Jak fungují moderní jaderné zbraně

Podle dostupných informací disponují až 90 % všech jaderných zbraní na světě Rusko a Spojené státy americké. Ruská federace vlastní kolem 1 600 kusů mezikontinentálních balistických raket, které jsou schopné nést jaderné hlavice a zasáhnout cíle vzdálené více než 5 500 kilometrů. Spojené státy americké vlastní obdobný počet takových raket, a sice téměř 1 650 kusů. Obě země rovněž disponují tzv. taktickými jadernými zbraněmi, které slouží k dosažení úspěchu v konkrétních, tedy lokálních bojových operacích.

Taktické jaderné zbraně mají za cíl oslabit protivníka zejména útokem na kritickou infrastrukturu. Samy o sobě nemají takový dosah jako strategické jaderné zbraně, avšak mohou být příčinou eskalace bojů a vyústěním pak může být globální jaderný konflikt. Ten naopak předznamená nasazení avizovaných strategických jaderných zbraní. Základní princip fungování jaderných bomb je vytvoření kritického stavu ve štěpném materiálu. Tomu předchází štěpení jader těžkých atomů na lehčí atomy, při němž se uvolňují neutrony.

Uvolněné neutrony následně naráží do jader okolních atomů, čímž je štěpí a spouští tak nekontrolovatelnou řetězovou reakci, která uvolňuje obrovské množství různých druhů energie. V současné době je nejpoužívanějším typem tzv. implozní puma (modernizovaná verze atomové bomby shozené v srpnu 1945 na Nagasaki). V ní je použito plutonium a zdrojem neutronů je tzv. jaderná roznětka, která uvolňuje značné množství neutronů pro další štěpení a přispívá tak k zahájení řetězové reakce.

Implozní puma rovněž disponuje vylepšeným vnějším pláštěm, který dokáže vracet neutrony zpět do štěpné reakce. Jejími výhodami jsou nižší nároky na množství jaderného materiálu a menší rozměry. Výbuch odpovídá několika stovkám až milionům tun výbušniny trinitrotoluen (TNT). Jinými obávanými zbraněmi jsou tzv. termonukleární bomby, které po svém výbuchu vytvoří ohnivou kouli s teplotami odpovídajícími žáru v centru Slunce.

Svět by se po jaderné válce nenávratně změnil

V případě, že by svět čelil jaderné válce, došlo by s nejvyšší pravděpodobností k vyhynutí lidstva. Lidé, kteří by byli v epicentru výbuchu bomb, by v podstatě měli štěstí (zemřeli by rychleji). Podle dostupných zdrojů by v případě svržení shodně silné atomové bomby jako těch použitých při útoku na Hirošimu a Nagasaki zemřelo bezprostředně po explozi 50 % všech, kteří by se nacházeli v okruhu 3,2 km od epicentra výbuchu. V případě exploze ve vzduchu by se okruh zvětšil. Příčinou úmrtí by byly mj. způsobené požáry, ozáření a fyzická zranění.

Přeživší polovina by zemřela o něco později v důsledku vysoké úrovně radiace a neposkytnuté první pomoci – v epicentru výbuchu bomb by byla zničena veškerá infrastruktura, což by znemožnilo efektivní lékařskou pomoc a zároveň distribuci potravin. Lidé, kteří by byli dále od míst explozí, by byli vystaveni vysokému množství radioaktivního spadu, který by u nich vyvolal akutní otravu zářením. Ti, kteří by ozáření přežili, by se celoživotně potýkali s extrémně zvýšeným rizikem rozvoje rakoviny. Jaderná válka by znamenala katastrofu i pro životní prostředí.

Při světovém konfliktu by přítomnost sazí a popela v atmosféře způsobila globální změnu klimatu, již by provázelo ochlazení o celé 2 °C. To by vedlo k neúrodě a hladomoru. Plodiny, které by se i přesto podařilo vypěstovat, by obsahovaly značné množství radioaktivního spadu, který by se bezprostředně po konfliktu dostal do půdy. Lidé by tak byli vystaveni riziku rozvoje různých souvisejících onemocnění. Problémem by se stalo i mléko, které je zdrojem jódu. Po jaderné válce by byl jód v mléce radioaktivní, což by vedlo k nárůstu výskytu např. rakoviny štítné žlázy.

Připravujete se nějakým způsobem na potenciální jaderný konflikt?

Zdroj: Science

Článek Kdyby vypukla jaderná válka, jak by to vypadalo? Rusko může vyslat 1 600 takových raket, a to až 5 500 km daleko se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vzácná svědectví

Navzdory faktu, že postřelení lidé se obvykle snaží takovou událost co nejvíce vytěsnit, několik se jich svěřilo. V mnoha případech není samotná střelná rána ve chvíli zásahu příliš bolestivá. Například Deborah Cotton byla zasažena do boku, projektil se pak posunul a zůstal v hrudníku nalevo. Absolvovala 36 operací, během kterých byla odebrána část ledvin, slinivky, většina žaludku a střeva. Zranění by bylo smrtelné, ženu naštěstí zachránili chirurgové.

Někteří přirovnávají střelné zranění ke včelímu bodnutí, jiní k zásahu baseballovým míčkem. Skoro všichni, koho badatelé vyslýchali, si stěžovali na silné pálení jen několik chvil po samotném zranění. Je znatelné, že pocity přesně při zásahu jsou velmi podobné, významně se však liší následné reakce organismu, protože hodně záleží na místě zranění. Právník střelený do kolena byl například překvapen, jak široké spektrum pocitů prožil.

Odolnost proti bolesti

Oběti většinou mluví o vlnách bolesti, která je zároveň nevýrazná a průběžně zcela nesnesitelná. Jsou ale i vzácné výjimky. Například extrém, kdy se přátelé střelili 22krát do lýtka. Dle nich se to celkem dalo snést. Poté si zkoušeli přivodit horší bolest, aby se vůči ní stali odolní. Teorie, že by si takto mohl člověk vytvořit necitelnost na zranění, je ovšem velmi kontroverzní. Nelze ovšem neocenit oddanost těchto „šílenců”.

Hodí se ale zvlášť probrat střelná poranění hlavy. Panuje názor, že jde o nejrizikovější druh zásahu s velmi malou šancí na přežití. Není to ovšem vůbec pravda a mnozí takový zásah přežili, ačkoli poté trpěli mnoha komplikacemi. Častým projevem jsou silné bolesti hlavy. Ta ovšem není nejzajímavějším symptomem, jenž takové zranění provází. Vyskytlo se zaslechnutí velmi podivného zvuku, který oběť dříve nezaslechla.

Léčení a rehabilitace

Prakticky všichni postřelení bez ohledu na způsob jasně říkají, že léčba a následná rehabilitace jsou mnohem bolestivější než samotné zranění. Zmíněný právník s kolenem byl velmi nemile překvapen náročností a délkou celého uzdravování. Byl rozčílen, jak je takové léčení ukazováno. Místo několika obvazů a procházek s holí jej čekaly celé měsíce. Během nich musel bez hnutí ležet, zatímco jej ovládala nesnesitelná bolest.

Obecně lze tedy říct, že rozdíly velmi záleží na tom, jak, čím a kam je člověk postřelen. Dají se odlišit povahou a intenzitou počáteční bolesti, následujícími pocity a také psychologickým stavem zasaženého. Psychologické faktory a následné léčení hrají velmi podstatnou roli. Rány se mohou zahojit a zanechat malou jizvu. Psychické trauma způsobené člověku může ovšem s takovou osobou snadno zůstat po celý zbytek života.

Jaké nejbolestivější zranění jste v životě zažili?

Zdroj: ScienceNews

Článek Jaký je to pocit, když kulka prolétne tělem? Porovnejme sci-fi filmy s výpověďmi skutečně postřelených osob se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak změnit AI v šíleného vědce

Jedna z těch látek se jmenuje VX. Jde o substanci bez chuti nebo zápachu, jejíž jediná kapka způsobí, že se člověk bude extrémně potit a škubat sebou. Vyšší dávka způsobí křeče, může dokonce cíli kompletně zabránit dýchat. Badatelům bylo ovšem nařízeno, aby zadrželi klíčové detaily postupu, jak změnit prospěšnou AI v její verzi šíleného vědce. Pro The Verge se pak k problematice vyjádřil vedoucí autor výzkumu Fabio Urbina.

„Celkově vzato vychází způsob, jak tento experiment funguje, z faktu, že máme bohatou historii molekul, které byly testovány, zda jsou škodlivé, či nikoli. Konkrétně tady jsme se soustředili na VX. Je to inhibitor toho, co je známo jako acetycholinesteráza. Když totiž děláte cokoli se zapojením svalů, vaše neurony používají tento inhibitor. V základu skrze něj signalizují svalové tkáni, aby se vůbec pohnula,“ vysvětluje. Proč je tedy VX tak jedovatý?

Na zabití stačí málo

„Látka VX vlastně zastaví membránu, tedy plicní svalstvo, takže se nemůže hýbat a celé plíce jsou paralyzovány.“ Dále vysvětluje, že jeho tým předává AI data, která jsou normálně užívána právě při zkoušení toxicity různých látek. Jen změnili způsob, jakým s nimi umělá inteligence pracuje. „Nebyli jsme si moc jistí, co z toho vlastně dostaneme. Všechny ty generující modely jsou totiž poměrně nová technologie.“ Výsledek byl však děsivý.

„Kvůli tomu jsme je také tolik nepoužívali. Největší věc, která vyskočila prakticky ihned, byly sloučeniny mnohokrát toxičtější než samotné VX. Důvod toho je docela překvapující, protože právě VX je jedním z nejúčinnějších toxinů, které známe. To znamená, že aby bylo skutečně smrtící, potřebujete jen velmi, velmi malé množství.“ Vědci byli nejvíce překvapení skutečností, jak snadné je vytvořit experiment, jehož výsledkem bude právě toto.

Prevence zneužití

Hodně výsledků pokusu se dá najít na internetu. Byli dokonce na vážkách ohledně publikování práce. Logicky pro případ, že by se je někdo pokoušel napodobit. „Soubor dat, která použili pro AI, se dá stáhnout zcela zdarma,“ vysvětluje Urbina. „Báli se proto, že je pak potřeba jen základní znalost kódování, aby se prakticky jakákoli prospěšná umělá inteligence stala spolehlivým nástrojem na sériovou výrobu chemických zbraní.“

„Nakonec jsme se rozhodli, že tomu nějakým způsobem chceme předejít. Protože pokud se to snadno povedlo nám, může o tom stejně tak přemýšlet nějaký nepřátelský agent. Případně ho to bude zajímat v budoucnu.“ Umělá inteligence proniká prakticky do všech oborů lidské činnosti. Už se tomu nelze vyhnout a stává se čím dál dostupnější. Jak je vidět, obavy jsou na místě a s tímto odvětvím se musí lidstvo nějak naučit pracovat.

Článek „Zlá umělá inteligence“ dokázala za 6 hodin vynalézt 40 000 smrtících zbraní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přeprava výbušnin přes pláž je komplikovaná

Technici spočítali, že k rozboření masivního opevnění k němu potřebují přepravit asi tunu výbušniny. To ale na bráněných plážích není jednoduché, protože je nutné se sem dostat na vyloďovacím člunu a pak překonat pruh písku pod hustou palbou. Inženýry ze speciálního oddělení britské admirality známého pod zkratkou DMWD nakonec zaujal nápad na specifickou zbraň jevící se jako řešení všech problémů.

Její konstrukci tvořila dvě kola o šířce asi 30 centimetrů a průměru kolem tří metrů. Uprostřed byla spojena dutým válcem, do něhož se měla vtěsnat tuna výbušnin. Aby se zařízení dostalo z vyloďovacího člunu na pláž a poté přes pruh písku, měla kola po svém obvodu připevněna malé rakety, bylo jich až 70. Výpočty ukazovaly, že kolo dosáhne rychlosti až 100 kilometrů v hodině a po explozi by v opevnění mohlo prorazit otvor, do něhož by se vešel i tank.

Řídit Panjandrum nebylo snadné

Zbraň měla být tajná, ale v září 1943, kdy ji technici poprvé testovali, se utajení nezdařilo, protože si v Devonu zvolili pláž plnou turistů. Rakety nebyly ke kolům připojeny všechny, ale i tak se test nezdařil. Panjandrum ztratil směr poté, co některé z raket selhaly. Technici se nedali odradit, rozhodli se zkusit svoji konstrukci upravit. Například přidáním třetího kola nebo lanek, s jejich pomocí hodlali kolo řídit. Ale síla raket nakonec vodicí lanka zpřetrhala.

Přesto se v lednu 1944 rozhodli uskutečnit závěrečný test za přítomnosti vysokých důstojníků a kameramanů. Nejdřív vše vypadalo dobře, ale pak se uvolnila jedna a posléze druhá raketa a Panjandrum se začal kývat. Důstojníci se schovali do úkrytu, před nekontrolovaně se řítícím monstrem musel utéci nakonec i kameraman. Jedna z uvolněných raket měla zasáhnout psa jednoho z důstojníků. Po tomto fiasku dostala zbraň samozřejmě stopku a britští vojáci se v Normandii úspěšně vylodili i bez její pomoci.

Článek Experimentální zbraň 2. sv. války: Pekelné kolo bylo tak nebezpečné, že raději skončilo už ve fázi testování se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Experimenty na stovkách tisíců lidí

Nacházela se v severovýchodní části dnešní Číny u města Charbin, na sever od Korejského poloostrova a na hranici s Ruskem. Zemřely tu statisíce lidí, možná dokonce půl milionu. Šlo o oběti japonského testování nejen biologických zbraní na čínských civilistech. Oficiální jméno instituce bylo Oddělení epidemické prevence a čistoty vody. Byla založena ještě před začátkem druhé světové války, nejspíš někdy ve 30. letech se zapojením Japonska a Číny ve válce.

Její účel byl jasný od začátku – testování, výroba a skladování biologických zbraní. V tu dobu byly tyto aktivity mimo zákon na základě minimálně dvou mezinárodních dohod. Japonci ovšem neratifikovali Ženevské konvence. Jednotka byla už od začátku pod vedením generála Širo Išii naprosto nemilosrdná. Tisíce pokusů na vězních zahrnovalo vivisekce (výzkumné operace) bez umrtvení či injekce smrtelných chorob a sledování jejich šíření.

Hrůzný seznam pokusů pokračuje

Následovaly amputace končetin kvůli výzkumu krvácení či odstranění částí těla a orgánů. Vězni byli mrazeni kvůli zkoumání omrzlin a ponecháváni o hladu. Podle zpráv nepřežil jediný z vězňů, z nichž většina pocházela z Číny, mnoho jich bylo také z Koreje či Ruska. Později vzali Japonci zvláště zhoubné formy infekcí a dalších patogenů, které byly vyvinuty samotnou Jednotkou. Dali je do kanystrů a spustili na nedaleká města, aby ověřili jejich funkčnost.

Na čínském venkově zůstávají dodnes tisíce těchto nebezpečných bomb. A někteří lidé stále trpí následky japonských „špinavých“ náloží. Jednu dobu se Japonci zabývali plánem vytvořit bomby z nakažených blech a pustit je na San Diego. Mise měla označení Operace Třešňové květy v noci. Válka ovšem skončila dřív, než byl úmysl realizován. Poté, co USA shodily na Japonsko jaderné bomby, rozhodlo japonské vedení o zničení Jednotky 731.

Dnešek a americká amnestie

Nejvyšší vedení Jednotky si nechalo záznamy o svých pokusech, které použilo jako páku. Když do Číny vtrhli Spojenci, souhlasili s udělením imunity veliteli Išiimu a mnoha jeho spolupracovníkům. USA chtěly jejich data pro vlastní bádání, Išii dokonce pokračoval ve výzkumech na Západě. Zároveň Američané nechtěli, aby se informace dostaly do rukou Rusům. Pravda o Jednotce 731 tak byla před veřejností dlouho skryta.

Bádání nad tímto tématem ovšem pokračuje po celém světě. V roce 2018 poskytla japonská vláda seznam více než 3 600 členů Jednotky 731. I s akademickou dostupností těchto záznamů ale zůstává většina skutečností stále skryta, a tudíž je předmětem mnoha dohadů. Většina Japonců se rozhodně nechce pouštět do podrobných diskusí o tom, co je považováno za velmi ostudnou část historie tohoto národa. A USA se potýkají s vlastními démony.

Jaké srovnatelné projekty vás napadají?

Zdroj: Wikipedia

Článek Uvnitř Jednotky 731: Příšerný program z 2. světové války, který experimentoval na lidech otřesným způsobem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Antigravitace a cestování časem

Údajně se jednalo o jednu z německých zázračných zbraní, jejíž výzkum probíhal pod patronací generála SS Hanse Kammlera. Název Die Glocke, což v překladu znamená zvon, vznikl z tvaru, který zařízení mělo. Nikdy nebylo nalezeno, takže nelze říci, zda bylo opravdové a jak vypadalo. Ani k čemu mělo sloužit. Informace a teorie, které o něm kolují, tvrdí, že mohlo sloužit k výzkumu antigravitace, případně interdimenzionálního cestování v čase. Tedy věcí, které i dnes řadíme spíše do kategorie sci-fi.

Zařízení bývá popisováno jako zvon o výšce asi 3,7 metru a průměru 2,7 metru. Mělo obsahovat dva válce, které se vysokou rychlostí točily v opačném směru. Měly být naplněny fialovým tekutým kovem nazývaným Xerum 525, který při rychlém točení zářil. A byl také silně radioaktivní. Podle některých tvrzení vlivem působení tohoto kovu několik vědců zemřelo, a to v krutých bolestech. Některé zprávy říkají, že se mohlo jednat o červenou rtuť.

Zprávy až po desítkách let

Nabízí se otázka, zda je na těchto informacích něco pravda, nebo se jedná jen o konspirační či senzacechtivou teorii. První zprávy o zvonu se totiž objevily až mnoho let po válce. Přišel s nimi až v roce 1997 polský historik a výzkumník Igor Witkowsky. Tvrdil, že má informace od polského úředníka, který měl možnost se zabývat dokumenty o vývoji nacistických tajných zbraní. Nikdy je prý nemohl kopírovat. Tato tvrzení, ačkoli je Witkowsky popsal i ve své knize, nebylo možné nikdy ověřit.

Teorie se ale zanedlouho chytil spisovatel Nick Cook a rozvedl je v knize Honba za nulovým bodem. Tak začala být tato teorie nesmírně populární. Nyní se tvrdí, že se zvon mohl zkoumat v polském dole Wenceslaus nedaleko českých hranic. Na něm stojí ruiny podivné stavby, které měly sloužit k umístění a testování zvonu. Skeptici naopak tvrdí, že jde o pouhé ruiny průmyslové chladicí věže. A že zprávy o zvonu jsou jen mixem různých senzačních zpráv a polopravd smíchaných s nějakými skutečnostmi.

Záhadou je, co se se zvonem stalo. Tvrdí se, že Kammler, po kterém se mimochodem slehla zem, nechal většinu vědců povraždit, aby se zprávy o zvonu nedostaly do rukou nepřítele. Zařízení pak mělo skončit v Jižní Americe. Jiné zprávy říkají, že ho předal Američanům za svoji beztrestnost. Americký spisovatel Joseph P. Farell zase přišel s teorií, že zvon souvisí s UFO incidentem v Kecksburgu z roku 1965, kde se měl zřítit neznámý předmět. Zvon je také oblíbeným námětem v několika počítačových hrách. Lze tedy předpokládat, že historky o něm jistě ještě dlouho přetrvají.

Článek Tajná zbraň nacistů: Smrtící zvon měl sloužit k antigravitaci či ohýbat čas. Testoval se kousek od českých hranic se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ještě větší hrozba než sovětský Ivan

Jenže termonukleární bomby se nevyrábí samy, ani neodpalují nebo neužívají jako hrozba nepříteli. Je to jen nástroj v rukou člověka. Z toho plyne, že mnohem nebezpečnější jsou ideologie a vlivy, které lidi kontrolují. Tato neviditelná síla překoná každou bombu. Proto Herbert W. Armstrong v roce 1928 napsal, že „evoluce je nejsilnější moderní zbraní“. Ve světě plném moderních technologií to ovšem může znít jako přehánění. Evoluce?

Posledních 150 let ale ukazuje, že přijetí evoluční teorie přineslo v oblasti morálky více zkázy než detonace 1 000 vodíkových bomb. Myšlenka stvoření bez stvořitele se objevila už u epikurejských filozofů ve starém Řecku. Po tisíce let ale neměla v západním světě nijak silné kořeny. Pak spustil akademickou revoluci Charles Darwin, když v roce 1859 vydal knihu O původu druhů přírodním výběrem. Následovalo ještě pokračování O původu člověka.

Odstranění původního významu života

Přišel s tím, že veškeré vyspělé formy života jsou odvozeny od původních primitivních organismů. Poskytl tak vědeckou hypotézu absence Boha. Změnil tak svět způsobem, který nejspíš ani nečekal. J. W. Kruch pak poskytl mrazivý závěr. Člověk měl totiž původně i ve svých nejtemnějších momentech víru, že ve vesmíru existuje nějaká racionalita. Postupně ale přichází k přesvědčení, že je to jen jeho pohled a že život žádný význam nemá.

„Příroda ve své tiché žízni po životě zaplnila planetu do posledního místa fantastickými tvory, z nichž člověk je jen jeden. A možná nejbídnější z nich, protože jeho životní instinkt mu jako jedinému dovoluje pokládat otázku Proč? Dokud byl život stvořen, implikovalo to nějaký účel. Takto se prostě jen rodíme a zase umíráme.“ Pokud je tedy lidstvo jen vzdálený bratranec hmyzu, pak se smrt 7 milionů lidí při úderu na New York neliší od smrti 7 milionů mravenců.

Relativizace naprosto všeho

Hodně politiků dnes stále přísahá na Bibli, její užitečnost uznávají i populární ateisti. Pohonem moderní kultury je ovšem evoluce a 6 z 10 dospělých v USA věří ve vývoj člověka. Přibližně stejná míra také věří, že rozlišení dobra a zla je věc osobní zkušenosti. Ve světě, kde je Bůh mýtus a neexistuje absolutní morálka, je největší silou lidská mysl. Místo snahy omezit vládu se tak ateisté snaží o kontrolu, která dovolí ukončit války, chudobu a utrpení.

Tahle logika vedla k totalitě komunistického Ruska. Whittaker Chamers v roce 1952 napsal, že stalinské gulagy byly výsledkem ruského obdivu k Darwinovi a ateismu. „Proto komunistická strana bere sama sebe jako nejrevolučnější stranu historie, položila nejrevolučnější otázku historie: Bůh, nebo člověk?“Jinými slovy, pokud nevěříte v Boha, jakou cenu byste zaplatili za to, aby na světě panovala vaše verze ráje?

Článek Nejsilnější zbraň světa je asi 1000krát destruktivnější než největší bomba, která kdy byla odpálena se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hlavním problémem byl pohon ocelového kolosu

Myšlenka obrněného vozidla chráněného před palbou, v němž by se vojáci pohybovali po bojišti, nebyla nová, podobný stroj teoreticky navrhl již Leonardo da Vinci, ovšem problém byl s pohonem. Ani vynález spalovacího motoru ještě nic neřešil, protože běžně používaná kola se na bojiště nehodila a těžké obrněné vozy zapadaly do bláta. Řešením se nakonec ukázaly pásy, ale i tak museli inženýři překonat řadu problémů.

Nejlépe se s problémem vypořádali ve Velké Británii, kde na začátku roku 1915 vznikla Landship Committee, jejímž úkolem bylo zajistit vývoj obrněných vozidel. Klíčová se ukázala spolupráce konstruktéra zemědělských strojů Williama Ashbee Trittona a poručíka Waltera Gordona Wilsona, kteří společně během léta 1915 postavili prototyp tanku zvaný Little Willie. Konstrukci dále vyvíjeli, změnili třeba design pásů a další věci. Nakonec se ze všech pokusů zrodil první sériově vyráběný tank Mark I.

Vývoj nové zbraně probíhal v přísném utajení a tomu i tank vděčí za své jméno. V rámci utajení byly konstrukce označovány za nádrže na vodu – anglicky tank – a označení se nakonec ujalo. Mark I byl 9,91 metru dlouhý stroj o hmotnosti 28 tun. Dokázal se pohybovat rychlostí 6 km/h a měl osádku složenou z 8 vojáků, chránil je pancíř o síle 6 až 12 milimetrů. Tanky byly dvojího typu, u takzvaných samců byla hlavní výzbrojí dvě děla umístěná po stranách, u samic se jednalo o čtveřici kulometů.

První nasazení tanků bylo fiasko

Britové se tanky rozhodli poprvé nasadit na Sommě 15. září 1916, ale nesetkali se s úspěchem. Z 32 nasazených strojů jich jen 9 dojelo k nepřátelským zákopům a zapojilo se do boje. Většina buď zapadla v terénu, nebo se porouchala. Ačkoli tanky budily mezi Němci hrůzu, nedokázaly situaci zvrátit, protože velitelé je nenasazovali správně. Prvního úspěchu dosáhly tanky až v listopadu 1917 v bitvě u Cambrai, kde byly nasazeny v dostatečném množství a efektivně.

Samozřejmě o konstrukci tanků se nepokoušeli jen Britové, ale i další státy, s příchodem britských tanků ještě práce zintenzivnily. Němci vyvinuli neohrabaný A7V, ale postavili jich asi jen 30. Velkého pokroku nakonec dosáhli Francouzi, když přišli s tankem Renault FT. Jeho hlavní zbraň byla umístěna v otočné věži, což je koncepce používaná dodnes.

Článek Vynalezl tank, ten pak změnil 1. světovou válku: Trvalo rok, než se ho vojáci naučili používat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kinžál je vlastně upravená balistická raketa

Rusko má prokazatelně funkční hypersonickou zbraň Ch-47M2 Kinžál, právě ona byla první představenou hypersonickou střelou na světě zavedenou do výzbroje. Několik z nich vystřelilo i na Ukrajině, jde tedy jednoznačně o použitelnou zbraň. Na druhou stranu to není klasická hypersonická střela, ale upravená balistická raketa 9K720 Iskander, ovšem odpalovaná z letadel. Balistické rakety hypersonických rychlostí také dosahují, ale za hypersonické označované nejsou, což ale nijak nesnižuje nebezpečnost Kinžálu.

Druhou ruskou hypersonickou střelou má být námořní 3M22 Zircon se schopností zasahovat námořní a pozemní cíle. Má mít dostřel 1 000, možná až 1 500 kilometrů a dosahovat rychlosti až Mach 9. Do výzbroje byla zařazena na začátku roku 2023, kdy byly tyto střely instalované na fregatu Admirál Gorškov. Problém je, že funkčnost této zbraně deklaruje jen Rusko. Očekávalo se, že fregata Zircony odpálí veřejně během cvičení s čínským a jihoafrickým námořnictvem, aby své schopnosti Rusko jasně deklarovalo, ale nic takového se nestalo.

Konstrukce hypersonické střely má řadu úskalí

Experti samozřejmě diskutují o tom, proč Rusko k něčemu takovému nepřistoupilo, když tak rádo předvádí schopnosti svých zbraní. Na základě zkušeností s vývojem hypersonických střel v USA, kde do nich v posledních letech investují velké částky a stále řeší mnohé problémy, vyvozují, že Rusko nemuselo všechny problémy, například zaměřování na dlouhou vzdálenost, zvládnout. Pochopitelně nechce připustit ostudu v případě, že by se během veřejného cvičení jeho špičková zbraň do cíle netrefila.

Druhým důvodem jsou i extrémní ceny hypersonických zbraní, podle některých odhadů by použití 300 hypersonických střel mohlo vyjít na neuvěřitelných 18 miliard dolarů (378 miliard korun). Nikdo si proto nemůže dovolit jejich masovou výrobu a nasazení. Běžné (a to i sofistikované) zbraně vycházejí mnohem levněji. Proto se dá i v budoucnu očekávat jen jejich ojedinělé nasazení ve speciálních případech. Ostatně i Rusko proti Ukrajině vypálilo jen velmi malý počet střel Kinžál, nejspíše kvůli ceně a jejich omezenému počtu.

Článek Putin straší superzbraní, ale Rusko ji dosud veřejně nepředvedlo. Pouhých 300 výstřelů totiž vyjde na 378 miliard korun se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Střely TOW již slouží přes 50 let

Protitankové střely TOW vstoupily do služby v amerických ozbrojených silách již v roce 1970, mohlo by se zdát, že jde už o velmi zastaralý systém. Střely jsou naváděné za pomoci drátu, což je dnes již překonaný způsob. Ovšem od 70. let byl systém svými konstruktéry neustále modernizován, je tedy stále velmi účinný. Prokázal to například v Sýrii, kde byl nejúčinnější zbraní protirežimních povstalců proti syrským tanků a má jich značnou řadu na svědomí.

Používá ho i ukrajinská armáda, jak dokazuje nedávno zveřejněné video prezentující výstřel z BGM-71 na vozidle Humvee. Ukrajinci měli obdržet minimálně 1 500 těchto střel, ale mohou jich mít samozřejmě mnohem více. Na Ukrajině by měly být hlavně střely TOW-2B vyvinuté na začátku 90. let. Střela je vybavena magnetickým a optickým senzorem a je schopna útočit na horní části vozidel, kde je nejslabší pancéřování tanku.

Operátor TOW musí záměrný kříž držet na cíli, ale tento druh střely se pohybuje nad záměrnou čarou. Dosah těchto střel může být až 4 500 metrů. Tato varianta střely má dvě nárazová jádra, měla by si být schopna poradit i s reaktivním pancéřováním, zvláště staršími typy. Ale je pravděpodobné, že Ukrajina má i střely s klasickými hlavicemi a přímým útokem nebo střely s výbuchem vytvořeným penetrátorem.

Vozidel Humvee bylo vyrobeno velké množství

Systém je umístěn na vozidle HMMWV, známém také jako Humvee. I v tomto případě se jedná o starší konstrukci zařazenou do výzbroje v roce 1983, ale stejně jako protitankový systém průběžně vylepšovanou a modifikovanou. Vozidel Humvee bylo v různých variantách vyrobeno téměř 300 tisíc a slouží v mnoha armádách. V případě vozidla na videu se jedná o variantu M1167 určenou jako nosič střel TOW.

Jde o podvariantu vozidel Humvee řady M1113 pocházejících z 90. let. Na základě zkušeností z různých bojů na nich konstruktéři výrazně navýšili balistickou ochranu, osádka by měla být chráněna proti střelbě z ručních zbraní a dělostřeleckým střepinám. Na druhou stranu vozidlu narostla hmotnost, což o něco zhoršuje jeho mobilitu. Vozidla Humvee stále slouží u amerických ozbrojených sil, ale jsou postupně nahrazována modernějšími konstrukcemi.

Článek Americká protitanková střela TOW je sice konstrukčně stará, ale je stále velmi účinnou zbraní. Hlavně po svých modernizacích se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rušičky mají zneškodnit drony z Íránu

Podle dostupných informací povolení systémy na Ukrajinu vyvézt dostaly společnosti Elbit a Rafael, což jsou přední izraelští výrobci zbraní. O jaké typy zařízení se přesně jedná, oznámeno nebylo, jen skutečnost, že by měly mít dosah kolem 40 kilometrů. Specificky by měly být určené proti dronům Shahed 136, což jsou sebevražedné íránské drony dodané do Ruska minimálně ve stovkách kusů. Rusové je používají k útokům na infrastrukturu, v budoucnu by v Rusku měla vyrůst i továrna na jejich produkci.

Shahed 136 je stroj o délce 3,5 metru vybavený pístovým motorem s tlačnou vrtulí a hlavicí o hmotnosti 30 až 50 kilogramů. Írán tvrdí, že má dosah až 2 500 kilometrů, podle expertů ale ve skutečnosti půjde o vyšší stovky kilometrů. Létá rychlostí jen 185 km/h, v ne příliš velkých výškách a je slyšet, ale vzhledem k jejich počtu a rozsáhlosti území Ukrajiny se ne všechny daří sestřelit.

Dronu rušička zablokuje signál od operátora

Metoda nabízená Izraelci by proti dronům mohla být relativně účinná a není žádnou novinkou, používá se již delší dobu. V podstatě jde to, že se za pomoci elektronického signálu vyruší spojení mezi operátorem dronu a samotným strojem, tím pádem je nemožné dron řídit. Vyspělé drony mají samozřejmě i autonomní schopnosti, mohou se k cíli dostat za pomoci navigace z GPS či podobných systémů. Otázka samozřejmě je, jak pokročilé schopnosti může mít íránský dron, ale jelikož se jedná o stroj k levné masové produkci, tak asi ne velké.

Pro Izrael právě testování jeho rušicích systémů íránských dronů na Ukrajině může mít neobyčejný přínos. Íránské revoluční gardy nebo spojenci Íránu operují v Sýrii, kde pomáhají místnímu režimu, ale také provádějí akce proti Izraeli včetně vysílání dronů íránských konstrukcí. Pokud budou Izraelci vědět, jak přesně proti íránským dronům na Ukrajině rušičky fungují a kde je třeba schopnosti jejich systémů zlepšit, znamenalo by to přínos pro jejich obranu.

Článek Izrael dodá na Ukrajinu rušičky proti dronům. Nejenže pomůže s obranou, ale své zařízení si vyzkouší i v praxi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Na dron stačí přilepit projektil z RPG-7

Video zabírá instruktora (pravděpodobně cizince, protože mluví anglicky), jak učí ukrajinské bojovníky přeměnit nevelký dvoumotorový dron s křídly na sebevražedný. Stačí mu k tomu jenom izolepa a projektil ze známého sovětského granátometu RPG-7. Za pomoci pásky ho připevní na špici dronu tak, aby přečníval a při zásahu se aktivoval detonátor. Poté jenom stačí odstranit pojistku, aby se hlavice odjistila.

Na RPG-7 se nejčastěji používají kumulativní protipancéřové hlavice. Existují i tandemové nebo termobarické, ale na videu je použitý zcela běžný druh. Taková hlavice má hmotnost přibližně 2,6 kilogramu a dokáže probít pancíř o síle 500 milimetrů RHAe. To určitě stačí na zničení obrněného vozu nebo bojového vozidla pěchoty, v případě tanku záleží na místě zásahu. Jistě je také možné probít slabý pancíř na střeše, případně vzadu nebo na boku. Zbraň ale nejspíš nebude dost silná, pokud narazí do místa chráněného reaktivním pancéřováním.

