Každý šestý pes a zarytí „kakiožrouti“: co ukázala kalifornská data

Hartova recenzovaná studie v časopise Veterinary Medicine and Science vyšla v lednu 2018. Navázala na prezentaci, kterou tým představil o šest let dříve na behaviorálním sympoziu v San Diegu. Při pojídání trusu bylo alespoň jednou přistiženo 23 procent psů. Šestnáct procent autoři zařadili mezi časté koprofágy, tedy psy viděné při činu nejméně šestkrát. U necelých 80 procent z nich majitelé napočítali víc než deset případů.

Ve druhém souboru, zaměřeném výhradně na zarputilé pojídače, si dopřávalo trus 62 procent psů denně a zbylých 38 procent jednou týdně. Studie se přitom týkala hlavně psích výkalů, ne kočičích nebo koňských.

Zajímavější je, co výzkumníci nenašli. Koprofágie nesouvisela s typem krmiva ani s věkem psa. Neobjevila se ani vazba na potíže s návykem na čistotu nebo na nutkavé chování. Statisticky nejvýraznější byla hltavost. Za „vysavače“ označili majitelé 51 procent koprofágů, kdežto mezi ostatními jen 28 procent. Častěji se jev vyskytoval také v domácnostech s více psy.

Rozdíly se ukázaly i mezi plemeny. Shetlandští ovčáci dosáhli 41 procent, zatímco u pudlů všech velikostí zůstala hodnota na nule. Podle zápisků z prezentace z roku 2012 se k sheltiím řadily i border kolie s 38 až 40 procenty. To zajímá i české chovatele, protože podle přehledu vycházejícího ze statistik ČMKU za rok 2024 obsadila border kolie páté místo v počtu narozených štěňat. Hned za ní skončil labradorský retrívr, kterého zná každý jako mistra v pojídání čehokoli.

Pradávný vzorec po vlčích předcích: proč láká hlavně čerstvá hromádka

Klíčový detail se skrývá ve stáří trusu. V první části výzkumu sahalo 82 procent psů po výkalech starých nejvýš dva dny, ve druhé už 85 procent. Hart z toho odvodil hypotézu o vrozené behaviorální predispozici zděděné po psovitých předcích. Čerstvé exkrementy obvykle ještě neobsahují infekční stadia střevních parazitů, ta se vyvíjejí až později. Vlk, který odklidil trus z blízkosti doupěte hned, mohl smečku chránit před nákazou.

Slovo „reflex“ je tedy srozumitelnou zkratkou pro prastarý sklon. Autoři ho předkládají jako vysvětlení, které nejlépe sedí na data. Podrobná terénní pozorování divokých vlků k jeho potvrzení zatím chybějí.

Na tento základ se nabalují další spouštěče. Štěňata napodobují matku, která po nich v prvních týdnech pečlivě uklízí. Roli hraje zvědavost, nuda, stres i touha po pozornosti. Teorie o doplňování živin má u běžně krmených psů jen skromnou oporu. Veterinární organizace PDSA řadí nedostatek ve stravě mezi vzácné příčiny. Lákadlem ovšem může být nedostatečně strávená potrava nebo intenzivní pach. Kočičí a jiné cizí výkaly mají podle nemocniční sítě VCA pro psy přitažlivou vůni, chuť i konzistenci.

Pepř, tablety a křik: proč oblíbené triky selhávají

Hartova čísla o přípravcích jsou neúprosná. Přísady, které mají trus znechutit, pomohly v nejlepším případě dvěma psům ze sta. Stejně dopadly pálivé posypy.

Důvod je jednoduchý. Chování se odměňuje samo, a to okamžitě. Pes se k hromádce dostane rychleji, než majitel stihne zasáhnout, a každý úspěšný pokus návyk upevňuje. Křik a honění navíc mohou nadělat víc škody než užitku. Zvíře pochopí, že o kořist přichází, a naučí se ji polykat ještě rychleji. Psí logika je v tomhle nekompromisní: co člověk honí, musí mít cenu.

PDSA proto nedoporučuje trestat ani používat náhubek. Náhubek mění jen to, jestli pes dosáhne na trus, jeho motivaci ale nechává netknutou. Podle nás tu leží jádro většiny neúspěchů. Odnaučovat psa ve chvíli, kdy má výkal u tlamy, je pozdě. Rozhoduje se o několik vteřin dřív.

Jediná věc, která zabírá: rychlejší majitel a lepší odměna

Britská trenérka Pippa Mattinson, autorka příručky The Happy Puppy Handbook, staví postup na dvou pilířích: trus mizí ihned po vykonání potřeby a pes reaguje na zvláštní signál spojený s mimořádnou odměnou. Totéž s drobnými obměnami radí PDSA i VCA.

Prakticky to vypadá takto:

• Zvolte nové slovo. Nemělo by jít o běžné přivolání, které už pes zná a možná i ignoruje.
• Nabijte ho doma. Opakovaně ho spojujte s pamlskem nejvyšší kategorie, třeba kouskem sýra, sušeného masa nebo jater.
• Doprovázejte psa ven. Nenechávejte ho po venčení samotného na zahradě, v rizikových místech použijte vodítko.
• Signalizujte včas. Slovo zazní hned po vyprázdnění, ještě než se pes otočí.
• Odměňte vždy. I když výkal nejdřív sebere nebo ho po cestě spolkne.
• Uklízejte během odměny. Trus zmizí ve chvíli, kdy pes žvýká pamlsek.

Nejtěžší je čtvrtý a pátý bod. Pes, který přiběhne s hromádkou v tlamě, musí přesto dostat svou odměnu. Mattinson vysvětluje, že pán v jeho očích nesmí vystupovat jako konkurent, který mu bere úlovek. Má působit jako někdo, kdo nabízí něco lepšího. Když je pamlsek dost lákavý, pes časem začne výkal vyplivovat a později ho nezvedne vůbec.

VCA doporučuje také zapisovat si, kdy se pes vyprazdňuje. S takovým přehledem lze venčení naplánovat a dohlížet právě v kritických chvílích. U hltavých psů, kteří trus vyhledávají hlavně s prázdným žaludkem, dává smysl zpozornět i ráno před krmením. U štěňat bývá vyhlídka příznivá, většina z nich z koprofágie při správném přístupu vyroste. U dospělých psů s letitým návykem počítejte spíš s trvalou rutinou než s rychlým vyléčením.

Kdy přestává jít o chování a do hry vstupuje veterinář

Vlastní čerstvý trus psovi obvykle neublíží. Bezpečná záležitost to ovšem není. Cizí výkaly mohou přenášet parazity i další patogeny, rizikovější je trus neznámých psů, koček, divokých zvířat a hospodářských zvířat. Po sežrání trusu jiného psa doporučuje Mattinson řešit odčervení.

K veterináři se vyplatí zajít, když se chování objeví náhle nebo ho provází:

• zvracení či průjem,
• hubnutí nebo zhoršená srst,
• nápadný, téměř nenasytný hlad,
• podezření na střevní parazity.

Odborný časopis Clinician’s Brief radí u psů s koprofágií provést přinejmenším klinické a koprologické vyšetření. Při podezření na trávicí potíže přicházejí na řadu testy slinivky a trávicího traktu. Mezi možné zdravotní příčiny veterináři řadí nedostatečnost slinivky, poruchy vstřebávání, cukrovku, Cushingovu nemoc, potíže se štítnou žlázou i léky zvyšující chuť k jídlu. Změnu krmiva doporučuje VCA zvažovat právě až při takovém podezření. Rutinně měnit granule kvůli koprofágii oporu v datech nemá. Pokud zdravotní příčinu lékař vyloučí a pes nadále odolává domácímu postupu, je na řadě zkušený kynolog nebo etolog. Totéž platí, když se přidá úzkost nebo pes začne bránit svůj úlovek.

Článek Váš pes žere výkaly a nejde ho odnaučit? Koprofágie je evoluční reflex, u fen je převýchova horší se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Greif, Horand a rok 1933: jak bílá zmizela z chovu německého ovčáka

Na přelomu 19. a 20. století vyrůstal německý ovčák z pestré směsi pasteveckých psů. Barva tehdy hrála druhé housle, rozhodovaly pracovní schopnosti, stavba těla a ovladatelnost. Bílí jedinci se v raných liniích vyskytovali přirozeně, jak dokládá právě Greif. Vzdělávací materiál Mezinárodní kynologické federace (FCI) ho výslovně uvádí jako Horandova předka.

Obrat přišel v roce 1933, kdy byla bílá podle kynologických materiálů i vzdělávacích podkladů FCI vyškrtnuta ze standardu německého ovčáka. Za standard dodnes odpovídá SV. Platná norma FCI č. 166 je nekompromisní: bílá barva povolena není a bílá srst psa vyřazuje, i když má tmavé oči a drápy.

Proč se z původní barvy stal cejch? Chovatelská obec tehdy bílé srsti připisovala celou řadu neduhů: slabý pigment, příbuznost s albinismem, hluchotu, slepotu, neplodnost, nevyrovnanou povahu i obecnou „degeneraci“. Severoamerické kluby bílých ovčáků připomínají, že žádné z těchto spojení nemělo genetickou oporu. Šlo o dobové přesvědčení, které se šířilo rychleji než důkazy. Bílý pes se v ringu prozradí na první pohled, a tak se viditelný znak stal nejsnazším terčem selekce.

Přesvědčení mělo praktické následky. Bílá štěňata končila mimo chov a chovatelé se jim začali vyhýbat. Barva, jež měla místo v rodokmenu prvního zapsaného psa, se během jedné generace chovatelů ocitla na indexu.

Recesivní gen pro bílou: co o barvě srsti říká moderní genetika

Starší kynologie pracovala s jednoduchou poučkou: za bílou může jeden recesivní gen. Aby se projevil, musí ho štěně zdědit od obou rodičů. Dva rodiče s touto výbavou pak bílou předávají spolehlivě dál. Tahle logika vysvětluje, proč šlo bílé psy ze standardu vytlačit, a zároveň proč se jich nikdy nepodařilo vymýtit úplně. Skrytí přenašeči nesli vlohu v sobě a tu a tam z tmavých rodičů vzešlo bílé mládě.

Současná genetika obraz zpřesňuje. Hlavní roli hraje takzvaný E-lokus, tedy gen MC1R. Jeho recesivní varianta ve dvojí dávce (genotyp e/e) brání tvorbě tmavého pigmentu eumelaninu. Pes pak dokáže vytvářet jen světlejší feomelanin, který by sám o sobě dal žlutou či rezavou. Druhý díl skládačky odhalila v roce 2019 francouzská studie Hédan a kol. v časopise Genes. Identifikovala gen MFSD12, jehož varianta tento zbývající pigment zesvětluje až do krémové či čistě bílé. Mezi zkoumanými psy byli i bílí ovčáci.

Pro pověst plemene je klíčové jedno zjištění. Uniformně bílí a krémoví psi si zachovávají pigment na nose, víčkách, pyscích i polštářcích tlap. Albíni to nejsou. Obě normy to ostatně rozlišují: standard německého ovčáka uvádí bílou srst a albinismus jako dvě samostatné vady a standard bílého švýcarského ovčáka bílou barvu přímo vyžaduje, zatímco albinismus vylučuje z chovu.

Bílá srst tak sama o sobě o zdraví, inteligenci ani pracovním nasazení psa nic nevypovídá. Rozhodnutí z roku 1933 přesto nasměrovalo celou populaci jinam.

Přes Kanadu a Švýcarsko k vlastnímu plemeni

Zatímco v Německu bílí ovčáci mizeli z chovných seznamů, ve Spojených státech, Kanadě a Velké Británii je chovatelé dál drželi. Za oceánem je postupně začali vnímat jako svébytnou skupinu a vznikly tam paralelní tradice psů nazývaných White Shepherd či White German Shepherd.

Cestu zpět do Evropy otevřel americký pes Lobo White Burch, narozený 5. března 1966. Oficiální standard FCI č. 347 ho označuje za předka plemene ve Švýcarsku. Podle vzdělávací prezentace FCI ho do Švýcarska přivezla Agatha Burch. Od začátku 70. let pak následovaly další importy z amerických a kanadských linií. Od posledního bílého psa ve standardu německého ovčáka tak uplynulo zhruba čtyřicet let, než se bílé linie v Evropě znovu uchytily.

Další etapy už mají přesná data:

• červen 1991: zápis do dodatku švýcarské plemenné knihy,
• 26. listopadu 2002: provizorní uznání FCI,
• 4. července 2011: definitivní uznání FCI pod číslem 347, se Švýcarskem jako zemí původu.

S novou identitou přišlo i nové povahové zadání. Standard popisuje bílého švýcarského ovčáka jako společenského a rodinného psa bez pracovní zkoušky: živého, vyrovnaného, přátelského, diskrétního a dobře cvičitelného. Německý ovčák zůstává veden jako všestranný pracovní, pastevecký a služební pes s povinnou zkouškou.

Rozdíl je patrný i na postavě. Bílý švýcar má obdélníkový formát v poměru 12:10 a rovný, pevný hřbet. Standard německého ovčáka akcentuje výkonný klus a mírně spáditou záď. Z větve, kterou chovatelé kdysi odřízli, tak vyrostl pes s vlastním vzhledem i posláním.

Bílý švýcarský ovčák v Česku: databáze, zdravotní testy a cena štěněte

Česká chovatelská základna patří k početným. Databáze Klubu bílého ovčáka k říjnu 2026 eviduje 19 208 jedinců, z toho 8 293 narozených v Česku a 170 dovezených. Chovně aktivních je 169 psů a 203 fen, v republice působí 355 chovatelských stanic.

Kdo zvažuje štěně, měl by po chovateli chtít doklady, které klub vyžaduje k bonitaci, tedy k zařazení rodičů do chovu:

• průkaz původu FCI a identifikaci (čip či tetování),
• oficiální rentgen kyčlí (DKK), loktů (DLK) a od 1. ledna 2026 také přechodového obratle (LTV),
• test na degenerativní myelopatii (DM),
• profil DNA podle normy ISAG 2006,
• účast na svodu mladých a dvou výstavách.

Nad rámec povinností klub doporučuje genetický balíček, který vedle DM zahrnuje test MDR1 (citlivost na některá léčiva), HUU, MH, trpaslictví (DWARF) a CH. Seriózní chovatel výsledky předloží bez vytáček. Zbytek zdravotních rizik odpovídá většímu ovčáckému psu: klouby, alergie, citlivé trávení a torze žaludku.

Cenu klub nestanovuje. Aktuální nabídka se pohybuje orientačně mezi 20 000 a 35 000 Kč. Konkrétní inzerát z června 2026 nabízel štěně s průkazem původu za 30 000 Kč.

Pořizovací cena ale tvoří jen menší část závazku. Purina počítá se zhruba dvěma hodinami pohybu denně a k tomu výcvikem a hlavolamy. Australský klub plemene varuje, že samotná zahrada nestačí: znuděný pes ničí, štěká, hrabe a utíká. Do bytu se bílý švýcar hodí jen k majiteli, který má čas. Pasivnímu člověku vyhovovat nebude a dlouhé hodiny zavřený o samotě mu nesvědčí.

Srst je středně dlouhá nebo dlouhá, s hustou podsadou. Stačí ji kartáčovat jednou až dvakrát týdně, ale pes vydatně líná a vysavač se stane každodenním společníkem. Citlivá ovčácká povaha si žádá i trénink samoty už od štěněte. ASPCA doporučuje krátké, postupně prodlužované odchody, klidné loučení i návraty a vyčerpávající procházku před odchodem. Trestání úzkost jen prohlubuje.

Článek Bílá barva stála u zrodu německého ovčáka. Jeden gen ji pak na desítky let vyřadil z chovu jako údajně vadnou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kdy přesně vzniká povinnost registrace a koho zasáhne nejdříve

Klíčový detail, který snadno zapadne: první červencový den neznamená, že musí každý majitel okamžitě vyrazit do ordinace. Zákon rozlišuje dvě situace. Štěňata narozená po startu systému musejí být zapsána současně s označením čipem, tedy ještě před předáním novému chovateli. U starších psů se povinnost váže na nejbližší očkování nebo přeočkování proti vzteklině, a protože interval revakcinace bývá jeden až tři roky, náběh se přirozeně rozloží.

Prezidentka Komory veterinárních lékařů Petra Šinová proto veřejně vyzvala majitele, aby s registrací nespěchali a spojili ji s plánovanou návštěvou veterináře. Důvod je pragmatický: zbytečný nápor v prvních dnech by zahltil ordinace a prodloužil čekání všem. Chovatel může dopředu vyplnit formulář, veterinář v ambulanci ověří čip, doplní údaje a zanese zápis do systému do sedmi dnů. Žádná Identita občana ani digitální gramotnost k samotnému splnění povinnosti potřeba nejsou.

Kolik zaplatíte za zápis a jaké pokuty hrozí při ignorování

Cenu za administrativní úkon si určuje každé veterinární pracoviště samo; jednotný ceník neexistuje a peníze neplynou do státní pokladny, zůstávají ordinaci jako úhrada za práci. Zákon žádný státní poplatek za provoz registru nestanovuje. Roční provozní náklady systému, odhadované Ministerstvem zemědělství na přibližně tři miliony korun, hradí stát.

Sankční rámec vypadá takto:

• Běžná fyzická osoba – pokuta až 50 000 Kč (§ 71 odst. 2 písm. b) veterinárního zákona).
• Právnická osoba a podnikající fyzická osoba – pokuta až 300 000 Kč (§ 72 odst. 3 písm. b)).

Hranice 300 tisíc tedy míří primárně na chovatele s živnostenským oprávněním, provozovatele větších chovů a obchodníky se štěňaty. Pro majitele jednoho rodinného psa platí strop padesát tisíc. Ani ten se neuplatní automaticky 1. července, rozhodující je, zda konkrétnímu chovateli už povinnost zápisu skutečně vznikla. Přestupky projednává a pokuty ukládá krajská veterinární správa v rámci běžné dozorové činnosti, nikoli formou plošných razií.

Proč chovatelé štěňat a množírny pocítí tlak jako první

Právě prodej štěňat představuje oblast, kde registr přinese nejviditelnější změnu hned od startu. Každé nově narozené štěně musí být v evidenci ještě před předáním kupujícímu. Komora doporučuje budoucím majitelům, aby si u štěněte narozeného po 1. červenci 2026 ověřili, zda je v CEP zapsané.

Systém nabízí kontrolním orgánům nástroje, které dosud chyběly. Podle uživatelské příručky pro orgány veřejné moci umí registr filtrovat záznamy podle chovatele, stavu vakcinace, existence avíza převodu i čísla čipu matky. V detailu každého psa zobrazuje historii, vazby mezi záznamy a čipy potomků. Prakticky to znamená, že podezřele vysoký počet štěňat vložených jedním subjektem vyskočí z dat sám, a inspektoři Státní veterinární správy mohou vytipovat množírenské vzorce ještě před fyzickou kontrolou.

Co registr znamená pro obecní evidence a jak funguje ochrana dat

Obce získají do CEP přístup v rozsahu své působnosti. Evidence ale automaticky nenahrazuje obecní poplatkovou agendu; veterinární registr a místní vyhlášky o poplatcích za psa poběží paralelně, dokud si jednotlivé samosprávy úpravu samy nezvolí.

Databáze pracuje s osobní údaji a ověřuje je vůči základním registrům veřejné správy. Volně přístupná proto záměrně není. Přihlásit se mohou veterinární lékaři, úředníci s přidělenou rolí a samotný chovatel, ten vidí výhradně údaje o sobě a svém psovi. Po přihlášení může upravit kontaktní údaje nebo označit zvíře jako ztracené; systém zároveň veřejně zobrazuje přehled ztracených a nalezených psů. Podobný model už funguje například ve Slovinsku, kde centrální registr domácích zvířat CRHŽ eviduje vlastníky, hlídá termíny očkování a slouží i při řešení pokousání či klasifikaci nebezpečných psů.

Čtyři roky čekání: proč se systém spouští až teď

Legislativní základ položila novela veterinárního zákona účinná od 1. října 2022. Společné prohlášení Komory veterinárních lékařů, Státní veterinární správy a Ministerstva zemědělství z prosince téhož roku přiznalo, že technické, bezpečnostní a organizační nároky na vybudování informačního systému veřejné správy si vyžádaly odklad. Mezi přijetím zákona a ostrým provozem tak uplynuly téměř čtyři roky. Výsledkem je platforma napojená na základní registry, s definovanými přístupovými rolemi a kontrolními funkcemi, které mají z CEP udělat víc než pouhý seznam: nástroj pro veterinární dozor, ochranu zvířat i rychlejší návrat zaběhnutých psů k majitelům.

Ze zákona existují výjimky: povinnost registrace se nevztahuje na pokusná zvířata u chovatelů, dodavatelů a uživatelů podle zákona na ochranu zvířat proti týrání a na psy ozbrojených sil, bezpečnostních sborů, Vojenské policie a obecní policie využívané k plnění služebních úkolů.

Článek Od července musí být každý pes v Česku v centrální evidenci. Kdo ho nezapíše, riskuje pokutu 300 tisíc. Kontroly poběží přes veterináře se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Test kapilárního plnění krok za krokem: kam stisknout a jak silně

Postup popisuje například PetMD i článek Adrienne Kruzer pro The Spruce Pets. V klidu zvedněte psovi horní pysk, případně stáhněte dolní. Najděte viditelně růžovou část dásně nad zubem nebo pod ním. Bříškem prstu zatlačte tak, aby místo zbělelo, a pusťte. Pak počítejte.

U zdravého psa se zbledlá ploška během jedné až dvou sekund zbarví zpátky do růžova. Barva má připomínat žvýkačku nebo lososa, povrch má být vlhký a hladký. Suché či lepkavé dásně samy o sobě signalizují, že něco nesedí, typicky dehydrataci.

Několik pravidel, která ušetří omyly i pokousané prsty:

• Netlačte na černé pigmentované plochy. Na tmavé sliznici změnu barvy nerozeznáte.
• Vynechte rány, vředy, výrůstky a bolestivá místa.
• Měřte v klidu. Po běhu, hře, krmení nebo v horku výsledek zkreslí námaha a teplo.
• Pomáhá dobré světlo. Šero nebo žlutá žárovka dokážou z bledé dásně udělat zdánlivě zdravou.

Mnoho psů má dásně přirozeně skvrnité. Taková pigmentace bývá celoživotní a nemění velikost, tvar ani strukturu. Vyplatí se ji za denního světla vyfotit, příště pak máte s čím porovnávat. Nové nebo rostoucí skvrny, zvlášť spojené s otokem či zápachem, patří do ordinace.

Proč právě dvě sekundy: co prozradí rychlost návratu barvy

Hranice není zvolená náhodně. Prstem krátce vytlačíte krev z drobných vlásečnic ve sliznici a měříte, jak rychle je oběh znovu zaplní. Dáseň k tomu slouží ideálně, protože je bez srsti, snadno dostupná a barva krve v ní dobře prosvítá.

Odborný Merck Veterinary Manual řadí CRT mezi základní parametry triáže, tedy třídění pacientů podle naléhavosti. Hodnoty čte takto:

Pozornost si zaslouží první řádek. Leckdo by čekal, že bleskový návrat svědčí o kondici. U psa rozpáleného horkem nebo s horečkou však může mimořádně svižné prokrvení prozrazovat, že organismus jede na doraz. Zvláště v létě to stojí za zapamatování.

Prodloužený čas nad dvě sekundy ukazuje, že krev do periferie neproudí, jak by měla. Za tím může stát šok, ztráta krve, chudokrevnost, srdeční či oběhové potíže, dehydratace, prochladnutí, silná bolest nebo otrava. Konkrétní příčinu test neurčí. Podle nás v tom ale tkví jeho síla: diagnózu přenechává veterináři a majiteli dává jasný signál, že vyčkávání přestalo být rozumnou volbou.

Bledé, modré, jasně červené: barvy dásní jako výstražný semafor

Čas návratu je jedna polovina testu, odstín sliznice druhá. Dohromady vypovídají mnohem víc než každý údaj zvlášť. Podle PetMD a The Spruce Pets platí zhruba toto:

• Bledé až bílé mohou signalizovat chudokrevnost, šok, vnitřní krvácení, špatnou cirkulaci, onemocnění srdce nebo působení toxinů.
• Modré, šedé či fialové svědčí o nedostatku kyslíku nebo selhávajícím oběhu, souvisejí se srdcem, dýcháním, podchlazením či nízkým tlakem. PetMD je označuje za urgentní stav.
• Jasně červené, třešňové upozorňují na přehřátí a úpal, otravu včetně oxidu uhelnatého nebo vysoký tlak. Pokud zarudnutí lemuje jen okraje zubů, jde spíš o zánět dásní.
• Žluté mohou ukazovat na žloutenku, onemocnění jater nebo stavy, při nichž imunita napadá červené krvinky.

