Silnější než celá druhá světová válka v jediné vteřině: Monstrum Ivy Mike vypařilo ostrov z mapy a šokovalo i své tvůrce

Ráno 1. listopadu 1952 přestal existovat celý ostrov. Termonukleární test Ivy Mike s výtěžkem 10,4 megatuny zanechal na místě ostrova Elugelab jen podmořský kráter.

Foto: Creative Commons / Volná licence

Elugelab byl malý korálový ostrůvek na atolu Enewetak na Marshallových ostrovech, uprostřed Tichého oceánu. V 7:15 místního času tam Spojené státy odpálily první plnohodnotnou termonukleární zbraň v dějinách. Ohnivý hřib vystoupal do výšky přes čtyřicet kilometrů, rázová vlna se rozběhla po hladině a na místě, kde ještě před okamžikem stál pevný terén, zela podmořská jáma o průměru přes jeden a půl kilometru. Ivy Mike nebyl jen další jaderný test. Byl to skok z kilotunového světa do megatunového, a ten skok změnil pravidla všeho, co přišlo potom.

Čísla, která mluví sama za sebe

Bomba Little Boy svržená na Hirošimu měla výtěžek asi 15 kilotun, Fat Man nad Nagasaki přibližně 21 kilotun. Dohromady 36 kilotun. Ivy Mike dosáhl 10 400 kilotun. To znamená, že byl zhruba 693krát silnější než Hirošima a asi 289krát silnější než oba japonské útoky dohromady. Formulace „silnější než celá druhá světová válka“ je nadsázka, přesně spočitatelné srovnání se týká dvou jaderných úderů z roku 1945, ale i tak jde o čísla, která se vzpírají běžné představivosti.

Důležité je rozlišit i princip. Hirošima a Nagasaki byly štěpné bomby: energie vznikala rozpadem těžkých jader. Ivy Mike bylo termonukleární zařízení: štěpná nálož posloužila jen jako „zápalka“ pro fúzi lehkých izotopů vodíku. Právě tento přechod na fúzní princip posunul doposud známý praktický strop ničivé síly. Zatímco štěpné bomby se pohybovaly v desítkách kilotun, termonukleární zbraně mohly sahat k desítkám megatun. O dva roky později to potvrdil test Castle Bravo na Bikini, s výtěžkem 15 megatun, tedy ještě o 44 procent více než Ivy Mike.

Ostrov, který zmizel

Elugelab měřil zhruba šest set metrů na délku. Po detonaci nezbylo nad hladinou nic. Kráter dosáhl hloubky kolem padesáti metrů pod úrovní mořského dna a jeho průměr přesáhl jeden a půl kilometru. Pro tvůrce zbraně to byl moment, kdy se teoretické výpočty proměnily v realitu, kterou nikdo z nich dosud neviděl. Šlo o první plnorozměrový megatunový test nové konstrukce a rozsah destrukce překročil vše, co dosavadní zkušenosti s kilotonovými testy naznačovaly.

Samo zařízení přitom nebylo žádnou elegantní bombou. Vážilo přes šedesát tun, zabíralo celou budovu a vyžadovalo kryogenní systém na zkapalněné deuterium. Nebylo možné ho naložit do letadla. Přesto dokázalo to podstatné: prokázat, že termonukleární princip funguje v plném měřítku. Od této chvíle už jaderná destrukce nepatřila do řádu měst. Patřila do řádu celých ostrovů a regionů.

Stopy, které nezmizely ani po více než sedmdesáti letech

Fyzické následky amerických jaderných testů na Marshallových ostrovech nejsou jen archivní záležitost. Na atolu Enewetak je dodnes Runit Island oficiálně veden jako místo mimo běžný přístup na neurčito. Důvodem je zbytková podpovrchová kontaminace a přítomnost takzvaného Runit Dome, betonového sarkofágu, pod nímž leží radioaktivní odpad z dekontaminačních prací sedmdesátých let. Zpráva amerického ministerstva energetiky z roku 2024 adresovaná Kongresu výslovně uvádí, že Runit zůstává uzavřen na neurčito a že stoupající hladina oceánu představuje pro betonový kryt další riziko.

Podobný příběh se táhne i přes atol Bikini, kde proběhl mimo jiné test Castle Bravo. Mezinárodní agentura pro atomovou energii ještě v roce 1998 posuzovala radiologické podmínky a vyhlídky na znovuosídlení Bikini, tedy více než čtyřicet let po posledním testu. Otázka, kdy budou tyto lokality skutečně obyvatelné, nemá jednoznačnou odpověď. U některých izotopů, jako je například cesium-137, se poločas rozpadu pohybuje kolem třiceti let, ale plutonium-239 přetrvává v prostředí desítky tisíc let. Praktická obyvatelnost závisí nejen na rozpadu radionuklidů, ale i na stavu půdy, podzemní vody a potravinového řetězce. U Runit Islandu a částí Bikini se proto mluví spíše o generacích než o desetiletích.

Lidské náklady šly ruku v ruce s těmi ekologickými. Po testu Castle Bravo v roce 1954 zasáhl radioaktivní spad obyvatele atolů Rongelap, Utirik i Rongerik. Z Rongelapu bylo evakuováno 64 lidí, z Utiriku 154, řada z nich utrpěla beta popáleniny. USA následně financovaly zdravotní monitoring a v letech 1987 až 1999 vyplatily téměř 303 milionů dolarů jako kompenzace obyvatelům Bikini, Rongelapu, Utiriku a Enewetaku.

Svět, který Ivy Mike pomohl vytvořit

Sovětský svaz odpověděl rychle. Už v srpnu 1953 provedl vlastní termonukleární test, konstrukčně odlišný od amerického řešení, ale s jasným signálem: megatunový klub má dva členy. Záhy přibyly další státy. A závody ve zbrojení, které Ivy Mike odstartoval, trvají dodnes.

Podle odhadů stockholmského institutu SIPRI k lednu 2025 existuje na světě přibližně 12 121 jaderných hlavic. Z toho asi 9 600 hlavic je ve vojenských zásobách připravených k možnému použití a kolem 2 100 drží Rusko a USA ve vysoké operační pohotovosti, připravených k odpálení v řádu minut.

Proč na Ivy Mike záleží i dnes

Ivy Mike nebyl největší jaderný výbuch v historii, tím se stal sovětský Car Bomba v roce 1961 s výtěžkem kolem 50 megatun. Nebyl ani posledním americkým testem, který způsobil humanitární škody. Ale byl první. První okamžik, kdy lidstvo prokázalo, že dokáže v jediném záblesku uvolnit energii řádově stovkykrát převyšující cokoliv, co dosud použilo ve válce. A první okamžik, kdy se celý ostrov proměnil v podmořský kráter.

Sedmdesát let poté stojí na Enewetaku betonový sarkofág, pod nímž leží radioaktivní zbytky. Hladina oceánu stoupá. A na světě je pořád přes dvanáct tisíc hlavic, z nichž každá je technologickým potomkem toho, co se 1. listopadu 1952 stalo s ostrovem Elugelab.