Hlavice z RPG se používají často

Záběry ukazují, že takovýto dron mohou vojáci naprosto bez problému vypustit z ruky. I když se ve vzduchu trochu zakolébá, nakonec stroj spěšně letí. Co na videu není ukázáno, je úprava těžiště dronu, protože těžká hlavice na malém stroji ho musela změnit. Aby mohl správně letět, vojáci pravděpodobně museli nějakým způsobem zatížit zadní část dronu. Na Ukrajině používají kvadrokoptéry s hlavicí z RPG-7 v podvěsu, i v těchto případech však nebude vyvážení takový problém jako u dronu s křídly.

Takto upravený dron může zasahovat cíle ve vzdálenosti až několika kilometrů. Záleží však na dosahu jeho ovládání a baterii, protože zatížení hlavicí musí logicky možnou dobu letu zkrátit. Na videu je vidět, že operátor se strojem letí ve vzdálenosti téměř 4 kilometrů. Nakonec se do ruského obrněnce těsně netrefí. To může být slabina podobných improvizací, úspěšný zásah bude vyžadovat cvik a trochu štěstí, protože drony k tomu stavěné nejsou. Ale v případě úspěchu jde o účinnou a hlavě velmi levnou zbraň.

Článek Z obyčejného dronu může být po chvilce nebezpečná protitanková zbraň. Stačí jen standardní hlavice z RPG-7 a trocha izolepy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Německo bylo na špici jaderného výzkumu

Vědci ve 30. letech 20. století dospěli k teoretickým a částečně i praktickým poznatkům naznačujícím sílu štěpení jader atomů. Mnoha bylo jasné, že tato reakce se může stát i hrozivou zbraní. Jedni z nejúspěšnějších jaderných vědců, mezi nimiž byl i Albert Einstein, působili v Německu. Již v roce 1939 vědci dopisem varovali americkou administrativu před hrozbou jaderné zbraně v rukách nacistů. Ačkoli určité výzkumy v USA v této oblasti pokračovaly, vše změnil až vstup země do druhé světové války.

V první polovině roku 1942 vědci i armádní důstojníci vyjasnili možnosti atomových zbraní prezidentu Rooseveltovi. Jeho vláda dospěla k přesvědčení, že by bylo riskantní, kdyby Německo takto ničivou sílu získalo první. Nakonec celý projekt zaštítila armáda, a pod vedením jaderného fyzika J. Roberta Oppenheimera vznikl tým mnoha předních vědců pracujících na jaderné bombě pod názvem Projekt Manhattan. Měli čtyři teorie, jak by jaderná zbraň měla fungovat. A museli také vyřešit celou řadu technických problémů.

Projekt byl přísně tajný. Správně o vývoji jaderné zbraně nikdo vědět nesměl, i když například Sovětskému svazu se své lidi do projektu dostat podařilo. Ovšem nejednalo se jen o vědecký výzkum. Na výrobu jaderné zbraně byl třeba obohacený uran a plutonium. Na jejich produkci vyrostly velké komplexy, v nichž pracovaly desetitisíce lidí, ale nikdo z nich neměl ani ponětí, že se podílí na vývoji nejničivější zbraně v historii lidstva.

Necelý měsíc po úspěšném testu začal útok

V roce 1945 si začali být vědci zapojení do projektu jistí, že se jim podařilo překážky překonat, a mají tak dost materiálu na jadernou reakci. Nakonec 16. července provedli v poušti v Novém Mexiku první zkušební jaderný výbuch a byli úspěšní. V té době již bylo nacistické Německo poražené, ale Spojené státy vedly stále válku s Japonskem. Země projevovala fanatické odhodlání se nevzdat, proto v srpnu americké bombardéry svrhly jaderné bomby na Hirošimu a Nagasaki, což nakonec přimělo japonského císaře ke kapitulaci.

Za několik let vlastnil atomovou zbraň i Sovětský svaz a vyvinuly ji i další země, ovšem kromě dvou případů v roce 1945 ji naštěstí již nikdo nikdy nepoužil. Projekt ale přispěl i k tomu, že se poznatky z vývoje pumy přetavily do civilní sféry a vznikly jaderné elektrárny a další užitečné technologie. Spolupráce vědců přinesla i základ k dalším objevům například v oblasti počítačů. Bez Projektu Manhattan by lidstvo jaderné zbraně a technologie pravděpodobně získalo také, jen nejspíše o několik let později.

Článek Projekt Manhattan dal světu jadernou zbraň, ale pomohl i k mírovému užití energie. USA se bály, aby jadernou zbraň nesestrojili Němci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nafukovací makety mají řadu výhod

Jednou z často využívaných metod v historii vojenství je klamání nepřítele a v posledních více než 100 letech, s rozvojem letectva a později družic a dronů, je o to důležitější. Mnohé objemné zbraně jdou schovat jenom velmi obtížně, a tak přichází na řadu další metoda – přesvědčit nepřítele, že je opravdu vidí, ačkoli nejsou skutečné. K tomu obvykle sloužily různé makety ze dřeva, ale jedním z nejlepších způsobů je vyrábět makety nafukovací. Jsou skladné, snadno se přemisťují a velmi rychle instalují.

Jedním z nejznámějších výrobců takovýchto nafukovacích maket v Evropě je děčínská firma Inflatech. Původně vyráběla různé nafukovací reklamy, ale postupně se přeorientovala na makety všelijakých vojenských systémů. Z fotografií dostupných na internetu nebo v různých médiích je zřejmé, že dokáže vyrobit třeba makety systémů protivzdušné obrany, jako jsou Tor-2 či 9K33 Osa, raketometů M270 MLRS nebo M142 HIMARS, ale třeba i tanku M1 Abrams.

Makety z Děčína jsou i na Ukrajině

Představitelé firmy veřejně prozradili, že jsou schopni za měsíc vyrobit kolem 35 kusů maket různé vojenské techniky a v podstatě se netají tím, že Ukrajina je velký odběratel. Podle nich je docela dost možné, že ruská tvrzení o zničených HIMARS jsou dílem i jejich výrobků. Nejde ale jenom o to nepřítele přesvědčit, že něco zničil, nafukovací návnada není tak drahá, zatímco sofistikované řízené střely často ano. Nepřítel tak vyčerpá drahou a často nedostatkovou zbraň, a přitom ničeho nedosáhne.

Nutno dodat, že podobné makety nejsou jen obyčejným nafukovacím modelem, protože by v mnoha případech nebylo těžké podvod odhalit, i když vypadají velmi věrně. Dnešní průzkumné prostředky, jako jsou drony či letadla, využívají nejen kamery, ale i termovize, infračervené nebo radarové snímání a makety musí obstát i zde. Proto látka mívá kovový nátěr odrážející radarové paprsky podobně jako skutečné vozidlo, případně vyhřívání v místech, kde bývá motor, aby maketa vypadala věrohodně v teplotním spektru.

Článek Nafukovací návnady z Děčína matou ruské vojáky. I kvůli nim mohou hlásit až neuvěřitelná čísla některých zničených zbraní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bomby u Avdijivky ničí bunkry

Přesně naváděné pumy ruské letectvo opakovaně použilo u silně opevněné Avdijivky, na niž se invazní síly již měsíce snaží neúspěšně útočit. Svojí konstrukcí jim pumy mohou úkol usnadnit, protože díky své přesnosti a ničivé síle mohou zničit i silně opevněné pozice uvnitř domů nebo betonové bunkry. Některé takové cíle se jim podle všeho opravdu podařilo zlikvidovat. Některé zprávy naznačují, že pumy byly použity i na začátku války na Ukrajině na jaře roku 2022.

Pumy UPAB-1500B jsou poměrně novou zbraní, poprvé byly představeny v roce 2019. Jedná se o těžkou leteckou bombu o hmotnosti 1 500 kilogramů, její bojová hlavice má mít hmotnost 1 010 kilogramů, což již samo o sobě zajišťuje velkou ničivou sílu. Puma může explodovat při zásahu cíle, ale lze na ní nastavit i zpoždění. Toho lze využít při ničení bunkrů a budov, kdy nejprve díky své hmotnosti pronikne dovnitř a teprve poté exploduje, což je nesmírně účinné.

Nosičem bomb mohou být různá letadla

Bomby mohou nést různé typy sovětských nebo ruských letounů, používají se například na bojových letounech Suchoj Su-35 Flanker-E nebo bombardérech Suchoj Su-24 Fencer. Letouny s pumou musí vystoupat do výšky zhruba 14 kilometrů, odkud ji shazují. Je přibližně 5 metrů dlouhá a má po stranách 4 křídla a pak menší na ocase. To jí umožňuje po shození klouzat, a to až do vzdálenosti 50 kilometrů od místa vypuštění. Nosič se tak dokáže držet stranou od řady typů protivzdušné obrany a při bombardování zůstat v relativním bezpečí.

Puma je naváděna za pomoci systému GLONASS, po odhození se již pilot o její zaměření nijak nestará. Není známo, jaké přesnosti dosahuje, ale podle dostupných zpráv je zbraň přesná. Nevýhodou navádění je skutečnost, že se dá využít jen proti stacionárním cílům. UPAB-1500B se také nehodí k běžnému bombardování, protože tento typ munice je většinou velmi nákladný, bylo by to plýtvání cennými zdroji. Dá se navíc předpokládat, že ve výzbroji letectva těchto pum bude jen velmi omezené množství.

Článek Nová ruská klouzavá puma je nesmírně efektivní proti bunkrům. Letadlům umožňuje se držet mimo dosah protiletadlové obrany se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajné německé zbraně

Existují některé odtajněné dokumenty, které tvrdí, že Němci vytvořili letadla ve tvaru létajícího talíře, a dokonce i žhavé létající koule. Tak silné, aby znepokojily spojenecké piloty během války. Jejich konečným cílem bylo vytvořit létající talíře nebo také UFO. Vznikly však řeči, jestli se jedná o skutečné plány, nebo pouhou fikci.

Hypotéza o vývoji antigravitace

Renato Vesco tvrdil, že Němci vyvinuli antigravitaci. Kotoučové a trubkové plavidlo bylo postaveno a testováno na konci druhé světové války, což, jak tvrdil, bylo správné vysvětlení neidentifikovatelných létajících objektů. Vznikla tedy jedna adekvátní myšlenka. Nacistická UFO jsou pravděpodobně pokročilá letadla nebo kosmické lodě, které byly údajně vyvinuty nacistickým Německem během druhé světové války. Tyto technologie a neobvyklé stroje se objevují v řadě jiných konspiračních teorií.

Většinou se tyto konspirační teorie objevují v souvislosti s esoterickým nacismem a jejich ideologií. Ta odkazuje na řadu mystických interpretací a adaptací nacismu. Mnoho autorů vytvořilo historické spojení s nacistickým Německem, jeho průzkumnými misemi po celém světě a těmito fascinujícími UFO.

Nacistické nepřátelské zbraně

Některá pozorování UFO během druhé světové války, zejména ta známá jako „foo fighters“, byla považována za nepřátelské zbraně. Spojenci při mnoha příležitostech tvrdili, že právě foo fighters jsou ve skutečnosti nacistické tajné zbraně. Ale to vše zní jako jedna velká konspirace bez jakýchkoli solidních důkazů na podporu bouřlivých spiknutí. Naštěstí existuje odkaz několika vědců, kteří přiznali práci na UFO.

Studování létajících talířů

Úplně první skutečná zmínka o nacistických UFO pochází ze série textů napsaných italským expertem na turbíny Giuseppem Belluzzem. Jeho text, který byl napsán roku 1950, byl zveřejněn v italském deníku „Il Giornale d’Italia.“ Typy těchto létajících disků byly navrženy a studovány v Německu a Itálii již v roce 1942. Belluzzo také vyjádřil názor, že nějaká „vyšší moc“ vypouští disky, aby je studovala.

Rivalita mezi vědci

Během padesátých let se celou věcí s létajícím talířem zabývalo mnoho různých zemí a zjevně chtěly vyvinout svůj vlastní létající talíř. Např. v roce 1953 Avro Canada oznámilo, že vyvíjí VZ-9-AV Avrocar, kruhové proudové letadlo, které by mohlo dosáhnout rychlosti 2 400 km/h. Brzy po tomto oznámení německý inženýr Georg Klein z Avro Canada tvrdil, že takové návrhy byly vyvinuty během nacistické éry. Všeobecně se ale našlo daleko více vědců, kteří se navzájem předháněli.

Úpadek německých projektů

Jeden z pokročilejších talířů dosáhl výšky 12 400 metrů během 3 minut a rychlosti 2 200 kilometrů za hodinu. Časem však přišly problémy se sháněním materiálu pro stavbu těchto technologií. Později začaly tyto projekty postupně upadat, a to až do doby, než se úplně rozplynuly. Slavná jména těchto tvůrců ale nadále zůstávají. Tito lidé se také stali inspirací pro budoucí technologická vylepšení v oblasti létajících talířů.

Článek Nacistické Německo vyvíjelo létající talíře jako ničivé zbraně. Odhalily to odtajněné dokumenty CIA se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ukrajinci upravili sovětský raketomet Smerč

Ukrajina i Rusko mají ve své výzbroji raketomety s dlouhým doletem, konkrétně jde o sovětské BM-30 Smerč. Ovšem jejich střely nejsou řízené a používají se jako salvový raketomet na plošné pokrytí cíle. Konstruktéři z obou zemí se ale snažili docílit toho, aby rakety byly přesné, a na Ukrajině se evolucí dopracovali k raketometu označovanému jako Vilcha a k modernizované a schopnější verzi Vilcha-M.

Stejně jako Smerč i Vilcha je raketomet na střely ráže 300 milimetrů. Vyvinutý byl v roce 2010, ale do výzbroje ukrajinské armády se dostal až v roce 2018. Na korbě těžkého nákladního automobilu 8×8 je umístěno 12 odpalovacích tubusů pro rakety, které vojáci mohou odpálit během 45 sekund, a to v manuálním nebo automatickém módu. Zbraň má čtyřčlennou obsluhu a na silnici je schopna dosáhnout rychlosti až 100 kilometrů v hodině.

Raketomet Vilcha-M má delší dolet, ale menší přesnost

Raketomet Vilcha využívá střely R624 s dosahem 70 kilometrů. Mají navádění pomocí GPS, dráhu rakety pomáhají korigovat plynová kormidla. I díky tomu má mít tato střela v cíli přesnost kolem 10 metrů. Obsahuje bojovou hlavici o hmotnosti 250 kilogramů. Modernizovaný Vilcha-M používá rakety R624M. Zdroje uvádějí, že mají dosah od 110 do 130 kilometrů a hlavici o hmotnosti 170 kilogramů. Ovšem v cíli mají mít přesnost jen 30 metrů. Navíc ve vývoji mají být střely s dosahem kolem 150 kilometrů.

I když jde o působivou zbraň s vyšší ničivou silou, nemůže se střelám od západních raketometů rovnat, protože jejich přesnost je 1 metr. I proto dokázaly střely z HIMARS zasahovat třeba most přes Dněpr u Chersonu. Přesto může nová zbraň ukrajinské armádě umožnit útoky na důležité cíle, jako jsou sklady či velitelská centra dále za frontou, což je vítaná schopnost. Vzhledem k tomu, že nejsou časté, je výrobní kapacita raket do Vicha-M pravděpodobně velmi malá a cíle pro ně se budou velmi pečlivě vybírat.

Článek Ukrajincům se nejspíše podařilo dokončit raketomet s přesně naváděnými střelami a delším dosahem, než mají rakety z HIMARS se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Německé vybavení mají íránské revoluční gardy

Fotografie íránského vybavení, která pravděpodobně pochází z nedávné přehlídky íránských revolučních gard, tedy elitních jednotek sloužících oddaně místnímu režimu, například v jednom místě ukazuje podvodní skútr. Jde o vybavení sloužící k mnohem rychlejšímu pohybu potápěčů pod hladinou. Podle tvaru jde o výrobek německé společnosti Bonex patřící mezi opravdovou světovou špičku. Někteří analytici upozorňují, že podobné vybavení mají i ruští Specnaz.

Bonex přístroje vyrábí pro civilní i vojenské použití. Umožňují jak mnohem lepší sportovní potápění, tak slouží k podpoře některých technických činností pod hladinou. Nejenže mohou výrazně urychlit pohyb potápěče, ale lze na ně připevnit i různé vybavení a dopravit ho na dlouhou vzdálenost. Vojenským potápěčům by mohly skútry sloužit třeba k přepravě na dlouhou vzdálenost a k dopravě vybavení, kupříkladu výbušnin, s nimiž se chystají poškodit nějaký objekt. Možností je nepřeberné množství.

Skútry jsou určeny i pro velké hloubky

Bonex má 6 základních modelů. Který z nich mají ve výzbroji revoluční gardy, to se velmi obtížně poznává, protože jsou si velmi podobné. Hmotnost skútrů se pohybuje od 15 do 40 kilogramů. Modely mají i rozdílnou maximální hloubku, ve které mohou fungovat, a to 120 až 200 metrů. Do takové hloubky se samozřejmě běžní potápěči potopit nemohou, k tomu jsou zapotřebí specializované skafandry a trénink. Jsou však určené i pro potápění ve stísněných podmínkách, jako jsou různé jeskyně.

Skútry jsou poháněné elektrickou energií z baterií, výdrž a jejich rychlost samozřejmě záleží na modelu. Ty nejlepší mohou pod hladinou vydržet déle než 300 minut a za minutu urazit vzdálenost až 90 metrů. I když íránské vybavení působí vojensky, je třeba si uvědomit, že podobné skútry lze koupit i na civilním trhu. Írán je pověstný schopností shánět různé vybavení v zahraničí a používat ho jako vojenské, příkladem může být použití motorů Rotax v dronech Mohajer-6. Není dokonce vyloučené, že tyto motory pro Írán ve světě někdo organizovaně krade.

Článek Ruské speciální jednotky využívají německé podvodní skútry. Stejné mají i v Íránu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Líheň supervojáků

Koza číslo 17 tiše zamečela, padla na bok a zemřela. „Proboha,“ řekl generál, „ono to funguje.“ Seržant tiše přikývl. Právě se mu podařilo zabít kozu jen pomocí soustředěné síly vlastních myšlenek. Konečně, po letech výzkumu, začal projekt Jedi americké armády vypadat nadějně. Šlo o supertajný vojenský projekt, jehož cílem bylo vyvinout „supervojáky“. Pokud by šlo všechno podle plánu, jednalo by se o revoluci na bojišti.

Byli by totiž fantasticky silní, inteligentní, vychytralí a se silnou intuicí. Dokázali by na dálku špehovat nepřítele, pomocí telekineze deaktivovat jaderné bomby a zabíjet pomocí pouhých myšlenek. Mohli by se také stát neviditelnými podle přání i procházet zdí. Zdá se to jako vymyšlené Hollywoodem, který chce jen nalákat publikum na dostatečně bláznivou zápletku. Ano, tento projekt má opravdu základ v trháku Muži, co zírají na kozy.

Reálný záměr

Méně známá je ovšem skutečnost, že americká armáda se opravdu snažila vyvinout „supervojáky“, kteří by dokázali procházet zdmi a zabíjet pomocí myšlenek. Ještě bizarnější je, že výsledky tohoto projektu a několika dalších tajných paranormálních projektů byly reálně použity na bojišti. Téměř určitě byly také využity během války s terorismem a honem na Usámu bin Ládina. Podrobnosti uvádí seržant Glenn Wheaton ze speciálních jednotek.

„Musíte pochopit, že tyhle nápady nebyly považovány za šílené. Byly brány jako možná další hranice vojenství. Potřebovali jsme vědět, jestli je možné použít v armádě paranormální síly. Stejně tak jsme se potřebovali chránit v případech, že by je naopak někdo použil proti nám.“ V roce 1983 byl generálmajor Albert Stubblebine III na vrcholu svých sil. Šlo o jednoho z nejváženějších vojáků a šéfa vojenské tajné služby, který velel 16 000 vojákům.

Projekty pohřbené v čase

Kontroloval množství výzvědných operací po celém světě, krom toho také zkoušel procházet zdí. Návštěvníci jeho kanceláře ho často spatřili jít vstříc zdi, aby se záhy bolestivě odrazil. Podle něj měla být ale schopnost projít pevnou hmotou jednou běžným nástrojem špionáže. Stejně se stavěl k levitaci. Koncem 70. let byl přesvědčen, že další válka bude vedená paranormálně, stejně jako bombami a náboji. Právě to stálo za mnoha tajnými projekty.

V té době američtí vědci zjistili, že negativní soustředění posiluje růst plísně, což platilo i na kilometry daleko. Armáda to okamžitě využila, takoví špioni by mohli dokonale zabíjet. V roce 1995 pak Pentagon konečně potvrdil, že tyto fenomény zkoumal „v národním zájmu“. Jednoduchým argumentem bylo, že když to používají Rusové, Amerika musí taky. Nepřekvapí pak, že někteří tvrdí, že tyto projekty byly reaktivovány, byť neoficiálně.

Článek Přísně tajný vojenský projekt „Jedi“: Schopnost zabíjet pouhým přemýšlením se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hypersonické zbraně jsou rychlé a obtížně zaměřitelné

Zachytit hypersonické střely nebo kluzáky je v současné době velmi obtížné. Létají rychlostí vyšší než Mach 5, a navíc mohou měnit směr, je tedy laicky řečeno těžké se do nich trefit. Navíc díky vysoké rychlosti se silně zahřívají, což vede k efektu zvanému plazmový stealth, jsou tedy velmi obtížně zachytitelné radarem. V současnosti v podstatě neexistuje jediný systém, který by proti takovým zbraním byl efektivní, i když třeba Rusko tvrdí, že jeho S-500 hypersonické zbraně zvládá.

Japonsko má současnou obranu proti raketám a řízeným střelám založenou na dvou, možné lépe řečeno na třech stupních. Obranu dlouhého dosahu zajišťuje námořnictvo s plavidly vybavenými systémem Aegis a protiraketovými střelami RIM-161 Standard Missile 3. Další fází jsou pak známé americké protiraketové systémy MIM-104 Patriot. Doplňuje je domácí systém Typ 03 Chū-SAM.

Japonští konstruktéři doufají, že právě Chū-SAM by mohl poskytnout základ pro vývoj zbraně proti hypersonickým střelám a kluzákům. Je jasné, že bude nutné výrazně vylepšit detekční i navigační systémy a řadu dalších komponentů, pravděpodobně se i zvýší rychlost protistřel. Co vše mají konstruktéři v plánu, je zahaleno rouškou tajemství, ale je jasné, že budou muset překonat celou řadu překážek. Japonsko by pak ale bylo schopné bránit území, o něž se pře s Čínou, nebo lépe reagovat na přelety severokorejských raket.

Výhodou japonského systému je kvalitní radar

Typ 03 Chū-SAM je systém vyráběný společností Mitsubishi Heavy Industries, do služby ho japonské ozbrojené síly zavedly v roce 2003. Využívá moderní radar typu AESA, což mu zajišťuje vysoké schopnosti při identifikace cíle. Je umístěn na nákladních automobilech, odpalovací systém obsahuje 6 raket. Mají dosah kolem 50 kilometrů a rychlost Mach 2,5.

Asi polovinu systémů Japonsko rozmístilo na souostroví Nansei, což je řetězec ostrovů táhnoucích se z jižního Japonska směrem k Tchaj-wanu. O některé části těchto ostrovů se Japonsko pře s Čínou, protože asijská velmoc je označuje za své. Občas v oblasti dochází k incidentům mezi námořnictvy obou států. V případě, že by Japonsko získalo obranu proti hypersonickým střelám, výrazně by tím eliminovalo hrozbu čínských raket s hypersonickými kluzáky, jako jsou DF-17.

Článek Japonsko vyvíjí vlastní obranu proti hypersonickým střelám. Ohroženo je zbraněmi z Číny nebo Severní Koreje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Transportéry Spartan jsou vyřazované z výzbroje

Transportéry Spartan jsou pásové obrněné transportéry v minulosti vyráběné ve Velké Británii, ale používají se i v několika dalších zemích. Jde vlastně o produkt zapadající do britské rodiny vozidel CVR(T) zahrnující například lehké průzkumné tanky a vozidla jako FV101 Scorpion, FV107 Scimitar a další. Spartan byl do výzbroje britské armády zaveden v roce 1978 a je již delší dobu nahrazován jinými stroji.

Ačkoli se jedná o pásové obrněné vozidlo, nejde o stroj nějaké obří velikosti. Je 5,16 metru dlouhý a 2,48 metru široký. Hmotnost záleží na vybavení, případně přídavném pancéřování, ale nedosahuje více než 10,7 tun. V transportéru je místo pro tříčlennou osádku a čtyřčlenný výsadek vojáků.

Transportéry Spartan jsou i na pásech rychlé

Pancíř chrání osazenstvo transportéru jen proti pěchotním zbraním, ale jeho velikou výhodou je vysoká rychlost, protože dokáže vyvinout až 96 kilometrů v hodině. Jeho dojezd je přes 500 kilometrů. Standardní výzbroj tvoří jen kulomet ráže 7,62 milimetrů, i když se vyskytly verze například s protitankovými střelami. Ačkoli jde o starší vozidlo, na Ukrajině jsou Spartany velmi užitečné, jelikož poskytují ochranu hlavně vojákům v blízkosti bojiště.

Kromě minimálně 35 kusů Spartanů od Velké Británie jich alespoň 50 Ukrajina dostala i díky sbírce Nadace Prytula. Díky nevelké hmotnosti a velikosti se dle všeho transportéry dokáží vtěsnat na korbu klasického kamionu. To značně zjednodušuje jejich přepravu po silnici a zároveň brání sledovat jejich dodávky, protože kamion pak vypadá stejně jako jakýkoli běžný nákladní vůz. Dá se tak uniknout sledování jak ze satelitů, tak prostřednictvím lidských špionů.

Článek I přes svůj věk jsou transportéry Spartan velmi úspěšné. Na Ukrajinu je dopravují schované na korbě civilního kamionu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ruský raketomet na kladení min zničil dron

O tom, že byl ruský raketomet nasazený do bojů na Ukrajině, ruská média informovala kolem 11. prosince 2022. Záběry zveřejněné Ukrajinou 3. března 2023 ukazují, že se jim podařilo nedaleko Záporoží raketomet zničit. Spolu s odpalovacím zařízením protivzdušného systému Tor-2 ho objevil ukrajinský dron a na zařízení svrhl minimálně 3 improvizované pumy. Záběry ukazují, že raketomet musel být zničený, protože evidentně hoří. Podle některých informací ale mohl být odobný systém zničený již na jaře 2022.

ISDM Zemledeliye je novou zbraní a do výzbroje ruské armády byl zařazený kolem roku 2020. Nebude tedy v ruských ozbrojených silách nijak početný. Jeho úkolem je vystřelovat speciální rakety obsahující miny. Mohou být jak klasické protipěchotní, tak protitankové. Jsou umístěné ve speciálním kontejneru a nad cílem se rozptýlí a následně prostor zaminují. Lze tak během velmi krátké chvíle zaminovat velmi rozlehlý prostor.

Rozmístěné miny se v nastaveném čase zničí

Systém tvoří dva odpalovače. Každý je tvořený 25 odpalovacími trubicemi, které jsou umístěné na podvozku KamAZ-6560 8×8 s pancéřovanou kabinou. Jedno vozidlo je tedy schopno odpálit 50 raket ráže 122 milimetrů s dosahem 5 až 15 kilometrů. Uvnitř jsou miny nazývané POM-3 Medallion. Jejich výhodou je fakt, že jsou samozničitelné, neměly by tedy za sebou zanechávat trvale zaminovaný prostor, což je nebezpečné hlavně po konci válečného konfliktu. Autodestrukci je možné nastavit v rozmezí 8 až 24 hodin.

Taktika dálkového kladení min za pomoci raketometu není nová, používala ji třeba sovětská armáda v Afghánistánu při útocích proti mudžahedínům, kdy zaútočila z jednoho směru na určitou oblast, ale prostor kolem ní zaminovala, aby bojovníci nemohli uniknout. Ukrajina měla taktiku dálkového kladení min úspěšně využít při únorových bojích u Vuhledaru, kdy se jí podařilo zlikvidovat velké množství ruské obrněné techniky a tanků buď samotnými minami, nebo cílenými útoky na kolony v záměrně nezaminovaných koridorech.

Článek Rusko má speciální raketomet na dálkové kladení min. Když ho ale nasadilo na Ukrajině, první se zničil zhruba po 3 měsících se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Drony se objevily nad ruským Belgorodem

Na konci února zaútočily minimálně tři neznámé typy dronů na cíle v okolí ruského města Belgorodu. K cíli evidentně nedoletěly, nejspíše se je podařilo sestřelit ruské protivzdušné obraně, ale opakovaně se objevily zprávy o výbuších ve městě či jeho okolí, proto je možné, že jiné své cíle zasáhly. Zajímavý je nejen dron, jehož typ je dle všeho neznámé konstrukce, ale i fotografie neseného nákladu.

Snímky ukazují minimálně dvě ploché kostky bílé plastické výbušniny, které byly pod dronem umístěny. Odborníci je identifikovali jako plastickou výbušninu PE8 L23A1 pocházející z produkce britské firmy Chemring Energetics UK Ltd. Protože Velká Británie patří k nejštědřejším podporovatelům Ukrajiny v boji s ruskou invazí, není vyloučeno, že pochází z dodávek pomoci, ale Ukrajinci ji samozřejmě mohli koupit i na běžném trhu.

Britská trhavina je na podobné bázi jako semtex

Trhaviny rodiny PE8 jsou vyrobeny na bázi Hexogenu známého také pod zkratkou RDX. Jde o látku používanou ve známých výbušninách, jako je C4 nebo český semtex. PE8 je známá svou velkou silou, dá se velmi snadno tvarovat a je voděodolná, je ji tedy možno používat i pod hladinou, a to dokonce v případě vyššího tlaku. Běžně se používá nejen k vojenským účelům, ale třeba i při různých demolicích.

Jeden dron podle všeho unese dvě cihličky PE8, jedna by podle specifikací ze stránek výrobce měla mít hmotnost 320 gramů. I když jde o velmi silnou trhavinu, jen 640 gramů nemůže způsobit nějaké významné škody. Výjimkou by byly situace, kdy by se sebevražedným dronem podařil zasáhnout sklad munice nebo paliva. Otázkou samozřejmě zůstává, jak tyto drony Ukrajina na větší vzdálenost ovládá, zda mají navádění prostřednictvím GPS, nebo jsou stále v dosahu řídícího signálu a útok s nimi provede lidský operátor.

Článek Ukrajinci používají výkonnou plastickou trhavinu z Británie. Oproti Rusku mají výhodu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Granátomet RPG-7 je jednoduchý a účinný

Reaktivní protitankový granátomet RPG-7 je již hodně starý systém, do výzbroje se dostal v roce 1961. Tvoří ho vlastně odpalovací trubice, do níž se zasouvá raketově poháněný granát. Po jeho odpálení běží pohon několik sekund, granát je stabilizován výklopnými křidélky. Zbraň se dostala do výzbroje desítek států, pro svoji jednoduchost bývá často používána i různými povstalci. Její hlavní municí jsou kumulativní náboje, ale postupem času vznikly i další druhy.

Jedním z nich jsou granáty OG-7B určené na boj s pěchotou. Mají ráži jen 40 milimetrů, nemají tedy charakteristický baňatý tvar vystupující z odpalovací trubice jako u většiny používané munice do RPG-7. Jde o explozivní munici schopnou v místě dopadu vytvořit mrak střepin. S přesným mířením lze tento typ granátu odpálit do vzdálenosti 170 metrů, ale při střelbě obloukem je granát schopen doletět až na kilometrovou vzdálenost.

Bulharský granát tvoří mnoho úlomků

Ukrajina má podle všeho k dispozici bulharský derivát této protipěchotní munice označovaný jako OGi-7MA. Ve své třídě je považovaná za absolutní špičku, je schopná v místě dopadu vytvořit mrak skládající se z 1 250 střepin. Podle dostupných údajů se zdá, že tyto granáty ukrajinská armáda měla k dispozici již v roce 2019, kdy bulharskou munici nakoupila prostřednictvím polského dodavatele.

Bulharsko má velmi silný zbrojní průmysl vyrábějící munici do zbraní sovětského typu a OGi-7MA nejsou jediné granáty do RPG-7 z Bulharska ve válce, Ukrajinci používají i bulharské RTB-7MA. V tomto případě jde o termobarickou munici určenou hlavně proti pěchotě, ale ukryté v zákopech nebo různých bunkrech. Konstrukce nespoléhá na výbuch explozivní hlavice a střepiny, ale na účinek zapáleného mraku hořlaviny, vytvářející nejen velký žár, ale i silný podtlak trhající vnitřní orgány člověka.

Článek Speciální munice dokáže proměnit protitankový granátomet RPG-7 ve velmi účinnou zbraň v boji proti pěchotě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Střelu s neomezeným dosahem nikdo jiný nemá

O samotné střele se toho oficiálně ví jen velmi málo, ale patří do šestice strategických zbraní, na jejichž existenci a vývoj v roce 2018 upozornil ruský prezident Vladimir Putin. Jedná se o střelu disponující jaderným pohonem, což znamená, že má teoreticky neomezený dolet. Může být osazena jadernou hlavicí a podle Ruska je zkonstruovaná tak, aby se dokázala vyhnout protiraketové obraně. Podobnou zbraň nejspíše nikdo nemá, alespoň představitelé USA tvrdí, že ani nepředpokládají, že by ji jejich země v nejbližší době vyvinula.

Na Burevestniku je samozřejmě nejpozoruhodnější jeho pohon, ale není přesně známo, na jakém principu funguje. Mohlo by se jednat o jaderný náporový motor. Podle některých spekulací malý jaderný reaktor nasává vzduch, ten pak ohřívá a tryskou jej vypuzuje pryč. Vzduch zároveň slouží k chlazení reaktoru. Ale samotné jádro reaktoru nepřijde se vzduchem do přímého styku, neměl by tedy být příliš radioaktivní. Na druhou stranu by v budoucnu mohla tato radioaktivita sloužit k navádění protizbraní.

