašli všechna čísla, vězte, že na obrázku se postupně skrývá 1, 2, 3, 5, 7, 9, 8, 6 a 9. Chcete znát zajímavý trik s násobením třemi? Vezměte jakékoli číslo a vynásobte ho třemi. Pak vezměte všechny číslice výsledku a sečtěte je (ciferný součet). Výsledek bude vždy dělitelný třemi bez ohledu na to, jaké číslo jste původně měli. Zajímavá skutečnost, se kterou můžete oslnit jak v matematické komunitě, tak někde na oslavě.

Historie systému a číslo pí

Numerický systém, který dnes používáme, je celkově starší, než jak dlouho je používán. Soustava čísel je totiž odvozena z hindo-arabského numerického systému. Ten byl vytvořen před více jak 1 000 lety, ale teprve během 15. století se symboly pro čísla začaly používat napříč celou Evropou. Důvodů bylo více včetně odporu církve a autorit k tomu, aby se matematikou mohl jednoduše zabývat kdokoli. Arabské symboly jsou jednodušší.

Jedním z nejslavnějších čísel je nepochybně iracionální pí, tedy přibližně 3,14. Nelze ho totiž zapsat jako zlomek. Krom toho se při zápisu v desítkové soustavě nikdy neopakuje a také nikdy nekončí. A na datum třetího března (tedy 3/14) navíc připadá světový den Pí.

Zdroj: PsychologyToday

Článek Na jaké úrovni je vaše pozornost a postřeh? Otestujte se na vizuálním rébusu, který nezvládne úplně každý se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hraje si s námi vlastní mozek?

Lanza vysvětluje, že oblohu vnímáme jako modrou. Pokud by ale buňky v mozku změnily naše vnímání, budeme ji vnímat jako zelenou. Celé naše vnímání okolní reality tak může být jen chybné vnitřní programování. Je tedy obloha reálně modrá, nebo je to jen hra našeho vlastního mozku? A pokud jsou tedy naše poslední momenty ve fyzickém světě jen druhem iluze, znamená to, že se můžeme po smrti vrátit mezi živé?

V jakém momentě vlastně přestáváme žít a stáváme se mrtvolou? V první řadě si musíme uvědomit, že smrt není pevný bod, ale proces. A pro 95 % lidí začíná v momentě, kdy jim přestane bít srdce. Následně se zastaví činnost plic a uvolní se také veškeré svaly. Pak je jen otázkou času, kdy dojde k plnému vypnutí mozku. Jenže ani tak ještě nejste na druhé straně. Výzkum zvaný AWARE se zabýval tisíci případů lidí, kteří byli prohlášeni za mrtvé.

Prožitek vlastní smrti

Konkrétně se jednalo o osoby, které přežily srdeční zástavu, ale byly prohlášeny za mrtvé. Někteří z těchto lidí si jasně vybavili moment své smrti a shodně uváděli vědomí okolních událostí, které vedly k jejich následné resuscitaci. Jak je to ale vůbec možné? Ukazuje se, že náš mozek je naživu ještě 10 minut po srdeční zástavě. Tím pádem uslyšíte lékaře, který vás prohlašuje za mrtvého. A ještě je tam jedna zvláštní okolnost s případy blízké smrti.

Lidé, kteří prožili zkušenost blízké smrti, si totiž v 9 % případů pamatují vznášení se nad vlastním tělem, se kterým však byli stále spoutáni. Ačkoli můžete vnímat všechno kolem, vaše tělo zůstane bez přívodu kyslíku a pumpování krve do orgánů zcela mrtvé. Co se ale zatím děje uvnitř organismu? Jakmile začnou svaly tuhnout, všechny buňky těla se pustí do práce. Během dalších 12 hodin se začne tělo kompletně vypínat.

Stálá touha po posmrtném kontaktu

A jakmile zemřeme úplně, nemají naši milovaní už žádnou možnost, jak s námi komunikovat? Ještě než byla vynalezena infračervená fotografie, byly mezi přáteli a rodinou běžné seance na vyvolání duchů. Dnes už máme technologie na odhalení šarlatánů. Nicméně stále neexistuje jasný důkaz posmrtného života. Je tedy pochopitelné, že mnoho lidí nachází útěchu v možnosti mluvit s mrtvým milovaným. Co kdybychom ale takový důkaz našli?

Kdybychom věděli, že na nás čeká něco lepšího, mnoho lidí by nejspíš nečekalo na přirozený konec své životní cesty. Nakonec ale naše životy vůbec nemusí být duchovní zkušenost. Místo světla můžeme totiž spatřit i jedničky a nuly. Technici si také hrají s možností nahrání vědomí do online úložiště. Tím pádem bychom existovali, dokud by běžely servery. Otázkou ovšem je, kolik by takové vědomí zabíralo místa, protože by to určitě nebylo zdarma.

Zdroj: WhatIfShow

Článek Co když opravdu existuje posmrtný život? Světem koluje i teorie, že smrt je pouhým výplodem fantazie a ve skutečnosti nikdy neumřeme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Blesková analýza před racionálním rozborem

V něm se odehraje analýza skutečnosti a její předběžné vyhodnocení, nikoli však bez účasti zbytku těla. Z činnosti nervových drah spojených s amygdalou (tyto okruhy vedou k vnitřním orgánům) pak cítíme somatické reakce. To je například „bolest střev“ ve stavu nervozity, jak Damasion upřesnil pro magazín Zwierciadlo. Z tohoto pozorování vychází najevo, že intuice je výslednice mnoha emocí, stejně jako prožitků zakódovaných přímo v těle.

Damasion tomu říká „somatický marker“, tedy jistý druh značky. Ve stejném momentě, kdy racionální část mozku zpracovává informace, se intuice projevuje nejčastěji fyzickými impulsy do zbytku těla. Podrobná racionální analýza čehokoli totiž zabírá nějaký čas, ovšem intuice funguje prakticky okamžitě. Pracuje na základě nevědomého hromadění zkušeností během celého života a jako počítač využívá předchozích případů.

Vzorce, zkušenosti, poradní hlas

Náš mozek potřebuje najít pravidelnost a vzorce. To se děje jak na racionální úrovni, kdy to ovšem nějakou dobu trvá, tak i na té nevědomé. Tam ovšem stejný proces probíhá z celé naší zkušenosti a mnohem rychleji. Intuice je tak vynikajícím zdrojem předhodnocení, stejně jako zásobou informací o nás samotných. Varuje před riziky, připomíná dobré i špatné zážitky a často pomáhá s tím nejobtížnějším rozhodováním. Na místě je ovšem sebereflexe.

Damasion podotýká, že místo okamžité reakce je třeba vlastní emoce pojmenovat, sledovat a pořádně se s nimi seznámit. Pak provést určitý druh vnitřního dialogu a následně se rozhodnout. Intuice má totiž plnit pouze roli poradního hlasu, nikoli hlavního arbitra jednání. Projevy našeho těla, které využívá, jsou vynikajícím vodítkem pro ty správné otázky. Skrze špatný pocit můžeme pátrat po jejich důvodu a dobrat se reálné podstaty situace.

Pozornost k projevům vlastního těla

„Velmi často se objevují emocionální signály vlastního těla. Ty není rozhodně radno brát na lehkou váhu. Právě to je intuice. Cokoli, co nás mate a brzdí v dobrém i špatném, je právě tento šestý smysl,“ podotýká Damasion. Zkušenost tzv. „bleskového“ náhledu či pochopení zmiňuje už Platón, konkrétně v Sedmém listu. Tento zážitek je u něj ovšem výsledkem velmi náročného myšlenkového úsilí, jinak je k odhadům bez podkladů velmi kritický.

U Filóna a Plotina se intuice podobá vidění, které je schopné zachytit všechno najednou, vyskytuje se však pouze u duchovních předmětů. Takové pojetí se pak vine celou novoplatónskou i středověkou filozofií. Teprve skotský mnich, teolog a filozof Jan Duns Scotus usoudil, že poznání tohoto typu je možné i u smyslových předmětů. Pro Descarta či Locka šlo o jasný a nepochybný náhled nejjednodušších principů, na němž staví poznání.

Zdroj: JournalsSagepub

Článek Intuice existuje, potvrdila věda. Na jakém principu funguje a jak se ji naučit ovládat? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zapeklitá situace na křižovatce

Silnice – bez ohledu na stát – jsou „semeništěm“ jak vážných dopravních kolizí, tak také velmi kuriózních situací. V USA se například pravidelně stává, že lidé nechávají přejít losy nebo jiná zvířata. Řidiči, kteří si toho nejsou vědomi, do nich pak často narazí. Tady se udála kolize hned sedmi aut. Klid, zatím není nic poškozeno a nikdo nebyl ani zraněn. Najdete způsob, jak se mohou jednotlivé vozy pohnout dál, pokud by bylo možné couvnout pouze s jedním autem? 

Jindy může dopravní situaci zkomplikovat stádo divokých prasat, které obsadí hned 2 ze 3 jízdních pruhů. K tomu došlo například u Brna na dálnici D1 v roce 2012. A jednoho posledního červencového dne měla silný zážitek hlídka mužů zákona ze Sezemic na Pardubicku. Řidič Renaultu nereagoval na výzvu k zastavení a sjel do mlýnského náhonu. Sám vyskočil, spolujezdec však na střeše auta balancoval jako na plechovém voru.

Struktura s mnoha nádržemi

Tento úkol je podobný mnoha mobilním aplikacím. Tentokrát si ale budete muset poradit bez animací, a to pouze s vlastní představivostí. Zjistěte, která nádoba se jako první naplní vodou. Může to být obtížnější, než se na první pohled zdá, protože vám snadno uniknou podstatné detaily. Nejde jen o výšky jednotlivých přítoků a odtoků. Mnohé cesty jsou také zablokovány, což lze velmi snadno přehlédnout. Které písmeno bude tedy nakonec pod vodou?

V případě, že stále tápete, máme pro vás řešení. Dopravní situaci může snadno odblokovat červené auto (číslo 3). Jakmile jen trochu couvne, ostatní auta mohou postupně pokračovat v cestě. Co se nádrží týče, první bude naplněna ta s označením F, tedy úplně dole vpravo v rohu. Ačkoli je skoro nejníže, není k ní nikde blokována cesta. Voda z C jde do J, protože D je uzavřena. Poté steče dolů do L a nakonec do F kvůli uzavřenému vstupu do nádrže H.

Jak jste s luštěním rébusů dopadli?

Zdroj: ScienceDirect

Článek I zkušení si s těmito testy lámou hlavu. K jejich vyřešení je potřeba logika a představivost se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Optické iluze všude kolem

Velmi oblíbenou variantou optických klamů jsou kresby, které v sobě skrývají víc, než je na první pohled patrné. Tohle je jedna z nich, tentokrát přišla ze Švédska. Někde je na ní schovaná kočka. Dovedete ji najít? Jestli jste ji na první pohled nezachytili, vůbec se tím netrapte, nejste zdaleka jediní. Skrze naše oči ovšem přichází na 80 % toho, co se naučíme. Existuje dokonce strach z pohledu do očí, kterému se odborně říká ommatofobie.

Když už jsme u těch odborných názvů, heterochromie znamená mít oči, které mají každé odlišnou barvu. Nejspíš vás bude pořád někdo podezřívat, že nosíte speciální kontaktní čočky. Plamen svíčky jsme pouhým okem schopni zachytit na vzdálenost téměř 3 kilometrů. Podstatnou složkou údržby kondice oka je jeho mrkání. Průměrný člověk mrkne asi 12krát za 1 minutu. Tento proces značně redukuje sledování monitoru, proto ty stále unavené oči.

