Podtlaková komora v Dachau: pokusy na hranici, kde tělo kolabuje

Na jaře 1942 dorazila do Dachau nízkotlaková komora zapůjčená z Německého zkušebního ústavu pro letectví. Luftwaffe potřebovala vědět, co se děje s pilotem ve velkých výškách, když selže přetlaková kabina nebo když musí vyskočit z poškozeného letounu. Odpověď měla přinést lidská těla vězňů.

Podle výpovědi lékaře Hanse Wolfganga Romberga v norimberském procesu měla komora dvě části:

• větší oddíl pro pomalé „výstupy“ a „sestupy“, do kterého se vešlo až dvanáct lidí,
• menší oddíl pro prudkou dekompresi, určený pro jednoho až dva vězně.

Testy simulovaly pozvolné stoupání i klesání s kyslíkem a bez něj a také volný pád před otevřením padáku. Následovaly pitvy a fotografování těl. Romberg vypověděl, že jedna pitva proběhla pod vodou, aby bylo možné sledovat vzduchové bubliny v cévách. Dobové dokumenty zmiňují otevřené řezy mozkem a hrudníkem.

Kolik lidí komora zabila, vyčíslil norimberský rozsudek v případě Ruff, Romberg, Weltz. Soud rozlišil dvě skupiny. Deset až patnáct „stálých“ pokusných vězňů podle něj přežilo bez zranění. Druhou skupinu tvořilo 150 až 200 náhodně vybraných mužů, které se nikdo neptal na souhlas. Zemřelo jich zhruba 70 až 80. Prakticky každý druhý.

Ledová voda a stovky obětí: podchlazovací experimenty pro sestřelené letce

Druhá Rascherova řada pokusů vycházela z jiné válečné obavy. Piloti sestřelení nad Severním mořem umírali v ledové vodě dřív, než k nim dorazila záchrana. Jak dlouho člověk v takové vodě vydrží a jak ho nejrychleji zahřát?

Rascher hledal odpověď ve vanách. Jeho vlastní průběžná zpráva, dochovaná jako dokument 1618-PS v archivu Avalon Project Yaleovy univerzity, popisuje vodu o teplotě 2,5 až 12 °C, měření tělesné teploty vězňů a pitevní nálezy u těch, kteří nepřežili. Úřednický jazyk, protokoly, čísla. Za každým řádkem umírající člověk.

Údaje o rozsahu se liší podle zdroje:

Ve srovnání s výškovou komorou šlo o výrazně větší okruh obětí. Dachau navíc sloužilo jako laboratoř i pro další experimenty: podle Památníku Dachau zde lékaři SS testovali pití mořské vody, nakazovali vězně malárií a vyvolávali u nich flegmónu, tedy hnisavý zánět tkání. Část těchto zakázek zadávalo německé letectvo.

Ironie dějin je krutá. Historici dnes Rascherovy výsledky označují za vědecky sporné až bezcenné a podle některých hodnocení z nich Luftwaffe nevytěžila žádný praktický přínos. Desítky mrtvých pro data, která nefungovala.

Himmlerův chráněnec: kariéra vystavěná na cizí přízni

Rascher se narodil 12. února 1909 v Mnichově. Medicínu studoval ve Freiburgu, Basileji a v rodném městě, v roce 1936 složil státní zkoušku a obhájil doktorát. Do NSDAP vstoupil už v roce 1933, o tři roky později přibyla SA. Pracoval na chirurgické klinice a v nemocnici ve Schwabingu. Řadový mladý lékař s nacistickou legitimací, jakých bylo v Německu tisíce.

Zlom přinesla žena. Karoline „Nini“ Diehlová, o řadu let starší zpěvačka, měla kontakty přímo na Heinricha Himmlera. Dne 23. května 1939 mu Raschera představila. Od té chvíle se jeho dráha řítila vzhůru: Ahnenerbe, Luftwaffe, Waffen-SS a nakonec vlastní pracoviště v Dachau s přístupem k „lidskému materiálu“, o jakém se jiným výzkumníkům ani nezdálo.

Himmler páru posílal dopisy a dárky, zajímal se o rodinu, o děti. Rascherova moc přitom nikdy nestála na jeho vlastních schopnostech. Byla vypůjčená. Dokud mu říšský vůdce SS věřil, Rascher mohl zabíjet beztrestně a ještě za to sklízet uznání. Podle nás právě tady leží klíč k celému příběhu: v systému, kde loajalita vážila víc než život, se z protekce mohla přes noc stát smrtelná past.

Falešné porody a unesené dítě: proč SS zlikvidovala vlastního lékaře

Himmler posedle prosazoval početné rodiny „rasově hodnotných“ Němců. Rascherovi mu je ochotně předváděli. Karoline od roku 1939 hlásila jeden porod za druhým, přestože byla ve věku, kdy se další mateřství jevilo nanejvýš nepravděpodobné. Děti se v domácnosti skutečně objevovaly. Původ měly ovšem jinde.

Podvod praskl v roce 1944 při dalším předstíraném porodu. Vyšetřování zjistilo, že Karoline dítě unesla na mnichovském hlavním nádraží. Pro Himmlera to znamenalo osobní ponížení: muž, kterého vynesl, ho léta vodil za nos právě v otázce, na níž si nejvíc zakládal. Rascher byl zatčen a oficiálně obviněn mimo jiné z takzvaného „Häftlingsbegünstigung“, tedy z protěžování vězňů. Obvinění působí v kontextu jeho pokusů téměř groteskně.

Následovalo věznění, nejprve v Buchenwaldu, pak v Dachau. Lékař, který dříve vybíral oběti, sám skončil za ostnatým drátem. Když se na konci dubna 1945 blížila fronta, SS se ho zbavila. Rascher věděl příliš mnoho o tom, co se v Dachau dělo a kdo to skrytě schvaloval.

Rozhodující je, co nacistický systém trestal. Za stovky umučených vězňů nepadla jediná výtka. Za oklamaného Himmlera, za ostudu a za ohrožení vnitřní hierarchie přišla smrt. Režim nepotrestal krutost, potrestal zradu vlastní elity.

Spravedlnost v pravém smyslu se nekonala. Norimberský proces s lékaři běžel od 9. prosince 1946 do 20. srpna 1947 a Rascherovy experimenty v něm figurovaly jako klíčový důkazní materiál. On sám už na lavici obžalovaných usednout nemohl. Mrtvý pachatel se navíc hodil obhajobě: část viny šlo svalit na něj a někteří účastníci výškových pokusů byli zproštěni pro nedostatek důkazů.

Dachau dnes: čeští vězni, památník a etika krvavých dat

Mezi více než 200 000 lidmi vězněnými v systému Dachau byla i řada osob z českých zemí. Databáze projektu EHRI-CZ a Památníku Terezín eviduje mimo jiné malíře Josefa Čapka, grafika Vojtěcha Preissiga, podnikatele Jindřicha Waldese či pozdější kardinály Josefa Berana a Štěpána Trochtu. Přímé zapojení českých vězňů do Rascherových pokusů se nám ale z dostupných pramenů zatím ověřit nepodařilo.

V Dachau podle údajů památníku zahynulo zhruba 41 500 lidí. Památník založený v roce 1965 z iniciativy přeživších je otevřen denně od 9 do 17 hodin, zavřeno má jen 24. prosince a vstup je zdarma. Z Česka se k němu nejsnáze dostanete přes Mnichov: z hlavního nádraží jede linka S2 směr Dachau/Petershausen, cesta trvá asi 25 minut, a od nádraží Dachau pokračuje autobus 726 na zastávku KZ-Gedenkstätte. Parkovné za osobní auto činí přibližně 75 Kč, památník ale doporučuje veřejnou dopravu.

Rascherův odkaz přitom dodnes zaměstnává lékařskou etiku. Data z dachauských podchlazovacích pokusů v minulosti využívaly vojenské instituce včetně amerických. Současné stanovisko shrnuje AMA Journal of Ethics: taková data se smějí použít jen výjimečně, pokud jsou vědecky ověřená, neexistuje jiný zdroj a jde o záchranu životů. Vždy s otevřeným přiznáním jejich původu a s úctou k obětem. Každé číslo z Rascherových tabulek tak dodnes nese jméno, které v protokolu chybí.

Článek Nacistický lékař simuloval výšku 20 km v podtlakové komoře, aby vězňům roztrhal plíce. Popravit ho nechal nakonec sám Hitler se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vybombardovaný bankovní trezor v Arnhemu a kořist v pytlích

Archivní shrnutí Nationaal Archief popisuje začátek příběhu překvapivě konkrétně. Do budovy banky v Arnhemu dopadl zásah, který zničil trezor. Jeho obsah se vysypal na ulici. Šperky, hodinky, mince, brilianty a diamanty se válely mezi sutinami a vojáci 4. roty německého výsadkového pluku je sbírali do pytlů.

Spisy jmenují i konkrétní muže. Poradkyně národního archivu Annet Waalkensová podle deníku El País uvedla tři jména: rotmistra Kastela, četaře Bräuera a vojína Bieberta. Celé dění měl sledovat ještě čtvrtý voják, Helmut, narozený v roce 1925. Právě on se o mnoho let později stal klíčovou postavou celého pátrání.

Podle dokumentů putovaly cennosti nejprve do muničních beden, které vojáci schovali ve vagonu. Jenže v září 1944 spustili Spojenci operaci Market Garden, nejodvážnější výsadkový plán celé války. Parašutisté a pozemní jednotky měli obsadit řadu mostů v Nizozemsku a probít se až k Arnhemu. Fronta se dala do pohybu a vagon s kořistí přestal být bezpečnou skrýší. Bedny se podle verze ze spisů přesunuly do země u Ommerenu, nedaleko štábního sídla Huize Den Eng.

Operace Market Garden skončila u arnhemského mostu nezdarem a spojenecký postup přes Rýn se o měsíce zdržel. Pro ty, kdo kořist zakopali, to paradoxně znamenalo čas. Oblast zůstala v německých rukou a nikdo nespěchal.

Mapa s červeným křížkem: kde měl nacistický poklad ležet pod topolem

Po válce dal Helmut tip Nizozemské vojenské misi v Berlíně. Úřady ho vypátraly v Baden-Badenu, převezly do Nizozemska a nechaly ho ukázat, co viděl. Archivní text uvádí, že výsadkář „přesně“ popsal průběh událostí. Mezi svými věcmi měl skicu s vyznačeným místem uložení. Tvrdil, že stál na stráži, když kamarádi bedny spouštěli do jámy.

Svědectví má váhu. Helmut se k pokladu sám přihlásil, neměl z prozrazení zjevný prospěch a jeho výpověď se shodovala s tím, co úřady věděly o pohybu jednotky. Lokální zdroje spojují červené označení na mapě s okolím Huize Den Eng, historického sídla obklopeného zemědělskou půdou a stromořadími.

Celý spis se dochoval ve fondu Nederlands Beheersinstituut, poválečné instituce, která spravovala německý majetek a řešila navracení zabavených hodnot. V katalogu Nationaal Archief nese označení 2.09.49, inventární číslo 925, a název „Schat-Lienden“. Obsahuje i pět fotografií. Spis byl desítky let veřejnosti nepřístupný a otevřel se teprve 3. ledna 2023 při každoročním Dni zpřístupnění, kdy nizozemský archiv uvolňuje tisíce starých dokumentů. Žádný únik ani senzační objev, jen standardní lhůta, která uplynula. Přesto to stačilo.

Lopaty, dva Američané a stopy kopání: proč Buren věří, že kořist už někdo odnesl

Poválečné pátrání podle Nationaal Archief nevyšlo. Vyšetřovatelé narazili na něco znepokojivějšího než prázdnou jámu: o pokladu zjevně vědělo víc lidí. Na místě se pohybovali dva Američané a jinde v okolí zůstaly čerstvé stopy kopání. Archiváři tehdy suše uzavřeli, že kořist s velkou pravděpodobností mezitím zmizela v cizích kapsách.

Po zveřejnění mapy v roce 2023 se do Ommerenu sjížděli zájemci s detektory. Obec Buren, pod kterou vesnice spadá, nakonec povolila jedno oficiální hledání. Proběhlo na statku Den Eng a na pozemku místního pěstitele jablek. U výkopu stáli preventivně i vojenští pyrotechnici, protože v půdě mohla ležet nevybuchlá munice.

Výsledek z 1. května 2023 by se vešel do krabice od bot:

• stará kulka,
• okraj kola automobilu,
• zbytky starého ovocného stromu.

Mluvčí obce Birgit van Aken-Quintová pak deníku The Guardian sdělila, že v Ommerenu žádný nacistický poklad neleží. Zároveň připustila verzi, která celý případ drží při životě: bedny tam zakopány být mohly, jen je někdo dávno vyzvedl. Obec svůj závěr opírá i o to, že se v okolí vyznačeného místa během desetiletí opakovaně kopalo, například při stavbě silnic. Kdyby cennosti ležely přesně tam, kde ukazuje mapa, objevil by je dřív bagr než hledač.

Kdo je mohl odnést? Prameny nabízejí neznámé poválečné hledače, lidi s místní znalostí, případně někoho z okruhu těch, kdo o úkrytu věděli z vyšetřování. Jméno žádné. Tím silněji působí ona dvojice Američanů zachycená ve spisu.

Proč jedna ručně kreslená mapa pořád táhne: Štěchovice, Jantarová komnata a detektor v Ommerenu

Mezi slavnými ztracenými nacistickými poklady působí Ommeren nenápadně. Jantarová komnata byla skutečné umělecké dílo z několika tun jantaru, které nacisté v roce 1941 rozebrali, převezli do Královce (Königsbergu) a na konci války se po něm slehla zem. Zlatý vlak u Wałbrzychu stojí na opačném konci škály: hledači tvrdili, že ho objevili, ale polští vědci po průzkumu žádný doklad nenašli. Ommeren je měřítkem nejskromnější, mapou však nejkonkrétnější. Právě ta kombinace podle nás vysvětluje, proč dokázala rozpohybovat vesnici, radnici i hledače téměř osmdesát let po válce. Jeden list papíru, jedno červené znaménko a jméno svědka mají větší přitažlivost než sto mlhavých pověstí.

Podobnou dynamiku známe i z domova, ze Štěchovic. Americká armáda v roce 1946 vyzvedla ze štěchovických kopců desítky beden s neznámým obsahem a na tuto reálnou událost se nabalila desetiletí spekulací o dalších úkrytech. V 90. letech přitahovaly Štěchovice hledače i média, odborná studie v časopise Securitas Imperii dokonce mluví o „štěchovickém syndromu“. Recept je stejný: skutečná archivní stopa, poválečný zásah úřadů a pozdější mytologie.

Kdo by chtěl v Ommerenu zkusit štěstí, narazí na tvrdá pravidla. Od 18. října 2022 platí v celé obci Buren zákaz detekce kovů bez výjimky. Podle aktuální obecní vyhlášky APV Buren 2025 je zakázáno nejen detektor na veřejnosti používat, ale i mít ho připravený k použití. Výjimku obec uděluje na čtyři roky, mimo jiné členům archeologických či historických spolků, a i pak se smí kopat jen do hloubky 30 cm a se souhlasem majitele pozemku. Za porušení hrozí až tři měsíce vězení nebo peněžitý trest.

Česko je ještě přísnější. Národní památkový ústav upozorňuje, že celé území republiky se v praxi chápe jako místo s archeologickými nálezy a průzkum detektorem prováděný neoprávněnou osobou je trestný. Náhodný nález je nutné ohlásit Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu muzeu nejpozději druhý den a místo nechat beze změny nejméně pět pracovních dnů.

Článek Poklad za 450 milionů ukradený z banky v Arnhemu měl ležet pod topolem. Spojenecká ofenziva změnila plán pohřbení i místo úkrytu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bunkr Přáslavice: maskovaná ústředna v místě, kde se dřív těžil kámen

Přípravy začaly v roce 1968, kdy o stavbě rozhodla Vojenská komise obrany. Realizaci převzaly Vojenské stavby a v roce 1976 byl objekt dokončen a uveden do provozu. Volba místa nebyla náhodná. Stavitelé využili prostor po bývalé těžbě kamene, kde terénní zásahy nikoho nepřekvapily, a vztyčili tu skeletovou konstrukci zapuštěnou hluboko do země. Povrch pak pečlivě zamaskovali.

Utajení mělo několik vrstev. Podle oficiální historie objektu na stavbě pracovali vojáci povolaní ze vzdálených koutů republiky. Oni ani jejich rodiny prý netušili, co přesně budují. Provozovatel dnes navíc uvádí, že jednotlivé vojenské a technické skupiny o sobě navzájem neměly vědět. Areál chránilo dvojité oplocení, strážnice, psinec a muniční sklad pro vnější obranu.

Navenek šlo o telekomunikační zařízení. Uvnitř se ukrývalo něco mnohem strategičtějšího. Úplného odtajnění se bunkr dočkal až v roce 2016.

Magistrála z Berlína do Moskvy vedla pod olomouckým kopcem

Když se mluví o studené válce, většina lidí si vybaví rakety, tanky a protiatomové kryty pro politiky. Přáslavice připomínají méně okázalou, zato zásadní stránku tehdejšího plánování. Armáda bez spojení je slepá a hluchá. Rozkazy, hlášení i vládní pokyny musely protékat dráty za každých okolností.

Proto po kubánské krizi vznikla síť zodolněných zesilovacích stanic, které měly zvýšit odolnost telekomunikací Varšavské smlouvy. Přáslavice byly podle oficiálních dějin první ze sedmi takových objektů na území tehdejšího Československa. Bunkrem procházela mezinárodní kabelová magistrála MKKM-1, která propojovala Berlín s Moskvou. Vedle ní tu běžela vnitrostátní komunikace, civilní i vojenská telefonní ústředna a sekce vládního utajeného spojení.

Srdcem provozu byly přenosové systémy K1920, pobočkové ústředny a dálnopisná pracoviště. Zprávy putující dálnopisem procházely šifrovacími sekcemi, kam měl přístup jen prověřený personál. Svoje patro tu měla armáda a vyhrazenou část také ministerstvo vnitra.

Podle nás právě tady leží odpověď na otázku, proč pod Olomoucí vyrostl tak rozměrný komplex. Telefonní kabely, šifrovací stroje a záložní energie potřebují prostor, stabilní klima a nepřetržitou obsluhu. Studená válka se v Přáslavicích měřila délkou kabelů a kapacitou akumulátorů.

Čtyři podzemní patra, metr a půl betonu a vlastní elektrárna

Celý objekt má šest podlaží, dvě nad zemí a čtyři pod ní, a dosahuje výšky 26 metrů. Zdi jsou silné až 1,5 metru. Provozovatel uvádí, že stavba odolá výbuchu o síle 50 kilotun v bezprostřední blízkosti. Pro představu: bomba svržená na Hirošimu měla sílu zhruba 15 kilotun, ta nad Nagasaki 20 kilotun.

Zdroj: Bunkr v číslech

Jednotlivá patra plnila odlišné úlohy. Telekomunikační sály, dálnopisná pracoviště a kabelové komory obstarávaly samotný přenos. Šifrovací sekce a armádní patro střežily nejcitlivější informace. A pak tu byl rozsáhlý provozní svět, bez něhož by technika ani lidé dlouho nevydrželi.

Osádka měla k dispozici kuchyň, jídelnu, ložnice, ošetřovnu a sklad potravin. Vodu zajišťovala chemická úpravna, vzduch procházel filtry a v zásobnících čekaly tlakové rezervy pro případ, že by venku nebylo co dýchat. Kdo přicházel zvenčí během kontaminace, musel projít dekontaminačním vstupem. Technologický velín hlídal celý organismus, akumulátorovna držela napětí a dva generátory ČKD o výkonu 1,2 MW tvořily vlastní elektrárnu. Oba stroje jsou dodnes provozuschopné a průvodci je návštěvníkům rádi předvádějí.

Funkční zůstal i dálnopis nebo ústředna CA102. Právě to dává Přáslavicím punc výjimečnosti. Řada jiných podzemních objektů nabízí holé chodby, tady technika stále hučí.

Od odchodu posádky k baterkovým výpravám

Konec studené války bunkr okamžitě neuspal. Sovětští vojáci odešli v roce 1991, aktivní česká posádka objekt opustila až v roce 2001. Následovalo období běžné údržby, kdy komplex zůstával mimo dosah veřejnosti. V roce 2010 přešel areál do soukromého vlastnictví společnosti Flenexa, o šest let později přišlo plné odtajnění a v červnu 2022 se brány otevřely návštěvníkům.

Mezitím podzemí dostalo i nečekanou novou náplň. V roce 2019 tu vznikla akvaponická vertikální farma, kde se pěstují rostliny v propojeném systému s chovem ryb. Kontrast mezi šifrovacími stroji a zelenými regály patří k nejpřekvapivějším momentům celé návštěvy.

Letošní novinkou je zpřístupněná úniková chodba dlouhá 86 metrů. Vstup do ní měří na šířku pouhých 60 centimetrů a na výšku 80 centimetrů, takže připomíná spíš průlez. Projít ji lze v rámci programu Tajné světy, účast ovšem povinná není.

Prohlídky bunkru Přáslavice v roce 2026: ceny, délka a co si obléct

Do bunkru se dostanete pouze s rezervací. Vstupenky se kupují elektronicky a na místě je běžně neseženete. Skupina na standardní prohlídce má maximálně 25 lidí, děti mladší šesti let vstup nemají.

Standardní okruh vás provede historií a hlavními prostory. Baterková varianta sleduje stejnou trasu, jenže potmě a se svítilnou v ruce, takže se hodí jen pro ty, kterým tma a stísněné chodby nevadí. Experiment 025 je zážitková hra s vymyšleným příběhem a efekty, s historií objektu tedy pracuje volně. Technické nadšence nejvíc potěší RetroTech, kde se dostanete k ústřednám, polním telefonům, generátorům a provozu na baterie.

Na podzim přichystal provozovatel termíny od 28. října do 1. listopadu 2026, denně se konají dvě až tři komentované prohlídky. V pátek 30. října startuje v 17.30 baterkový okruh. Kapacita se rychle plní, proto se vyplatí sledovat rezervační kalendář.

Uvnitř panuje celoročně 15 až 17 °C, přibalte si proto teplejší vrstvu a pevnou obuv, protože vás čeká chůze po schodech mezi čtyřmi patry. Na baterkovou výpravu se nejlépe hodí čelovka. Parkovat můžete zdarma přímo u areálu. Pokud pojedete autobusem z Olomouce, ověřte si spoj podle času své rezervace, zvlášť večerní návrat.

Článek Tajný bunkr u Olomouce se tvářil jako telekomunikační ústředna. Pod kopcem ukrýval čtyři patra pro stovky vojáků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vodní hrad Švihov: pevnost postavená jako umělý ostrov

Většina českých hradů šplhá na ostrožny a skalní hřbety. Půta Švihovský z Rýzmberka zvolil opačnou cestu. V letech 1480 až 1489 vztyčil hradní jádro v rovině údolí Úhlavy a obranu svěřil živlu, který měl po ruce v hojnosti.

Stavba byla od začátku komponovaná jako umělý ostrov. Půta vybudoval jádro, první linii opevnění a nárožní bašty, jeho synové Václav a Jindřich pak na počátku 16. století soustavu dotáhli do konce. Výsledek stojí za vyjmenování:

• dva vodní příkopy napájené z řeky Úhlavy,
• dvě vrstvy opevnění s hradbami a předsunutými podkovovitými baštami,
• hluboký zděný příkop, z něhož šlo štolou zaplavit i vnitřní dvorek,
• soustava rybníků na místě dnešních luk, která útočníkům bránila v přiblížení.

Podkovovité bašty reagovaly na nástup palných zbraní. Dělostřelectvo konce 15. století dokázalo rozbít vysoké hradby, proto stavitelé posunuli obranu dopředu a nepříteli do cesty postavili vodní plochu. Kdo chtěl Švihov dobýt, musel nejdřív překonat bažinatou rovinu, potom příkop, hradbu, další příkop a teprve pak se dostal k palácům. Podle nás jde o jednu z nejpromyšlenějších obranných koncepcí, jaké pozdní gotika v Čechách vytvořila.

Demoliční dekret Ferdinanda III.: ortel pro nebezpečnou pevnost

Rýzmberkové panství dlouho neudrželi. Roku 1548 ho synové prodali Heraltovi Kavkovi z Říčan, o půlstoletí později, v roce 1598, hrad získal Humprecht Černín z Chudenic. Rod Černínů pak stál u všech zásadních momentů, které Švihov čekaly.

Ten nejdramatičtější přišel po třicetileté válce. Podle průvodcovského sylabu NPÚ vydal císař Ferdinand III. roku 1653 takzvané demoliční dekrety. Úředníci zdůvodňovali bourání bezpečností plzeňského kraje. Po desetiletích válčení se po kraji potulovaly ozbrojené skupiny a dobře opevněný hrad mohl snadno posloužit jako jejich doupě. Dekret se vztahoval na řadu českých hradů. Švihov s dvojitým vodním pásem patřil k nejžhavějším kandidátům.

Majitelka Sylvie Kateřina Černínová žádala o zrušení nařízení. Úředníci trvali na svém. Kolem roku 1655 už dělníci rozebírali jižní část hradeb a Zlatou baštu.

Jak Švihov unikl zkáze: voda, průtahy a nezaplacený účet

Bourání vodní pevnosti se ale ukázalo jako mimořádně náročný podnik. Hrad obtékala voda, opevnění se táhlo ve dvou vrstvách a každá další bašta znamenala týdny práce. Vypráví se, že demoliční četa se marně snažila příkop vysušit, aby se k hradbám dostala suchou nohou. Soustava napájená z Úhlavy se jí vzepřela a voda se do příkopů vracela.

A zatímco práce vázly, Černínová hrála o čas. Oddalovala další kroky a otevřela spor o náhradu škody. Pokud má být její majetek zničen kvůli bezpečnosti kraje, kdo jí ztrátu uhradí? Roku 1660 napsala dopis a o rok později přišla odpověď od samotného císaře. Peníze ve státní pokladně chyběly a plzeňští stavové odmítali platit demolici, kterou sami nenařídili. Účet zůstal viset ve vzduchu, práce se zastavily a nakonec byly zrušeny úplně.

Daň za přežití byla citelná. Švihov přišel o vnější opevnění a o dvě východní bašty, Zlatou a Zelenou. Palácové jádro však zůstalo stát. Vidíme v tom paradox: kdyby Švihov po válce už nic neznamenal, nikdo by ho bourat nechtěl. Jenže byl tak rozsáhlý a tak dobře opevněný, že demolice spolkla víc času a peněz, než bylo komukoli milé.

Od sýpky k národní kulturní památce

Zachráněný hrad ovšem nečekala sláva. Černínové ho proměnili v hospodářský objekt. Z obou paláců se staly sýpky, předhradí sloužilo jako hospodářský dvůr a stavba pozvolna chátrala. Roku 1926 o ní úřední spisy hovořily jako o „zřícenině“.

Obrat přinesl rok 1930, kdy Eugen Černín zajistil nejnutnější opravy včetně střech. Po konfiskaci černínského majetku převzala hrad roku 1947 Národní kulturní komise a zahájila průzkum i rekonstrukci. V 50. a 60. letech vtiskl obnově podobu architekt Břetislav Štorm. Status národní kulturní památky získal Švihov nařízením vlády č. 132/2001 Sb. z 28. března 2001.

Starší hodnocení, které cituje sylabus, řadí Švihov mezi sídla, jimž se velikostí, opevněním a neporušeností původního zdiva v Čechách vyrovná jen málo staveb. Srovnání s osudem jiných hradů je výmluvné. Krašov po třicetileté válce upadal, koncem 18. století byl zbořen a v jeho troskách vznikl kamenolom. Mezi vodními sídly se Švihovu svou atmosférou blíží snad jen Blatná, kde se původní bažiny proměnily v souvislý vodní pás obklopený parky.

Novou kapitolu napsal projekt NPÚ na obnovu vodního příkopu, který probíhal od října 2015 do ledna 2022 a stál přes 5,5 milionu korun. Restaurátoři obnovili jílové izolace, vybagrovali usazeniny, postavili molo pro pramice a vytyčili zážitkovou trasu po vodě. V příkopu navíc leží zhruba 600 metrů kolektorů tepelného čerpadla, které od 90. let vytápí obytnou a správní budovu. Středověká fortifikace tak hřeje moderní kanceláře.

Prohlídky, loďky a Popelka: co nabízí hrad Švihov v roce 2026

Návštěvník si dnes může vybrat z několika okruhů. Údaje odpovídají stavu k říjnu 2026.

Na hlavní okruh platí senioři a mládež 180 Kč, děti od 6 do 17 let 70 Kč. Aktuální ceny vždy najdete na stránkách.

Pokud chcete pochopit, proč se Švihova báli císařští úředníci, sedněte do pramice. Z hladiny teprve vynikne, jak důmyslně stavitelé zapojili vodu do obrany. Loďky jezdí zpravidla od května do září, v září od úterý do neděle mezi 10. a 15. hodinou, provoz ovšem může omezit počasí. Základní okruh je v září otevřen od úterý do neděle od 10.00 do 16.00, v říjnu o víkendech od 10.00 do 15.00 a od 26. října do 1. listopadu denně od 10.00 do 15.00. Pak hrad zavírá.

Filmová stopa táhne na Švihov diváky z celé republiky. Na nádvoří se natáčely Tři oříšky pro Popelku a výstava v Bílé baště na pohádku navazuje. Do 25. října 2026 běží podzimní rodinné prohlídky, do 1. listopadu výstava fotografií Milana Janocha. Nádvoří i park jsou přístupné zdarma.

Na hrad se dostanete i vlakem. Stanice Švihov u Klatov leží na trati z Berouna přes Plzeň do Klatov, od nádraží vede krátká procházka městem až na Žižkovu ulici číslo 1.

Článek Hrad Švihov přežil příkaz k demolici díky vodnímu příkopu. Demoliční četa nechala stát to, co nemohla vysušit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pravidla psaná proti reportérkám: proč Gellhornová k invazi nesměla

Martha Ellis Gellhornová, rodačka ze St. Louis narozená v roce 1908, byla v létě 1944 jednou z nejzkušenějších válečných reportérek, jaké Amerika měla. Psala z občanské války ve Španělsku, z Číny, Finska i Itálie. V Česku by její jméno mělo mít zvláštní ozvěnu: v prosinci 1938 otiskl Collier’s její text „Obituary of a Democracy“ (Nekrolog demokracie), posmrtnou řeč za Československo po Mnichovu. Do země přijela během mobilizace a znovu po podpisu dohody, aby mluvila s lidmi vyhnanými z pohraničí, Čechy i sudetskými Němci, a sledovala, jak pražská světla pohasínají.

Zkušenosti jí však při plánování invaze nebyly k ničemu. Spojenecké velitelství SHAEF sice ženám akreditaci vydávalo, v bojových oblastech je ale smělo pouštět jen k takzvaným zvláštním příležitostem, kam frontové operace nepatřily. Britská dolní sněmovna o tom jednala ještě 27. července 1944, jak dokládá záznam rozpravy v Hansardu. V praxi to znamenalo jasné rozdělení: muži dostali pláže a výsadky, ženy nemocnice, raněné a pomocné ženské sbory.

Gellhornové navíc sebral místo vlastní manžel. Ernest Hemingway, s nímž byla od roku 1940 sezdaná, jí kdysi ve Španělsku radil, ať píše o tom, čemu rozumí, totiž o lidech. V roce 1944 však byli spíš soupeři. Hemingway jí vyčítal cesty po frontách a chtěl ji mít doma. Každý časopis směl mít jediného frontového korespondenta a Collier’s tuto pozici svěřil jemu. Oficiální cesta do Normandie se jí tím uzavřela.

Trik s ošetřovatelkami: jak předsudek otevřel cestu na palubu

Gellhornová nepřelezla žádnou ohradu ani nepodplatila stráž. Postačila jí jediná věta, která přesně zapadla do představ, jež o ní měli muži u lávky. Žena s notesem na nemocniční lodi? Samozřejmě bude psát o sestrách, něco měkkého, dojemného, neškodného. Kontrola v ní neviděla konkurentku válečných zpravodajů, ale doplněk k jejich práci.

Podle nás právě v tom spočívá jádro celé epizody. Gellhornová armádu neporazila odvahou ani silou, přechytračila ji znalostí jejích vlastních předsudků. Věděla, které škatulky na ni úředníci nalepí, a jednu z nich si sama vybrala jako převlek. Systém postavený tak, aby ji udržel stranou, se proměnil v propustku. Nikdo nepředpokládal, že by „ženská reportáž“ mohla krýt pokus proniknout k největší vojenské operaci války.

Zbytek obstarala trpělivost. V koupelně, nebo na toaletě (verze se liší), vyčkala, dokud loď nevyplula. Stejný detail opakují BBC, Národní muzeum druhé světové války v New Orleans i životopisné prameny. Z paluby uprostřed průlivu už ji nikdo vrátit nemohl.

HMHS Prague u Omaha Beach: co reportérka zachytila na palubě i na břehu

Prague nesla označení Hospital Ship No. 61 (nemocniční loď č. 61). Podle rešerše Maritime Archaeology Trust ji přestavěli pro 194 ležících a 228 chodících pacientů, posádku měla britskou a zdravotnický tým americký: pět důstojníků, šest sester a 49 vojáků. Smithsonian Magazine uvádí operační sál a 422 lůžek. Na lodi takové velikosti a s tak drobným personálem znamenal každý pár rukou navíc rozdíl.

Gellhornová se proto nestala jen pozorovatelkou. To, co viděla, popsala v textu „The Wounded Come Home“ (Ranění se vracejí domů), který vyšel 5. srpna 1944 a dodnes si ho lze přečíst v archivu Collier’s. Jako prvního raněného vytáhli na palubu německého zajatce. Nosítka se překládala v bedně, která připomínala rakev. Muži prosili o vodu a jídlo, ošetřovatelé jim stříhali boty a uniformy nasáklé krví, mezi přeplněnými lůžky visely lahve s plazmou. Reportérka ve svém textu vůbec nezmínila, jak se na loď dostala. Celou pozornost věnovala lidem.

Večer se se sanitním člunem vydala až ke břehu. Smithsonian popisuje, jak šla pruhem vyčištěným od min, pomáhala nosičům a nakládala raněné na výsadkové lodě LST. Na pláži Omaha tak stála žena, pro kterou pravidla vyhradila nanejvýš lazaret v zázemí.

Zatčení, plot a let do Neapole: cena za nejlepší reportáž

Po návratu do Anglie ji zadržela vojenská policie. Přišla o akreditaci a skončila v americkém výcvikovém táboře pro zdravotní sestry, což armáda zjevně považovala za trest i za lekci. Gellhornová v něm vydržela jediný den. Přelezla plot, stopem se dostala na vojenské letiště a pilotům vyprávěla o snoubenci, kterého musí vidět. Neautorizovaným letem doputovala do Neapole.

Do konce války se pak pohybovala bez řádných dokladů a cestovních rozkazů. Sama o sobě později říkala, že byla ve válce cikánkou jen proto, aby mohla psát.

Jak výjimečný byl její kousek, ukazují osudy kolegyň:

Carpenterová po příletu riskovala postih za to, že postupovala s vojáky mimo povolenou zónu. Millerová dorazila kvůli reportáži o evakuační nemocnici, tedy přesně s tématem, které armáda ženám přidělovala. Gellhornová použila totéž téma jako kamufláž a dostala se do Normandie o několik dní, v některých případech o týdny, dřív než všechny ostatní.

Její válečné texty vyšly v roce 1959 souhrnně pod názvem The Face of War (Tvář války). Moderní vydání z roku 2018 nabízí nakladatelství Grove Atlantic, starší edici lze dohledat přes Open Library. České vydání jejích hlavních knih jsme nedohledali, k dispozici je slovenský překlad cestopisných vzpomínek Päť výletov do pekla (Pět výletů do pekla).

Nakladatel popisuje její metodu prostě: rychle zapsat přesný zvuk, pach, slova a gesta, dokud jsou čerstvé. Na palubě lodi Prague měla v ruce notes, který jí měl sloužit k rozhovorům se sestrami. Zapsala do něj invazi.

Článek Zamkla se na záchodě nemocničního plavidla, dokud nevyplulo. Americká novinářka obešla válečnou cenzuru trikem, který fungoval díky sexismu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pád Přemyšle a chaos, ve kterém se ztrácel i člověk

Fort XIII „San Rideau“ vyrostl v letech 1892–1896 jako součást mohutného prstence Twierdzy Przemyśl, jedné z největších pevnostních soustav Rakouska-Uherska. Během první světové války odolávala dvěma ruským obležením. To druhé, zahájené 5. listopadu 1914, skončilo 22. března 1915 kapitulací posádky čítající přes 110 tisíc mužů. Před vzdáním se obránci systematicky ničili forty, vysazovali kasematy, zavalovali chodby, likvidovali munici. V tom zmatku se podle legendy dva ruští důstojníci, vypravěč deníku a štábní kapitán Novikov, ocitli uvězněni v podzemním traktu, o němž nikdo z ničících čet nevěděl.

Český rozměr celé události bývá opomíjen, přitom je podstatný. V pevnosti sloužili i vojáci z českých zemí a české ministerstvo obrany připomíná, že tisíce zajatých z území dnešního Česka se po pádu Přemyšle staly zárodkem legionářského hnutí v Rusku. Historická syntéza cituje dokonce memoár českého obránce Jana Vita. K samotné legendě o nalezeném zajatci se ovšem český primární pramen dosud nepodařilo dohledat.

Vodní hodiny, rum a deník psaný poslepu: rekvizity, které drží legendu při životě

Síla vyprávění tkví v detailech. Podle deníkových zápisů, jak je zprostředkovávají pozdější přepisy, si uvěznění muži rozdělili zásoby nalezené v podzemním skladu:

• Konzervy a plesnivé suchary.
• Rum a tabák.
• Svíčky a zápalky.
• Voda ze studny.

Nejpůsobivější prvek představují improvizované vodní hodiny. Zajatec údajně položil na sud kotlík s vodou, do jehož dna vydlabal drobný otvor. Tempo odkapávání kalibroval vlastním pulsem a na stěnu vyškrabával čtvrthodiny i celé hodiny. Šlo o iluzi kontroly nad časem, a zároveň o jediný způsob, jak si v absolutní temnotě udržet denní rytmus a zbytky příčetnosti.

Štábní kapitán Novikov měl po zhruba dvou letech, kdy si uvědomil konečnost zásob, spáchat sebevraždu kusem plechu z konzervy. Vypravěč zůstal sám. Moderní výzkumy podzemní izolace, například případ Beatriz Flaminiové, která dobrovolně strávila v jeskyni 500 dní s týmem v záloze, potvrzují dramatickou ztrátu smyslu pro čas a proměnu vnímání reality. Jenže u doložených případů jde o měsíce a řízené podmínky. Osm let bez jakékoli vnější podpory by představovalo extrém daleko za hranicí čehokoli zdokumentovaného.

Jak se regionální historka proměnila v celostátní senzaci

Původní text vyšel roku 1926 v polském časopise Naokoło Świata pod ženským pseudonymem. Autorkou měla být jistá „Wanda Dobrzyńska“; ve skutečnosti, jak se ukázalo později, voják Władysław Kohutnicki, který ženské jméno zvolil proto, aby obešel armádní zákaz publikovat bez souhlasu nadřízených.

Třicet pět let text tiše dřímal. Teprve roku 1961 ho předtiskla publikace Tysiąc lat Przemyśla, vydaná k mileniovým oslavám města, a příběh rázem získal punc místní historické paměti. O tři roky později jej převzal sovětský vojenský měsíčník Sovětskij vojin, čímž se dosah rozšířil na celý východní blok. Hlásili se údajní svědci, kteří tvrdili, že nález pamatují. Roku 1984 vznikl celovečerní film Fort 13, který legendu definitivně usadil v kolektivní představivosti.

Proč přiznání autora nestačilo a co chybí v archivech

Roku 1971 zaslal Kohutnicki dopis redakci Życia Przemyskiego, v němž měl podle pozdějších citací přiznat, že celý text je mystifikace. Přesné znění dopisu se ovšem v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat; existují jen parafráze tří bodů: že autorem byl on, že šlo o výmysl a že pseudonym měl zakrýt autorství vojáka.

Pro část veřejnosti to stačilo. Pro druhou nikoli. Legenda totiž stojí na silnějších pilířích než pouhý text:

• Reálné místo – fort existuje, jeho zříceniny lze navštívit v Bolestraszycích u Přemyšle, vstup do interiéru je ovšem nutné ověřit předem.
• Sugestivní rekvizity – kostra, studna, deník, vodní hodiny vytvářejí obraz tak plastický, že jej pozdní nepřímé přiznání bez publikovaného faksimile dopisu těžko vymaže.
• Absence definitivního „hrobu“ příběhu – místní badatel Jan Różański nenalezl nemocniční, policejní ani pohřební záznamy, které by nález potvrdily. Jenže stejně tak nenalezl dokument, který by jej vyvrátil.

Podle nás je právě tato archivní prázdnota tím, co legendu udržuje v oběhu. Kdyby existoval jednoznačný důkaz, ať už pro, nebo proti, příběh by ztratil svůj náboj. Takhle zůstává v zóně, kde se historická fakta mísí s vyprávěčskou tradicí a kde si každý může zvolit vlastní míru víry.

Článek V roce 1923 otevřeli zavalený fort u Přemyšle a našli živého muže. Pod zemí přežíval 8 let díky proviantním zásobám a kapající vodě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři varianty pro sedm milionů: jak Neurath a Frank předložili Hitlerovi budoucnost Čech

Neurathovo memorandum z léta 1940 se od polské otázky výslovně distancovalo. Češi se podle něj „zásadně liší od Poláků“ kvůli tisíciletému promísení s germánskými kmeny, a proto s nimi nelze zacházet podle stejných zásad. Státní tajemník Karl Hermann Frank přidal vlastní návrhy. Výsledkem bylo trojí schéma: osadnický klín, totální odsun, nebo germanizace prostoru skrze poněmčení značné části populace.

Hitler zvolil třetí cestu. Trval přitom na jednotném řízení českých zemí z Prahy, žádné dělení na menší správní celky, žádné rozvolnění kompetencí. Protektorát měl zůstat nedělitelnou správní jednotkou, dokud proces germanizace nedospěje ke konci. Fridericiho zpráva, klasifikovaná jako „přísně tajná“, shrnula schválenou variantu lapidárně: asimilace asi poloviny českého národa a zbavení druhé poloviny moci, její eliminace a odsun ze země.

Heydrichovy kategorie: rasové třídění za zavřenými dveřmi Černínského paláce

2. října 1941, necelý měsíc po svém příchodu do Prahy, pronesl zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich v Černínském paláci tajný projev, v němž rozpracoval praktický návod k selekci. České obyvatelstvo chtěl „národnostně a rasově ohmatat“, skrze školy, mládežnické organizace, zdánlivé pracovní služby i zdravotní akce. Výsledkem mělo být roztřídění do několika skupin:

• Dobře rasově založení a loajální – ti měli být poněmčeni.
• Špatně rasově založení a loajální – nasazeni na práci v Říši, rozptýleni tak, aby netvořili kompaktní blok.
• Dobře rasově založení, ale neloajální – u nich Heydrich zvažoval převýchovu, a pokud selže, „postavení ke zdi“.
• Špatně rasově založení a neloajální – určeni k vystěhování na východ nebo ke sterilizaci.

Přítomné důstojníky žádal, aby si úvahy nechali pro sebe. Veřejně chtěl klidný a výkonný pracovní prostor pro říšský válečný stroj; neveřejně mluvil o „konečném zabrání“ celého prostoru. Pozdější sekundární syntézy připisují Heydrichovým rasovým studiím jemnější procentní rozvrh, kolem 45 % poněmčitelných, 40 % „míšenců“ a 15 % rasově netolerovatelných, avšak bezpečně doloženou základní cifrou v rozhodovacích dokumentech zůstává Neurathova formulace „asi polovina“.

Rentgeny, antropometrie a pražské granty: vědecký aparát selekce

Rasové třídění nezůstalo jen na papíře. Úřad říšského protektora a Hlavní úřad SS pro rasu a osídlení (RuSHA) naplánovaly mezi říjnem 1941 a lednem 1942 plošná „rentgenová vyšetření“ českého obyvatelstva. Oficiální záminkou byl boj s tuberkulózou. Mezi srpnem 1942 a únorem 1943 vzniklo 259 824 snímků, fungovala zvláštní kartotéka a nasbíraná data se měla vyhodnocovat i z antropometrického hlediska, tvar hlavy, tělesné proporce, rasová typologie.

Paralelně v Praze pracoval sociální antropolog Karl Valentin Müller, financovaný granty Deutsche Forschungsgemeinschaft. V letech 1942 až 1944 vedl projekty zaměřené na odhad „podílu německokrevného dědictví“ v českém národě podle regionů, sociálních vrstev i rodových jmen. Lékařská fakulta Německé Karlovy univerzity v Praze sloužila jako institucionální zázemí rasové hygieny; město se stalo jedním z pracovišť, kde nacistická věda dodávala byrokratické podklady pro selekci celého národa.

Germanizace přitom zasáhla i majetkovou rovinu. Podle dizertace Reného Novotného z Univerzity Karlovy dopadla osidlovací politika na 1 714 zemědělských objektů ve 430 katastrálních obcích, zabráno bylo přes 31 000 hektarů zemědělské půdy a více než 5 000 hektarů lesů.

Škola a jazyk jako každodenní páky germanizace

Zatímco rasové průzkumy probíhaly skrytě, jazyková a školská politika zasahovala český život viditelně a denně. Němčina získala status prvního úředního jazyka Protektorátu, čeština klesla na druhý. Veřejný prostor (nápisy, vyhlášky, formuláře) musel být dvojjazyčný s němčinou na prvním místě.

