Převrat proti Petru III.: cesta německé princezny na ruský trůn

Kateřina přišla na svět na jaře 1729 jako německá princezna a do Ruska ji přivedl sňatek s následníkem trůnu. Její manžel Petr III. usedl na trůn po smrti carevny Alžběty Petrovny v prosinci 1761. Vládl zhruba půl roku a během té doby si stihl popudit podstatnou část důstojnického sboru. Uzavřel smlouvu s Pruskem, vrátil územní zisky ze sedmileté války, za které ruští vojáci krváceli, a sáhl na církevní majetek.

Kateřina pochopila, že armáda i dvůr hledají alternativu. Nabídla jim sebe. Po převratu v létě 1762 se Petr vzdal koruny, skončil ve vazbě a krátce nato zemřel za okolností, které dodnes nikdo uspokojivě nevysvětlil. Manifest o nástupu nové panovnice byl vyhlášen 17. července 1762 podle dnešního kalendáře.

Následovalo čtyřiatřicet let vlády. Kateřina zemřela v listopadu 1796 a podle Encyclopaedia Britannica patří k nejvýznamnějším vladařům v dějinách Ruska. Uchvatitelka, která trůn získala bez jediného dědického nároku, si ho dokázala udržet déle než většina jejích krevně oprávněných předchůdců.

Reformy Kateřiny Veliké: osvícenský Nakaz, gubernie a privilegia šlechty

Carevna si dopisovala s Voltairem i Diderotem a osvícenské ideje chtěla přetavit v praxi. Nejambicióznějším projektem se stal Nakaz z roku 1767, rozsáhlá instrukce pro komisi, která měla sepsat nový zákoník. Kodex nakonec nevznikl a přímý dopad dokumentu zůstal skromný. Přesto se Nakaz zapsal do ruského politického myšlení jako manifest toho, jak si panovnice představovala rozumně spravovaný stát.

Hmatatelnější výsledky přinesly další kroky:

• 1775: reforma provincií, která přeorganizovala správu obrovského území,
• 1785: listiny privilegií pro šlechtu a města,
• průběžně: podpora škol, nemocnic a sirotčinců, ekonomická liberalizace a vznik státem podporované školy pro dívky.

K tomu se přidala územní expanze a podíl na dělení Polska. Rusko pod Kateřininým žezlem výrazně posílilo vliv v Evropě. Stinnou stránkou zůstalo, že reformy upevnily postavení šlechty a nevolnictví nechaly nedotčené. Podle nás právě tahle kombinace osvícenské rétoriky a tvrdé mocenské kalkulace dělá z Kateřiny figuru, o které se debatuje dodnes. Bulvár ale táhne jinam.

Erotický stolek ze Sotheby’s a záhadné fotografie wehrmachtu z roku 1941

Zpátky k aukci. Katalog Sotheby’s popisuje stolek jako kopii kusu z carevnina údajného erotického kabinetu. Originál měl patřit k „excentrické sadě nábytku“ a dvě fotografie měly zachytit právě stolek a k němu příslušející židli. Oba kusy podle popisů nesly explicitní tělesnou výzdobu, která i dnešního diváka uvede do rozpaků.

Na tom, kde se komnata nacházela, se tradice neshodne. Jedna verze ji umisťuje do soukromých apartmánů v Gatčině, druhá do některého z paláců v Carském Selu. Katalog pracuje s podmíněným jazykem a odkazuje na starší literaturu z roku 1971. Jména vojáků, archivní signatura, negativy ani přesné datum pořízení snímků v něm uvedeny nejsou.

Proč tedy historka drží tak pevně? Podle nás proto, že kombinuje dvě vrstvy. Jedna je hmatatelná: existuje fyzická kopie stolku, kterou si lze prohlédnout a vydražit, a existují snímky, o nichž se mluví. Druhá vrstva, tedy přímé vlastnictví carevnou, zůstává bez potvrzeného původu. Ta mezera legendě paradoxně prospívá. Fotografie dokládají, že určitá erotická ikonografie existovala. Co přesně stálo v carevnině ložnici, ponechávají fantazii.

Další stopy zahladila válka. Carské Selo bylo 28 měsíců okupováno a Státní muzeum Carské Selo popisuje Kateřinský palác v roce 1944 jako vypálený skelet. Gatčina utrpěla rovněž rozsáhlé škody. Pokud originální kusy někdy existovaly, mohly v plamenech zmizet spolu se vším ostatním. Dnes je žádná instituce nevystavuje.

Kůň, dvanáct milenců a tajná komnata: proč se mocná žena stala terčem

Erotický nábytek zapadá do širšího vzorce. Mocné panovnice bývaly odjakživa zesměšňovány skrze svou sexualitu a Kateřina k tomu nabízela ideální materiál: vládla sama, měla favority a nepřátel měla habaděj. Nejhrubší pomluvy podle History.com rozšiřovali odpůrci až po její smrti. Nejznámější z nich, že zemřela při styku s koněm, je čirá smyšlenka. Carevnu zabila mrtvice.

Milenci ovšem skutečně existovali. Životopisec Robert K. Massie jich napočítal dvanáct: Saltykova, Poniatowského a Orlova ještě před nástupem na trůn a dalších devět během vlády. Populární texty rády uvádějí 22, bulvár se nezastaví ani u čísla 300. Favorité od ní dostávali statky i posty a měli přístup do jejích soukromých pokojů.

Výjimečná byla Kateřina hlavně tím, že byla žena. Instituce favoritů fungovala v Rusku už za Alžběty Petrovny a evropští monarchové milenky běžně udržovali. Současníky u Kateřiny dráždil spíš věkový rozdíl mezi ní a jejími vyvolenými a otevřenost, s jakou je u dvora vystavovala. Moderní disertace Thomase Lowishe připouští četné vztahy, obraz zhýralé nymfomanky ale v pramenech oporu nenachází. Smithsonian Magazine upozorňuje, že představy o „nepřirozeném sexuálním apetitu“ dlouhodobě zastiňují carevnin politický odkaz.

Tady leží jádro celé záhady. Čím větší moc žena měla, tím silnější byla touha ji zmenšit na postavičku z ložnice. Stolek s explicitní výzdobou je pro takový příběh dokonalou rekvizitou.

Křeslo lásky Eduarda VII. v Praze a habsburská stopa carevny

Kdo by chtěl podobnou atmosféru zažít v Česku, najde ji v pražském Sex Machines Museum. Tři patra, 600 metrů čtverečních, 350 předmětů, vstup jen pro dospělé a základní vstupné 350 Kč. Kateřinin nábytek tam nestojí. Lze tam ale spatřit repliku slavného křesla lásky britského krále Eduarda VII. Ten si ho podle HistoryExtra nechal vyrobit pro pařížský nevěstinec Le Chabanais ještě jako princ z Walesu. Opěrky a stupňovité uspořádání byly uzpůsobené pro hrátky se dvěma partnerkami. U Eduarda známe výrobce i místo, originál se po aukci údajně ocitl v soukromých rukou.

Erotické motivy ovšem provázejí mocné odnepaměti. Britské muzeum opatruje starobabylonskou terakotovou destičku s milostnou scénou z doby kolem roku 1800 před naším letopočtem, berlínské Pergamonské muzeum zase asyrský reliéf z Aššuru.

Do českých dějin Kateřina vstoupila přes Habsburky. Josef II. se s ní poprvé setkal 4. června 1780 v Mohylevu. Po smrti Marie Terezie začal rychle jednat o spojenectví a v roce 1781 si oba panovníci vyměnili tajné dopisy o vzájemné obraně a společném postupu proti Osmanské říši. Muž, jemuž patřily i české země, tak uzavíral alianci s ženou, o které se v salonech šuškaly pikantní historky.

Článek Kateřina Veliká svrhla manžela a modernizovala Rusko. Ze sbírky jejího erotického nábytku se ale lidé červenají dodnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tofalarská past: lavinové varování, které skupina Michaila Koreně viděla

Jaro 1971, Východní Sajany. Skupina vedená Michailem Koreněm mířila přes Pichtový, v literatuře také Tofalarský průsmyk. Kontrolní termín uplynul 8. dubna, pátrání se protáhlo až do června. Devět lidí zahynulo pod lavinou.

Nejcennějším pramenem je rozbor turistického odborníka P. I. Lukojanova, který pracuje s deníkovými zápisy výpravy. Účastníci si do nich poznamenávali laviny, sněhové převěje, čerstvý sesuv i mizernou viditelnost. Sami o sobě napsali, že jsou „v pasti“. Varovné signály tedy registrovali. Přesto pokračovali.

Lukojanov vysvětluje rozhodnutí psychologicky. Skupina nabírala zpoždění a průsmyk považovala za klíčový bod celé trasy. Ústup na záložní variantu by znamenal ztrátu cílů a měsíců přípravy, a s tím i prestiže a vložených peněz. Podle nás právě tady leží nejtrvalejší poučení celé kauzy: lavina byla bezprostřední příčinou, rozhodnutí jít dál ale padlo dávno předtím, než se svah utrhl.

Čivruaj 1973: deset obětí, rozdělená výprava a vytracený spis

V noci z 26. na 27. ledna 1973 zemřelo v Lovozerských tundrách v oblasti Čivruaj-Ladv deset turistů ze skupiny Michaila Kuzněcova a Valentina Zemljanova. Počtem obětí tragédie převýšila i proslulé neštěstí Ďatlovovy skupiny. Pátrání trvalo měsíce, poslední tělo záchranáři vyprostili 1. června 1973.

Záchranářská zpráva, kterou rozebírá murmanský archivní sborník, skládá obraz z prozaických dílků: mráz, vlhkost, nárazový vítr, vyčerpání a chybná rozhodnutí poté, co se výprava rozdělila. Právě rozpad skupiny je jádrem celé záhady. Proč se lidé v mrazivé noci rozešli a kdo o tom rozhodl, už nikdo spolehlivě nevysvětlí.

Nejasnosti prohlubuje osud dokumentace. Badatelé podle sborníku posílali dotazy do prokuratury i do archivů ministerstva vnitra, žádné materiály k tragédii ale nedohledali. Specializovaný web DyatlovPass nabízí střízlivější výklad: u horských neštěstí se vedla krátká řízení a spisy se po uplynutí lhůt běžně skartovaly.

Do mezery po chybějících papírech se nastěhoval folklor. Vypráví se o obru Kuivovi, jehož obraz je vidět na skalách u Sejdozera a který prý trestá hlučné poutníky prudkou změnou počasí. Internet přidal i merjačenije, severskou formu hysterického záchvatu. Spekulace přiživila vražda Viktora Vorošilova, příbuzného jedné z obětí, v září 2019 před plánovanou expedicí. Pachatelem byl podle DyatlovPass nespokojený zákazník z jeho podnikání, kterého policie zadržela. Souvislost s Čivruajem doložena není.

Chamar-Daban: jediná svědkyně a záhada strhaného oblečení

Případ Korovinové se od ostatních liší zásadní věcí: přežila svědkyně. Utočenko popsala, jak se jako první zhroutil Alexandr Krysin a po něm v rychlém sledu další. Sekundární prameny mimochodem uvádějí i variantu jména Selivanov. Členové skupiny se chovali iracionálně, rvali ze sebe oděv, objevila se pěna u úst. Viktorie Zalesová ve zmatku kousala, což přeživší popsala jako projev paniky a dezorientace.

Oficiální závěr zní podchlazení. Týdeník Argumenty i fakty ovšem upozorňuje, že krvácení z nosu a uší spolu s otokem plic nepatří k typickému obrazu prosté hypotermie. Soudní znalec citovaný serverem 360.ru proto připouští jiný spouštěč: Krysin mohl po námaze a dehydrataci utrpět akutní komplikaci, třeba plicní embolii. Šok, chlad a strach pak podle této verze rozpoutaly řetězovou reakci u zbytku výpravy.

Fyziologický paradox: proč se mrznoucí člověk svléká

Medicína pro takové chování zná termín paradoxní svlékání. Člověk v pokročilé hypotermii odkládá vrstvy oděvu, a tím ztrátu tepla ještě urychlí. Švédská studie fatální hypotermie Helgeho Brändströma a kolegů z roku 2012 jev zaznamenala u 63 z 207 smrtelných případů, tedy zhruba u třetiny.

Mechanismus autoři vysvětlují souhrou dvou procesů. Mozek ochromený chladem přestává správně vyhodnocovat situaci. Současně selže regulace cév, které se náhle rozšíří, krev se nahrne pod kůži a postižený pocítí klamné horko. Odhodit bundu mu v tu chvíli připadá jako rozumná volba.

Stejná práce boří i oblíbený mýtus o umrzání výhradně v tuhých mrazech. Část úmrtí nastala při teplotách nad nulou, kde stačilo spojení vlhka, větru, vyčerpání a kontaktu se zemí nebo s vodou. Přesně takové podmínky panovaly v srpnu 1993 na Chamar-Dabanu.

Od Sajan po Lysou horu: podchlazení číhá i v českých horách

Podle standardů první pomoci Českého červeného kříže začíná podchlazení poklesem teploty tělesného jádra pod 35 °C. Mírnou fázi provází třes, zrychlený dech a tep. Těžkou prozrazuje spavost, apatie, porucha vědomí a zpomalený puls. Pocit náhlého tepla a svlékání patří do nejnebezpečnějšího stadia.

Česká zkušenost existuje. 2. dubna 2016 našli turisté pod Lysou horou v Beskydech na sněhu dezorientovaného muže, bosého a jen ve spodním prádle. Horská služba konstatovala silné podchlazení, sundané boty a lehké kalhoty ležely vedle něj. Muž přežil. Slovenští horští záchranáři zase 2. října 2026 zateplovali tři vyčerpané náctileté v Kopském sedle ve Vysokých Tatrách.

Když se spolucestovatel v chladu začne svlékat, jde o urgentní signál. Doporučený postup:

• chránit ho před větrem a izolovat od země,
• zabalit do suchých vrstev nebo izotermické fólie,
• přikládat zdroje tepla na trup přes látku,
• manipulovat s ním co nejšetrněji a okamžitě volat záchranu,
• mokré oblečení měnit hlavně v teplém úkrytu, v otevřeném terénu má přednost rychlé zabalení.

Článek Ruské průsmyky mají tři nevyřešené tragédie za 50 let. Všechny spojuje jedno: mrtvé těla bez oblečení a stejný fyziologický paradox se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Muniční sklad Cobasna: kotva ruských vojáků v Podněstří

Moldavská tajná služba SIS a Vojenská zpravodajská agentura v roce 2026 zveřejnily společnou zprávu o skladu Cobasna. Podle ní v depu stále leží odhadem asi 14 000 tun munice. Čistá výbušná hmota z toho tvoří přibližně 2 800 tun, zbytek připadá na obaly, kovové a další inertní součásti. Mezi lety 2001 a 2004 se pod dohledem OBSE podařilo odvézt nebo zlikvidovat kolem 22 000 tun. Pak se proces zadrhl.

Proč se odvoz zastavil? Švédské centrum SCEEUS jmenuje ruské výhrady, vágně formulované „nutné podmínky“ v rámci OBSE a pozdější ruské pozastavení smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Moskva se už na istanbulském summitu v roce 1999 zavázala stáhnout vojska i munici do konce roku 2002. Termín vypršel a závazek zůstal na papíře. Inspektoři OBSE byli v Cobasně naposledy v roce 2006, od té doby jim přístup zůstává odepřen.

Areál fakticky kontroluje Operační skupina ruských vojsk a právě jeho ostraha slouží jako hlavní argument pro setrvání ruských jednotek v regionu. Odhady jejich počtu se točí kolem 1 500 mužů, údaje se však liší podle toho, zda se započítává i „mírový“ kontingent z příměří roku 1992. Podle nás v tom spočívá skutečný význam muničního skladu: dává Moskvě záminku pro vojenskou přítomnost a ta konzervuje celé uspořádání.

Katastrofické vize obří exploze, která by smetla půl regionu, technická zpráva tlumí. Munice je rozložená do více objektů vzdálených od sebe 80 až 200 metrů. Realistický incident by podle autorů vypadal jako série postupných výbuchů a požárů s hlavními škodami v okruhu zhruba dvou kilometrů. Za největší potíž Kišiněv označuje neprůhlednost: nikdo zvenčí neví, co přesně ve skladech leží a v jakém stavu.

Plastové rubly, vlastní pasy a hranice v uvozovkách

Navenek vypadá Podněstří jako hotový stát. Má prezidenta, parlament, ozbrojené složky, celníky i vlastní měnu. Podněsterský rubl existuje v bankovkách i mincích a v roce 2014 k nim přibyla kuriozita, kterou numismatici jinde hledají marně: kompozitní mince ve tvaru geometrických obrazců. Jednorubl je žlutohnědý kruh, trojrubl zelený čtverec, pětirubl modrý pětiúhelník a desetirubl červenooranžový šestiúhelník. Platit se jimi dá jen na území regionu.

Kišiněv celou tuto výbavu odmítá brát jako projev rovnocenné státnosti. Moldavská vláda důsledně hovoří o „podněsterském regionu Moldavské republiky“ a místo hranice o „administrativní linii“. Čísla jí dávají za pravdu víc, než by Tiraspol rád slyšel. K červnu 2026 mezi 366 830 registrovanými osobami na levém břehu a v Benderu evidovala 359 867 moldavských občanů. Vlastní podněsterské doklady obyvatelům na cesty do světa nestačí, potřebují pas uznávaného státu.

Moskva tu soutěží o duše razítkem. V květnu 2026 podepsal Vladimir Putin dekret, který obyvatelům Podněstří usnadňuje získání ruského občanství. Když v září v Tiraspolu začalo první předávání pasů, místní média hlásila přes 60 000 žádostí a Kišiněv krok ostře kritizoval. Ruských občanů žije v regionu podle AP zhruba 200 000. Mnoho lidí tak nosí v kapse dva i tři doklady najednou.

Konec levného plynu otřásl ekonomikou Podněstří

Desítky let žil Tiraspol z jednoduché rovnice. Ruský plyn přitékal levně, nebo prakticky zadarmo, elektrárna Cuciurgan z něj vyráběla proud a ten se prodával na pravý břeh Dněstru. Výnos plnil rozpočet. 1. ledna 2025 Gazprom kohoutky zavřel, protože skončil tranzit přes Ukrajinu.

Následky popsala organizace Promo-LEX. Přes 51 000 domácností zůstalo bez plynu, zhruba 1 500 bytových domů bez topení a Cuciurgan přestal vyrábět. Tiraspol tak přišel o více než polovinu zdrojů, z nichž kryl rozpočtový schodek. Od února 2025 plyn proudí přes evropské trhy a zprostředkovatelské schéma s firmami Moldovagaz a MET, mandát pro dodávky byl prodloužen do konce roku 2026. Jistota přesto chybí. V březnu 2026 výpadky znovu postihly 1 663 obytných budov a školských zařízení, region prodlužoval ekonomický nouzový stav a státní zaměstnanci dostávali mzdy opožděně, někdy ve dvou splátkách.

Srovnání s pravým břehem vyznívá krutě:

Data pocházejí z analýzy German Marshall Fund a institutu IDIS Viitorul. Moldavský statistický úřad navíc za druhé čtvrtletí 2026 uvádí průměrnou hrubou mzdu 16 895,7 lei, takže nůžky se dál rozevírají. Moldavsko mezitím přestalo potřebovat elektřinu z levého břehu a pokrývá spotřebu domácími obnovitelnými zdroji a dovozem z EU. Páka, kterou Tiraspol dlouho držel v ruce, mu z ní vyklouzla.

Šerif, Moskva a Brusel: kdo rozhoduje o budoucnosti Podněstří

Uvnitř regionu má rozhodující slovo holding Šerif. Vyrostl v devadesátých letech v izolované, netransparentní ekonomice a podle polského Centra východních studií (OSW) ovládá ziskové obory od textilu přes alkohol, velkoobchod a pohonné hmoty až po supermarkety. Dlouhodobě patřil k největším zaměstnavatelům, starší analýza uvádí zhruba 12 000 lidí. Od roku 2016 drží přes spřízněnou stranu Obnovlenije také politickou scénu. Logo Šerifu potkáte na čerpací stanici, v obchodě i na stadionu.

Zvenčí se tlak stupňuje. Vicepremiér pro reintegraci Valeriu Chiveri v roce 2026 zopakoval požadavek na odchod ruských vojsk a demilitarizaci regionu. Moldavsko vede přístupová jednání s EU od června 2024 a v létě 2026 otevřelo první vyjednávací klastry. Od 1. ledna 2026 je součástí roamingové zóny EU a Unie tvoří přes polovinu jeho obchodu se zbožím, podíl Ruska spadl na 2,2 %. Přes Evropský mírový nástroj zamířilo moldavské armádě mezi lety 2021 a 2026 celkem 317 milionů eur, tedy zhruba 7,8 miliardy korun.

Pokud by tento trend pokračoval, dá se čekat, že Podněstří bude stále obtížněji udržovat vlastní celní, energetický a právní ostrov uprostřed země mířící do Unie. Kišiněv nabízí zvláštní status uvnitř Moldavska, uznání separatistické republiky nepřipadá v úvahu. Abcházie a Jižní Osetie mají aspoň ruské uznání, Podněstří slouží Moskvě spíš jako nástroj tlaku bez formálního požehnání. Takový patron se dá ztratit snadněji.

Česko v tom hraje konkrétní roli. Moldavsko patří mezi prioritní země české rozvojové spolupráce pro období 2024 až 2030, od veřejné správy přes sbližování s unijními pravidly až po energetickou bezpečnost.

Cesta do Podněstří: co radí české ministerstvo zahraničí

Kdo by chtěl socialistické kulisy Tiraspolu vidět na vlastní oči, měl by si nejprve přečíst doporučení Velvyslanectví ČR v Kišiněvě. Ambasáda před cestami varuje kvůli bezpečnostní situaci. Technicky se tam dostat dá, jenže v nouzi je konzulární pomoc omezená a diplomatům mohou místní orgány vstup odepřít.

Prakticky platí:

• Vstup z Moldavska vede přes kontrolní body, například Bender-Kišiněv nebo Dubăsari-Kišiněv. Kontroluje se pas a vydává migrační karta.
• Na linii může být vyžadován poplatek a vstup lze odmítnout bez udání důvodu.
• Tranzit přes Podněstří na Ukrajinu ani opačným směrem nyní možný není, přechody jsou od ruské invaze uzavřené.
• Vezměte si hotovost a počítejte s placením v podněsterských rublech, kartou se všude zaplatit nedá. Rumunské lei se v regionu běžně měnit nedají.
• Nefoťte budovu KGB, kontrolní stanoviště ani vojenské objekty.

Turista tak za pár hodin projde všemi kulisami, které státnost předstírají: závorou, razítkem, plastovou mincí a uniformou. Sklad v Cobasně, na kterém celá stavba stojí, uvidí nanejvýš na mapě.

Starší odhady počítaly s 20 000 tunami munice, moldavská zpráva z roku 2026 uvádí zhruba 14 000 tun. Munice navíc Podněstří drží nad vodou jen nepřímo, jako záminka pro ruskou vojenskou přítomnost, zatímco peníze do rozpočtu po desetiletí přinášel hlavně levný ruský plyn a holding Šerif.

Článek Na mapách Podněstří nenajdete, přesto má armádu, pasy i měnu. Funguje díky 20 000 tunám munice ze studené války se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak potravní řetězec mění údolí v opakovanou past

Mechanismus zabíjení sleduje logiku tak prostou, až znervózňuje. Na jaře protají první holá místa kolem termálních výronů. Drobní ptáci, pěvci či kulíci, sem sestupují za potravou a teplem. Stačí, aby se jeden z nich ocitl v plynové kapse. Mrtvé tělo přiláká lišku. Liška přitáhne rosomáka. Rosomák nebo další mršina přivábí medvěda. Nad kadávery se snášejí krkavci a orli. Každý predátor a mrchožrout sklání hlavu k zemi, přímo do vrstvy, kde koncentrace jedovatých plynů dosahuje nejvyšších hodnot. Řetězec se opakuje, dokud ho nepřeruší vítr, déšť, nebo dokud správa Kronocké rezervace těla neodstraní. Při jedné kontrole v říjnu 2019 inspektor napočítal jedenáct mrtvých zvířat najednou. Od roku 1975, kdy bylo údolí objeveno, tu podle odhadů rezervace zahynulo přes dvacet pět medvědů. Celkový počet obětí napříč druhy přesahuje dvě stovky zdokumentovaných těl a nesčetné množství hmyzu.

Býložravci hynou výrazně řidčeji. Holé kamenité dno a svahy porostlé jen spoře je prostě nelákají. Past funguje selektivně, cílí na ty, kdo loví nebo požírají mršiny.

Co vědci rozluštili a kde naráží na behaviorální záhadu

Vulkanolog Vladimir Leonov a lesník Valerij Kaljajev narazili na toto místo nezávisle na sobě v posledních červencových dnech roku 1975; Leonov 28. července, Kaljajev o tři dny později z opačné strany. V následujících osmi letech probíhala systematická pozorování a chemické analýzy plynů. Výzkumníci zmapovali složení exhalací, sezonní dynamiku i typickou posloupnost obětí.

Chemická stránka jevu je dnes dobře popsaná. Jedovatá atmosféra navíc potlačuje oxidační aktivitu bakterií, takže kadávery se rozkládají nezvykle pomalu; na teplých mršinách se rychle usazuje síra. Pomalý rozklad prodlužuje dobu, po kterou těla lákají další zvířata, a tím zesiluje smrtící spirálu.

Co zůstává otevřené, je behaviorální rozměr. Proč první ptáci vstupují do plynové kapsy, když sirovodík páchne? Proč predátor, který začne pociťovat závratě, neotočí? Nejpravděpodobnější vysvětlení vychází z terénních pozorování: zvíře sklánějící hlavu k mršině se ocitá v koncentrované vrstvě plynu tak rychle, že nervově-paralytický účinek nastoupí dříve, než stihne zareagovat. Ve sněhových „studnách“, hlubokých jamách kolem termálních výronů, může jít o záležitost sekund. Definitivní experimentální potvrzení ale chybí, protože dlouhodobý zoologický monitoring přímo v rizikové zóně je logisticky i eticky krajně obtížný.

Geochemický výzkum mezitím pokračuje. Expedice z roku 2023 znovu měřila tok oxidu uhličitého v oblasti Kichpinyče a přinesla čerstvá data, která zpřesňují chemický obraz lokality. Behaviorální puzzle se ovšem bude skládat pomaleji.

Yellowstone, Jáva, jezero Nyos: srovnání s kamčatskou pastí

Podobný princip hromadění těžkých plynů při zemi existuje i jinde. V americkém Yellowstone USGS dokumentuje historické úhyny medvědů a bizonů v lokalitě Death Gulch, kde se při zemi drží oxid uhličitý a sirovodík. Na Mammoth Mountain v Kalifornii zase nahromaděný CO₂ vytvořil rozsáhlé zóny mrtvých stromů. Několik „údolí smrti“ hlásí i Jáva.

Kamčatka se od těchto míst odlišuje jedním rysem: predátorským řetězcem. Jinde plyny zabíjejí jednotlivě, zvíře vstoupí do kapsy a uhyne. Tady první oběť spouští kaskádu dalších, protože mršina funguje jako návnada. Kontrast je ještě ostřejší s kamerunským jezerem Nyos, kde limnická erupce v roce 1986 uvolnila obrovský oblak CO₂ a zahubila 1 746 lidí naráz.

Článek Dva kilometry dlouhé údolí na Kamčatce pokrývají mrtvá těla zvířat. Plyny ze sopky jim nedovolí ani se rozložit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak sovětské motorové pily a pásy odstartovaly geologickou katastrofu

Příběh Batagajky začíná ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století. Souhrnná studie Juliana Murtona a kolegů, publikovaná v časopise Permafrost and Periglacial Processes, spojuje prvotní zásah do svahu s těžbou dřeva pro zařízení Dalstroj, sovětského správce pracovních táborů na severovýchodě Sibiře. Kácení prováděli vězni tábora Janglag. Přes odlesněný svah pak jezdila pásová technika geologických průzkumů cínu a zlata pod hlavičkou Janského těžebně-průmyslového ředitelství a později Janské průzkumné expedice.

Stromy a organická vrstva půdy fungovaly jako tepelný štít: stín, transpirace a zadržená vlhkost bránily prohřívání permafrostu. Po jejich odstranění se povrch začal intenzivněji ohřívat, aktivní vrstva, tedy sezónně rozmrzající zóna, pronikala hlouběji. Na satelitních snímcích z roku 1962 je už patrná svahová rýha delší než 800 metrů a zhruba 30 metrů široká. Zatím ovšem šlo jen o erozní žlábek, nikoliv o megasesuv.

V osmdesátých letech eroze dosáhla horního ledového komplexu, kde objemový obsah ledu dosahuje až 87 %. Rýha se proměnila v termokarstový sesuv. Od devadesátých let odborníci hovoří o megaslumpu, útvaru, jehož rozměry překračují cokoliv dosud pozorovaného.

Tři způsoby, jak měřit „desítky metrů ročně“

Mediální zkratka „kráter roste o třicet metrů za rok“ pochází z popularizačního textu Evropské kosmické agentury. Odborná literatura ale pracuje s přesnějšími a rozmanitějšími čísly, protože záleží na tom, co přesně měříte a na kterém úseku stěny.

• Ústup čela (headwall): 7–15 m/rok v období 2004–2010, průměrně 10,3 ± 3,7 m/rok za roky 2006–2016, v rozmezí 11,3–14,9 m/rok za celé období 1991–2018.
• Plocha: Z necelých 30 metrů šířky v roce 1962 na téměř 77 hektarů v roce 2018 a 87,6 hektarů v roce 2023, tedy zhruba trojnásobek rozlohy Václavského náměstí.
• Mobilizovaný materiál: Studie z roku 2024 vyčíslila celkový objem na 34,7 milionu kubických metrů, z čehož 23,4 milionu připadá na rozpuštěný zemní led a 11,3 milionu na rozmrzlé sedimenty. Spolu s nimi se uvolnilo přibližně 169 500 tun organického uhlíku.

Nejrychlejší expanze probíhala mezi lety 2010 a 2014. Po roce 2014 satelitní data naznačují zpomalení, které autoři přičítají částečně sukcesní vegetaci uvnitř útvaru. Přesto se stěny nepřestaly posouvat.

Dvojitá klimatická smyčka: lokální kolaps živí globální oteplování

Batagajka funguje jako učebnicový příklad pozitivní zpětné vazby na dvou úrovních. Lokální mechanismus je přímočarý: sesuv obnažuje nové ledem nasycené vrstvy, slunce a teplý vzduch je rozpouštějí, voda odplavuje uvolněný sediment, stěna ustupuje a odkrývá další led. V létě z prolákliny zaznívá nepřetržité dunění padajících bloků zeminy a šum tekoucí vody, zvuky, které místním obyvatelům evokují podsvětí.

Druhá, globální úroveň je záludnější. Biogeochemická analýza ledových klínů Batagajky prokázala, že oxid uhličitý i metan uzavřené v ledu mají převážně mikrobiální původ. Když permafrost rozmrzá, tyto plyny unikají do atmosféry. A nejde jen o Batagajku: v celé Arktidě přibývá podobných sesuvů. Severopolární studie z roku 2025 identifikovala 2 747 aktivních retrográdních termokarstových sesuvů v období 2012–2022. Kanadská klimatická zpráva dokumentuje v západní Kanadě od poloviny osmdesátých let až stonásobný nárůst počtu, plochy i objemu takových útvarů. Tři tamní megaslumpy vykazují průměrné ústupy čela 9,4, 15,0 a dokonce 26,7 metru ročně.

Modelová studie publikovaná letos v Communications Earth & Environment ukazuje, co to znamená pro klimatické rozpočty. Když se do výpočtů zahrnou nejen pozvolné tání, ale i náhlé kolapsy a požárně vázané procesy, zbývající emisní prostor pro udržení oteplení na 1,5 °C se zmenšuje o 124 ± 62 gigatun CO₂ a pro hranici 2 °C o 258 ± 96 gigatun. Metan přitom tvoří 75 až 88 % příspěvku v přepočtu na ekvivalent CO₂ právě u náhlých kolapsů, tedy u procesů batagajkovského typu.

Dá se „Brána do pekla“ ještě přivřít?

Úplné zastavení rozrůstání Batagajky zatím žádná studie nepovažuje za realistické. Satelitní data ovšem naznačují, že příroda sama nabízí alespoň brzdu: po roce 2010 se uvnitř prolákliny začal uchycovat nový porost a autoři připouštějí, že cílené zalesňování by mohlo expanzi podobných útvarů zpomalovat. Obnova původního stavu je ale na lidské časové škále vyloučena, protože led, který se tavil desítky let, nelze vrátit zpět do země.

Článek Na Sibiři roste kráter, kterému říkají Brána do pekla. Bez stromů slunce rozmrazuje permafrost a spouští smyčku, která se zrychluje sama se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Noc, den a zase noc: tři vrstvy času

Hosté odjeli kolem čtvrté ráno. Stalin zůstal sám ve svých soukromých pokojích. Celý den 1. března se neozval. Ochranka čekala, diktátor občas spal dlouho do odpoledne. Jenže tentokrát nepřišla ani obvyklá žádost o čaj. Hodiny ubíhaly, nervozita rostla, ale nikdo nezaklepal.

Teprve pozdě večer, podle nejčastěji citované rekonstrukce kolem desáté nebo jedenácté hodiny, se někdo odvážil vstoupit. Kdo to byl, se prameny rozcházejí. Chruščov ve svých memoárech uvádí dlouholetou zaměstnankyni Matrjonu Petrovnu. Jiné verze, převzaté i časopisem Smithsonian, jmenují gardistu Pjotra Lozgačeva, který vstoupil s kremelskou poštou. Na čem se shodují všichni: Stalin ležel na podlaze v kaluži moči, při vědomí nebyl, pravá strana těla nereagovala. Zhruba čtrnáct hodin uplynulo mezi jeho pravděpodobným kolapsem a okamžikem, kdy se k němu dostal první člověk.

Strach silnější než soucit

Proč tak dlouho? Samotný rozkaz „nerušit“ by v normálním prostředí nikoho nezabil. Ale Stalinův systém normální nebyl. Za třicet let vlády vybudoval aparát, v němž neexistoval bezpečný způsob, jak obejít diktátorův pokyn. Kdo jednal bez rozkazu, riskoval gulag. Kdo nejednal, mohl přežít.

Ochranku navíc ochromoval ještě jeden kontext: takzvané spiknutí lékařů. Sotva dva měsíce předtím, v lednu 1953, nechal Stalin zatknout skupinu špičkových sovětských lékařů obviněných z vražedné sabotáže na kremelských pacientech. Přivolat doktory k paranoidnímu diktátorovi, který právě rozpoutal kampaň proti doktorům, to mohl být rozsudek smrti pro toho, kdo telefon zvedne. Chruščov později v projevu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 prohlásil, že celou aféru zkonstruoval sám Stalin. Obvinění lékaři byli rehabilitováni už 4. dubna 1953, měsíc po jeho smrti.

Když ochranka konečně zavolala stranické špičky, přijeli Berija s Malenkovem. Podle Chruščovových vzpomínek se podívali na nehybného Stalina a odjeli domů s tím, že „zřejmě tvrdě spí“. Smithsonian cituje verzi, v níž Berija po telefonu přikázal nikomu nic neříkat a lékaře nevolat. Ať už šlo o strach, nebo kalkul, výsledek byl stejný: lékaři dorazili až ráno 2. března.

Mocenský kalkul u smrtelného lůžka

Když se konečně u Stalina objevil lékařský tým, diagnóza byla zdrcující: masivní krvácení do levé mozkové hemisféry, ochrnutí pravé strany těla, ztráta řeči, těžké poruchy dýchání a krevního oběhu. Lékaři považovali stav za téměř vždy fatální. Mohl dřívější zásah Stalina zachránit? Poctivá odpověď zní: nevíme. Mohl zvýšit šanci na stabilizaci, ale u tak rozsáhlého mozkového krvácení by ani okamžitá pomoc nemusela stačit.

Co víme jistěji, je chování mužů kolem lůžka. Chruščov později popsal scénu, v níž Berija střídal pózy: před Stalinovým lůžkem padal na kolena a líbal mu ruku, jakmile diktátor zavřel oči, vstával a otevřeně projevoval pohrdání. Ostatní vyčkávali, kdo první vysloví to, co si mysleli všichni: kdo bude vládnout dál.

Oficiální sovětský bulletin publikovaný v Pravdě a Izvestijích lhal už v základním rámci. Tvrdil, že Stalin utrpěl krvácení „ve svém moskevském bytě“ během noci z 1. na 2. března. Kuncevo, daču, prodlevu, nic z toho veřejnost neměla znát. Smrt byla oznámena 5. března 1953 ve 21:50 moskevského času.

Co se dělo za zavřenými dveřmi po smrti

Ještě během Stalinovy agonie a bezprostředně po ní začali nástupci jednat. Podle pozdějších svědectví padlo kolektivní rozhodnutí zničit Stalinovy osobní dokumenty z trezoru, spáleny byly v kamnech v pracovně, údajně bez čtení. Motivem mělo být odstranění materiálů kompromitujících přítomné. Přesný inventář spálených papírů není znám a zřejmě nikdy nebude.

Berija, který u Stalinova lůžka působil nejsuveréněji, přežil diktátora o necelých deset měsíců. Zatčen byl 27. června 1953, popraven zastřelením 23. prosince téhož roku. Ostatní se ho zbavili ne proto, že by věděli, kdo „zabil Stalina“, ale proto, že jako šéf tajné policie kontroloval příliš mnoho a o příliš mnoha lidech věděl příliš kompromitující věci.

Dozvuky v Československu i v celém bloku

V Praze Stalinova smrt spustila bezpečnostní pohotovost: Státní bezpečnost nasadila agenty k průzkumu nálad, zpřísnila cenzuru korespondence, organizovala pietní tryzny. O devět dní později, 14. března, zemřel i Klement Gottwald; podle Ústavu pro studium totalitních režimů se rok 1953 stal pro Československo přelomovým i kvůli měnové reformě a následným protestům.

V celém sovětském bloku začal pozvolný odklon od nejtvrdšího stalinismu: oslabení svévolné role tajné policie, opatrné ekonomické uvolnění a nakonec Chruščovův projev na XX. sjezdu v únoru 1956, který kult osobnosti oficiálně pohřbil. Svobodu to neznamenalo, proces vyústil v sovětskou vojenskou intervenci v Maďarsku téhož roku.

Stalin vybudoval systém, ve kterém se bez jeho souhlasu nepohnul nikdo. A právě ten systém ho nechal ležet čtrnáct hodin na studené podlaze, zatímco za dveřmi stáli ozbrojení muži, kteří měli jediný úkol: chránit jeho život.

