Děsivý plán SS: Chtěli naložit tisíce vězňů na lodě a pak je uprostřed moře potopit

Velitel koncentračního tábora Sachsenhausen Anton Kaindl po válce vypověděl, že dostal rozkaz naložit až 45 tisíc vězňů na bárky a potopit je na volném moři. Plán ztroskotal – a proměnil se v něco jiného.

Foto: German Federal Archive - licence CC BY-SA 4.0

Osmnáctého dubna 1945 seděla Rudá armáda na Odře, do Berlína zbývaly desítky kilometrů a v Sachsenhausenu severně od hlavního města čekalo přes třicet tisíc lidí na to, co přijde. Vedení SS už měsíce vědělo, že válka je ztracená. Otázka nezněla, jestli tábor vyklidit, ale jak zajistit, aby žádný vězeň nepadl živý do rukou Spojenců. Odpověď, kterou Kaindl popsal v poválečné výpovědi, patří k nejchladnokrevnějším plánům závěrečné fáze holocaustu: naložit vězně na vlečné čluny, dopravit je sprévskými kanály k Baltskému nebo Severnímu moři a na volném moři je i s plavidly potopit.

Rozkaz, který přišel z nejvyšších míst

Sachsenhausen nebyl obyčejný koncentrační tábor. Od roku 1936 sloužil jako vzorový a výcvikový tábor SS, sídlila tu centrální správa celého systému koncentračních táborů a jeho velitel podléhal přímo Heinrichu Himmlerovi. Právě Himmler podle dostupných pramenů z historické expozice už na podzim 1944 s Kaindlem probíral varianty vyklizení tábora. Lodě nebyly jediný nápad. Mezi zvažovanými metodami figurovalo i bombardování táborových baráků nebo hromadné popravy. Všechny varianty spojoval jediný záměr: likvidace svědků.

Kaindl ve své výpovědi uvedl, že rozkaz zněl jasně: 40 až 45 tisíc vězňů mělo být naloženo na bárky a přepraveno vodní cestou. Přesné místo potopení nikdy nespecifikoval; mluvil jen o „Baltském nebo Severním moři“ a „volném moři“. Žádná konkrétní zátoka, žádné souřadnice. Jen studená aritmetika: kolik bárek, kolik lidí, kolik kilometrů kanálů.

Proč plán ztroskotal – a co přišlo místo něj

Logistika posledních dnů Třetí říše pracovala proti SS stejně jako proti všem ostatním. Kaindl nedokázal sehnat dostatek plavidel. Sprévské kanály byly pod tlakem postupující fronty, dopravní infrastruktura se rozpadala. Památník Todesmarsch im Belower Wald uvádí, že plán byl vyhodnocen jako technicky neproveditelný.

Vražedný záměr se tím ale nezměnil. Změnila se jen jeho forma.

Dvacátého a jednadvacátého dubna 1945 vyhnali esesmani z Sachsenhausenu více než 30 tisíc vězňů na pochod smrti směrem na severozápad. Zbývajících zhruba tři tisíce nemocných a neschopných chůze zůstalo v táboře – i ti měli být původně zabiti, ale rychlý postup Rudé armády tomu zabránil. Kolony vězňů se vlekly přes meklenburskou krajinu, bez jídla, bez vody, za neustálého střílení zaostávajících. Kdo upadl, toho zastřelili na místě.

Kolem 23. dubna se přes 16 tisíc vězňů soustředilo v Belowském lese u Wittstocku. Podmínky byly katastrofální: lidé spali na holé zemi, jedli kůru ze stromů. Pracovníci Mezinárodního červeného kříže, kteří se k lesu dostali, rozdávali potravinové balíky a pomohli zřídit provizorní nemocnici ve stodolách v okolí. Zmírnili část utrpení, ale pochod nezastavili. Kolony se znovu pohnuly směrem ke Schwerinu, kde je na počátku května osvobodily americké a sovětské jednotky.

Sachsenhausen nebyl výjimka – lodě jako nástroj smrti u jiných táborů

Nejděsivější na sachsenhausenském plánu není jen jeho existence, ale fakt, že jinde se podobný scénář skutečně odehrál. U tábora Neuengamme naložili esesmani 9 až 10 tisíc vězňů na lodě Cap Arcona a Thielbek v Lübeckém zálivu. Třetího května 1945 obě lodě zasáhla britská RAF, která je považovala za vojenské cíle. Zahynuly tisíce lidí. U tábora Stutthof dokládá americký Památník holocaustu evakuace po moři i případy, kdy byli vězni hnáni přímo do vln a stříleni.

Sachsenhausen tak zapadá do širšího vzorce „námořních“ závěrečných zločinů SS. Lodě nabízely hromadnou likvidaci mimo bezprostřední dohled a teoreticky i zahlazení stop: těla pohltí moře, svědci nebudou. Že se to u Sachsenhausenu nepodařilo realizovat, neznamená, že šlo o prázdnou hrozbu. Neuengamme a Stutthof dokazují opak.

Soud, paměť a české stopy

Na podzim 1947 postavil sovětský vojenský tribunál v Berlíně před soud šestnáct bývalých funkcionářů Sachsenhausenu. Kaindl byl mezi nimi. Čtrnáct obžalovaných dostalo doživotí, dva patnáct let. U konkrétních střelců z posledních dnů pochodu v prostoru Schwerinu se stejně jasná soudní stopa v otevřených pramenech nedochovala.

Mezi desítkami tisíc vězňů Sachsenhausenu byli i Češi. Po zásahu proti českým studentům 17. listopadu 1939 sem nacisté deportovali asi 1 200 vysokoškoláků. Kolik Čechů šlo v dubnu 1945 na pochod smrti, prameny přesně neuvádějí, ale jednotlivé osudy jsou dnes dostupné. Paměť národa uchovává svědectví Františka Pavelky, magazín téže instituce zveřejnil deníkové záznamy Bohumíra Vedry, který po válce popsal, jak se z lidí stala „pouhá čísla“. Český vzdělávací portál Moderní dějiny pracuje s rodinnými dokumenty Františka Sumary, jenž pochod přežil a zpětně mluvil o cestě k Baltskému moři, kde měl být zbytek vězňů potopen.

Krajina, která nezapomíná

Trasu pochodu dnes v meklenburské krajině připomíná 120 jednotných pamětních tabulí rozmístěných mezi Oranienburgem a Schwerinem. V Belowském lese stojí památník Todesmarsch im Belower Wald, v prostoru Schwerinu pak pamětní kámen u jezera Fauler See a pietní místo Raben Steinfeld.

Logistické selhání SS nezachránilo životy. Jen změnilo způsob umírání: z plánovaného hromadného utopení na vyčerpání, hlad a kulku do zátylku na lesní cestě. Kontinuita záměru „žádný vězeň nesmí přežít“ zůstala neporušená až do posledního dne války.