Kočičí řešení a syndrom suchého oka

Právě digitální doba může za obrovský rozmach tzv. syndromu suchého oka. Nejedná se o chorobu, ale zmíněné méně časté mrkání způsobuje suchost. Pak si můžete všimnout zarudnutí, nejedná se však o zánět spojivek. Ten vypadá jinak a zasahuje obvykle celé oko ve formě sítě popraskaných cévek. Při únavě stačí častější mrkání nebo pohled do klidných barev. Pokud s kočkou stále tápete, stačí obrázek otočit.

Ano, oblíbený mazlíček se skrývá všem na očích. Oko sice zachytí vzdálené předměty, kolikrát mu ale dělají potíže věci, které má přímo před sebou. Kromě toho vlastně nevidíme očima, ale mozkem. Lidské oči totiž fungují „pouze“ jako kamera, která zachytává světlo a získané signály posílá do mozku. Ten je z mnoha zdrojů sestavuje dohromady. A protože si potřebuje najít vzorce a zaplnit prázdná místa, je často velmi snadno klamán.

Jak jste si v této optické iluzi vedli?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Vidíte, co se na obrázku doopravdy skrývá? Ověřte si, zda máte orlí oko a žádný klam vás nezaskočí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

To, co sami neovládáme

Jde především o některé motivy a přání, které nejsou společensky uznávané. Případně takové, k nimž se stavíme ambivalentně – něco na nich milujeme, něco dalšího zase nenávidíme. Velmi často se tyto touhy a tendence projevují ve snech, kde se objevují obrazy nebo situace, které by v reálném světě byly zcela nepřípustné. A jak to tedy otestovat? Podívejte se pozorně na horní obrázek a spočítejte, kolik tváří vidíte na této mnohočetné ženské tváři?

Vlastnosti podvědomí a jeho vliv

• Ač si to často nepřipouštíme (nebo jen neochotně), podvědomí ovlivňuje mnoho našich činů a aktivit.
• Prakticky všechno, co děláme bez přemýšlení – tzv. na autopilota –, je v nějaké míře řízeno touto části mysli.
• Stejně jako mozek ho nelze nikdy vypnout, i během spánku zapojuje naše smysly a věnuje se kdovíčemu.
• Velmi úzce s ním souvisí také naše návyky. Viz předchozí bod – jakmile jednáme automaticky, řídí tyto úkony podvědomí. Proto je těžké návyky i zlozvyky změnit.
• Tato část mysli dovede zpracovat obrovský objem informací.
• Odpovídá za naše napojení na realitu a přítomnost.
• Vědomí pracuje hlavně s větami a slovy, podvědomí funguje hlavně na úrovni obrazů.
• Je velmi těsně spojené s emocemi a řídí se zcela primitivními pravidly. To je taky důvod, proč je často obtížné se ovládat ve velmi vypjatých situacích.

Kolik tváří jste v horním obrazu našli? Prozradíme vám, že je jich dohromady 7, a pokud jste je našli všechny, je vaše podvědomí dost aktivní. Podvědomí je také součástí paměti a je v něm uloženo mnoho vzpomínek, pocitů, asociací, postřehů i vjemů zcela podprahových. Často vyvolává a ovlivňuje naše pocity i náladu a také určité názory na věci, u kterých není jasné, odkud se vlastně vzaly. Značně ovlivňuje naše údajně racionální rozhodování.

Prodej a manipulace

Lidé si často myslí, že se například při nakupování řídí jen rozumem. Nicméně rozhodnutí jsou mnohem více činěna na základě emocí a také toho, co se nám usadilo právě v podvědomí. Proto se na tuto oblast zaměřují marketingoví experti a mnohdy se snaží dávat do reklamních sdělení tzv. podprahové signály. Ty cíl sice registruje, není si toho však vědom, přitom mají vliv na jeho další chování. Některé země tento postup zakazují.

Jak jste v testu obstáli?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Jak funguje lidské podvědomí: Sekundový test vám ukáže, co se skrývá v netušených hlubinách vašeho mozku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když se barvy navzájem ovlivňují

„Takže ačkoli vnější linie koulí vypadají všechny takové, jaké opravdu jsou, ostatní barvy určitým způsobem vyblednou nebo se rozptýlí do přilehlého prostoru.“ Hlavně barvy samotných koulí jsou „staženy“ spíše k odstínům barevných kroužků, které přes ně přecházejí. V tomto konkrétním obrazu zvaném „Confettiho koule 5“ přechází přes koule zelené, modré a červené proužky a mění naše vnímání jejich reálného odstínu – tedy béžové.

Iluze se spoléhá na odstín proužků v popředí, nikoli barvy v pozadí za koulemi. Pokus byste tedy odebrali přední proužkovou „mřížku“, optický klam opadne a nechá jen identické koule. Princip funguje velmi podobně v případě odstínů šedé. Whitova iluze odkazuje na vnímané změny světlosti tvaru, což sahá od bílé až po černou. Způsobuje tak překrytí světlosti tvarů, což uvádí i zpráva v magazínu Coulours: Design and Creativity z roku 2010.

Případ s trojúhelníkem a proužky

Pokud například nakreslíte bílé pruhy před šedý trojúhelník, bude šedá vypadat světlejší a bližší bílé. Když použijete na stejném tvaru černé proužky, naopak jej ztmavíte. Psycholog Michael White se stal slavným v 60. letech, kdy tento princip popsal. O dekádu později navázal další psycholog, Hans Munker, a předvedl podobnou funkci na barvách a tvarech. Vědci mají několik teorií o tom, co v mozku způsobuje tento barevný posun.

Podle některých se iluze odehraje v prvních fázích vidění, když se světlo dostane k sítnici. Další si myslí, že k tomu dojde až mnohem později, teprve při zpracování optických dat v mozku. Může se také jednat o kombinaci obou vlivů. Ať už je příčina jakákoli, jde o velmi zábavný jev. Změnami barev a světlosti se dají odstíny „posílit“, takže objekty v pozadí vypadají výrazně jinak, než jaké jsou ve skutečnosti.

Rozdíly v barvách i objektech

„Některé odstíny jsou také na posun mnohem snadnější než jiné,“ uvedl Novick. Jsou-li například vzadu a vepředu protilehlé barvy (na protistranách spektra), navzájem se vyruší. To platí třeba pro zelenou a červenou. Koule budou pak vypadat bílé nebo šedé. „Iluze je mnohem znatelnější s koulemi než s plochými kruhy, ale nevíme proč. V tomto okamžiku si nemyslím, že by kdokoli znal příčinu tohoto rozdílu.“

Novick se aktuálně věnuje studiu toho, které barevné kombinace vytváří největší změny, hledá tedy maximalizaci této iluze. Kromě toho se svým kolegou, profesorem Akiyoshi Kitaokou z Ritsumeikan University v Kjótu srovnávají efekty na 3D a 2D objektech. Do dnešního dne Novick tweetuje každý týden o dvou nových iluzích a lidé stále znovu objevují i jeho starší příspěvky. Ty se někdy stanou virální a znova přitahují pozornost.

Jak na vás tato iluze působí?

Zdroj: LiveScience

Článek Vidíte různě barevné koule? Ve skutečnosti jsou všechny stejné. Na jakém principu a proč nás mozek klame? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Husí kůže jako důsledek odlišné struktury mozku

Hudba provází lidstvo od nepaměti. Zmínky a důkazy, že ji praktikovaly již prastaré kultury a civilizace, vnukly badatelům myšlenku, že poslech hudby, respektive vnímání kteréhokoliv uměleckého díla, je úzce propojeno s funkcí nervové soustavy. Vědci z Harvardovy univerzity dokonce vznesli předpoklad, že hudba je nepostradatelným kulturním artefaktem, jelikož prostřednictvím sluchového kanálu přímo oslovuje centra lidského mozku, která jsou zodpovědná za zpracování emocí a sociálních vztahů.

U lidí, kteří byli a jsou k hudbě vnímavější – tedy během jejího poslechu pociťují silnější emoce (naskakuje jim husí kůže, mají tzv. knedlík v krku, cítí mrazení v zádech aj.) – pozorovali vědci v průběhu výzkumu rozdíly ve struktuře mozku. Ti účastníci studie, kteří vykazovali hlubší emoční prožitky při poslechu hudby, měli také podstatně vyšší konektivitu bílé hmoty. Vyšší počet propojení mezi iniciačními oblastmi sluchového vnímání a cílovými oblastmi mozku má podle vědců vliv i na rozdíly v individuálním chování.

Lidé s vysokou konektivitou bílé hmoty jsou emočně empatičtí a mají jakousi evoluční výhodu oproti lidem, kteří ji mají nižší. Tento předpoklad potvrdilo více výzkumů. V minulých kulturách totiž schopnost vnímat umění, respektive umět číst v lidech, poskytovala určité prosociální výhody. Naopak lidé s nízkou konektivitou bílé hmoty často vykazují sociálně-emocionální poruchy chování (např. autismus, poruchy nálady, schizofrenie). Studie rovněž zdůraznila, že výsledky neovlivnilo pohlaví, věk, IQ, hudební vzdělání, etnický původ, osobnost ani jazyk.

Estetický prožitek vás dělá šťastnými

Prožitky, které je možné klasifikovat jako estetické, velmi často souvisí právě s uměním. Daly by se popsat jako aktivity, které jsou spojené s vnímáním objektů pro jejich jiné než funkční vlastnosti. Recipienti při nich zažívají pocity slasti a štěstí, které přichází v různé intenzitě a délce trvání (estetický zážitek je vysoce individuální). Zajímavá je na něm ovšem skutečnost, že během jeho trvání se v mozku aktivuje stejná síť dopaminergních drah, která vám zajišťuje potěšení například při sexu, jídle či sportu.

Jaké pocity zažíváte při poslechu své oblíbené hudby?

Zdroj: OxfordAcademic

Článek „Pokud vám při poslechu hudby naskakuje husí kůže, je váš mozek výjimečný,“ tvrdí vědci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mozek a jeho změny

Věda poukazuje na vztah mezi myšlenkami a strukturálními změnami mozku. Tento vztah prokázal uznávaný neurovědec Michael Merzenich. Taktéž zjistil, že všechny myšlenkové procesy na světě jsou neoddělitelné od toho, jak se mozek propojuje. Proto negativní návyky mění mozek k horšímu a v opačném případě ty pozitivní k lepšímu.

Deprese a negativní chování

Zvláštní ladění nervových obvodů vytváří tendenci k depresi. Souvisí to se způsobem, jakým se mozek vypořádává se stresem, plánováním, zvyky, rozhodováním a mnoha dalšími faktory. Negativní chování, jako je stěžování si, má devastující účinky na strukturu mozku. Všichni si občas na něco stěžují, ale neustálí stěžovatelé si své negativní myšlenky nenechávají pro sebe. Většinou si najdou nějakou nedobrovolnou oběť a zoufale se snaží získat její pozornost. V opačném případě jsou jedinci s duševními poruchami, které takové chování vyvolávají nedobrovolně.

Pokud by se neustálé stěžování točilo v mozku delší dobu, změnilo by to přesvědčení a chování člověka. Lidský mozek má sklon k negativitě, což je tendence soustředit se více na negativní okolnosti, než na pozitivní. Někdy stačí jenom zlomek vteřiny nebo určitý moment, a rázem se značná část struktury mozku mění. Taková chvíle se může opakovat několikrát za život a má schopnost vás ovlivnit navždy.

Pryč s negativními myšlenkami

Není možné být neustále extrémně šťastný, a není to ani potřeba. Každý by ale měl podniknout kroky v boji s negativními myšlenkami a negativitou. Ukázalo se, že meditace a všímavost jsou nejmocnějšími nástroji, které se dají použít. Doporučuje se 15minutová meditace denně. Ve výsledku může vést k pozitivním emocím. Léčí také různé typy nemocí a může Vám poskytnout smysl života, jelikož se dennodenně budete snažit myslet pozitivně.

Zařazujete meditaci do svého každodenního života?