Článek Stalin ležel 14 hodin v moči na podlaze. Ochranka nesměla vstoupit kvůli jeho vlastnímu rozkazu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Převrat jako vstupní brána k moci

Petr III. vládl pouhých šest měsíců. Stačilo to, aby si proti sobě postavil gardové důstojníky, šlechtu i pravoslavnou církev. Důstojníky a šlechtu pobouřil především otevřeným obdivem k pruskému králi Fridrichovi II. a stažením vojsk z probíhající války. Kateřina využila situaci s chirurgickou přesností. S podporou bratří Orlovových a gardových pluků provedla palácový převrat, Petr abdikoval a do osmi dnů byl mrtev. Okolnosti jeho smrti zůstávají dodnes předmětem debat, ale výsledek byl jednoznačný: na trůnu seděla cizinka bez dynastického nároku, která si musela legitimitu teprve vybudovat.

A přesně to udělala. Rychle konvertovala k pravoslaví, naučila se rusky a ostře se vymezila proti všemu, co Petra spojovalo s Pruskem. Gardoví důstojníci a šlechta se stali její hlavní oporou a zůstali jí po celou dobu vlády. Tato aliance měla svou cenu: Kateřina nikdy nerozbila nevolnický systém, na kterém statkářská elita stavěla svůj blahobyt.

Osvícenství jako nástroj, ne jako cíl

V roce 1767 Kateřina vydala Nakaz, rozsáhlý legislativní pokyn pro zákonodárnou komisi, inspirovaný Montesquieuem, Beccariou i myšlenkami Voltairova okruhu. Text vyšel ve více než dvaceti vydáních v hlavních evropských jazycích a udělal z carevny intelektuální celebritu. S Voltairem si vyměnila asi 197 dopisů. Po jeho smrti koupila celou jeho knihovnu, zhruba 7 000 svazků. Finančně podpořila Diderota a pozvala ho do Petrohradu. Roku 1764 položila základ budoucí Ermitáže nákupem souboru 225 obrazů od berlínského obchodníka Gotzkowského.

Tohle všechno ale nebylo jen mecenášství z přesvědčení. Byl to promyšlený způsob budování obrazu, který měl Evropě ukázat, že Rusko není barbarská periferie, nýbrž říše vedená osvícenou panovnicí. A fungovalo to. Voltaire ji nazýval „hvězdou Severu“ a evropští intelektuálové ji citovali jako vzor. Jenže Nakaz zůstal spíš manifestem než zákoníkem; komise, pro kterou byl napsán, žádný nový zákoník nevytvořila. A když v roce 1773 vypuklo Pugačovovo povstání, Kateřina odpověděla silou, ne reformou. Po Francouzské revoluci pak přitvrdila: zavedla cenzuru, omezila liberální tisky a definitivně upřednostnila stabilitu impéria před osvícenskými ideály.

Pro srovnání: Josef II. v habsburské monarchii patentem z roku 1781 zrušil osobní poddanství a otevřel poddaným možnost odchodu, sňatku i volby řemesla. Kateřina nic takového neudělala. Její osvícenství bylo imperiální a reprezentační, nikoli sociálně průlomové.

Impérium, které přetvořilo mapu Evropy

Vojensky a diplomaticky byla Kateřinina bilance mimořádná. Dvě vítězné války s Osmanskou říší posunuly ruské hranice k Černému moři a otevřely cestu k anexi Krymu v roce 1783. Tři dělení Polska (v letech 1772, 1793 a 1795) vymazala z mapy celý stát. Při prvním dělení přišlo Polsko-Litva asi o třetinu obyvatel i území; Rusko, Prusko a Rakousko si rozdělily kořist jako dort. Dobová rytina „The Cake of Kings“ zachycuje Kateřinu, Fridricha II. a Josefa II., jak si krájejí polskou mapu. Pro středoevropský prostor, včetně habsburských zemí, šlo o zásadní přeskupení mocenské rovnováhy.

Kateřina navíc dosadila v Polsku loajálního krále Stanislava Augusta Poniatowského, svého bývalého milence. Diplomacie a ložnice se u ní prolínaly způsobem, který byl v 18. století běžnější, než si dnes připouštíme.

Továrna na legendy: sex jako politická zbraň

A tady se dostáváme k tomu, co z Kateřiny udělalo popkulturní ikonu a zároveň oběť jedné z nejúspěšnějších pomlouvačných kampaní v dějinách. Její soukromý život nebyl konvenční: nešťastné manželství s Petrem III., otázky kolem otcovství syna Pavla, řada „favoritů“, kteří byli zároveň politickými spojenci. Nejdůležitější z nich byl Grigorij Potěmkin; podle edice jejich korespondence nejen milenec, ale i blízký druh a velmi pravděpodobně tajný manžel. Na rozdíl od ostatních partnerů Potěmkin po odeznění intimní fáze nezmizel. Naopak: jako de facto spoluvladař formoval jižní expanzi říše a černomořskou politiku až do své smrti v roce 1791.

Jenže z těchto reálných vztahů nepřátelská propaganda vyrobila něco úplně jiného. Francouzské revoluční tisky a britské obscénní karikatury proměnily Kateřinu v „nymfomanku“ ovládanou chtíčem. Nejznámější mýtus, že zemřela při sexu s koněm, je naprostý výmysl. Kateřina utrpěla mrtvici na toaletě 16. listopadu 1796 a zemřela následující den. Jak upozorňuje server HISTORY, mechanismus byl vždy stejný: sexuální pomluva měla oslabit legitimitu mocné ženy. Identický vzorec zasáhl Kleopatru, Annu Boleynovou i Kateřinu Medicejskou.

Paradoxní je, že právě tyto legendy přežily staletí, zatímco Nakaz, Ermitáž nebo černomořská expanze zůstaly v obecném povědomí bledé.

„Veliká“: titul, který odmítala

Přezdívka „Veliká“ stojí na souběhu reálných výkonů a pečlivě budovaného obrazu. Územní expanze, vzestup Ruska mezi velmoci, kulturní instituce evropského formátu, diplomatická síť sahající od Paříže po Istanbul. Sama Kateřina přitom prosila, aby jí tak neříkali. Možná věděla, že velikost panovníka nejlépe měří ti, kteří pod ním žijí a pro miliony ruských nevolníků se za její vlády nezměnilo téměř nic.

Článek Kateřina Veliká: Německá princezna bez nároku na ruský trůn vládla říši 34 let a přetvořila ji v mocnost se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři jména, tři identity

Narodila se jako Světlana Stalinová. Otec ji rozmazloval, říkal jí „malá hospodyňka“ a současně jí diktoval, s kým se smí stýkat, co studovat, koho milovat. Když se jako šestnáctiletá zamilovala do filmového režiséra, Stalin ho nechal poslat do gulagu. Její první i druhý sňatek podléhaly otcovu souhlasu nebo nesouhlasu, a oba skončily.

Po Stalinově smrti v roce 1953 udělala první symbolický řez: odložila příjmení Stalinová a přijala matčino, Allilujevová. Matka Naděžda Allilujevová spáchala sebevraždu, když bylo Světlaně šest let. Převzít její jméno znamenalo přihlásit se k oběti, ne k tyranovi.

Třetí jméno přišlo v Americe. V roce 1970 se provdala za architekta Williama Wesleyho Peterse, žáka Franka Lloyda Wrighta, a stala se Lanou Petersovou. Manželství vydrželo tři roky. Jméno zůstalo natrvalo.

Útěk přes Nové Dillí

Do Indie přijela v prosinci 1966 s prozaickým úkolem: rozptýlit popel svého partnera Bradžéše Singha, indického komunisty, kterého milovala a který zemřel v Moskvě. Sovětské úřady jí povolily cestu, ale ne trvalý pobyt v zahraničí. Dva dny před plánovaným odletem zpět do Moskvy se rozhodla, že se nevrátí.

Podle dobového záznamu amerického ministerstva zahraničí vstoupila 6. března 1967 na velvyslanectví a požádala o politický azyl. Ručně psaný dopis, dnes uložený v muzeu CIA, zmiňuje nejen Spojené státy, ale i Švýcarsko a Kanadu, a obsahuje větu o dvou dětech, které zůstávají v Sovětském svazu. Americká strana jí nevydala azylové dokumenty, ale narychlo vystavila turistické vízum. Diplomaticky elegantnější řešení: formálně nešlo o přeběhnutí, ale o soukromou cestu. Reálně to byl nejhlasitější přeběh studené války.

Kreml reagoval ostře. Moskva obvinila Washington, že Světlanu podněcuje k protisovětským výrokům jako součást propagandistické kampaně. Sovětský tisk útočil na její charakter. Bývalý šéf KGB Vladimir Semičastnyj později tvrdil, že právě nezvládnutí tohoto případu vedlo k jeho odvolání a nahrazení Jurijem Andropovem, byť jde o pozdní retrospektivní svědectví, které nelze brát jako nesporný fakt.

Miliony, sláva a pád

V Americe se ze Světlany přes noc stala celebrita. Její paměti Twenty Letters to a Friend vyšly v roce 1967 a podle diplomatických retrospektiv jí vynesly kolem 60 milionů korun v tehdejší hodnotě. Část peněz poslala do indické vesnice Kalakankar, kde žila Singhova rodina. Kniha byla bestsellerem, ne proto, že by byla literárně výjimečná, ale proto, že ji napsala Stalinova dcera.

A přesně v tom spočíval paradox, který ji pronásledoval dalších čtyřicet let. Zájem médií, nakladatelů i veřejnosti stál a padal s jedinou skutečností: čí byla dcera. Další knihy už takový ohlas neměly. Peníze se rozplynuly špatnými rozhodnutími, stěhováním, rozvodem.

Návrat, který nic nevyřešil

V roce 1984 udělala něco, co málokdo čekal: vrátila se do Sovětského svazu. Na tiskové konferenci v Moskvě prohlásila, že na Západě „nepoznala ani jediný den svobody“. Tvrdila, že ji žene stesk po domově a touha vidět syna Josefa a dceru Kateřinu, které v roce 1967 nechala za sebou.

Sovětský režim ji přijal, propagandisticky to byla výhra. Jenže realita za fasádou byla jiná. Po necelých dvou letech odešla znovu, tentokrát definitivně. Důvody nikdy zcela nevysvětlila. Podle pozdějších profilů v americkém tisku ji v SSSR sledovala KGB a vztah s dětmi se neobnovil tak, jak doufala.

Stalinova dcera až do konce

Poslední roky strávila v Richland Center ve Wisconsinu, městečku s pěti tisíci obyvateli. Žila tiše, chodila do katolického kostela, občas telefonovala s nejmladší dcerou Olgou, která pod jménem Chrese Evansová žila v Portlandu v Oregonu. Syn Josef zemřel v roce 2008 v Rusku, starší dcera Kateřina pracovala jako vědkyně na Sibiři.

22. listopadu 2011 Lana Petersová zemřela v Pine Valley Nursing Home na rakovinu tlustého střeva. Bylo jí 85 let. Z trojice Stalinových dětí byla jediná, kdo se dožil stáří a zemřel přirozenou smrtí. Nejstarší bratr Jakov zahynul v koncentračním táboře Sachsenhausen poté, co Stalin odmítl vyměnit ho za německého generála. Vasilij podlehl alkoholismu.

Jednou v rozhovoru pro Milwaukee Journal Sentinel řekla, že ať žije kdekoli, zůstane „politickým vězněm“ otcova jména. Třikrát si změnila identitu, dvakrát přešla železnou oponu, přestěhovala se na druhý konec světa. Stín zůstal tam, kde stíny vždycky jsou, těsně za ní.

Článek Světlana Allilujevová celý život utíkala ze Stalinova stínu. Zemřela jako Lana Petersová se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Překládka paliva jako ruská ruleta

Posádka prováděla výměnu palivových článků, rutinní operaci, při které se musí víko reaktoru zvednout přesně tak, jak předepisují bezpečnostní protokoly. Jenže v zátoce Čažma toho dne protokoly dodrženy nebyly. Víko bylo vytaženo příliš vysoko spolu s regulačními tyčemi, které za normálních okolností drží jadernou reakci pod kontrolou. Reaktor byl v tu chvíli v podstatě bez brzd. Pak přijela vlna, jeřáb se pohnul a víko se zvedlo ještě o kousek výš. IAEA tento okamžik popisuje jako prompt explosive criticality, tedy explozivní kritičnost, při které se řetězová reakce rozjede nekontrolovaně a okamžitě. Deset lidí zemřelo na místě, desítky dalších dostaly nadlimitní dávku záření při záchranných a likvidačních pracích.

Radioaktivní mrak nad Pacifikem

Výbuch uvolnil do ovzduší přibližně 185 TBq radionuklidů, což je číslo, které IAEA uvádí ve svém přehledu havárií na moři. Spad dopadl do vody na ploše zhruba 0,1 km² přímo u ponorky, ale radioaktivní mrak se šířil dál severozápadním směrem přes poloostrov Dunaj k Ussurijskému zálivu. Studie ruských oceánografů z Pacifického oceánologického institutu z roku 2022rekonstruovala pohyb kontaminace a potvrdila, že většina trosek dopadla do padesáti až sta metrů od K-431. Modelování také ukázalo, že přímořská cirkulace odnesla stopové množství kontaminantů z přilehlých zátok během zhruba měsíce, ale to nic nemění na tom, co se stalo v prvních hodinách a dnech.

Moskva mlčela sedm let

O havárii se veřejně nevědělo nic. Sovětský svaz ji nezveřejnil, nezahlásil mezinárodním organizacím a postiženou oblast uzavřel. Informace začaly prosakovat až v roce 1993, kdy ruská vládní komise zřízená dekretem prezidenta Jelcina z října 1992 zveřejnila první oficiální materiály o radioaktivním odpadu a haváriích na moři. Odborná studie z roku 2022 výslovně uvádí, že do té doby nehoda prakticky neexistovala v žádném veřejném záznamu. Přirovnání k Černobylu proto nefunguje jen jako titulková zkratka pro „velký jaderný výbuch“, funguje i jako popis způsobu, jakým sovětský systém zacházel s informacemi o vlastních selháních: nejdřív utajit, pak popřít, nakonec přiznat jen tolik, kolik se nedá zadržet.

Dědictví, které nikam neodešlo

Rusko po rozpadu SSSR postupně přiznávalo stále více detailů a Rosatom v posledních letech hovoří o dokončeném úklidu sovětského jaderného dědictví na Dálném východě. Organizace Bellona ale v září 2024 upozornila, že reaktorové sekce K-431 mají podle dostupných informací nadále zůstávat v izolovaném úložišti v zátoce Razbojnik. Havárie v Čažmě je přitom podle studie Sarkisova a Vysotského z roku 2021 největší jadernou havárií v dějinách světových jaderných flotil, zařazenou na 5. stupeň mezinárodní stupnice INES. Přesto ji většina lidí nezná ani jménem, a to je možná nejpřesnější definice toho, co znamená sedm let státního mlčení.

Vlna od torpédového člunu byla skutečná. Ale reaktor neodpálila vlna, odpálilo ho rozhodnutí porušit bezpečnostní postup, a pak druhé rozhodnutí o tom, že se o tom nikdo nesmí dozvědět.

Článek Vlna od člunu odpálila jaderný reaktor! Utajený „Černobyl Pacifiku“, který Moskva roky zapírala se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kráter, který si žije vlastním životem

Celý příběh začal docela nenápadně. V 60. letech byla v oblasti vykácena část lesa. Stromy, které do té doby chránily půdu před sluncem, tak prakticky ze dne na den zmizely. A jak se říká, průšvih byl na světě.

Půda začala tát, propadat se a postupně vznikla obří proláklina. Dnes jde o největší termokrasový kráter (tedy takový, který vzniká táním permafrostu) na světě. A co je horší, nezastavuje se. Každý rok se rozšiřuje klidně o desítky metrů a jeho stěny se dál bortí.

Aktuálně má podle zjištění naší redakce téměř kilometr na šířku, přes kilometr na délku a místy sahá do hloubky kolem sta metrů. A pořád roste. Není nic, co by ho dokázalo zastavit. Co mu stojí v cestě, to prostě zmizí.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený TIENDA DERMATOLÓGICA (@skincaredermatologica)

Skrytá hrozba: plyny, které mění klima

Na první pohled to vypadá jako „jen“ geologická kuriozita. Jenže pod povrchem se skrývá mnohem větší problém. Věčně zmrzlá půda, takzvaný permafrost, v sobě totiž po tisíce let uchovávala organický materiál.

Jakmile začne tát, tenhle materiál se rozkládá a do ovzduší se uvolňují skleníkové plyny, hlavně oxid uhličitý a metan. A to už je pořádná potíž. A kdyby jen to.

Viry z minulosti a poklady doby ledové

Tání permafrostu ale nepřináší jen plyny. Občas se ze země dostanou i věci, které měly zůstat navždy zamrzlé. Včetně starých patogenů. Pamatujete na různá sci-fi díla, která se podobným problémům věnovala? Tak právě tady by se brzy mohla stát realitou.

V roce 2016 se například na Sibiři znovu objevil antrax poté, co někde v divočině rozmrzla nakažená mršina soba. V kráteru samotném se našla těla mamutů, bizonů nebo dokonale zachované hříbě staré desítky tisíc let. Jako by se tam zastavil čas. A kdo ví, co se v takové časové kapsli může ukrývat.

Článek Pohlcuje stromy i čas: Kráter na Sibiři odhaluje tisíce let staré tajemství se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První žena Valentina Vasilyeva

Týkal se anglického obchodníka žijícího v Petrohradě, respektive jeho korespondence. V té se totiž zmiňoval o rolníkovi Fjodoru Vasilijevovi a jeho setkání s carevnou Kateřinou II. Důvodem bylo něco neuvěřitelného. Rolník měl ve věku 75 let 84 dětí, a to jen od dvou žen. Většinu – 69 z nich – porodila jeho první manželka Valentina. Dle čtenářů něco takového nebylo už z fyziologického hlediska možné, nemluvě o tehdejší bídné úrovni hygieny.

Všechna oficiální dokumentace ovšem skutečnost potvrzovala. Valentina se narodila v regionu Ivanovo asi v roce 1707. Zde se setkala s Fjodorem a v roce 1725 byla poprvé v jiném stavu. Dle odhadů za svůj život porodila celkem 27krát – 16krát měla dvojčata, 7krát trojčata a 4krát čtyřčata. Když to vezmeme v čistém čase, pak byla těhotná 20 let svého života a rodila každého 1,5 roku. Předpokládáme přitom porod nejpozdější v 37. týdnu.

Lékařský pohled na věc

Tato situace je teoreticky možná z několika důvodů. Její muž byl nositelem tzv. velkého genu, takže všechny jeho partnerky měly minimálně dvě děti. A Valentina měla téměř určitě více ovulací, oba manželé byli také velmi plodní. Doktorům však není jasné, jak se žena vyhnula syndromu zmizelého dvojčete. Ten se projevuje úmrtím jednoho z plodů při vícečetném těhotenství. Nejspíš ho však měla a bránil jí mít dětí ještě mnohem více.

Poslední porod měla v roce 1765 a pak už děti nechtěla nebo mít nemohla, manžela tedy opustila. Takový krok byl ovšem v 18. století – navíc ze strany ženy – velmi nečekaný, ba zcela nepřijatelný. Nejspíš ovšem intervenovala sama carevna. Valentina skonala ve věku 75 let. Další děti neměla, Fjodor si ovšem našel novou ženu Annu, se kterou měl dalších 18 dětí, konkrétně 12 dvojčat a 6 trojčat. Ze všech jeho potomků se 82 dožilo dospělosti.

Pravda, nebo jen legenda?

Fenomén této rodiny je dodnes předmětem mnoha diskusí. „Bylo velmi obtížné takovou rodinu nakrmit. Děti byly tudíž dány k výchově do malých či bezdětných rodin,“ uvádí výňatek s vyšetřování. Podle více badatelů je takový počet v praxi nemožný, a to hned z několika důvodů. Zaprvé je obtížné jejich odnošení a současně zachování zdraví rodičky. A to je podmínkou pro další úspěšné těhotenství. I v moderní době je pak porod rizikem.

Nota bene u selky z 18. století. Vícečetná těhotenství zdravotní rizika ještě násobí. Další otázky a pochybnosti vyvolává také předpoklad přirozeného provedení všech porodů. Následuje ještě ekonomická stránka, tedy jak by mohla sedlácká rodina takové množství dětí uživit a šatit? Kde bydleli a jak velký by musel jejich dům reálně být? Objevily se i žádosti o vědecké studium této rodiny, badatelé byli však odmítnutí kvůli „ochraně vlády“.

Jakou nejrozsáhlejší prokázanou rodinu znáte?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Porodila 69 dětí a pak manžela opustila. Jaký je skutečný příběh ženy, jež se díky tomu zapsala do Guinessovy knihy rekordů? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Souboj mezi Ruskem a Spojenými státy

Proto využili svoje tajné služby, aby určily místa, kde by se artefakty a znalosti tohoto typu mohly nacházet. Jedno z nich byla starověká hrobka v Egyptě, konkrétně na náhorní plošině v Gíze. Svoje hledání založila KGB na staré legendě o hrobce boží návštěvy (Tomb of the Visitor God). Podle příběhu narazili dva beduíni během cest na místo posledního odpočinku mimozemského návštěvníka. Jakmile do hrobky vstoupili, okamžitě se jim udělalo zle.

Ještě než v nemocnici podlehli tajemné chorobě, dokázali předat umístění této hrobky. Egyptské úřady pak prodaly tyto údaje ruským spojencům. Ti se na toto místo chtěli dostat dřív, než se to povede americké CIA. V důsledku toho byl tedy rychle ustanoven Projekt ISIS, jehož expedice měla hrobku prozkoumat. K sovětským egyptologům, vědcům a vojákům se přidaly egyptské protějšky, které jim měly s nalezením cíle v terénu pomoci.

Možný nález zakladatele Egypta?

Tyto informace pak ověřil ruský vědec Viktor Ivanovič, který měl přístup k tajným dokumentům KGB. „Neexistují žádné pochybnosti, že malá skupina ruských vědců s vojenskými experty našla v Egyptě v roce 1961 hrobku. Dokumentace ale nikde nezmiňuje, co přesně mělo být nalezeno uvnitř sarkofágu. Jediným zdrojem jsou nejvyšší představitelé KGB. Jen ti vědí, že jsme našli mimozemskou bytost, která zemřela v Egyptě.“

„Došlo k tomu 10 000 let před Kristem.“ Rusko-egyptské výpravě se podařilo hrobku odhalit a podle zpráv zajistila velký počet artefaktů. Podle jednoho ze starších důstojníků KGB bylo odneseno asi 15 krabic plných předmětů. Hieroglyfické nápisy uvnitř byly zkopírovány a následně přeloženy. Bylo mezi nimi i proroctví předvídající návrat okřídleného mimozemského boha. Zpráva také zmiňovala existenci ochranné bariéry.

Existence záznamu, neznámost výsledku

„Během zkoumání zdí jsme zachytili podivnou sílu odporu. Nedokázali jsme to nijak vědecky vysvětlit.“ Nic uvnitř ale nebylo tak zarážející jako mumie samotného boha, která byla opatrně uložena ve velkém sarkofágu. Tělo bylo větší než průměrný Egypťan a radiokarbonová metoda ukázala stáří asi 13 000 let. Podle egyptské mytologie byla první dynastie ustanovena bohem Osirisem, který na Zemi přiletěl v létající lodi.

Je to odkaz na UFO? A pokud ano, opravdu našla výprava mumii zrovna této bytosti? Existuje černobílý záznam, údajně přímo z archivů KGB. Při otevření rakve se uvolnil oblak jedovatého plynu. Členové výpravy se tak vrátili s ochrannými obleky a maskami. Ačkoli není možné ověřit, že tělo skutečně patřilo mimozemskému bohu, forenzní analýza potvrdila pravost záznamu. Do dnešního dne je tak výsledek této expedice neznámý.

Článek Projekt ISIS aneb Jak tajná služba KGB objevila mumifikované tělo starověkého mimozemského „boha“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Objevili bránu do pekla

Původní plán určoval vyvrtat díru do hloubky 15 tisíc metrů. Vrtání započalo v roce 1970 a po prvních čtyřech letech se lidé dostali zhruba do poloviny plánované hloubky. V té době ještě vše probíhalo bez větších komplikací a Sověti věřili, že za další čtyři roky dosáhnou vytouženého cíle. V hloubce 12 tisíc metrů však začaly první problémy.

Nejzávažnější byla nečekaně vysoká teplota, se kterou vědci nepočítali a se kterou si tehdejší technika nedokázala poradit. Prvotní odhady určovaly, že teplota v této hloubce bude dosahovat 100 stupňů. Realita však tyto odhady dalece předčila a skutečná teplota dosahovala 180 stupňů Celsia. Tehdy se začalo říkat, že Sověti narazili na bránu do pekla.

Poklady Zemských hlubin

Přesto se Sovětům povedlo odhalit několik vzácných pokladů zemské hlubiny, které prohloubily lidskou znalost o naší domovské planetě. Hloubkový vrt například odhalil, že se uvnitř Země skrývá velké množství horké minerální vody, která byla téměř všude podél vrtné trasy. Zároveň s ní bylo objevené velké množství různých plynů, včetně helia, vodíku, dusíku a oxidu uhličitého.

V neposlední řadě vědci zjistili, že pod zemskou vrstvou žuly není žádný čedič. Místo něho nalezli v hloubce 6,5 tisíc metrů fosilie. Dodnes nikdo nedokázal vysvětlit, jak se tak hluboko mohly dostat. Zatímco všechny tyto objevy přispěly k rozšíření vědních oborů, údajný nález brány do pekla jen rozdmýchal různé konspirační teorie.

Skutečné peklo v zemském jádru?

První historky o bráně do pekla, kterou objevili Sověti, získaly popularitu v roce 1989. Amerikou tehdy proběhlo několik novinových článků, které detailně popisovaly plynové démony, kteří se z vrtu do pekla objevili a přiměli sovětské vědce, aby projekt opustili. V jednom rádiu se dokonce objevila 17 sekund dlouhá nahrávka lidského nářku a démonických zvuků, které se z hloubky ozývaly.

Redakce VědaŽivě

16 září, 2025

Nehoda na vrtu Byford Dolphin: Jak život pod silným tlakem vedl k jedné z nejděsivějších nehod v historii

Podle kanálu The Why Files se však jednalo pouze o populární legendu, která se šířila především křesťanskými médii v Americe. Skutečné peklo tak možná objeví další generace, které budou ve vrtání s moderní technologií pokračovat.

Článek Vrtný projekt Moholela: Někteří věří, že 15 kilometrů hluboká díra vede do pekla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhadný Rasputin

Rasputin pocházel ze Sibiře. Vydával se za svatého muže a dlouhé roky putoval po celém Rusku jako poustevník. Byl členem fanatické církve, která ke svým praktikám využívala násilí i různé sexuální praktiky. Postupně se dostal až do Petrohradu, kde si velmi rychle získal oblíbenost vyšší šlechty. Přesněji řečeno ženské poloviny tamní vyšší šlechty. Rasputin údajně vyzařoval neodolatelné charisma a ženy doslova žadonily o jeho přízeň. V Petrohradu se proslavil jako svatý muž a léčitel. Díky tomu se časem dostal až k carské rodině.

Nemocný carevič

Mladičký carevič Alexej od mládí trpí závažnou chorobou – hemofílií. Jedná se o poruchu srážlivosti krve, která může zapříčinit smrt i při sebemenším zranění. Alexej kvůli drobné rance doslova bojuje o život, lékaři mu v té době nedokáží nijak pomoct. Nasadí mu nejmodernější lék té doby – acylpyrin. Dnes víme, že acylpyrin se používá na ředění krve, což je přesně to, co malého Alexeje postupně zabíjí. Nakonec to zoufalá carevna nevydrží a povolá ke dvoru vyhlášeného Rasputina, který jako zázrakem mladého careviče vyléčí.

Ve skutečnosti se však o žádný zázrak nejednalo. Rasputin od mladého careviče vyžene všechny doktory i s jejich acylpyrinem. Celou noc se modlí u chlapcovy postele a jeho vyrovnaná sebejistota působí konejšivě jak na mladého pacienta, tak i na jeho hysterickou matku. Díky tomu se chlapec uklidní, klesne mu krevní tlak a krvácení se zmírní až nakonec úplně ustane. Od té doby se Rasputin stane důvěryhodným rádcem carské rodiny. V očích mužské části vyšší šlechty je však jen nebezpečným šarlatánem, kterého se musí zbavit.

Redakce VědaŽivě

21 srpna, 2021

15 prudce jedovatých rostlin a stromů. Jsou smrtelně nebezpečné na pouhý dotek, řadu z nich venku potkáváte

Vražedná hostina

Spiknutí proti Rasputinovi připraví příbuzný carské rodiny, kníže Felix Jusupov. Pozve ho k sobě do domu, kde mu se svými kumpány připraví doslova vražednou hostinu. Koláč i víno, které podávají, jsou nacucané vražednou dávkou kyanidu. Podle legendy Rasputin všechno sám a s chutí spořádá, aniž by to s ním cokoliv udělalo. Zoufalý Felix proto přistoupí k náhradnímu plánu a zastřelí ho. Rasputin má však údajně přežít i tři kulky do hrudi, po kterých uteče a spiklenci ho ještě nějakou dobu nahánějí ulicemi Petrohradu. Po dalších třech střelách padá mystik nakonec mrtvý k zemi. Spiklenci ho pro jistotu ještě hodí do řeky, ve které se definitivně utopí.

Článek Magický Rasputin, kterého bylo nemožné zdolat: Snažili se mnozí, nefungoval na něj ani jed se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kinžál je vlastně upravená balistická raketa

Rusko má prokazatelně funkční hypersonickou zbraň Ch-47M2 Kinžál, právě ona byla první představenou hypersonickou střelou na světě zavedenou do výzbroje. Několik z nich vystřelilo i na Ukrajině, jde tedy jednoznačně o použitelnou zbraň. Na druhou stranu to není klasická hypersonická střela, ale upravená balistická raketa 9K720 Iskander, ovšem odpalovaná z letadel. Balistické rakety hypersonických rychlostí také dosahují, ale za hypersonické označované nejsou, což ale nijak nesnižuje nebezpečnost Kinžálu.

Druhou ruskou hypersonickou střelou má být námořní 3M22 Zircon se schopností zasahovat námořní a pozemní cíle. Má mít dostřel 1 000, možná až 1 500 kilometrů a dosahovat rychlosti až Mach 9. Do výzbroje byla zařazena na začátku roku 2023, kdy byly tyto střely instalované na fregatu Admirál Gorškov. Problém je, že funkčnost této zbraně deklaruje jen Rusko. Očekávalo se, že fregata Zircony odpálí veřejně během cvičení s čínským a jihoafrickým námořnictvem, aby své schopnosti Rusko jasně deklarovalo, ale nic takového se nestalo.

Konstrukce hypersonické střely má řadu úskalí

Experti samozřejmě diskutují o tom, proč Rusko k něčemu takovému nepřistoupilo, když tak rádo předvádí schopnosti svých zbraní. Na základě zkušeností s vývojem hypersonických střel v USA, kde do nich v posledních letech investují velké částky a stále řeší mnohé problémy, vyvozují, že Rusko nemuselo všechny problémy, například zaměřování na dlouhou vzdálenost, zvládnout. Pochopitelně nechce připustit ostudu v případě, že by se během veřejného cvičení jeho špičková zbraň do cíle netrefila.

Druhým důvodem jsou i extrémní ceny hypersonických zbraní, podle některých odhadů by použití 300 hypersonických střel mohlo vyjít na neuvěřitelných 18 miliard dolarů (378 miliard korun). Nikdo si proto nemůže dovolit jejich masovou výrobu a nasazení. Běžné (a to i sofistikované) zbraně vycházejí mnohem levněji. Proto se dá i v budoucnu očekávat jen jejich ojedinělé nasazení ve speciálních případech. Ostatně i Rusko proti Ukrajině vypálilo jen velmi malý počet střel Kinžál, nejspíše kvůli ceně a jejich omezenému počtu.

Článek Putin straší superzbraní, ale Rusko ji dosud veřejně nepředvedlo. Pouhých 300 výstřelů totiž vyjde na 378 miliard korun se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ocelový sud s postelemi se zakope do země

Výrobcem nového ruského krytu je společnost Dorgeotech. Jde vlastně o jakýsi kovový sud se dveřmi a dalším vybavením. Jsou v něm 4 lůžka, kamínka a mohou v něm přebývat čtyři vojáci, v případě odmontování lůžek se počet lidí může zdvojnásobit. Sud stačí jen zakopat dostatečně hluboko pod zem, v tomto případě odolá i dělostřeleckým granátům ráže 152 milimetrů (pravděpodobně i 155 milimetrů) používaným v zemích NATO. Bunkr má antikorozní nátěr a je schopen vydržet 50 let v zemi. Dá se přepravit i na přívěsu.

Rozhodně nejde o žádnou revoluční konstrukci. Podobnou již řadu měsíců dělá protistrana, konkrétně ukrajinská společnost Metinvest patřící ukrajinskému ocelářskému magnátovi Rinatu Achmetovovi. Vyrobila již minimálně stovku krytů ve formě válce, které se zahrabávají asi 1,5 metru hluboko pod zem a nakonec vydrží i těžkou dělostřelbu. Je v nich místo pro 6 vojáků a i oni tu najdou postele nebo třeba kamínka.

Rusko se připravuje na obranu

Výroba podobných zařízení na obou stranách svědčí o tom, jak je dělostřelectvo i v moderní válce zásadní zbraní, ačkoli v minulosti řada odborníků zastávala názor o jeho ústupu ze slávy. Fakt, že Rusko vytváří podobné konstrukce, naznačuje, že nepočítá s brzkým koncem války a snaží se také budovat opevnění na obranu anektovaných území. Řada expertů předpokládá, že ukrajinská armáda i za pomoci techniky dodané spojenci a jimi vycvičených vojáků někdy v průběhu jara chystá velkou ofenzivu.

Muže a ženy sloužící v minulosti v československé armádě ale nemohou nějaké mobilní bunkry určené pod zem nijak překvapit. Už v 60. letech ČSLA disponovala krytem s označením PÚ-68 na korbě nákladního vozu, do vykopaného příkopu ho spouštěl jeřáb. Nástupce ÚP-82 z 80. let poskytoval i ochranu proti zbraním hromadného ničení a ke spuštění ani jeřáb nepotřeboval. Dokázal se z příkopu dokonce i sám vyhrabat. V případě nouze se sem vešlo až 20 vojáků a bunkry se daly vzájemně propojovat.

Článek Rusko představilo bunkr do obranných pozic, který vydrží odstřelování těžkým dělostřelectvem. Ukrajina ho ale měla už dávno před ním se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bomby u Avdijivky ničí bunkry

Přesně naváděné pumy ruské letectvo opakovaně použilo u silně opevněné Avdijivky, na niž se invazní síly již měsíce snaží neúspěšně útočit. Svojí konstrukcí jim pumy mohou úkol usnadnit, protože díky své přesnosti a ničivé síle mohou zničit i silně opevněné pozice uvnitř domů nebo betonové bunkry. Některé takové cíle se jim podle všeho opravdu podařilo zlikvidovat. Některé zprávy naznačují, že pumy byly použity i na začátku války na Ukrajině na jaře roku 2022.

Pumy UPAB-1500B jsou poměrně novou zbraní, poprvé byly představeny v roce 2019. Jedná se o těžkou leteckou bombu o hmotnosti 1 500 kilogramů, její bojová hlavice má mít hmotnost 1 010 kilogramů, což již samo o sobě zajišťuje velkou ničivou sílu. Puma může explodovat při zásahu cíle, ale lze na ní nastavit i zpoždění. Toho lze využít při ničení bunkrů a budov, kdy nejprve díky své hmotnosti pronikne dovnitř a teprve poté exploduje, což je nesmírně účinné.

Nosičem bomb mohou být různá letadla

Bomby mohou nést různé typy sovětských nebo ruských letounů, používají se například na bojových letounech Suchoj Su-35 Flanker-E nebo bombardérech Suchoj Su-24 Fencer. Letouny s pumou musí vystoupat do výšky zhruba 14 kilometrů, odkud ji shazují. Je přibližně 5 metrů dlouhá a má po stranách 4 křídla a pak menší na ocase. To jí umožňuje po shození klouzat, a to až do vzdálenosti 50 kilometrů od místa vypuštění. Nosič se tak dokáže držet stranou od řady typů protivzdušné obrany a při bombardování zůstat v relativním bezpečí.

Puma je naváděna za pomoci systému GLONASS, po odhození se již pilot o její zaměření nijak nestará. Není známo, jaké přesnosti dosahuje, ale podle dostupných zpráv je zbraň přesná. Nevýhodou navádění je skutečnost, že se dá využít jen proti stacionárním cílům. UPAB-1500B se také nehodí k běžnému bombardování, protože tento typ munice je většinou velmi nákladný, bylo by to plýtvání cennými zdroji. Dá se navíc předpokládat, že ve výzbroji letectva těchto pum bude jen velmi omezené množství.

Článek Nová ruská klouzavá puma je nesmírně efektivní proti bunkrům. Letadlům umožňuje se držet mimo dosah protiletadlové obrany se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ruské letectvo spoléhá na moderní střely

Nová taktika má být podle ruských médií postavena na schopnostech moderních střel vzduch-vzduch krátkého, středního a dlouhého doletu a na jejich speciálním použití. Podle ruských odborníků mají tyto střely nové naváděcí hlavice a značně tak předčí schopnosti ukrajinského letectva. Ruská letadla mají čekat na ukrajinská, až se přiblíží k bojové oblasti, a pak na ně díky svým schopnostem zaútočit.

Ruská taktika dle všeho spočívá v tom, že ruská letadla létají v ruském vzdušném prostoru, z dosahu ukrajinské protivzdušné obrany. Nad Ukrajinu je totiž Rusko již řadu měsíců nepouští, protože se obává silné protivzdušné obrany. Podle tvrzení Ukrajinců již měla zlikvidovat přes 300 ruských letadel a téměř stejný počet vrtulníků. Střely vzduch-vzduch pak ruské letouny opět vypustí z bezpečné vzdálenosti.

Teoreticky je to možné, protože hlavně nové ruské letouny jako Suchoj Su-57 Felon a asi nová verze Suchoj Su-35SM mají radary typu AESA, jsou tedy mnohem schopnější než radary starších ukrajinských letadel. Ale i další ruská letadla mají radarové vybavení lepší. Mohou tedy nepřítele zaměřit na dlouhou vzdálenost. Nové letouny pak mohou použít i radarem naváděnou střelu vzduch-vzduch jako R-37M s dosahem až 400 kilometrů a velmi vysokou rychlostí. Zbraň podobných parametrů také Ukrajina nemá.

Rusko zvládá sestřelit i vlastní letadla

Ovšem i Rusko ztrácí své letouny. Například 3. března bylo na video zaznamenáno sestřelení moderního ruského stíhacího bombardéru Suchoj Su-34M Fullback. Zajímavá na tom je skutečnost, že ho podle všech indicií sestřelila palba ruské, nikoli ukrajinské protivzdušné obrany, což je fatální, ale ne první chyba ruských protiletadlovců. Další záběry z 15. března pak ukazují sestřelení ruského bitevního letounu Suchoj Su-25 Frogfoot Ukrajinou.

