Kateřina Veliká: Německá princezna bez nároku na ruský trůn vládla říši 34 let a přetvořila ji v mocnost

Když v červnu 1762 gardoví důstojníci v Petrohradě přísahali věrnost nové carevně, nikdo z evropských dvorů netušil, co bude následovat.

Foto: Alexander Roslin - licence CC BY-SA 4.0

Žena, která se narodila jako Sophie Friederike Auguste von Anhalt-Zerbst v pomořanském Štětíně, právě svrhla vlastního manžela Petra III., a během následujících tří desetiletí proměnila Rusko v mocnost, s níž musely počítat Prusko, habsburská monarchie i Francie. Jenže za každým jejím úspěchem stál rozpor: osvícenský jazyk na povrchu, autokracie uvnitř. A její soukromý život se stal zbraní, kterou proti ní používali nepřátelé ještě staletí po její smrti.

Převrat jako vstupní brána k moci

Petr III. vládl pouhých šest měsíců. Stačilo to, aby si proti sobě postavil gardové důstojníky, šlechtu i pravoslavnou církev. Důstojníky a šlechtu pobouřil především otevřeným obdivem k pruskému králi Fridrichovi II. a stažením vojsk z probíhající války. Kateřina využila situaci s chirurgickou přesností. S podporou bratří Orlovových a gardových pluků provedla palácový převrat, Petr abdikoval a do osmi dnů byl mrtev. Okolnosti jeho smrti zůstávají dodnes předmětem debat, ale výsledek byl jednoznačný: na trůnu seděla cizinka bez dynastického nároku, která si musela legitimitu teprve vybudovat.

A přesně to udělala. Rychle konvertovala k pravoslaví, naučila se rusky a ostře se vymezila proti všemu, co Petra spojovalo s Pruskem. Gardoví důstojníci a šlechta se stali její hlavní oporou a zůstali jí po celou dobu vlády. Tato aliance měla svou cenu: Kateřina nikdy nerozbila nevolnický systém, na kterém statkářská elita stavěla svůj blahobyt.

Osvícenství jako nástroj, ne jako cíl

V roce 1767 Kateřina vydala Nakaz, rozsáhlý legislativní pokyn pro zákonodárnou komisi, inspirovaný Montesquieuem, Beccariou i myšlenkami Voltairova okruhu. Text vyšel ve více než dvaceti vydáních v hlavních evropských jazycích a udělal z carevny intelektuální celebritu. S Voltairem si vyměnila asi 197 dopisů. Po jeho smrti koupila celou jeho knihovnu, zhruba 7 000 svazků. Finančně podpořila Diderota a pozvala ho do Petrohradu. Roku 1764 položila základ budoucí Ermitáže nákupem souboru 225 obrazů od berlínského obchodníka Gotzkowského.

Tohle všechno ale nebylo jen mecenášství z přesvědčení. Byl to promyšlený způsob budování obrazu, který měl Evropě ukázat, že Rusko není barbarská periferie, nýbrž říše vedená osvícenou panovnicí. A fungovalo to. Voltaire ji nazýval „hvězdou Severu“ a evropští intelektuálové ji citovali jako vzor. Jenže Nakaz zůstal spíš manifestem než zákoníkem; komise, pro kterou byl napsán, žádný nový zákoník nevytvořila. A když v roce 1773 vypuklo Pugačovovo povstání, Kateřina odpověděla silou, ne reformou. Po Francouzské revoluci pak přitvrdila: zavedla cenzuru, omezila liberální tisky a definitivně upřednostnila stabilitu impéria před osvícenskými ideály.

Pro srovnání: Josef II. v habsburské monarchii patentem z roku 1781 zrušil osobní poddanství a otevřel poddaným možnost odchodu, sňatku i volby řemesla. Kateřina nic takového neudělala. Její osvícenství bylo imperiální a reprezentační, nikoli sociálně průlomové.

Impérium, které přetvořilo mapu Evropy

Vojensky a diplomaticky byla Kateřinina bilance mimořádná. Dvě vítězné války s Osmanskou říší posunuly ruské hranice k Černému moři a otevřely cestu k anexi Krymu v roce 1783. Tři dělení Polska (v letech 1772, 1793 a 1795) vymazala z mapy celý stát. Při prvním dělení přišlo Polsko-Litva asi o třetinu obyvatel i území; Rusko, Prusko a Rakousko si rozdělily kořist jako dort. Dobová rytina „The Cake of Kings“ zachycuje Kateřinu, Fridricha II. a Josefa II., jak si krájejí polskou mapu. Pro středoevropský prostor, včetně habsburských zemí, šlo o zásadní přeskupení mocenské rovnováhy.

Kateřina navíc dosadila v Polsku loajálního krále Stanislava Augusta Poniatowského, svého bývalého milence. Diplomacie a ložnice se u ní prolínaly způsobem, který byl v 18. století běžnější, než si dnes připouštíme.

Továrna na legendy: sex jako politická zbraň

A tady se dostáváme k tomu, co z Kateřiny udělalo popkulturní ikonu a zároveň oběť jedné z nejúspěšnějších pomlouvačných kampaní v dějinách. Její soukromý život nebyl konvenční: nešťastné manželství s Petrem III., otázky kolem otcovství syna Pavla, řada „favoritů“, kteří byli zároveň politickými spojenci. Nejdůležitější z nich byl Grigorij Potěmkin; podle edice jejich korespondence nejen milenec, ale i blízký druh a velmi pravděpodobně tajný manžel. Na rozdíl od ostatních partnerů Potěmkin po odeznění intimní fáze nezmizel. Naopak: jako de facto spoluvladař formoval jižní expanzi říše a černomořskou politiku až do své smrti v roce 1791.

Jenže z těchto reálných vztahů nepřátelská propaganda vyrobila něco úplně jiného. Francouzské revoluční tisky a britské obscénní karikatury proměnily Kateřinu v „nymfomanku“ ovládanou chtíčem. Nejznámější mýtus, že zemřela při sexu s koněm, je naprostý výmysl. Kateřina utrpěla mrtvici na toaletě 16. listopadu 1796 a zemřela následující den. Jak upozorňuje server HISTORY, mechanismus byl vždy stejný: sexuální pomluva měla oslabit legitimitu mocné ženy. Identický vzorec zasáhl Kleopatru, Annu Boleynovou i Kateřinu Medicejskou.

Paradoxní je, že právě tyto legendy přežily staletí, zatímco Nakaz, Ermitáž nebo černomořská expanze zůstaly v obecném povědomí bledé.

„Veliká“: titul, který odmítala

Přezdívka „Veliká“ stojí na souběhu reálných výkonů a pečlivě budovaného obrazu. Územní expanze, vzestup Ruska mezi velmoci, kulturní instituce evropského formátu, diplomatická síť sahající od Paříže po Istanbul. Sama Kateřina přitom prosila, aby jí tak neříkali. Možná věděla, že velikost panovníka nejlépe měří ti, kteří pod ním žijí a pro miliony ruských nevolníků se za její vlády nezměnilo téměř nic.