Zdroj: Brainmaster

Článek Stěžování si až neuvěřitelně mění mozek. Někdy ale stačí i zlomek vteřiny a jeho struktura se okamžitě „přepíše“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bleskové zvíře s dokonalým čichem

U tohoto spektra nálezů psí čich ale zdaleka nekončí. Dokonce i choroby a další zdravotní problémy ovlivňují tělesný zápach lidského těla. Psy je proto možné vycvičit i k detekci přítomnosti nakažlivých chorob. Naposled se velmi osvědčili na letištích, kde prakticky neomylně zachytávali osoby s covidem-19, u kterých vyšly i běžné testy negativně. Asistenční psi s patřičným výcvikem dovedou upozornit i na pokles cukru v krvi.

Pes velmi snadno porazí člověka v běhu. Protože je ale „stavěn“ na pronásledování a lov, je schopen předběhnout i obávaného geparda. Zatím nejrychlejším plemenem psa je chrt, který už vteřiny po startu dosáhl rychlosti naprosto ohromujících 72 kilometrů v hodině. Gepard poběží sice rychleji, ale je to sprinter, vydrží jen asi půl minuty. Podívejte se teď na úvodní obrázek a najděte dvojici psa a kočky, která se liší od zbytku siluet.

Ve světě nádherných křídel

Motýli jsou okrasou přírody a na celém světě je jich skoro 20 000 druhů. Prakticky každý obdivuje jejich nádherná křídla, která jsou ovšem průsvitná. Jejich povrch pak pokrývají tisíce miniaturních částic, a to ve více vrstvách. Právě ty odráží světlo a vytváří tak barevný efekt. Samotná křídla jsou tvořena proteinem chitinem – stejný materiál vytváří kostru tohoto hmyzu. Najdete na obrázku odlišnou siluetu motýla? Dívejte se pečlivě.

Ač jsou opravdu krásní, nevydrží v přírodě moc dlouho. Průměrná délka života dospělého jedince tohoto hmyzu je zhruba 3–4 týdny. Celková doba života je 2–8 měsíců. Jako u všeho ostatního však existují z tohoto pravidla některé výjimky. Stále nad siluetami tápete a kroužíte zmateně hlavou? Odlišná zvířecí dvojice je na třetím řádku. Pes nemá špičaté uši a i packy v pozdravu mají jiný sklon. Motýl v levém dolním rohu nemá tak silné konce tykadel.

Jak jste si v lovu rozdílů vedli?

Zdroj: Science

Článek Najdete na obrázcích rozdílnou siluetu? Ti nejlepší to zvládnou do 15 vteřin se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ve světě srsti a paroží

Jeleni mají oči na stranách hlavy, což jim poskytuje zorný úhel 310 stupňů. Na druhou stranu jsou téměř neschopni soustředit se na ohniskový bod. Mají však velmi kvalitní noční vidění, které je kritické hlavně pro noční krmení a také útěk před mnoha predátory. Tito králové lesa se pohybují ve stádech a jde o velmi společenská zvířata. Mohou se rozdělit podle pohlaví nebo mít dominantního vůdce. Najdete na obrázku jelena, kterému chybí parohy?

Takové stádo může mít až tisíce členů. Jeleni mají také variabilní způsoby komunikace, jde hlavně o zvuky a chemické značení. Různé části jejich těla totiž vydávají různé pachy a poskytují okolí mnoho informací. Vysílají tak vlastně neustále zprávy o svém zdravotním a fyzickém stavu, pohlaví, společenském statusu. Také oznamují, jestli se v okolí pohybuje nějaká hrozba. Jde o monogamní i polygamní zvířata.

Chlupaté kuličky koťátek

Koťata se rodí kompletně slepá a s modrýma očima. Zpočátku musí tedy spoléhat na svůj instinkt a pomoc matky, aby se mohla nakrmit jejím mlékem. Svoje vlastní oči otevřou během 7–10 dní po narození, jejich zrak je ale ještě po celých 5 týdnů velmi chabý. Lidská miminka se často rodí s modrýma očima, které ztmavnou teprve později. Koťata jsou naprosto stejný případ. Všimnete si kotěte, které nemá otevřenou pusu?

Svoje úvodní zrakové nedostatky ale malé kočky vyvažují zcela nadlidskými smysly, především čichem. Ten se plně vyvine už za 4 týdny a pomáhá mu ještě tzv. Jacobsonův orgán. Hlavně to jim pomáhá najít maminku, protože ji ještě nevidí. K tomu mají nejspíš nejlepší sluch ze všech pevninských savců. Pro člověka je velmi dobré, že se kočky v domácnosti snadno naučí vyměšovat na kočkolit, protože mají instinkt své výkaly zahrabat.

Jak jste si v testu vedli?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Kdo na obrázcích najde všechny rozdíly, má oči jako rys. Prověřte svůj smysl pro detail se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Polopřímka, tečna, sečna

Několik slov z úvodu filmu pro pamětníky Škola, základ života nás do geometrického světa také zavádí. Základem je totiž geometrický útvar. Ten je souhrnem geometrických objektů, v první řadě bodů, přímek a rovin. Obvykle se toto spojení používá pro tvar nebo typ objektu, který je pojmenován – bod, přímka, prostor, trojúhelník nebo čtverec. A právě trojúhelníky budou dnes hlavními aktéry – kolik jich najdete v tomto obrázku?

Dalšími příklady jsou třeba křivka, prostorový úhel, fraktál nebo mezikruží. Během středověku rozvíjeli geometrii i další vědní disciplíny ve velké míře hlavně Arabové. Byly formulovány trigonometrické tabulky a zásluhou arabského astronoma al-Battániho se objevily první poznatky ze sférické trigonometrie. Mnohé geometrické útvary lze dodnes najít v islámské architektuře, třeba jako dekorace složené z dlaždic.

Descartes a novověká geometrie

Během 17. století přidal slavný francouzský filosof René Descartes (autor Rozpravy o metodě) do geometrie systém souřadnic. Tak byly položeny základy pro analytickou geometrii, která dovoluje vyjádření geometrických útvarů za pomoci rovnic. To také dovoluje řešit související problémy cestou analytiky a algebry. Díky Gottfriedu Leibnizovi a Isaacu Newtonovi vznikl integrální počet. Kolik trojúhelníků najdete na tomto obrazci?

Geometrie je jeden z oborů se stálým vývojem, dokonce i během 20. století. Vliv má i to, že je velmi propojena s dalšími obory, a studium problémů pravděpodobnosti vedlo také ke vzniku pojmu informační geometrie. Pokud stále tápete, pak vězte, že na prvním obrazci se skrývá 5 trojúhelníků a na obrazu pentagramu je jich dokonce 35. Ano, je opravdu třeba dávat si pozor a počítat všechno, co tvoří trojúhelník. Tvary se totiž velmi rády překrývají.

Kolik trojúhelníku jste dohromady objevili?

Zdroj: Science

Článek Tyto úlohy jsou běžným zadáním pro žáky 5. tříd, ale většině dospělých dělají problém. Jak jste na tom vy? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mrkání umožňuje mozku odpočívat

Většina lidí je přesvědčená, že hlavním úkolem mrkání je zvlhčovat povrch oka, a tím napomáhat vidění. Vědci nicméně v rámci experimentů zjistili, že četnost mrkání je mnohonásobně větší, než je k tomuto účelu potřebné. Rozhodli se proto význam mrkání podrobit hlubší analýze. V roce 2012 publikovali japonští neurovědci z Ósacké univerzity studii, která přinesla zajímavé zjištění. Mrkání mj. umožňuje mozku odpočívat. Je jakýmsi spouštěčem, díky němuž mozek přechází ze stavu soustředění do stavu uvolněné pozornosti.

Mrkání vám tedy umožňuje uvolnit nebo odklonit pozornost jiným směrem, než kterým se dosud ubírala. Tamami Nakano, který vedl výzkumný tým, podotknul, že v situacích, kdy chtějí lidé udržet pozornost dlouhou dobu, mrkají významně méně. Toho využívají např. vyšetřovatelé, kteří vyslýchají podezřelé – ti, když lžou, mrkají méně, jelikož se snaží urputně soustředit. Za zajímavý považuje i fakt, že např. při sledování filmu se mrkání diváků synchronizuje – je četnější u částí děje, které nevyžadují plnou pozornost.

Bez mrkání byste oslepli

Některé činnosti, jako je dlouhodobá práce na počítači, způsobují, že mrkáte méně, než potřebujete ke zvlhčení rohovky a spojivky. Často se pak potýkáte s tzv. syndromem suchého oka, při němž jsou vaše oči suché, zanesené nečistotami a vystaveny infekcím, alergenům a škodlivinám z prostředí. Kdybyste – hypoteticky – pokračovali v nemrkání, brzy byste pocítili až nesnesitelnou bolest a zakusili problémy s viděním. V důsledku absence ochranného slzného filmu a zanesení nečistotami byste začali vidět rozmazaně.

Již po několika minutách bez mrkání by v důsledku absence ochranného slzného filmu a zanesení nečistotami nemohlo světlo bezproblémově procházet zorničkou, takže byste začali vidět rozmazaně. V případě, že byste byli venku, by mohlo dojít k popálení rohovky slunečními paprsky. To by vám mohlo způsobit dočasnou slepotu až na 48 hodin. Bez mrkání byste se rovněž nevyspali a v důsledku nedostatečného přísunu kyslíku pro správný metabolismus oka by se u vás rozvinula hypoxie rohovky.

Jestliže byste pokračovali v nemrkání několik dní, vaše oči by otekly a mohly by se dlouhodobě poškodit. Pokud byste následně zamrkali, čekala by vás ukrutná bolest, kterou by způsobila špína a nečistoty, jež by vám poškrábaly rohovku a povrch oka. Nakonec by vás ale problémy s viděním nemusely trápit – jelikož mrkání umožňuje mozku rozptýlit pozornost a odpočinout si, po několikadenním nepřetržitém soustředění byste se mohli i zbláznit.

Jak dlouho vydržíte nemrkat?

Zdroj: Science 

Článek Co když týden nebudete mrkat? Může se to zdát banální, ale dočista byste se z toho zbláznili se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prosté kouzlo s tečkami

Poměrně hodně testů inteligence se obejde bez krásných ilustrací nebo složitých konstrukcí. Kolikrát stačí opravdu jednoduché zadání, aby celá lidská neuronová síť měla co dělat. Jedna z takových úloh obsahuje pouze 4 tečky a vaším úkolem je spojit je dohromady. Ovšem pozor, je potřeba to udělat tak, abyste nezvedli ruku z papíru a použili pouze 3 rovné čáry. Bude to pro vás snadná úloha, nebo vám prosté zadání zavaří myšlenky?

Pokud z mozku odeberete tkáň o velikosti jednoho zrnka písku, máte v ruce 100 000 neuronů a 1 miliardu synapsí. Nicméně poškození neuronů může mít – a často mívá – velmi vážné důsledky. Například během mrtvice není krev schopná dodávat mozku kyslík. V důsledku toho mohou mozkové buňky velmi snadno zemřít. Podobně se projevuje Parkinsonova choroba. Během ní umírají buňky v části zvané substantia nigra.

Boty a základní tvar pro spojení

Se spojením teček vám pomůže jeden ze základních geometrických tvarů, konkrétně trojúhelník. Na obrázku vidíte, jak se pomocí něj dají pohodlně spojit všechny čtyři tečky, a to skutečně jen za pomocí tří spojitých čar. Ne každého totiž napadne pohybovat se rukou i mimo samotný obrazec. Právě tohle jsou úlohy, nad kterými lze strávit týden usilovným přemýšlením, nebo vám řešení okamžitě naskočí během prvního pohledu.

Jestli stále tápete nad těhotenstvím žen, respektive rozdělením jejich nohou nahoře, vězte, že řešení se skrývá v botách, konkrétně tkanicích. Těhotná je třetí žena, která má rozvázané tkaničky svých tenisek. S velkým břichem je totiž prakticky nemožné se dostat dolů k chodidlům a boty si zavázat. Proto používají ženy ke konci těhotenství často takovou obuv, která nevyžaduje tkanice ani žádné podobné složité obsluhování. Případně jim boty zaváže někdo jiný, například partner.