Nejvyšší váhu má kombinace. Prodloužený CRT, změněná barva a k tomu slabost nebo namáhavé dýchání tvoří trojici, nad kterou se nemá smysl rozmýšlet. Jeden nejistý pokus u vrtícího se psa takovou výpovědní hodnotu nemá. Proto se vyplatí sledovat zároveň dech, energii, chování a to, zda pes nebyl vystaven horku.

Pes, který nesnese prsty v tlamě: nácvik a bezpečnost majitele

Když pes uhýbá, vrčí nebo je zjevně bolestivý, test na něm nevynucujte. Americká veterinární asociace AVMA připomíná, že strach a bolest udělají nevyzpytatelným i jinak mírné zvíře. Obličej držte stranou od tlamy. Při riziku kousnutí poslouží náhubek, ovšem nikdy u psa, který zvrací.

U reaktivního psa dává větší smysl popsat do telefonu, jakou barvu má jazyk a pysky, jak dýchá a jak se chová. Riskovat zranění kvůli dvěma vteřinám nestojí za to.

Mnohem lepší je mít kontrolu tlamy natrénovanou předem. Britská charita PDSA doporučuje postupovat po malých krocích s pamlsky: nejprve dotyk pysků zvenčí, potom jejich nadzvednutí, nakonec jemné sáhnutí na zuby a dásně. Jakmile pes znejistí, přerušte, dejte mu pauzu a příště zpomalte. PDSA zároveň radí prohlédnout mazlíčka od čenichu po ocas aspoň několikrát týdně. Pes zvyklý na prsty v tlamě pak v krizi nepanikaří a vy získáte spolehlivý údaj místo zápasu.

Pravidelná kontrola odhalí i pomaleji se rozvíjející problémy. Asociace AAHA upozorňuje, že plak se začne hromadit už pár hodin po jídle. Nejúčinnější prevencí zůstává každodenní čištění zubů měkkým kartáčkem a zvířecí pastou, lidská pasta psům nesvědčí. Zápach z tlamy, krev na hračkách nebo oteklé dásně si zaslouží běžnou objednávku k veterináři.

Kdy volat veterinární pohotovost a co do telefonu říct

Jednotná česká metodika pro majitele neexistuje, kliniky se ale v urgentních příznacích shodují. Okamžitě volejte při dušnosti, modrých sliznicích, kolapsu, bezvědomí, křečích, silném krvácení, podezření na otravu nebo úraz. Totéž platí pro bledé dásně provázené slabostí nebo prodlouženým CRT. Pokud je pes stabilní, dýchá normálně, dásně má růžové a vlhké a trápí ho jen zubní kámen či zápach, stačí objednání do běžné ordinace.

Hovor s veterinářem urychlí stručný přehled:

• plemeno, věk, přibližná hmotnost,
• co se děje a od kdy,
• barva dásní a jejich vlhkost,
• výsledek testu: návrat do dvou sekund, déle, nebo měření nešlo bezpečně provést,
• dýchání, slabost, kolaps, pobyt v horku, možná otrava či úraz,
• co jste psovi podali a za jak dlouho můžete dorazit.

S sebou vezměte očkovací průkaz nebo pas, užívané léky a obal od látky, kterou mohl pes spolknout. Když se stav cestou zhorší, zavolejte znovu.

Pracoviště s pohotovostní službou najdete na interaktivní mapě Komory veterinárních lékařů ČR. Obsahuje ovšem jen ta, která se zveřejněním souhlasila, a aktuální provoz je proto lepší ověřit telefonem. Krizové linky Státní veterinární správy slouží k hlášení nákaz a mimořádných událostí, s nemocným psem tedy volejte kliniku.

Letní měsíce přidávají zvláštní kapitolu. Při podezření na úpal, typicky u psa se zarudlými dásněmi po pobytu v horku, ihned ukončete aktivitu a přesuňte ho do stínu. Podle doporučení RECOVER z roku 2026 začněte aktivně chladit tekoucí chladnou vodou, hlavně přes trup a místa s řidší srstí. Hned potom zamiřte na nejbližší otevřenou kliniku. Cornellova univerzita radí posadit psa během jízdy k výdechu klimatizace.

Dvě sekundy jsou kratší než jedno zazvonění telefonu. Kdo si je vyzkouší na zdravém psovi v klidném dni a zapamatuje si, jak vypadá jeho normální růžová, pozná v horkém odpoledni rozdíl na první pohled.

Článek Stiskněte psovi dáseň a počítejte do dvou. Pokud barva nestihne zrůžovět, máte problém se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co je Centrální evidence psů a proč nestačí čip

Centrální evidence psů (CEP) je neveřejný informační systém veřejné správy, který od 1. července 2026 nahrazuje dosavadní roztříštěnou mozaiku obecních registrů a soukromých databází. Provozuje ho Komora veterinárních lékařů, přístup do něj mají veterináři, Státní veterinární správa, Policie ČR, obce i samotní chovatelé po přihlášení přes bankovní identitu.

Klíčové je, co CEP není: není to jen seznam čipů. Eviduje číslo mikročipu nebo tetování, pohlaví psa, údaje o chovateli, adresu místa chovu, číslo petpasu i záznamy o očkování proti vzteklině. A hlavně, samotné očipování ani zápis v obecní evidenci zákonnou povinnost nesplní. Výslovně to uvádějí Ministerstvo zemědělství, Státní veterinární správa i Komora. Kdo má psa s čipem a platí obecní poplatek, stále musí zajít k veterináři a požádat o zápis do CEP.

Stát zaplatil systém, cenu pro lidi neurčil

Financování samotného registru je přesně vyčíslené. Vyhláška č. 433/2025 Sb. stanoví, že ministerstvo uhradí Komoře až 8,1 milionu korun za vybudování systému a 1,2 milionu ročně za jeho provoz, plus další náhrady za přístup a poskytování údajů. To jsou peníze, které tečou ze státního rozpočtu ke Komoře.

Jenže pak je tu druhý účet, ten, který dostane chovatel v ordinaci. A tady zákon mlčí. Žádný paragraf nestanoví jednotnou sazbu za zápis psa do CEP. Žádná vyhláška neurčuje strop. Vztah mezi chovatelem a veterinářem je v této oblasti čistě smluvní, stejně jako u čipování nebo registrace petpasu. SVS to na svém webu potvrzuje doslova: ceny veterinárních úkonů jsou smluvní.

V praxi to znamená, že za identický administrativní úkon, vyplnění formuláře v systému CEP, může jedna ordinace účtovat stokorunu, jiná pětistovku. Centrální databáze ceníků neexistuje. Kdo chce vědět, kolik zaplatí, musí zavolat nebo napsat konkrétnímu veterináři.

Co musíte udělat a do kdy

Registrace není automatická. Veterinář nemá povinnost psa zapsat při běžném ošetření, chovatel musí o zápis aktivně požádat. U štěňat se povinnost váže na čipování před předáním novému majiteli, u starších psů nejpozději na nejbližší očkování nebo přeočkování proti vzteklině.

Praktický postup vypadá takto:

• Na webu registrpsu.gov.cz najdete seznam veterinářů zapojených do systému.
• U vybraného pracoviště si ověříte cenu za zápis.
• Při návštěvě požádáte o registraci, veterinář zadá údaje do CEP.
• Po přihlášení přes bankovní identitu uvidíte svého psa v systému, můžete si upravit telefon nebo e-mail a nahlásit ztrátu či nález.

Při stěhování nebo prodeji psa změnu provede veterinář na žádost chovatele, a to do sedmi dnů. Systém není vázaný na jednu konkrétní ordinaci, změnu může provést kterýkoli registrovaný veterinář.

Výjimky z povinnosti jsou úzké: pokusná zvířata a některé služební psy ozbrojených sil, bezpečnostních sborů či obecní policie. Všichni ostatní, od majitelů čivav po chovatele dog, musí psa zapsat.

Co hrozí a jak budou kontroly probíhat

Nesplnění povinnosti je přestupek podle veterinárního zákona, který projednává krajská veterinární správa. Konkrétní výše sankce se odvíjí od právního režimu chovatele, zda jde o běžného majitele, nebo podnikatele. Přesnou částku pro nepodnikajícího chovatele oficiální materiály CEP srozumitelně neuvádějí, ale přestupkový režim existuje a je vymahatelný.

Plošné obcházení domácností se nechystá. Kontrola bude spíš situační: při nálezu toulavého psa, při pokousání, při veterinární kontrole chovu. Obce, policie i SVS mají v systému možnost vyhledávat podle čísla čipu, filtrovat záznamy a exportovat výsledky. CEP tak není jen pasivní seznam, je to pracovní nástroj, který úřadům poprvé umožní dohledat psa a jeho chovatele v jedné celostátní databázi.

Česko versus Polsko: dva přístupy k jednomu problému

Zajímavé srovnání nabízí Polsko, kde vláda letos přijala projekt celostátního registru KROPiK s povinným čipováním a registrací psů i koček. Na rozdíl od Česka ale polská vláda rovnou stanovila cenový strop: maximálně 50 zlotých (zhruba 290 Kč) za označení včetně čipu a dalších 50 zlotých za samotnou registraci. Český zákonodárce tuto cestu nezvolil. Zavedl jednotnou povinnost, ale konečný účet ponechal trhu.

Článek Za zápis psa do státního registru si lidé připlatí. Cenu za novou povinnost si určí sami veterináři se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Westminster: souboj šampionů v Madison Square Garden

Westminster Kennel Club Dog Show patří k nejstarším a nejprestižnějším kynologickým akcím planety. Pořadatelé pro rok 2026 stanovili pevný limit 2 500 psů a vpustili mezi ně výhradně šampiony. Každý přihlášený jedinec musel získat titul šampiona American Kennel Club (AKC) ještě před uzávěrkou přihlášek. Začátečníci a slibní mladíci tu tedy nemají co dělat; do New Yorku přijíždí výkvět, který si postup vybojoval jinde.

Program se rozprostřel do několika dnů. Doprovodné soutěže včetně agility odstartovaly 31. ledna, posuzování plemen zaplnilo 2. a 3. února výstaviště Jacob K. Javits Convention Center a skupiny se spolu s Best in Show přesunuly do legendární haly Madison Square Garden.

Systém připomíná sportovní pavouk. Nejprve se vybere nejlepší zástupce každého plemene, ti pak soupeří v sedmi skupinách a vítězové skupin postupují do finále. Penny v něm stanula proti silné sestavě:

• Cota, chesapeakský retrívr, vítěz skupiny loveckých psů a nakonec rezervní Best in Show
• Wager, foxteriér hladkosrstý
• Graham, staroanglický ovčák
• Cookie, maltézský psík
• Zaida, afgánský chrt
• JJ, lhasa apso
• Penny, dobrman, vítězka pracovní skupiny

Z téhle sedmičky vzešla jediná vítězka. Každý další krok k vrcholu přitom znamenal porazit psy, kteří už sami nesli šampionské tituly.

Krásná hlava, rovnováha a pes „s prací“: co rozhodčí na Penny viděl

Psí výstava v pojetí Westminsteru posuzuje každého psa vůči ideálu jeho vlastního plemene. Rozhodčí tak neporovnává maltézského psíka s dobrmanem podle vkusu. Zkoumá, který z nich se svému psanému standardu přibližuje nejvěrněji. Pořadatelé otevřeně přiznávají, že výsledek vždy stojí na interpretaci konkrétního rozhodčího v konkrétní den.

Fitzpatrick podle Purina Pro Club své rozhodnutí zdůvodnil stručně: Penny má nádhernou hlavu, skvělou vyváženost a úhlení. A působí jako pes, který má práci. Každé z těch slov odkazuje přímo do standardu AKC pro dobrmana, který požaduje:

• čtvercový rámec těla: výška v kohoutku se má rovnat délce od předhrudí po zadní okraj stehna,
• výšku fen 61 až 66 cm, ideálně kolem 65 cm,
• lopatku skloněnou zhruba pod úhlem 45 stupňů a úhel mezi lopatkou a pažní kostí přibližně 90 stupňů,
• vyvážené zadní úhlení, které odpovídá úhlení předních končetin,
• pevný hřbet v pohybu, volný a energický klus s dobrým dosahem vpředu a silným odrazem zezadu, při rychlém tempu se stopami v jedné linii,
• energický, bystrý výraz a ostražitý, odhodlaný, věrný a poslušný temperament.

Přesné míry Penny pořadatelé nezveřejnili. Slova rozhodčího ale mapují právě ty body, kde standard klade nejvyšší nároky. „Vyváženost“ znamená, že hlava, krk a končetiny drží správný poměr vůči délce a hloubce trupu. „Úhlení“ rozhoduje o tom, jak efektivně se pes pohybuje. A „pes s prací“ je nejvyšší pochvala, jakou může pracovní plemeno dostat.

Povaha přitom hraje zásadní roli. Plachého nebo agresivního dobrmana musí rozhodčí z kruhu vykázat bez ohledu na to, jak dokonalé má tělo. Podle nás právě tady leží klíč k triumfu Penny. Spojila sílu, rychlost a eleganci s klidným, ovladatelným projevem, a tím ztělesnila původní smysl celého plemene.

Od strážce z Apoldy k vítězce Westminsteru

Příběh dobrmana začíná v durynské Apoldě na konci 19. století. Karl Friedrich Louis Dobermann zde podle AKC pracoval mimo jiné jako noční hlídač a odchytář psů. Potřeboval ochránce, který bude odvážný, ostražitý a zároveň poslušný. Po Dobermannově smrti převzal štafetu Otto Göller, plemeno ustálil a založil první klub.

Od té doby šlechtitelé ladí detaily. Z hrubě užitkového strážce postupně vznikl přesně definovaný typ, v němž odvaha a pracovní nasazení zůstaly, ale přibyla elegantní silueta, harmonická stavba a ukázněný temperament. Penny je výsledkem více než stoleté selekce na tuto kombinaci.

Na Westminsteru přitom dobrmani nikdy nevyhrávali často. Před Penny se to podařilo jen čtyřikrát:

Poslední roky patřily jiným plemenům: v roce 2020 velkému pudlovi, o rok později pekinézovi, pak bladhaundovi, malému vendéeskému basetovi, trpasličímu pudlovi a loni velkému knírači.

Žádnou senzaci z nicoty však Penny nepředstavuje. Do New Yorku dorazila se 66 tituly Best in Show, jako jednička pracovní skupiny za rok 2025 a nejúspěšnější dobrman ve Spojených státech za roky 2024 i 2025. Za jejím úspěchem stojí chovatelé Theresa Connors-Chan a Gregory Chan z Toronta, kteří fenku vlastní společně s Francisem a Dianou Sparagnovými. Překvapivá tedy byla spíš historická pauza než samotná výhra.

Westminster podle AKC, Česko podle FCI

Je dobré připomenout, že Penny posuzovali podle amerických pravidel. České výstavy i chov se řídí pravidly Mezinárodní kynologické federace (FCI). Českomoravská kynologická unie vede dobrmana pod standardem FCI č. 143 ve II. skupině a o plemeno pečují Dobrman klub ČR a Moravskoslezský dobrman klub.

Oba standardy si jsou v typu a proporcích velmi blízké, drobné rozdíly ale existují:

Na Národní výstavě Špilberk v Brně koncem dubna 2026 figuruje v kruhu dobrmanů 15 přihlášených jedinců. Spolehlivá celostátní čísla o zápisech štěňat zatím chybí. Dá se ale čekat, že mediální pozornost kolem vítězky přitáhne zájem o plemeno i u nás.

Chcete dobrmana jako Penny? Nejdřív prověřte chovatele

Kdo po vítězství Penny zatouží po vlastním dobrmanovi, měl by vědět, do čeho jde. Americký Doberman Pinscher Club of America upozorňuje, že se toto plemeno nehodí pro každého. Potřebuje pevné vedení, každodenní pohyb ideálně ráno i večer, výcvik a hodně kontaktu s rodinou. S dětmi vychází výborně, pokud s nimi vyrůstá a má jasná pravidla. Zanedbaný a nevytížený pes naopak ničí, štěká a sklouzává k problémovému chování.

U chovatele se vyplatí ověřit tyto body:

• průkaz původu z plemenné knihy uznávané FCI a vazbu na klub pod ČMKU,
• čipování štěňat, které Dobrman klub ČR vyžaduje,
• kardiologické vyšetření rodičů včetně Holterova EKG a echokardiografie,
• DNA test na von Willebrandovu chorobu, rentgen kyčlí a loktů,
• krevní testy štítné žlázy, ledvin a jater a každoroční oční vyšetření.

Při pochybnostech o původu umožňuje český chovatelský řád ověření parentity. Srst dobrmana je na péči nenáročná. O to víc pozornosti si zaslouží kondice, zuby a pravidelný zdravotní dohled.

Článek Dobrmanka porazila stovky psů na největší výstavě světa. Rozhodly proporce, které šlechtitelé ladí od 19. století se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pseudomonas aeruginosa: bakterie, která se prozrazuje pachem

Pseudomonas aeruginosa žije běžně v půdě, vodě i na rostlinách. Zdravému člověku obvykle neublíží, u lidí s oslabenými plícemi však dokáže napáchat vážné škody, v krajním případě i smrtelné. U cystické fibrózy patří k nejobávanějším nepřátelům. Organizace Medical Detection Dogs uvádí, že chronicky postihuje zhruba 60 % britských pacientů s touto nemocí. Usazená infekce urychluje úbytek plicních funkcí a souvisí s kratším dožitím.

Bakterie se ovšem prozrazuje. Při svém metabolismu uvolňuje těkavé organické sloučeniny, které odborníci zkracují jako VOC. Vědecký přehled v časopise Frontiers in Immunology mezi nimi opakovaně jmenuje kyanovodík, methylthiokyanát a 2-aminoacetofenon. Posledně zmíněná látka dodává laboratorním kulturám nasládlý odér připomínající hrozny. V lidském dechu se ale tyto molekuly vyskytují jen ve stopovém množství a v pestré směsi. Člověk v nich žádný diagnostický signál nerozezná.

Pes ano. Nehledá jedinou molekulu, nýbrž celý pachový podpis, tedy kombinaci látek, kterou se naučí spojit s odměnou.

Psí nos proti laboratoři: 300 milionů receptorů a čísla z Imperial College

Biologický náskok psa je propastný. Přehledová studie ve Frontiers in Medicine uvádí zhruba 300 milionů čichových receptorů u psa oproti přibližně pěti milionům u člověka. Samotné číslo přitom zdaleka neříká všechno. Psí nos vede vzduch odděleně k dýchání a k čichání, čichová sliznice zabírá mnohem větší plochu a značná část mozku se věnuje zpracování pachů. Výsledkem je přístroj, který zachytí koncentrace, o nichž lidský nos nemá tušení.

Schopnost psů rozlišit Pseudomonas aeruginosa prověřil tým z Imperial College London ve spolupráci s Medical Detection Dogs. Výsledky publikoval v roce 2019 v časopise European Respiratory Journal. Testy probíhaly dvojitě zaslepeně: ani psovod nevěděl, ve kterém vzorku se bakterie skrývá, takže psa nemohl nevědomky navést.

Citlivost vyjadřuje, jak spolehlivě pes označil vzorek s bakterií, specificita zase, jak dobře vynechal vzorky bez ní. U zcela nových, dříve neočichaných bakterií si dva ze tří psů udrželi citlivost nad 90 %, třetí klesl na 62,5 %.

Rozdíl v rychlosti je markantní. Kultivace sputa v laboratoři obvykle zabere několik dní, pes posoudí vzorek během pár vteřin očichání. Profesorka Jane Davies z Imperial College si podle univerzitní zprávy dovede představit, že by lidé s cystickou fibrózou jednou posílali vzorky z domova a psi by je prověřovali.

Pokusy ovšem pracovaly s bakteriemi vypěstovanými v živném médiu, nikoli s hlenem či dechem pacientů. Autoři studie sami upozorňují, že pachový profil v dýchacích cestách nemocného se může od laboratorní kultury lišit podle kmene, prostředí i fáze růstu. Dalším krokem má být testování přímo na pacientských vzorcích. Podle nás by psí screening v budoucnu dával smysl jako rychlý předvýběr: pes označí podezřelý vzorek a laboratoř potvrdí bakterii i její citlivost na antibiotika. Kultivace tak zůstává standardem, psí nos ji může doplnit a zrychlit.

Z útulku do špičkového týmu: jak se z Chilliho stává biodetektor

Původ v útulku Chilliho neznevýhodnil. Medical Detection Dogs výslovně přijímá psy i ze záchranných center, například právě z Battersea nebo z Woodgreen Pets Charity. Rozhoduje povaha, rodokmen až ve druhé řadě. Organizace hledá hlavně lovecká plemena a jejich křížence, nejčastěji labradory a španěly, protože kombinují vynikající čich s chutí pracovat.

U biodetekčního psa však nestačí dobrý nos. Musí vydržet opakovanou práci, rozhodovat se samostatně a stát si za svým verdiktem i tehdy, když mu psovod nic nenaznačí. Chilli prošel úvodním posouzením týmu, který psy vybírá, a poté strávil rok v programu pro štěňata u dobrovolníků, kteří ho socializovali. Teprve potom přišlo závěrečné hodnocení a vstup do týmu.

Samotný výcvik stojí na pozitivní motivaci:

• Klikr a odměna. Pes se učí najít cílový pach mezi řadou vzorků. Správný nález trenér ohlásí cvaknutím klikru a následuje pamlsek nebo míček podle toho, co pes miluje víc.
• Jasná signalizace. Nález pes označí naučeným chováním, typicky sednutím nebo strnulým postojem u vzorku.
• Prázdná kola. Do tréninku se zařazují série bez jediného pozitivního vzorku. Pes tak zjistí, že správnou odpovědí bývá i „nic tu není“, a neoznačuje naslepo.

Výcvikové bloky jsou krátké, aby se pes neunavil a neztratil soustředění. Po práci navíc nemizí v kotci. Organizace dodržuje zásadu, že psi žijí v rodinách místních dobrovolníků a do centra dojíždějí jako na směnu. Chilliho „superschopnost“ tedy vzniká z trénované, měřené a neustále ověřované dovednosti. Právě proto je přesvědčivá.

Čeští pacienti s cystickou fibrózou a tuzemští psí detektivové

Ani v Česku nemusí britský výzkum zůstat vzdálenou kuriozitou. Český registr cystické fibrózy eviduje 755 pacientů, z toho 326 dětí a 429 dospělých, a k nim 29 pacientů, kteří uprchli z Ukrajiny. Národní zdravotnický informační portál řadí Pseudomonas aeruginosa mezi bakterie typické pro tuto nemoc a varuje, že chronická infekce zhoršuje její průběh. Péči zajišťuje pět specializovaných center: v pražském Motole, v Brně, Hradci Králové, Plzni a Olomouci.

Psí detekce plicních bakterií se v Česku zatím nepraktikuje. Tuzemská věda ale má s psími nosy zkušenost. Studie Riedlové a kolegů z roku 2022 zkoumala, zda psi z Czech Centre for Signal Animals poznají rakovinu plic ze vzorků séra a dechu pacientů, převážně z Moravskoslezského kraje. Ve dvojitě zaslepené části dosáhl pes Bugs přesnosti 68 % a Boolomo 83 %. Výsledky jsou slibné a zároveň ukazují, jak velké rozdíly bývají mezi jednotlivými zvířaty.

Pokud by metoda Medical Detection Dogs obstála na skutečných pacientských vzorcích, dá se čekat, že by česká centra cystické fibrózy tvořila logickou síť pro pilotní ověření. Infrastrukturu na odběr i laboratorní potvrzení už mají. Mezitím britská organizace rozšiřuje záběr i jinam: ve svých publikacích se věnuje rakovině prostaty a močového měchýře, malárii, covidu-19 i výkyvům cukru v krvi u diabetiků a loni vyhlásila sbírku na projekt detekce rakoviny střev.

Článek Plicní bakterie uvolňuje do dechu stopy látek, které člověk necítí. Labrador z londýnského útulku je zachytí díky stovkám milionů receptorů v nose se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První nádech štěněte začíná jazykem fenky

Podle veterinárních nemocnic VCA fenka po porodu štěně olizuje a jemně okusuje, aby uvolnila dýchací cesty a nastartovala dýchání. Tím ovšem její práce teprve začíná. Novorozená štěňata se v prvních týdnech nedokážou sama vyprázdnit. Matka jim proto po každém kojení olizuje bříško a oblast pod ocáskem, čímž stimuluje močení i kálení. Přehled mateřského chování psů publikovaný v Journal of Small Animal Practice označuje tuto péči v prvních třech týdnech za zásadní.

