Ruské průsmyky mají tři nevyřešené tragédie za 50 let. Všechny spojuje jedno: mrtvé těla bez oblečení a stejný fyziologický paradox

Devět mrtvých pod lavinou, deset umrzlých v tundře a šest obětí na hřebeni u Bajkalu. Tři ruské horské tragédie spojuje chvíle, kdy zkušeným lidem selhal úsudek.

Zdroj fotografie: Zverkov / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

5. srpna 1993 se na hřebeni Chamar-Daban v Burjatsku sedmičlenná výprava během několika hodin rozpadla. Turisté podle svědectví přeživší ztráceli orientaci, krvácelo jim z nosu a z uší a strhávali ze sebe oblečení. Ze skupiny Ludmily Korovinové sestoupila jen sedmnáctiletá Valentina Utočenko. Příběh to není ojedinělý. O dvaadvacet let dříve smetla lavina ve Východních Sajanech výpravu Michaila Koreně a v lednu 1973 zemřelo na Kolském poloostrově deset lidí ze skupiny Michaila Kuzněcova. Všechny tři případy dodnes obklopují nejasnosti a legendy. Při pozorném čtení dochovaných zápisů se ale objevuje vzorec znepokojivější než jakákoli mystika: zkušení lidé se v drsném počasí dostanou do bodu, kdy jim začne vypovídat službu tělo, mysl i vedení skupiny.

Tofalarská past: lavinové varování, které skupina Michaila Koreně viděla

Jaro 1971, Východní Sajany. Skupina vedená Michailem Koreněm mířila přes Pichtový, v literatuře také Tofalarský průsmyk. Kontrolní termín uplynul 8. dubna, pátrání se protáhlo až do června. Devět lidí zahynulo pod lavinou.

Nejcennějším pramenem je rozbor turistického odborníka P. I. Lukojanova, který pracuje s deníkovými zápisy výpravy. Účastníci si do nich poznamenávali laviny, sněhové převěje, čerstvý sesuv i mizernou viditelnost. Sami o sobě napsali, že jsou „v pasti“. Varovné signály tedy registrovali. Přesto pokračovali.

Lukojanov vysvětluje rozhodnutí psychologicky. Skupina nabírala zpoždění a průsmyk považovala za klíčový bod celé trasy. Ústup na záložní variantu by znamenal ztrátu cílů a měsíců přípravy, a s tím i prestiže a vložených peněz. Podle nás právě tady leží nejtrvalejší poučení celé kauzy: lavina byla bezprostřední příčinou, rozhodnutí jít dál ale padlo dávno předtím, než se svah utrhl.

Čivruaj 1973: deset obětí, rozdělená výprava a vytracený spis

V noci z 26. na 27. ledna 1973 zemřelo v Lovozerských tundrách v oblasti Čivruaj-Ladv deset turistů ze skupiny Michaila Kuzněcova a Valentina Zemljanova. Počtem obětí tragédie převýšila i proslulé neštěstí Ďatlovovy skupiny. Pátrání trvalo měsíce, poslední tělo záchranáři vyprostili 1. června 1973.

Záchranářská zpráva, kterou rozebírá murmanský archivní sborník, skládá obraz z prozaických dílků: mráz, vlhkost, nárazový vítr, vyčerpání a chybná rozhodnutí poté, co se výprava rozdělila. Právě rozpad skupiny je jádrem celé záhady. Proč se lidé v mrazivé noci rozešli a kdo o tom rozhodl, už nikdo spolehlivě nevysvětlí.

Nejasnosti prohlubuje osud dokumentace. Badatelé podle sborníku posílali dotazy do prokuratury i do archivů ministerstva vnitra, žádné materiály k tragédii ale nedohledali. Specializovaný web DyatlovPass nabízí střízlivější výklad: u horských neštěstí se vedla krátká řízení a spisy se po uplynutí lhůt běžně skartovaly.