Motor má střele dodat rychlost těsně pod hranicí zvuku. Burevestnik by měl být střelou s plochou dráhou letu, pohybovat by se tedy měl jen několik desítek metrů nad zemským povrchem, ale mohl by občas vystoupat, aby si prohlédl terén. Díky svému neomezenému dosahu by se střela doslova mohla potulovat ve vzduchu a v případě potřeby by ji velení nasměrovalo na cíl. Rusku by to dávalo možnost zaútočit i v okamžiku, kdy by mělo zničená odpalovací sila mezikontinentálních balistických raket.

Rozměry Burevestniku jsou velká záhada

Spekuluje se i o tom, jak je vlastně Burevestnik velký. Některé zprávy tvrdí, že s posilovacím motorem sloužícím ke startu je střela dlouhá 12 metrů a po jeho odhození 9,5 metru. Jiné zdroje uvádějí, že je velikostně srovnatelná se střelou Ch-101, ale další zpráva tvrdí, že je až dvojnásobná. Vývoj Burevestniku nebyl pro Rusko jednoduchý. Při testu střely v srpnu 2019 poblíž Severodvinska pokus selhal a minimálně 5 vědců přišlo o život. Mnohé měřicí stanice v zahraničí poté naměřily zvýšenou radioaktivitu, což může svědčit o selhání pohonu.

Není jasné, co Rusko myslí schopnostmi vyhnout se protiraketové obraně, protože podzvuková rychlost nic takového nezajišťuje. Ruské střely Ch-101 třeba ukrajinská obrana umí likvidovat v relativně vysokých počtech. V USA nyní údajně připravují novou smlouvu o omezení jaderných zbraní, jejíž součástí by mohlo být i omezení podobného druhu nosičů. Samozřejmě jen v případě, že i Rusko by takovou smlouvu podepsalo.

Článek Rusko spoléhá na řízenou střelu Burevestnik s neomezeným doletem, jaderným motorem a jadernou hlavicí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Armáda chtěla náhradu plamenometů

Konstrukce raketometu TOS-1 pochází ještě z doby Sovětského svazu, kdy si armáda přála zbraň nahrazující plamenomet. Nevýhodou plamenometu bylo, že měl dosah maximálně desítky metrů, což bylo pro obsluhu velmi riskantní. S pomocí nového systému armáda chtěla ničit dobře zakopané a opevněné jednotky, na které by nestačila palba dělostřelectva, na delší vzdálenost. Nakonec zvítězila myšlenka salvového raketometu vyzbrojeného těžkými raketami s termobarickou hlavicí.

Termobarické zbraně fungují zcela jinak než klasické s explozivní hlavicí. Jejich obsahem je silně hořlavá směs. V cíli ji zbraň v prvním kroku rozptýlí do aerosolového oblaku a ten poté malým výbuchem zapálí. Vše uvnitř plamenů samozřejmě shoří, ale prudké hoření vyvolá v okolí i silný podtlak, jehož účinky doslova trhají na kusy vnitřní lidské orgány. Proti účinku podtlaku se není možné ukrýt, proto je použití termobarických zbraní v zastavěné oblasti považováno za válečný zločin. Ale ruská armáda je zde přesto nasazuje.

Záběry ze zničení raketometu TOS v okolí ukrajinského města Vuhledar jasně dokazují, co se stane, pokud je systém zasažen. Raketomet vzplane vysokým plamenem a následně vybuchují rakety naplněné hořlavou látkou. Šance tříčlenné osádky na přežití je v tu chvíli téměř nulová. Raketomet je sice umístěný na podvozku tanku T-72, aby byl co nejvíce odolný, ale zásahu protitankovou zbraní nebo dělostřeleckým granátem není samozřejmě schopen odolat.

Raketomet TOS-1 má malý dostřel

Nevýhodou raketometu TOS-1 je jeho malý dosah, střely z něho většinou doletí maximálně do vzdálenosti 5 kilometrů, musí se tedy přiblížit k cíli, i když modernizovaná verze TOS-1A už má dosah 10 kilometrů. Pokud je raketomet blízko fronty, je i v dostřelu moderních protitankových zbraní, jako jsou střely FGM-148 Javelin nebo Stugna-P. U Vuhledaru, kde byl raketomet zničen, mají mnoho ruských obrněnců na svědomí i miny.

Raketomet TOS-1 má odpalovač na 30 střel, modernizovaná verze pak na 24 raket ráže 220 milimetrů. Protože systém používá tankový podvozek, má velmi dobrou mobilitu i v těžkém terénu, i když celková hmotnost zbraně je přes 45 tun. Pohybuje se rychlostí až 60 kilometrů v hodině po silnici a dojezd je 500 kilometrů. Na místo bojů ho vojáci většinou přepravují na vlacích, případně kamionech s návěsem.

Článek Ukrajincům se povedlo zničit termobarický raketomet TOS-1. Jeho výbuch vypadal jako ohňostroj se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ve výzbroji je Palantin jen 4 roky

Systém Palantin je patrně nejmodernější zbraní svého typu ve výzbroji ruské armády a ruská média dokonce opakovaně tvrdí, že nemá ve světě obdobu. Do výzbroje byl zavedený v roce 2019, jde tedy o velmi novou zbraň. Kolik kusů má ruská armáda ve výzbroji, není jisté, ale je jich pravděpodobně jenom několik. Palantin měl být poprvé do bojů na Ukrajině nasazený v létě, pravděpodobně v červnu 2022.

Vojáci ze 128. samostatné horské zakarpatské brigády v únoru 2023 zveřejnili video ukazující zničení systému Palantin přesnou dělostřelbou. S největší pravděpodobností jeho osud zpečetil zásah naváděným dělostřeleckým granátem M982 Excalibur. Právě k ničení takto hodnotných cílů jsou tyto poměrně drahé projektily s dostřelem i přes 50 kilometrů určené. Kde přesně ho dělostřelci zasáhli, není jisté, některé údaje mluví o Chersonské oblasti.

Palantin ruší až na vzdálenost tisíc kilometrů

Co přesně systém Palantin umí, je samozřejmě tajné, dá se vycházet jen z tvrzení ruských médií. Podle nich dokáže potlačit radiokomunikační a elektronické zpravodajské systémy na vzdálenost až 1 000 kilometrů. Měl by být schopen také přesně zaměřit komunikaci nepřítele, rušit jeho celulární schopnosti, tedy systém mobilních telefonů a internetu. Zároveň má zvládat přerušit komunikaci mezi operátorem a drony nebo znemožnit přesné navádění munice.

Některé zdroje tvrdí, že v mnoha oblastech Ukrajina přišla o velké počty dronů, protože ruská armáda účinně používala své systémy elektronického boje. Ve výzbroji jich má celou řadu, Palantin má být tím nejnovějším. Na druhou stranu záběry zničení Palantinu ukazují, že k němu musel dron proniknout a zasáhl ho přesně naváděný projektil. Je to překvapující, protože při cvičeních měla ruská armáda postavení Palantinu běžně chránit několika systémy protivzdušné obrany, aby právě takové situaci zabránila.

Článek Ztráta nového systému elektronického boje Palantin musí Rusko bolet. Rušení komunikace a elektroniky je stále důležitější se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Až poslední letouny Su-57 mají správné motory

Vývoj a výrobu letadel Felon provázelo mnoho komplikací a neuvěřitelně se protahovala. Prototyp poprvé vzlétl již v roce 2010, ale první sériově vyrobené stroje byly do výzbroje letectva zavedeny až na konci roku 2020. V současné době Rusko disponuje desítkou prototypů a 11 sériově vyrobenými stroji. Nejspíše jen poslední 4 z nich jsou ale ve finální verzi s novými motory a dalším vylepšením, protože předchozí stroje používaly starší upravené agregáty z letounu Suchoj Su-35 Flanker-E.

Jak přesně poroste produkce letadel Su-57, není jasné, ale v letošním roce jich má letectvo dostat 10 dalších. Některé údaje mluví i o 14, do konce příštího roku by jich mohlo být 44 sériově vyrobených plus desítka starých prototypů. I když je nárůst výroby znát, například konkurenčních Lockheed Martin F-35 Lightning II již je kolem 900 a počet se rychle zvyšuje a čínských Chengdu J-20 Mighty Dragon již přes 200. Na tyto počty se nemá ruské letectvo jak dostat.

Ačkoli letounů Su-57 bude stále relativně málo, rozhodně se nevyplatí je podceňovat. V některých oblastech mají velmi dobré parametry. Ačkoli je vždy nutné myslet na to, že se vychází z ruských údajů, které často záměrně přehánějí. Ovšem vylepšený typ letounu s novým motorem bude nejen velmi obratný, ale jeho rychlost by mohla teoreticky dosahovat až Mach 2,4 a měl by mít i o něco větší dostup než dosud uváděných 20 kilometrů.

Letoun Su-57 je silně vyzbrojený

Co je určitě silnou stránkou ruského letadla, je jeho výzbroj. Ve své vnitřní šachtě může nést 6 druhů raket, čímž si zachová schopnost stealth. Je to stejný počet jako u čínského stroje, ale americký F-35 má místo jen pro 4 střely. Ruský letoun požívá i protiletadlové střely R-37M naváděné radarem s dosahem až 400 kilometrů, což je nejvíce na světě. Poslední 4 dodané stroje mají mít údajně schopnost odpalovat i hypersonické střely Kh-47M2 Kinžál určené pro útoky na pozemní cíle, které současná protiraketová obrana nedokáže zastavit.

Ovšem většina odborníků se shoduje, že jsou parametry, v nichž letoun může zaostávat. Jednou je schopnost stealth a dále jeho radary, i když i ty se měly u poslední verze dočkat vylepšení, a dokonce i schopnosti rušit přístroje nepřítele. Ale odhaduje se, že hlavně americký letoun ho v této oblasti a ve sdílení dat předčí. O tom, jaké letadlo je lepší, může ale rozhodnout jen reálný střet. Ovšem v boji se žádné letouny páté generace ještě nikdy nestřetly.

Článek Rusko zrychluje výrobu letounu páté generace Su-57. Za Západem nebo Čínou ale bude stále značně zaostávat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Krasnopol do houfnic měl již Sovětský svaz

Munice Krasnopol není žádná novinka, jelikož ji do výzbroje zavedla v druhé polovině 80. letech již sovětská armáda, ačkoli v té době měla menší dosah než nyní. Jde o munici určenou pro děla ráže 152 milimetrů, jakými jsou třeba samohybné houfnice 2S3 Akatsiya a 2S19 Msta-S nebo tažené 2A65 Msta-B. Protože je má ve výzbroji i Ukrajina, byly zaznamenané případy použití Krasnopolu ukrajinskými dělostřelci proti ruským jednotkám. Existují i varianty nabíjené do děl ráže 155 milimetrů používaných třeba v zemích NATO.

Nejnovější verze Krasnopolu dnes umí zasahovat cíle do vzdálenosti až 25 kilometrů, což je ale mnohem méně než 50 kilometrů u známých amerických granátů M982 Excalibur používaných Ukrajinou. Liší se i systém navádění. U americké munice jde o GPS, a i když Krasnopol pomocně využívá systém GLONASS, jeho hlavním typem navádění je laserové. To znamená, že cíl musí být označen laserovým paprskem. Stará se o to buď pozemní obsluha, nebo mohou být laserové značkovače na dronech, jakým je Orlan 10.

Projektil Krasnopol najde laser mířící na cíl

Když chtějí ruští dělostřelci Krasnopol použít, musí vědět, v jaké oblasti se jejich cíl nachází, a někdo ho zároveň musí označit laserem. Projektil pak ze svého děla vypálí do zadané oblasti a v ní se hledací hlava snaží najít značkovací laser. V okamžiku, kdy ho nalezne, za pomoci 4 vyklápěcích křidélek a 4 stabilizátorů upraví dráhu projektilu. Výhodou je, že pokud laser míří na pohyblivý objekt o rychlosti menší než 36 kilometrů v hodině, je možné zasáhnout i ten. Takovou možnost americký M982 nemá.

Možnost zasahovat pohybující se objekty by mohla být klíčová v boji s tanky, které Západ hodlá v nejbližší době Ukrajině dodat. Bojová hlavice Krasnopolu má hmotnost 11 kilogramů, což je dost na to, aby prorazila pancéřované stropy tanků, jako je M1 Abrams. Ruská média navíc tvrdí, že v roce 2023 by měli mít dělostřelci munice typu Krasnopol mnohem více než v předchozím roce, protože se o její výrobu bude starat koncern Kalašnikov. Navíc Krasnopol není vhodný jen proti tankům, s jeho pomocí lze ničit třeba bunkry či sklady munice.

Článek Přesně naváděnou munici do děl mají nejen Ukrajinci. Rusko se již léta spoléhá na laserem naváděné projektily Krasnopol se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Těžké minomety střílí i 8 kilometrů daleko

Podle dostupných zpráv začala ukrajinská firma Ukroboronprom munici produkovat v jedné z členských zemí NATO a jedním z kandidátů je Česká republika. Prvním druhem munice jsou projektily do těžkých minometů ráže 120 milimetrů. Těžké minomety jsou velmi účinné zbraně s dostřelem kolem 7 až 8 kilometrů, i když existuje i speciální munice s prodlouženým dostřelem, může být i přesně naváděná.

Projektily ráže 120 milimetrů dokáží být nebezpečné pro nekrytou pěchotu do vzdálenosti 50 až 60 metrů od centra exploze, i když střepiny za určitých okolnosti mohou létat až do vzdálenosti 250 metrů. Těžké projektily navíc mohou při přímém zásahu zničit i lehce pancéřovaná vozidla. Ukrajina má ve své výzbroji minomety ráže 120 milimetrů sovětské konstrukce jako 2S12 Sani nebo vlastní konstrukce M120-15 Molot. Z Česka měla dostat i minomet vz. 82 PRAM-L.

Do minometů je k dispozici účinnější munice

V zahraničí ale Ukrajinci vyrábějí i minometnou munici pro středně těžké minomety ráže 82 milimetrů. V tomto případě se jedná již o mnohem lehčí a snadno přepravitelné zbraně. V zahraničí do nich vyráběná munice má dostřel 4,5 kilometru, ačkoli některé typy munice mohou létat ještě dále. Ukroboronprom měl však vyvinout nový a mnohem smrtelnější typ projektilu, který se rozlétne na 2,5krát větší množství střepin než standardní munice. Dokáže být nebezpečný i na více než 15 metrů od centra výbuchu.

Ve výzbroji mají ukrajinští vojáci vysoké počty středních minometů v mnoha provedeních. Na bojišti je tak vidět například sovětský 2B14 Podnos nebo domácí KBA-48M. Pro někoho může být překvapením i používání íránských minometů HM-19, protože Írán je spojencem Ruska. Ve skutečnosti nikdy zbraně na Ukrajinu nedodal, jde o Američany zabavený kontraband pašovaný Íránci od Jemenu. Takto zabavené zbraně Spojené státy předávají Ukrajině.

Článek Ukrajina přišla s novou, ještě nebezpečnější, minometnou municí. Vyrábět by se mohla v Česku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hlasitý zvuk může i bolet

Jedním typem nesmrtících a často používaných zbraní jsou systémy využívající zvuk. Lidský organismus, respektive lidské uši, dokáže snést jen určitou míru hluku, vyšší hodnoty způsobují bolest a ještě vyšší mohou vést k poškození sluchu. Toho využívají zbraně zvané akustické zařízení s dlouhým dosahem známé pod zkratkou LRAD. Většinou zvuk vysílají v kuželu směrem dopředu, ale mohu být i všesměrové.

Podobné zbraně mají ve vybavení policejní jednotky, česká policie v roce 2021 uvedla, že jich vlastní 10. Měla je údajně nasadit třeba při demonstraci proti covidovým opatřením. Většinou se používají k vysílání hlasitých výzev, ale zvuk se dá zesílit i tak, že je lidem velmi nepříjemný až bolestivý. Vybaveny podobnými zařízeními bývají i armády nebo námořnictva. Akustický systém se ukázal velice účinný například při zásazích proti pirátům.

Mikrovlny mohou velmi pálit

Jiný systém známý pod označením ADS využívá podobného principu, jaký je v mikrovlnných troubách. Mikrovlny totiž dokáží rozkmitat molekuly vody a tuku tak, že se začnou ohřívat. Zbraně typu ADS proto vysílají směrové mikrovlny, které rozkmitají molekuly těsně pod lidskou pokožkou. Již při 44 stupních Celsia začíná člověk pociťovat jeho účinky a při 58 stupních může utrpět popáleniny. Bolest podle testů lidé pociťují, pokud jsou takové zbrani vystaveni déle než 3 až 5 sekund.

O tom, že by byla podobná zbraň aktivně nasazena, není zatím žádný záznam. Americká armáda měla systém ADS v Afghánistánu, ale údajně ho nikdy nepoužila. Podobné systémy vyvíjejí a pravděpodobně mají i ozbrojené služky v Rusku a Číně, ale ani zde zatím není důkaz o jejich použití. Například česká policie zařízení podobného typu mít nemá.

Dalším diskutovaným typem jsou řízené energetické zbraně, ale ty jsou pravděpodobně ještě v plenkách. Sovětský svaz měl vyvíjet před lety zbraň na podobném principu nazvanou Lida. Že ale podobné systémy existují, může napovídat případ takzvaného havanského syndromu. Američtí a kanadští diplomaté v kubánské Havaně, ale i jiných státech, byli pravděpodobně vystavení nějakému typu záření z neznámého zařízení. Způsobovalo jim bolesti hlavy a další problémy, zasáhlo více než 200 lidí. Z použití je podezřelé Rusko, ale důkazy neexistují.

Článek „Nesmrtící zbraně“ dokáží velice účinně usměrnit dav a mohou způsobit popáleniny. Některé má i česká policie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kazetovou munici Ukrajina většinou nedostává

Představa, že západoevropské země takové zbraně Ukrajině dodají, je víceméně nemyslitelná a pravděpodobně je ve svých arzenálech nemají. I když například USA by ve skladech takovou munici mít měly, ale třeba střely do raketometů HIMARS, ač existují i v podobě kazetové munice, byly Ukrajině dodány jen ve verzi nekazetové. Ale záběry na sociálních sítích ukazují, že Ukrajinci mají a používají například izraelské minometné kazetové granáty M971.

Kazetová munice je speciálním druhem munice, která nemá klasickou výbušnou hlavici. Místo ní obsahuje kontejner s takzvanou submunicí. Kontejner se nad cílem otevře a submunici doslova rozhodí na velikou plochu. Submunice může být klasicky výbušná, ale i protipancéřová, zápalná nebo jiného typu. Problémem je, že některé kusy často neexplodovaly a zůstávaly nebezpečné léta po konfliktu. Proto vznikla v roce 2008 Dublinská úmluva zakazující tento typ munice. Ale Rusko ani Ukrajina ji nikdy nepodepsaly a nemusí se jí řídit.

Pravdou zůstává, že i přes skandál v podobě ukrajinské žádosti je to především Rusko, které v konfliktu na Ukrajině tento tento typ munice velmi často používá. Vystřeluje ji například z těžkých salvových raketometů Tornádo či Smerč. Podle organizace Human Rights Watch ruské jednotky tuto munici použily i při odstřelování měst jako Charkov, Kramatorsk a Derhači, což si vyžádalo i oběti mezi civilisty.

Bílý fosfor vytvoří děsivý hořící déšť

Fosforová munice je jiným druhem kontroverzní zbraně a její použití není zakázané, ale podle mezinárodního výkladu odporuje ženevským konvencím v případě, že je použita v zastavěných oblastech. Jde o zbraně, jejichž hlavní složkou je bílý fosfor. Je nejen jedovatý, ale na vzduchu je samovznětlivý. Munice, případně letecké pumy jím naplněné se v cíli rozletí a celé okolí pak doslova zasype hořící déšť.

Exploze fosforové munice jsou velmi specifické a videa z Ukrajiny dokazují, že Rusko tento druh munice použilo, a to i v zastavěných oblastech. Lidé zasažení hořícím bílým fosforem většinou utrpí velmi silné popáleniny. Hořící fosfor je takřka nemožné uhasit, například polití vodou je absolutně neúčinné, a i když zhasne, po přístupu ke vzduchu znovu vzplane. Pomocí je jen vyříznutí zasažené tkáně, navíc popáleniny fosforem se velmi obtížně hojí.

Článek Ukrajina požádala o zakázanou kazetovou a fosforovou munici. Rusko ji využívá poměrně často se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Během útoku Ukrajinci zničili všechny drony

Dokazuje to například útok v noci na 26. ledna 2023. Rusko mělo do útoku vyslat 24 sebevražedných dronů. Ukrajinská armáda posléze uvedla, že všechny sestřelila, což ještě před několika měsíci nedokázala. Informace o tom, že se opravdu všechny stroje podařilo zničit, samozřejmě nelze ověřit, ale nesporným faktem zůstává, že škody páchané íránskými drony v ruských službách jsou dnes spíše marginální.

Ukrajina a její spojenci ze Západu si po útocích v létě 2022 uvědomili, jak jsou drony nebezpečné, a začali hledat cesty, jak se proti nim bránit. První bylo posílení schopností Ukrajiny drony na obloze identifikovat. Nejsou tak velké jako klasická letadla nebo řízené střely, a navíc létají poměrně nízko. Ovšem větším problémem bylo, jak je zničit. Používání drahých protiletadlových střel nebo letadel se ukázalo jako ne příliš efektivní, a především velmi drahé. Drony také často útočily v okamžiku útoků řízenými střelami.

Jednou z nejlepších zbraní se nakonec ukázalo klasické protiletadlové dělostřelectvo vybavené rychlopalnými kanony. Opravdovou hvězdou se staly německé protiletadlové komplety Gepard na tankovém podvozku s dvojicí děl ráže 35 milimetrů a vybavené vlastním radarem. Jejich jediným handicapem je jejich nedostatečný počet a omezené množství munice. Účinná jsou ale i starší protiletadlová děla ZU-23-2, AZP S-60 nebo systém ZSU-23-4 Shilka.

Pomáhá i Viktor z Česka

Ukrajinští obránci začali také používat kulomety DShK vybavené kamerami nebo termovizí a zařízením na řízení palby. Dalším účinným systémem je, a hlavně bude v Česku vyvinutý Viktor, což je dvojice kulometů KPVT ráže 14,5 milimetrů vybavených denním a nočním zaměřováním umístěná na podvozku automobilu Toyota. Prvních 15 zaplatili Češi veřejnou sbírkou, výrobu další stovky i s municí pak uhradí Nizozemí.

Likvidace dronů Shahed 136 není tak obtížná, protože létají maximálně ve výšce stovek metrů rychlostí kolem 185 kilometrů v hodině a jsou dobře slyšet. Pokud je v jejich trase protiletadlová zbraň, lze proti nim s vysokou mírou úspěšnosti zaútočit. Zbraní ale musí být vzhledem k rozloze Ukrajiny velký počet. Rusko a Írán se údajně nyní pokoušejí drony modernizovat a vyrábět je chtějí přímo v Rusku. Měly by být rychlejší a méně nápadné, aby obrana proti nim nebyla tak jednoduchá.

Článek Ukrajinci se naučili bojovat se sebevražednými drony. Během několika hodin jich sestřelili 24 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Munice zbrojovky vyrobí méně, než je třeba

Týká se to především sofistikovaných zbraní, jako jsou raketomety M142 HIMARS a munice do nich nebo protivzdušné systémy NASAMS. Ale problém je i s klasickou dělostřeleckou municí, jejíž spotřeba je enormní. Pro představu ukrajinští dělostřelci vypálí za den kolem 5 tisíc ran, americké zbrojovky ale byly schopné před válkou vyrobit jen 15 tisíc nábojů měsíčně, a i když se výroba zvyšuje, stále je hluboko pod spotřebou. Naštěstí podobný problém může mít i Rusko, jehož vojáci dělostřeleckých nábojů spotřebují mnohem více.

Dobrým příkladem toho, že některé zbraně nejsou a jen tak nebudou, jsou systémy protivzdušné obrany NASAMS. Ukrajina jich má slíbeno 8, ale zatím dostala jen 2. Další je třeba buď odněkud sebrat, nebo vyrobit. V realitě to vypadá tak, že účinným systémem může země bránit jen aglomeraci Kyjeva a jeho okolí, ačkoli by potřebovala obranu i na dalších místech, protože čelí neustávajícím útokům na města a kritickou infrastrukturu. Ale musí počkat, dokud nebudou zbraně k dispozici.

Cíle pro HIMARS schvalují Američané

Problémy mohou být i s raketomety HIMARS a M270. Nejen s jejich výrobou, mimochodem na jejich dodávky je dlouhý pořadník a dodací lhůty se počítají na roky. Problém jsou i rakety GMLRS, protože je jich omezené množství a výroba je náročná. Jedna navíc stojí téměř 4 miliony korun, nelze jich tedy produkovat neomezené množství. Před nedávnem vyšlo najevo, jak Ukrajina se střelami šetří a cíle pro ně si nechává schvalovat od USA. Důvodem bude nejen obava o zneužití zbraní, ale především snaha o co největší efektivitu omezeného počtu střel.

Do problémů se mohou dostat ale i dodávky munice, hlavně dělostřelecké, ale i jiné. I kdyby byly dostatečné kapacity – které momentálně nejsou – dalším limitujícím faktorem jsou potřebné suroviny. Například speciálně upravenou bavlnu používanou v hnacích náplních vyrábí hlavně Čína, která podle všeho dodávky přiškrtila. Zbrojovky vyrábějící pro Ukrajinu tak musí suroviny shánět jinde. Když je seženou, je jejich cena vyšší. V případě pokračování války mohou být výrobní kapacity velkou limitující překážkou vítězství Ukrajiny.

Článek Západní spojenci Ukrajiny mají problém. Tenčí se jim zásoby zbraní a munice, nové tak rychle vyrobit nedokáží se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Po poklesu dovozu čipů jejich počet narostl

Před invazí na Krym a rozpoutání konfliktu na Donbase Rusko dováželo měsíčně čipy v hodnotě kolem 35 milionů dolarů (775 milionů korun) měsíčně. Na konci roku 2022 tato hodnota činila kolem 33 milionů dolarů (665 milionů korun) a předpokládá se, že v roce 2023 bude hodnota na úrovni doby před embargem. Ačkoli po invazi dovoz těchto klíčových součástek klesl skoro na třetinu, Rusku se během roku podařilo obstarat si náhrady.

Největším dodavatelem čipů je dnes Čína, odkud nyní pochází kole 72 procent čipů, proto nemá západní embargo na tyto dodávky vliv. Je samozřejmě otázka, jak kvalitní jsou čínské čipy a na co je lze použít, ale zdá se, že jde o adekvátní náhradu. Další se do Ruska dostávají přeprodejem ze zemí, jako je Turecko, Uzbekistán a další. Podobné to bude i u dalších klíčových položek, jako jsou integrované obvody, polovodiče nebo některé suroviny.

O tom, že se klíčové technologie do Ruska dostávají, svědčí i pokračující výroba moderních zbraní. Ačkoli Rusko vede náročný vojenský konflikt, je schopné do Indie dodávat objednané systémy protivzdušné obrany S-400. Je ovšem pravda, že ztráty těchto systémů jsou na Ukrajině minimální. Do Íránu zase Rusko slíbilo prodat moderní stíhací letouny Suchoj Su-35 Flanker-E a pro svoje ozbrojené síly produkuje i letadla páté generace Suchoj Su-57 Felon. Vyrábí i různé typy naváděných raket vystřelovaných na Ukrajinu.

Mnohé čipy jsou do civilních výrobků i zbraní

Statistická data i poznatky některých expertů naznačují, že Rusko má přístup k mnoha vyspělým technologiím čínského průmyslu. Často jde o věci takzvaného dvojího využití použitelné jak v civilním sektoru, tak v obranném. Čína se tak může tvářit, že Rusku žádné zbraně nedodává, ale ve skutečnosti jeho zbrojní výrobě významně pomáhá. Očividným příkladem mohou být dodávky čínských civilních dronů. Jdou jednoduchou úpravou použít například k průzkumu, případně z nich je možné udělat improvizované sebevražedné drony.

Některé komponenty a součástky směřující z Číny do Ruska jsou jasně vojenského charakteru. Příkladem mohou být navigační zařízení do vrtulníku Mil Mi-17 nebo čínské antény používané do systému RB-531BE pro radioelektronické potlačení radiokomunikačních systémů. Spojené státy v poslední době varují, že by Čína nakonec mohla na Ukrajinu dodávat i zbraně nebo munici, což by na vývoj konfliktu mohlo mít velký vliv.

Článek Rusko dováží téměř stejné množství čipů jako před embargem. Většina z nich je z Číny, ale také se různě přeprodávají se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kinžál není klasická hypersonická zbraň

Ačkoli se o Kinžálu často mluví jako o hypersonické zbrani, není to tak úplně pravda. Ovšem ne z toho důvodu, že by hypersonické rychlosti nedosahovala – může létat rychlostí Mach 10 až 12, což je až 14 700 kilometrů v hodině. Jde o to, že nemá klasickou konstrukci hypersonické zbraně, ale je to spíše upravená balistická raketa odpalovaná z letadel. Balistické rakety běžně hypersonických rychlostí dosahují, ale jako o hypersonických zbraních se o nich nemluví.

Kinžál má mnoho věcí společných s balistickou raketou 9K720 Iskander, která je ovšem odpalovaná z pozemních stanovišť. Existenci nové superzbraně, jak ji často označuje propaganda, Rusko odhalilo v roce 2018, do služby ji zařadilo již údajně rok předtím. Střela má za úkol překonat i tu nejpokročilejší protiraketovou obranu, a to svojí rychlostí a schopností v závěrečné fázi letu manévrovat, ale i obtížnou možností zaměření kvůli vysokou rychlostí vytvářenému plazmovému oblaku.

Střela je zhruba 2 tuny těžká a má hlavici o hmotnosti 500 kilogramů – a může nést i hlavici jadernou. Je odpalována z letadel, konkrétně z upravených nejrychlejších stíhacích letounů světa Mikoyan MiG-31 nebo bombardérů Tupolev Tu-22M. V budoucnu by ji měly nosit i bojové letouny páté generace Suchoj Su-57. V případě odpálení ze stíhačky má dolet kolem 2 000 kilometrů a z bombardéru až 3 000 kilometrů. Přesnost střely má být jeden metr, ale tento údaj není potvrzený a může být o něco nižší.

Kinžálů bude jen malá hrstka

Rusko ale až na několik výjimek, a to hlavně na začátku konfliktu, Kinžály na Ukrajině nepoužilo. Přitom ve velkém ničí její infrastrukturu a mnoho ze střel Ukrajina sestřelí, čehož by v případě Kinžálů schopna nebyla, protože s nimi si neporadí ani americký MIM-104 Patriot. Podle analytiků je hlavním důvodem nedostatek těchto zbraní. Rusko jich podle nejoptimističtějších odhadů vyrobilo maximálně 150, i když přesný počet nikdo nezná.

Protože jich je tak málo, musí si je Rusko doslova šetřit pro případ mnohem horšího konfliktu, než je invaze na Ukrajinu, především pro případ střetu se zeměmi NATO. Pokud by je vyplýtvalo na Ukrajině, jeden ze svých strašáků vůči Západu by ztratilo, což je pozice, do které se nechce dostat. Používá je tedy hlavně tak, že nechává startovat letouny s Kinžály v podvěsu, ale nevystřeluje je a drží své oponenty v nejistotě. Tato situace bude trvat, dokud se proti Kinžálu nenajde obrana, ovšem hotová bude nejdříve v řádu let.

Článek Rusko má ve výzbroji hypersonické střely Kinžál. Ale až na výjimky je na Ukrajině nepoužívá a nejspíš ani nebude se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dodávka zbraní je v rozporu s neutralitou

To je pravděpodobně případ Španělska, které by mělo mít ve výzbroji 92 těchto děl, některá dokonce modernizovaná a vybavená radarem. Když je chtělo vyvézt, potřebovalo souhlas Švýcarska, protože zde se děla vyráběla a vyžadují to švýcarské zákony. S odvoláním na neutralitu ale Švýcaři souhlas nedali, podobně jako třeba u munice pro německé systémy Gepard. Ty jsou mimochodem od Oerlikon GDF odvozené.

Nejde o žádnou zbrojní novinku, protože společnost Oerlikon Conraves, dnes jde o součást německého koncernu Rheinmetall, zbraň vyvinula na konci 50. let, do výzbroje pak byla zavedena v roce 1963. Jde o systém vybavený dvěma hlavněmi ráže 35 milimetrů. Každá z nich dokáže vychrlit 550 ran za minutu, tedy jeden systém vystřelí na svůj cíl až 1 100 projektilů za minutu. V reálné situaci méně, protože v zásobnících není více než 280 nábojů a střílejí se většinou ve velmi krátkých dávkách.

Oerlikon zvládne cíle do 4 kilometrů

Hmotnost celého kompletu je 6,7 tuny a obsluhují ho 3 vojáci. Pozdější verze byly vybaveny radarem a pokročilým řízením palby, což jejich efektivitu velmi zvětšilo, ale dají se zaměřovat i manuálně. Dokáží zasahovat cíle až do výšky 4 kilometrů, typicky nízko letící letadla, vrtulníky, drony, ale i řízené střely. Existuje několik druhů munice jako vysoce výbušná a zápalná, protipancéřová nebo munice obsahující malé wolframové kuličky používaná hlavně proti různým raketám.

Většina munice do podobného typu zbraní se vyrábí ve Švýcarsku, což byl problém u německých systémů Gepard, do nichž je nutné používat munici z Norska, ale té není tolik. Švýcarsko zatím svůj postoj nezměnilo, i když podle průzkumů je tomu veřejnost v zemi spíše nakloněna. Někteří politici se snaží najít i kličku v zákonech, například v případě tanků Leopard 2 vyrobených ve Švýcarsku. Navrhují je prodat za symbolickou cenu Polsku, Slovensku či Česku. Ty by mohly poslat své Leopardy 2 z Německa na Ukrajinu a využít švýcarské pro sebe.

