Pod českými lesy ležely stovky jaderných hlavic. Československá armáda o nich nesměla vědět

Tři sovětské sklady jaderné munice fungovaly na českém území přes dvě desetiletí. Vlastní armáda do nich nesměla vstoupit.

Foto: PxHere

Představte si les v Brdech, kilometr od silnice mezi Míšovem a Borovnem. Betonová vrata, za nimi chodby, v chodbách hlavice schopné srovnat město se zemí. Navenek kabelová komunikační jednotka. Uvnitř sovětští specialisté v civilu, kteří nepodléhali žádnému československému veliteli. Takhle vypadala operace Javor, projekt, o kterém většina důstojníků ČSLA neměla ponětí a jehož rozsah zůstával utajen i roky po pádu režimu.

Tři depoty, tři české adresy

Sovětské jaderné sklady na československém území nesly krycí označení Javor 50, 51 a 52. Javor 50 stál u Bíliny na Teplicku, Javor 51 v Brdech mezi Míšovem a Borovnem, Javor 52 u Bělé pod Bezdězem na okraji vojenského prostoru Mimoň. Nešlo o podzemní labyrinty pod paneláky, ale o masivní objekty ukryté v lesních a vojenských okrajích nedaleko českého osídlení, dost blízko na to, aby v případě konfliktu patřily k prvním cílům protivníka.

Stavba začala v roce 1966 na základě tajné smlouvy z 15. prosince 1965. Po srpnové invazi 1968 se předávání objektů sovětské straně urychlilo. Praktická doba sovětské kontroly trvala zhruba od konce šedesátých let až do 26. února 1990, kdy poslední zvláštní jednotky opustily československé území.

Stát bez přístupu do vlastních hranic

Nejpodstatnější na celé operaci Javor není počet hlavic. Je to fakt, že kus československého území byl po dvě desetiletí fakticky vyňat ze suverenity vlastního státu. Sovětská doktrína vyžadovala plnou kontrolu nad jadernou municí, o skladování i případném vydání hlavic rozhodovala výhradně Moskva. Vojáci uvnitř objektů podléhali sovětskému velení. Běžné útvary ČSLA nesměly do jádra areálů, i když úzký okruh nejvyššího vedení (prezidenti Novotný a později Husák, ministerstvo obrany, část generálního štábu) o existenci zařízení věděl. Vojenská kontrarozvědka a StB zajišťovaly utajení a vnější ochranu.

Sovětští specialisté sloužili v civilním oděvu, aby jejich vojenská role nebyla snadno identifikovatelná. Podle studie Stanislava Polnara publikované v British Journal for Military History mohlo hrát roli i umístění depotů v blízkosti československých uranových oblastí; přirozené ionizující záření mohlo maskovat manipulaci s hlavicemi před tehdejšími průzkumnými prostředky NATO.

Stovky hlavic, nebo méně? Co říkají archivy

Přesný inventární seznam uložených zbraní se z otevřených archivů dodnes nepodařilo získat. Polnarova studie hovoří o „velmi velkém počtu“ sovětských taktických jaderných zbraní. Válečný plán z roku 1989 počítal pro československý front s použitím 546 jaderných zbraní, z toho lze nepřímo odvozovat kapacitu tří skladů v řádu desítek až spíše stovek kusů. Jde o kvalifikovanou dedukci, ne o prokázaný inventář. Jisté je, že ČSLA disponovala nosiči (raketami a letadly schopnými nést jadernou munici), ale klíč k hlavicím držela sovětská strana.

Dozimetrická měření po převzetí objektů v roce 1990 ukázala normální radiologický stav. Přímé ohrožení obyvatel zářením se nepotvrdilo. Strategické riziko bylo jiné povahy: samotná přítomnost jaderných depotů činila z okolních oblastí prioritní cíle v případném konfliktu.

Paralelní svět: akce Vlna a zodolněné bunkry

Jaderné sklady nebyly jedinou infrastrukturou, o které běžný občan ani voják neměl tušení. Podle Vojenského historického ústavu existovala akce Vlna, plán pro zásah v objektech Československého rozhlasu, televize a spojů, odstupňovaný do tří fází:

• Vlna I – převzetí rozhlasu
• Vlna II – převzetí televize
• Vlna III – převzetí spojů

V listopadu 1989 se reálně řešila armádní varianta převzetí technického výkonu vysílání. Vedle toho fungovala síť velitelských a telekomunikačních objektů. Jedním z nich je bunkr Přáslavice na Olomoucku, podzemní komplex o rozloze kolem 10 000 metrů čtverečních s autentickými technologiemi studené války, dnes veřejně přístupný.

Co zůstalo a co si lze prohlédnout

Téma operace Javor prorazilo do médií až na jaře 1990. V roce 1991 ministr obrany Luboš Dobrovský tlačil na odtajnění smluv, ale Moskva dovolila seznámit s jejich obsahem jen vedení parlamentních výborů, ne veřejnost. Plné odtajnění se nikdy neuskutečnilo.

Dnes je ověřeně přístupný Javor 51, provozovaný jako Atommuzeum. Návštěvník projde chodbami, kde sovětští specialisté manipulovali s taktickými jadernými zbraněmi. U Javoru 50 a 52 se veřejné prohlídky z dostupných zdrojů nepodařilo potvrdit; po roce 1990 byly areály převedeny na ministerstvo vnitra a využity k jiným účelům. Československo přitom nebylo výjimkou; obdobné sovětské depoty existovaly v NDR, Polsku (krycí jméno Visla), Maďarsku i Bulharsku.

Třicet pět let po odchodu posledních sovětských specialistů stojí betonové chodby v brdských lesích dál. Hlavice jsou pryč. Otázka, kterou po sobě zanechaly, ne: jak daleko může spojenecký závazek zajít, než přestane být spojenectvím a stane se podřízeností.