Není pochyb, že obě letectva mají za poslední rok války významné ztráty, a hlavně to ukrajinské bude značně oslabené. Rusko zvládá vyrábět nové stroje, jako jsou Su-57, Su-35 nebo Su-34, ale rozhodně ne v počtech, které ztrácí. Ukrajina žádá západní spojence o dodávky letadel. Polsko slíbilo poslat své MiG-29, podobný krok zvažuje i slovenské vláda. O tom, zda Ukrajina dostane i západní stíhací letadla, ale ještě žádná vláda nerozhodla.

Článek Ruské letectvo během měsíce údajně sestřelilo 12 ukrajinských letadel a vrtulníků. Jenže Rusko o svých úspěších často lže se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ruský raketomet na kladení min zničil dron

O tom, že byl ruský raketomet nasazený do bojů na Ukrajině, ruská média informovala kolem 11. prosince 2022. Záběry zveřejněné Ukrajinou 3. března 2023 ukazují, že se jim podařilo nedaleko Záporoží raketomet zničit. Spolu s odpalovacím zařízením protivzdušného systému Tor-2 ho objevil ukrajinský dron a na zařízení svrhl minimálně 3 improvizované pumy. Záběry ukazují, že raketomet musel být zničený, protože evidentně hoří. Podle některých informací ale mohl být odobný systém zničený již na jaře 2022.

ISDM Zemledeliye je novou zbraní a do výzbroje ruské armády byl zařazený kolem roku 2020. Nebude tedy v ruských ozbrojených silách nijak početný. Jeho úkolem je vystřelovat speciální rakety obsahující miny. Mohou být jak klasické protipěchotní, tak protitankové. Jsou umístěné ve speciálním kontejneru a nad cílem se rozptýlí a následně prostor zaminují. Lze tak během velmi krátké chvíle zaminovat velmi rozlehlý prostor.

Rozmístěné miny se v nastaveném čase zničí

Systém tvoří dva odpalovače. Každý je tvořený 25 odpalovacími trubicemi, které jsou umístěné na podvozku KamAZ-6560 8×8 s pancéřovanou kabinou. Jedno vozidlo je tedy schopno odpálit 50 raket ráže 122 milimetrů s dosahem 5 až 15 kilometrů. Uvnitř jsou miny nazývané POM-3 Medallion. Jejich výhodou je fakt, že jsou samozničitelné, neměly by tedy za sebou zanechávat trvale zaminovaný prostor, což je nebezpečné hlavně po konci válečného konfliktu. Autodestrukci je možné nastavit v rozmezí 8 až 24 hodin.

Taktika dálkového kladení min za pomoci raketometu není nová, používala ji třeba sovětská armáda v Afghánistánu při útocích proti mudžahedínům, kdy zaútočila z jednoho směru na určitou oblast, ale prostor kolem ní zaminovala, aby bojovníci nemohli uniknout. Ukrajina měla taktiku dálkového kladení min úspěšně využít při únorových bojích u Vuhledaru, kdy se jí podařilo zlikvidovat velké množství ruské obrněné techniky a tanků buď samotnými minami, nebo cílenými útoky na kolony v záměrně nezaminovaných koridorech.

Článek Rusko má speciální raketomet na dálkové kladení min. Když ho ale nasadilo na Ukrajině, první se zničil zhruba po 3 měsících se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Armáda chtěla náhradu plamenometů

Konstrukce raketometu TOS-1 pochází ještě z doby Sovětského svazu, kdy si armáda přála zbraň nahrazující plamenomet. Nevýhodou plamenometu bylo, že měl dosah maximálně desítky metrů, což bylo pro obsluhu velmi riskantní. S pomocí nového systému armáda chtěla ničit dobře zakopané a opevněné jednotky, na které by nestačila palba dělostřelectva, na delší vzdálenost. Nakonec zvítězila myšlenka salvového raketometu vyzbrojeného těžkými raketami s termobarickou hlavicí.

Termobarické zbraně fungují zcela jinak než klasické s explozivní hlavicí. Jejich obsahem je silně hořlavá směs. V cíli ji zbraň v prvním kroku rozptýlí do aerosolového oblaku a ten poté malým výbuchem zapálí. Vše uvnitř plamenů samozřejmě shoří, ale prudké hoření vyvolá v okolí i silný podtlak, jehož účinky doslova trhají na kusy vnitřní lidské orgány. Proti účinku podtlaku se není možné ukrýt, proto je použití termobarických zbraní v zastavěné oblasti považováno za válečný zločin. Ale ruská armáda je zde přesto nasazuje.

Záběry ze zničení raketometu TOS v okolí ukrajinského města Vuhledar jasně dokazují, co se stane, pokud je systém zasažen. Raketomet vzplane vysokým plamenem a následně vybuchují rakety naplněné hořlavou látkou. Šance tříčlenné osádky na přežití je v tu chvíli téměř nulová. Raketomet je sice umístěný na podvozku tanku T-72, aby byl co nejvíce odolný, ale zásahu protitankovou zbraní nebo dělostřeleckým granátem není samozřejmě schopen odolat.

Raketomet TOS-1 má malý dostřel

Nevýhodou raketometu TOS-1 je jeho malý dosah, střely z něho většinou doletí maximálně do vzdálenosti 5 kilometrů, musí se tedy přiblížit k cíli, i když modernizovaná verze TOS-1A už má dosah 10 kilometrů. Pokud je raketomet blízko fronty, je i v dostřelu moderních protitankových zbraní, jako jsou střely FGM-148 Javelin nebo Stugna-P. U Vuhledaru, kde byl raketomet zničen, mají mnoho ruských obrněnců na svědomí i miny.

Raketomet TOS-1 má odpalovač na 30 střel, modernizovaná verze pak na 24 raket ráže 220 milimetrů. Protože systém používá tankový podvozek, má velmi dobrou mobilitu i v těžkém terénu, i když celková hmotnost zbraně je přes 45 tun. Pohybuje se rychlostí až 60 kilometrů v hodině po silnici a dojezd je 500 kilometrů. Na místo bojů ho vojáci většinou přepravují na vlacích, případně kamionech s návěsem.

Článek Ukrajincům se povedlo zničit termobarický raketomet TOS-1. Jeho výbuch vypadal jako ohňostroj se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ve výzbroji je Palantin jen 4 roky

Systém Palantin je patrně nejmodernější zbraní svého typu ve výzbroji ruské armády a ruská média dokonce opakovaně tvrdí, že nemá ve světě obdobu. Do výzbroje byl zavedený v roce 2019, jde tedy o velmi novou zbraň. Kolik kusů má ruská armáda ve výzbroji, není jisté, ale je jich pravděpodobně jenom několik. Palantin měl být poprvé do bojů na Ukrajině nasazený v létě, pravděpodobně v červnu 2022.

Vojáci ze 128. samostatné horské zakarpatské brigády v únoru 2023 zveřejnili video ukazující zničení systému Palantin přesnou dělostřelbou. S největší pravděpodobností jeho osud zpečetil zásah naváděným dělostřeleckým granátem M982 Excalibur. Právě k ničení takto hodnotných cílů jsou tyto poměrně drahé projektily s dostřelem i přes 50 kilometrů určené. Kde přesně ho dělostřelci zasáhli, není jisté, některé údaje mluví o Chersonské oblasti.

Palantin ruší až na vzdálenost tisíc kilometrů

Co přesně systém Palantin umí, je samozřejmě tajné, dá se vycházet jen z tvrzení ruských médií. Podle nich dokáže potlačit radiokomunikační a elektronické zpravodajské systémy na vzdálenost až 1 000 kilometrů. Měl by být schopen také přesně zaměřit komunikaci nepřítele, rušit jeho celulární schopnosti, tedy systém mobilních telefonů a internetu. Zároveň má zvládat přerušit komunikaci mezi operátorem a drony nebo znemožnit přesné navádění munice.

Některé zdroje tvrdí, že v mnoha oblastech Ukrajina přišla o velké počty dronů, protože ruská armáda účinně používala své systémy elektronického boje. Ve výzbroji jich má celou řadu, Palantin má být tím nejnovějším. Na druhou stranu záběry zničení Palantinu ukazují, že k němu musel dron proniknout a zasáhl ho přesně naváděný projektil. Je to překvapující, protože při cvičeních měla ruská armáda postavení Palantinu běžně chránit několika systémy protivzdušné obrany, aby právě takové situaci zabránila.

Článek Ztráta nového systému elektronického boje Palantin musí Rusko bolet. Rušení komunikace a elektroniky je stále důležitější se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Až poslední letouny Su-57 mají správné motory

Vývoj a výrobu letadel Felon provázelo mnoho komplikací a neuvěřitelně se protahovala. Prototyp poprvé vzlétl již v roce 2010, ale první sériově vyrobené stroje byly do výzbroje letectva zavedeny až na konci roku 2020. V současné době Rusko disponuje desítkou prototypů a 11 sériově vyrobenými stroji. Nejspíše jen poslední 4 z nich jsou ale ve finální verzi s novými motory a dalším vylepšením, protože předchozí stroje používaly starší upravené agregáty z letounu Suchoj Su-35 Flanker-E.

Jak přesně poroste produkce letadel Su-57, není jasné, ale v letošním roce jich má letectvo dostat 10 dalších. Některé údaje mluví i o 14, do konce příštího roku by jich mohlo být 44 sériově vyrobených plus desítka starých prototypů. I když je nárůst výroby znát, například konkurenčních Lockheed Martin F-35 Lightning II již je kolem 900 a počet se rychle zvyšuje a čínských Chengdu J-20 Mighty Dragon již přes 200. Na tyto počty se nemá ruské letectvo jak dostat.

Ačkoli letounů Su-57 bude stále relativně málo, rozhodně se nevyplatí je podceňovat. V některých oblastech mají velmi dobré parametry. Ačkoli je vždy nutné myslet na to, že se vychází z ruských údajů, které často záměrně přehánějí. Ovšem vylepšený typ letounu s novým motorem bude nejen velmi obratný, ale jeho rychlost by mohla teoreticky dosahovat až Mach 2,4 a měl by mít i o něco větší dostup než dosud uváděných 20 kilometrů.

Letoun Su-57 je silně vyzbrojený

Co je určitě silnou stránkou ruského letadla, je jeho výzbroj. Ve své vnitřní šachtě může nést 6 druhů raket, čímž si zachová schopnost stealth. Je to stejný počet jako u čínského stroje, ale americký F-35 má místo jen pro 4 střely. Ruský letoun požívá i protiletadlové střely R-37M naváděné radarem s dosahem až 400 kilometrů, což je nejvíce na světě. Poslední 4 dodané stroje mají mít údajně schopnost odpalovat i hypersonické střely Kh-47M2 Kinžál určené pro útoky na pozemní cíle, které současná protiraketová obrana nedokáže zastavit.

Ovšem většina odborníků se shoduje, že jsou parametry, v nichž letoun může zaostávat. Jednou je schopnost stealth a dále jeho radary, i když i ty se měly u poslední verze dočkat vylepšení, a dokonce i schopnosti rušit přístroje nepřítele. Ale odhaduje se, že hlavně americký letoun ho v této oblasti a ve sdílení dat předčí. O tom, jaké letadlo je lepší, může ale rozhodnout jen reálný střet. Ovšem v boji se žádné letouny páté generace ještě nikdy nestřetly.

Článek Rusko zrychluje výrobu letounu páté generace Su-57. Za Západem nebo Čínou ale bude stále značně zaostávat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Krasnopol do houfnic měl již Sovětský svaz

Munice Krasnopol není žádná novinka, jelikož ji do výzbroje zavedla v druhé polovině 80. letech již sovětská armáda, ačkoli v té době měla menší dosah než nyní. Jde o munici určenou pro děla ráže 152 milimetrů, jakými jsou třeba samohybné houfnice 2S3 Akatsiya a 2S19 Msta-S nebo tažené 2A65 Msta-B. Protože je má ve výzbroji i Ukrajina, byly zaznamenané případy použití Krasnopolu ukrajinskými dělostřelci proti ruským jednotkám. Existují i varianty nabíjené do děl ráže 155 milimetrů používaných třeba v zemích NATO.

Nejnovější verze Krasnopolu dnes umí zasahovat cíle do vzdálenosti až 25 kilometrů, což je ale mnohem méně než 50 kilometrů u známých amerických granátů M982 Excalibur používaných Ukrajinou. Liší se i systém navádění. U americké munice jde o GPS, a i když Krasnopol pomocně využívá systém GLONASS, jeho hlavním typem navádění je laserové. To znamená, že cíl musí být označen laserovým paprskem. Stará se o to buď pozemní obsluha, nebo mohou být laserové značkovače na dronech, jakým je Orlan 10.

Projektil Krasnopol najde laser mířící na cíl

Když chtějí ruští dělostřelci Krasnopol použít, musí vědět, v jaké oblasti se jejich cíl nachází, a někdo ho zároveň musí označit laserem. Projektil pak ze svého děla vypálí do zadané oblasti a v ní se hledací hlava snaží najít značkovací laser. V okamžiku, kdy ho nalezne, za pomoci 4 vyklápěcích křidélek a 4 stabilizátorů upraví dráhu projektilu. Výhodou je, že pokud laser míří na pohyblivý objekt o rychlosti menší než 36 kilometrů v hodině, je možné zasáhnout i ten. Takovou možnost americký M982 nemá.

Možnost zasahovat pohybující se objekty by mohla být klíčová v boji s tanky, které Západ hodlá v nejbližší době Ukrajině dodat. Bojová hlavice Krasnopolu má hmotnost 11 kilogramů, což je dost na to, aby prorazila pancéřované stropy tanků, jako je M1 Abrams. Ruská média navíc tvrdí, že v roce 2023 by měli mít dělostřelci munice typu Krasnopol mnohem více než v předchozím roce, protože se o její výrobu bude starat koncern Kalašnikov. Navíc Krasnopol není vhodný jen proti tankům, s jeho pomocí lze ničit třeba bunkry či sklady munice.

Článek Přesně naváděnou munici do děl mají nejen Ukrajinci. Rusko se již léta spoléhá na laserem naváděné projektily Krasnopol se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Letouny Su-24 mají měnitelný tvar křídel

Vývoj nového taktického bombardéru Sověti začali již na začátku 60. let, protože jejich tehdy využívané letouny nebyly vhodné pro přesné bombardování. Jejich myšlenkou bylo postavit rychlý nadzvukový stroj, aby mohl svojí rychlostí unikat protiletadlové obraně, a to i v nízkých výškách. Stroj měl zároveň unést těžký náklad zbraní. Když se v USA objevil koncept variabilního křídla umožňujícího zachovat dobré letecké vlastnosti letadla při různých rychlostech změnou tvaru křídel, konstruktéři se ho rozhodli napodobit.

Letounu Su-24 to umožnilo dosahovat nejen vysoké nadzvukové rychlosti, ale nepotřeboval ani dlouhou přistávací a startovací dráhu. Právě této vlastnosti dle všeho využil před nedávnem pilot ruského stroje Su-24 zasaženého protiletadlovou střelou do levého motoru. Díky schopnosti letadla udržet se ve vzduchu i při velmi nízké rychlosti se mu ho v pořádku podařilo posadit na letiště, ačkoli nemohl použít klapky a další vybavení. Podle názoru expertů je letoun silně poškozený, ale po opravě se bude moci vrátit do boje.

Nadzvukový let u země není pro Su-24 problém

Letadla slouží již od roku 1974, i když za tu dobu byla různým způsobem upravena. Kromě států bývalého SSSR je měl třeba Irák nebo Libye. Letadlo je 22,53 metru dlouhé a rozpětí jeho křídel může dosáhnout až 17,64 metru. Ve vysoké výšce může létat rychlostí až Mach 1,6, při přízemním letu pak Mach 1,06. Stroj pohání dvojice motorů, a to nejspíše zachránilo i ruský letoun, protože ho pravděpodobně lehká z ramene odpalovaná střela zasáhla do jednoho motoru, ale druhý zůstal nepoškozený.

Letadlo má rychlopalný kanon ráže 23 milimetrů se zásobou 500 ran a na svých 9 závěsnících může nést až 8 tun různé výzbroje. Jedním typem jsou rakety vzduch-vzduch pro boj na krátké vzdálenosti, ale především zbraně pro ničení pozemních cílů. Jedná se o různé druhy neřízených raket, ale i naváděné střely jako Ch-23, Ch-29 a další, naváděné i nenaváděné pumy, případně střely proti radarům. Ve výzbroji je má i ruské námořnictvo, umožňují nosit i protilodní střely Ch-31.

Článek Video: Bombardér Su-24 byl těžce zasažen protiletadlovou střelou, a přesto přežil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kazetovou munici Ukrajina většinou nedostává

Představa, že západoevropské země takové zbraně Ukrajině dodají, je víceméně nemyslitelná a pravděpodobně je ve svých arzenálech nemají. I když například USA by ve skladech takovou munici mít měly, ale třeba střely do raketometů HIMARS, ač existují i v podobě kazetové munice, byly Ukrajině dodány jen ve verzi nekazetové. Ale záběry na sociálních sítích ukazují, že Ukrajinci mají a používají například izraelské minometné kazetové granáty M971.

Kazetová munice je speciálním druhem munice, která nemá klasickou výbušnou hlavici. Místo ní obsahuje kontejner s takzvanou submunicí. Kontejner se nad cílem otevře a submunici doslova rozhodí na velikou plochu. Submunice může být klasicky výbušná, ale i protipancéřová, zápalná nebo jiného typu. Problémem je, že některé kusy často neexplodovaly a zůstávaly nebezpečné léta po konfliktu. Proto vznikla v roce 2008 Dublinská úmluva zakazující tento typ munice. Ale Rusko ani Ukrajina ji nikdy nepodepsaly a nemusí se jí řídit.

Pravdou zůstává, že i přes skandál v podobě ukrajinské žádosti je to především Rusko, které v konfliktu na Ukrajině tento tento typ munice velmi často používá. Vystřeluje ji například z těžkých salvových raketometů Tornádo či Smerč. Podle organizace Human Rights Watch ruské jednotky tuto munici použily i při odstřelování měst jako Charkov, Kramatorsk a Derhači, což si vyžádalo i oběti mezi civilisty.

Bílý fosfor vytvoří děsivý hořící déšť

Fosforová munice je jiným druhem kontroverzní zbraně a její použití není zakázané, ale podle mezinárodního výkladu odporuje ženevským konvencím v případě, že je použita v zastavěných oblastech. Jde o zbraně, jejichž hlavní složkou je bílý fosfor. Je nejen jedovatý, ale na vzduchu je samovznětlivý. Munice, případně letecké pumy jím naplněné se v cíli rozletí a celé okolí pak doslova zasype hořící déšť.

Exploze fosforové munice jsou velmi specifické a videa z Ukrajiny dokazují, že Rusko tento druh munice použilo, a to i v zastavěných oblastech. Lidé zasažení hořícím bílým fosforem většinou utrpí velmi silné popáleniny. Hořící fosfor je takřka nemožné uhasit, například polití vodou je absolutně neúčinné, a i když zhasne, po přístupu ke vzduchu znovu vzplane. Pomocí je jen vyříznutí zasažené tkáně, navíc popáleniny fosforem se velmi obtížně hojí.

Článek Ukrajina požádala o zakázanou kazetovou a fosforovou munici. Rusko ji využívá poměrně často se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zničených MiG-29 mohla být až desítka

Kolik letadel na videu je není zcela jasné, ale některé zdroje mluví až o 10 strojích. To je pro Ukrajinu velmi citelná ztráta, protože na začátku ruské invaze měla ve výzbroji 43 MiG-29 a jednalo se o nejpočetněji zastoupený letoun. Ovšem není jasné, ze kdy video uveřejněné v únoru 2023 pochází. Tvrzení, že z léta 2022, nejspíše neodpovídá, jelikož na stromech není vidět listí. Může jít tedy o záběry z prvních měsíců ruské invaze, kdy se Rusko častěji soustředilo na vojenské cíle. Podivné také je, proč více strojů stálo natěsnáno na jednom místě.

Letouny MiG-29 byly v SSSR zařazené do výzbroje v roce 1983 a ve své době patřily mezi světovou špičku. V současnosti jsou již ale považovány za zastaralé, zvláště pokud se jedné o nemodernizované typy. Letoun má velmi dobrou manévrovatelnost, jeho rychlost je až Mach 2.3, ale nemá příliš dlouhý dolet. Má však již dnes zastaralý radar, není schopen používat nejnovější typy zbraní a unese jen menší náklad pro útok na pozemní cíle. Ukrajinští technici ho ale byli schopni upravit třeba pro použití protiradarových střel AGM-88 HARM.

Rusko může letadla najít pomocí satelitů

Zveřejněné video, i když možná téměř rok staré, může mít dopad na prosby ukrajinských představitelů u západních spojenců o dodávky bojových letadel. Nejčastěji se mluví o amerických General Dynamics F-16 Fighting Falcon, ale v úvahu samozřejmě připadají i jiné stroje. Západní politici mohou mít obavy, zda by Rusko nebylo schopné letadla svými útoky podobně zničit. Odhalit umístění letadel na libovolném letišti Rusko za pomoci svých satelitů dokáže, stejně tak jako na cíl zaútočit řízenými střelami.

Problémem většiny západních strojů je skutečnost, že potřebují velmi kvalitní letiště, a těch je na Ukrajině jen několik. Například MiG-29 mohou startovat i z provizorních ploch. Cílů pro ruské útoky by byl jen omezený počet, protože F-16 by se nedaly rozptýlit na mnoho míst. Ukrajinská protivzdušná obrana sice značně zesílila, ale ani tak nedokáže zastavit všechny ruské řízené střely. U některých typů jako Ch-22 nebo Kh-47M2 Kinžál toho ani není schopna. Na druhou stranu by silnější letectvo Ukrajině jistě poskytlo některé výhody.

Článek Video: Ukrajinci při ruském útoku přišli o několik bojových letadel MiG-29 na letišti. Zbyla z nich doslova hromada šrotu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Po poklesu dovozu čipů jejich počet narostl

Před invazí na Krym a rozpoutání konfliktu na Donbase Rusko dováželo měsíčně čipy v hodnotě kolem 35 milionů dolarů (775 milionů korun) měsíčně. Na konci roku 2022 tato hodnota činila kolem 33 milionů dolarů (665 milionů korun) a předpokládá se, že v roce 2023 bude hodnota na úrovni doby před embargem. Ačkoli po invazi dovoz těchto klíčových součástek klesl skoro na třetinu, Rusku se během roku podařilo obstarat si náhrady.

Největším dodavatelem čipů je dnes Čína, odkud nyní pochází kole 72 procent čipů, proto nemá západní embargo na tyto dodávky vliv. Je samozřejmě otázka, jak kvalitní jsou čínské čipy a na co je lze použít, ale zdá se, že jde o adekvátní náhradu. Další se do Ruska dostávají přeprodejem ze zemí, jako je Turecko, Uzbekistán a další. Podobné to bude i u dalších klíčových položek, jako jsou integrované obvody, polovodiče nebo některé suroviny.

O tom, že se klíčové technologie do Ruska dostávají, svědčí i pokračující výroba moderních zbraní. Ačkoli Rusko vede náročný vojenský konflikt, je schopné do Indie dodávat objednané systémy protivzdušné obrany S-400. Je ovšem pravda, že ztráty těchto systémů jsou na Ukrajině minimální. Do Íránu zase Rusko slíbilo prodat moderní stíhací letouny Suchoj Su-35 Flanker-E a pro svoje ozbrojené síly produkuje i letadla páté generace Suchoj Su-57 Felon. Vyrábí i různé typy naváděných raket vystřelovaných na Ukrajinu.

Mnohé čipy jsou do civilních výrobků i zbraní

Statistická data i poznatky některých expertů naznačují, že Rusko má přístup k mnoha vyspělým technologiím čínského průmyslu. Často jde o věci takzvaného dvojího využití použitelné jak v civilním sektoru, tak v obranném. Čína se tak může tvářit, že Rusku žádné zbraně nedodává, ale ve skutečnosti jeho zbrojní výrobě významně pomáhá. Očividným příkladem mohou být dodávky čínských civilních dronů. Jdou jednoduchou úpravou použít například k průzkumu, případně z nich je možné udělat improvizované sebevražedné drony.

Některé komponenty a součástky směřující z Číny do Ruska jsou jasně vojenského charakteru. Příkladem mohou být navigační zařízení do vrtulníku Mil Mi-17 nebo čínské antény používané do systému RB-531BE pro radioelektronické potlačení radiokomunikačních systémů. Spojené státy v poslední době varují, že by Čína nakonec mohla na Ukrajinu dodávat i zbraně nebo munici, což by na vývoj konfliktu mohlo mít velký vliv.

Článek Rusko dováží téměř stejné množství čipů jako před embargem. Většina z nich je z Číny, ale také se různě přeprodávají se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kinžál není klasická hypersonická zbraň

Ačkoli se o Kinžálu často mluví jako o hypersonické zbrani, není to tak úplně pravda. Ovšem ne z toho důvodu, že by hypersonické rychlosti nedosahovala – může létat rychlostí Mach 10 až 12, což je až 14 700 kilometrů v hodině. Jde o to, že nemá klasickou konstrukci hypersonické zbraně, ale je to spíše upravená balistická raketa odpalovaná z letadel. Balistické rakety běžně hypersonických rychlostí dosahují, ale jako o hypersonických zbraních se o nich nemluví.

Kinžál má mnoho věcí společných s balistickou raketou 9K720 Iskander, která je ovšem odpalovaná z pozemních stanovišť. Existenci nové superzbraně, jak ji často označuje propaganda, Rusko odhalilo v roce 2018, do služby ji zařadilo již údajně rok předtím. Střela má za úkol překonat i tu nejpokročilejší protiraketovou obranu, a to svojí rychlostí a schopností v závěrečné fázi letu manévrovat, ale i obtížnou možností zaměření kvůli vysokou rychlostí vytvářenému plazmovému oblaku.

Střela je zhruba 2 tuny těžká a má hlavici o hmotnosti 500 kilogramů – a může nést i hlavici jadernou. Je odpalována z letadel, konkrétně z upravených nejrychlejších stíhacích letounů světa Mikoyan MiG-31 nebo bombardérů Tupolev Tu-22M. V budoucnu by ji měly nosit i bojové letouny páté generace Suchoj Su-57. V případě odpálení ze stíhačky má dolet kolem 2 000 kilometrů a z bombardéru až 3 000 kilometrů. Přesnost střely má být jeden metr, ale tento údaj není potvrzený a může být o něco nižší.

Kinžálů bude jen malá hrstka

Rusko ale až na několik výjimek, a to hlavně na začátku konfliktu, Kinžály na Ukrajině nepoužilo. Přitom ve velkém ničí její infrastrukturu a mnoho ze střel Ukrajina sestřelí, čehož by v případě Kinžálů schopna nebyla, protože s nimi si neporadí ani americký MIM-104 Patriot. Podle analytiků je hlavním důvodem nedostatek těchto zbraní. Rusko jich podle nejoptimističtějších odhadů vyrobilo maximálně 150, i když přesný počet nikdo nezná.

Protože jich je tak málo, musí si je Rusko doslova šetřit pro případ mnohem horšího konfliktu, než je invaze na Ukrajinu, především pro případ střetu se zeměmi NATO. Pokud by je vyplýtvalo na Ukrajině, jeden ze svých strašáků vůči Západu by ztratilo, což je pozice, do které se nechce dostat. Používá je tedy hlavně tak, že nechává startovat letouny s Kinžály v podvěsu, ale nevystřeluje je a drží své oponenty v nejistotě. Tato situace bude trvat, dokud se proti Kinžálu nenajde obrana, ovšem hotová bude nejdříve v řádu let.

Článek Rusko má ve výzbroji hypersonické střely Kinžál. Ale až na výjimky je na Ukrajině nepoužívá a nejspíš ani nebude se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Modernizace využije technologie páté generace

Současná verze letadla Su-35S je páteří ruského letectva již několik let a Rusko ji srovnávalo s těmi nejlepšími západními stroji čtvrté generace. Ukazuje se ale, že to není pravda a minimálně za některými západními letadly v určitých parametrech zaostává. Situaci má změnit současná modernizace za použití mnoha technologií vyvinutých pro Su-57. Informace o schopnostech budoucích SU-35SM ale pocházejí jen z ruských zdrojů a je nutné je brát s rezervou, protože často nebývají přesné nebo nadmíru přehánějí.

Modernizovaný Flanker-E by podle nich měl dostat vylepšený motor, a navíc by měla klesnout jeho hmotnost, protože v konstrukci budou mnohem více využity kompozitní materiály. Takovéto úpravy budou jistě znamenat dostup letounu do vyšších výšek než současných 18 kilometrů a nejspíše i zlepšení již tak vynikající manévrovatelnosti stroje. Letoun má být také natřený speciálním materiálem pohlcujícím radarové paprsky, což má snížit jeho zaměřitelnost radarem.

Ovšem nelze si představit, že se z Su-35 rázem stane letoun se schopností stealth, protože tu zajišťuje nejen materiál, ale hlavně tvar letadla. A ten se nemění. Navíc i letouny páté generace se schopností stealth tuto schopnost ztrácí, pokud nemají zbraně umístěné jen v trupu, ale i zavěšené na vnějších závěsných bodech, což je běžné umístění zbraní u Su-35. Co pomoci pilotům určitě může, je avizovaná instalace nového systému elektronického boje, ale je samozřejmě otázka, jaké bude mít přesně schopnosti.

Nový radar bezesporu zvýší schopnosti Su-35

Velkým přínosem pro schopnosti letadla bude instalace radaru typu AESA vycházejícího z radaru v Su-57. Ačkoli radar současného Su-35 typu PESA je nejspíše nejlepším svého druhu na světě, například v testech v Egyptě v roce 2021 se ukázalo, že na radary AESA francouzských Dassault Rafale rozhodně nestačí. Radary AESA jsou citlivější a mívají větší dosah. Piloti navíc budou mít k dispozici širokoúhlé displeje, novou navigaci a komunikaci. Hlavně pro boj s letadly páté generace pak bude sloužit optický infračervený lokátor.

Kromě toho dostane Su-35SM možnost odpalovat nejnovější ruské střely vzduch-vzduch jako R-77M s dosahem 160 kilometrů, ale hlavně R-37M s dosahem 320 kilometrů. Jelikož nejmodernější americké protiletadlové střely AIM-120D AMRAAM mají dosah jen 180 kilometrů, mohou dát zbraně ruským pilotům velikou výhodu. Opravdové schopnosti modernizovaného Su-35SM se ale nakonec ukáží až v boji.

Článek Rusko modernizuje letoun Su-35. Schopnostmi se přiblíží letadlům páté generace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

BMP-3 existuje v mnoha verzích

Vozidlo BMP-3 bylo do výzbroje sovětské armády zařazené již v roce 1987. Jeho konstruktéři použili několik neobvyklých, ale ne vždy šťastných řešení. Každopádně postavili obrněné vozidlo na pásovém podvozku, které patří k nejsilněji vyzbrojeným na světě. Během více než třech desítek let prošla BMP-3 mnoha úpravami a existují v řadě verzí. Poslední začala do výzbroje ruské armády přicházet na konci roku 2022.

Jejím charakteristickým znakem je výrazně zvýšená ochrana. Vozidlo je na mnoha místech vybaveno takzvanými slat mřížemi. Jejich úlohou je ochrana proti střelám s kumulativní hlavicí. Přivedou ji k výbuchu až několik desítek centimetrů před samotným pancířem, a oslabí tak její sílu. Fungují hlavně proti slabším netandemovým hlavicím. Vozidlo má na sobě i bloky reaktivního pancéřování Kaktus také proti kumulativním hlavicím a boční přídavné plechy, což poskytuje ochranu i proti střelám z těžkého kulometu.

Přidání ochrany mělo navýšit hmotnost vozidla, místo původních 18,7 tuny má v nové podobě vážit 22,2 tuny. Je otázka, jak se to projevuje na jeho pohyblivosti a maximální rychlosti až 72 kilometrů v hodině a zda mu po navýšení hmotnosti zůstala schopnost plavby. Kromě toho by měla být vozidla vybavena i rušicím systémem Štora-1 působícím hlavně na laserem naváděné zbraně a laserové dálkoměry.

Nová věž BMP-3 má dva kanony

V nové verzi BMP-3 zůstává zachována i její silná výzbroj, ale místo klasické věže je vybavena dálkově ovládaným modulem s digitálním systémem řízení palby. Osazen je nízkorychlostním dělem ráže 100 milimetrů spolu s rychlopalným kanonem ráže 30 milimetrů. Tato kombinace zbraní osádce umožňuje vést boj proti silněji pancéřovaným vozidlům či proti pěchotě. Zároveň je doplněna i kulometem ráže 7,62 milimetru.

BMP-3 má obecně nezvyklou konstrukci s motorem umístěným v zadní části vozidla. Má tříčlennou osádku a může nést výsadek 7 vojáků, kdy dva sedí vpředu a zbylých pět v zadní části. Podle některých expertů to není příliš efektivní hlavně při rychlém sesedání výsadku. Vzhledem k tomu, že Rusko pravděpodobně v nejbližších letech nezačne vyrábět nová bojová vozidla pěchoty na základě konceptu tanku T-14 Armata, dá se předpokládat, že BMP-3 zůstane ještě dlouho oporou jeho obrněných sil.

Článek Ruské bojové vozidlo pěchoty BMP-3 získalo silnější ochranu. Důvodem jsou zkušenosti z Ukrajiny, kde má ztráty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Při přípravě jí doma explodovala bomba

O dětství Fanny Kaplanové nejsou příliš podrobné informace. Pocházela z židovské rodiny učitele na Volyni. Vzdělání získala doma, ale již v 15 letech odešla do Oděsy a stala se kloboučnicí. Brzy se dostala do styku se členy Socialistické revoluční strany neboli esery. O rok později se zapojila do pokusu o atentát na kyjevského guvernéra, ale bomba předčasně explodovala v jejím pokoji. Po zatčení ji odsoudili k doživotnímu vězení.

Ve věznici Malcev na Sibiři se k ní dozorci chovali velmi špatně, často ji bili a týrali. Lépe se jí nevedlo ani v pracovních táborech. Když se po svržení cara na jaře 1917 dostala na svobodu, následkem týrání velmi špatně viděla a trpěla bolestmi hlavy. Na začátku revoluce byli eseři spojenci bolševiků, a tak ji Fanny podporovala. Ale poté, co bolševici nechali rozpustit Ústavodárné shromáždění a jiné strany zakázali, přišla o iluze.

Dospěla k názoru, že jediným způsobem, jak nepříznivý vývoj revoluce zvrátit, bude smrt jejího vůdce Vladimira Iljiče Lenina. Obstarala si pistoli FN Browning M1900 s údajně otrávenými náboji a čekala na vhodnou příležitost. Naskytla se jí 30. srpna 1918, když Lenin navštívil závod na výrobu zbraní na jihu Moskvy. Když vystupoval z auta, třikrát na něho vystřelila, dva z projektilů ho zasáhly. Jeden do ramene, druhý prorazil plíci. Fanny byla na místě zatčena.

Po atentátu Lenin odmítl operaci

Lenin se nenechal operovat, byl údajně tak paranoidní, že se bál i chirurgického zákroku, ale svá zranění nakonec přežil. Projektily mu lékaři z těla vyndali až v roce 1922. Podle mnoha odborníků těžká zranění přispěla ke zhoršení jeho zdravotního stavu. V roce 1923 utrpěl mrtvici, po níž nemohl mluvit a byl částečně ochrnutý, a v lednu 1924 zemřel. Jeho smrt v SSSR poměry nezměnila, možná spíše naopak.

Fanny Kaplanovou tajná policie Čeka 3 dny po atentátu popravila a její tělo spálila. Atentátnice vždy tvrdila, že jednala sama a neměla komplice a ani neprozradila, od koho se jí podařilo získat zbraň. Existují teorie, že nemusela být sama, případně že na sebe vzala vinu za někoho jiného, ale nejsou prokázané. Atentát, který spáchala, byl jednou ze záminek k obnovení trestu smrti v Rusku a zahájení perzekucí zvaných Rudý teror.

Článek Téměř slepá revolucionářka se pokusila zabít Lenina. Zcela neuspěla, ale zranění z atentátu za několik let přispěla k jeho smrti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Drony Lancet zničily i cennou ukrajinskou techniku

Sebevražedné drony Lancet jsou poměrně novou zbraní, poprvé byly představeny v roce 2019. Jsou ale asi nejčastěji používanou ruskou loudavou municí na bojišti a v jeho okolí a mají na svém kontě již řadu nesporných úspěchů. Zaznamenané jsou případy, kdy Lancety zničily například velmi cenný systém protivzdušné obrany S-300, několik druhů moderních západních houfnic a dron dokonce poškodil moderní ukrajinský dělový člun Gyurza-M.

Drony Lancet mají velmi specifický tvar a je velmi jednoduché je rozeznat. Mají totiž čtveřici křídel umístěných do kříže a v zadní části dronu jsou pak podobně rozložené ocasní plochy. Jsou poháněny elektromotorem a tlačnou vrtulí v zadní části dronu. Létají rychlostí 110 kilometrů v hodině, při prudkém sestupném letu k cíli mohou dosáhnout až 300 kilometrů v hodině. Mají elektrooptické navádění, ale lze je k cíli nasměrovat i za pomoci GPS.

Lancety se liší velikostí i sílou hlavice

Dronů Lancet je více druhů, větší základní varianta má hmotnost 12 kilogramů a tříkilogramovou hlavici. Na obloze dokáže vydržet až po dobu 40 minut. Vojáci ale mohou použít i odlehčenou variantu o hmotnosti pouze 5 kilogramů s hlavicí o hmotnosti 1 kilogram. Její výdrž na obloze je zhruba 30 minut. Údajně byla vyvinuta ještě větší varianta s asi pětikilogramovou hlavicí a výdrží delší než hodina.

Ačkoli jsou Lancety nebezpečnou zbraní, ukazuje se, že za určitých okolností proti nim existuje obrana. Ukrajinská osádka polské samohybné houfnice AHS Krab nad svoji zaparkovanou zbraň natáhla síť z obyčejného plotového pletiva. Obsluha dronu si jí evidentně nevšimla a Lancet se do ní zachytil. Jindy se prý dron zasekl ve větvích stromu, pod nímž stál tank. Jestli i ruští vojáci používají podobnou ochranu proti ukrajinským dronům a jak funguje třeba proti Switchblade, zatím známé není, ale je to velmi pravděpodobné.

Článek Ruské sebevražedné drony Lancet hravě likvidují techniku všeho druhu. Ukrajinci se jim ale dokážou bránit obyčejným pletivem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

SSSR chtěl vrtulník menší než Mi-24

Sovětský svaz měl od 70. let bitevní vrtulník Mil Mi-24 Hind, ale vlastně se nejednalo o klasický bitevní stroj, protože v něm byl i prostor pro přepravu výsadku, což ale znamenalo nárust velikosti. Proto konstruktéři začali uvažovat o novém stroji s menší velikostí, pracovat na něm začali v roce 1980. Zcela se myšlenky přepravního prostoru nezbavili, značně ho však zredukovali. Sloužit měl ne pro výsadek, ale pro záchranu sestřelených pilotů. Dovnitř se vtěsnají maximálně 3 osoby.