Jak jste obstáli, přišli jste na správné řešení?

Zdroj: TheScientist

Článek Úkoly určené pro skutečné intelektuály. Obstojíte ve zkoušce kladoucí nároky na myšlení, logiku a úsudek? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Srovnání, které nepřineslo žádný důkaz

V roce 2013 zveřejnili vědci z University of Utah výsledky masivního dvouletého výzkumu obou těchto hemisfér. A jednoduše nenašli žádné důkazy o výrazných rozdílech v převaze levé či pravé. Výzkumu se přitom účastnilo několik tisíc lidí ve věku od 7 do 29 let. Badatelé důkladně zkoumali snímky z magnetické rezonance. Především pak aktivitu 7 000 oblastí mozku a nervová spojení těchto oblastí a jejich vzájemné propojení.

Došli pak k závěru, že neexistuje důkaz, že by mozek používal jednu svou hemisféru více než druhou. Ve skutečnosti jsou totiž mozkové hemisféry silně propojeny a ve veškerých úkonech a procesech se navzájem podporují. Onen mozkový trámec, který toto dovoluje, je gigantická informační dálnice. Ať už tedy vykonáváte zcela logickou, nebo naopak jasně kreativní činnost, dostáváte totožné množství informací z obou hemisfér najednou.

V každé polovině je určitá část celku

Kupříkladu jazyk je často připisován levé hemisféře, pravá ovšem dovoluje chápat jeho kontext. Levá strana zase zpracovává matematické rovnice, ovšem pravá pomáhá se srovnáním a hrubými odhady propočtů. Obecné povahové rysy, individuální preference, způsob myšlení a další úrovně inteligence pak naprosto nezávisí na tom, zda jste levák nebo pravák. Nabízí se ovšem otázka, odkud se vlastně mýtus rozdělení hemisfér vzal.

Může za to špatný výklad práce nositele Nobelovy ceny Rogera Sperryho z 60. let minulého století. Sperry studoval pacienty trpící epilepsií, kteří byli léčeni chirurgickým zákrokem. Vyšlo najevo, že přerušení mozkového trámu vede k redukci epileptických záchvatů. Zároveň si ovšem obě strany nemohly předávat informace a docházelo k velmi děsivým a podivným následkům tohoto zákroku. Dotyční nedokázali provádět zcela základní věci.

Vím to, nemůžu to vyslovit

Pacientům bylo pak například vloženo do ruky jablko, přičemž měli zavázané oči. Sdělili, že naprosto jasně ví, co mají v ruce, ale nedokáží to slovo formulovat. Bylo tedy usouzeno, že jazyk je v jedné z hemisfér. Od toho byl už jen krok ke špatnému výkladu, že různé složky myšlení (čísla, obrazy, barvy, zvuky) se soustředí na různých stranách či v různých místech mozku. Ovšem – slovy MUDr. Koukolíka – „Mozek nemá místečka, ale funkční systémy, funkční sítě.“

Pokud tříměsíčnímu miminku odeberete celou hemisféru, vývoj to zásadně neovlivní a mozek se postupně adaptuje na samostatnou práci. U leváků proto dominuje nikoli jedna hemisféra, ale určité dovednosti. Lidé s analytickým myšlením mohou být kreativní a i leváci bývají dobří v matematice. Každý člověk používá svůj mozek holisticky, tedy kompletně a na 100 %. A to bez ohledu na to, zda jde o analyticky nebo umělecky založeného jedince.

Jaké sady dovedností u vás převažují?

Zdroj: Science

Článek Praváci a leváci – jaký je mezi nimi rozdíl? A znamená to, že dominuje daná mozková hemisféra? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jasné indikace hypnotického stavu

Člen badatelského týmu David Spiegel podotýká, že hypnóza je často kompromitována praxí, jde však o velmi zvláštní jev, a hlavně silný nástroj pro ovládnutí lidského mozku. K provedení tohoto experimentu našel Spiegel se svým týmem 10 % populace, tedy těch lidí, kteří do hypnotického transu upadají velmi snadno. Z 545 účastníků tuto náchylnost projevilo jen 36, zbývajících 21 lidí bylo následně použito jako kontrolní skupina.

Mozková aktivita byla měřena pomocí funkční magnetické rezonance, která zachytává změny intenzity průtoku krve uvnitř mozkových cév. Vědci takto identifikovali tři jasné indikátory hypnotického transu. Prvním bylo snížení aktivity v cingulárním kortexu. Druhým je zvýšení intenzity komunikace mezi ostatními částmi mozku, hlavně horní částí prefrontálního kortexu a insulárním lalokem koncového mozku.

Jak mozek vnímá celé tělo

Spiegel vysvětluje, že právě spojení těchto dvou oblastí je propojením mezi tělem a mozkem. Tedy způsob, kterým mozek vnímá polohu a také stav všech tělesných částí. Třetím indikátorem je pak zhoršení spojení mezi některými částmi prefrontálního kortexu a sítí pasivního mozkového režimu. Dle vědeckého týmu to má za následek, že si hypnotizovaný jedinec neuvědomuje svoje vlastní činy během hypnotického stavu.

Lidé, kteří do této formy transu upadají velmi snadno, také velmi dobře reagují na léčbu pomocí této metody. Například chronické bolesti nebo i porodní obtíže se pak pro ně stávají mnohem méně závažnými. Je proto velmi záhodno, aby vědci jasně pochopili, jak tyto stavy probíhají a co přesně se v mozku během tohoto záhadami opředeného stavu děje. Stanfordský výzkum je tak výborným odrazovým můstkem pro další vědecké týmy.

Jak na vás působí snahy o hypnotický trans?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Co se děje s mozkem během hypnózy? Tato praktika je používaná nejen při zábavných vystoupeních, ale dokáže i léčit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Skutečné řešení záhady Alzheimerovy choroby?

„Porozumění tomu, jak mohou cirkadiánní rytmy regulovat hladiny heparansulfátu na povrchu buněk a kontrolovat vznik amyloidu beta, může vést ke vzniku chronoterapií. Takto lze teoreticky zmírnit projevy jak Alzheimerovy nemoci, tak i dalších infekčních chorob,“ uvedla v prohlášení Jennifer Hurley z Rensselaer Institute, která studii vedla. Co vlastně výzkumný tým objevil? Imunitní buňky odpovědné za likvidaci klíčového proteinu se řídí cirkadiánním rytmem.

V mozku pacienta s Alzheimerovou nemocí se hromadí tzv. amyloid beta, který je likvidován imunitními buňkami. Tyto buňky mají cosi jako směnný provoz – řídí se cirkadiánními rytmy, 24hodinovým cyklem, který kontroluje průběh konkrétních operací lidské fyziologie. Nový nález může vést k vysvětlení souvislosti mezi výskytem Alzheimerovy choroby a narušením spánkového cyklu daného člověka.

Další napojení na spánkové vzorce

Předchozí studie už zjistily, že narušení spánku může být jedním z raných znaků Alzheimerovy choroby. Tyto projevy začínají roky před dalšími symptomy a jsou indikací zvýšeného rizika vývoje tohoto postižení. Nový výzkum posoudil aktivitu imunitních buněk odpovědných za likvidaci proteinu zvaného amyloid beta, jehož nánosy vznikají u nemocných lidí. Buňky čistí prostor právě na základě cirkadiánního rytmu.

Jakákoli závada v přirozených vzorcích může vést k likvidaci těchto rytmů, a tedy zvýšené kumulaci tohoto proteinu. Z toho vědci usoudili, že existuje jasné spojení mezi cirkadiánními rytmy a vývojem choroby. Je těžké stanovit, zda jde o skutečný průlom, protože výzkum je stále ve velmi rané fázi. Pokud půjde udržet denní čištění mozku od amyloidu beta, bude riziko vývoje choroby mnohem menší. I při případném rozvoji budou symptomy lehčí.

Kdo ve vašem okolí trpí nějakou formou demence?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Záhada Alzheimerovy choroby: Blížíme se k vyřešení? Vědci učinili další důležitý krok na cestě k jejímu pochopení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

V nebezpečném světě potkanů

Tito hlodavci se nejen adaptovali na život v průsečíku obrovského množství nebezpečí, ale také se naučili prosperovat mezi lidmi. Z našeho pohledu se jedná o špinavé a nebezpečné toulavé hlodavce, jde však o velmi chytrá zvířata. To je také důvod, proč se potkani stali testovacím subjektem ve většině laboratoří. I když jejich mozek není tak složitý jako ten u primátů, určité podobnosti z nich dělají ideální model pro mnoho výzkumů.

Potkani disponují úžasnými kognitivními schopnostmi. Se správným výcvikem jsou dokonce schopni provádět určitá zadání a úkoly. Hlodavci umí především překonat nejrůznější překážky a při problémech velmi rychle nacházet nová řešení. To všechno má na svědomí jejich velmi dobrá a výkonná paměť a také propracované komunikační dovednosti, kterými si sdělují informace.

Jak vrána k vráně sedá

Vrány jste dost možná zahlédli, jak drancují popelnice v parcích. Jde o jeden z ptačích projevů, naznačující výraznou inteligenci těchto zvířat. Vrány a obecně celá čeleď krkavcovitých, tedy také straky, havrani a kavky, patří mezi mimořádně inteligentní faunu. A protože jsou vrány tak blízko lidským domovům a našemu způsobu života, prokázaly neuvěřitelnou adaptační dovednost a naučily se i mnoho užitečných triků.

Kupříkladu pokládají na silnice nenačaté ořechy, aby jim pneumatiky aut rozbily skořápku. Případně vyrábí z ukořistěných větviček složitější nástroje. Velmi dobře si pamatují lidské tváře a projevují také odpor a nenávist vůči jedincům, kteří jim jakkoli ublížili. Některé studie také prokázaly, že vrány jsou dokonale obeznámeny se systémem dopravní signalizace. Pravděpodobně se jim hodil k organizaci onoho rozbíjení nedobytných oříšků.

Mozkové dovednosti slonů a veverek

Sloni jsou známí pro fenomenální paměť, jde ovšem také o společenská zvířata, která se navzájem koordinují. Nedávné studie ukázaly na dovednost rozlišovat dokonce několik lidských jazyků. Ve volné přírodě i v zajetí používají a vytváří nástroje (podobně jako vrány nebo šimpanzi) proti hmyzu a umí také rozlišovat barvy. Vypadá to dokonce, že mají určité chápání formy a estetiky včetně náklonnosti k některým druhům hudby.

Veverky umí mazaně plánovat dopředu všechny své kousky. Pro přežití dlouhých zim podnikají výpravy za potravou, kterou pak skladují na bezpečných, přitom však snadno dostupných místech. Příbuzní veverek sysli skalní se pak pro svou ochranu „převlékají“ za chřestýše tím, že pojídají jejich svlečenou kůži a poté olížou kožich svůj a svých mláďat. Chřestýš je pak považuje za dalšího hada.

Kdypak k nám delfín promluví?

Delfíni jsou pravděpodobně prvními savci, kteří se většině lidí vybaví při zmínce o zvířecí inteligenci. Jejich encefalizační kvocient, tedy míra předpokládané mozkové hmoty a té pozorované, je hned na druhém místě za člověkem. Mají tedy opravdu velké mozky. Jsou nám velmi podobní také svou schopností užívat si života. Rádi si hrají, zdobí se a jsou vysoce kreativní, co se týče metod lovu potravy.

Za tímto účelem také vytváří velmi složité systémy, jejichž provedení vyžaduje mimořádný intelekt. Stejně jako lidé se i delfíni dovedou poučit ze svých minulých chyb. Rádi mezi sebou komunikují a k předávání informací využívají velmi komplexního jazykového aparátu. Kromě toho bylo opakovaně pozorováno, že se umí navzájem napodobit pro pobavení okolí. Říká se, že kreativita je inteligence, která se baví, a o delfínech to nepochybně platí.

