Projekt Ledový červ se probouzí. Pod grónským ledem tiká radioaktivní časovaná bomba

Radar NASA znovu vykreslil studenoválečnou základnu v grónském ledu. Nejde o nový objev ani o aktivní reaktor. Horší je to, co tam po sobě armáda nechala.

Foto: Mickey Astel - licence CC BY-SA 4.0

Pod grónským ledem leží problém, ale ne ta bomba, kterou slibují titulky. Dubnový let NASA nad severním Grónskem zachytil Camp Century při kalibraci radaru UAVSAR. Nešlo o nové nalezení ztraceného města, spíš o ostřejší pohled na místo, o němž se vědělo už dřív.

NASA neobjevila ztracené město, jen ho uviděla ostřeji

Bílá pustina najednou dostala pravoúhlý řád. Podle NASA Science ukázala data z dubna 2024 jednotlivé stavební prvky Camp Century a paralelní linie, které sedí na historický plán tunelů. Právě tenhle obraz rozjel dojem, že NASA vytáhla z ledu ztracené město, jenže další detail ten příběh rychle zchladí.

NASA nic cíleně nehledala. Stejný materiál vysvětluje, že Chad Greene a Alex Gardner letěli na palubě Gulfstreamu III hlavně kvůli kalibraci, validaci a testu možností radaru UAVSAR pro mapování ledovce. Základna se v datech objevila během kampaně nečekaně. To je pořád silná zpráva, ale je přesnější než senzační tvrzení o novém objevu.

Když jsem v redakci VědaŽivě otevřela původní materiály NASA, vyskočil na mě ještě jeden rozdíl. Starší letecké průzkumy známky Camp Century zachytily už dřív, jen hlavně v klasických 2D radarových profilech. Nová je hlavně prostorová detailnost, jak uvádí NASA Science. A jakmile opadne kouzlo podledového „města“, zůstane podstatnější otázka, co tam armáda po sobě nechala.

Raketový sen skončil na papíře, odpad ne

Studená válka tam schovala mnohem víc než tunely. Project Iceworm, tedy tajný americký plán otestovat rakety pod grónským ledem, měl podle GAO prověřit proveditelnost takového rozmístění, ale nepřekročil výzkumnou fázi v Camp Century. A číslo až 600 střel patří k historickému návrhu, ne k reálně vybudovanému arzenálu, jak připomíná i studie ve Scandinavian Journal of History. Velké raketové sny tedy skončily na papíře, jenže odpad v ledu nezůstal jen na papíře.

Tady přichází tvrdá konkrétnost. NASA Science a později i GAO shrnují odhady, podle nichž pod ledem zůstalo 200 000 litrů nafty, 24 milionů litrů odpadních vod včetně splašků, neznámé množství nízkoaktivního radioaktivního odpadu a také PCB, tedy toxické průmyslové látky s dlouhou výdrží v prostředí. Nízkoaktivní radioaktivní odpad přitom znamená, že radiace existuje, ale nejde o scénář typu jaderná exploze. Právě tady se titulek o „radioaktivní bombě“ začíná rozpadat.

V redakci VědaŽivě jsme proto šli ještě do jemnějších detailů. GAO cituje dánský dokument, který eviduje 72,3 milicurie kapalného radioaktivního odpadu vypuštěného za tři roky provozu reaktoru, tedy pod tehdejším limitem 150 milicurií, a zároveň dodává, že krátkodobé izotopy už se rozpadly. Ještě důležitější je jiný posun: GEUS i GAO mluví střízlivěji a upozorňují, že větší dlouhodobý problém mohou představovat právě PCB. Spor se tím neposouvá k explozi, ale k času.

Nejde o explozi, ale o pomalý účet

Čas mění i samotnou představu hrozby. Studie z roku 2016 uložená v NOAA Institutional Repository pracovala se scénářem, podle něhož by se lokalita zhruba během 75 let mohla přepnout od čisté akumulace k čisté ablaci, tedy ke stavu, kdy led víc ubývá než přibývá. Popularizační shrnutí NASA tehdy psalo, že kolem roku 2090 by oblast mohla začít led ztrácet. Tahle věta zněla alarmujícím dojmem a drží se článků dodnes.

Novější měření ale tuhle paniku ochladila. GEUS a článek ve Frontiers in Earth Science uvádějí, že horní část pole trosek ležela v roce 2017 asi 32 metrů pod povrchem a v roce 2100 ji modely čekají ještě hlouběji, zhruba 58 až 64 metrů. Jinými slovy, do konce století by se k ní povrchová tavenina dostat neměla. Hrozba tedy nikam nezmizela, ale nespěchá tak, jak naznačovaly starší obavy.

Reaktor je pryč, toxický dluh zůstal

Poslední mýtus padá tady. Reaktor PM 2A odvezly USA už v roce 1964 a podle GAO i U.S. Army Corps of Engineers se do Spojených států vrátil samotný reaktor, filtry, všech 37 vyhořelých palivových článků, 136 sudů pevného reaktorového odpadu i další části zařízení. V redakci VědaŽivě mi z toho vychází jediný poctivý verdikt: Grónsko neskrývá okamžitou jadernou apokalypsu, ale něco možná nepříjemnějšího: studená válka tam pod led zakopala toxický dluh a příliš dlouho předstírala, že ho klima nikdy nevyúčtuje.