Vývoj probíhal celá 80. léta. V SSSR a později v Rusku pracovala dále konkurenční společnost Kamov na helikoptéře Kamov Ka-50, později Ka-52 a převládal názor, že Mi-28 nebude konkurenceschopný. Mil ale nakonec v 90. letech přišel s lepší verzí N a ta byla po dlouhých peripetiích v roce 2006 zařazena do výzbroje. V roce 2016 pak začaly státní zkoušky další modernizované verze NV s novými motory, vyšší rychlostí, moderním radarem nebo vylepšeným řízením palby.

Vrtulník Mi-28 je i přes zmenšení poměrně robustní stroj. Je přes 17 metrů dlouhý a jeho prázdná hmotnost dosahuje 8,59 tuny. Pohání ho dvojice motorů a dosahuje rychlosti 320 kilometrů v hodině, dosah stroje je 435 kilometrů a vystoupá do výšky 5 700 metrů. Má štíhlý trup, aby bylo obtížné ho zasáhnout, a relativně silné pancéřování kokpitu i velmi odolné rotory. Osádku tvoří pilot a operátor starající se o zaměřování zbraní.

Vrtulník Mi-28 nese 16 protitankových střel

Právě zbraně mají být další silnou stránkou vrtulníku. Má v přídi dělo Shipunov 2A42 ráže 30 milimetrů se zásobou 250 nábojů. Jeho hlavní protitankovou zbraní je ale 16 protitankových radiově řízených střel 9M120 Ataka. Jde o ruský ekvivalent amerických střel AGM-114 Hellfire. Jejich dosah je u nových verzí 8 až 10 kilometrů a mají tandemovou hlavici se schopností prorazit pancíř o síle 800 milimetrů RHAe. Kromě toho může vrtulník nést i různé typy neřízených střel či přídavné kanony.

Helikoptéry Mi-28NV mají bezesporu schopnost tanky včetně západních zničit. Ovšem podle dostupných údajů přesnost střel Ataka na vzdálenost delší než 4 kilometry výrazně klesá, vrtulníky se tedy musí přiblížit relativně blízko. Tím se ale budou vystavovat nebezpečí sestřelení, protože ukrajinští vojáci jsou vybaveni vysokým počtem protiletadlových přenosných systémů MANPADS, jako je FIM-92 Stinger. Proti vrtulníkům jsou vysoce efektivní a Ukrajině se již řadu Mi-28 nebo Ka-52 podařilo sestřelit.

Článek Ruské kladivo na tanky má být vrtulník Mi-28NT. Schopnost ničit je má, Ukrajincům jde ale přímo na ránu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tisíce sebevražedných dronů ročně

Pomoci v tom má chystaná výstavba továrny v ruském městě Jelabuga v Tatarstánu. Zde se již byli podívat i zástupci Íránu a Ruska, aby si vše prohlédli. Závod by měl být schopen vyrobit až 6 tisíc sebevražedných dronů ročně, což by možnosti útoků na Ukrajinu velmi rozšířilo. Problémem jejich nasazení nejsou jen škody, ale nutnost soustředit mnoho sil na protivzdušnou obranu, což samozřejmě značně odčerpává zdroje – a to jak lidské, tak materiální – nutné na frontě.

Vyráběným modelem by měl být právě íránský Shahed 136, což je osvědčená konstrukce vybavená delta křídly. Je asi 3,5 metru dlouhý a má hmotnost kolem 200 kilogramů. V trupu je hlavice o hmotnosti 30 až 50 kilogramů. To je méně než u řízených střel, ale například při útocích na rozvodny elektřiny pod širým nebem je to více než dostatečné. Přesný dosah dronu je neznámý, ale jde o vyšší stovky kilometrů, Írán dokonce udává neuvěřitelných 2 500 kilometrů.

Drony Shahed 136 jsou pomalé a hlučné

Stroj je poháněn motorem MADO MD-550, což je íránská kopie německého Limbach L550E. Má tlačnou vrtuli a létá rychlostí až 185 kilometrů v hodině. Právě nízká rychlost a jeho poměrně hlučný motor je jeho nevýhodou. Umožňuje jeho přítomnost odhalit, a pokud je na místě účinná protiletadlová zbraň, tak i sestřelit. Osvědčily se k tomu německé Flakpanzer Gepard, ale i jiné druhy protiletadlového dělostřelectva či těžkých kulometů.

Rusové s Íránci by chtěli tento problém v novém závodě vyřešit. V plánu je upravit konstrukci a nejspíše použít i jiný motor tak, aby byl dron rychlejší a tišší, což by mu dávalo větší šanci proniknout protiletadlovou obranou. Jediná útěcha pro Ukrajinu je, že výstavba závodu a nová konstrukce jistě nějaký čas zaberou. V nejbližších měsících se nové sebevražedné drony ve větším počtu na obloze určitě neobjeví.

Článek Sebevražedné drony jsou ve válce stále důležitější. Rusko staví novou továrnu, kde bude vyrábět jejich vylepšenou verzi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Francouzské ponorky uspěly v Indii či Malajsii

V přímém konkurenčním boji proti sobě stojí především francouzská ponorka třídy Scorpene a moderní varianty ruských ponorek Kilo označované jako Projekt 636.3 nebo 636M. V posledních letech francouzský projekt porazil svého ruského konkurenta například v Malajsii a také u tradičního odběratele ruských zbraní v Indii. A možná se rýsuje další úspěch, zájem o francouzské plavidlo projevily Filipíny, ačkoli v minulosti zvažovaly ruské Kilo, možný je úspěch v Indonésii. Rusko zase může uspět ve Venezuele.

Francouzské plavidlo se může oproti konkurentovi pochlubit především tím, že jeho koncepce je novější. Stavba první ponorky třídy Scorpene začala na konci 20. století, kdežto projekt Kilo pamatuje začátek 80. let a dobu Sovětského svazu. I když ruská ponorka byla samozřejmě během let vylepšena a nové verze jsou jiné. Obecně ale platí, že modernizační potenciál francouzských plavidel je mnohem větší než ruských. Na druhou stranu ruských Kilo postavily loděnice mnohem více.

Ruská ponorka je o něco větší než francouzské plavidlo, i když i jednotlivé verze ponorek se ve své třídě liší. Běžná francouzská diesel-elektrická Scorpene je 61,7 metru dlouhá, prodloužená varianta pak 70,62 metru, výtlak je 1 565, respektive 1 900 tun. Ruské Kilo pak měří 70 až 73,8 metru a výtlak u nejnovější a největší varianty dosahuje 3 100 tun. Je to vidět i na posádce, francouzská ponorka potřebuje k obsluze 31 námořníků, ruská až 52.

Ponorka Scorpene může mít i moderní pohon

Ruská ponorka je klasická diesel-elektrická, francouzská má stejný typ pohonu, ale její nespornou výhodou je vícemódový elektromotor Magtronic od francouzské firmy Jeumont Electric. Navíc existuje i varianta Scorpene vybavená pohonem nezávislým na vzduchu, je ale o něco větší než klasická diesel-elektrická. Umožňuje však ponorce zůstat pod vodou až po dobu 21 dní. Francouzští konstruktéři navíc pracují na pohonu za využití vodíkových palivových článků.

Obě plavidla mají velmi podobnou vytrvalost a dosah, ruské o malinko větší, ale to by při zaměření ponorek na pobřežní obranu nehrálo příliš velikou roli. Na moři mohou v průměru vydržet 45 až 50 dní. Pod hladinou by se plavidla měla pohybovat stejnou maximální rychlostí kolem 20 uzlů. Velmi podobná je i maximální možná hloubka ponoření kolem 300 metrů.

Ruská ponorka je vyzbrojena šesticí torpédometů ráže 533 milimetrů a některé varianty mohou mít i 4 sila s řízenými střelami Kalibr určenými buď pro útoky na pozemní cíle, nebo i proti lodím. Bývají vybavené i střelami protivzdušné obrany, ale některé exportní ponorky je údajně nemají. Francouzské plavidlo má také 6 torpédometů ráže 533 milimetrů a může vypouštět i protilodní střely SM39 Exocet. Jako protivzdušná obrana slouží střely A3SM MICA.

Článek Rusko versus Francie: V kvalitě ponorek začínají Rusové pokulhávat, některé země dávají přednost těm francouzským se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ve své době velmi silný tank

Jak už označení sovětských a později ruských tanků napovídá, v případě T-62 nejde o žádný výkřik moderní techniky. Konstrukce stroje pochází z konce 50. let, kdy si sovětští konstruktéři uvědomili, že dosud používané dělo ráže 100 milimetrů z tanku T-55 je slabé. Rozhodli se použít větší ráže 115 milimetrů, ale do T-55 ho nebylo možné nainstalovat. Proto museli zkonstruovat i zcela nový typ tanku. Jednalo se mimochodem o stroje, které SSSR poslal v roce 1968 ve velkých počtech do Československa.

Použité dělo mělo hladký vývrt, jednalo se o první zbraň tohoto typu na světě. Ve své době šlo o revoluční novinku a neměla konkurenci. Dosah děla je až 4 kilometry a je vybavené dvouosým stabilizátorem. Umožňuje stroji střílet i za pohybu, i když samozřejmě dnešním stabilizátorům se zdaleka nevyrovná. Dělo kvůli nízké siluetě tanku má i poměrně malý náměr. Ovšem oproti dnes používaným dělům se jedná o slabou zbraň a má jen malou šanci prorazit pancíř modernějšího tanku.

Ruské továrny pracují na verzi tanku označované jako T-62M, což je výrazná modernizace z 80. let. Jde snadno poznat podle přídavného pancíře na přední části věže, ale pancíř byl posílen i na dalších místech, což značně zvýšilo ochranu tanku. Stroj tehdy dostal i lepší motor, nové řízení palby, balistický počítač a další vylepšení. Ovšem opět platí, že ve srovnání s moderními tanky jde již o zastaralé vybavení.

Na tanky montují reaktivní pancíř

Současná modernizace tanku ještě o něco zlepší jeho schopnosti. Opět asi nejviditelnější změnou je instalace reaktivního pancéřování, i když Rusko na Ukrajině podle dostupných fotografií používalo tanky i bez tohoto pancéřování. Zvyšuje především ochranu proti kumulativním střelám, ačkoli podle tvaru se nejspíše jedná o pancéřování Kontakt-1 bez schopnosti poradit si s tandemovými hlavicemi. Dalším vylepšením má být instalace nočního vidění, ale platí, že dostupné ruské systémy bývají mnohem horší než západní.

Rusko první T-62 nasadilo do bojů již někdy v létě 2022 hlavně v oblasti Chersonu. Nesloužily tam jako klasické tanky, ale v zakopaných pozicích jako nepřímá dělostřelecká podpora. Podle potvrzených informací již ukrajinští vojáci minimálně 62 tanků T-62 zničili nebo ukořistili. Pokud jich Rusko bude na frontu posílat více, počty zničených budou růst. Jestli se v budoucnu potkají se západními stroji jako Leopard 2 nebo M1A2 Abrams, které má Ukrajina dostat, bude to pro ně znamenat naprostou katastrofu.

Článek Rusko pro potřeby ukrajinské války ve velkém modernizuje tanky, které v roce 1968 obsazovaly Československo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Letadla Su-35S prý zničila stovky cílů

Pokud byste se podívali na reportáž a tvrzení ruského ministerstva obrany, dozvěděli byste se, že Su-35S Flanker-E je údajně tou nejlepší stíhačkou s možností využívat celou škálu zbraní pro útoky na vzdušné a pozemní cíle, a navíc velmi hbitou. I proto měly tyto letouny za současné války zničit stovky ukrajinských cílů, jakými jsou například stanoviště radarů a protivzdušné obrany, což ale nelze nijak ověřit. K letům mají piloti startovat ve dne i v noci a za jakéhokoli počasí.

Minimálně v jedné vlastnosti má ruská propaganda pravdu, letoun Su-35S je famózně manévrovatelný, což byla vždy silná stránka sovětských a později ruských strojů. Není čemu se divit, protože jde o poslední evoluci vycházející z obratného Suchoj-Su-27 Flanker. Známé jsou schopností vektorování tahu za pomoci trysek motorů. Do výzbroje začala první letadla přicházet v roce 1991.

Pravdou je i tvrzení o relativně značné schopnosti stroje nést rozsáhlou výzbroj, protože té může Su-35 na svých 12 podvěsných bodů naložit až 8 tun, navíc disponuje i leteckým kanonem ráže 30 milimetrů. Mezi zbraněmi může být i střela vzduch-vzduch dlouhého dosahu R-37 nebo protiradarové střely Ch-31. Ale například i řízené střely z rodiny ruských střel Kalibr 3M-14AE. Na druhou stranu pravdou zůstává, že ruské letectvo nikdy nedokázalo to ukrajinské porazit, stejně tak protivzdušnou obranu.

Při testech v Egyptě Su-35 zklamal

Ovšem letadlo má své slabiny, jednou z nich je radar. Je jím Irbis-E, což je sice asi nejlepší radar typu PESA na světě, ale moderní letouny dnes používají mnohem lepší radary typu AESA. Když Egypťané letouny Su-35 postavili při testech v roce 2021 proti francouzským strojům Dassault Rafale, ruské stroje zcela pohořely. I proto chce Rusko stroje modernizovat na verzi SU-35SM s novým radarem typu AESA.

Modernizace by měla dostat další klíčové prvky, například nový systém elektronického boje. Jakkoli byl používaný systém KNIRTI L175M Khibiny-M v minulosti vychvalovaný, ukázalo se, že není tak schopný, a letadla v bojích na Ukrajině utrpěla nemalé ztráty. Letadlu také chybí možnosti pokročilého sdílení dat, což se ukazuje jako jedna z klíčových schopností moderního letectva. I když je Su-35S samozřejmě lepší než jakýkoli letoun ve výzbroji Ukrajiny, proti opravdu vyspělému letectvu by nejspíše zklamal.

Článek Rusko předvádí víceúčelový bojový letoun Su-35S. Údajně už zničil stovky cílů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ukrajina může dostat různé verze Leopardu 2

Zaprvé není jasné, jaké tanky vlastně proti sobě budou stát, myšleno hlavně u německého stroje. Protože například Polsko disponuje tanky Leopard 2A4, ale modernizovanými na standard PL, a dále stroji Leopard 2A5 s významně zesíleným pancířem. Německo avizovalo dodávku tanku Leopard 2A6, tato verze je již vybavena dělem s delší hlavní než předchozí typy, což znamená lepší přesnost a průraznost munice. Výsledek střetu ale může záležet i na typu munice, kterou bude mít osádka tanku aktuálně k dispozici.

V čem bude německý stroj zcela jednoznačně dominovat, je rychlost a manévrovatelnost. Jeho motor je mnohem silnější než motor ruského T-90M a nezměnilo to ani osazení novým agregátem u nejnovější verze ruského stroje. Německý tank, ačkoli je větší a těžší, dosahuje rychlosti 70 kilometrů v hodině, ruský tank o 10 kilometrů v hodině méně. Rozložení pásů a podvozek by německému stroji měly také dávat výhodu.

V oblasti výzbroje bude záležet jak na typu děla použitého u Leopardu 2, tak na munici. Ruský tank je vybaven dělem ráže 125 milimetrů s hladkým vývrtem. Jde o nejmodernější verzi děla používanou sovětskými a ruskými tanky a umí střílet i nové druhy munice vyvinuté k překonání pancíře západních tanků. Leopard 2 má dělo ráže 120 milimetrů, na druhu stranu západní munice se proti sovětským strojům ukázala účinná již během války v Perském zálivu. Dostřel ruského děla by měl být o 500 metrů delší, německý tank má ale lepší stabilizátor a náměr děla.

Tanky mají v zadní části slabinu

Podobné je to i v oblasti pancéřování, které se liší u jednotlivých verzí. Ruský tank dostal moderní reaktivní pancéřování Relikt, které mu zvyšuje odolnost i proti střelám APFSDS. Německý stroj má mít silný čelní pancíř, ale například při invazi Turecka do Sýrie bylo několik tanků Leopard 2 zničeno zásahem protitankových střel do slabých zadních částí. Ale to je problém i ruského stroje, dá se tedy říci, že v oblasti ochrany na tom budou tanky podobně.

Ruské osádky budou mít výhodu v tom, že jsou na tanky více zvyklé, ukrajinské se budou muset přeškolit na jinou techniku, což hlavně v počátcích může přinést určité potíže. I když podle některých informací ukrajinští vojáci již na Leopardech 2 nějakou dobu cvičí, pravděpodobně v Polsku. A konečně velikou roli bude hrát taktika, jelikož ani sebelepší tank na bojišti sám nic nezmůže. Záležet bude tedy na velení obou armád, jak tanky nasadí a jak jejich osádky budou spolupracovat s ostatními jednotkami. Což je samozřejmě faktor, který lze jen těžko posoudit.

Článek Co když se střetnou moderní tanky T-90M a Leopard 2: Stroje Ukrajiny jsou rychlejší, ale ruští vojáci mají lepší dovednosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ukrajinské tanky ruské stroje nepřevyšují

Výše zmíněné stroje jsou bezesporu lepší než tanky v současné výzbroji Ukrajiny. Ta se spoléhá především na své různě modernizované varianty tanků T-64 a T-80, ze zahraničí dostala hlavně tanky T-72, případně nějaké ukořistila Rusku. Její tanky se ale těm ruským nanejvýš vyrovnají a nejvyspělejší ruské modernizace (třeba T-72B3M) jsou přece jen lepší než ukrajinské zbraně, nemluvě o nejnovějších ruských tancích T-90M.

Naopak ten je asi jediným strojem v některých parametrech se rovnajícím západním tankům. Je sice o něco pomalejší než Leopard 2 nebo Abrams, ale má mít o něco větší dostřel, hlavně za použití řízených raket. Ovšem západní tanky mají být větší, a hlavně v přední části lépe pancéřované, mají velice kvalitní zaměřování a přesná děla. Co tato děla ve spojení s protitankovou municí umí proti sovětským verzím tanků, se nejlépe ukázalo v bojích s iráckými obrněnými divizemi.

Ovšem Davis upozorňuje, že ani sebelepší stroje nemohou válku vyhrát. Podle něho jsou stále rozhodujícím faktorem vojáci a lidská síla. Na to, aby Ukrajina porazila ruskou armádu, by podle něho potřebovala obrovskou sílu. Ačkoli ruské jednotky v bojích na Ukrajině utrpěly minimálně 3 velké porážky u Kyjeva, Charkova a Chersonu, ruská armáda rozhodně poražena není, o čemž mohou svědčit i její současné akce v okolí Bachmutu.

Rusko může znovu mobilizovat

Rusko se potýká s mnoha problémy, ale stále má lidské zdroje na to, aby svoje ozbrojené síly doplňovalo, a může spustit další vlnu mobilizace. I když je samozřejmě otázka, jak kvalitní výcvik vojáci dostanou a jaké vybavení pro ně bude k dispozici, Rusko rozhodně lidské a určitě nemalé materiální zdroje stále má. Ani velké ztráty během války dle všeho nepřiměly ruskou společnost svázanou různými restrikcemi k odporu k válce a je ochotná své syny na frontu nadále posílat.

Zdroje bezesporu má i Ukrajina, i když počet jejích obyvatel není tak vysoký a určitě také utrpěla nemalé ztráty. Vojáci mají motivaci k obraně vlasti a jsou si vědomi svých předchozích vítězství. Kromě materiální pomoci jich řada podstupuje nebo brzy podstoupí výcvik podle západních standardů. Každopádně pokud na bojišti nebo v politice některé ze zemí nedojde k neočekávané události, válka bude nejspíše ještě trvat dlouho.

Článek Dodávky západních tanků na Ukrajinu mění situaci na bojišti. Někteří experti ale upozorňují, že to na Rusko nemusí stačit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zimní bitva v krajině s remízky

Záběry pravděpodobně z ruského dronu, protože video přinesla ruská agentura, zachycují souboj tří ruských a dvou ukrajinských tanků vzdálených od sebe zhruba 500 metrů. Odehrává se v krajině s pásy lesa a odkrytými plochami, ale přesná lokace známá není. Video se objevilo 7. ledna, pravděpodobně se tedy střet odehrál v prvním lednovém týdnu. Krajina je evidentně zimní, ale není zasněžená.

Podle všeho si dvou ukrajinských strojů všimly jako první ruské tanky. Zvolily velmi úspěšnou taktiku. Dva ze strojů pokračovaly po silnici a lákaly na sebe pozornost osádek ukrajinských tanků. Třetí tank se oddělil, aby mohl nečekaně zaútočit ze zálohy, což se mu nakonec úspěšně povedlo. Jeden z ukrajinských tanků byl palbou ruských obrněnců zničen a druhý se tváří tvář přesile 3 na 1 raději stáhl. Samozřejmě jestli pokračovala bitva nějak dále, z krátkého videa jasné není.

Souboj tanků ruské či sovětské konstrukce

Z ne příliš kvalitních záběrů nelze přesně rozeznat, jakého typu byly použité tanky, ačkoli ruské komentáře tvrdí, že dva z jejich strojů byly tanky T-90M, tedy ty nejlepší, jaké má Rusko ve výzbroji. Ukrajinci mohli použít své modernizované T-64, ale mají ve výzbroji i řadu různým způsobem upravených T-72, T-80, případně tanky ukořistěné ruské armádě. Ale to neznamená, že by byl souboj zcela vyrovnaný.

T-90M disponuje stejně jako většina typů tanků používaných na Ukrajině kanonem ráže 125 milimetrů s hladkým vývrtem, ale modernizovanou verzí. Umožňuje mu používat třeba novou protitankovou munici s mnohem větší průrazností. Má i moderní zaměřovač a řízení palby Kalina, což vycvičené osádce dává mnohem větší šanci na zasažení a zničení cíle. Jeho reaktivní pancéřování typu Relikt navíc výrazně zvyšuje ochranu i proti projektilům APFSDS, je tedy mnohem obtížnější ho zničit.

Článek Dron zachytil boj 3 ruských a 2 ukrajinských tanků na vzdálenost zhruba 500 metrů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stará střela proti letadlovým lodím

Raketa Ch-22 je sovětská střela zavedená do výzbroje již v roce 1962. Jde o velikou střelu o hmotnosti 5 820 kilogramů a délce 11,65 metru. Proto ji také nosí strategické bombardéry Tupolev Tu-22 Backfire nebo Tupolev Tu-95 Bear, střelu na Dnipro měl odpálit první z nich. Vyvinuta byla především proto, aby díky vysoké rychlosti dokázala prorazit obranu eskadry americké letadlové lodě a veliké plavidlo zničit.

Raketa může mít nukleární hlavici, ale v případě Ukrajiny byla samozřejmě použita hlavice konvenční o hmotnosti 1 000 kilogramů. Je dostatečně silná, aby způsobila veliké škody, jen pro představu běžně používané letecké pumy mívají hmotnost čtvrt nebo půl tuny. Ačkoli je střela protilodní, dá se použít i proti pozemnímu cíli. Ovšem s jedním handicapem – je nesmírně nepřesná.

Ch-22 má dva typy navádění, a to inerciální a radarové. První typ střele říká, v jaké oblasti se zhruba nachází, ale nemůže být ze své podstaty přesné. V okamžiku, kdy se střela ocitne v blízkosti cíle, zapne navádění radarové, které by ji mělo navést na cíl. Ovšem systém je již desítky let starý, a navíc měl zaměřovat velká plavidla námořnictva. Může to samé udělat i s velkými budovami, ale problém nastává, když jich je v cíli více. Může se snadno splést a je jasné, že panelový dům ze železobetonu bude na radaru doslova zářit.

Rusové musí o hrozbě omylu vědět

Není vyloučené, že střela mohla mířit třeba na nějaký cíl energetické infrastruktury a prostě se jen spletla. I její přesnost je udávána kolem 200 až 300 metrů, což není mnoho. Samozřejmě ruské velení i osádky bombardérů o limitech Ch-22 velmi dobře vědí. Pokud rozhodnou odpálit střelu na nějaký cíl v Ukrajině, jsou si určitě vědomi rizika, že mohou minout a zabít nevinné lidi, když se střela splete. Mimochodem Ch-22 v červnu 2022 trefila i obchodní centrum v Kremčuku a zabila 21 osob.

Nesmyslné je i tvrzení Ruska, že raketa na panelák dopadla kvůli zásahu ukrajinské protivzdušné obrany. Ch-22 dosahuje rychlosti Mach 4,6 a její dosah je 600 kilometrů. Ukrajina nemá prostředky k tomu, aby takto rychlé střely zastavila, nedokáží to ani moderní systémy NASAMT nebo IRIS-T SLM, které dostala. Zvládat to bude až MIM-104 Patriot nebo SAMP/T, které ovšem na Ukrajině stále nejsou.

Článek Používat protilodní střely Ch-22 na pozemní cíle je zrůdnost, osádka bombardéru nikdy neví, co vlastně může trefit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tank může útoku snadno odolat

Přesto se ale jedno z videí na internetu objevilo a ukazuje, jak mnohé útoky pravděpodobně dopadají. Není jisté, kdy a kde bylo na ukrajinské frontě pořízené, ani kdo na koho útočí. Ale vzhledem písmenu V na tanku a faktu, že civilní drony se speciálně upravenými pumami jsou především ukrajinskou dominantou, dá se předpokládat, že se jedná o ruský tank. Podle tvaru T-80, pravděpodobně verze BV. Ačkoli ho mnohé komentáře označují za modernizovanou verzi BVM, ale té neodpovídá jeho reaktivní pancéřování.

Na záběrech je vidět, jak dron svrhne relativně malou pumu plastovým stabilizátorem a ta dopadne na střechu tanku. Exploduje, ale po pár sekundách tank pokračuje ve střelbě proti nepříteli. Explozi na věži tanku pravděpodobně nezpůsobila jen puma z dronu, ale i reaktivní pancéřování. Nedaleko místa, kam projektil dopadl, totiž po zásahu evidentně chybí, dá se tedy předpokládat, že explodovalo a odvedlo svoji práci.

Reaktivní pancéřování tanku výrazně pomůže

Je samozřejmě otázka, jaký druh bomby Ukrajinci na tank svrhli, mnohdy upravují různé druhy granátů nebo jiné munice. Jedním z častých typů bývá původně sovětský protitankový granát RKG-3 se schopností díky své tvarované náloži prorazit pancíř o síle až 220 milimetrů RHAe. Pokud by dron opravdu použil tento granát, měl by šanci střechou tanku proniknout. Ovšem jenom v případě, že by nebyla vybavena reaktivním pancířem, což byla. Je totiž navržený právě proto, aby odklonil sílu výbuchu kumulativních náloží.

Tanky T-80VB mají reaktivní pancéřování Kontakt-1 odpovídající tvaru kostek na videu tanku. Reaktivní pancéřování tvoří slisovaná deska výbušniny mezi dvěma kovovými pláty. Při nárazu projektilu exploduje a odchýlí směr výbuchu tvarované nálože, moderní typy i kinetické penetrátory. Modernizované tanky T-80BVM již mají reaktivní pancéřování Relikt poskytující mnohem lepší ochranu. Dokáže si poradit i s tandemovými hlavicemi navrženými tak, aby překonaly starší typy reaktivního pancíře.

Článek Video: Ukrajinci granátem zasáhli ruský tank T-80. Ten ale dál pokračoval v boji se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

O typu tanku není pochyb

Záběry dostupné na internetu ukazují, jak se po zásahu projektilem z AT4 z tanku stojícího na cestě kouří a je viditelně poškozený, ačkoli samotný zásah vidět není. Že se jedná o nejmodernější tank ve výzbroji ruské armády dokazuje nejen jeho tvar, ale také použití speciální krycí plachty Nakidka snižující radarovou signaturu stroje a také jeho tepelné vyzařování. Má to snižovat šance na jeho zaměření a lokalizování.

Ovšem něco takového u švédské AT4 – Ukrajina jich měla ze Švédska a dalších zemí dostat tisíce kusů – rozhodně neplatí. Jedná se totiž o relativně primitivní zbraň s obyčejnými mechanickými mířidly, i když je možné k ní připojit systém nočního vidění. Vzhledem k tomu, že záběry pocházejí ze dne, je jisté, že obsluha raketometu se spoléhala jen na zrak. Projektil z AT4 může doletět do vzdálenosti až 2 100 metrů, ale efektivně se používá na vzdálenost 300 až 400 metrů.

Je vlastně záhadou, jak mohla tato protipancéřová zbraň tank jako Proryv zničit. Hmotnost AT4 je 6,7 kg, u modernizovaných verzí 8 kilogramů. Jen pro představu moderní americký Javelin i s odpalovačem váží přes 22 kilogramů. AT4 má kumulativní hlavici o hmotnosti 440 gramů. Nejmodernější typy by měly být schopny překonat pancíř o síle maximálně 600 milimetrů RHAe. Raketomety jsou tak účinné proti bojovým vozidlům pěchoty či obrněným vozidlům, ale na tanky v mnoha případech nestačí.

T90M má mít silnou ochranu

Zvláště na tank, jakým má být T-90M Proryv. Jeho základní ochranu poskytuje kompozitní pancíř s deklarovanou sílou 650 až 850 milimetrů RHAe proti kumulativním hlavicím. Navíc je na tanku namontovaná reaktivní ochrana typu Relikt, což je nejmodernější verze ruské reaktivní ochrany. S předchozím typem Kontakt-5 měl T-90 odolat kumulativním hlavicím s průrazností až 1 500 milimetrů RHAe a Relikt má mít ještě lepší parametry.

Jak přesně mohla relativně slabá zbraň moderní stroj zničit, je tedy záhadou, ale mohlo se jednat i o opravdu šťastnou ránu do nějakého slabého místa. Pro Rusko jde o citelnou ztrátu, protože podle relevantních údajů ztratilo na Ukrajině kolem 1 500 tanků, Ukrajina dokonce udává dvojnásobné počty. Cena jednoho T-90M je kolem 110 milionů korun. I přes to, že se ruské zbrojovky snaží starší verze na tento typ modernizovat, nemá nejmodernějších strojů Rusko rozhodně nazbyt.

Článek Nejmodernější ruský tank může zničit levná švédská zbraň AT-4. Papírově by ho přitom měla maximálně škrábnout se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rusko se torpédem snaží zastrašovat

Kdy přesně začali ruští konstruktéři na podobné zbrani pracovat, není jasné, ale první zmínky o její existenci pocházejí z roku 2015. List papíru s informacemi o zbrani se měl náhodně objevit v ruské televizi během projevu Vladimira Putina, což byl podle všeho vypočítaný kalkul s cílem na její existenci upozornit. Jedná se totiž o zbraň narušující klasickou jadernou triádu a jejím úkolem je zastrašovat soupeře, protože proti ní dnes nejspíše neexistuje protizbraň. Jedná se jednoznačně o zbraň hromadného ničení a může napáchat obrovské škody.

Poseidon je největší torpédo na světě, možná by se dal i označit za robotickou miniponorku či dron. Odhaduje se, že jeho délka je kolem 24 metrů a šířka asi 2 metry. Pohon by mu měl zajišťovat speciální plynem chlazený jaderný reaktor, což znamená, že má teoreticky neomezený dosah. Odhaduje se, že je schopný se ponořit do hloubky až 1 kilometr a dosahovat rychlosti až 100 uzlů. V podstatě by to znamenalo, že ho je možné odpálit kdekoli na světě a nakonec se dostane k cíli.

Poseidon by měl disponovat jadernou hlavicí o síle až 2 megatuny, jde tedy o nový typ jaderné bomby. Teoreticky by tedy mohl zničit třeba město na pobřeží, ale zbraň by měla svým výbuchem hlavně vyvolat obří vlnu tsunami, která by poté zničila rozsáhlé pobřežní oblasti. Samozřejmě ničivý by byl třeba i v případě, když by explodoval v blízkosti svazu letadlové lodě.

Poseidon odpaluje upravená ponorka

Rusko má speciální ponorku s názvem Belgorod zkonstruovanou tak, aby byla nosičem torpéd Poseidon. Jedná se o upravené plavidlo třídy Oskar II původně vyzbrojené řízenými střelami. Ovšem jejich odpalovače byly dle všeho odstraněny. Ponorka by tak naopak měla být schopna nést až 6 Poseidonů. Má jaderný pohon, její dosah je tak limitován jen zásobami potravin pro 110 členů posádky, což jsou 3 až 4 měsíce.

Belgorod vstoupil do služby v létě 2022 a na podzim se údajně měl ztratit z radarů NATO, i když to samozřejmě neznamená, že například americké námořnictvo neví, kde se nacházel. Běžně totiž ruské ponorky sleduje, a to i tajně. Právě na této plavbě údajně Poseidon otestoval. Ovšem jedná se jen o informace převzaté z ruských médií, lze tedy jen spekulovat, co je pravda a co například jen šíření možné propagandy.

Článek Ztracená ruská ponorka procházela testováním. Má jaderná torpéda způsobující tsunami, soupeře má především strašit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obavy ze sestřelení stroje

Důvodem neochoty ruského letectva posílat svá nejvyspělejší letadla nad Ukrajinu budou pravděpodobně obavy z jejich sestřelení protivzdušnou obranou. Mají sice deklarovanou schopnost stealth, ale to samozřejmě neznamená, že nejdou zaměřit a sestřelit, je to možné jen obtížněji než u jiných strojů. Navíc experti v minulosti opakovaně upozorňovali, že schopnost stealth ruského letadla může být nižší než u amerických strojů. Ztráta stíhačky Su-57 by pro Rusko znamenala veliké poníženi a zhoršení možnosti budoucího exportu.

Přesto mohou mít tyto letouny svoji hodnotu v boji, a to i z hloubky ruského území. Disponují totiž výkonným radarem typu AESA s velkým dosahem a možností odpalovat vyspělé protiletadlové střely R-77M s aktivním radarovým naváděním AESA a dosahem 200 kilometrů. Některé zdroje uvádějí ještě mnohem větší dosah. Letouny Su-57 tak mohou hlídkovat nad Ruskem a číhat na méně vyspělé ukrajinské stroje blížící se na hranici dostřelu a likvidovat je z dálky a bezpečí. Ruská strana dokonce tvrdí, že se tak stalo.

Letouny mohou útočit i jinak

Další možností samozřejmě je jejich použití jako platformy k odpalování střel pro útoky na pozemní cíle, například přesně naváděných Ch-59 s doletem až 290 kilometrů a hlavicí o hmotnosti 320 kilogramů. Na druhou stranu tyto střely zvládají odpalovat i starší typy ruských bojových letadel a jednalo by se o plýtvání schopnostmi moderního letounu. Moskva jich dnes má jen asi dvě desítky a z toho polovina jsou prototypy.

Na konci roku 2022 dostalo letectvo čtyři nové stroje. Rusku se také podařilo spustit novou továrnu na produkci letadel Su-57 v Komsomolu na Amuru, z níž by měly vyjíždět ve větším počtu a údajně již vybavené novým typem motoru. Jejich počty tak budou růst, každopádně ruské letectvo má podle oficiálních zpráv do roku 2028 objednáno jen 76 těchto letadel. Je otázka, jak do jejich produkce budou zasahovat sankce, ale zdá se, že země je zatím schopna vyspělé technologie pro letadla nějakým způsobem získat.

Článek Rusko nasazuje letouny Su-57 do bojů na Ukrajině a zrychluje jejich výrobu. Znamenají zlepšení jeho schopností se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Výroba letadel stále pokračuje

Zdá se však, že Rusko nejspíše nějak našlo cestu, jak se dostat k vyspělé elektronice nutné pro provoz letounů, i když by na ni měly být uvaleny sankce. Produkuje totiž nejen Su-57, ale během konfliktu dodalo do výzbroje i nové Suchoj Su-34 a Su-35. Rusko navíc investovalo mnoho prostředků do závodu Komsomolsk na Amuru, kde se mají stíhačky páté generace stavět. Pravděpodobně vyšším tempem než nyní. Do roku 2028 by mělo letectvo dostat 76 sériově vyrobených strojů.

Rusko také oficiálně potvrdilo, že 4 letadla Su-57 jsou zapojena do bojových misí s Ukrajinou. Ale stíhačky operují pouze v ruském prostoru a odpalují z něho střely směrem na Ukrajinu. Jedna podle neověřených tvrzení měla protiletadlovou střelou dlouhého doletu sestřelit ukrajinský Suchoj Su-27. Takového nasazení dokazuje, že Rusko se i přes stealth schopnosti stroje značně obává ukrajinské protiletadlové obrany. Sestřelení stroje by mohlo značně pošramotit jeho pověst a budoucí export, i když jediný zájemce je nyní pravděpodobně jen Vietnam.

Vývoj letadla trval velmi dlouho

Vývoj letounu začal v Rusku na začátku století, první prototyp pak vzlétl v roce 2010. Testování a vývoj rozhodně nebyl bez problému, což dokazuje skutečnost, že do výzbroje letectva první stroj vstoupil až v prosinci roku 2020. Letoun obsluhuje jeden pilot, je 20,1 metru dlouhý a rozpětí křídel má 14,1 metru. Jeho dva motory mu dodávají rychlost až Mach 2 a mají vektorování trysek, což znamená i vysokou obratnost stroje. Letoun je vybaven moderním radarem AESA a také speciálním povrchem a tvarem zajišťujícím schopnost stealth.

I díky své velikosti, která předčí americký Lockheed Martin F-35 Lightning II, je letoun silně vyzbrojený. Má rychlopalný kanon ráže 30 milimetrů a 12 závěsných bodů na výzbroj, z toho 6 vnitřních. Při jejich použití zůstává zachována schopnost stealth. Může odpalovat celou škálu ruských raket proti vzdušným nebo pozemním cílům, radarům nebo plavidlům. Unese i celou škálu pum včetně přesně naváděných.

Článek Sankce na Rusko asi nefungují, jak by měly. Stále dokáže produkovat stíhací letouny Su-57 plné vyspělé elektroniky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Střely vypálené na Ukrajinu jsou nové

Například Vadim Skibytskyj z ukrajinské GRU tvrdí, že některé zbytky střel nalezených po ostřelování Ukrajiny svědčí o jejich nízkém stáří. Byly totiž vyrobené v srpnu 2022, což v podstatě znamená, že z výrobní linky musely být poslány přímo k bojovým jednotkám. Typy střel neupřesnil, ale s největší pravděpodobností se bude jednat o Ch-101 odpalované ze strategických bombardérů nebo střely Kalibr určené pro lodě a ponorky.

Obecně se soudí, že strategické zásoby těchto střel by měly činit kolem 30 procent. Armády běžně využívají starší střely a do skladů umísťují nově vyrobené, protože munice má určitou životnost. Jestliže ale míří na frontu nově vyrobené střely, může to s velkou pravděpodobností svědčit o velkém nedostatku, nebo dokonce o vyčerpání strategických rezerv. Na druhou stranu je jasné, že i přes embargo ruský průmysl nějaké počty nové sofistikované munice vyrobit dokáže a ostřelování Ukrajiny se jen tak nezastaví.

Munice pro těžké raketomety se prý nevyrábí

Nedobrá je nejspíše situace i v oblasti dělostřelecké munice ráže 122 a 152 milimetrů. Svědčí o tom například velký vývoz běloruské munice do Ruska, mluví se i o dodávkách ze Severní Koreji. Rusko údajně shání i munici do těžkých raketometů BM-27 Uragan a BM-30 Smerč. Výroba střel se podle ukrajinské strany ještě nerozeběhla, je proto nutné je sehnat ze zásob možných spojenců, ačkoli tvrzení lze jen těžko ověřit.

