Průzkum Osirisovy šachty přinesl nový objev. Hluboko pod zemí se tam našel sarkofág vyrobený z žuly

Takzvané Osirisovy doly zůstávají jedním z nejméně přístupných archeologických míst starověkého Egypta. Má to na svědomí hlavně spodní voda z neznámého zdroje.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Jen několik málo lidí tak mělo možnost se do nich podívat, následkem čehož zdaleka nezískávají pozornost, kterou by si zasloužily. Starověký Egypt přitahoval pozornost lidí z celého světa, a to po mnoho století. Hledači záhadných artefaktů, starých znalostí vzdálených předků či úžasných pokladů. Všichni se vypravili do země pyramid. Hnala je naděje, že najdou nejen to, co chtěli, ale vždycky ještě něco dalšího, o čem neměli ani tušení.

Šachta, kterou snadno minete

K popularizaci Egypta ovšem přispěl už řecký filozof Platón. Ve svých spisech totiž zmiňoval spojení mezi tajemnými kněžími faraonů a mytologickou Atlantidou. Je otázkou, zda to byla pravda, nebo jen výplod představivosti velkého myslitele. Jakmile ale Egypt byť jen jednou navštívíte, situaci pochopíte. Platón měl všechny důvody spojovat si architektonické úspěchy Černé země (jak se Egyptu tenkrát říkalo) s jinou, mnohem vyspělejší civilizací.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Dneska budeme ale mluvit o poměrně málo známém místě. Během vykopávek bylo objeveno teprve nedávno, ale je úžasné a velkolepé – jedná se o Osirisovu šachtu. Podle jedné z legend právě zde našel egyptský bůh Osiris (či Usire) svůj poslední úkryt. Nachází se poblíž Káhiry na náhorní rovině Gízy, vedle Rachefovy pyramidy. Jde o podzemní prostor, a jakmile nevíte, kde přesně hledat, můžete ji snadno minout, protože jde jen o dveře ve skále.

Sestup na tři etapy

Právě z toho důvodu unikla mnoha předchozím průzkumům, aniž by si archeologové všimli čehokoli zvláštního. Poprvé byla na mapách označena v roce 1837 egyptologem a inženýrem Johnem Perringem. Egyptský archeolog Selim Hasan pak během čištění silnice mezi pyramidou a chrámem v údolí sfingy objevil samotnou šachtu. Ta má několik úrovní, přičemž nejnižší z nich byla původně zatopená. To bylo samozřejmě překážkou dalších výzkumů.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Jen v roce 1999 bylo pod vedením ministerstva starožitností možné tuto vodu odčerpat, od té doby už se práce archeologů nezastavily. Přístup byl radikálně omezen i pro oficiální výpravy, protože na všechno dohlížel ministr Havas osobně. Jméno šachty pochází od designu hrobky a amuletů, které boha ukazují. Sestup probíhá ve třech fázích. Nejdříve od samotného vstupu je sestup asi 10 metrů po žebříku. Na malé plošině jsou pak schody vedoucí dolů.

Na místě, kde je cítit historie

Ty končí v obdélníkové místnosti se sedmi výklenky se sarkofágy. Je obtížné si představit, jak mohla tak masivní kamenná struktura vzniknout v takové hloubce. Nejzajímavější věci však čekají ve třetím sestupu ještě o 12 metrů níže, tedy na nejnižším podlaží. Tady je umělý ostrůvek obklopený vodou, kde je další sarkofág. Velmi podobný těm nahoře, ale vyrobený z žuly. Přímo na ostrově jsou také pozůstatky sloupů, které ho kdysi zastřešovaly.

Stále není jasné, proč byl v tehdejších dobách používán kamenný sarkofág. Pokud to ale opravdu byla hrobka, pak si něco takového bůh nepochybně zasloužil. A právě tady, v tlumeném světle, když stojíte v tichu poblíž vody a zíráte na zapomenutý ostrov dávné doby bohů a hrdinů, si uvědomíte velikost egyptských monumentů. Dokonce pocítíte pohyb ducha historie. Je stále někde kolem, neviditelný, a přece neustále přítomný.