Ve školách postupovala germanizace po etapách:

• Listopad 1939 – němčina se stala povinným předmětem na měšťanských školách.
• Září 1940 – rozšíření povinné němčiny i na obecné školy.
• Školní rok 1942/43 – výuka němčiny zavedena už od prvního ročníku.
• Školní rok 1943/44 – dějepis nahrazován hodinami němčiny, občanská výchova zrušena, učebnice procházely ideologickou revizí.

Čeština formálně přežívala, ale v okleštěné a hlídané podobě. Každý semestr jí ubývalo prostoru. Pokud by válka trvala déle a germanizační plány pokračovaly v nastaveném tempu, logickým vyústěním by bylo její úplné vytlačení z veřejného i vzdělávacího prostoru v horizontu jedné až dvou generací, přesně v souladu s Neurathovým přechodným obdobím.

Článek Kdyby Hitler vyhrál, čeština mohla zmizet do dvou generací. Germanizace fungovala přes školství a úřední jazyk se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Boom, který trval kratší než jeden lidský věk

Mezi lety 1908 a 1913 se v okolí Kolmanskopu podle namibijského ministerstva hornictví vytěžilo 4,7 milionu karátů v hodnotě asi 150 milionů říšských marek. Německá koloniální správa reagovala bleskově: už v září 1908 vyhlásila celé okolí takzvaným Sperrgebietem, uzavřeným územím, kam směl vstoupit jen ten, kdo měl povolení. Město rostlo tempem, které odpovídalo ziskům: pitná voda se dovážela po železnici, v nemocnici fungoval rentgen a některé zdroje uvádějí, že tu jezdila první tramvaj v Africe.

Jenže ložiska slábla. V roce 1928 přišel zlom: těžaři objevili výrazně bohatší naleziště jižněji, směrem k řece Oranje. Kolmanskop ztrácel obyvatele po vlnách. V polovině padesátých let bylo město definitivně vyklizeno. Přesný rok se v pramenech liší: Smithsonian uvádí 1954, namibijský turistický úřad a National Geographic pracují s rokem 1956. Jisté je, že odcházeli všichni, za novými diamanty.

Město, které polykají duny

Suché pouštní klima paradoxně zachovalo to, co by jinde dávno zničila vlhkost: tapety, dřevěné rámy, dekorace na stěnách. Zároveň ale písek neúprosně proniká dovnitř. Interiéry domů, kde kdysi bydleli němečtí inženýři s rodinami, jsou dnes zaváté dunami do výšky okenních parapetů. Některé místnosti vypadají, jako by je někdo opustil uprostřed věty, jen místo lidí tu sedí písek.

Právě tento vizuální kontrast dělá z Kolmanskopu něco jiného než z ostatních slavných měst duchů. Pripjať u Černobylu byla vyklizena po jaderné katastrofě v roce 1986, japonská Hašima osiřela kolem roku 1974 po zavření uhelných dolů. Kolmanskop neopustila katastrofa ani politické rozhodnutí. Opustil ho důvod existence, diamanty.

Diamanty tu stále jsou, jen jinde

Namibijský diamantový průmysl nezanikl. Přesunul se. Oficiální materiály ministerstva popisují postupný posun od pevninských nalezišť k těžbě z mořského dna podél pobřeží. Kolmanskop leží dodnes uvnitř uzavřené diamantové oblasti a návštěvník nesmí za hranice vymezeného areálu vstoupit do aktivní těžební zóny. Město duchů tak funguje jako muzejní výjimka uprostřed jinak přísně střeženého území, dnes součásti národního parku Tsau //Khaeb.

Jak se tam dostat z Česka

Občané ČR mohou od dubna 2025 získat namibijské vízum přímo po příletu; poplatek činí přibližně 1 700 Kč, potřeba je pas s platností minimálně šest měsíců a třemi volnými stránkami. Přímý let z Prahy do Namibie neexistuje, realistická trasa vede s jedním přestupem přes Frankfurt nebo Mnichov, odkud Discover Airlines létají do Windhoeku.

Z hlavního města Namibie je to do Lüderitzu ještě zhruba 800 kilometrů, většinou po štěrkových silnicích; počítejte s celodenní jízdou nebo krátkým vnitrostátním letem. Samotný vstup do Kolmanskopu lze zařídit třemi způsoby:

• Online přes oficiální web kolmanskuppe.com
• Na vstupní bráně areálu
• V Desert Deli v centru Lüderitzu

Základní vstupné pro dospělého je asi 310 Kč, celodenní fotografický pas vyjde na zhruba 650 Kč. Provozovatel upozorňuje, že vstup je na vlastní riziko: budovy chátrají, vítr zvedá písek a komentované prohlídky smí vést výhradně Ghost Town Tours.

Učebnice jedné generace

Kolmanskop není jen fotogenická ruina pro Instagram. Je to učebnicový příklad toho, co se stane, když celé město stojí na jediné surovině. Nemocnice, kasino, taneční sál: nic z toho nedokázalo udržet lidi ve chvíli, kdy se diamanty našly jinde. Dnes tu místo horníků procházejí turisté s fotoaparáty a písek pokračuje v tom, co dělá nejlépe: pomalu, trpělivě a bez emocí maže stopy po lidech, kteří si mysleli, že tu budou navždy.

Článek Opuštěné město Kolmanskop připomíná krátkou éru diamantové horečky v Namibii se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sucho, dluhy a dvacet tisíc hladových ptáků

Za komickou nálepkou „Velká válka s emuy“ se skrývá tvrdší příběh. Farmáři v oblasti Campionu na vnějším okraji pšeničného pásu nebyli obyčejní sedláci, mnozí z nich byli veteráni první světové války, usazení na přidělené půdě v rámci státních osidlovacích programů. Jenže půda často nebyla ideální, chyběl kapitál i zkušenosti a na přelomu dvacátých a třicátých let do toho udeřila Velká hospodářská krize. Zadlužené farmy balancovaly na hraně přežití.

Právě v tu chvíli přišlo sucho ve vnitrozemí. Emuové, kteří v západní Austrálii podnikají rozsáhlé nomádské přesuny za vodou a potravou, někdy i stovky kilometrů, zamířili na jih. Ministr obrany George Pearce v dobovém vyjádření pro The Argus popsal, že kvůli horku a absenci vody ve vnitrozemí se ptáci objevovali po tisících a páchali na stojících plodinách „obrovské škody“. Navíc ničili ploty, a vzniklými mezerami pak dovnitř pronikali králíci. Tlak na vládu byl enormní.

Proč kulomety na emuy nefungovaly

Vojenská logika počítala s tím, že se hejno dá zasáhnout soustředěnou palbou. Realita vypadala jinak. Emuové se po prvních výstřelech rozprchli do malých skupin, běhali cikcak a drželi překvapivě vysokou rychlost v terénu, kde je ani farmářská auta nedokázala spolehlivě dohnat. Z kulometu určeného na liniový cíl se stala neohrabaná zbraň proti rychle se rozptylující fauně.

Meredithova jednotka spotřebovala zhruba deset tisíc nábojů. Výsledek? Necelá tisícovka potvrzeně zabitých ptáků, zlomek dvacetitisícového hejna. Operace byla přerušena, pak na nátlak západoaustralského premiéra obnovena, a nakonec definitivně ukončena bez splnění cíle. Dobový tisk i pozdější paměť z toho udělaly symbol absurdního selhání.

Co se o válce s emuy často píše nepřesně

V populárních článcích koluje číslo 57 034 zabitých emuů jako přímý důsledek války z roku 1932. Jenže nejsolidnější otevřený úřední zdroj, západoaustralský parlamentní podklad z roku 2007, toto číslo váže k jiné epizodě: velké invazi emuů v roce 1935 v oblasti Northampton, severně od bariérového plotu č. 3. Šlo o bonusový systém za odevzdané zobáky, ne o pokračování Meredithovy operace.

Stejný dokument uvádí, že v letech 1945 až 1960 bylo vyplaceno 284 724 bonusů za ulovené emuy. A přesto výslovně konstatuje, že ani tak masivní odstřel neměl dlouhodobý efekt na populační úroveň a nezabránil dalším velkým migracím. Zabíjení samo o sobě problém nevyřešilo.

Plot místo kulometu

Trvalejší řešení nakonec nepřinesla armáda ani lovci, ale infrastruktura. Takzvaný State Barrier Fence, původně postavený proti králíkům, se postupně stal klíčovou bariérou i proti velkým migracím emuů do zemědělských oblastí. Dnes ho spravuje Department of Primary Industries and Regional Development a oficiálně chrání pšeničný pás i před emuy.

Emuové přitom zůstávají původní australskou faunou chráněnou zákonem, jejich zabíjení vyžaduje zvláštní oprávnění. Zároveň ale v zemědělských materiálech západní Austrálie figurují jako „animal pests“. Jsou to chránění ptáci, kteří mohou být zároveň zemědělským problémem. Australský stát se s tímto paradoxem naučil žít.

Česko má svou vlastní, byť nesrovnatelnou zkušenost: v roce 2024 vláda nasadila na Liberecku proti divokým prasatům kvůli africkému moru prasat i Policii ČR s termovizemi a tlumiči. Na rozdíl od australské emu války ale český zásah fungoval, Evropská komise už v roce 2019 potvrdila úspěšné vymýcení nákazy.

Poučení z wheatbeltu

Válka s emuy se dodnes vypráví jako kuriozita, a právem. Ale její skutečný příběh není o tom, že armáda prohrála s ptáky. Je o tom, že stát sáhl po vojenském nástroji tam, kde problém vyžadoval ekologický a infrastrukturní přístup: ploty, správu krajiny, porozumění migračním vzorcům. Kulomety Lewis na to nestačily. Nestačily by nikdy.

Článek Válka s emu byla neúspěšný pokus zastavit ptáky ničící úrodu v západní Austrálii se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak vznikla továrna na falešné libry

Kořeny operace sahají do roku 1939, kdy Hlavní říšský bezpečnostní úřad (RSHA) spustil takzvanou Operaci Andreas, první pokus o systematické padělání britských bankovek. Projekt se zadrhával a teprve v roce 1942 ho pod novým názvem oživil SS-Sturmbannführer Bernhard Krüger z oddělení zahraniční rozvědky RSHA. Krüger nechal v koncentračních táborech vyhledat vězně s velmi konkrétními dovednostmi: tiskaře, rytce, grafiky, papírenské odborníky, bankovní úředníky. Nakonec jich shromáždil 142.

Komando bylo v Sachsenhausenu důsledně izolováno od zbytku tábora. Nacisté potřebovali absolutní utajení, a zároveň absolutní přesnost. Předválečné britské bankovky vyšších nominálů se vizuálně téměř nezměnily od roku 1855, tiskly se jednostranně na bílý bavlněný papír. To padělatelům na jednu stranu usnadňovalo práci, na druhou stranu to znamenalo, že každý detail musel být dokonalý, protože bankéři znali své bankovky nazpaměť.

Komfort jako výrobní nástroj

Vězni v padělatelském komandu dostali něco, co bylo v koncentračním táboře nepředstavitelné: vlastní postele, civilní oblečení, lepší stravu. Nebyla to humanita. Byl to kalkul. Rytecká práce vyžadovala stabilní ruce a ostrý zrak. Tisk na speciálním papíře vyžadoval soustředění, které hladový a vyčerpaný člověk nedokáže udržet. Nacisté své oběti „šetřili“ ze stejného důvodu, z jakého se šetří přesný stroj, aby podával výkon.

Paradox byl mrazivý. Vězni žili lépe než tisíce lidí za zdí baráku, ale věděli, že pracují pro režim, který je chce zničit. Věděli také, že nemoc, pokles kvality nebo konec operace může znamenat okamžitou likvidaci. Privilegium a hrozba smrti existovaly ve stejné místnosti, u stejného tiskařského lisu.

Výsledky odpovídaly investici. Tým odhalil asi 150 drobných ochranných značek na originálních bankovkách a dokázal je reprodukovat. Hotové padělky se navíc uměle mačkaly a špinily, aby působily jako bankovky z běžného oběhu. Podle Bank of England byly výsledky „okem nerozeznatelné“ od pravých kusů. Bankovní expert je později označil za nejnebezpečnější padělky, jaké kdy viděl.

Devět milionů kusů a zlomená důvěra

Původní plán počítal s tím, že se padělané libry budou shazovat z letadel nad Británií a zaplaví oběh tak masivně, že klesne důvěra v celou měnu. K leteckému shozu nakonec nedošlo; v otevřených zdrojích chybí jednoznačné vysvětlení proč, ale logika vývoje ukazuje, že se cíl posunul. Padělky se začaly používat pragmatičtěji: k financování špionážních operací, platbám zahraničním agentům a nákupům v neutrálních zemích.

Měřítko přesto zůstalo ohromující. Podle oficiální historie Bank of England vytisklo komando téměř devět milionů bankovek v celkovém nominále 134 milionů liber, což představovalo přes deset procent tehdejšího britského oběhu. Kolaps libry se sice nepodařil vyvolat, ale Bank of England reagovala razantně: v roce 1943 stáhla z oběhu všechny nominály nad pět liber.

Vězni se mezitím pokoušeli o sabotáž, alespoň tam, kde to šlo. Přeživší Adolf Burger, slovenský rodák, později popsal, jak jejich předák Jacobson záměrně kazil želatinu pro fototypii při pokusu o padělání amerických dolarů; negativy vypadaly dobře, ale konečný tisk nevyšel. U librové větve se podobně konkrétní sabotáž v dostupných pramenech doložit nepodařilo. Dolarový padělek tak nikdy nedosáhl kvality librového.

Konec operace a cesta ke dnu jezera

V únoru 1945, když se fronta blížila, bylo komando přesunuto ze Sachsenhausenu do Mauthausenu, pak do Redl-Zipf a nakonec do pobočného tábora Ebensee. Část tiskařského vybavení a hotových padělků skončila na dně rakouského jezera Toplitzsee. V roce 1959 tam potápěči skutečně našli dřevěné bedny s padělanými pětilibrovkami; tisk spekuloval o pokladu v hodnotě stovek milionů liber, realita byla střízlivější, bankovky byly nakonec zničeny v Rakouské národní bance.

Vězni z komanda byli na začátku května 1945 osvobozeni americkou armádou v Ebensee. Část jich válku přežila, část se konce nedožila. Přesný počet obětí a přeživších otevřené prameny neuzavírají. Burger žil až do roku 2016 a stal se klíčovým svědkem celé operace; jeho výpověď uchovává mimo jiné projekt Paměť národa.

Od bílého papíru k polymeru

Operace Bernhard nezanechala stopu jen v dějinách špionáže. Bank of England sama přiznává, že zkušenost s válečnými padělky měla „jasný dopad“ na přístup k návrhu bankovek. Už v roce 1945 dostala pětilibrovka kovový bezpečnostní proužek, přímou odpověď na sachsenhausenské padělky. Vyšší nominály se vracely postupně a pokaždé s novými ochrannými prvky: desetilibrovka v roce 1964, dvacetilibrovka v roce 1970, padesátilibrovka až v roce 1981.

Dnešní britské bankovky (polymerové, s průhledovým oknem, hologramem, UV prvky, reliéfním tiskem a metalickými fóliemi) jsou vzdáleným, ale přímým dědicem lekce z roku 1943. Jednostranný tisk na bílém bavlněném papíře, který se od roku 1855 prakticky nezměnil, byl pro nacisty snadným cílem. Moderní bankovka je navržena tak, aby žádný podobný cíl už nenabídla.

Sto čtyřicet dva lidí v izolovaném baráku koncentračního tábora vyrobilo padělky tak dokonalé, že změnily způsob, jakým jedna z nejstarších centrálních bank světa přemýšlí o penězích. Postele a lepší jídlo, které za to dostali, nebyly odměnou. Byly součástí stroje.

Článek Operace Bernhard: padělané libry z koncentráku měly zničit britskou ekonomiku. Vězni dostali postele a jídlo, aby tiskli lépe se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři plány, jeden účel

V otevřených archivních fondech se nepodařilo dohledat jediný dokument přímo nadepsaný „Stav nula“. To ale neznamená, že jeho obsah neexistoval. Funkční jádro toho, co se pod tímto názvem traduje, tvoří trojice vzájemně provázaných operačních plánů:

• MBO (Mimořádná bezpečnostní opatření) – interní režim zvýšené pohotovosti bezpečnostních složek a armády, odstupňovaný do několika úrovní. Na třetím stupni se počítalo se součinností Lidových milicí, vojenských správ ČSLA a přistavením techniky.
• Vlna – převzetí nebo ochrana rozhlasu, televize a telekomunikačních spojů. Cílem bylo zabránit „nežádoucímu“ vysílání a zajistit, že informační kanály zůstanou pod kontrolou státu.
• Norbert – evidence a v mimořádné situaci internace takzvaných nepřátelských osob. Šlo o předem sestavené seznamy lidí, které režim považoval za potenciální organizátory odporu.

Právě toto rozlišení je klíčové, protože v popularizačních textech se všechny tři akce často slévají do jednoho „plánu“. Ve skutečnosti šlo o paralelní nástroje jednoho represivního aparátu: Vlna měla umlčet informační kanály, Norbert neutralizovat konkrétní lidi a MBO poskytnout silovou zálohu pro případ, že by běžný policejní dohled přestal stačit.

Tanky v Rakovníku, vysílač na Prostějovsku

Síla těchto plánů nespočívala v abstraktní hrozbě. Spočívala v logistice. Podle Vojenského historického ústavu byl u 2. tankového pluku v Rakovníku vyčleněn celý pluk (94 tanků a 10 bojových vozidel pěchoty) pro případ rozkazu k přesunu směrem na Prahu. U dalších útvarů se přistavilo dvacet nákladních automobilů, omezily se vycházky a aktualizovaly seznamy vyčleněných vojáků. Velitel jedné z určených čet věděl, že úkolem jeho jednotky je potlačení demonstrace „protisocialistických živlů“ v hlavním městě.

A nešlo jen o Prahu. V archivní pomůcce oddělení StB Prostějov je evidován dokument z roku 1989 nazvaný „Akce VLNA – plán ochrany objektu rozhlasového vysílače Dobrochov“. Režim měl připravené okresní varianty zásahu až na úroveň jednotlivých vysílačů. Každý objekt, který mohl šířit informace mimo kontrolu státu, měl svůj scénář obsazení.

Projekt Vlna přitom nebyl improvizací posledních měsíců. Federální ministerstvo vnitra ho zpracovalo už v polovině sedmdesátých let jako preventivní opatření proti „zneužití“ rozhlasu a televize v krizových situacích. XI. správa SNB ho udržovala a aktualizovala více než dekádu, než přišel listopad 1989.

Listopadová časová osa: pět dnů na hraně

Chronologie posledních dnů režimu ukazuje, jak blízko měla mašinérie ke spuštění.

17. listopadu zasáhly bezpečnostní složky ministerstva vnitra proti studentské demonstraci na Národní třídě. Armáda v tu chvíli ještě nebyla ve hře; vyhlášena byla pouze takzvaná MBA, nižší stupeň pohotovosti, o němž ČSLA ani nemusela být informována.

20. listopadu ministr vnitra přešel na MBO třetího stupně. Armádní útvary vstoupily do pohotovosti. Současně byla vyhlášena akce Vlna 2, aktivace plánů na převzetí mediálních a spojových objektů. V Rakovníku čekal tankový pluk na signál.

21.–26. listopadu zůstávaly vojenské jednotky v pohotovosti. Rozkaz k nasazení ale nepřišel. Generální stávka 27. listopadu ukázala rozsah občanského odporu a akce Vlna 2 byla zrušena.

28. listopadu bylo MBO sníženo na první stupeň. 11. prosince bylo definitivně ukončeno. A 22. prosince 1989 ministr obrany Miroslav Vacek zrušil rozkaz o vyčlenění sil a prostředků pro MBO. Dokumentaci nařídil zapečetit, nikoli zničit. Část materiálů ještě v květnu 1990 směřovala ke skartaci, ale komise zachránila alespoň torza.

Polsko jako zrcadlo: tam to spustili

Československý model nebyl v rámci východního bloku ojedinělý. Nejbližší srovnání nabízí Polsko, kde se 13. prosince 1981 to, co v ČSSR zůstalo v přípravě, skutečně rozjelo. Operace „Azalia“ znamenala obsazení budov Polského rozhlasu a televize armádou a milicí. Následoval zákaz stávek a shromáždění, zavedení propustek pro pohyb mezi městy a nasazení vojenských komisařů do podniků. Podle polského Institutu národní paměti šlo o koordinovaný úder proti celé společnosti provedený v řádu hodin.

Logika byla totožná: kontrola médií, neutralizace opozice, armáda jako záloha. Rozdíl spočíval v tom, že polský režim měl osm let předtím odvahu, nebo spíše zoufalství, stisknout spoušť. Československý aparát v listopadu 1989 váhal. A to váhání rozhodlo.

Kde dnes hledat stopy

Systematické zpřístupnění archiválií bezpečnostních složek umožnil až zákon č. 181/2007 Sb., na jehož základě vznikl Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek. Veřejné badatelny fungují v Praze na adrese Na Struze 3 a v Brně-Kanicích; od roku 2016 je část digitalizovaných materiálů přístupná na dálku přes eBadatelnu. ÚSTR navíc na svém webu zveřejňuje vybrané dokumenty k roku 1989 včetně denních situačních zpráv Federálního ministerstva vnitra.

Dnešní Česká republika má samozřejmě také krizové plány: stav nebezpečí, nouzový stav, stav ohrožení státu. Vyhlašují je hejtmani, vláda nebo Parlament podle zákona, s časovými limity a pod veřejnou kontrolou. Funkční podobnost s tehdejšími scénáři existuje jen v tom, že stát má připravené postupy pro ochranu kritické infrastruktury. Chybí v nich ale to podstatné: utajené seznamy lidí určených k internaci, stranická logika a aparát, jehož smysl stál na překvapení.

Devadesát čtyři tanků v Rakovníku nikdy nedostalo rozkaz vyjet. Ne proto, že by plány selhaly, ale proto, že milion lidí v ulicích udělal jejich spuštění politicky nemožným.

Článek Plán „Stav nula“ počítal s uzavřením měst a armádou na silnicích. ČSSR ho držela v tajnosti až do roku 1989 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Muž, kterého si nikdo nevyžádal

Glyndwr Michael se narodil v roce 1909 v Aberbargoedu v jižním Walesu. O jeho životě toho víme zoufale málo. Dictionary of Welsh Biography uvádí, že po smrti obou rodičů skončil bez domova v Londýně. Zemřel na otravu fosforovým jedem, který se běžně používal jako prostředek proti hlodavcům. Zda šlo o sebevraždu, nebo o zoufalý pokus utišit hlad, není dodnes doloženo.

Pro tvůrce operace, důstojníka námořní rozvědky Ewana Montagua a leteckého poručíka Charlese Cholmondeleye, byl Michael ideální kandidát. Potřebovali tělo muže ve věku odpovídajícím důstojníkovi, které si nikdo nepřijde vyzvednout k pohřbu. Londýnský koroner Bentley Purchase jim podle sekundárních rekonstrukcí takové tělo zprostředkoval. Souhlas rodiny? Žádný doložený neexistuje.

Devadesát dva dní od mrtvoly k válečné lsti

Tělo leželo v chladírně, zatímco kolem něj rostla jedna z nejpropracovanějších falešných identit v dějinách špionáže. Montagu a jeho tým vybudovali majora Martina od základů:

• Identifikační karta a vojenský průkaz s fotografií muže, který Michaelovi tváří připomínal.
• Osobní předměty, takzvaný „pocket litter“: dva lístky do divadla, dopis od snoubenky jménem Pam, účtenka za zásnubní prsten, dokonce i naštvaný dopis od otce kvůli sňatku.
• Klíčové dopisy v aktovce: jeden od generála Archibalda Nye pro generála Harolda Alexandera naznačoval hlavní spojenecký úder na Řecko a Krétu. Druhý od lorda Mountbattena pro admirála Cunninghama směřoval pozornost k Sardinii. Sicílie se v obou dokumentech objevovala jen jako klamná zástěrka, tedy přesně naopak, než jak to bylo doopravdy.

Winston Churchill plán schválil 16. dubna 1943. O čtrnáct dní později, 30. dubna, ponorka HMS Seraph vypustila tělo do moře u španělské Huelvy.

Proč zrovna Huelva

Výběr místa nebyl náhodný. Britové věděli, že v Huelvě sídlí německý konzulát a operuje důstojník Abwehru pod diplomatickým krytím. Místní španělští činitelé byli nakloněni Ose. Plán přímo počítal s tím, že Španělsko poruší svou neutralitu, ne otevřeně, ale dost na to, aby nechalo dokumenty okopírovat a předat Němcům.

Přesně to se stalo. Španělské úřady tělo „nalezly“, dopisy otevřely a obsah sdílely s německou rozvědkou. Když Britové obálky dostali zpět diplomatickou cestou, poznali stopy po otevření a opětovném zalepení. Rozhodující potvrzení ale přineslo něco jiného: dešifrované německé komunikace z Bletchley Parku ukázaly, že Wehrmacht bere dokumenty vážně.

Německá zpravodajská služba Fremde Heere West hodnotila materiály jako „naprosto přesvědčivé“. Už 14. května 1943 Hitler prohlásil, že Sicílie nebude hlavním cílem spojeneckého útoku, a nařídil přesuny sil do Řecka, na Balkán a k Sardinii. Přesně tam, kam chtěli Britové.

Lež, které chtěli uvěřit

Nejpozoruhodnější na celé operaci není její bizarnost, mrtvý bezdomovec v uniformě s vymyšlenou snoubenkou. Je to něco jiného. Podvrh fungoval proto, že potvrzoval to, čemu německé velení už předem věřilo. Hitler se obával útoku přes Balkán. Němečtí analytici hledali důkazy pro svou hypotézu. A major Martin jim je přinesl na stříbrném podnose, respektive v kožené aktovce připoutané k zápěstí.

Vojenská studie Air University řadí Mincemeat mezi nejúčinnější příklady takzvané klamné operace, která nepracuje s šumem a chaosem, ale s jednou konkrétní falešnou variantou podloženou fyzickým důkazem. Historik Michael Howard ji označil za „snad nejúspěšnější“ jednotlivou klamnou operaci celé války. Nebyla přitom osamocená, tvořila součást širší operace Barclay, v jejímž rámci běžely i falešné armády, rádiové klamy a manipulace s mapami pro řecký směr.

Co z toho zbylo

Když 9. července 1943 Spojenci zahájili invazi na Sicílii, čekaly na ně na ostrově jen dvě německé divize místo očekávaného silnějšího uskupení. Ostrov padl do 17. srpna. Mussolini byl svržen už 25. července. Spojenecké ztráty při operaci Husky činily podle National WWII Museum přibližně 24 850 mužů. Kolik životů Mincemeat ušetřila, nedokáže spolehlivě spočítat nikdo; historik Denis Smyth ale konstatuje, že německé špatné rozmístění sil k vítězství na Sicílii materiálně přispělo.

Glyndwr Michael leží dodnes na hřbitově v Huelvě. Půl století byl pohřben jen jako major William Martin, Royal Marines. Teprve v roce 1997 přibyl na náhrobek dovětek: „Glyndwr Michael served as Major William Martin.“ Muž, kterého si za života nikdo nevyžádal, dostal jméno zpátky až padesát čtyři let po smrti.

Článek Jed na krysy zabil bezdomovce v Londýně. O pár týdnů později jeho tělo oklamalo celý německý generální štáb se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pod kopcem u Olomouce běžela linka Berlín–Moskva

Přáslavice nebyly krytem civilní obrany. Šlo o posílený bod na mezinárodní koaxiální kabelové magistrále MKKM-1, strategické komunikační páteři východního bloku. Přes objekt procházela technologie K1920, která umožňovala až 1 920 souběžných telefonních hovorů. Uvnitř fungovala civilní i vojenská telefonní ústředna, dálnopisná pracoviště, armádní šifrovací sekce a oddělená část pod správou tehdejšího Ministerstva vnitra, tedy bezpečnostních složek.

Podle VisitCzechia byl projekt magistrály v plánovaném rozsahu dokončen v rámci celého východního bloku právě jen v Československu. Přáslavice tak nebyly lokální kuriozitou, ale klíčovým uzlem nadnárodní infrastruktury, bez které by po jaderném úderu zkolabovalo velení od Berlína po Moskvu.

Deset dní pod zemí bez kontaktu se světem

Celý objekt měl šest podlaží, dvě nadzemní a čtyři podzemní. Podzemní část zabírala přibližně 10 000 metrů čtverečních a byla navržena tak, aby přežila jaderný výbuch o síle 50 kilotun. Pro představu: bomba svržená na Nagasaki měla sílu zhruba 21 kilotun.

Vnitřní uspořádání kopírovalo logiku přežití:

• Bojový vstup s dekontaminační smyčkou – každý, kdo vstoupil, musel projít očistou od radioaktivního prachu.
• Filtrační a ventilační systém – zajišťoval čistý vzduch i v zamořeném prostředí.
• Záložní energetické zdroje a rozvody vody – autonomie objektu činila deset dní.
• Ústřednové sály, šifrovací pracoviště, dálnopisné místnosti – jádro celého účelu.
• Ložnice, kuchyně, jídelna, ošetřovna, márnice – bunkr počítal i s tím, že někdo zemře.

Kapacita? Šedesát lidí. Ne náhodně vybraných. Šlo o prověřenou osádku, specialisty na utajenou komunikaci, šifrování a obsluhu spojovací techniky. Jak v roce 2022 pro Český rozhlas uvedl současný provozovatel Aleš Horák, objekt nikdy nesloužil jako úkryt pro civilisty. Režim pod zemí nechystal záchranu pro všechny. Chystal přežití spojení, a úzkého okruhu lidí, kteří je uměli držet v chodu.

Utajení, které přežilo i pád režimu

Povrch areálu byl maskovaný. Dvojité oplocení s hlídkami a psy, muniční sklad pro vnější obranu. Vojáci, kteří objekt stavěli, byli záměrně povoláváni ze vzdálených koutů republiky, aby neměli vazby na okolí. Podle provozovatele o existenci bunkru nevěděli ani lidé žijící v jeho bezprostřední blízkosti. Okolí mohlo tušit vojenský areál, ale ne to, že pod kopcem běží šifrovací infrastruktura strategické trasy mezi dvěma hlavními městy studené války.

A pak přišel listopad 1989. Režim padl, ale bunkr ne. Aktivní posádka v Přáslavicích zůstala až do roku 2001. Areál přešel do soukromých rukou v roce 2010, plné odtajnění dokumentů nastalo teprve v roce 2016, dvacet sedm let po revoluci. Veřejnost se dovnitř poprvé podívala až v červnu 2022.

Nebyli sami: bunkry pro vyvolené po celém bloku

Přáslavice nebyly výjimkou, jen jedním z projevů studenoválečné logiky, která upřednostňovala zachování velení a spojení před ochranou obyvatelstva. V Brně dodnes stojí kryt 10-Z, původně tajný protiatomový úkryt výslovně určený pro politické představitele města a kraje a velení civilní obrany, utajovaný až do roku 1993. V bývalé NDR plnil obdobnou roli bunkr Harnekop u Berlína, velitelské stanoviště ministerstva obrany se třemi podzemními úrovněmi a kapacitou kolem 450 osob, stavěný ve stejném období jako Přáslavice.

Odlišnou kategorii pak představovaly sovětské sklady jaderné munice na českém území, objekty Javor 50, 51 a 52. Ty nepodléhaly československému velení, ale přímo Moskvě, a na každém z nich pobývalo 350 až 370 sovětských občanů. Přáslavice byly československý projekt, ale sloužily nadnárodní infrastruktuře. Hranice mezi „naším“ a „jejich“ se pod zemí rozmazávala.

Čtyři patra pod zemí dnes za hodinu a čtvrt

Dnes je bunkr v Přáslavicích veřejně přístupný. Standardní komentovaná prohlídka trvá 60 až 70 minut a vede všemi čtyřmi podzemními patry, od dekontaminační smyčky přes ústřednové sály až po ložnice a márnici. Vstupenky se kupují online, parkování v areálu je zdarma. Provozovatel upozorňuje, že trasa není vhodná pro děti mladší šesti let. Teplota pod zemí se drží kolem 12 °C celoročně.

Kdo chce vidět další stopy studené války, může zamířit do brněnského krytu 10-Z nebo do Atommuzea Javor 51 u Příbrami, kde je veřejnosti zpřístupněn bývalý sovětský sklad jaderné munice.

Šedesát lidí, deset dní, 1 920 hovorů najednou. Přáslavický bunkr je monument logiky, ve které přežití nezáviselo na tom, kdo jste byli, ale na tom, co jste uměli obsluhovat. A hlavně, jestli jste měli tu správnou prověrku.

Článek Čtyřpatrový bunkr z dob ČSSR měl chránit elitu před jaderným úderem. Pro veřejnost oficiálně neexistoval se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři depoty, tři české adresy

Sovětské jaderné sklady na československém území nesly krycí označení Javor 50, 51 a 52. Javor 50 stál u Bíliny na Teplicku, Javor 51 v Brdech mezi Míšovem a Borovnem, Javor 52 u Bělé pod Bezdězem na okraji vojenského prostoru Mimoň. Nešlo o podzemní labyrinty pod paneláky, ale o masivní objekty ukryté v lesních a vojenských okrajích nedaleko českého osídlení, dost blízko na to, aby v případě konfliktu patřily k prvním cílům protivníka.

Stavba začala v roce 1966 na základě tajné smlouvy z 15. prosince 1965. Po srpnové invazi 1968 se předávání objektů sovětské straně urychlilo. Praktická doba sovětské kontroly trvala zhruba od konce šedesátých let až do 26. února 1990, kdy poslední zvláštní jednotky opustily československé území.

Stát bez přístupu do vlastních hranic

Nejpodstatnější na celé operaci Javor není počet hlavic. Je to fakt, že kus československého území byl po dvě desetiletí fakticky vyňat ze suverenity vlastního státu. Sovětská doktrína vyžadovala plnou kontrolu nad jadernou municí, o skladování i případném vydání hlavic rozhodovala výhradně Moskva. Vojáci uvnitř objektů podléhali sovětskému velení. Běžné útvary ČSLA nesměly do jádra areálů, i když úzký okruh nejvyššího vedení (prezidenti Novotný a později Husák, ministerstvo obrany, část generálního štábu) o existenci zařízení věděl. Vojenská kontrarozvědka a StB zajišťovaly utajení a vnější ochranu.

Sovětští specialisté sloužili v civilním oděvu, aby jejich vojenská role nebyla snadno identifikovatelná. Podle studie Stanislava Polnara publikované v British Journal for Military History mohlo hrát roli i umístění depotů v blízkosti československých uranových oblastí; přirozené ionizující záření mohlo maskovat manipulaci s hlavicemi před tehdejšími průzkumnými prostředky NATO.

Stovky hlavic, nebo méně? Co říkají archivy

Přesný inventární seznam uložených zbraní se z otevřených archivů dodnes nepodařilo získat. Polnarova studie hovoří o „velmi velkém počtu“ sovětských taktických jaderných zbraní. Válečný plán z roku 1989 počítal pro československý front s použitím 546 jaderných zbraní, z toho lze nepřímo odvozovat kapacitu tří skladů v řádu desítek až spíše stovek kusů. Jde o kvalifikovanou dedukci, ne o prokázaný inventář. Jisté je, že ČSLA disponovala nosiči (raketami a letadly schopnými nést jadernou munici), ale klíč k hlavicím držela sovětská strana.

Dozimetrická měření po převzetí objektů v roce 1990 ukázala normální radiologický stav. Přímé ohrožení obyvatel zářením se nepotvrdilo. Strategické riziko bylo jiné povahy: samotná přítomnost jaderných depotů činila z okolních oblastí prioritní cíle v případném konfliktu.

Paralelní svět: akce Vlna a zodolněné bunkry

Jaderné sklady nebyly jedinou infrastrukturou, o které běžný občan ani voják neměl tušení. Podle Vojenského historického ústavu existovala akce Vlna, plán pro zásah v objektech Československého rozhlasu, televize a spojů, odstupňovaný do tří fází:

• Vlna I – převzetí rozhlasu
• Vlna II – převzetí televize
• Vlna III – převzetí spojů

V listopadu 1989 se reálně řešila armádní varianta převzetí technického výkonu vysílání. Vedle toho fungovala síť velitelských a telekomunikačních objektů. Jedním z nich je bunkr Přáslavice na Olomoucku, podzemní komplex o rozloze kolem 10 000 metrů čtverečních s autentickými technologiemi studené války, dnes veřejně přístupný.

Co zůstalo a co si lze prohlédnout

Téma operace Javor prorazilo do médií až na jaře 1990. V roce 1991 ministr obrany Luboš Dobrovský tlačil na odtajnění smluv, ale Moskva dovolila seznámit s jejich obsahem jen vedení parlamentních výborů, ne veřejnost. Plné odtajnění se nikdy neuskutečnilo.

Dnes je ověřeně přístupný Javor 51, provozovaný jako Atommuzeum. Návštěvník projde chodbami, kde sovětští specialisté manipulovali s taktickými jadernými zbraněmi. U Javoru 50 a 52 se veřejné prohlídky z dostupných zdrojů nepodařilo potvrdit; po roce 1990 byly areály převedeny na ministerstvo vnitra a využity k jiným účelům. Československo přitom nebylo výjimkou; obdobné sovětské depoty existovaly v NDR, Polsku (krycí jméno Visla), Maďarsku i Bulharsku.

Třicet pět let po odchodu posledních sovětských specialistů stojí betonové chodby v brdských lesích dál. Hlavice jsou pryč. Otázka, kterou po sobě zanechaly, ne: jak daleko může spojenecký závazek zajít, než přestane být spojenectvím a stane se podřízeností.

Článek Pod českými lesy ležely stovky jaderných hlavic. Československá armáda o nich nesměla vědět se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bratr z kláštera, syn z kolébky

Jošimasa neměl dědice. Rozhodl se proto povolat mladšího bratra Ašikagu Jošimiho, který žil v buddhistickém klášteře, zpět do světského života a jmenoval ho svým nástupcem. Nešlo o žádný automatický zákon, šógunát Ašikagů neznal primogenituru v evropském smyslu. Nástupce se určoval politickým aktem uvnitř rodu: adopcí, jmenováním, dohodou s klíčovými vazaly. Jošimi přijal roli budoucího šóguna a za jeho pozicí se postavil Hosokawa Kacumoto, nejmocnější muž kjótské politiky.

Jenže v roce 1465 se Jošimasovi narodil syn, Jošihisa. A jeho matka Hino Tomiko nehodlala ustoupit. Opřela se o Jamanu Sózena, rivala Hosokawova klanu, a začala prosazovat vlastního syna jako legitimního dědice. Dva nároky, dva mocenské bloky, jeden šógunát. Jošimasa, který podle dobových zdrojů toužil spíš po klidu a estetice než po tvrdém vládnutí, nedokázal, nebo nechtěl, spor rozseknout.

Válka, která pohltila hlavní město

V roce 1467 přešel dvorský spor do otevřeného boje. Hosokawa Kacumoto shromáždil kolem sebe východní tábor, Jamana Sózen západní. Kjóto se rozdělilo na dvě ozbrojené zóny; dodnes nesou kjótské čtvrti Nišidžin a Higašidžin jména po „západní“ a „východní pozici“ obou armád. Boje ale nepřipomínaly rozhodnou bitvu, jakou si člověk vybaví u evropských dynastických válek. Šlo o dlouhou městskou válku opotřebení: žhářství, barikády, zákopy, pat.

Obě strany tahaly do konfliktu další a další regionální pány, kteří si řešili vlastní územní spory pod hlavičkou jednoho nebo druhého tábora. V roce 1473 zemřeli oba hlavní velitelé, Jamana Sózen i Hosokawa Kacumoto, a Jošimasa formálně abdikoval ve prospěch syna Jošihisy. Válka ale neskončila. Spojenci obou táborů pokračovali v bojích z vlastních důvodů; rod Óuči například vedl osobní vendetu proti Hatakejamovi Masanagovi ještě dva roky po smrti obou patronů. Teprve v roce 1477 poslední armády Kjóto opustily. Ne proto, že by někdo zvítězil, prostě už nebylo o co bojovat. Velká část města ležela v troskách.

Jiskra v suchém lese

Adopční spor byl spouštěč, ne příčina. Historik Thomas Conlan z Princetonu ukazuje, že geneze konfliktu sahala do západního Japonska už od roku 1465 a standardní vyprávění „všechno začalo jednou adopcí“ je pozdní kronikářská zkratka. Skutečný problém byl strukturální. Šógunát Ašikagů, jak uvádí Metropolitan Museum of Art, nikdy nerozšířil politickou kontrolu tak daleko jako kamakurská vojenská vláda před ním. Šugo daimjóové disponovali vlastními vojsky a de facto autonomními državami. Studie publikovaná na J-STAGE dokládá, že už před válkou bylo obtížné získat mezi daimjóy konsensus a vojenské rozhodování uvnitř šógunátu se rozostřovalo.

Nástupnický spor proto nefungoval jako příčina kolapsu, ale jako test systému. A systém testem neprošel. Kdyby Jošimasa měl aparát schopný vynutit poslušnost, dvorská hádka by zůstala dvorskou hádkou. Jenže on ho neměl, a nikdo z jeho předchůdců na trůně Ašikagů ho plně nevybudoval.

Sto let bez centra

Po roce 1477 šógunát formálně přežil, ale jeho autorita se rozpadla. Legitimita zůstala (Ašikagové stále jmenovali šóguny), donucovací kapacita zmizela. Prostor obsadili takzvaní sengoku daimjóové, regionální vojevůdci, kteří si budovali vlastní státy zdola. Japonsko vstoupilo do období válčících států, které trvalo celé století.

Kjóto samo se z destrukce vzpamatovávalo desítky let. Obnovu města podle městských kronik provedli až Oda Nobunaga a Tojotomi Hidejoši, tedy muži, kteří se narodili generace po Óninově válce. Nobunaga obsadil Kjóto v roce 1568, Hidejoši pokračoval v rekonstrukci a teprve Tokugawa Iejasu na přelomu století uzavřel éru chaosu novým šógunátem. Všichni tři sjednotitelé Japonska vděčili za svůj vzestup mocenskému vakuu, které Óninova válka otevřela.

Co z té doby zůstalo stát

Zkáza Kjóta nebyla absolutní, i když zdroje mluví o „zničení většiny města“. Pětipatrová pagoda chrámu Daigó-dži, nejstarší budova v Kjótu, válku přežila. Hlavní síň Senbon Šaka-dó dodnes nese stopy kopí a mečů z bojů; přežila jako jediná část svého chrámového komplexu. V areálu Kinkaku-dži unikly zkáze Zlatý pavilon a několik dalších budov, zatímco třeba chrám Ninna-dži v roce 1468 vyhořel celý, zachránit se podařilo jen sochy a poklady.

A pak je tu Ginkaku-dži, Stříbrný pavilon, paradoxní památník muže, který válku svou nerozhodností pomohl rozpoutat. Jošimasa ho začal stavět jako svou penzijní vilu v roce 1482, pět let po konci bojů. Dnes stojí v kjótské čtvrti Higašijama jako chrám Džišó-dži a návštěvníkům připomíná kulturu, kterou Jošimasa pěstoval, zatímco jeho město hořelo.

Óninova válka nebyla příběhem jednoho špatného rozhodnutí. Byla testem státu, který selhal, a odpovědí na otázku, co se stane, když i právně legitimní spor nemá kdo autoritativně uzavřít. Japonsko na tu odpověď čekalo sto let.

Článek Óninova válka začala kvůli jednomu adopčnímu sporu. Právní mechanismus dědictví šógunátu rozložil Japonsko na sto let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Odkud se vlákna berou a proč jich je tolik

FPV drony řízené optickým kabelem jsou odpovědí obou stran konfliktu na stále sofistikovanější elektronický boj. Rádiový signál lze vyrušit, tenké polymerové vlákno nikoli. Dron za sebou při letu odvíjí cívku kabelu, typicky o délce 5 až 20 kilometrů, v některých případech až přes 40 kilometrů. Jakmile dron doletí k cíli nebo je sestřelen, kabel zůstává v terénu. Visí ve stromech, leží v trávě, opřádá ruiny.

Jak to vypadá v praxi, zachytila videa z Lymanu a Torecku na přelomu let 2025 a 2026. Ulice, dvory, okraje zástavby, všechno pokryté jemnými světlými linkami, které připomínají obří pavučinu. Při hustotě nasazení desítek až stovek dronových letů v jednom sektoru za den se v lokální krajině hromadí stovky až tisíce kilometrů kabelu. Přesný audit neexistuje, ale vizuální důkazy mluví jasně.

Co přesně ptáci staví, a z čeho

Hnízdo z Malčenkova nálezu je malá miska, ve které se přírodní materiál mísí s ultratenkými světlými vlákny. U staršího zdokumentovaného případu, nálezu 12. speciální brigády Azov u Torecku z června 2025, bylo hnízdo podle popisu téměř celé z optiky. Druh ptáka nebyl v žádném z případů určen; jde o malého pěvce, nic bližšího otevřené zdroje neuvádějí.

Důležitá korekce: titulek zmiňuje „kevlarové jádro kabelu“, ale u konkrétních nálezů se aramidová výztuž v otevřených zdrojích nepotvrdila. Britská ornitologická unie (BOU) popisuje typické dronové polymerní optické vlákno jako jádro z PMMA s fluoropolymerovým pláštěm. Některé kabelové konstrukce mohou aramidovou výztuž obsahovat, ale u těchto hnízd to doložené není. Přesnější je mluvit o tenkých polymerových optických vláknech.

Proč je ptáci sbírají? Frontová krajina v bezprostředním pásmu bojů je opakovaně vypalovaná, rozježděná technikou, zasažená výbuchy. Přirozený hnízdní materiál je znehodnocený nebo hůř dostupný. Optická vlákna naopak leží všude kolem, jsou lehká, ohebná, snadno dostupná. Ptáci nerozlišují původ materiálu. Berou to, co najdou.