Některé indicie svědčí i o nedostatku moderních balistických raket 9K720 Iskander. Rusko je v posledních měsících v podstatě nepoužívá, i když by byly vhodné, protože proti balistickým střelám Ukrajina zatím nemá obranu. Analytici ale odhadují, že Rusku zbývá asi jen 120 těchto raket a musí si je držet jako rezervu. Není ale vyloučené, že by mohlo získat některé íránské balistické rakety, o což údajně usiluje. Na druhou stranu se íránský režim údajně tento typ zbraní dodat zdráhá.

Článek Rusku dochází zásoby. Na Ukrajinu létají rakety, které sotva „slezly“ z výrobní linky, a snaží se získat další výbavu od Íránu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Střely z lodí, letadel a drony

Rusko využívá vlastně stejný vzorec. V prvním případě na ukrajinská města útočí střelami odpalovanými z letadel a lodí. Ze strategických bombardérů létajících hluboko nad Ruskem používá většinou starší střely Ch-555 nebo novější Ch-101. V prvním případě jde o střely s konvenční hlavicí o hmotnosti kolem 300 kilogramů a doletem 2 500 kilometrů. Novější a větší střely mají hlavici těžkou 450 kilogramů a dolet možná až 5 tisíc kilometrů.

Druhou možností jsou střely Kalibr odpalované z lodí a ponorek v Černém nebo Kaspickém moři. Jde vlastně o celou rodinu zbraní, střely jsou většinou vybaveny hlavicí o hmotnosti kolem 450 kilogramů. Dolet se liší podle verze, největší mohou zasahovat cíle do vzdálenosti až 2 500 kilometrů. Jejich přesnost je udávána kolem 50 metrů, ale může být i lepší.

Kromě toho Rusko v poslední době využívá i sebevražedné drony íránské konstrukce HESA Shahed 136. Mají hlavici o hmotnosti 30 až 50 kilogramů, tedy menší účinnost než předešlé zbraně. Jsou ale vhodné například na útoky proti rozvodnám elektrické energie a transformátorům, protože se nacházejí na otevřeném prostranství. Jejich provozní rozsah je neznámý, odborníci se shodují, že jde minimálně o stovky kilometrů.

Pomáhají západní protivzdušné systémy

Možnosti Ukrajiny, jak se útokům bránit, se v poslední době výrazně zvýšily především díky dodávkám systémů, jako je německé IRIS-T nebo norsko-americký NASAMS a dalším. Například 29. prosince 2022 měla ukrajinská obrana sestřelit 54 ze 69 odpálených střel. Ovšem problémem je rozsáhlost území Ukrajiny, chráněna jsou především velká města. Hromadný odpal střel navíc dokáže obranu zahltit.

Mnohem úspěšnější je v posledních týdnech obrana proti dronům, už se údajně daří většinu sestřelit. Je to jednodušší, pokud je dostatek protiletadlových zbraní, jelikož létají nízko nad zemí maximální rychlostí 185 kilometrů v hodině. Složitější je ale obrana aglomerací poblíž fronty. Zde Rusko používá i těžké raketomety, případně protiletadlové rakety S-300, které mají možnost zasahovat i pozemní cíle, ačkoli při tom nejsou příliš přesné.

Článek Rusko nevybíravě útočí na civilní infrastrukturu Ukrajiny. Té se ale podařilo sestřelit 54 z 69 odpálených střel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dron Tu-141 sloužil k průzkumu

Nejedná se o žádný výkřik moderní techniky, ale zjevnou improvizaci a um ukrajinských techniků s cílem získat zbraň dalekého dosahu. Drony totiž pochází ze 70. let a byly do výzbroje sovětské armády zavedeny v roce 1979. Jde o průzkumný stroj vybavený různými druhy kamer včetně infračervených a zobrazovacím radarem. Nebyl nijak řízený, jeho trasa se nastavila ještě před startem ze speciální rampy, je tedy od současných dronů velmi vzdálený.

Dron je vybavený proudovým motorem, který umožňuje dosáhnout slušné rychlosti až 1 100 kilometrů v hodině. Dolet stroje je kolem 1 000 kilometrů. Po absolvování průzkumné trasy, většinou jakéhosi okružního letu, se pak snese na padáku, aby z něho bylo možné získat nasnímané materiály. Samotný stroj má velikost letadla, je totiž 14,33 metru dlouhý, rozpětí jeho křídel je 3,88 metru a hmotnost přes 6 tun. Jen pro představu délka Aero L-39 Albatros je jen 12,13 metru.

Místo kamer bomba a moderní navádění

Ukrajina může mít ve skladech více než 100 těchto strojů a odborníci se domnívají, že minimálně některé upravila do podoby sebevražedného dronu. To by znamenalo, že místo kamer a detekčních systémů by se uvnitř stroje ocitla improvizovaná bojová hlavice, možná těžká desítky kilogramů. Upraveno mohlo být i jeho navádění. Buď může být naváděn prostřednictvím GPS, nebo řízen i na dálku za pomoci GPS a kamery jako moderní drony.

Zprávy o použití dronu se objevily již v březnu 2022, kdy Tu-141 vybavený bombou havaroval v Chorvatsku. K jeho vlastnictví se nikdo nehlásil, ale předpokládá se, že byl Ukrajiny, vymkl se kontrole a zamířil doslova na opačnou stranu od ruských pozic. Rusové pak ohlásili sestřel dvou těchto dronů v červenci v Kurské oblasti. Útok pravděpodobně upravených Tu-141 začátkem prosince poškodil dva stroje Tupolev Tu-95 na základně Engels-2 a jeden Tupolev Tu-22M3 na základně Dyagilevo.

Článek Ukrajina znovu útočí na ruskou základnu. Využívá k tomu staré sovětské průzkumné drony se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rusko ztratilo i nejmodernější stroje

O tom, že některé tanky tohoto typu na frontu míří, není v žádném případě pochyb. Je všeobecně známo, že ruský Uralvagonzavod na nich pracuje a existují i záběry na sociálních sítích ukazující techniku směřující k oblasti bojů, včetně T-90M. Nesedí ale počty. Během války na Ukrajině Rusko minimálně tři desítky těchto tanků ztratilo a přišlo i o řadu starších verzí především T-90. Protože tanky T-14 Armata existují jen v prototypech a nevyrábí se, je T-90M tím nejmodernějším obrněncem ruských vojáků.

Na začátku války mělo mít Rusko ve výzbroji více než 600 tanků T-90 všech typů. Z toho jich bylo kolem 200 uskladněných, ostatní pak v činné službě. Řada z nich byla starších verzí, proto je Rusko postupně modernizovalo na novější verzi M. Je mezi nimi rozdíl, modernizované tanky například mají novou, odolnější věž. Disponují i novým řízením palby Kalina zaručujícím vyšší přesnost střelby.

Tank T-90M používá nejmodernější munici

Na stroji je vyměněné i dělo, jde sice stále o zbraň ráže 125 milimetrů s hladkým vývrtem, ale o nejnovější verzi 2A46M-5. Umožňuje používat výkonnější typy protitankové munice. Na tanku je pak věž s dálkově ovládaným kulometem. Zvýšila se i ochrana, protože místo staršího typu reaktivního pancéřování Kontakt-5 mají tanky pancéřování Relikt. Má být účinné nejen proti tandemovým kumulativním hlavicím, ale zvyšovat ochranu i proti projektilům APFSDS.

Ovšem výše zmíněné počty ukazují, že pokud by ruské zbrojovky v posledních týdnech modernizovaly 200 starších strojů na T-90M, bavíme se po odečtení ztrát o více než třetině celkového počtu všech ruských tanků T-90. Vzhledem k nutnému rozsahu prací na nich a tomu, že vysoký počet jich je nasazený na frontě, je to více než neuvěřitelná hodnota, která bude pravděpodobně daleko od skutečnosti.

Článek Rusko údajně posílá na frontu stovky nových T-90M. Čísla uváděná propagandou ale vzbuzují pochybnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Su-35 v egyptských testech propadl

Jedná se o relativně dobré letadlo čtvrté generace, na druhou stranu při loňských testech proti francouzským Dassault Rafale v Egyptě propadlo, a jak Egypt, tak například Indonésie si jejich zvažovanou koupi rozmyslely. Ruskému letectvu tedy nezbývá, než svoji flotilu Su-35 modernizovat, aby oproti svým soupeřům nebyla kolem roku 2030 beznadějně zastaralá. Problém tak má vyřešit rozsáhlá modernizace známá jako Su-35SM s využitím mnoha komponentů a technologií z Su-57.

Za jeden z nedostatků současných Su-35 se považují jeho zbraně, konkrétně střely R-77-1 a R-27ER/ET. První mají aktivní radarové navádění, ale dosah jen 110 kilometrů. Druhé doletí o 20 kilometrů dále, ale aktivní radarové navádění jim chybí. Musí být proto řízeny z letadla za pomoci jeho radaru, ovšem v jednom okamžiku může být naváděna jen jedna střela. Západní AIM-120D nebo Meteor jsou již zcela jinde a tyto zbraně jim nemohou konkurovat.

Řešením má být integrace vynikajících střel R-77M určených pro Su-57 s aktivním radarovým naváděním typu AESA, rychlostí až Mach 6 a dosahem 400 kilometrů. Aby mohl na takovou vzdálenost letoun střely odpálit, musí vidět cíl. Radar S-35 označovaný Ibris-E je ovšem typu PESA, nikoli moderní AESA. Má tedy mnohem menší dosah a není tak odolný proti rušení. Do letounu tak bude nutné instalovat radar AESA, pravděpodobně ten samý, jaký používá Su-57.

Khibiny na Su-35 příliš nefunguje

Ovšem i na úspěšných sestřelech Su-35 během konfliktu na Ukrajině se ukazuje, že bude potřeba zlepšit jeho obranu. V současnosti používá systém elektronického boje KNIRTI L175M Khibiny-M, a ačkoli ho v minulosti ruská propaganda velmi vyzdvihovala, evidentně není dostatečně účinný. Nahradit by ho proto měl účinnější Himalaya opět z Su-57. A pravděpodobně ho doplní laser rušící infračervené navádění protiletadlových střel.

Přesto jsou věci, které nevyřeší ani chystaná modernizace, protože Rusko takové schopnosti nemá. Jedná se především o přenos dat, a i když u Su-57 jistý pokrok existuje, jeho kvalita je daleko za západními, ale například i čínskými stroji. Zkušenosti ukazují, že bez komunikace a dostatečného sdílení informací se všemi přátelskými jednotkami ve vzduchu, na moři i na souši, jsou letouny ve značné nevýhodě oproti soupeřům.

Článek Rusko bude modernizovat Su-35. Výroba novějšího Su-57 se zpomalila se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tank na západní stroje nestačil

Tanky T-72 byly do výzbroje sovětských vojsk zaváděny v roce 1973. Používány byly i v dalších armádách, například v Československu se vyráběla licenční verze T-72M. Ovšem již v 80. letech bylo jasné, že proti moderním západním tankům nemohou obstát. Naplno se to projevilo v roce 1991, kdy proti americkým Abrams neměly irácké T-72 šanci. Ovšem těchto tanků existuje kolem 25 tisíc a jedním z řešení byla modernizace.

Poslední T-72B3M byla představena v roce 2014, do výzbroje ruské armády začaly stroje přicházet v roce 2018. Při jejich modernizacích bylo využito i některých systémů používaných v nejnovějších sériově vyráběných ruských tancích T-90. Modernizace zajistila hned několik zásadních změn. Výrazně se zvýšila ochrana posádky. Tank má také mnohem lepší zbraňový systém, vylepšila se i jeho mobilita.

Ochrana posádky je pro ruské tanky jednou z nejdůležitějších věcí, protože při průniku střely pancířem hrozí exploze nedobře uskladněné munice a totální zničení vozidla. Verze T-72B3M proto dostala nejnovější typ reaktivního pancéřování Relikt místo dříve používaného Kontakt-5. Umí si prý poradit i s tandemovými hlavicemi a zvyšuje ochranu nejen proti kumulativní munici, ale i proti APFSDS. K dispozici jsou i boční sklopné zástěny.

Dělo pro silnější munici

Stroj je vybaven dělem 2A46M-5, které je používané na nových T-90. Umožňuje používat výkonnější typy protitankové munice nebo řízené protitankové střely Refleks. Velitel má k dispozici nový panoramatický zaměřovač s termovizí. Je propojen se zaměřovacím systémem Sosna-U a balistickým počítačem, což významně zvyšuje přesnost střelby. Otázkou je, jakou kvalitu dnes má toto termovizní zařízení. V minulosti využívalo technologii od francouzské firmy Thales. Nyní na ni platí zbrojní embargo.

Zlepšila se i mobilita tanku, protože dostal nový, silnější motor. Rychlost tanku je 60 kilometrů v hodině a dojezd kolem 550 kilometrů. Stroj zvládá zdolat až 60procentní stoupání a 40procentní boční sklon. Posádka zůstala stejná, tedy tříčlenná. Na rozdíl od většiny západních tanků zde není pozice nabíječe, protože je tu instalováno automatické nabíjení. I přes všechna vylepšení mají ale i tanky T-72B3M na Ukrajině nemalé ztráty.

Článek Ruská armáda dostala nové tanky T-72. Verze B3M se ale od těch známých třeba z československé lidové armády v mnohém liší se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Původně sovětská velmi rychlá stíhačka

Rusko v této hrůzostrašné kombinaci využívá dva systémy. Jeden je starý, pochází z dob Sovětského svazu, druhý je naopak velkou novinkou. Starým systémem je MiG-31. Jedná se o nadzvukový stíhací letoun původně určený k tomu, aby raketami vzduch-vzduch dlouhého doletu dokázal zachytit nepřátelské bombardéry a nízko letící řízené střely. K sestřelování ukrajinských letounů měl být opakovaně využit i v bojích na Ukrajině.

Je pokračovatelem nejrychlejšího bojového stíhacího letounu MiG-25, i když jeho rychlost je o něco nižší, konkrétně až Mach 2,83. Ale i to z něho po vyřazení všech MiG-25 z výzbroje letectev světa dělá nejrychlejší bojový letoun současnosti. I přes svůj věk – sériová výroba začala již v roce 1979 – je stále považovaný za cenný stroj s mnoha schopnostmi. Byl také opakovaně modernizován, například verze BM má být více než dvakrát schopnější. Může sloužit třeba i k nesení protiradarových střel.

Jednou z posledních úprav minimálně 10 letounů ve výzbroji ruského letectva byla schopnost odpalu střel Kh-47M2 Kinžál. Takto upravený stroj je označován jako MiG-31K a už není schopen nést protiletadlové střely, ale naopak jediný Kinžál. Do služby tyto střely měly vstoupit v roce 2017 a jsou jednou ze šesti strategických zbraní Ruska. Umožnit mu mají překonat protivzdušnou obranu protivníků a mohou dokonce nést jadernou hlavici o síle až 500 kilotun či konvenční o hmotnosti 500 kilogramů.

Manévry v rychlosti Mach 12

Ačkoli je Kinžál Ruskem označován za hypersonickou zbraň, mnozí odborníci zařazení zpochybňují, i když je schopen dosahovat hypersonické rychlosti Mach 12. Jedná se totiž o upravenou balistickou raketu 9K720 Iskander schopnou odpálení z letadel, konkrétně z MiG-31K nebo Tu-22M3. Pochybnosti o jejím zařazení nijak nezmenšují její nebezpečnost. Dokáže doletět do vzdálenosti 2 až 3 tisíce kilometrů s přesností jednotek metrů. Ve vysoké rychlosti je schopna i úhybných manévrů.

Rusko několikrát Kinžály na Ukrajině nasadilo. Použity byly třeba k bombardování Oděsy a několika dalších cílů. Ovšem ne často, mnozí odborníci soudí, že zásoba těchto střel není veliká. Rusko se ale nevyhnulo ani nepříjemným až trapným situacím. V září měla jedna střela spadnout z MiG-31 a zranit 6 lidí v ruském městě Stavropol. Na začátku října se na základně Belbek na Krymu měl zřítit stíhací letoun nesoucí právě tuto střelu.

Článek Kombinace, kterou Rusko rádo straší svět: Nejrychlejší bojový letoun současnosti s hypersonickou střelou Kinžál se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jde spíše o autonomní dron

Nutno říci, že představě klasického torpéda, jak ho známe, se Poseidon značně vymyká a v mnohém se odlišuje. Tou první odlišností je velikost. Jeho rozměry nejsou přesně známé, ale z dostupných informací, které ruská strana zveřejnila, včetně fotografií a videí, se odhaduje, že je asi 20 metrů dlouhé a má dva metry v průměru. Jeho hmotnost je přibližně 100 tun. Svou velikostí by se spíše dalo označit za malou ponorku nebo ještě přesněji za podvodní autonomní dron.

Co je ale jeho největší odlišností, je jeho pohon. Ten má být jaderný. Poseidon má v sobě zabudovaný malý jaderný reaktor, který pohání jeho pohon typu pum-jet. To znamená, že torpédo má vlastně neomezený dosah a může zasáhnout cíle v libovolné vzdálenosti. Má být schopné se pohybovat rychlostí 70 uzlů, což je zhruba 130 kilometrů v hodině. A může se prý potopit do hloubky až jednoho kilometru.

Torpédo má být osazeno jadernou hlavicí. V minulosti kolovaly informace, že by mohla mít sílu až 100 megatun. Pro představu nejsilnější ozkoušená jaderná puma měla sílu poloviční. Výbuch by pak mohl vyvolat i vlnu tsunami. V současnosti panuje přesvědčení, že hlavice může mít sílu 2 až 4 megatuny. Ta by dokázala zlikvidovat velké pobřežní město a celé jeho okolí, kdyby jej zasáhla. Případně by torpédo mohlo být použito proti letadlovým lodím.

Může jít jen o informační hru

Kolem torpéda panují mnohé dohady a odborníci upozorňují, že ze strany Ruska může jít jen o blufování. Ne, že by torpédo, jehož existence byla oznámena v roce 2015, země nevyvíjela. Spíše se pochybuje o tom, že je hotové. Vývoj měl být ukončen v roce 2019. Vtěsnat reaktor do tak malého plavidla není jednoduché. Mnozí experti jsou dále skeptičtí k tomu, že by bylo bezhlučné, kloní se spíše k opaku. A otazníky zůstávají nad jeho naváděním. Systémy GLONASS nebo GPS pod hladinu moře neproniknou.

Nosiči torpéda by měly být velké ponorky, nejčastěji se zmiňuje K-329 Bělgorod. Ten byl uveden do služby v létě 2022 a vyskytly se i informace, že NATO mělo ztratit jeho lokaci. To v souvislosti s vývojem konfliktu na Ukrajině a ruským naznačovaným vyhrožováním jadernými zbraněmi může vzbuzovat obavy. Už sama informace o možné existenci takového torpéda je totiž zbraní psychologické války. Asi proti němu neexistuje obrana. Ale na jeho použití by se samozřejmě dalo odpovědět klasickým jaderným útokem. Tedy nenarušuje princip jaderného odstrašení.

Článek Ruské atomové torpédo Poseidon vypadá jako superzbraň. O jeho funkčnosti se ale vedou sáhodlouhé debaty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejnovější typ tankového děla

T-90M totiž obsahuje směsku asi těch nejlepších tankových technologií, kterých je ruský průmysl schopen. Například jeho dělo je nejnovější verzí klasického sovětského tankového děla, konkrétně jde o 2A46M-5. Má pokročilé řízení palby a moderní zaměřovač Sosna-U. Tank by měl umět odpalovat i nejnovější typy ruské protitankové munice. Pokud v zajatých strojích byla, mohou experti přesně zjistit, jak si dokáže poradit s nejnovějšími tanky ze zemí NATO a kde jsou její limity.

To samé platí i o protitankových řízených střelách Refleks. Osádka je může odpalovat dělovou hlavní. Jsou naváděny za pomoci laserového paprsku a dokáží zasahovat cíle do vzdálenosti až 5 kilometrů. V přímé viditelnosti na dlouhou vzdálenost tak mohou být účinnější než protitankové granáty, z nichž mnohé s přibývající vzdáleností často ztrácejí na účinnosti a přesnosti. Refleks má tandemovou hlavici schopnou prorazit pancíř o síle až 900 milimetrů RHAe.

Zajímavou technologií je i reaktivní pancéřování tanku. Jde o nejnovější verzi ruského ERA nesoucího označení Relikt. Vyvinuto má být tak, aby si poradilo i s tandemovými hlavicemi střel. Tedy takovými, které nejprve způsobí menší výbuch, aby odpálily blok reaktivního pancéřování. Teprve potom exploduje hlavní nálož určená k proražení pancíře. Relikt má o polovinu zvyšovat i ochranu proti munici APFSDS z jiných tankových děl.

Tank se má umět i bránit

Na tancích by dále měl být namontovaný systém aktivní obrany Arena-M. Jde o systém, jehož úkolem je detekovat přilétající protitankové střely a zlikvidovat je. Má radar sloužící k detekci střel a dále odpalovače speciální fragmentační munice. Jejím úkolem je zničit zaměřenou střelu asi 30 metrů od tanku. Arena má ale dvě nevýhody. Neumí zachytit střely přicházejí shora, tedy například Javelin a NLAW. A navíc je velmi nebezpečná pro vojáky pohybující se v bezprostředním okolí tanku.

Minimálně na jednom T-90M se ukrajinským vojákům podařilo ukořistit speciální krycí plachtu Nakidka. Jde o kamuflážní plachtu určenou pro různá obrněná vozidla nebo stanoviště. Měla by výrazně snižovat radarový průřez vozidla, a tedy snižovat možnost jeho odhalení a zaměření zbraněmi radarem naváděnými. Zároveň má potlačovat i infračervenou signaturu a znesnadnit tak zaměření a odhalení prostřednictvím tepla. Není pochyb o tom, že na tancích jsou i další technologie, které soupeře Ruska zajímají.

Článek Na Ukrajině byl ukořistěn nejnovější ruský tank T-90M. Obsahuje mnohé zajímavé technologie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Letoun prý umí vypnout komunikaci

Podle videa, které Rusko zveřejnilo, se vlastně nejedná o úplně novou zbraň, ale značně upravený dron Orlan-10. Ruská armáda jich má veliké množství a využívá je k průzkumu nad bojištěm. Ovšem Moskit má být určen nikoli k průzkumu, ale rušení elektronických systémů ve svém okolí. To by mělo znamenat, že jednotky nepřítele by se měly ocitnout bez komunikace a neměly by jim fungovat další systémy jako GPS, případně terminály Starlink.

Podle ruského tvrzení je schopen rušit komunikaci v okolí 5 kilometrů. Armáda ho údajně již opakovaně použila nad ukrajinským bojištěm. S velkým úspěchem, protože jeho nasazení působí mezi ukrajinskými jednotkami zmatek. Tvrzení nelze ověřit. Skutečností ale zůstává, že o různé rušení komunikace a elektroniky se Rusko na bojišti pokouší a s různými výsledky. Má k tomu řadu systémů. Moskit má být jen jedním z nich. Dron prý dokáže do nepřátelských telefonů posílat SMS, zaměřit zdroje vysílání a navést na ně palbu.

Příbuznost s Orlanem je zřejmá

Skutečnost, že jeho základem je Orlan-10, naznačují i záběry. Je totiž startován z rampy pomocí napnutého lana. Po návratu se na základnu snese na padáku a dosednutí ještě tlumí nafukovací airbag. Není známo, zda je Moskit víceúčelový. Tedy jestli dokáže během letu vést elektronický boj a zároveň sloužit jako průzkumný. Je totiž možné, že sledovací systémy z něho musely být sejmuty, aby unesl hmotnost elektroniky.

Orlan-10 je totiž malý dron, který unese jen zařízení o hmotnosti 6 kilogramů. Jeho maximální vzletová hmotnost je 15 kilogramů. Rušicí systém tedy musí být velmi malý a lehký. Pokud se ho ale podařilo do stroje namontovat, letounek je schopen se nad bojištěm vznášet až 16 hodin. Jeho rychlost je až 150 kilometrů v hodině a jeho řídicí stanice může být ve vzdálenosti až 110 kilometrů. Jedinou záhadou je, proč ruská propaganda, která se vždy ráda chlubí, o systému neinformovala již dříve.

Článek Ruský dron Moskit údajně umí rušit ukrajinskou komunikaci a je velmi úspěšný. Dařilo se ho držet v utajení až doteď se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

SSSR hledalo systém proti střelám

Vývoj systému Tor začal v polovině 70. let v Sovětském svazu. Ten se vždy soustředil na vývoj kvalitních protivzdušných systémů, protože si byl vědom, že jeho letectvo je mnohem slabší než letectva zemí NATO. Hledal systém krátkého dosahu se schopností zasahovat letadla, vrtulníky a řízené střely, dnes i drony, v malých a středních výškách. A také kvalitní zbraň určenou na sestřelování řízených střel AGM-86. Nosily a odpalovaly je americké bombardéry B-52 mimo dosah protiletadlové obrany.

Do výzbroje byl Tor zaveden v roce 1986. Ukázal se jako mimořádně kvalitní systém, navíc byl v dalších letech významně modernizován. Jeho schopnosti se tak zlepšily. Je mimořádně mobilní, protože je umístěn na pásovém podvozku. Umožňuje mu dosahovat rychlosti až 65 kilometrů v hodině. Výhodou je, že svými radary dokáže detekovat cíle i v okamžiku, kdy se hýbe. Pro odpálení střel ale musí zastavit, i když existují pokusy umožnit střelbu i za jízdy. Vyskytují se i varianty na kolovém podvozku.

Zlepšování schopnosti Toru

Radary umístěné na vozidle umožňují odhalit cíle do vzdálenosti až 25 kilometrů. Systém by měl být v jeden okamžik schopen detekovat až 48 cílů. První varianty Tor byly schopné navádět dvojici odpálených střel na jeden cíl. Modernější pak na dva a nejnovější verze jsou údajně schopny v jeden okamžik řídit střely na 4 cíle najednou.

Na jednom vozidle je standardně 8 střel, i když existuje i verze s novými, menšími, ale výkonnějšími střelami 9M338, kterých zde má být 16. Standardně používaná střela 9M330 váží 167 kilogramů, je 3 metry dlouhá a má hlavici o hmotnosti 15 kilogramů. Dosahuje rychlosti až Mach 2,8. Dostřel je 12 kilometrů do dálky a až 10 kilometrů do výšky. Řízena je pomocí radaru a má přibližovací rozněcovač.

Existuje i námořní verze systému 3K95 Kinžál, kterou Rusko umísťuje na plavidla. V poslední době také Rusko na některé lodi na přistávací plochu pro vrtulníky řetězy připoutalo modul Tor, což je vlastně systém bez pásového podvozku. Systémy Tor jsou dnes ve výzbroji více než 15 zemí. Kromě války na Ukrajině byly použity v rusko-gruzínském konfliktu, v Náhorním Karabachu nebo Sýrii.

Článek Rusko poslalo do Běloruska vylepšené kladivo Tor. I po 35 letech dokáže nepřátele zmasakrovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Video může být jen propaganda

Video z výcviku, kde byl tank použit, bylo zveřejněno 20. listopadu 2022. Je otázkou, co znamená. Zda fakt, že se cvičí spolu s vojáky a pak s nimi bude nasazen na Ukrajině. Nebo se může jednat pouze o další propagandistické záběry s Armatou v hlavní roli, které vlastně neznamenají nic. Nasazení na Ukrajině by totiž znamenalo riziko zničení, a tím i ponížení ruského režimu. Ještě horší variantou by bylo zajetí stroje, třeba i poškozeného, kdy by se k němu dostali experti západních států.

T-14 má údajně být nevídaný tank kombinující několik mimořádných schopností. Prvním má být veliká odolnost. Posádka tanku je umístěna ve speciální pancéřované kapsli, která ji chrání. Kromě silného kompozitního pancéřování má být Armata osazen i novým typem reaktivního pancéřování Malachit s lepšími parametry než předchozí varianty ERA, a navíc systémem aktivní ochrany Afghanit určeným k likvidaci přilétajících střel. Tank má být i obtížně zaměřitelný radarem a infračervenými systémy.

Stroj je 10,7 metrů dlouhý a 3,5 metru vysoký. Jeho hmotnost je 55 tun. To je stále výrazně méně, než mají nejnovější typy západních tanků. Je tedy otázka, zda je to dáno menší velikostí, nebo na úkor pancéřování, i když Rusko tvrdí, že má být fenomenální. Stejně tak má být vysoká i rychlost tanku, a to až 80 kilometrů v hodině. Dojezd pak kolem 500 kilometrů. Posádka tanku je tříčlenná.

Dělo s novým typem munice

V bezosádkové věži má být umístěno nové dělo 2A82-1M ráže 125 milimetrů s hladkým vývrtem. Má automatické nabíjení, v zásobníku by mělo být k dispozici 32 granátů. Zbraň byla zkonstruována tak, aby dokázala používat nový typ protitankové munice Vacuum, která má být schopna prorazit i čelní pancíř moderních obrněnců. A také řízené protitankové střely. Perspektivně se počítá s novým dělem ráže 152 milimetrů. Výzbroj tanku pak doplňují kulomety.

Jaká je budoucnost nejnovějšího ruského tanku, je záhadou, protože zprávy se liší. Jedny říkají, že armáda by mohla v roce 2023 dostat 40 strojů. Jiné, zveřejněné v listopadu 2022, uvádí, že státní program, v rámci kterého je Armata vyvíjen, byl zastaven. Každopádně Rusko na některé části tanku, například moderní termovize a další, potřebuje západní komponenty, na které je uvaleno embargo. Tank má být i drahý a je otázka, zda si ho ruská ekonomika za současné situace může dovolit.

Článek Ruský supertank T-14 byl zachycen v bahně na cvičišti. Video podněcuje spekulace o jeho nasazení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obavy o ztrátu schopnosti stealth

Američané mají minimálně dva důvody pro to se na svého spojence z NATO zlobit. Prvním je ztráta lukrativní zakázky, protože protivzdušné systémy jsou drahou záležitostí. Vážnější je skutečnost, že v případě dodání F-35 do Turecka by tyto stroje operovaly v blízkosti moderního ruského systému. Rusko by tak teoreticky mohlo získat data umožňující lepší vyladění S-400 k tomu, aby stealth stroje páté generace uměl dříve zaměřit a lépe sestřelit. Což USA ani další uživatelé nechtějí.

Ruský S-400 je považovaný za jeden z nejlepších systémů protivzdušné obrany na světě. Byl vyvinutý ze staršího S-300 a do výzbroje zařazen kolem roku 2007. Disponuje výkonnými radary schopnými zaměřit cíle do vzdálenosti až 600 kilometrů. Má být schopen útoku na letadla, drony, řízené střely i některé druhy balistických raket. Takovou schopnost má jen několik systémů na světě. I když na Ukrajině se například ukázalo, že proti střelám z raketometů HIMARS je tento systém bezmocný.

Jeho výhodou je skutečnost, že používá více druhů střel. Liší se velikostí i dosahem. Pokud je k dispozici více střel, mohou operátoři vybrat konkrétní, která je ke zničení cíle nejvhodnější. Největší střely mají dosah až 400 kilometrů a zasahují cíle i v extrémně nízkých výškách. Jsou naváděny radarem, ale pokud se ocitnou mimo jeho dosah, mají i vlastní samonaváděcí systém. Turecko má exportní verzi. O těch je známo, že mají některé pokročilé funkce omezeny.

Provozovatelů je ve světě více

Kromě Ruska a Turecka mají S-400 ve výzbroji i další země. Koupila ho Čína, která podle něho pravděpodobně postavila svůj vlastní systém HQ-9. Do výzbroje je zařadilo i Bělorusko a tradiční odběratel ruských zbraní Indie. Rusko mělo systém umístit i v Sýrii. Velký zájem má o něj například Írán. Teoreticky by ho mohl získat za pomoc, kterou nyní Rusku poskytuje.

Pořízení moderního S-400 pro Turecko znamená, že bude muset získat jiná letadla místo původně plánovaných F-35. Jednou z možností jsou méně vyspělé americké F-16 poslední verze vybavené mnoha pokročilými funkcemi. Pokud by je USA nechtěly dodat, prezident Erdogan varoval, že se mohou obrátit třeba na Francii, Velkou Británii či Rusko. V prvním případě měl na mysli francouzské Rafale, v druhém Eurofighter. Ve třetím pravděpodobně ruské Su-57, i když jejich produkce je velmi pomalá.

Článek Turecko zprovoznilo ruský systém protivzdušné obrany S-400. Amerika mu to nedaruje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bombardéry unesou velký náklad střel

Sovětské letectvo zadalo požadavek na vývoj řízené střely, která by dokázala přesně k cíli dopravit jadernou hlavici, v druhé polovině 70. let. V roce 1983 pak do služby vstoupila Ch-55. Byla určena pro strategické bombardéry Tu-160 a Tu-95, případně Tu-142M, který je námořní odvozeninou tohoto stroje. Byla testována i na dalším typu sovětského stroje, kterým je Tu-22M. Třeba Tu-95 je schopen nést až 16 těchto střel.

Střela je přes 6 metrů dlouhá a její hmotnost přesahuje 1 600 kilogramů. Její dolet je až 2 500 kilometrů a rychlost až Mach 0,75. Létá v nízkých výškách, aby byla obtížněji zjistitelná a sestřelitelná, ačkoli například obrana na Ukrajině umí obdobné typy střel sestřelovat s vysokou úspěšností. K cíli dokáže nést hlavici o síle až 200 kilotun. V pozdějších letech byly vyvinuty střely s konvenčními hlavicemi, které jsou označované jako Ch-555, s hlavicí o hmotnosti kolem 400 kilogramů.

Vylepšené varianty mají delší dolet

Střely mají inerciální navádění spolu s radarem. Jsou tedy relativně přesné, někdy se uvádí, že jejich přesnost je kolem 30 metrů. Existuje vylepšená varianta střel Ch-101 s konvenční hlavicí a Ch-102 s jadernou, které mají udávaný dolet až 5 500 kilometrů, ale tyto střely jsou o něco větší. Konvenční střely Rusko nasadilo v Sýrii a v současné době je používá k útokům na Ukrajině, hlavně proti energetické infrastruktuře. Bombardéry je odpalují z bezpečí ruského vzdušného prostoru.

V listopadu ale Ukrajina zjistila, že kromě konvenčních střel ruské bombardéry odpálily minimálně jednu Ch-55 určenou pro jaderné hlavice, i když ta zde nebyla nainstalována. Otázkou je, proč to ruské letectvo udělalo. Nejčastěji se mluví o tom, že to je výhrůžka, která říká: Můžeme to udělat. Druhou možností je, že Rusku docházejí konvenční Ch-55 a 101. Tím, že ve stejný okamžik odpálí i prázdnou Ch-55, může zahltit ukrajinskou obranu, jejíž schopnosti se zlepšují, a jiné střely tak mohou snadněji proniknout.

Článek Proč Rusko vypálilo na Kyjev jadernou bombu Ch-55, ovšem s odstraněnou hlavicí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tank se ve velkém vyváží

Základy T-90 byly položeny již v době Sovětského svazu. I jeho tvar může napovídat, že se jedná o pokračování větve sovětských konstrukcí, do které spadá i T-72 a T-80. I když samozřejmě má celou řadu vylepšení. Tanky původní verze A začaly být zařazovány do výzbroje v roce 1992. Rusko ale jejich exportní verzi S s velkým úspěchem vyváželo. Jejich velkým odběratelem se staly Indie a Alžírsko, ale vyvezeny byly i do dalších zemí. Ukořistěné T-90 nyní proti Rusku nasazuje i Ukrajina.

Tank se svojí konstrukcí drží sovětské školy. Má tedy nízkou siluetu a je výrazně lehčí než západní tanky třetí generace. Jeho hmotnost je 46 tun, modernizovaná verze M je o dvě tuny těžší. Je 9,63 metru dlouhý a 7,78 metru široký. Má tříčlennou posádku bez nabíječe, protože má systém automatického nabíjení. Ten obsahuje největší slabinu sovětských a ruských tanků, a to špatně uloženou munici, která může po zásahu pancíře explodovat a tank i s posádkou totálně zničit. Rychlost stroje je 60 kilometrů v hodině, dojezd až 550 kilometrů.

Snaha o co nejlepší ochranu

Byl postaven tak, aby poskytoval vyšší ochranu než předchozí tanky. Je kvůli tomu vybaven vrstveným kompozitním pancířem, který obsahuje i vrstvy hliníku a plastů. Ten je doplněn reaktivním pancéřováním Kontakt-5. Vybaven je i rušicím systémem Štora-1, který detekuje zaměření laserem používaným mnoha protitankovými zbraněmi a dokáže ho rušit či odpálit kouřové granáty. Nejmodernější verze M má nový typ věže se zesíleným pancéřováním a reaktivní pancéřovaní Relikt proti duálním hlavicím a posilující ochranu proti granátům APFSDS.

Tank je vyzbrojen dělem 2A46 M ráže 125 milimetrů s hladkým vývrtem hlavně. Nejmodernější tanky verze M mají vylepšený model děla, který umožňuje vypalovat nejnovější typy protitankové munice navržené tak, aby mohla překonat pancíř západních tanků. Může odpalovat i řízené protitankové střely Refleks. Tank má navíc koaxiální kulomet ráže 7,62 milimetru a na věži těžký kulomet ráže 12,7 milimetru. Disponuje pokročilým řízením palby, denním a nočním zaměřovačem a termokamerou.

I přes zjevnou snahu o posílení ochrany tanku se na Ukrajině ukázalo, že i nejnovější T-90M jsou zranitelné hlavně protitankovými zbraněmi jako Javelin a NLAW, které útočí na horní části tanků. Nepomohla ani snaha o instalaci mříže nad tankem, ta navíc ztěžovala jeho ukrytí. Rusko tvrdí, že výroba nejnovější verze tanků T-90M pokračuje. Podle mnohých expertů má ale země problém s některými technologiemi, které dovážela a nyní se na ně vztahuje embargo. Zaznamenám byl i pohyb směrem k frontě některých T-90M, jimž chybělo reaktivní pancéřování.

Článek Nejmodernější ruský tank T-90 byl velmi vychvalovaný. Oslnivé výkony na bojišti ovšem nepředvedl, je to spíš propadák se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Úspěch za využití omezených technologií

Proslulost dronům přinesly jejich útoky na Ukrajinu, hlavně proti městům. I když se s nimi podařilo zlikvidovat i vojenské cíle, například houfnice. Jejich úspěšnost může být překvapující, protože Írán, odkud pocházejí, dlouhodobě čelí západním sankcím a má velmi omezený přístup k technologiím. Přesto jeho inženýři dokázali v mnoha případech najít originální řešení, která nejsou třeba tak elegantní jako vyspělé zbraně. Ale fungují a často bývají také mnohem levnější.

Příkladem je právě Shahed 136. Jedná se o poměrně primitivní dron ve tvaru delta křídla. Je zhruba 3,5 metru dlouhý, rozpětí jeho křídel je 2,5 metru a váží kolem 200 kilogramů. Je vybaven hlavicí o hmotnosti 40 až 50 kilogramů. Ta nedokáže nadělat škody na zpevněných cílech, jakými jsou třeba bunkry, ale dokáže zasáhnout takzvané měkké cíle nebo civilní infrastrukturu. Kromě škod také jejich nasazení přináší psychologický efekt.

