Čtyřpatrový bunkr z dob ČSSR měl chránit elitu před jaderným úderem. Pro veřejnost oficiálně neexistoval

Šest podlaží, deset tisíc metrů čtverečních pod zemí a odolnost proti jadernému výbuchu o síle 50 kilotun. Přáslavický bunkr u Olomouce čekal na válku, která nakonec nepřišla.

Foto: PxHere

Když v roce 1968 začali vojáci z celé republiky kopat do svahu nedaleko Přáslavic, nikdo z nich přesně nevěděl, co staví. Věděli jen to, že mají mlčet. O osm let později byl hotov jeden z nejpřísněji utajovaných objektů Československa, odolný telekomunikační uzel, který měl po jaderném útoku udržet v chodu spojení mezi Berlínem a Moskvou. Ne pro občany. Pro vybraných šedesát lidí s nejvyšší prověrkou.

Pod kopcem u Olomouce běžela linka Berlín–Moskva

Přáslavice nebyly krytem civilní obrany. Šlo o posílený bod na mezinárodní koaxiální kabelové magistrále MKKM-1, strategické komunikační páteři východního bloku. Přes objekt procházela technologie K1920, která umožňovala až 1 920 souběžných telefonních hovorů. Uvnitř fungovala civilní i vojenská telefonní ústředna, dálnopisná pracoviště, armádní šifrovací sekce a oddělená část pod správou tehdejšího Ministerstva vnitra, tedy bezpečnostních složek.

Podle VisitCzechia byl projekt magistrály v plánovaném rozsahu dokončen v rámci celého východního bloku právě jen v Československu. Přáslavice tak nebyly lokální kuriozitou, ale klíčovým uzlem nadnárodní infrastruktury, bez které by po jaderném úderu zkolabovalo velení od Berlína po Moskvu.

Deset dní pod zemí bez kontaktu se světem

Celý objekt měl šest podlaží, dvě nadzemní a čtyři podzemní. Podzemní část zabírala přibližně 10 000 metrů čtverečních a byla navržena tak, aby přežila jaderný výbuch o síle 50 kilotun. Pro představu: bomba svržená na Nagasaki měla sílu zhruba 21 kilotun.

Vnitřní uspořádání kopírovalo logiku přežití:

• Bojový vstup s dekontaminační smyčkou – každý, kdo vstoupil, musel projít očistou od radioaktivního prachu.
• Filtrační a ventilační systém – zajišťoval čistý vzduch i v zamořeném prostředí.
• Záložní energetické zdroje a rozvody vody – autonomie objektu činila deset dní.
• Ústřednové sály, šifrovací pracoviště, dálnopisné místnosti – jádro celého účelu.
• Ložnice, kuchyně, jídelna, ošetřovna, márnice – bunkr počítal i s tím, že někdo zemře.

Kapacita? Šedesát lidí. Ne náhodně vybraných. Šlo o prověřenou osádku, specialisty na utajenou komunikaci, šifrování a obsluhu spojovací techniky. Jak v roce 2022 pro Český rozhlas uvedl současný provozovatel Aleš Horák, objekt nikdy nesloužil jako úkryt pro civilisty. Režim pod zemí nechystal záchranu pro všechny. Chystal přežití spojení, a úzkého okruhu lidí, kteří je uměli držet v chodu.

Utajení, které přežilo i pád režimu

Povrch areálu byl maskovaný. Dvojité oplocení s hlídkami a psy, muniční sklad pro vnější obranu. Vojáci, kteří objekt stavěli, byli záměrně povoláváni ze vzdálených koutů republiky, aby neměli vazby na okolí. Podle provozovatele o existenci bunkru nevěděli ani lidé žijící v jeho bezprostřední blízkosti. Okolí mohlo tušit vojenský areál, ale ne to, že pod kopcem běží šifrovací infrastruktura strategické trasy mezi dvěma hlavními městy studené války.

A pak přišel listopad 1989. Režim padl, ale bunkr ne. Aktivní posádka v Přáslavicích zůstala až do roku 2001. Areál přešel do soukromých rukou v roce 2010, plné odtajnění dokumentů nastalo teprve v roce 2016, dvacet sedm let po revoluci. Veřejnost se dovnitř poprvé podívala až v červnu 2022.

Nebyli sami: bunkry pro vyvolené po celém bloku

Přáslavice nebyly výjimkou, jen jedním z projevů studenoválečné logiky, která upřednostňovala zachování velení a spojení před ochranou obyvatelstva. V Brně dodnes stojí kryt 10-Z, původně tajný protiatomový úkryt výslovně určený pro politické představitele města a kraje a velení civilní obrany, utajovaný až do roku 1993. V bývalé NDR plnil obdobnou roli bunkr Harnekop u Berlína, velitelské stanoviště ministerstva obrany se třemi podzemními úrovněmi a kapacitou kolem 450 osob, stavěný ve stejném období jako Přáslavice.

Odlišnou kategorii pak představovaly sovětské sklady jaderné munice na českém území, objekty Javor 50, 51 a 52. Ty nepodléhaly československému velení, ale přímo Moskvě, a na každém z nich pobývalo 350 až 370 sovětských občanů. Přáslavice byly československý projekt, ale sloužily nadnárodní infrastruktuře. Hranice mezi „naším“ a „jejich“ se pod zemí rozmazávala.

Čtyři patra pod zemí dnes za hodinu a čtvrt

Dnes je bunkr v Přáslavicích veřejně přístupný. Standardní komentovaná prohlídka trvá 60 až 70 minut a vede všemi čtyřmi podzemními patry, od dekontaminační smyčky přes ústřednové sály až po ložnice a márnici. Vstupenky se kupují online, parkování v areálu je zdarma. Provozovatel upozorňuje, že trasa není vhodná pro děti mladší šesti let. Teplota pod zemí se drží kolem 12 °C celoročně.

Kdo chce vidět další stopy studené války, může zamířit do brněnského krytu 10-Z nebo do Atommuzea Javor 51 u Příbrami, kde je veřejnosti zpřístupněn bývalý sovětský sklad jaderné munice.

Šedesát lidí, deset dní, 1 920 hovorů najednou. Přáslavický bunkr je monument logiky, ve které přežití nezáviselo na tom, kdo jste byli, ale na tom, co jste uměli obsluhovat. A hlavně, jestli jste měli tu správnou prověrku.