Nejde o jednu fotografii, ale o vzorec

Malčenkův virální snímek z června 2026 není první doložený případ. Chronologie vypadá takto:

• Červen 2025 – 12. brigáda Azov publikuje nález hnízda z optických vláken u Torecku v Doněcké oblasti.
• 5.–6. června 2026 – Oleh Malčenko zveřejňuje fotografii hnízda spadlého po leteckém úderu, opět v Doněcké oblasti.
• 10. června 2026 – Národní muzeum dějin Ukrajiny ve druhé světové válce oznamuje přijetí hnízda z optického kabelu nalezeného u obce Čorne v kupjanském okrese Charkovské oblasti.
• Konec června 2026 – Reuters fotografuje v kyjevském válečném muzeu více takových hnízd vystavených vedle sebe.

Jev se tedy opakuje na různých úsecích fronty, v různých oblastech, s odstupem více než roku. Není to kuriozita jednoho stromu.

Roztomilý příběh s toxickým pozadím

Adaptace ptáků na dostupný materiál není nic nového; v městském prostředí staví hnízda z provázků, igelitu, drátků. Jenže frontová optická vlákna přinášejí specifická rizika. BOU upozorňuje na zamotání ptáků i mláďat do vláken, na bariérový efekt hustých sítí kabelu v korunách stromů a na dlouhodobou perzistenci materiálu v krajině. Americká agentura EPA připomíná, že plasty v prostředí přetrvávají řádově stovky až tisíce let a průběžně se fragmentují na mikro- a nanočástice.

Recenzovaná studie publikovaná v časopise Ecological Indicators v roce 2025 přinesla tvrdá data z jiného kontextu: antropogenní materiály byly nalezeny v 91 % zkoumaných čapích hnízd, zamotání postihlo 27 % hnízd a 12 % mláďat bylo přímo poškozeno, především provazy a plastovými páskami. Dronová vlákna jsou tenčí, hůře viditelná a pokrývají nesrovnatelně větší plochy.

Fluoropolymerový plášť kabelu navíc obsahuje sloučeniny ze skupiny PFAS, takzvané „věčné chemikálie“, které se v přírodě prakticky nerozkládají. Výbuchy, požáry, UV záření a teplotní výkyvy na frontě urychlují rozpad vláken na mikroplastické fragmenty, které vstupují do půdy a vody.

Čísla, která dávají jednomu hnízdu měřítko

Jedno hnízdo v muzejní vitríně je symbol. Za ním stojí ekologická katastrofa kontinentálního rozměru. Ukrajina na pouhých 6 % evropského území hostí přibližně 35 % evropské biodiverzity, uvádí UNDP. Potvrzené environmentální škody za čtyři roky války dosáhly 6,01 bilionu hřiven. Společný odhad vlády Ukrajiny, Světové banky, Evropské komise a OSN vyčísluje škody v sektoru životního prostředí, přírodních zdrojů a lesnictví na 2 miliardy dolarů, ztráty na 36 miliard dolarů a potřeby obnovy na 3,1 miliardy dolarů. Celkové náklady na obnovu Ukrajiny přesahují 588 miliard dolarů.

Optická vlákna v těchto rozpočtech nefigurují jako samostatná položka. Spadají do širší kategorie sanací, dekontaminace a obnovy habitatů. Ale právě proto je ten ptačí příběh tak výmluvný: ukazuje vrstvu znečištění, kterou zatím nikdo systematicky neměří, nemapuje ani neplánuje odstraňovat. BOU výslovně varuje, že odstraňování rozptýlených vláken po válce bude mimořádně složité: materiál je špatně viditelný, mísí se s vegetací a kvůli složenému materiálovému mixu se obtížně recykluje. Evropská komise zároveň pracuje s tím, že mikroplasty jsou z principu přeshraniční problém šířený vodou i vzduchem; nejde tedy o čistě ukrajinskou záležitost.

Malé hnízdo z průsvitných vláken v kyjevském muzeu je důkaz, že technologie bojiště se už doslova zapsala do biologie krajiny. Ptáci se přizpůsobili. Otázka je, za jakou cenu, a jak dlouho bude krajina tu cenu splácet.

Článek Ptáci na Ukrajině staví hnízda z optických vláken od dronů. Kevlarové jádro kabelu jim nahrazuje trávu, která na bojištích chybí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bitva, která neskončila střelbou

V srpnu 1904 proběhla bitva u Waterbergu. Německé jednotky nedokázaly Herery úplně obklíčit, část národa i se stády ustoupila východně do pouště Omaheke. Co vypadalo jako vojenský neúspěch, se v rukou von Trothy proměnilo v něco horšího než přímý masakr. Místo pronásledování a střetů zvolil metodu, která nevyžadovala kulky pro každého uprchlíka. Stačilo ovládnout studny.

Důstojník Ludwig von Estorff, který Herery pronásledoval, později popsal, co viděl: hromady žízní uhynulého dobytka kolem stále řidších vodních míst, horečné pokusy otevřít studny a zmenšující se skupiny lidí, z nichž zbývaly „nepatrné zbytky“. Smrt nepřicházela naráz. Přicházela po dnech pochodu bez kapky vody, v teplotách přesahujících čtyřicet stupňů.

Kalkulace se žízní místo kulky

Trotha nemusel počítat přesný počet hodin, po kterých lidské tělo v poušti kolabuje. Stačilo mu vědět, že kontroluje jedinou proměnnou, na které závisí přežití. Ve zprávě Schlieffenovi výslovně popisuje, jak díky obsazení vodních zdrojů může „západně se vracející části národa vyhledávat a postupně zničit“. Ženy a děti, které se dostaly k německým pozicím, nechal zahnat zpět do bezvodé zóny. Napsal, že je „správnější, aby národ v sobě zahynul“, než aby zatěžoval německé vojáky vodou a potravinami.

Šlo o vojenskou kalkulaci se žízní jako nástrojem ničení. Veřejně dostupné prameny neobsahují doslovný aritmetický výpočet typu „přežijí X dní“, ale operační logika je průzračná: kdo kontroluje vodu v poušti, kontroluje život a smrt. A Trotha to věděl.

Vernichtungsbefehl z 2. října 1904 pak tuto logiku pojmenoval explicitně: žádný Herero, muž ani žena, ozbrojený ani neozbrojený, nemá být uvnitř hranic ušetřen.

Od pouště ke koncentračním táborům

Rozkaz nakonec stáhl císař Vilém II., nikoli z morálních důvodů. Jak uvádí Bundeszentrale für politische Bildung, koloniální elity potřebovaly pracovní sílu a zároveň se rozbíhal odpor Namů, který nechtěly dál radikalizovat. Zabíjení v poušti vystřídal táborový režim. Přeživší Hererové a později i Namové skončili v koncentračních táborech, nejznámější z nich na ostrově Shark Island u Lüderitze, kde umírali nucenou prací, hladem a nemocemi.

Výsledek: podle odhadů zahynulo asi 65 000 Hererů, tedy zhruba 80 procent jejich populace, a kolem 10 000 Namů, přibližně polovina národa. Rozkaz k úplnému zničení Namů přišel v dubnu 1905.

Sto dvacet let k uznání

Německo genocidu oficiálně uznalo až 28. května 2021. Nabídlo 1,1 miliardy eur rozložených do třiceti let na pozemkovou reformu, zemědělství, infrastrukturu a zásobování vodou. Výslovně ale uvedlo, že z balíku nelze odvozovat právní nároky na odškodnění. Zástupci Ovaherero a Nama dohodu odmítli. Podle komunikace zvláštních zpravodajů OSN z roku 2023 chyběla při vyjednávání skutečná účast postižených komunit a nabízené peníze mají charakter rozvojové pomoci, nikoli reparací.

Namibie zavedla první oficiální Den připomínky genocidy až na 28. května 2025. V českém vzdělávacím systému zůstává téma prakticky neviditelné, v hlavních kurikulárních dokumentech se explicitní zmínka o Hererech neobjevuje; případ zařazuje pouze doplňkový materiál organizace NaZemi.

Historiografie se dodnes přetahuje o to, zda mezi Omaheke a Osvětimí vede přímá linie. Shoda panuje v jednom: německý stát v roce 1904 proměnil krajinu a kontrolu nad vodou v technologii státního zabíjení. Zdí nebylo třeba. Žízeň stačila.

Článek Poušť Omaheke fungovala jako plynová komora bez zdí. Němci spočítali, kolik dní Hererové vydrží bez vody se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč 7 000 metrů neznamená sedmkrát horší náraz

Intuice říká: čím výš, tím rychleji tělo dopadne. Fyzika říká něco jiného. Lidské tělo ve volném pádu zrychluje jen do chvíle, než odpor vzduchu vyrovná gravitaci, pak nastupuje takzvaná terminální rychlost. Podle Guinness World Records dosáhne člověk 99 % své terminální rychlosti už po pádu z přibližně 573 metrů. Zbytek šesti a půl kilometru výšky už rychlost prakticky nezvyšuje, jen prodlužuje čas do nárazu.

Pro tělo v rozepjaté poloze se terminální rychlost pohybuje kolem 190–200 km/h. Čissov tedy dopadl přibližně stejně rychle, jako by padal „jen“ z jednoho kilometru. To je pořád smrtelná rychlost, ale klíčové je, na jak dlouhé dráze se zastaví.

Rokle jako vícestupňová brzda

Představa měkkého sněhu, který člověka zachytí jako polštář, je zjednodušení. Sníh nefunguje jako pěna v krabici. Funguje jako stlačitelné médium, které při průniku vytváří dvě zóny: deformační, kde se krystaly lámou a přeskupují, a kompaktní, kde se sníh zhutňuje a vytlačuje do stran. Část kinetické energie se spotřebuje právě na tuto plastickou práci a vnitřní tření.

Jenže sám sníh by nestačil. Rozhodující byla geometrie terénu:

• Šikmý zásah svahu — Čissov nenarazil kolmo do roviny, ale pod úhlem do stěny rokle. Svah převedl část svislé rychlosti na delší pohyb po sklonu.
• Průnik hlubokou závějí — tělo prorazilo vrstvou sněhu, která se postupně zhutňovala a brzdila.
• Sklouznutí a rolování — po prvním kontaktu tělo pokračovalo v pohybu po svahu, čímž se brzdná dráha dále prodloužila.

Výsledkem bylo několikafázové brzdění místo jediného destruktivního nárazu. Doložitelná je hluboká závěj a několikametrová celková brzdná dráha. Ale princip je jasný: při zastavení na třech metrech vychází průměrné přetížení řádově kolem 50 g. Kdyby se stejná rychlost zastavila na třiceti centimetrech, bylo by desetkrát vyšší. Délka brzdné dráhy je rozdíl mezi životem a smrtí.

Dvě verze jednoho pádu

Příběh Čissova existuje ve dvou podobách, které se liší v klíčovém detailu. Dobová verze publikovaná 22. března 1942 v deníku Krasnaja zvezda popisuje, že navigátor ztratil vědomí ještě ve vzduchu; padák se neotevřel, protože omdlel dřív, než stačil zatáhnout.

O čtvrtstoletí později, v rozhovoru pro Pravdu v roce 1967, Čissov sám vyprávěl jinou verzi: padák záměrně neotevřel kvůli útočícímu stíhači, a když pak v asi 700 metrech zatáhl za kroužek, lanko bylo přetržené. Vědomí podle svých slov neztratil.

Která verze je přesnější? Válečná cenzura roku 1942 měla důvod příběh upravit; navigátor, který záměrně oddaluje otevření padáku, mohl znít jako sebevrah, ne jako hrdina. Pozdější osobní výpověď je koherentnější a odpovídá taktické realitě vzdušného boje, kde visící parašutista představoval snadný cíl. Podle nás je pravděpodobnější Čissovova vlastní verze z roku 1967.

Cena přežití

Čissov přežil. Ale ne bez následků. Utrpěl otřes mozku i míchy, zlomeninu pánve ve třech místech a prasklý močový měchýř. Následovala urgentní operace v Muromu, měsíc na lůžku, další léčba v Moskvě. Na nohy se definitivně postavil po třech a půl měsících.

K bojovým letům se už nevrátil; zdravotní nezpůsobilost ho převedla na výuku navigace ve vojenském učilišti. Sám se chtěl vrátit k jednotce, ale lékaři rozhodli jinak.

Čissov patří do extrémně úzké skupiny lidí, kteří přežili volný pád bez funkčního padáku. Guinness jako absolutní rekord eviduje Vesnu Vulovićovou s pádem z 10 160 metrů, ta ale klesala v troskách letadla. Z válečných paralel je nejlépe doložen Nicholas Alkemade, britský střelec, který v březnu 1944 přežil pád z hořícího Lancasteru díky stromům a sněhu; jeho případ podrobně dokumentuje RAF Museum.

Čissovův případ je mezi nimi výjimečný tím, že šlo o samostatné opuštění stroje a přežití čistě díky terénu.

Sedm kilometrů volného pádu nezabije proto, že by fyzika přestala platit. Zabije proto, že terén většinou nenabídne víc než pár centimetrů brzdné dráhy. Čissovovi nabídl zasněženou rokli se správným sklonem, správnou hloubkou a správným načasováním zimy. Štěstí, ale štěstí, které má přesný fyzikální popis.

Článek 7 000 metrů volného pádu bez padáku. Čissova zachránila fyzika sněhové rokle, která rozložila náraz do 3 metrů hloubky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Deštník jako velitelský nástroj v rozbitém městě

Arnhem v září 1944 nebyl otevřené bojiště, kde velitel řídí jednotky z mapy. Byl to chaos úzkých ulic, hořících domů a rozstřílených pozic, v němž radiostanice přestaly fungovat prakticky od začátku. Studie majora Johna Greenacra o selhání spojení 1st Airborne Division dokládá, že komunikační kolaps byl systémový; do úterního poledne neměl 2. prapor bezdrátové spojení s divizním velitelstvím ani se zbytkem brigády.

Digby na to byl připravený. Ještě před operací nechal svou rotu nacvičit buglové signály v napoleonské tradici, trubkové povely, které nepotřebují baterie ani frekvenci. A v boji přidal druhou vrstvu: sám sebe jako pohyblivý orientační bod. Deštník ho odlišoval od každého jiného vojáka v perimetru. Kdo ho viděl, věděl, kde je velitel, kam se má přesunout, kde je osa protiútoku. V městském boji, kde se pozice mění po minutách, to mělo konkrétní taktickou hodnotu.

Co přesně deštník v Arnhemu dělal

Epizody zachycené svědky a Digbyho vlastním poválečným reportem ukazují několik odlišných použití:

• Identifikace při přesunech: Digby chodil s deštníkem po obranném perimetru kolem mostu a ukazoval se mužům jako nápadně rozpoznatelný velitel.
• Bodákový protiútok: Při německém tlaku vedl útok s pistolí v jedné ruce a srolovaným deštníkem v druhé. Major Freddie Gough později popsal, že mu ten pohled okamžitě zvedl morálku.
• Improvizovaná zbraň: V jednom momentu zarazil srolovaný deštník do pozorovací štěrbiny německého obrněného vozu a vyřadil řidiče.
• Převedení kaplana: Pod minometnou palbou otevřel deštník a s ním převedl přes ulici batalionního kaplana Bernarda Egana. Poručík Pat Barnett se při pohledu na tu scénu doslova zastavil.

Podle Pegasus Archive tato lehce absurdní, demonstrativně klidná gesta výrazně držela ducha obránců. Z přibližně 350 mužů, kteří arnhemský most dosáhli, bylo asi 210 raněných. Prapor držel pozice osmdesát hodin. V takové situaci rozhoduje o bojeschopnosti jednotky nejen munice, ale i to, jestli vojáci vidí velitele, který se nehroutí.

Princip, který Digby neznal jménem

Žádný dobový pramen neříká, že Digby studoval psychologii. Přesto jeho deštník fungoval přesně podle mechanismu, který dnešní výzkum nazývá „expectancy violation“, porušení očekávání. Mozek člověka v boji pracuje na rutinách: rozpoznej hrozbu, vyhodnoť, reaguj. Když se v zorném poli objeví něco hluboce nekongruentního, důstojník s otevřeným deštníkem uprostřed minometné palby, nastane orientační reakce. Mozek přepne z automatického režimu do analytického: „Co to je? Je to hrozba? Proč má deštník?“

Psychologické studie ukazují, že nekongruentní podněty zvyšují nejistotu, zpomalují reakční čas a narušují rutinizované odpovědi. V laboratorních podmínkách jde o zlomky sekundy. V boji, kde o zásahu rozhodují právě zlomky sekundy, to může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Nejde o magickou paralýzu celé jednotky, jde o krátké váhání, přepnutí pozornosti, narušení automatické eskalace.

Digby intuitivně využíval totéž, co dnes vědomě aplikují krizoví vyjednavači: získat čas, vytrhnout druhou stranu z reflexivní reakce a vrátit ji z autopilota do rozhodování. Americká armáda to v materiálech ke krizovému vyjednávání označuje jako „získávání času“ a staví na tom celou metodiku deeskalace.

Po mostu: útěk, odboj a operace Pegasus

Digbyho příběh neskončil pádem arnhemského předmostí. Dne 21. září 1944 padl raněný do zajetí. Ještě téže noci utekl z nemocnice. A místo aby se pokusil sám proniknout za spojenecké linie, zůstal v nepřátelském území.

Důvod byl prostý: nizozemský odboj ho požádal o pomoc. V okolí Ede a Reemstu se ukrývaly desítky rozptýlených výsadkářů, nakonec kolem 120 mužů. Digby je spolu s podplukovníkem Davidem Dobiem a dalšími důstojníky systematicky soustřeďoval, převlékal do civilního oblečení, vyzbrojoval a připravoval na hromadný odchod. Nešlo o improvizaci jednoho večera. Šlo o týdny organizace pod nosem německých hlídek, s pomocí nizozemských rodin, které riskovaly životy.

Výsledkem byla operace Pegasus, řízený přechod přes Rýn v noci z 22. na 23. října 1944, při kterém se na spojeneckou stranu dostalo 138 mužů. Digbyho vlastní únikový report je střízlivý dokument plný logistických detailů: kolik mužů kde bylo, kdo je převáděl, jaké byly trasy. Žádný folklor. Čistá organizace.

Český otisk v arnhemské obloze

Operace Market Garden má i českou stopu. Podle Vojenského historického ústavu se do letecké podpory zapojily 310. a 312. československá stíhací peruť RAF. Mezi 17. a 26. zářím 1944 vykonaly 154 operačních vzletů v prostorech Arnhemu, Nijmegenu a Eindhovenu, eskortovaly dopravní letouny a kluzáky a útočily na německé protiletadlové pozice. Nešlo o boj u mostu, ale o přímou operační podporu téže operace, v níž Digby kráčel s deštníkem.

Film O most příliš daleko z roku 1977 Digbyho zachytil pod fiktivním jménem Major Harry Carlyle; deštník zůstal, ale skutečný příběh po pádu mostu, útěk ze zajetí a měsíc organizování operace Pegasus film vynechal. Realita byla méně dramatická na plátně a nesrovnatelně náročnější v terénu.

Srolovaný deštník v rukou arnhemského majora nebyl rekvizita pro válečný film, který tehdy ještě neexistoval. Byl to nízkonákladový nástroj pro situaci, v níž selhala technika a o sekundách rozhodovala lidská percepce. Digby zemřel v roce 1993 v Keni. Deštník přežil válku taky.

Článek Digby šel do boje s deštníkem místo pušky. Za jeho taktikou stál psychologický princip, který paralyzoval nepřítele se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Víc než tajný recept

Samotní Byzantinci svou zbraň nenazývali „řeckým ohněm“. Používali výrazy jako „tekutý oheň“ nebo „mořský oheň“; označení Greek fire je pozdější západní nálepka. A hlavně: nešlo o jednu hořlavinu. Jak zdůrazňuje byzantolog John Haldon ve studii věnované rekonstrukci této technologie, řecký oheň byl celý zbraňový systém: zápalná směs na ropné bázi, způsob jejího předehřevu, tlakové čerpadlo a bronzový sifon namontovaný na přídi válečné lodi. K tomu úzký okruh lidí, kteří uměli směs vyrobit, bezpečně natlakovat a ve správný okamžik vypustit.

Vynález se tradičně připisuje Kallinikovi z Héliopole v Sýrii, uprchlíkovi před arabskou expanzí, který kolem roku 672 dorazil do Konstantinopole. Ale i tady je potřeba opatrnost, protože prameny se v jeho identitě i přesném přínosu rozcházejí. Jisté je, že od konce 7. století Byzanc disponovala něčím, co její nepřátelé nedokázali napodobit.

Proč voda nepomohla

Účinný dostřel byzantského plamenometu byl krátký, odhadem desítky metrů. Jenže v námořní bitvě, kde se lodě srazily bok na bok, to stačilo. Proud hořící tekutiny zasáhl plachty, lana, palubu i posádku. Dřevěná loď vzplála během okamžiků. A klíčová vlastnost, která z řeckého ohně dělala námořní horor: směs se na vodě nerozpustila, nýbrž dál hořela na hladině.

Moderní badatelé se shodují, že základem byla nejspíš lehká ropa nebo nafta, pravděpodobně z kavkazských nebo blízkovýchodních nalezišť. Přesné složení ale zůstává předmětem dohadů. Některé hypotézy počítají také se sírou, pryskyřicí nebo nehašeným vápnem. Haldon upozorňuje, že problém není jen v neznámých ingrediencích: chybí poměry, postup úpravy surovin i kompletní konstrukce projektoru. Moderní rekonstrukce dokážou vytvořit funkční analogii, ne ověřený originál.

Srovnání s napalmem se nabízí, ale kulhá. Napalm je moderní zahuštěný benzin vyvinutý ve 40. letech 20. století pro letecké bomby a pozemní plamenomety. Řecký oheň byl námořní technologie navázaná na specifický projektor a specifickou logistiku. Společné mají jedno: obojí hoří i tam, kde by oběť čekala záchranu.

Císařský příkaz: nikdy nepředat

Nejsilnější dochovaný doklad o utajení pochází z 10. století. Císař Konstantin VII. Porfyrogennétos ve spisu De administrando imperio instruuje svého syna Romana II. a formuluje to jednoznačně: tekutý oheň nesmí být nikdy předán jiným národům. Legitimizuje to legendou o Konstantinovi Velikém a andělském zjevení, ale za mytologickým obalem stojí tvrdá státní politika.

Utajení přitom nefungovalo jen na úrovni „tajného receptu“. Výrobu směsi znala jen hrstka specialistů, možná dokonce jedna rodina artificérů. Obsluhu projektoru zvládala jen vycvičená posádka. A suroviny, kavkazská ropa, vyžadovaly fungující zásobovací řetězec napříč říší. Jeden zajatec nemohl prozradit všechno, protože jeden člověk všechno nevěděl.

Právě v tom spočívala genialita byzantského přístupu. Fragmentované know-how bylo odolnější než jakýkoli trezor.

Jak tajemství zemřelo

Populární představa říká, že někdo jednoho dne spálil recept. Prameny nic takového nedokládají. Skutečnost je prozaičtější a v jistém smyslu tragičtější: tajemství se neztratilo naráz, ale pomalu se rozpadlo spolu s institucemi, které ho držely.

Od pozdního 12. století byzantská flotila slábla. Říše ztrácela přístup ke kavkazským ropným zdrojům. Odborníci, kteří uměli směs připravit a projektor obsluhovat, neměli komu předat své znalosti, protože lodě, na kterých by je použili, už neexistovaly. Čtvrtá křížová výprava a pád Konstantinopole roku 1204 pak rozbily to, co ještě zbylo. Křižáci, kteří město vydrancovali, hledali zlato a relikvie. Plány plamenometu mezi kořistí nebyly.

Haldon uvádí, že projektor se v době čtvrté křížové výpravy nejspíš už nepoužíval. Rok 1204 není okamžik zmizení jednoho receptu, je to mezník rozpadu celé infrastruktury.

Ztracená technologie, ne ztracený papír

V dějinách existují paralely. Výroba damašské oceli stála na tajném metalurgickém postupu, který se rovněž ztratil. Čína po staletí střežila tajemství výroby hedvábí. Ale řecký oheň je případ extrémní: nešlo jen o materiál nebo postup, ale o kompletní zbraňový systém zahrnující chemii, strojírenství, logistiku a výcvik, utajovaný jedním státem po dobu zhruba sedmi set let.

Dnes v athénském Válečném muzeu stojí zmenšený model byzantského zápalného sifonu. Haldonův výzkumný tým v roce 2002 postavil a otestoval experimentální funkční repliku projektoru, která ukázala, že popisovaný princip mohl fungovat. Ale přesnou podobu toho, co roku 941 hořelo na Bosporu, neznáme. A možná už znát nebudeme.

Největší síla řeckého ohně totiž nebyla v chemii. Byla v tom, že Byzanc dokázala po staletí utajit zároveň směs, stroj i lidi, kteří je ovládali. Když zmizeli ti lidé, zmizelo všechno.

Článek Řecký oheň děsil nepřátele Byzance. Tajnou recepturu na tekutou zkázu vědci dodnes nerozluštili se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rozkaz, který neměl expiraci

17. prosince 1944 dostal třiadvacetiletý poručík Onoda na Lubangu jasný úkol: vést guerillovou a zpravodajskou činnost, nevzdávat se a nezemřít vlastní rukou. Rozkaz mu dal právě Taniguči. Americké jednotky ostrov brzy obsadily, většina japonské posádky padla nebo se vzdala. Onoda ne. Se třemi dalšími vojáky ustoupil do hor a začal dělat přesně to, co mu bylo nařízeno: sabotáže, průzkum, přežívání.

Když 15. srpna 1945 Japonsko kapitulovalo, Onodova skupina o tom nevěděla. A když se o tom dozvěděla (z letáků shazovaných z letadel, z novin ponechaných v džungli, z megafonů pátracích výprav), odmítla tomu uvěřit. Výcvik na zpravodajské škole Futamata je naučil jednu věc důkladně: nepřítel používá dezinformace. Každý leták vypadal podezřele. Každá pátrací skupina, která po nich střílela, potvrzovala jejich přesvědčení, že válka pokračuje.

Tři dekády v horách, a jejich cena

Onoda nebyl po celou dobu sám. Původní čtveřice se postupně zmenšovala. Jeden z mužů, Juiči Akacu, se v roce 1950 vzdal filipínským úřadům. Další dva, Šóiči Šimada a Kinšiči Kozuka, zahynuli při střetech s filipínskými bezpečnostními složkami, Šimada v roce 1954, Kozuka v říjnu 1972. Teprve po Kozukově smrti zůstal Onoda skutečně sám.

Za legendou o vytrvalosti se ale skrývá i temná stránka. Onodova skupina byla podle filipínských záznamů spojována s útoky na místní obyvatele: farmáře, rybáře, lidi, kteří měli tu smůlu, že žili na stejném ostrově. Odhady hovoří až o třiceti mrtvých civilistech. Pro obyvatele Lubangu nebyl Onoda hrdina ani kuriozita. Byl hrozbou, která nezmizela ani čtvrt století po válce.

Japonská vláda přitom Onodu v prosinci 1959 oficiálně prohlásila za mrtvého. Až Kozukova smrt v roce 1972 znovu otevřela pátrání. Na ostrov přijeli Onodovi příbuzní, otec i bratr mluvili do megafonů. Onoda je slyšel. A nepřišel. Byl přesvědčen, že jde o další lest.

Mladík s batohem a bývalý major

Zlom přišel z nečekané strany. V únoru 1974 dorazil na Lubang japonský dobrodruh Norio Suzuki, mladý muž, který se vydal hledat „poručíka Onodu, pandy a yetiho“, jak sám říkal. Suzukimu se podařilo to, co se nepovedlo žádné oficiální výpravě: navázat s Onodou kontakt a mluvit s ním. Onoda mu řekl jedinou věc, kterou opakoval celé roky. Odejde, až mu to nařídí jeho velitel.

Suzuki se vrátil do Japonska a vypátral Tanigučiho. Bývalý major už dávno žil civilním životem; podle dobových zdrojů pracoval jako knihkupec. Přesto souhlasil, že poletí na Lubang. 9. března 1974 stanul před Onodou a přečetl mu formální rozkaz k ukončení všech bojových operací. Pro Onodu to byl jediný hlas, který měl autoritu. Řetězec velení, na který se upínal třicet let, konečně promluvil.

Milost, sláva a útěk do Brazílie

O dva dny později, 11. března 1974, proběhl ceremoniál v prezidentském paláci Malacañang. Filipínský prezident Ferdinand Marcos přijal Onodův meč a udělil mu podle dobových záznamů a pozdějších historických studií plnou a úplnou milost za vše, čeho se na Lubangu dopustil. Bylo to politické rozhodnutí; na ostrově přetrvával hněv rodin obětí, ale Manila dala přednost diplomatickému řešení. 12. března Onoda přistál v Tokiu.

Japonsko ho přivítalo jako hrdinu. Jenže Onoda se do poválečného Japonska nedokázal vrátit. Země, za kterou bojoval, už neexistovala. Místo úlevy cítil rozčarování, stud za mrtvé spolubojovníky a odpor k tomu, jak média jeho příběh proměnila v podívanou. 6. dubna 1975, ani ne rok a půl po návratu, odletěl do Brazílie. Na farmě v São Paulu choval dobytek, v klimatu, které mu připomínalo Lubang, ale bez války.

Nebyl poslední, a nebyl jediný

Onoda bývá označován za posledního vojáka druhé světové války. Není to přesné. Už v lednu 1972, dva roky před Onodovou kapitulací, byl na Guamu objeven Šóiči Jokoi, muž, který se dvacet sedm let ukrýval v podzemním bunkru. A v prosinci 1974, devět měsíců po Onodovi, složil zbraně na indonéském ostrově Morotai Teruo Nakamura. Média tehdy řešila, kdo je vlastně „ten úplně poslední“.

V evropském kontextu přímá paralela neexistuje. Nejblíže má německá arktická stanice Haudegen na Špicberkách, jejíž posádka kapitulovala 4. září 1945, tedy měsíce po konci války v Evropě. Měsíce, ne desetiletí. Fenomén japonských „holdoutů“ nemá v Evropě ekvivalent, protože nevznikl jen z izolace, ale ze specifické vojenské kultury, v níž byla poslušnost rozkazům absolutní hodnotou.

Hiroo Onoda zemřel 16. ledna 2014 v Tokiu ve věku jedenadevadesáti let. Jeho příběh dodnes funguje jako extrémní ukázka toho, co dokáže kombinace výcviku, informační izolace a nekompromisní poslušnosti. Na Lubangu po něm zůstaly tři desetiletí strachu. V Japonsku legenda, se kterou si nikdo nebyl úplně jistý, co si počít.

Článek Hiroo Onoda bojoval v džungli téměř třicet let po válce. Kapituloval až na rozkaz velitele se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hranice, kterou nikdo neuměl nakreslit

Oregonská smlouva z roku 1846 měla jednou provždy rozdělit severozápad Ameriky mezi Spojené státy a Británii. Hranice měla vést 49. rovnoběžkou a pak „kanálem“ oddělujícím Vancouver Island od pevniny. Jenže mezi ostrovem a kontinentem leží dva průlivy, Haro Strait na západě a Rosario Strait na východě. Mezi nimi se rozprostírá souostroví San Juan, asi 170 ostrůvků a útesů, které smlouva výslovně nepřiřkla nikomu.

Obě strany si je nárokovaly. Britská Společnost Hudsonova zálivu na hlavním ostrově San Juan provozovala od roku 1853 ovčí farmu Belle Vue. Na jaře 1859 tam ale už drželo pozemkové nároky nejméně 18 amerických osadníků. Chyběla uznaná civilní autorita, chyběl soud, chyběla policie. Stačila jedna mrtvá svině a celý přetlak vybuchl.

Od brambor k dělům

Cutlarova střela spustila řetězovou reakci. Američtí osadníci požádali armádu o ochranu. Brigádní generál William S. Harney, velitel Oregonského departmentu, poslal na ostrov kapitána George Picketta se 66 muži. Pickett se opevnil u Griffin Bay a prohlásil americkou jurisdikci.

Britové odpověděli válečnými loděmi. Do zátoky vpluly tři plavidla se 62 děly a čtyřmi sty mariňáky. Poměr sil byl jednoznačný, Royal Navy mohla americké pozice smést z mapy. Jenže Pickett nekoukal na moře, ale kopal zákopy. Harney posílal další jednotky. Na konci srpna 1859 stálo na ostrově 461 amerických vojáků se 14 polními kanony a dalšími osmi námořními dvaatřicetiliberními děly určenými do zemního opevnění, které navrhl mladý ženijní poručík Henry M. Robert, muž, který se o desetiletí později proslavil jako autor slavných Robertových pravidel jednání.

Situace vypadala jako past. Američané měli silnou obrannou pozici na souši, Britové drtivou převahu na moři. Jakýkoli první výstřel by znamenal masakr, a pak nevyhnutelnou eskalaci mezi dvěma největšími mocnostmi své doby.

Tři muži, kteří zabránili válce

Klíčový okamžik přišel, když kapitán Geoffrey Hornby dostal rozkaz vylodit mariňáky a obsadit americké pozice. Hornby vylodění odložil. Pak zasáhl jeho nadřízený, kontradmirál Robert Lambert Baynes. Ten útok rovnou odmítl. Podle dobových záznamů prohlásil, že nezačne válku kvůli „hádce o prase“. Baynesova zdrženlivost dala čas diplomatům na obou stranách Atlantiku.

Washington reagoval rychle. Prezident James Buchanan Harneyho eskalaci výslovně neschválil a na ostrov vyslal generálporučíka Winfielda Scotta, šestasedmdesátiletého veterána, který už jednou britsko-americký hraniční spor uhasil, když v roce 1839 pomohl uklidnit takzvanou aroostookskou válku v Maine. Scott dorazil na podzim 1859 s jasným mandátem: deeskalovat.

Výsledkem bylo ujednání o společné okupaci. Obě strany stáhly síly na minimum. Američané si ponechali tábor na jihu ostrova, Britové založili English Camp na severu u Garrison Bay; Royal Marines tam přistáli 23. března 1860. Harney byl za neautorizovanou eskalaci pokárán a později nahrazen. Pickett zůstal v armádě, ale ostrov opustil.

Dvanáct let vedle sebe

Společná okupace trvala od roku 1860 do roku 1872. Vojáci obou táborů spolu slavili svátky, pořádali sportovní utkání a žili v podivném míru, zatímco se jejich vlády nemohly dohodnout na hranici. Americká občanská válka, která vypukla na jaře 1861, odsunula sanjuanský spor na okraj pozornosti, a paradoxně mu tím prospěla, protože nikdo neměl zájem otevírat další frontu.

Řešení přinesla až washingtonská smlouva z 8. května 1871. Její články XXXIV až XL svěřily otázku hranice německému císaři Vilému I. jako nezávislému arbitrovi. Obě strany předložily písemná podání a důkazy do Berlína. Vilém pověřil tříčlennou expertní komisi, která většinově podpořila americký výklad: hranice vede průlivem Haro Strait. Císařovo rozhodnutí padlo 21. října 1872. Souostroví San Juan připadlo Spojeným státům.

Britští mariňáci opustili English Camp v listopadu 1872. Američané svůj tábor vyklidili o dva roky později, v roce 1874.

Co z toho zbylo

Dnes je ostrov San Juan součástí státu Washington a obě vojenské lokality tvoří San Juan Island National Historical Park. V American Camp si návštěvníci prohlédnou Robertův zemní reduit i zbytky důstojnických ubikací. V English Camp stojí dodnes zásobovací budova z roku 1860. Obě místa fungují jako denní lokality bez vstupného.

Prasečí válka je kuriozita, která se snadno vypráví jako anekdota. Ale za tou anekdotou stálo reálné nasazení stovek vojáků, desítek děl a válečných lodí, a jediné, co dělilo vtipnou historku od krvavé kapitoly, byli tři muži, kteří odmítli vystřelit první.

Článek Zastřelené prase málem rozpoutalo konflikt mezi USA a Británií. Okupace San Juanu trvala 12 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Třicet let pod drobnohledem

Projekt založili v polovině devadesátých let David Watts z Yale a John Mitani z University of Michigan. Od té doby výzkumníci každý den sledují habituované jedince v terénu: zaznamenávají, kdo s kým tráví čas, kdo koho češe, jak se mění složení skupin při denním pohybu. Z těchto tisíců hodin pozorování vznikly síťové analýzy sociálních vazeb, které se později ukázaly jako klíčové. Ngogo nebyla jen velká komunita, byla největší známou divokou šimpanzí komunitou vůbec, s více než dvěma sty členy.

Důležitý detail: na rozdíl od slavného výzkumu Jane Goodall v Gombe, který běží od roku 1960 a drží absolutní prvenství v délce, šimpanzi v Ngogo nikdy nebyli přikrmováni. Vše, co vědci pozorovali, odráželo přirozené chování bez lidského zkreslení.

Jak se rozpadla jedna komunita

Zlom přišel kolem roku 2015. Síťové analýzy ukázaly, že sociální vazby uvnitř komunity se začaly polarizovat: jedinci na západním okraji teritoria trávili stále méně času s těmi ve středu. Podle studie Aarona Sandela a kolegů publikované v časopise Science šlo o pozvolný, ale nezastavitelný proces. Do roku 2018 byly vazby přerušeny natolik, že vznikly dvě oddělené skupiny, Western a Central, s vlastním územím i reprodukcí. Samice se pářily jen v rámci „své“ frakce. Bývalí spojenci se stali cizinci.

Co rozkol způsobilo? Vědci pracují s několika souběžnými hypotézami:

• Velikost komunity — přes dvě stě jedinců mohlo překročit práh, při kterém sociální koheze funguje.
• Soutěž o potravu a samice — větší skupina znamená tvrdší konkurenci.
• Smrt klíčových „přemosťujících“ jedinců v roce 2014, kteří udržovali vazby mezi podskupinami.
• Změna alfa samce v roce 2015, která přeskládala mocenskou strukturu.
• Respirační epidemie v roce 2017, jež mohla rozkol urychlit tím, že omezila kontakt mezi frakcemi.

Žádný z těchto faktorů sám o sobě nestačí. Právě to je na případu vědecky nejzajímavější, a zároveň nejvíce frustrující.

Krev mezi bývalými spojenci

Od roku 2018 do roku 2024 vědci zdokumentovali 24 koordinovaných útoků skupiny Western proti skupině Central. Nejméně sedm dospělých samců a sedmnáct mláďat bylo zabito. Další dospělí samci zmizeli bez vysvětlení. Podle aktualizovaných informací agentury Reuters přibyly v letech 2025–2026 další čtyři oběti. Celkový počet potvrzených mrtvých tak dosáhl osmadvaceti.

Průběh útoků připomíná spíše organizované nájezdy než spontánní potyčky. Samci skupiny Western patrolují hranice, využívají početní převahu a útočí koordinovaně: kousáním, údery, vláčením, kopáním. U mláďat bývá smrt rychlá, několik kousnutí nebo tupý náraz. Centrální skupina, menší a oslabená, nese nepoměrně vyšší ztráty.

Média po celém světě sáhla po příměru „občanská válka šimpanzů“. Sami autoři studie ale nabádají k opatrnosti. Šimpanzi nemají stát, ideologii ani institucionální politiku. Podobnost s lidským konfliktem spočívá v něčem užším a zároveň hlubším: v přeskupení skupinové identity a kolektivním násilí proti těm, kteří ještě nedávno patřili k „nám“.

Proč je to víc než kuriozita

Ngogo není první případ šimpanzího rozkolu. V Gombe v sedmdesátých letech popsala Jane Goodall rozpad komunity Kasekela a následné zabíjení, známé jako Gombská válka. Jenže tamní data byla řidší, pozorování omezenější a šimpanzi byli přikrmováni, což zpochybňovalo přirozenost celého scénáře. Ngogo je první jasně zdokumentované trvalé štěpení divoké, nekrmené komunity s třiceti lety podkladových dat a síťovými analýzami, které zachytily přechod od soudržnosti k polarizaci téměř v reálném čase.

Autoři odhadují, že k události takového rozsahu dochází zhruba jednou za pět set let. Meziskupinové násilí, tedy útoky na sousední komunity, je u šimpanzů známé a dobře doložené. Obrácení téhož násilí dovnitř, proti bývalým vlastním členům, je ale něco kvalitativně jiného.

Co to říká o soudržnosti

Nejsilnější poselství studie neleží v brutalitě útoků. Leží v tom, co k nim nebylo potřeba. Žádná etnicita, žádné náboženství, žádná ideologie. Stačil rozpad vztahů, lokální rivality a soutěž o zdroje uvnitř jedné dříve kooperativní skupiny. Pro evoluční biology je to signál, že kořeny polarizace mohou sahat hlouběji, než se často předpokládá, na úroveň, kterou sdílíme s našimi nejbližšími příbuznými.

Článek Vražedná občanská válka v džungli: Bývalí šimpanzí přátelé se začali masakrovat a vědci netuší proč se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč vlak zastavil tam, kde neměl

Spojenecké bombardování plzeňského nádraží 17. a 18. dubna 1945 přerušilo trať. Souprava, která projela přes Teplice, Most, Chomutov, Žatec a Blatno, narazila na neprůjezdný úsek a byla odstavena v Horní Bříze, částečně přímo na nádraží, částečně na seřaďovacím nádraží Západočeských kaolinek. Neplánovaná zastávka trvala do 23. dubna, kdy vlak v 6:21 ráno pokračoval dál.

Právě ta dvoudenní prodleva vytvořila prostor, který by za normálních okolností neexistoval. Přednosta stanice Antonín Pavlíček stál na perónu a viděl, co je ve vagónech. A rozhodl se jednat.

Co dokázal jeden přednosta a desítky místních za 34 hodin

Pavlíčkův poválečný dopis z 21. června 1945, adresovaný Národnímu výboru a dnes zveřejněný v městské kronice Horní Břízy, je jedním z nejpodrobnějších civilních svědectví o pomoci během transportů smrti. Pavlíček v něm popisuje, co viděl: vyhladovělé, promoklé postavy v otevřených uhláčcích, tři matky s novorozenci, mrtvá těla.

Přednosta vyjednal s velitelem transportu, Unterscharführerem Richardem Beckem, přesun žen z otevřených vozů do krytých. Pak zmobilizoval město. Jména, která dopis zachoval, stojí za to vypsat:

• Josef Zoubek, ředitel kaolinek, uvolnil prostory a zásoby
• Antonín Wirth, hostinský, vařil pro vězně
• Jan Rajšl, učitel, organizoval sběr potravin
• Mlynáři Kovář a Kesl, dodali mouku
• Řezník Kočandrle, maso
• Ženy Rothová, Benešová a Krahulíková, šily výbavičku pro novorozence

Celkem místní připravili kolem pěti tisíc porcí jídla. Rozdávali chléb, kávu, ovoce, vejce. Pro tři nemluvňata, včetně Haničky, sháněli pleny a oblečení. Pavlíček nabídl Beckovi, aby sám uprchl a vězně nechal v Horní Bříze. Velitel odmítl. Podle Pavlíčkova dopisu prohlásil, že je „rozhodnut plnit svou povinnost až do samého konce“. O mrtvých řekl, že „pro svět jako lidé nic neznamenají“.

Osmadvacet těl, devatenáct mužů a devatenáct žen, bylo pohřbeno u nádraží. Dnešní pomník na hornobřízském hřbitově uvádí číslo 35; rozdíl mezi dobovým hlášením a pozdější paměťovou fixací se nepodařilo spolehlivě vysvětlit.

Kontrast, který definuje výjimečnost Horní Břízy

Vězeňkyně Lisa M., jejíž svědectví cituje US Holocaust Memorial Museum, vzpomíná na zimu, déšť a dlouhou zastávku v Horní Bříze, kde dostaly jídlo od místních. Vzpomíná ale i na Mauthausen, kam transport nakonec dorazil 29. dubna; tam místní ženy od fontány odháněli a házeli po nich kameny.

Evakuační transporty jara 1945 měly společné rysy: hlad, vyčerpání, ozbrojená brutalita SS, vysoká úmrtnost cestou. Nacisté přesouvali vězně proto, aby nepadli živí do rukou spojenců. Civilní zásah byl riskantní a vzácný. Horní Bříza vyčnívá nejen rozsahem pomoci, ale tím, že Pavlíček měl na místě reálnou železniční autoritu a využil ji v plném rozsahu. Dvoudenní zdržení navíc poskytlo čas, jaký jiné zastávky nedávaly. Několik hodin iniciativy jednoho přednosty a desítek sousedů: to je přesně ten moment, kdy se abstraktní otázka „co by člověk udělal“ mění v konkrétní odpověď se jmény, daty a pěti tisíci porcemi polévky.

Hanička přežila. A vrátila se

Z desetidenního miminka v uhláku vyrostla Hana Berger Moranová. V roce 1975 poslala do Horní Břízy děkovný dopis, který je součástí městské kroniky. V roce 2016 přijela osobně, společně s dalšími dvěma „sourozenci srdce“, Markem a Evou, dětmi narozenými během téhož transportu, jejichž příběhy propojila britská spisovatelka Wendy Holdenová kombinací archivní práce a rodinných materiálů do knihy Narodili se, aby přežili. Česky vyšla podruhé v roce 2021 u Mladé fronty.

Horní Bříza příběh drží v živé paměti. Místní škola realizovala projekty „Kolébka ve vlaku“ a „Novorozeně z transportu smrti zavítá do Horní Břízy“, připomínka vstoupila do naučné stezky a 7. května 2026 město uctilo 81. výročí konce války. Památník na hornobřízském hřbitově stojí dodnes, volně přístupný. Pamětní deska na nádraží, kde Pavlíček stál, tam ale zatím není.

