Opuštěné město Kolmanskop připomíná krátkou éru diamantové horečky v Namibii

Písek zaplavuje salony, chodby i taneční sál města, které na počátku 20. století produkovalo téměř dvanáct procent světových diamantů.

Foto: Tomasz Przywecki - licence CC BY 3.0

Železniční dělník Zacharias Lewala zvedl v roce 1908 z namibijského písku lesklý kámen a ukázal ho svému nadřízenému. Během několika měsíců se pustina nedaleko přístavního Lüderitzu proměnila v jedno z nejbohatších míst na africkém kontinentu. Kolmanskop, tehdy Kolmanskuppe, vyrostl jako firemní město s nemocnicí, školou, kasinem, ledárnou, poštou i tanečním sálem. Do roku 1912 tu horníci vytěžili zhruba milion karátů ročně, tedy 11,7 % tehdejší světové produkce. A přesto stačila jediná generace, aby se z luxusní enklávy stala kulisa pro pouštní vítr.

Boom, který trval kratší než jeden lidský věk

Mezi lety 1908 a 1913 se v okolí Kolmanskopu podle namibijského ministerstva hornictví vytěžilo 4,7 milionu karátů v hodnotě asi 150 milionů říšských marek. Německá koloniální správa reagovala bleskově: už v září 1908 vyhlásila celé okolí takzvaným Sperrgebietem, uzavřeným územím, kam směl vstoupit jen ten, kdo měl povolení. Město rostlo tempem, které odpovídalo ziskům: pitná voda se dovážela po železnici, v nemocnici fungoval rentgen a některé zdroje uvádějí, že tu jezdila první tramvaj v Africe.

Jenže ložiska slábla. V roce 1928 přišel zlom: těžaři objevili výrazně bohatší naleziště jižněji, směrem k řece Oranje. Kolmanskop ztrácel obyvatele po vlnách. V polovině padesátých let bylo město definitivně vyklizeno. Přesný rok se v pramenech liší: Smithsonian uvádí 1954, namibijský turistický úřad a National Geographic pracují s rokem 1956. Jisté je, že odcházeli všichni, za novými diamanty.

Město, které polykají duny

Suché pouštní klima paradoxně zachovalo to, co by jinde dávno zničila vlhkost: tapety, dřevěné rámy, dekorace na stěnách. Zároveň ale písek neúprosně proniká dovnitř. Interiéry domů, kde kdysi bydleli němečtí inženýři s rodinami, jsou dnes zaváté dunami do výšky okenních parapetů. Některé místnosti vypadají, jako by je někdo opustil uprostřed věty, jen místo lidí tu sedí písek.

Právě tento vizuální kontrast dělá z Kolmanskopu něco jiného než z ostatních slavných měst duchů. Pripjať u Černobylu byla vyklizena po jaderné katastrofě v roce 1986, japonská Hašima osiřela kolem roku 1974 po zavření uhelných dolů. Kolmanskop neopustila katastrofa ani politické rozhodnutí. Opustil ho důvod existence, diamanty.

Diamanty tu stále jsou, jen jinde

Namibijský diamantový průmysl nezanikl. Přesunul se. Oficiální materiály ministerstva popisují postupný posun od pevninských nalezišť k těžbě z mořského dna podél pobřeží. Kolmanskop leží dodnes uvnitř uzavřené diamantové oblasti a návštěvník nesmí za hranice vymezeného areálu vstoupit do aktivní těžební zóny. Město duchů tak funguje jako muzejní výjimka uprostřed jinak přísně střeženého území, dnes součásti národního parku Tsau //Khaeb.

Jak se tam dostat z Česka

Občané ČR mohou od dubna 2025 získat namibijské vízum přímo po příletu; poplatek činí přibližně 1 700 Kč, potřeba je pas s platností minimálně šest měsíců a třemi volnými stránkami. Přímý let z Prahy do Namibie neexistuje, realistická trasa vede s jedním přestupem přes Frankfurt nebo Mnichov, odkud Discover Airlines létají do Windhoeku.

Z hlavního města Namibie je to do Lüderitzu ještě zhruba 800 kilometrů, většinou po štěrkových silnicích; počítejte s celodenní jízdou nebo krátkým vnitrostátním letem. Samotný vstup do Kolmanskopu lze zařídit třemi způsoby:

• Online přes oficiální web kolmanskuppe.com
• Na vstupní bráně areálu
• V Desert Deli v centru Lüderitzu

Základní vstupné pro dospělého je asi 310 Kč, celodenní fotografický pas vyjde na zhruba 650 Kč. Provozovatel upozorňuje, že vstup je na vlastní riziko: budovy chátrají, vítr zvedá písek a komentované prohlídky smí vést výhradně Ghost Town Tours.

Učebnice jedné generace

Kolmanskop není jen fotogenická ruina pro Instagram. Je to učebnicový příklad toho, co se stane, když celé město stojí na jediné surovině. Nemocnice, kasino, taneční sál: nic z toho nedokázalo udržet lidi ve chvíli, kdy se diamanty našly jinde. Dnes tu místo horníků procházejí turisté s fotoaparáty a písek pokračuje v tom, co dělá nejlépe: pomalu, trpělivě a bez emocí maže stopy po lidech, kteří si mysleli, že tu budou navždy.