Vlna od člunu odpálila jaderný reaktor! Utajený „Černobyl Pacifiku“, který Moskva roky zapírala

Rok před Černobylem vyletěl u Vladivostoku do vzduchu reaktor sovětské ponorky. O tom, co se stalo 10. srpna 1985 v zátoce Čažma, se svět dozvěděl až o osm let později.

Foto: PublicDomain

Torpédový člun projel kolem v nevhodnou chvíli, plovoucí jeřáb cukl a reaktor ponorky K-431 se ocitl v situaci, ze které není úniku. Jenže vlna od člunu nebyla příčinou katastrofy, byla jen posledním dominem v řadě, kterou někdo postavil dávno před tím.

Překládka paliva jako ruská ruleta

Posádka prováděla výměnu palivových článků, rutinní operaci, při které se musí víko reaktoru zvednout přesně tak, jak předepisují bezpečnostní protokoly. Jenže v zátoce Čažma toho dne protokoly dodrženy nebyly. Víko bylo vytaženo příliš vysoko spolu s regulačními tyčemi, které za normálních okolností drží jadernou reakci pod kontrolou. Reaktor byl v tu chvíli v podstatě bez brzd. Pak přijela vlna, jeřáb se pohnul a víko se zvedlo ještě o kousek výš. IAEA tento okamžik popisuje jako prompt explosive criticality, tedy explozivní kritičnost, při které se řetězová reakce rozjede nekontrolovaně a okamžitě. Deset lidí zemřelo na místě, desítky dalších dostaly nadlimitní dávku záření při záchranných a likvidačních pracích.

Radioaktivní mrak nad Pacifikem

Výbuch uvolnil do ovzduší přibližně 185 TBq radionuklidů, což je číslo, které IAEA uvádí ve svém přehledu havárií na moři. Spad dopadl do vody na ploše zhruba 0,1 km² přímo u ponorky, ale radioaktivní mrak se šířil dál severozápadním směrem přes poloostrov Dunaj k Ussurijskému zálivu. Studie ruských oceánografů z Pacifického oceánologického institutu z roku 2022rekonstruovala pohyb kontaminace a potvrdila, že většina trosek dopadla do padesáti až sta metrů od K-431. Modelování také ukázalo, že přímořská cirkulace odnesla stopové množství kontaminantů z přilehlých zátok během zhruba měsíce, ale to nic nemění na tom, co se stalo v prvních hodinách a dnech.

Moskva mlčela sedm let

O havárii se veřejně nevědělo nic. Sovětský svaz ji nezveřejnil, nezahlásil mezinárodním organizacím a postiženou oblast uzavřel. Informace začaly prosakovat až v roce 1993, kdy ruská vládní komise zřízená dekretem prezidenta Jelcina z října 1992 zveřejnila první oficiální materiály o radioaktivním odpadu a haváriích na moři. Odborná studie z roku 2022 výslovně uvádí, že do té doby nehoda prakticky neexistovala v žádném veřejném záznamu. Přirovnání k Černobylu proto nefunguje jen jako titulková zkratka pro „velký jaderný výbuch“, funguje i jako popis způsobu, jakým sovětský systém zacházel s informacemi o vlastních selháních: nejdřív utajit, pak popřít, nakonec přiznat jen tolik, kolik se nedá zadržet.

Dědictví, které nikam neodešlo

Rusko po rozpadu SSSR postupně přiznávalo stále více detailů a Rosatom v posledních letech hovoří o dokončeném úklidu sovětského jaderného dědictví na Dálném východě. Organizace Bellona ale v září 2024 upozornila, že reaktorové sekce K-431 mají podle dostupných informací nadále zůstávat v izolovaném úložišti v zátoce Razbojnik. Havárie v Čažmě je přitom podle studie Sarkisova a Vysotského z roku 2021 největší jadernou havárií v dějinách světových jaderných flotil, zařazenou na 5. stupeň mezinárodní stupnice INES. Přesto ji většina lidí nezná ani jménem, a to je možná nejpřesnější definice toho, co znamená sedm let státního mlčení.

Vlna od torpédového člunu byla skutečná. Ale reaktor neodpálila vlna, odpálilo ho rozhodnutí porušit bezpečnostní postup, a pak druhé rozhodnutí o tom, že se o tom nikdo nesmí dozvědět.