Třicet čtyři hodin mezi příjezdem a odjezdem vlaku. Tolik času stačilo, aby jedno malé město na plzeňské trati zanechalo v dějinách holokaustu stopu, která se dá přečíst jméno po jménu.

Článek Přednosta stanice se v Horní Bříze postavil esesákům. Zachránil tím tři tisíce lidí z vlaku smrti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

NASA neobjevila ztracené město, jen ho uviděla ostřeji

Bílá pustina najednou dostala pravoúhlý řád. Podle NASA Science ukázala data z dubna 2024 jednotlivé stavební prvky Camp Century a paralelní linie, které sedí na historický plán tunelů. Právě tenhle obraz rozjel dojem, že NASA vytáhla z ledu ztracené město, jenže další detail ten příběh rychle zchladí.

NASA nic cíleně nehledala. Stejný materiál vysvětluje, že Chad Greene a Alex Gardner letěli na palubě Gulfstreamu III hlavně kvůli kalibraci, validaci a testu možností radaru UAVSAR pro mapování ledovce. Základna se v datech objevila během kampaně nečekaně. To je pořád silná zpráva, ale je přesnější než senzační tvrzení o novém objevu.

Když jsem v redakci VědaŽivě otevřela původní materiály NASA, vyskočil na mě ještě jeden rozdíl. Starší letecké průzkumy známky Camp Century zachytily už dřív, jen hlavně v klasických 2D radarových profilech. Nová je hlavně prostorová detailnost, jak uvádí NASA Science. A jakmile opadne kouzlo podledového „města“, zůstane podstatnější otázka, co tam armáda po sobě nechala.

Raketový sen skončil na papíře, odpad ne

Studená válka tam schovala mnohem víc než tunely. Project Iceworm, tedy tajný americký plán otestovat rakety pod grónským ledem, měl podle GAO prověřit proveditelnost takového rozmístění, ale nepřekročil výzkumnou fázi v Camp Century. A číslo až 600 střel patří k historickému návrhu, ne k reálně vybudovanému arzenálu, jak připomíná i studie ve Scandinavian Journal of History. Velké raketové sny tedy skončily na papíře, jenže odpad v ledu nezůstal jen na papíře.

Tady přichází tvrdá konkrétnost. NASA Science a později i GAO shrnují odhady, podle nichž pod ledem zůstalo 200 000 litrů nafty, 24 milionů litrů odpadních vod včetně splašků, neznámé množství nízkoaktivního radioaktivního odpadu a také PCB, tedy toxické průmyslové látky s dlouhou výdrží v prostředí. Nízkoaktivní radioaktivní odpad přitom znamená, že radiace existuje, ale nejde o scénář typu jaderná exploze. Právě tady se titulek o „radioaktivní bombě“ začíná rozpadat.

V redakci VědaŽivě jsme proto šli ještě do jemnějších detailů. GAO cituje dánský dokument, který eviduje 72,3 milicurie kapalného radioaktivního odpadu vypuštěného za tři roky provozu reaktoru, tedy pod tehdejším limitem 150 milicurií, a zároveň dodává, že krátkodobé izotopy už se rozpadly. Ještě důležitější je jiný posun: GEUS i GAO mluví střízlivěji a upozorňují, že větší dlouhodobý problém mohou představovat právě PCB. Spor se tím neposouvá k explozi, ale k času.

Nejde o explozi, ale o pomalý účet

Čas mění i samotnou představu hrozby. Studie z roku 2016 uložená v NOAA Institutional Repository pracovala se scénářem, podle něhož by se lokalita zhruba během 75 let mohla přepnout od čisté akumulace k čisté ablaci, tedy ke stavu, kdy led víc ubývá než přibývá. Popularizační shrnutí NASA tehdy psalo, že kolem roku 2090 by oblast mohla začít led ztrácet. Tahle věta zněla alarmujícím dojmem a drží se článků dodnes.

Novější měření ale tuhle paniku ochladila. GEUS a článek ve Frontiers in Earth Science uvádějí, že horní část pole trosek ležela v roce 2017 asi 32 metrů pod povrchem a v roce 2100 ji modely čekají ještě hlouběji, zhruba 58 až 64 metrů. Jinými slovy, do konce století by se k ní povrchová tavenina dostat neměla. Hrozba tedy nikam nezmizela, ale nespěchá tak, jak naznačovaly starší obavy.

Reaktor je pryč, toxický dluh zůstal

Poslední mýtus padá tady. Reaktor PM 2A odvezly USA už v roce 1964 a podle GAO i U.S. Army Corps of Engineers se do Spojených států vrátil samotný reaktor, filtry, všech 37 vyhořelých palivových článků, 136 sudů pevného reaktorového odpadu i další části zařízení. V redakci VědaŽivě mi z toho vychází jediný poctivý verdikt: Grónsko neskrývá okamžitou jadernou apokalypsu, ale něco možná nepříjemnějšího: studená válka tam pod led zakopala toxický dluh a příliš dlouho předstírala, že ho klima nikdy nevyúčtuje.

Článek Projekt Ledový červ se probouzí. Pod grónským ledem tiká radioaktivní časovaná bomba se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Češi umí pomoct i tam, kde by to nikoho jiného nenapadlo

Zatímco na Ukrajinu proudí zbraně a munice, Češi tam teď posílají něco, co nestřílí, ale přesto má obrovskou sílu. Řeč je o unikátní mobilní stanici s názvem Archa III. Tenhle projekt má pod palcem naše Národní muzeum, jak jsme v redakci zjistili, a celé to zatáhl miliardář Karel Komárek přes svou nadaci.

Co vlastně tahle technologická vychytávka umí?

Archa III vypadá zvenku jako docela obyčejná bílá dodávka Volkswagen Crafter. Jenže uvnitř je to vymazlené high-tech doupě, které by mu mohl závidět i James Bond. Je totiž doslova přeplněná špičkovými 3D skenery a fotogrammetrickými systémy. Pro nás smrtelníky to znamená, že tahle mašinka dokáže vytvořit dokonalou digitální kopii čehokoliv. Od malého prstýnku po babičce až po obrovské barokní průčelí.

Proč je to tak důležité? Inu, protože když se na město sype olovo a rakety, památky to prostě neodnesou jenom škrábancem. Když ale máte jejich data bezpečně uložená v cloudu, můžete je později znovu postavit nebo opravit do posledního detailu. Je to taková pojistka pro historii. Experti z Národního muzea na tomhle systému navíc pracovali opravdu dlouho a Archa III je už třetí, nejmodernější generací tohoto konceptu. Předchozí modely už si svou práci odvedly, ale tahle nová verze je rychlejší a přesnější.

Michal Lukeš, ředitel Národního muzea, bere tuhle misi osobně. Nejde jen o to poslat auto a zapomenout. Naši odborníci budou ukrajinské kolegy učit, jak s těmi skenery zacházet, aby se historie neztratila v prachu zapomnění. Je to ukázka toho, že Češi nejsou jen dobří v pití piva, ale i v tom, jak využít chytré hlavy pro pomoc druhým, když jim teče do bot.

Pokud vás zajímá, jak můžete přispět vy, nemusíte mít zrovna miliardy na účtu. Stačí sledovat projekty typu Paměť národa nebo aktivity našich restaurátorů. Každá koruna nebo i zájem o téma pomáhá udržet naše společné kulturní dědictví naživu.

Článek Tohle auto dělá v troskách zázraky! Neuvěříte, jak Češi digitálně „kradou“ památky smrti přímo před očima se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rozkaz, který přišel z nejvyšších míst

Sachsenhausen nebyl obyčejný koncentrační tábor. Od roku 1936 sloužil jako vzorový a výcvikový tábor SS, sídlila tu centrální správa celého systému koncentračních táborů a jeho velitel podléhal přímo Heinrichu Himmlerovi. Právě Himmler podle dostupných pramenů z historické expozice už na podzim 1944 s Kaindlem probíral varianty vyklizení tábora. Lodě nebyly jediný nápad. Mezi zvažovanými metodami figurovalo i bombardování táborových baráků nebo hromadné popravy. Všechny varianty spojoval jediný záměr: likvidace svědků.

Kaindl ve své výpovědi uvedl, že rozkaz zněl jasně: 40 až 45 tisíc vězňů mělo být naloženo na bárky a přepraveno vodní cestou. Přesné místo potopení nikdy nespecifikoval; mluvil jen o „Baltském nebo Severním moři“ a „volném moři“. Žádná konkrétní zátoka, žádné souřadnice. Jen studená aritmetika: kolik bárek, kolik lidí, kolik kilometrů kanálů.

Proč plán ztroskotal – a co přišlo místo něj

Logistika posledních dnů Třetí říše pracovala proti SS stejně jako proti všem ostatním. Kaindl nedokázal sehnat dostatek plavidel. Sprévské kanály byly pod tlakem postupující fronty, dopravní infrastruktura se rozpadala. Památník Todesmarsch im Belower Wald uvádí, že plán byl vyhodnocen jako technicky neproveditelný.

Vražedný záměr se tím ale nezměnil. Změnila se jen jeho forma.

Dvacátého a jednadvacátého dubna 1945 vyhnali esesmani z Sachsenhausenu více než 30 tisíc vězňů na pochod smrti směrem na severozápad. Zbývajících zhruba tři tisíce nemocných a neschopných chůze zůstalo v táboře – i ti měli být původně zabiti, ale rychlý postup Rudé armády tomu zabránil. Kolony vězňů se vlekly přes meklenburskou krajinu, bez jídla, bez vody, za neustálého střílení zaostávajících. Kdo upadl, toho zastřelili na místě.

Kolem 23. dubna se přes 16 tisíc vězňů soustředilo v Belowském lese u Wittstocku. Podmínky byly katastrofální: lidé spali na holé zemi, jedli kůru ze stromů. Pracovníci Mezinárodního červeného kříže, kteří se k lesu dostali, rozdávali potravinové balíky a pomohli zřídit provizorní nemocnici ve stodolách v okolí. Zmírnili část utrpení, ale pochod nezastavili. Kolony se znovu pohnuly směrem ke Schwerinu, kde je na počátku května osvobodily americké a sovětské jednotky.

Sachsenhausen nebyl výjimka – lodě jako nástroj smrti u jiných táborů

Nejděsivější na sachsenhausenském plánu není jen jeho existence, ale fakt, že jinde se podobný scénář skutečně odehrál. U tábora Neuengamme naložili esesmani 9 až 10 tisíc vězňů na lodě Cap Arcona a Thielbek v Lübeckém zálivu. Třetího května 1945 obě lodě zasáhla britská RAF, která je považovala za vojenské cíle. Zahynuly tisíce lidí. U tábora Stutthof dokládá americký Památník holocaustu evakuace po moři i případy, kdy byli vězni hnáni přímo do vln a stříleni.

Sachsenhausen tak zapadá do širšího vzorce „námořních“ závěrečných zločinů SS. Lodě nabízely hromadnou likvidaci mimo bezprostřední dohled a teoreticky i zahlazení stop: těla pohltí moře, svědci nebudou. Že se to u Sachsenhausenu nepodařilo realizovat, neznamená, že šlo o prázdnou hrozbu. Neuengamme a Stutthof dokazují opak.

Soud, paměť a české stopy

Na podzim 1947 postavil sovětský vojenský tribunál v Berlíně před soud šestnáct bývalých funkcionářů Sachsenhausenu. Kaindl byl mezi nimi. Čtrnáct obžalovaných dostalo doživotí, dva patnáct let. U konkrétních střelců z posledních dnů pochodu v prostoru Schwerinu se stejně jasná soudní stopa v otevřených pramenech nedochovala.

Mezi desítkami tisíc vězňů Sachsenhausenu byli i Češi. Po zásahu proti českým studentům 17. listopadu 1939 sem nacisté deportovali asi 1 200 vysokoškoláků. Kolik Čechů šlo v dubnu 1945 na pochod smrti, prameny přesně neuvádějí, ale jednotlivé osudy jsou dnes dostupné. Paměť národa uchovává svědectví Františka Pavelky, magazín téže instituce zveřejnil deníkové záznamy Bohumíra Vedry, který po válce popsal, jak se z lidí stala „pouhá čísla“. Český vzdělávací portál Moderní dějiny pracuje s rodinnými dokumenty Františka Sumary, jenž pochod přežil a zpětně mluvil o cestě k Baltskému moři, kde měl být zbytek vězňů potopen.

Krajina, která nezapomíná

Trasu pochodu dnes v meklenburské krajině připomíná 120 jednotných pamětních tabulí rozmístěných mezi Oranienburgem a Schwerinem. V Belowském lese stojí památník Todesmarsch im Belower Wald, v prostoru Schwerinu pak pamětní kámen u jezera Fauler See a pietní místo Raben Steinfeld.

Logistické selhání SS nezachránilo životy. Jen změnilo způsob umírání: z plánovaného hromadného utopení na vyčerpání, hlad a kulku do zátylku na lesní cestě. Kontinuita záměru „žádný vězeň nesmí přežít“ zůstala neporušená až do posledního dne války.

Článek Děsivý plán SS: Chtěli naložit tisíce vězňů na lodě a pak je uprostřed moře potopit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čísla, která mluví sama za sebe

Bomba Little Boy svržená na Hirošimu měla výtěžek asi 15 kilotun, Fat Man nad Nagasaki přibližně 21 kilotun. Dohromady 36 kilotun. Ivy Mike dosáhl 10 400 kilotun. To znamená, že byl zhruba 693krát silnější než Hirošima a asi 289krát silnější než oba japonské útoky dohromady. Formulace „silnější než celá druhá světová válka“ je nadsázka, přesně spočitatelné srovnání se týká dvou jaderných úderů z roku 1945, ale i tak jde o čísla, která se vzpírají běžné představivosti.

Důležité je rozlišit i princip. Hirošima a Nagasaki byly štěpné bomby: energie vznikala rozpadem těžkých jader. Ivy Mike bylo termonukleární zařízení: štěpná nálož posloužila jen jako „zápalka“ pro fúzi lehkých izotopů vodíku. Právě tento přechod na fúzní princip posunul doposud známý praktický strop ničivé síly. Zatímco štěpné bomby se pohybovaly v desítkách kilotun, termonukleární zbraně mohly sahat k desítkám megatun. O dva roky později to potvrdil test Castle Bravo na Bikini, s výtěžkem 15 megatun, tedy ještě o 44 procent více než Ivy Mike.

Ostrov, který zmizel

Elugelab měřil zhruba šest set metrů na délku. Po detonaci nezbylo nad hladinou nic. Kráter dosáhl hloubky kolem padesáti metrů pod úrovní mořského dna a jeho průměr přesáhl jeden a půl kilometru. Pro tvůrce zbraně to byl moment, kdy se teoretické výpočty proměnily v realitu, kterou nikdo z nich dosud neviděl. Šlo o první plnorozměrový megatunový test nové konstrukce a rozsah destrukce překročil vše, co dosavadní zkušenosti s kilotonovými testy naznačovaly.

Samo zařízení přitom nebylo žádnou elegantní bombou. Vážilo přes šedesát tun, zabíralo celou budovu a vyžadovalo kryogenní systém na zkapalněné deuterium. Nebylo možné ho naložit do letadla. Přesto dokázalo to podstatné: prokázat, že termonukleární princip funguje v plném měřítku. Od této chvíle už jaderná destrukce nepatřila do řádu měst. Patřila do řádu celých ostrovů a regionů.

Stopy, které nezmizely ani po více než sedmdesáti letech

Fyzické následky amerických jaderných testů na Marshallových ostrovech nejsou jen archivní záležitost. Na atolu Enewetak je dodnes Runit Island oficiálně veden jako místo mimo běžný přístup na neurčito. Důvodem je zbytková podpovrchová kontaminace a přítomnost takzvaného Runit Dome, betonového sarkofágu, pod nímž leží radioaktivní odpad z dekontaminačních prací sedmdesátých let. Zpráva amerického ministerstva energetiky z roku 2024 adresovaná Kongresu výslovně uvádí, že Runit zůstává uzavřen na neurčito a že stoupající hladina oceánu představuje pro betonový kryt další riziko.

Podobný příběh se táhne i přes atol Bikini, kde proběhl mimo jiné test Castle Bravo. Mezinárodní agentura pro atomovou energii ještě v roce 1998 posuzovala radiologické podmínky a vyhlídky na znovuosídlení Bikini, tedy více než čtyřicet let po posledním testu. Otázka, kdy budou tyto lokality skutečně obyvatelné, nemá jednoznačnou odpověď. U některých izotopů, jako je například cesium-137, se poločas rozpadu pohybuje kolem třiceti let, ale plutonium-239 přetrvává v prostředí desítky tisíc let. Praktická obyvatelnost závisí nejen na rozpadu radionuklidů, ale i na stavu půdy, podzemní vody a potravinového řetězce. U Runit Islandu a částí Bikini se proto mluví spíše o generacích než o desetiletích.

Lidské náklady šly ruku v ruce s těmi ekologickými. Po testu Castle Bravo v roce 1954 zasáhl radioaktivní spad obyvatele atolů Rongelap, Utirik i Rongerik. Z Rongelapu bylo evakuováno 64 lidí, z Utiriku 154, řada z nich utrpěla beta popáleniny. USA následně financovaly zdravotní monitoring a v letech 1987 až 1999 vyplatily téměř 303 milionů dolarů jako kompenzace obyvatelům Bikini, Rongelapu, Utiriku a Enewetaku.

Svět, který Ivy Mike pomohl vytvořit

Sovětský svaz odpověděl rychle. Už v srpnu 1953 provedl vlastní termonukleární test, konstrukčně odlišný od amerického řešení, ale s jasným signálem: megatunový klub má dva členy. Záhy přibyly další státy. A závody ve zbrojení, které Ivy Mike odstartoval, trvají dodnes.

Podle odhadů stockholmského institutu SIPRI k lednu 2025 existuje na světě přibližně 12 121 jaderných hlavic. Z toho asi 9 600 hlavic je ve vojenských zásobách připravených k možnému použití a kolem 2 100 drží Rusko a USA ve vysoké operační pohotovosti, připravených k odpálení v řádu minut.

Proč na Ivy Mike záleží i dnes

Ivy Mike nebyl největší jaderný výbuch v historii, tím se stal sovětský Car Bomba v roce 1961 s výtěžkem kolem 50 megatun. Nebyl ani posledním americkým testem, který způsobil humanitární škody. Ale byl první. První okamžik, kdy lidstvo prokázalo, že dokáže v jediném záblesku uvolnit energii řádově stovkykrát převyšující cokoliv, co dosud použilo ve válce. A první okamžik, kdy se celý ostrov proměnil v podmořský kráter.

Sedmdesát let poté stojí na Enewetaku betonový sarkofág, pod nímž leží radioaktivní zbytky. Hladina oceánu stoupá. A na světě je pořád přes dvanáct tisíc hlavic, z nichž každá je technologickým potomkem toho, co se 1. listopadu 1952 stalo s ostrovem Elugelab.

Článek Silnější než celá druhá světová válka v jediné vteřině: Monstrum Ivy Mike vypařilo ostrov z mapy a šokovalo i své tvůrce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Místo, kde se z lidskosti rychle stala slabost

Koncentrační tábor Plaszow původně vznikl jako pracovní tábor (koneckonců jako řada jiných podobných zařízení v té době), ale pod Göthovým velením se proměnil v továrnu na teror. Každý den tedy mohl být pro vězně poslední (a to aniž by cokoli udělali špatně) – a často to tak opravdu bylo. Rozkazy, výstřely, rány holí. Bez varování, bez důvodu. Jen tak.

Göth si totiž nadmíru liboval v osobním „řešení problémů“ – což v překladu znamenalo, že sám střílel vězně, a to klidně i z balkonu své vily (šlo o ty, které si předtím z tábora vytáhl třeba kvůli práci na zahradě). Měl to prostě jako kratochvíli – alespoň tak to lidem v jeho okolí připadalo. Někdo střílí ve volných chvílích zajíce a někdo zase vězně. Díky tomu se stal postrachem celého tábora – a vysloužil si děsivou přezdívku: „Řezník z Plaszowa“.

Sadismus jako běžná součást dne

V Plaszowě neexistovala spravedlnost. Jen hrůza a bezmoc. Göth měl totiž ve zvyku nechat popravit celé rodiny jen proto, že někdo udělal chybu – třeba při opisování textu. Smrt byla jeho nástroj – nejen ke kontrole, ale i k pobavení. Prostě si našel všechny příbuzné toho, kdo se provinil, a nechal je zastřelit taky. Říkal, že nechce mít v táboře nespokojené lidi – a jak jinak se jich efektivně zbavit než právě takhle. Nikdo se na nic neptal, tak co by se s tím žinýroval. Něco takového bylo neuvěřitelné i na tehdejší poměry – vraždit příbuzné jen tak si přece jen dovolil málokdo.

Nešlo ovšem jen o vraždy střelnou zbraní. Göth měl psy, které štval na vězně – a sám se u toho bavil. Klidně je pustil na spící lidi. Hrůza v Plaszowě zkrátka a dobře nemizela ani v noci. Byla všudypřítomná – a přesně to Göth chtěl. Vyděšení lidé se totiž mnohem lépe ovládají.
Zemřel rychleji a bezbolestněji než většina jeho obětí

Po válce Götha dopadly americké jednotky. Následně byl vydán do Polska, kde proběhl soud (trochu symbolicky přímo v Krakově). Tam čelil obvinění z hromadného vraždění a nelidského zacházení s vězni – a nikoho tedy asi nepřekvapí, že v roce 1946 byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Zní to trochu nespravedlivě, ale před smrtí vlastně moc netrpěl – to se o řadě jeho obětí říct prostě nedalo. Ono známé přísloví „oko za oko“ tak tedy bylo v jeho případě naplněno bohužel jen částečně.

Článek Bestie v uniformě SS: Amon Göth vraždil celé rodiny kvůli překlepu. Jeho konec byl až příliš milosrdný se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prý jsou nezničitelné

„Němci by je prý jen tak nezdolali,“ říká se. A něco na tom bude. I když pevnosti nikdy nesloužily ve skutečném boji, jejich odolnost byla testována při cvičeních, demolicích i během druhé světové války. Není tajemství, že Němci část opevnění zkoušeli podminovat a analyzovali tak jeho slabiny – někdy úspěšně, jindy ne.

Ale kolují i legendy o tajné přísadě do betonu, která měla bunkry učinit nezničitelnými. A co je na tom pravdy?

Mýtus o tajné přísadě do betonu

Jednou z legend, která se o opevněních traduje, je příběh o profesoru Stanislavu Bechyňovi a jeho tajné složce, kterou přimíchával do betonu. Vypráví se, že tento významný odborník na betonáž měl vždy přijít ke směsi, nalít do ní obsah lahvičky a odejít, aniž by komukoliv prozradil, co do betonu přidal (předtím prý navíc vše řádně zamíchal). A nikomu až do konce života své tajemství neprozradil. A co bylo v té lahvičce? Přísada, která měla údajně zajišťovat nebývalou pevnost bunkrů.

Jenže – je to pravda, nebo jen zajímavá historka pro turisty? Asi už tušíte, jak to asi bude, přesto tenhle mýtus mezi lidmi pořád koluje. Takže jasně a stručně: Prakticky vzato je tahle teorie spíš úsměvnou legendou než realitou.

Opevnění se stavěla v různých oblastech Československa současně, každý den se betonovaly nové a nové bunkry na různých místech. Profesor Bechyně by tedy musel být něco jako Santa Claus, který by objížděl všechna staveniště a osobně dohlížel na každý objekt. Navíc jedna míchačka rozhodně nestačila na celý bunkr, takže tajemná lahvička by musela nějak proputovat i mezi jednotlivými vrstvami. Ne, to nezní ani jako dobrý námět pro sci-fi knížku, když se nad tím takhle zamyslíte.

Ve skutečnosti byla pevnost bunkrů zajištěna standardizovanou betonovou směsí s přesně daným složením a kvalitní ocelovou výztuží. Žádná kouzla, žádné tajné přísady – jen precizní inženýrství. Inženýrství, které by nám tehdy mohl kdekdo závidět.

A ještě jedna historka…

Na tohle téma jsem slyšela jinou historku – možná je to jen další vojenská srandička určená zelenáčům, ale průvodce, který nás po pár krásných řopících provázel, se dušoval, že mu strýc, který na stavbě pracoval, říkal tohle:

Jednou si prý jeho kolega do betonu určeného na řopík řádně odplivl. Viděl to nadřízený a hned rozkázal celou dávku zlikvidovat – prý, aby to neohrozilo kvalitu. Provinilec pak celou várku musel uhradit ze své výplaty. Tak nevím – že by tohle byla ta tajná přísada?

Článek Tajná přísada v betonu? Odhalujeme největší mýty o československých řopících se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pevnost, kterou neprostřelilo (skoro) nic

Bouda trůní na stejnojmenném kopci ve výšce 845 metrů nad mořem a věřte mi, že výšlap k ní stojí za to. Stavěli ji s takovou precizností, že nad tím dnešní statici jen kroutí hlavou. Stěny ze železobetonu mají tloušťku tři a půl metru. Tehdy neexistovalo dělo, které by tuhle „krustu“ dokázalo na první dobrou prorazit. Byla to součást neuvěřitelného řetězce pevností, které spolu měly komunikovat a krýt se palbou.

Největším tahákem je srub K-S22 Horymír. Tady měla být ta největší „pecka“ – otočná výsuvná dělová věž. Představte si monstrum vážící 420 tun, které se jen tak mimochodem vysune ze země, vypálí pár ran na nepřítele a zase se schová do bezpečí. I když ji tam tehdy kvůli mnichovské zradě nestihli namontovat, dneska tam díky nadšencům uvidíte aspoň unikátní model, který vám ukáže, jak tenhle technický zázrak fungoval.

Kilometry chodeb a mráz, co leze pod nehty

Jakmile překročíte práh a sestoupíte do podzemí, připravte se na jiný svět. Čeká vás zhruba kilometr a půl chodeb a sálů vyhloubených hluboko v žule. Je tam stabilně kolem šesti stupňů, takže i v srpnu doporučuji pořádnou bundu, jinak vám u výkladu budou drkotat zuby. Uvidíte tam všechno – od obřích skladů munice přes filtrovnu vzduchu až po kasárna, kde měli vojáci žít týdny v naprosté izolaci.

Naprostou lahůdkou je zachovalá úzkokolejka. Tou se v podzemí vozily těžké dělostřelecké granáty od vchodu až k samotným srubům. A když si představíte, že tohle všechno vybudovali za pouhé dva roky, musíte před našimi předky smeknout klobouk. Byl to logistický koncert, který neměl v tehdejší Evropě obdoby. Škoda jen, že nikdy nedostala možnost naplno využít svůj potenciál.

Článek Betonový obr, který nikdy nevystřelil: Prozkoumejte jedinou dělostřeleckou tvrz v původním stavu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Strategický trojúhelník klamu

Operace Fortitude ovšem zdaleka nebyla jen o gumových hračkách, i když se tak někdy zjednodušuje. Naopak. Byla to komplexní symfonie lží rozdělená do několika směrů:

• Fortitude North (Norsko): Falešná 4. armáda ve Skotsku měla přesvědčit Němce, že úder přijde ze severu.
• Fortitude South (Calais): Nejdůležitější část. Cílem bylo potvrdit Hitlerovo přesvědčení, že se Spojenci vylodí v Pas-de-Calais (nejnižší bod kanálu La Manche).
• Operace Zeppelin (Balkán): Udržování německých divizí na jihu Evropy, aby nemohly posílit Francii.

Arzenál „duchů“: Tanky, které unesou čtyři muži

Klíčovým hráčem byla tzv. Ghost Army (23. speciální jednotka). Jejich výbava by dnes udělala radost spíše na pouti, ale z výšky 10 000 stop vypadala děsivě.

Ovšem je dlužno říct i to, že žádná maketa by nepomohla, kdyby Hitlerovi „jeho“ lidé nepotvrdili, že je to pravda. A zde nastupuje Juan Pujol García, dvojitý agent, který vytvořil fiktivní síť 27 informátorů.

Němcům posílal tak „kvalitní“ zprávy, že mu věřili víc než vlastním generálům. Dokonce ho přesvědčil, že vylodění v Normandii je jen diverzní manévr a ten hlavní útok u Calais teprve přijde. Je nakonec tak trochu paradoxní, že za svou „práci“ dostal vyznamenání od obou stran: britský Řád impéria i německý Železný kříž.

Naštěstí byli nacisté tehdy i tak trochu obětí vlastního očekávání. Pas-de-Calais bylo logisticky nejlogičtějším místem. Spojenci jim jen dali to, co chtěli vidět. Ano, i takové maličkosti mohou rozhodnout o průběhu války.

Článek Neuvěřitelný trik války: Falešná armáda oklamala celé německé velení. Rozhodla Den D se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

A právě to se mělo stát ruskému vojákovi. Během zmatků v roce 1915 byl údajně uvězněn v podzemí jednoho z fortů. Když Rakušané ustupovali, část pevností vyhodili do vzduchu. A tím se vstup do podzemí prostě zavřel. V nastalém chaosu jednoho chybějícího muže nikdo nehledal a armáda prostě odtáhla.

Objev, který všem nahnal husí kůži

O osm let později, při demolicích, narazili dělníci na zasypaný vstup. Jeden z nich se odvážil dolů (protože o zdejším podzemí se povídalo ledacos) a to, co našel, byste nechtěli vidět ani ve zlém snu. Odpadky, tma, rozklad… a také člověka, který byl pořád naživu.

Byl vyhublý, zarostlý a úplně mimo realitu. Nedokázal mluvit, jen vydával podivné zvuky. A když ho vytáhli na světlo, dlouho nevydržel. Jeho tělo i mysl už toho bohužel zažily příliš.

Deník z podzemí aneb původně tu byli dva

Pod vrstvou harampádí se našel deník. A právě ten dává celému příběhu ještě děsivější rozměr. Ruský poddůstojník si do něj zapisoval dny, možná týdny, možná roky. Sestrojil si primitivní „hodiny“ z hrnce a kapající vody. A čas přitom odhadoval podle vlastního tepu.

Zásoby jídla a svící mu pomáhaly přežít. Horší to bylo s psychikou. Jeho spoluvězeň (protože původně tu skončili zasypaní dva) prý propadl alkoholu a nakonec si vzal život. Poslední zápisy už byly hodně zmatené. Tma, kapky vody a čekání, které nemělo konec.

Pravda, nebo dobře vymyšlený příběh?

Někteří historici tvrdí, že příběh nesedí na technické plány pevnosti. Jiní zase říkají, že svědectví dělníků nelze jen tak smést ze stolu. A mělo tak přijít další překvapení, aby tento spor definitivně rozťalo. V 70. letech se objevil dopis, podle kterého si měl celý příběh vymyslet polský důstojník.

Jenže víte, jak to chodí. Lidi milují záhady. A když jednou něco zakoření, jen tak to nezmizí. Dodnes sem proto jezdí nadšení turisté a ve světle svíček poslouchají vyprávění, ze kterého dodnes běhá mráz po zádech.

Článek Při demolici pevnosti u Přemyšle byl nalezen muž, který přežil roky v podzemí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chování AI v jaderné válce 

Na rizika už dříve upozorňoval i generální tajemník António Guterres z Organizace spojených národů. Ten varoval, že rozhodování o jaderných zbraních musí zůstat výhradně v lidských rukou. „Dokud tyto zbraně existují, všechny země by se měly shodnout, že o jejich použití rozhodují lidé, nikoli stroje nebo algoritmy,“ zdůraznil. Historie totiž ukazuje, že i technika může hrát v jaderné strategii velkou roli – jako například sovětský systém takzvané „mrtvé ruky“, který měl automaticky spustit odvetný útok, pokud by velení země přestalo existovat.

Nejnovější výzkum vedl profesor strategie Kenneth Payne z King’s College London. Ten v simulaci proti sobě postavil několik moderních jazykových modelů – mimo jiné ChatGPT, Claude a Gemini. Chatboti přitom dostali různé krizové scénáře: územní spory, boj o suroviny, hrozbu pádu režimu nebo přímou jadernou hrozbu. K dispozici měli i tzv. eskalační žebříček – tedy možnosti od diplomacie až po jaderné útoky.

Výsledky simulace šokovaly odborníky 

Právě zde ale přišlo největší překvapení. Umělá inteligence měla podle studie jen velmi malý problém sáhnout po taktických jaderných zbraních. „Taktický práh byl snadno překročen – v 95 procentech her došlo alespoň k nějakému taktickému jadernému použití,“ uvádí výzkum. Jeden z chatbotů dokonce své rozhodnutí vysvětlil slovy: „Moje role agresora znamená, že musím nyní rozhodně využít svou výhodu.“ Strategické, tedy mnohem ničivější jaderné údery, naopak modely používaly spíše výjimečně.

Podle odborníků může být důvodem skutečnost, že umělá inteligence postrádá lidské emoce a historickou zkušenost se skutečnými hrůzami jaderné války. „Možná modelům chybí lidský strach,“ naznačil Payne a připomněl napětí během Kubánské raketové krize. AI také čerpá z historických vojenských strategií ze studené války, kde se s taktickými jadernými zbraněmi pracovalo jako s běžnou součástí vojenského plánování. I proto experti varují, že v současné podobě by umělá inteligence rozhodně neměla mít slovo při skutečných jaderných rozhodnutích.

Článek AI dostala v simulaci kontrolu nad jadernou válkou. Výsledek vědce regulérně vyděsil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jaderná zima: katastrofa pro celé lidstvo

Odborníci dlouhodobě upozorňují na takzvanou jadernou zimu, která je v souvislosti s jadernou válkou tím největším nebezpečím. Jde totiž o přímý důsledek výbuchů bomb. Do atmosféry by se dostalo obrovské množství sazí a prachu, což by zablokovalo sluneční paprsky na opravdu dlouho.

Planeta by se navíc během velmi krátké doby ochladila o několik stupňů a svět by se ponořil do tmy. Podle některých modelů by teploty klesly natolik, že by se na velké části severní polokoule udržel sníh i během léta – a to je něco, co naše planeta naposledy zažila v době ledové.

Odbornice na bezpečnost a jaderné scénáře Annie Jacobsenová navíc upozorňuje, že k vyvolání takového efektu by stačilo přibližně 300 jaderných hlavic. Což je mnohem méně, než si většina lidí myslí (a dost možná jen desetina toho, co mají největší světové velmoci k dispozici).

Největší problém: kolaps zemědělství

Podle klimatických modelů by například oblasti ve střední Evropě, Rusku nebo Severní Americe zažily velmi dlouhé zimy a krátká, chladná léta. To by znamenalo velký problém s dozráváním plodin a lidstvo by velmi brzy začaly sužovat hladomory. Ty by zahubily mnohem více lidí než samotné výbuchy atomových hlavic. Ovšem podle některých analýz by na Zemi mohly existovat regiony, které by katastrofu zvládly lépe než jiné. Annie Jacobsenová zmiňuje především Austrálii a Nový Zéland.

Tyto země mají totiž na své straně hned několik podstatných výhod. Především leží relativně daleko od hlavních geopolitických konfliktů a jako bonus mají také nízkou hustotu obyvatel, přičemž ovšem disponují rozsáhlými zemědělskými oblastmi. Navíc už dnes pěstují plodiny přizpůsobené náročnějším klimatickým podmínkám, což by se nakonec mohlo ukázat jako rozhodující.

Odborníci také připomínají, že oceánské klima může také v některých případech zmírnit extrémní výkyvy teplot. A právě to by mohlo v případě jaderné zimy hrát onu klíčovou roli, která by skutečně znamenala rozdíl mezi životem a smrtí.

Článek Stačilo by pár stovek raket. Studie popisuje, kde by lidé přežili jadernou apokalypsu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Války byly, jsou a budou

Ale naštěstí se nám podařilo se jí vyhnout. Nicméně řekněme, že příště takové štěstí mít nebudeme. Kdy by mohla 3. světová válka nastat? Upřímně, je těžké to určit. Světový konflikt by mohl nastat kvůli zabití klíčové politické figury, zpravodajským hrozbám nebo soupeření o cenné suroviny. Když jsme zmínili všechny tyto možné důvody, vypadá světová válka docela pravděpodobně. Nicméně riziko je ve skutečnosti mnohem menší, než myslíme.

Od roku 1945 viděl svět už mnoho bitev a střetů. Vietnam, Afghánistán a desítky dalších civilních konfliktů. Je potřeba mít na paměti, že světová válka musí znamenat zapojení opravdu celého světa. A právě jeho struktura se od roku 1945 zcela radikálně změnila. Státy nejsou zkrátka tak pevně propojené a sjednocené, jak tomu bývalo dřív. Vojenské síly jsou mnohem lépe vycvičené a celkově silnější, než byly před lety.

Podoba budoucí válečné vřavy

S největší pravděpodobností by zemřely miliony lidí a Zemi by trvalo dekády, ale spíš století, než by se vzpamatovala. Hlavně když vezmeme v úvahu některé zbraně a nástroje, které by válčící země bezpochyby použily. Pěchota by mohla mít exoskeletony. Jde o kovové kostry kolem lidského těla, které zvyšují sílu a odolnost. Ačkoli člověka nezmění v Robocopa, určitě vojákům usnadní přenos těžkého vybavení na dlouhé vzdálenosti.

Stejně tak mohou být použitelné zbraně, které dovedou střílet za roh. A místo toho, aby se bojové střety odehrávaly na zemi, na moři nebo ve vzduchu, mohlo by se bojovat ve vesmíru. Armádní jednotky by bojovaly o ovládání ozbrojených satelitů, které budou mít vliv na dění tam dole. I když většina tohohle zní jako filmové sci-fi, mějme na paměti, že takové zbraně jsou opravdu děsivé. Doufejme tedy, že na jejich použití nikdy reálně nedojde.

Opravdu stále otázka pěchoty?

Nicméně budoucí konflikt by už ani nemusel zahrnovat reálné vojáky. Budoucí války se minimálně částečně odehrají v kyberprostoru mezi počítači. Ke slovu přijdou roboti, umělá inteligence, drony – těchto strojů bude plné bojiště. Stejně tak je ovšem možné, že budoucí válčení vlastně nebude zahrnovat žádné násilí. Možností je kybernetické napadení počítačových sítí dalších zemí a zmocnění se například elektráren.

A o co se bude vlastně válčit? Každá válka má svou příčinu. Podle některých hlasů půjde nejspíš o přírodní zdroje, hlavně vodu. Pitná a čistá voda je už dnes zdroj natolik vzácný a cenný, že národy mohou začít bojovat o její stále se zmenšující zásoby. Takový konflikt by, doufejme, netrval příliš dlouho. Jak by ale mohl skončit? Skutečnost, že světová válka ještě nenastala, má spojitost s několika hlavními důvody.

Realita celosvětového konfliktu

Během 2. světové války shodily USA jadernou bombu na Japonsko, čímž zabily přes 100 000 lidí. Postiženým městům trvalo dvě desítky let se vzpamatovat. Tyto bomby byly jen slabý odvar toho, co je v dnešním jaderném arzenálu. Na celém světě existuje stále skoro 14 000 jaderných hlavic, hlavně v rukách USA, Ruska, Číny a dalších zemí. Každý národ může mít jednotky, strategii a cokoli dalšího. Jenže jakmile spadne hlavice, znamená to konec hry.

A jestli ji jedna země vypustí, co brání další udělat to samé? A další? A další? Zakrátko by shořel celý svět. Zkuste ale dnes v noci spát klidně. Světová válka s tím, že by začala zítra a zahrnovala desítky zemí, je vysoce nepravděpodobná. Pokud spolu budou bojovat dvě země, ty ostatní budou nejspíš stát stranou a nechají konflikt na přímých účastnících. Ale válka je vždycky stejná a stejně hrozná. Zkusme se jí vyhnout, jinak by ani Česká republika nedopadla dobře.

Jak aktuálně vnímáte toto riziko s možností zapojení celého světa?

Zdroj: TheScientist

Článek Co kdyby zítra vypukla 3. světová válka? Jednalo by se o největší válečný střet, jaký tato planeta kdy zažila se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak fungují moderní jaderné zbraně

Podle dostupných informací disponují až 90 % všech jaderných zbraní na světě Rusko a Spojené státy americké. Ruská federace vlastní kolem 1 600 kusů mezikontinentálních balistických raket, které jsou schopné nést jaderné hlavice a zasáhnout cíle vzdálené více než 5 500 kilometrů. Spojené státy americké vlastní obdobný počet takových raket, a sice téměř 1 650 kusů. Obě země rovněž disponují tzv. taktickými jadernými zbraněmi, které slouží k dosažení úspěchu v konkrétních, tedy lokálních bojových operacích.

Taktické jaderné zbraně mají za cíl oslabit protivníka zejména útokem na kritickou infrastrukturu. Samy o sobě nemají takový dosah jako strategické jaderné zbraně, avšak mohou být příčinou eskalace bojů a vyústěním pak může být globální jaderný konflikt. Ten naopak předznamená nasazení avizovaných strategických jaderných zbraní. Základní princip fungování jaderných bomb je vytvoření kritického stavu ve štěpném materiálu. Tomu předchází štěpení jader těžkých atomů na lehčí atomy, při němž se uvolňují neutrony.

Uvolněné neutrony následně naráží do jader okolních atomů, čímž je štěpí a spouští tak nekontrolovatelnou řetězovou reakci, která uvolňuje obrovské množství různých druhů energie. V současné době je nejpoužívanějším typem tzv. implozní puma (modernizovaná verze atomové bomby shozené v srpnu 1945 na Nagasaki). V ní je použito plutonium a zdrojem neutronů je tzv. jaderná roznětka, která uvolňuje značné množství neutronů pro další štěpení a přispívá tak k zahájení řetězové reakce.

Implozní puma rovněž disponuje vylepšeným vnějším pláštěm, který dokáže vracet neutrony zpět do štěpné reakce. Jejími výhodami jsou nižší nároky na množství jaderného materiálu a menší rozměry. Výbuch odpovídá několika stovkám až milionům tun výbušniny trinitrotoluen (TNT). Jinými obávanými zbraněmi jsou tzv. termonukleární bomby, které po svém výbuchu vytvoří ohnivou kouli s teplotami odpovídajícími žáru v centru Slunce.

Svět by se po jaderné válce nenávratně změnil

V případě, že by svět čelil jaderné válce, došlo by s nejvyšší pravděpodobností k vyhynutí lidstva. Lidé, kteří by byli v epicentru výbuchu bomb, by v podstatě měli štěstí (zemřeli by rychleji). Podle dostupných zdrojů by v případě svržení shodně silné atomové bomby jako těch použitých při útoku na Hirošimu a Nagasaki zemřelo bezprostředně po explozi 50 % všech, kteří by se nacházeli v okruhu 3,2 km od epicentra výbuchu. V případě exploze ve vzduchu by se okruh zvětšil. Příčinou úmrtí by byly mj. způsobené požáry, ozáření a fyzická zranění.

Přeživší polovina by zemřela o něco později v důsledku vysoké úrovně radiace a neposkytnuté první pomoci – v epicentru výbuchu bomb by byla zničena veškerá infrastruktura, což by znemožnilo efektivní lékařskou pomoc a zároveň distribuci potravin. Lidé, kteří by byli dále od míst explozí, by byli vystaveni vysokému množství radioaktivního spadu, který by u nich vyvolal akutní otravu zářením. Ti, kteří by ozáření přežili, by se celoživotně potýkali s extrémně zvýšeným rizikem rozvoje rakoviny. Jaderná válka by znamenala katastrofu i pro životní prostředí.

Při světovém konfliktu by přítomnost sazí a popela v atmosféře způsobila globální změnu klimatu, již by provázelo ochlazení o celé 2 °C. To by vedlo k neúrodě a hladomoru. Plodiny, které by se i přesto podařilo vypěstovat, by obsahovaly značné množství radioaktivního spadu, který by se bezprostředně po konfliktu dostal do půdy. Lidé by tak byli vystaveni riziku rozvoje různých souvisejících onemocnění. Problémem by se stalo i mléko, které je zdrojem jódu. Po jaderné válce by byl jód v mléce radioaktivní, což by vedlo k nárůstu výskytu např. rakoviny štítné žlázy.

Připravujete se nějakým způsobem na potenciální jaderný konflikt?

Zdroj: Science

Článek Kdyby vypukla jaderná válka, jak by to vypadalo? Rusko může vyslat 1 600 takových raket, a to až 5 500 km daleko se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jeden nadrogovaný Fin proti Rusům

Upřímně, nechtěl si vzít sám všechno. Když jste ale na lyžích a pronásledují vás Rusové, je odpočet pilulek dost obtížný. Zvláště tehdy, pokud máte palčáky. Není tedy nic překvapujícího, že se mu záhy vrátila veškerá energie. Ostatně co taky čekat při 30násobku dávky, která pro něj byla reálně určená. Koivunen vedl zbytek vojáků a pro všechny kolem prolamoval sníh, čímž znatelně zvýšil rychlost úniku.

Nemůžete se ale takto masivně předávkovat pervitinem a čekat, že jediným vedlejším efektem bude, že budete „fakt dobří na lyžích“. Záhy si všiml silně rozostřeného vidění a krátce nato začal ztrácet vědomí. Další věc, kterou si vybavuje, bylo, že je 100 kilometrů daleko, nemá munici, jídlo a je úplně sám. Ať už se mezitím stalo cokoli, nějak se mu podařilo ztratit celý oddíl. Protože byl stále ještě slušně „posilněn“, vstal a rozjel se lesem dál.

Kde se vzala, tu se vzala mina

Stále pod vlivem drogy se mu podařilo ruským pronásledovatelům uniknout, jenže najel na pozemní minu. Jen tam tak ležel v deliriu a průběžně omdléval. To všechno předtím, než si uvědomil, že pro něj nejde žádná pomoc. Jeho odhodlání, posílené obrovským množstvím drogy v organismu, ho donutilo vstát. Prostě šel dál zcela zmrzlým lesem. Do chvíle, kdy byl nalezen, ušel neuvěřitelných 400 kilometrů. Následně musel být hospitalizován.

