Zamkla se na záchodě nemocničního plavidla, dokud nevyplulo. Americká novinářka obešla válečnou cenzuru trikem, který fungoval díky sexismu

Martha Gellhornová neměla povolení k dokumentování invaze. Úředníkům tvrdila, že jde psát o sestrách, a schovala se na lodní toaletě. Ráno 7. června 1944 kotvila u Omaha Beach.

Foto: Magar / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Noc z 6. na 7. června 1944, jižní pobřeží Anglie. U kotviště stojí bíle natřená nemocniční loď Prague a k lávce přichází žena s novinářskou průkazkou časopisu Collier’s. Kontrole vysvětluje, že chce udělat rozhovory s ošetřovatelkami, prostě „ženský námět“. O 47 let později v rozhovoru pro BBC vzpomínala, že to znělo neškodně a trochu pošetile, a jakmile padlo slovo o ženském úhlu, úředníci ztratili zájem. Gellhornová prošla na palubu, zamkla se na toaletě a vyšla až ve chvíli, kdy plavidlo mířilo přes Lamanšský průliv. Za svítání byla Prague jako první nemocniční loď u Omaha Beach, nejkrvavější pláže celého vylodění. Reportérka, kterou armáda chtěla mít co nejdál od fronty, se ocitla přímo u ní.

Pravidla psaná proti reportérkám: proč Gellhornová k invazi nesměla

Martha Ellis Gellhornová, rodačka ze St. Louis narozená v roce 1908, byla v létě 1944 jednou z nejzkušenějších válečných reportérek, jaké Amerika měla. Psala z občanské války ve Španělsku, z Číny, Finska i Itálie. V Česku by její jméno mělo mít zvláštní ozvěnu: v prosinci 1938 otiskl Collier’s její text „Obituary of a Democracy“ (Nekrolog demokracie), posmrtnou řeč za Československo po Mnichovu. Do země přijela během mobilizace a znovu po podpisu dohody, aby mluvila s lidmi vyhnanými z pohraničí, Čechy i sudetskými Němci, a sledovala, jak pražská světla pohasínají.

Zkušenosti jí však při plánování invaze nebyly k ničemu. Spojenecké velitelství SHAEF sice ženám akreditaci vydávalo, v bojových oblastech je ale smělo pouštět jen k takzvaným zvláštním příležitostem, kam frontové operace nepatřily. Britská dolní sněmovna o tom jednala ještě 27. července 1944, jak dokládá záznam rozpravy v Hansardu. V praxi to znamenalo jasné rozdělení: muži dostali pláže a výsadky, ženy nemocnice, raněné a pomocné ženské sbory.

Gellhornové navíc sebral místo vlastní manžel. Ernest Hemingway, s nímž byla od roku 1940 sezdaná, jí kdysi ve Španělsku radil, ať píše o tom, čemu rozumí, totiž o lidech. V roce 1944 však byli spíš soupeři. Hemingway jí vyčítal cesty po frontách a chtěl ji mít doma. Každý časopis směl mít jediného frontového korespondenta a Collier’s tuto pozici svěřil jemu. Oficiální cesta do Normandie se jí tím uzavřela.

Trik s ošetřovatelkami: jak předsudek otevřel cestu na palubu

Gellhornová nepřelezla žádnou ohradu ani nepodplatila stráž. Postačila jí jediná věta, která přesně zapadla do představ, jež o ní měli muži u lávky. Žena s notesem na nemocniční lodi? Samozřejmě bude psát o sestrách, něco měkkého, dojemného, neškodného. Kontrola v ní neviděla konkurentku válečných zpravodajů, ale doplněk k jejich práci.

Podle nás právě v tom spočívá jádro celé epizody. Gellhornová armádu neporazila odvahou ani silou, přechytračila ji znalostí jejích vlastních předsudků. Věděla, které škatulky na ni úředníci nalepí, a jednu z nich si sama vybrala jako převlek. Systém postavený tak, aby ji udržel stranou, se proměnil v propustku. Nikdo nepředpokládal, že by „ženská reportáž“ mohla krýt pokus proniknout k největší vojenské operaci války.