Který ze zmíněných druhů máte nejraději a proč?

Zdroj: ScienceNews

Článek Kterých 5 zvířat patří mezi ty nejchytřejší tvory na planetě? Některé druhy vás překvapí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pro stavbu měst a organizaci polí

Geometrie našla svoje uplatnění především v zemědělství a stavebnictví všeho druhu a na úrovni exaktní vědy se jí poprvé věnovali ve starověkém Řecku. Odsud pochází dnes slavné problémy a otázky konstrukce některých útvarů pomocí pravítka a kružítka. Středověké studium astronomie pak ovlivnil rozvoj sférické geometrie. Začněme tedy v základech – najdete skrytý trojúhelník, čtverec, kruh a obdélník?

Francouzský filosof René Descartes objevil v 17. století systém souřadnic, díky čemuž vznikla analytická geometrie. Stejně tak bylo možné v geometrii pracovat prostředky algebry. Geometrie si je vůbec velmi blízká s algebrou i fyzikou a i v současnosti se stále vyvíjí. Jednoduché útvary se ale staly už v neolitu součástí geometrické ornamentiky, a to na více místech světa současně. Další rozvoj pak přišel s prvními státy, hlavně Mezopotámií a Egyptem.

Filosofické dedukce a kouzlo abstrakce

Matematiku na vědeckou úroveň povznesli v antickém Řecku, jako jeden z prvních filosof Thalés z Milétu. Použitím metod dedukce a abstrakce uměl například změřit vzdálenost lodě pomocí relativní velikosti, předpověděl i zatmění Slunce v roce 585 před Kristem. Asi nejznámější postavou byl Pythagoras žijící v 6. století před Kristem. Jeho škola akceptovala muže i ženy. Najdete v dalším souboru kosočtverec, ovál, válec a pětiúhelník?

Za nejvýznamnějšího geometra starověku však považujeme Eukleida, jehož kniha Základy se na dlouho stala základní příručkou geometrie. Abstraktní struktury v ní zachytil pomocí definic, axiomů a postulátů. Z toho vychází tzv. eukleidovská geometrie, která se v moderní formě učí i na základních a středních školách. Zenónovy paradoxy a Archimédovy myšlenky o výpočtech objemů těles byly předznamenáním vzniku integrálního počtu.

Středověký rozvoj skrze arabský svět

Během středověku rozvíjela geometrii hlavně arabská kultura. Vznikly první trigonometrické tabulky a astronom Al-Battání konstituoval první verzi sférické trigonometrie. Filosof a matematik Thabit Ibn Qurra pak v 9. století odvodil krom jiných znalostí i vzorec pro zobecněnou Pythagorovu větu, která zahrnuje i nepravoúhlé trojúhelníky. Najdete v následujících polích hvězdu, kruh a čtverec, hvězdu a kosočtverec a kruh s obdélníkem?

I islámská architektura obsahuje mnoho geometrických tvarů. V některých stavbách je jako dekorace použito například dláždění složené z pěti typů (girih dlažba). Takto lze sestavit i neperiodické dláždění. V té době už Evropa na mnoho znalostí starověku zapomněla a nově vzniklé univerzity používaly překlady z arabštiny. V případě geometrie těžili učenci především z Eukleidových Základů. Rozvoj mechaniky pak zvýšil zájem o těžiště.

Novověká geometrie a současný stav

Během 17. století zavedl René Descartes, autor slavného spisu O metodě, geometrické souřadnice, což byly základy analytické geometrie. Ta dovoluje vyjádření útvarů pomocí rovnic a umožňuje řešit související problémy algebraickou a analytickou cestou. Na geometrické problémy se tak dal použít diferenciální a integrální počet vzniknuvší díky Isaacu Newtonovi a Gottfriedu Leibnizovi. Najděte hvězdu a kruh, ovál a trojúhelník, čtverec a pětiúhelník.

Přišli na něj oba nezávisle na sobě. Přestože je geometrie nejstarším členem matematické roviny, stále se vyvíjí. V roce 1995 dokázal Andrew Wiles slavnou velkou Fermatovu větu. Od 80. let 20. století se objevují snahy o problémy pravděpodobnosti a matematické statistiky a objevil se také pojem informační geometrie. Tento obor tak určitě neřekl své poslední slovo a stále více se prolíná s dalšími záběry vědeckého bádání.

Jak jste si vedli a kolik tvarů jste objevili?

Zdroj: ScienceNews

Článek Otestujte si svůj zrak a vnímání –⁠ následující sbírka skrývá 15 útvarů, které mohou oku snadno uniknout se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nové směry v nové době

Emoce vypadají přirozeně a nekontrolovaně, takže v nás musí být už od narození. V poslední době ale zasáhla hlavně neurověda, která studuje vztah lidského mozku a mysli. Před několika dekádami mohli badatelé jen hádat, jak vlastně mozek tvoří naši emoční zkušenost. Dnes se ale dovedeme podívat přímo na jeho aktivitu a sledovat ji uvnitř živých lidí vteřinu po vteřině. To, co vidíme v případě emocí, docela odporuje selskému rozumu.

Představte si, že jdete lesem a spatříte medvěda, takže logicky pocítíte strach. Co se děje ve vašem nitru? Dle tradičního vysvětlení se v mozku sepne „okruh strachu“ a přikáže tělu předem daný způsob chování. Tep se zrychlí, zvýší se krevní tlak a tvář vyjádří zděšení. To je vnímáno jako univerzální reakce napříč celým světem. Celá soustava je brána jako otisk, který předávala evoluce z člověka na člověka společně s dalšími otisky emocí.

Náš náhled na emoce se mění

Ať už je jakkoli přesvědčivý, nemůže být pravdivý. Vědci hledali otisk emocí ve tvářích, těle i mozku, a to víc jak 100 let – bez úspěchu. Občas se objeví náznak, že někdo našel zmíněný otisk u člověka nebo zvířete, taková tvrzení se ovšem nedaří prokázat. Po mnoho let si například badatelé mysleli, že centrum strachu je část mozku zvaná amygdala. Nicméně to není pravda – jsou lidé, kteří amygdalu vůbec nemají, přesto mohou strach stále cítit.

Největší problém klasického pohledu je, že emoční život má tolik podob, že není možné ho „nacpat“ do několika vzorců. Odlišné kultury mají navíc odlišné emoce a mnoho z nich má odstíny, které nelze přeložit do jiného jazyka. Některé národy pro ně nemají pojmosloví vůbec. Namibie v Africe kupříkladu vnímá smích jen jako smích, nikoli jako projev spokojenosti. Smích pro ně zkrátka nemá emoční rovinu. Záběr je prostě moc široký pro několik vzorců.

Jak a čím jsou tedy emoce tvořeny?

Odpověď je fackou rozumu, protože mozek je mistr klamu. Hlavní prací mozku je udržet člověka naživu. Aby toho dosáhl, snaží se maximálně predikovat, co se stane dál, aby se tělo mohlo připravit na každou nepředvídatelnost. Na tyto predikce spotřebuje 60–80 % kyslíku a každou vteřinu jich na základě předchozích zkušeností vytváří tisíce. Ty, které vyhrají, jsou obvykle ty, které v reálném světě nastanou. I třeba při obyčejné chůzi.

Stejná predikce se týká lidí kolem nás. Když potkáme cizince, věříme víc těm, jejichž výraz odpovídá odhadům našeho mozku. Spolu s tím dělá mozek predikce ohledně těla, aby zůstalo živé a zdravé. Předvídá, kdy má zpomalit a zrychlit, kdy má dýchat hluboce, kdy potřebuje více vody, soli nebo hormonů. Je to jako neustálá kontrola tělesného rozpočtu, ale místo peněz jsou použity biologické komodity.

Predikce a ovlivnění nálady

Většina predikcí je podvědomá, ale jedna z nich se týká také nálady. Podivným způsobem se totiž fyzické procesy v těle stávají mentálními. Obecně se cítíme dobře, špatně, nebo někde mezi. Nálada je barometrem tělesného stavu po každý moment života. Když se vrátíme k příkladu s medvědem, mozek nás připravuje na setkání s šelmou ještě předtím, než k němu skutečně dojde. Všechny tyto projevy vycházejí z předchozí zkušenosti strachu.

Emoce sestávají ze tří složek – tělesného rozpočtu, momentální situace a předchozích zkušeností. Jakmile jednu z nich změníme, můžeme emoce nějak kontrolovat. Tělesný rozpočet leží ve zdravé stravě, spánku, pohybu a rovnováze. Situaci člověka ovlivňuje chování a rozhodování. Změnit třetí složku je nejtěžší, nikoli nemožné. Vytváření nových zkušeností postupně nahrazuje ty staré a časem je dovede přepsat. Pozitivní emoce tak vedou opět k pozitivním.

Do jaké míry dovedete pracovat s vlastní náladou?

Zdroj: ScienceNews

Článek Když emoce balamutí mozek: Jak funguje predikce nálad a existuje vůbec něco jako spokojenost? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pozemská, nebo mimozemská svatba

Za jeden den se ve Spojených státech uskuteční 2,3 milionu svateb. V letošním roce se zatím nejvíc ujalo datum 22. 2. 2022, dost možná se snoubenci soustředili i na hodiny či minuty. Autoři této kreslené skládanky ujišťují, že se na obrázku vyskytuje někdo z jiné planety. Zaměřte se na detaily a nenechte si uniknout žádnou část obrázku. Odhadnete, který z párů ve svatebních šatech by měl podstupovat obřad někde jinde ve vesmíru?

Tento rébus se stal velmi populárním hlavně v anglicky mluvících zemích světa. Odpovědi se kupodivu výrazně lišily. Podle některých luštitelů bylo dokonce z jiného světa všech 6 lidí, kteří jsou zobrazeni. Zcela určitě patří ale do jiné civilizace jen nevěsta uprostřed, tedy v nejtradičnějším odění. To nehraje takovou roli jako podivný počet rukou. Zjistíte totiž, že i když má dáma v bílém obě ruce před sebou, jednou ještě objímá svého ženicha.

Skrývačka ve scéně s malířkou

Tady je to výlučně o postřehu, což může být kolikrát zrádnější. Po nějaké době totiž lidské oko otupí a už příliš kvalitně nevnímá. Buď přehlíží jasné stopy, nebo vidí řešení někde zcela jinde. V případě malířky u stromu budete nejspíš potřebovat trochu více času. Najděte tu rybu, hrnek, srdce, psa a hada. Jako by velký počet předmětů nestačil, komplikuje hledání skutečnost, že je všechno jen černobílé a vaše oči se tak v liniích velmi snadno ztratí.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Аптечная сеть Здоровье (@apteka_zdorove)

Pořád tápete? Jestli vám nestačilo ani několik minut, nejspíš už vám čáry na stromě splývají. Ryba se nachází přímo pod nosem mourovaté kočky. Hrnek je skoro v koruně, nad kočičím ocasem. Pod začátkem nápisu nahoře je vidět obrácený čenich roztomilého pejska. Nad hlavou ptáka na stromě se skrývá srdce a had je nad opěradlem židle, na které sedí chlupatá kočka. Tolik věcí v jednom obrázku umí pozornost výrazně poplést.

Jak šli tři mývalové přes řeku

I poslední skrývačka se představuje ve výlučně černobílém provedení, jen už ne tolik komiksovém. Tři mývalové použili padlý kmen stromu jako most přes zrádnou řeku. Jak ale postupovali, podařilo se jim vytratit několik předmětů, které se skrývají kdovíkde. Zvládnete tedy najít jehlu, rybičku, šálek a lžíci? Bez těchto propriet hrozí zvířatům dost možná smrt hladem, tak nenechte civilizované medvídky pojít.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Алиса Медицинский центр (@alisamed.ru)

Opět se ztrácíte a nacházíte místo zadaných předmětů tvary zcela jiné? Obrácený pohár se tváří jako kámen na vrcholku vodopádu. Jen o kousek níž splývá s vodou tenká jehla. Pod zadními prackami posledního z mývalů se podobna suku ukrývá lžíce. A ryba se skryla v přední pracce, respektive rameni druhého mývala v řadě. No sláva, zvířata nepojdou hladem a vy si můžete nejspíš gratulovat k ostrému a pozornému zraku.