Lékaři zjistili, že jeho tep byl úctyhodných (nebo alarmujících) 200 úderu za minutu a vážil tehdy pouhých 43 kilogramů. Klíčové však bylo, že celou tuto akci přežil a dožil se nakonec příjemného věku 72 let. Nikdy si ale nedokázal vybavit, jakým způsobem ztratil celý svůj oddíl, zatímco jel skrze les kompletně nadrogován. Pravda, není se nejspíš čemu divit, protože jeho vnímání bylo naprosto někde jinde.

Jakou největší hloupost jste provedli pod vlivem alkoholu?

Zdroj: IFLScience

Článek Finští vojáci utíkali na lyžích před Rusy. Jeden spolykal zásoby pervitinu pro celou jednotku, aby ujel 402 kilometrů a unikl se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rok velké temnoty 536

Záhadná sopečná erupce na Islandu vyslala v tomto roce do atmosféry oblaka hustého sopečného popela. Ten zakryl Slunce a odsoudil Evropu, část Asie a Střední východ k 18 měsícům temnoty. Došlo k ochlazení klimatu a všude vládla rekordní zima, například v Číně sněžilo i během léta. Úroda byla zničena, zemědělství kompletně ochromeno, což vyústilo v masivní hladomory. Dopady sopečné zimy trvaly celé dekády, zemřely miliony lidí.

Velký déšť z roku 1315

Během jara a léta roku 1315 zasáhl Evropu liják trvající neuvěřitelných 150 dní. Nečekaně chladné a vlhké počasí citelně zasáhlo tehdejší společnost a mělo velké následky. Miliony domů zničily záplavy, přidaly se epidemie. Nedostatek úrody nedokázal po celé roky pokrýt stravu obyvatel. Následovala obrovská inflace a i běžné potraviny se staly zcela nedostupnými. Bujel zločin a mnoho lidí se vrhlo k poslední možnosti stravy – kanibalismu.

Rok 1348 a černá smrt

V říjnu roku 1347 vypukla nejničivější epidemie. Obchodníci z Janova prchali před mongolskými hordami a z Krymského poloostrova přivezli dýmějový mor neboli černou smrt. Dostali se do města Messina na Sicílii, kam za rok připluly další lodě. Nemoc šířily krysí blechy, takže zaplavila celou Itálii. Pokračovala do Švýcarska, Rakouska, Maďarska, Německa, Francie, Belgie i na Britské ostrovy. Výrazně jí pomohly tehdejší podmínky.

Ve městech nebyla kanalizace, nočníky byly vylévány na ulici, populace měla kvůli nedostatku medicíny oslabenou imunitu. Mor tak zuřil až do roku 1352 a vyžádal si nejméně 25 milionů mrtvých. Podle jiných odhadů to bylo i 75 milionů, tedy přes polovinu populace tehdejší Evropy.

Velká válka a španělská chřipka, rok 1918

První světová válka trvající 4 roky přeskupila mocenské vztahy Evropy i světa. Kromě 9 milionů vojáků se obětí stalo také 5 milionů civilistů. V té době ale zuřilo ještě další nebezpečí. Španělská chřipka zmutovala a vyvrcholila v říjnu a listopadu. Do konce roku si vyžádala více obětí než celý předchozí konflikt. Přeplněné tábory, válečná devastace a hladomor spolu s oslabením obyvatel vedly k extrémnímu šíření.

Během dvou let zabila na celém světě 27–50 milionů lidi, tedy 3–5 % populace. Jde o nejhorší epidemii historie hned po černé smrti.

Krvavá lázeň z roku 1942

Veškeré hrůzy první světové války překonala druhá z let 1939–1945. Odhad 75 milionů obětí z ní dělá nejničivější konflikt historie lidstva. Každý rok je tak rokem hrůzy, vede však 1942, konkrétně bitvou u Stalingradu trvající 4,5 měsíce. V tomto roce navíc Třetí říše zahájila konečné řešení židovské otázky, tedy program jejich systematického vyvražďování. Rámcový odhad obětí je 15–26 milionů, reálná čísla nikdy nezjistíme.

Článek Za nejhorší roky v historii jsou považovány 536, 1315, 1348, 1918 a 1942 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přeprava výbušnin přes pláž je komplikovaná

Technici spočítali, že k rozboření masivního opevnění k němu potřebují přepravit asi tunu výbušniny. To ale na bráněných plážích není jednoduché, protože je nutné se sem dostat na vyloďovacím člunu a pak překonat pruh písku pod hustou palbou. Inženýry ze speciálního oddělení britské admirality známého pod zkratkou DMWD nakonec zaujal nápad na specifickou zbraň jevící se jako řešení všech problémů.

Její konstrukci tvořila dvě kola o šířce asi 30 centimetrů a průměru kolem tří metrů. Uprostřed byla spojena dutým válcem, do něhož se měla vtěsnat tuna výbušnin. Aby se zařízení dostalo z vyloďovacího člunu na pláž a poté přes pruh písku, měla kola po svém obvodu připevněna malé rakety, bylo jich až 70. Výpočty ukazovaly, že kolo dosáhne rychlosti až 100 kilometrů v hodině a po explozi by v opevnění mohlo prorazit otvor, do něhož by se vešel i tank.

Řídit Panjandrum nebylo snadné

Zbraň měla být tajná, ale v září 1943, kdy ji technici poprvé testovali, se utajení nezdařilo, protože si v Devonu zvolili pláž plnou turistů. Rakety nebyly ke kolům připojeny všechny, ale i tak se test nezdařil. Panjandrum ztratil směr poté, co některé z raket selhaly. Technici se nedali odradit, rozhodli se zkusit svoji konstrukci upravit. Například přidáním třetího kola nebo lanek, s jejich pomocí hodlali kolo řídit. Ale síla raket nakonec vodicí lanka zpřetrhala.

Přesto se v lednu 1944 rozhodli uskutečnit závěrečný test za přítomnosti vysokých důstojníků a kameramanů. Nejdřív vše vypadalo dobře, ale pak se uvolnila jedna a posléze druhá raketa a Panjandrum se začal kývat. Důstojníci se schovali do úkrytu, před nekontrolovaně se řítícím monstrem musel utéci nakonec i kameraman. Jedna z uvolněných raket měla zasáhnout psa jednoho z důstojníků. Po tomto fiasku dostala zbraň samozřejmě stopku a britští vojáci se v Normandii úspěšně vylodili i bez její pomoci.

Článek Experimentální zbraň 2. sv. války: Pekelné kolo bylo tak nebezpečné, že raději skončilo už ve fázi testování se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neutralita mnohým nepomohla

Před druhou světovou válkou se mnoho zemí snažilo být neutrální. Ale bylo jim to k ničemu. Například Norsko mělo tak strategickou polohu, že obsadit ho bylo pro Německo výhoda. Belgie a Nizozemí také vyhlásily neutralitu. Hitler na to vůbec nedbal a prostě je obsadil. Když Německo okupovalo Dánsko a Norsko, vedlo to Velkou Británii k rozhodnutí angažovat se na Islandu. Stalin se o neutralitu států v Pobaltí také nestaral a bez okolků je okupoval.

Ale i tak se v Evropě podařilo některým zemím do války prakticky nezapojit. Známými případy jsou Švýcarsko, Švédsko, Španělsko, Irsko nebo Portugalsko. A malé státy jako Andorra, Monako, Lichtenštejnsko, San Marino a Vatikán. V mnoha případech měla neutralita své ale, nebo dokonce bylo výhodné pro válčící strany, aby toto území mimo válku udržovaly. Je známo, že třeba německý plán na obsazení Švýcarska existoval, ale Hitler se nikdy nerozhodl ho spustit.

Německo mnoha neutrálních států využívalo k tomu, aby od nich nakupovalo strategické suroviny, které nutně potřebovalo pro svůj válečný průmysl. Z Portugalska a Španělska odebíralo wolfram. Švédsko jako producent železné rudy dodávalo ji a pak velmi kvalitní kuličková ložiska. Turecko bylo zase důležitým dodavatelem chromu. Švýcarsko naopak sloužilo k finančním operacím a v jeho bankách bylo možné uložit a vyprat nakradené bohatství Evropy.

Nutné kompromisy

Ale narušení neutrality se netýkalo jenom obchodních vztahů. Třeba Švédsko bylo nuceno umožnit německým vojákům cestu přes své území, aby se dostali do Finska. Portugalsko zase umožnilo Spojencům využití Azorských ostrovů, což jim pomohlo zabezpečit trasy konvojů před útoky ponorek. Španělsko, které mělo při nedávné občanské válce silnou pomoc z Německa, poslalo dobrovolníky bojovat na straně nacistů.

Státy se často řídily pragmatismem. Ačkoli režim v Argentině, která ke konci války byla přinucena vstoupit do konfliktu, stranil nacistům, ve velkém obchodoval se spojenci. A nebyl jediný. Na druhou stranu mnoho neutrálních zemí poskytlo azyl uprchlíkům, například statisícům židů. Jejich území ale také byla doslova rejdišti špionů obou stran, kteří se snažili získat užitečné informace nebo přízeň některého státu pro své válečné cíle.

Článek Neutrální země ve 2. světové válce často nebyly tak neutrální, jak se tvářily se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Experimenty na stovkách tisíců lidí

Nacházela se v severovýchodní části dnešní Číny u města Charbin, na sever od Korejského poloostrova a na hranici s Ruskem. Zemřely tu statisíce lidí, možná dokonce půl milionu. Šlo o oběti japonského testování nejen biologických zbraní na čínských civilistech. Oficiální jméno instituce bylo Oddělení epidemické prevence a čistoty vody. Byla založena ještě před začátkem druhé světové války, nejspíš někdy ve 30. letech se zapojením Japonska a Číny ve válce.

Její účel byl jasný od začátku – testování, výroba a skladování biologických zbraní. V tu dobu byly tyto aktivity mimo zákon na základě minimálně dvou mezinárodních dohod. Japonci ovšem neratifikovali Ženevské konvence. Jednotka byla už od začátku pod vedením generála Širo Išii naprosto nemilosrdná. Tisíce pokusů na vězních zahrnovalo vivisekce (výzkumné operace) bez umrtvení či injekce smrtelných chorob a sledování jejich šíření.

Hrůzný seznam pokusů pokračuje

Následovaly amputace končetin kvůli výzkumu krvácení či odstranění částí těla a orgánů. Vězni byli mrazeni kvůli zkoumání omrzlin a ponecháváni o hladu. Podle zpráv nepřežil jediný z vězňů, z nichž většina pocházela z Číny, mnoho jich bylo také z Koreje či Ruska. Později vzali Japonci zvláště zhoubné formy infekcí a dalších patogenů, které byly vyvinuty samotnou Jednotkou. Dali je do kanystrů a spustili na nedaleká města, aby ověřili jejich funkčnost.

Na čínském venkově zůstávají dodnes tisíce těchto nebezpečných bomb. A někteří lidé stále trpí následky japonských „špinavých“ náloží. Jednu dobu se Japonci zabývali plánem vytvořit bomby z nakažených blech a pustit je na San Diego. Mise měla označení Operace Třešňové květy v noci. Válka ovšem skončila dřív, než byl úmysl realizován. Poté, co USA shodily na Japonsko jaderné bomby, rozhodlo japonské vedení o zničení Jednotky 731.

Dnešek a americká amnestie

Nejvyšší vedení Jednotky si nechalo záznamy o svých pokusech, které použilo jako páku. Když do Číny vtrhli Spojenci, souhlasili s udělením imunity veliteli Išiimu a mnoha jeho spolupracovníkům. USA chtěly jejich data pro vlastní bádání, Išii dokonce pokračoval ve výzkumech na Západě. Zároveň Američané nechtěli, aby se informace dostaly do rukou Rusům. Pravda o Jednotce 731 tak byla před veřejností dlouho skryta.

Bádání nad tímto tématem ovšem pokračuje po celém světě. V roce 2018 poskytla japonská vláda seznam více než 3 600 členů Jednotky 731. I s akademickou dostupností těchto záznamů ale zůstává většina skutečností stále skryta, a tudíž je předmětem mnoha dohadů. Většina Japonců se rozhodně nechce pouštět do podrobných diskusí o tom, co je považováno za velmi ostudnou část historie tohoto národa. A USA se potýkají s vlastními démony.

Jaké srovnatelné projekty vás napadají?

Zdroj: Wikipedia

Článek Uvnitř Jednotky 731: Příšerný program z 2. světové války, který experimentoval na lidech otřesným způsobem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Medvěd, který se stal symbolem vojenské roty 

Divoké zvíře dostalo posléze od generála jméno Wojtek a přesně před 80 lety pomohlo porazit nacistická vojska v bitvě o Monte Cassino. Tu zahájily spojenecké armády dne 11. května 1944, a právě ochočený medvěd během ní pomáhal zásobovat vojáky municí uloženou v objemných a těžkých bednách. Polské jednotky nakonec vyhrály a pro 22. zásobovací rotu dělostřelectva 2. polského armádního sboru začal být od té doby Wojtek symbolem.

Redakce VědaŽivě

5 června, 2022

Jaká je vaše šance na přežití při napadení medvědem? Pro každý případ – zapamatujte si záchrannou taktiku

To je koneckonců také důvod, proč útvar začal používat vlaječky právě s obrázkem medvěda svírajícího ve svých tlapách dělostřelecký granát. Ačkoli by se mohlo zdát, že Wojtek musel prožívat každodenní válečné útrapy a hrůzy, měl se u polských vojáků velmi dobře. Muži mu totiž dopřávali ze svých zásob řadu dobrot, včetně sladkého ovoce, sirupů nebo také medu. Někdy dle webu Eurozpravy dostal za odměnu i pivo, na kterém si obzvláště pochutnával. 

Nakonec skončil v zoologické zahradě 

Je známo, že Wojtek doprovázel vojáky na každém kroku a v noci s nimi spal ve stanu. Velice si také užíval cestování v armádních nákladních vozech, zejména jako spolujezdec. S koncem druhé světové války se musela jeho rota přemístit do skotského Glasgow, kde si slavného maskota všichni oblíbili. Dokonce tam měl neustálý přísun piva, na kterém si, jak bylo známo, velmi rád pochutnal. Jenže brzy se s ním museli vojáci rozloučit. 

Redakce VědaŽivě

21 září, 2025

Pět faktů o ledních medvědech, které jste nejspíš nevěděli: Proč si záměrně močí na vlastní nohy?

To vše kvůli rozhodnutí z vyšších úřadů, které nařídili, aby byl umístěn do ZOO v Edinburghu. Tam si Wojtek našel nový domov během listopadu v roce 1947 a zůstal tam až do konce svého života (2. prosince 1963). Jeho kamarádi z roty se na něj nicméně často chodili dívat a v mnoha případech ani neváhali přelézt plot, aby se s ním mohli pomazlit. 

Článek Desátník Wojtek: Medvěd, který vojákům nosil munici, spal s nimi ve stanu a pil s nimi pivo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Největší podvodník Ferdinand Demara

Jelikož byl celý život podvodníkem, o jeho skutečném životě toho mnoho nevíme. A tomu, co víme, se mnohdy nedá věřit. Ferdinad Demara se za svůj život vydával za spoustu různých lidí z různých odvětví. Ačkoliv sotva vychodil základní školu, úspěšně se mimo jiné vydával například za doktora aplikované psychologie, výzkumníka rakoviny či právníka.

Redakce VědaŽivě

23 července, 2024

Co když byl Shakespeare podvodník: Jeho díla má údajně na svědomí někdo úplně jiný

To, co postrádal na odborném vzdělání, dokázal vynahradit svým nadáním k oklamávání ostatních. Podle všeho oplýval vysokým IQ a měl fotografickou paměť, díky čemuž působil jako studovaný odborník v jakémkoliv oboru, a to i po jediném letmém pohledu do učebnice.

Největší životní kousek

Za jeho největší životní kousek se dá považovat zosobnění kanadského vojenského doktora. Ferdinand Demara se do Kanady dostal v roce 1951. V té době se vydával za právníka a seznámil se s jistým doktorem Josephem Cyrem. Když to vypadalo, že bude jeho právnická praxe prokouknuta, zeptal se doktora Cyra, jestli si může půjčit jeho lékařské diplomy, jelikož prý měl sám o studium lékařství zájem. Ve skutečnosti si chtěl pouze přivlastnit jeho identitu, se kterou se brzy dostal do kanadského námořnictva, v hodnosti plukovníka.

Redakce VědaŽivě

6 července, 2024

Nejlepší podvodník světa: Vymyslel si vlastní zemi, pak ji prodal za pohádkové peníze

Spolu se svým oddílem se poté dostal do vřavy Korejské války. Bez předchozího lékařského vzdělání a výcviku měl najednou na starosti zdraví celé posádky, která čítala 219 vojáků. Vzhledem k okolnostem si však vedl překvapivě dobře. Vždy stačilo, aby si přečetl potřebnou kapitolu z lékařských příruček a dokázal si poradit téměř se vším. S tímto „vzděláním“ trhal lidem zuby, operoval zraněné vojáky, a dokonce úspěšně amputoval několik končetin.

Prozradil ho jeho vlastní úspěch

Jako vojenský lékař si Ferdinand Demara vedl tak dobře, že o něm v kanadských novinách dokonce vydali článek, kde zveřejnili jeho fotografii. To však pobouřilo příbuzné skutečného doktora Cyra a podvodníka odhalili. Z kanadské armády tak musel prchnout, ale do konce života zvládl natropit ještě několik zajímavých kousků. Když se v roce 1979 konalo setkání veteránů z Korejské války, Demara se ho zúčastnil také – a všichni ho vítali s otevřenou náručí.

Článek Podvodník jménem Ferdinand Demara: Měl jenom základku, i tak se živil jako doktor a učitel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Banky hromadě ruší bankovní účty

Málokdo tuší, že banky mohou svým klientům účty také zrušit. A to dokonce bez udání jakéhokoliv důvodu. V poslední době se do aktivního rušení bankovních účtů pustilo hned několik bank v Česku. Vedle Uni Credit Bank a Creditas, bankovní účty ruší také Raiffeisenbank, vypověděla účty už několika desítkám svých klientů. Jedná se především o přistěhovalce z Ruska a Běloruska. Mnozí klienti na to přitom přijdou úplnou náhodou a následně se nestačí divit.

V tomhle případě neberou banky ohled na skutečnost, jak dlouho tito lidé v Česku žijí a pracují. Rozhoduje pouze jejich původ. Pro banku představují tito klienti potenciální bezpečnostní riziko. Už bezprostředně po vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině zablokovaly banky veškeré platby, které peníze odesílaly do Ruska. Dalším krokem bylo zrušení bankovních účtů, které ukládaly peníze v rublech a nyní jsou rušeny všechny bankovní účty těchto klientů. Jednotlivé banky na to každopádně mají právo a nemusí ani uvádět důvod zrušení účtu, jak uvádí web Události247.cz.

Neděje se nic protiprávního

Právo ke zrušení bankovního účtu je uvedeno ve smluvních podmínkách každé banky. Banky tímto způsobem bojují proti nelegálním a podezřelým praktikám, kterých bohužel stále přibývá. Banky jsou obecně povinné dohlížet na vnitřní bezpečnost a tvrdě zakročit proti jakémukoliv podezřelému chování.

Redakce VědaŽivě

23 února, 2024

Máte tuto banku? Pak máte v roce 2024 nárok na 3 000 Kč, stačí přitom udělat naprosto primitivní věc

Současný válečný konflikt na Ukrajině bezesporu vytváří napjatou atmosféru ve všech zemích Evropy a mnohé instituce jsou nuceny k razantním krokům. Pokud jsou bankovní účty zrušeny ze strany banky, můžou mít klienti následně problém se založením nového účtu u jiné banky. V takovém případě nezbývá nic jiného než si peníze schovat doma pod polštář.

Článek Klienti oblíbené banky v ohrožení: Lidem teď ruší hromadně bankovní účty. Musíme si schovávat peníze doma pod polštářem? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejkratší válka v historii proti otrokářství

Zanzibar představoval na konci 19. století lukrativní kolonii, která sloužila jako výnosná obchodní křižovatka mezi Indií, Asií a Afrikou. Lodě v zanzibarských přístavech se prohýbaly pod náklady slonoviny, koření, drahocenných látek a zbraní. Největší výnosy však představoval obchod s otroky. Otroci byli zlatý grál pro místního sultána, který si tak žil v přepychu. To se však nelíbilo Britům, kteří už na konci 19. století věděli, že otroctví není humánní a je nutné ho ve všech koloniích zakázat. V 80. letech 19. století však Zanzibar nebyl britskou kolonií. Britové se tak nejdříve snažili blokovat otrokářské lodě ve vodách Indického oceánu.

Pomůže rozdělení Afriky

Když vnější vliv nepřinášel očekávané výsledky, Británie se rozhodla do problému razantně zasáhnout. V roce 1890 se společně s Německem dohodli na rozdělení Afriky a Zanzibar se stal britským protektorátem. Britové nechali na Zanzibaru vládnout jejich sultána, ale jejich vliv na místní záležitosti se tím výrazně zvýšil. Současný sultán však neodpovídal britským představám o krotkém vládci, kterého by mohlo britské impérium ovládat.

Britové si z řad sultánových následovníků vybrali takového, který by hájil jejich zájmy. Ten se údajně postaral o otravu stávajícího sultána, aby mohl převzít jeho místo. Nikdo však netušil, že je ve hře ještě jeden kandidát, který navíc neměl Brity příliš v lásce. Sám se prohlásil za panujícího sultána a se svými stoupenci se zabarikádoval v sultánově paláci. Nejkratší válka v historii byla na spadnutí.

Za půl hodiny bylo po všem

Británie do Zanzibaru povolala svého admirála, který k ostrovu připlul se svou flotilou pěti lodí. Povstalci dostali hodinu na to, aby palác opustili a vzdali se. Když se místo toho na pláži před loděmi objevilo jedno jediné dělo namířené na britskou flotilu, bylo rozhodnuto. Admirál dal povel k ostřelování paláce v 9 hodin ráno.

Redakce VědaŽivě

18 února, 2022

Bohové vyhrávali války, ovládali nová území a mohli za požár. Římské dějiny by bez nich vypadaly úplně jinak

Povstalci učinili několik chabých pokusů o obranu, ale vždycky byli rozmetáni britskými děly. Přesně po 38 minutách bylo po všem. V troskách sultánova paláce zahynulo na 500 povstalců. Jejich vůdce však unikl a ukryl se na Německém konzulátu. Nejkratší válka v historii představuje krvavý konflikt, který byl navíc úplně zbytečný.

Článek Nejkratší válka v historii: Trvala jen 38 minut, stihla si však vyžádat okolo 500 obětí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ocelový sud s postelemi se zakope do země

Výrobcem nového ruského krytu je společnost Dorgeotech. Jde vlastně o jakýsi kovový sud se dveřmi a dalším vybavením. Jsou v něm 4 lůžka, kamínka a mohou v něm přebývat čtyři vojáci, v případě odmontování lůžek se počet lidí může zdvojnásobit. Sud stačí jen zakopat dostatečně hluboko pod zem, v tomto případě odolá i dělostřeleckým granátům ráže 152 milimetrů (pravděpodobně i 155 milimetrů) používaným v zemích NATO. Bunkr má antikorozní nátěr a je schopen vydržet 50 let v zemi. Dá se přepravit i na přívěsu.

Rozhodně nejde o žádnou revoluční konstrukci. Podobnou již řadu měsíců dělá protistrana, konkrétně ukrajinská společnost Metinvest patřící ukrajinskému ocelářskému magnátovi Rinatu Achmetovovi. Vyrobila již minimálně stovku krytů ve formě válce, které se zahrabávají asi 1,5 metru hluboko pod zem a nakonec vydrží i těžkou dělostřelbu. Je v nich místo pro 6 vojáků a i oni tu najdou postele nebo třeba kamínka.

Rusko se připravuje na obranu

Výroba podobných zařízení na obou stranách svědčí o tom, jak je dělostřelectvo i v moderní válce zásadní zbraní, ačkoli v minulosti řada odborníků zastávala názor o jeho ústupu ze slávy. Fakt, že Rusko vytváří podobné konstrukce, naznačuje, že nepočítá s brzkým koncem války a snaží se také budovat opevnění na obranu anektovaných území. Řada expertů předpokládá, že ukrajinská armáda i za pomoci techniky dodané spojenci a jimi vycvičených vojáků někdy v průběhu jara chystá velkou ofenzivu.

Muže a ženy sloužící v minulosti v československé armádě ale nemohou nějaké mobilní bunkry určené pod zem nijak překvapit. Už v 60. letech ČSLA disponovala krytem s označením PÚ-68 na korbě nákladního vozu, do vykopaného příkopu ho spouštěl jeřáb. Nástupce ÚP-82 z 80. let poskytoval i ochranu proti zbraním hromadného ničení a ke spuštění ani jeřáb nepotřeboval. Dokázal se z příkopu dokonce i sám vyhrabat. V případě nouze se sem vešlo až 20 vojáků a bunkry se daly vzájemně propojovat.

Článek Rusko představilo bunkr do obranných pozic, který vydrží odstřelování těžkým dělostřelectvem. Ukrajina ho ale měla už dávno před ním se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zanzibar jako překladiště otroků 

V 19. století byl Zanzibar jedním z největších trhů s otroky v Africe, podle odhadů se tam prodávalo a nakupovalo až 50 000 otroků ročně. Otroci byli dováženi převážně ze střední Afriky a odváženi do jiných částí světa, včetně arabských zemí a Indie. Celosvětově sice byla snaha o omezení otroctví, ale na Zanzibaru bylo ještě v 80. letech 19. století přeprodáno přibližně 25 000 až 30 000 zotročených lidí. Důvodem byly samozřejmě finance, Zanzibar sice bohatl i na vývozu koření a slonoviny, ale nejvýnosnější byl stále obchod s otroky.

Zanzibarský sultán na obchodu s otroky osobně bohatl, neměl tedy sebemenší zájem na tom, aby tato praxe skončila. Britové mu sice situaci komplikovali častými nájezdy na lodě podezřelé z převozu otroků, ale zastavit otrokářství se jim nijak významně nedařilo.

Zanzibar byl britským protektorátem a sultán dosazenou loutkou

V roce 1890 došlo mezi Británií a Německem k dohodě o rozdělení vlivu v Africe. Zanzibar se tak stal de facto britským protektorátem. Britové si logicky chtěli dosadit svého sultána, který by jim jednak pomohl ukončit obchod s otroky, jednak obecně plnil britské příkazy a bez problémů spolupracoval. V roce 1893 se tak sultánem stal Hamad bin Thuwaini, který všechny britské předpoklady beze zbytku splňoval.

Diplomacie dělových člunů

Klid však netrval dlouho. Thuwaini vládl pouhé tři roky, než nečekaně zemřel. Podle některých zdrojů byl otráven svým synovcem Chálidem bin Bargašem, který okamžitě zaujal jeho místo jako další zanzibarský sultán. Bargaš byl ovšem zcela z jiného těsta než jeho strýc, který šel Britům takříkajíc na ruku.

Když Bargaš odmítal spolupracovat a plnit britské příkazy, přistoupili Britové k oblíbené technice 19. století, tzv. diplomacii dělových člunů. Přijeli k pobřeží, namířili na palác kanóny válečných lodí a zdvořile požádali nového sultána, aby do 9 hodin následujícího rána palác opustil. Bargaš to však rozhodně neměl v úmyslu, navíc nevěřil, že by Britové skutečně palbu spustili.

Nejkratší válka v dějinách zajistila ukončení otroctví

Bargaš tedy místo odchodu vytáhl těžká dělostřelecká děla a kolem paláce rozmístil asi 3 000 obránců, jednalo se však spíše o civilisty a otroky než o vycvičené vojsko. Vzkázal Britům, že rozhodně nikam nepůjde, a v klidu vyčkával. Jaké asi muselo být jeho překvapení, když Britové svůj slib splnili. Všech 5 válečných lodí královského námořnictva zahájilo úderem deváté ranní palbu a neúnavně ostřelovalo jak samotný palác, tak i přilehlý harém. 

O zhruba půl hodiny později se nad palácem objevila bílá vlajka a bombardování bylo zastaveno. I za tak krátkou dobu si válka vyžádala mnoho obětí. Zabito bylo asi 500 zanzibarských obránců a jeden britský námořník. Bargaš sám z paláce utekl ihned po zahájení palby. Britové na jeho místo dosadili jiného sultána, který obchod s otroky s okamžitou platností zakázal.

Článek Nejkratší válka v dějinách trvala pouhých 38 minut. O život však bohužel přišlo přes 500 lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tuneláři se používají již tisíce let

Využít podkopání nepřátelských pozic nebyla žádná nová a převratná technika. Používala se již za starověkého Řecka proti hradům, známá je například z doby tureckého obléhání Vídně. Proto si velitelé na taktiku vzpomněli již krátce po začátku války, je zaznamenaná již při německém útoku na indickou brigádu Sirhind v prosinci 1914.

Jednotky tunelářů začaly vznikat ve všech armádách, ale bylo jasné, že jsou pro ně třeba zkušení pracovníci z podzemí. Například v britské armádě se do jejich čela postavil armádní major Norton-Griffiths, bývalý inženýr na kanalizačních tunelech v Manchesteru a Liverpoolu. Jako mužstvo byli do jednotek naverbovaní horníci z uhelných dolů nebo dělníci, kteří pracovali při stavbě londýnského metra. Podobně tomu bylo i v jiných armádách.

Práce takových jednotek zahrnovala vyhloubení dlouhého tunelu z vlastních pozic pod nepřátelské, pak do nich nanosily tuny výbušnin a nakonec je odpálily. Nebylo to tak jednoduché, terén mohl být zrádný a tunel se mohl kdykoli zavalit. Navíc běžnou obrannou taktikou bylo kopání protitunelů. Nepřátelská chodba se dala zavalit, naplnit jedovatým plynem nebo se muži ve tmě pustili do boje vším, co měli. Proto kopání muselo být co nejtišší, aby o vás nepřítel nevěděl.

Výbuch od Messines slyšeli v Londýně

Nejznámější událostí použití takové taktiky byla bitva u Messines. Rozkaz k umístění výbušnin do 20 tunelů dal generál Herbert Plumer v lednu 1917, miny vojáci odpálili 7. června. Exploze byly tak hlasité, že z Francie byly slyšet až v Londýně. Zabily kolem 10 tisíc německých vojáků v jejich pozicích. Britským jednotkám se poté opravdu podařilo postoupit, byl to jeden z nejvýznamnějších úspěchů této taktiky.

Obrovské výbuchy zanechaly dodnes viditelné jizvy na francouzské a belgické krajině v podobě kráterů, z některých se stala i jezírka. Na mnoha místech zůstávají bývalí tuneláři, případně jejich oběti, pohřbeni hluboko pod zemí. Dokladem může být Wintenbergský tunel, v němž bylo zasypáno kolem 250 německých vojáků. Tunel se podařilo historikům objevit v roce 2020, nakonec se z něho stal památník na připomínku obětem války.

Článek Pod zákopy 1. sv. války probíhaly kruté bitvy v podzemí. Většinou bývalí horníci se snažili nepřítele podkopat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První bitva u Garua

V srpnu roku 1914 se britské síly pokusily napadnout pevnosti postavené Němci u kamerunského Garua. Nejprve se jim jednu podařilo dobýt, ale Němci je protiútokem vytlačili. Jednotky složené z nigerijských vojáků se daly na útěk a neposlouchaly své britské důstojníky, z nichž velká část padla. Krutá porážka ale britské velení poučila a při kampani v roce 1915 již zde Němce porazit dokázalo.

Vylodění u Douala

Pro obsazení Kamerunu byl klíčový přístav Douala při ústí řeky Wouri. Němci místo zaminovali a potopili tu lodě. Nejprve se zde odehrály střety mezi lehkými plavidly, ale v září 1914 sem dorazila spojenecká flotila s křižníky a provedla vylodění. Proti koordinované akci neměli němečtí obránci šanci a museli se stáhnout do vnitrozemí, což v podstatě znamenalo začátek konce německého Kamerunu.

Bitva o přístav Tanga

Ve východní Africe se Britové v listopadu 1914 pokusili zmocnit strategického přístavu Tanga na území dnešní Tanzanie. Vyslali expediční sbor z Indie, jehož jednotky ale neměly dostatečný výcvik. Němci vedení velmi schopným Paulem von Lettow-Vorbeckem na ně čekali a dokázali je zahnat na útěk. Zmocnili se také velkého množství cenného vojenského materiálu, což jim pomohlo i v dalších měsících a letech.

Bitva o Gurin

Spojenecké síly se v roce 1915 pokoušely porazit německé jednotky v Kamerunu a ty jim to oplácely pronikáním přes málo střeženou hranici do Nigérie. V dubnu 1915 pronikly až k pevnosti Gurin střežené malou britskou posádkou. Němci sice měli značnou početní převahu, ale pevnost nedokázali dobýt. Museli se stáhnout, na druhou stranu událost přiměla Brity více chránit hranice, což odčerpalo jejich síly jinde.

Bitva v deltě Rufiji

Němci měli v oblasti východní Afriky silně vyzbrojený křižník Königsberg, který Britům v prvních měsících války dělal veliké starosti. V říjnu 1914 se ale loď byla nucena ukrýt v deltě řeky Rufija. Britové ji zde zablokovali, ale nedařilo se jim ji zničit, Němcům naopak začaly docházet zásoby a někteří podlehli nemocem. Britové nakonec vyslali dva monitory, které až na druhý pokus v červenci 1915 loď potopily. Zbytek německé posádky s vymontovanými děly ale bojoval ještě dlouho v pozemní kampani.

Bitva u Namakury

Německý velitel ve východní Africe Paul von Lettow-Vorbeck v červenci 1918 provedl se svými jednotkami nečekaný výpad na britsko-portugalskou posádku v Mosambiku. Překvapené vojáky na hlavu porazil a řadu z nich zajal. Zmocnil se cenných zásob, což mu umožnilo pokračovat v obraně proti spojeneckým jednotkám. Britům se vzdal až 2 týdny po podepsání příměří v Evropě.

Článek Klíčové bitvy 1. světové války, které se odehrály v Africe: Umírali vojáci, ale i civilisté se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Horlivý voják s poruchami

O rok později se ke své velké radosti dostal na frontu 1. světové války. Bojoval v Belgii i Francii, celkem 6krát byl raněn, takže nadřízení uznalo jeho obětavou službu. Obdržel Železný kříž 1. a 2. stupně, dosáhl hodnosti poručíka. Následně se vydal na východní frontu, do Ruska a Rumunska. Krom vynikajících bojových kvalit však projevoval i dosti znepokojivé tendence. Spolubojovníky rád ponižoval a velmi si liboval v sadismu.

Hodně pil, současně odmítal i přímé rozkazy, například zůstat se svou 600člennou jednotkou v Rumunsku. Vrátil se do Německa a jako propuštěný poručík pokračoval v boji proti komunistům a polským nacionalistům. Konkrétně jako člen pravicové dobrovolnické pořádkové jednotky, tzv. Freikorps (volné jednotky). Získal doktorát v politologii, vstoupil do NSDAP a přirozenou cestou tak začal v SA věrně sloužit Hitlerovým ideálům.

Jakékoli problémy zahlazeny

Jeho další postupy ale zarazila problémová povaha i silnější duševní poruchy. Byl trestán za řízení pod vlivem, nehody i ilegální zbraně. V roce 1934 však znásilnil 14letou studentku, shodou okolností z ženského křídla Hirlerjugend. Propustili ho z práce, vyhodili z večírků a odsoudili k žaláři. Dospívající dívky však po propuštění opět obtěžoval. Po dalším zatčení tak putoval do koncentračního tábora, místa pro recidivisty a duševně nemocné osoby.

Jeden z jeho bývalých vojáků, Gottlieb Berger, se však stal vlivným generálporučíkem SS a byl blízkým přítelem Himmlera. Oskar se tak mohl brzy vrátit na frontu. Jeho krutost byla už tehdy dobře známá a další boje to jen zhoršily. Tým sestával z trestanců, pro které byla fronta výkonem trestu. Měli likvidovat polské partyzány a dostali zcela volnou ruku. Skupina tak mučila, znásilnila a zavraždila tisíce Poláků, mnohdy stříleli celé rodiny najednou.

Šok pro vedení, zranění a smrt

Krutost této „Černé brigády“ šokovala i vedení, eskadrou tak opovrhovalo i vedeni Wehrmachtu a SS. Jakékoli případné vyšetřování opět zarazil mocný Berger. Oddíl pak poslali daleko do Běloruska, aby nebyl tolik na očích. Tentokrát měli potírat sovětské partyzány, pokračovali ovšem ve stejné praxi, jako v Polsku. Podle odhadů jim padlo za oběť více jak 40 000 civilistů během pouhých 14 dní. Omezením byla jen krutá fantazie.

Když bylo potlačeno varšavské povstání, dostal se sbor o síle 4 000 mužů na Slovensko a poté do Maďarska. V závěrečných fázích války utrpěl Dirlewanger zranění na hrudi a byl odvolán zpět do Německa. Po kapitulaci se skrýval ve vesničce Althausen ve francouzské okupační zóně. Bývalý vězeň z koncentračního tábora ho však poznal a ohlásil. Dirlewanger zemřel krátce poté, oficiálně na infarkt. Podle některých ho však ubila k smrti skupina Poláků.

Článek Sadistický pedofilní důstojník SS mrzačil děti. Hrůzy, které spáchal, šokovaly dokonce i nejvyšší nacistické vedení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Armáda chtěla náhradu plamenometů

Konstrukce raketometu TOS-1 pochází ještě z doby Sovětského svazu, kdy si armáda přála zbraň nahrazující plamenomet. Nevýhodou plamenometu bylo, že měl dosah maximálně desítky metrů, což bylo pro obsluhu velmi riskantní. S pomocí nového systému armáda chtěla ničit dobře zakopané a opevněné jednotky, na které by nestačila palba dělostřelectva, na delší vzdálenost. Nakonec zvítězila myšlenka salvového raketometu vyzbrojeného těžkými raketami s termobarickou hlavicí.

Termobarické zbraně fungují zcela jinak než klasické s explozivní hlavicí. Jejich obsahem je silně hořlavá směs. V cíli ji zbraň v prvním kroku rozptýlí do aerosolového oblaku a ten poté malým výbuchem zapálí. Vše uvnitř plamenů samozřejmě shoří, ale prudké hoření vyvolá v okolí i silný podtlak, jehož účinky doslova trhají na kusy vnitřní lidské orgány. Proti účinku podtlaku se není možné ukrýt, proto je použití termobarických zbraní v zastavěné oblasti považováno za válečný zločin. Ale ruská armáda je zde přesto nasazuje.

Záběry ze zničení raketometu TOS v okolí ukrajinského města Vuhledar jasně dokazují, co se stane, pokud je systém zasažen. Raketomet vzplane vysokým plamenem a následně vybuchují rakety naplněné hořlavou látkou. Šance tříčlenné osádky na přežití je v tu chvíli téměř nulová. Raketomet je sice umístěný na podvozku tanku T-72, aby byl co nejvíce odolný, ale zásahu protitankovou zbraní nebo dělostřeleckým granátem není samozřejmě schopen odolat.

Raketomet TOS-1 má malý dostřel

Nevýhodou raketometu TOS-1 je jeho malý dosah, střely z něho většinou doletí maximálně do vzdálenosti 5 kilometrů, musí se tedy přiblížit k cíli, i když modernizovaná verze TOS-1A už má dosah 10 kilometrů. Pokud je raketomet blízko fronty, je i v dostřelu moderních protitankových zbraní, jako jsou střely FGM-148 Javelin nebo Stugna-P. U Vuhledaru, kde byl raketomet zničen, mají mnoho ruských obrněnců na svědomí i miny.

Raketomet TOS-1 má odpalovač na 30 střel, modernizovaná verze pak na 24 raket ráže 220 milimetrů. Protože systém používá tankový podvozek, má velmi dobrou mobilitu i v těžkém terénu, i když celková hmotnost zbraně je přes 45 tun. Pohybuje se rychlostí až 60 kilometrů v hodině po silnici a dojezd je 500 kilometrů. Na místo bojů ho vojáci většinou přepravují na vlacích, případně kamionech s návěsem.

Článek Ukrajincům se povedlo zničit termobarický raketomet TOS-1. Jeho výbuch vypadal jako ohňostroj se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nacisté židy ze SSSR často stříleli

Ačkoli v myslích lidí je holokaust většinou spojen s vyhlazovacími tábory a plynovými komorami, pravdou zůstává, že asi čtvrtina ze 6 milionů židů při něm zahynula zastřelením. Plynové komory ve velkém začaly navíc vznikat až v roce 1942 po konferenci ve Wannsee. Ale na území SSSR začaly hromadné popravy židovského obyvatelstva již v létě 1941. V srpnu 1941 ve městě Kamenec Podolský členové Einsatzgruppen zastřelili přes 23 tisíc Židů.

V druhé polovině září 1941 se nacistickým vojákům podařilo dobýt Kyjev. Rudoarmějci ve městě zanechali řadu časovaných náloží, které o několik dní později explodovaly a zabily větší počet Němců. Událost se stala záminkou k represím a první na řadě bylo židovské obyvatelstvo. Ačkoli na mnoha místech byli židé nahnáni do ghett, v Kyjevě se nacisté rozhodli je hromadně zlikvidovat. Před válkou žilo v Kyjevě asi 160 tisíc židů, po obsazení jich tu stále desítky tisíc zůstávaly.

Nacisté po městě 28. září rozvěsili tisíce oznámení, na nichž židům přikazovali se druhý den ráno shromáždit se svými cennostmi, penězi, teplým oblečením a doklady. Tisíce židů uposlechly, protože za nedodržení pokynu jim hrozila smrt zastřelením. Mezi lidmi bylo velké množství dětí a starých lidí, protože nemohli uprchnout nebo bojovat v armádě. Členové Einsatzgruppen spolu s prapory SD, pořádkovou policií a ukrajinskou pomocnou policií je shromáždili a odvedli do rokle zvané Babí Jar.

Místo pracovního tábora čekala lidi smrt

Mnoho židů se shromáždění nebránilo, mysleli si, že míří do pracovních táborů. Ale v Babím Jaru vojáci všem sebrali doklady a spálili je. Pak začalo být jasné, že záměrem je hromadná vražda. Do skupin židů poté začaly nacistické jednotky střílet z kulometů a pušek. Masakr trval do večerních hodin, ale všechny židy se vojákům zabít nepodařilo a pokračovali ještě druhý den. Nakonec povolali buldozery a válečné zajatce, aby hromady mrtvol zahrnuli.

Podle oficiálně udávaných údajů během dvou dní nacisté v rokli zabili 33 771 židů. Údaje ale mohou být zkreslené, protože v dalších měsících byla rokle místem dalších masových poprav židů, partyzánů a dalších nepohodlných obyvatel. Odhaduje se, že zde mohlo být zabito 100 až 150 tisíc lidí. V současné době je Babí Jar pietním místem připomínajícím oběti holokaustu a vraždění druhé světové války.

Článek Masakr v Babím Jaru se stal synonymem holokaustu na Ukrajině. Za dva dny tu nacisté zabili přes 33 tisíc židů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kdo byl Perdikkás

Perdikkás byl jedním z generálů Alexandra Velikého, který se po Alexandrově předčasné smrti stal regentem Makedonské říše. Perdikkás se vyznamenal v Alexandrových taženích a po Alexandrově smrti vedl aristokratickou stranu, která podporovala nárok nenarozeného dítěte Roxany, vdovy po Alexandru Velikém, na nástupnictví. Alexandr totiž žádného žijícího potomka neměl. Vláda byla v mezičase svěřena regentům, kterými chtělo být hned několik vlivných mužů. 

Po kompromisu, v jehož rámci bylo dohodnuto rozdělení regentských pravomocí, měl Perdikkás v Asii širokou autoritu jako nejvyšší generál. A brzy začal jednat, jako by se chtěl sám stát králem. Proti tomuto kroku se postavili regionální místodržitelé, Ptolemaios v Egyptě, Antigonos ve Frýgii a Perdikkovi regenští kolegové, Krateros a Antipater.

Příliš mocný regent

Na počátku roku 321 př. n. l. byla Perdikkova moc obrovská. Perdikkás, který čerstvě zvítězil v Kappadokii i proti vzbouřeným horským kmenům, měl nad královskou armádou zdánlivě nezpochybnitelnou kontrolu. Vítězství, kterých dosáhl, a kořist, již rozdělil mezi své muže, mu získaly respekt, důvěru i slávu. 

Plný ambicí a sebedůvěry začal prosazovat své vlastní imperiální ambice. Toužil po trůnu. V průběhu roku 321 př. n. l. podnikali Perdikkás, jeho bratr Alcetas a spojenec Eumenes všechny nezbytné kroky, které by Perdikkovi časem umožnily usednout na trůn. Měli totiž skvěle vymyšlený plán.

Plán, jak se stát králem

V roce 321 př. n. l. se Perdikkovi naskytla možnost královského sňatku s Kleopatrou, jedinou plnohodnotnou sestrou Alexandra Velikého. Zpočátku se Perdikkás na radu svého bratra Alketase rozhodl nabídku odložit. Chtěli zabránit tomu, aby mezi mocnými úředníky v Evropě (Antipatrem a Kraterem) vzniklo podezření z regentových velkých královských ambicí dříve, než budou mít vše připraveno.

Perdikkás se v první řadě potřeboval rozvést s Niké, dcerou Antipatera, a také chtěl těsně po sňatku s Kleopatrou přivézt do Makedonie tělo Alexandra Velikého. Tělo však cestou ukradl Ptolemaios, což Perdikův plán značně zkomplikovalo.

