V roce 1923 otevřeli zavalený fort u Přemyšle a našli živého muže. Pod zemí přežíval 8 let díky proviantním zásobám a kapající vodě

Legenda o muži nalezeném v útrobách Fortu XIII „San Rideau“ koluje už téměř sto let, a stále vyvolává otázky, na které archivy neodpovídají.

Foto: Picryl

Červen nebo počátek léta 1923. Dělníci rozebírající zbytky opevnění u vesnice Bolestraszyce narazili na železné dveře, které nefigurovaly v žádném stavebním plánu. Za nimi ležel vychrtlý muž v hadrech carské uniformy, obklopený prázdnými konzervami, ohořelými svíčkami a deníkem popsaným v naprosté tmě. V sousední místnosti odpočívala kostra. Podle převyprávění, které se poprvé objevilo tiskem roku 1926, strávil tento ruský důstojník v podzemí přibližně osm let a dva až tři měsíce, od kapitulace pevnosti 22. března 1915 až do svého nálezu. Zemřel prý ještě téže noci v nemocnici, neschopen promluvit, zděšen zvukem i světlem. Příběh zní jako scénář hororu. A přesně tak s ním naložily i dějiny.

Pád Přemyšle a chaos, ve kterém se ztrácel i člověk

Fort XIII „San Rideau“ vyrostl v letech 1892–1896 jako součást mohutného prstence Twierdzy Przemyśl, jedné z největších pevnostních soustav Rakouska-Uherska. Během první světové války odolávala dvěma ruským obležením. To druhé, zahájené 5. listopadu 1914, skončilo 22. března 1915 kapitulací posádky čítající přes 110 tisíc mužů. Před vzdáním se obránci systematicky ničili forty, vysazovali kasematy, zavalovali chodby, likvidovali munici. V tom zmatku se podle legendy dva ruští důstojníci, vypravěč deníku a štábní kapitán Novikov, ocitli uvězněni v podzemním traktu, o němž nikdo z ničících čet nevěděl.

Český rozměr celé události bývá opomíjen, přitom je podstatný. V pevnosti sloužili i vojáci z českých zemí a české ministerstvo obrany připomíná, že tisíce zajatých z území dnešního Česka se po pádu Přemyšle staly zárodkem legionářského hnutí v Rusku. Historická syntéza cituje dokonce memoár českého obránce Jana Vita. K samotné legendě o nalezeném zajatci se ovšem český primární pramen dosud nepodařilo dohledat.

Vodní hodiny, rum a deník psaný poslepu: rekvizity, které drží legendu při životě

Síla vyprávění tkví v detailech. Podle deníkových zápisů, jak je zprostředkovávají pozdější přepisy, si uvěznění muži rozdělili zásoby nalezené v podzemním skladu:

• Konzervy a plesnivé suchary.
• Rum a tabák.
• Svíčky a zápalky.
• Voda ze studny.

Nejpůsobivější prvek představují improvizované vodní hodiny. Zajatec údajně položil na sud kotlík s vodou, do jehož dna vydlabal drobný otvor. Tempo odkapávání kalibroval vlastním pulsem a na stěnu vyškrabával čtvrthodiny i celé hodiny. Šlo o iluzi kontroly nad časem, a zároveň o jediný způsob, jak si v absolutní temnotě udržet denní rytmus a zbytky příčetnosti.

Štábní kapitán Novikov měl po zhruba dvou letech, kdy si uvědomil konečnost zásob, spáchat sebevraždu kusem plechu z konzervy. Vypravěč zůstal sám. Moderní výzkumy podzemní izolace, například případ Beatriz Flaminiové, která dobrovolně strávila v jeskyni 500 dní s týmem v záloze, potvrzují dramatickou ztrátu smyslu pro čas a proměnu vnímání reality. Jenže u doložených případů jde o měsíce a řízené podmínky. Osm let bez jakékoli vnější podpory by představovalo extrém daleko za hranicí čehokoli zdokumentovaného.

Jak se regionální historka proměnila v celostátní senzaci

Původní text vyšel roku 1926 v polském časopise Naokoło Świata pod ženským pseudonymem. Autorkou měla být jistá „Wanda Dobrzyńska“; ve skutečnosti, jak se ukázalo později, voják Władysław Kohutnicki, který ženské jméno zvolil proto, aby obešel armádní zákaz publikovat bez souhlasu nadřízených.

Třicet pět let text tiše dřímal. Teprve roku 1961 ho předtiskla publikace Tysiąc lat Przemyśla, vydaná k mileniovým oslavám města, a příběh rázem získal punc místní historické paměti. O tři roky později jej převzal sovětský vojenský měsíčník Sovětskij vojin, čímž se dosah rozšířil na celý východní blok. Hlásili se údajní svědci, kteří tvrdili, že nález pamatují. Roku 1984 vznikl celovečerní film Fort 13, který legendu definitivně usadil v kolektivní představivosti.

Proč přiznání autora nestačilo a co chybí v archivech

Roku 1971 zaslal Kohutnicki dopis redakci Życia Przemyskiego, v němž měl podle pozdějších citací přiznat, že celý text je mystifikace. Přesné znění dopisu se ovšem v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat; existují jen parafráze tří bodů: že autorem byl on, že šlo o výmysl a že pseudonym měl zakrýt autorství vojáka.

Pro část veřejnosti to stačilo. Pro druhou nikoli. Legenda totiž stojí na silnějších pilířích než pouhý text:

• Reálné místo – fort existuje, jeho zříceniny lze navštívit v Bolestraszycích u Přemyšle, vstup do interiéru je ovšem nutné ověřit předem.
• Sugestivní rekvizity – kostra, studna, deník, vodní hodiny vytvářejí obraz tak plastický, že jej pozdní nepřímé přiznání bez publikovaného faksimile dopisu těžko vymaže.
• Absence definitivního „hrobu“ příběhu – místní badatel Jan Różański nenalezl nemocniční, policejní ani pohřební záznamy, které by nález potvrdily. Jenže stejně tak nenalezl dokument, který by jej vyvrátil.

Podle nás je právě tato archivní prázdnota tím, co legendu udržuje v oběhu. Kdyby existoval jednoznačný důkaz, ať už pro, nebo proti, příběh by ztratil svůj náboj. Takhle zůstává v zóně, kde se historická fakta mísí s vyprávěčskou tradicí a kde si každý může zvolit vlastní míru víry.