Jazyk tak pro mládě znamená čistotu, teplo, nasycení i bezpečí. Mozek si to spojení zapamatuje.

Když štěňata dorostou do věku odstavu, role se otočí. Teď olizují ona, a to matčinu tlamu. U psovitých šelem jde o prastarý signál: dospělý jedinec na takové šťouchání reaguje vyvržením natrávené potravy, kterou mláďata zbaští. Americký kynologický klub AKC právě tento mechanismus uvádí jako jeden z kořenů pozdějšího olizování lidí. Psí jazyk se během pár týdnů promění z nástroje přežití v nástroj vyjednávání.

Vlčí pozdrav v obýváku: olizování tlamy jako řeč smečky

Abychom pochopili dospělého psa, vyplatí se nahlédnout k jeho divokým příbuzným. International Wolf Center popisuje olizování tlamy u vlků jako součást takzvané aktivní podřízenosti. U vlčat slouží k vyžádání potravy, u dospělých přetrvává jako gesto důvěrnosti a uznání postavení ve smečce. Studie rodinné smečky arktických vlků zaznamenala, že přátelský pozdrav běžně doprovází olizování tlamy či čenichu.

Pes, který vám po návratu domů skáče k obličeji a snaží se dosáhnout na bradu, tedy v podstatě předvádí vlčí uvítací ceremonii. Váš obličej je pro něj ekvivalentem tlamy vůdčího zvířete. Podle nás právě tohle vysvětluje, proč psi tolik míří k ústům a nosu, přestože by jim ruka zcela postačila.

Olizování navíc funguje jako smírčí signál. Pes jím může tlumit napětí, vyjádřit, že nechce konflikt, nebo si vyžádat prostor. Stejné gesto tak podle situace znamená „rád tě vidím“ i „prosím, uklidni se“.

Endorfiny, oxytocin a dopamin: chemie, kterou pes a člověk sdílejí

Proč by si pes zachovával chování z dob kojení až do stáří? Protože se mu vyplácí. VCA uvádí, že při olizování se v psím mozku uvolňují endorfiny, látky spojené s pocitem klidu, uvolnění a bezpečí. Portál PetMD doplňuje, že opakované olizování pomáhá některým psům zvládat stres nebo zahlcení podněty. Jazyk se tak stává i samoobslužným zklidňovacím prostředkem.

Zajímavější je, co se děje na druhé straně. Jihoafričtí vědci Johannes Odendaal a Roy Meintjes změřili v roce 2003 hladiny hormonů u 18 lidí a 18 psů před pozitivní interakcí a po ní. Výsledky jejich studie ukázaly nárůst u obou druhů zároveň:

Hladina β-endorfinu se u lidí více než zdvojnásobila, u psů také. Olizování, hlazení, mazlení a mluvení ke psovi patří do jedné rodiny přátelského kontaktu a chemie odměny se v ní rozlévá oběma směry. Výzkum lidských sociálních interakcí z roku 2024 spojuje dotek hlavně s oxytocinem a regulací stresu. Přirovnání k objetí proto podle nás sedí jako obraz: dva tvorové si navzájem dodávají pocit, že jsou v bezpečí.

Láska, sůl, nebo naučený trik? Jak číst psí jazyk

Náklonnost je jen jedna z možných pohnutek. Pes svět poznává tlamou a nosem a vaše kůže mu nabízí bohaté menu. Podle AKC má pes zhruba 1 700 chuťových pohárků, zatímco člověk kolem 9 000. Chuť ale u psa úzce spolupracuje s čichem, který je jeho hlavním smyslem. Přehledová studie o psím čichu z roku 2026 připomíná, že psi rozpoznají i lidské emoční pachy z potu, dechu a dalších výměšků. Slaný pot po běhu, zbytky krému, mastnota od večeře nebo slzy jsou pro psí nos zprávou, kterou chce prozkoumat.

Orientační vodítko, jak motiv rozluštit podle kontextu:

• Po sportu, v horku nebo po jídle: nejspíš chuť a pach.
• Při příchodu domů, s vrtícím se ocasem a uvolněným tělem: pozdrav a náklonnost.
• Při nízkém postoji, odvrácené hlavě a staženém ocase: usmiřování nebo žádost o odstup.
• Když olíznutí pokaždé vyvolá smích, řeč nebo odstrčení: naučená strategie, jak získat pozornost.

Poslední bod podceňuje řada majitelů. I vyjeknutí a odstrkování je pro psa odměna, protože se mu dostalo reakce. Kdo chce olizování omezit, má podle VCA a AKC sáhnout po přesměrování: lízací podložka, hlavolam, hra nebo povel. Trest vztah zbytečně zatíží a příčinu nevyřeší.

Pozornost si zaslouží i pes, který olizuje přehnaně: lidi, předměty nebo sám sebe. Úzkost, nuda, bolest i alergie se často projevují právě takto. Varovným signálem jsou lysiny, zarudnutá či mokvající kůže, strupy nebo místo, které si pes úporně hlídá. Tehdy patří na řadu nejprve veterinář a teprve poté práce na chování.

Bakterie v psí tlamě: kdy je na místě zbystřit

Psí sliny nesou vlastní mikrosvět a čeští vědci ho změřili. Ve sborníku IGA 2022 Veterinární univerzity Brno uvádějí, že ze 130 vyšetřených psů mělo bakterii Capnocytophaga canimorsus v dutině ústní 90 zvířat, tedy 69 %. Příbuzný druh C. cynodegmi nesl dokonce 79 % psů. Tyto mikroby patří k běžné výbavě psí tlamy a vyskytují se i u koček.

Pro zdravého člověka představuje občasné olíznutí neporušené kůže nízké riziko. Potíž nastává, když se sliny dostanou do otevřené rány, oděrky nebo na sliznice. Americké středisko pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) ve svém přehledu řadí k ohroženým lidi s oslabenou imunitou, s rakovinou, cukrovkou, HIV, po chemoterapii či na imunosupresivech, osoby bez sleziny a lidi s nadměrnou konzumací alkoholu. U pacientů bez sleziny je riziko úmrtí na tuto infekci 30 až 60krát vyšší. Komplikace sahají od otravy krve přes selhání ledvin až po gangrénu.

Příznaky se obvykle objeví za tři až pět dní, někdy za den, jindy až po dvou týdnech: puchýře, zarudnutí, otok, hnis či bolest v ráně, horečka, průjem, zvracení, bolest hlavy, zmatenost nebo bolesti svalů a kloubů. Tehdy je třeba neprodleně zamířit k lékaři.

Praktická pravidla pro domácnost:

• Olíznutou ránu ihned omyjte mýdlem a vodou.
• Obličej, ústa, oči a čerstvé škrábance psovi nenabízejte.
• Ruce po kontaktu se slinami umyjte, zvlášť před jídlem.
• U malých dětí a seniorů buďte opatrnější. Státní zdravotní ústav upozorňuje, že právě tyto skupiny bývají psem zraněny nejčastěji a u dětí do čtyř let tvoří poranění hlavy a krku až dvě třetiny případů. Kontakt dítěte se psem by proto měl vždy probíhat pod dohledem dospělého.

Článek Psí olizování spouští v mozku endorfiny u psa i člověka současně. Původ rituálu sahá k prvním vdechům novorozeného štěněte se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč křik na štěkajícího psa působí jako olej do ohně

Lidský křik pes nemusí chápat jako povel. Americký kynologický klub AKC připomíná, že negativní pozornost je pořád pozornost. Pes, který štěká, aby si ho někdo všiml, tak dostane přesně to, oč stál. Jiní psi slyší v hlasitém okřikování něco jako přizvukování: člověk se k poplachu přidal, takže hrozba asi bude skutečná. Veterináři z UC Davis dodávají, že hlasité zvuky mohou vyvolat další vlnu štěkání.

Mnohem vážnější je situace u psů, kteří štěkají ze strachu. Dogs Trust upozorňuje, že takový pes se po okřiknutí může začít bát i majitele, nejen původního spouštěče. UC Davis proto výslovně radí psa netrestat, pokud je motivací strach nebo úzkost. Trest totiž obavy zesílí a problém zhorší.

Ani zdánlivý úspěch neznamená výhru. ASPCA u štěkání, kterým pes hlídá teritorium, popisuje, že trest dokáže potlačit samotný zvuk, ale touha hlídat zůstane stejně silná. Pes pak může situaci vyřešit jinak, v krajním případě kousnutím bez varování. Ze psa, který dřív upozorňoval, se stane pes, který mlčí a jedná.

Stejně dopadají i pomůcky slibující rychlé řešení. Obojky proti štěkání, rozprašovače nebo škubnutí vodítkem fungují na stejném principu: po štěknutí přijde něco nepříjemného. Izraelský výzkumník Gal Ziv v roce 2017 prošel 17 studií o výcvikových metodách. Podle jeho závěrů mohou averzivní postupy ohrozit fyzické i psychické zdraví psa a Ziv nenašel doklad, že by byly účinnější než odměny. V jedné ze sledovaných studií vyvolal rozprašovač agresivní reakci u pětiny psů. Ziv zároveň přiznává limity dat, například malé vzorky. Směr závěrů je přesto jednoznačný. AVSAB ve svém stanovisku k humánnímu výcviku elektrické a ostnaté obojky, škrticí řetízky i fyzické tresty odmítá. V roce 2025 potvrdila, že tento postoj stále platí.

Strach, nuda, nebo hlídání? Jak rozluštit, proč pes štěká

Veterináři z Cornellovy univerzity formulují výchozí bod jednoduše: pes má ke štěkání vždy důvod, i když ho člověk za důležitý nepovažuje. Jejich přehled aktualizovaný v říjnu 2025 rozlišuje tyto motivace:

• hra a vzrušení: uvolněné tělo, vrtění ocasem, vyšší tón, typicky při vítání,
• poplach a hlídání teritoria: reakce na zvonek, kroky na chodbě, auto před domem,
• strach a úzkost: pes se snaží zvětšit odstup od člověka, psa nebo zvuku,
• frustrace: něco chce a nemůže na to dosáhnout,
• osamění a separační úzkost: štěkot, vytí nebo kňučení po odchodu majitele,
• vyžadování pozornosti: „hoď mi míček, nevšímáš si mě“,
• nuda: hlavně u energických psů s nedostatkem fyzické i mentální zátěže.

Strachové štěkání má zrádnou logiku. Dogs Trust vysvětluje, že když se spouštěč vzdálí, pes se cítí bezpečněji a příště sáhne po stejné strategii, protože mu „zabrala“. Když do toho majitel ještě přidá křik, cizí pes za plotem se v psí hlavě stane ještě větší hrozbou.

Diagnostiku usnadní otázky, které doporučuje ASPCA: kdy a kde pes štěká, na koho nebo na co, jaké zvuky či předměty ho spouštějí a co z toho pravděpodobně má. Hodí se zapisovat si odpovědi pár dní do sešitu. Vzorec se obvykle objeví rychleji, než by majitel čekal.

Svou roli hrají i geny. Teriéři se šlechtili pro práci pod zemí, kde štěkotem hlásili lovci svou polohu, jak připomíná AKC. Hlasitější bývají také někteří ovčáci, hlídací plemena, špicové nebo honiči. Plemeno ale jen nastavuje sklon, rozhoduje prostředí a konkrétní pes.

Místo okřikování odměna: postup, který doporučují veterináři

Funkční pořadí kroků je z poradenských zdrojů zřetelné: nejdřív určit typ štěkání, potom zmírnit spouštěč a teprve nakonec trénovat náhradní chování.

Úprava prostředí často přinese největší úlevu. Fólie na spodní části okna, zavřené dveře do předsíně nebo zapnuté rádio, které přehluší kroky na schodišti, berou psovi příležitost štěkání stále dokola „nacvičovat“. Dogs Trust k tomu radí sledovat řeč těla, snižovat celkový stres a učit alternativy jako sedni, lehni, jdi na místo nebo hledání pamlsků v trávě.

Povel „klid“ se podle AKC a ASPCA buduje po malých krocích:

1. Počkejte na okamžik, kdy pes byť jen na vteřinu přestane štěkat.
2. Okamžitě to označte slovem nebo klikrem a dejte odměnu.
3. Dobu do odměny postupně prodlužujte, ASPCA uvádí sled 2, 5, 10, 20 sekund a dál.
4. Až je pauza předvídatelná, vyslovte „klid“ těsně před očekávaným zklidněním.
5. Trénujte nejdřív v lehkých situacích, náročné spouštěče nechte na později.

U strachu se pracuje s desenzitizací. Americká asociace zvířecích nemocnic AAHA ji popisuje jako postupné přibližování podnětu tak, aby pes zůstal pod hranicí reakce. Opačná cesta, takzvané zaplavení (flooding), kdy je zvíře vystaveno stresoru v plné síle, se nedoporučuje. Může strach zhoršit, případně vést k naučené bezmoci, kdy pes rezignuje a jen navenek působí poslušně.

Dogs Trust přidává praktický tip: dejte sousedům vědět, že pes prochází výcvikem. Trocha shovívavosti z okolí sníží tlak na majitele, který pak nesahá po zkratkovitých řešeních.

Štěkání o samotě, bolest a kde v Česku hledat odborníka bez nátlaku

Pes, který štěká v prázdném bytě, potřebuje jiný přístup. Dogs Trust radí natočit ho na telefon nebo kameru umístěnou tam, kde tráví nejvíc času. Varovnými signály jsou pobíhání, škrábání na dveře, močení, třes, funění, slinění nebo neschopnost odpočívat. Výmluvné vodítko: pokud pes o samotě odmítá pamlsek či žvýkací hračku, kterou jinak miluje, jde spíš o úzkost než o nudu. AVSAB doporučuje nahrát alespoň prvních 30 až 60 minut po odchodu, protože právě tehdy se separační úzkost projevuje nejčastěji. U psa v panice platí jednoduché pravidlo: nenechávat ho samotného déle, než zvládne, a vypomoci si rodinou, hlídáním nebo psí školkou.

Pokud se pes spíš nudí, behavioristka Mary Burchová radí v materiálech AKC dopřát mu před odchodem pořádný pohyb a nechat mu hlavolamy či hračky plněné krmením.

Na veterináře je třeba myslet tehdy, když začne štěkat pes, který dřív takový nebyl. Dogs Trust zmiňuje bolest kloubů i psí demenci. ASPCA doporučuje zdravotní vyšetření před jakýmkoli výcvikem. Křik na psa, kterého bolí kyčle, jeho nepohodlí jen umocní.

Jednotný registr psích behavioristů v Česku neexistuje, ale opěrné body najdete. Iniciativa Force-free dog training vede seznam českých trenérů, kteří se zavázali pracovat bez nátlakových metod. Síť Dobrá psí škola deklaruje přístup podle metodiky LIMA, tedy co nejméně invazivní zásahy. U úzkosti, agrese nebo náhlé proměny chování dává smysl začít u veterináře, případně u veterinárního behavioristy. Při výběru se vyplatí ptát na vzdělání, reference, používané pomůcky a ochotu spolupracovat s veterinářem.

Štěkající pes v paneláku: co říká zákon a soudy

Téma je v říjnu obzvlášť aktuální. Psi tráví víc času zavření v bytě, venku se dřív stmívá a blíží se sezóna ohňostrojů, která citlivé psy rozhodí na celé týdny.

České právo nabízí dvě cesty. Občanský zákoník řeší takzvané imise: hluk nesmí k sousedovi pronikat v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezovat obvyklé užívání bytu. Spory tohoto typu rozhodují civilní soudy, smírná domluva ale bývá rychlejší a levnější.

Druhou cestou je přestupek rušení nočního klidu. Nejvyšší správní soud v rozsudku 1 As 189/2018 vymezil hranici: běžné přirozené projevy psa nestačí, musí jít o exces, tedy dlouhodobé nebo opakované štěkání a vytí v noci. Soud zároveň připustil, že přesné měření hluku bývá obtížné, a jako důležitý důkaz uznal výpovědi lidí, kteří se v místě pravidelně zdržují. Pro majitele z toho plyne praktický závěr: záznam z kamery mu pomůže zjistit nejen, co psa trápí, ale i jak dlouho se štěkot skutečně ozývá.

Jedno zvýšení hlasu psa natrvalo nepoznamená. Ziv i AVSAB mluví o rizicích opakovaných averzivních metod, nikoli o ojedinělém okřiknutí. Ne každý pes po křiku zmlkne: podle UC Davis a AKC může hlasitá reakce štěkot naopak ještě rozjet a scénář, kdy pes navenek přestane a motivace přetrvá, popisuje ASPCA konkrétně u teritoriálního štěkání.

Článek Křik na štěkajícího psa problém nezastaví, jen přidá strach. Pes ztichne, ale důvod štěkání se prohloubí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Overtoun Bridge: viktoriánská kráska nad hlubokou roklí

Most působí spíš romanticky než zlověstně. Podle záznamu Historic Environment Scotland jde o památku kategorie B, kterou v roce 1895 navrhl krajinář H. E. Milner. Velký půlkruhový oblouk překlenuje potok Overtoun Burn, po stranách ho doprovázejí menší pěší oblouky. Úřední evidence ho vede pod suchým názvem „Overtoun House, Bridge at Garshake Drive over Overtoun Burn“.

Stavba propojovala východní a západní část panství rodiny Whiteů. Ta vlastnila Overtoun House, dokončený roku 1864, až do roku 1939. Dnes je okolí veřejně přístupné. Panství Overtoun Estate měří podle místní samosprávy zhruba 55 hektarů, slouží k procházkám i piknikům a leží asi tři kilometry severovýchodně od Dumbartonu, nedaleko vesnice Milton a silnice A82. Z lesa Overtoun House Forest vycházejí trasy do pahorkatiny Kilpatrick Hills.

Turisté sem proudí kvůli vyhlídkám, zámecké siluetě a pochopitelně i kvůli pověsti. Mnozí s sebou berou čtyřnohé společníky.

Psí skoky z mostu: co hlásí majitelé od 50. let

Kolik psů z Overtounu spadlo nebo skočilo, nikdo přesně neví. Místní a média opakují čísla kolem tří set, někdy dokonce šesti set případů, a zhruba padesátku psů, kteří pád nepřežili. Úřední databáze, která by tyto počty potvrdila, neexistuje. Jde o kroniku složenou ze vzpomínek, novinových zpráv a vyprávění v hospodách.

Vlna, která téma vynesla do celostátních médií, přišla kolem let 2005 a 2006. Deník The Independent tehdy psal o sérii incidentů, které zaskočily i skotskou organizaci na ochranu zvířat SSPCA. Ta už v roce 2005 zvažovala optický klam: stromy a terén za mostem mohou psovi vytvořit dojem, že za zídkou pokračuje pevná zem.

Ne každý skok končí tragicky. Reportáž Independentu z roku 2019 zmiňuje border kolii Bonnie, která pád přežila. Starší mediální text z roku 2006, dochovaný v přepisu na internetovém fóru, líčí retrívřici Hendrix, jež dopadla do mechu a vyvázla živá.

Nos proti očím: pach norků, lovecký pud a zrádná kamenná zídka

Nejpřesvědčivější vysvětlení nabídl behaviorista David Sands, kterého britská média citují opakovaně. Spolu s ornitologem Davidem Sextonem z ptačí ochranářské organizace RSPB pátral po tom, co se skrývá pod mostem. Sexton tam podle přepisu dobového článku našel myši, norky a stopy veverčích hnízd. Pak přišel pachový test s deseti psy. Sedm z nich reagovalo především na norka.

Norek americký je drobná šelma s mimořádně výrazným pižmovým odérem. Pro dlouhonosá plemena, jmenovitě labradory, kolie a retrívry, která v kronice Overtounu figurují nejčastěji, představuje taková stopa neodolatelné lákadlo. Bob Hill, spojený s Overtoun House, do výčtu přidává kuny a další savce, kteří v rokli žijí.

Druhým dílkem je architektura. Kamenný parapet sahá dospělému člověku zhruba do pasu, ale pes se dívá z výšky kolen. Masivní zídka mu zakrývá propast. Sands upozornil, že silná kamenná stěna blokuje výhled i část zvuků, a tak na mostě vládne jediný smysl: čich. Pes zachytí pach, vyskočí na parapet, aby zjistil, odkud vane, a za hranou už nenajde oporu.

Třetím článkem je lovecký pud sám. Americký kynologický klub AKC ho popisuje jako řetězec navazujících reakcí: orientace, slídění, plížení, pronásledování. Jakmile se spustí, pes přestává vnímat okolí, povely i nebezpečí. Britská veterinární charita PDSA varuje, že honička za zvířetem patří k častým příčinám úrazů.

Podle nás proto Overtoun funguje jako past díky souběhu tří obyčejných věcí. Stopa táhne psa k okraji, instinkt vypne opatrnost a zídka mu zatají hloubku. Každá z těch složek se vyskytuje na tisících míst. Tady se sešly všechny najednou, uprostřed úzkého mostu nad strmou roklí.

Bílá paní a poslední dva parapety: kde racionální výklad zadrhává

Pachová teorie dobře vysvětluje impulz. Hůř odpovídá na otázku přesnosti. Podle přepisu staršího článku se incidenty soustřeďují mezi posledními dvěma parapety na pravé straně mostu, a to hlavně za jasných dní. Proč právě tam? Nabízí se proudění vzduchu z rokle, poloha nor, hustota vegetace nebo konkrétní úhel, pod nímž parapet zakrývá výhled. Veřejně dostupný experiment, který by to jednoznačně prokázal, však chybí.

Druhý otazník visí nad tím, proč podobná souhra norků, mostů a psů nevyvolává podobné série jinde. Magazín Vice tuhle slabinu pojmenoval otevřeně: norci žijí u spousty britských potoků, ale žádný most nemá takovou pověst. Navíc zůstává nezodpovězeno, proč jeden pes reaguje extrémně, zatímco jiný přejde bez povšimnutí.

Zarážející je i návrat přeživších. Sands podle dobového textu přivedl Hendrix zpět na most. U konce pravé strany fena ztuhla. Znovu neskočila, jenže tělem dala najevo, že na tom místě cítí totéž co předtím. Behaviorálně to dává smysl: stejný podnět vyvolá stejnou orientaci. Pro místní je to ale další důkaz, že s mostem cosi nehraje.

A pak jsou tu pověsti. Okolí panství obývá podle vyprávění Bílá paní z Overtounu, údajně truchlící vdova po Johnu Whiteovi. Paul Owens prosazuje keltský motiv takzvaného tenkého místa, kde se náš svět přibližuje k onomu. Sands představu, že by psi vědomě volili smrt, odmítl. Věda pracuje s nosem, instinktem a kamenem. Folklor si drží svou Bílou paní a obě vyprávění vedle sebe existují už desítky let.

Pro srovnání s jinými opakovanými zvířecími jevy se nabízejí hromadná uváznutí kytovců. Americký úřad NOAA je eviduje hlavně u kulohlavců, delfínů obecných či kosatek. Ani tam nemá věda vysvětlení pro každý jednotlivý případ, přestože mechanismy zná.

Pejskaři na vyhlídkách: jak u mostů, skal a roklí nepřijít o psa

Riziko z Overtounu se netýká jen Skotska. Lovecký pud má každý pes, u honičů, teriérů, slídičů a retrívrů bývá silnější, ale vysokou intenzitu může mít i kříženec z útulku. Kdo chodí s pejskem po skalních vyhlídkách v Českém ráji, kolem lomů na Berounsku nebo přes lávky nad roklemi, potkává tytéž ingredience: zvěř, hloubku a zábradlí, které psovi z jeho výšky nic neprozradí.

Varovné signály, že pes zachytil silnou stopu:

• náhlé ztuhnutí a upřený pohled jedním směrem,
• intenzivní čenichání a tah na jednu stranu,
• prudký nárůst vzrušení, zrychlený dech,
• ignorování povelů, které jinak spolehlivě plní,
• pokus vyrazit za pachem nebo pohybem.

PDSA radí zasáhnout ještě před začátkem honičky. Jakmile pes vyrazí, přivolání často selže. AKC proto doporučuje v místech plných loveckých podnětů vodítko nebo dlouhou šňůru. U okrajů roklí však dlouhá šňůra nestačí, protože nechá psa doběhnout až k hraně. Bezpečnější volbou je krátké vodítko, pevný postroj, chůze uprostřed mostu a žádné zastavování u parapetu.