Rychlý pád zářící hvězdy

V roce 322 př. n. l. Perdikkás dobyl Kappadokii a do funkce satrapy (provinčního správce) dosadil svého nejspolehlivějšího a nejschopnějšího podřízeného Eumena z Kardie. Bývalý správce Antigonos uprchl do Evropy, kde přesvědčil Antipatera a Kratera, že Perdikkás musí být zničen.

Perdikkás nechal Eumena, aby udržel Malou Asii proti Kraterovi a Antigonovi, sám vytáhl proti Ptolemaiovi v touze, mimo jiné, získat tělo Alexandra Velikého a dotáhnout tak svůj plán do konce. Ale když se mu nepodařilo překročit Nil a velká část vojska zahynula, obrátili se proti němu jeho vlastní vojáci a Perdikkás byl nakonec vzbouřenými důstojníky zavražděn.

Článek Jak se Perdikkás, intrikánský generál Alexandra Velikého, pokusil zmocnit rozlehlé Makedonské říše se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žena, která se chopila velení

Jedinými informacemi jsou často protichůdné zkazky a legendy. Podle jedné byla svobodnou ženou s vlastními otroky, jindy byla sama otrokyně, která utekla z otrokářské lodi. Jiné zdroje ji uvádí jako africkou princeznu. Jamajka každopádně padla do britských rukou v polovině 17. století, tedy po 150 letech španělské nadvlády. Noví příchozí vyhnali Španěly a mnoho otroků osvobodili. Mnozí z nich ovšem spojili síly a zkusili nové kolonizátory vyhnat.

Případně jim ztížit kolonizaci partyzánskými metodami. Nazývali se Maroon Cause a s kolonisty bojovali 100 let. Angličany napadali z obsazených osad, vypalovali plantáže, podněcovali k povstání další otroky a hromadně je osvobozovali. Chůva, Nanny nebo Královna se na této scéně objevila kolem roku 1720. Stala se totiž jednou z velitelek skupiny působící ve východní polovině ostrova. Říkali si Windward Maroons.

Město, které nebylo možné dobýt

Obsadili území v Modrých horách, kde si za hranicí z řeky a hřebene vytvořili vlastní město. Osada se později jmenovala Nanny Town a fungovala na tradičním principu kmene Asanti. Produkovala vlastní potraviny i zboží a obchod se svobodnými městy na pobřeží byl zcela běžný. Britové se několikrát pokusili město obsadit, poloha jim ovšem komplikovala dobytí a nedovolila obsadit místo na delší dobu. Marooni s nimi stále úspěšné bojovali.

Přestože byli Britové početnější a lépe vybavení, otroci měli znalost prostředí. Krom toho se dokázali výborně maskovat a útočili na Brity ze zálohy ve formě stromu nebo keře. Dalším geniálním tahem byla jejich komunikační taktika. Pomocí tzv. abengu z kravského rohu si dokázali sdělovat informace na obrovské vzdálenosti, aniž by měli strach z odposlechu. Angličané totiž signálům nerozuměli.

Spolupráce s Brity a více verzí smrti

Nanny vládla Maroonům asi 30 let a osvobodila na 800 otroků. Byla vůdkyní vojenskou, politickou i duchovní. Dle legend uměla zastavit kulky z pistole a byla chráněna kouzly. Po letech bojů nakonec Britové rezignovali a v roce 1740 nabídli dle dohody s Nanny mírovou smlouvu. Marroni zase slíbili, že nebudou osvobozovat další otroky. V případě konfliktu měli bojovat s Brity. Dalších dohod se však už Nanny sama nedočkala, její smrt není zcela jasná.

Stejně jako stran jejího původu i u jejího skonu existuje několik verzí. Dle záznamů ji v roce 1733 zabil William Cuffer, vůdce jednotky najaté Brity. To je ovšem v rozporu s obecně přijatou verzí, že byla Nanny přítomna podpisům smluv o 7 let později. Většina lidí věří tomu, že zemřela pokojně stářím ve městě, které založila, tedy v 60. letech 18. století. Její ostatky mají být uloženy v Moore Town, které existuje dodnes. Její kult je na Jamajce zcela živý i v dnešní době.

Článek Impozantní jamajská vůdkyně osvobodila 800 otroků. Vysloužila si titul národní hrdinky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedno potrestání s přesahem na skupinu

Trest mířil hlavně na notoricky neposlušné otroky, kteří odmítli rozkazy pánů – především mužů. Účelem lámání dolaru bylo ponížení a zlomení odporu. Příliš neukáznění otroci mohli totiž poskytnout příklad svému okolí, které je pak následovalo. Proto byli přede všemi, tedy vrstevníky a hlavně rodinou, zbaveni své mužnosti. Trestaný otrok si musel stáhnout kalhoty, předklonit se a zapřít o kládu. Poté jej zbičovali, aby neměl sílu k obraně.

Následně ho pán nebo jiný otrokář několikrát znásilnil. Podstatnou okolností bylo, že se trest odehrál přede všemi dalšími otroky. Rodina oběti, rodiče, přátelé i všichni další byli nuceni sledovat toto ponížení. V první řadě je to odrazovalo od jakýchkoli výtržností, zadruhé veřejné znásilnění konkrétního muže zostudilo před jeho vrstevníky. Takto mučení otroci byli stigmatizováni i vlastní komunitou. Před hanbou často utekli nebo spáchali sebevraždu.

Když se z trestu stane obživa

V Karibiku se lámání dolaru ujalo hlavně mezi homosexuálními otrokáři. Těm dávala tato forma možnost beztrestně se oddávat svým touhám, aniž by je jejich vlastní komunita jakkoli odsuzovala. Sexuální styky mezi muži byly tehdy hluboce odsuzovány. Heterosexuální otrokáři zase často cizoložili se svými otrokyněmi, což samozřejmě vedlo k mnoha nemanželským potomkům. Ti se následně také stali otroky kolem stejného domu.

Existovali i lidé, kteří se záměrně prezentovali jako „lamači specialisté“ a procházeli plantáž za plantáží. Za dostatečný obnos tu popsaný trest vykonávali. Jako obrácená varianta vznikaly „sexuální farmy“, kam naopak majitelé otroky odváděli, aby tam byli potrestáni místní „pracovní silou“. To vše jen ukazuje na skutečnost, že otroci nebyli za žádných okolností vnímáni jako lidské bytosti a znásilnění vlastně vůbec nemělo sexuální rozměr.

V dnešní době to nezmizelo

Šlo zkrátka o běžné udržení disciplíny. Pravdou je, že i dnes je sexuální násilí na mužích poměrně tabuizované téma. Nicméně k němu dochází mnohem častěji, než si mnozí lidé mohou myslet. Asi nejznámějším příkladem je znásilňování, ke kterému dochází ve věznicích. Stejně jako popsané lámání dolaru v něm jde o dominanci, podřízenost druhé strany a celkové ponížení jedince nebo skupiny. Dalším příkladem jsou válečné zločiny.

Právě ve válkách se masivní znásilňování vyskytuje nejvíce, a to bez ohledu na pohlaví. Příkladem budiž nejen bosenská válka z počátku 90. let. V koncentračních táborech bylo znásilněno více než 3 000 mužů a mladých chlapců. Současným „přírůstkem“ jsou akce ruských vojáků a dalších skupin během ruské invaze na Ukrajinu. Rozsah těchto aktivit nejspíš nebudeme znát v nejbližších letech, dost možná vůbec nikdy.

Článek Otroci černé pleti byli trestáni brutálními způsoby. Bičovali je a znásilňovali před zraky jejich rodiny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vše začalo zatoulaným psem řeckého pohraničníka

Napětí mezi Řeckem a Bulharskem doutnalo již dlouho. Oba národy se dostaly do sporu už během balkánských válek a v první světové válce bojovaly na opačných stranách (Řekové na straně Dohody a Bulhaři na straně Ústředních mocností) a opakovaně se střetly. Z obou konfliktů vyšli vítězně Řekové, kteří získali většinu dlouho sporných, převážně bulharských území Makedonie a Západní Thrákie. Bulhaři samozřejmě mírovou smlouvu, která ukončila světovou válku, nepřijali a nadále si příslušná území nárokovali.

Na pozadí těchto nepřátelských událostí došlo 18. října 1925 ke kurióznímu incidentu, když se ve vesnici Demir Kapija, která je dnes součástí Severní Makedonie, zatoulal pes řeckého pohraničníka a dostal se na bulharskou stranu. Majitel po stopách svého psa sám hranici překročil, což bulharská stráž vyhodnotila jako narušení hranic a provinilého vojáka zastřelila. Bulhaři se snažili situaci vysvětlit jako náhodné nedorozumění a slíbili, že celou záležitost prošetří, ale Řeky tato slova nepřesvědčila.

Řekové požadovali kompenzaci a hrozili válkou

Řekové prohlásili zabití pohraničníka za válečný akt a dali svým sousedům ultimátum. Pokud do 48 hodin nebudou viníci incidentu nalezeni a stíháni, Bulharsko se oficiálně neomluví a nebude vyplaceno odškodné ve výši 2 milionů francouzských franků rodině oběti, Řekové zaútočí. Bulhaři odmítli požadovanou částku zaplatit, a tak Řekové po 2 dnech dodrželi slovo a hranice se zbraněmi v rukou překročili.

Podivná válka trvala deset dní a vyžádala si padesát obětí

Řecké jednotky bez větších obtíží překročily hranice a vstoupily na bulharské území, kde obsadily, vyplenily a vypálily několik vesnic. Bulhaři, kteří se chtěli vyhnout velkému masakru, raději svá vojska stáhli a umožnili nepříteli postupovat, než aby podnikli protiútok. Ani Řekové však nebyli zrovna v nejlepší formě, jejich válka s Tureckem od roku 1919 důkladně vyčerpala armádní zásoby a armáda se tak soustředila spíše na Turky, takže vojáci v Bulharsku se věnovali spíše drancování než skutečnému válčení.

Musela zasáhnout Společnost národů

Řecká vojska již bombardovala nedaleké město Petrich, když se Bulhaři rozhodli požádat o pomoc zvenčí, aby konflikt uklidnili. Požádali Společnost národů, předchůdkyni OSN, o zásah. Mezinárodní vyšetřovací komise vyslaná SN nařídila okamžité zastavení palby a poté problém vyřešila diplomaticky: Řecko muselo zastavit veškeré nepřátelské akce a stáhnout se z bulharského území a do dvou měsíců zaplatit 3 miliony bulharských leva jako reparace za způsobené škody. Bulharsko muselo naopak odškodnit rodinu zastřeleného pohraničníka.

Obě strany podmínky přijaly a po pouhých deseti dnech byl hraniční konflikt, známý jako válka toulavého psa, ukončen. Přesto bylo v krátké válce plné nedorozumění zabito nejméně 50 lidí, většinou bulharských civilistů žijících v obsazených a zničených vesnicích a městech. 

Článek Jedna z nejpodivnějších válek na světě vypukla kvůli zatoulanému psovi. Konflikt musela řešit mezinárodní organizace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Věž houfnice Zuzana 2 je na podvozku Tatra

Konstrukce se v mnohém inspiruje původní houfnicí DANA. Jde tedy o věžový dělostřelecký systém umístěný na podvozku nákladního automobilu. V tomto případě jde o český podvozek Tatra 815 8×8 s pancéřovanou kabinou pro osádku chránící proti střelbě z ručních zbraní a dělostřeleckým střepinám. Houfnice je vybavena automatickým nabíjením, i když v případě nouze může obsluha použít i nabíjení manuální.

Zuzana 2 využívá moderní dělo ráže 155 milimetrů o délce hlavně 52 ráží, což jsou hodnoty shodné s těmi nejmodernějšími houfnicemi zavedenými ve výzbroji zemí NATO. Maximální dostřel zbraně s běžnou municí je 41 kilometrů, s raketově poháněnou pak 51,5 kilometru. V zásobníku automatického nabíjení je 40 projektilů a potřebné hnací náplně pro ně. Dělo je schopné střílet rychlostí až 6 ran za minutu, v případě manuálního nabíjení 2 rány za minutu.

Zuzana 2 je mimořádně přesná

Houfnice Zuzana 2 je vybavena moderním systémem řízení palby umožňujícím vysokou přesnost. Je také schopná střílet ve speciálním módu, kdy jsou projektily odpálené pod různými úhly a na místo dopadnou v jednom okamžiku. Systém se také testuje, aby byl schopen vystřelovat přesně naváděnou munici typu Vulcano od společnosti Leonardo umožňující zaměření buď za pomoci GPS, nebo laserového paprsku, což by ještě posílilo schopnosti zbraně.

Dělostřelecký systém Zuzana 2 je ve výzbroji slovenské armády, ta si objednala 25 kusů, v soutěži české armády ale neuspěl. Nejméně 8 kusů houfnic pak Slovensko již poslalo na Ukrajinu. Dalších 16 houfnic by KONŠTRUKTA měla pro Ukrajinu vyrobit, jejich produkci by mělo uhradit Německo, Dánsko a Norsko. Na základě velmi pozitivních zkušeností z boje nyní Ukrajina se Slovenskem jedná o objednávce dalších 11 kusů. Podle dostupných údajů v bojích ukrajinská armáda již minimálně jednu Zuzanu 2 ztratila.

Článek Slovenská samohybná houfnice Zuzana 2 navázala na československou DANA. Ukrajina jich teď chce dalších 11 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Údaje o postižených musely poskytnout nemocnice

Zkratka programu pochází z berlínské adresy Tiergartenstraße 4, kde sídlil úřad mající celý úkol na starosti. Začal již před oficiálním zahájením druhé světové války. V srpnu 1939 obdrželi různí poskytovatelé zdravotní péče pokyny od ministerstva zdravotnictví, ve kterém se nemocnicím, lékařům a porodním asistentkám kladlo za úkol hlásit všechny děti do tří let s tělesným či mentálním postižením či podezřením na ně.

Již v roce 1933 začal v Německu platit zákon o povinné sterilizaci lidí trpících schizofrenií, epilepsií, Huntingtonovou chorobou a dalšími onemocněními. Lékaři je tehdy považovali za dědičné a režim se tak snažil tyto nemoci vymýtit. Kolem roku 1938 ale nacisté začali uvažovat o likvidaci lidí s různými duševními a výraznými fyzickými poruchami. Argumentem bylo, že peníze, které by jim byly věnovány, by bylo možné využít pro někoho lepšího a užitečnějšího.

V říjnu 1939 na základě údajů shromážděných za pomoci lékařských zařízení začali dostávat rodiče postižených dětí doporučení, aby posílali své potomky do zvláštních ústavů, kde se jim mělo dostat specializované péče. Ale byla to lež, dětem v ústavech nikdo nepomáhal, byly zde zabity. Z počátku injekcemi za použití jedů, později pak v plynových komorách vydávaných za sprchy.

O životě a smrti rozhodla skupina odborníků

Mezi dětmi, které byly zabity, byli především jedinci trpící Downovým syndromem, idiocií, mikrocefalií, různými malformacemi, ale i další řadou postižení. Každý případ posuzovala skupina expertů. Ti museli stanovit, zda je dítě vhodné k dalšímu životu, nebo ho odsoudit k smrti. V řadě případů byly zabitým dětem odebrány vzorky mozku. Personál pak dostával informaci, že vzorky slouží k výzkumu.

Rodiče se oficiálně o tom, že jejich děti byly zabity, nedozvěděli, dostávali zprávy o úmrtí hlavně na zápal plic a podobné nemoci. Ale mnozí věděli své a potomky často odmítali vydat, největší odpor k tomu byl v silně katolických oblastech, ale za nevydání dětí jim hrozil trest. Program T4 oficiálně skončil v roce 1941 a za oběť mu padlo kolem 5 tisíc německých a rakouských dětí, i když některé byly zabíjeny až do roku 1945.

Článek Postižené děti nacisté bez milosti zabili. Program T4 měl hitlerovské Německo zbavit osob, které by stát stály peníze se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stará střela proti letadlovým lodím

Raketa Ch-22 je sovětská střela zavedená do výzbroje již v roce 1962. Jde o velikou střelu o hmotnosti 5 820 kilogramů a délce 11,65 metru. Proto ji také nosí strategické bombardéry Tupolev Tu-22 Backfire nebo Tupolev Tu-95 Bear, střelu na Dnipro měl odpálit první z nich. Vyvinuta byla především proto, aby díky vysoké rychlosti dokázala prorazit obranu eskadry americké letadlové lodě a veliké plavidlo zničit.

Raketa může mít nukleární hlavici, ale v případě Ukrajiny byla samozřejmě použita hlavice konvenční o hmotnosti 1 000 kilogramů. Je dostatečně silná, aby způsobila veliké škody, jen pro představu běžně používané letecké pumy mívají hmotnost čtvrt nebo půl tuny. Ačkoli je střela protilodní, dá se použít i proti pozemnímu cíli. Ovšem s jedním handicapem – je nesmírně nepřesná.

Ch-22 má dva typy navádění, a to inerciální a radarové. První typ střele říká, v jaké oblasti se zhruba nachází, ale nemůže být ze své podstaty přesné. V okamžiku, kdy se střela ocitne v blízkosti cíle, zapne navádění radarové, které by ji mělo navést na cíl. Ovšem systém je již desítky let starý, a navíc měl zaměřovat velká plavidla námořnictva. Může to samé udělat i s velkými budovami, ale problém nastává, když jich je v cíli více. Může se snadno splést a je jasné, že panelový dům ze železobetonu bude na radaru doslova zářit.

Rusové musí o hrozbě omylu vědět

Není vyloučené, že střela mohla mířit třeba na nějaký cíl energetické infrastruktury a prostě se jen spletla. I její přesnost je udávána kolem 200 až 300 metrů, což není mnoho. Samozřejmě ruské velení i osádky bombardérů o limitech Ch-22 velmi dobře vědí. Pokud rozhodnou odpálit střelu na nějaký cíl v Ukrajině, jsou si určitě vědomi rizika, že mohou minout a zabít nevinné lidi, když se střela splete. Mimochodem Ch-22 v červnu 2022 trefila i obchodní centrum v Kremčuku a zabila 21 osob.

Nesmyslné je i tvrzení Ruska, že raketa na panelák dopadla kvůli zásahu ukrajinské protivzdušné obrany. Ch-22 dosahuje rychlosti Mach 4,6 a její dosah je 600 kilometrů. Ukrajina nemá prostředky k tomu, aby takto rychlé střely zastavila, nedokáží to ani moderní systémy NASAMT nebo IRIS-T SLM, které dostala. Zvládat to bude až MIM-104 Patriot nebo SAMP/T, které ovšem na Ukrajině stále nejsou.

Článek Používat protilodní střely Ch-22 na pozemní cíle je zrůdnost, osádka bombardéru nikdy neví, co vlastně může trefit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rozsáhlé radiační testy

Hlavním „chodem“ tohoto pokusu bylo plutonium. Není tak žádným překvapením, že se jen asi čtvrtina subjektů dožila toho, aby se dověděli, co se jim vlastně stalo. Dr. Cornelius Rhoads byl badatel v oblasti rakoviny a také budoucí člen Komise pro atomovou energii. Portorikáncům injektoval aktivní rakovinné buňky, následkem čehož pochopitelně zemřeli. Jako by to nestačilo, připojil ke svému výzkumu také velmi rozjásanou poznámku:

„Portorikánci jsou tou nejšpinavější, nejlínější a nejvíce zdegenerovanou rasou lidí, která kdy tento svět obývala. Udělal jsem co nejvíc pro to, abych urychlil proces exterminace, takže jsem jich zabil 8 a nakazil rakovinou ještě několik dalších.“ Pod maskou léčení postupoval podobně i Dr. Eugene Saenger. Ten vystavil tucty Afroameričanů dávkám radiace přesahujícím 20 000 rentgenů. Stačilo to na bolest, krvácení a minimálně 20 úmrtí.

Studia a vedoucí za války

V 90. letech několik rodin pozůstalých lékaře zažalovalo, nakonec obdržely odškodnění ve výši 3,6 milionu dolarů. Rhoads se narodil 20. června ve Springfiled v Massachussetts. Nejdřív studoval v místě, později na Bowdoin College v Maine. Při studiích medicíny na Harvardu se stal prezidentem třídy a v roce 1924 obdržel lékařský diplom. Stal se internistou a následně se nakazil tuberkulózou. To v něm zažehlo životní zájem o lékařský výzkum.

Během práce pro Rockefellerův institut byl doktorem Williamem B. Castlem pozván do jeho Anemické komise. Během 2. světové války byl Rhoads přidělen jako vedoucí k Divizi chemických zbraní americké armády. Ustanovil zde chemické laboratoře, a to v Utahu, Marylandu a Panamě. Velmi nadšeně pak prováděl tajné experimenty na Afroameričanech, japonských Američanech a Portorikáncích. Zahrnovaly více jak 60 000 vojáků.

Stanovisko bioetika

Mnoho z nich utrpělo vážné mozkové poškození a další celoživotní následky. Za tuto práci byl dokonce roku 1945 vyznamenán za „boj proti jedovatý plynům a dalším pokročilým chemickým zbraním“. Bioetik Jay Katz z univerzity v Yale popsal tyto a další testy jako nemorální. Podle něj byly založeny na „velmi snadné dostupnosti lidských bytostí“ a dále tvrdil, že „vojáci byli manipulováni, využiti a následně zrazeni.“

Článek Vstřikoval jim do těla složky jaderných bomb nebo je úmyslně nakazil rakovinou: Šílený vědec měl k dispozici 60 000 „pokusných králíků“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Byla to první mechanizovaná válka

Mechanizace hrála samozřejmě velikou roli, ale rozhodně nelze tvrdit, že se využívala jenom mechanizace. Jak v německé, tak sovětské armádě bylo nasazeno mnohem více koní, než jaký byl počet vozidel, tedy alespoň na začátku války. Němci měli 2,75 milionu koní a v Rudé armádě jich bylo 3,1 milionu. Pravdou zůstává, že v pozdějších letech získávala mechanizace stále větší a větší roli.

Churchill byl obdivovaný politik

Nelze popřít, že Winston Churchill byl na začátku války pro Británii možná to nejlepší, co ji mohlo potkat. Jeho rozhodné postoje pomohly překonat první léta konfliktu, kdy na tom země nebyla dobře. Ale na konci války rozhodně vysokou popularitou neoplýval, o čemž svědčí velká porážka konzervativců ve volbách v roce 1945. Byl možná dobrý válečný vůdce, ale příliš nedbal na sociální oblast a další důležité stránky života Britů.

Útok Japonska byl naprosté překvapení

Útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941 americké velení samozřejmě zaskočil, i proto měli Američané tak veliké ztráty, ale samotná válka s Japonskem zase takové překvapení nebyla. V roce 1941 bylo podle průzkumů veřejného mínění plných 52 procent Američanů přesvědčeno, že válka s Japonskem je nevyhnutelná. Napětí mezi oběma státy bylo vysoké již asi 10 let a zhoršovaly ho různé americké sankce i vojenské akce Japonců v Číně.

Holokaust se týkal pouze židů

Je pravda, že v nacistických vyhlazovacích a koncentračních táborech zahynulo asi 6 milionů židů, ale je všeobecným omylem je považovat za jediné oběti holokaustu. Nacistický režim byl rozhodnut se zbavit i jiných národů nebo skupin obyvatel. Obětí systematického vyvražďování se stali i Romové, homosexuálové, invalidé, ale také například členové polské inteligence a další. Jejich počet je odhadován na 5 milionů.

Nejhorší bombardování byla Hirošima a Nagasaki

Svržení dvou jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki si vyžádalo mnoho obětí, odhadem 80, respektive 70 tisíc, i když samozřejmě další lidé zemřeli ještě následně. Ovšem bezprostředně největší počet obětí jde na vrub americkému náletu na Tokio v březnu 1945. Tehdy letadla svrhla mnoho zápalných pum a počet obětí dosáhl 100 tisíc a další asi milion lidí byl zraněn nebo přišel o střechu nad hlavou.

Jen nacisté páchali válečné zločiny

Pravdou je, že nacističtí nebo japonští vojáci spáchali celou řadu válečných zločinů. Ale mnoho jich bylo i na straně vítězných mocností. Například sovětští vojáci se v Německu, ale nejen zde, dopouštěli hromadného znásilňování a rabování. Sovětské zajetí nepřežilo mnoho německých vojáků. Dále fakta ukazují, že třeba američtí vojáci měli v Evropě na svědomí 14 tisíc znásilnění a na Okinawě asi 10 tisíc. Na Mariánských ostrovech si jako trofeje brali hlavy japonských vojáků.

Článek Největší mýty o 2. světové válce: Holokaust se týkal jen židů, útok Japonska byl nečekaný a Churchilla všichni milovali se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Střely z lodí, letadel a drony

Rusko využívá vlastně stejný vzorec. V prvním případě na ukrajinská města útočí střelami odpalovanými z letadel a lodí. Ze strategických bombardérů létajících hluboko nad Ruskem používá většinou starší střely Ch-555 nebo novější Ch-101. V prvním případě jde o střely s konvenční hlavicí o hmotnosti kolem 300 kilogramů a doletem 2 500 kilometrů. Novější a větší střely mají hlavici těžkou 450 kilogramů a dolet možná až 5 tisíc kilometrů.

Druhou možností jsou střely Kalibr odpalované z lodí a ponorek v Černém nebo Kaspickém moři. Jde vlastně o celou rodinu zbraní, střely jsou většinou vybaveny hlavicí o hmotnosti kolem 450 kilogramů. Dolet se liší podle verze, největší mohou zasahovat cíle do vzdálenosti až 2 500 kilometrů. Jejich přesnost je udávána kolem 50 metrů, ale může být i lepší.

Kromě toho Rusko v poslední době využívá i sebevražedné drony íránské konstrukce HESA Shahed 136. Mají hlavici o hmotnosti 30 až 50 kilogramů, tedy menší účinnost než předešlé zbraně. Jsou ale vhodné například na útoky proti rozvodnám elektrické energie a transformátorům, protože se nacházejí na otevřeném prostranství. Jejich provozní rozsah je neznámý, odborníci se shodují, že jde minimálně o stovky kilometrů.

Pomáhají západní protivzdušné systémy

Možnosti Ukrajiny, jak se útokům bránit, se v poslední době výrazně zvýšily především díky dodávkám systémů, jako je německé IRIS-T nebo norsko-americký NASAMS a dalším. Například 29. prosince 2022 měla ukrajinská obrana sestřelit 54 ze 69 odpálených střel. Ovšem problémem je rozsáhlost území Ukrajiny, chráněna jsou především velká města. Hromadný odpal střel navíc dokáže obranu zahltit.

Mnohem úspěšnější je v posledních týdnech obrana proti dronům, už se údajně daří většinu sestřelit. Je to jednodušší, pokud je dostatek protiletadlových zbraní, jelikož létají nízko nad zemí maximální rychlostí 185 kilometrů v hodině. Složitější je ale obrana aglomerací poblíž fronty. Zde Rusko používá i těžké raketomety, případně protiletadlové rakety S-300, které mají možnost zasahovat i pozemní cíle, ačkoli při tom nejsou příliš přesné.

Článek Rusko nevybíravě útočí na civilní infrastrukturu Ukrajiny. Té se ale podařilo sestřelit 54 z 69 odpálených střel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pečlivé procházejí stovek rodokmenů

Výzkum Corryho Gellatlyho z univerzity v Newcastlu tak prokázal, že muži skutečně dědí tyto sklony po svých rodičích. Celkem bylo důkladnému rozboru podrobeno na 927 rodokmenů. Ty zahrnovaly údaje 556 387 lidí z Evropy a Severní Ameriky a sahaly až do roku 1600. „Rozbor rodokmenů ukázal na tendenci dědit pohlaví potomků po rodičích. Více bratrů ukazuje na syny, více sester zase na dcery,“ vysvětluje výsledky výzkumu Gelletly.

Muži obecně určují pohlaví dítěte tím, že jejich spermie nese chromozom X nebo Y. Chromozom X ve spojení s chromozomem X matky povede k dívce (XX), a chromozom Y spojený s X u matky zase k chlapci (XY). Dosud neobjevený gen ovšem řídí, zda spermie muže obsahují více chromozomu X nebo Y. Konečným důsledkem je tak vliv právě na pohlaví dítěte, ukazuje bádání University of Newcastle.

Srovnání rovnováhy po světové válce

„Geny jsou předány od obou rodičů a způsobují, že někteří muži mají více dcer, zatímco jiní zase synů. To může také vysvětlit, proč je populace obou pohlaví na světě poměrně vyvážená.“ Tento trend reagoval také na události, které měly celosvětový vliv. Například v mnoha zemích, které se účastnily světové války, se po jejím konci výrazně projevil nárůst potomků mužského pohlaví. Opravdu byla vlna po světovém konfliktu takto výrazná?

Ano. V roce těsně po 1. světové válce připadalo totiž ve Spojeném království na každých 100 dívek o 2 chlapce víc, než tomu bylo v letech těsně před válkou. Právě gen, který Corry popsal ve své práci, může tuto skutečnost osvětlit. Šance byly totiž nakloněny ve prospěch mužů s více syny. A když se pak takový muž vrátil z armády, bylo mnohem pravděpodobnější, že opět zplodí syna. Tendenci měl totiž už po svém otci.

Přírodo, ty si poradíš

Naopak otcové syna a více dcer mohli o jediného syna ve válce snadno přijít. A ten by měl nejspíš další dcery. Došlo tak k masivní filtraci ve prospěch mužů plodících syny. Ti se po návratu vrhli na plození a výsledkem je obrovská vlna synů. „Tento gen nemá na ženy jakýkoli vliv. I tak ho v sobě však mají a dále ho přenáší na své děti,“ dodali na závěr rozboru badatelé. Jak to tak vypadá, příroda skutečně usiluje o rovnováhu a cestu si vždycky najde.

Samotná genealogie je také věcí, která v posledních letech stoupá na popularitě. Jasné vědomí vlastních předků bylo naprosto běžné ve šlechtických rodech. Dnes ovšem existuje i spousta programů nebo aplikací, kde lze rodokmeny sestavovat velmi jednoduše. Nejspíš nenarazíte na žádnou modrou krev, ale zcela reálně jsme v nějakém stupni příbuzní všichni. Kdoví, na koho narazíte jako na bratrance z druhého kolena nebo třetí sestřenici.

Článek „Pokud znáte pohlaví sourozenců otce vašeho dítěte, můžete odhadnout, jestli to bude kluk, nebo holka,“ vyšlo z nové studie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ohlášení testů, realita jinde

První test by se měl odehrát v roce 2025, což ale vypadá ještě nemožněji jako aktuální zastavení války na Ukrajině. Rusko totiž lapá po dechu od jejího začátku, kdy přesouvá veškeré zdroje do oprav a výroby těžkého dělostřelectva. Současně jeho agrese vyvolala hněv veškerých podstatných světových ekonomik i technologicky vyspělých národů. Ekonomické sankce v první řadě zablokovaly přístup Moskvy k čemukoli pokročilému.

Jde hlavně o polovodiče a mikročipy. A ruský průmysl, zvláště ten technologický, není zdaleka tak pokročilý, jak by si prezident Putin přál. Nicméně bližší pohled na Izdelie-41 ukazuje několik zajímavých detailů. Například tvrzení Moskvy, že bude stíhačka dosahovat rychlostí Mach 4 – Mach 5. To zní moc hezky a světácky, je to dokonce dechberoucí. Ovšem právě s takovým rychlostním prahem se pojí jeden „drobný“ problém.

Výdrž pilota a kompletního krytí

V první řadě to, zda je pilot schopen takovou zátěž vydržet. Druhým problémem je tření vzduchu, které při pohybu objektu takovou rychlostí tento extrémně zahřívá. Zcela jednoduše řečeno stealth letadlo zůstane jednoduše bez stealth krytí. To jednoduše vyhoří do okolního vzduchu. Navíc to může způsobit problémy se samotným chováním celého stroje. A bez jakéhokoli krytí bude obtížný adekvátní design pro bojové prostředí.

Ruští inženýři mají momentálně za úkol vytvořit stealth technologii, která by vydržela i tuto rychlost a související teplo. Mohlo by to být proveditelné, realita je ale věc druhá. Plánovaná letová rychlost ale také znamená obrovský tah na samotné letadlo. Velmi často se pak projevují rychlé deformace a nutnost velmi častých oprav stroje. Ve výsledku je tak mnohem dražší jeho údržba. Otázkou zůstává, jak Izdelie-41 vůbec této rychlosti dosáhne?

Hudba budoucnosti, určitě ne příštích let

Jaké druhy motorů může vůbec Rusko použít a vyvinout, aby ve vzduchu dosáhlo těchto výsledků? Možná použijí ty, které dnes pohání jejich nadzvukové střely. Logicky je Izdelia-41 prezentován jako nosič těchto raket, což je nejblíže tomuto popisu. Pokud totiž designéři vyvinou funkční prototyp s motory dosahujícími Mach 5, a zajistí dostatečné chlazení, odpalování střel Kinžál se jeví velmi logické. Vypadá to jako reálná kombinace.

Tohle všechno však předkládá ruským inženýrům další otázky. A rozhodně jich je víc než na prsty jedné ruky. Aktuální situace totiž mnohem spíše tento projekt radikálně oddálí. Ano, můžeme tuto superstíhačku jednoho dne spatřit. Její cesta do řadové výroby je ovšem minimální. Rusko musí nejdříve vyvinout adekvátní komponenty. A přestože může vytvořit fungující prototyp, sériová výroba je pro tuto zemi jedním z trvalých problémů.

Článek Ruské letadlo dosáhne při letu rychlosti Mach 5. Tímto manévrem ale „spálí“ svoje krytí před radary se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě rasy bohů stojící proti sobě

I tak se ale našli přeživší této hrozné války. Oba kontinenty by se daly najít na mořském dně, tedy až do momentu před 10 000 lety. Lemurie spočívala v Pacifiku a Atlantida v Atlantiku. Karl Brugger tvrdí, že oba kontinenty byly domovem dvou ras bohů. Stejně tak dvou civilizací, které byly technicky pokročilejší než ta současná. Navzájem de pak dostaly do konfliktu, což znamenalo letadla a staré jaderné zbraně. Nakonec se obě potopily.

„Zemský povrch pokryl soumrak. Slunce stále svítilo, ale do denního světla pronikala šedá a všudypřítomná mlha. Na nebi se objevovaly záhadné úkazy. Červené slunce se střetlo s temným pásem. Černá, červená. Čtyři rohy Země byly červené. A dvě rasy bohů začaly svou hádku. Spálili svět slunečním žárem a zkoušeli získat energii jeden z druhého. Řeky se změnily, stejně tak síla slunce a výška hor. Některé kontinenty byly zaplaveny.“

Hinduistické tabulky a počáteční stav

O Lemurii mluví také některé záhadné tabulky, které našel v roce 1868 James Churchward. Společně s nejvyšším knězem hinduistického chrámu, je přeložil. Podle něj mluví o zmizení kontinentu Mu, kde žili Naacalové nebo Svatí bratři. Podle tabulek se Mu potopil asi 12 000 let před současnou dobou. Jeho pozůstatky jsou Velikonoční ostrovy a také Polynésie. Jiné zdroje uvádí, že Atlanťané byli pokročilí a benevolentní lidé, kteří propadli zlu.

Podle dalších přišli z jiné sluneční soustavy a měli už genetické predispozice ke krutosti a chladnosti. První příběh říká že od roku 210 000 před Kristem žili v Atlantidě v míru a harmonii. Nicméně „ještěři“ Anunnaki je začali negativně ovlivňovat hlavně místní vysoké kněží. Tito ovlivnění si pak začali říkat „Synové Belialovi“ a začali válku s Lemurií. Před asi 25 000 lety se začali s Lemuriany dohadovat na tom, jak mají vládnout Zemi.

Spor o vládu nad planetou, pak válka

Lemuriané chtěli, aby se ostatní vyvíjeli podle sebe, takže nařídili nechat je na pokoji. Toto rozhodnutí vedlo k válce ze strany Synů ve formě jaderného bombardování. To způsobilo explozi podzemních ložisek plynu a nakonec smrt více jak 60 milionů Lemurianů. Přeživší se ukryli v Agarthě a nakonec zaútočili na Atlantidu. Nicméně potopení ztraceného kontinentu bylo spíše následek série přírodních katastrof. Země se stala velmi nestabilní.

Postupem času se za tisíce let geologická situace opět stabilizovala. Obě civilizace začaly znova v podobě, v jaké je dnes známe. Tedy Sumer, Egypt, Indie, Čína a tak dále. Později se vrátili ještěři Anunnaki a začne historie v podobě, v jaké ji známe dnes. Tohle je alternativní výklad vývoje naší planety, dává ale smysl. Protože všechno, co víme o obou civilizacích i mytologii Anunnaki, zapadá do geologických procesů, kterými Země prošla.

Článek Atlantis versus Lemurie: Skrytá historie války, která ovlivnila národy už před více než 10 000 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sověti chtěli finské území

Spolupráce Židů z Finska s Němci je vlastně dílem sovětské militantní politiky a snahy Stalina rozšířit svůj vliv. Když byl celý svět na podzim 1939 zaneprázdněn útokem Německa a SSSR na Polsko, Stalin se rozhodl si podmanit Finsko. Několik měsíců se Finové bránili a Rudé armádě způsobili obrovské ztráty, ale nakonec přesile podlehli, museli uzavřít mír a postoupit SSSR velká území. V roce 1941 se museli rozhodnout mezi dvěma zly, nakonec se spojili proti Sovětům, kteří jim způsobili taková příkoří.

Němci svému spojenci dodali zbraně a Finové poslali po boku nacistických vojáků své jednotky do boje. I když nutno říci, že například u Leningradu postoupili jen na starou sovětsko-finskou hranici a pak se zastavili. I díky tomu nakonec Leningrad obklíčení nacistů s velkou pravděpodobností odolal. Finská armáda povolala do armády i 300 příslušníků své židovské menšiny. Většinou Židů z rodin, které po roce 1917 utekly ze SSSR.

Na frontě byli hned vedle německých vojáků a kupodivu se mezi nimi nevyskytovaly žádné velké problémy. Židé dokonce měli vlastní modlitební stan, kde mohli provádět své náboženské obřady, často za zvědavého přihlížení Němců. Podle některých zpráv se mnozí snažili k židovským spolubojovníkům chovat dobře a naznačovali jim, že jsou jiní než Němci honící Židy po Evropě. Tři židovští bojovníci za své činy měli dokonce dostat Železný kříž, ovšem německé velení s ním poslali do patřičných míst.

Finové Židy odmítali perzekvovat

Během války žilo ve 3,5milionovém Finsku asi jen 2 300 Židů. Němci stejně tak jako v jiných státech na Finy tlačili, aby se s nimi vypořádali, ovšem finská vláda jim odpověděla, že v severské zemi žádný židovský problém neexistuje. Po obrovském tlaku Němců do jejich rukou vydala jen 8 židovských uprchlíků z Rakouska, ostatní se jim podařilo složitým manévrováním a přesunem do Švédska zachránit. Z těchto vydaných bohužel 7 v koncentračních táborech zemřelo.

V září 1944 Finsko podepsalo se Sovětským svazem příměří a zavázalo se naopak ze země vytlačit německé jednotky, což se jim do značné míry povedlo. Během 6 let bojů zahynulo 23 ze 300 židovských vojáků finské armády. Ačkoli je někteří považují za zrádce, protože bojovali na německé straně, v samotném Finsku jsou považováni za hrdiny. Jejich jména bývají každý rok zahrnuta do finského židovského kalendáře.

Článek Proč ve 2. světové válce bojovalo na Hitlerově straně 300 židů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Odbojářky od začátku okupace

Když začala okupace, bylo mladší Freddie jen 14 let, její sestra byla o dva roky starší. Jejich matka, přesvědčená komunistka, je vychovávala k víře v nezávislost a svobodu. Matka pomáhala židovským uprchlíkům, do čehož se dívky zapojily. A také rozvážely a vylepovaly různé letáky a noviny, za což by jim v případě dopadení hrozila smrt. Pomáhalo jim, že vypadaly mladší, proto je vojáci a policisté často nepodezírali.

V roce 1941 za nimi a jejich matkou přišel velitel odbojové skupiny ve městě Haarlem na severu Holandska, aby sestry zverboval. Souhlasily a dozvěděly se, že jejich činnost by měla být nyní naprosto jiná. Jejich úkolem měly být sabotáže jako vyhazování mostů a železničních tratí. A zabíjení nacistů, ale i Holanďanů, kteří s nacistickými okupanty spolupracovali. Ačkoli s něčím takovým sestry neměly zkušenosti, ukázalo se, že jejich výběr byl neobyčejně dobrá volba.

Své oběti svedly a vylákaly do lesa

Dodnes se neví, kolik nacistů a kolaborantů obě dívky zabily, protože dívky o tom po válce příliš nemluvily. Je známý případ, kdy Truss měla svést důstojníka SS a vylákat ho do lesa, kde ho jiní odbojáři zastřelili. Později podobné mise vykonávaly dívky samy. Někdy své oběti svedly, vylákaly na odlehlé místo a poté zabily. V jiných případech je měly zastřelit třeba když jely na kole, případně pronikly do jejich domovů.

V roce 1943 se k sestrám připojila další členka holandského odboje – Hannie Schaftová, která je známá jako „dívka s červenými vlasy“. Dohromady vytvořily velmi efektivní sabotážní buňku. Ví se, že Hannie spolu s Truss zabily v březnu 1945 policistu a člena kolaborantské NSB Willema Zirkzeese. Hannie ale byla 21. března nakonec zadržena při distribuci odbojářských novin a 17. dubna, tedy jen několik dní před koncem války, popravena.

Sestry Oversteegenovy i přes svoji nebezpečnou činnost válku přežily. Truss se stala malířkou a sochařkou a obě sestry aktivně působily v nadaci pojmenované podle jejich přítelkyně Hannie Schaftové. Na jejich činy se málem zapomnělo, ale nakonec byly v roce 2014 vyznamenané Mobilizačním válečným křížem. Obě sestry zemřely ve věku 92 let.

Článek Holandské sestry se už v pubertě staly metlou nacistů a kolaborantů. Měly propracovanou taktiku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Japonci se v Asii dlouhodobě rozpínali

Čína byla ve 20. a 30. letech velmi bouřlivý region a hlavně nesourodá. Probíhala zde občanská válka mezi vládou Kuomitangu a komunisty. V roce 1931 Japonsko na severu provedlo invazi do Mandžuska, kde vyhlásilo loutkový stát Mandžukuo. Ovšem ani to Japonsku nestačilo a rozpínalo se do dalších oblastí nebo v nich chtělo získat vliv. Také chtělo využít čínské nestability vyvolané občanskou válkou s komunisty. Japonci hledali vhodnou záminku.

Tou se stal incident na mostě Marca Pola u Pekingu 7. července 1937. Následoval japonský útok, během nějž byl do konce července dobyt Tchien-ťin a Peking. V srpnu se rozpoutala bitva o Šanghaj, která trvala plné tři měsíce. Ale například v září se komunistickým vojskům podařilo japonské vojáky porazit v Šan-si, což bylo povzbuzením pro čínský odpor. Čínská vládní vojska a komunisté se někdy v boji proti Japonsku spojovali, ale často během války vedli střety i mezi sebou.

To nebyl jediný handicap Číňanů. Ti sice byli početně mnohem silnější, ale neměli dostatek zbraní, v podstatě postrádali letectvo a těžké zbraně. Armáda také byla nedostatečně vycvičena a bujela obrovská korupce. Zbraně nejprve začal dodávat Sovětský svaz, který se obával japonského útoku. Později USA zavedly embargo na Japonsko, nakonec začaly posílat zbraně a poskytly i letectvo. Přesto čínská vojska bývala obecně slabší než ta japonská.

Kruté masakry civilistů

Čeho je Japonsko schopno, se ukázalo, když Japonci koncem roku 1937 dobyli město Nanking. V něm rozpoutali masivní masakr civilního obyvatelstva, který si podle odhadů vyžádal až 300 tisíc mrtvých. Japonsku se podařilo obsadit mnohá území na východě, ale muselo čelit neustálému partyzánskému odporu, na který odpovídalo krutými represemi. Směrem na západ se protahovaly jejich zásobovací linie a čínská armáda s pomocí spojenců se byla schopna držet. I když japonské ofenzivy zde probíhaly ještě v letech 1944 a 1945.

S kapitulací Japonska skončila i válka v Číně. Historikové odhadují, že její boje mají na svědomí kolem 100 milionů vnitřních uprchlíků. Oficiální čínská statistika tvrdí, že válka si vyžádala kolem 20 milionů mrtvých. Údaje o japonských vojenských ztrátách se různí, některé mluví až o 700 tisících mrtvých vojáků. Ale ani po skončení války nebyl v Číně klid, znovu propukly boje mezi vládou a komunisty. Ti nakonec v občanské válce zvítězili a založili dnešní komunistickou Čínu. Pozůstatkem kuomitangské Číny je Tchaj-wan, který komunisté nedobyli.

Článek Druhá světová válka začala v Číně již o dva roky dříve. Na kruté masakry civilistů vzpomínají s hrůzou staří Číňané dodnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Voják samurajského původu

Pocházel z nízko postavené samurajské rodiny s vojenskou minulostí. Jeho otec byl generálem japonské armády. Narodil se v Tokiu v roce 1884 a nakonec i on si zvolil vojenskou kariéru a absolvoval Japonskou vojenskou akademii. Byl součástí japonské expediční intervence v Rusku a posléze se stal vojenským atašé v Německu. Později pracoval v Japonsku a byl zastáncem modernizace ozbrojených sil.

V roce 1935 se stal velitelem policie Kenpeitai v Mandžusku, a o rok později se aktivně podílel na potírání stoupenců pokusu o převrat v Japonsku. V roce 1937 se stal náčelníkem štábu armády Kwangtung. Po incidentu na mostě Marca Pola vydal rozkaz k japonskému útoku, což znamenalo zahájení války mezi Čínou a Japonskem. Později byl jmenován náměstkem ministra války a nakonec zastával i post ministra.

