Dva kilometry dlouhé údolí na Kamčatce pokrývají mrtvá těla zvířat. Plyny ze sopky jim nedovolí ani se rozložit

Sedm kilometrů od slavného Údolí gejzírů se táhne mělká rokle u úpatí sopky Kichpinyč. Široká sto až pět set metrů, dlouhá sotva dva kilometry. Krajina tu vypadá malebně: barevné minerální výchozy, termální prameny, panorama vulkánů.

Foto: Игорь Шпиленок / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Jenže od května do října, jakmile sníh ustoupí a vítr utichne, se v terénních prohlubních hromadí těžká směs sirovodíku, oxidu uhličitého, sirouhlíku a dalších vulkanických exhalací. Plyny jsou hustší než vzduch, drží se při zemi a v bezvětří vytlačují kyslík z vrstvy sahající sotva půl metru nad povrch. Zvíře, které skloní hlavu, nadechne se smrtícího koktejlu. Během sekund ztrácí koordinaci. Za minuty padá.

Jak potravní řetězec mění údolí v opakovanou past

Mechanismus zabíjení sleduje logiku tak prostou, až znervózňuje. Na jaře protají první holá místa kolem termálních výronů. Drobní ptáci, pěvci či kulíci, sem sestupují za potravou a teplem. Stačí, aby se jeden z nich ocitl v plynové kapse. Mrtvé tělo přiláká lišku. Liška přitáhne rosomáka. Rosomák nebo další mršina přivábí medvěda. Nad kadávery se snášejí krkavci a orli. Každý predátor a mrchožrout sklání hlavu k zemi, přímo do vrstvy, kde koncentrace jedovatých plynů dosahuje nejvyšších hodnot. Řetězec se opakuje, dokud ho nepřeruší vítr, déšť, nebo dokud správa Kronocké rezervace těla neodstraní. Při jedné kontrole v říjnu 2019 inspektor napočítal jedenáct mrtvých zvířat najednou. Od roku 1975, kdy bylo údolí objeveno, tu podle odhadů rezervace zahynulo přes dvacet pět medvědů. Celkový počet obětí napříč druhy přesahuje dvě stovky zdokumentovaných těl a nesčetné množství hmyzu.

Býložravci hynou výrazně řidčeji. Holé kamenité dno a svahy porostlé jen spoře je prostě nelákají. Past funguje selektivně, cílí na ty, kdo loví nebo požírají mršiny.

Co vědci rozluštili a kde naráží na behaviorální záhadu

Vulkanolog Vladimir Leonov a lesník Valerij Kaljajev narazili na toto místo nezávisle na sobě v posledních červencových dnech roku 1975; Leonov 28. července, Kaljajev o tři dny později z opačné strany. V následujících osmi letech probíhala systematická pozorování a chemické analýzy plynů. Výzkumníci zmapovali složení exhalací, sezonní dynamiku i typickou posloupnost obětí.

Chemická stránka jevu je dnes dobře popsaná. Jedovatá atmosféra navíc potlačuje oxidační aktivitu bakterií, takže kadávery se rozkládají nezvykle pomalu; na teplých mršinách se rychle usazuje síra. Pomalý rozklad prodlužuje dobu, po kterou těla lákají další zvířata, a tím zesiluje smrtící spirálu.

Co zůstává otevřené, je behaviorální rozměr. Proč první ptáci vstupují do plynové kapsy, když sirovodík páchne? Proč predátor, který začne pociťovat závratě, neotočí? Nejpravděpodobnější vysvětlení vychází z terénních pozorování: zvíře sklánějící hlavu k mršině se ocitá v koncentrované vrstvě plynu tak rychle, že nervově-paralytický účinek nastoupí dříve, než stihne zareagovat. Ve sněhových „studnách“, hlubokých jamách kolem termálních výronů, může jít o záležitost sekund. Definitivní experimentální potvrzení ale chybí, protože dlouhodobý zoologický monitoring přímo v rizikové zóně je logisticky i eticky krajně obtížný.

Geochemický výzkum mezitím pokračuje. Expedice z roku 2023 znovu měřila tok oxidu uhličitého v oblasti Kichpinyče a přinesla čerstvá data, která zpřesňují chemický obraz lokality. Behaviorální puzzle se ovšem bude skládat pomaleji.

Yellowstone, Jáva, jezero Nyos: srovnání s kamčatskou pastí

Podobný princip hromadění těžkých plynů při zemi existuje i jinde. V americkém Yellowstone USGS dokumentuje historické úhyny medvědů a bizonů v lokalitě Death Gulch, kde se při zemi drží oxid uhličitý a sirovodík. Na Mammoth Mountain v Kalifornii zase nahromaděný CO₂ vytvořil rozsáhlé zóny mrtvých stromů. Několik „údolí smrti“ hlásí i Jáva.

Kamčatka se od těchto míst odlišuje jedním rysem: predátorským řetězcem. Jinde plyny zabíjejí jednotlivě, zvíře vstoupí do kapsy a uhyne. Tady první oběť spouští kaskádu dalších, protože mršina funguje jako návnada. Kontrast je ještě ostřejší s kamerunským jezerem Nyos, kde limnická erupce v roce 1986 uvolnila obrovský oblak CO₂ a zahubila 1 746 lidí naráz.