Na Sibiři roste kráter, kterému říkají Brána do pekla. Bez stromů slunce rozmrazuje permafrost a spouští smyčku, která se zrychluje sama

V jakutské tajze, asi patnáct kilometrů jihovýchodně od městečka Batagaj, zeje v zemi proláklina o rozloze téměř 88 hektarů. Každý rok se rozroste o další metry.

Foto: Hellbus / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Místní Jakuti ji přezdívají „Brána do pekla“, a z vědeckého hlediska jde o přiléhavou metaforu. Batagajka je největší známý retrográdní termokarstový sesuv na planetě: kilometr dlouhý, sto metrů hluboký jícen, který vznikl poté, co sovětská těžba dřeva a pojezd pásových strojů v padesátých letech zbavily svah ochranného lesního pokryvu. Trvalo desetiletí, než eroze pronikla k vrstvám s extrémně vysokým obsahem podzemního ledu. Jakmile se k nim dostala, rozběhla se nezastavitelná spirála: tání odkrývá nové ledové horizonty, ty rozmrzají, svah se sesouvá a odkrývá další led. Podle terénního odhadu citovaného NASA se takový proces po obnažení stěny zastavuje mimořádně obtížně.

Jak sovětské motorové pily a pásy odstartovaly geologickou katastrofu

Příběh Batagajky začíná ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století. Souhrnná studie Juliana Murtona a kolegů, publikovaná v časopise Permafrost and Periglacial Processes, spojuje prvotní zásah do svahu s těžbou dřeva pro zařízení Dalstroj, sovětského správce pracovních táborů na severovýchodě Sibiře. Kácení prováděli vězni tábora Janglag. Přes odlesněný svah pak jezdila pásová technika geologických průzkumů cínu a zlata pod hlavičkou Janského těžebně-průmyslového ředitelství a později Janské průzkumné expedice.

Stromy a organická vrstva půdy fungovaly jako tepelný štít: stín, transpirace a zadržená vlhkost bránily prohřívání permafrostu. Po jejich odstranění se povrch začal intenzivněji ohřívat, aktivní vrstva, tedy sezónně rozmrzající zóna, pronikala hlouběji. Na satelitních snímcích z roku 1962 je už patrná svahová rýha delší než 800 metrů a zhruba 30 metrů široká. Zatím ovšem šlo jen o erozní žlábek, nikoliv o megasesuv.

V osmdesátých letech eroze dosáhla horního ledového komplexu, kde objemový obsah ledu dosahuje až 87 %. Rýha se proměnila v termokarstový sesuv. Od devadesátých let odborníci hovoří o megaslumpu, útvaru, jehož rozměry překračují cokoliv dosud pozorovaného.

Tři způsoby, jak měřit „desítky metrů ročně“

Mediální zkratka „kráter roste o třicet metrů za rok“ pochází z popularizačního textu Evropské kosmické agentury. Odborná literatura ale pracuje s přesnějšími a rozmanitějšími čísly, protože záleží na tom, co přesně měříte a na kterém úseku stěny.

• Ústup čela (headwall): 7–15 m/rok v období 2004–2010, průměrně 10,3 ± 3,7 m/rok za roky 2006–2016, v rozmezí 11,3–14,9 m/rok za celé období 1991–2018.
• Plocha: Z necelých 30 metrů šířky v roce 1962 na téměř 77 hektarů v roce 2018 a 87,6 hektarů v roce 2023, tedy zhruba trojnásobek rozlohy Václavského náměstí.
• Mobilizovaný materiál: Studie z roku 2024 vyčíslila celkový objem na 34,7 milionu kubických metrů, z čehož 23,4 milionu připadá na rozpuštěný zemní led a 11,3 milionu na rozmrzlé sedimenty. Spolu s nimi se uvolnilo přibližně 169 500 tun organického uhlíku.

Nejrychlejší expanze probíhala mezi lety 2010 a 2014. Po roce 2014 satelitní data naznačují zpomalení, které autoři přičítají částečně sukcesní vegetaci uvnitř útvaru. Přesto se stěny nepřestaly posouvat.

Dvojitá klimatická smyčka: lokální kolaps živí globální oteplování

Batagajka funguje jako učebnicový příklad pozitivní zpětné vazby na dvou úrovních. Lokální mechanismus je přímočarý: sesuv obnažuje nové ledem nasycené vrstvy, slunce a teplý vzduch je rozpouštějí, voda odplavuje uvolněný sediment, stěna ustupuje a odkrývá další led. V létě z prolákliny zaznívá nepřetržité dunění padajících bloků zeminy a šum tekoucí vody, zvuky, které místním obyvatelům evokují podsvětí.

Druhá, globální úroveň je záludnější. Biogeochemická analýza ledových klínů Batagajky prokázala, že oxid uhličitý i metan uzavřené v ledu mají převážně mikrobiální původ. Když permafrost rozmrzá, tyto plyny unikají do atmosféry. A nejde jen o Batagajku: v celé Arktidě přibývá podobných sesuvů. Severopolární studie z roku 2025 identifikovala 2 747 aktivních retrográdních termokarstových sesuvů v období 2012–2022. Kanadská klimatická zpráva dokumentuje v západní Kanadě od poloviny osmdesátých let až stonásobný nárůst počtu, plochy i objemu takových útvarů. Tři tamní megaslumpy vykazují průměrné ústupy čela 9,4, 15,0 a dokonce 26,7 metru ročně.

Modelová studie publikovaná letos v Communications Earth & Environment ukazuje, co to znamená pro klimatické rozpočty. Když se do výpočtů zahrnou nejen pozvolné tání, ale i náhlé kolapsy a požárně vázané procesy, zbývající emisní prostor pro udržení oteplení na 1,5 °C se zmenšuje o 124 ± 62 gigatun CO₂ a pro hranici 2 °C o 258 ± 96 gigatun. Metan přitom tvoří 75 až 88 % příspěvku v přepočtu na ekvivalent CO₂ právě u náhlých kolapsů, tedy u procesů batagajkovského typu.

Dá se „Brána do pekla“ ještě přivřít?

Úplné zastavení rozrůstání Batagajky zatím žádná studie nepovažuje za realistické. Satelitní data ovšem naznačují, že příroda sama nabízí alespoň brzdu: po roce 2010 se uvnitř prolákliny začal uchycovat nový porost a autoři připouštějí, že cílené zalesňování by mohlo expanzi podobných útvarů zpomalovat. Obnova původního stavu je ale na lidské časové škále vyloučena, protože led, který se tavil desítky let, nelze vrátit zpět do země.