Rozkaz k útoku na Pearl Harbor

V těchto funkcích se intenzivně podílel na přípravách války, na kterou se Japonsko dlouhodobě chystalo. Když Spojené státy začaly uplatňovat kvůli krokům Japonska embargo, a to především na ropné produkty, byl zastáncem linie na tento postup tvrdě odpovědět. Šance se mu naskytla poté, co byl po rezignaci premiéra Konoe v říjnu 1941 jmenován do čela vlády. Podařilo se mu císaře přesvědčit, že jediným východiskem je válka. Necelé dva měsíce po jeho jmenování japonská flotila zaútočila na Pearl Harbor.

Japonsku se v prvním období války velmi dařilo. Dokázalo obsadit mnohá území v Jihovýchodní Asii a Pacifiku. Tódžóovi to vyneslo neobyčejnou popularitu. V jeho rukou se soustředila naprostá většina moci v zemi. Situace se začala měnit po bitvě u Midway, i když jen velmi pomalu. Tódžó se naopak snažil plánovat ofenzivy tak, aby přinutil Čínu k míru, mohl se soustředit na Američany, a ty po velkých ztrátách přimět uzavřít mír a Japonsku ponechat dobytá území. Ale po sérii porážek musel v červenci 1944 odstoupit.

Generál odešel do penze a stal se svědkem potupné japonské kapitulace. Po ní generál Douglas MacArthur nařídil, aby byl Tódžó zatčen. Pokusil se spáchat sebevraždu, ale neúspěšně. Nakonec byl souzen mezinárodním vojenským tribunálem a za smrt 4 milionů lidí odsouzen k smrti. Celou dobu trval na tom, že vina je na něm a nikoli na císaři. Nakonec byl v prosinci 1948 krátce před svými 64. narozeninami popraven oběšením.

Článek Byl souzen za smrt 4 milionů lidí: Příběh válečného zločince jménem Hideki Tódžó, který vydal rozkaz k útoku na Pearl Harbor se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak se ztratil prapor krve?

To, co vypadalo jako pouhý kousek látky, byl prapor a pro Němce kultovní předmět. Hitler se s ním během mnoha obřadů dotýkal dalších předmětů jako žehnající kněz. Skoro všichni nacisté pak věřili, že jeho dotek jim dá obrovskou sílu do boje. Kult praporu začal již v době, kdy Hitler kázal v Mnichově své velitelské schopnosti. Při neúspěšném puči na něm skončila prolitá krev a později byl Vůdci předán.

Naposledy byl viděn během ceremonie na přehlídce, konkrétně roku 1944. Pak už krvavá látka nikoho nezaujala a můžeme jen hádat, kam mohl prapor zmizet.

Američané bojují o Log Angeles s UFO

Tento podivný střet se odehrál 2 měsíce po Pearl Harboru a v Američanech zanechal mnoho dojmů. Když se na obloze objevila létající světla, byli si všichni jistí, že jde o japonský vzdušný útok. Formace se rozhodly zaútočit na Los Angeles. Američané tak logicky spustili poplach. Za hodinu vylétlo do vzduchu 1 400 projektilů, ale vše bylo marné. Žádný odvetný úder, ani jeden sestřelený stroj.

Oběťmi byli jen Američané, kteří zemřeli v nastalém chaosu. A nikdo nikdy nepřišel na to, co se tehdy na nebi objevilo. Že by UFO?

Zlato ponorky v hlubinách oceánu

Ponorka I-52 navržená Japonci byla nejslavnějším strojem 2. světové války. Její paluba skrývala 2 tuny zlata, 3 tuny opia a 55 tun kaučuku. Dále kompletní sadu zbraní a vojenský personál. Proslavila se však nikoli nákladem, ale potopením v roce 1944. To měl na svědomí zásah německou ponorkou U-530. Mnoho nadšenců, jako třeba Paul Tidewell, se pak snažilo najít zlatý poklad, hlavně v roce 1990.

Podařilo se najít několik beden, které z ní pocházely, obsahovaly však jen opium a cín. Toto selhání vedlo hledače k závěru, že zlato z ponorky je stále někde na dně.

Může zmizet 5 letadel?

Na zmizení letadel není zdánlivě nic zvláštního. Během války jich bylo zničeno nebo jich havarovalo tolik, že je jednoduše spočítat nelze. Zmizení skupiny 5 letadel z roku 1945 už tak normální není. Během prosincového rána prováděla pětice pilotů amerických bombardérů normální vzdušné cvičení. Brzy ale zmizeli všem z radarům a sami se neozvali, ani následné pátrání nebylo úspěšné. Není známo, co stálo za zmizením těchto strojů ani hydroplánu, který se za nimi vydal.

Kde a kdy vlastně zemřel Adolf Hitler

Obecně platnou verzí je, že se Hitler otrávil, a tedy spáchal sebevraždu. Nicméně teorie, že spolu se svou manželkou Evou Braunovou uprchl z Berlína na palubě ponorky U-530, má důvod k oprávněnosti. Dle některých zpráv měl zemřít v Argentině ve věku 75 let. Jedná se však jen o dohady, protože neexistuje žádný záznam o jeho letu do jiné země. Nezbývá tedy než hádat, kde a jak tento válečný zločinec vlastně zemřel.

Článek Nevyřešené záhady 2. světové války: Prapor krve, tuny zlata a řada nevysvětlitelných zmizení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejvyšší naplnění vojenské povinnosti

„Skončili jsme výcvik a dostali papír se třemi možnostmi. Přihlásit se s nadšením, jen se přihlásit, nebo odmítnout,“ vypráví Guardianu dnes 92 Horiyama. Do ledna 1945 se sebevražedných misí zúčastnilo přes 500 letadel, protože rostl strach z americké invaze na japonskou pevninu. Do konce války zemřelo víc jak 3 800 pilotů. Ačkoli se vedou stále diskuse o jejich efektivitě, rozhodně poškodili desítky amerických plavidel.

„Na smrt jsme tolik nemysleli,“ vysvětluje Horiyama. „Byli jsme cvičeni k potlačení emocí. I když jsme měli zemřít, znali jsme důvod. Smrt tak byla nejvyšším naplněním povinnosti a nesměli jsme se vrátit.“ Jako ostatní piloti musel napsat dopis, který bude po misi poslán jeho rodině. „Byl jsem zlobivé dítě a ve škole mi to nešlo. Řekl jsem otci, že mě mrzí, že jsem byl tak mizerný žák. Chtěl jsem, aby na mě byl hrdý, takže jsem se přihlásil k této jednotce.“

Jeden vděčný, druhý jen zmatený

„Matka byla ale naštvaná. Před svou smrtí mi řekla, že by otci nikdy neodpustila, kdybych zemřel jako kamikaze. Jsem tedy císaři vděčný, že válku zastavil.“ Japonci tyto mise prováděli až do momentu, kdy 15. srpna 1945 Hirohito oznámil, že Japonsko kapituluje. Říkal to lidem otřeseným jadernými výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. „Rádio jsem kvůli šumu moc neslyšel. Ale jeden člověk začal hlasitě plakat. Tehdy jsem pochopil, že jsme prohráli.“

Ne každý byl ale ve víře v čestnou smrt tak pevný. Takehiko Ena zprávu přijal se zmatením. „Cítil jsem, jak se mi z tváře vytrácí krev,“ řekl Guardianu. „Piloti si vždycky blahopřáli, když byli vybráni pro misi. Bylo ale zvláštní to nějak slavit.“ Ena byl vtažen do vyčerpaných řad námořnictva ve 20 letech jako student prestižní Waseda univerzity v Tokiu. Mezi piloty jednotky na jihu Japonska byl vyslán v dubnu 1945, když byly kamikaze lety nejvíce aktivní.

Stávkující technika a tři na ostrově

Dne 28. dubna 1945 se mu nepodařilo odstartovat z letiště, další pokusy selhaly, když byl nucen k nouzovému přistání na japonské základně. Stále měl přitom u sebe bombu určenou pro nepřítele. O dva týdny později se chystal k třetímu pokusu, kdy ho měl provázet kopilot a o dva roky mladší komunikační důstojník. Stávkující motor je ale poslal do moře. Všichni tři přežili a doplavali na nedaleký ostrov, kde zůstali přes 2 měsíce.

Krátce poté bylo Japonsko poraženo. Enova úleva posílila jeho optimismus pro budoucnost. Japonsko se chystalo obnovit zničená města a sčítalo ztráty z vojenského dobrodružství na asijské pevnině. „Bylo nám smutno po kamarádech, které jsme ztratili během války, ale taky jsme si představovali, jak obnovíme naši zemi.“ Ocenili také novou ústavu, jejíž „pacifistický“ článek omezil japonské válečnictví na čistě obrannou úlohu.

Článek Jak poslední 2 piloti kamikaze podvedli smrt: Zemřít pro svou vlast byla pocta. „Uchazeči“ procházeli přísným výběrem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hitler nechal odklonit vojska k útoku

Během léta roku 1942 se německá vojska nezadržitelně hnala oblastí stepí na jihu Ruska a zdálo se, že je nemůže nic zastavit. Hlavní proud směřoval na Kavkaz do oblasti, která byla hlavní zásobárnou strategické ropy pro SSSR. Její získání by přineslo nesmírnou strategickou výhodu. Ale přes odpor generálů Hitler rozkázal část vojáků odklonit s cílem dobýt průmyslové město na Volze, které neslo jméno sovětského vůdce – Stalingrad.

Do bojů se nejprve zapojila luftwaffe, jejíž údery město velmi poničily. Pak přišla německá vojska, která se téměř okamžitě dostala do krvavých pouličních bojů. V nich se bojovalo dům od domu. Trosky umožňovaly velmi houževnatou obranu a znesnadňovaly nasazení těžké techniky. Po třech měsících bojů se Němcům podařilo za cenu obrovských ztrát dobýt 90 procent města. Rudá armáda ale neustále přes Volhu přivážela posily, které zbytek města urputně bránily. Ve městě také zemřelo mnoho civilistů, kteří nemohli odejít.

Šokující obří obklíčení

Vedení sovětských sil ale začalo připravovat protiúder. Správně si uvědomilo, že linie nacistických vojsk jsou na bocích velmi roztažené. Na jejich obranu byly nasazeny jednotky německých spojenců, hlavně italské, maďarské a rumunské divize. Jejich kvalita a vybavení byly mnohem horší než u německých vojsk. V listopadu provedla Rudá armáda útok z boků a během několika dní v kotli u Stalingradu obklíčila 250 tisíc německých a spojeneckých vojáků. Ti ale dostali za úkol se nestahovat a čekat na proražení obklíčení.

Obklíčené jednotky měly být zásobovány letecky, ale dostatek zásob nebylo německé letectvo schopno nikdy dodat. Naopak sovětské ofenzivy zatlačily letiště ještě dále a transportní letouny měly velké ztráty. Obklíčení vojáci trpěli hladem, měli nedostatek munice a kosila je zima. Pokus o vyprošťovací operaci se nezdařil, navíc v okamžiku, kdy mu vojáci od Stalingradu nesměli jít naproti. Velitel 6. armády Friedrich Paulus se i přes zákaz Hitlera rozhodl na začátku února 1943 kapitulovat.

Do zajetí padlo 91 tisíc vojáků. Příliš si nepomohli, většina z nich nakonec zemřela v krutém sovětském zajetí, domů se jich vrátilo jen několik tisíc. Němci se svými spojenci ztratili přes 800 tisíc vojáků, 500 tanků a 900 letadel. Sovětské ztráty byly přes 1,1 milionu mužů. Ovšem SSSR měl k dispozici více lidské síly, rozebíhala se jeho válečná výroba a dostával masivní vojenskou pomoc ze zahraničí. Byl schopen ztráty nahradit. Naopak německá armáda se nedokázala ze ztráty svých nejlepších jednotek nikdy pořádně vzpamatovat.

Článek Porážka Němců v bitvě o Stalingrad otočila 2. světovou válku o 180 stupňů. Doplatili na špatnou taktiku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Příkopový nůž

Pro boj v zákopech bylo nutné mít zbraně, se kterými se vojáci mohli vypořádat s nepřítelem. Používaly se samozřejmě různé druhy bodných a sečných zbraní. Příkopový nůž měl trojúhelníkovou čepel, která sloužila k bodání a zanechávala hrozné rány. V roce 1949 byly tyto čepele zakázány. Měl také ochranný kryt na ruku s hroty, který se používal jako jakýsi boxer. Tvrdá spodní část nože sloužila jako drtič lebek.

Plamenomet

Využít přirozeného lidského strachu z ohně a děsivé představy smrti upálením byl německý nápad, jak dostat vojáky ze zákopů. Plameny často vedly k tomu, že vojáci raději vyběhli z úkrytu, než aby byli upáleni zaživa. Dali se pak snadno zastřelit. Samozřejmě vojáci, kteří plamenomety nesli, se stávali prioritním terčem palby, takže být plamenometčíkem se doslova rovnalo rozsudku smrti. Po Němcích vyvinuly své verze plamenometů i další země.

Palcát

Kvůli bojům v zákopech vznikaly i další specializované zbraně. Některé jednotky totiž používaly taktiku přiblížení se k zákopu a následného nečekaného útoku, kdy by pušky a granáty vzbudily zbytečnou pozornost. Mnohé jejich zbraně se inspirovaly středověkem. Měly podobu palcátu nebo pálky, do které byly zaraženy hřebíky, případně byla omotaná ostnatým drátem, aby se zvýšila její účinnost při úderu.

Brokovnice

Nápad využít ve velkém brokovnice v zákopovém boji přišel kupodivu až ke konci konfliktu a přinesli ho Američané. Ukázalo se, že smršť broků je v boji na krátkou vzdálenost neobyčejně účinná. Brokovnice se využívaly různé, nejčastěji ale pumpovací M1897 Trench Grade se zkrácenou hlavní a šesti brokovými náboji v zásobníku. Měla i úchyt na bodák. Němci dokonce podali diplomatický protest a chtěli, aby brokovnice byly označeny za zakázanou zbraň.

Jedovaté plyny

S využitím těchto plynů přišli poprvé Němci v roce 1915. Nakonec jich bylo vyvinuto velké množství na obou stranách. Hlavní úlohou plynu bylo způsobit nepříteli vysoké ztráty a vytlačit ho z pozic. Zvláště v počátcích, kdy proti němu neexistovala ochrana, bylo nasazení doslova děsivé. Vojáci se mohli udusit, ale byly vyvinuty i plyny, které dráždily obnaženou pokožku a způsobovaly bolestivé puchýře.

Dělostřelectvo

I když děla existovala již několik staletí, nikdy nebyla v bojích nasazena v takové koncentraci. Opět se jednalo o způsob, jak prolomit pat v zákopových bojích. Koncentrovaná palba dokázala území doslova rozorat a pohřbít vojáky zaživa. Ale k dispozici ji měly obě strany konfliktu, takže opravdový zvrat přinést většinou nedokázala. Palba dělostřelectva za sebou zanechávala doslova hromady obětí.

Článek 6 nejděsivějších zbraní 1. světové války. Některé byly novinkou, jiné kupodivu jen adaptací velmi primitivních starých zbraní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hvězdné války v realitě?

Trénink dostal jméno „Black Skies“ a stal se novou sérií cvičení, která byla navržena tak, aby se zaměřila na specifické dovednosti. Hlavně tedy v očekávání, že jejich strážci budou zdatní a dokážou jednat v kritických situacích. K tomu všemu se tito kadeti připravovali na orbitální a kybernetickou válku, které byly taktéž součástí série tohoto tréninku. Tyto akce umožnily účastníkům procvičit si způsob elektronického boje v realistickém scénáři, a to provozováním skutečných systémů.

Ideální místo pro trénink

Tato řada nabídla válečné prostředí, které účastníkům umožnilo bezpečně střílet a demonstrovat příslušné zbraňové systémy. Akce proběhla za účelem, aby zdokonalili své bojové postupy, techniky a taktiky. Vše s představou bitevního pole v případě velkého konfliktu mezi národy létajícími do vesmíru.

Invaze a rušení GPS satelitů

Představitelé amerických vesmírných sil již dříve zmínili, že během probíhající ruské invaze na Ukrajinu došlo k rušení GPS satelitů. „Ukrajina možná nebude moci používat GPS, protože jsou kolem rušičky, které jí brání přijímat jakýkoli použitelný signál.“ Takhle alespoň tedy zněla zpráva z letošního dubna od generála Davida Thompsona, zástupce velitele vesmírných operací.

Generálmajor Shawn Bratton a jeho STARCOM tým zkoumají nové možnosti, jak budoucí bojové cvičení vylepšit. Kooperují se svými partnery a sdílejí mezi sebou své projekty a nápady. Ve výsledku chtějí vybudovat flotilu cílových satelitů, které budou daleko unikátnější než ty letošní. Dle Brattona je nejdůležitější vše důkladně naplánovat a najít správnou cestu vpřed.

Satelity jako jasné terče

Vzhledem k tomu, že armády na celém světě jsou i nadále závislé na chytrých satelitech, není žádným překvapením, že schopnost je narušit se stává hlavní prioritou. Vesmírné síly již provedly „simulované bojové střety na oběžné dráze“ v provozně omezeném prostředí na předchozím cvičení STARCOM v srpnu 2022.

Článek Americké vesmírné síly ruší satelity „živou palbou“. Momentálně to považují za hlavní prioritu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jsou mimozemšťané už dávno na Zemi?

Inu, pokud ano, lidstvo by mělo pravděpodobně veliký problém, protože pokud jde o mimozemskou invazi, tak proti ní není žádný plán. Zároveň se vědci taktéž obávají mimozemské inteligence, která pravděpodobně přesahuje tu lidskou. Je to kvůli tomu, že většina hvězd v galaxii Mléčná dráha existuje mnohem déle než Slunce. To znamená, že mimozemšťané by měli více času na vývoj a technologický pokrok. Pokud by tedy vykazovali známky agresivního chování, tak by šance na přežití byly skutečně malé.

Dokáže se lidstvo bránit?

Věda naštěstí už dávno přišla s programy, které sledují vše, co by mohlo být potenciální hrozbou pro naši planetu. Případné nebezpečí je sice známo, ale síla mimozemské civilizace je stále obrovským otazníkem. Lidstvo může jen doufat, že dosavadní vývoj zbraní bude proti takové potenciální armádě či jejich technologiím stačit.

Jednou s možností, jak se bránit, je jednotka Pentagonu, která by mohla mít tajné mimozemské zbraně na obranu. Ani to však nemusí stačit. I kdyby se třeba mimozemšťané chovali přátelsky, pro drtivou většinu lidí bude jejich přítomnost velikou přítěží. Zatímco světové vlády se budou snažit vyhodnotit hrozby a najít způsoby, jak s nimi komunikovat, civilistům by bylo nařízeno zůstat doma. Dále nastane panika a rozdělení společnosti. Najdou se tedy příznivci, ale rozhodně i tací, kteří mimozemskou návštěvu tolik neuvítají.

I kdyby lidé zachovali chladnou hlavu, mimozemšťané by mohli přinést různé mimozemské mikroby, proti kterým by na Zemi nebyla žádná imunita. Může se tedy jednat o tak trochu „nevinné vyhlazení.“ Jednoduše řečeno se toho ví o mimozemšťanech hodně málo a případné ohrožení lidstva by mohlo být zničující.

Článek Co když už jsou mimozemšťani mezi námi? Mohli by mít co dočinění s onemocněními, které neumíme léčit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Místo jedné tablety jich spolkl asi 30

Koivunen se se svojí četou na lyžích v zasněženém Laponsku 18. března 1944 dostal do léčky nastražené sovětskými vojáky. Ti je téměř obklíčili a jediná možnost byl útěk. Koivunen byl v čele a razil lyžařům stopu, ale brzy ho přepadla únava. Vzpomněl si, že má v kapse stimulant pervitin, který by mu měl zvýšit výkon. Ač to běžně nedělal, rozhodl se si ho v krizové situaci vzít. Z ruličky měl požít jen jeden, ale to se mu v tlustých rukavicích a stresu nepovedlo. Spolkl jich asi 30.

Metamfetamin opravdu zabral a on zrychlil, takže jednotka nakonec sovětské vojáky setřásla. Ovšem Koivunenovi pomalu odcházelo vědomí a jel v podstatě na setrvačnost. Nakonec upadnul a jeho jednotka ho opustila. Probral se až druhý den. Zjistil, že urazil asi sto kilometrů a že je v zamrzlé krajině sám. Bez zásob, střeliva, jen s lyžemi a obrovskou dávkou drogy v těle.

Bohužel rudoarmějci honičku nevzdali a tak musel pokračovat v útěku. Při něm náhodně šlápl na minu a byl zraněn. Nejspíše i hladina stimulantu mu ale umožnila pokračovat v cestě. Během ní okusoval pupeny borovic a jednou se mu podařilo ulovit i ptáka, kterého syrového snědl. Ve zbídačeném stavu se nakonec dostal k finským jednotkám a skončil v nemocnici.

Pod vlivem drogy urazil 400 kilometrů

Následné mapování jeho cesty odhalilo, že pod vlivem drogy musel překonat kolem 400 kilometrů. Během cesty výrazně zhubl, při nalezení vážil pouhých 43 kilogramů. Vlastně zůstává s podivem, že takové předávkování přežil. Nakonec se dočkal konce války a zemřel až v roce 1989 ve věku 71 let. Jeho příběh je dodnes pro mnohé až neuvěřitelný.

Stimulanty používaly během druhé světové války obě strany konfliktu. Německo pro své vojáky mělo metamfetamin (dnes známý pod jménem pervitin), který vyvinula firma Temmler Werke v roce 1936. Armáda dostala mnoho milionů tablet, které vojáci fasovali. Britové a Američané naopak vsadili na čistý amfetamin známý pod jménem Benzedrin. Má o něco méně vedlejších účinků než metamfetamin, ale to neznamená, že je bezpečný. V podstatě lze říci, že mnoho bitev války bylo vybojováno pod vlivem drog.

Článek Voják přežil 2. sv. válku jen díky náhodnému předávkování. Urazil 400 km, šlápl na minu, a přesto ještě dlouhou dobu žil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vyruší většinu vysílacích pásem

Jde o zařízení, které vyrábí americká společnost DeDrone. Vypadá jako jakási futuristická puška a jeho úkolem je blokovat rádiové spojení mezi dronem a řídicí stanicí, ze které obsluha stroj ovládá. Jde o velmi efektivní systém, který by si měl poradit především s méně sofistikovanými drony, například upravenými civilními stroji či takovými, které nemají vojenskou ochranu proti rušení. Pokrývá totiž většinu běžných vysílacích pásem.

Zbraň je 7 kilogramů těžká, a to i s bateriemi, dokáže ji tedy snadno ovládat jeden voják. Rušící signál je schopna vyslat do vzdálenosti až dva kilometry. Pokud je plně nabitá, dokáže pracovat až dvě hodiny. Má zabudované GPS a paměťovou kartu. Zbraň byla vyvinuta, aby chránila různá citlivá místa jako vládní budovy, vojenské základny a další. V současné době ji podle zveřejněných záběrů z USA získala Ukrajina.

Ukrajinské zařízení má delší dosah

Její vojáci mají k dispozici podobný výrobek, který pochází přímo z Ukrajiny. Jde o protidronovou pušku KVS G-6 od společnosti Kvertus Technology. Podle dostupných údajů jich ozbrojené síly, i díky různým sbírkám, získaly alespoň stovku. Tato zbraň má delší dosah než americká, plných 3,5 kilometru. Ale s nabitou baterií má menší výdrž, kolem půl hodiny.

Zbraně proti dronům se budou ukrajinské armádě v příštích týdnech nejspíše velmi dobře hodit. Rusko sice má mnohé vlastní stroje, ale není jich dostatek. Proto se dohodlo s Íránem, že od něho získá jeho drony. A to jak útočné, tak průzkumné. Mluví se dokonce o tom, že strojů by mohlo být kolem tisíce. Některé drony již mají být v Rusku, ale vojáci údajně nejsou spokojeni s jejich stavem a schopnostmi.

Článek Ukrajinští vojáci mají v rukou futuristicky vypadající pušky. Zařízení dokáže z oblohy sundat nepřátelské drony se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ujasnění celkové definice

Než se vydáme zkoumat tuto alternativní realitu, je potřeba vyjasnit jednu věc. Když mluvíme o náboženství, mluvíme o organizované víře, která má vlastní instituce a funguje v populaci jako organizační nástroj. To jí dovoluje opravdu velký společenský i politický vliv. I přes absenci těchto organizací by stále existovaly formy spirituality a víry obecně. Zmizely by pouze tyto externí instituce, které jsme kolem víry vytvořili. Teď, se základní definicí, můžeme zkoumat.

Náboženství bylo součástí lidské rasy prakticky od jejího počátku. Na celém světě jich najdeme neuvěřitelných 4 300. Existuje opravdu hodně odlišných druhů víry a zdaleka ne vždy jsou schopny vedle sebe existovat v míru. Z toho logicky plyne, že po celou svou historii byly zdrojem konfliktu a nenávisti. V jejich jménu byly spáchány nejhorší myslitelné zločiny, ať už šlo o vyhlazování národů nebo procesy s čarodějnicemi.

K válkám se najde důvod vždycky

Podle různých encyklopedií historie bylo ve jménu víry vedeno 123 válek. Takže bez víry by nebyly ani války, nebo ne? Tak snadné to nebude. Encyklopedie válek jich uvádí celkem 1 763. To znamená, že těch 123 čistě pro víru představuje jen 7 % všech zachycených konfliktů. I bez bohů je tedy stále dost důvodů, proč se navzájem zabíjet. Co taková morálka a etika? Změnily by se nějak bez desatera a dalších pravidel víry?

Podle některých ano, protože náboženství je obrovským nástrojem organizace a vzdělávání. Vytváří příběhy a pravidla, která ve společnosti silně tvarují posuzování věcí a uznávané standardy chování. To ovšem neznamená, že bychom bez náboženství nic takového nevytvořili. Lidé si totiž vytvořili morálku jako způsob přežití celého druhu. Stručně řečeno nepotřebujeme víru k tomu, abychom uměli být upřímní nebo laskaví jeden k druhému.

Víra jako jeden z motorů?

Jak to zatím vypadá, tak by tento svět nevypadal zase tak odlišně. Možná by se válčilo trochu méně a morálka by se vyvinula tak jako tak. Jenže co třeba vědecký pokrok? Je velmi snadné postavit víru a vědu proti sobě, jenže historicky mnohdy spolupracovaly. Středověcí učenci 12. století byli hlavně církevní hodnostáři, kněží a mniši. Osobnosti jako Francise Bacona, Isaaca Newtona a mnoho dalších motivovala teologie a víra v Boha.

Ani dnes mnoho vědců nevidí víru a vědu jako protipóly. Anketa na největších univerzitách ukázala, že jen 15 % vědců si myslí, že obojí stojí vždycky proti sobě. Při absenci náboženství by ovšem některé principy mohly být přijaty dříve, Galileo by například nebyl kacířem. Koperníkova teorie by mohla být přijata rychleji. Ovšem mnoho objevů bylo nastartováno právě pochybnostmi o náboženství, dá se tedy říci, že obě cesty mohou vést k rozšíření znalostí.

Článek Jak by vypadal svět, kdyby neexistovalo náboženství: Znamená to, že by nebyly žádné války? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jeskyně pojmenovaná po psanci

Jedná se například o jeskyni Davelis nacházející se na jihozápadní straně hory Penteli v Řecku. Je pojmenována po psanci z devatenáctého století jménem Davelis. On a jeho parta ji používali jako úkryt a podle legendy v ní bylo bludiště tunelů, jež vedly do domu místní vysoce postavené dívky, která byla Davelisovou milenkou. U vchodu do jeskyně se nachází ve skále vytesaný byzantský kostel poustevníků z 12. století.

Co ještě tato hororová jeskyně nabízí?

O něco hlouběji v jeskyni byl uctíván bůh Pan a pozůstatky, které to potvrzují, jsou k vidění v Archeologickém muzeu v Athénách. Na jedné ze stěn jsou vidět rytiny dávných umělců. Především cestovatelů, malířů a také několika anglických spisovatelů devatenáctého a počátku dvacátého století.

Spojitost se studenou válkou

Existují zprávy, že řecká armáda v jeskyni prováděla tajné operace, ta byla proto pro veřejnost uzavřena. Je také spojována s jadernými zbraněmi, experimenty studené války a četnými konspiračními teoriemi. Tento fakt je hlavním důvodem, proč lidé tuto jeskyni nechtějí navštěvovat. Historie studené války nahání hrůzu mnohým.

Podivnosti dějící se v jeskyni

Okultní status této horské jeskyně je přiživován různými popisy odvážlivých návštěvníků. Říká se, že lidé zde viděli vodu kapající z podlahy až ke stropu a kočky kráčející vzpřímeně. Dokonce se zde děje něco zvláštního s elektronickými zařízeními. Údajně se vypínaly a podivně blikaly. Jeskyně by mohla sloužit jako kulisa pro horor, protože prý má stopy okultních rituálů.

Strach, nebo fascinace?

Řek Dimitrios Makridopoulos, kterého paranormální jevy odjakživa fascinovaly, šel do jeskyně s kamerou a potřebnými zařízeními. Prostřednictvím rádiových frekvencí zkoumal neobvyklou aktivitu. Pomocí přístrojů zaznamenal neobvyklé zvuky, stíny a znaky. Podle Dimitriose byla už u vchodu cítit zvláštní energie, jako by přicházela z jiného světa.

Článek Jeskyně, kde se mobily vypínají, podivně blikají a voda kape zdola nahoru, je opředená děsivou minulostí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Produkce T-80 se nezamlouvala Rusku

Charkovský závod je desetiletí proslulý svými výrobky. Po rozpadu Sovětského svazu se v něm vyráběly moderní T-80 a Ukrajina v produkci pokračovala. Chtěla je i vyvážet, ale narazila na odpor Ruska, kterému měla patřit většina duševního vlastnictví k tomuto modelu. Proto se v 90. letech Ukrajinci rozhodli na základě T-80 postavit jiný model, kde by tento problém neměli. V roce 2009 dostala ukrajinská armáda 10 tanků T-84 Oplot M, z nichž čtyři prodala. Dalších několik desítek jich má Thajsko.

Charkovskému závodu se při konstrukci podle mnoha odborníků povedl opravdu skvělý stroj, který v mnoha ohledech vyniká. Na rozdíl od T-80 nemá turbínový motor, ale dieselový. Ten je však silný a tanku umožňuje na silnici dosáhnout rychlosti 70 kilometrů v hodině. Někdy je proto Oplot také přezdívaný létající tank. I dojezd je kolem 500 kilometrů, o čemž se ruským turbínovým T-80 může jenom zdát. Posádka stroje je tříčlenná.

Věž by Oplotu odlétávat neměla

Podařilo se vyřešit i největší problém sovětské konstrukce tanků, kterým je uložení munice. Nové Oploty mají modernizovanou věž, kde je munice uložena v prostoru odděleném od posádky. V případě zásahu by tak neměla nastat exploze a odhození věže tak, jak je to vidět u mnoha ruských tanků. Stroj má navíc moderní vícevrstevný pancíř a reaktivní pancéřování, které má být účinnější než předchozí modely. To vše je doplněno systémem aktivní ochrany, laserovým detektorem nebo kouřovými granáty.

Hlavní zbraní tanku je dělo KBA-3 s hladkou hlavní ráže 125 milimetrů, i když v plánu bylo produkovat i stroje s dělem ráže 120 milimetrů, které by mohlo pálit munici užívanou státy NATO. Tank má automatické nabíjení a vozí s sebou 46 nábojů čtyř základních typů. Z jeho děla je navíc možné odpalovat laserem naváděné protitankové střely s dosahem až pět kilometrů. Výzbroj je doplněna o koaxiální kulomet, další protiletadlový je na věži tanku.

Ačkoli by se nyní moderní stroj Ukrajincům hodil, nebyli schopni ho po roce 2014, kdy Rusko obsadilo Krym a vyvolalo rebelie ve východních částech země, vyrábět. Část dílů se produkovala na Krymu a charkovská továrna tvrdě pracovala hlavně na modernizaci tanků T-64, které jsou nyní páteří ukrajinských tankových vojsk. Charkov se během invaze Rusku obsadit nepodařilo, ale je stále v dostřelu. Závod pochopitelně byl a je cílem útoků a je otázka, v jakém se v současnosti nachází stavu.

Zdroj: ArmyTechnology

Článek Na Ukrajině se objevil velmi vzácný tank T-84 Oplot-M, který předčí většinu ruských strojů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lékařské psy cvičili jejich milovníci

S myšlenkou psů záchranářů přišel někdy na konci 19. století německý milovník psů Jean Bungartz, který začal zvířata cvičit, aby pomáhali hledat zraněné vojáky. V roce 1895 se o německém programu dozvěděl major britské armády Edwin Richardson a začal s podobným záchranářským programem také experimentovat. Testoval různá plemena, například teriéry a kolie, ale jako nejvhodnější se mu jevili erdelteriéři.

V roce 1914 si s manželkou otevřel výcvikovou školu zdravotnických psů. V té době tento program běžel nejen ve Velké Británii a Německu, ale i v dalších zemích. Psi museli být vycvičení, aby se při plnění svého úkolu nebáli střelby nebo nečekaného hluku. Když se objevily chemické zbraně, instruktoři je naučili nosit i plynové masky. Richardson najímal nezaměstnané, které umisťoval do terénu, a psi je museli vyhledat.

Nosiči lékárniček i návodčí

Během první světové války se program ukázal jako nesmírně užitečný. Odhaduje se, že všechny strany konfliktu mohly použít až 50 tisíc vycvičených psů, kteří zachránili tisíce životů. Mnozí z nich měli na hřbetě připevněnou lékárničku. Zraněný voják, pokud toho byl schopen, se díky ní mohl ošetřit. Pokud se nehýbal, ale žil, pes byl vycvičený, aby vzal kus jeho uniformy, vrátil se na základnu a pak ke zraněnému navedl pomoc. Často dokázal dokonce poznat, že žije člověk, kterého zdravotníci považovali za mrtvého.

Mnohdy se stávalo, že zavolat pomoc nebylo možné, a člověk, kterého pes našel, byl odsouzen k smrti. Citliví tvorové proto s umírajícími často zůstávali až do konce, aby jim odchod na onen svět co nejvíce ulehčili. Jejich služba samozřejmě nebyla bez nebezpečí. Odhaduje se, že během první světové války zahynulo kolem 7 tisíc těchto psů. O hrdinství některých psala i média.

Jejich využívání jako záchranářů pokračovalo i v dalších konfliktech. Samozřejmě psi neslouží a nesloužili jen v této roli, byli to například poslové nebo pomáhali odhalit nepřítele či nástrahy. V dnešní době psi umí také vyhledávat lidi zavalené v troskách. Jejich přátelské povahy se využívá i při terapii u zraněných nebo u lidí trpících psychickými problémy z války. Přítomnost čtyřnohého nejlepšího přítele člověka v těchto případech často dokáže zázraky.

Jak se podle vás cítil zraněný voják, když zjistil, že k němu dorazila psí pomoc?

Zdroj: WeAreTheMighty

Článek Seznamte s „milosrdnými psy“ – neopěvovanými zvířecími hrdiny 1. světové války se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Carlos Hathcock přezdívaný The White Feather (Bílé pírko)

Člen americké námořní pěchoty, do které vstoupil v roce 1959. Vždy býval fenomenálním střelcem, který vyhrával různé střelecké soutěže. V roce 1964 byl poslán do Vietnamu, kde se brzy stal postrachem komunistických bojovníků. Oficiálně zlikvidoval 93 cílů, ale mluví se až o 300. Na hlavě i v akci nezvykle nosil bílé pírko. Legendární se stal jeho souboj s vietnamským odstřelovačem, ze kterého vyšel vítězně.

Simo Häyhä přezdívaný Bílá smrt

Legendární finský odstřelovač, který se proslavil během zimní války, kdy Sovětský svaz napadl Finsko. Pohyboval se v bílé maskovací uniformě a na lyžích po zasněženém severu. Výhodou byla jeho malá postava, která mu umožnila se lépe krýt. Puškou, na které nepoužíval optický zaměřovač, zlikvidoval 219, neoficiálně 542 nepřátel. Nakonec byl těžce raněn v březnu 1940. Ze zranění se zotavil, ale měl postižený obličej. Dožil se 96 let.

Ljudmila Pavličenková přezdívaná Lady Death (Paní smrt)

Sovětská odstřelovačka ukrajinského původu. Střelbě se věnovala od mládí, což jí umožnilo se kvalifikovat na pozici odstřelovačky. Během své kariéry měla na svědomí 309 nepřátel, mezi kterými byla i řada německých ostrostřelců. V roce 1942 byla zraněna a evakuována mezi posledními obránci Sevastopolu. Pak absolvovala propagační cestu do USA a díky místním médiím se stala celosvětově známou. Na frontu se již nevrátila, působila jako instruktorka ve škole pro odstřelovače.

Vasilij Zajcev přezdívaný Vasja

Sovětský odstřelovač, jehož jméno je světové veřejnosti známé hlavně díky filmu Nepřítel před branami. V něm ve Stalingradu vede souboj s německým odstřelovačským esem majorem Königem, ale podle všech dostupných informací takový člověk neexistoval. Faktem ale zůstává, že Zajcev v bojích o Stalingrad zlikvidoval 225 německých vojáků, z toho 11 odstřelovačů. Založil také kurzy pro odstřelovačské nováčky, kde je učil moderním způsobům boje. Zemřel ve věku 76 let.

Chris Kyle přezdívaný The Devil of Ramadi (Ďábel z Ramádí)

Člen amerických Navy SEALs, který se proslavil během bojů v Iráku, kde byl nasazen celkem čtyřikrát. Oficiálně měl zneškodnit 160 nepřátel, jeho neoficiální skóre je o stovku vyšší. Během jeho působení v Ramádí na něho nepřátelé vypsali odměnu, která se vyšplhala až na 180 tisíc dolarů (4,36 milionu korun). Od námořnictva odešel v roce 2009. O čtyři roky později ho v Texasu zastřelil jiný veterán z Iráku trpící posttraumatickou stresovou poruchou.

Zdroj: Military

Článek 5 nejslavnějších odstřelovačů vojenské historie. Mezi svými nepřáteli doslova rozsévali smrt a hrůzu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Castle Romeo – 11 megatun

USA se snažily v roce 1954 sestrojit silnou bombu v rámci projektu Castle. V březnu přišla na řadu puma s názvem Romeo. Její síla byla 11 megatun. Protože v té době nebyl k dispozici žádný ostrov, kde by se mohl test uskutečnit, byla nakonec odpálena na člunu plujícím na hladině oceánu. Exploze vymazala veškerý život na ploše přes pět kilometrů čtverečních.

Ivy Mike – 12 megatun

V roce 1952 se Američané chystali na první test pumy založené na jaderné fúzi. Bomba nazvaná Ivy Mike byla odpálena 1. listopadu na ostrově Elugelab na atolu Eniwetok. Exploze o síle 12 megatun vytvořila hřib vysoký 37 kilometrů s obrovitým kloboukem. Zbyl po ní dvoukilometrový kráter hluboký 50 metrů, kde vědci poprvé v historii zaznamenali einsteinium a fermium.

Castle Yankee – 13,5 megatuny

Dalším testem ze série Castle byl výbuch nazvaný Yankee, který se uskutečnil na atolu Bikini 5. května 1954. Cílem bylo vyvinout silnou jadernou zbraň co nejmenší velikosti, aby se snadněji přepravovala. Hřib exploze měl výšku 40 kilometrů. Radiaci z tohoto výbuchu o čtyři dny později zaznamenaly přístroje až v Mexico city.

Castle Bravo – 15 megatun

Nejsilnějším testem série Castle byla exploze nazvaná Bravo, která se uskutečnila 1. března 1954 na atolu Bikini. Američané jako palivo poprvé použili deuterid lithný a vědci špatně odhadli, jak se bude puma chovat. Exploze měla mít sílu 8 megatun, ale nakonec explodovala silou 15 megatun. Výbuch byl doprovázen masivním jaderným spadem, jenž zasáhl i japonskou loď Lucky Dragon No. 5. Jeden z členů posádky nakonec na následky radiace zemřel. Test vyvolal mnoho negativních reakcí.

Car bomba – 58 megatun

Na vrcholu studené války se Sovětský svaz snažil dokázat, že zvládá sestrojit nejsilnější jadernou zbraň. Proto 30. října 1961 letoun Tu-95 svrhl z výšky 10,5 kilometru 8 metrů dlouhou třístupňovou nukleární pumu na testovacím středisku na Nové zemi. Výbuch dosáhl síly 58 megatun, což bylo více, než vědci čekali. Ve stokilometrové vzdálenosti exploze způsobovala popáleniny třetího stupně a tlaková vlna byla zaznamenána 700 kilometrů daleko. Výbuch vedl k diskuzím o omezení jaderných zkoušek.

Jaký způsobem by se měly testovat jaderné zbraně?

Zdroj: Owlcation

Článek 5 nejsilnějších jaderných bomb historie: Peklo, které si stěží představíte, a ničivá síla na desítky kilometrů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Na válku se velmoci delší čas připravovaly

Na začátek je dobré říci, že atentát nebyl důvodem, proč světový konflikt vypukl, ale jen dobrou záminkou. K válce se světové mocnosti chystaly již delší dobu, takže jen využily příležitosti. Hlavně Německo doufalo ve změnu postavení v rámci velmocí. Každopádně důvodem atentátu na následníka trůnu byl nacionalismus smíchaný s levicovými názory, který byl na začátku 20. století na Balkánském poloostrově, hlavně na území budoucí Jugoslávie, velmi silný.

Zdejší území bylo dlouhá léta pod nadvládou Osmanské říše. Ovšem jak postupně slábla a prohrávala různé konflikty, hlavně ty s Ruskem, začalo se bouřit i místní obyvatelstvo a nakonec se mu podařilo se osvobodit. Třeba Srbsko získalo roku 1878 nezávislost. Po vlastním státě toužila i naprostá většina obyvatel Bosny, jenže tu pod svou správu nakonec získala Rakousko-uherská monarchie. Bylo tedy zaděláno na výbušnou situaci.

Anexe Bosny se mnohým nelíbila

Gavrilo Princip pocházel z chudé rodiny bosenských Srbů. Dostal se na studia, kde se projevil jako nadaný žák. Během studia se setkal s radikálními nacionalistickými názory, které se tehdy často mísily s levicovou ideologií. Nikdy se nesmířil s anexí Bosny ze strany monarchie v roce 1908. V roce 1911 se stal členem organizace Mladá Bosna, která usilovala o sjednocení Bosny se Srbskem a vznik velkého státu jihoslovanských národů.

V roce 1912 se účastnil protirakouských demonstrací. O rok později bylo v Bosně vyhlášeno stanné právo a mnozí nacionalisté se ještě více zatvrdili. Když se Gavrilo a dva jeho přátelé na jaře 1914 dozvěděli o chystané návštěvě následníka trůnu, rozhodli se k akci. Sehnali si zbraně a granáty a 28. června vyčkávali. Kolem prvního atentátníka auto projelo bez povšimnutí, protože zpanikařil. Druhý, Nedeljko Čabrinović, neúspěšně použil bombu a byl zatčen.

Po cestě z radnice zastavil automobil s následníkem trůnu nedaleko Gavrila náhodou, nešlo tedy o žádný propracovaný plán. Mladík nezaváhal, vytáhl pistoli a trefil jak Františka Ferdinanda, tak jeho manželku. Oba zraněním podlehli. Po zatčení byl souzen, ale jako neplnoletý nemohl být odsouzen k trestu smrti. Skončil ve vězení v Terezíně, kde v roce 1918 zemřel na tuberkulózu. Nejspíš si nikdy nedokázal představit, co jeho čin motivovaný snahou o nezávislost jeho vlasti nakonec rozpoutá.

Zdroj: History

Článek Jak se venkovský chlapec stal klíčovou postavou při rozpoutání 1. světové války se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pravděpodobný je souboj na dlouhou vzdálenost

Preferovaným bojem moderních stíhacích letadel je dnes střelba na dlouhé vzdálenosti za použití radarů a radarově naváděných střel. Oba letouny se řadí do kategorie stealth, což znamená, že jsou obtížně zachytitelné, ovšem nikoli zcela neviditelné. F-22 využívá velmi kvalitní radar AN/AGP-77 a F-35 AN/AGP-81. Ten je nástupcem předchozího radaru a má v mnoha ohledech ještě lepší parametry, takže jasně vítězí.

F-22 také bývá vyzbrojen střelami AIM-120 AMRAAM. Ty nosí i F-35, ale tento letoun je uzpůsoben i k použití evropských raket Meteor, což jsou dnes nejlepší střely západních zemí. Díky lepšímu radaru a lepším střelám má výhodu F-35. Zbraně v boji na blízko by naopak roli nehrály. Obě letadla používají stejné infračervené střely Sidewinder a jejich kanónová výzbroj je víceméně srovnatelná.

Čistě stíhací letoun je více obratný

Ovšem zcela jiná situace by nastala, pokud by se letadla pustila do manévrového souboje. F-22 je letoun postavený na stíhací boj. Kdežto F-35 je univerzální bojový letoun, který má i široké schopnosti bombardování nebo průzkumu. Je proto pomalejší, méně obratný, protože dokáže provádět zatáčky s menším přetížením. I jeho stoupavost je výrazně nižší. Zde jednoznačně platí, že by F-22 takový souboj vyhrál.