Hlučný s dosahem stovek kilometrů

Dron je poháněn běžným čtyřtaktním motorem s tlačnou vrtulí. Ten mu dokáže dodat rychlost až 185 kilometrů v hodině. Je poměrně hlučný a stroj navíc létá nízko. Jeho zvuk je přirovnáván k mopedu nebo sekačce na trávu. Íránské zdroje udávaly dolet kolem 2 tisíce kilometrů. To odborníci vzhledem k velikosti dronu vylučují, ale shodují se, že půjde o několik set kilometrů. Což dokazují vzdálenosti, na kterých na Ukrajině létá.

Operátor dronu ho řídí na dálku a je o jeho poloze informován prostřednictvím ruského navigačního systému GLONASS, některé zdroje uvádějí, že prostřednictvím civilní verze GPS. Dron je vybaven kamerou, která pak operátorovi umožňuje zaměřit cíl a zaútočit na něj. Startuje z jednoduché konstrukce umístěné například na automobilu, za pomoci raketového motoru. Cena dronu se odhaduje na 20 až 50 tisíc dolarů (503 tisíc až 1,3 milionu korun). Je tedy mnohem levnější než protiletadlové střely, kterými může být sestřelen.

Právě produkce vysokého počtu těchto dronů, které pak mohou být i ve velkém množství nasazeny, je jejich nespornou výhodou a nebezpečím pro nepřítele. Ten obranou proti nim musí vyčerpávat své zdroje. I když se například Ukrajina naučila se proti Shahed 136 bránit, nikdy se je nepodařilo sestřelit všechny a mohou tak ničit její města. Rusko, které v rozporu se všemi důkazy popírá, že by mu Írán drony dodal, s jejich pomocí dokázalo významně poškodit třeba ukrajinskou energetickou síť.

Článek Rusko používá rojící se munici Shahed 136. Navzdory nízkým nákladům je sebevražedný dron extrémně propracovaný se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ruský letoun je větší a rychlejší

Pokud se podíváte na oba letouny, zjistíte, že jsou odlišně koncipované. F-35 je jednomotorový letoun, který je relativně malý a lehký. Su-57 má dva motory a je větší. Jenom na délku je rozdíl téměř pět metrů. Zatímco americký stroj má 15,7 metru, ten ruský 20,1 metru. Ruský stroj je i rychlejší a pohyblivější a má například možnost letět nadzvukovou rychlostí bez přídavného spalování. Určitě by měl výhodu v boji zblízka.

Ruské letadlo je také schopno nést více zbraní. Pokud si chtějí letouny udržet schopnost stealth, kdy jsou obtížně zachytitelné radarem, musí je mít ve vnitřních šachtách. Menší americký stroj zde může mít jen čtyři střely nebo bomby. Ruský ale plných šest. Ale i při použití vnějších závěsníků bude mít ruský letoun výhodu 12 : 10. Co ale zase svědčí ve prospěch amerického stroje, je schopnost nést jadernou pumu B61.

Na dálku Američané dominují

Ačkoli je ruský letoun rychlejší a hbitější, neznamená to, že by v souboji zvítězil. Letecké souboje se v současnosti z naprosté většiny odehrávají na dlouhé vzdálenosti, kde hbitost a rychlost nehrají takovou roli. Důležité jsou schopnosti střel vzduch-vzduch dlouhého dosahu, a hlavně schopnost detekovat a zaměřit nepřítele. Zde bezesporu dominuje F-35. Jeho radar AN/APG-81 AESA je považovaný za nejlepší na světě. Parametry ruského radaru N36 nejsou přesně známé, ovšem ruské bývají většinou horší než západní.

Američané navíc mají větší zkušenosti se zajištěním schopností stealth a speciálními materiály. To v souvislosti s tím, že Su-57 je znatelně větší, znamená, že by ho americký letoun nejspíše spatřil mnohem dříve a mohl i dříve střílet na dlouhou vzdálenost. Rusko sice deklarovalo, že jeho Su-57 budou spolupracovat s drony Su-70 Ochotnik, které by mohly pomoci, ale ty se stále nevyrábí. Američané navíc zvažují, že si pro spolupráci s F-35 pořídí australské drony MQ-28.

Jednoznačnou výhodou F-35 jsou ale jejich počty a schopnost USA a jeho spojenců produkovat letadlo ve velkých sériích. Je jich již přes 800. Rusko má podle dostupných informací jen 6 sériově vyrobených Su-57 a asi desítku prototypů. Navíc se kvůli sankcím potýká s nedostatkem některých vyspělých technologií, třeba čipů, které ve svých zbraních používá. Svůj letoun páté generace se ani neodvážilo poslat do bojů nad Ukrajinu. Podle mnoha odborníků proto, že se obává špatných reakcí, pokud by byl náhodou sestřelen.

Článek Americké F-35 mohou nést jadernou pumu, ruské Su-57 zase více střel. Vítěz je ale jen jeden se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak skupinka miliardářů ke štěstí přišla

Musíme se vrátit do 90. let a ke kolapsu Sovětského svazu. S ním prakticky přes noc padla i celá ruská ekonomika. Boris Jelcin, první prezident Ruské federace, tehdy prodal vládní průmysl malé skupině miliardářů. Jednalo se o odvětví těžby surovin, produkce energií a také stavebnictví. Tato skupina oligarchů tak měla v rukou 70 % veškerých ruských financí. Ano, celou ruskou ekonomiku si tak koupili s poměrem pár centů za jeden dolar.

Současně s jejich vysáváním státu se Jelcin díval po svém nástupci. To ho přivedlo až k bývalému agentovi KGB, Vladimiru Putinovi. Jakmile se dostal k moci, rozjela se válka s Čečenskem, která mu vysloužila pověst tvrdého chlapíka. Krvežíznivá veřejnost totiž nového premiéra milovala a Jelcin tedy předal žezlo. Kdyby to ale nepadlo na Putina, kdo by dnes velel ve zdech Kremlu? A byla by vůbec tato země nějak odlišná?

Mocenské boje se stejnými nástroji

Kdyby ho Jelcin neurčil, pravděpodobně by mezi sebou bojovala zmíněná skupina oligarchů. A největší hráč? Ropný magnát Michail Chodorkovskij, dnes v exilu. Když nastoupil Putin do úřadu, dal jim nabídku, kterou nešlo odmítnout. Oni se nebudou plést do politiky, on dá zase ruce pryč od jejich byznysu. Jenže Chodorkovskij takhle hrát odmítl a se zlou se potázal. Putin používal armádu proti svým sokům, oni by nejspíš postupovali podobně.

Jejich touha po další moci by ohrozila nejen samotnou zemi, ale i celý svět. Aktuální ekonomické sankce Rusko výrazně poškozují. Oligarchové by se tak mohli za chvíli ocitnout na úrovni normálního lidu. Chudí tohle rádi vidí, ať to stojí cokoli. Jestli ale po pádu SSSR vládla zemi vyšší třída, mohli by se lidé vzbouřit a požadovat změnu vládnoucí struktury. A nemuseli by být moc milí. A věřte nebo ne, Putin i Jelcin chtěli kdysi do NATO.

Jiný režim, jiná ekonomická hra

Kdyby bylo Rusko prozápadní, co by to znamenalo pro světový obchod? Okamžitě se vám vybaví plyn a ropa. Ale je to velká země a má také největší lesy na planetě. V zásadě vyváží jen zlomek toho, co dokáže vyrobit. Ekonomický boom by je tak mohl katapultovat do zcela jiných výšin. Místo investic do armády by mohla vyrůst pořádná infrastruktura. Nové domy a také lepší vzdělávání. Lepší cesty by pomohly poptávce po ruském dřevu po celém světě.

Jenže dnes nutí ekonomický zmatek lidi vrhat se v obchodech na regály s cukrem. Mnoho jich nikdy neopustilo nejen zemi, ale ani své domy. S Putinem mimo hru by nebyli vysáváni, ale mohli by si splnit bez obav své běžné potřeby. Místo toho, aby s nimi někdo jednal jako s pěšáky, by se mohli konečně stát normálními lidmi. Putin teď kontroluje oligarchy, kteří kontrolují Rusko. Jenže jak klesají bankovní konta, čeká to samé možná loajalitu.

Článek Kdyby se Putin nikdy nedostal k moci –⁠ co by to znamenalo pro svět i samotné Rusko se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Spolupráce s Su-57

Jde o dron, který vyvíjí koncern Suchoj s Russian Aircraft Corporation MiG. Podle dostupných informací mají inženýři na stroji pracovat již někdy od roku 2011. Jeho maketa byla představena o tři roky později a prototyp mohla veřejnost poprvé vidět v roce 2017. Vývoj je dlouhý z řady důvodů, ale tím nejdůležitějším bude skutečnost, že jde o novou koncepci opravdu vyspělého dronu se schopnostmi stealth, který by měl v budoucnu spolupracovat s letouny páté generace Su-57.

O tom, že jde o stroj s malým radarovým profilem, svědčí i jeho tvar, kterým je létající křídlo. Tedy ten samý tvar jaký má třeba americký bombardér B2 nebo dron Sentinel. Rusko žádná klasická letadla podobného tvaru nemá. Na dronu jsou využity i speciální kompozitní materiály a některé technologie vyvinuté pro Su-57. I když kvůli tvaru trysky je velmi sporné, jak moc stealth nakonec stroj bude. Rozpětí křídel by mělo být kolem 20 metrů a hmotnost se odhaduje na 10 až 20 tun.

Dron bude podzvukový, jeho maximální rychlost by měla být kolem 1 000 kilometrů v hodině. Je poháněn motorem, který buď pohání letouny Su-27 nebo novější Su-35. Do vzduchu se Ochotnik poprvé vznesl v roce 2019. V tom samém roce přinesla ruská média záběry, jak letí spolu s Su-57. Oba stroje bývaly i jsou oblíbenými zbraněmi, které předvádí ruská propaganda. Vzhledem k tomu, že ne všechny její informace o schopnostech zbraní bývají pravdivé, se schopnosti Ochotniku těžko posuzují.

Dron již dokázal bombardovat

V roce 2021 měl podle Ruska dron poprvé otestovat shoz pum o rok později použití přesně naváděné munice. V jeho vnitřním prostoru by mělo být místo až pro 2 tuny výzbroje. Bojový dosah je udáván 3 tisíce kilometrů. Kromě spolupráce s Su-57 by měly čtveřici těchto dronů nést výsadkové útočné lodě třídy Ivan Rogov. Rusko dvě z nich nyní stavím, spuštěny mají být nejdříve v roce 2028.

Su-70 měl být v sériové výrobě již v roce 2022, nyní se mluví o letech 2023 až 2024. Je otázka, jak embargem postižené Rusko dokáže tyto špičkové stroje zavést do výroby a produkovat. Velmi pomalu šla i výroba Su-57 a to i v době, kdy tak silné embargo neexistovalo. V současnosti mají existovat jen dva prototypy. Vzhledem k tomu, o jak jde vzácné stroje, Rusko je nejspíše do současné války na Ukrajině nepošle. Ztráta takového prototypu by nejen bolela, ale byla i nesmírnou ostudou.

Článek Rusko staví velký neviditelný dron Ochotnik, který by měl spolupracovat s Su-57. Svými schopnostmi má všem vytřít zrak se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dva poklopy v přední části tanku

To alespoň ukazují záběry tanku T-72B3 pořízené během podzimu v Chersonské oblasti. Zachycují stroj, který má na své přední části přichycené minimálně dva kulaté kanálové poklopy. Ty mají tloušťku několika centimetrů a hmotnost zhruba 140 kilogramů. Jediným důvodem, proč si je sem vojáci umístili, je snaha posílit pancíř. Ten by zde měl být 280 milimetrů silný a mít odolnost ekvivalentu 500 až 600 milimetrů RHAe.

To proti moderním střelám nestačí. Například střely Javelin, které útočí shora na nejslabší části pancíře tanku, prorazí 760 milimetrů RHAe a větší verze ukrajinského systému Stugna-P dokonce 1 100 milimetrů RHAe. Otázkou ale zůstává, zda poklop, který může mít sílu zhruba 50 milimetrů, vlastně může pomoci. Hmotu sice přidává, ale většinou jsou poklopy z litiny. Ta je známá tím, že je křehká, nikoli odolná jako kov a další materiály pancíře. Při explozi kumulativní hlavice asi příliš ochranu nezvýší.

Možné oslabení reaktivního pancíře

Existuje velmi velká možnost, že si tankisté dokonce uškodili. Tanky T-72B3 totiž mají na velké části povrchu reaktivní pancéřování Kontakt-5. Jeho bloky jsou pod kanály na tanku jasně viditelné. Reaktivní pancíř tvoří dvě kovové destičky, mezi kterými je výbušnina. Ta při dopadu střely na tank exploduje a má za úkol vychýlit směrovaný výbuch kumulativní hlavice či oslabit penetrátor tak, aby neprorazily vlastní pancíř tanku. Otázkou je, jak takový systém bude fungovat, pokud na něm leží 140 kilogramů těžký kus litiny.

Nejde o první způsob, jak se ruští tankisté snaží své stroje ochránit. Nejznámější jsou střechy ze slat mříží nad tanky, které měly chránit před raketami typu Javelin a NLAW. Ukázaly se jako neúčinné a posměšně se jim přezdívá grily. Navíc zvyšovaly siluetu tanku a usnadňovaly jeho odhalení. Jiným způsobem je umísťování pytlů s pískem na tanky, případně na takzvané grily. To je způsob používaný již za 2. světové války. Proti kumulativním hlavicím opravdu částečnou ochranu poskytnout může, ale ne příliš velikou.

Článek Ruští tankisté jsou zoufalí: Na tank si umístili poklopy z kanalizace, proti moderním zbraním jim ale nepomohou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ruka, která se při chůzi ani nehne

Pokud jste tuto skutečnost ještě nezachytili, jde o to, že ruský prezident Vladimir Putin má při chůzi pravou ruku přitisknutou k tělu a pohybuje jen levou. Bádání uveřejněné v roce 2015 došlo k závěru, že by se mohlo jednat o projev Parkinsonovy choroby. Nicméně ruský prezident pak svou kondici ukázal cvičením juda, zvedáním činek a dalšími aktivitami. Tato diagnóza byla tedy vyloučena. Nicméně projev se u něj objevoval i nadále.

K čemu tedy dospěli další odborníci? Záznamů se objevilo více a bylo patrné, že nejde o nějakou chorobu ruky nebo celkový zdravotní stav. Pozice a klid ruky je zkrátka vzorec chování, znak Putinovy chůze. Řešení této záhady tak nejspíš přinesla školicí příručka pro agenty KGB, které byl Putin členem. Příručka pro pracovníky KGB uvádí i metodiku pro to, jak se mají agenti běžně pohybovat.

Zvyk přetrvávající z agentského školení u KGB

Konkrétně s vždy připravenou pravou rukou. K Putinovu běžnému projevu se tak přilepila tzv. chůze střelce. Onen motiv kovboje s rukou na koltu je tak poměrně přesný, jen okolnosti a doba jsou jiné. Ačkoli prezident už v ruské státní bezpečnosti nefiguruje, návyk z dlouhých let mu evidentně zůstal. V podstatě tak jde o normální deformaci z povolání. Z jakého prostředí tajných služeb vlastně současný ruský prezident vzešel?

KGB neboli ruský Výbor státní bezpečnosti byla hlavní sovětská tajná služba. Plnila současně úkoly špionáže, kontrašpionáže a tajné policie v Sovětském svazu. Krom těchto činností měla na starosti i některé oblasti sovětského vojenského výzkumu. Zpracovávala veškeré zpravodajské informace, tedy přibližně to, co prováděla CIA ve Spojených státech. Případně kontrašpionáž u FBI.

Historie a vývoj hlavní sovětské tajné služby

Současně měla na starosti také potlačování politické opozice, a to včetně užívání násilí i provokací. Dne 5. července roku 1978 byla přejmenována na KGB Sovětského svazu. Jako organizace vznikla 13. března 1954 a zanikla 3. prosince 1991. Šéf rumunské depozitury KGB a šéf rumunské tajné služby Ion Mihai Pacepa ve svých pamětech uvedl, že OOP byl projekt KGB a že tato služba vycvičila i Jásira Arafata.

Po rozpadu Sovětského svazu se 6. listopadu 1991 stala její následnickou organizací FSK, tedy Federální služba kontrarozvědky. Ta byla pak 3. dubna 1995 přejmenována na současnou FSB, Federální službu bezpečnosti Ruské federace. Její bývalí pracovníci poskytli svůj náhled jak na prezidentovu chůzi, tak i další věci týkající se invaze na Ukrajinu. Posuzovali například pravost některých uniklých dokumentů.

Článek Proč Putin vždy chodí s pravou rukou u těla, jako by ji měl přilepenou: Nejde o náhodu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Intenzivně se pracuje na motorech

Alespoň to naznačují zprávy, které mluví o vývoji letadla a konstrukci motorů do něj. Ty se v současné době mají testovat. Zprávy jsou vzhledem k utajení jen velmi kusé, jejich příliv se po rozpoutání války na Ukrajině ještě více zadrhl. Každopádně motory páté generace mají odolávat vysokým tlakům, mají mít široký a dutý ventilátor vyrobený z titanové slitiny, a dokonce by měly produkovat nízké emise a též by měly být velmi úsporné.

O samotném letounu se toho příliš neví. Mělo by jít o stroj se schopností stealth, čili byl by obtížně zachytitelný na radarech. To vyžaduje nejen použití speciálních materiálů, ale i specifických tvarů. Proto se má jednat o létající křídlo, tedy tvar, který je známý ze současných amerických strategických bombardérů B-2. Ostatně i nový americký B-21 a budovaný čínský H-20 by měly mít podobnou konstrukci.

Rusko o konstrukci nového stroje uvažuje již dlouhou dobu. První zmínky se objevily již v 90. letech. Ovšem letectvo vydalo první specifikace až v roce 2007 a o 2 roky později zakázku dostala společnost Tupolev. V roce 2013 bylo oznámeno, že půjde o létající křídlo se schopnostmi stealth, tedy konstrukce, kterou Rusko dosud nepoužívalo. Jeho bombardéry jsou konstrukce klasické, včetně nejnovějších nadzvukových Tu-160.

Pro letoun se vyvíjí hypersonická střela

Letoun by pravděpodobně měl mít čtyřčlennou posádku a dolet kolem 12 tisíc kilometrů. Pohybovat se bude podzvukovou rychlostí, větší důraz má být kladen na dosah a stealth. Měl by mít nosnost až 30 tun pum. Náklad by mohly tvořit klasické konvenční pumy, ale je zamýšlen hlavně jako nosič jaderných zbraní a řízených střel. Nejspíše se tedy z něho budou dát odpalovat střely, jakými jsou Ch-101 a podobné. Podle všech dostupných informací Rusko vyvíjí také novou hypersonickou střelu určenou pro tento stroj.

Zda letadlo v roce 2023 opravdu vzlétne, je otázka, protože Rusko se kvůli válce potýká s embargem na některé technologie a také trpí jeho ekonomika. Strategické bombardéry jsou velmi drahé stroje. V současnosti se stále musí spoléhat na Tu-160 a Tu-22 a vrtulové Tu-95. Všechny již nasadilo do bojů na Ukrajině. Odpalují řízené střely z území Ruska, ale Tu-22 byly použité ke konvenčnímu bombardování Mariupolu.

Článek Rusko intenzivně pracuje na novém strategickém stealth bombardéru PAK DA. Vyvíjí pro něj speciální střelu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Většina jeho dětí zemřela

Během svého života měl Petr Veliký dvě manželky. První byla Jevdokija Fjodorovna Lopuchinová, se kterou měl tři děti, ale dvě zemřely. Přežil jen nejstarší syn Alexej. Později si car vzal Martu Helenu Skowronskou, která je známá jako Kateřina I. S ní měl 11 dětí, ale dospělosti se dožily jen dvě dcery. Vládce říše tak měl jen jediného mužského potomka, který po něm měl převzít moc. Ale evidentně to příliš neklapalo.

Během dětství Alexeje vychovávaly jeho tety, protože matka po odloučení se svým manželem odešla do kláštera. Dostalo se mu moderního vzdělání. Ovšem jeho otec byl po většinu doby mimo hlavní město, vedl totiž války a podnikal diplomatické mise. Na jeho syna tak měli vliv různí společníci kolem dvora. Ti na rozdíl od císaře nezastávali tezi, že by se Rusko mělo modernizovat po vzoru západních zemí a inklinovali spíše ke konzervativní ruské společnosti ovlivňované pravoslavnou církví.

Mladý carevič pracoval v logistice armády, ale ne příliš úspěšně. Jeho otec ho údajně velmi často káral a měli spolu rozpory. V roce 1711 se Alexej oženil s německou princeznou Charlotte. Manželství nebylo šťastné a princezna po čtyřech letech zemřela na poporodní komplikace. V roce 1712 se carevič dokonce neúčastnil Petrovy druhé svatby a rozpory se prohlubovaly. V roce 1715 car napsal synovi dopis, ve kterém hrozil, že ho zbaví nástupnictví. Alexej se místo poslušnosti trůnu dobrovolně vzdal.

Carevičův útěk do Rakouska

Souhlasil, že vstoupí do kláštera, ale v roce 1716 i se svojí milenkou – nevolnicí Afrosinou – uprchl do Rakouska. Zdejší císař byl jeho švagrem a ač nerad, nakonec ho ukryl. Ovšem Rusové careviče vystopovali a jeho otec mu napsal dopis, ve kterém ho vyzýval k návratu a sliboval, že ho nepotrestá. Ačkoli ho prý mnozí před tímto krokem varovali, vrátil se a před otcem poklekl. Ovšem car měl podezření, že se proti němu syn spikl, a porušil svůj slib.

Nechal mučit jeho společníky, umučil milence jeho matky a nakonec nechal mučit i samotného Alexeje a jeho milenku. Carevič byl údajně asi 25krát zbičován a nakonec se přiznal. Hrozila mu poprava, ale k ní se car neodhodlal. Alexej nakonec v červenci 1718 ve věku 28 let na následky mučení zemřel. Historikové nemají jasný důkaz, že by nějaké spiknutí chystal. Ale možné je, že v Rakousku souhlasil, že by mohl vést určitý druh povstání a naverbovat se ho prý snažilo i Švédsko.

Článek Petr Veliký mučil a zabil svého vlastního syna: Výlet do hlavy vůdce, který byl natolik posedlý mocí, až se z toho zbláznil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vývoj začal před desetiletími

Již od samého počátku je jasné, že pro Rusko nebyl úkol takový letoun vyvinout jednoduchou záležitostí. Koncepčně na něm začaly práce již v 90. letech. Nakonec byl vybrán projekt T-50, jak se původně stroj označoval, od kanceláře Suchoj. První let letounu byl plánován na rok 2007, ale dostat do vzduchu se ho podařilo až v roce 2010. Nakonec bylo postaveno 10 prototypů a v roce 2019 přišla objednávka ruského letectva na 76 strojů. Nyní má ruské letectvo 6 sériových stíhaček, zbytek by měl být dodán do roku 2028.

SU-57 je letoun páté generace se smíšeným křídlem. Je 20,1 metru dlouhý a rozpětí jeho křídel je 14,1 metru. Poháněn je dvojicí motorů. Liší se tedy od svého největšího soupeře amerického F-35, který je jednomotorový a téměř o čtvrtinu kratší. Nejvyšší rychlost letounu je Mach 2 a dosah až 3 500 kilometrů. Je vybaven vektorováním tahu, což znamená, že je vysoce manévrovatelný. To je výhoda hlavně v boji na krátkou vzdálenost.

Technologické problémy s letounem se projevují i nyní. Tím nejviditelnějším je fakt, že první stroje používají motory AL-41F1, což jsou agregáty z Su-35. Nové motory, které měly být na letoun umístěny, se stále testují. Tvary letounu a materiály naznačují, že stroj nebude mít tak pokročilé schopnosti stealth jako americké stroje, a to především v zadních směrech. Letoun je vybaven radarem N036 Byelka, který by neměl mít takové parametry jako radar používaný na F-35.

Také hypersonická výzbroj

Silná je ale výzbroj letounu. Vyzbrojen je leteckým kanonem ráže 30 milimetrů se 150 náboji. Celkem má 12 hardpointů na uchycení výzbroje, z čehož je polovina vnitřních. Pokud jsou zbraně jen na nich, letoun si zachovává schopnost stealth. Zde může nést protiletadlové střely krátkého i dlouhého doletu včetně nových hypersonických R-37 s doletem až 400 kilometrů. Možné je použít naváděné pumy, řízené a protilodní střely a údajně by stíhačka měla být schopna nést i hypersonické střely Kinžál.

Faktem ale zůstává, že i přes neschopnost Rusů dosáhnout vzdušné převahy nad Ukrajinou se nikdy nepokusili své Su-57 nasadit do boje. Nejspíše se obávají jejich možného sestřelení. Rusko sice avizovalo, že nyní buduje závod, který by měl produkci těchto strojů navýšit. Ovšem problémem je, že musí shánět vyspělé elektronické součástky, na něž je uvaleno embargo a moderní letadla se bez nich neobejdou. Nedostatkové mají být i některé speciální díly, které jsou nutné pro konstrukci motorů. Jaká bude produkce Su-57, je tak doslova ve hvězdách.

Článek Rusko zvýšilo výrobu Su-57. Stíhací letoun je přitom jen obrazem ruského technologického trápení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Na Rusy stačily i starší sovětské systémy

Ukrajina dosud disponovala jen staršími původně sovětskými konstrukcemi protiletadlových zbraní, pokud nepočítáme z ramenou odpalované střely MANPADS krátkého dosahu, které již nepatří k nejmodernějším. Tím nejlepším je S-300, který také jako pomoc dostala ze Slovenska. Přesto i tyto systémy dokázaly způsobit ruskému letectvu takové ztráty, že přestalo mise nad Ukrajinou vykonávat. Nedokázalo totiž systémy zničit a tím si otevřít prostor pro své operace.

Nedisponuje žádným specializovaným letadlem, které by dokázalo s protiletadlovou obranou bojovat. Příliš univerzální Su-34 k tomu nestačí. Přitom ještě v 90. letech mělo ruské letectvo stroj MiG-25BM, který podmínky splňoval. Ale jeho provozování bylo nesmírně nákladné. Navíc Rusko evidentně nepočítalo s tím, že bude muset s protivzdušnou obranou bojovat. Protože jeho letectvo je slabší než západní, spíše kalkulovalo s tím, že jeho obrana bude muset bojovat s nepřátelskými stroji a soustředilo se na ni.

Nejrychlejší stíhačka na světě

MiG-25BM byl postaven na nejrychlejším dosud postaveném stíhacím letounu světa MiG-25, který dokázal letět rychlostí Mach 3,2, i když kvůli riziku poškození motorů většinou nepřekračoval Mach 2,83. Šlo o stíhačku s výkonným radarem, která měla protiletadlovými střelami dlouhého dosahu zachycovat strategické bombardéry a jiné stroje. Ovšem verze BM byla upravena tak, aby místo střel vzduch-vzduch nesla čtyři protiradarové střely Kh-58. Má i protiradarový systém Jaguar. Postaveno jich bylo celkem 40

Úkolem těchto letounů bylo vniknout do vzdušného prostoru protivníka a pátrat po zapnutých radarech protivzdušné obrany. Proti nim by pak mohly odpálit své střely. Ty podle verze dokáží zasáhnout cíle do vzdálenosti až 250 kilometrů. Mají inerciální navádění s pasivním radarovým vyhledávačem. Pohybují se rychlostí až Mach 3,6 a jejich hmotnost je 650 kilogramů. Hmotnost bojové hlavice pak 149 kilogramů.

Samozřejmě střely dokáží odpalovat i jiná ruská letadla jako Su-24, Su-25 nebo Su-30. Jejich nevýhodou je, že nejsou specializovaná pro boj s nepřátelskou protivzdušnou obranou, jsou tedy zranitelná. Spoléhat se nemohou ani na to, že by odpáleným střelám uletěla jako rychlý MiG-25. Rusko možná spoléhalo, že k ochraně letounů bude stačit jeho vychvalovaný systém elektronického boje Chibiny, který jeho letadla nosí na konci křídel. Zdá se ale, že není tak účinný, jak velení letectva předpokládalo.

Článek Rusko udělalo obrovskou chybu, když se zbavilo letadel MiG-25BM. Ukrajina tím získala velkou výhodu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Plynová turbína zajistila rychlost

Sovětský svaz vyvíjel celou řadu tanků. Jedním z pokusů bylo získat stroj, který by byl poháněn plynovou turbínou. Ta totiž poskytuje mnohem větší výkon, a tedy i vysokou rychlost. Pokusy existovaly dlouho, ale realizace se dočkaly až v 70. letech. Tehdy začala sériová výroba tanku T-80. Do služby byl přijat v roce 1978. Byl velmi rychlý, dosahoval až 80 kilometrů v hodině, a o něco větší než T-72 nebo T-64. Existuje i ukrajinská verze, která je vybavena klasickým motorem. Plynová turbína má ale velkou spotřebu, dojezd tanku bývá jen kolem 330 kilometrů.

Vývoj tanku se nezastavil a v roce 1985 přišla varianta označená jako BV, která měla vylepšený pancíř a místo na instalaci dynamické ochrany. Tanky byly nasazeny až v čečenském konfliktu. Když se ale ukázalo, že Rusko není schopno produkovat tanky Armata, které představilo v roce 2015, dočkal se stroj dalšího vybavení. Společnost Omsktransmash představila další vývoj, který dostal označení BVM, a první objednávky přišly v roce 2017.

Jde o v mnohém vylepšený stroj, s lepší ochranou i výzbrojí. Na trupu je namontováno reaktivní pancéřování typu Relikt. To je mnohem účinnější než předchozí varianty a mělo by poskytovat ochranu i proti tandemovým HEAT hlavicím. Na tanku je pak v zadních částech instalovaná i ochranná slat mříž. Vylepšen měl být i motor, ale tanky T-80 obecně využívají několik druhů motorů.

Nové dělo i zaměřovač

Hlavní změnou pak má být vylepšená výzbroj. Tank disponuje novým typem zaměřovače Sosna-U, který je používán na novějších T-90. Dostal také nové dělo 2A46M-5 s novým automatickým nabíjením. To umožňuje používat i munici s ochuzeným uranem, která je velmi účinná proti silně obrněným cílům. Její nejznámější použití bylo americkou armádou při válce v Iráku, kdy se ukázala pro tanky sovětských konstrukcí doslova smrtící.

Kolik přesně má ruská armáda těchto tanků v současnosti k dispozici, není jasné, ale patří k tomu nejmodernějšímu v její výzbroji. Překonávají je pouze stroje T-90. Ale ani zvýšená ochrana nezabránila ztrátám tanků, z ukrajinského bojiště existují snímky zničených T-80BVM s typicky oddělenou věží po explozi munice. Ukrajině se také podařilo tanky ukořistit a používá je i v boji proti jejich bývalým vlastníkům.

Článek Repasované tanky T-80 jsou rychlé, ale doplácí na svůj velký nedostatek. Nejnovější verze navíc střílí projektily z ochuzeného uranu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nový vůz chtěli pohraničníci

Požadavek na vozidlo MRAP ale původně nevzešel od ruské armády. Takovýto automobil hledala ruská pohraniční stráž, jež se musí vypořádat s tisíci kilometrů dlouhými hranicemi, které mají různé podnebí a různou geografii. Staré sovětské vozy již nevyhovovaly. Potřebovala proto kvalitní vůz, jenž by dokázal chránit posádku a umožnil převážet i větší počet ozbrojených členů. Zároveň bylo třeba, aby měl dlouhý dojezd.

S nápadem přišel známý výrobce ruských nákladních automobilů KamAZ. Ten se rozhodl využít svého osvědčeného podvozku nákladních aut 4×4. U MRAP je to ve světě rozšířené řešení, které pomáhá snižovat náklady a zjednodušovat logistiku, protože část náhradních dílů je shodná s klasickými nákladními auty. Vozidlo představil v roce 1997 a dostalo označení BPM-97. V té době se Rusko potýkalo s nedostatkem peněz, a proto ho začal nakupovat i civilní sektor, například pro přepravu cenných zásilek.

Vozy koupily i další země

BPM-97 má hliníkový pancíř, který dokáže odolat střelám z ručních zbraní do ráže 12,7 milimetru, tedy alespoň v horní části korby. Je 5,3 metru dlouhý a 1,9 metru široký a má hmotnost 10,1 tuny. Dovnitř se vejde 12 ozbrojených mužů s výbavou. Vozidla byla dodána i do Ázerbájdžánu a Kazachstánu. Jejich maximální rychlost je 90 kilometrů v hodině a dosah až 1 100 kilometrů.

Vozidla byla různě vyzbrojena střešními kulomety. Nejnovější Vystrel-M, který se začal vyrábět před několika měsíci, má ale na střeše věž, která je osazena kanónem 2A42 ráže 30 milimetrů, koaxiálním kulometem a granátometem. A má mít vyspělý systém řízení palby. To je výzbroj hodná silného obrněného transportéru, což činí z tohoto vozidla nebezpečného protivníka. Na druhou stranu pancíř vozidla není příliš silný. Kvůli své výzbroji se přitom může na bojišti stát prioritním cílem palby nepřítele.

Článek Do války se zapojují nově vyrobené ruské MRAP. Vyvinulo se z nich obrněné vozidlo s velmi silnou výzbrojí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Průzkumné letouny jsou velmi užitečné

Průzkumné stroje Sovětský svaz i Rusko samozřejmě měly vždy ve své výzbroji. Jak jsou důležité velké letouny plné různých senzorů a se schopnostmi vyhodnocovat získané údaje, začalo být jasné hlavně po válce v Perském zálivu, kde takto excelovali Američané. Rusové začali ve 20. století pracovat na letounu, který by se vyrovnal západním strojům. V roce 2013 představili Aerosalonu MAKS letoun s označením Tu-214R.

Jde o upravenou verzi civilního dopravního stroje Tu-214, který je odvozen od letadla Tu-204. O jeho vybavení jsou známé jenom velmi kusé informace. Ví se, že je doslova napěchovaný různými senzory elektronické inteligence, má boční radary typu SAR a nese multispektrální elektrooptické systémy. Je schopen vytvářet snímky ve vysokém rozlišení a detekovat nepřátelské radiostanice a radary do vzdálenosti až 400 kilometrů.

Vyrobena byla jen dvě letadla

Rusko by mělo mít ve výzbroji jen dva tyto stroje. Není známo, jak veliká je osádka letadla, ale běžně na palubě takovýchto strojů bývá kolem 20 osob, které se starají o veškeré vybavení a vyhodnocují získané údaje. Letadlo by mělo být přes 46 metrů dlouhé a rozpětí jeho křídel je 41,8 metru. Dokáže se pohybovat rychlostí kolem 850 kilometrů v hodině. Dolet je přes 4 tisíce kilometrů a dostup více než 12 kilometrů.

Rusko poprvé letoun nasadilo do zkušebních letů nad Japonským mořem v roce 2013. V roce 2016 pak jeden stroj poslalo do Sýrie. Protože ještě nebyl zařazen do výzbroje, předpokládá se, že ruské letectvo ho testovalo v reálných situacích. Po syrské misi byl prohlášen za bojeschopný. Letouny pak bývaly vidět u hranic Finska nebo pobaltských států, ale držely se několik desítek kilometrů v ruském prostoru. Předpokládá se, že prováděly průzkum hraničních oblastí těchto států. Ve válce na Ukrajině je prý nasazen jeden letoun.

Článek Rusko posílá k Ukrajině svůj nejvyspělejší průzkumný letoun. O jeho schopnostech se toho moc neví, ale i kusé informace nahání hrůzu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žádný úkryt nepomůže

Pokud ruská armáda nasadí raketomety TOS-1, mají to i ti nejodolnější obránci těžké. Mohou se schovat kam chtějí, ale jestliže v jejich blízkosti vybuchne salva těchto raket, mají to spočítané. Termobarická munice totiž klasicky nevybuchuje, ale v místě cíle rozptýlí do vzduchu mrak hořlavého aerosolu, který se pak zapálí. Vše uvnitř mraku shoří. Exploze navíc vytvoří vakuum a tlakovou vlnu, která v okolí doslova trhá živou tkáň. Nezáleží na to, že člověk je schovaný v zákopu nebo bunkru.

Ve světě vlastně neexistuje podobná zbraň, jako jsou raketomety TOS-1. Byly vyvinuty v Sovětském svazu v 70. a 80. letech jako systém, který měl nahradit plamenomet. Ty sice jsou proti zakopané pěchotě a vojákům v bunkrech účinné, ale jejich obsluha se musí přiblížit na krátkou vzdálenost, což je nebezpečné. Rakety, kterých je navíc velký počet, se dají odpalovat z bezpečné vzdálenosti. Mají plošný efekt, který jejich účinnost ještě násobí.

24 raket během několika sekund

Nejnovější varianta TOS-1A přezdívaná Solntsepyok má celkem 24 tubusů na odpálení raket ráže 220 milimetrů. Do výzbroje byl tento typ zaveden kolem roku 2003. Rakety dokáží doletět do vzdálenosti až 6 kilometrů. I když podle zpráv z Ruska měl být v roce 2020 otestován nový typ střel s dosahem prodlouženým na 10 kilometrů. Rakety se mohou odpalovat jednotlivě nebo v salvě za asi 12 sekund. Ta dokáže pokrýt území 40 tisíc metrů čtverečních.

Raketomet je umístěn na podvozku tanku T-72. Toto uspořádání bylo zvoleno již u starší varianty TOS-1, která měla dostřel jen 3 kilometry. Raketomet se tedy potřeboval přiblížit k nepřátelským zákopům a mohl být vystaven palbě. Tankový podvozek ale proti většině zbraní tříčlennou posádku dokázal ochránit. Nevýhodou je, že na místo určení je nutné raketomet přepravovat na návěsu. I když existuje i nová varianta TOS-2, která je umísťována na nákladní automobily.

Poprvé byly tyto raketomety nasazeny Sovětským svazem v Afghánistánu. Pak byly použity za války v Čečensku nebo v bojích v Sýrii. Zde se ukázaly velmi zničující hlavně v okamžiku, kdy se s nimi střílelo do obytné zástavby. Tehdy se účinek zbraně ještě násobí, ale kromě vojáků může snadno zabít i civilisty. Nejedná se totiž o žádnou mimořádně přesnou zbraň. Nasazován bývá i proti tvrdé obraně na Ukrajině. Její armáda dokázala několik těchto systémů i zajmout.

Článek Ruský raketomet TOS-1A budí hrůzu. Dokáže spálit nebo roztrhat i vojáky, kteří jsou „neviditelní“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tank s velmi silným dělem

Sovětský svaz měl v 50. letech tank T-55. Jeho výzbrojí bylo dělo ráže 100 milimetrů, které ale nebylo schopné si poradit se stále silnějším pancířem na západě vyráběných strojů. Ovšem tank nebyl vhodný k tomu, aby se na něj namontovala silnější zbraň, proto se konstruktéři pustili do konstrukce nového. Jeho zbraní se stalo dělo s hladkým vývrtem, první takto použité, ráže 115 milimetrů. To dokázalo odpalovat i silnou protitankovou munici typu APFSDS, což z něho činilo velmi nebezpečnou zbraň. Do výzbroje začal být stroj zaváděn v roce 1961.