Do mezery po chybějících papírech se nastěhoval folklor. Vypráví se o obru Kuivovi, jehož obraz je vidět na skalách u Sejdozera a který prý trestá hlučné poutníky prudkou změnou počasí. Internet přidal i merjačenije, severskou formu hysterického záchvatu. Spekulace přiživila vražda Viktora Vorošilova, příbuzného jedné z obětí, v září 2019 před plánovanou expedicí. Pachatelem byl podle DyatlovPass nespokojený zákazník z jeho podnikání, kterého policie zadržela. Souvislost s Čivruajem doložena není.

Chamar-Daban: jediná svědkyně a záhada strhaného oblečení

Případ Korovinové se od ostatních liší zásadní věcí: přežila svědkyně. Utočenko popsala, jak se jako první zhroutil Alexandr Krysin a po něm v rychlém sledu další. Sekundární prameny mimochodem uvádějí i variantu jména Selivanov. Členové skupiny se chovali iracionálně, rvali ze sebe oděv, objevila se pěna u úst. Viktorie Zalesová ve zmatku kousala, což přeživší popsala jako projev paniky a dezorientace.

Oficiální závěr zní podchlazení. Týdeník Argumenty i fakty ovšem upozorňuje, že krvácení z nosu a uší spolu s otokem plic nepatří k typickému obrazu prosté hypotermie. Soudní znalec citovaný serverem 360.ru proto připouští jiný spouštěč: Krysin mohl po námaze a dehydrataci utrpět akutní komplikaci, třeba plicní embolii. Šok, chlad a strach pak podle této verze rozpoutaly řetězovou reakci u zbytku výpravy.

Fyziologický paradox: proč se mrznoucí člověk svléká

Medicína pro takové chování zná termín paradoxní svlékání. Člověk v pokročilé hypotermii odkládá vrstvy oděvu, a tím ztrátu tepla ještě urychlí. Švédská studie fatální hypotermie Helgeho Brändströma a kolegů z roku 2012 jev zaznamenala u 63 z 207 smrtelných případů, tedy zhruba u třetiny.

Mechanismus autoři vysvětlují souhrou dvou procesů. Mozek ochromený chladem přestává správně vyhodnocovat situaci. Současně selže regulace cév, které se náhle rozšíří, krev se nahrne pod kůži a postižený pocítí klamné horko. Odhodit bundu mu v tu chvíli připadá jako rozumná volba.

Stejná práce boří i oblíbený mýtus o umrzání výhradně v tuhých mrazech. Část úmrtí nastala při teplotách nad nulou, kde stačilo spojení vlhka, větru, vyčerpání a kontaktu se zemí nebo s vodou. Přesně takové podmínky panovaly v srpnu 1993 na Chamar-Dabanu.

Od Sajan po Lysou horu: podchlazení číhá i v českých horách

Podle standardů první pomoci Českého červeného kříže začíná podchlazení poklesem teploty tělesného jádra pod 35 °C. Mírnou fázi provází třes, zrychlený dech a tep. Těžkou prozrazuje spavost, apatie, porucha vědomí a zpomalený puls. Pocit náhlého tepla a svlékání patří do nejnebezpečnějšího stadia.

Česká zkušenost existuje. 2. dubna 2016 našli turisté pod Lysou horou v Beskydech na sněhu dezorientovaného muže, bosého a jen ve spodním prádle. Horská služba konstatovala silné podchlazení, sundané boty a lehké kalhoty ležely vedle něj. Muž přežil. Slovenští horští záchranáři zase 2. října 2026 zateplovali tři vyčerpané náctileté v Kopském sedle ve Vysokých Tatrách.

Když se spolucestovatel v chladu začne svlékat, jde o urgentní signál. Doporučený postup:

• chránit ho před větrem a izolovat od země,
• zabalit do suchých vrstev nebo izotermické fólie,
• přikládat zdroje tepla na trup přes látku,
• manipulovat s ním co nejšetrněji a okamžitě volat záchranu,
• mokré oblečení měnit hlavně v teplém úkrytu, v otevřeném terénu má přednost rychlé zabalení.