Co ale bude hrát velkou roli v nasazení těchto letadel, budou náklady na jejich pořízení a provoz. Obecně platí, že letouny páté generace jsou drahé. Ale také se ví, že F-22 je nejdražším letounem historie, což je způsobeno jen omezeným počtem vyrobených kusů a náklady na vůbec první stroj páté generace na světě. Také jeho provozní náklady jsou o něco vyšší než u F-35. Ten se nyní vyrábí ve vysokých počtech a částky na pořízení a provoz se i díky tomu mají ještě snižovat.

Jen ze základních papírových údajů tedy plyne, že F-35 je o něco lepší. Pravdou ale zůstává, že nikdo kromě USA nemá na výběr, protože jiné země mají možnost si pořídit jen tyto stroje. F-22 Spojené státy nikomu jinému neprodají. Co by navíc ve vzájemném souboji letounů hrálo podstatnou roli, je výcvik pilotů v kokpitu letadel, jenž se papírově nijak ohodnotit nedá. Nelze ani říci, který z pilotů by měl více dat z různých senzorových platforem či spolubojovníků z jiných letadel, což by mu mohlo dát značnou výhodu.

Který letoun vy považujete za lepší?

Zdroj: ScienceNews

Článek Papírový souboj mezi americkými stíhači páté generace F-22 a F-35 je dost vyrovnaný, ale vítěz přesto existuje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nástup k moci a první konflikty

Po působení jako novinář a střelec během 1. světové války založil Mussolini roku 1921 Národní fašistickou stranu. Počet následovníků rostl (oblečeni v černém) a on vystupoval s jedním proslovem za druhým. Jeho lidé zapalovali vládní budovy a odpůrce vraždili po desítkách. Roku 1935 jeho jednotky napadly Etiopii a krátký střet skončil italským vítězstvím. Země se stala italskou kolonií a podle některých historiků byl tento moment počátkem 2. světové války.

Na jaře 1945 byla válka v Evropě u konce a Itálie zlomená, což hodně lidí dávalo za vinu právě Mussolinimu. V dubnu souhlasil s tím, že se sejde se svými oponenty v Miláně. Zde se dověděl o německém vyjednávání, které ho rozhněvalo. Se svou milenkou uprchl na sever a připojil se k německému konvoji, který mířil do Švýcarska. Věřil totiž, že takto dožije svoje dny v exilu. I přes německý kabát a helmu byl však skoro ihned odhalen.

Poprava a Hitlerova přísaha

Protože byla jeho tvář po 25 let prakticky všude, poznali ho ihned. Jelikož se partyzáni báli jeho záchrany Němci, odtáhli ho i s milenkou na vzdálenou farmu. Tam je salvou popravili. Noc poté přijel na náměstí v Miláně náklaďák a 10 mužů vyložilo 18 těl. Bylo to stejné místo, kde o rok dříve Mussoliniho věrní zastřelili 15 antifašistů. Vzpomínka nezmizela a dav si tak na tělech vylil 20 let trvající frustraci ze všech událostí a neblahého vývoje v zemi.

Zpráva o jeho smrti se rychle šířila a Hitler přísahal, že nenechá své tělo takto znesvětit. V poslední vůli pak napsal: „Nepřeji si padnout do rukou nepřítele, kdy budou Židé plánovat podívanou, aby pobavili své hysterické masy.“ Prvního května, pouhé dny po Mussoliniho smrti, zabil sebe i Evu Braunovou. Jeho věrní pak tělo spálili, protože Sověti už se blížili k Berlínu. Mezitím ovšem pokračovaly události kolem mrtvoly italského diktátora.

Další cesty obou mrtvých těl

Po znesvěcení jeho ostatků přijely jak americké jednotky, tak katolický kardinál. Těla převezli do místní márnice, kde armádní fotograf pořídil snímky děsivých ostatků Mussoliniho. Pak byl popravený diktátor spolu se svou milenkou konečně uložen do neoznačeného hrobu. Jenže místo nezůstalo tajemstvím dlouho a fašisté ho na Velikonoční neděli roku 1946 opět vykopali. Následně se o měsíce později objevilo v klášteře poblíž Milána.

Tady zůstalo po 11 let, dokud ministerský předseda Adone Zoli nepředal kosti Mussoliniho vdově. Ta svého manžela konečně řádně pohřbila v rodinné kryptě v Predappio. Tohle ovšem stále není konec příběhu o Mussoliniho smrti. Roku 1966 vrátila americká armáda jeho rodině plátek jeho mozku. Proč měla armáda vzorek mozku? Museli ho vyříznout, aby mohli provést test na přítomnost syfilidy. Ten ovšem stejně vyšel jako neprůkazný.

Která událost obou světových válek vám přijde nejbrutálnější?

Zdroj: ScienceNews

Článek Poslední kritické hodiny Mussoliniho: Brutální poprava, zostuzení a odříznutý kus mozku – taková byla pomsta lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nová zbraň byla kombinací osvědčených systémů

Samohybné houfnice byly v sovětském dělostřelectvu léta hojně zastoupeny a v 80. letech začali konstruktéři s vývojem nového systému. Rozhodli se zkombinovat několik osvědčených částí zbraní do jedné nové. Jako hlavní zbraň využili houfnici 2A65 ráže 152 milimetrů použitou v tažené zbrani označované jako Msta-B. Tu umístili do věže osazené na podvozku tanku T-80, který je ale vybaven motorem a převodovkou z tanku T-72.

Do výzbroje sovětské armády začala být zbraň zaváděna v roce 1989 a po rozpadu SSSR Rusko pokračovalo v její výrobě a zlepšování, několik jich zůstalo i v rukách Ukrajiny. Ačkoli jde o konstrukci z 80. let, neznamená to, že je zastaralá. Byla totiž v průběhu let modernizovaná a současná verze 2S19M2 je v mnohém jiná. Má vylepšený motor, modernizovaný automatický systém řízení palby a je napojena na ruský navigační systém GLONASS.

Celý systém váží 42 tun. Vozidlo je 7,15 metru dlouhé, 3,38 metru široké a 2,99 metru vysoké. Jeho posádku tvoří pět vojáků. Ti jsou v ocelové věži, jejíž pancíř dosahuje tloušťky 15 milimetrů. Jsou tak chráněni proti palbě ručních zbraní a střepinám granátů. Na silnici dosahuje houfnice rychlosti až 60 kilometrů v hodině a její dojezd je 500 kilometrů. Kromě děla má posádka k dispozici i kulomet NSVT ráže 12,7 milimetru.

Dron laserem označí cíl pro granát děla

Nejnovější verze houfnice dokáže vypálit až 10 ran za minutu. Ve vozidle je zásoba 50 granátů. Dosah při střelbě klasickými granáty je 25 kilometrů. Speciální střelivo má zasahovat cíle ve vzdálenosti až 40 kilometrů, některé ruské zdroje dokonce uvádějí, že existují granáty s dvojnásobným dosahem, což ale není potvrzeno. Houfnice navíc dokáže spolupracovat s dronem vybaveným laserovým značkovačem. S jeho asistencí pak může používat laserově naváděné protitankové projektily 2K25 Krasnopol.

Ruská armáda již ukázala video, jak tímto projektilem na dlouhou vzdálenost zničila ukrajinský tank. Tyto granáty mají mít dosah až 25 kilometrů. Co ale zůstává největším kladem houfnic Msta-S, je jejich počet v ruských rukách. Odhaduje se, že ruská armáda jich má zhruba tisíc kusů, většinu modernizovaných na verze M1 a M2. Na frontě jich jsou nasazeny stovky, čemuž se západní dělostřelecké systémy počtem ani nepřibližují. Ale některé houfnice se Ukrajině podařilo zničit. Věž ze zničené Msta-S ukázala i na výstavě na Letenské pláni.

V čem jsou podle vás silné stránky a v čem slabiny ruského dělostřelectva?

Zdroj: ScienceNews

Článek Jedna z nejkvalitnějších ruských zbraní Msta-S se může rovnat těm západním. Na frontě jich je velký počet se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ukrajinci museli rakety přisunout k frontě

Kde a za jakých okolností se Rusové k S-300 dostali, není dost dobře jasné. Nejspíše jde o část systému, který ukrajinská armáda přesunula blíže k frontě někde v oblasti Donbasu. Jde o její asi nejcennější protiletadlovou zbraň do doby, než rozmístí západní protivzdušné systémy. Ovšem během ruské ofenzívy podnikalo letectvo útoky na ukrajinské pozice a bylo je nutné lépe chránit. Vozidlo pak nejspíše nestačilo ustoupit, například kvůli poruše nebo nedostatku paliva, protože vojáci by tak cenný systém na místě jen tak nenechali.

To, co následovalo, je spíše jako záběry z videí při udělování Darwinových cen. Ruští vojáci se z neznámého důvodu rozhodli vozidlo zničit palbou z kulometu PKM ráže 7,62 milimetrů. Jeden z nich zalehl za kulomet a druhý ho natáčel. Téměř okamžitě po zahájení palby odpalovací vozidlo explodovalo a hořící trosky létaly až do míst, kde byl střelec a kameraman. Zda se jim něco stalo, není ze záběrů jasné.

Exploze vozidla po zásahu střelami není vůbec nic překvapivého. Většina odpalovacích systémů S-300 je tvořena čtyřmi tubusy, ve kterých jsou protiletadlové střely. Ty jsou podle typy zhruba sedm metrů dlouhé a hmotnost jediné z nich se pohybuje kolem 1,5 tuny. Velkou část přitom tvoří těkavé palivo, které může při poškození střely snadno explodovat. Navíc rakety mívají bojové hlavice o hmotnosti až 150 kilogramů. Jejich úkolem je při mohutném výbuchu vytvořit mračno úlomků, které poškodí cíl, na nějž míří.

Systém z doby Sovětského svazu

Protiletadlové systémy S-300 byly vyvinuté Sovětským svazem a první z nich se do výzbroje dostaly v roce 1978. Existuje mnoho variant. Z nich některé jsou umístěné na nákladních vozidlech, další zase na pásových. Další varianta je určena pro instalaci na lodě. Kromě odpalovacích vozidel jsou druhou nejdůležitější částí vozidla s radarem, který lokalizuje cíle. Systém byl v SSSR a později v Rusku mnohokrát modernizován a jednotlivé varianty se v mnoha ohledech liší.

Určen je především k ničení letadel a řízených střel, ale má i omezenou schopnost zasahovat proti balistickým raketám. Podle použitých raket je schopen zasáhnout cíle do vzdálenosti až 200 kilometrů. Kromě zemí bývalého Sovětského svazu byl i exportován, ve výzbroji ho mělo i Československo. Po rozdělení federace zůstal na Slovensku, které ho jako pomoc ve válce s Ruskem věnovalo Ukrajině.

Co si myslíte o nápadu střílet do S-300 kulometem?

Zdroj: ScienceNews

Článek Neuvěřitelně hloupý nápad ruských vojáků: Kulometem se rozhodli zničit ukrajinský protiletadlový systém S-300 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Germánský kmen měl království v Africe

Jednalo se o kmen Germánů, ale trochu paradoxně zaútočil na Řím z jihu, tedy ze severní Afriky. Vandalové totiž před tím ustoupili před útoky Hunů, ale i kvůli tlaku Římanů na území dnešní Francie, pak Španělska, a nakonec se vydali na sever Afriky. I zde se střetli s římskými vojsky, ale podařilo se jim je porazit. Mohli tady pak vytvořit vlastní království, jehož hlavní město bylo na území bývalého Kartága. Ovládali i Baleáry, Sardinii a Korsiku.

I Západořímská říše musela čelit tlaku Hunů, v obraně se vyznamenal hlavně velitel Flavio Aetia. Avšak neměla už dost sil se postavit Vandalům. Proto se císař Valentinian III. rozhodl, že s nimi raději uzavře spojenectví a jejich území jim ponechá. Jeho dcera Eudoxia se měla provdat za Hunerica, syna vandalského krále Geisericha. Plán ale padl, když byl po popravě Aetia v roce 455 císař zavražděn vojevůdcem Petroniem Maximem.

Vandalové měli pomoci proti vzpouře

Eudoxia se obrátila s prosbou o pomoc právě na Vandaly. Ti mohli tvrdit, že jejich smlouva s Římem byla porušena, a rozhodli se na hlavní město zaútočit. Většina římských vojsk byla vázána boji na severu a hlavní město bylo v podstatě nechráněné. Petronius se rozhodl utéci, ale dav římských občanů ho ukamenoval a později byl popraven i jeho syn. Hlavní město říše bylo vydáno napospas Vandalům.

V této chvíli zasáhl papež Lev I., který se těšil velké úctě. Vypravil se za Vandaly a snažil se je přesvědčit, aby město ušetřili. Ti sice hodlali město vyplenit, ale slíbili, že ho nezničí, pokud se nebudou Římané bránit. Brány tak zůstaly otevřené a dobyvatelé většinu z toho, co slíbili, dodrželi. Z města odvezli spoustu kořisti, mnoho obyvatel odvlekli jako otroky, ale Řím samotný zůstal stát. I když již nebyl tak mocným a bohatým městem jako dříve.

Zachována zůstala i Západořímské říše. Různí vojevůdci se ji pokoušeli neúspěšně obnovit, za posledního západořímského císaře je označován Julius Nepos, jehož vláda skončila v roce 475. Poté se říše definitivně rozpadla. Dlouhého trvání nemělo ani Vandalské království. Na severu Afriky existovalo jen do roku 533, kdy bylo poraženo Byzantskou říší, která byla pokračovatelem Východořímské říše.

V čem vidíte hlavní důvody velkého úpadku kdysi mocného Říma?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Jak Vandalové vyplenili Řím v roce 455 n. l.: Příměří, zrada a ekonomický kolaps se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Voják vycvičený k záškodnictví

Onoda byl absolventem speciálního výcviku, ve kterém se naučil taktice partyzánského boje, záškodnických akci, ale i metodám propagandy. Patřil mezi bojovníky, kteří měli působit na území obsazeném nepřítelem, způsobovat mu škody a bránit útoku na Japonsko. I proto byl v roce 1944 nasazen na malém filipínském ostrově Lubang. Zdejšího velitele se pokoušel přesvědčit k vedení partyzánského boje, ale neúspěšně.

Po vylodění Američanů a Filipínců v únoru 1945 byla posádka přemožena. Onoda se ale spojil se třemi vojáky a stáhli se do džungle, aby v boji pokračovali. Jejich cílem bylo působit co největší škody a zároveň se nenechat dopadnout. V tom pokračovali dlouhé měsíce a roky. Po kapitulaci Japonska 2. září 1945 se Američané pokoušeli japonské vojáky přesvědčit, aby složili zbraně. U mužů Hiró Onody ale dlouho nebyli úspěšní.

Ti našli první shazované letáky o kapitulaci v říjnu 1945, ale považovali je za propagandu. Nepřesvědčil je ani tištěný rozkaz podepsaný generálem Tomoyukem Yamashitou o několik měsíců později. Podle nich bylo nemyslitelné, aby se císařství vzdalo. Skupina tak i nadále přepadala místní farmáře, ničila různé sklady a snažila se všemožně škodit. Občas se střetla i s policií. Živila se krádežemi rýže a hospodářských zvířat.

Spolubojovníci odešli nebo padli

Jak roky ubíhaly, i tito vojáci začali pochybovat. Jeden z nich v roce 1949 skupinu opustil a po několika měsících se vzdal úřadům. Ty nyní věděly, že je na ostrově skupinka Japonců, kteří se nehodlají vzdát. Úřednici zkusili použít fotografie a dopisy od jejich rodin, ale marně. Samozřejmě po nich probíhalo pátrání a v roce 1954 pátrací skupina jednoho z vojáků zastřelila. Zbývající dva začali být ještě více opatrní, ale v roce 1972 si kulka našla dalšího a Onoda zůstal ve svém boji sám.

V roce 1974 se ho vydal hledat japonský dobrodruh Norio Suzuki a uspěl. Onoda mu ale řekl, že vzdát se může jen na rozkaz nadřízeného důstojníka. Japonská vláda našla jeho bývalého velícího důstojníka majora Yoshimu Taniguchiho, ten odletěl na Filipíny a Onodovi rozkaz osobně dal. Voják 9. března 1974 kapituloval, filipínské úřady ho vzhledem k mimořádné situaci omilostnily. Vrátil se do Japonska, pak žil v Brazílii a nakonec opět v Japonsku. Založil tábor, kde mladé lidi učil, jak přežít v přírodě. Zemřel v roce 2014 ve věku 91 let.

Jaké asi byly důvody japonských vojáků pro takto fanatický boj?

Zdroj: ScienceNews

Článek Hiró Onoda – voják, který v džungli vedl 2. světovou válku ještě 29 let po jejím skončení a odmítal uvěřit současnému světu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Aktivisté chtěli připojení k Rusku

Již před válkou byly mezi některými obyvateli tendence k odtržení a připojení Haliče k Rusku. Nositeli této myšlenky byli nejen proruští nacionalisté, ale i někteří pravoslavní kněží, kteří byli napojeni na ruskou pravoslavnou církev. Jedním z nich byl například kněz Maxim Sandovič, který byl již v roce 1912 spolu s dalšími odsouzen za proruské aktivity na území monarchie. Dnes je pravoslavným svatým.

Po vypuknutí první světové války začaly rakousko-uherské úřady ve velkém proruské aktivisty zatýkat, protože se obávaly jejich podvratné činnosti. V mnoha případech ale nebyla respektována práva zatčených a byli podrobeni mučení nebo bez soudu, jen z rozhodnutí vojenských důstojníků, popraveni. To byl i případ Sandoviče, kterého bez soudu zastřelili na nádvoří věznice v Gorlici 6. září 1914.

Internační tábory byly peklo

Rakouské úřady se neuchylovaly jenom k zatčení proruských obyvatel, ale dokonce je shromažďovaly do internačních táborů rozmístěných po říši. Jeden z nich se nacházel v Terezíně, ale nejznámějším je tábor Thalerhof poblíž Gratzu v dnešní rakouské spolkové zemi Štýrsko. Celkem zde bylo od roku 1914 do roku 1917 drženo až 20 tisíc lidí. Největší část tvořili Rusové, ale byli tu i Rusíni, kteří často byli silně proruští. A dokonce studenti, kteří projevovali lásku k ruské literatuře.

Zvláště první rok a půl existence tábora byl neobyčejně drsný a vězni tu trpěli mnoha nemocemi a umírali. Teprve až v zimě 1915 tu byla postavena kasárna, ve kterých byli vězni ubytovaní. Před tím museli spát pod širým nebem i v mrazu a dešti. Často byli biti a jinak mučeni. Podle dochovaných údajů si toto nelidské chování vyžádalo životy asi 3 tisíc vězněných.

Represe proruského obyvatelstva v Haliči na území dnešní Ukrajiny v současnosti využívá i ruská propaganda jako důkazu dlouhodobého boje Západu proti všemu ruskému. Internační tábory označuje dokonce za předchůdce nacistických koncentračních táborů zřízených hitlerovským Německem za druhé světové války. A vše spojuje s protisovětskými aktivitami na západě Ukrajiny, kdy se v některým případech ukrajinští nacionalisté spojili i s nacisty.

Jak vážný prohřešek bylo chování rakousko-uherských úřadů k proruským aktivistům?

Zdroj: ScienceNews

Článek Proruské obyvatelstvo Haliče za první světové války trpělo represemi. V Rusku je to vnímáno jako důkaz protiruských aktivit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zakopaný pěšák je obtížný cíl

Již od první světové války se armády potýkaly s problémem, jak se vypořádat s nepřítelem v zákopech, bunkrech nebo v zástavbě. Klasická dělostřelecká munice nebyla efektivní, pokud se netrefila přímo. Vyvinuly se plamenomety, ale ty měly omezený dosah. Nakonec vznikly termobarické zbraně. Ty v cíli nejprve do vzduchu rozptýlí zápalnou směs, která se následně zažehne. Nejenže hořící oblak vše spálí, ale v okolí vytvoří podtlak, který trhá živou tkáň. Nezáleží na tom, že voják je někde ukrytý.

Sovětský svaz v 80. letech přišel s raketometem TOS-1, který střílel rakety ráže 220 milimetrů s termobarickou municí. Měly dostřel jen tři až pět kilometrů, proto odpalovač s 24 tubusy technici umístili na podvozek tanku T-72, aby byla posádka chráněna. Při modernizacích systému se raketám prodloužil dostřel na deset kilometrů. Proto nakonec vznikl i TOS-2, který je na korbě nákladního automobilu Uralu-63706. Protože jde o nový systém, dá se předpokládat, že jeho počty jsou v ruské armádě omezené.

Podvozek z nákladního automobilu je mobilní

Posádka již nepotřebuje tak vysokou míru ochrany, když se drží dále od linie bojů. Stačí tak pancéřovaná kabina, která chrání před palbou z ručních zbraní a střepinami dělostřeleckých granátů. Výhodou je, že se výrazně zvýšila mobilita systému, protože TOS-1 bylo nutné přepravovat vlakem nebo na návěsu. TOS-2 se pohybuje po silnici sám. Je schopen dosahovat rychlosti až 100 kilometrů v hodině a vozidlo na plnou nádrž ujede vzdálenost až 1 000 kilometrů.

Změnilo se i uspořádání zbraně. TOS-2 je schopen odpálit jen 18 raket ráže 220 milimetrů. Ty jsou různé délky a hmotnosti 173 nebo 217 kilogramů, ale jejich hlavice má hmotnost 45 kilogramů. Kromě termobarické nebo zápalné munice se dá použít i kouřová k vytvoření rozsáhlé kouřové clony ke krytí případné vojenské operace. Výhodou nového systému je kromě mobility i nabíjení. TOS-1 potřebuje speciální nabíjecí vozidlo. TOS-2 má vlastní nabíjecí jeřáb. Rakety tak posádka může po vystřelení dobít sama třeba z korby běžného nákladního vozu.

Co si myslíte o používání termobarické munice?

Zdroj: ScienceNews

Článek Rusko poslalo na Ukrajinu raketomety TOS-2. Jejich termobarická munice nemilosrdně zabije i ukryté vojáky a civilisty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Úspěšné útoky prakticky na všechno

Ukrajina používá dronové útoky prakticky proti všem ruským cílům – lodím, vozidlům a vojenské infrastruktuře. Kolik přesně těchto strojů má, není známo. Rusko během posledních týdnů zveřejnilo několik odhadů a tvrdí, že zničilo už 37 dronů. Tehdy měla mít celá flotila 35 jednotek. To by mělo Rusko úspěšnost nad 100 %. Bayraktar TB2 je turecký dron pro střední výšky, bezpilotní a s velmi dlouhou délkou pobytu ve vzduchu.

Získal si dokonce takovou popularitu, že po něm kyjevská zoo pojmenovala během války narozeného lemura. Stroj se dá kontrolovat na dálku a použít jak na pozorování, tak raketové útoky. Ve službě je od roku 2014 a používala ho většinou turecká armáda, objevil se i v dalších konfliktech. Použití na Ukrajině mu však získalo mnohem větší pozornost a dle výsledků také dobrou pověst.

Plochý, šedý, smrtící

Je plochý, šedý a poháněný zadní vrtulí. Tyto drony používají laserem naváděné rakety, které jsou výrazně levnější než jejich ekvivalenty vyráběné ve Spojených státech. Na Ukrajině opakovaně překonal očekávání, stejně pak při konfliktech v Africe. Navzdory pomalosti a letu v relativně nízké výšce jeho schopnost nést naváděné rakety Ukrajině výrazně usnadnila možnost zasahovat ruské cíle. A to s obrovskou přesností a spolehlivostí.

Bývalý úředník Ministerstva zahraničí USA Rich Outzen prohlásil, že drony „dovolily poměrně zřetelnou revoluci v obecné metodice vedení válek. K tomuhle pravděpodobně dochází jednou za 30–40 let.“ Ruské jednotky obvykle nejsou schopné drony sestřelit nebo jakkoli zablokovat. Ukrajina tak má v tomto ohledu velkou výhodu při pokusech převzít opět kontrolu nad regionem Donbasu.

Jak odhadujete další vývoj tohoto konfliktu?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Turecké drony Bayraktar si na Ukrajině získaly vynikající pověst. Tyto bezpilotní letouny mohou být brzy ještě smrtonosnější se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neopakovatelná příležitost pro Čínu

Vztahy Ruska a Číny prošly během staletí mnohými peripetiemi. Ačkoliv jsou státy v současnosti spojenci a obchodními partnery, v minulosti byly tyto země zarytými nepřáteli. Počátek rusko-čínských vztahů se datuje do 17. století, kdy ruští osadníci osídlili oblast severního břehu řeky Amur, což vyvolalo ozbrojené konflikty mezi Ruským carstvím a říší Čching, která si území nárokovala. I přes to, že se státy nakonec dohodly na hranicích, v letech 1858 až 1860 Rusové své teritorium rozšířili anexí části čínského území.

Později se obě země sice sblížily, avšak nebylo by se čemu divit, pokud by Čína toužila ztracené území opět ovládnout. Válka na Ukrajině by jí k tomu mohla dát neopakovatelnou příležitost. Předtím, než Rusko napadlo Ukrajinu, mu Čína otevřeně vyjadřovala podporu. Nicméně poté, co většina světa ruskou agresi odsoudila, zaujala Čínská lidová republika neutrální postoj. Kdyby se neutralita přetavila do nepřátelství a Čína na Rusko zaútočila, pravděpodobně by došlo ke zničující válce.

Nevyhnutelná jaderná válka?

Podle dostupných zdrojů investuje Čína do zbrojení ročně v přepočtu téměř 6 biliónů korun. To je čtyřikrát více než Rusko. S vojenskou technikou, kterou vlastní, a s armádou, jež čítá více než 2 miliony vojáků v aktivní službě a 35 milionů v záloze, by tudíž byla silným soupeřem. Kdyby napadla svého spojence z východu ve snaze ovládnout tamní přírodní zdroje a zásoby ropy, bylo by Rusko nucené bojovat na dvou frontách současně. Taková zátěž by mohla definitivně rozbít již tak chatrnou morálku ruských vojáků.

Ovšem postup Číny by pravděpodobně nebyl nijak rychlý – Rusko má členitý a těžko přístupný terén plný přírodních překážek, které by potenciální invazi značně ztížily. O něco rychlejší a efektivnější by byl útok po moři, při němž by čínská ponorková flotila napadla rozptýlenou ruskou tichomořskou flotilu. Vzhledem k současné situaci by se Rusko pravděpodobně pomoci od jiného státu nedočkalo. Vleklé boje, které by se daly předpokládat, by si vyžádaly mnoho obětí na obou stranách.

Frustrace z nepostupující války a stupňujících se ztrát (jak na technice, tak na životech) by mohla vést k použití jaderných zbraní. V tomto ohledu je vybavenější Ruská federace, která jich vlastní kolem 6 000, zatímco Čína se může pochlubit „pouze“ 350 kusy. Jestliže by došlo k jaderné válce, celý konflikt by se stal fatálním nejen pro obě zúčastněné země, ale i pro celý svět. Jedno je tedy jisté, pokud by Čína zaútočila na Rusko, rozpoutala by se válka, která by neměla vítěze.

Kdy podle vás ukončí Rusko svoji invazi na Ukrajinu?

Zdroj: ScienceDirect  

Článek Co když Čína napadne oslabené Rusko? Ačkoliv by byl útok pochopitelný, mohl by mít fatální následky pro celý svět se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

UFO sestřelené Rudým baronem

O něco reálnější základ má legenda o sestřelení neidentifikovatelného létajícího objektu Manfredem von Richthofenem všeobecně známém jako Rudý baron. Legendu zveřejnil britský spisovatel Nigel Watson ve své knize „UFO z první světové války”, která vyšla v roce 2015. Podle ní na jaře roku 1917 letěl Rudý baron společně s druhým pilotem Peterem Waitzrickem na ranní hlídkový let nad Belgií, když se z mraků vynořil objekt, jenž vypadal jako stříbrný talíř s oranžovými světly. Rudý baron na nic nečekal a sestřelil jej.

Jakmile s Waitzrickem přiletěli k místu, kde se zřítil, uviděli dvě postavy prchající do lesů. Oba muži byli vyděšení, ale objekt považovali za nový průzkumný letoun amerického letectva. Když se Waitzrick později dočetl o fenoménu UFO, svůj názor přehodnotil a poskytl cenné svědectví jak médiím (zprávu o události otiskly noviny The Weekly World New v roce 1999), tak Nigelu Watsonovi, který jej začlenil do své knihy.

Zásah armády andělů u města Mons

Jednou z nejrozšířenějších legend je pomoc armády andělů britským vojákům u belgického města Mons. Právě u něj se koncem srpna roku 1914 v rámci západní fronty odehrála první bitva, do níž se naplno zapojila britská armáda. Ta měla za úkol zastavit postupující Němce, avšak ti byli v početní převaze. Odhodlaní Britové byli proto donuceni k ústupu. Od jisté smrti je poté údajně zachránili andělé. Ti se náhle zjevili na bojišti a zabránili Němcům v dalším postupu. Britové, společně s Francouzi, Němce později porazili v bitvě na Marně. 

Ačkoliv je tato legenda o Božím zásahu stále velmi populární, nezakládá se na pravdě. Jejím autorem je z části propaganda a z části spisovatel Artur Machen, jenž ozvláštnil svůj faktografický článek o bitvě u Mons. Britskému vojsku podle něj přišli na pomoc duchové lučištníků, kteří bojovali ve středověké bitvě u Azincourtu. Machenův příběh posléze převzala propaganda a upravila ho tak, aby dala britské straně naději.

Pohřešovaní vojáci Královského norfolkského pluku

V rámci bitvy o Gallipoli, která probíhala od 6. srpna 1915 do 9. ledna 1916, se vojska spojenců snažila dobýt strategicky důležitý průliv Dardanely. Během bojů nicméně údajně došlo k záhadné události. Ještě v srpnu roku 1915 – konkrétně 21. srpna, vstoupil pluk čítající 267 mužů do záhadného mraku čočkovitého tvaru. Chvíli poté, co do něj vešel poslední voják, se mrak zvedl a odletěl. Britové si nejprve mysleli, že pluk padl do tureckého zajetí, proto se po uzavření příměří dožadovali jeho propuštění.

Turecká strana nicméně popřela jakýkoliv kontakt se zmizelými vojáky. Ačkoliv záhada vyvolává řadu otázek a podněcuje některé z legend, na veřejnost pronikla i taková svědectví, jež hovoří o zmasakrování pluku během lítých bojů. Údajně totiž byly nalezeny pozůstatky více než 120 mužů, kteří na sobě měli odznaky norfolkského pluku.

Jaké další legendy z první světové války znáte?

Zdroj: ScienceNews

Článek Sestřelené UFO, andělé z města Mons a další legendy, které panují kolem 1. světové války. Co stojí za jejich vznikem? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Darovaná technika pomáhá Ukrajině vzdorovat

Válečný konflikt na Ukrajině si vyžádal dle zveřejněných dat tisíce obětí, a to jak z řad vojáků, tak civilistů. Jaké by byly jejich počty v případě, kdy by ukrajinská armáda nebyla schopna efektivního vzdoru, lze jen polemizovat. K úspěšné obraně vlasti jí nicméně přispívají i nepřetržité dodávky vojenské techniky, materiálu a munice, které jí poskytují státy NATO a Evropské unie. Za příklad mohou sloužit turecké drony Bayraktar.

Kyjev nicméně po západních zemích požadoval i těžké dělostřelectvo, zejména houfnice ráže 155, na které již dříve poskytli ukrajinským vojákům Američané potřebný výcvik. Na naléhavou výzvu Volodymyra Zelenského v minulých dnech zareagovala Kanada, která Ukrajině darovala 4 zánovní houfnice M777 společně s moderními raketami M982 Excalibur. Tímto aktem opět na čas zlepšila schopnost Ukrajinců vzdorovat ruským útokům.

Zasáhne i obtížně dostupné cíle

Dělostřelecký granát Excalibur prochází vývojem již od roku 1992 a jeho potenciál se poprvé projevil ve válce v Iráku. Jedná se o dělostřelecké granáty ráže 155, které jsou využitelné i v několika jiných dělostřeleckých systémech, než jen v houfnicích M777. M982 Excalibur disponují GPS naváděním a dosahují tak průměrného rozptylu 1,6 metru. Díky multifunkční rozbušce mohou střely vybuchovat jak ve vzduchu, tak při nárazu nebo po průniku cílem.

V kombinaci s houfnicí M777 lze munici Excalibur pohodlně použít na likvidaci cíle vzdáleného 36 kilometrů. Ovšem střela je schopna zasáhnout nepřítele až na vzdálenost 70 kilometrů. Díky vysoké přesnosti je lze využít například na ničení cílů v blízkosti civilních objektů či vlastních jednotek. Cena jedné střely je odhadována v přepočtu na více než 4,5 milionu Kč. Ukrajinská armáda tak dostala další velmi silnou zbraň, která jí může v bojích významně pomoci.

Jak jste se zapojili do pomoci Ukrajině?

Zdroj: ScienceNews

Článek Kanada poskytla Ukrajině rakety Excalibur, které mohou změnit dobu trvání války. Jsou vysoce přesné a extrémně ničivé se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nové oddíly „ukrajinské armády“

I během válečných let sovětské vojensko-politické vedení aktivně vyšetřovalo zločiny nacistů na okupovaných a osvobozených územích. Během toho byla odhalena a později potvrzena četná fakta o genocidě a teroru civilního obyvatelstva či válečných zajatců. Toho se měli dopouštět jak němečtí útočníci, tak i jejich místní nohsledi. Týká se to především ukrajinských a pobaltských kolaborantů a nacionalistů.

Lidový komisař vnitra SSSR Lavrentij Berija oznámil v lednu 1942 Lidovému komisariátu obrany SSSR, že podle údajů NKVD vytváří Němci „ukrajinskou armádu“ na území SSSR. Na pravobřežní Ukrajině byla provedena registrace osob odpovědných za vojenskou službu. Zajatí velitelé Rudé armády ukrajinské národnosti byli posíláni do zvláštních táborů. V nich vznikaly vojenské školy s výcvikem, taktikou a nácviky demolic.

Činy skupinek atentátníků a teroristů

Německé úřady také vytvářely ukrajinské represivní oddíly, ty si někdy říkaly „ukrajinští kozáci“. Sestávaly z nacionalistických živlů a dezertérů Rudé armády, trestní prapory čítaly 250–400 osob. Tito trestanci bojovali proti partyzánům, ničili a chytali nežádoucí osoby, měli neomezenou moc nad obyvateli včetně poprav. Ukrajinská pomocná policie byla vytvořena v létě 1941 na rozkaz Heinricha Himmlera. Ta se podílela i na genocidách.

V rukopisném aktu komise 1. divize 206. gardového lehkého dělostřelectva z 11. dubna 1944 je uvedeno, že ukrajinští nacisté provedli hromadnou popravu. Týkalo se to více než stovky obyvatel ve vesnici Nova-Brikulya v okrese Strusovskij. Ráno tato skupina zablokovala vesnici a začala shromažďovat lidi pro údajnou práci. Z vesnice pak odvezli asi 150 osob, které následně nedaleko postříleli.

Likvidace členů sovětských institucí

Pracovníci stranických a sovětských institucí i organizací i jejich rodiny byli dle archivu vystaveni zvláštnímu teroru. Lidé byli mučeni, týráni, zabíjeni a místním bylo zakázáno mrtvé pohřbívat. Dle vedoucího politického oddělení Stanislavského OVK z 25. prosince 1944 zabili ukrajinští nacisté ve vesnici Mikhalkuv 7 místních obyvatel a tajemníka obecního zastupitelstva. Stejná formace také zaútočila na vesnici Potočisk.

Tato „válka po válce“ s banderovci pokračovala až do poloviny 50. let. Bohužel část řídících kádrů tohoto hnutí přešla do hluboké ilegality a částečně se „přemalovala“ na komsomolce a komunisty. A Chruščov, který zařídil banderovcům – otrlým zabijákům a teroristům – brzkou amnestii, jen posílil nacionalistické nálady v ukrajinské části SSSR. Tyto tendence se dají dle archivů vysledovat už od konce SSSR.

Potřeba pohřbít „ukrajinskou říši“

Nyní ruská armáda svádí tvrdý boj proti novým ukrajinským nacistům, dědicům a pokračovatelům věci Bandery a Šuchevyče. Rozpad SSSR údajně vedl k tomu, že se na Ukrajině znovu objevil tento „černý a hnědý mor“. Nacisté opět okrádají, znásilňují a zabíjejí lidi. Dostalo se jim plné podpory globálních fašistů ze zemí kolektivního Západu. Ti potřebovali velkou válku k vyřešení nové Velké deprese, tedy krize kapitalismu.

Vojensko-politické vedení Ruské federace ovšem nepřítele podcenilo, když chtělo opakovat „krymský scénář“ z roku 2014. Předpokládalo, že „speciální operace“ bude rychlá, prakticky nekrvavá, že kyjevský režim rychle kapituluje, případně jeho vůdci uprchnou na Západ. A že místní správy i bezpečnostní složky houfně přejdou na ruskou stranu, zatímco nacionalisté zůstanou v menšině a budou velmi snadno odzbrojeni.

Pohled ruskýma očima

Namísto toho nabývá „speciální operace“ zdlouhavého charakteru, který má potenciál vyčerpat morální kvality vedení ozbrojených sil včetně ruského obyvatelstva a zdrojů. Navíc už nejde o konfrontaci nedokončeného „Ukroreichu“ s Ruskou federací, ale kolektivního Západu s ruskou civilizací. Ten ji plánuje porazit, okrást a rozporcovat. Ukrajina se změnila na bitevní pole, Rusko se mění v „Mordor“ a Rusové ve „skřety“, kteří jsou mimo zákon.

Dle Rusů je třeba opustit nadvládu materialistické západní ideologie, tedy kapitalismu, a provést kulturní revoluci, návrat ruské kultury. Západ podle nich bojuje za kolaps a zničení ruského lidu i státu, zvyšuje dodávky zbraní, je proto potřeba zničit dopravní uzly, železnice a blokovat zásobování na hranicích. Rusové považují za nutnou alespoň částečnou mobilizaci a také aktivní formování dobrovolnických oddílů.

Jak na vás působí aktuální ruská prohlášení?

Zdroj: Wikipedia, Wikipedia

Článek Jakých zvěrstev se dopouštěli ukrajinští nacionalisté? Ruské ministerstvo obrany pokračuje v projektu „Archiv si vše pamatuje“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prezidentova vlastní verze reality

„Můj názor je, že se teď pohybuje ve své vlastní válečné logice. Myslí si, že válka byla nezbytná kvůli bezpečnostním zárukám pro Ruskou federaci. Nevěří mezinárodní komunitě,“ prohlásil. „A Ukrajinu obviňuje z genocid v donbaském regionu.“ Také řekl, že Putin „věří, že válku vyhrává.“ Během tiskové konference v Moskvě Nehammer také odhalil, že nebyl po hovoru s ruským prezidentem „nijak zvlášť optimistický“ a nesdílí rozhodně jeho pohled na věc.

To, čemu Rusko říká „speciální vojenská operace“, Nehammer jasně nazývá válkou. Putin přitom věří, že invaze je „druhem sebeobranné operace“. Už od začátku ruské invaze na Ukrajinu Putin tvrdil, že operace je obranná a navržená k ochraně lidí žijících v dobytém regionu Donbas. Během února Putin prohlásil, že se v oblasti odehrávala „genocida“, když tam rebelové podporovaní Ruskem bojovali od roku 2014 s ukrajinskou armádou.

Ochrana etnických Rusů na Krymu

„Z našeho pohledu je to, co se děje v Donbasu, genocidou,“ řekl Putin. Byla to podobná obhajoba, jakou Rusko použilo v roce 2014, když proběhla anexe krymského poloostrova. Putin v té době prohlašoval, že etničtí Rusové v této oblasti jsou ohrožováni ukrajinskou armádou. Tato tvrzení byla ale rozporována jak Spojenými státy, tak většinou západních národů. Barrack Obama tehdy prohlásil, že Rusko etnické Rusy nechrání.

Místo toho se snaží vojenskou silou rozšířit svůj vliv na sousední zemi. „Takhle mezinárodní právo fungovat nemá,“ řekl tehdy Obama. Ruské jednotky se stáhly z Kyjeva a aktuálně se jim podařilo obsadit dlouho obléhaný Mariupol. Jejich dalším cílem je provést to samé s Donbasem. Vzhledem k těžkým ztrátám na životech, vojenské výbavě i obrněných vozidlech panuje obecný názor, že Rusko válku na Ukrajině naopak prohrává.

Stanovisko experta na celkový vývoj

Vysloužilý 4hvězdičkový generál Barry McAffrey sdělil BBC News, že Putin „tuto válku už strategicky prohrál a je tu nulová šance, že by Rusko jakkoli efektivně ohrozilo zbytek států NATO“. Ve stejný čas se konal pohřeb ruského generálmajora Vladimira Frolova, zastupujícího velitele 8. kombinované armády. Akt proběhl v ruském Petrohradu, příčina smrti Frolova je neznámá. Zprávy ovšem naznačují, že byl zabit během posledního týdne.

Další komentář pochází od bývalého ruského zákonodárce Ilyi Ponomareva, který se přestěhoval z Ruska do Kyjeva v roce 2016 a dodnes v něm zůstává. CNN řekl, že věří, že Putin už válku prohrál a jeho dny u moci jsou sečteny. Putin se momentálně soustředí na to, aby mohl národu představit významné vojenské vítězství 9. května, tedy v den výročí kapitulace Německa. Chystají se velké oslavy, takže musí něco předvést.

Jaký bude podle vás Putinův další osud?

Zdroj: Science

Článek Putin skutečně věří, že válku na Ukrajině vyhrává. Expert nad jeho viděním reality jen kroutí hlavou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Anatomie oddílu

Možnost se objevila až v roce 1760 a operaci provedly jednotky generála Černyševa a rakouského generála Lassiho. V čele sboru byl oddíl Gottloba Kurta Heinricha von Totleben. Krátce před 7letou válkou získal právo vytvořit sbor 12 000 mužů, byl dvakrát raněn a obdržel dva rozkazy. Nyní tedy vedl poměrně silný oddíl předvoje pochodujícího na Berlín. Šlo o 2 000 pěšáků, 12 polních děl, tisíc jízdních granátníků a husarů, 1 500 kozáků.

Berlínská posádka tedy čítala 1 200–1 300 pěšáků a 240 husarů. Velitel, generál von Rochow, mu město téměř ihned vydal, čemuž ale zabránili další generálové. Útok se Totlebenovi nezdařil a během té doby se k Berlínu přiblížil pruský oddíl prince Evžena. Na druhé straně dorazily jednotky Černyševa a Lassiho. Černyšev jako starší v hodnosti převzal celkové velení. Zároveň se oba setkali s výrazným odporem Totlebena.

Obsazení města a další vývoj

Dne 26. října obsadily spojenecké jednotky předměstí Berlína a začala jednání o stažení pruských jednotek a kapitulaci. Návrh byl adresován Totlebenovi, který následně nejspíše překročil svou pravomoc. Svévolně snížil odškodné ze 4 milionů zlatých na 1,5 milionu stříbra a poté povolil ho nahradit směnkami. Jako rukojmí si nevzal členy magistrátu a velké obchodníky, ale dva drobné židovské obchodníčky.

Totleben nakonec obdržel pouze děkovný dopis za tažení proti Berlínu, generálové Panin a Černyšev byli vyznamenáni řádem a povýšeni. Obecně je však třeba říct, že berlínská expedice z roku 1760 je tradičně přeceňována. Jednalo se o bezvýznamný nálet ruských a rakouských jednotek, jehož jediným cílem bylo vzít si z města odškodné. Krátkodobé dobytí Berlína nemělo jakýkoli strategický význam nebo vliv na průběh této války.

Totleben ovšem nekončí

Dne 28. června 1761 byl Totleben obviněn ze zrady. Podle zjištění udržoval prostřednictvím židovského obchodníka Isaaca Sabatky kontakt s Fridrichem 22. a princem Jindřichem. Vyšetřování také ukázalo, že si hned po berlínské výpravě koupil panství v Prusku. Totleben vše popřel, o půl století později byly však nalezeny v pruských archivech dokumenty, které o jeho zradě svědčí. V roce 1763 byl odsouzen za zradu, Kateřina II. však vydala milost.

V roce 1769 povolila Kateřina II. generálmajoru Totlebenovi ve výslužbě návrat do Ruska. Bojoval proti Osmanům v Imereti a dobyl Kutaisi, z rukou Kateřiny obdržel Řád Alexandra Něvského a stal se generálporučíkem. Z Gruzie byl odvolán kvůli špatným vztahům s místními knížaty spojenými s Ruskem a králem Ereklem II. z Kartli. Podařilo se mu také bojovat s Konfederacemi v Polsku. Zemřel 20. března 1773 na jakousi „horečku“.

Udržení Východního Pruska

Tyto země byly dobyty během druhého tažení proti Rusku, které na podzim roku 1757 provedla ruská armáda vrchního generála Willima Fermora. Udržet toto území bylo ovšem v té době prakticky nemožné. Od Ruska bylo odděleno zeměmi tradičně nepřátelského Commonwealthu a vévodstvím Courland. Pozemní cesta do Východního Pruska mohla být kdykoli zablokována, stejný problém hrozil i námořní komunikaci.

Žádná z velkých zemí nesouhlasila s uznáním dobytí celého evropského království Ruskem. Pokusy udržet Východní Prusko by nevyhnutelně vedly k vytvoření celoevropské koalice namířené proti Rusku. Tyto země jsou nejen bohatší než periferní a agrární Východní Prusko, ale mají také jedinečnou geografickou polohu. Ta jim dovoluje bez jakýchkoli výrazných problémů ovládat celé Severní i Baltské moře.

Které další bezvýznamné vojenské operace vás napadají?

Zdroj: ScienceNews

Článek Odchod Ruska z „nulté světové války“ doprovázely podivné okolnosti. Co bylo podstatou 7letého konfliktu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.