Skotský kodex Scottish Outdoor Access Code obecně žádá mít psa pod kontrolou a při pochybnostech ho připnout. Na Overtounu to místní radí výslovně. Kdo se sem vypraví, může do navigace zadat poštovní kód G82 2SH. Výstup z Miltonu stoupá do kopce, u lesa najdete parkoviště a výchozí body tras.

V Česku přidává volné pobíhání v přírodě ještě právní rozměr. Zákon o myslivosti řeší psy, kteří se v honitbě pohybují mimo vliv majitele a pronásledují zvěř. Pes, který zmizí v houští za srnou, tak může ohrozit nejen sebe.

Článek Ze skotského mostu skáčou psi po hlavě z 15 metrů. Podezřelý není duch, ale pach, který obchází zábradlí bez výhledu dolů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč právě pes chrání děti před smrtelnou nákazou

Vzteklina patří mezi nejstarší známé infekce a zároveň mezi nejsmrtelnější; jakmile se projeví příznaky, přežití je prakticky nulové. Podle Světové zdravotnické organizace připadá 99 procent lidských případů na pokousání domácím psem. Zhruba polovina obětí celosvětově nedosáhla patnáctého roku věku. Děti si se psy hrají, nemají instinkt vyhnout se neznámému zvířeti a často nenahlásí kousnutí včas.

Očkování lidí po pokousání, takzvaná postexpoziční profylaxe, funguje spolehlivě, jenže vyžaduje rychlý přístup ke zdravotnickému zařízení a sérii dávek. Ve venkovské východní Africe to znamená hodiny cesty a náklady, které rodina často neunese. Zasáhnout přímo u zdroje, tedy u psí populace, je podle WHO nákladově nejefektivnější prevencí. Stačí udržet proočkovanost nad kritickým prahem 20 až 40 procent a řetězec přenosu se rozpadá. Právě tady vstupuje do hry tanzanský experiment.

Jak hliněný hrnec za 280 korun nahrazuje chladový řetězec

Největší překážkou masového očkování psů v odlehlých oblastech nebyla nikdy samotná vakcína, ta existuje desítky let a stojí zlomek ceny lidské dávky. Problémem byl chladový řetězec. Standardní veterinární vakcíny vyžadují skladování při 2 až 8 °C, což v oblasti bez elektřiny znamená závislost na ledových boxech, generátorech a logistice externích týmů.

Průlom přišel ze dvou směrů najednou. V roce 2016 prokázal tým kolem Felixe Lankestra, že konkrétní inaktivovaná psí vakcína zůstává účinná i po třech měsících při 30 °C. A v roce 2020 tanzanští a britští výzkumníci představili zeepot, zařízení postavené na principu „hrnec v hrnci“:

• Menší keramická nádoba je vložena do větší.
• Meziprostor vyplňuje savý materiál nasáklý vodou.
• Odpařování vody odebírá teplo z vnitřního prostoru.
• Vícevrstvá bariéra současně brzdí prostup horka zvenčí.

Při ročním testování v terénu udržoval zeepot vnitřní teplotu pod 26 °C, přestože okolní vzduch překračoval 42 °C. Výroba jednoho kusu vyjde na přibližně 280 Kč, životnost se odhaduje na sedm let a celé zařízení nepotřebuje jedinou kilowatthodinu. Vakcíny uložené v zeepotu po dobu až tří měsíců vyvolaly u psů srovnatelnou imunitní odpověď jako dávky z klasické lednice. Díky tomu může každá vesnice skladovat zásoby přímo u sebe, a očkovat kdykoli, nejen v den, kdy dorazí kampaň.

112 wardů a 187 tisíc naočkovaných psů: anatomie tanzanského pokusu

Randomizovaný pokus probíhal tři roční cykly mezi listopadem 2020 a říjnem 2023 ve 112 wardech šesti distriktů regionu Mara. Polovina wardů dostala komunitní model, druhá polovina klasický týmový přístup. Rozsah výzkumu (téměř 188 tisíc naočkovaných zvířat, z toho 129 tisíc komunitním způsobem) posouvá výsledky daleko za hranice laboratorního pilotu.

Komunitní větev stála na trojici místních aktérů: wardový koordinátor pro vzteklinu, vesnický „One Health Champion“ a lokální asistent. Tito lidé žijí v oblasti, znají majitele psů jménem a mohou očkovat průběžně, na malých klinikách ve vesnicích, dům od domu i na vyžádání. Týmový model naproti tomu fungoval jako jednorázový pulz: externí veterinární skupina přijela jednou ročně, rozmístila stanoviště a za pár dní odjela.

Výsledek se projevil ve dvou rovinách:

Na venkově vyšel komunitní přístup zhruba o 19 procent levněji na jedno naočkované zvíře. Kratší docházka, širší informovanost a menší časová ztráta pro majitele; to jsou faktory, které procesní evaluace identifikovala jako rozhodující. Celoroční dostupnost proměnila očkování z události v rutinu.

Cesta k eliminaci do roku 2030, a co s tím má společného Česko

WHO a Světová organizace pro zdraví zvířat (WOAH) drží ambiciózní cíl „Zero by 30″, tedy nulová lidská úmrtí na psí vzteklinu do roku 2030. Tanzanie už disponuje oficiálně uznaným kontrolním programem; podobný status mají i Malawi, Namibie, Zambie či Zimbabwe. Organizace Rabies Free Africa sama označuje komunitní model za škálovatelný a financuje rozšiřování v dalších částech východního kontinentu.

Česká republika se řadí mezi země prosté vztekliny od roku 2004. Přesto riziko zavlečení trvá. Státní veterinární správa v březnu 2022 zakázala dovoz zvířat neznámého původu z Ukrajiny právě kvůli obavě z reintrodukce viru. Státní veterinární ústav v Praze zůstává jedinou schválenou laboratoří v zemi pro testování hladiny protilátek. A české stopy vedou i do Afriky: Veterináři bez hranic ČR provozovali pilotní program tlumení vztekliny v severní Keni a kampaň zaměřenou na Somálsko.

Proč jednoduchá logistika zachraňuje víc životů než drahá technologie

Celý tanzanský příběh stojí na paradoxu: účinná vakcína existovala desítky let, hliněný chladicí hrnec vychází z prastarého fyzikálního principu a místní dobrovolníci nepotřebují vysokoškolský diplom. Přesto teprve spojení těchto tří prvků dokázalo udržet proočkovanost psí populace nad prahem, při kterém se šíření viru zastavuje. WHO odhaduje globální zátěž vztekliny na přibližně 59 tisíc úmrtí ročně (s výrazným podhlášením) a organizace Rabies Free Africa pracuje s poměrem jednoho uchráněného člověka na 150 naočkovaných psů. Přeloženo do řeči regionu Mara: 129 tisíc psů očkovaných komunitním modelem za tři roky představuje stovky rodin, které se nemusely potýkat se smrtelným kousnutím.

Provozní potíže ovšem existují. Čtyři z devíti zeepotů v prvním roce praskly, týmy hlásily zpožděné dodávky vakcín a v městských čtvrtích vyšel komunitní přístup paradoxně dráž než klasická kampaň. Škálování do dalších zemí naráží na nutnost trénovat místní pracovníky, zajistit pravidelné zásobování a překonat sociokulturní bariéry. Přesto jde o nejpřesvědčivější důkaz, že boj se vzteklinou nevyžaduje průlomovou molekulu, vyžaduje systém, který doručí existující řešení tam, kde ho potřebují.

Článek Očkování divokých psů zachránilo před smrtí až 160 000 dětí. Klíč k eliminaci leží v hliněném hrnci, který udrží vakcínu bez lednice se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sedm koček, které odešly

Studie publikovaná v Journal of Comparative Psychology začínala s 26 kočkami a stejným počtem psů žijících ve společných domácnostech. Aby kočka postoupila do hlavních testů, musela splnit alespoň dvě ze tří vstupních kritérií, mimo jiné ochotu přijímat potravu v přítomnosti neznámého experimentátora. Sedm koček neprošlo. Buď opakovaně opouštěly místo pokusu, nebo je nešlo motivovat žádným druhem jídla.

Miklósiho tým už tehdy věděl, že přítomnost cizí osoby kočkám výrazně zhoršuje chování. Proto testoval doma, ne v laboratoři. Ani to nestačilo. A právě tady začíná příběh, který je zajímavější než samotné skóre v testu.

Co ukázal neřešitelný úkol

Zbylých devatenáct koček a jednadvacet psů prošlo sérií pokusů. Nejzajímavější byl takzvaný neřešitelný úkol: zvíře vidělo, jak experimentátor schová potravu do misky pod deskou, ale přístup k ní byl zablokovaný. Otázka zněla: co udělá?

Psi rychle přepnuli do sociálního režimu. Střídali pohled mezi problémem a člověkem, dívali se na majitele dříve a déle. Celých 85 % psů toto střídání pohledů předvedlo. U koček jen 42 %. Kočky místo toho déle samy manipulovaly s místem odměny: šťouchaly, hrabaly, zkoušely se dostat k potravě vlastními silami. Na majitele se podívaly později a na kratší dobu.

Důležité je, co z toho neplyne. Neplyne z toho, že kočky jsou hloupější. Ani že jsou chytřejší. Plyne z toho, že v situaci, kdy pes hledá sociální nápovědu, kočka trvá na vlastním řešení. Jiná strategie, ne horší strategie.

Problém není kočka, problém je design

Sedmnáct let po Miklósiho studii vyšla práce, která jeho pozorování zasadila do širšího rámce. Studie Uccheddu a kolegů z roku 2022 ukázala, že téměř 60 % koček nezvládlo habituaci v laboratorním prostředí napoprvé. Všichni psi ano. Bez výjimky.

To je číslo, které mění optiku. Když většina koček selže ještě před začátkem testu, problém není v kočičí kognici, ale v tom, že testovací protokoly vznikaly pro psy. Psi byli tisíce let selektováni na spolupráci s člověkem, na ochotu plnit úkoly v cizím prostředí, na orientaci podle lidských gest. Kočky domestikace formovala jinak: k toleranci lidské blízkosti, ne ke kooperativní práci.

Studie z roku 2023 publikovaná v Scientific Reports to potvrdila z jiného úhlu. Psi byli v laboratorním testu ukazování testovatelnější i individuálně úspěšnější. Ale výsledky koček silně závisely na tom, zda výzkumníci započítali pokusy, ve kterých kočka prostě neudělala žádnou volbu. Když je započítali jako chybu, kočky propadly. Když ne, rozdíl se zmenšil. Metodická volba, ne kognitivní schopnost, rozhodovala o verdiktu.

Co vlastně měříme

Přehledová práce z roku 2024 shrnuje důkazy pro kočičí objektovou permanenci, pracovní i dlouhodobou paměť, citlivost na lidské emoce a stabilní osobnostní rozdíly mezi jedinci. Věda jejich schopnosti dlouho podměřovala, ne proto, že by neexistovaly, ale proto, že je hledala nástrojem kalibrovaným na jiný druh.

Článek Studie inteligence koček skončila fiaskem: subjekty odcházely z testů. Závěry ale mění pohled na kočičí myšlení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč efekt CBD na agresi vyžaduje roky, a ne dny

Kdo čeká rychlý recept („podej kapky a za týden máš klidného psa“), v datech oporu nenajde. Studie zachytila pokles agresivity výhradně u zvířat, která CBD přijímala konzistentně a často po dobu přinejmenším zhruba dvou let. Kratší experimenty jiných týmů se zaměřovaly především na akutní stresové situace, třeba separační úzkost nebo jízdu autem, a přinášely dílčí výsledky závislé na konkrétním testu a měřeném parametru.

Biologicky pomalý nástup dává smysl. Psi zařazení do CBD skupiny byli v průměru starší a výrazně častěji trpěli bolestivými či chronickými diagnózami: demenci mělo 18,2 % uživatelů CBD, osteoartrózu 12,5 %, epilepsii nebo záchvaty 10,6 %, dysplazii kyčlí 10,5 % a nádorové onemocnění 10 %. Agrese u takových zvířat může pramenit z chronické bolesti, zánětu nebo kognitivního úpadku. Kanabidiol zasahuje do endokanabinoidního systému, který moduluje přenos nervových signálů, bolestivou percepci, zánětlivou odpověď i emoční reaktivitu. Receptory CB1 jsou u psů rozloženy v mozkové kůře, hipokampu, mozečku, prodloužené míše i míše, tedy v oblastech zásadních pro zpracování podnětů a reaktivní chování. Pokud CBD postupně tlumí podkladovou bolest nebo zánět, agresivní odpověď na podněty může slábnout jako důsledek, nikoliv jako přímý sedativní efekt.

Komu CBD pomáhá a kde končí jeho síla ve srovnání s veterinární léčbou

Americká behaviorální doporučení sdružení AVSAB staví zvládání agrese na třech pilířích: úprava prostředí, behaviorální modifikace a teprve jako podpůrná vrstva farmaka, suplementy nebo feromony. CBD v tomto schématu spadá do třetí kategorie, tedy doplňku, který může zesílit účinek prvních dvou kroků.

Srovnání s klasickou veterinární medicínou vyznívá opatrně. U fluoxetinu v kombinaci s behaviorální terapií zaznamenali výzkumníci pokles agresivních skóre již od prvního měsíce a sledovali ho přes šest měsíců léčby, s randomizovaným designem a kontrolovaným dávkováním. Dog Aging Project oproti tomu pracoval s observačními dotazníkovými daty bez randomizace, bez informace o složení přípravku, bez znalosti dávky a bez kontroly formy podání. Autoři sami výslovně uvádějí, že jim chyběly údaje o formulaci, cestě podání i zdroji produktu, a proto nelze z výsledků odvodit praktický dávkovací návod ani kauzální závěr.

Zajímavý detail: studie zachytila statisticky významný rychlejší pokles i u reakcí na neznámé situace a na jiná zvířata. Strach, agitace a fyzická aktivita naopak významně nevyšly. Pracovní interpretace autorů naznačuje, že agrese v této zatížené populaci mohla častěji souviset s bolestí a chronickými stavy, které kanabidiol ovlivňuje snáze než obecnou úzkost.

Článek 7 % psů v USA bere CBD doplňky. Agrese klesá až po letech, kdy cannabidiol změní práh reakce na stresový podnět se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč kukuřičný klas funguje ve střevě jako dokonalá zátka

Střední část klasu tvoří hustá, vláknito-dřevitá hmota, kterou žaludeční kyselina nedokáže rozložit. Zatímco měkká zrna se rozpustí a projdou, jádro klasu putuje trávicí soustavou jako celistvý blok. Veterinární chirurg Michael M. Pavletic z MSPCA-Angell popisuje typický scénář: segment klasu opustí žaludek, vklíní se do tenkého střeva a zastaví veškerý průchod potravy i tekutin. Střevní stěna kolem překážky otéká, ztrácí prokrvení a začíná odumírat. Bez zásahu hrozí perforace, únik střevního obsahu do břišní dutiny, peritonitida a sepse.

Rozhoduje poměr velikosti spolknutého kusu ke střevnímu průsvitu. U malých a středních plemen stačí i kratší úlomek. U velkých ras musí být segment delší, ovšem hltaví žrouti spolknou klidně půlku klasu najednou, a výsledek bývá stejně dramatický.

Varovné příznaky, které majitelé často zaměňují za „rozhozený žaludek“

Záludnost celé situace spočívá v tom, že první hodiny po spolknutí může pes vypadat naprosto v pořádku. Cizí těleso někdy zůstává v žaludku a potíže propuknou teprve po přesunu do střeva, za několik hodin, jindy až za den či dva. Cornell University proto zdůrazňuje, že čekání „do rána“ může být fatální.

Na co si dávat pozor:

• Opakované zvracení nebo suché dávení naprázdno, zejména marné pokusy o zvracení, při nichž nic nevychází, patří podle VCA Animal Hospitals mezi důvody k okamžitému odjezdu na pohotovost.
• Náhlá nechutenství a apatie, pes odmítá krmení, leží, schovává se.
• Bolestivé, nafouknuté nebo citlivé břicho, při doteku uhýbá, kňučí, napíná se.
• Průjem nebo naopak marné tlačení na stolici, střevo za překážkou se vyprázdní, ale nic dalšího neprojde.
• Rychlá dehydratace, suchý čenich, vpadlé oči, ztráta elasticity kůže.

Jediný příkaz: při jakémkoli podezření volat veterináře. Zvracení nevyvolávat bez výslovného pokynu odborníka, u tupého, objemného předmětu hrozí při zpětném průchodu jícnem další poranění.

Endoskopie, chirurgie, nebo jen sledování? Kdy ještě zbývá čas

Pokud se majitel ozve včas a klas dosud sedí v žaludku, připadá v úvahu endoskopické vytažení, šetrný výkon bez řezání břišní stěny. U drobných, hladkých cizích těles veterinář občas zvolí hospitalizaci s infuzemi a průběžným monitoringem, zda předmět projde sám.

Jakmile se ovšem segment přesune do tenkého střeva a vyvolá obstrukci, zbývá chirurgické řešení. Standardem je enterotomie, tedy otevření střeva a vyjmutí překážky. Při poškození střevní stěny následuje resekce odumřelého úseku a sešití zdravých konců. American College of Veterinary Surgeons upozorňuje, že nejkritičtější pooperační období trvá přibližně pět dnů, kdy hrozí netěsnost v místě stehu.

Cornellská veterinární nemocnice provádí kolem patnácti operací k odstranění cizích těles týdně. Kukuřičné klasy figurují v přehledu typicky polykáných předmětů. Na rentgenu mívají charakteristický obraz, „mřížku“ plynu v jamkách po zrnech, podle níž je radiolog rozpozná i bez kontrastní látky.

Jak v Česku najít akutní veterinární pomoc o víkendu i v noci

Grilovačky se konají nejčastěji o víkendech a svátcích, tedy přesně v době, kdy běžné ordinace zavírají. Pro rychlou orientaci slouží mapa veterinárních pracovišť KVL ČR, kde lze filtrovat kliniky s pohotovostním režimem.

V Praze provozuje večerní a víkendovou pohotovost například Vetcentrum na Praze 5; nepřetržitý provoz s možností hospitalizace nabízí AA-Vet na Zahradním Městě. Mimo hlavní město je potřeba hledat regionální pracoviště, klíčové je mířit na kliniku vybavenou pro zobrazovací diagnostiku a případnou operaci, protože běžná ambulance nemusí mít rentgen ani chirurgický sál.

Článek Kukuřičný klas se v psím střevě nerozkládá. Vláknitá struktura ho mění v zátku, kterou často musí vyřešit až chirurg se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemství tlapkových žláz: jak funguje druhá pachová vrstva

V polštářcích a meziprstních záhybech psí tlapky se nacházejí žlázy produkující specifický sekret. Při každém škrábnutí do země se tato látka otiskne na povrch a přidá další chemickou vrstvu k už zanechanému trusu či moči. Veterinární síť VCA Animal Hospitals uvádí, že právě tento „pedální pach“ rozšiřuje dosah signálu, protože část molekul se při hrabání dostane do proudění vzduchu a zbytek ulpí na rozrušené hlíně.

Výsledek? Větší plocha nasycená pachem, delší životnost zprávy a navíc vizuální marker v podobě rozrytého drnu. Veterinární behaviorista Carlo Siracusa to pro Popular Science shrnul jako „dva signály v jednom gestu“.

Vědecký důkaz: psi opravdu čtou pach z cizích tlapek

Že jde o víc než pouhou teorii, potvrdil experiment publikovaný v roce 2020 v časopise Scientific Reports. Výzkumníci předložili psům vzorky pachu ze spodní strany tlapek jiných jedinců a testovaná zvířata spolehlivě rozlišila, od koho vzorek pochází. Individuální rozpoznání fungovalo. Určení pohlaví už tak jednoznačné nebylo, přesto samotná existence čitelné „tlapkové signatury“ dává hrabání po potřebě jasný biologický smysl.

Navíc nejde o městský zlozvyk. Studie teritoriálního značkování u volně žijících vlků, publikovaná v odborném periodiku Mammal Research, popisuje totožný vzorec: škrábání do země v kombinaci s močí, trusem a sekrety z meziprstních žláz. Domácí pes tedy opakuje prastarý komunikační scénář svých divokých příbuzných.

Proč sebejistí psi hrabou intenzivněji

Atherton ve svém výkladu přidává zajímavý postřeh z praxe: energičtější provedení rituálu častěji pozoruje u psů, kteří působí uvolněně a sebevědomě. Úzkostní jedinci podle jeho zkušenosti hrabání mnohdy vynechávají, jako by neměli potřebu hlasitě oznamovat svou přítomnost. Etologická studie volně žijící smečky domácích psů, publikovaná v časopise Ethology, tuto linii podporuje: škrábání do země se tam pojí s dominantnějšími jedinci a s hranicemi teritoria.

Důležitá poznámka: vazba mezi úzkostí a absencí hrabání zatím stojí spíše na klinickém pozorování než na rozsáhlé publikované studii. Berte ji jako vodítko, které může leccos napovědět o náladě vašeho psa, nikoli jako diagnostický nástroj.

Co dělat, když pes rozryje trávník: praktický návod pro majitele

Hrabání patří do normálního repertoáru psího chování. Veterinární portál PetMD doporučuje nezasahovat, pokud si zvíře neporazuje drápy nebo polštářky. Pokud vám ale záleží na trávníku nebo potřebujete rituál zkrátit, existuje šetrný postup:

• Počkejte na dokončení celé sekvence – trus sbírejte až poté, co pes dohrabe.
• Přesměrujte pozornost – klidně zavolejte jménem, nabídněte pokračování procházky, případně použijte jemné odvedení tělem bez tahání za obojek.
• Vyberte odolnější povrch – na citlivém trávníku přesměrujte psa k místu, kde rozrytá hlína nikomu nevadí.
• Zkontrolujte tlapky – po hrabání na štěrku či v porostu se mezi prsty mohou zachytit kamínky, osiny nebo bodláky.

Článek Pes po vykonání potřeby zuřivě hrabe zadníma nohama. Nejde o čistotnost, ale o pachové žlázy ukryté v polštářcích tlapek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Centrum odměny reaguje na úsměv jako na signál „bude dobře“

Klíčovým nálezem prvního experimentu byla aktivace pravostranného frontotemporálního klastru zasahujícího do nucleus caudatus, jádra hluboko v předním mozku, které neurovědci u psů už přes dekádu spojují s očekáváním příjemných věcí. Průkopnická fMRI studie Gregoryho Bernse z roku 2012 prokázala, že právě caudatus se u bdělých psů rozžhaví, když spatří ruční gesto oznamující potravu. Cuayová a její kolegové nyní zjistili, že totéž jádro reaguje silněji na šťastnou lidskou tvář než na neutrální výraz, a to u osmi trénovaných psů, kteří v rezonanci leželi dobrovolně, bez sedace a bez omezení pohybu.

Vedle caudatu se do odpovědi zapojily pravý rostrální Sylviův závit, prorean gyrus i piriformní kůra. Celý tento pravostranný klastr dohromady tvoří síť, která v psím mozku propojuje zpracování tváře s hodnocením její emoční hodnoty. Když pes vidí usmívajícího se člověka, jeho mozek v podstatě vysílá signál pozitivního očekávání, podobný tomu, jaký spustí příslib pamlsku.

Strach pes rozpozná okamžitě, smutek a zlost mu však splývají

Druhý experiment rozšířil paletu emocí. Dvanáct psů sledovalo fotografie zachycující radost, zlost, strach a smutek. Výzkumníci nasadili strojové učení a celomozgovou analýzu podobnosti reprezentací, aby zjistili, které emoční kategorie psí mozek skutečně odděluje. Výsledek připomínal třístupňový filtr:

• Radost vytvářela zcela odlišný neuronální vzorec oproti všem negativním výrazům.
• Strach se v datech zřetelně odděloval od zlosti i smutku.
• Zlost a smutek naopak stabilní rozlišovací vzorec postrádaly, pro psí mozek představovaly prakticky totéž.

Proč zrovna strach zaujímá výsadní postavení? Autoři příčinu přímo netestovali, nabízí se však funkční vysvětlení: vystrašený obličej může pro psa fungovat jako varovný signál, že se v okolí děje něco nebezpečného. Srovnávací výzkumy u primátů, včetně studie na orangutanech z roku 2017, dokládají, že strach přitahuje pozornost výrazněji než jiné negativní emoce. A starší EEG měření u psů potvrdila, že ohrožující tváře vyvolávají mimořádně rychlou mozkovou odpověď. Pes tedy zřejmě potřebuje strach rozpoznat bleskově, protože mu říká „pozor, uteč“, zatímco rozlišení mezi smutkem a zlostí takovou evoluční naléhavost nenese.

