Intuice existuje, potvrdila věda. Na jakém principu funguje a jak se ji naučit ovládat?

Intuice byla již vědecky prokázána. Podle odborníků má dokonce sídlit v jedné konkrétní části mozku. A někteří jsou toho názoru, že by se měla objevit i ve školních osnovách.

Zdroj fotografie: iStock

Badatel Antonio Damasion prokázal existenci intuice pomocí komplikovaného zařízení na mozkový neuromonitoring. Součástí pokusu bylo i měření tělesné teploty. Podle jeho závěrů se část našeho „vnitřního hlasu“ nachází v hipokampu, tedy paměťové oblasti, a také v amygdale sídlící nad míchou. Informace se pak ubírá skrze nervové okruhy až do výkonného centra mozku. To leží v prefrontálním kortexu.

Blesková analýza před racionálním rozborem

V něm se odehraje analýza skutečnosti a její předběžné vyhodnocení, nikoli však bez účasti zbytku těla. Z činnosti nervových drah spojených s amygdalou (tyto okruhy vedou k vnitřním orgánům) pak cítíme somatické reakce. To je například „bolest střev“ ve stavu nervozity, jak Damasion upřesnil pro magazín Zwierciadlo. Z tohoto pozorování vychází najevo, že intuice je výslednice mnoha emocí, stejně jako prožitků zakódovaných přímo v těle.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Damasion tomu říká „somatický marker“, tedy jistý druh značky. Ve stejném momentě, kdy racionální část mozku zpracovává informace, se intuice projevuje nejčastěji fyzickými impulsy do zbytku těla. Podrobná racionální analýza čehokoli totiž zabírá nějaký čas, ovšem intuice funguje prakticky okamžitě. Pracuje na základě nevědomého hromadění zkušeností během celého života a jako počítač využívá předchozích případů.

Vzorce, zkušenosti, poradní hlas

Náš mozek potřebuje najít pravidelnost a vzorce. To se děje jak na racionální úrovni, kdy to ovšem nějakou dobu trvá, tak i na té nevědomé. Tam ovšem stejný proces probíhá z celé naší zkušenosti a mnohem rychleji. Intuice je tak vynikajícím zdrojem předhodnocení, stejně jako zásobou informací o nás samotných. Varuje před riziky, připomíná dobré i špatné zážitky a často pomáhá s tím nejobtížnějším rozhodováním. Na místě je ovšem sebereflexe.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Damasion podotýká, že místo okamžité reakce je třeba vlastní emoce pojmenovat, sledovat a pořádně se s nimi seznámit. Pak provést určitý druh vnitřního dialogu a následně se rozhodnout. Intuice má totiž plnit pouze roli poradního hlasu, nikoli hlavního arbitra jednání. Projevy našeho těla, které využívá, jsou vynikajícím vodítkem pro ty správné otázky. Skrze špatný pocit můžeme pátrat po jejich důvodu a dobrat se reálné podstaty situace.

Pozornost k projevům vlastního těla

„Velmi často se objevují emocionální signály vlastního těla. Ty není rozhodně radno brát na lehkou váhu. Právě to je intuice. Cokoli, co nás mate a brzdí v dobrém i špatném, je právě tento šestý smysl,“ podotýká Damasion. Zkušenost tzv. „bleskového“ náhledu či pochopení zmiňuje už Platón, konkrétně v Sedmém listu. Tento zážitek je u něj ovšem výsledkem velmi náročného myšlenkového úsilí, jinak je k odhadům bez podkladů velmi kritický.

U Filóna a Plotina se intuice podobá vidění, které je schopné zachytit všechno najednou, vyskytuje se však pouze u duchovních předmětů. Takové pojetí se pak vine celou novoplatónskou i středověkou filozofií. Teprve skotský mnich, teolog a filozof Jan Duns Scotus usoudil, že poznání tohoto typu je možné i u smyslových předmětů. Pro Descarta či Locka šlo o jasný a nepochybný náhled nejjednodušších principů, na němž staví poznání.

Zdroj: JournalsSagepub