Článek Protiletadlová děla Oerlikon GDF by Ukrajině pomohla hlavně proti dronům. Ovšem spojenci je do boje poslat nesmějí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

BMP-3 existuje v mnoha verzích

Vozidlo BMP-3 bylo do výzbroje sovětské armády zařazené již v roce 1987. Jeho konstruktéři použili několik neobvyklých, ale ne vždy šťastných řešení. Každopádně postavili obrněné vozidlo na pásovém podvozku, které patří k nejsilněji vyzbrojeným na světě. Během více než třech desítek let prošla BMP-3 mnoha úpravami a existují v řadě verzí. Poslední začala do výzbroje ruské armády přicházet na konci roku 2022.

Jejím charakteristickým znakem je výrazně zvýšená ochrana. Vozidlo je na mnoha místech vybaveno takzvanými slat mřížemi. Jejich úlohou je ochrana proti střelám s kumulativní hlavicí. Přivedou ji k výbuchu až několik desítek centimetrů před samotným pancířem, a oslabí tak její sílu. Fungují hlavně proti slabším netandemovým hlavicím. Vozidlo má na sobě i bloky reaktivního pancéřování Kaktus také proti kumulativním hlavicím a boční přídavné plechy, což poskytuje ochranu i proti střelám z těžkého kulometu.

Přidání ochrany mělo navýšit hmotnost vozidla, místo původních 18,7 tuny má v nové podobě vážit 22,2 tuny. Je otázka, jak se to projevuje na jeho pohyblivosti a maximální rychlosti až 72 kilometrů v hodině a zda mu po navýšení hmotnosti zůstala schopnost plavby. Kromě toho by měla být vozidla vybavena i rušicím systémem Štora-1 působícím hlavně na laserem naváděné zbraně a laserové dálkoměry.

Nová věž BMP-3 má dva kanony

V nové verzi BMP-3 zůstává zachována i její silná výzbroj, ale místo klasické věže je vybavena dálkově ovládaným modulem s digitálním systémem řízení palby. Osazen je nízkorychlostním dělem ráže 100 milimetrů spolu s rychlopalným kanonem ráže 30 milimetrů. Tato kombinace zbraní osádce umožňuje vést boj proti silněji pancéřovaným vozidlům či proti pěchotě. Zároveň je doplněna i kulometem ráže 7,62 milimetru.

BMP-3 má obecně nezvyklou konstrukci s motorem umístěným v zadní části vozidla. Má tříčlennou osádku a může nést výsadek 7 vojáků, kdy dva sedí vpředu a zbylých pět v zadní části. Podle některých expertů to není příliš efektivní hlavně při rychlém sesedání výsadku. Vzhledem k tomu, že Rusko pravděpodobně v nejbližších letech nezačne vyrábět nová bojová vozidla pěchoty na základě konceptu tanku T-14 Armata, dá se předpokládat, že BMP-3 zůstane ještě dlouho oporou jeho obrněných sil.

Článek Ruské bojové vozidlo pěchoty BMP-3 získalo silnější ochranu. Důvodem jsou zkušenosti z Ukrajiny, kde má ztráty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Strojů F-16 je dost, ale mají různé schopnosti

Letadel F-16 je v různých západních zemích i v USA relativní dostatek, bylo jich vyrobeno již téměř 5 tisíc. Problémem letounu je, že jeho první verze vstoupily do služby již v roce 1978. Letadlo je mimořádně flexibilní a pohyblivé, unese relativně velkou zátěž výzbroje a má levný provoz, proto je stále oblíbené. Ovšem pravdou je, že starší verze mají svá omezení a například ruským Suchoj Su-35S Flanker-E, natož strojům páté generace Suchoj Su-57 Felon by prostě nebyly rovnocenným soupeřem.

Výjimkou je ale modernizovaná verze F-16V, což je vlastně naprosto odlišné letadlo. Lockheed Martin ji vyvinul právě proto, aby byla v následujících letech konkurenceschopná proti těm nejmodernějším strojům čtvrté generace. Základ letounu zůstává stejný, mírně vylepšený je motor a vše má výrazně prodlouženou životnost. Je tedy 15,06 metru dlouhý a má rozpětí křídel 9,96 metru. Jeden motor je schopen stroji udělit rychlost až Mach 2,05.

Ovšem něco jiného je už vnitřní vybavení nové verze Viperu. Viditelnou změnou je radar APG-83 typu AESA. Má mnohem pokročilejší schopnosti než starší radary typu PESA. Například ruské letectvo má radary AESA jen na svých několika letounech Su-57 a bude je montovat do modernizované verze Su-35SM. Jiný je i kokpit stroje, pilot má nově k dispozici digitální displeje. Letoun dostal i výkonnější počítače nebo soupravu pro elektronický boj nazvanou Viper Shield.

Letouny F-16 nosí flexibilní výzbroj

Předností F-16 vždy byla schopnost nést celou škálu zbraní, modernizovaná verze V umožňuje používat všechny nejmodernější typy. Základem výzbroje je rychlopalný rotační kanon ráže 20 milimetrů a schopnost nést téměř 8 tun zbraní a dalšího vybavení na 11 závěsných bodech. Ty může tvořit široká škála střel vzduch-vzduch, raket určených pro útoky na pozemní, radarové nebo námořní cíle. Letoun nosí i různé typy pum včetně přesně naváděných.

Lockheed Martin Vipery staví v novém závodě v Greenville a avizoval, že je zde schopen navýšit výrobu. Pravdou ale zůstává, že na nejnovější verzi F-16 je docela dlouhá fronta. Jedním z velkých odběratelů je Tchaj-wan, ale mezi zájemce patří i země NATO, například Slovensko. To na své objednané letouny stále čeká a po vyřazení svých MiG-29 jeho prostor chrání české a polské letectvo. Je tedy otázka, kolik moderních letounů by byl výrobce vlastně schopen Ukrajině dodat a kdo by musel ještě déle čekat.

Článek Výrobce stíhaček F-16 je na Ukrajinu připraven dodat jejich nejmodernější verzi. Americká vláda tomu ale není nakloněna se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Věž houfnice Zuzana 2 je na podvozku Tatra

Konstrukce se v mnohém inspiruje původní houfnicí DANA. Jde tedy o věžový dělostřelecký systém umístěný na podvozku nákladního automobilu. V tomto případě jde o český podvozek Tatra 815 8×8 s pancéřovanou kabinou pro osádku chránící proti střelbě z ručních zbraní a dělostřeleckým střepinám. Houfnice je vybavena automatickým nabíjením, i když v případě nouze může obsluha použít i nabíjení manuální.

Zuzana 2 využívá moderní dělo ráže 155 milimetrů o délce hlavně 52 ráží, což jsou hodnoty shodné s těmi nejmodernějšími houfnicemi zavedenými ve výzbroji zemí NATO. Maximální dostřel zbraně s běžnou municí je 41 kilometrů, s raketově poháněnou pak 51,5 kilometru. V zásobníku automatického nabíjení je 40 projektilů a potřebné hnací náplně pro ně. Dělo je schopné střílet rychlostí až 6 ran za minutu, v případě manuálního nabíjení 2 rány za minutu.

Zuzana 2 je mimořádně přesná

Houfnice Zuzana 2 je vybavena moderním systémem řízení palby umožňujícím vysokou přesnost. Je také schopná střílet ve speciálním módu, kdy jsou projektily odpálené pod různými úhly a na místo dopadnou v jednom okamžiku. Systém se také testuje, aby byl schopen vystřelovat přesně naváděnou munici typu Vulcano od společnosti Leonardo umožňující zaměření buď za pomoci GPS, nebo laserového paprsku, což by ještě posílilo schopnosti zbraně.

Dělostřelecký systém Zuzana 2 je ve výzbroji slovenské armády, ta si objednala 25 kusů, v soutěži české armády ale neuspěl. Nejméně 8 kusů houfnic pak Slovensko již poslalo na Ukrajinu. Dalších 16 houfnic by KONŠTRUKTA měla pro Ukrajinu vyrobit, jejich produkci by mělo uhradit Německo, Dánsko a Norsko. Na základě velmi pozitivních zkušeností z boje nyní Ukrajina se Slovenskem jedná o objednávce dalších 11 kusů. Podle dostupných údajů v bojích ukrajinská armáda již minimálně jednu Zuzanu 2 ztratila.

Článek Slovenská samohybná houfnice Zuzana 2 navázala na československou DANA. Ukrajina jich teď chce dalších 11 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

SSSR chtěl vrtulník menší než Mi-24

Sovětský svaz měl od 70. let bitevní vrtulník Mil Mi-24 Hind, ale vlastně se nejednalo o klasický bitevní stroj, protože v něm byl i prostor pro přepravu výsadku, což ale znamenalo nárust velikosti. Proto konstruktéři začali uvažovat o novém stroji s menší velikostí, pracovat na něm začali v roce 1980. Zcela se myšlenky přepravního prostoru nezbavili, značně ho však zredukovali. Sloužit měl ne pro výsadek, ale pro záchranu sestřelených pilotů. Dovnitř se vtěsnají maximálně 3 osoby.

Vývoj probíhal celá 80. léta. V SSSR a později v Rusku pracovala dále konkurenční společnost Kamov na helikoptéře Kamov Ka-50, později Ka-52 a převládal názor, že Mi-28 nebude konkurenceschopný. Mil ale nakonec v 90. letech přišel s lepší verzí N a ta byla po dlouhých peripetiích v roce 2006 zařazena do výzbroje. V roce 2016 pak začaly státní zkoušky další modernizované verze NV s novými motory, vyšší rychlostí, moderním radarem nebo vylepšeným řízením palby.

Vrtulník Mi-28 je i přes zmenšení poměrně robustní stroj. Je přes 17 metrů dlouhý a jeho prázdná hmotnost dosahuje 8,59 tuny. Pohání ho dvojice motorů a dosahuje rychlosti 320 kilometrů v hodině, dosah stroje je 435 kilometrů a vystoupá do výšky 5 700 metrů. Má štíhlý trup, aby bylo obtížné ho zasáhnout, a relativně silné pancéřování kokpitu i velmi odolné rotory. Osádku tvoří pilot a operátor starající se o zaměřování zbraní.

Vrtulník Mi-28 nese 16 protitankových střel

Právě zbraně mají být další silnou stránkou vrtulníku. Má v přídi dělo Shipunov 2A42 ráže 30 milimetrů se zásobou 250 nábojů. Jeho hlavní protitankovou zbraní je ale 16 protitankových radiově řízených střel 9M120 Ataka. Jde o ruský ekvivalent amerických střel AGM-114 Hellfire. Jejich dosah je u nových verzí 8 až 10 kilometrů a mají tandemovou hlavici se schopností prorazit pancíř o síle 800 milimetrů RHAe. Kromě toho může vrtulník nést i různé typy neřízených střel či přídavné kanony.

Helikoptéry Mi-28NV mají bezesporu schopnost tanky včetně západních zničit. Ovšem podle dostupných údajů přesnost střel Ataka na vzdálenost delší než 4 kilometry výrazně klesá, vrtulníky se tedy musí přiblížit relativně blízko. Tím se ale budou vystavovat nebezpečí sestřelení, protože ukrajinští vojáci jsou vybaveni vysokým počtem protiletadlových přenosných systémů MANPADS, jako je FIM-92 Stinger. Proti vrtulníkům jsou vysoce efektivní a Ukrajině se již řadu Mi-28 nebo Ka-52 podařilo sestřelit.

Článek Ruské kladivo na tanky má být vrtulník Mi-28NT. Schopnost ničit je má, Ukrajincům jde ale přímo na ránu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vozidlo odolné proti minám turečtí vojáci potřebují

Turecko se již dlouhá léta snaží být ve většině zbrojních segmentů nezávislé na jiných dodavatelích a v projektu MRAP Kirpi se mu to rozhodně podařilo. Společnost BMC ho představila kolem roku 2008. Tureckým ozbrojeným silám často operujícím proti Kurdům a v posledních letech i na severu Sýrie, kde se mohou setkat se střelbou z ručních zbraní a nástražnými výbušninami a minami, projekt odolného MRAP velmi vyhovoval. Některá vozidla mívají i slat mříže proti kumulativním hlavicím.

Kirpi má podobně jako jiná vozidla tohoto typu podvozek ve tvaru V, což znamená, že případný výbuch miny nebo nastražené výbušniny karoserie odkloní mimo kabinu, kde se nachází osádka. Vozidlo sice může být poškozené, ale lidé uvnitř explozi přečkají. Obrněná karoserie jim navíc poskytuje ochranu proti palbě ručních zbraní. Do vozidla se vejde 13 až 15 cestujících, ale existují i varianty v podobě sanitky a další.

Kirpi je v menší a větší variantě

Existují dva základní typy vozidel Kirpi, a to krátká na podvozku 4×4 a dlouhá s podvozkem 6×6. První je 6 metrů dlouhá, druhá má délku necelých 7,1 metru. Hmotnost podle velikosti, ale i pancéřování dosahuje kolem 20 tun. Rychlost vozidla na silnici může být až 100 kilometrů v hodině, při úsporné jízdě může vozidlo na plnou nádrž urazit až tisíc kilometrů. Na jeho střeše bývá umístěn lehký nebo těžký kulomet, je možné sem instalovat i dálkově ovládanou stanici s některou z těchto zbraní.

Kirpi za sebou mají několik bojových konfliktů. Turecko je nasadilo například ve střetech s Kurdy nebo při invazi na severu Sýrie. Několik vozidel dostaly i libyjské síly podporované Tureckem ve zdejší občanské válce, další má třeba Tunisko. Kolem 200 jich získala Ukrajina, určitě jich už minimálně 50 obdržela a další jsou na cestě. Zajímavé je, že ukořistěný Kirpi si nechala i ruská armáda, jen ho přelakovala a namalovala na něj identifikační V.

Článek Turecká obrněná vozidla Kirpi slaví úspěch nejen na domácí půdě. Kvalitní MRAP se osvědčil třeba v bojích na Ukrajině se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Systém IRIS-T SLM asi chrání Kyjev

Na Ukrajině měl být první systém IRIS-T SLM nasazený již v říjnu 2022 a zapojil se i do likvidace dalších ruských útoků. Ukrajinská strana dokonce hlásila, že je stoprocentně úspěšný. Kde je přesně rozmístěný, není známo, předpokládá se ale, že v okolí hlavního města Kyjeva. Zatím se objevila jediná fotografie, umístění z ní samozřejmě nejde lokalizovat. Podle kamufláže se jedná o zbraň původně určenou pro Egypt. Země si ho objednala v roce 2017 a nyní souhlasila s opožděním dodávek, aby je bylo možné poslat na Ukrajinu.

Základem systému jsou střely IRIS-T původně určené pro bojová letadla. Německo spolu s dalšími zeměmi je začalo vyvíjet v 90. letech jako alternativu k americkým AIM-9 Sidewinder. Konstruktéři se snažili sestrojit střelu s možností provádět i náročné manévry a s infračerveným vyhledáváním extrémně odolným proti různým protiopatřením. Střela byla do výzbroje zavedena v roce 2005 a ukázala se jako mimořádně účinná.

Když už existovala tato účinná technologie, začala německá společnost Diehl Defense na jejím základě vyvíjet i pozemní systém. Základem jsou střely IRIS-T, ale s posíleným raketovým motorem a radarovým naváděním k cíli. V závěrečné fázi navádění převezme její neobyčejně kvalitní infračervený vyhledávač a explozi zajistí radarová přibližující pojistka. Rychlost střely je kolem Mach 3, umí zasahovat proti letadlům, dronům, vrtulníkům, řízeným střelám a údajně i proti některým balistickým raketám.

Baterie může řídit všechny své střely

Jedna baterie IRIS-T SLM obsahuje tři odpalovací vozidla, většinou nákladní automobily MAN s osmi raketami. Také je zde velitelské vozidlo řídící palbu baterie, je schopné řídit odpal všech střel najednou. Systém obsahuje radar s dosahem až 250 kilometrů, ale lze ho integrovat i do dalších radarových sítí. Dosah střel je 40 kilometrů do dálky a 20 kilometrů do výšky.

Existuje i verze IRIS-T SLS krátkého dosahu, její střely mohou zasahovat cíle do vzdálenosti 12 kilometrů, ve vývoji je i systém SLX, jeho dosah by měl být 80 kilometrů do dálky a 30 kilometrů do výšky. Na Ukrajině se podle dostupných zpráv střely dokázaly vypořádat i s nejmodernějšími ruskými naváděnými střelami Ch-101 odpalovanými z bombardérů a Kalibr vystřelovanými z lodí nebo ponorek.

Článek Ukrajina nasadila systém protivzdušné obrany IRIS-T SLM. Dokáže nebe ochránit před mnoha hrozbami se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Systém založený na střelách pro lodě

Systém SAMP/T nebyl vyvinutý samostatně, ale až na základě zkušenosti se střelami Aster 15 a Aster 30 zkonstruovanými na počátku 21. století. Tyto francouzsko-italské střely jsou určeny hlavně pro plavidla námořnictva jako jejich protivzdušná obrana. Používají se nejen na sestřelování letadel, dronů nebo vrtulníků, ale účinné jsou i proti nadzvukovým protilodním střelám nebo dalším hrozbám. Jsou tak kvalitní, že kromě Itálie a Francie se je rozhodla pořídit i Velká Británie a další země.

Proto se země tyto osvědčené střely rozhodly použít i v systému, v němž by se daly odpalovat ze země. V roce 2011 nakonec zavedly do výzbroje systém nazvaný SAMP/T založený na střelách Aster 30 vybavených posilovačem. To umožnilo zasahovat cíle až do vzdálenosti 120 kilometrů a výšky 25 kilometrů, ale záleží i na typu právě zaměřeného cíle.

Systém prokázal schopnost zasáhnout nepřátelská letadla, různé střely včetně střel s plochou dráhou letu, protiradarových střel, a dokonce i taktických balistických raket. Proti dvěma zmíněným zbraním je SAMP/T účinný jen do vzdálenosti 15 kilometrů. Hlavice střely má hmotnost 15 až 20 kilometrů, je schopná zničit letouny a střely jakékoli velikosti. Naváděna je prostřednictvím radaru, na konci letu pak aktivním elektromagnetickým vyhledávačem.

Neobyčejně rychlé střely

Střely jsou velmi účinné, protože dosahují vysoké rychlosti až Mach 4,5, a to už 2,5 sekundy po startu. Jde o velmi vítanou schopnost, protože to umožňuje zasahovat i velmi rychlé protilodní střely, jako jsou Ch-22 používané Ruskem k útokům na ukrajinské pozemní cíle. Ukrajina zatím tuto schopnost postrádá.

Pokud je systém vybaven radarem dlouhého dosahu Thales GM400, je schopen detekovat cíle do vzdálenosti až 400 kilometrů. Jedna baterie má kromě radarů 4 odpalovací vozidla, každé s 8 střelami, ta mohou být umístěna až 25 kilometrů od radaru. Kromě toho je zde velitelské a řídicí vozidlo, ze kterého proudí pokyny k odpalování a zaměřování. Dále bývá baterie vybavena nabíjecími vozidly s jeřábem.

Článek Na Ukrajinu míří italsko-francouzský SAMP/T. Výrazně zlepší možnosti její protivzdušné obrany se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

O typu tanku není pochyb

Záběry dostupné na internetu ukazují, jak se po zásahu projektilem z AT4 z tanku stojícího na cestě kouří a je viditelně poškozený, ačkoli samotný zásah vidět není. Že se jedná o nejmodernější tank ve výzbroji ruské armády dokazuje nejen jeho tvar, ale také použití speciální krycí plachty Nakidka snižující radarovou signaturu stroje a také jeho tepelné vyzařování. Má to snižovat šance na jeho zaměření a lokalizování.

Ovšem něco takového u švédské AT4 – Ukrajina jich měla ze Švédska a dalších zemí dostat tisíce kusů – rozhodně neplatí. Jedná se totiž o relativně primitivní zbraň s obyčejnými mechanickými mířidly, i když je možné k ní připojit systém nočního vidění. Vzhledem k tomu, že záběry pocházejí ze dne, je jisté, že obsluha raketometu se spoléhala jen na zrak. Projektil z AT4 může doletět do vzdálenosti až 2 100 metrů, ale efektivně se používá na vzdálenost 300 až 400 metrů.

Je vlastně záhadou, jak mohla tato protipancéřová zbraň tank jako Proryv zničit. Hmotnost AT4 je 6,7 kg, u modernizovaných verzí 8 kilogramů. Jen pro představu moderní americký Javelin i s odpalovačem váží přes 22 kilogramů. AT4 má kumulativní hlavici o hmotnosti 440 gramů. Nejmodernější typy by měly být schopny překonat pancíř o síle maximálně 600 milimetrů RHAe. Raketomety jsou tak účinné proti bojovým vozidlům pěchoty či obrněným vozidlům, ale na tanky v mnoha případech nestačí.

T90M má mít silnou ochranu

Zvláště na tank, jakým má být T-90M Proryv. Jeho základní ochranu poskytuje kompozitní pancíř s deklarovanou sílou 650 až 850 milimetrů RHAe proti kumulativním hlavicím. Navíc je na tanku namontovaná reaktivní ochrana typu Relikt, což je nejmodernější verze ruské reaktivní ochrany. S předchozím typem Kontakt-5 měl T-90 odolat kumulativním hlavicím s průrazností až 1 500 milimetrů RHAe a Relikt má mít ještě lepší parametry.

Jak přesně mohla relativně slabá zbraň moderní stroj zničit, je tedy záhadou, ale mohlo se jednat i o opravdu šťastnou ránu do nějakého slabého místa. Pro Rusko jde o citelnou ztrátu, protože podle relevantních údajů ztratilo na Ukrajině kolem 1 500 tanků, Ukrajina dokonce udává dvojnásobné počty. Cena jednoho T-90M je kolem 110 milionů korun. I přes to, že se ruské zbrojovky snaží starší verze na tento typ modernizovat, nemá nejmodernějších strojů Rusko rozhodně nazbyt.

Článek Nejmodernější ruský tank může zničit levná švédská zbraň AT-4. Papírově by ho přitom měla maximálně škrábnout se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Více než půlstoletí výroby střel

Střelu Python-5 její výrobce, společnost Rafael, představil v roce 2003. Jde o poslední stupeň dlouhé řady střel s infračerveným naváděním, do jejichž vývoje se Izraelci pustili již na konci 50. let. První byla Shafrir-1, ale nedosahovala velkých výsledků. Ovšem její nástupce Shafrir-2 si v jomkipurské válce v roce 1973 připsal 89 sestřelených strojů. Vývoj tak po úspěchu pokračoval dalšími generacemi.

Nejnovější verze je v mnoha ohledech lepší než její předchůdci. Jedná se o raketu o hmotnosti 105 kilogramů a délce 3,1 metru. Má 11 kilogramů těžkou hlavici, což je dostatečné na zničení zasaženého letadla. Je určena na ničení cílů v přímé viditelnosti, její dosah je kolem 20 kilometrů. Během letu se dokáže pohybovat rychlostí Mach 4, což je zhruba dvojnásobek rychlosti většiny současných bojových letadel, a provádět i prudké manévry.

Zaměřené letadlo má malou šanci vyváznout

Pilot stroje vyzbrojeného Python-5 ji může odpálit v jakémkoli směru, tedy například i na letoun nacházející se za jeho strojem. Střela je vybavena pokročilým elektrooptickým a infračerveným vyhledávačem mimořádně odolným proti různým protiopatřením, jako jsou například vystřelované světlice. Proto má po zaměření cíle velikou šanci na úspěch. Izraelské letectvo již opakovaně střelu použilo, hlavně proti dronům.

Střela může samozřejmě spolupracovat s letadly ve výzbroji izraelského letectva, což jsou například General Dynamics F-16 Fighting Falcon, McDonnell Douglas F-15 Eagle a pravděpodobně i Lockheed Martin F-35 Lightning II. Ale byla upravena například i pro použití na letounech ruského původu. Modifikace střely je využívána také jako jedna z možných raket v systému protivzdušné obrany SPYDER objednaném i českou armádou.

Článek Izrael pro svoje letectvo vyvinul moderní protiletadlovou střelu. Její nejnovější generace se řadí ke světové špičce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rusko se torpédem snaží zastrašovat

Kdy přesně začali ruští konstruktéři na podobné zbrani pracovat, není jasné, ale první zmínky o její existenci pocházejí z roku 2015. List papíru s informacemi o zbrani se měl náhodně objevit v ruské televizi během projevu Vladimira Putina, což byl podle všeho vypočítaný kalkul s cílem na její existenci upozornit. Jedná se totiž o zbraň narušující klasickou jadernou triádu a jejím úkolem je zastrašovat soupeře, protože proti ní dnes nejspíše neexistuje protizbraň. Jedná se jednoznačně o zbraň hromadného ničení a může napáchat obrovské škody.

Poseidon je největší torpédo na světě, možná by se dal i označit za robotickou miniponorku či dron. Odhaduje se, že jeho délka je kolem 24 metrů a šířka asi 2 metry. Pohon by mu měl zajišťovat speciální plynem chlazený jaderný reaktor, což znamená, že má teoreticky neomezený dosah. Odhaduje se, že je schopný se ponořit do hloubky až 1 kilometr a dosahovat rychlosti až 100 uzlů. V podstatě by to znamenalo, že ho je možné odpálit kdekoli na světě a nakonec se dostane k cíli.

Poseidon by měl disponovat jadernou hlavicí o síle až 2 megatuny, jde tedy o nový typ jaderné bomby. Teoreticky by tedy mohl zničit třeba město na pobřeží, ale zbraň by měla svým výbuchem hlavně vyvolat obří vlnu tsunami, která by poté zničila rozsáhlé pobřežní oblasti. Samozřejmě ničivý by byl třeba i v případě, když by explodoval v blízkosti svazu letadlové lodě.

Poseidon odpaluje upravená ponorka

Rusko má speciální ponorku s názvem Belgorod zkonstruovanou tak, aby byla nosičem torpéd Poseidon. Jedná se o upravené plavidlo třídy Oskar II původně vyzbrojené řízenými střelami. Ovšem jejich odpalovače byly dle všeho odstraněny. Ponorka by tak naopak měla být schopna nést až 6 Poseidonů. Má jaderný pohon, její dosah je tak limitován jen zásobami potravin pro 110 členů posádky, což jsou 3 až 4 měsíce.

Belgorod vstoupil do služby v létě 2022 a na podzim se údajně měl ztratit z radarů NATO, i když to samozřejmě neznamená, že například americké námořnictvo neví, kde se nacházel. Běžně totiž ruské ponorky sleduje, a to i tajně. Právě na této plavbě údajně Poseidon otestoval. Ovšem jedná se jen o informace převzaté z ruských médií, lze tedy jen spekulovat, co je pravda a co například jen šíření možné propagandy.

Článek Ztracená ruská ponorka procházela testováním. Má jaderná torpéda způsobující tsunami, soupeře má především strašit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vysoká ochrana tureckého transportéru

Čím turecké vozidlo zaujme, je výška 4 metry i s bojovým modulem, což není málo – dost to bude transportér demaskovat. Ale osádce 3 vojáků a 9tičlennému výsadku poskytuje zhruba stejně prostoru jako ukrajinský protějšek, důvodem je ochrana. Má podlahu do tvaru V, což slouží k odklánění výbuchů min a nástražných náloží. Vůbec na ochranu se zde dbá, protože transportér je obložen vyměnitelnými keramickými pláty. Jeho hmotnost se odhaduje na 30 tun, neznamená to však nižší mobilitu.

Rychlost je stejná jako u ukrajinského protějšku – 110 kilometrů v hodině, ten je ale vysoký jen 2,8 metru. Uvnitř je stejně početná osádka, jenom výsadek má o jednoho vojáka méně, ale i s přídavnou ochranou váží jen kolem 23 tun. Ovšem protiminovou ochranu zajišťuje jen na plochou podlahu přidaná pancéřová deska, což není tak účinné. Moderní keramické vyměnitelné moduly transportér postrádá, ačkoli je ukrajinský průmysl dokáže vyrobit. Ale na rozdíl od tureckého protějšku je schopen plavby.

Výzbroj transportérů je měnitelná

Nutno dodat, že vzhledem ke geografii Turecka by byla u Altuğu tato schopnost asi nadbytečná. Na nedávné výstavě Saha v Istanbulu byl transportér představen s dálkově ovládanou věží s kulomety 12,7 a 7,62 milimetrů. Ovšem existuje i verze vyzbrojená rychlopalným kanonem ráže 35 milimetrů a na platformu lze namontovat i modul s dělem ráže 105 milimetrů. Ovšem velmi užitečné je odklánění tepla motoru a vybavení detektorem laserového ozáření, akustickým detektorem střel a aktivní ochranou.

O něčem takovém si může osádka ukrajinského transportéru nechat jenom zdát, takže bezesporu je v této oblasti stále co dohánět. Každopádně výzbroj nové verze BTR-4 je velmi silná, tvoří ji rychlopalné dělo ráže 30 milimetrů a koaxiální kulomet ráže 7,62 milimetrů. Doplněna je 4 řízenými protitankovými střelami. Je možné 2 střely nahradit i granátometem ráže 30 milimetrů. Existuje i modul s dělem ráže 120 milimetrů, které dokáže vozidlo proměnit ve stíhač tanků.

Článek Srovnání obrněných transportérů Altug a BTR-4MV1: Mají zcela odlišnou koncepci, ukrajinský za tureckým zaostává se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velmi dobrá ochrana a pohyblivost

Obrněný automobil Senator je nová konstrukce, z výrobních linek začal sjíždět v roce 2018. Je velmi dobře chráněný, protože jeho pancíř má odolat střelám z kulometu ráže 12,7 milimetru. Navíc byl postaven tak, aby zvládl absorbovat i výbuch protipěchotních min nebo nálože podobného ekvivalentu. Pro ukrajinské ozbrojené síly je to důležité, protože rozsáhlá území země jsou nyní zaminovaná.

Vozidlo je 5,94 metru dlouhé a 2,34 metru široké, jeho hmotnost dosahuje osmi tun. Přesto má být schopné se pohybovat rychlostí přes 100 kilometrů v hodině. Jeho výhodou je malý poloměr otáčení, což mu v kombinaci s vysokou rychlostí dává mimořádnou pohyblivost. Podle Ukrajinců je lepší než u podobných domácích či zahraničních vozidel, která mají k dispozici. Je vybaveno i klimatizací, odolá zbraním hromadného ničení a má systémy na detekci radiace či bojových látek.

Ve vozidle bude místo pro náklad

Uvnitř vozidla je místo až pro 12 plně vyzbrojených vojáků. V případě ukrajinské modifikace by uvnitř mělo jezdit 8 plně vyzbrojených pohraničníků. Zbylý prostor by pak měl sloužit k převážení různého nákladu, jako je zásoba munice a podobné věci. Možné je, že zde strážci hranic budou mít uložené například přenosné protitankové a protiletadlové zbraně, protože Ukrajina disponuje díky západním dodávkám velkým množstvím těchto systémů.

Podle dostupných informací měla začít vozidla sloužit na hranicích v Černihivské oblasti. Na začátku byla místem intenzivních bojů, ale ruské síly byly nakonec přinuceny se stáhnout. Oblast hraničí jak s Ruskem, tak s Běloruskem, kde se v poslední době shromáždily některé ruské jednotky. Ukrajinci musí hranici hlídat proti případnému dalšímu útoku nebo možným diverzním akcím.

Článek Ukrajina získala kanadská obrněná vozidla Senator 4×4. V terénu jí dají velkou výhodu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Střely vypálené na Ukrajinu jsou nové

Například Vadim Skibytskyj z ukrajinské GRU tvrdí, že některé zbytky střel nalezených po ostřelování Ukrajiny svědčí o jejich nízkém stáří. Byly totiž vyrobené v srpnu 2022, což v podstatě znamená, že z výrobní linky musely být poslány přímo k bojovým jednotkám. Typy střel neupřesnil, ale s největší pravděpodobností se bude jednat o Ch-101 odpalované ze strategických bombardérů nebo střely Kalibr určené pro lodě a ponorky.

Obecně se soudí, že strategické zásoby těchto střel by měly činit kolem 30 procent. Armády běžně využívají starší střely a do skladů umísťují nově vyrobené, protože munice má určitou životnost. Jestliže ale míří na frontu nově vyrobené střely, může to s velkou pravděpodobností svědčit o velkém nedostatku, nebo dokonce o vyčerpání strategických rezerv. Na druhou stranu je jasné, že i přes embargo ruský průmysl nějaké počty nové sofistikované munice vyrobit dokáže a ostřelování Ukrajiny se jen tak nezastaví.

Munice pro těžké raketomety se prý nevyrábí

Nedobrá je nejspíše situace i v oblasti dělostřelecké munice ráže 122 a 152 milimetrů. Svědčí o tom například velký vývoz běloruské munice do Ruska, mluví se i o dodávkách ze Severní Koreji. Rusko údajně shání i munici do těžkých raketometů BM-27 Uragan a BM-30 Smerč. Výroba střel se podle ukrajinské strany ještě nerozeběhla, je proto nutné je sehnat ze zásob možných spojenců, ačkoli tvrzení lze jen těžko ověřit.

Některé indicie svědčí i o nedostatku moderních balistických raket 9K720 Iskander. Rusko je v posledních měsících v podstatě nepoužívá, i když by byly vhodné, protože proti balistickým střelám Ukrajina zatím nemá obranu. Analytici ale odhadují, že Rusku zbývá asi jen 120 těchto raket a musí si je držet jako rezervu. Není ale vyloučené, že by mohlo získat některé íránské balistické rakety, o což údajně usiluje. Na druhou stranu se íránský režim údajně tento typ zbraní dodat zdráhá.

Článek Rusku dochází zásoby. Na Ukrajinu létají rakety, které sotva „slezly“ z výrobní linky, a snaží se získat další výbavu od Íránu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Výzkum Japonsko umístilo do Číny

Ačkoli byly biologické zbraně zakázány, Japonsko se ve 30. letech rozhodlo pro jejich testování. Pro tento účel založilo útvar nazvaný Jednotka 731. Nesídlil na japonském území, ale v okrese Pingfang v Harbinu na severovýchodě Číny. To mělo předejít tomu, aby případný únik patogenů zasáhl japonské ostrovy. Především zde byl dostatek lidí, kteří mohli sloužit jako testovací subjekty.