Domestikace naučila psy číst lidský obličej

Schopnost rozklíčovat mimiku člověka nevznikla náhodou. Studie z roku 2021 publikovaná v časopise Science ukázala, že psí štěňata navazují s lidmi oční kontakt a čtou lidská gesta výrazně lépe než vlčata, a to i tehdy, když vlčata prošla intenzivnější socializací. Tisíce let soužití s člověkem zřejmě posílily v psím mozku okruhy zaměřené na lidské komunikační signály, tedy obličej, hlas a řeč těla.

Předchozí vídeňský výzkum navíc prokázal, že identita člověka hraje samostatnou roli: pohled na vlastního pečovatele aktivoval u psů oblasti spojené s připoutáním a emocemi silněji než pohled na cizince. Nová studie v prvním experimentu pracovala výhradně s tvářemi neznámých lidí, takže zjištěná odměňující reakce na úsměv platí i bez osobní vazby. Pokud by se do rovnice přidal známý člověk, dá se čekat, že by efekt ještě zesílil.

Co z toho plyne pro každodenní komunikaci se psem

Behaviorální výzkum Isabelly Merolové z roku 2012 ukázal, že když majitel vysílal k neznámému předmětu pozitivní emoční zprávu (přívětivý výraz a klidný hlas), pes se k objektu přibližoval rychleji a ochotněji. Negativní signál jeho odvahu brzdil. Mozková data z Vídně teď toto pozorování podepírají zevnitř: úsměv skutečně aktivuje odměňující okruh, a pes jej tedy vnímá jako sociální posilovač.

Prakticky to znamená, že vědomě přívětivý výraz při výcviku dává smysl jako doprovodný signál vedle pamlsku a slovní pochvaly. Americká veterinární společnost pro chování zvířat doporučuje metody založené na odměně, předvídatelnosti a jasném označení správného chování, a úsměv do tohoto rámce přirozeně zapadá. Důležitá je ovšem opatrnost před zjednodušením: mimo laboratoř pes nečte izolovanou fotografii, nýbrž kombinuje obličej, intonaci, postoj těla i pach. Samotný úsměv proto funguje nejlépe jako součást celého balíku čitelné, klidné komunikace.

Osm psů ve skeneru: průlom s výhradami

Vídeňská tisková zpráva sama upozorňuje na limity. Vzorek čítal osm psů v prvním a dvanáct ve druhém experimentu, vesměs rodinné, trénované jedince zvyklé ležet v rezonanci. Zobecnění na všechny psy vyžaduje další replikace. Psi navíc sledovali statické fotografie, zatímco v reálném životě čtou dynamickou mimiku v kontextu zvuků a pachů. A zásadní epistemologická pojistka: data dokazují, že psí mozek lidské výrazy rozpoznává a třídí, nikoli že je pes prožívá stejným způsobem jako člověk.

Přesto jde o první přímý neurozobrazovací důkaz, že psí mozek nezůstává u hrubého dělení „příjemné versus nepříjemné“, ale provádí jemnější kategorizaci. Váš úsměv pro psa představuje měřitelný odměňující signál, a jeho strach z vašeho vyděšeného výrazu má v mozku vlastní, nezaměnitelnou stopu.

Článek Psi nerozeznají smutek od zlosti, ale strach ano. Magnetická rezonance ukázala, proč některé emoce v psím mozku splývají se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč Sebastian nezvolil útěk a jak tím změnil pravidla střetu

Instinktivní reakce většiny malých savců na setkání s predátorem několikanásobně těžším se dá shrnout do tří slov: zmrzni, uteč, nebo bojuj. Sebastian zvolil kombinaci první a třetí varianty, a z etologického hlediska to dává překvapivý smysl. Americká Správa národních parků ve svých bezpečnostních pokynech výslovně varuje, že prudký pohyb a útěk mohou u medvěda černého spustit pronásledování. Medvěd, který se postaví na zadní, navíc automaticky neútočí; často si jen zlepšuje přehled a pachovou orientaci.

Sebastian tedy medvědovi neposkytl jednoduchý signál „kořist prchá“. Místo toho vyslal opačný vzorec: nehybnost, upřený pohled, načepýřená silueta zvětšující optický objem těla a nakonec krátký protiúder. Medvěd tak musel přepočítat, jestli se střet vyplatí. Podle všeho vyhodnotil, že za to nestojí.

Tichý predátorský mód: co etologie říká o kočičí soustředěné nehybnosti

Odborná studie publikovaná v časopise Frontiers in Psychiatry rozlišuje u koček dva zásadně odlišné behaviorální režimy. První je obranný, provází ho strach, sympatická aktivace, hlasité varování, naježená srst a snaha vypadat co největší. Druhý je predátorský, a ten vypadá zcela jinak:

• Minimální vnější známky vzrušení
• Nízký, přikrčený profil těla
• Žádná vokalizace
• Extrémně soustředěná pozornost na cíl

Sebastian v klipu působí spíš jako zvíře v režimu maximální koncentrace než v panickém rozpadu. Stojí tiše, sleduje, čeká. Tento repertoár tichého přiblížení a práce s překvapením je pro kočkovité typický napříč druhy, od domácího kocoura přes rysa ostrovida až po větší šelmy, byť u každého druhu s odlišnými detaily. Základ je přitom vrozený: lov a s ním spojené prvky chování patří k přirozeným potřebám kočky, jak uvádí veterinární manuál Merck. Koťata se učí typ kořisti od matky, ale samotný mechanismus soustředěného zaměření na cíl mají zakódovaný od narození.

Kočky versus psi: dvě odlišné odpovědi na tutéž hrozbu

Zajímavé srovnání nabízí rozdíl mezi kočičí a psí reakcí na predátora. Zatímco kočka disponuje repertoárem soustředěné nehybnosti a hrozícího postoje, pes obvykle reaguje pohybově intenzivněji. Merck popisuje psí predátorskou sekvenci jako sled pronásledování, chytání a kousání, tedy chování výrazněji navázané na pohyb protivníka. Volně běžící pes navíc může být velkým predátorem čten jako vetřelec nebo konkurent, což riziko konfliktu zvyšuje.

Sebastianův přístup (kamenný klid, upřený pohled, jediný cílený výpad) je z tohoto úhlu pohledu sofistikovanější strategie. Kočky a psi prostě čtou hrozbu odlišným způsobem.

Článek Video zachytilo kocoura proti medvědovi černému. Kočky nevyužívají útěk, ale instinkt fixace, který mate i velké šelmy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč je obličej zranitelnější než ruka: sliznice jako otevřená brána

Keratinizovaná pokožka na dlani či předloktí funguje jako poměrně odolný štít. Imunologické zdroje z databáze NCBI vysvětlují, že suchý povrch kůže zadržuje většinu patogenů účinněji než vnitřní epitelové povrchy. Jenže obličej je mozaikou sliznic a tenkých kožních partií. Spojivka oka, nosní průduchy, vnitřní strana rtů, to všechno jsou místa, kde bakterie nacházejí výrazně snazší cestu do organismu.

CDC ve svém manuálu k zoonotickým expozicím výslovně zmiňuje přenos slinami přes řezy v kůži a kontakt se sliznicemi očí nebo úst. Praktická zkratka zní jednoduše: ruka vyžaduje hygienu po kontaktu, obličej vyžaduje prevenci kontaktu samotného.

Capnocytophaga canimorsus: tichý obyvatel psí tlamy se smrtícím potenciálem

Capnocytophaga canimorsus patří mezi pomalu rostoucí gramnegativní bakterie, které obývají dutinu ústní psů i koček. Čerstvá studie Veterinární univerzity v Brně z roku 2025 odhalila přítomnost tohoto mikroba u 71 % vyšetřených psů. U zvířat s mírným zánětem dásní stoupl záchyt dokonce na 85 %. I zdánlivě zdravý pes tedy může být nosičem.

Co se děje po průniku do těla? Podle klinického přehledu CDC se příznaky typicky objevují za tři až pět dní od expozice. Zpočátku připomínají banální infekci:

• puchýře, zarudnutí a bolest v místě vstupu,
• horečka, bolest hlavy, zvracení,
• průjem a bolest břicha,
• zmatenost.

U nejohroženějších pacientů, zejména lidí bez sleziny, může stav eskalovat do systémové sepse, diseminované intravaskulární koagulace a selhání orgánů během pouhých 24 až 72 hodin od prvních symptomů. CDC přisuzuje asplenikům 30 až 60násobně vyšší riziko úmrtí na tuto infekci.

Capnocytophaga přitom zdaleka nepředstavuje jedinou bakterii v psí tlamě. Pasteurella se vyskytuje přibližně u poloviny psích pokousání, stafylokoky a streptokoky zhruba u 40 %. Capnocytophaga je méně frekventovaná, ale spojovaná s nejtěžšími systémovými průběhy, bakteriémiemi a fatální sepsí.

Kdo musí být obzvlášť obezřetný: rizikové skupiny a mýtus o čisté psí tlamě

Steuryová v rozhovoru pro TIME výslovně odmítla rozšířenou představu, že psí tlama je „čistší“ než lidská. Tento mýtus přežívá proto, že naprostá většina olíznutí proběhne bez následků, a lidé si nízkou četnost komplikací mylně vykládají jako důkaz neškodnosti.

Zvýšenou ostražitost by měli zachovávat zejména:

• lidé po splenektomii (bez sleziny),
• onkologičtí pacienti v průběhu léčby,
• diabetici,
• osoby s chronickým plicním onemocněním,
• lidé s nadměrnou konzumací alkoholu,
• kdokoli s oslabenou imunitou.

CDC uvádí, že tyto skupiny tvoří přibližně 60 % zaznamenaných infekcí. Systematický přehled publikovaných případů u jinak zdravých jedinců zachytil 128 kazuistik, z nichž téměř polovina vykazovala sepsi již při přijetí do nemocnice a necelá třetina skončila smrtí. Jde o soubor publikovaných případů, tedy ukazatel závažnosti průběhu, nikoli populační četnosti; infekce Capnocytophaga se v USA ani v Česku povinně nehlásí a zůstávají vzácné.

Praktická pravidla pro bezpečné soužití se psem

Žádný z citovaných odborníků netvrdí, že byste se měli psa vzdát. Chirurgyně Ashley Drewsová ale v témže článku TIME popsala pacienty, u nichž po olíznutí operačního řezu nebo drénu propukla závažná infekce. Pravidla pro minimalizaci rizika jsou přímočará:

• Obličej, oči, ústa: Nedovolte psovi olizovat tyto partie. Pokud k tomu dojde, okamžitě opláchněte postiženou oblast čistou vodou.
• Otevřené rány a pooperační jizvy: Držte je zakryté a psa k nim nepouštějte.
• Ruce po kontaktu se slinami: Umyjte mýdlem a vodou.
• Exkrementy: Uklízejte pravidelně, po manipulaci si důkladně omyjte ruce.

V českém prostředí materiál Státního zdravotního ústavu k poranění zvířetem doporučuje při jakémkoli kontaktu slin se sliznicí nebo otevřenou ranou okamžité omytí mýdlovou vodou, dezinfekci a návštěvu lékaře. Při pokousání je v Česku navíc povinné veterinární vyšetření psa. Horečka, zarudnutí, bolest, zvracení nebo zmatenost po kontaktu se psími slinami vyžadují okamžitou lékařskou konzultaci; u imunokompromitovaných osob raději urgentní péči.

Článek Psí sliny obsahují bakterii, která může skončit sepsí. Rozhoduje, kam se dostanou a jakou bariéru těla obejdou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kdo předběhl Česko: pět zemí s nejvyšší hustotou psů v Evropě

Před Českem se v přepočtu na obyvatele umístilo pět států. Všechny sdílejí jeden rys: leží ve střední, východní nebo jižní Evropě, kde venkovský způsob života stále formuje každodenní realitu.

Západní velmoci zaostávají výrazně. Německo se svými 10,1 milionu psů a 83,2 milionu obyvatel dosahuje poměru 1 : 8,23, tedy zhruba poloviční hustoty oproti Rumunsku. Rakousko s 641 tisíci psy na 8,9 milionu lidí končí na poměru 1 : 13,89. V přepočtu na stovku obyvatel to znamená 21,5 psa v Rumunsku, 18,7 v Česku, 12,1 v Německu a pouhých 7,2 v Rakousku.

Proč právě Rumunsko: salaše, farmy a miliony dvorních hlídačů

Rumunská dominance neodráží městský trend pořizování mazlíčků. Kořeny sahají hlouběji, do struktury celé země. Podle faktového listu Evropské komise k programu rozvoje venkova žije 45 procent rumunské populace v rurálních oblastech. Zemědělský sektor zaměstnává mimořádně vysoký podíl pracovní síly a v zemi funguje kolem 2,8 milionu farem.

Na každé druhé z nich hlídá dvůr pes. U stád ovcí a koz v Karpatech doprovázejí pastevce mohutní karpatští ovčáci. Rumunská legislativa s tím přímo počítá: zákon o myslivosti a ochraně zvěře v článku 23 výslovně upravuje přítomnost psů u stád a na salaších. Čtyřnožci tu plní pracovní roli: chrání dobytek před šelmami, hlídají usedlosti, doprovázejí pastýře na horských pastvinách.

Naše redakční dedukce je proto jasná: první příčku Rumunsku zajišťuje masivní rozšíření dvorních, hlídacích a užitkových psů vedle klasických domácích mazlíčků. Městská kultura chování domácích zvířat tvoří jen jednu vrstvu celkového čísla.

Česko na šestém místě: dva miliony psů a miliardový byznys kolem nich

K 1. lednu 2020 žilo v Česku 10 693 939 obyvatel. Dva miliony psů evidovaných FEDIAF pro rok 2019 dávají poměr jednoho psa na 5,35 člověka. Pozdější ročník FEDIAF za rok 2020 už uvádí 2,2 milionu psů, nárůst o zhruba deset procent, který časově koreluje s pandemickým obdobím. Podobný skok zaznamenalo i Německo (z 10,1 na 10,7 milionu) či Itálie (ze 7 na 8,3 milionu).

Za každým českým psem stojí konkrétní peníze. Průzkum Nielsen Admosphere pro PROFI CREDIT z června 2019 vyčíslil průměrné roční náklady na jednoho psa takto:

• Krmivo: 9 972 Kč
• Veterinář a léky: 3 178 Kč
• Pamlsky, hračky, oblečky: 2 644 Kč
• Celkem ročně: 15 794 Kč

K tomu jednorázová pořizovací cena průměrně 6 506 Kč. Největší díru do rozpočtu dělá krmivo, které tvoří přes 63 procent běžných výdajů. Druhou nejcitelnější položkou bývají neplánované návštěvy veterináře.

Miliardový trh: kolik se v Česku točí kolem domácích zvířat

Podle ČSÚ utratí české domácnosti za veterinární a související služby pro zvířata přibližně dvě miliardy korun ročně. Po započtení pořízení zvířete, krmiva a veškerých potřeb přesahuje celková suma dvanáct miliard korun. Tržby podniků, jejichž hlavní činností jsou veterinární služby, dosahují čtyř miliard.

S dvoumilionovou psí populací jde o stabilní a rostoucí spotřební segment. Každý desátý korunový výdaj v tomto odvětví míří na pamlsky a doplňky, kategorii, která před deseti lety prakticky neexistovala. Český trh s domácími zvířaty roste tempem, které láká nové hráče od e-shopů se speciálním krmivem po pojišťovny nabízející veterinární krytí.

Sousedé v žebříčku: Slovensko těsně za Českem, Rakousko daleko vzadu

Slovensko se svými 915 tisíci psy a 5,458 milionu obyvatel dosahuje poměru 1 : 5,96. Od Česka ho dělí necelý jeden člověk na psa. Obě země sdílejí podobnou kulturu chovu, kombinaci městských mazlíčků a venkovských hlídačů.

Rakousko představuje opačný extrém. Poměr 1 : 13,89 řadí alpskou republiku na spodní příčky unijního srovnání. Přísná bytová pravidla ve Vídni, vysoké náklady na veterinární péči i menší tradice venkovského chovu, to vše tlačí čísla dolů. Německo se drží uprostřed tabulky, což při jeho obrovské populaci znamená, že v absolutních počtech patří k evropským lídrům, v hustotě na hlavu však zůstává průměrné.

Článek Každý pátý Čech vlastní psa. V Evropě je ale šest zemí, kde jsou pejskaři ještě zapálenější se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kolaps čivavy, který zmátl i zkušené kardiology

Jenže jeden rychlý screeningový proužek, původně vyvinutý pro lidské pacienty, během pěti minut přepsal celou diagnostickou rozvahu: pozitivní záchyt kokainu. Případová studie, kterou 18. srpna 2025 publikoval časopis Frontiers in Veterinary Science, popisuje první klinicky zdokumentovaný případ kokainové AV blokády u psa a ukazuje, jak levný ambulantní nástroj dokáže přesměrovat urgentní péči z chirurgického sálu k toxikologickému monitoringu.

Dvouletý kastrovaný samec dorazil na primární kliniku po náhlém kolapsu. EKG zachytilo výrazně zpomalenou srdeční akci, prodloužený PQ interval a intermitentní vypadávání komorových stahů, tedy vzorec, u kterého veterinář uvažuje o degenerativním onemocnění převodního systému nebo účinku beta-blokátoru. Diferenciální diagnostika zahrnovala i náhodné požití carvedilolu. Tým podal atropin v dávce 0,2 mg/kg intravenózně a devět minut nato přidal epinefrin 0,02 mg/kg. Za hodinu a dvanáct minut od příjmu se srdeční frekvence vyšplhala na 144 tepů za minutu a rytmus se stabilizoval.

Klíčový zvrat přišel s rozhodnutím otestovat moč. Veterináři sáhli po panelu SAFElife™ T-Dip Multi-Drug Urine Test Panel, imunochromatografickém proužku schváleném americkou FDA pro kvalitativní screening lidské moči; příbalový leták uvádí odečet za pět minut. Proužek ukázal pozitivitu na kokainový metabolit benzoylekgonin a najednou dávala bradyarytmie jiný smysl.

Proč pětiminutový lidský test mění pravidla veterinární urgentní medicíny

Konfirmační analýza metodou LC-MS/MS, odeslaná do laboratoře Kalifornské univerzity v Davisu, trvala deset až čtrnáct pracovních dní. Potvrdila přítomnost kokainu, benzoylekgoninu, stopového norkokainu, norfentanylu i stopového fentanylu, protože kokain bývá často kontaminován dalšími látkami. Kdyby tým čekal výhradně na laboratorní výsledek, pacient by mezitím mohl projít zbytečným kardiologickým vyšetřením včetně úvahy o implantaci kardiostimulátoru.

Právě v tom spočívá síla ambulantního screeningu. Přehledová práce publikovaná rovněž ve Frontiers in Veterinary Science dokumentuje, že veterináři sahají po humánních point-of-care drogových panelech kvůli třem vlastnostem:

• Dostupnost: proužky nevyžadují laboratorní zázemí ani speciální přístroje.
• Rychlost: výsledek za minuty, zatímco chromatografické potvrzení zabere týdny.
• Nízká cena: řádově zlomek nákladů na konfirmační analýzu.

Háček tkví v tom, že pro psí moč tyto testy dosud neprošly důkladnou validací. Cutoff pro kokainový metabolit se pohybuje kolem 150 nebo 300 ng/ml podle varianty panelu a kalibrátorem je benzoylekgonin, stejně jako u lidského vzorku. Pozitivní záchyt proto zůstává předběžný a autoři studie výslovně doporučují konfirmaci specifickou chemickou metodou. Přesto v akutní situaci, kdy toxická expozice napodobuje srdeční onemocnění, má i orientační výsledek vysokou diagnostickou hodnotu.

Kokain a psí srdce: proč přišla bradykardie místo očekávané tachykardie

Merck Veterinary Manual uvádí, že mezi typické příznaky kokainové intoxikace u psů patří hyperexcitabilita, svalový třes, mydriáza, hypersalivace, zvracení, hypertermie a především tachykardie; farmakologicky kokain blokuje zpětné vychytávání katecholaminů a působí sympatomimeticky. Vedle toho však inhibice sodíkových a draslíkových kanálů v převodním systému srdce může zpomalit vedení vzruchu a vyvolat paradoxní bradyarytmii. U lidí je tento jev známý, u psů jej dosud nikdo klinicky nepopsal. Autoři kazuistiky proto doporučují zahrnout kokainovou expozici do diferenciální diagnostiky tam, kde EKG ukazuje pomalý rytmus. Eliminační poločas orálně absorbovaného kokainu u psa je 1,42 hodiny, takže okno pro záchyt je úzké.

Majitelé mlčí, veterináři tápou, a psi umírají zbytečně

Přesný mechanismus expozice čivavy zůstává nejasný: majitelé při příjmu uvedli, že doma žádné nelegální látky nechovají. Až po pozitivním screeningu doplňující rozhovor odhalil, že nedávno navštívili známého a nevěděli, zda se v jeho domácnosti drogy vyskytovaly. Pes měl v anamnéze dvě předchozí epizody neznámé drogové toxicity a sklon pojídat nalezené předměty.

Jake Johnson z North Carolina State University pojmenoval dvě hlavní bariéry: část majitelů netuší, co jejich zvíře pozřelo, a část se bojí přiznat kontakt s ilegální substancí. Otevřenost však umožňuje cílenější léčbu a monitorování komplikací. Kalifornská laboratorní studie za roky 2013 až 2023 eviduje 57 potvrzených expozic psů a koček rekreačním drogám; kokain tvořil 21 % záchytů, často v kombinaci s dalšími substancemi.

Článek Veterinář zachránil psa, který spolkl kokain ze země. Drogu v moči odhalil lidský diagnostický test během několika minut se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Třídenní vyšetření odhalilo víc než roky pozorování doma

Věk sám o sobě v multivariačním modelu jako silnější prediktor neobstál. Tým přitom korigoval vliv bolesti prostřednictvím dotazníku CBPI, a přesto vazba mezi kognitivním skóre a kratším krokem zůstala statisticky významná. Jinými slovy, pes nezkracuje krok jen proto, že stárne nebo ho něco bolí. Zkracuje ho, protože jeho mozek ztrácí schopnost organizovat chůzi.

Každá kontrolní návštěva ve studii trvala tři po sobě jdoucí dny. První den absolvoval pes fyzikální, neurologické a ortopedické vyšetření spolu s testy mobility, sluchu a laboratorními odběry. Druhý den následovala standardizovaná kognitivní baterie. Třetí den patřil elektrofyziologii, včetně sluchových evokovaných potenciálů (BAER) a elektroretinografie (ERG). Majitelé mezitím vyplňovali dva klíčové dotazníky: CADES pro kognici a CBPI pro bolest. Kontroly se opakovaly přibližně každých šest měsíců, průměrný věk zařazených psů se pohyboval kolem dvanácti let.

Samotné měření kroku probíhalo elegantně jednoduše. Pes šel dvakrát na vodítku po rovné pětimetrové trase, bez pamlsků a povzbuzování. Kamera snímala chůzi z pevné pozice, dva vyškolení hodnotitelé pak z videa počítali kroky levé a pravé přední i levé a pravé zadní končetiny. Délka kroku se vypočítala jako pět metrů děleno průměrným počtem kroků dané končetiny ze dvou průchodů. Výsledek se normalizoval na kohoutkovou výšku, aby se eliminoval vliv velikosti plemene. Spolehlivost měření, jak uvnitř jednoho hodnotitele, tak mezi dvěma hodnotiteli, vyšla výborně. Žádný sofistikovaný přístroj, žádná tlaková deska. Stačil metr pásky na podlaze a kamera.

Proč právě přední končetiny prozrazují kognitivní úbytek

Zajímavý detail: statisticky významná asociace se prokázala výhradně u thorakálních, tedy předních končetin. U zadních nohou se stejný vztah nepotvrdil. Autoři to vysvětlují tím, že pánevní chůze stárnoucích psů bývá výrazně ovlivněna kyčelní artrózou, kolenními problémy a lumbosakrální patologií; tyto ortopedické potíže kognitivní signál v datech efektivně „utopí“.

Přední končetiny takovou zátěží trpí méně, a proto v nich lépe vynikne vliv centrální motorické kontroly. Obecná neurofyziologie chůze připisuje frontálním oblastem mozku plánování a programování lokomoce, koordinaci pozornosti a exekutivních funkcí s motorickými povely směřujícími do mozkového kmene a míchy. Když tyto sítě degenerují, pes ztrácí schopnost „naprogramovat“ plynulý, prostorově efektivní krok. Výsledkem je kratší, drobnější pohyb, měřitelný, opakovatelný a statisticky odlišitelný od pouhého zpomalení.