Konstrukce tanku je typicky sovětská, vycházely z ní i pozdější typy obrněnců. Stroj má ale ještě čtyřčlennou posádku, jejímž členem je i nabíječ, protože tento tank ještě neměl automatické nabíjení typické v dalších letech. Uvnitř si vezl zásobu 40 granátů pro hlavní dělo, z nichž 4 bývaly uloženy přímo ve věži. Dále měl nainstalovaný koaxiální kulomet ráže 7,62 milimetrů a mnoho strojů je vybaveno i těžkým protiletadlovým kulometem umístěným na věži.

V 80. letech dostaly další pancíř

Stroj je 9,34 metru dlouhý a 3,3 metru široký. Jeho výška je pouhých 2,4 metru, což mělo snížit možnost jeho zásahu. V přední části má tank o 5 až 15 procent silnější pancíř než jeho předchůdce T-55. V 80. letech bylo při modernizacích jeho pancéřování navýšeno. U verze M je v přední části věže přidán štít, díky kterému lze tyto modernizované tanky rozeznat. Zesílen byl pancíř i na jiných místech. Tank navíc dostal lepší řízení palby, nový zaměřovač a další vylepšení.

T-62 je vybaven dieselovým motorem, který je mu schopen na silnici udělit rychlost až 50 kilometrů v hodině. Dojezd tanku je 320 kilometrů. Při instalaci dvou přídavných nádrží je možné ho prodloužit na 450 kilometrů. Tank měl i několik nevýhod. Jeho věž se například otáčela pomaleji než u západních strojů a nebylo to možné, když měl řidič otevřený poklop. I elevace děla je příliš malá. Na dlouhou vzdálenost bylo méně přesné než západní zbraně. Poslední nevýhodou byla cena, která byla dvojnásobná oproti T-55.

Přesto byl tank nasazen v mnoha konfliktech. Sovětský svaz tanky použil nejen k invazi do Československa, ale i v Afghánistánu. Stroje dodal i do arabských zemí, které je využily při Jomkipurské válce. Ukořistěné stroje používal i Izrael. V roce 1991 se tanky v Iráku ukázaly slabé proti americkým Abrams. Nyní je Rusko nasadilo na Ukrajině. Nejprve v roli statické obrany, ale čím dál častěji jinak. Na tanky měla být instalována dynamická ochrana, ale ne na všech záběrech je na strojích zachycena.

Článek 60 let staré tanky T-62 bojují na Ukrajině. Své doby šlo o špičkové stroje, dnes je to skoro bezvýznamný „šrot“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stíhačka s nezvyklými křídly

Společnost Suchoj dnes patří k hlavním konstruktérům ruských bojových letadel. V roce 1997 představila svůj stroj s označením Su-47. Lišil se od tehdejších i současných stíhaček konstrukcí křídel zalomených dopředu. Ta mu měla propůjčovat mimořádnou obratnost. To se ukázalo správné, ale konstrukce těchto křídel vyžadovala drahé materiály, aby se udržela jejich pevnost. To spolu s nedobrou ekonomickou situací Ruska vedlo k ukončení projektu. Mnoho technologií se ale později mělo použít u Su-35 a Su-57.

Tank Černý orel

Rusko si bylo v 90. letech vědomo, že jeho tanky zaostávají za západními. Proto se společnost Omsktransmash pokusila na základě stroje T-80U vyvinout nový tank s názvem Černý orel. Měl mít například nový typ automatického nabíječe s bezpečným uložením munice, což by zamezilo známým explozím doprovázeným odlétnutím věže. Byla představena jen maketa tanku a údajně postaven raný prototyp. Nakonec byl projekt zrušen a vlastně se dodnes pořádně nezná důvod.

Rychlá ponorka, která dělala rámus

Vyvinout útočnou ponorku, která by byla extrémně rychlá, dává smysl. Mohla by lehce uniknout nepříteli, nebo naopak svoji kořist snadno dohonit. Proto v SSSR začali v roce 1963 se stavbou takového plavidla. Ponorka později označená jako K-22 měla jaderný pohon, trup z titanu a byla vyzbrojena protilodními střelami a torpédy. Rychlá opravdu byla, dosáhla rychlosti 44,85 uzlu. Ovšem byla tak hlučná, že o ní každý věděl na kilometry daleko. Navíc kvůli titanu a dalším technologiím byla extrémně drahá. Proto další již nepostavili.

Kaspická příšera

Sovětský svaz se pokoušel řadu let experimentovat s hybridem mezi hydroplánem a vznášedlem, kterému se říká ekranoplán. Nakonec byl v roce 1987 představen stroj třídy Lun, kterému se také přezdívá kaspická příšera. Měl krátká křídla a osm proudových motorů a byl vyzbrojen protilodními střelami. Pohyboval se ve výšce jen několik metrů nad hladinou. Ovšem to bylo možné jen za klidné hladiny, pokud byly velké vlny, měl problém. Dnes je stroj na břehu a mělo by z něho být muzeum.

Kosmický pantofel

Když Spojené státy začaly v 70. letech s vývojem raketoplánů, ani Sovětský svaz nechtěl zůstat pozadu. Jednou z reakcí byla konstrukce letounu MiG-105, kterému se kvůli jeho tvaru říká pantofel. Začal vlastně již v 60. letech, ale byl zastaven. Poté ale zase spuštěn. Měl sloužit jako prototyp kosmického letounu. Jeho zkoušky pokračovaly až do roku 1978. Pak se Sovětský svaz rozhodl dát přednost projektu Buran, který se podobal americkým raketoplánům.

Článek Sovětský svaz a Rusko vytvořilo několik zbraní, které selhaly ještě než byly puštěny „do akce“. Tohle je 5 největších propadáků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jednotky se liší zaměřením

První, co je nutné si uvědomit, je skutečnost, že obě tyto jednotky mají trochu jiné zaměření. Tedy i jejich trénink bude o něco jiný. Ruská Alfa je především protiteroristickou jednotkou. Její úlohou jsou tedy hlavně operace na území Ruské federace, vyhledávání teroristických hrozeb a jejich eliminace. Naopak tomu Delta má za úkol zasahovat na různých problematických místech na celé planetě. I když nyní je otázkou, zda i jednotka Alfa nemohla být nasazena na Ukrajině.

Z toho jasně vyplývá, že americká jednotka má určitě více praktických zkušeností z reálných bojových situací. Její členové měli šanci opakovaně operovat třeba v Afghánistánu, Iráku i jinde. O mnoha jejich misích pravděpodobně veřejnost nemá ani zdání. Rozdíl bude i ve vybavení. Obě jednotky samozřejmě mají k dispozici to nejlepší ve svých armádách. Ale ta ruská spíše spoléhá na domácí výrobky, které, jak se ukazuje v poslední době, nemusí být zase tak špičkové. Američané většinou nakupují to nejlepší, co jde sehnat.

Další výhodou amerických bojovníků je jejich specializace. Ruští Alfa jsou dobří univerzální bojovníci, ale Delta má na jednotlivé práce špičkově vyškolené specialisty. To neznamená, že by nezvládali bojovat, to samozřejmě ano, ale když přijde na nějakou specifickou činnost, vědí nejlépe, co udělat. A udělají to lépe než jen obyčejný univerzál. Ve spojení s mnoha praktickými zkušenostmi to jednotce dává neuvěřitelnou sílu i flexibilitu.

Tvrdé zaměření na fyzičku

Opačně jsou na tom vojáci s fyzickou náročností výcviku. Ten je samozřejmě náročný u obou jednotek, jenom splnit fyzické limity pro vstup je nesmírně obtížné. Pravdou ale zůstává, že ruské limity jsou mnohem přísnější než ty americké. Jejich vojáci musí vydržet více. Jsou také neustále trénováni v boji z blízka. Při takovém střetu jsou nepřekonatelní. I když je samozřejmě otázka, kolik bojů se na moderním bojišti dnes vede zblízka. Po pravdě jsou viděni spíše ve filmech, kde jsou populární díky akčnosti scén.

V konečném důsledku lze proto říci, že by ve vzájemném střetu jednotek záleželo na tom, za jakých okolností by se střetly. Pokud by se jednalo o klasický boj na delší vzdálenost, kde by jednotka využívala svého materiálu a podpory ze zázemí, jednoznačně by dominovali Američané. Pokud by se ale boj odehrával na těsnou vzdálenost, kde by byla třeba síla a brutalita, zde by zase byli ve značné výhodě Rusové. Samozřejmě by vždy záleželo na mnoha okolních faktorech.

Článek Alfa Specnaz versus Delta Force. Kdyby se speciální jednotky Ruska a USA střetly, kdo by vyhrál a proč? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Maskován jako sportovní stadion

Konstrukce tajného velitelského centra pro Rudou armádu začala po roce 1930. Byla součástí státního programu obranné kapacity celé země. S tím, jak se svět dostával na pokraj 2. světové války, začaly hojně vznikat budovy s dvojí možností využití. Stanice a tunely metra mohly posloužit jako kryt před leteckým útokem a továrny na traktory vyráběly tanky. Stejně tak továrna na těstoviny dokázala v případě potřeby vyrobit střelný prach.

Samotná stavba tohoto bunkru byla přísně tajná a maskovaná jako projekt rozsáhlého sportovního areálu na úrovni země. Podle legendy totiž Hitler Luftwaffe přísně zakázal bombardovat stadiony. Stavba areálu ale přestala v roce 1938, jakmile byl bunkr dokončen. Stal se součástí tajného systému zvaného „Metro 2“ a s Kremlem ho spojovala 17 kilometrů dlouhá podzemní silnice. Tajné tunely dokonce převyšovaly počet těch od metra.

Stalin se tu objevil jen jednou

V roce 1941 už tento komplex chránily před nálety i dalšími útoky posílené betonové podlahy a zdi o síle 6–8 metrů. Umístění bylo záměrně zvoleno ve východní části Moskvy, protože nepřítel k městu přistupoval ze západu. Pokud by se Hitler někdy dostal do Moskvy, měl by Stalin dost času na útěk. Kousek od bunkru byla totiž hned 3 vojenská letiště. Stalin nicméně raději pracoval v Kremlu a kryt použil jen jednou, během prosince roku 1941.

Právě tady se on a další tehdejší velitelé setkali, aby rozhodli, zda mají Rusové Moskvu opustit, nebo zůstat a město bránit. Celý interiér přežil do současnosti prakticky beze změny. Najdete zde halu, Stalinovu pracovnu, několik neurčených pokojů i jídelnu. Návštěvníci tohoto místa mohou spatřit i další prostory, zažít podivnou akustiku centrální haly a vidět i některé Stalinovy osobní věci. Celková plocha objektů je 7 000 metrů čtverečních.

Ochrana a značný personál

Chodby poskytují ochranu i před radiací, každé dveře jsou vlastně kovová krabice vyplněná betonem. Také se automaticky zavírají podle směru případné rázové vlny. Úzké chodby mají několik ohybů, aby takový efekt zeslabily. Celkově se sem vejde asi 5 000 lidí a žádná další země na světě v té době zařízení podobných proporcí nestavěla. Veškeří zúčastnění inženýři podepisovali dokument o přísné mlčenlivosti a neprozrazení státního tajemství.

Stavební příkaz podepsal přímo Stalin a k provozu byl komplex připraven roku 1956. Z dalšího vybavení obsahuje telegraf a vše potřebné k životu za studené války. Celkový udržující personál čítal 3 000 lidí. Během 80. let 20. století pak padlo rozhodnutí o jeho demontáži. Celkově se jednalo o zanedbanou a dosti vypleněnou trosku. V roce 2000 byl pak odtajněn a postupně se stal jedinečným světovým muzeem.

Článek „Bunkr 42“: Jediný protiatomový kryt na světě patřil Stalinovi. Proč ho ale nikdy nevyužil? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jako základ jsou střely z S-400

Protože Rusko mělo výkonný systém S-400, který velmi dobře zvládá protivzdušnou obranu ve vzdálenostech od řádově desítek až do 400 kilometrů, bylo logické, že se jeho konstruktéři rozhodli soustředit na obranu v řádu desítek kilometrů. V podstatě šlo o to nahradit některé zastarávající verze systému S-300. V roce 1999 začal vývoj nové zbraně, která měla využívat raket s kratším doletem používaných S-400. Využity byly i zkušenosti s vývojem jihokorejského KM-SAM, který tyto střely také používá.

Opravdu intenzivní práce na jeho vývoji začaly ale až v roce 2007 a jeho koncepce byla představena o šest let později. Počítalo se s tím, že v roce 2020 bude systém v dostatečném počtu ve výzbroji ruských ozbrojených sil. Vše ale zpozdilo několik neúspěšných testů, ve kterých se ukázalo, že je třeba doladit některé charakteristiky raket. První komplety S-350 dostala ruská armáda někdy na konci roku 2019.

Jde o systém středního dosahu, který je účinný jak proti letadlům a větším dronům, tak proti řízeným střelám a balistickým raketám. Na rozdíl od S-400, který má dosah až 400 kilometrů, je Vityaz určen pro likvidaci cílů do vzdálenosti 1,5 až 120 kilometrů. Výškový dosah je až 30 kilometrů. Záleží velmi na tom, jaký druh protistřel se použije a proti jakému druhu cíle zasahuje.

Vše je umístěno na nákladních vozech

S-350 je vysoce mobilní, protože je umístěn na podvozku nákladních automobilů, nejčastěji BAZ-6909. Jedna baterie systému se skládá z jedné nebo dvou radarových stanic. Ty pokrývají prostor v rozsahu 360 stupňů. Díky nim dokáže baterie sledovat až 16 letadel nebo 12 balistických raket najednou. Její činnost je řízena z velitelského stanoviště, které kromě radarů ovládá šest až osm odpalovacích vozidel. Tak může podle typu použitých střel baterie disponovat až 96 raketami.

Na delší vzdálenost používá S-350 střely s radarovým a na kratší s infračerveným naváděním. Podle některých odhadů by byl právě tento systém nejspíše nejúčinnější proti raketám M31 odpalovaným z amerických HIMARS, ale musel by být dostatečně blízko frontě. Rusko jich má ale jen několik a dle všeho je nasadilo hlavně k ochraně letišť. V případě, že by byly nasazeny proti M31, by se mohly tyto vzácné systémy dostat do dostřelu ukrajinských zbraní, ať raket z HIMARS, nebo protiradarových AGM-88, které Ukrajina dostala z USA.

Článek S-350 by si možná mohl poradit se střelami z HIMARS. Ovšem Rusko má těchto systémů nejspíše jen hrstku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pro dron je paluba malá

Drony samozřejmě z námořních plavidel již operují, ale podobně jako letadla před vznikem letadlových lodí se potýkají s problémem, jak efektivně startovat, a hlavně jak na palubách menších lodí přistát. Není zde dostatek místa pro to, aby dron bezpečně dosedl. Řešení s padákem jsou zase těžkopádná. Právě nový systém má tento způsob vyřešit. A to tím způsobem, že dron bude startovat a přistávat mimo palubu plavidla, nebude tedy hrozit nebezpečí.

Návrh tvoří dvojice stabilizovaných teleskopických tyčí se speciálním držákem. Princip jejího použití by spočíval v tom, že budou připevněny na boku daného plavidla. V okamžiku startu nebo přistání by se natočily mimo bok lodě do požadovaného směru. V případě startu by zde byl upevněn dron, který by vzlétal ve směru mimo palubu a nástavby plavidla. V případě přistání by pak obsluha dron navedla k zařízení, které by ho zachytilo.

To by samozřejmě znamenalo, že systém by musel být velmi stabilní, protože jakákoli chyba by mohla vést k tomu, že úder dron zničí. Autoři projektu tvrdí, že by stabilní polohu mělo zařízení udržovat i v případě, kdy na moři budou až šestimetrové vlny. Obecně se dá říci, že by mohlo využívat podobný systém, jaký mají tanková děla, která dokáží mířit na jeden cíl, i když se vozidlo pohybuje v náročném terénu. Otázkou samozřejmě zůstává, jak se návrh v praxi ukáže funkční, pokud bude postaven. Řada ruských systémů totiž do praxe uvedena nebývá.

Řešení pro křižníky či torpédoborce

Tyče by mohly být připevněny na nosiče vrtulníků, ale i na menší plavidla. V ruském námořnictvu se dá předpokládat, že většími plavidly jsou myšleny hlavně křižníky třídy Kirov a Slava, případně i torpédoborce. Samozřejmě je otázka, zda by tento systém zvládla nést i menší plavidla. Rusku by to jistě velmi pomohlo, protože při absenci jediné letadlové lodě je odkázané na vrtulníky startující z palub ostatních lodí. Navíc na heliporty některých lodí nainstalovalo protivzdušný modul Tor-M2KM, operace vrtulníků z nich tak znemožnilo.

Dvojice tyčí má umožnit startovat dronům krátkého a středního doletu. Je tedy jisté, že by se určitě jednalo o průzkumné stroje, jako je velmi rozšířený Orlan-10. Otázkou samozřejmě zůstává, zda by byl systém natolik robustní, aby dokázal odpalovat i drony vyzbrojené třeba mikropumami či protitankovými raketami. V případě potřeby by ale Rusko mohlo takto používat i sebevražedné drony a nasadit je jako jakýsi druh řízených střel.

Článek Rusko odhalilo speciální systém, který má umožnit startovat dronům z válečných lodí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vyspělou raketu zkoumala americká laboratoř

Zprávy o tom, že vojenské čipy nahrazují součástky třeba z automatických praček, již z Ukrajiny přicházejí delší dobu. I když zároveň s poznáním, že se dle všeho přesnost těchto zbraní snížila. Vše nyní dokazuje i případ vyspělé ruské střely 9M544 Smerč, která je používána v nových raketometech Tornado-S. Tu mohlo prozkoumat americké Centrum pro pokročilé obranné studie, které pátralo hlavně po tom, jestli není porušováno embargo na dovoz citlivých technologií.

Organizace zjistila, že Rusko ve střele používá mikrokontroléry a konektory, které jsou využívány v běžných domácích spotřebičích. Nejde tedy o žádné materiály vojenské povahy. Kdo chce, může si sednout k počítači a objednat si je z levného velkoobchodu v Číně. Je to vlastně způsob, jak velmi účinně obejít alespoň některé západní sankce. Otázkou samozřejmě zůstává, co vše lze takto nahradit a jak se to projeví na funkčnosti zbraní.

Případů je více, po původu čipů se pátrá

Každopádně to není poprvé, co takové zprávy přicházejí. Podobné součástky, ale i ty, které se do Ruska vyvážet nesmí, se objevily například ve střelách Ch-101, jež prozkoumávala ukrajinská rozvědka. Její členové zjistili, že se zde nacházejí čipy různých amerických výrobců, ale nejen od nich. Podobná situace byla i na radarovém zařízení ruské armády 9S932-1. Seznam byl odeslán americkým úřadům. Otázkou samozřejmě je, které kategorie čipy byly a kdy se do země dostaly. Třeba čínské firmy se zaobírají i repasováním čipů z vyřazených zařízení a pak je prodávají.

Odstřižení Ruska od moderní elektroniky je důležité proto, aby nemohlo obnovovat zásoby přesné munice, kterými ničí cíle hluboko v ukrajinském vnitrozemí. Sice přicházejí zprávy, že se jejich zásoby tenčí, ale ukrajinské cíle stále zásahům čelí. Například výše zmíněná raketa 9M544 Smerč patří ke zbraním, které by se daly srovnat s raketami vypalovanými raketomety HIMARS.

Jde o jednu z rodiny raket 9M54. Ty jsou satelitně naváděné, i když pravděpodobně budou využívat ruský systém GLONASS, který je o něco méně přesný než americký GPS. Používají většinou vysoce výbušné HE-fragmentační hlavice o hmotnosti kolem 250 kilogramů. Střely zasahují cíle ve vzdálenost 40 až 120 kilometrů, ale 9M544 údajně měla při testech dosáhnout až 200 kilometrů. Používají se na ničení živé síly, obrněné techniky, velitelských center, skladů a podobných cílů.

Zdroj: WashingtonPost

Článek Rusko ve svých moderních raketách používá součástky do domácích spotřebičů, které se dají koupit z levných čínských velkoobchodů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lidé, mimozemšťané či podvrh?

Profesor Konstantin Korotkov z Ruské národní výzkumné univerzity řekl agentuře Sputnik: „Každá z mumií má dvě ruce, dvě nohy, hlavu, pár očí a ústa. Tkáň má biologickou povahu a její chemické složení naznačovalo, že jde o lidi. Jejich DNA obsahuje 23 párů chromozomů, stejně jako mají lidé. Všichni čtyři jsou muži, každý s Y-chromozomem. Vypadají jako lidé, ale není to pravda. Jejich anatomická struktura je odlišná,“ zmiňuje médiím Korotkov.

Neobvyklá vizáž kostry

Vědci tvrdí, že struktura Mariina žebra má neobvyklý zaoblený tvar a některé kosti jsou navíc půlkruhové. Její hlava se taktéž vzadu prodlužuje. Přichází ale s dalšími fakty. Maria a Vavita mohly být totiž zástupkyněmi určité rasy, která možná dosáhla stádia pokroku mnohem dříve, než lidé v současné době. Patrně dokonce i o tisíce let dříve.

Co tvrdí kongres o studiích mumií?

Korotkov tvrdí, že mumie mohly pocházet z mimozemského prostředí, což vyvolalo kritiku od jiných výzkumníků v oboru. Ve výsledku tedy světový kongres o studiích mumií označil nález za podvod a za „nezodpovědnou organizovanou dezinformační kampaň“. Korotkov a jeho tým tedy zůstali v pozadí, ale rozhodně pro ně ještě nic nekončí.

Výzkum mumií bude pokračovat a tým požádá o povolení převézt je do Ruska k dalšímu testování. Zajímavým faktem z minulosti je také velká kritika Korotkova. V roce 2008 byl totiž široce kritizován, když tvrdil, že vytvořil fotoaparát, který by mohl fotografovat lidskou duši. Pravda bohužel opět zůstává nevyjasněna, stejně jako tento výzkum a jeho úsilí ho vysvobodit z údajného podvrhu.

Jedná se podle Vás o pravdivý nález, či podvrh?

Zdroj: FeeMovies

Článek Tříprsté mumie nalezené v Peru vypadají jako mimozemšťané. Jejich původ všechny překvapil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

P-700 Granit

Řízená střela, která je ve výzbroji ruského námořnictva. Není určena na ničení pozemních cílů, ale jde o protilodní raketu. Je 10 metrů dlouhá a kolem sedmi tun těžká. Pohybuje se nadzvukovou rychlostí až Mach 2,5 a její dosah je 625 kilometrů. Může nést konvenční hlavici o hmotnosti 750 kilogramů nebo jadernou hlavici o síle až 500 kilotun. Jsou ve výzbroji křižníků třídy Kirov, na letadlové lodi Admirál Kuzněcov – i když odtud mohly být odstraněny – a ponorkách třídy Oscar.

Ch-55 Granat

Původně sovětská podzvuková střela s plochou dráhou letu, která je odpalovaná ze strategických bombardérů. Měla být odpovědí na americké střely Tomahawk. Do výzbroje byla zavedena v roce 1983. Existuje několik variant raket, ta s nejdelším doletem může zasahovat cíle ve vzdálenosti až 3 000 kilometrů. Může nést konvenční hlavici o hmotnosti 410 kilogramů nebo jadernou o síle až 200 kilotun.

P-270 Moskit

Další nadzvuková protilodní řízená střela, ale je menší než P-700, je proto odpalována z menších plavidel nebo ponorek. Mají však existovat i varianty odpalované z letadel a země. Raketa má hmotnost 4,5 tuny a nese 300 kilogramů těžkou hlavici. Lze na ni namontovat i hlavici jadernou. Podle typu dokáže zasáhnout cíle ve vzdálenosti až 250 kilometrů. Pohybuje se rychlostí Mach 3 ve velmi malých výškách, aby byla těžce zaměřitelná.

Ch-101

Řízená střela s plochou dráhou letu dlouhého dosahu. Je vlastně nástupcem raket Ch-55, ale je o něco větší. Její hmotnost je 2 400 kilogramů. Dolet má až 5 500 kilometrů, což bombardérům, které střely nosí, umožňuje odpalovat je z bezpečí daleko od obrany nepřítele. Naváděna je systémem GLONASS, elektrooptickým systémem a pomocí kamer. Má bojovou hlavici o hmotnosti 400 kilogramů, nebo může mít dvě menší hlavice a zasáhnout dva cíle. Případně může být osazena hlavicí jadernou.

3M-54 Kalibr

Jedná se o střely odpalované z hladinových plavidel a ponorek proti pozemním nebo námořním cílům. Nejde o jeden typ střely, ale celou rodinu, které se v parametrech velmi liší. Existují podzvukové i nadzvukové verze, které mohou dosahovat rychlosti Mach 3. Liší se i hmotnost a dosah střel. Některé mají dolet jen 50 kilometrů, jiné ale až 2 500 kilometrů a ve vývoji má být střela s dosahem 4 500 kilometrů. Hlavice mívá hmotnost 400 až 500 kilogramů nebo může být jaderná.

Zdroj: LiveScience

Článek Top 5 nejlepších a nejnebezpečnějších ruských řízených střel. Většina z nich má stejný problém se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čtyřnohých robotů existuje více

Koncept robopsa není vůbec nový, jeho využitím se konstruktéři zabývají již řadu let. Většího robota podobného typu již před lety testovaly americké ozbrojené síly především v roli nosiče těžkých nákladů, který by doprovázel pozemní jednotky. Před nedávnem záběry podobného stroje přišly i z Číny. Například v současné válce na Ukrajině je nasazen robopes Boston Dynamic věnovaný americkou armádou, který je určený k odhalování min nebo zbytků nevybuchlé munice.

Ruské video napovídá, jak koncept robopsa vlastně funguje. Stroj jakoby neustále přešlapuje, což může působit směšně. Má to ale svůj účel. Tento pohyb pomáhá robotovi udržovat stabilitu, neustálým rychlým přešlapováním vlastně mapuje terén kolem sebe a pod sebou. Díky údajům, které tak získá, může působit i v náročném terénu, v němž by se robot vybavený koly nebo pásy pohybovat nedokázal.

Co nejspíše má udělat na diváky dojem, je znak speciálních ruských jednotek Specnaz na boku psa. Je samozřejmě otázka, zda je tam jen pro efekt, nebo u nich robot opravdu působí, ale nejspíše se jedná o první případ. O nasazení této zbraně nejsou žádné zprávy, a pokud by byla efektivní, je logickou otázku, proč by nebyla využívána v současném konfliktu s Ukrajinou. O efektivitě totiž mohou panovat velké pochybnosti a prozrazuje je i zveřejněné video.

Střelba staví robopsa na zadní

Robot totiž v některých pasážích z karabiny, která používá náboje 9×53 milimetrů, střílí v automatickém režimu. Je ale obecně známo, že zbraně mají zpětný ráz a síly po výstřelu zvedají hlaveň směrem nahoru. Člověk takový ráz zachytí ramenem a zdvih kompenzuje rukama, ale u relativně malého robota vše absorbuje poměrně lehký trup. Při automatické střelbě se tak stroj viditelně ocitá na zadních.

To samozřejmě znamená, že střely nemohou letět k cíli, na který robot mířil, ale někam pánubohu do oken. Přesná tak vlastně bude jen první rána. Proto je vlastně otázkou, proč autor tuto schopnost a zároveň slabost robota předvádí, protože je vlastně neefektivní. Navíc robot si nedokáže vyměnit vystřílený zásobník. Ozbrojený robopes byl v roce 2021 předveden i na setkání Asociace armády Spojených států. Zde ale měl na svém hřbetě speciálně zkonstruovanou odstřelovačskou zbraň ráže 6,5 milimetru. Ta střílí jednotlivými ranami a robot tak má čas zase zamířit na svůj cíl.

Zdroj: LiveScience

Článek Ruský robopes má na hřbetu přidělanou karabinu Saiga 9. Předváděcí video ale poukazuje spíš na jeho neefektivitu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jednoduchost kopule a jazýčku

Každý funkční zvon se skládá z kopule a jazýčku, který je v ní zavěšen. Zvuk pak vzniká jeho úderem o kopuli. Ačkoli celá konstrukce působí velmi jednoduše, dosažení správného zvuku je obrovské umění. Důležitou roli hraje správná slitina, hlavním kovem pro odlévání zvonů je zvonový bronz. Ve starověké Číně našli archeologové zvony mnoha velikostí. To samé platí pro naleziště skytských a etruských kmenů. Většinou sloužily k zastrašení zlých duchů.

Právě z toho důvodu je lidé nosili jako talismany na opasku, případně je věšeli na krk zvířatům. Podle některých odborníků je nejstarším zvonem asyrský, pocházející z let 855–824 před Kristem. Na území Evropy se první zvony začaly vyrábět během 6. století, v Rusku s nimi začali až s příchodem křesťanství. Zvonění mělo odhánět zlé duchy a démony, současně léčit a chránit před bouřkami. Rusko pak začalo odlévat skutečně obrovské zvony.

Viry, bakterie a psychika

Bioložka F. Y. Shipunova si je jistá tím, že zvony generují obrovskou ultrazvukovou energii. Ta dovede odstranit negativní energie i patogenní bakterie. Podle psychiatra A. V. Gnezdilova má zvonění pozitivní vliv na lidskou psychiku. Vysoké tóny v něm dovedou znatelně povzbudit, jeho nízké frekvence naopak uklidňují. Roli přitom hraje jak povaha a forma samotného zvonu, tak také dovednost zvonaře, který ho obsluhuje.

Velký zvon Dhammazedi

Je považován za největší exemplář světa – váží asi 300 tun. Sestává z obrovského množství cínu, mědi, stejně jako zlata a stříbra. Povrch zdobily intarzie safírů, smaragdů i tajemné nápisy. V roce 1484 byl obří zvon ulit pro pagodu Shwedagon a zvonil pravidelně po celých 124 let. Vše se změnilo roku 1608, kdy Španělé napadli Barmu a zvon chtěli roztavit pro výrobu děl. Dovezli ho k řece, po níž se ho chystali přepravit. Potopil ale jak vor, tak i tažnou loď.

Zůstal ležet na dně řeky, za jasného počasí ho však bylo dobře vidět.

Zvon Zikmund

Majestátní velký zvon považovaný za symbol Polska. Váží 12,5 tuny a jeho zvuk je slyšet na 30 kilometrů daleko. Dle historických záznamů ho vytvořil německý slévač Hans Begam v roce 1520 na zadání polského krále Zikmunda I. O rok později byl instalován na věži wawelské katedrály v Krakově. Ozývá se během hlavních katolických i státních svátků i při zvláštních radostných a smutných událostech. Tomu, kdo se jej dotkne, má přinášet štěstí.

Zvon Car

Nachází se na úpatí zvonice Ivana Velikého v Kremlu. Váží 200 tun a na výšku měří 6,24 metru. Jde o jeden z největších a nejstarších zvonů na světě, kvůli nešťastnému sledu událostí ale nikdo nemohl slyšet jeho zvuk. Ještě před dokončením ho poškodil požár, odlomila se z něj část vážící přes 11 tun. Kromě mědi a cínu v něm mají být také 2 tuny stříbra a 70 kilogramů zlata.

Který zvon vám učaroval nejvíc?

Zdroj: Wikipedia

Článek V největších zvonech světa se ukrývá magická síla. Jeden nepřátelé raději zlikvidovali se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nová zbraň byla kombinací osvědčených systémů

Samohybné houfnice byly v sovětském dělostřelectvu léta hojně zastoupeny a v 80. letech začali konstruktéři s vývojem nového systému. Rozhodli se zkombinovat několik osvědčených částí zbraní do jedné nové. Jako hlavní zbraň využili houfnici 2A65 ráže 152 milimetrů použitou v tažené zbrani označované jako Msta-B. Tu umístili do věže osazené na podvozku tanku T-80, který je ale vybaven motorem a převodovkou z tanku T-72.

Do výzbroje sovětské armády začala být zbraň zaváděna v roce 1989 a po rozpadu SSSR Rusko pokračovalo v její výrobě a zlepšování, několik jich zůstalo i v rukách Ukrajiny. Ačkoli jde o konstrukci z 80. let, neznamená to, že je zastaralá. Byla totiž v průběhu let modernizovaná a současná verze 2S19M2 je v mnohém jiná. Má vylepšený motor, modernizovaný automatický systém řízení palby a je napojena na ruský navigační systém GLONASS.

Celý systém váží 42 tun. Vozidlo je 7,15 metru dlouhé, 3,38 metru široké a 2,99 metru vysoké. Jeho posádku tvoří pět vojáků. Ti jsou v ocelové věži, jejíž pancíř dosahuje tloušťky 15 milimetrů. Jsou tak chráněni proti palbě ručních zbraní a střepinám granátů. Na silnici dosahuje houfnice rychlosti až 60 kilometrů v hodině a její dojezd je 500 kilometrů. Kromě děla má posádka k dispozici i kulomet NSVT ráže 12,7 milimetru.

Dron laserem označí cíl pro granát děla

Nejnovější verze houfnice dokáže vypálit až 10 ran za minutu. Ve vozidle je zásoba 50 granátů. Dosah při střelbě klasickými granáty je 25 kilometrů. Speciální střelivo má zasahovat cíle ve vzdálenosti až 40 kilometrů, některé ruské zdroje dokonce uvádějí, že existují granáty s dvojnásobným dosahem, což ale není potvrzeno. Houfnice navíc dokáže spolupracovat s dronem vybaveným laserovým značkovačem. S jeho asistencí pak může používat laserově naváděné protitankové projektily 2K25 Krasnopol.

Ruská armáda již ukázala video, jak tímto projektilem na dlouhou vzdálenost zničila ukrajinský tank. Tyto granáty mají mít dosah až 25 kilometrů. Co ale zůstává největším kladem houfnic Msta-S, je jejich počet v ruských rukách. Odhaduje se, že ruská armáda jich má zhruba tisíc kusů, většinu modernizovaných na verze M1 a M2. Na frontě jich jsou nasazeny stovky, čemuž se západní dělostřelecké systémy počtem ani nepřibližují. Ale některé houfnice se Ukrajině podařilo zničit. Věž ze zničené Msta-S ukázala i na výstavě na Letenské pláni.

V čem jsou podle vás silné stránky a v čem slabiny ruského dělostřelectva?

Zdroj: ScienceNews

Článek Jedna z nejkvalitnějších ruských zbraní Msta-S se může rovnat těm západním. Na frontě jich je velký počet se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ukrajinci museli rakety přisunout k frontě

Kde a za jakých okolností se Rusové k S-300 dostali, není dost dobře jasné. Nejspíše jde o část systému, který ukrajinská armáda přesunula blíže k frontě někde v oblasti Donbasu. Jde o její asi nejcennější protiletadlovou zbraň do doby, než rozmístí západní protivzdušné systémy. Ovšem během ruské ofenzívy podnikalo letectvo útoky na ukrajinské pozice a bylo je nutné lépe chránit. Vozidlo pak nejspíše nestačilo ustoupit, například kvůli poruše nebo nedostatku paliva, protože vojáci by tak cenný systém na místě jen tak nenechali.

To, co následovalo, je spíše jako záběry z videí při udělování Darwinových cen. Ruští vojáci se z neznámého důvodu rozhodli vozidlo zničit palbou z kulometu PKM ráže 7,62 milimetrů. Jeden z nich zalehl za kulomet a druhý ho natáčel. Téměř okamžitě po zahájení palby odpalovací vozidlo explodovalo a hořící trosky létaly až do míst, kde byl střelec a kameraman. Zda se jim něco stalo, není ze záběrů jasné.

Exploze vozidla po zásahu střelami není vůbec nic překvapivého. Většina odpalovacích systémů S-300 je tvořena čtyřmi tubusy, ve kterých jsou protiletadlové střely. Ty jsou podle typy zhruba sedm metrů dlouhé a hmotnost jediné z nich se pohybuje kolem 1,5 tuny. Velkou část přitom tvoří těkavé palivo, které může při poškození střely snadno explodovat. Navíc rakety mívají bojové hlavice o hmotnosti až 150 kilogramů. Jejich úkolem je při mohutném výbuchu vytvořit mračno úlomků, které poškodí cíl, na nějž míří.

Systém z doby Sovětského svazu

Protiletadlové systémy S-300 byly vyvinuté Sovětským svazem a první z nich se do výzbroje dostaly v roce 1978. Existuje mnoho variant. Z nich některé jsou umístěné na nákladních vozidlech, další zase na pásových. Další varianta je určena pro instalaci na lodě. Kromě odpalovacích vozidel jsou druhou nejdůležitější částí vozidla s radarem, který lokalizuje cíle. Systém byl v SSSR a později v Rusku mnohokrát modernizován a jednotlivé varianty se v mnoha ohledech liší.

Určen je především k ničení letadel a řízených střel, ale má i omezenou schopnost zasahovat proti balistickým raketám. Podle použitých raket je schopen zasáhnout cíle do vzdálenosti až 200 kilometrů. Kromě zemí bývalého Sovětského svazu byl i exportován, ve výzbroji ho mělo i Československo. Po rozdělení federace zůstal na Slovensku, které ho jako pomoc ve válce s Ruskem věnovalo Ukrajině.

Co si myslíte o nápadu střílet do S-300 kulometem?

Zdroj: ScienceNews

Článek Neuvěřitelně hloupý nápad ruských vojáků: Kulometem se rozhodli zničit ukrajinský protiletadlový systém S-300 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Aktivisté chtěli připojení k Rusku

Již před válkou byly mezi některými obyvateli tendence k odtržení a připojení Haliče k Rusku. Nositeli této myšlenky byli nejen proruští nacionalisté, ale i někteří pravoslavní kněží, kteří byli napojeni na ruskou pravoslavnou církev. Jedním z nich byl například kněz Maxim Sandovič, který byl již v roce 1912 spolu s dalšími odsouzen za proruské aktivity na území monarchie. Dnes je pravoslavným svatým.

Po vypuknutí první světové války začaly rakousko-uherské úřady ve velkém proruské aktivisty zatýkat, protože se obávaly jejich podvratné činnosti. V mnoha případech ale nebyla respektována práva zatčených a byli podrobeni mučení nebo bez soudu, jen z rozhodnutí vojenských důstojníků, popraveni. To byl i případ Sandoviče, kterého bez soudu zastřelili na nádvoří věznice v Gorlici 6. září 1914.

Internační tábory byly peklo

Rakouské úřady se neuchylovaly jenom k zatčení proruských obyvatel, ale dokonce je shromažďovaly do internačních táborů rozmístěných po říši. Jeden z nich se nacházel v Terezíně, ale nejznámějším je tábor Thalerhof poblíž Gratzu v dnešní rakouské spolkové zemi Štýrsko. Celkem zde bylo od roku 1914 do roku 1917 drženo až 20 tisíc lidí. Největší část tvořili Rusové, ale byli tu i Rusíni, kteří často byli silně proruští. A dokonce studenti, kteří projevovali lásku k ruské literatuře.