Jednotka, v jejímž čele stál generál Širo Išii, se pokusů na lidech rozhodně neštítila. Podle odhadů je za celou dobu fungování prováděla zhruba u 3 000 jedinců. Většinou se jednalo o Číňany, zločince, partyzány a odbojáře, v několika případech i o spojenecké válečné zajatce. Ale ví se, že pokusy se dělaly i na ženách a dětech včetně novorozeňat. Pro většinu z testovaných obětí to mělo fatální následky.

Lékaři a vojáci na lidech dělali mnohé experimenty. Například je vystavovali různým patogenům, a pak pozorovali jejich reakce. Oběti často podstoupili vivisekci, při které zemřeli, jen aby lékaři zjistili vliv nemocí na lidský organizmus a jednotlivé orgány. Pokusy na lidech se neomezovaly jen na viry a bakterie. Testovaly se i chemické zbraně, dělaly se pokusy s transfuzemi a amputacemi. Nebo se zjišťoval vliv mrazu na lidský organizmus a další.

Zbraně se svrhávaly na čínská města

Jednotka na základě svých experimentů vyvinula konkrétní biologické zbraně. K jejich testování pak posloužila čínská města. Na ně Japonci svrhávali bomby naplněné morem infikovanými blechami. Nebo se různými způsoby snažili vodu a potraviny infikovat nemocemi, jako byl tyfus, paratyfus či cholera. Poté zjišťovali, jaká metoda je nejvíce efektivní a smrtící. Odhaduje se, že takto záměrně rozšířeným nemocem podlehlo přes půl milionu Číňanů.

Na září 1945 Japonsko plánovalo útok s názvem Cherry Blossoms at Night, kdy měly být na města na západním pobřeží USA vypuštěny hydroplány startující z ponorek, jež nesly bomby plné blech nakažených dýmějovým morem. Japonsko však kapitulovalo dříve, než se mohla operace uskutečnit. Po válce Spojenci zločiny spáchané jednotkou z větší části nepotrestali. Jejím členům dali imunitu výměnou za informace, které během svých experimentů získali.

Článek Japonsko za 2. světové války vyvíjelo biologické zbraně. Testovalo je na lidech, záměrně je nasadilo i proti městům se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Patriot se z protiletadlového změnil na protiraketový

Když výrobce, společnost Raytheon, začal Patriot v 70. letech vyvíjet, počítal s jeho nasazením hlavně v úloze protiletadlové obrany, byl tedy určen k útokům proti letadlům. Ovšem později se ukázalo, že je schopen plnit funkci protiraketové obrany proti balistickým raketám, na což se nakonec začal specializovat. Modernizované verze mají schopnosti zásahu proti balistickým střelám vyšší než předchozí, i když jim samozřejmě schopnosti útoku na jiné cíle zůstávají.

Otázkou nyní je, na co budou Patrioty v budoucnu rozmístěné na Ukrajině použity. Deklarovaná hodnota systému má být necelých 50 miliard korun a cena jedné střely se pohybuje kolem 90 milionů korun. Provozování takového systému je tedy velmi drahé. Je pravděpodobně schopen zasáhnout i sebevražedné drony nebo řízené střely. Ovšem cena íránského dronu provozovaného Ruskem je asi 450 tisíc korun a je otázka, jak moc se vyplatí na něj plýtvat superdrahými střelami.

O něco lépe vychází hodnota u řízených střel, ale i ty jsou mnohonásobně levnější, i když dokáží napáchat veliké škody. Jiná by byla situace, pokud by Ukrajinci mířili na ruský bojový letoun, ale Rusko už je řadu měsíců nad Ukrajinu neposílá, nevystřeluje ani balistické střely. V minulosti použilo balistické rakety Iskander, ale těch má dle všech indicií kritický nedostatek. I když by bylo velmi zajímavé v praxi zjistit, jak by si nejúčinnější západní protiraketový systém proti vychvalovanému Iskanderu vedl.

Rusko může získat balistické rakety

Na druhou stranu zůstává stále otevřená možnost, že Rusko se dohodne s Íránem na dodávkách balistických raket, případně že se mu podaří zprovoznit nějaké balistické střely ze sovětských dob. V tom případě by Ukrajina byla proti takovým útokům téměř bezmocná, jediná zbraň omezeně použitelná proti balistickým střelám je SAMP/T. Nejnovější verze Patriotu ale ničí balistické rakety ve výšce až 40 kilometrů. Ostatní systémy se hodí jen proti řízeným střelám, které ale Rusko používá především.

Systém Patriot se na Ukrajině pravděpodobně objeví až za několik měsíců, protože bude nutné nejprve vyškolit ukrajinskou obsluhu a vymyslet, jak ho integrovat do ukrajinské protivzdušné obrany. Je otázka, jakou verzi země dostane, zda půjde o PAC-3 s novým typem radaru a s novými střelami s velmi schopným aktivním radarovým vybavením. Určitě se bude jednat o mimořádnou posilu, ale i Patrioty v minulosti ukázaly, že nejsou schopny stoprocentně zlikvidovat všechny hrozby.

Článek Slíbený systém Patriot Ukrajina dostane až za několik měsíců. Teď je prý zbytečný se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

České houfnice budou na podvozku Tatra

O tom, že jsou houfnice CAESAR kvalitní zbraně mající svoji hodnotu, svědčí právě jejich nasazení v ukrajinském konfliktu, protože je sem v rámci pomoci poslala Francie. Nutno říci, že se v některých detailech budou české zbraňové systémy lišit. Zatímco francouzská armáda, a tedy dnes i ukrajinská, používá děla postavená na podvozku Renault Sherpa 5 6×6, české budou na podvozku 8×8 Tatra 815. Ovšem na stejném podvozku má tyto houfnice například i Dánsko, jde tedy o praxí ozkoušenou kombinaci.

„Tatrovácké“ podvozky jsou také podmíněnou českou účastí na celé zakázce, a čeští vojáci s nimi navíc mají zkušenosti. Zajišťují na kolový podvozek velmi dobrou průchodnost těžkým terénem, vozidlo bude také vybaveno i pancéřovou kabinou chránící osádku před střelbou ručních zbraní a dělostřeleckými střepinami. Dalším českém podílem na zakázce je třeba Retia zajišťující integraci řízení palby a Explosia podílející se na výrobě munice.

Houfnice umí použít i chytrou munici

CAESAR disponuje dělem ráže 155 milimetrů s délkou hlavně 52 ráže. Dokáže odpalovat většinu standardní munice NATO, jeho standardní dostřel je 42 kilometrů. Dělo dokáže během 2 minut zaujmout pozici, vystřelit 6 ran a pozici opět opustit. Na větším podvozku od Tatry je zásoba 36 ran. Během války na Ukrajině byly ve francouzských houfnicích použity i americké přesně naváděné granáty M982 Excalibur, s nimiž obsluha přesně zasahovala cíle na vzdálenost 46 kilometrů.

Hmotnost celého CAESARu na „tatrováckém“ podvozku by měla být více než 30 tun, délka 12,3 metru a šířka 3,8 metru. I tak by měl na silnici dosahovat rychlosti až 100 kilometrů v hodině a v terénu 50 kilometrů v hodině. Dosah je udáván kolem 600 kilometrů na jednu plnou nádrž. CAESAR má standardně 6člennou obsluhu, ale v nouzi na jeho obsluhu stačí 3 vojáci. Během střelby se ale pohybují venku a nejsou tak chráněni pancířem kabiny.

Článek Houfnice CAESAR ukazují na Ukrajině svoji sílu. Česká armáda se jich rozhodla objednat více, než původně chtěla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Houfnice PzH 2000 jsou světová špička

O kvalitách houfnic PzH 2000 asi nelze pochybovat, mají nejen papírové, ale i reálné parametry řadící je mezi světovou špičku. Ze svého děla ráže 155 milimetrů o délce hlavně 52 ráží mohou vystřelit 8 ran za minutu do vzdálenosti až 67 kilometrů, záleží na použitém střelivu. Vyznačují se mimořádnou přesností a vysokou mobilitou. Navíc mohou používat západní přesně naváděnou munici, a to jak proti běžným cílům, tak například tankům.

Zbraň byla postavena tak, aby mnohé vydržela, ale její konstruktéry ani ve snu nenapadlo, jakému zatížení bude čelit na Ukrajině. Zde údajně některé houfnice vypálí až 300 ran za den, což se samozřejmě projevuje na celém systému. Pochopitelné je opotřebení hlavně, a i když jsou speciálně vyrobené, aby vydržely velké zatížení, nestačí to. Chyby začal vykazovat i systém řízení palby a další části.

Zbraně proto potřebují opravy a často velmi náročnou výměnu klíčových dílů. To se ale ukazuje jako obrovský problém, protože německá armáda, největší uživatel těchto houfnic na světě, jich má nedostatek. Vše dokonce svědčí o tom, že její vojáci museli některé houfnice na skladech v minulých letech kanibalizovat, aby udrželi ty aktivní v chodu, protože jim náhradní díly chyběly. Když je teď potřeba velký počet náhradních dílů, jde o obrovský problém.

Nad problémem dílů pro houfnice se zavíraly oči

Velení německé armády na to údajně opakovaně poukazovalo, ale nikdo na to nebral ohled, protože politici zkrátka nepředpokládali vznik konfliktu vysoké intenzity a jeho začátek je prokazatelně zaskočil. Ani rychlá výroba náhradních dílů není jednoduchá, často jde o technologicky vyspělé komponenty náročné na dobu výroby. Zbrojní firmy z dlouhých mírových dob nemají kapacity na takovou masovou výrobu a její navýšení vyžaduje čas, peníze a kvalifikovanou pracovní sílu.

Nedostatek náhradních dílů ohrožuje i fungování servisního centra budovaného na Slovensku. Zde by se měly porouchané zbraně z bojiště servisovat a zase posílat zpět na Ukrajinu, ovšem bez dílů jde jen o sen. Navíc problém se údajně netýká jen houfnic, podobné potíže jsou i se stavem dílů raketometů Mars II, což je upravená verze M270, ty má Ukrajina také. Němci mají údajně i nedostatek dílů k tankům Leopard 2.

Článek Kvůli chybě německého plánování jsou PzH 2000 na Ukrajině téměř nepoužitelné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vozidlo s odpalovači raket z letadel

Na Ukrajině údajně existuje řada dílen zaměřujících se na výrobu různých improvizovaných zbraňových systémů. Většinou využívají toho, co má ukrajinská armáda na skladech případně ukořistila od Rusů nebo odmontovala z nějaké zničené techniky. Je to asi i podobný případ zaznamenané improvizace. Podle zachycených fotografií se zdá, že na vozidle BPM-1, konkrétně velitelské verzi označované jako KsH, jsou namontované dva raketové odpalovače UB-32.

Jde vlastně o kombinaci dvou starých sovětských zbraňových systémů. BMP-1, v Česku známe jeho modifikaci BVP-1, je bojové vozidlo pěchoty navržené v 60. letech. Dnes je již považované za zastaralé, ale v ukrajinském konfliktu se intenzivně využívá. Má pancíř, který posádku i osmičlenný výsadek chrání proti střelám z těžkého kulometu. Vyzbrojeno bývá nízkotlakým dělem ráže 73 milimetrů, kulometem a protitankovými raketami. Je schopno dosahovat rychlosti až 65 kilometrů v hodině.

Dosah bude jen velmi krátký

Naopak UB-32 je raketnice používaná na sovětských typech letadel a vrtulníků. Nabíjí se do ní 32 neřízených raket ráže 57 milimetrů, jejichž hlavice bývá těžká mezi 1 až 2 kilogramy. Nemají velký odstřel, odborníci odhadují, že ze země nedoletí dále než do vzdálenosti 2 kilometrů. S raketami se nedá přesně mířit, ale spoléhá se na hromadnou salvu. Provizorní systém má 64 střel a například proti pěchotě v nekrytém terénu může být taková kombinace neuvěřitelně účinná.

Nutno říci že podobných systém vyrobila Ukrajina více. V minulosti se objevily například záběry malého nákladního vozu s odpalovačem raket S-8 taktéž používaných na letadlech a vrtulnících. Nebo protitankové dělo T-12 Rapira přidělané na pásovém obrněném transportéru MT-LB. Ale raketnice UB-32 sovětští vojáci montovali třeba na tanky již v 80. letech v Afghánistánu. V afrických zemích se zase objevily na korbách nákladních automobilů.

Článek Raketová monstra z bojových vozidel: Nouze naučila Ukrajince vyrábět provizorní zbraně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Systém kupuje například Alžírsko

To ale neznamená, že by s ním neobchodovala, podle posledních novinek ho nyní prodává například Alžírsku. Čína ho již vlastní delší dobu, představen byl v roce 2008. Jde o balistický raketový systém krátkého dosahu určený hlavně na export. Čína o něm však tvrdí, že jde o dělostřelecký raketový systém. To má umožnit obcházet omezení dosahu na 300 kilometrů stanovené dohodami o kontrole raketových technologií.

Systém může nést různé druhy střel, tou nejzajímavější je bezesporu BP-12A. Na odpalovacím vozidle – mělo by se jednat o Wanshan 8×8 – mohou být umístěny celkem dvě střely. Jejich dolet je odhadován až na 400 kilometrů, což je například více než u ATACMS, ale méně než u ruských Iskanderů. Raketa disponuje inerciálním naváděním a pak naváděním prostřednictvím GPS, což by jí mělo umožnit zasahovat cíle s přesností několika metrů. Nese bojovou hlavici o hmotnosti 480 kilogramů.

Střely srovnatelné s HIMARS

Do odpalovače lze nabít i pouzdra s menšími střelami PHL-03, kterých je pak 12. Založeny jsou na ruském systému Smerč a jejich dostřel by mohl být až 120 kilometrů, ale objevily se i zprávy o modernizované verzi s dosahem až 160 kilometrů. Také jsou naváděny prostřednictvím GPS. Teoreticky by se daly srovnat s raketami z amerického systému HIMARS, které jsou však o něco menší. Čínské rakety mají hlavici o hmotnosti 280 kilogramů, ale mohou nést i kazetovou munici nebo termobarické hlavice.

Výhodou čínského systému je skutečnost, že se mnohem snáze udržuje než ruské rakety. Podobně jako u amerických zbraní jsou jeho střely uzavřeny v pouzdru, ve kterém se přepravují i skladují. Vozidlo, na kterém je systém umístěn, je vysoce mobilní a má dojezd 650 kilometrů. Běžně ho doprovází překládací vozidlo s jeřábem, s jehož pomocí se do raketometu nabíjejí nové střely.

Článek Čína nabízí do zahraničí vyspělý systém s balistickými raketami. Konkuruje ruským Iskanderům, ale má být levnější se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Původně sovětská velmi rychlá stíhačka

Rusko v této hrůzostrašné kombinaci využívá dva systémy. Jeden je starý, pochází z dob Sovětského svazu, druhý je naopak velkou novinkou. Starým systémem je MiG-31. Jedná se o nadzvukový stíhací letoun původně určený k tomu, aby raketami vzduch-vzduch dlouhého doletu dokázal zachytit nepřátelské bombardéry a nízko letící řízené střely. K sestřelování ukrajinských letounů měl být opakovaně využit i v bojích na Ukrajině.

Je pokračovatelem nejrychlejšího bojového stíhacího letounu MiG-25, i když jeho rychlost je o něco nižší, konkrétně až Mach 2,83. Ale i to z něho po vyřazení všech MiG-25 z výzbroje letectev světa dělá nejrychlejší bojový letoun současnosti. I přes svůj věk – sériová výroba začala již v roce 1979 – je stále považovaný za cenný stroj s mnoha schopnostmi. Byl také opakovaně modernizován, například verze BM má být více než dvakrát schopnější. Může sloužit třeba i k nesení protiradarových střel.

Jednou z posledních úprav minimálně 10 letounů ve výzbroji ruského letectva byla schopnost odpalu střel Kh-47M2 Kinžál. Takto upravený stroj je označován jako MiG-31K a už není schopen nést protiletadlové střely, ale naopak jediný Kinžál. Do služby tyto střely měly vstoupit v roce 2017 a jsou jednou ze šesti strategických zbraní Ruska. Umožnit mu mají překonat protivzdušnou obranu protivníků a mohou dokonce nést jadernou hlavici o síle až 500 kilotun či konvenční o hmotnosti 500 kilogramů.

Manévry v rychlosti Mach 12

Ačkoli je Kinžál Ruskem označován za hypersonickou zbraň, mnozí odborníci zařazení zpochybňují, i když je schopen dosahovat hypersonické rychlosti Mach 12. Jedná se totiž o upravenou balistickou raketu 9K720 Iskander schopnou odpálení z letadel, konkrétně z MiG-31K nebo Tu-22M3. Pochybnosti o jejím zařazení nijak nezmenšují její nebezpečnost. Dokáže doletět do vzdálenosti 2 až 3 tisíce kilometrů s přesností jednotek metrů. Ve vysoké rychlosti je schopna i úhybných manévrů.

Rusko několikrát Kinžály na Ukrajině nasadilo. Použity byly třeba k bombardování Oděsy a několika dalších cílů. Ovšem ne často, mnozí odborníci soudí, že zásoba těchto střel není veliká. Rusko se ale nevyhnulo ani nepříjemným až trapným situacím. V září měla jedna střela spadnout z MiG-31 a zranit 6 lidí v ruském městě Stavropol. Na začátku října se na základně Belbek na Krymu měl zřítit stíhací letoun nesoucí právě tuto střelu.

Článek Kombinace, kterou Rusko rádo straší svět: Nejrychlejší bojový letoun současnosti s hypersonickou střelou Kinžál se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nahradí zastaralé sovětské houfnice

Práce na vývoji minometu byly zahájeny kolem roku 2006. Motivací Polska bylo především nahradit zastaralé sovětské samohybné houfnice 2S1 Gvozdika ráže 122 milimetrů na úrovni dělostřelectva praporu. Myšlenkou bylo vyvinout univerzální pancéřovou věž umístitelnou na různá obrněná vozidla. Tím by se dal využít například pásový podvozek Gvozdik, ale i kolové podvozky obrněných transportérů. Uvažovalo se i o instalaci věže na starší německá bojová vozidla pěchoty Marder.

Ve věži je umístěný těžký minomet ráže 120 milimetrů a délce hlavně 25 ráží. Je vybaven automatickým nabíječem schopným dosáhnout rychlosti palby až 8 ran za minutu. Věž je pancéřovaná a odolá palbě z ručních zbraní a střepinám z dělostřeleckých granátů ráže 155 milimetrů. Vybavena je termovizní kamerou, laserovým dálkoměrem a moderním systémem řízení palby umožňujícím vysokou přesnost.

Zbraň zvládne různé druhy munice

Minomet dokáže střílet do vzdálenosti až 12 kilometrů, záleží hlavně na použité munici. Polsko vyrábí nejen tříštivé granáty, ale i osvětlovací, případně kouřové. Zbraň ale dokáže vystřelovat i speciální projektily určené k ničení obrněných vozidel a tanků. Ve věži je standardně umístěno 20 granátů, dalších 26 je pak v korbě. Dobíjejí se ručně přes zadní poklop věže. Díky automatizaci stačí k obsluze zbraně a vozidla dva vojáci. Výzbroj je doplněna lehkým kulometem.

Věž byla testována na několika platformách, polská armáda si nakonec v roce 2016 objednala minomety na kolovém podvozku Rosomák, což je v Polsku licenčně vyráběný obrněný transportér Patria. Celý systém je dlouhý 7,7 metru a jeho hmotnost činí 24,5 tuny. Dokáže se pohybovat rychlostí až 80 kilometrů v hodině a dosah je 500 kilometrů. Polsko by mělo mít ve výzbroji minimálně 64 kusů a další má objednané.

Článek Polsko si je vědomé ruského ohrožení. Zkonstruovalo samohybný minomet M120 Rak, který mu dává velké šance se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jde spíše o autonomní dron

Nutno říci, že představě klasického torpéda, jak ho známe, se Poseidon značně vymyká a v mnohém se odlišuje. Tou první odlišností je velikost. Jeho rozměry nejsou přesně známé, ale z dostupných informací, které ruská strana zveřejnila, včetně fotografií a videí, se odhaduje, že je asi 20 metrů dlouhé a má dva metry v průměru. Jeho hmotnost je přibližně 100 tun. Svou velikostí by se spíše dalo označit za malou ponorku nebo ještě přesněji za podvodní autonomní dron.

Co je ale jeho největší odlišností, je jeho pohon. Ten má být jaderný. Poseidon má v sobě zabudovaný malý jaderný reaktor, který pohání jeho pohon typu pum-jet. To znamená, že torpédo má vlastně neomezený dosah a může zasáhnout cíle v libovolné vzdálenosti. Má být schopné se pohybovat rychlostí 70 uzlů, což je zhruba 130 kilometrů v hodině. A může se prý potopit do hloubky až jednoho kilometru.

Torpédo má být osazeno jadernou hlavicí. V minulosti kolovaly informace, že by mohla mít sílu až 100 megatun. Pro představu nejsilnější ozkoušená jaderná puma měla sílu poloviční. Výbuch by pak mohl vyvolat i vlnu tsunami. V současnosti panuje přesvědčení, že hlavice může mít sílu 2 až 4 megatuny. Ta by dokázala zlikvidovat velké pobřežní město a celé jeho okolí, kdyby jej zasáhla. Případně by torpédo mohlo být použito proti letadlovým lodím.

Může jít jen o informační hru

Kolem torpéda panují mnohé dohady a odborníci upozorňují, že ze strany Ruska může jít jen o blufování. Ne, že by torpédo, jehož existence byla oznámena v roce 2015, země nevyvíjela. Spíše se pochybuje o tom, že je hotové. Vývoj měl být ukončen v roce 2019. Vtěsnat reaktor do tak malého plavidla není jednoduché. Mnozí experti jsou dále skeptičtí k tomu, že by bylo bezhlučné, kloní se spíše k opaku. A otazníky zůstávají nad jeho naváděním. Systémy GLONASS nebo GPS pod hladinu moře neproniknou.

Nosiči torpéda by měly být velké ponorky, nejčastěji se zmiňuje K-329 Bělgorod. Ten byl uveden do služby v létě 2022 a vyskytly se i informace, že NATO mělo ztratit jeho lokaci. To v souvislosti s vývojem konfliktu na Ukrajině a ruským naznačovaným vyhrožováním jadernými zbraněmi může vzbuzovat obavy. Už sama informace o možné existenci takového torpéda je totiž zbraní psychologické války. Asi proti němu neexistuje obrana. Ale na jeho použití by se samozřejmě dalo odpovědět klasickým jaderným útokem. Tedy nenarušuje princip jaderného odstrašení.

Článek Ruské atomové torpédo Poseidon vypadá jako superzbraň. O jeho funkčnosti se ale vedou sáhodlouhé debaty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Letoun prý umí vypnout komunikaci

Podle videa, které Rusko zveřejnilo, se vlastně nejedná o úplně novou zbraň, ale značně upravený dron Orlan-10. Ruská armáda jich má veliké množství a využívá je k průzkumu nad bojištěm. Ovšem Moskit má být určen nikoli k průzkumu, ale rušení elektronických systémů ve svém okolí. To by mělo znamenat, že jednotky nepřítele by se měly ocitnout bez komunikace a neměly by jim fungovat další systémy jako GPS, případně terminály Starlink.

Podle ruského tvrzení je schopen rušit komunikaci v okolí 5 kilometrů. Armáda ho údajně již opakovaně použila nad ukrajinským bojištěm. S velkým úspěchem, protože jeho nasazení působí mezi ukrajinskými jednotkami zmatek. Tvrzení nelze ověřit. Skutečností ale zůstává, že o různé rušení komunikace a elektroniky se Rusko na bojišti pokouší a s různými výsledky. Má k tomu řadu systémů. Moskit má být jen jedním z nich. Dron prý dokáže do nepřátelských telefonů posílat SMS, zaměřit zdroje vysílání a navést na ně palbu.

Příbuznost s Orlanem je zřejmá

Skutečnost, že jeho základem je Orlan-10, naznačují i záběry. Je totiž startován z rampy pomocí napnutého lana. Po návratu se na základnu snese na padáku a dosednutí ještě tlumí nafukovací airbag. Není známo, zda je Moskit víceúčelový. Tedy jestli dokáže během letu vést elektronický boj a zároveň sloužit jako průzkumný. Je totiž možné, že sledovací systémy z něho musely být sejmuty, aby unesl hmotnost elektroniky.

Orlan-10 je totiž malý dron, který unese jen zařízení o hmotnosti 6 kilogramů. Jeho maximální vzletová hmotnost je 15 kilogramů. Rušicí systém tedy musí být velmi malý a lehký. Pokud se ho ale podařilo do stroje namontovat, letounek je schopen se nad bojištěm vznášet až 16 hodin. Jeho rychlost je až 150 kilometrů v hodině a jeho řídicí stanice může být ve vzdálenosti až 110 kilometrů. Jedinou záhadou je, proč ruská propaganda, která se vždy ráda chlubí, o systému neinformovala již dříve.

Článek Ruský dron Moskit údajně umí rušit ukrajinskou komunikaci a je velmi úspěšný. Dařilo se ho držet v utajení až doteď se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Trest za nákup ruského S-400

Země, ve které vládne autoritářský prezident Erdogan, se měla stát jedním z uživatelů strojů F-35. Dokonce bylo v plánu, že se bude na jejich konstrukci podílet, tedy vyrábět nějaké díly v Turecku a pravděpodobně zde turecké letouny i kompletovat. Jenže v roce 2020 došlo k rozhodnutí koupit ruský systém protivzdušné obrany S-400. Odmítla americkou nabídku MIM-104 Patriot jako nevýhodnou. Odpověď USA, dlouhodobého spojence Turecka, na sebe nenechala dlouho čekat. Americké stíhačky Ankara nedostane.

Pro turecké letectvo to znamená zásadní problém. Jeho letectvo se opírá především o americké F-16, ovšem jde o starší verze z 80. a začátku 90. let. Navíc má ve výzbroji 48 letitých F-4 Phantom. Pokud chce svoje letecké síly udržet na výši, nutně potřebuje modernější letouny. Pro Turecko je to důležité, jelikož má v regionu několik soupeřů. Prvním je Řecko, země mají dlouhodobě napjaté vztahy. Ideální nejsou ani s Izraelem. Řecko kupuje francouzské Rafale, Izrael má F-35. Turecko má zájmy i v dalších oblastech.

Turecko chce i vlastní motory

Na letadle TF-X začali konstruktéři pracovat v roce 2010, ale velmi pomalu. Americké NE však znamenalo impuls a z letadla se stala rázem priorita. V podstatě to znamenalo, že z plánů na papíře se konečně stala reálná konstrukce. Nová turecká stíhačka by měla být dvoumotorová. Pro prototyp má země nejspíše objednané motory GE F110 pohánějící třeba F-16. Pracuje ale na vlastním agregátu, aby bylo nezávislé.

Stíhací letoun by měl být více než 20 metrů dlouhý. Bude se tak velikostí podobat ruskému Su-57 nebo čínskému J-20, ačkoli Turci ho rádi přirovnávají k F-22. Pravděpodobnější ale je, že konstruují spíše univerzální bojový letoun než čistokrevně stíhací, protože to dává mnohem větší smysl. Rychlost stroje by se měla pohybovat nad Mach 2, možná až Mach 2,5. Dolet je plánovaný na zhruba 3 tisíce kilometrů.

Turecko se tak řadí mezi další země, které chtějí co nejdříve vyrábět letadla páté generace. Dnes to kromě USA zvládá jen Čína a Rusko. V plánu to má Indie a Jižní Korea. Taková konstrukce není jednoduchá, ale pravdou je, že turecký letecký a obecně zbrojní průmysl se v posledních letech nesmírně posunul dopředu. Možná vývoj TF-X nemusí jít tak rychle, jak země chce, a letoun nemusí dosahovat všech kvalit amerických strojů, ale není pochyb, že Turecko má schopnosti ho vyrábět.

Článek Turecko se chce dostat mezi světovou trojku. Usilovně pracuje na stíhačce 5. generace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

SSSR hledalo systém proti střelám

Vývoj systému Tor začal v polovině 70. let v Sovětském svazu. Ten se vždy soustředil na vývoj kvalitních protivzdušných systémů, protože si byl vědom, že jeho letectvo je mnohem slabší než letectva zemí NATO. Hledal systém krátkého dosahu se schopností zasahovat letadla, vrtulníky a řízené střely, dnes i drony, v malých a středních výškách. A také kvalitní zbraň určenou na sestřelování řízených střel AGM-86. Nosily a odpalovaly je americké bombardéry B-52 mimo dosah protiletadlové obrany.

Do výzbroje byl Tor zaveden v roce 1986. Ukázal se jako mimořádně kvalitní systém, navíc byl v dalších letech významně modernizován. Jeho schopnosti se tak zlepšily. Je mimořádně mobilní, protože je umístěn na pásovém podvozku. Umožňuje mu dosahovat rychlosti až 65 kilometrů v hodině. Výhodou je, že svými radary dokáže detekovat cíle i v okamžiku, kdy se hýbe. Pro odpálení střel ale musí zastavit, i když existují pokusy umožnit střelbu i za jízdy. Vyskytují se i varianty na kolovém podvozku.

Zlepšování schopnosti Toru

Radary umístěné na vozidle umožňují odhalit cíle do vzdálenosti až 25 kilometrů. Systém by měl být v jeden okamžik schopen detekovat až 48 cílů. První varianty Tor byly schopné navádět dvojici odpálených střel na jeden cíl. Modernější pak na dva a nejnovější verze jsou údajně schopny v jeden okamžik řídit střely na 4 cíle najednou.

Na jednom vozidle je standardně 8 střel, i když existuje i verze s novými, menšími, ale výkonnějšími střelami 9M338, kterých zde má být 16. Standardně používaná střela 9M330 váží 167 kilogramů, je 3 metry dlouhá a má hlavici o hmotnosti 15 kilogramů. Dosahuje rychlosti až Mach 2,8. Dostřel je 12 kilometrů do dálky a až 10 kilometrů do výšky. Řízena je pomocí radaru a má přibližovací rozněcovač.

Existuje i námořní verze systému 3K95 Kinžál, kterou Rusko umísťuje na plavidla. V poslední době také Rusko na některé lodi na přistávací plochu pro vrtulníky řetězy připoutalo modul Tor, což je vlastně systém bez pásového podvozku. Systémy Tor jsou dnes ve výzbroji více než 15 zemí. Kromě války na Ukrajině byly použity v rusko-gruzínském konfliktu, v Náhorním Karabachu nebo Sýrii.

Článek Rusko poslalo do Běloruska vylepšené kladivo Tor. I po 35 letech dokáže nepřátele zmasakrovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Video může být jen propaganda

Video z výcviku, kde byl tank použit, bylo zveřejněno 20. listopadu 2022. Je otázkou, co znamená. Zda fakt, že se cvičí spolu s vojáky a pak s nimi bude nasazen na Ukrajině. Nebo se může jednat pouze o další propagandistické záběry s Armatou v hlavní roli, které vlastně neznamenají nic. Nasazení na Ukrajině by totiž znamenalo riziko zničení, a tím i ponížení ruského režimu. Ještě horší variantou by bylo zajetí stroje, třeba i poškozeného, kdy by se k němu dostali experti západních států.

T-14 má údajně být nevídaný tank kombinující několik mimořádných schopností. Prvním má být veliká odolnost. Posádka tanku je umístěna ve speciální pancéřované kapsli, která ji chrání. Kromě silného kompozitního pancéřování má být Armata osazen i novým typem reaktivního pancéřování Malachit s lepšími parametry než předchozí varianty ERA, a navíc systémem aktivní ochrany Afghanit určeným k likvidaci přilétajících střel. Tank má být i obtížně zaměřitelný radarem a infračervenými systémy.

Stroj je 10,7 metrů dlouhý a 3,5 metru vysoký. Jeho hmotnost je 55 tun. To je stále výrazně méně, než mají nejnovější typy západních tanků. Je tedy otázka, zda je to dáno menší velikostí, nebo na úkor pancéřování, i když Rusko tvrdí, že má být fenomenální. Stejně tak má být vysoká i rychlost tanku, a to až 80 kilometrů v hodině. Dojezd pak kolem 500 kilometrů. Posádka tanku je tříčlenná.

Dělo s novým typem munice

V bezosádkové věži má být umístěno nové dělo 2A82-1M ráže 125 milimetrů s hladkým vývrtem. Má automatické nabíjení, v zásobníku by mělo být k dispozici 32 granátů. Zbraň byla zkonstruována tak, aby dokázala používat nový typ protitankové munice Vacuum, která má být schopna prorazit i čelní pancíř moderních obrněnců. A také řízené protitankové střely. Perspektivně se počítá s novým dělem ráže 152 milimetrů. Výzbroj tanku pak doplňují kulomety.

Jaká je budoucnost nejnovějšího ruského tanku, je záhadou, protože zprávy se liší. Jedny říkají, že armáda by mohla v roce 2023 dostat 40 strojů. Jiné, zveřejněné v listopadu 2022, uvádí, že státní program, v rámci kterého je Armata vyvíjen, byl zastaven. Každopádně Rusko na některé části tanku, například moderní termovize a další, potřebuje západní komponenty, na které je uvaleno embargo. Tank má být i drahý a je otázka, zda si ho ruská ekonomika za současné situace může dovolit.

Článek Ruský supertank T-14 byl zachycen v bahně na cvičišti. Video podněcuje spekulace o jeho nasazení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obavy o ztrátu schopnosti stealth

Američané mají minimálně dva důvody pro to se na svého spojence z NATO zlobit. Prvním je ztráta lukrativní zakázky, protože protivzdušné systémy jsou drahou záležitostí. Vážnější je skutečnost, že v případě dodání F-35 do Turecka by tyto stroje operovaly v blízkosti moderního ruského systému. Rusko by tak teoreticky mohlo získat data umožňující lepší vyladění S-400 k tomu, aby stealth stroje páté generace uměl dříve zaměřit a lépe sestřelit. Což USA ani další uživatelé nechtějí.