A právě zde tkví klíčový rozdíl. Doplňková analýza ukázala, že pokud vědci vložili do modelu současně délku kroku i rychlost chůze, významným prediktorem kognitivního skóre zůstala délka kroku. Rychlost sama o sobě prediktivní sílu ztratila. Pomalejší tempo může mít desítky příčin: únavu, horko, nezájem. Kratší krok předních nohou ukazuje na jemnější prostorový parametr, který odráží organizaci pohybu v mozku.

Co to znamená pro veterináře a pro majitele starých psů

Dosavadní diagnostika kognitivní dysfunkce psů (CCDS) se opírá převážně o kombinaci anamnézy, pozorování změn chování a klinického vyšetření. Dotazníky typu CADES používá podle amerického průzkumu z roku 2025 jen asi třetina veterinářů. Přes 80 % z nich sice doporučuje farmaka nebo doplňky (nejčastěji selegilin), ale zhruba 90 % hodnotí současné léčebné možnosti jen jako mírně nebo středně účinné. Časný záchyt proto nabývá mimořádného významu: čím dříve se podaří zachytit počínající úbytek, tím dříve lze nasadit dietní úpravy, mentální stimulaci, omega-3 mastné kyseliny, antioxidanty, cvičení a úpravy prostředí.

Měření délky kroku nabízí veterinářům další objektivní stopu tam, kde se dosud hodně spoléhalo na subjektivní popis chování od majitele. CADES rozlišuje čtyři stadia: normu (0–7 bodů), mírné postižení (8–23), střední (24–44) a těžké (45–95). Protože autoři modelovali vztah průběžně přes celé skóre, dá se předpokládat, že změna délky kroku se může projevovat už v mírné fázi, tedy dříve, než si majitel všimne dezorientace, poruch spánku nebo nečistotnosti.

Pro majitele z toho plyne praktický návod: natáčet psa při chůzi po stejné rovné trase v pravidelných intervalech a porovnávat, zda přední nohy dělají nápadně více kratších kroků než dříve. Samotné video domácí diagnózu nenahradí, ale v kombinaci s dalšími varovnými signály (bezcílným bloumáním, ztrátou naučených návyků, změnami sociální interakce) dává důvod navštívit veterináře dříve, než se příznaky prohloubí.

Článek Krok předních nohou u psů se zkracuje s úbytkem kognice, ne s věkem. Stejný princip platí u lidí s demencí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Otevřené dveře, které změnily všechno

Brandt, profesionální zvířecí fotografka a sokolnice žijící v Německu, si ten moment zpočátku vysvětlovala jako kuriozitu. Ingo se ale začal vracet. Chtěl být u Poldiho krmení, chodil s ním ven, nabízel mu svou přítomnost. A Poldi ji přijal. Usadil se Ingovi na hlavu, mezi vztyčené uši, a z toho místa pozoroval svět. Podle Brandt to bylo „nejbezpečnější místo“, jaké malý sýček znal, zvlášť když se v okolí objevil jiný pes.

Víc než jeden povedený záběr

Poldi spal u Inga v košíku, při nejistotě vyhledával jeho blízkost, nechával se vozit na hřbetě i na hlavě. Ingo se choval jako tichý strážce, trpělivý, nehybný, pozorný. Express zachytil moment u jezera, kdy Poldi při ohrožení přiletěl Ingovi rovnou na temeno a odmítl slétnout.

Brandt tyto situace fotografovala během společných výprav do lesa, k vodě, do sněhu. Nešlo o náhodné momentky cizích zvířat, šlo o vedené focení bytostí, které spolu reálně trávily dny. Výsledkem jsou série, v nichž kontrast dvaceticentimetrového sýčka a třicetikilového malinoise působí současně komicky i dojemně. Ale výraz snímků je spíš něžný než efektový.

Fotografka, sokolnice, chovatelka

Tanja Brandt se profesionální zvířecí fotografii věnuje zhruba od roku 2013. Na svém oficiálním webu se představuje jako oceněná autorka, sokolnice a chovatelka. Specializuje se na příběhové zvířecí portréty a koláže, její práce nejsou dokumentární v klasickém smyslu, ale ani inscenované bez reálného základu.

Ingo nebyl Poldiho jediným společníkem v Brandtině zvířecí rodině. Na stránkách projektu Ingo und Else existuje celá sekce věnovaná Ingovým přátelům, kde malinois figuruje po boku dalších sov a dravců. Stern v roce 2019 uváděl, že Ingo si rozuměl se všemi tehdejšími sovami v domácnosti. Později Brandt představila i dalšího psa, Dia, který navázal podobný vztah s jinými ptáky. Dvojice Ingo a Poldi ale zůstala tou, která „šla do světa“, přes německá média, mezinárodní portály i knihy.

Důležitý je i širší kontext Brandtiny práce se sýčky obecnými. Na svém blogu uvádí, že sýčky chová řadu let a část z nich vypouští zpět do přírody. Nejde tedy o sběratelku exotických mazlíčků, ale o člověka s chovatelským a záchranným zázemím.

Konec, který patří k příběhu

Veřejně doložené soužití Inga a Poldiho spadá hlavně do let 2015 až 2019. Nejstarší mediální výstupy (RTL, BILD, ZDF) pocházejí z jara a léta 2015. V říjnu téhož roku Brandt v rozhovoru uváděla, že Poldimu je rok a půl a že ho získala v pěti měsících věku. Ještě v květnu 2019 o dvojici vyšel velký profil ve Sternu.

V březnu 2020 ale Brandt na stránkách Petapixelu prozradila, že Poldi uhynul přibližně půl roku předtím, tedy zhruba v září 2019, po nehodě. Ingo později přijal novou sovu jménem Ronja.

Fotografie z těch let ale zůstávají. Brandt je prodává jako kalendáře, plakáty, plátna a knihy ve svém e-shopu, její portfolio je volně přístupné online. Síla série nespočívá v popření instinktů ani v trikové fotografii. Spočívá v tom, že někdo měl trpělivost, zázemí a oko na to, aby zachytil důvěru mezi dvěma bytostmi, které k sobě podle žádné učebnice nepatří, a přesto si k sobě našly cestu.

Článek Sova Poldi usíná na hlavě ovčáka Inga. Fotografka v Německu dokumentuje přátelství, které trvá od vylíhnutí sovího mláděte se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dva psi, dvě reakce

Žena labradora neznala. Přesto na jeho naléhavý štěkot zareagovala a vrátila se po cestě zpět. Na zemi našla bezvědomého muže a vedle něj zlatého retrívra, který se od něj nehnul. Zavolala britskou tísňovou linku 999. Na místo vyjela horská služba z Keswicku společně se sanitkou North West Ambulance Service.

Podle výročního reportu Keswick MRT jde o incident číslo 104 toho roku. Když záchranáři dorazili, muž už byl znovu při vědomí. Po vyšetření na místě sešel k sanitce po vlastních nohou. Žádná resuscitace, žádný vrtulník. Přesto bez labradora, který přiměl jedinou osobu v dosahu k návratu, by se pomoc s velkou pravděpodobností opozdila na neurčitou dobu.

Co řekli záchranáři

Rob Grange z KMRT pro The Independent zdůraznil, že labrador nebyl k záchranné práci nijak cvičen. Šlo o běžného domácího psa. Mluvčí týmu podle serveru UKHillwalking přiznal, že když mu turistka popsala, co se stalo, znělo to „až neuvěřitelně“. Podobné příběhy se prý občas vyprávějí, ale málokdy se dají skutečně ověřit. Tady ano: záznam záchranářů, čas 11:37, místo, průběh, výsledek.

Za pozornost stojí, že oba psi zvolili odlišnou, ale vzájemně se doplňující strategii. Labrador odběhl sehnat člověka. Retrívr zůstal u majitele a svou přítomností de facto označil místo nálezu. Nikdo je to neučil. Nikdo jim nedal povel.

Věda to umí částečně vysvětlit

Studie publikovaná v roce 2019 v časopise Scientific Reports prokázala, že psi dokážou rozlišit pach spojený s epileptickým záchvatem od běžného tělesného pachu téhož člověka. Další výzkum z roku 2022, zveřejněný v PLOS ONE, ukázal, že psi spolehlivě rozeznávají vzorky odebrané lidem v klidu a v akutním stresu. Jinými slovy: pes nemusí „vědět“, co je záchvat. Stačí, že zaznamená prudkou změnu pachu a fyziologických signálů svého člověka, a reaguje.

U retrívrů navíc hraje roli šlechtitelská historie. Obě plemena byla po generace selektována na úzkou spolupráci s člověkem, ochotu reagovat na jeho stav a vysokou míru takzvané ochoty spolupracovat. To z nich nedělá automatické záchranáře, ale zvyšuje pravděpodobnost, že v krizové situaci neodběhnou za zajícem.

Není to jen britská kuriozita

Podobné případy se objevují i v Česku. V prosinci 2012 u Otrokovic spadl muž ze stromu při trhání jmelí a zůstal zraněný v lese. Hasiči, kteří ho hledali, poslední desítky metrů navedl k němu štěkot jeho psa, jak tehdy informovaly Novinky.cz. Jde stále o jednotlivé, mimořádně popsané případy, ne o rutinu. Ale ukazují jedno: vztah mezi psem a člověkem může v kritickém okamžiku fungovat jako záchranný systém, i když ho nikdo neprogramoval.

Pro každého, kdo vyráží do hor sám a má zdravotní riziko, platí základní pravidla: mít u sebe zdravotní identifikaci, nahrát trasu do aplikace Záchranka, dát někomu vědět, kam jdete, a znát číslo Horské služby ČR (1210).

Článek Černý labrador běžel za cizí turistkou a nepřestal štěkat. Chtěl ji dovést k místu, kde ležel jeho majitel v bezvědomí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Gesta, která opravdu mluví o blízkosti

Pes, který k vám v klidu přijde, opře se bokem o vaše lýtko a zůstane s uvolněným tělem, hledá kontakt. Sedne si na vaše nohy, položí hlavu na koleno, stočí se vedle vás na gauči. Tohle jsou projevy takzvaného vyhledávání fyzické blízkosti, které výzkum attachmentu u psů řadí mezi hlavní ukazatele bezpečné vazby k člověku.

Rozpoznáte je podle několika znaků najednou:

• Uši v přirozené poloze, ne stažené dozadu
• Tlama měkká, mírně pootevřená nebo zavřená bez napětí
• Ocas v neutrální výšce, případně volně vrtí
• Váha rovnoměrně rozložená na všech čtyřech
• Dech klidný, pravidelný

Když tohle vidíte pohromadě a pes přichází sám od sebe v běžné domácí situaci, máte před sebou nejspolehlivější „vyznání“, jaké psí repertoár nabízí. Není to jedno gesto. Je to celý obraz.

Když stejné gesto znamená něco jiného

Tady začíná ta složitější část. Pes se vám opírá o nohy i ve veterinární čekárně, při bouřce nebo když přijde návštěva. Vypadá to stejně, ale motivace je jiná. Nehledá blízkost z pohody, hledá bezpečí z nejistoty.

Jak to odlišit? Tři filtry:

• Kontext – kde a kdy se chování objevuje. Doma na gauči po procházce versus při hlasitém ohňostroji jsou dva různé světy.
• Napětí těla – stresový pes má často podsazený ocas, uši stažené, rozšířené zorničky, olizuje si pysky, zívá mimo únavu, někdy se třese.
• Opakovatelnost – pokud se „mazlivé“ chování objevuje výhradně v napjatých situacích, nejde o rutinní projev vazby.

Podobně funguje přinášení bot nebo kradení prádla. Internet to rád servíruje jako důkaz lásky. Realita je ovšem pestřejší. Pes může botu přinést, protože ho baví hra, protože nese silný pach majitele, protože se naučil, že za to dostane pozornost, nebo protože nemá co dělat. Merck Veterinary Manual řadí žvýkání a kradení věcí mezi běžné explorační chování psa, který nemá dostatek podnětů. A rozkousaný gauč při samotě? To už spadá do separační úzkosti, ne do kategorie „miluje mě tak moc, že nemůže beze mě být“.

Proč neexistuje univerzální překladač

Výzkum na více než jedenácti tisících psech prokázal, že plemeno a věk mají nejsilnější vliv na osobnostní rysy. Novější přehledová studie k sociabilitě zaměřené na člověka dodává, že některé plemenné linie (typicky ty starší, méně šlechtěné na vizuální spolupráci) vykazují méně očního kontaktu s lidmi. To neznamená, že vás nemají rády. Jen projevují vazbu jinak, méně nápadně.

Stejně tak existují různé styly připoutání. Výzkum s využitím takzvané Strange Situation Procedure popsal u psů bezpečný i vyhýbavý attachment styl. Vyhýbavý pes nemusí zvyšovat kontakt tak viditelně jako ten bezpečně připoutaný, a přesto má k majiteli silnou vazbu. Prostě ji ukazuje tišeji.

Jak správně odpovědět

Když pes přichází s uvolněným tělem a hledá kontakt, odpovězte. Klidné slovo, krátký dotek, společná chvilka. Nemusíte nic přehánět, stačí být přítomní.

Když ale vidíte odvrácený pohled, olizování pysků, zívání, podsazený ocas nebo ztuhnutí, neinterpretujte to jako roztomilost. Dejte mu prostor. Odstraňte to, co psa tlačí. Nevnucujte mazlení psovi, který právě říká „je mi blbě“.

U kradení věcí nehrajte honičku, tím chování posilujete. Učte „pusť“ a „nech to“, nabídněte legální žvýkadlo, přidejte pohyb a mentální práci do denního režimu.

Pravidlo, které nahradí celý slovník

Skutečný klíč k psí komunikaci není seznam pěti gest s jednoznačným překladem. Je to návyk číst celé tělo, celou situaci a celou historii konkrétního psa najednou. Veterinární zdroje to říkají opakovaně: signály jsou momentální, rychle se mění a jeden detail bez kontextu nestačí.

Pes, který vás má rád, to ukazuje každý den desítkami drobností: přijde, podívá se, zůstane nablízku, v klidu usne vedle vás. Žádné z těchto gest není tajné. Stačí se dívat celýma očima, ne jen hledat potvrzení toho, co chceme vidět.

Článek Tajný slovník psího chování: Tato nenápadná gesta ukazují, jak vás váš pes miluje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ostrov, kam se vlk sám nedostane

Stora Karlsö nemá a nikdy neměl endemické populace suchozemských savců. Ostrov je příliš malý a příliš daleko od pevniny, než aby se na něj velký predátor dostal vlastními silami. Právě to dělá z nálezu víc než kuriozitu. Pokud se vlci na ostrov nedostali sami, musel je tam dopravit člověk. A nejde o ojedinělý případ transportu zvířat: v téže jeskyni se našly i kosti losa, jelena a divočáka, tedy druhů, které na ostrově nežily a musely být přeneseny z Gotlandu. Stora Karlsö sloužil pravěkým lovcům tuleňů, ptáčníkům a rybářům jako sezonní nebo trvalá základna. Vlci do tohoto prostředí zapadají jen tehdy, pokud je tam lidé chtěli mít.

Co prozradily kosti a geny

Studie publikovaná v PNAS v listopadu 2025 shrnuje několik vzájemně se posilujících indicií:

• Mořská dieta. Izotopová analýza kostí ukázala, že oba vlci jedli převážně ryby a tuleně, tedy totéž co lidé na ostrově. Divoký vlk na skandinávské pevnině se živí jeleny a losy.
• Menší tělo. Oba jedinci byli na spodní hranici vlčí velikostní variability. Ne dost malí na to, aby je šlo označit za psy, ale výrazně menší než typičtí pevninští vlci.
• Patologie končetiny. Vlk z doby bronzové měl poškození, které omezovalo pohyb. V divočině by takové zvíře pravděpodobně nepřežilo; na ostrově s lidmi ano.
• Extrémně nízká genetická diverzita. Jeden z jedinců vykazoval nižší genetickou diverzitu než jakýkoli dosud zkoumaný starověký vlk. Takový vzorec odpovídá buď silné izolaci, populačnímu zúžení, nebo řízené reprodukci pod lidskou kontrolou.

Autoři opatrně formulují: mluví o „možné péči“, „kontrole“ a „managementu“, nikoli o plné domestikaci. Podle tiskové zprávy Stockholmské univerzity spoluautor Anders Bergström shrnul, že tehdejší lidé v soužití s vlky „zjevně nacházeli hodnotu“, ale konkrétní účel zatím zůstává otevřený. Lov tuleňů, hlídání tábořiště, prestižní držení, rituální role? Vše je obhajitelná hypotéza, nic z toho není prokázáno.

Proč to není další kapitola vzniku psa

Tady je klíčový kontext. V březnu 2026 vyšla v Nature rozsáhlá genomická studie raných psů v Evropě, která přehodnotila řadu starších nálezů. Některé údajné paleolitické psy z evropských lokalit, včetně slavné belgické jeskyně Goyet, genetika vrátila mezi vlky. U dalších, jako je české Předmostí, se ukázalo pozdější uložení kostí nebo kontaminace moderní psí DNA. Studie zároveň odmítla představu, že by evropští psi vznikli zcela nezávislou, oddělenou domestikací; sdílejí společný původ s širší psí linií.

Vlci ze Stora Karlsö do tohoto obrazu zapadají jako důležitý, ale jiný dílek. Nejsou důkazem nového místa domestikace. Jsou příliš mladí, o devět až třináct tisíc let mladší než nejstarší geneticky potvrzení psi v Evropě, a geneticky stojí zcela mimo psí linii. Podle nás jde spíš o pozdní, lokální a nakonec slepou větev lidsko-vlčího soužití.

Článek Archeologové v japonské jeskyni odkryli důkaz, že lidé pečovali o vlky ještě tisíce let po domestikaci psa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od maskota k záchrankyni

Judy se narodila v roce 1936 v šanghajském psím útulku a záhy se dostala na palubu britské říční dělové lodi HMS Gnat. Posádka si ji adoptovala jako maskota, ale brzy zjistila, že ohařka dělá víc než zvedá morálku. Její uši fungovaly jako biologický radar. Na řece Jangcy opakovaně varovala před blížícími se říčními piráty: začala štěkat a ukazovat směrem k hrozbě dlouho předtím, než hlídka cokoli zaznamenala. Později, po převelení na HMS Grasshopper, totéž dělala s japonskými letadly.

Když Grasshopper v únoru 1942 potopily japonské bomby, Judy přežila a spolu se zbytky posádky se dostala na malý neobydlený ostrov. Tam prokázala další schopnost, kterou lidé postrádali: vyčichala zdroj sladké vody pod povrchem půdy. Podle britského ministerstva obrany jí za to vděčilo za život několik námořníků.

Zajatec číslo 81A

Po zajetí Japonci skončila Judy spolu s přeživšími v zajateckém táboře na Sumatře. Tady začala nejnebezpečnější kapitola jejího příběhu. Japonští strážní psa opakovaně ohrožovali a hrozili jeho zastřelením. Zvíře v táboře nemělo žádnou formální ochranu; mezinárodní humanitární právo se zvířaty nepočítalo a nepočítá dodnes.

Pak přišel Frank Williams. Letec RAF, který se s Judy sblížil a rozhodl se pro ni vybojovat něco, co nikdo před ním nezkusil. Williams přesvědčil velitele tábora, aby Judy oficiálně zaregistroval jako válečného zajatce. Detailnější rekonstrukce naznačují, že si vybral chvíli, kdy byl velitel po saké povolnější. Ať už okolnosti vypadaly jakkoli, výsledek byl jednoznačný: Judy dostala označení POW 81A.

Co to prakticky znamenalo? Tři věci:

• Formální evidenci, díky které ji strážní nemohli beztrestně zabít.
• Nárok na příděly potravin; dostávala rýži jako ostatní zajatci.
• Minimální, ale reálnou ochranu v systému, který se zvířaty vůbec nepočítal.

Williams nevyužil žádný existující právní mechanismus. Vytvořil precedent z ničeho. Judyin sluch a ostražitost z ní udělaly nepostradatelného psa; Williams tu nepostradatelnost převedl do administrativní podoby, která jí zachránila život.

Potopení, přežití, návrat

Ani status POW nezaručoval bezpečí. Judy byla spolu se zajatci přesouvána mezi tábory a při jednom z transportů se loď SS Van Warwyck potopila. Williams ji před přesunem propašoval v pytli na rýži na palubu, a když loď šla ke dnu, Judy znovu přežila. Podle dostupných pramenů pomáhala ve vodě tonoucím mužům tím, že k nim připlula a nechala se chytit, aby se udrželi nad hladinou.

Po osvobození táborů v srpnu 1945 čekal ještě jeden problém: zvířata nesměla na transportní loď do Británie. Williams ji opět propašoval na palubu. Po návratu do Anglie absolvovala Judy povinnou karanténu v Londýně a v květnu 1946 obdržela od PDSA Dickinovu medaili, nejvyšší vyznamenání pro zvíře ve vojenském konfliktu. V citaci stálo: „za mimořádnou odvahu a vytrvalost“ a za záchranu mnoha životů díky „inteligenci a ostražitosti“.

Unikát, který zůstává osamělý

Judy zemřela 17. února 1950 v Tanzanii, kde žila s Frankem Williamsem. Guinness World Records ji eviduje jako prvního a jediného psího válečného zajatce. PDSA za celou historii udělila Dickinovu medaili 75krát, z toho 38krát psům, ale žádný jiný pes nikdy nedostal status POW.

Článek Judy byla jediný pes, který dostal status válečného zajatce. Rozhodla o tom jedna biologická schopnost, kterou lidé nemají se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Z mýtu do datové tabulky

Když biolog Robert Wallace a jeho tým v roce 2001 rozmístili první fotopasti v bolivijském Madidi, hledali jaguáry. Pes krátkouchý nebyl původním cílem, ale vedlejším výsledkem průzkumu. Jenže právě tato „vedlejší data“ se za 23 let nabalila do souboru, jaký u tohoto druhu nikdy předtím neexistoval: 34 intenzivních fotopastových kampaní v nížinných oblastech Greater Madidi-Tambopata a Llanos de Moxos, 500 záznamů o výskytu a 594 nezávislých fotozáchytů. Žádný fyzický odchyt, žádná dramatická honička pralesem. Jen stovky tichých kamer, trpělivost a čas.

Právě v tom spočívá skutečný průlom. Dřívější poznání o krátkoušákovi stálo na sporadických pozorováních a malých vzorcích, které nedovolovaly říct víc než „existuje a je vzácný“. Nová práce poprvé umožňuje měřit: rozšíření, denní aktivitu, vazbu na konkrétní typ lesa i relativní početnost.

Co prozradily kamery

Výsledky překvapily i samotné autory. Krátkoušák se ukázal jako převážně denní zvíře s vrcholem aktivity mezi šestou hodinou ranní a polednem, starší literatura přitom uváděla rozporné údaje a některé zdroje ho řadily mezi noční druhy. Kamery dále potvrdily silnou vazbu na neporušený les typu terra firme, tedy na pevnou, nezaplavovanou půdu daleko od velkých řek.

Nejpozoruhodnější je ale odhad hustoty populace: přibližně 15 jedinců na 100 km². Pro srovnání:

• Ocelot ve stejném regionu (Río Hondo, Madidi) dosahoval hustoty 40–66 jedinců na 100 km².
• Jaguár v Alto Madidi vyšel na pouhé 4 jedince na 100 km².

Krátkoušák se tedy v pomyslném žebříčku řadí mezi oba slavnější kočkovité sousedy: je výrazně řidší než ocelot, ale početnější než jaguár. Není to přízrak na pokraji vyhynutí. Je to specialista, který potřebuje specifické podmínky.

Proč tak dlouho unikal

Odpověď není jednoduchá, ale dá se rozložit na několik vrstev. Krátkoušák je solitérní, nechodí ve smečkách, nevydává nápadné zvuky, nepoužívá otevřené stezky, po kterých se pohybují jaguáři a kde výzkumníci nejčastěji umísťují kamery. Žije v hustém podrostu, kde viditelnost klesá na jednotky metrů. A jeho domovem je právě ten typ lesa, kam se lidé dostávají nejobtížněji.

K tomu přidejte částečně plovací blány na tlapách, adaptaci, která podle IUCN/SSC Canid Specialist Group naznačuje přizpůsobení mokřadnímu a rozvodněnému terénu. Nejde o vodní šelmu, ale o tvora uzpůsobeného amazonskému světu, kde se les v období dešťů mění v bažinu. Právě tato kombinace vlastností z něj dělala pro terénní biology téměř neviditelného.