Kolik věcí jste našli a které vašim očím unikly?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Který ženich si bere za manželku bytost z jiné planety? Procvičte svůj postřeh a najděte předměty ukryté v obrázcích se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pro světy vnější a vnitřní

Tyto jsou zvány „interoceptivní“ a odpověď na jejich počet je mnohem komplexnější a zajímavější. Zaprvé má totiž tělo receptory na další typy informací, jako je kupříkladu teplota. Tato čidla ovšem obvykle nepovažujeme za smysly. Kromě toho jeden receptor často slouží více účelům. Sítnice je například portálem pro světlo, které potřebujeme k vidění. Některé buňky sítnice ale také oznamují mozku, zda je venku den nebo noc.

Tento nepojmenovaný smysl pro denní či noční čas je základem cirkadiánního rytmu, který ovlivňuje náš metabolismus, stejně jako cyklus spánku a bdění. Dokonce i smysly, které se zdají být naprosto základní, jsou niterně propletené s dalšími detektory, ačkoli se zdají naprosto oddělené. Například se ukazuje, že co vidíme a jak to vidíme, souvisí i s mozkovým sledováním srdečního rytmu, které je součástí interocepce.

Konstrukce zkušenosti z mnoha zdrojů

Ve chvíli, kdy se naše srdce stahuje a pumpuje krev do tepen, toho mozek zachytává z okolí skrze zrak o něco méně. Mozek také vytváří smysly, pro které žádný receptor neexistuje. Příkladem je chuť, kterou vytváří kombinací vjemů chuťových a čichových. Roli hraje také teplota sestávající zase z teploty a vlhkosti. Mozek totiž ve skutečnosti vytváří všechno, co vidíme, slyšíme, čicháme a čeho se dotýkáme, a to kombinováním dat z více zdrojů.

Světelné vlnění například nevstupuje jednoduše do sítnice a pak do mozku, kde způsobuje zrakový vjem. Mozek ve skutečnosti předvídá, co uvidíme, než to uvidíme, a to na základě předchozích zkušeností. Roli hraje i aktuální stav těla a momentální situace. Dochází tak ke kombinaci predikce a příchozích smyslových dat ze sítnice. To dohromady tvoří vizuální zkušenost, kterou máme s celým okolním světem.

Kdy a jak vás naposledy zcela dokonale ošálily vlastní smysly?

Zdroj: ScienceNews

Článek Máme víc než 5 smyslů, vysvětluje neurovědkyně. Mnoho interoceptivních detektorů si vůbec neuvědomujeme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velitelství v neustálé pohotovosti

Tento úžasný orgán přežije až 6 minut bez srdečního tepu. Někdy si ale přestávku na kávu dají i mozkové buňky. Pokud by tohle nastalo u většiny mozkové aktivity, byli byste v kómatu nebo vegetativním stavu. To může trvat dočasně nebo dlouhodobě. Obě varianty se ale liší od toho, když váš mozek přestane fungovat úplně. S kompletním vypnutím mozku přestanou také veškeré primární tělesné funkce jako puls, krevní tlak nebo dýchání.

Jak by to ale vypadalo, kdyby se pak vrátil k práci? Dokázalo by se tělo vzpamatovat a pokračovat? Neradi ničíme naději, ale kdyby mozek kompletně vypnul na 5 vteřin, byli byste mrtví. A tzv. mozková smrt je nevratná, i když přímo v tu chvíli byste úplně mrtvě nevypadali. Váš stav by spíš působil jako velmi, velmi hluboký spánek. Před úplným prohlášením za mrtvého by proto lékaři provedli ještě několik testů.

Reakce zorniček, bolest a reflexy

Posvítili by vám do oka pro potvrzení reakce (respektive její absence) zorniček. Také by zkontrolovali, zda reagujete na bolest a jestli u vás funguje dávicí reflex. Jakmile bude potvrzeno, že nemáte žádný puls ani zachytitelnou mozkovou aktivitu, byli byste klinicky mrtví. A bohužel není nic, co by takový stav těla zvrátilo. Váš mozek by se zkrátka ani po pouhých pěti vteřinách nedokázal vrátit zpět k životu. Co se pak bude dít s celým tělem?

Bez lékařského zákroku by mozková smrt vedla k mnohočetnému selhání orgánů, hypotermii a zastavení dýchání. Jakmile vám přestanou fungovat plíce, tělu se přestane dostávat kyslíku. Vaše srdeční svaly začnou odumírat a zhruba během hodiny se vám zastaví srdce. Proces smrti se ale tímto nezastaví. Asi o týden později začnou kolabovat vaše ledviny a následně i celý imunitní systém.

Absence klíčových hormonů

Je to proto, že váš mozek už nebude vytvářet potřebné hormony, které jsou nutné pro správné proběhnutí všech klíčových procesů v lidském těle. Má to celé ovšem jednu světlou stránkou, a sice absenci jakéhokoli vašeho utrpení, protože neucítíte vůbec nic. Což ovšem plyne samozřejmě z toho, že jste kompletně mrtví. V případě, že jste registrovaný dárce orgánů, mají lékaři metody, jak udržet vaše tělo dlouho v činnosti i v tomto případě.

Poskytnou organismu zdravé prostředí, léky, tekutiny a hormony spolu s ventilátorem. Ten zásobuje tělo kyslíkem, a dokud je tu kyslík, vaše srdce pracuje. Budete v přikrývkách a v teple, načež lékaři odeberou všechny orgány, které půjdou, pak tento režim ukončí. Většina orgánů pochází od lidí v tomto stavu, ale nedochází k tomu zase tak často. Je to jen asi 1 případ na 200 úmrtí, ke kterým dojde v rámci nemocnic.

Jaký orgán vám kdy transplantovali, pokud k tomu došlo?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Co kdyby se mozek na 5 vteřin vypnul? Upadli byste do hlubokého spánku, ze kterého není cesty zpět se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přímá cesta k lidskému mozku

Je to jako studovat staré „véčko“, abychom věděli, jak opravit dnešní smartphone. Ano, mají společné vlastnosti (volání a kontakty), ale ty dnešní jsou mnohem složitější. Právě proto se v laboratoři na univerzitě v Aarhusu vydali přímou cestou. Zkoumají tam totiž dnešní hypotézy přímo na živé mozkové tkáni. A jako první v Dánsku udrželi takovou tkáň naživu po dobu celých dvou týdnů. To rozhodně není malý úspěch, protože to vyžaduje hodně koordinace.

Dánsko povzbudilo badatele a lékaře, aby pracovali společně, a konkrétně v Aarhusu existuje silné propojení s nemocnicí. Neurochirurgové tak laboratoř informují, kdy se chystají pacienti na zákroky na lebce a které části mozku budou odebrány. Pak jsou tkáně umístěny do speciálního roztoku, který udržuje neurony naživu, a jsou vloženy do inkubátoru. V něm je udržována dostatečná teplota a vlhkost, což je ideální prostředí na udržení jakýchkoli buněk naživu.

Neurální mechanismy a učení o paměti

Výzkum se soustředí hlavně na to, jak spolu neurony komunikují. Když tomuto procesu porozumíme a dovedeme jej posílit, můžeme se naučit více o mechanismech, které stojí za učením, pozorností i pamětí. Dospělé mozky u lidí i myší jsou méně plastické než ty mladší, takže spojení nejdou posílit tak jednoduše. Stejně tak je pro mozek mnohem složitější získat kontrolu nad spojením, pokud bylo za nějakých okolností ztraceno.

Za ztrátu motorických nebo řečových funkcí mohou obvykle krevní sraženiny. Děti a mladší ročníky se z takových nehod vzpamatovávají mnohem snadněji. Spojení posiluje dopamin, nicméně mechanismus je u lidí a myší nejspíš odlišný. Neurony jsou pokryty malými receptory pro nejrůznější signální molekuly, které čekají, až přijde ten správný impulz. Je to jako dvě části skládačky, které ve chvíli, kdy se propojí, předají signál dál.

Nenahraditelná role zvířecích modelů

Proč si vlastně vědci v laboratořích nechávají zvířecí modely? Zvířecí tkáně poskytují určitou specifičnost chování a vlastností, která se nedá replikovat u tkáně člověka. U geneticky modifikovaných zvířat můžeme zcela selektivně označit určitý typ neuronu. A to v kombinaci s nástroji, jako je třeba optogenetika, tedy řízení buněk pomocí světla. A aktivace neuronu pomocí světla místo chemie nebo proudu je něco, co v lidské tkáni aplikovat nelze.

Laboratoř už v minulosti lidskou mozkovou tkáň dostávala, byla schopná ji ale udržet naživu jen po dobu 24 hodin. Práce s ní tedy byla velmi náročná a nedovolila takové množství experimentů, jaké by bylo zapotřebí. Aktuální možnost zkoumat ji po celé dva týdny dovoluje dostat se mnohem hlouběji a získat násobně více poznatků i z jediného vzorku. Největším pokrokem nedávné doby byl objev možnosti označit specifický typ neuronů pomocí virových částic.

S jakou lidskou tkání jste se kdy setkali opravdu napřímo?

Zdroj: ScienceNordic

Článek Živý mozek v Petriho misce: Vědecké bádání na živé tkáni může odhalit i staletí staré záhady se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tvorba představ bez smyslové stimulace

Jak ale dovede mozek vytvořit tak živoucí představy právě během spánku? „Jednou z nejpodivnějších věcí je, že zažíváme sny jako skutečné, když spíme a máme zavřené oči. Jsme tak izolovaní od okolního světa a nepřijímáme žádné stimuly,“ říká Johan Frederik Storm, profesor z univerzity v Oslo. Storm zkoumal mozkové signály spolu se svými kolegy v Německu, Skotsku a Švýcarsku.

Tento tým nedávno zformuloval novou teorii o tom, jak se vlastně naše sny rodí. Pocházejí totiž z totožných buněk v mozkové kůře, která během bdění přijímá smyslové podněty. Během spánku jsou pak právě tyto buňky aktivovány vnitřní informací a trochu jiným způsobem. Když totiž spíme a sníme, jsou buňky v úplně jiném stavu a pohánějí je informace z vnitřních kapacit mozku, místo vnějších smyslových podnětů.

Mozková kůra je klíčem ke snům

Sny se tedy rodí v mozkové kůře, vnější vrstvě koncového mozku. Tady jsou buňky, které používáme k myšlení a také jejich pomocí vnímáme. Ty největší jsou pyramidové buňky, nebo také pyramidové neurony, a připomínají stromy s kořeny. V našem bdělém stavu právě tyto „kořeny“ sbírají smyslové vjemy z očí, uší a dalších orgánů. Pro jejich pochopení je ale potřeba jejich interpretace pomocí předchozí zkušenosti a dalších údajů.

K tomuto porozumění dochází, protože stejné buňky sbírají informace ze smyslů i z naší paměti. Ty jsou pak poslány do koruny těchto stromků, tedy druhé poloviny struktury. „Věříme, že smyslové vjemy přicházející do buněčných kořínků jsou vědomě vnímány jen tehdy, když je buňka může srovnat s informací v horní části,“ upřesňuje Storm. K vyhodnocení tedy dojde jen v momentě obsazení obou polovin „stromku“.

Proč jsou naše sny tak moc živé?