Ruský S-400 je považovaný za jeden z nejlepších systémů protivzdušné obrany na světě. Byl vyvinutý ze staršího S-300 a do výzbroje zařazen kolem roku 2007. Disponuje výkonnými radary schopnými zaměřit cíle do vzdálenosti až 600 kilometrů. Má být schopen útoku na letadla, drony, řízené střely i některé druhy balistických raket. Takovou schopnost má jen několik systémů na světě. I když na Ukrajině se například ukázalo, že proti střelám z raketometů HIMARS je tento systém bezmocný.

Jeho výhodou je skutečnost, že používá více druhů střel. Liší se velikostí i dosahem. Pokud je k dispozici více střel, mohou operátoři vybrat konkrétní, která je ke zničení cíle nejvhodnější. Největší střely mají dosah až 400 kilometrů a zasahují cíle i v extrémně nízkých výškách. Jsou naváděny radarem, ale pokud se ocitnou mimo jeho dosah, mají i vlastní samonaváděcí systém. Turecko má exportní verzi. O těch je známo, že mají některé pokročilé funkce omezeny.

Provozovatelů je ve světě více

Kromě Ruska a Turecka mají S-400 ve výzbroji i další země. Koupila ho Čína, která podle něho pravděpodobně postavila svůj vlastní systém HQ-9. Do výzbroje je zařadilo i Bělorusko a tradiční odběratel ruských zbraní Indie. Rusko mělo systém umístit i v Sýrii. Velký zájem má o něj například Írán. Teoreticky by ho mohl získat za pomoc, kterou nyní Rusku poskytuje.

Pořízení moderního S-400 pro Turecko znamená, že bude muset získat jiná letadla místo původně plánovaných F-35. Jednou z možností jsou méně vyspělé americké F-16 poslední verze vybavené mnoha pokročilými funkcemi. Pokud by je USA nechtěly dodat, prezident Erdogan varoval, že se mohou obrátit třeba na Francii, Velkou Británii či Rusko. V prvním případě měl na mysli francouzské Rafale, v druhém Eurofighter. Ve třetím pravděpodobně ruské Su-57, i když jejich produkce je velmi pomalá.

Článek Turecko zprovoznilo ruský systém protivzdušné obrany S-400. Amerika mu to nedaruje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Využije střely používané běžně letadly

NASAMS je společným dílem norské společnosti Kongsberg a amerického koncernu Raytheon. Práce na něm začaly již na konci 80. let s cílem vytvořit nový systém integrované ochrany, který by byl schopen spolupráce s dalšími částmi protivzdušné obrany. Norská společnost, která s prací začala, měla geniální nápad, který se týká střel odpalovaných systémem. Ten NASAMS od jiných podobných zbraní odlišuje. Využila totiž rakety AIM-120 AMRAAM.

To jsou radarem naváděné střely vzduch-vzduch středního dosahu standardně využívané letectvy západních států. Existují v několika verzích, které se třeba liší dosahem, ale ve výzbroji západních zemí jich je velké množství. Výhodou systému je, že uživatelé nemusí kupovat žádné nové střelivo, ale využijí to, které mají na skladech. V případě tréninku například odpálí střely s končící životností. Nejnovější verze NASAMS navíc umožňuje do odpalovače nabít další standardní střely AIM-9 Sidewinder nebo IRIS-T SLS.

Skvělý proti letadlům a řízeným střelám

Nejnovější verze NASAMS využívají radaru AN/MPQ-64 Sentinel. Jeho dosah je až 120 kilometrů. Ovšem zbraň lze propojit i s dalšími systémy a vzájemně spolupracovat například spojením pomocí datového Link 16. Dokáže to například i s americkým protiraketovým systémem MIM-104 Patriot. Ten umí na rozdíl od NASAMS likvidovat balistické rakety. Naopak norsko-americký systém exceluje ve schopnosti likvidovat letadla, vrtulníky, drony a řízené střely včetně těch v nízkých výškách.

Typická baterie NASAMS se skládá ze 4 jednotek. Každou tvoří 3 odpalovací systémy nejčastěji s 6 střelami. Ale mohou se lišit. Systém existuje ve statické verzi nebo umístěný na různých typech vozidel. Jeho dosah záleží na typu použitých střel. Se standardními AIM-120D je to kolem 30 kilometrů, s verzí ER až 50 kilometrů. Naopak s menšími střelami Sidewinder se dosah pohybuje v řádech několika kilometrů.

Spojené státy slíbily Ukrajině dodat celkem 8 systémů, zatím je zde první várka a ta se velmi osvědčila. O jeho schopnostech svědčí i fakt, že USA ho používají k ochraně svého hlavního města. Jde o jeden z nejvíce žádaných protiletadlových systémů současnosti a dá se očekávat, že po prokázání jeho schopností v boji se zájem ještě zvýší. Ve výzbroji ho má i Finsko, Norsko či Austrálie. Objednalo si ho Maďarsko a nejspíše bude dodán i na Tchaj-wan.

Článek Ruská bezmoc: Systémy NASAMS jsou hrozbou pro vše, co létá. Ukázalo se, že mají 100% úspěšnost se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dlouhý teror ze strany radikálů

Izrael byl dlouhá léta terčem raketových útoků poměrně primitivních neřízených raketových systémů, často vyráběných v obyčejných dílnách. Jedinou obranou proti nim byly kryty, do kterých se museli obyvatelé měst uchylovat. Protiraketovou obranu zvažoval již dlouho, ale nejprve byly úvahy odmítnuty kvůli nedostatečným technologiím a nákladům. Ale technologický pokrok se změnil a v roce 2007 padlo rozhodnutí začít systém budovat. Dodavatelem je společnost Rafael.

Izrael potřeboval kvalitní systém protiraketové obrany, který by byl schopný zachytit především rakety krátkého doletu s dosahem kolem 70 kilometrů a dělostřelecké a minometné granáty. Systém se skládá ze tří částí. Prvním je radar, používá se EL/M-2084. Jde o stejný typ radaru, který v Izraeli zakoupila Česká republika na sledování svého vzdušného prostoru. Je považovaný za jeden z nejlepších na světě.

Systém musí samozřejmě mít i řídicí centrum, ze kterého přicházejí pokyny. Asi nejdůležitější jsou pak samotné protistřely Tamir, jejichž úkolem je ničit přilétající cíle. Ty mají elektrooptické senzory. Jejich hmotnost je 90 kilogramů, rychlost Mach 2,2 a dosah až 70 kilometrů, minimální pak kolem 4 kilometrů. Jsou schopné provádět i velmi prudké manévry. Každá baterie má zhruba 4 odpalovací stanoviště a kolem 20 raket připravených k zásahu.

Velmi vysoká úspěšnost zásahu

V květnu 2021 při největších útocích na Izrael palestinští radikálové odpálili asi 4 300 střel a systém jich kolem 90 procent zneškodnil. Jeho hlavní nevýhodou je cena, protože jedna protistřela Tamir stojí více než 100 tisíc dolarů (2,4 milionu korun). Na druhou stranu pokud rakety nemíří na obydlené oblasti, systém nezasahuje. V případě hromadného odpalu je ho možné i zahltit. Je ale otestovaný a systém si již koupily třeba Spojené státy, Rumunsko a další, případně ho zvažují.

V případě Ukrajiny, i kdyby nakonec izraelská vláda souhlasila, jsou problémem Ruskem nasazované zbraně. Ty jsou jiné než rakety Palestinců a k jejich zneškodnění není Iron Dome stavěný. Hodil by se spíše na některé typy útoků v blízkosti fronty. Například proti raketám, jiným než balistickým, které by mohlo Rusko získat ze Severní Koreje nebo Íránu. Otázkou je, zda by Tamiry stačily na rakety z protivzdušného systému S-300, které Rusko často používá proti pozemním cílům.

Článek Iron Dome by mohl na Ukrajině sehrát významnou roli. Železné monstrum nahání hrůzu už při pohledu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejprve používán jako protiletadlový

Na systému Patriot jeho výrobce, společnost Raytheon, začal pracovat již v 70. letech. Měl nahradit předchozí systémy protivzdušné obrany středního a dlouhého doletu. V prvopočátku byl určený hlavně pro úlohu protiletadlové obrany. Později se začal používat více jako systém protiraketové obrany, který je schopen sestřelovat i balistické rakety dlouhého doletu. To je schopnost, kterou má jen několik systémů na světě.

Do výzbroje amerických ozbrojených sil začal Patriot přicházet kolem roku 1981. Zbraň byla postavena kolem radaru AN/MPQ-53, v pozdějších letech do něj byly integrovány modernější typy radarů. Kromě nich je vybaven řídicím centrem, komunikací včetně stožárových systémů, které vytvářejí integrovanou síť sloužící k řízení. Disponuje i vlastním generátorem, který ho zásobuje elektřinou. Všechny systémy jsou mobilní, aby se daly snadno rozmístit.

Dosah nových raket se výrazně zvýšil

Nejdůležitější částí jsou samotné používané rakety. Ty jsou většinou umístěny na speciálním návěsu, který je možné snadno přemístit na požadovanou pozici. Obsahuje většinou čtyři kanystry se čtyřmi raketami. Střely se postupem doby výrazně měnily. První verze měly dosah 70 kilometrů a byly určené hlavně proti letadlům. Současné verze mají dosah 160 kilometrů, do výšky až 40 kilometrů. Jsou optimalizované proti raketám a méně proti letadlům. Jejich rychlost je přes Mach 4. Hlavice má hmotnost 90 kilogramů.

Opravdovou zkouškou systém prošel ve válce v Perském zálivu. Ví se, že zasahoval proti více než 40 balistickým střelám. O tom, s jakou úspěšností, se stále vedou diskuze, ale ne vždy úspěšný byl. Ovšem od té doby se jeho parametry značně vylepšily. Systém koupila řada amerických spojenců v NATO i mimo něj, jako Japonsko, Izrael a další. Právě Izrael systém úspěšně použil i proti syrským letadlům a několika raketám.

Německo, které je jedním z provozovatelů Patriotu, nabídlo jeho rozmístění v Polsku v reakci na zásah Polska raketou či raketami. Ty dle všeho byly ukrajinské protivzdušné a zasahovaly proti ruské střele. Německý MIM-104 má být umístěn blízko hranic. Je tak tedy možné, že pokud by nějakou ruskou střelu vyhodnotil jako hrozbu pro Polsko, mohl by ji sestřelit ještě nad Ukrajinou. Tím by se vlastně moderní západní systém nepřímo zapojil do války mezi Ukrajinou a Ruskem.

Článek Americké systémy Patriot se pasivně zapojí do války na Ukrajině. Jde pravděpodobně o nejlepší zbraň NATO se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Výzbroj německých fregat

Největším uživatelem této zbraně je německé námořnictvo, které jich objednalo již kolem 100 kusů. Používá je na svých plavidlech především jako zbraň určenou pro protivzdušnou obranu na krátké vzdálenosti. Ale jde s ní útočit i na námořní nebo pozemní cíle. Najít je lze třeba na nejnovějších fregatách třídy Baden-Württemberg. Německé námořnictvo je objednalo i pro své plánované fregaty F126.

Na každé z nich by měly být dva tyto kanony nejnovější verze 4.0. Protože jsou objednána čtyři plavidla, bylo nasmlouváno osm kusů zbraní spolu s možností čtyř dalších v případě stavby dalších dvou fregat. Jde o systém RCWS, tedy dálkově ovládanou zbraňovou stanici vybavenou jedním kanonem ráže 27 milimetrů. Ten dokáže za minutu vychrlit až 1 700 projektilů různého typu.

Vzdušné, ale i námořní a pozemní cíle

Používá se jako protiletadlová zbraň proti hrozbám ve vzduchu vzdáleným 2,5 kilometru. Nejpravděpodobnější využití je tedy proti různým typům dronů, ale samozřejmě i letadlům nebo vrtulníkům. K tomu dělo využívá speciální fragmentační granáty explodující v blízkosti cíle. Dělo je ale také schopno pálit na po vodě se pohybující cíle do vzdálenosti 2,5 kilometrů nebo statické povrchové cíle do 4 kilometrů. Existují pro něj i protipancéřové projektily.

Nejnovější generace tohoto systému má oproti předchozím řadu vylepšení, která mají zajistit větší pravděpodobnost zničení cíle. Na věži tak najdete kameru pro denní použití, infračervená čidla nebo laserový dálkoměr. Umožňuje střelbu jednotlivými ranami, přesně naprogramovanými dávkami, ale i nepřetržitou. Systém by měl být vhodný například i na likvidaci námořních dronů podobného typu, jaké Ukrajina na podzim použila proti ruským lodím v Sevastopolu.

Nové fregaty F126 budou největší válečné lodě, jaké Německo provozovalo od druhé světové války. Jejich délka bude 166 metrů a výtlak 9 900 tun. Budou tedy větší než americké torpédoborce Arleigh Burke. Mají být univerzální se zaměřením na protiponorkový boj. Budou umožňovat i dlouhý pobyt na moři. Vybaveny budou i odpalovacím systémem Mk 41 VLS umožňujícím odpalovat různé druhy střel. První loď by měla být zařazena do výzbroje v roce 2028.

Článek Nejnovější německé fregaty dostanou smrtící vylepšení. Reagují tak na hrozbu dronů na moři se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tank se ve velkém vyváží

Základy T-90 byly položeny již v době Sovětského svazu. I jeho tvar může napovídat, že se jedná o pokračování větve sovětských konstrukcí, do které spadá i T-72 a T-80. I když samozřejmě má celou řadu vylepšení. Tanky původní verze A začaly být zařazovány do výzbroje v roce 1992. Rusko ale jejich exportní verzi S s velkým úspěchem vyváželo. Jejich velkým odběratelem se staly Indie a Alžírsko, ale vyvezeny byly i do dalších zemí. Ukořistěné T-90 nyní proti Rusku nasazuje i Ukrajina.

Tank se svojí konstrukcí drží sovětské školy. Má tedy nízkou siluetu a je výrazně lehčí než západní tanky třetí generace. Jeho hmotnost je 46 tun, modernizovaná verze M je o dvě tuny těžší. Je 9,63 metru dlouhý a 7,78 metru široký. Má tříčlennou posádku bez nabíječe, protože má systém automatického nabíjení. Ten obsahuje největší slabinu sovětských a ruských tanků, a to špatně uloženou munici, která může po zásahu pancíře explodovat a tank i s posádkou totálně zničit. Rychlost stroje je 60 kilometrů v hodině, dojezd až 550 kilometrů.

Snaha o co nejlepší ochranu

Byl postaven tak, aby poskytoval vyšší ochranu než předchozí tanky. Je kvůli tomu vybaven vrstveným kompozitním pancířem, který obsahuje i vrstvy hliníku a plastů. Ten je doplněn reaktivním pancéřováním Kontakt-5. Vybaven je i rušicím systémem Štora-1, který detekuje zaměření laserem používaným mnoha protitankovými zbraněmi a dokáže ho rušit či odpálit kouřové granáty. Nejmodernější verze M má nový typ věže se zesíleným pancéřováním a reaktivní pancéřovaní Relikt proti duálním hlavicím a posilující ochranu proti granátům APFSDS.

Tank je vyzbrojen dělem 2A46 M ráže 125 milimetrů s hladkým vývrtem hlavně. Nejmodernější tanky verze M mají vylepšený model děla, který umožňuje vypalovat nejnovější typy protitankové munice navržené tak, aby mohla překonat pancíř západních tanků. Může odpalovat i řízené protitankové střely Refleks. Tank má navíc koaxiální kulomet ráže 7,62 milimetru a na věži těžký kulomet ráže 12,7 milimetru. Disponuje pokročilým řízením palby, denním a nočním zaměřovačem a termokamerou.

I přes zjevnou snahu o posílení ochrany tanku se na Ukrajině ukázalo, že i nejnovější T-90M jsou zranitelné hlavně protitankovými zbraněmi jako Javelin a NLAW, které útočí na horní části tanků. Nepomohla ani snaha o instalaci mříže nad tankem, ta navíc ztěžovala jeho ukrytí. Rusko tvrdí, že výroba nejnovější verze tanků T-90M pokračuje. Podle mnohých expertů má ale země problém s některými technologiemi, které dovážela a nyní se na ně vztahuje embargo. Zaznamenám byl i pohyb směrem k frontě některých T-90M, jimž chybělo reaktivní pancéřování.

Článek Nejmodernější ruský tank T-90 byl velmi vychvalovaný. Oslnivé výkony na bojišti ovšem nepředvedl, je to spíš propadák se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Střely byly opakovaně vylepšené

Ačkoli Západ dodal na Ukrajinu řadu nejmodernějších přenosných protitankových zbraní, jako jsou NLAW nebo legendární střely Javelin, velmi užitečné jsou i TOW. A to i přesto, že jde o zbraň, která spatřila světlo světa již na konci 60. let a ve výzbroji je od roku 1970. Ovšem její rakety jsou nesmírně silné a spolehlivé, v průběhu let byly navíc modernizované, aby si dokázaly lépe poradit s reaktivním pancířem a měly lepší navádění.

Protože jde o starší typ střely, nejde o systém „vystřel a zapomeň“, jako například u Javelin. To je jeho nevýhoda. Znamená to totiž, že po celou dobu, po kterou střela letí k cíli, musí operátor cíl sledovat – je tedy vystaven nepřátelské palbě. Pokud ale udrží cíl v zaměřovači, je zásah v podstatě jistý. Samotná raketa je totiž naváděna po tenkém drátu. Vlastní systém pak dokáže spočítat polohu zaměřeného cíle a korigovat směr letu střely, která má vzadu speciální infračervený zářič sloužící k její lokalizaci.

Existuje několik variant střel. Buď bývají postaveny přímo na zemi, nebo se montují na vozidla či vrtulníky. Pozemní varianta má stativ, na který se umísťuje odpalovač střel. K němu je pak připojen sledovač sloužící k zaměření. Ten je použitelný jen za denního světla, ale je možné k němu přidat i noční zaměřovač. Nutná je i napájecí baterie. Do odpalovače se pak skládá vlastní zapouzdřená střela, zbraň je tedy opakovatelně použitelná.

Prorazí i velmi silným pancířem

Nejde ale o zbraň, která by se dala nějak snadno přenášet. Většina současných typů střel má hmotnost větší než 20 kilogramů. To je důvod, proč často bývá umísťována na vozidlech typu Humvee a další. Samotná bojová hlavice má kolem 6 kilogramů. Například BGM-71E si díky tomu poradí s reaktivním pancéřováním typu ERA, ale prorazí i pancíř o síle 900 milimetrů RHAe, což je více, než je síla pancéřování sovětských nebo ruských tanků. Často zde zapálí uskladněnou munici a tank doslova vyhoří. Její dolet je 3 750 metrů.

Rakety TOW byly poprvé použity za války ve Vietnamu v roce 1972, kdy byly nasazeny jak ve variantě namontované na vrtulníku, tak té pozemní. Známé je jejich nasazení v občanské válce v Sýrii, kde zničily mnoho tanků vládních sil. Střely se kromě tanků a obrněných vozidel dají použít i proti bunkrům a budovám. V roce 2003 jimi byl zničen dům, ve kterém se ukrývali dva synové Saddáma Husajna. V současné době Ukrajina dostává asi 1 500 těchto střel i vozidla Humvee s nainstalovanými odpalovači.

Článek Rusko nemůže opravit své tanky. TOW je totiž doslova spálí na popel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kazetová munice byla zakázána

Zasáhnout z kanónové houfnice na dlouhou vzdálenost tank první ranou není nic jednoduchého, protože je malý a pohybuje se. U zbraní dalekého dosahu, hlavně raket, se používala submunice, která nad územím rozprostřela až stovky malých pum, z nichž nějaká cíl nakonec našla. Ale podobná munice je nebezpečná, a mnohé země včetně Německa ji označily za zakázanou. Proto se konstruktéři pustili do vývoje munice pro děla, která by tento zákaz neporušovala.

Výsledkem je dělostřelecký granát určený primárně pro německé houfnice PzH 2000 a americké M109, ale měl by být využitelný i v dalších dělostřeleckých systémech používaných v zemích NATO. Umožňuje zasáhnout obrněné cíle na vzdálenost až 27,5 kilometru – záleží i na typu děla, ve kterém se SMArt 155 použije. I tato munice se nakonec rozdělí na dvě menší části, ale to neodporuje zákazu o kazetové munici. Navíc tyto dvě části se v případě, že nenajdou cíl, samy zničí, aby v budoucnu nepředstavovaly hrozbu.

Cíl si munice umí najít sama

Projektil této munice je asi 47 kilogramů těžký. Je z děla vystřelen do oblasti, ve které byla zaznamenána přítomnost nepřátelské obrněné techniky. Nad tímto prostorem se nakonec projektil rozdělí na dvě části. Každá v této chvíli začne samostatně hledat svůj cíl. Jeden projektil je tak teoreticky schopen během jediného výstřelu zničit dvě obrněná vozidla, pokud se v cílové oblasti nacházejí.

Každá z částí má vlastní detekční systém, především infračervený senzor a milimetrový radar. Snáší se k zemi na padáku, na kterém vykonává krouživý pohyb. To jí umožňuje senzory prohledávat kruhový prostor pod sebou. Když zaznamená obrněnce, jeho specifika má naprogramované, ve správné výšce a směru odpálí speciálně tvarovaný projektil k zaměřenému cíli. Tento projektil je schopen prorazit i pancíř tanku. Ten je navíc na střeše obrněných vozidel většinou velmi slabý.

Videa, která se objevují z ukrajinského bojiště, již opakovaně ukázala, že Ukrajina musela tyto protitankové granáty dostat. Na záběrech je totiž vidět kroužící submunice na padáku a poté zásah obrněného vozidla. K používání granátu SMArt 155 měli být ukrajinští dělostřelci vycvičeni během léta v Německu, když se učili používat houfnice PzH 2000.

Článek Ukrajina má navrch: Německá munice SMArt 155 dělá z kanónových houfnic smrtící zbraně, před kterými není úniku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Více než 60 let staré

Po rozpadu Sovětského svazu měla Ukrajina ve skladech veliký počet těchto systémů. Ale z výzbroje je nakonec vyřadila, protože jsou již velmi staré. Původní S-125 začaly být do výzbroje zařazovány již v roce 1961. Ačkoli bývaly modernizované, požadavkům na moderní systémy již neodpovídaly. Ukrajina navíc měla novější systémy, jakými jsou například S-300, které mají mnohem lepší parametry.

Podle informací ze sociálních sítí ale mělo zbýt ve skladech ukrajinské armády minimálně osm odpalovacích zařízení. Je otázka jakého typu, obrázek odpalovacího zařízení na automobilu totiž na Ukrajině pořízený nebyl, ale autenticky vypadá vyfotografovaná střela s nápisem „Sláva Ukrajině“. Odpalovací zařízení S-125 jsou ve statických odpalovačích se dvěma nebo čtyřmi střelami. Případně na nákladním automobilu se dvěma střelami.

Dosah až 35 kilometrů

Střely jsou naváděné pomocí radaru. Byly zkonstruované tak, aby si uměly poradit s cíli, jako jsou letadla, vrtulníky, ale i řízené střely, a to včetně manévrujících a pohybujících se v nižších výškách. Jejich rychlost je až Mach 3,5 a dosah až 35 kilometrů do dálky a 14 kilometrů do výšky. Mají být schopné zasahovat cíle i jen 100 metrů nad zemí. Rakety jsou velké, mají hmotnost 953 kilogramů a bojovou hlavici těžkou 70 kilogramů, která se rozletí na tisíce úlomků.

Systém se dá také spojit s několika typy radarů s dosahem až 200 kilometrů. Existují i různé doplňky systému, které mohou výkony vylepšit. Proti dronům by Něva určitě mohla být účinná, možná i proti řízeným střelám. O tom, že S-125 nemusí patřit do starého železa, svědčí případ z března 1999, kdy byl nad bývalou Jugoslávií touto střelou sestřelen stealth bombardér F-117. Na svém kontě má i stíhačky F-16 a F-4 Phantom. V minulosti měly S-125 na starosti třeba ochranu Brna.

Článek Ukrajina oprašuje několik desetiletí starý protiletadlový systém. Před lety sestřelil stealth bojový letoun, bude však účinný i dnes? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Práce začaly již v roce 2014

Ačkoli je nesporné, že americké letectvo je stále nejsilnější na světě, protože má ve výzbroji hned 2 stíhací letouny páté generace a to v největších počtech, již se připravuje na nový letoun. Hlavně kvůli rostoucí konkurenci z Číny, které zvládla konstrukci letadla J-20 a vyrábí ho v relativně vysokých počtech. Navíc konstruuje další moderní letadla. I proto agentura DARPA začala s přípravami další generace letounu již někdy před osmi lety.

Veškeré přípravy na letoun NGDA, ale i námořní variantu označovanou F/A-XX určenou pro letadlové lodě, jsou obestřeny tajemstvím a lze vycházet jen z několika známých informací. Třeba skutečnost, že letoun by měl do služby začít vstupovat kolem roku 2030. Ačkoli je docela dobře možné, že je tento termín je nereálný, vzhledem k tomu, jak dlouho například trval vývoj letadel F-35.

Řada nových pokročilých technologií

Velkou otázkou také je, jaké letouny bude možné označovat za stroje šesté generace a co by měly umět. Určitě by to měly být schopnosti letounu páté generace tedy stealth, sdílení informací a schopnost pokročilé komunikace. Mluví se ale o dalších věcech, jak je rozsáhlá spolupráce s drony, které by měly ve funkci loajálního wingmana stroje doprovázet. Stíhačky by měly být vybaveny i pokročilou umělou inteligencí a zajistit vzájemnou pokročilou reakci mezi strojem a člověkem.

Dalším pravděpodobným požadavkem bude vybavení motory s proměnným cyklem, které by dokázaly optimalizovat svůj provoz podle daných podmínek. Očekává se také schopnost nést pokročilé zbraně jako střely s velmi dlouhým dosahem a přesností a samozřejmě hypersonické zbraně. Letouny by měly pravděpodobně nosit i energetické zbraně, k čemuž by potřebovaly dostatečný zdroj energie. Vyloučeno není že by tyto zbraně sloužily i jako aktivní ochrana proti přilétajícím střelám.

V USA se ale stále mezi experty vedou debaty, zda je rychlý vývoj stíhacího letounu šesté generace v současné době potřebný. Protože letectvo má stále nad svými soupeři převahu, kterou jen tak neztratí. Ovšem na letadlech šesté generace pracují i Čína a Rusko, i když jeho schopnosti jsou v současnosti diskutabilní. Do pomyslného závodu se ale hlásí i Japonsko, evropské státy a nelze zapomínat na ambice zemí jako je Indie, Jižní Korea nebo třeba Turecko.

Článek Letoun, jaký svět neviděl: Zběsilý závod o stíhačku šesté generace pokračuje, USA na ní pracuje už několik let. Co nový stroj nabídne? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nikdo nepočítá s jadernými bombami

Je pochopitelné, že tím, co USA nikdy nedodají, jsou jaderné zbraně, strategické bombardéry, jaderné ponorky a podobné systémy. Ale existují i konvenční zbraně, nad kterými visí otazník, ačkoli by Ukrajině jistě pomohly. Západní země se je zdráhají dodat, aby nevyprovokovaly Rusko k neadekvátní reakci. Hlavně proto, že má největší jaderný arzenál na světě. Ale existují i jiné, praktické důvody. I když během války už západní vlády opakovaně svoje postoje k některým systémům změnily.

Mnohokrát se mluvilo třeba o stíhacích letounech F-16, kterých je na západě relativně dostatek a oslabenému ukrajinskému letectvu by pomohly. Problém je nejen reakce Ruska, ale i skutečnost, že na ně nejsou ukrajinští piloti trénovaní. I když několikrát probleskly zprávy, že někteří mají na západě tréninkem na tyto stroje procházet, takže překvapení je v dlouhodobém výhledu možné. Ovšem jako pravděpodobnější se jeví spíše dodávky některých MiG-29, které ukrajinští piloti bravurně zvládají.

Modernější tanky by pomohly

Druhou potřebnou zbraní jsou tanky, konkrétně americké Abrams. Těch je v amerických skladech ve starší verzi M1A1 dostatek. Tato verze si skvěle poradila proti sovětským typům tanků v Iráku a na ruské by se velmi hodila. Je zde zase otázka ruské odpovědi. A tak Spojené státy raději financují spolu s Nizozemím opravu a modernizace T-72 v Česku, které pak zamíří na Ukrajinu. Německo zase posílá svoji techniku zemím, které svou starou sovětskou dodaly Ukrajincům. A není tu problém s výcvikem.

Ukrajina by také potřebovala schopnost přesně zasahovat vojenské cíle v hloubi ruského území. To by ztížilo zásobování a bylo by to i adekvátní odpovědí na terorizování ukrajinských měst ruskými útoky. Ačkoli USA a spojenci dodali raketomety HIMARS a M270, dali Ukrajincům jen střely s doletem kolem 80 kilometrů. Taktické rakety ATACMS s dosahem 300 kilometrů nikoli. Existuje obava, že to by bylo pro Rusko překročením červené linie.

Pokud Rusko opravdu nakoupí íránské balistické rakety, jediný systém, který by je účinně zastavil, je MIM-104 Patriot. Pravdou zůstává, že to je jedna z nejcennějších zbraní v západních rukách a není jich ani dostatek. Navíc její obsluha je velmi náročná a vyžadovala by vycvičenou americkou osádku. Poslat vojáky na Ukrajinu ale západní země určitě nechtějí, protože to by se mohlo vykládat jako jejich přímé zapojení do konfliktu.

Článek Zbraně, které Ukrajina chce, ale nejspíš je nikdy nedostane. Západ v čele s USA se je zdráhá z prostého důvodu darovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Walther PPK

Jde o původně policejní zbraň, která byla na trh uvedena již v roce 1935 a vyrábí se dodnes. Slavnou se stala především díky sérii filmů o Jamesovi Bondovi, se kterým je tato pistole neodmyslitelně spojována. Sebevraždu s ní spáchal i nacistický vůdce Adolf Hitler. Nejde o nějakou výrazně výkonnou zbraň, nejčastěji používala náboje ráže 7,65 milimetrů, ale je k dispozici i v jiných rážích. Je ale spolehlivá a díky své malé hmotnosti a velikosti i oblíbená pro skryté nošení. Existuje i mnoho jejích kopií.

AR-15/M-16

Proslulá útočná nebo poloautomatická puška z rukou konstruktéra Eugena Stonera a společnosti Colt. V době války ve Vietnamu se stala standardní zbraní americké armády, která její nástupce používá dodnes, stejně jako mnohé další armády. Hlavně v USA je nesmírně populární v poloautomatickém provedení, prodat se mělo již více než 20 milionů kusů. Jako masově vyráběná zbraň si zahrála v mnoha filmech. Je ale také nechvalně proslulá jako puška, kterou často používají atentátníci při různých masových střelbách třeba na školách.

Smith & Wesson Model 29

Dvojčinný revolver používající náboje .44 Magnum. Při svém uvedení na trh v roce 1955 byl nejvýkonnější ruční zbraní, která se dala koupit. I když v současnosti je již některými jinými zbraněmi a střelivem překonán. Proslavil se především jako zbraň používaná hercem Clintem Eastwoodem ve filmu Drsný Harry a jeho dalších pokračováních. Revolver se vyrábí dodnes a je k dostání ve verzích s různými délkami hlavně. Pro svoji legendární sílu je mezi milovníky zbraní nespornou ikonou.

AK-47 Kalašnikov

Sovětská útočná puška z dílny konstruktéra Michaila Kalašnikova. Do výzbroje sovětské armády začala přicházet v roce 1949. Je označována za nejmasověji rozšířenou vojenskou zbraň na světě, i když mnohdy je zaměňována třeba za své pokračovatele AKM nebo AK-74, které si jsou velmi podobné a používají stejný princip. Na západě se stala známá až řadu let po svém uvedení do výzbroje. Američané měli možnost se s ní masově setkat během války ve Vietnamu. Zjistili, že není tak přesná, ale silná a nesmírně spolehlivá.

Článek Nejslavnější zbraně všech dob: Některé proslavily Bondovky, jiné jsou masově používány dodnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Balistická raketa nese kluzák

Kombinaci obou důležitých systémů má mít Čína hotovou a otestovanou. Funguje vlastně tak, že DF-17 je klasická dvoustupňová balistická raketa na tuhá paliva středního doletu. Je asi 11 metrů dlouhá a 15 tun těžká a je převážena na velkém nákladním vozidle. Její dosah je až 2 500 kilometrů. Od klasických balistických raket se liší tím, že nemá žádné návratové vozidlo, které by se po odpoutání po balistické křivce vracelo k zemi. Ale hypersonický kluzák DF-ZF.

Ten se někdy ve střední části letu rakety uvolní a pokračuje směrem k zemi. Nikoli ale po balistické křivce, vzduchem jakoby klouže a při tom může manévrovat. Má dosahovat rychlosti mezi Mach 5 až 10. Mohl by obsahovat i jadernou hlavici, ale podle všeho má mít konvenční hlavici určenou na ničení plavidel. Je samozřejmě otázkou, jak je zaměřován, protože při hypersonickém letu se předek kluzáku silně zahřívá a klasické zaměřování jako u běžných střel je nemožné, ale i to je technicky řešitelné.

Protistřely nemají šanci

Pro Američany je důležitá a nebezpečná hlavně rychlost tohoto kluzáku a schopnost jeho manévrů. Klasickou balistickou střelu při jejím návratu lze sestřelit, protože lze vypočítat její trajektorii. To ale u hypersonických kluzáků možné není. Proto jsou podle všeho všechny běžně používané střely jako SM-3 či RIM-7, které nesou plavidla amerického námořnictva, nejspíše neúčinné. A je otázka, jak by si vedly na krátkou vzdálenost systémy RIM-116 nebo CIWS. Měly by na reakci jen zlomeček času.