Zlom přinesla až technologie. Fotopasti nepotřebují spánek, neruší zvěř a fungují měsíce bez přestávky. Wallace v rozhovoru pro Pensoft blog výslovně označuje nástup dálkového monitoringu za moment, kdy se z „mýtu“ stal měřitelný objekt.

Co to znamená pro ochranu

Podle dostupných materiálů IUCN/SSC je krátkoušák veden jako téměř ohrožený (Near Threatened). Hlavní hrozby jsou známé: odlesňování, fragmentace lesa a kontakt s domácími psy, kteří přenášejí nemoci. Nová studie tyto obavy nerozptyluje, naopak je zpřesňuje. Data ukazují, že relativní početnost druhu je výrazně vyšší v národních chráněných územích a tam, kde se překrývají s domorodými teritorii. V nechráněných oblastech se krátkoušák na kamerách téměř neobjevoval.

Věda tedy poměrně jasně říká, co dělat: chránit souvislý amazonský les, účinně spravovat chráněná území a omezit fragmentaci. Méně jasné je, kdo to zaplatí. Dosavadní monitoring financovaly převážně zahraniční nadace (Gordon and Betty Moore Foundation, MacArthur Foundation, Disney Wildlife Conservation Fund a další). Státní rozpočty Bolívie a Peru v tomto příběhu zatím viditelně chybí.

Změní studie oficiální status druhu na červeném seznamu IUCN? Automaticky ne. Změna kategorie vyžaduje formální přehodnocení, které zpracovávají nezávislí posuzovatelé. Nová data jsou silným podkladem, ale ne hotovým verdiktem.

Čtvrtstoletí trpělivosti

Na krátkoušákovi je fascinující právě ten paradox: nejde o nově objevený druh, ale o šelmu, kterou věda znala jménem, a přesto o ní skoro nic nevěděla. Trvalo 23 let systematického sběru dat, než se z útržků složil obraz použitelný pro reálnou ochranu. Duch pralesa neztratil svou tajemnost, jen konečně dostal čísla, se kterými se dá pracovat.

Článek Nová fakta o tajuplném psu pralesním. Vědci poodhalili život skrytě žijící šelmy z Amazonie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kakaové slupky: čokoládová past přímo na záhonu

Kakaové slupky se v Česku prodávají jako přírodní mulč: krásně voní, drží vlhkost, potlačují plevel. Jenže obsahují theobromin a kofein, tedy stejné methylxantiny, kvůli kterým je čokoláda pro psy jedovatá. Podle Merck Veterinary Manual mají kakaové slupky koncentraci kolem 9 mg methylxantinů na gram. Pro desetikilového psa to znamená, že už pouhých 22 gramů slupek (necelá hrst) může vyvolat první příznaky: neklid, zvracení, zrychlený tep. Při 45–55 gramech hrozí arytmie, při 67 gramech křeče. Publikovaná smrtelná dávka theobrominu leží v rozmezí 100–200 mg/kg, což odpovídá zhruba 110–220 gramům slupek. Jenže těžký průběh může přijít výrazně dřív.

Mechanismus je přímočarý: methylxantiny blokují adenosinové receptory a zvyšují hladinu vápníku uvnitř buněk. Výsledkem je přestimulovaný nervový systém, tachykardie a v nejhorším případě fatální srdeční arytmie nebo respirační selhání. Příznaky se typicky rozvinou do 6–12 hodin. A na českém trhu? Kakaové slupky najdete třeba jako „přírodní mulč pro okrasné zahrady“ nebo jako fairtradové kakaové hnojivo, bez jediného varování pro majitele psů.

Kávová sedlina: levný odpad, drahá pohotovost

Vysypat kávovou sedlinu pod rododendrony nebo růže je rada, kterou najdete v každém druhém zahradnickém vláknu. Kofein v ní ale zůstává v dostatečné koncentraci na to, aby malému psovi způsobil vážné potíže. Podle VCA Animal Hospitals se příznaky kofeinové otravy (hyperaktivita, třes, zvýšený tep, průjem) dostavují už za 30 minut až dvě hodiny po požití. Trvat mohou 12–36 hodin. Český veterinární portál Vetcentrum uvádí smrtelnou dávku kofeinu pro psa na 150 mg/kg, pro desetikilového psa tedy 1 500 mg. Přesný přepočet na gramy sedliny ale není spolehlivý, protože koncentrace kofeinu kolísá podle druhu kávy, způsobu přípravy i doby louhování.

Podstatné je něco jiného: kávová sedlina je kuchyňský odpad, který leží na záhonu volně, bez jakéhokoli obalu nebo bariéry. Pes ji snadno sežere, aniž by musel cokoli vyhrabávat.

Kostní a krevní moučka: neotráví, ale ucpou a zanítí

Tady nejde o klasickou otravu. Kostní moučka je pro psa neodolatelně atraktivní, živočišný pach ho doslova nutí hrabat a žrát. Problém nastává v žaludku: moučka smíchaná s vodou a žaludečními šťávami může ztvrdnout v takzvaný bezoár, tvrdou hmotu, která ucpe trávicí trakt. Pet Poison Helpline popisuje kazuistiku, kde pes po požití kostní moučky skončil na operačním sále kvůli neprůchodnosti střev. Krevní moučka k tomu přidává riziko pankreatitidy a u fortifikovaných směsí i toxicitu železa. Vyšší riziko hrozí starším psům, obézním jedincům a plemenům náchylným k zánětu slinivky, například kníračům.

Univerzální smrtelná dávka v gramech neexistuje, protože problém není v jedné konkrétní jedovaté látce, ale v mechanické komplikaci. Právě to je zrádné: výrobce na etiketě uvede „organické hnojivo“, majitel si řekne „přírodní, bezpečné“, a pes mezitím vyhrabává záhon.

A pozor na hotové směsi. V české nabídce existují organická hnojiva, která v jednom pytli kombinují kostní moučku, krevní moučku i kakaové slupky současně. Jeden kilogramový balíček, tři rizika najednou.

Epsomská sůl: vzácnější, ale ne nevinná

Síran hořečnatý (epsomská sůl) se doporučuje jako zdroj hořčíku pro rajčata a papriky. U psů je riziko menší než u předchozích tří látek, ale existuje. Podle Merck Veterinary Manual je hypermagnezemie u malých zvířat vzácná, nicméně po velké dávce klinicky závažná. Kazuistika publikovaná v Journal of the Hellenic Veterinary Medical Society popisuje zlatého retrívra, u kterého se 48 hodin po masivním požití rozvinula hypotenze, bradykardie a stav těsně před srdeční zástavou. Spolehlivou smrtelnou dávku pro psy se v dostupné literatuře nepodařilo dohledat, ale „vzácný“ neznamená „nemožný“.

Co s tím: zahradu nemusíte vzdát, jen vyměnit ingredience

Řešení není opustit přírodní hnojení. Řešení je vyřadit z arzenálu právě ty přípravky, které psa lákají čichem nebo chutí. Kakaové slupky a živočišné moučky patří do zahrad, kam pes nemá přístup, a pokud ho má, nepatří tam vůbec. Samotné zapravení do půdy není spolehlivá ochrana; psí čich je na živočišné a kakaové pachy příliš citlivý.

V Česku jsou přitom dostupné alternativy přímo označené jako bezpečné pro domácí mazlíčky, například řada Agro NATURA nabízí organická trávníková i kapalná hnojiva s tímto označením, certifikovaná pro ekologické zemědělství. Rostlinná kapalná hnojiva aplikovaná zálivkou ke kořenům pes ani neregistruje.

Největší past přírodního zahradničení není chemie. Je to iluze, že co voní přírodně, nemůže ublížit. Pro psa je hrst kakaových slupek totéž co tabulka čokolády, jen leží na zemi, bez obalu, a krásně voní.

Článek Pozor na organická hnojiva. Kostní moučka voní psům jako večeře, v žaludku ale vytvoří tvrdý beton se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak z hromádky na chodníku vznikne důkaz

Celý systém stojí na jednoduché logice. Když se nájemník se psem stěhuje do zapojeného domu, musí nechat zvířeti odebrat stěr z vnitřní strany tváře. Laboratoř PooPrints z něj vytvoří genetický profil založený na 16 markerech, podobně jako forenzní databáze u lidí, jen levněji a bez soudního příkazu. Profil se uloží do registru dané nemovitosti.

Jakmile se na trávníku, v garáži nebo u vchodu objeví neuklizený exkrement, správce odebere vzorek velikosti pětikorunové mince do firemního kitu a pošle ho do BioPet Laboratories. Tam izolují DNA ze střevních buněk na povrchu stolice, porovnají ji s registry a shodu uznají jen při úplném souladu všech dostupných alel. Žádný odhad plemene, žádná pravděpodobnost; buď profil sedí, nebo ne. Firma uvádí, že validní DNA získá zhruba z 90 % zaslaných vzorků.

Pokuta za hromádku, vystěhování za recidivu

Samotná DNA nikoho z bytu nevyhodí. Rozhodující je, že pozitivní shoda mění anonymní nepořádek na konkrétní, prokazatelné porušení nájemních pravidel. A sankce se liší dům od domu.

• Campbell Properties (USA): 200 dolarů paušálně, nebo 10 dolarů za každý kus exkrementu; účtuje se vyšší částka. Při opakovaném porušení hrozí odebrání povolení chovat zvíře i vystěhování.
• Hudson Harbour, Edgewater (USA): 250 dolarů za incident, tedy asi 5 800 korun.
• Quintain Living (Velká Británie): až 200 liber za incident, v přepočtu kolem 6 300 korun. Eskalace jde od ústního varování přes písemné napomenutí k odebrání licence pro zvíře a případně soudnímu příkazu k jeho odstranění z bytu.

Klíčové je slovo „eskalace“. Nikdo vás nevystěhuje za jednu zapomenutou hromádku. Ale pokud správce má v ruce opakované laboratorní shody a nájemník nereaguje na výzvy, stává se DNA report důkazem pro právní kroky podle smlouvy.

Devět tisíc komunit, milion psů

PooPrints dávno není experiment jednoho domu. Firma uvádí přes 9 000 zapojených komunit, více než milion registrovaných psů a pokrytí všech 50 amerických států. Jen mezi státem New York a New Jersey obsluhuje téměř 300 komunit, z toho 40 v Jersey City. Program běží i v Kanadě, Mexiku a Británii, celkem v sedmi zemích.

Podle firmy klesá po zavedení systému množství neuklizeného odpadu až o 96 %. Nezávislou studii, která by toto číslo potvrdila srovnáním s klasickými pokutami nebo vývěskami, se nám v otevřených zdrojích najít nepodařilo. Přesto je logika jasná: samotné vědomí, že hromádka může skončit v laboratoři, funguje jako prevence účinněji než cedule „Ukliďte po svém psovi“.

Co by to znamenalo pro Česko

Český nájemník má silnější pozici než americký. Podle § 2258 občanského zákoníku má právo chovat v bytě zvíře, pokud tím nezpůsobuje nepřiměřené obtíže ostatním obyvatelům domu. Pronajímatel nemůže psa plošně zakázat, může jen požadovat náhradu zvýšených nákladů na údržbu společných částí.

Praha navíc povinnost úklidu exkrementů už řeší vyhláškou č. 8/2008 o udržování čistoty, která ukládá původci znečištění neprodleně ho odstranit. Problém tedy není v chybějícím pravidle, ale v identifikaci viníka, přesně to, co DNA systém řeší. Na pražském magistrátu se myšlenka DNA registru psů skutečně objevila: v březnu 2019 ji projednával výbor zastupitelstva pro infrastrukturu a životní prostředí. Do realizace ji ale město nedotáhlo.

Čistě smluvně by si český developer nebo SVJ mohli zpřísnit pravidla pro společné prostory a zavést sankce za nepořádek. Povinný stěr z tlamy každého psa by ale v tuzemském právním prostředí narážel na silnou ochranu nájemcova práva chovat zvíře i na to, že veřejný prostor už regulují obecní vyhlášky. Spíš než krok „na spadnutí“ je to zatím hypotetická možnost pro prémiové rezidenční projekty, kde by s tím souhlasili sami vlastníci.

Američtí pejskaři v Edgewater to přijímají pragmaticky. „Nemám s tím problém, pravidla jsou pro všechny stejná,“ řekl jeden z rezidentů Hudson Harbour pro NBC New York. Jiný dodal, že by pokutu ještě zpřísnil. Přenesení důkazního břemene do laboratoře zjevně funguje tam, kde domluva selhává, a kde je někdo ochotný za identifikaci viníka zaplatit.

Článek Neseberete po psovi a vyhodí vás z bytu. V USA odhalují hříšné pejskaře pomocí testů DNA exkrementů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvorek místo divočiny

Slovo „Mauglí“ evokuje džungli, vlky, romantiku Kiplingova příběhu. Realita Oksany Malaye nemá s romantikou nic společného. Její rodiče měli dům, měli sousedy, žili v obydlené vesnici Hornostajivského rajonu. Nebyla ztracená. Byla opuštěná.

Podle ukrajinského deníku Fakty, který případ podrobně zmapoval v roce 2003, rodina trpěla těžkou závislostí na alkoholu. Oksana nebyla jediné dítě, ale právě ona skončila na dvorku, kde teplo a kontakt nabízeli jen psi. Spala s nimi v boudě, jedla s nimi, přejímala jejich chování. Když přišla zima, stulila se do smečky. Psi ji přijali, a ona přijala je.

Odborná literatura o takzvaných dětech vychovaných mimo lidskou společnost upozorňuje, že většina podobných případů není o „výchově zvířaty“ v doslovném smyslu. Jde o děti, které v prostředí extrémní lidské deprivace hledají jakoukoli vazbu. Oksana ji našla u psů, protože lidé kolem ní selhali.

Zásah, který nebyl jednoduchý

Podle pozdějších mediálních rekonstrukcí, mimo jiné reportáže australské stanice 60 Minutes, psi Oksanu při zásahu bránili. Smečka ji vnímala jako součást skupiny a cizí dospělé k ní nepouštěla. Zasahující měli psy vylákat jídlem, aby se k dívce vůbec dostali.

Primární policejní záznam z roku 1991 se veřejně nepodařilo dohledat, takže přesný průběh zásahu známe jen z druhotných převyprávění. Jisté je, že oddělení od smečky bylo pro Oksanu traumatické samo o sobě, protože psi byli jediná bytost, u které zažila něco jako bezpečí.

Při přijetí do internátu neuměla prakticky mluvit. Komunikovala štěkáním, vrčením, pohybovala se po čtyřech, jídlo přijímala bez příboru. Hygienu neznala. Bylo jí necelých osm let a její sociální a jazykový vývoj odpovídal batoleti jejího věku.

Roky rehabilitace a její hranice

Následovaly roky v dětském domově a specializované péči. Oksana se postupně naučila mluvit srozumitelně, zvládla základní hygienické návyky, naučila se jíst příborem. Pokrok byl reálný, ale omezený.

Systematický přehled Royal College of Paediatrics and Child Health k ranému zanedbání shrnuje, co takové děti čeká:

• nejistá nebo vyhýbavá vazba k pečovatelům
• výrazné opoždění receptivní i expresivní řeči
• oslabené sociální interakce a nižší sebevědomí
• vyšší riziko úzkostí, posttraumatických potíží a poruch chování
• problémy s pozorností a pamětí přetrvávající do dospělosti

Oksana sama v pozdějších rozhovorech přiznala, že v osamění se jí vrací pohyb po čtyřech. Podle posledních veřejně dostupných informací žije v zařízení v Oděské oblasti, kde pracuje se zvířaty na přidružené farmě. Její starší bratr ji po letech dohledal díky televizní reportáži. Rodiče byli zbaveni rodičovských práv.

Plné „vymazání“ následků se nekonalo. Právě tohle je nejdůležitější poučení případu: pět let extrémní deprivace v raném dětství zanechává stopy, které ani desetiletí specializované péče nedokážou zcela zahladit.

Starý případ, aktuální téma

Oksanin příběh se odehrál v roce 1991, tedy dlouho před válkou, která Ukrajinu zasáhla po roce 2014 a eskalovala ruskou invazí v únoru 2022. Přesto rezonuje i dnes, a ne náhodou.

UNICEF v únoru 2026 uvedl, že více než třetina ukrajinských dětí zůstává vysídlená. Válka odděluje děti od pečovatelů, ničí služby, na které rodiny spoléhají, a vytváří prostředí, v němž riziko zanedbání roste. Projekt „Leave No Child Alone“, který UNICEF spustil s ukrajinskými úřady v roce 2022, cílí právě na děti, které kvůli konfliktu zůstaly bez rodičovské péče.

V České republice funguje systém sociálně-právní ochrany dětí prostřednictvím OSPOD, který může dítě navštívit v místě bydliště a zjišťovat jeho situaci. Stoprocentní prevence neexistuje, účinnost závisí na tom, jestli si někdo všimne a zavolá. Kdo má podezření na zanedbávání dítěte, může kontaktovat místní OSPOD nebo Linku bezpečí na čísle 116 111.

Ne pohádka, ale selhání

Oksanin případ bývá prezentován jako kuriozita, „dívka vychovaná psy“, moderní Mauglí. Jenže kuriózní na něm není to, že dítě přežilo mezi zvířaty. Kuriózní je, že v obydlené vesnici, mezi sousedy a úřady, nikdo pět let nezasáhl.

Psi udělali to, co psi dělají: přijali slabšího člena smečky a chránili ho. Lidé kolem neudělali nic.

Článek Moderní Mauglí z Ukrajiny: Smečka ji přijala mezi sebe, policisté ji museli od psů doslova odtrhnout se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč zrovna tlapky a proč zrovna popcorn

Psí kůže se chladí jinak než lidská. Hlavní ochlazovací mechanismus je dýchání s otevřenou tlamou; potní žlázy ekrinního typu sedí prakticky jen na polštářcích tlapek. Podle Merck Veterinary Manual jde o specifické mikroprostředí, teplé, vlhké a s omezeným prouděním vzduchu. Přesně takové podmínky svědčí bakteriím i kvasinkám.

Mezi nejčastěji zmiňované původce charakteristického pachu patří bakterie rodů Pseudomonas a Proteus a kvasinka Malassezia. Důležitá poznámka: popularizační veterinární zdroje je uvádějí opakovaně, ale snadno přístupný primární výzkum, který by je uzavíral jako jedinou příčinu, se nám nepodařilo dohledat. Reálně jde spíš o koktejl desítek druhů mikroorganismů, jejichž metabolické vedlejší produkty dohromady vytvářejí ten typický kukuřičný tón. Každý pes ho má trochu jiný, záleží na vlhkosti prostředí, délce srsti mezi prsty, frekvenci olizování i na tom, po jakém povrchu chodí.

Kdy je pach normální a kdy už ne

Samotná vůně popcornu většinou není problém. Problém je až pach spojený se změnou kůže a chování psa. Tady je jednoduchý kontrast:

• Normální stav: Pach je slabý až střední, stabilní v čase. Kůže mezi prsty vypadá klidně, bez zarudnutí, otoku, mokvání. Pes si tlapky nelíže víc než obvykle, nekulhá, neprojevuje bolest.
• Podezřelý stav: Pach se nově zesílil nebo změnil charakter. Kůže je červená, oteklá, vlhká, případně s krustami nebo výtokem. Pes si tlapku hlídá, opakovaně ji olizuje nebo kouše, srst kolem prstů má hnědočervené zabarvení od slin. Může kulhat.

Jakmile vidíte druhou skupinu příznaků, nejde už o roztomilou psí zvláštnost, ale o potenciální pododermatitidu, bakteriální pyodermii, kvasinkové přemnožení, alergickou reakci nebo dokonce cizí těleso zaklíněné v meziprstí. Každá z těchto příčin vyžaduje jiný přístup, a právě proto domácí experimenty s dezinfekčními spraji nebo lidskými krémy často nadělají víc škody než užitku.

Co se může skrývat za opakovanými potížemi

Recidivující zánět tlapek nemusí být jen otázka hygieny. Merck Veterinary Manual upozorňuje, že chronické meziprstní problémy často souvisejí s hlubším podkladem: atopickou dermatitidou, potravní alergií nebo dokonce endokrinními poruchami, jako je hypotyreóza. Tlapky jsou u alergických psů jednou z nejčastěji postižených lokalit, svědění vede k olizování, olizování zvyšuje vlhkost, vlhkost živí sekundární infekce kvasinkami i bakteriemi. Začarovaný kruh.

Některá plemena mají navíc anatomickou predispozici. Výrazný meziprstní webbing, hustá srst mezi prsty nebo kožní záhyby, to vše zadržuje vlhko a ztěžuje ventilaci. Merck jmenuje například shar-peie, labradorské retrívry a anglické buldoky jako plemena náchylnější k meziprstním zánětům. Neznamená to, že tato plemena čekají automaticky problémy, ale stojí za to jejich tlapky kontrolovat důkladněji.

U opakovaných potíží nestačí odhad podle pachu. Veterinář by měl provést cytologii, jednoduchý stěr, který ukáže, zda jde o bakterie, kvasinky, nebo obojí. Při recidivách Merck doporučuje kultivaci s testem citlivosti, protože naslepo zvolená léčba může minout cíl.

Praktická péče po venčení krok za krokem

Prevence je jednodušší, než se zdá. Po mokrém, blátivém nebo slaném terénu stačí dodržet čtyři kroky:

1. Opláchnout nebo otřít tlapky vlažnou vodou a měkkým hadříkem.
2. Jemně rozevřít prsty a zkontrolovat meziprstní prostory, hledat zarudnutí, drobné ranky, zaklíněné kamínky nebo klíšťata.
3. Důkladně vysušit, včetně prostoru mezi prsty. Vlhkost je hlavní spojenec přemnožení mikroorganismů.
4. Zkontrolovat srst mezi prsty. Pokud přerůstá přes polštářky, plstnatí se nebo drží vlhko, je čas ji zkrátit. AKC doporučuje zarovnat srst na úroveň polštářků nebo lehce kratší, ideálně nůžkami, elektrický strojek může na citlivé kůži způsobit mikrotraumata.

Co nedělat: neparfémovat tlapky lidskými přípravky, nepoužívat dezinfekci bez veterinárního doporučení a hlavně nepřeléčovat naslepo antibiotikem z domácí lékárničky.

Kdy na veterinu a co čekat

Návštěvu praktického veterináře naplánujte ve chvíli, kdy se k pachu přidá jakýkoli viditelný nebo behaviorální příznak: zarudnutí, otok, výtok, opakované olizování, kulhání. Veterinář nejspíš začne pohledem a cytologickým stěrem, případně doporučí eliminační dietu, pokud pojme podezření na alergický podklad. U komplikovanějších případů může následovat kultivace, biopsie nebo endokrinologické vyšetření.

Popcornová vůně z tlapek vašeho psa je ve většině případů jen důkaz, že na jeho kůži žije zdravá mikroflóra. Stačí si zapamatovat jedno pravidlo: dokud je pach stabilní a kůže klidná, není důvod k obavám. Jakmile se cokoli změní, pach, barva kůže, chování psa, je čas přestat přičichávat a zavolat veterináři.

Článek Voní nohy vašeho psa jako popcorn? Pozor, od této vůně je jen krůček k nebezpečné infekci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žlutá znamená „nech mě být“

Celý systém má konkrétní počátek. Švédka Eva Oliversson spustila 27. 6. 2012 program Gulahund Yellowdog, inspirovaný starší praxí z australských kynologických kurzů. O rok později vznikl severoamerický Yellow Dog Project. Jádro sdělení je totožné: žlutá stužka, šátek, vesta nebo žluté vodítko na psovi říkají okolí „tento pes potřebuje prostor“.

Důvody přitom nemají nic společného s tím, že by šlo automaticky o „zlého psa“. Žlutou nosí psi v rekonvalescenci po operaci, psi s bolestí kloubů, bázliví jedinci v socializačním výcviku, staří psi se zhoršeným sluchem nebo zrakem, feny v říji i psi, kteří se teprve učí chodit na vodítku. Společný jmenovatel je jediný: spontánní kontakt, ať už s cizím psem, nebo s cizím člověkem, pro ně v tu chvíli představuje riziko.

Proč stačí vteřina

Americký Kennel Club rozlišuje reaktivitu a agresi. Reaktivní pes není nutně agresivní, ale reaguje rychleji a intenzivněji než klidný jedinec. Osa eskalace vypadá typicky takto: ztuhnutí, odvracení hlavy, olizování pysku, snaha ustoupit, vrčení, štěkot, výpad, snap do vzduchu, kousnutí. Celá sekvence může proběhnout během jediné interakce, zvlášť když předchozí pokusy psa o zvětšení vzdálenosti selžou.