Koruna neuronových stromů – vršek pyramidy – tedy pohání sny. Důvodem jejich realističnosti je nejspíš skutečnost, že pyramidové neurony vysílají vnitřní signály, které jsou velmi podobné těm, které dostáváme normálně při bdění ze smyslů. Základem těchto vnitřních informací jsou zkušenosti a znalosti ohledně světa, které sbíráme během života a následně ukládáme v paměti. Mozek si tedy myslí, že je to skutečnost.

Dokonce, i když je skutečná smyslová informace předána přímo do kořenů buňky a v bdělém stavu, je pro mozek její interpretace obtížná. V zásadě je pro něj naprosto nepochopitelná. Pyramidové buňky ale dovedou rozeznat vzorce v signálech, protože je srovnají se vzory v paměti. Takhle umí mozek hádat, co vlastně vnímáme, jako šálek, dům nebo jinou životu bytost. Mozek tímto způsobem vytváří vnitřní model vnějšího světa.

Skládání předchozích zkušeností

Mozek nemá nikdy přímý kontakt s vnějším světem, musí se proto spoléhat jen na vnější informace ze smyslů a své vlastní zkušenosti. Tento soubor dat používá k interpretaci toho, co vidíme, slyšíme, cítíme a chutnáme. V bdělém stavu přijímá mozková kůra nejvíce informací z kořenů pyramidových buněk. Ale během spánku je tento proud informací do kořenů prakticky kompletně utnut, mozek proto spoléhá jen na vnitřní.

Tato teorie velmi dobře zapadá do dosavadních znalostí, které máme o neurologickém základu lidského snění, hlavně REM fází spánku. Víme, že snění využívá velkou část smyslové sítě, která je zapojená ve vnímání vnějšího světa. Mozek si musí i v normálním režimu mnoho mezer doplnit sám. Během snění nemá možnost zevních informací, proto operuje s těmi, které má ve vlastních „skladech“.

Jaký nejšílenější sen jste kdy měli a pamatujete si své sny?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Badatelé možná konečně přišli na to, odkud se berou sny. Mozková kůra je klíčem k pochopení snového světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zvětšuje se, scvrkává se

„Mnoho lidí ví, že se lidský mozek během evoluce zvětšil, ale ve skutečnosti jsou naše mozky menší než u některých našich předků,“ podotýká Jeremy DeSilva, profesor z oddělení antropologie na Dartmouth College v USA. Naše mozky se podle všeho scvrkly asi před 3 000 lety. To znamená, že naši předci, kteří žili během poslední doby ledové, měli mozky větší než my dnes. Toto scvrknutí je pro vědu zcela novým teritoriem.

Zní vám to jako osobní porážka, že máte menší mozek než lidé, kteří žili v době před 115 000 – 9 600 lety před Kristem v jeskyních? Nemělo by vás to nijak urazit, ostatně pro badatele je skutečnost tohoto zmenšení taky nový údaj. Nejspíš k tomu došlo poměrně nedávno. Dlouho jsme totiž neměli přístup k dostatku pravěkých lebek ani dostatečné technologii. Nemohli jsme tudíž vývoj našeho mozku sledovat s takovou přesností.

Nedávné zmenšení a jeho detaily

Podle analýz došlo ke zmenšení později, než jsme si původně mysleli, protože teď máme přístup k více datům. Potvrzuje to i Guojie Zhang z Kodaňské univerzity. Příčina zmenšení je zatím záhadou pro antropology i evoluční biology, nové výzkumy na to ovšem vrhají aspoň nějaké světlo. Jenže jak vůbec badatelé vědí, že se mozek zmenšil? Jak vědí, jak byl velký u člověka před 3 000 lety? Maso a tuková tkáň se po smrti obvykle rozloží během jednoho roku.

Vědci proto vychází z toho, kolik místa je v samotné lidské lebce. Změřili vnitřek 985 zachovalých lebek pravěkých lidí a opic, kteří obývali Zemi během posledních 10 milionů let. Pak jejich proporce dali do simulace zvané analýza bodů změny (changepoint-analysis). Počítačová simulace pak nalezla tři případy, kdy u lebky došlo ke změně. Během dvou z nich se mozek zvětšil, při jedné došlo právě k onomu scvrknutí.

Od šimpanze k superpočítači

Stále však zůstává otázka, co bylo onou příčinou poslední změny, k níž došlo před 3 000 lety. Než se k tomu dostaneme, podívejme se, co vedlo během předchozích změn k jeho zvětšení. Archeologové se dlouhodobě shodují, že vyrostl během dvou dlouhých období. Před 2,5 miliony let a před půl milionem let. První moment odpovídá rozdělení vývojové linie lidí a opic, kdy se vydělil gen rodu Homo u Neandrtálců a dalších pravěkých lidí.

Tehdy se začal mozek vyvíjet jinak než u našich příbuzných, kterými jsou šimpanzi a gorily, šlo o dobu pleistocénu. Druhá změna měla co do činění s naší stravou. Hlavním důvodem bylo systematické připravování jídla nad ohněm. Náš jídelníček tak kompletně změnil svůj obsah, dovedli jsme tedy přijmout více kalorií a více živin z původně stejného materiálu. Přestože jsme dovedli oheň použít už dříve, s vařením se stal běžným nástrojem.

Konečně to zmenšení

Podle badatelů bylo zvětšení mozku užitečné pro přežití v náročném prostředí. S postupem vývoje společnosti se však mozek opět zmenšil. Žijeme totiž ve velkých skupinách a sdílíme jak znalosti, tak postupy. Dalo by se říct, že společenská inteligence vyrovnává tu individuální, a tedy i velikost mozku. Naše mozky se zmenšily, protože už nepotřebujeme vědět to, co jsme potřebovali kdysi, a nepotřebujeme ani provádět stejné věci.

Nepotřebujete vědět, jak postavit dům, protože můžete zavolat řemeslníka a architekta. Na druhé straně máte nejspíš svoje vlastní dovednosti a schopnosti, které zase nemají další lidé ve společnosti. Moderní společnost, dělba práce a znalostí nám zkrátka masivně usnadnila individuální přežití. To je důvod, proč se náš mozek už nemusí tolik namáhat a specializuje se. A na to evidentně nepotřebuje svou původní velikost.

Patříte mezi specialisty, nebo máte tendenci obsáhnout více oborů?

Zdroj: Forskning

Článek Starověké lebky ukazují, že se mozek oproti minulosti změnil. Dle důkazů se však spíše scvrkává se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Definice obsese konkrétní osobou

Účastníci studie také vyplnili stupnici Celebrity Attitude Scale, která pomohla definovat úroveň toho, jak jsou svými oblíbenci opravdu posedlí. Jedinci, jejichž zájem o hvězdy se omezil jen na diskuse o jejich životech s přáteli, byli zařazeni do skupiny „společensko-zábavní (entertainment-social)“. Další úroveň, definovaná jako „intenzivně osobní (intense-personal)“ zahrnovala také nutkavé přemýšlení o těchto osobnostech.

Nejvyšším stupněm posedlosti byl „hraničně-patologický (borderline-pathological)“ vztah. Lidé v této skupině byli ochotni v modelové situaci takové osobě v čemkoli vyhovět. „Pokud bych měl velké štěstí a potkal svůj idol, nejspíš bych pro něj/ni udělal prakticky cokoli včetně jasně ilegálních věcí.“ S tímto prohlášením se tato skupina poměrně ztotožnila. Badatelé během studie také posuzovali materiální zabezpečení a celkové sebevědomí všech účastníků.

Obsese a obecná nižší výkonnost

Vědci při výzkumu zjistili, že vyšší stupně posedlosti hvězdami byly jasně spojeny s nižším skóre ve všech inteligenčních oblastech. Tento trend zůstal i v případě, kdy byly vzaty v úvahu demografické faktory účastníků. Modely lineární regrese ovšem neprokázaly, že zbožňování celebrit skutečně přímo vede k poklesu kognitivních schopností. Tím pádem je obtížné rozeznat přesný důvod, proč k této spojitosti dochází.

Při spekulaci o povaze tohoto propojení vědci uvedli, že obsese celebritami může kognitivní schopnosti zkrátka brzdit. Intenzivní stupeň soustředěnosti a pozornosti nutný k udržení „jednostranného intenzivního emočního spojení“ zkrátka vyruší cokoli dalšího. Na druhé straně lidé s vyšší inteligencí nejspíš nebudou osobnosti zbožňovat takto slepě. Jsou totiž lépe schopni rozeznat marketingové strategie, které se za nimi skrývají.

Námět pro další bádání v oblasti

Konečným závěrem je potřeba dalších výzkumů kvůli stanovení obsese buď jako příčiny, nebo následku nižší inteligence. Při shrnutí výzkumu jde o to, že posedlost hvězdami lze vidět jako jeden z faktorů přispívajících ke změně mozkového výkonu. Kromě toho hraje samozřejmě roli také věk, vzdělání, materiální zabezpečení a sociální prostředí jednotlivce. Existují i další faktory, které mohou velmi silně predikovat právě kognitivní dovednosti jedince.

Mnozí lidé si stále neuvědomují, že prakticky každý moment života takových osobností je pečlivě plánován a každý snímek či záznam stejně pozorně připraven. Za touto kulisou se pak skrývá stejný trikový svět jako u výroby filmových trháků. Výsledný dojem pak velmi snadno – při jeho nerozeznání – vede k posedlosti uměle vytvořenou iluzí. Jejím jediným účelem je ovšem obvykle přitáhnout co nejvíce pozornosti.

Kterou osobnost jste v dětství zbožňovali a jak je to teď?

Zdroj: IFLScience

Článek Posedlost celebritami snižuje inteligenci, uvádí studie. Lidé se slabostí pro své idoly brzdí výkon svého mozku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Trénink hraní počítačových her

Celá studie zahrnovala 27 lidí (ve věku 18–40 let), kteří byli rozděleni podle toho, zda dříve počítačové hry hráli, nebo ne. Každý účastník byl celkem třikrát testován na své kognitivní dovednosti. A to před začátkem tréninku, 1,5 hodinového hraní videohry po dobu 10 po sobě jdoucích dnů, poté bezprostředně po tréninku, a nakonec 15 dní od ukončení hracího tréninku.

Hrou, která měla prokázat pozitivní účinek hraní na kognitivní schopnosti, byl Super Mario 64, který klade důraz na prozkoumávání a řešení hádanek a vyžaduje schopnost plánování a dosahování cílů. Tato videohra byla vybrána, protože její použití ukázalo korelaci se strukturálními změnami v oblastech mozku, spojenými s funkcemi výkonu, prostorovou pamětí a jemnou motorikou. 

Vášniví hráči dopadli lépe

Výzkumníci zjistili, že vášniví hráči si vedli výrazně lépe v úkolech s pracovní pamětí než ti, kteří nikdy předtím nehráli. Úkoly vyžadovaly schopnost mentálního držení a manipulace s informacemi. Přestože trénink se Super Mario 64 vyrovnal výkony v samotné hře, kognitivní výhody zjevně trvaly roky. Lidé, kteří jako děti pravidelně hráli, si vedli od začátku lépe ve zpracování 3D objektů, i když tyto rozdíly byly po období tréninku ve videohrách zmírněny.

K potvrzení hypotézy je však zapotřebí dalších výzkumů. Velikost vzorku byla malá a navzdory počátečnímu rozdílu potřebovali účastníci pouhých 15 hodin videoherního tréninku, než se hrací výkon vyrovnal. Tudíž zapálení hráči nemusí být tak napřed, jak se na první pohled zdá. Vliv mohou však mít i další proměnné.

Jaký je váš postoj k hraní počítačových her?

Zdroj: IFLScience, Marc Palaus, Cognitive Enhancement via Neuromodulation and Video Games: Synergistic Effects?, 2020

Článek Hraní počítačových her má na člověka pozitivní vliv. Dle vědců zlepšuje paměť a kognitivní schopnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Specifická slepota a nemožnost příjmu

Pacient trpící tímto postižením nebyl schopen vědomě vnímat žádný zrakový podnět. Nemohl se dívat na film nebo si číst knihu. Jeho mozek ovšem přijímal informace skrze ostatní části, které fungovaly normálně. Z výzkumu vyplynulo, že mozek vnímá, pokud se na nás někdo upřeně dívá, ačkoli ho vědomě nevidíme. To vysvětluje právě fenomén pocitu „jsem sledován“, i když naše oči zrovna nesnímají nikoho, kdo by je na nás také upíral.