Proti hypersonickým zbraním jsou proto vyvíjeny jiné zbraně. Americké námořnictvo předpokládá, že těmi nejúčinnějšími budou zbraně na bázi laseru. Námořnictvo například nyní testuje systém nazývaný Helios. Lasery mají mnoho výhod. Jejich provoz je velmi levný, vyžaduje jen dostatečnou energii vyprodukovanou lodními systémy. Své cíle také zasahuje rychlostí světla, a pokud nezasáhne, dá se výstřel zopakovat.

Lasery již americké námořnictvo testuje řadu let a některé úspěšně. Ovšem byly nasazovány hlavně proti cílům, jakými jsou drony. Problém s hypersonickými zbraněmi může být i ten, že v podstatě nejde otestovat, jestli je proti nim laser účinný. Běžně používané návnady totiž tak rychle a takovým způsobem jako hypersonické kluzáky nelétají. Každopádně i Američané intenzivně na hypersonických zbraních pracují a nejspíše těch svých v budoucnu budou moci využít i k vyzkoušení obrany.

Článek Američané musí najít protizbraň na čínského zabijáka letadlových lodí. Hypersonický kluzák je dnes nejspíše nezastavitelný se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velký dolet a přesnost

Kompletní označení střel je MGM-140 Army Tactical Missile System, což v překladu znamená taktický raketový systém. Jejich vývoj začal na počátku 80. let. Americké ozbrojené síly chtěly střelu, která by dokázala zasahovat cíle na dlouhé vzdálenosti a s velkou přesností. Výhodou bylo, že se dala odpalovat z raketometu M270. Existovaly varianty s kazetovou municí. V současnosti se používají hlavně rakety s tříštivou hlavicí od hmotnosti 221 kilogramů odvozené od hlavice protilodní střely Harpoon.

V populárních raketometech HIMARS Ukrajina používá 6 raket M30 nebo M31 s dostřelem 80 kilometrů. Jsou ve speciálním pouzdře, které se do raketometu nabije. V pouzdře stejné velikosti je i raketa AMCMS s tím rozdílem, že je zde jenom jedna, protože je větší. HIMARS unese pouzdro jedno, M270 dvě. Střela na délku 4 metry, šířku 610 milimetrů a hmotnost 1 670 kilogramů. Ale především dolet až 300 kilometrů, tedy téměř čtyřnásobek toho, kam jsou schopny doletět střely, které má Ukrajina nyní k dispozici.

ATACMS dosahuje rychlosti Mach 3 a je schopna zasáhnout cíl s udávanou přesností 9 metrů, ale nejnovější verze pravděpodobně ještě s o něco lepší. Sestřelit tuto taktickou balistickou raketu není jednoduché, je totiž poměrně rychlá. Na druhou stranu Rusko disponuje systémy S-400 a S-500, které by toho, alespoň papírově, schopny být měly. Přesto by poskytnutí takových střel poskytlo Ukrajině možnosti, které dnes postrádá.

Ohrožení skladů i mostu na Krym

Asi nejviditelnější by byla schopnost dostřelit na Kerčský most na poloostrov Krym. V dostřelu by byly i základny a sklady zásob na Krymu a dalších oblastech, které jsou dnes za hranicí 80 kilometrů. Ty by byly spolu s velitelskými centry logickými cíli. Protože by je Ukrajina mohla ničit, pro Rusy by to znamenalo nutnost velké zásobovací základny přesunout 300 kilometrů od fronty, což by jim značně komplikovalo zásobování. Již hranice 80 kilometrů pro ně znamenala velké komplikace a pomohla úspěšným ukrajinským ofenzivám.

Problém je, že mnoho takovýchto cílů se nachází na Krymu a na území Ruska. Vzhledem k ruské invazi jsou legitimními vojenskými cíli. Ale mnozí američtí představitelé se obávají reakce Ruska na to, kdyby tyto střely ničili cíle v Rusku. Ukrajina sice nabízí, že by útočila jen na vojenské cíle, dokonce jen na ty schválené USA, které by měly v jejich seznamu právo veta, aby bylo garantováno, že by byly útoky prezentovány jako pomsta za ruské útoky na ukrajinská města. Ale i přes to se zdá, že střely nakonec nedostane.

Článek Fenomenální rakety ATACMS by se Ukrajině nesmírně hodily. Existují ale důvody, proč je USA nemá v plánu darovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neuvěřitelné množství nábojů, ale ne dávkou

Od klasických pistolí se vlastně v mnohém liší. První je samozřejmě kapacita zásobníku, protože aby měla pistole k dispozici na jedno nabití 50 ran, je opravdu pozoruhodné. Standard bývá kolem 15 nábojů a jen některé zbraně mívají více. Ale 50 je hodnota, kterou se většinou nemohou pochlubit ani samopaly nebo útočné pušky. Pozoruhodné je, že pistole je poloautomatická. Střelivo tedy nelze vystřelit v dávce, ale pouze jednotlivých ranách.

I samotné střelivo náboje 5,7 × 28 milimetrů není příliš obvyklé, i když existují pistole, které ho používají. Jde o vysokorychlostní malorážkový náboj, který byl navržen tak, aby se přibližoval silou střelivu v útočných puškách. I když má menší ráži než nejčastěji používané pistolové střelivo ráže 9 milimetrů, je neobyčejně výkonné. Dokáže překonat i některé typy neprůstřelných vest, které běžné střelivo z pistolí zastaví.

Zásobník je umístěn pod hlavní

I v případě P50 je zásobník uložen naležato. Na rozdíl od pistolí tedy není umístěn v pažbě, ale v rámu pod hlavní zbraně. Ta je sama o sobě velmi velká. Na délku měří 380 milimetrů a její hmotnost je 1,43 kilogramu. Samozřejmě bez střeliva, v okamžiku, kdy použijete zásobník, váha naroste. Jeden náboj váží 6 gramů, což je méně než pistolové střelivo, ale k dispozici je jich 50. To samozřejmě znamená, že není jednoduché pistoli ovládat jednou rukou, pro střelbu budete většinou potřebovat ruce obě.

Dlouhá hlaveň a výkonné střelivo znamená, že pistole má velmi dobrou přesnost. Testována se speciálním popruhem byla na vzdálenost 100 yardů, tedy 91 metrů, což je vzdálenost, o které si pistole mohou nechat zdát. Otázkou je, k čemu taková zbraň má vlastně sloužit. Určitě jako kuriozita nebo hračka na střelnici. Ale k běžnému skrytému nošení a osobní ochraně se nehodí, navíc není vůbec levná. Bezpečnostní složky místo ní nejspíše raději použijí zbraně s pažbou jako samopaly nebo PDW.

Článek Pistole Kel-Tec P50 se nepovedla. Výrobci se chlubí perfektní municí, avšak ani to ji nezachrání se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dělostřelectvo bylo velmi nepřesné

Vývoj Excaliburu začal počátkem 90. let. Zkušenosti s nasazením dělostřelectva totiž ukazovaly, že na vzdálenost více než 20 kilometrů bývá odchylka od zadaného cíle kolem 150 metrů. To si vyžadovalo použití velkého množství munice, ale hlavně mohlo mít za následek vedlejší škody. Z tohoto důvodu nemohlo být dělostřelectvo nasazováno v oblasti, kde se v blízkosti cíle nacházeli civilisté či nějaké citlivé objekty.

Společnosti BAE a Raytheonn, které se na vývoji dělostřelecké munice podílely, se rozhodly k navádění použít systém GPS. Granát samotný je vybaven speciálními řídicími ploutvemi, které mu během jeho letu umožňují korigovat směr. Neznamená to, že by dělostřelci nemuseli mířit, musí ho poslat do oblasti, ve které se cíl opravdu nachází, protože korekce směru má své limity. Zkušenosti ale ukazují, že odchylka od cíle je díky navádění kolem 4 metrů.

Využití na dělech ve výzbroji NATO

Granáty byly poprvé použity v Iráku v roce 2007 a ukázalo se, že jsou velmi účinné. Cíle s požadovanou odchylkou 4 metry zasáhlo 92 procent z nich. Excalibur má standardní ráži 155 milimetrů, která je používána dělostřelectvem zemí NATO. Byl navržen tak, aby se dal používat v tažených dělech M777 a M198 a samohybných houfnicích M109A6, PzH2000 a AS-90, G6 a Archer. Poslední zprávy říkají, že ho lze použít i na francouzských houfnicích CAESAR, což jsou zbraně, které si nyní pořizuje česká armáda.

Využití munice M982 má ale i limity. Není totiž levná. Cena jednoho granátu je kolem 100 tisíc dolarů (2,5 milionu korun), zatímco běžný projektil stojí kolem 20 tisíc korun. Ale je levnější než třeba rakety M31 do systému HIMARS. Využívá se proto jen v případě, že je nutné zasáhnout nějaký hodnotný cíl. Zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že z houfnice M777 může zasáhnout cíl na vzdálenost až 37 kilometrů, z PzH2000 a CAESARU ještě o zhruba 10 kilometrů dále.

Existuje i varianta granátu, která je v ráži 127 milimetrů. Je určena pro děla, která se nacházejí například na palubách amerických torpédoborců, což umožňuje vést naváděnou střelbu i z moře. Pracuje se na variantách, kde bude GPS doplněno laserovým naváděním. A na prodloužení doletu. V roce 2020 z experimentální hlavně o délce 58 ráží (tak dlouhá děla nejsou zavedena ve výzbroji) doletěl granát do vzdálenosti až 70 kilometrů. Raytheon na základě M982 vyvíjí munici Shaped Trajectory, která bude umět výrazně měnit směr a zasáhne i cíle třeba pod mostem.

Článek Potvrzeno: Ukrajina používá dělostřelecký zázrak jménem Excalibur. Rusy drtí bez šance na záchranu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Propojuje se s IRIS-T

Jeho jméno se nyní objevilo hlavně proto, že jeden z nich byl dodán na Ukrajinu a další tři by měly v dohledné době následovat. Jsou klíčové, protože jsou spojeny se systémem protivzdušné obrany IRIS-T, který Německo zemi dodalo na obranu proti ruským raketovým a dronovým útokům na ukrajinskou infrastrukturu. Další odpalovače by měly spolu s velmi kvalitními radary značně posílit možnosti ukrajinské obrany.

O skutečnosti, že se jedná o opravdu moderní systém, svědčí fakt, že veřejnosti byl TRML-4D poprvé představen v roce 2018 a první byl dodán o dva roky později. Zkratka TRML pochází z německého Telefunken Radar Mobil Luftraumüberwachung. Tedy Telefunken – mobilní radar pro sledování vzdušného prostoru. Vyvinula ho společnost Telefunken, ale vyrábí firma Hensoldt. Ta dokončila speciální výrobní linku a slibuje dodání radaru ve velmi krátkých intervalech.

Díky technologii jde špatně zaměřit

Radarů TLMR existuje více druhů, ale nejnovější 4D je mnohem lepší, než předchozí. Jedná se totiž o radar typu AESA, což v překladu znamená aktivní elektronicky snímané pole. Paprsek radarových vln lze na něm elektronicky směrovat kamkoli, aniž by se jeho anténa musela otáčet. Radar může měnit frekvence a nepoužívá silný signál. Tím umožňuje zachytit různé druhy cílů včetně těch obtížně detekovatelných. Sám je na rozdíl od starších typů radarů velmi obtížně zaměřitelný.

TRML-4D podle dostupných údajů umí zachycovat cíle do vzdálenosti až 250 kilometrů a najednou může sledovat až 1 500 cílů. To může být výhodné v okamžiku odpalu více ruských střel a dronů, což je taktika, jak zahltit protivzdušnou obranu. Radar je navíc velmi mobilní a může měnit pozici, což umožňuje velkou flexibilitu a znesnadňuje jeho zničení. Dá se totiž umístit na každý nákladní automobil, který je schopen převážet klasický 20stopý kontejner.

Článek Ukrajina získá moderní radary TRML-4D. Dá jim tím obrovskou výhodu, ale musí se s ním naučit zacházet se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vývoj začal před desetiletími

Již od samého počátku je jasné, že pro Rusko nebyl úkol takový letoun vyvinout jednoduchou záležitostí. Koncepčně na něm začaly práce již v 90. letech. Nakonec byl vybrán projekt T-50, jak se původně stroj označoval, od kanceláře Suchoj. První let letounu byl plánován na rok 2007, ale dostat do vzduchu se ho podařilo až v roce 2010. Nakonec bylo postaveno 10 prototypů a v roce 2019 přišla objednávka ruského letectva na 76 strojů. Nyní má ruské letectvo 6 sériových stíhaček, zbytek by měl být dodán do roku 2028.

SU-57 je letoun páté generace se smíšeným křídlem. Je 20,1 metru dlouhý a rozpětí jeho křídel je 14,1 metru. Poháněn je dvojicí motorů. Liší se tedy od svého největšího soupeře amerického F-35, který je jednomotorový a téměř o čtvrtinu kratší. Nejvyšší rychlost letounu je Mach 2 a dosah až 3 500 kilometrů. Je vybaven vektorováním tahu, což znamená, že je vysoce manévrovatelný. To je výhoda hlavně v boji na krátkou vzdálenost.

Technologické problémy s letounem se projevují i nyní. Tím nejviditelnějším je fakt, že první stroje používají motory AL-41F1, což jsou agregáty z Su-35. Nové motory, které měly být na letoun umístěny, se stále testují. Tvary letounu a materiály naznačují, že stroj nebude mít tak pokročilé schopnosti stealth jako americké stroje, a to především v zadních směrech. Letoun je vybaven radarem N036 Byelka, který by neměl mít takové parametry jako radar používaný na F-35.

Také hypersonická výzbroj

Silná je ale výzbroj letounu. Vyzbrojen je leteckým kanonem ráže 30 milimetrů se 150 náboji. Celkem má 12 hardpointů na uchycení výzbroje, z čehož je polovina vnitřních. Pokud jsou zbraně jen na nich, letoun si zachovává schopnost stealth. Zde může nést protiletadlové střely krátkého i dlouhého doletu včetně nových hypersonických R-37 s doletem až 400 kilometrů. Možné je použít naváděné pumy, řízené a protilodní střely a údajně by stíhačka měla být schopna nést i hypersonické střely Kinžál.

Faktem ale zůstává, že i přes neschopnost Rusů dosáhnout vzdušné převahy nad Ukrajinou se nikdy nepokusili své Su-57 nasadit do boje. Nejspíše se obávají jejich možného sestřelení. Rusko sice avizovalo, že nyní buduje závod, který by měl produkci těchto strojů navýšit. Ovšem problémem je, že musí shánět vyspělé elektronické součástky, na něž je uvaleno embargo a moderní letadla se bez nich neobejdou. Nedostatkové mají být i některé speciální díly, které jsou nutné pro konstrukci motorů. Jaká bude produkce Su-57, je tak doslova ve hvězdách.

Článek Rusko zvýšilo výrobu Su-57. Stíhací letoun je přitom jen obrazem ruského technologického trápení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Původně vyvinutý pro Jihoafričany

Systém je nejen ve výzbroji Francie, ale i několika dalších zemí. V 60. letech, kdy ho vyvinula společnost Matra (dnes Thales), vlastně nebyl určený pro Francii, ale pro ozbrojené síly Jihoafrické republiky. Ovšem francouzská armáda si brzy všimla jeho kvalit a projevila o něj zájem. Tento systém krátkého dosahu se objevil v pozemní variantě či letectvu, ale především v námořnictvu. Stal se zbraní, která chránila a chrání lodě proti protilodním střelám a dalším vzdušným hrozbám.

Na lodích jsou rakety systému Crotale umísťovány do věže se senzory na zachycení cíle. Ta má celkem 8 odpalovačů střel a zásobník na 18 raket. V pozemní variantě pak Francouzi umístili střely na terénní podvozky 4×4. Na nich jsou čtyři odpalovače raket. Vyskytla se i varianta s šesti raketami na podvozku tanku AMX-30 nebo s 8 střelami na finském obrněném transportéru Sisu Pasi.

Radar detekuje cíl do 35 kilometrů

Systému Crotale existuje více verzí, byl totiž průběžně modernizován. Starší varianty pro pozemní použití jsou umístěny na dvou vozidlech. Jedno obsahuje odpalovače raket, druhé radar. Novější varianty mají vše integrované na jednom vozidle. Modernizovaná verze NG disponuje radarem schopným zachycovat cíle do vzdálenosti až 35 kilometrů. Má denní a noční kameru a infračervený lokalizátor detekující tepelnou signaturu letících objektů.

Vlastní raketa je až 100 kilogramů těžká. Dokáže se pohybovat rychlostí až Mach 2,3. Zasahuje cíle do výšky 5 kilometrů a vzdálenosti 15 kilometrů. Má bojovou hlavici o hmotnosti 15 kilogramů, která vytváří velké mračno střepin sloužících ke zneškodnění cíle. Ve výzbroji je má třeba Jižní Korea, Řecko nebo Finsko. Ukrajina by systémy měla dostat v rámci týdnů, otázka je přesně v jaké verzi. Největším limitem je obsluha, kterou je nutné na ovládání systému nejprve pečlivě vycvičit.

Článek Francie poslala Ukrajině stroje navržené v 60. letech pro Jižní Afriku. I přes své stáří mají stále co nabídnout se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Těžší verze je jen 2 roky stará

Svou konstrukcí jsou si vlastně velmi podobné, liší se hlavně velikostí, sílou bojové hlavice a dosahem. Vyrobila je společnost AeroVironment. Menší verze 300 je ve výzbroji amerických ozbrojených sil již od roku 2011 a byla úspěšně použita například v Afghánistánu. Větší verze 600 byla představena v roce 2020. Její současné dodání na Ukrajinu a využití bude pravděpodobně prvním nasazením této zbraně.

Konstrukce zbraně je velmi jednoduchá. Skládá se z odpalovacího zařízení, kterým je jakási trubka podobná minometu. Vlastní dron má podlouhlý tvar připomínající raketu. Jeho křídla a řídicí plochy jsou vyklápěcí a při startu jsou zaklopené do těla dronu. Po odpálení z trubice se křídla a řídicí prvky rychle vyklopí a spustí se elektrický motor, který pohání tlačnou vrtuli v zádi stroje. Vybaven je systémem GPS a kamerou, nejspíše i infračervenou, aby obsluha věděla, kde se dron nachází, a dokázala najít cíl.

Provádí průzkum i útočí

Výhodou je, že si dron mohou vojáci nést přímo na bojiště. Hmotnost menšího Switchblade 300 je pouhých 2,5 kilogramu. V případě potřeby ho jednotka odpálí. Tento dron vydrží ve vzduchu až 15 minut, letí rychlostí až 160 kilometrů v hodině a urazí až 10 kilometrů. V průběhu svého letu vykonává průzkum. V případě nalezení cíle ho na něj obsluha navede. Síla hlavice je ekvivalentem střely granátometu ráže 40 milimetrů. Dokáže zničit pěchotu, nepancéřovaná vozidla a další takzvané měkké cíle.

Switchblade 600 je mnohem větší, má hmotnost 54 kilogramů. Ve vzduchu ale vydrží až 40 minut, může letět rychlostí 185 kilometrů v hodině a urazit až 40 kilometrů. Má také silnější hlavici, která je založena na hlavici známé americké protitankové střely Javelin. Znamená to, že je účinný proti obrněným cílům, jakými jsou i nepřátelské tanky. Obě verze se dají dokonce naprogramovat tak, aby si svoje cíle našly samy a zaútočily na ně.

AeroVironment v současné době vyrábí verzi 600 v počtu asi 2 tisíce kusů ročně, není jich tedy mnoho. Ovšem produkci chce v blízké době znásobit, protože o systém je zájem nejen na Ukrajině, ale i v USA a u jejich spojenců. Vznikají i různé aplikace s těmito systémy. Před nedávnem bylo představeno třeba vozidlo Humvee, které má v zadní části nainstalováno 14 odpalovačů lehčí a 10 těžší verze Switchblade. Kromě toho na střeše nese granátomet se zaměřovacími systémy, který odpaluje tříštivé granáty určené k likvidaci nepřátelských dronů.

Článek Dlouho očekávaná munice míří na Ukrajinu. Sebevražedný dron Switchblade 600 může změnit celou hru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Na Rusy stačily i starší sovětské systémy

Ukrajina dosud disponovala jen staršími původně sovětskými konstrukcemi protiletadlových zbraní, pokud nepočítáme z ramenou odpalované střely MANPADS krátkého dosahu, které již nepatří k nejmodernějším. Tím nejlepším je S-300, který také jako pomoc dostala ze Slovenska. Přesto i tyto systémy dokázaly způsobit ruskému letectvu takové ztráty, že přestalo mise nad Ukrajinou vykonávat. Nedokázalo totiž systémy zničit a tím si otevřít prostor pro své operace.

Nedisponuje žádným specializovaným letadlem, které by dokázalo s protiletadlovou obranou bojovat. Příliš univerzální Su-34 k tomu nestačí. Přitom ještě v 90. letech mělo ruské letectvo stroj MiG-25BM, který podmínky splňoval. Ale jeho provozování bylo nesmírně nákladné. Navíc Rusko evidentně nepočítalo s tím, že bude muset s protivzdušnou obranou bojovat. Protože jeho letectvo je slabší než západní, spíše kalkulovalo s tím, že jeho obrana bude muset bojovat s nepřátelskými stroji a soustředilo se na ni.

Nejrychlejší stíhačka na světě

MiG-25BM byl postaven na nejrychlejším dosud postaveném stíhacím letounu světa MiG-25, který dokázal letět rychlostí Mach 3,2, i když kvůli riziku poškození motorů většinou nepřekračoval Mach 2,83. Šlo o stíhačku s výkonným radarem, která měla protiletadlovými střelami dlouhého dosahu zachycovat strategické bombardéry a jiné stroje. Ovšem verze BM byla upravena tak, aby místo střel vzduch-vzduch nesla čtyři protiradarové střely Kh-58. Má i protiradarový systém Jaguar. Postaveno jich bylo celkem 40

Úkolem těchto letounů bylo vniknout do vzdušného prostoru protivníka a pátrat po zapnutých radarech protivzdušné obrany. Proti nim by pak mohly odpálit své střely. Ty podle verze dokáží zasáhnout cíle do vzdálenosti až 250 kilometrů. Mají inerciální navádění s pasivním radarovým vyhledávačem. Pohybují se rychlostí až Mach 3,6 a jejich hmotnost je 650 kilogramů. Hmotnost bojové hlavice pak 149 kilogramů.

Samozřejmě střely dokáží odpalovat i jiná ruská letadla jako Su-24, Su-25 nebo Su-30. Jejich nevýhodou je, že nejsou specializovaná pro boj s nepřátelskou protivzdušnou obranou, jsou tedy zranitelná. Spoléhat se nemohou ani na to, že by odpáleným střelám uletěla jako rychlý MiG-25. Rusko možná spoléhalo, že k ochraně letounů bude stačit jeho vychvalovaný systém elektronického boje Chibiny, který jeho letadla nosí na konci křídel. Zdá se ale, že není tak účinný, jak velení letectva předpokládalo.

Článek Rusko udělalo obrovskou chybu, když se zbavilo letadel MiG-25BM. Ukrajina tím získala velkou výhodu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Meč – index úmrtnosti 20

Meče se objevily téměř okamžitě, kdy se lidé naučili zpracovávat kovy, tedy na začátku doby bronzové asi 3 300 let před naším letopočtem. Kovová zbraň s dlouhým ostřím dávala mnoho výhod. V rukách zkušeného uživatele je meč smrtelný, ale vyžaduje, abyste se přiblížili k nepříteli do bezprostřední vzdálenosti. To samozřejmě jeho smrtelnost značně limituje.

Kuše – index úmrtnosti 32

Kuše se objevila zhruba v 6. století před naším letopočtem ve východní Asii. Ve své době se jednalo o mocnou zbraň, která umožňovala zabíjet na dálku. Na rozdíl od luku se s ní mnohem snadněji mířilo a nevyžadovala náročný trénink. A také nebylo nutné vynakládat tak velkou sílu. Dosah byl ale většinou o něco menší, stejně jako rychlost střelby.

Křesadlová mušketa – index úmrtnosti 47

Nejedná se o první střelnou zbraň, ale značně vylepšenou a přesnější. Byla mnohem mobilnější, než předchozí arkebuzy. Nepotřebovala podpěru, voják ji udržel v ruce. Asi nejznámější mušketa historie, britská Brown Bess, umožňovala cvičenému střelci vypálit až 4 rány za minutu. Problém bylo počasí, kdy v dešti a mokru mohl zvlhnout prach.

Útočná puška – index úmrtnosti 4 200

Dnes nejběžnější zbraň pěchoty vyvinutá za 2. světové války. Účinný dostřel těchto pušek je i kilometr, i když efektivní několik set metrů. Jsou ale velmi přesné a umožňují projektily střílet i dávkou s průměrnou kadencí 550 ran za minutu. Díky odnímatelnému zásobníku mají zásobu munice a je možné je velmi snadno přebít.

Tank 2. světové války – index úmrtnosti 2 203 000

Tank se objevil již za 1. světové války, ale taktika jeho nasazení a vylepšení jeho funkci se ustálila až ve druhém světovém konfliktu. Díky kombinaci silného děla a kulometu se z něho stala tvrdá zbraň, která je smrtící pro pěchotu, opevnění i jiné tanky. Motor a pásy zajišťují velkou mobilitu i v těžkém terénu.

Stíhací bombardér 2. světové války – index úmrtnosti 3 037 900

Jako u tanku platí, že se bojová letadla objevila za 1. světová války, ale jejich účinnost se projevila až později. Stíhací bombardér jako byl třeba Hawker Typhoon v sobě kombinoval možnosti vést boj s jinými letouny svými rychlopalnými kanony, ale zároveň ničit i pozemní cíle raketami nebo pumami. Měl vysokou rychlost a dolet stovky kilometrů.

Jaderná puma Fat Man – index úmrtnosti 48 550 000

Druhá použitá jaderná puma historie, kterou USA svrhly na Nagasaki. Její síla byla kolem 20 kilotun TNT. Během své exploze dokázala zabít 40 tisíc lidí, další zemřeli na následky výbuchu později. Srovnat se zemí mohla velkou městskou aglomeraci. Díky umístění na bombardéru ji bylo možné dopravit i na velmi dlouhé vzdálenosti.

Článek Nejsmrtelnější zbraně podle indexu úmrtnosti: Zatímco meč má 20, největší skóre je 48 550 000 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Třída Sierra, Rusko

Jde o sovětský projekt z konce 70. let, kdy se konstruktéři snažili vyrobit kvalitní víceúčelové ponorky s jaderným pohonem. Plavidlo je jedinečné svým titanovým trupem, který umožňuje ponoření do velké hloubky. Díky němu je i snížena magnetické stopa. Také je tiché, což dříve býval problém ruských ponorek. Sierry měly především pátrat po nepřátelských ponorkách a ničit je. Jsou vyzbrojeny torpédy a řízenými střelami, které mohly nést i jaderné hlavice. Celkem byla vyrobena čtyři plavidla. Kvůli titanovému trupu byla ale velmi drahá.

Třída Yasen, Rusko

S plánováním konstrukce těchto jaderných ponorek se začalo ještě v době SSSR, ale nakonec je stavělo až Rusko. Jde o moderní typ ponorky určený k útokům na jiné ponorky a plavidla protivníka. Také je vybavena řízenými střelami Kalibr. Tyto ponorky jsou osazeny moderním sonarovým systémem, který jim má umožnit odhalit nepřítele lépe než předchozím plavidlům. Postaveny byly zatím čtyři, další se staví. Zajímavostí je, že torpédomety jsou umístěny po straně a ne v přídi, jak je obvyklé.

Třída Astute, Velká Británie

Velká Británie tyto útočné ponorky s jaderným pohonem začala plánovat až po konci studené války. Ponorka je relativně velká, měří 97 metrů, což jí umožňuje nést velkou zásobu zbraní. Těmi jsou klasická torpéda nebo těžká torpéda Spearfish. Může odpalovat i rakety Tomahawk. Má pohon typu pump-jet, který zaručuje její velmi tichý chod. Může snadno manévrovat i v mělkých vodách. Nemůže ale nést jaderné hlavice.

Třída Virginia, USA

Nejnovější generace amerických útočných ponorek s jaderným pohonem. Je velmi univerzální, protože může působit jak ve velkých hloubkách, tak mělkých vodách u pobřeží. Zajímavostí je, že nemá klasický periskop, ale jen speciální stožár s kamerou. Vyzbrojena je klasickými torpédy, protilodními střelami Harpoon a řízenými střelami Tomahawk. Je vybavena těmi nejmodernějšími detekčními přístroji a sonarem. Při její konstrukci se počítalo s modernizacemi, mnohé technologie tak může doplnit nebo nahradit modernějšími.

Třída Seawolf, USA

Velké útočné ponorky USA. Byly navrženy na konci 80. let. Kvůli konci studené války ale nakonec dalo námořnictvo přednost menší a levnější třídě Virginia, a proto byly postaveny jen tři kusy. Jde o první ponorku navrženou za pomoci počítače a vybavenou mnoha moderními technologiemi. Díky velikosti mohou nést velký počet zbraní od torpéd přes protilodní střely Harpoon až po rakety Tomahawk. Dokáží vypustit najednou osm torpéd.

Článek Ty nejlepší ponorky na světě představují obrovskou hrozbu. Pod hladinou se mohou schovávat týdny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nový vůz chtěli pohraničníci

Požadavek na vozidlo MRAP ale původně nevzešel od ruské armády. Takovýto automobil hledala ruská pohraniční stráž, jež se musí vypořádat s tisíci kilometrů dlouhými hranicemi, které mají různé podnebí a různou geografii. Staré sovětské vozy již nevyhovovaly. Potřebovala proto kvalitní vůz, jenž by dokázal chránit posádku a umožnil převážet i větší počet ozbrojených členů. Zároveň bylo třeba, aby měl dlouhý dojezd.

S nápadem přišel známý výrobce ruských nákladních automobilů KamAZ. Ten se rozhodl využít svého osvědčeného podvozku nákladních aut 4×4. U MRAP je to ve světě rozšířené řešení, které pomáhá snižovat náklady a zjednodušovat logistiku, protože část náhradních dílů je shodná s klasickými nákladními auty. Vozidlo představil v roce 1997 a dostalo označení BPM-97. V té době se Rusko potýkalo s nedostatkem peněz, a proto ho začal nakupovat i civilní sektor, například pro přepravu cenných zásilek.

Vozy koupily i další země

BPM-97 má hliníkový pancíř, který dokáže odolat střelám z ručních zbraní do ráže 12,7 milimetru, tedy alespoň v horní části korby. Je 5,3 metru dlouhý a 1,9 metru široký a má hmotnost 10,1 tuny. Dovnitř se vejde 12 ozbrojených mužů s výbavou. Vozidla byla dodána i do Ázerbájdžánu a Kazachstánu. Jejich maximální rychlost je 90 kilometrů v hodině a dosah až 1 100 kilometrů.

Vozidla byla různě vyzbrojena střešními kulomety. Nejnovější Vystrel-M, který se začal vyrábět před několika měsíci, má ale na střeše věž, která je osazena kanónem 2A42 ráže 30 milimetrů, koaxiálním kulometem a granátometem. A má mít vyspělý systém řízení palby. To je výzbroj hodná silného obrněného transportéru, což činí z tohoto vozidla nebezpečného protivníka. Na druhou stranu pancíř vozidla není příliš silný. Kvůli své výzbroji se přitom může na bojišti stát prioritním cílem palby nepřítele.

Článek Do války se zapojují nově vyrobené ruské MRAP. Vyvinulo se z nich obrněné vozidlo s velmi silnou výzbrojí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Příkopový nůž

Pro boj v zákopech bylo nutné mít zbraně, se kterými se vojáci mohli vypořádat s nepřítelem. Používaly se samozřejmě různé druhy bodných a sečných zbraní. Příkopový nůž měl trojúhelníkovou čepel, která sloužila k bodání a zanechávala hrozné rány. V roce 1949 byly tyto čepele zakázány. Měl také ochranný kryt na ruku s hroty, který se používal jako jakýsi boxer. Tvrdá spodní část nože sloužila jako drtič lebek.

Plamenomet

Využít přirozeného lidského strachu z ohně a děsivé představy smrti upálením byl německý nápad, jak dostat vojáky ze zákopů. Plameny často vedly k tomu, že vojáci raději vyběhli z úkrytu, než aby byli upáleni zaživa. Dali se pak snadno zastřelit. Samozřejmě vojáci, kteří plamenomety nesli, se stávali prioritním terčem palby, takže být plamenometčíkem se doslova rovnalo rozsudku smrti. Po Němcích vyvinuly své verze plamenometů i další země.

Palcát

Kvůli bojům v zákopech vznikaly i další specializované zbraně. Některé jednotky totiž používaly taktiku přiblížení se k zákopu a následného nečekaného útoku, kdy by pušky a granáty vzbudily zbytečnou pozornost. Mnohé jejich zbraně se inspirovaly středověkem. Měly podobu palcátu nebo pálky, do které byly zaraženy hřebíky, případně byla omotaná ostnatým drátem, aby se zvýšila její účinnost při úderu.

Brokovnice

Nápad využít ve velkém brokovnice v zákopovém boji přišel kupodivu až ke konci konfliktu a přinesli ho Američané. Ukázalo se, že smršť broků je v boji na krátkou vzdálenost neobyčejně účinná. Brokovnice se využívaly různé, nejčastěji ale pumpovací M1897 Trench Grade se zkrácenou hlavní a šesti brokovými náboji v zásobníku. Měla i úchyt na bodák. Němci dokonce podali diplomatický protest a chtěli, aby brokovnice byly označeny za zakázanou zbraň.

Jedovaté plyny

S využitím těchto plynů přišli poprvé Němci v roce 1915. Nakonec jich bylo vyvinuto velké množství na obou stranách. Hlavní úlohou plynu bylo způsobit nepříteli vysoké ztráty a vytlačit ho z pozic. Zvláště v počátcích, kdy proti němu neexistovala ochrana, bylo nasazení doslova děsivé. Vojáci se mohli udusit, ale byly vyvinuty i plyny, které dráždily obnaženou pokožku a způsobovaly bolestivé puchýře.