Zbytek obstarala trpělivost. V koupelně, nebo na toaletě (verze se liší), vyčkala, dokud loď nevyplula. Stejný detail opakují BBC, Národní muzeum druhé světové války v New Orleans i životopisné prameny. Z paluby uprostřed průlivu už ji nikdo vrátit nemohl.

HMHS Prague u Omaha Beach: co reportérka zachytila na palubě i na břehu

Prague nesla označení Hospital Ship No. 61 (nemocniční loď č. 61). Podle rešerše Maritime Archaeology Trust ji přestavěli pro 194 ležících a 228 chodících pacientů, posádku měla britskou a zdravotnický tým americký: pět důstojníků, šest sester a 49 vojáků. Smithsonian Magazine uvádí operační sál a 422 lůžek. Na lodi takové velikosti a s tak drobným personálem znamenal každý pár rukou navíc rozdíl.

Gellhornová se proto nestala jen pozorovatelkou. To, co viděla, popsala v textu „The Wounded Come Home“ (Ranění se vracejí domů), který vyšel 5. srpna 1944 a dodnes si ho lze přečíst v archivu Collier’s. Jako prvního raněného vytáhli na palubu německého zajatce. Nosítka se překládala v bedně, která připomínala rakev. Muži prosili o vodu a jídlo, ošetřovatelé jim stříhali boty a uniformy nasáklé krví, mezi přeplněnými lůžky visely lahve s plazmou. Reportérka ve svém textu vůbec nezmínila, jak se na loď dostala. Celou pozornost věnovala lidem.

Večer se se sanitním člunem vydala až ke břehu. Smithsonian popisuje, jak šla pruhem vyčištěným od min, pomáhala nosičům a nakládala raněné na výsadkové lodě LST. Na pláži Omaha tak stála žena, pro kterou pravidla vyhradila nanejvýš lazaret v zázemí.

Zatčení, plot a let do Neapole: cena za nejlepší reportáž

Po návratu do Anglie ji zadržela vojenská policie. Přišla o akreditaci a skončila v americkém výcvikovém táboře pro zdravotní sestry, což armáda zjevně považovala za trest i za lekci. Gellhornová v něm vydržela jediný den. Přelezla plot, stopem se dostala na vojenské letiště a pilotům vyprávěla o snoubenci, kterého musí vidět. Neautorizovaným letem doputovala do Neapole.

Do konce války se pak pohybovala bez řádných dokladů a cestovních rozkazů. Sama o sobě později říkala, že byla ve válce cikánkou jen proto, aby mohla psát.

Jak výjimečný byl její kousek, ukazují osudy kolegyň:

Reportérka	Médium	Příjezd do Normandie
Martha Gellhornová	Collier’s	ráno 7. června 1944, na palubě lodi Prague
Iris Carpenterová	Boston Globe	10. června 1944, letecky
Barbara Wace	AP	zhruba čtyři týdny po vylodění
Lee Millerová	Vogue	přibližně šest týdnů po vylodění

Carpenterová po příletu riskovala postih za to, že postupovala s vojáky mimo povolenou zónu. Millerová dorazila kvůli reportáži o evakuační nemocnici, tedy přesně s tématem, které armáda ženám přidělovala. Gellhornová použila totéž téma jako kamufláž a dostala se do Normandie o několik dní, v některých případech o týdny, dřív než všechny ostatní.

Její válečné texty vyšly v roce 1959 souhrnně pod názvem The Face of War (Tvář války). Moderní vydání z roku 2018 nabízí nakladatelství Grove Atlantic, starší edici lze dohledat přes Open Library. České vydání jejích hlavních knih jsme nedohledali, k dispozici je slovenský překlad cestopisných vzpomínek Päť výletov do pekla (Pět výletů do pekla).

Nakladatel popisuje její metodu prostě: rychle zapsat přesný zvuk, pach, slova a gesta, dokud jsou čerstvé. Na palubě lodi Prague měla v ruce notes, který jí měl sloužit k rozhovorům se sestrami. Zapsala do něj invazi.