Kdyby Hitler vyhrál, čeština mohla zmizet do dvou generací. Germanizace fungovala přes školství a úřední jazyk

31. srpna 1940 odeslal říšský protektor Konstantin von Neurath do Berlína memorandum, v němž rozvrhl tři možné scénáře budoucnosti českého prostoru.

Foto: Heinrich Hoffmann / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0

Jeden počítal s proniknutím německých osadníků na Moravu a stlačením Čechů do zbytku země. Druhý předpokládal úplné vysídlení sedmi milionů lidí. Třetí, a právě ten Adolf Hitler podle záznamu v dokumentu 4024-PS schválil, stavěl na selektivní asimilaci: přibližně polovinu českého obyvatelstva poněmčit, druhou polovinu zbavit vlivu, rozptýlit, vystěhovat nebo zlikvidovat. Protektorát Čechy a Morava měl být přechodnou politickou formou, která tento proces umožní řídit centrálně z Prahy po dobu nejméně dvou generací. Nacistický pojem „vstřebání“ tak neoznačoval žádné smíření se s existencí českého národa, znamenal jeho metodický zánik.

Tři varianty pro sedm milionů: jak Neurath a Frank předložili Hitlerovi budoucnost Čech

Neurathovo memorandum z léta 1940 se od polské otázky výslovně distancovalo. Češi se podle něj „zásadně liší od Poláků“ kvůli tisíciletému promísení s germánskými kmeny, a proto s nimi nelze zacházet podle stejných zásad. Státní tajemník Karl Hermann Frank přidal vlastní návrhy. Výsledkem bylo trojí schéma: osadnický klín, totální odsun, nebo germanizace prostoru skrze poněmčení značné části populace.

Hitler zvolil třetí cestu. Trval přitom na jednotném řízení českých zemí z Prahy, žádné dělení na menší správní celky, žádné rozvolnění kompetencí. Protektorát měl zůstat nedělitelnou správní jednotkou, dokud proces germanizace nedospěje ke konci. Fridericiho zpráva, klasifikovaná jako „přísně tajná“, shrnula schválenou variantu lapidárně: asimilace asi poloviny českého národa a zbavení druhé poloviny moci, její eliminace a odsun ze země.

Heydrichovy kategorie: rasové třídění za zavřenými dveřmi Černínského paláce

2. října 1941, necelý měsíc po svém příchodu do Prahy, pronesl zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich v Černínském paláci tajný projev, v němž rozpracoval praktický návod k selekci. České obyvatelstvo chtěl „národnostně a rasově ohmatat“, skrze školy, mládežnické organizace, zdánlivé pracovní služby i zdravotní akce. Výsledkem mělo být roztřídění do několika skupin:

• Dobře rasově založení a loajální – ti měli být poněmčeni.
• Špatně rasově založení a loajální – nasazeni na práci v Říši, rozptýleni tak, aby netvořili kompaktní blok.
• Dobře rasově založení, ale neloajální – u nich Heydrich zvažoval převýchovu, a pokud selže, „postavení ke zdi“.
• Špatně rasově založení a neloajální – určeni k vystěhování na východ nebo ke sterilizaci.

Přítomné důstojníky žádal, aby si úvahy nechali pro sebe. Veřejně chtěl klidný a výkonný pracovní prostor pro říšský válečný stroj; neveřejně mluvil o „konečném zabrání“ celého prostoru. Pozdější sekundární syntézy připisují Heydrichovým rasovým studiím jemnější procentní rozvrh, kolem 45 % poněmčitelných, 40 % „míšenců“ a 15 % rasově netolerovatelných, avšak bezpečně doloženou základní cifrou v rozhodovacích dokumentech zůstává Neurathova formulace „asi polovina“.

Rentgeny, antropometrie a pražské granty: vědecký aparát selekce

Rasové třídění nezůstalo jen na papíře. Úřad říšského protektora a Hlavní úřad SS pro rasu a osídlení (RuSHA) naplánovaly mezi říjnem 1941 a lednem 1942 plošná „rentgenová vyšetření“ českého obyvatelstva. Oficiální záminkou byl boj s tuberkulózou. Mezi srpnem 1942 a únorem 1943 vzniklo 259 824 snímků, fungovala zvláštní kartotéka a nasbíraná data se měla vyhodnocovat i z antropometrického hlediska, tvar hlavy, tělesné proporce, rasová typologie.

Paralelně v Praze pracoval sociální antropolog Karl Valentin Müller, financovaný granty Deutsche Forschungsgemeinschaft. V letech 1942 až 1944 vedl projekty zaměřené na odhad „podílu německokrevného dědictví“ v českém národě podle regionů, sociálních vrstev i rodových jmen. Lékařská fakulta Německé Karlovy univerzity v Praze sloužila jako institucionální zázemí rasové hygieny; město se stalo jedním z pracovišť, kde nacistická věda dodávala byrokratické podklady pro selekci celého národa.

Germanizace přitom zasáhla i majetkovou rovinu. Podle dizertace Reného Novotného z Univerzity Karlovy dopadla osidlovací politika na 1 714 zemědělských objektů ve 430 katastrálních obcích, zabráno bylo přes 31 000 hektarů zemědělské půdy a více než 5 000 hektarů lesů.

Škola a jazyk jako každodenní páky germanizace

Zatímco rasové průzkumy probíhaly skrytě, jazyková a školská politika zasahovala český život viditelně a denně. Němčina získala status prvního úředního jazyka Protektorátu, čeština klesla na druhý. Veřejný prostor (nápisy, vyhlášky, formuláře) musel být dvojjazyčný s němčinou na prvním místě.

Ve školách postupovala germanizace po etapách:

• Listopad 1939 – němčina se stala povinným předmětem na měšťanských školách.
• Září 1940 – rozšíření povinné němčiny i na obecné školy.
• Školní rok 1942/43 – výuka němčiny zavedena už od prvního ročníku.
• Školní rok 1943/44 – dějepis nahrazován hodinami němčiny, občanská výchova zrušena, učebnice procházely ideologickou revizí.

Čeština formálně přežívala, ale v okleštěné a hlídané podobě. Každý semestr jí ubývalo prostoru. Pokud by válka trvala déle a germanizační plány pokračovaly v nastaveném tempu, logickým vyústěním by bylo její úplné vytlačení z veřejného i vzdělávacího prostoru v horizontu jedné až dvou generací, přesně v souladu s Neurathovým přechodným obdobím.