Dělostřelectvo

I když děla existovala již několik staletí, nikdy nebyla v bojích nasazena v takové koncentraci. Opět se jednalo o způsob, jak prolomit pat v zákopových bojích. Koncentrovaná palba dokázala území doslova rozorat a pohřbít vojáky zaživa. Ale k dispozici ji měly obě strany konfliktu, takže opravdový zvrat přinést většinou nedokázala. Palba dělostřelectva za sebou zanechávala doslova hromady obětí.

Článek 6 nejděsivějších zbraní 1. světové války. Některé byly novinkou, jiné kupodivu jen adaptací velmi primitivních starých zbraní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žádný úkryt nepomůže

Pokud ruská armáda nasadí raketomety TOS-1, mají to i ti nejodolnější obránci těžké. Mohou se schovat kam chtějí, ale jestliže v jejich blízkosti vybuchne salva těchto raket, mají to spočítané. Termobarická munice totiž klasicky nevybuchuje, ale v místě cíle rozptýlí do vzduchu mrak hořlavého aerosolu, který se pak zapálí. Vše uvnitř mraku shoří. Exploze navíc vytvoří vakuum a tlakovou vlnu, která v okolí doslova trhá živou tkáň. Nezáleží na to, že člověk je schovaný v zákopu nebo bunkru.

Ve světě vlastně neexistuje podobná zbraň, jako jsou raketomety TOS-1. Byly vyvinuty v Sovětském svazu v 70. a 80. letech jako systém, který měl nahradit plamenomet. Ty sice jsou proti zakopané pěchotě a vojákům v bunkrech účinné, ale jejich obsluha se musí přiblížit na krátkou vzdálenost, což je nebezpečné. Rakety, kterých je navíc velký počet, se dají odpalovat z bezpečné vzdálenosti. Mají plošný efekt, který jejich účinnost ještě násobí.

24 raket během několika sekund

Nejnovější varianta TOS-1A přezdívaná Solntsepyok má celkem 24 tubusů na odpálení raket ráže 220 milimetrů. Do výzbroje byl tento typ zaveden kolem roku 2003. Rakety dokáží doletět do vzdálenosti až 6 kilometrů. I když podle zpráv z Ruska měl být v roce 2020 otestován nový typ střel s dosahem prodlouženým na 10 kilometrů. Rakety se mohou odpalovat jednotlivě nebo v salvě za asi 12 sekund. Ta dokáže pokrýt území 40 tisíc metrů čtverečních.

Raketomet je umístěn na podvozku tanku T-72. Toto uspořádání bylo zvoleno již u starší varianty TOS-1, která měla dostřel jen 3 kilometry. Raketomet se tedy potřeboval přiblížit k nepřátelským zákopům a mohl být vystaven palbě. Tankový podvozek ale proti většině zbraní tříčlennou posádku dokázal ochránit. Nevýhodou je, že na místo určení je nutné raketomet přepravovat na návěsu. I když existuje i nová varianta TOS-2, která je umísťována na nákladní automobily.

Poprvé byly tyto raketomety nasazeny Sovětským svazem v Afghánistánu. Pak byly použity za války v Čečensku nebo v bojích v Sýrii. Zde se ukázaly velmi zničující hlavně v okamžiku, kdy se s nimi střílelo do obytné zástavby. Tehdy se účinek zbraně ještě násobí, ale kromě vojáků může snadno zabít i civilisty. Nejedná se totiž o žádnou mimořádně přesnou zbraň. Nasazován bývá i proti tvrdé obraně na Ukrajině. Její armáda dokázala několik těchto systémů i zajmout.

Článek Ruský raketomet TOS-1A budí hrůzu. Dokáže spálit nebo roztrhat i vojáky, kteří jsou „neviditelní“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hloupá puma přeměněná v chytrou

GBU-31 není nic jiného než americké letecká puma Mk 84. To je velká letecká bomba o hmotnosti 907 kilogramů. Obsahuje bojovou hlavici naplněnou 429 kilogramy výbušniny Tritonal, což z ní dělá velmi ničivou zbraň. V GBU-31 se změnila v 90. letech, kdy na tuto takzvaně hloupou pumu byla instalována naváděcí soustava JDMA. Ta z ní učinila přesně naváděnou munici proti pozemním cílům, která má inerciální navádění, využívá GPS a může mít i laserové a další typy naváděcích systémů.

Současně otestovaná zbraň je další evolucí GBU-31. Na její přední část totiž byla nainstalována souprava nazývaná Quicksink. Jde o radarový vyhledávač, který je propojen se soupravou JDMA. Radar je podle všeho schopen zaměřit plavidlo, na které pilot letadla nesoucí pumu zamíří, a po shození pumu přesně navést na loď. Co se v takovém případě stane, ukazuje video zveřejněné americkými ozbrojenými silami. Obří exploze loď doslova rozpůlí na dvě části a ta jde téměř okamžitě ke dnu.

Problémem může být Tchaj-wan

Mít takovou přesně naváděnou munici může být pro americké letectvo a námořnictvo velmi vítanou posilou. V současnosti se předpokládá, že největším americkým soupeřem budoucnosti je Čína a pravděpodobným místem střetu oblast Tichého oceánu. Čína například opakovaně vyhrožuje obsazením Tchaj-wanu, který považuje ze vzbouřeneckou provincii. USA naopak deklarovaly, že mu v případě napadení pomohou.

Americké námořnictvo je stále nejsilnější na světě, ale Čína má díky masivní výstavbě lodí již více plavidel, z nichž mnohá jsou moderní. S touto kvantitou se budou muset USA nějakým způsobem vypořádat. Jejich hlavní síla tkví v 11 velkých letadlových lodích, což je počet, kterého Čína ještě řadu let nedosáhne. Letadla námořnictva, ale i námořní pěchoty nebo letectva, mohou být vyzbrojena protilodními zbraněmi, které umí lodě přesně zaměřit a zničit. Většinou jde o protilodní střely a ty jsou velmi drahé.

Pro představu jedna protilodní střela AGM-84 Harpoon stojí kolem 1,4 milionu dolarů (36,1 milionu korun) a nová JSM 2,2 milionu dolarů (57 milionů korun). Oproti tomu souprava Quicksink jen kolem 50 tisíc dolarů (1,3 milionu korun), pokud jich USA koupí přes tisíc kusů. I ničivá síla pumy je mnohem větší. Nevýhodou je, že protilodní střely lze odpalovat ze vzdálenosti až 200 kilometrů. V případě shození GBU-31 by se letoun musel dostat do blízkosti plavidla a tím nejspíše do dosahu jeho protivzdušné obrany.

Článek USA přeměnily starou munici. Dokáže přesně zasáhnout jakékoli plavidlo a rozdělit ho na dvě části se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stíhačka s nezvyklými křídly

Společnost Suchoj dnes patří k hlavním konstruktérům ruských bojových letadel. V roce 1997 představila svůj stroj s označením Su-47. Lišil se od tehdejších i současných stíhaček konstrukcí křídel zalomených dopředu. Ta mu měla propůjčovat mimořádnou obratnost. To se ukázalo správné, ale konstrukce těchto křídel vyžadovala drahé materiály, aby se udržela jejich pevnost. To spolu s nedobrou ekonomickou situací Ruska vedlo k ukončení projektu. Mnoho technologií se ale později mělo použít u Su-35 a Su-57.

Tank Černý orel

Rusko si bylo v 90. letech vědomo, že jeho tanky zaostávají za západními. Proto se společnost Omsktransmash pokusila na základě stroje T-80U vyvinout nový tank s názvem Černý orel. Měl mít například nový typ automatického nabíječe s bezpečným uložením munice, což by zamezilo známým explozím doprovázeným odlétnutím věže. Byla představena jen maketa tanku a údajně postaven raný prototyp. Nakonec byl projekt zrušen a vlastně se dodnes pořádně nezná důvod.

Rychlá ponorka, která dělala rámus

Vyvinout útočnou ponorku, která by byla extrémně rychlá, dává smysl. Mohla by lehce uniknout nepříteli, nebo naopak svoji kořist snadno dohonit. Proto v SSSR začali v roce 1963 se stavbou takového plavidla. Ponorka později označená jako K-22 měla jaderný pohon, trup z titanu a byla vyzbrojena protilodními střelami a torpédy. Rychlá opravdu byla, dosáhla rychlosti 44,85 uzlu. Ovšem byla tak hlučná, že o ní každý věděl na kilometry daleko. Navíc kvůli titanu a dalším technologiím byla extrémně drahá. Proto další již nepostavili.

Kaspická příšera

Sovětský svaz se pokoušel řadu let experimentovat s hybridem mezi hydroplánem a vznášedlem, kterému se říká ekranoplán. Nakonec byl v roce 1987 představen stroj třídy Lun, kterému se také přezdívá kaspická příšera. Měl krátká křídla a osm proudových motorů a byl vyzbrojen protilodními střelami. Pohyboval se ve výšce jen několik metrů nad hladinou. Ovšem to bylo možné jen za klidné hladiny, pokud byly velké vlny, měl problém. Dnes je stroj na břehu a mělo by z něho být muzeum.

Kosmický pantofel

Když Spojené státy začaly v 70. letech s vývojem raketoplánů, ani Sovětský svaz nechtěl zůstat pozadu. Jednou z reakcí byla konstrukce letounu MiG-105, kterému se kvůli jeho tvaru říká pantofel. Začal vlastně již v 60. letech, ale byl zastaven. Poté ale zase spuštěn. Měl sloužit jako prototyp kosmického letounu. Jeho zkoušky pokračovaly až do roku 1978. Pak se Sovětský svaz rozhodl dát přednost projektu Buran, který se podobal americkým raketoplánům.

Článek Sovětský svaz a Rusko vytvořilo několik zbraní, které selhaly ještě než byly puštěny „do akce“. Tohle je 5 největších propadáků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zbraně se během let vyvíjely

Pokud bychom chtěli zbraně porovnávat, nejlepší by bylo říci, jaké druhy se budou posuzovat. Základní model AK-47 se vyráběl od roku 1949. Byl komorován na náboje 7,62 × 39 milimetrů. Zatímco M-16 se začala vyrábět v roce 1963 a používala střelivo 5,56 × 45 milimetrů. Pro porovnání by bylo proto lepší zvolit spíše model AK-74, který se z AK-47 vyvinul a používá náboje 5,45 × 39 milimetrů. U M-16 pak spíše model A2 nebo vyšší, u kterých byly odstraněny základní nedostatky, které se objevily třeba během války ve Vietnamu.

U AK-74 se oproti staršímu modelu rozhodně zlepšila přesnost střelby. Částečně to může být dáno použitím jiné munice, ale největší vliv bude mít kompenzátor, kterým je zbraň vybavena. Je také důležitým rozpoznávacím prvkem od předchozích modelů. Pravdou ale zůstává, že i přes toto zlepšení je podle praktických testů M-16 zhruba o 25 procent přesnější než AK-74. Pokud tedy budete bojovat na delší vzdálenost, je pro vás americká puška jednoznačně nejlepší volbou.

Když byla puška M-16 zavedena do výzbroje a nasazena v bojích ve Vietnamu, byla obrovským zklamáním. Vojákům bylo dokonce říkáno, že je bezúdržbová. To ale nebyla pravda, zbraň naopak vyžadovala pečlivé čištění, navíc v té době do ní armáda dodávala náboje s nevhodným prachem, který ji znečišťoval ještě více. Puška tak získala pověst nespolehlivé zbraně, i když se problémy nakonec důrazem na čištění podařilo odstranit a v nových verzích zmizely i další nedostatky.

Kalašnikov snese hrubé zacházení

Naopak Kalašnikov je pověstný svou spolehlivostí. Někdy je předváděna jeho schopnost ležet v neuvěřitelné špíně, a přesto fungovat. Také jde o zbraň mnohem jednodušší, má prostě velmi jednoduchou údržbu. Dá se tedy říci, že pokud budete bojovat tam, kde je znečištění velký problém a k nepříteli budete na krátkou vzdálenost, je sovětská zbraň mnohem lepší. Ta je díky své jednoduchosti také výrazně levnější. Není proto divu, že je tak rozšířená. Hlavně pro chudší země s nižší úrovní výcviku je mnohem vhodnější, protože více snese a snáze ji nahradíte.

Na tom, která zbraň je vlastně lepší, se vojáci zcela neshodnou. Záleží totiž i na výcviku a na tom, jak jste s danou zbraní sžití. Američtí vojáci si velmi často cení přesnosti svých zbraní, protože vědí, co od nich mohou čekat. Naopak ruští vědí, že jejich Kalašnikov bude fungovat téměř za každé situace, i když občas mohou minout vzdálenější cíl. Že by snaha vykompenzovat slabiny jejich zbraně vedla k tomu, že raději uchopí tu druhou, je spíše nepravděpodobné.

Článek Souboj mezi legendárními útočnými puškami AK-47 Kalašnikov a M-16. Každá ze zbraní vyniká či má slabiny v něčem jiném se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přesná munice eliminuje vedlejší škody

Jde o dělostřelecké granáty, které jsou dílem společností Raytheon a BEA Systems. Do výzbroje západních armád začaly být zaváděny kolem roku 2007, ale jejich vývoj neustále pokračuje. Jejich konstrukce je alternativou ke granátům s dlouhým dosahem, které při střelbě na desítky kilometrů většinou mají velký rozptyl. To znamená, že je jich nutné použít mnoho a rány, které jdou mimo, mohou způsobit nežádoucí vedlejší škody. M982 je výhodný také v okamžiku, kdy potřebujete navést palbu v těsné blízkosti vašich jednotek a eliminovat možnost jejich zasažení.

Granáty Excalibur byly vyvinuté hlavně pro kanónové houfnice ráže 155 milimetrů, které jsou standardně využívané v armádách NATO. Existuje i verze pro děla ráže 127 milimetrů, která je určena pro námořní zbraně. Těmi jsou vybaveny například americké torpédoborce třídy Arleigh Burke. Testy naznačují, že tam, kde stačí jeden přesně naváděný projektil Excalibur, musí dělo vystřelit 10 až 50 běžných projektilů. Na druhou stanu je přesná munice drahá. Uvádí se, že jedna střela stojí kolem 100 tisíc dolarů (2,45 milionu korun).

Pro děla ráže 155 milimetrů je Excalibur certifikován pro použití v amerických samohybných houfnicích M109A6 a A7 Paladin, britských AS-90, německých PzH 2000, jihoafrických G6 a švédských Archer. Podle dostupných zpráv se také testuje na francouzských dělech CAESAR, která má mimo jiné objednaná česká armáda. Z tažených děl se dá využít na amerických M198 a M777. Dosah granátu záleží hlavně na délce hlavně děla, ze kterého je vystřelen.

Rozptyl jen 4 metry

Děla o délce 39 ráží s nimi mohou zasahovat cíle na vzdálenost 40 kilometrů. Naopak děla o délce hlavně 52 ráží, což je například PzH 2000, pak na více než 50 kilometrů. Granáty mají inerciální a GPS navádění. Podle testů je jejich průměrná odchylka 4 metry. V podstatě se dá říci, že jsou schopny zasáhnout cíl o velikost osobního automobilu. K jejich řízení slouží speciální ploutve, které je přesně nasměrují k cíli. Pracuje se i na variantě, která bude mít laserové navádění.

První použití M982 bylo zaznamenáno v letech 2007 a 2008 v Iráku a Afghánistánu, kdy je s velkým úspěchem nasadila americká armáda. Střelivo si tak kromě Spojených států objednala třeba Austrálie, Kanada a další země. V poslední době byly granáty Excalibur dodány i na Ukrajinu, která disponuje několika systémy, ze kterých je může odpalovat. Pracuje se i na vylepšených verzích granátů. Například v roce 2020 byl odpálen na vzdálenost 70 kilometrů. Ovšem z děla o délce hlavně 58 ráží, které není zavedeno ve výzbroji.

Článek Americké granáty M982 Excalibur dávají Ukrajině ohromnou výhodu. Naváděná munice zasáhne cíl s extrémní přesností se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

U amerických vojáků zbraň zabodovala

Její oblíbenost není náhoda. Prošla celou řadou testů a ve všech obstála. Jedním z prvních – vlastně možná nejdůležitějším – byla účast v soutěži americké armády o novou automatickou pistoli v 80. letech, která měla nahradit legendární Colt 1911 jako poboční zbraň amerických vojáků. V náročném klání nakonec uspěly jenom dvě zbraně. Beretta 92FS, která slouží v americké armádě jako M9, a SIG Sauer P226. Ten nevyhrál jenom kvůli vyšší ceně.

Přesto tato soutěž udělala zbrani velmi dobré jméno, protože se ukázalo, že patří mezi ty nejkvalitnější pistole na světě. Stala se produktem spolupráce mezi švýcarskou společností Schweizerische Industrie Gesellschaft, dnes známou jako Swiss Arms, a německou JP Sauer & Sohn z poloviny 70. let. Nejprve vyvinuly SIG Sauer P220 a v roce 1984 nakonec P226, která byla speciálně navržena právě pro soutěž pro americkou armádu.

Dnes existuje ve více rážích

Zbraň byla primárně zkonstruována pro standardní pistolové střelivo 9 x 19 milimetrů Parabelum, ale dnes existují i varianty v několika jiných rážích. Pracuje na principu zpětného rázu hlavně. To umožňuje velmi velkou rychlost střelby. Zbraň je vybavena i standardními pojistkami, které zajišťují její bezpečné fungování. Pro standardní náboje se dodává se zásobníky na 10, 15, 17, 18 nebo 20 nábojů.

Hmotnost pistole i se zásobníkem je 964 gramů. Je 196 milimetrů dlouhá a délku hlavně má 112 milimetrů. Je tedy o něco menší a lehčí než československá CZ-75, která váží 1,12 kilogramu a je dlouhá 206 milimetrů. Uživatelé na zbrani oceňují hlavně její přesnost a spolehlivost. Recenze se shodují, že také velmi dobře sedí v ruce.

Právě tyto její kvality zajistily, že se nakonec dostala do výzbroje mnoha policejních a armádních jednotek po celém světě. A to i těch nejelitnějších. Je také prodávána na civilním trhu a je oblíbenou zbraní pro sportovní střelbu, i když se řadí k těm dražším. Existují i kompaktní a subkompaktní verze této pistole, které jsou určené pro snadnější skryté nošení a sebeobranu.

Článek Legenda automatických pistolí stále slouží speciálním jednotkám po celém světě –⁠ úžasná SIG Sauer P226 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Radar při práci vysílá signál

Podstata moderní protiletadlové obrany spočítá v tom, že aby vás mohly rakety odpalované ze země sestřelit, musí vás nejdříve nepřítel vidět a zaměřit. Na krátkou vzdálenost to jde samozřejmě zrakem, ale na delší je třeba použít radar. Proto jsou také protiletadlové rakety středního a delšího dosahu naváděny hlavně radarem. Ten pracuje tak, že vysílá rádiové impulsy do prostoru a zachycuje jejich odraz. Ovšem když vysílá, lze ho samozřejmě velmi snadno zaměřit.

Na to se konstruktéři zbraní nesených letadly proti protivzdušné obraně zaměřili. Vytvořili střely, které vysílaného signálu využijí a radar napadnou. V 60. letech Američané nasadili hlavně ve Vietnamu střely AGM-45, které to uměly. Nosily je letouny speciálního určení označované jako Wild Weasel (divoká lasička). Později dostaly modernější střelu AGM-78. Se stále se zlepšujícími schopnostmi protivzdušné obrany se nakonec v roce 1983 ve výzbroji objevila nejmodernější AGM-88.

Zasáhne cíl až 150 kilometrů daleko

Jde o 4,1 metru dlouhou a 355 kilogramu těžkou raketu nesenou letadly. Je možné ji odpalovat v několika režimech, ale obecně střela dokáže detekovat impulzy vysílané radary protiletadlové obrany a zaměřit se na ně, případně si lokaci i zapamatovat, i když je radar již vypnutý. Nese bojovou hlavici o hmotnosti 66 kilogramů. Dokáže dosahovat rychlosti až 2 280 kilometrů v hodině. Nyní používané nejmodernější verze zasahují cíle do vzdálenosti 150 kilometrů, brzy má být ve výzbroji nová verze s ještě prodlouženým dosahem.

Raketu umějí odpalovat především letadla západních konstrukcí, protože tyto střely jsou ve výzbroji řady amerických spojenců. Novinkou je jejich integrace na původně sovětská letadla MiG-29 ukrajinského letectva, se kterou pomohli američtí technici. To v posledních týdnech Ukrajině pomohlo účinně napadat ruské protiletadlové baterie. Podle všech informací jsou střely odpalované v režimu, kdy pilot zná přibližnou pozici cíle. Po vystřelení rakety do této oblasti si pak její systémy cíl najdou a zničí ho.

AGM-88 za sebou mají dlouhou a úspěšnou historii nasazení. Jejich první zaznamenané použití bylo v roce 1986, kdy byly nasazeny při eliminaci protivzdušné obrany při amerických náletech na Libyi. Využity byly i při eliminaci silné integrované protivzdušné obrany při útoku na Irák v roce 1991 a při následném prosazování bezletové zóny. Použity měly být v roce 2011 během operace Unified Protector nad Libyí.

Článek Postrach radarových stanic. Rakety AGM-88 HARM jsou doslova kladivem, drtí i ruské radary na Ukrajině se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Leopard 2 měl sovětské tanky překonat

Německé tanky Leopard 2 konstrukčně pocházejí ze 70. let, do výzbroje byly zavedeny v roce 1979. Jsou tedy podobně staré jako tanky sovětské konstrukce T-72, které mají obě země ve výzbroji. Nutno dodat, že jsou v mnoha parametrech mnohem lepší než stroje sovětské. Byly konstruované tak, aby čelně odolaly protitankové munici vystřelované z tankových děl ráže 125 milimetrů, která používají sovětské, respektive ruské tanky, na vzdálenost 1,5 kilometru. Čelní pancíř má odolnost větší než 600 milimetrů RHAe.

Leopardů 2 je několik verzí, ale existují dvě hlavní linie. První jsou starší typy až po verzi A4, druhá pak začíná od verze A5. Liší se od sebe viditelně díky úpravám, které se na tancích udělaly. Nejvíce patrnou změnou je tvar věže. Zatímco do verze A4 je její předek téměř plochý, od verze A5 šípovitý a samozřejmě více odolný. Do verze A5 bylo v tanku používáno dělo ráže 120 milimetrů o délce hlavně 44 ráží. Do novějších tanků bylo namontováno delší a výkonnější dělo o délce 55 ráží.

Dělo u verze A4 je vlastně stejnou zbraní, která je používána na amerických strojích Abrams. Je plně stabilizované. Zaměřovač má integrovaný laserový dálkoměr a je schopen termálně zaměřovat cíle i v noci. Pro dělo byla vyvinuta celá škála munice včetně granátů, které by si měly poradit s pancířem sovětských tanků té doby. Navíc má tank dva kulomety. Jeden je koaxiální, druhý protiletadlový. Tanky používané v Německu mají kulomety MG 3, třeba v Holandsku FN MAG.

Monstrum o hmotnosti 55 tun

Verze A4 se vyráběla v letech 1985 až 1992 a v jednotlivých zemích se stroje mohou lišit různými vylepšeními. Tank je 9,67 metru dlouhý a 3,7 metru široký. Váží 55 tun. Posádku tvoří čtyři vojáci. Jeho dvanáctiválcový vznětový motor mu umožňuje dosahovat rychlosti až 68 kilometrů v hodině. Dokáže dojet do vzdálenosti až 340 kilometrů. Se šnorchlem je schopen překonat až 4 metry hluboké vodní toky, bez něho 1,2 metru. Zdolá třímetrový příkop.

Německo Česku a Slovensku dává po 15 tancích zdarma především jako náhradu za zbraně, které země poslaly Ukrajině. Česká republika jí dodala ze skladů tanky T-72, Slovensko avizovalo, že své tanky nedodá, ale slibuje bojová vozidla BVP-1. Navíc poslalo na Ukrajinu třeba protiletadlový systém S-300 a houfnice Zuzana 2. Česká republika chce tanky použít k výcviku a přeškolení tankistů a pořídit si kolem 50 strojů Leopard 2A7+, což je dnes nejmodernější typ tohoto legendárního německého tanku.

Článek Česko i Slovensko dostane tanky Leopard 2A4. Jde sice o zastaralejší konstrukci, ale stále je lepší než sovětské stroje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vyruší většinu vysílacích pásem

Jde o zařízení, které vyrábí americká společnost DeDrone. Vypadá jako jakási futuristická puška a jeho úkolem je blokovat rádiové spojení mezi dronem a řídicí stanicí, ze které obsluha stroj ovládá. Jde o velmi efektivní systém, který by si měl poradit především s méně sofistikovanými drony, například upravenými civilními stroji či takovými, které nemají vojenskou ochranu proti rušení. Pokrývá totiž většinu běžných vysílacích pásem.

Zbraň je 7 kilogramů těžká, a to i s bateriemi, dokáže ji tedy snadno ovládat jeden voják. Rušící signál je schopna vyslat do vzdálenosti až dva kilometry. Pokud je plně nabitá, dokáže pracovat až dvě hodiny. Má zabudované GPS a paměťovou kartu. Zbraň byla vyvinuta, aby chránila různá citlivá místa jako vládní budovy, vojenské základny a další. V současné době ji podle zveřejněných záběrů z USA získala Ukrajina.

Ukrajinské zařízení má delší dosah

Její vojáci mají k dispozici podobný výrobek, který pochází přímo z Ukrajiny. Jde o protidronovou pušku KVS G-6 od společnosti Kvertus Technology. Podle dostupných údajů jich ozbrojené síly, i díky různým sbírkám, získaly alespoň stovku. Tato zbraň má delší dosah než americká, plných 3,5 kilometru. Ale s nabitou baterií má menší výdrž, kolem půl hodiny.

Zbraně proti dronům se budou ukrajinské armádě v příštích týdnech nejspíše velmi dobře hodit. Rusko sice má mnohé vlastní stroje, ale není jich dostatek. Proto se dohodlo s Íránem, že od něho získá jeho drony. A to jak útočné, tak průzkumné. Mluví se dokonce o tom, že strojů by mohlo být kolem tisíce. Některé drony již mají být v Rusku, ale vojáci údajně nejsou spokojeni s jejich stavem a schopnostmi.

Článek Ukrajinští vojáci mají v rukou futuristicky vypadající pušky. Zařízení dokáže z oblohy sundat nepřátelské drony se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jako základ jsou střely z S-400

Protože Rusko mělo výkonný systém S-400, který velmi dobře zvládá protivzdušnou obranu ve vzdálenostech od řádově desítek až do 400 kilometrů, bylo logické, že se jeho konstruktéři rozhodli soustředit na obranu v řádu desítek kilometrů. V podstatě šlo o to nahradit některé zastarávající verze systému S-300. V roce 1999 začal vývoj nové zbraně, která měla využívat raket s kratším doletem používaných S-400. Využity byly i zkušenosti s vývojem jihokorejského KM-SAM, který tyto střely také používá.

Opravdu intenzivní práce na jeho vývoji začaly ale až v roce 2007 a jeho koncepce byla představena o šest let později. Počítalo se s tím, že v roce 2020 bude systém v dostatečném počtu ve výzbroji ruských ozbrojených sil. Vše ale zpozdilo několik neúspěšných testů, ve kterých se ukázalo, že je třeba doladit některé charakteristiky raket. První komplety S-350 dostala ruská armáda někdy na konci roku 2019.

Jde o systém středního dosahu, který je účinný jak proti letadlům a větším dronům, tak proti řízeným střelám a balistickým raketám. Na rozdíl od S-400, který má dosah až 400 kilometrů, je Vityaz určen pro likvidaci cílů do vzdálenosti 1,5 až 120 kilometrů. Výškový dosah je až 30 kilometrů. Záleží velmi na tom, jaký druh protistřel se použije a proti jakému druhu cíle zasahuje.

Vše je umístěno na nákladních vozech

S-350 je vysoce mobilní, protože je umístěn na podvozku nákladních automobilů, nejčastěji BAZ-6909. Jedna baterie systému se skládá z jedné nebo dvou radarových stanic. Ty pokrývají prostor v rozsahu 360 stupňů. Díky nim dokáže baterie sledovat až 16 letadel nebo 12 balistických raket najednou. Její činnost je řízena z velitelského stanoviště, které kromě radarů ovládá šest až osm odpalovacích vozidel. Tak může podle typu použitých střel baterie disponovat až 96 raketami.

Na delší vzdálenost používá S-350 střely s radarovým a na kratší s infračerveným naváděním. Podle některých odhadů by byl právě tento systém nejspíše nejúčinnější proti raketám M31 odpalovaným z amerických HIMARS, ale musel by být dostatečně blízko frontě. Rusko jich má ale jen několik a dle všeho je nasadilo hlavně k ochraně letišť. V případě, že by byly nasazeny proti M31, by se mohly tyto vzácné systémy dostat do dostřelu ukrajinských zbraní, ať raket z HIMARS, nebo protiradarových AGM-88, které Ukrajina dostala z USA.

Článek S-350 by si možná mohl poradit se střelami z HIMARS. Ovšem Rusko má těchto systémů nejspíše jen hrstku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Používané jsou od 15. století

Minomet je vlastně velmi jednoduchá zbraň. První zaznamenané systémy tohoto typu se datují na začátek 15. století. Jedná se o trubku, většinou má hladkou hlaveň, i když některé mohou být rýhované. Do ní se shora spouští projektily, které hnací náplň vymrští po velmi vysoké trajektorii. To umožňuje nepřímou palbu na nepřítele například z pozic za terénní překážkou, jakou je kopec. Minomet mívá většinou desku opírající se o zem a tlumící náraz, často pak dvojnožku a zaměřovač, i když toto uspořádání se může lišit.

Mezi opravdu přenosné systémy patří lehké minomety, které mohou mít velmi malou hmotnost. Typickým příkladem je bulharský systém označovaný M60CMA. Na popruhu, kterým bývá vybaven, ho může nést jediný voják. Zbraň totiž váží pouhých 5,7 kilogramu, a přitom je neobyčejně účinná. Vystřeluje projektily ráže 60 milimetrů, což je standardní ráže lehkých minometů. Maximální dosah je 1 600 metrů, minimální pak 50 metrů.

Výstřel každé dvě sekundy

Vyrábí ji společnost Arsenal se sídlem ve městě Kazanlak, což je jeden z nejstarších dodavatelů zbraní v Bulharsku. Tato zbraň je určena k ničení nepřátelské živé síly v otevřených, lehkých polních úkrytech a zákopech. Je díky své nízké hmotnosti vhodná i do velmi těžkého terénu a pro speciální operace. Může se z ní odpalovat většina druhů munice pro minomety ráže 60 milimetrů, a to až s kadencí 30 ran za minutu.

Tento minomet je ve výzbroji mnoha armád. V poslední době bylo i záběry z Ukrajiny prokázáno, že ho do své výzbroje získala ukrajinská armáda a používá ho v boji s ruským agresorem. Ze záběrů je patrno, že ukrajinští vojáci do něho používají munici typu HE 60MA. Ta je vyrobena z litiny s obsahem sférického grafitu. Jde o vysoce tříštivou minu, která se rozlétne na mnoho fragmentů. Je tak účinná proti živé síle v otevřeném terénu, ale i proti nepancéřovaným vozidlům nebo polním stanovištím.

Článek V ukrajinské armádě se objevily bulharské minomety M60CMA. Jsou nesmírně účinné a unese je 1 člověk se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Téměř půl milionu je velký počet

K tomu, aby se do seznamu největších armád na světě nějaká země dostala, stačí mít dokonce méně než půl milionu vojáků v aktivní službě. Třeba Saúdská Arábie má 480 tisíc členů vojenského personálu v aktivní službě a patří jí desáté místo. Hned za ní je Vietnam, kde je oficiální počet aktivních vojáků o 2 500 osob větší. Je ale třeba dodat, že země má kolem 99 milionů obyvatel, což je téměř třikrát tolik než v případě ropné velmoci.

Saúdská Arábie potřebuje velikou armádu i kvůli svému největšímu soupeři v oblasti Perského zálivu, kterým je Írán. Ten disponuje armádními silami o celkové síle 525 tisíc aktivních vojáků a přes 300 tisíc jich má v záloze. Sedmá Jižní Korea se zase musí neustále připravovat na střet se svým severním sousedem, se kterým je oficiálně ve válečném stavu. Aktivních má 600 tisíc vojáků a přes tři miliony jich je v záloze. Zde ale platí, že její výzbroj je mnohem modernější než v případě Severní Koreji.

Neustálé přípravy na válku

Velkému riziku války čelí i Pákistán, který se opakovaně střetl s Indií – ta se ostatně v žebříčku ještě objeví. Pákistán disponuje 654 tisíci aktivních vojáků a více než půlmilionovou zálohou. Páté je v počtu aktivních vojáků Rusko, které je první zemí s více než milionem vojáků, konkrétně jich je 1,014 milionu a dva miliony jsou v záloze. Že to s těmito čísly není tak jednoduché, o tom svědčí válka na Ukrajině. Zde se ukazuje, že ruská armáda má vlastně nedostatek živé síly, pokud nemůže mobilizovat a využít vojáky základní služby.

O Severní Koreji již byla řeč, její aktivní vojenský personál čítá 1,3 milionu osob, což je na zemi s pouhými 26 miliony obyvatel obrovské číslo. Vše je vyváženo většinou velmi archaickou výzbrojí. Za nejsilnější, ale ne nejpočetnější armádu světa bývá označována ta americká. V aktivní službě je 1,4 milionu vojáků a ze zálohy jich může být rychle povoláno více než půl milionu. Mají moderní výzbroj a dobrý výcvik.

Silnou armádu potřebuje i Indie s 1,445 miliony vojáků a více než milionem záložníků. Již jsme psali o napětí, které vládne mezi ní a Pákistánem. Navíc napjaté vztahy má i kvůli pohraničním sporům s Čínou. Tato nejlidnatější země světa má i největší ozbrojené síly, které mají jako jediné na světě v aktivní službě přes dva miliony vojáků, konkrétně 2,185 milionu. Přes půl milionu dalších mužů a žen pak v případě potřeby čeká v záloze.

Článek Kdo má největší armády na světě: O jejich síle nerozhoduje pouze počet vojáků. To je jenom jednou z podmínek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.