Zvláště první rok a půl existence tábora byl neobyčejně drsný a vězni tu trpěli mnoha nemocemi a umírali. Teprve až v zimě 1915 tu byla postavena kasárna, ve kterých byli vězni ubytovaní. Před tím museli spát pod širým nebem i v mrazu a dešti. Často byli biti a jinak mučeni. Podle dochovaných údajů si toto nelidské chování vyžádalo životy asi 3 tisíc vězněných.

Represe proruského obyvatelstva v Haliči na území dnešní Ukrajiny v současnosti využívá i ruská propaganda jako důkazu dlouhodobého boje Západu proti všemu ruskému. Internační tábory označuje dokonce za předchůdce nacistických koncentračních táborů zřízených hitlerovským Německem za druhé světové války. A vše spojuje s protisovětskými aktivitami na západě Ukrajiny, kdy se v některým případech ukrajinští nacionalisté spojili i s nacisty.

Jak vážný prohřešek bylo chování rakousko-uherských úřadů k proruským aktivistům?

Zdroj: ScienceNews

Článek Proruské obyvatelstvo Haliče za první světové války trpělo represemi. V Rusku je to vnímáno jako důkaz protiruských aktivit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Raketomety nahrazují starší Smerč

Vlastní raketomety Tornádo-S nejsou zcela novou a neznámou zbraní. V Rusku se začaly vyrábět v roce 2011 a ruské ozbrojené síly jich ve výzbroji na začátku ukrajinského konfliktu měly necelých 200. A také je od února nasazují. Tyto raketomety ve výzbroji postupně nahrazují starší BM-30 Smerč. Stejně jako on vystřelují rakety ráže 300 milimetrů s doletem až 90 kilometrů. Jsou určené k plošnému bombardování.

Tyto rakety mají různý typ hlavic, jako jsou explozivní či kazetové, případně nesly miny, které sloužily k zaminování cílového prostoru. Ovšem ruští konstruktéři se pustili i do návrhu rakety 9M54, která by se přesností vyrovnala americkým střelám M31 používaným v raketometech M270 a HIMARS. Ruská střela ke svému navádění nevyužívá systém GPS jako ty americké, ale jeho ruskou obdobu GLONASS. Ten má také celosvětové pokrytí, ale nejvíce jeho satelitů pokrývá Rusko a jeho nejbližší okolí.

Střela doletí až do vzdálenosti 120 kilometrů

V roce 2020 byly v Rusku provedeny testy nejnovější střely, která má mít nyní dosah 120 kilometrů. Údajně existuje i raketa s dosahem kolem 200 kilometrů. Hmotnost 9M54 je 820 kilogramů, což je o 20 kilogramů více než u předchozích raket. Vybavena je vysoce explozivní hlavicí o hmotnosti 250 kilogramů. O těchto údajích panují určité pochybnosti, protože má být dlouhá 7,6 metru, stejně jako předchozí střely. Zvýšení doletu se ale většinou dá dosáhnout snížením hmotnosti hlavice, což se nestalo.

Tornádo-S je menší než jeho předchůdce Smerč. Ten totiž má 12 odpalovacích tubusů těžkých raket, novější raketomet jich má jenom šest. Tím se ale zvýšila mobilita systému, který je umístěn na podvozku nákladního automobilu KamAZ-63501 8×8. Ten dokáže po silnici jet rychlostí až 90 kilometrů v hodině. Na plnou nádrž vozidlo urazí vzdálenost až tisíc kilometrů.

Fakt, že má jen šest odpalovacích tubusů, nijak nesnižuje účinnost raketometu. Je to mimochodem stejně jako u systému HIMARS. Tornádo je může odpalovat jednotlivě, nebo v salvě během několika sekund. Ta dokáže podle typu munice pokrýt plochu i přes 30 hektarů. Výhodou systému je, že do svých odpalovačů může použít i speciální pouzdra, která umožňují odpalovat rakety ráže 122 nebo 220 milimetrů. První z nich jsou běžně používané v ruských raketometech Grad, druhé v systému Uragan.

Jak přesné podle vás mohou být nejnovější ruské střely raketometu Tornádo-S?

Zdroj: ScienceNews

Článek Rusko na Ukrajině používá nejnovější družicově naváděnou střelu řady 9M54. Je přesná na 120 kilometrů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zakopaný pěšák je obtížný cíl

Již od první světové války se armády potýkaly s problémem, jak se vypořádat s nepřítelem v zákopech, bunkrech nebo v zástavbě. Klasická dělostřelecká munice nebyla efektivní, pokud se netrefila přímo. Vyvinuly se plamenomety, ale ty měly omezený dosah. Nakonec vznikly termobarické zbraně. Ty v cíli nejprve do vzduchu rozptýlí zápalnou směs, která se následně zažehne. Nejenže hořící oblak vše spálí, ale v okolí vytvoří podtlak, který trhá živou tkáň. Nezáleží na tom, že voják je někde ukrytý.

Sovětský svaz v 80. letech přišel s raketometem TOS-1, který střílel rakety ráže 220 milimetrů s termobarickou municí. Měly dostřel jen tři až pět kilometrů, proto odpalovač s 24 tubusy technici umístili na podvozek tanku T-72, aby byla posádka chráněna. Při modernizacích systému se raketám prodloužil dostřel na deset kilometrů. Proto nakonec vznikl i TOS-2, který je na korbě nákladního automobilu Uralu-63706. Protože jde o nový systém, dá se předpokládat, že jeho počty jsou v ruské armádě omezené.

Podvozek z nákladního automobilu je mobilní

Posádka již nepotřebuje tak vysokou míru ochrany, když se drží dále od linie bojů. Stačí tak pancéřovaná kabina, která chrání před palbou z ručních zbraní a střepinami dělostřeleckých granátů. Výhodou je, že se výrazně zvýšila mobilita systému, protože TOS-1 bylo nutné přepravovat vlakem nebo na návěsu. TOS-2 se pohybuje po silnici sám. Je schopen dosahovat rychlosti až 100 kilometrů v hodině a vozidlo na plnou nádrž ujede vzdálenost až 1 000 kilometrů.

Změnilo se i uspořádání zbraně. TOS-2 je schopen odpálit jen 18 raket ráže 220 milimetrů. Ty jsou různé délky a hmotnosti 173 nebo 217 kilogramů, ale jejich hlavice má hmotnost 45 kilogramů. Kromě termobarické nebo zápalné munice se dá použít i kouřová k vytvoření rozsáhlé kouřové clony ke krytí případné vojenské operace. Výhodou nového systému je kromě mobility i nabíjení. TOS-1 potřebuje speciální nabíjecí vozidlo. TOS-2 má vlastní nabíjecí jeřáb. Rakety tak posádka může po vystřelení dobít sama třeba z korby běžného nákladního vozu.

Co si myslíte o používání termobarické munice?

Zdroj: ScienceNews

Článek Rusko poslalo na Ukrajinu raketomety TOS-2. Jejich termobarická munice nemilosrdně zabije i ukryté vojáky a civilisty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tálibánu USA vrtulníky nedaly

USA v minulosti koupily vrtulníku od ruského výrobce v Kazani. Chtěly je poskytnout jako pomoc afghánské vládě, protože její piloti byli na ruské stroje zvyklí a Mi-17 je navíc určen do drsného prostředí, jaké v Afghánistánu panuje. Poté, co se ale moci v zemi po stažení Američanů a jejich spojenců chopilo extremistické hnuté Tálibán, Američané dodávku zrušili. Nakonec se rozhodli je poslat Ukrajině, jejíž piloti tyto stroje používají. Jedná se o verzi Mi-17V5 s vylepšenými motory.

Pro napadenou zemi je to vítaná pomoc, protože Mi-17 jsou považovány za jedny z nejlepších transportních vrtulníků na světě. Ukrajina tyto stroje nebo starší Mi-8, ze kterých Mi-17 vychází, nasadila například při riskantních zásobovacích misích do obléhaného Mariupolu. Několik se jich podařilo uskutečnit a obráncům zásoby a posily umožnily díle vzdorovat. Stroje létaly jen těsně nad zemí, ale nakonec tři Ukrajina ztratila a musela mise přerušit. Obránci se později vzdali.

Mi-17 je postaven na draku úspěšného sovětského stroje Mi-8, ale je vybaven výkonnějšími motory, prachovými filtry, podle kterých se dá nejlépe rozeznat, a dalším vybavením. Sovětský svaz je vyvinul hlavně na export na konci 70. let, protože zákazníci si přáli Mi-8, ale s lepšími motory, s větším dostupem a do drsnějšího prostředí. V Rusku a dalších postsovětských státech tento vrtulník bývá označován jako Mi-8MT.

Vrtulník s velmi dobrým výkonem

Existuje mnoho verzí tohoto stroje a používají je desítky zemí včetně České republiky, kde létají pod označením Mi-171. Vrtulník je poháněn dvěma turbomotory, které mu dodávají maximální rychlost až 280 kilometrů v hodině. Dokáže operovat ve výšce šest kilometrů, což je na vrtulník velmi dobrý výkon. Dolet stroje je 800 kilometrů

Jeho posádku tvoří dva piloti a inženýr. Uvnitř bývá prostor pro 24 pasažérů. Nebo stroj může nést čtyři tuny nákladu v kabině a pět tun v podvěsu. V zadní části má nákladová vrata. Existují třeba i sanitní verze s 12 nosítky a řada dalších. Například pro přepravu VIP osob, záchranářské, velitelské nebo s vybavením pro elektronický boj.

Operují i vyzbrojené Mi-17, které mají šest závěsných bodů, na nichž unesou až 1 500 kilogramů různé výzbroje. Tou může být rychlopalný kanon ráže 23 milimetrů, neřízené střely nebo protitankové rakety Ataka. Mnohé vrtulníky mají také odpalovače světlic na zmatení tepelně naváděných protiletadlových střel.

Jak hodnotíte stroje Mi-17 ve srovnání se západní konkurencí?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Jak Amerika poslala Ukrajině vrtulníky Mi-17 ruské výroby se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Totální závislost na okolí

Severní Korea je jednou z nejizolovanějších a nejvíc tajnůstkářských zemí na světě. Proč tomu ale tak vlastně je? Jde o sankce a taky čučche, filosofii absolutní soběstačnosti, která se v Koreji stala státním přístupem. Pravdou však je, že Korea je svým přežitím na okolním světě zcela závislá. Státy jí každý rok přispívají desítky milionů dolarů, aby vůbec mohla vzniknout potrava pro 10 milionů silně podvyživených obyvatel.

Ano, 40 % celého národa pod svým vůdcem, Kim Čong-Unem, drasticky strádá absencí pořádné výživy. A rozhodně nečekejte, že by ho odstranili volbami. Kim je poslední z linie dynastie Kimů. Tito diktátoři vládnou Severní Koreji už od roku 1948. A všichni obyvatelé této země čelí intenzivnímu zkoumání, jehož jediným účelem je zkoušet jejich loajalitu. Mohlo by se ale Rusko, které má mnohem více surovin i lidí, stát ekonomickou velmocí?

Všechno pod jedním vládcem

Rusové překvapivě svého vůdce stále podporují, a to i navzdory padající ekonomice a válce. Jenže jak daleko by byli ochotni zajít, když se stěny kolem nich uzavřou? Kdyby se Rusko touto cestou skutečně chtělo vydat, muselo by zakročit proti každé firmě uvnitř vlastních hranic. Žádná práce, obchod nebo produkce by neexistovala bez státního souhlasu. Ten by šel od doživotního diktátora, Vladimira Putina. Kdo by ale vládl státu po něm?

Další v pořadí by mohla být jedna z jeho dcer. Pokud by se však sexističtí politici vzbouřili proti ženě v čele, možná by moc padla na jeho vnuka, až by dospěl. Jako v Koreji by se vedení mohlo stát rodinným podnikem. Takže jak na tom budete, když se nenarodíte do elitních skupin? V tuto chvíli řídí ruskou ekonomiku a průmysl skupinka oligarchů, tedy malá skupina miliardářů. V nových podmínkách by se však všechno stalo nástrojem státu.

Obrovské ceny, rodiny ve vězení

Tato skupina by nad svými firmami ztratila jakoukoli kontrolu, cizí značky by neexistovaly, ani firmy, které exportovaly do Evropy nebo USA. Teď můžete pracovat jen pro Matku Rus, a práci přiděluje jen stát – doživotně. Sankce a zákazy by masivně vyhnaly ceny, takže balíček kávy by stál i 100 dolarů (2 300 Kč). Méně konkurence znamená vyšší ceny, a s klesající silou měny by koupě naprosto čehokoli vyžadovala obrovské bohatství.

Veškerá média by podléhala státu, neexistovaly by alternativy. Putin by byl opravdu všude, včetně soch a písní jako v Koreji. Jakákoli práce v zahraničí nebo studium bude vyloučeno, jakýkoli odpor bude mít vážné následky. Rodiny by končily ve vězení i na celé generace, takže by neznaly svobodu. Kim Čong-Un je také znám tím, že zabil vlastního strýce. Vzhledem k Putinově absenci zábran by nebyl v bezpečí naprosto nikdo.

Jaký vývoj Ruské federace odhadujete?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Kdyby se Rusko proměnilo v druhou Severní Koreu: Co by to znamenalo pro jeho obyvatele a co pro okolní svět? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co je zatím o S-70 známo?

Většina toho, co vnější pozorovatelé vědí o S-70, je založena na informacích o projektu dodaných výrobcem. Ochotnik-B, nebo v anglickém překladu jeho ruského názvu Hunter-B, je dron typu samokřídlo. Podle ruských státních médií může dosáhnout rychlosti až 1 000 kilometrů za hodinu. Přesná povaha vybavení S-70 není známa. Zdá se však, že dron má plně vnitřní zbraňové šachty, v nichž nese svůj zbraňový náklad. Samozřejmě prioritou je samotná nenápadnost dronu.

Vývojová dráha S-70

Vývoj bezpilotního letounu S-70 Ochotnik-B údajně začal v roce 2011. Tehdy společnost Suchoj Aircraft Company obdržela zakázku od ministerstva obrany na vývoj těžkého útočného dronu. Ten by pravděpodobně odpovídal vývoji analogických amerických dronů, tehdy patřících společnosti Lockheed Martin a Boeing.

Aby tento letoun lépe plnil svou doplňkovou roli k Su-57, odhalilo Rusko nejnovější verzi S-70 s několika viditelně začleněnými vylepšeními. A to především co se týče jeho schopnosti utajení. Stroj typu Ochotnik-B, který byl odhalen na Novosibirském sdružení pro výrobu letadel v prosinci 2021, obsahuje novou trysku pro výfuk motoru. Ta nadevše zdůrazňuje utajení. Ostatní prvky exteriéru dronu byly zjednodušeny nebo odstraněny. Jednalo se výhradně o antény, výfukové otvory a přívody vzduchu.

Konec vývoje se blíží

Jak se vývoj letounu blíží ke konci, objevují se otázky ohledně budoucí výroby a dodávky dronu. Generální ředitel společnosti United Aircraft Corporation Yury Slyusar zmínil možnost prvních dodávek od roku 2024. Zdá se, že ruský obranný průmysl nemá problém s technickým know-how potřebným k výrobě letounů typu stealth. Skutečným testem bude, zda se podaří tento bezpilotní letoun vyrábět v dostatečném měřítku. Dalším důležitým faktorem pak bude schopnost jeho integrace do ruských leteckých sil.

Co si myslíte o používání moderních bezpilotních letounů v boji?

Zdroj: Science

Článek Pýcha Ruska: Superrychlý bezpilotní letoun S-70 Ochotnik-B. Jedná se o skutečnou změnu hry? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Model s pokročilou obranou

Ruský model T-90 má ve svém arzenálu hned několik dynamických obran, konkrétně aktivní a pasivní. Konstruktéři také vyvinuli dodatečné ocelové plechy, speciální kumulativní ochranné clony a infračervené světlomety. Aktivní obranu pak představují „záclony“. Jde o formu clony tvořenou aerosolem, kterou tank vypouští. Nepřátelská střela tak získává falešnou stopu a obrana skrývá samotné vozidlo.

Tento konkrétní systém je složen ze dvou částí. První část obranu organizuje a vysílá falešné signály. Druhá vytváří zmíněnou clonu, která skrývá před vypuštěnou střelou reálné umístění jejího cíle. Hodně nepřátelské munice se „kotví“ na teplo vydávané tankem. V takovém případě přichází ke slovu ony infračervené světlomety. Těmi je tank T-90 rovněž vybaven a zbraně tohoto typu pro něj nejsou jakoukoli hrozbou.

Infračervené zmatení projektilů

Infračervené světlo vytvoří určité pole, do kterého se nepřátelská střela má dostat. Jakmile se tak stane, ztratí všechny referenční body a jde už jen po falešné stopě. Operátor libovolné ATGM bude mít v takovém případě velké štěstí, pokud zasáhne jen tělo obrněného vozidla. Může doufat už jen v poškození nádrže. Jakmile ovšem protitanková raketa exploduje kdekoli mimo tělo tanku T-90, nezpůsobí mu žádné poškození.

Lze tedy konstatovat, že T-90 je odolný proti všem moderním protitankovým zbraním s jakýmikoli modifikacemi. Mezi ty patří i notoricky známé americké Javeliny. Ty jsou obecně považovány za jedny z nejpokročilejších protitankových raket na světě. Kromě Ruska (743 kusů) je dalším uživatelem těchto tanků Indie s počtem 820 kusů. V roce 2008 ohlásila Saúdská Arábie objednávku na 150 kusů.

Který světově používaný tank se vám líbí nejvíce?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Ruský tank T-90 je téměř nemožné zasáhnout. Oproti jeho předchůdci T-72 má totiž jednu unikátní vlastnost navíc se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neopakovatelná příležitost pro Čínu

Vztahy Ruska a Číny prošly během staletí mnohými peripetiemi. Ačkoliv jsou státy v současnosti spojenci a obchodními partnery, v minulosti byly tyto země zarytými nepřáteli. Počátek rusko-čínských vztahů se datuje do 17. století, kdy ruští osadníci osídlili oblast severního břehu řeky Amur, což vyvolalo ozbrojené konflikty mezi Ruským carstvím a říší Čching, která si území nárokovala. I přes to, že se státy nakonec dohodly na hranicích, v letech 1858 až 1860 Rusové své teritorium rozšířili anexí části čínského území.

Později se obě země sice sblížily, avšak nebylo by se čemu divit, pokud by Čína toužila ztracené území opět ovládnout. Válka na Ukrajině by jí k tomu mohla dát neopakovatelnou příležitost. Předtím, než Rusko napadlo Ukrajinu, mu Čína otevřeně vyjadřovala podporu. Nicméně poté, co většina světa ruskou agresi odsoudila, zaujala Čínská lidová republika neutrální postoj. Kdyby se neutralita přetavila do nepřátelství a Čína na Rusko zaútočila, pravděpodobně by došlo ke zničující válce.

Nevyhnutelná jaderná válka?

Podle dostupných zdrojů investuje Čína do zbrojení ročně v přepočtu téměř 6 biliónů korun. To je čtyřikrát více než Rusko. S vojenskou technikou, kterou vlastní, a s armádou, jež čítá více než 2 miliony vojáků v aktivní službě a 35 milionů v záloze, by tudíž byla silným soupeřem. Kdyby napadla svého spojence z východu ve snaze ovládnout tamní přírodní zdroje a zásoby ropy, bylo by Rusko nucené bojovat na dvou frontách současně. Taková zátěž by mohla definitivně rozbít již tak chatrnou morálku ruských vojáků.

Ovšem postup Číny by pravděpodobně nebyl nijak rychlý – Rusko má členitý a těžko přístupný terén plný přírodních překážek, které by potenciální invazi značně ztížily. O něco rychlejší a efektivnější by byl útok po moři, při němž by čínská ponorková flotila napadla rozptýlenou ruskou tichomořskou flotilu. Vzhledem k současné situaci by se Rusko pravděpodobně pomoci od jiného státu nedočkalo. Vleklé boje, které by se daly předpokládat, by si vyžádaly mnoho obětí na obou stranách.

Frustrace z nepostupující války a stupňujících se ztrát (jak na technice, tak na životech) by mohla vést k použití jaderných zbraní. V tomto ohledu je vybavenější Ruská federace, která jich vlastní kolem 6 000, zatímco Čína se může pochlubit „pouze“ 350 kusy. Jestliže by došlo k jaderné válce, celý konflikt by se stal fatálním nejen pro obě zúčastněné země, ale i pro celý svět. Jedno je tedy jisté, pokud by Čína zaútočila na Rusko, rozpoutala by se válka, která by neměla vítěze.

Kdy podle vás ukončí Rusko svoji invazi na Ukrajinu?

Zdroj: ScienceDirect  

Článek Co když Čína napadne oslabené Rusko? Ačkoliv by byl útok pochopitelný, mohl by mít fatální následky pro celý svět se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nové oddíly „ukrajinské armády“

I během válečných let sovětské vojensko-politické vedení aktivně vyšetřovalo zločiny nacistů na okupovaných a osvobozených územích. Během toho byla odhalena a později potvrzena četná fakta o genocidě a teroru civilního obyvatelstva či válečných zajatců. Toho se měli dopouštět jak němečtí útočníci, tak i jejich místní nohsledi. Týká se to především ukrajinských a pobaltských kolaborantů a nacionalistů.

Lidový komisař vnitra SSSR Lavrentij Berija oznámil v lednu 1942 Lidovému komisariátu obrany SSSR, že podle údajů NKVD vytváří Němci „ukrajinskou armádu“ na území SSSR. Na pravobřežní Ukrajině byla provedena registrace osob odpovědných za vojenskou službu. Zajatí velitelé Rudé armády ukrajinské národnosti byli posíláni do zvláštních táborů. V nich vznikaly vojenské školy s výcvikem, taktikou a nácviky demolic.

Činy skupinek atentátníků a teroristů

Německé úřady také vytvářely ukrajinské represivní oddíly, ty si někdy říkaly „ukrajinští kozáci“. Sestávaly z nacionalistických živlů a dezertérů Rudé armády, trestní prapory čítaly 250–400 osob. Tito trestanci bojovali proti partyzánům, ničili a chytali nežádoucí osoby, měli neomezenou moc nad obyvateli včetně poprav. Ukrajinská pomocná policie byla vytvořena v létě 1941 na rozkaz Heinricha Himmlera. Ta se podílela i na genocidách.

V rukopisném aktu komise 1. divize 206. gardového lehkého dělostřelectva z 11. dubna 1944 je uvedeno, že ukrajinští nacisté provedli hromadnou popravu. Týkalo se to více než stovky obyvatel ve vesnici Nova-Brikulya v okrese Strusovskij. Ráno tato skupina zablokovala vesnici a začala shromažďovat lidi pro údajnou práci. Z vesnice pak odvezli asi 150 osob, které následně nedaleko postříleli.

Likvidace členů sovětských institucí

Pracovníci stranických a sovětských institucí i organizací i jejich rodiny byli dle archivu vystaveni zvláštnímu teroru. Lidé byli mučeni, týráni, zabíjeni a místním bylo zakázáno mrtvé pohřbívat. Dle vedoucího politického oddělení Stanislavského OVK z 25. prosince 1944 zabili ukrajinští nacisté ve vesnici Mikhalkuv 7 místních obyvatel a tajemníka obecního zastupitelstva. Stejná formace také zaútočila na vesnici Potočisk.

Tato „válka po válce“ s banderovci pokračovala až do poloviny 50. let. Bohužel část řídících kádrů tohoto hnutí přešla do hluboké ilegality a částečně se „přemalovala“ na komsomolce a komunisty. A Chruščov, který zařídil banderovcům – otrlým zabijákům a teroristům – brzkou amnestii, jen posílil nacionalistické nálady v ukrajinské části SSSR. Tyto tendence se dají dle archivů vysledovat už od konce SSSR.

Potřeba pohřbít „ukrajinskou říši“

Nyní ruská armáda svádí tvrdý boj proti novým ukrajinským nacistům, dědicům a pokračovatelům věci Bandery a Šuchevyče. Rozpad SSSR údajně vedl k tomu, že se na Ukrajině znovu objevil tento „černý a hnědý mor“. Nacisté opět okrádají, znásilňují a zabíjejí lidi. Dostalo se jim plné podpory globálních fašistů ze zemí kolektivního Západu. Ti potřebovali velkou válku k vyřešení nové Velké deprese, tedy krize kapitalismu.

Vojensko-politické vedení Ruské federace ovšem nepřítele podcenilo, když chtělo opakovat „krymský scénář“ z roku 2014. Předpokládalo, že „speciální operace“ bude rychlá, prakticky nekrvavá, že kyjevský režim rychle kapituluje, případně jeho vůdci uprchnou na Západ. A že místní správy i bezpečnostní složky houfně přejdou na ruskou stranu, zatímco nacionalisté zůstanou v menšině a budou velmi snadno odzbrojeni.

Pohled ruskýma očima

Namísto toho nabývá „speciální operace“ zdlouhavého charakteru, který má potenciál vyčerpat morální kvality vedení ozbrojených sil včetně ruského obyvatelstva a zdrojů. Navíc už nejde o konfrontaci nedokončeného „Ukroreichu“ s Ruskou federací, ale kolektivního Západu s ruskou civilizací. Ten ji plánuje porazit, okrást a rozporcovat. Ukrajina se změnila na bitevní pole, Rusko se mění v „Mordor“ a Rusové ve „skřety“, kteří jsou mimo zákon.

Dle Rusů je třeba opustit nadvládu materialistické západní ideologie, tedy kapitalismu, a provést kulturní revoluci, návrat ruské kultury. Západ podle nich bojuje za kolaps a zničení ruského lidu i státu, zvyšuje dodávky zbraní, je proto potřeba zničit dopravní uzly, železnice a blokovat zásobování na hranicích. Rusové považují za nutnou alespoň částečnou mobilizaci a také aktivní formování dobrovolnických oddílů.

Jak na vás působí aktuální ruská prohlášení?

Zdroj: Wikipedia, Wikipedia

Článek Jakých zvěrstev se dopouštěli ukrajinští nacionalisté? Ruské ministerstvo obrany pokračuje v projektu „Archiv si vše pamatuje“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prezidentova vlastní verze reality

„Můj názor je, že se teď pohybuje ve své vlastní válečné logice. Myslí si, že válka byla nezbytná kvůli bezpečnostním zárukám pro Ruskou federaci. Nevěří mezinárodní komunitě,“ prohlásil. „A Ukrajinu obviňuje z genocid v donbaském regionu.“ Také řekl, že Putin „věří, že válku vyhrává.“ Během tiskové konference v Moskvě Nehammer také odhalil, že nebyl po hovoru s ruským prezidentem „nijak zvlášť optimistický“ a nesdílí rozhodně jeho pohled na věc.

To, čemu Rusko říká „speciální vojenská operace“, Nehammer jasně nazývá válkou. Putin přitom věří, že invaze je „druhem sebeobranné operace“. Už od začátku ruské invaze na Ukrajinu Putin tvrdil, že operace je obranná a navržená k ochraně lidí žijících v dobytém regionu Donbas. Během února Putin prohlásil, že se v oblasti odehrávala „genocida“, když tam rebelové podporovaní Ruskem bojovali od roku 2014 s ukrajinskou armádou.

Ochrana etnických Rusů na Krymu

„Z našeho pohledu je to, co se děje v Donbasu, genocidou,“ řekl Putin. Byla to podobná obhajoba, jakou Rusko použilo v roce 2014, když proběhla anexe krymského poloostrova. Putin v té době prohlašoval, že etničtí Rusové v této oblasti jsou ohrožováni ukrajinskou armádou. Tato tvrzení byla ale rozporována jak Spojenými státy, tak většinou západních národů. Barrack Obama tehdy prohlásil, že Rusko etnické Rusy nechrání.

Místo toho se snaží vojenskou silou rozšířit svůj vliv na sousední zemi. „Takhle mezinárodní právo fungovat nemá,“ řekl tehdy Obama. Ruské jednotky se stáhly z Kyjeva a aktuálně se jim podařilo obsadit dlouho obléhaný Mariupol. Jejich dalším cílem je provést to samé s Donbasem. Vzhledem k těžkým ztrátám na životech, vojenské výbavě i obrněných vozidlech panuje obecný názor, že Rusko válku na Ukrajině naopak prohrává.

Stanovisko experta na celkový vývoj

Vysloužilý 4hvězdičkový generál Barry McAffrey sdělil BBC News, že Putin „tuto válku už strategicky prohrál a je tu nulová šance, že by Rusko jakkoli efektivně ohrozilo zbytek států NATO“. Ve stejný čas se konal pohřeb ruského generálmajora Vladimira Frolova, zastupujícího velitele 8. kombinované armády. Akt proběhl v ruském Petrohradu, příčina smrti Frolova je neznámá. Zprávy ovšem naznačují, že byl zabit během posledního týdne.

Další komentář pochází od bývalého ruského zákonodárce Ilyi Ponomareva, který se přestěhoval z Ruska do Kyjeva v roce 2016 a dodnes v něm zůstává. CNN řekl, že věří, že Putin už válku prohrál a jeho dny u moci jsou sečteny. Putin se momentálně soustředí na to, aby mohl národu představit významné vojenské vítězství 9. května, tedy v den výročí kapitulace Německa. Chystají se velké oslavy, takže musí něco předvést.

Jaký bude podle vás Putinův další osud?

Zdroj: Science

Článek Putin skutečně věří, že válku na Ukrajině vyhrává. Expert nad jeho viděním reality jen kroutí hlavou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Odhodlání, rychlost a rizika

Ukrajina musí ovšem pochopit dvě základní věci. Aby byla tato strategie úspěšná, budou boje trvat rok i déle a vyžádají si na ukrajinské straně desítky tisíc životů. A existuje mnohem větší šance, že u Donbasu Ukrajinci prohrají a budou se muset území vzdát. Dle pozorování však chce Putin získat vítězství rychle, armáda nedostala nové vybavení a postupuje stejně jako v předchozích střetech.

Proč ale Ukrajina vyhrála první fázi? Když se Rusko 24. února rozhodlo zaútočit, zvolili velitelé pro přemožení vedení země psychologickou strategii a zaútočili ze 4 různých směrů. Chtěli zahltit obranu, zajmout prezidenta a nasadit vlastní loutkovou vládu. První výsadek selhal už na letišti a podle podrobností šlo o minuty, vše mohlo být jinak. Na straně Ruska se jednalo o obrovský hazard, který se následně brutálně nevyplatil.

Zuřivost, která zaskočila celý svět

Nejen, že se Zelenskyj a jeho lidé odmítli vzdát, ale on sám zůstal v Kyjevě a jeho jednotky bojovaly s obrovskou zuřivostí. To šokovalo jak Rusko, tak zbytek světa, který odhadoval, že Ukrajina padne během několika dní. Hlavním důvodem ruského krachu bylo přílišné rozptýlení sil. Ty měly zásoby jen na pár dní, mizerně komunikovaly a neočekávaly žádný odpor. Ukrajinci je měli vítat květinami jako osvoboditele, místo toho po nich stříleli.

Po obrovských ztrátách na jednotkách i výbavě na předměstí Kyjeva se Rusko pokusilo o získání výhod z dalších úhlů. To se nikdy nepovedlo, protože i další směry byly těžce bráněny. Po měsíci bojů bylo jasné, že Putinův původní plán naprosto selhal. Stál tedy před dilematem. Nechat jednotky na místě a zkusit je posílit pro nový útok na hlavní město, nebo se soustředit na Donbas. To by znamenalo vzdát se veškerého zatím zabraného území.

Proč druhá fáze nahrává Rusku?

V dekádě před otevřením válečného konfliktu se Rusko snažilo investovat značné prostředky do reorganizace a reformy armády. Ačkoli se nemohla nikdy vyrovnat technické evoluci jednotek USA, mohlo zde Rusko i tak dosáhnout solidního pokroku. Krom toho věnovalo také slušný čas tréninku vlastních jednotek. Klíčovým cílem bylo naučit se bojovat v malých jednotkách, vylepšit vzájemnou kooperaci a koordinovat akce na nejvyšších patrech velení.

Během únorových operací byly ruské jednotky příliš roztaženy a zásobovací linie byly velmi dlouhé a zranitelné. U Donbasu je situace prakticky opačná, jednotky jsou zde koncentrovány a zásobování je „za rohem“. Všechno jde navíc prakticky přímo z Ruska, tedy skrze přátelskou oblast. V Kyjevě navíc nebyly jednotky zvyklé bojovat ve městě, zatímco obránci znali perfektně terén a přesně tento typ partyzánských bojů jim výborně sedl.

Co v druhé fázi znevýhodňuje Ukrajinu?

Ukrajina logicky z tohoto nastavení nevychází zdaleka tak dobře, jako tomu bylo v Kyjevě. V Donbasu nebudou vysoké budovy, ze kterých lze pálit na cíle dole, a bude také velmi obtížné ruské jednotky zaskočit. Rusko nadále přidává těžkou techniku, útočné vrtulníky, drony a rakety. Zatímco se jim nedostává jednotek (mnoho vojáků se odmítá na Ukrajinu vrátit), mají dost těžké techniky, která naopak Ukrajině bolestně chybí.

Ukrajinské jednotky mají sice 8 let bojových zkušeností z Donbasu, jednalo se však o čistě statickou zákopovou válku s občasnými střety vojenské techniky nebo sniperů. Nemají tedy zkušenosti s boji, jež budou vedeny hlavně těžkým dělostřelectvem, které se blíží. Ukrajina podle zpráv mobilizovala obrovské množství rezerv a mají mnoho cizích bojovníků, již zareagovali na výzvu ukrajinského prezidenta. Otázkou je ovšem jejich hodnota.

Jak se může Donbas vyvinout?

Ukrajinské jednotky dosud předvedly výkon daleko za hranicemi toho, co od nich kdokoli očekával. Ukázaly odvahu, houževnatost a kreativitu, jaká se ve válce obecně vidí jen málokdy. Stačilo to na ochranu hlavního města, ale není to dost na vítězství ve válce. Rusové se budou snažit o rozdělení a izolaci ukrajinských jednotek, aby si nemohly navzájem pomoci a nedokázaly uniknout. Pokud obklíčí 40 000 jednotek, postupně je utlučou.

Poslední informace ukazují ovšem několik možných problémů na ruské straně. Vojáci, kteří se vrátili do Ruska, odmítají návrat na Ukrajinu. Morálka mnoha jednotek je prakticky na dně, ničí vlastní vybavení a vzdávají se. Putin sice jmenoval nového velitele celé invaze, ten bude ovšem velet nezkušeným odvedencům bez řádných zkušeností. A pokud nebudou ruské jednotky schopny spolupracovat, mohou pohořet i na mnohem menším území a s technikou.

Jaký je váš odhad budoucího vývoje konfliktu?

Zdroj: TheScientist

Článek Bitva o Donbas bude pro Ukrajinu náročnou zkouškou. Proč budou boje v této oblasti velmi rozdílné od předchozích střetů? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Anatomie oddílu

Možnost se objevila až v roce 1760 a operaci provedly jednotky generála Černyševa a rakouského generála Lassiho. V čele sboru byl oddíl Gottloba Kurta Heinricha von Totleben. Krátce před 7letou válkou získal právo vytvořit sbor 12 000 mužů, byl dvakrát raněn a obdržel dva rozkazy. Nyní tedy vedl poměrně silný oddíl předvoje pochodujícího na Berlín. Šlo o 2 000 pěšáků, 12 polních děl, tisíc jízdních granátníků a husarů, 1 500 kozáků.

Berlínská posádka tedy čítala 1 200–1 300 pěšáků a 240 husarů. Velitel, generál von Rochow, mu město téměř ihned vydal, čemuž ale zabránili další generálové. Útok se Totlebenovi nezdařil a během té doby se k Berlínu přiblížil pruský oddíl prince Evžena. Na druhé straně dorazily jednotky Černyševa a Lassiho. Černyšev jako starší v hodnosti převzal celkové velení. Zároveň se oba setkali s výrazným odporem Totlebena.

Obsazení města a další vývoj

Dne 26. října obsadily spojenecké jednotky předměstí Berlína a začala jednání o stažení pruských jednotek a kapitulaci. Návrh byl adresován Totlebenovi, který následně nejspíše překročil svou pravomoc. Svévolně snížil odškodné ze 4 milionů zlatých na 1,5 milionu stříbra a poté povolil ho nahradit směnkami. Jako rukojmí si nevzal členy magistrátu a velké obchodníky, ale dva drobné židovské obchodníčky.

Totleben nakonec obdržel pouze děkovný dopis za tažení proti Berlínu, generálové Panin a Černyšev byli vyznamenáni řádem a povýšeni. Obecně je však třeba říct, že berlínská expedice z roku 1760 je tradičně přeceňována. Jednalo se o bezvýznamný nálet ruských a rakouských jednotek, jehož jediným cílem bylo vzít si z města odškodné. Krátkodobé dobytí Berlína nemělo jakýkoli strategický význam nebo vliv na průběh této války.

Totleben ovšem nekončí

Dne 28. června 1761 byl Totleben obviněn ze zrady. Podle zjištění udržoval prostřednictvím židovského obchodníka Isaaca Sabatky kontakt s Fridrichem 22. a princem Jindřichem. Vyšetřování také ukázalo, že si hned po berlínské výpravě koupil panství v Prusku. Totleben vše popřel, o půl století později byly však nalezeny v pruských archivech dokumenty, které o jeho zradě svědčí. V roce 1763 byl odsouzen za zradu, Kateřina II. však vydala milost.

V roce 1769 povolila Kateřina II. generálmajoru Totlebenovi ve výslužbě návrat do Ruska. Bojoval proti Osmanům v Imereti a dobyl Kutaisi, z rukou Kateřiny obdržel Řád Alexandra Něvského a stal se generálporučíkem. Z Gruzie byl odvolán kvůli špatným vztahům s místními knížaty spojenými s Ruskem a králem Ereklem II. z Kartli. Podařilo se mu také bojovat s Konfederacemi v Polsku. Zemřel 20. března 1773 na jakousi „horečku“.

Udržení Východního Pruska

Tyto země byly dobyty během druhého tažení proti Rusku, které na podzim roku 1757 provedla ruská armáda vrchního generála Willima Fermora. Udržet toto území bylo ovšem v té době prakticky nemožné. Od Ruska bylo odděleno zeměmi tradičně nepřátelského Commonwealthu a vévodstvím Courland. Pozemní cesta do Východního Pruska mohla být kdykoli zablokována, stejný problém hrozil i námořní komunikaci.

Žádná z velkých zemí nesouhlasila s uznáním dobytí celého evropského království Ruskem. Pokusy udržet Východní Prusko by nevyhnutelně vedly k vytvoření celoevropské koalice namířené proti Rusku. Tyto země jsou nejen bohatší než periferní a agrární Východní Prusko, ale mají také jedinečnou geografickou polohu. Ta jim dovoluje bez jakýchkoli výrazných problémů ovládat celé Severní i Baltské moře.

Které další bezvýznamné vojenské operace vás napadají?

Zdroj: ScienceNews

Článek Odchod Ruska z „nulté světové války“ doprovázely podivné okolnosti. Co bylo podstatou 7letého konfliktu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.