Další možnost je tzv. interpretační omyl, který se vyskytuje o něco častěji. Dochází k němu v momentě, kdy se otočíte a opravdu vidíte někoho, kdo se na vás zrovna dívá. I když to může vypadat jako potvrzení vašeho původního podezření – tedy že vás pozoroval delší dobu – ten pohled jste vyvolali právě svým otočením. Chybně jste si tak vyložili momentální aktivitu onoho člověka. Reagoval totiž on na vás, nikoli vy na něho.

Malé poplašné signály a lidské chování

Pocit, že jsme sledováni, může vyvstat také z drobných signálů, které zalarmují náš mozek, aniž bychom jim věnovali vědomě pozornost. Může jít o pohyb zachycený koutkem oka, nejasný zvuk někde v okolí nebo cokoli, co nedokážeme přesně zařadit. V kombinaci s lehkou paranoiou a nemožností vidět za sebe vzniká snadno předpoklad, že někdo sleduje náš pohyb a naše stopy. Většinou tomu tak není, ovšem mozek si neúplný obraz rád doplňuje.

Identifikace upřeného pohledu cizího člověka a stejně tak to, že jsme poznáni, je důležitou součástí vzorců lidského chování. Už od počátku sociální evoluce je upřený pohled mocným nástrojem, který přenáší výrazné emoce – lásku, hněv – i informace pro přežití. Od té doby se stále vyvíjel, a proto je na něj náš mozek specializovaný. V divočině totiž přežití záleží často právě na zachycení drobných zvuků a pohybů, takže si to neseme v sobě dodnes.

Vyložili jste si někdy mylně podivné zvuky nebo pohyby? Co za nimi bylo?

Zdroj: BrightSide

Článek Proč si někdy myslíme a cítíme, že nás někdo sleduje, i když kolem vůbec nikdo není? Co je důvodem tohoto podivného stavu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nutný vývoj krční páteře

V první řadě bychom potřebovali o dost silnější krční páteř i značně širší ramena. Naše tělo by muselo být jako celek mnohem tlustší. To nevypadá na první pohled jako výrazný problém, jenže nové fyzické vlastnosti by způsobily mnoho komplikací. Větší hlava by byla například velkou komplikací už během porodu. Ačkoli přemýšlení o změně mozku může znít trochu divoce, k jeho proměnám docházelo během celé evoluce našeho druhu.

Například náš předek Homo habilis měl mozek jen třetinové velikosti oproti naší verzi. Během dvou milionů let se pak vyvinul do podoby, jakou známe dnes. Na základě tohoto příkladu si nejspíš pomyslíte, že jsme tedy jasně chytřejší než oni. A tudíž že větší mozek znamená vyšší inteligenci. Jenže to není tak jednoduché – jeho zvětšování ustalo před 20 000 lety, když jsme vyvinuli kamenné nástroje.

Stagnace, respektive zmenšení

Rádi si myslíme, že od té doby jsme ještě zmoudřeli, jenže naše mozky se naopak o 10 % zmenšily. Tomu odpovídá i meta-analýza provedená v roce 2015 na více jak 8 000 mozcích. Během ní přišli badatelé na to, že velikost samotného mozku se na rozdílech v IQ lidí podílí jen asi ze 6 %. Lepší indikátor inteligence je podle badatelů z Jižní Afriky průtok krve do mozkové tkáně. Ten se postupem času zvyšoval v liniích všech primátů.

Jenže u hominidů k tomuto zvyšování docházelo rychleji a dělo se tak ruku v ruce s vyvinutím nástrojů, použitím ohně a schopností komunikace v malých skupinách. Takže při zvětšení mozku k nárůstu inteligence nejspíš nedojde. Místo toho by tato změna vyústila v celou řadu problémů. Jak jsme uvedli, naše těla by musela výrazně zesílit, aby nám na hlavách udržela takovou váhu.

Maséři by měli žně

Změnu by v dlouhodobém horizontu nepochybně přivítali maséři, protože naše ramena i krky by potřebovaly pravidelnou údržbu a úlevu od bolesti. Na druhé straně by to byla velmi špatná zpráva pro nastávající matky. Nejen, že by plod potřeboval mnohem větší objem výživy, ale navíc by se vaginální porod stal velmi komplikovanou a také nebezpečnou záležitostí. Pravděpodobně by od něj bylo upuštěno a císařský řez by byl normou.

To ovšem není konec starostí. Kvůli nutnosti větší energetické podpory by se lidé nejspíš stali méně mobilními. Naše těla by rostla pomaleji a nebyli bychom tak vysocí. Nakonec tedy větší mozek nejspíš nechceme. Kdoví, jaké další procesy a změny náš mozek čekají. Bude se nadále zmenšovat, nebo zase trochu „přibere“? Ať už bude další evoluce probíhat jakkoli, je nabíledni, že digitální technologie v ní budou hrát stěžejní úlohu.

Jaké další důsledky by dvojnásobný objem podle vás měl?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Jak by to vypadalo, kdybychom měli dvojnásobně větší mozek? Uzpůsobit by se muselo celé tělo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Známost i zmatení současně

Ve většině případů není naprosto žádný důvod se strachovat. I když se déjà vu u lidí s epilepsií může spojit se záchvaty, postihuje i lidi bez jakýchkoli zdravotních problémů. Krom toho neexistují jakékoli statistiky nebo důkazy, jak častý tento jev vlastně je, odhady však mluví o tom, že 60 – 80 % populace tento fenomén někdy zažilo. A i když je tedy docela časté, hlavně u mladých lidí, zatím nebyla nalezena jednotná příčina.

Studium tohoto jevu je velmi komplikované, hlavně kvůli jeho náhlému výskytu zcela bez varování. Navíc u lidí, kteří netrpí žádnými zdravotními problémy, které by mohly šanci snižovat nebo zvyšovat. Další problém je, že tento pocit končí stejně rychle, jako začal. A může být natolik pomíjivý, že vlastně ani nevíte, že něco takového zažíváte. Třeba jste lehce rozhození, ale velmi rychle na tuto zkušenost zapomenete. Možná souvisí s pamětí.

Rozdělené vnímání

Teorie rozděleného vnímání navrhuje, že k déjà vu dochází, když něco vidíme ve dvou různých časech. Poprvé takový vjem zachytneme jen koutkem oka nebo tehdy, když se věnujeme něčemu zcela jinému a jsme roztěkaní. Mozek si začne formovat vzpomínku na to, co viděl, má však jen omezené informace zachycené v přílišné rychlosti. I v tomto tempu si ale může zapamatovat více, než si člověk v danou chvíli vůbec uvědomí.

Když se pak díváte například na krajinu, které nevěnujete plnou pozornost, jste vnitřně přesvědčeni, že ji vidíte zcela poprvé. Jenže mozek si vybaví předchozí vjem, i když o něm vlastně vědomě nevíte, takže zažíváte právě déjà vu. Jinými slovy, protože se první zkušenost zformovala neúplná a mimo jasnou pozornost, cítíte to jako dvě události. Ve skutečnosti jde o pokračování a vyjasnění něčeho, co už máte ve fragmentech z minula.

Drobná porucha mozkových okruhů

Další teorie naznačuje, že k jevu dochází při mozkových „zásecích“, když se uvnitř odehrají krátké elektrické výboje. Je to podobná situace jako při epileptickém záchvatu. Zkrátka jsou aktivní jak synapse odpovědné za sledování současného dění, tak ty, které vyvolávají vzpomínky na minulost. Váš mozek pak chybně vyhodnocuje současné dění jako vzpomínku nebo něco, co už se vám nějak přihodilo. Vjem se jednoduše dostane na špatnou kolej.

Tento způsob lehké mozkové poruchy není opět nic, čím byste se měli zvláště zabývat a být kvůli tomu znepokojeni. Pokud k takovým projevům ovšem nedochází pravidelně nebo nejsou nějak spustitelné. S tímto náhledem je spojena o teorie chybného zařazení informace v mozku. Zapsaná informace jde obvykle zvláštní cestou z krátkodobé paměti do dlouhodobé. Podle badatelů může ale někdy jít „zkratkou“ a pak ji vnímáme takto.

Způsob vybavení vzpomínek

Mnoho psychologů věří, že déjà vu je spojeno s naším způsobem zpracování a vybavování vzpomínek. Výzkum z Coloradské univerzity našel důkazy, že událost nám připomene něco podobného, co jsme ale nezažili. Událost mohla třeba nastat v dětství, ale už si na ni nevzpomínáme. A i když se mozek nedostane přímo ke konkrétní vzpomínce, stále ví, že jsme se už v nějaké takové situaci nacházeli. To vede k pocitu známosti.

Hodně lidí hlásí déjà vu v momentech, kdy díky předchozí zkušenosti najednou ví, co v nějaké situaci nastane jako další událost. Stejné je to s obeznámeností s prostředím, kdy přijdete k někomu do kuchyně a ihned víte, kde jsou sklenice nebo dezertní talířky. Kuchyně i města budují lidé podle opakujících se zákonitostí. Rostoucí počet poznaných míst v nás tak vyvolává vědomí podobnosti, někdy do té míry, že opravdu máme pocit návratu.

Kdy jste naposledy zažili tento fenomén na vlastní kůži?

Zdroj: HealthLine, Colorado University

Článek Co způsobuje déjà vu? Průlomový výzkum odhaluje pravdu o tajemstvími opředeném jevu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč je tak těžké najít rozdíl

Když si něco prohlížíme, všímáme si velkých objektů – lidí, lesa, domů, ale již neregistrujeme méně důležité prvky, jako je počet keřů v lese nebo drobné detaily budovy. Je to proto, že kdybychom vnímali všechny podrobnosti, byl by náš mozek přehlcen a nebyli bychom schopni se soustředit. Proto náš mozek nezaznamenává detaily, které nepovažuje za důležité.

Když srovnáváme dva obrázky, často marně koukáme z jednoho na druhý, ale rozdíl nespatříme. Jakmile však rozdíl uvidíme, uloží se jako další známý prvek a my nemůžeme uvěřit, že jsme tak zřejmou věc přehlédli. Podobné je to v případě chyb ve filmech. Daný snímek vidíme třeba desetkrát a stejně si nevšimneme, že vzadu někdo projel na kole, ač se film odehrává ve středověku. Když nás na chybu někdo upozorní, spatříme ji pak při každém zhlédnutí.

Hrát by si měli i dospělí 

Jakkoliv se hledání rozdílů mezi dvěma obrázky jeví jako dětská zábava, která je dobrá jenom při zahánění nudy, ve skutečnosti vypovídá mnoho o způsobu lidského vnímání a zaměřování pozornosti. Během samotného procesu srovnávání a nalézání odchylek aktivujeme několik mozkových oblastí a zapojíme i krátkodobou paměť.

Při identifikaci objektů se zapojí týlní lalok, kde sídlí centrum vizuálního zpracování. Během analýzy prostorového vztahu mezi předměty se procvičuje týlní lalok a parietální lalok, který je zodpovědný za integraci senzorických informací. Krátkodobá paměť, čelní a temenní lalok se zapojí při snaze zapamatovat si podobu jednoho obrázku a srovnávání s druhým. Přední lalok, který souvisí se schopností plánování, pozornosti a pohybu, se uplatní při označování již spatřených rozdílů.

Kolik rozdílů jste našli?

Zdroj: BrightSide, PopSci, LifeHack

Článek Najděte na obrázku všechny rozdíly a pokořte rekord 8 sekund. Dokáže to jen každý desátý člověk se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.