K tomu přistupuje jev, který odborníci nazývají kumulace stresorů. Pes, který ráno vyděšeně přečkal hlučnou dodávku a dopoledne minul dva volně pobíhající psy, má práh tolerance výrazně níž. Vaše „nevinné“ přiblížení může být poslední kapka. A stres po incidentu u některých psů přetrvává ještě dny, takže jeden špatný moment ovlivní i další procházky.

Co dělat, když žlutou uvidíte

Základní pravidlo je prosté: vytvořit odstup. V praxi to znamená:

• Na širokém chodníku nebo v parku přejděte na druhou stranu, stáhněte svého psa k sobě na krátké vodítko a nechte druhý tým projít.
• Na úzkém chodníku bez úniku zpomalte nebo zastavte, postavte se mezi svého psa a protijedoucí dvojici, natočte tělo bokem a využijte auto, strom nebo plot jako vizuální bariéru. Dogs Trust doporučuje klidně změnit směr.
• Bez psa, jako chodec neoslovujte psa, nehlaďte ho, neupírejte na něj přímý pohled. Nechte tým projít.

Platí to i obráceně: ne každý citlivý pes žlutou nosí. Bezpečné minimum zůstává stejné pro jakéhokoli neznámého psa: nejdřív souhlas majitele, pak teprve kontakt, a vždy nechat psa, aby případně přišel sám.

Česko: osvěta existuje, standard ne

V Česku žádná celostátní kampaň žlutou stužku oficiálně nezastřešuje. Existují dílčí iniciativy: Super zoo publikovalo osvětový text v únoru 2026, nadační fond FUNKY DOG prodává ambasadorský balíček s letáky a stužkami určený přímo k šíření povědomí. Pet Heroes otevřeně přiznává, že „stále je spousta lidí, kteří tento signál neznají“. Mezi aktivními pejskaři se žlutá postupně zabydluje, ale pro běžného chodce, rodiče s dítětem nebo cyklistu zatím nejde o samozřejmě čitelný kód.

A právě tady je slabina celého systému, na kterou upozorňuje i AKC: bez znalosti veřejnosti si lidé žlutou stužku snadno spletou s dekorací. Stužka bez osvěty je jen kus látky.

Žlutá, červená, zelená: pozor na chaos

Kromě žluté můžete na psech potkat i jiné barvy. Červená v některých systémech značí „pozor“ nebo „reaktivní“, zelená „přátelský“, modrá „ve výcviku“, bílá „neslyšící nebo nevidomý pes“. Jenže mimo žlutou neexistuje jednotný mezinárodní standard. Význam se liší podle země, výrobce i konkrétní organizace. Spolehlivější než barva samotná je případný nápis na postroji nebo vestě, ten čtěte vždy přednostně.

Důležité je také jedno vymezení: žlutá stužka není náhrada náhubku. Yellow Dog UK výslovně uvádí, že psi, kteří koušou, musí být náhubkovaní, a náhlou agresi má řešit veterinář a kvalifikovaný behaviorista. Žlutá signalizuje potřebu prostoru, ne omluvu pro neřešený problém.

Příště, až uvidíte žlutý šátek na vodítku, nemusíte nic složitého. Stačí oblouk, klidný krok a pár metrů navíc. Pro psa na druhém konci vodítka to může být rozdíl mezi zvládnutou procházkou a dnem, ze kterého se bude vzpamatovávat ještě týden.

Článek Vteřina od průšvihu: Jednoduchý trik, který vám napoví, kterým psům se vyhnout obloukem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Evoluční kořen: jazyk jako příbor

Původ olizování úst sahá hluboko do vlčí minulosti. Štěňata divokých psovitých šelem olizují matce a dalším dospělým jedincům koutky tlamy, aby je přiměla vyvrhnout natrávené jídlo. Je to doslova žádost o porci, a funguje spolehlivě. Podle American Kennel Club si domácí psi tento vzorec nesou dál, i když z misky dostávají granule přesně na čas.

U dospělého psa se potravní motivace neztratila, jen se proměnila. Stačí, abyste si olízli rty po pizze, a pes zachytí zbytkový pach tuku, sýra, koření. PetMD upozorňuje, že psi objevují svět chutí a čichem současně, a vaše ústa jsou po jídle doslova informační hotspot. Není v tom žádná romantika. Je v tom biochemie.

Sociální gesto: pozdrav, podřízenost, žádost o klid

Hlad je jen jedna vrstva. Druhá je sociální. Krátké, měkké líznutí při vítání odpovídá tomu, co etologové popisují jako podřízené gesto: „Jsem menší, respektuju tě, pojďme v klidu.“ V psí smečce takhle mladší nebo submisivnější jedinec oslovuje silnějšího. Doma to pes přenáší na vás.

Třetí vrstva je složitější a méně příjemná. Olizování může být takzvaný appeasement, uklidňovací signál, kterým se pes snaží deeskalovat situaci, jež mu není příjemná. Behaviorální konzultantka Jennifer Shryock z Family Paws tento typ lízání nazývá „kiss to dismiss“, polibek, jehož skutečným cílem je, abyste ustoupili.

Rozdíl mezi „miluju tě“ a „prosím, dej mi prostor“ se pozná podle kontextu:

• Uvolněné vítání: krátký, měkký lick, vrtění ocasem, uvolněné tělo, otevřená tlama.
• Stresový appeasement: rychlé, intenzivní lizy, uši dozadu, odvracení hlavy, nízko nesený ocas, ztuhnutí, takzvaný „whale eye“ (viditelné bělmo).

Klíčové pravidlo zní: nečtěte jazyk izolovaně. Čtěte celého psa. Jak upozorňuje průvodce řečí těla od VCA Animal Hospitals, ignorování appeasement signálů může vést k eskalaci, pes, který marně žádá o odstup jazykem, může příště zvolit razantnější prostředek.

Hygienická stránka: co žije v psí tlamě

Otázka „je to vůbec bezpečné?“ se objevuje pokaždé, když téma přijde na přetřes. Pro zdravého dospělého člověka je riziko přenosu infekce při olíznutí obličeje nízké, ale ne nulové. Veterinářka Judy Korman v rozhovoru pro Newsweek vysvětluje, že psí tlama obsahuje stovky bakteriálních druhů, z nichž většina člověku neublíží, pokud nemá oslabenou imunitu nebo otevřenou ránu.

Americké CDC výslovně doporučuje nenechat mazlíčky olizovat obličej a ústa dětí. Bakterie rodu Capnocytophaga, běžné v psích slinách, mohou u rizikových skupin způsobit vážné komplikace. Prakticky vzato: nejcitlivější místa jsou ústa, oči a jakékoli poranění kůže. U novorozenců a imunokompromitovaných lidí je lepší kontakt slin s obličejem nepřipouštět vůbec.

Kdy zbystřit: olizování jako příznak problému

Někdy nejde o komunikaci, ale o zdraví samotného psa. Nadměrné olizování vlastních rtů může signalizovat nevolnost, gastroenteritidu, problémy s ledvinami nebo játry, dentální bolest, případně i záchvatovou aktivitu. Pokud pes začne nápadně často olizovat sebe nebo vás a zároveň se objeví slinění, zarudnutí kůže, lysiny nebo hrabání po tlamě, je čas k veterináři.

S tím souvisí i stav psí tlamy jako takové. Denní čištění zubů kartáčkem a pastou určenou pro psy je podle doporučení AAHA základ, ale nenahrazuje profesionální ošetření v anestezii, které zahrnuje práci pod dásní a často i zubní rentgen. Pouhé odstranění viditelného kamene bez anestezie označuje i Komora veterinárních lékařů ČR za kosmetický zákrok bez reálného vlivu na léčbu parodontu.

Co dělat, když vám to vadí (nebo když to čtete špatně)

Trest je zbytečný a kontraproduktivní. AKC doporučuje jednoduchý postup: klidně odvrátit obličej, odebrat pozornost a nabídnout alternativu, povel „sedni“, dotyk rukou, hračku. Při vytrvalém lízání pomáhá krátký timeout. U psa, který olizuje z napětí, je správná reakce opačná než intuitivní: místo objetí přidejte odstup.

Největší chyba, kterou majitelé dělají, není to, že si nechají olízat obličej. Je to, že každé olíznutí čtou stejně. Pes, který vás po příchodu krátce lízne a pak vesele odběhne pro míček, vám říká něco úplně jiného než pes, který vám při objetí tvrdě a opakovaně projíždí jazykem po tváři se staženýma ušima. První je pozdrav. Druhý je prosba.

Článek Máte rádi psí polibky? Skutečný důvod, proč vám pes olizuje obličej, vás možná trochu znechutí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedno gesto, dva protichůdné významy

Převalení na záda patří k nejstarším prvkům psí sociální komunikace. Štěňata se tak chovají už při interakcích s matkou, ukazují, že nejsou hrozba, a snižují napětí. U dospělého psa se význam rozšiřuje. V uvolněné chvíli na gauči může jít o skutečnou žádost o drbání. Při setkání s neznámým člověkem, při napětí v domácnosti nebo po pokárání ale totéž gesto říká něco úplně jiného: „Ustup. Nejsem nebezpečný, ale potřebuji klid.“

Zajímavé je, že ani mezi psy navzájem není převalení na záda vždy podřízeností. Studie publikovaná pod názvem Down but not out: supine postures as facilitators of play in domestic dogs ukázala, že při hře jde často o taktický manévr, úhyb před kousnutím na šíji nebo přípravu protiakce. Jedno gesto, minimálně tři různé významy. Bez kontextu je zrádné.

Jak poznat „podrbej mě“ od „nešahej na mě“

Klíč je v celém těle, ne v jedné poloze. Níže je přehled signálů, které odlišují uvolněného psa od nejistého:

Jeden signál sám o sobě nestačí. Rozhoduje kombinace. Pes, který leží na zádech s ocasem mezi nohama, odvrací hlavu a olizuje si pysky, posílá tři uklidňující signály najednou. To není pozvánka, to je prosba.

A pozor: samotné vrtění ocasem nic negarantuje. Pes může vrtnout ocasem i ve stresu. Důležitější je, jak vysoko ocas drží a co dělá zbytek těla.

Co se stane, když signál přehlédnete

Pes komunikuje v eskalačních stupních. Nejdřív přijdou jemné signály, odvrácení hlavy, olizování nosu, zívnutí, zmrznutí. Pokud člověk pokračuje v kontaktu, tlak roste. Pes může zavrčet, ukázat zuby, provést takzvaný air-snap, kousnutí do vzduchu jako poslední varování. A pak přijde skutečné kousnutí.

U části psů se spustí jiná reakce: podřízené močení. Nejde o to, že by pes „zapomněl, že byl venku“. Jde o fyziologický projev úzkosti, typický zejména u štěňat a mladých fen. AKC i VCA shodně varují, že trestání tento problém zhoršuje, zvyšuje úzkost a nutí psa appeasement ještě zesílit. Výsledkem je začarovaný kruh.

Nejrizikovější přitom není „zlý pes“. Je to člověk, který zamění prosbu o klid za nabídku mazlení. A děje se to i zkušeným majitelům. Průzkum Dogs Trust z roku 2024 odhalil propastný rozdíl mezi sebevědomím a realitou: 80 % respondentů bylo přesvědčeno, že psí řeč těla čte dobře. Při testu ale 76 % nepoznalo appeasement roll, 66 % neidentifikovalo stresové zívnutí a 59 % špatně vyhodnotilo olizování pysků s ušima dozadu.

Proč je to obzvlášť důležité u dětí

Čísla, která stojí za pozornost: podle brožury Státního zdravotního ústavu téměř 40 % žáků vybraných pražských škol uvedlo, že do dvanácti let byli pokousáni psem, často vlastním nebo známým. Čtvrtina zranění vyžadovala lékařské ošetření. U dětí do čtyř let tvoří poranění hlavy a krku až dvě třetiny úrazů po pokousání, jednoduše proto, že dětský obličej je ve výšce psí tlamy.

Dítě, které vidí psa na zádech, udělá přesně to, co by udělal kdokoli bez znalosti kontextu: skloní se a sáhne. Pes, který už posílal jemné signály, nemá kam ustoupit.

Praktický návod: co dělat a co nikdy nedělat

Než na psa sáhnete, zkuste jednoduchý třístupňový test:

• Počkejte. Nechte psa, ať sám zkrátí vzdálenost. Pokud zůstává na místě nebo se odtahuje, kontakt nechce.
• Začněte správně. Nesahejte na hlavu shora, je to pro psa konfrontační. VCA doporučuje začít na hrudníku nebo boku, jemně a krátce.
• Sledujte reakci. Pokud pes měkne, zůstává a kontakt vyhledává, je to dobrý signál. Pokud ztuhne, odvrátí hlavu, uhne nebo odejde, okamžitě přestaňte.

Co nedělat: násilně přetáčet psa na záda, naklánět se nad něj, fixovat ho pohledem, objímat, pokračovat v hlazení po jakémkoli signálu nepohodlí. A nikdy netrestat psa za pomočení při vítání.

Pes na zádech s odhaleným břichem může říkat „ano“. Může říkat „ne“. Rozdíl nepoznáte z jednoho gesta, poznáte ho z celého těla, z kontextu a z ochoty psa v kontaktu zůstat. Kdo se naučí číst tuhle větu celou, chrání sebe, své děti i svého psa.

Článek Nebezpečné nedorozumění: Pes se převalil na záda, ale ve skutečnosti říká: „Nešahej na mě!“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Švýcarský nůž v psím kožichu

Paleogenetik Lachie Scarsbrook z mnichovské univerzity trefně poznamenal, že raný pes byl pro pravěké lidi něco jako „švýcarský armádní nůž“. Potřebovali jste pohlídat tábor před medvědem? Pes byl v pozoru. Šlo se na lov mamuta nebo soba? Pes pomohl vystopovat kořist. A když přišel večer a mrzlo, až praštělo, pes posloužil jako živý termofor. Šikovná věcička tenhle čtyřnožec, což?

Vědci prozkoumali stovky vzorků DNA z dávných nalezišť od Turecka až po Skotsko. Nejstaršího „oficiálního“ psa, který se už geneticky jasně lišil od vlka, našli ve Švýcarsku a jeho kosti jsou staré neuvěřitelných 14 200 let. Ale pozor, to neznamená, že tehdy domestikace začala. To ani zdaleka ne. Naopak. Aby se vlk změnil v psa natolik, že to poznáme z genů, muselo to trvat tisíce let. První „hodní kluci“ tak pravděpodobně vrtěli ocasem před svými páníčky už někdy před 30 000 lety.

Rituály, kanibalismus a psí láska až za hrob

Fascinující je, jak moc pro nás ti tehdejší „chlupáči“ znamenali. Nebrali jsme je jen jako pracovní nástroje. V jeskyni Pınarbaşı v Turecku archeologové našli štěňata pohřbená přímo vedle lidí. To naznačuje, že už tehdy jsme psům přisuzovali osobnost a city. Byli to zkrátka a dobře členové rodiny – stejně jako dnes.

Na druhé straně Evropy, u magdalénské kultury, to bylo ještě o fous bizarnější. Ti lidé uctívali své mrtvé dost drsně – lebky předků upravovali do podoby číší a kosti rituálně ohlodávali (ne, opravdu jsme se nepřepsali). A hádejte co? Úplně stejným způsobem zacházeli i s lebkami svých psů. Vyvrtávali do nich otvory a zdobili je. Pro tehdejšího člověka byl totiž pes duchovní bytostí, která si zasloužila stejný posmrtný servis jako náčelník kmene.

Článek Přátelství staré tisíce let: Pes přišel do našich životů mnohem dřív, než jsme mysleli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dobrý nápad s trochu zbrklým provedením

Není to jen „další byrokracie“ – cílem je vyhlásit válku nelegálním množírnám a zajistit, aby se se zvířaty zacházelo jako s živými tvory, a ne jako s anonymním zbožím na černém trhu. Samotné změny se proto točí kolem tří základních bodů: traceability (dohledatelnost), welfare (životní pohoda) a transparentnost trhu.

Konec „anonymních“ štěňat z východu

1,3 miliardy eur. To je hodnota nelegálního obchodu se zvířaty v EU. Jde o obrovský byznys, kde zvířata trpí v otřesných podmínkách. A právě tomu by měl zabránit čip. Ten bude fungovat jako taková zvířecí občanka. V redakci jsme zjistili, jak by to mělo fungovat: Každý veterinář, který čip zavede, ho musí propsat do systému. Už žádné „zapomenuté“ registrace v soukromých databázích, které spolu nekomunikují.

Takže pokud si v budoucnu koupíte psa přes internet, díky unijnímu registru si hned ověříte, zda prodávající není jen „překupník s kufrem plným nemocných štěňat“.

Zákaz „mučítek“: Budou se měnit obojky?

Zákon ovšem míří i do jiné oblasti, konkrétně na pomůcky, které způsobují zbytečné utrpení. Pokud používáte klasický obojek nebo postroj, můžete být v klidu.

Ale pozor – ostnaté obojky nebudou zakázány plošně pro všechny situace (výjimku má např. specifický výcvik pod dozorem odborníka), ale jejich volný prodej a běžné užívání bez bezpečnostních prvků bude výrazně omezeno.

Článek Hrozba z Bruselu: Nový zákon dopadne na každého majitele psa či kočky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Z roztomilého štěněte se stal obr 

Alice pochází z britského regionu Peak District a během dětství vyrůstala se středně velkými psy, například kokršpaněly. Když si poté pořídila německou dogu, vůbec netušila, jak velký její nový mazlíček jednou bude. Dnes Wellington váží kolem 70 kilogramů a když se postaví na zadní, měří přibližně 188 až 190 centimetrů. „Vůbec jsem nepředpokládala, že vyroste do takových rozměrů,“ přiznává Alice. Pro srovnání – sama měří asi 163 centimetrů.

Život s tak velkým psem ale není jen o obdivných pohledech kolemjdoucích. Wellington totiž zanechává svou stopu doslova všude. Když zatřese hlavou, jeho sliny končí nejen na stěnách, ale někdy i na stropě. Další výzvou je přeprava. Největší logistický problém nástává podle Alice ve chvíli, kdy musí psa dostat do malého městského auta. „Představte si jak se snažíte sedmdesátikilového psa s dlouhýma nohama nacpat do Toyoty Aygo,“ směje se. 

I přes svou velikost je obrovský strašpytel

Zajímavá je také skutečnost, že Wellington si svou velikost vůbec neuvědomuje. Chová se totiž pořád jako malé štěně. Snaží se návštěvám sedat na klín a bez ostychu se cpe i do těch nejmenších prostorů. Někdy dokonce naruší Alicin pracovní videohovor, když se jeho obrovský čenich objeví přímo před kamerou. Na první pohled sice budí respekt, ale ve skutečnosti je hravý a miluje společnost lidí i ostatních psů.

Možná největším překvapením je však jeho povaha. Ačkoliv vypadá jako neohrožený obr, ve skutečnosti je podle své majitelky velký strašpytel. Bojí se pytlů na odpadky, pošťáka nebo třeba syčivého zvuku sycených nápojů. Problém mu dělá i pípání platebních terminálů nebo reflexní vesta. A když má strach, běží se prý schovat za svého plyšového medvěda. 

Článek Neobvyklý vzhled psa budí pozornost. Jeho majitelka ho přitom přinesla domů jako obyčejné štěně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Husky do bytu rozhodně nepatří 

Mnoho lidí si vybírá psa podle vzhledu nebo popularity na sociálních sítích. Jenže roztomilý vzhled ještě neznamená snadnou péči. Pes nerozumí tomu, že majitel tráví většinu dne v práci nebo že nemá čas na dlouhé procházky. „Pes není dekorace do bytu. Pokud nemá dostatek pohybu a pozornosti, začne strádat,“ upozorňují kynologové. Nedostatek aktivity se pak často projeví ničením věcí, štěkáním nebo psychickým stresem zvířete.

Typickým příkladem je sibiřský husky. Na první pohled okouzlí modrýma očima a přátelskou povahou, ale ve skutečnosti jde o extrémně aktivního psa vyšlechtěného pro běh na dlouhé vzdálenosti. Potřebuje proto každodenní intenzivní pohyb a ideálně i majitele, který sportuje nebo tráví hodně času venku. Pokud zůstává dlouhé hodiny zavřený v bytě, začne se nudit a hledat si vlastní zábavu – často takovou, která majitele příliš nepotěší.

Podobně je na tom i aljašský malamut

Podobně náročný je také aljašský malamut, mohutný a silný pes zvyklý na práci v drsných podmínkách. „Malamut potřebuje zaměstnat hlavu i tělo, jinak si práci najde sám,“ říkají chovatelé s tím, že standardem jsou pro něj minimálně dvě hodiny pohybu denně. Proto se hodí spíše k aktivním rodinám s domem a zahradou než k lidem žijícím v malém bytě.

Základní pravidlo je tedy jednoduché – pes by měl zapadnout do vašeho života, ne vy násilně do jeho potřeb. Pokud víte, že trávíte většinu dne mimo domov nebo preferujete klidnější tempo, je lepší zvolit méně náročné plemeno. Jinak riskujete nejen vlastní starosti, ale především nešťastné zvíře. A jak říkají odborníci: „Spokojený pes není ten nejhezčí, ale ten, který žije život odpovídající své přirozenosti.“

Článek Ne každý pes patří do bytu. Tato plemena potřebují prostor, jinak se budou trápit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jen vyčůrat vážně nestačí

Ruku na srdce. Kolikrát jste vyběhli se psem jen tak narychlo kolem baráku, aby si „odskočil“, a hned jste s ním zase zamířili domů? Veterináři kroutí hlavou a říkají natvrdo, že většina pejskařů venčení podceňuje. Považují ho totiž za něco jiného, než čím by mělo být ve skutečnosti.

Procházka totiž není jen psí toaleta pod širým nebem. Je to základ zdraví, prevence problémů i stavební kámen vašeho společného vztahu. Přesně tak je třeba k němu přistupovat.

Zdraví psa začíná na vodítku

Pohyb venku posiluje svaly, klouby i srdce – je to víceméně stejné jako u lidí. Takže pes, který se pravidelně hýbe, má vždy menší sklon k obezitě, cukrovce nebo problémům s trávením. Takže co s tím? Nová doporučení odborníků mluví jasně. Většina zdravých dospělých psů by měla ven alespoň třikrát až čtyřikrát denně. A ne jen na pět minut kolem vchodu. Minimálně jedna procházka by měla mít kolem půl hodiny, ideálně i víc (samozřejmě podle temperamentu a stáří psa – některému budou málo třeba i dvě hodiny, jiný si vystačí s čtvrthodinou a už bude chtít odejít domů).

Možná si říkáte, že to je přehnané. Jenže pes prostě není od přírody gaučový povaleč. Potřebuje se nadechnout, proběhnout a očichat svět. A také se potkat s jinými psími parťáky.

Hlava potřebuje víc než plnou misku

Venčení navíc rozhodně není jen fyzická záležitost. Pro psa představuje pobyt venku nové vůně, zvuky a setkání s lidmi či jinými psy – jde tedy víceméně o takovou malou mentální posilovnu. A když ji nemá, poradí si jinak. A vy se pak divíte, že mizí rohy nábytku nebo že se doma objevují loužičky.

Ale pozor – procházky by se neměly změnit v nudu. Je proto dobré občas změnit trasu nebo zařadit během chůze třeba krátký trénink poslušnosti. I deset minut cíleného cvičení dokáže psa příjemně unavit a povzbudit na duchu.

Článek Venčíte psa? A mohla bych to vidět? Podle veterinářů dělá většina majitelů jednu zásadní chybu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Francouzský buldoček: dech jako luxus

Francouzský buldoček patří k nejoblíbenějším psům současnosti. Je malý, skladný a působí mile. Jenže jeho zploštělý čumák není jen estetický znak. Mnozí jedinci trpí takzvaným BOAS syndromem – souborem potíží, které jim komplikují dýchání. To „roztomilé“ chrápání je tedy často známkou toho, že pes sotva popadá dech. Přidejte citlivé vystouplé oči a kožní záhyby náchylné k zánětům – a máte zvíře, které potřebuje častou a nákladnou péči. 

Mops: gaučový parťák s omezením

Podobně je na tom i Mops. Extrémně krátký čenich znamená horší dýchání, rychlou únavu a špatné zvládání horka. Tento roztomilý pejsek, který se zadýchá po pár schodech, není líný – jeho tělo mu jednoduše víc nedovolí. Mnoho majitelů také často mluví o tom, že musí neustále chodit k veterinářům kvůli kožním záhybům plným bakterií a poraněným očím. 

Anglický buldok: síla, která klame

Anglický buldok působí robustně a odolně. Ve skutečnosti ho ale trápí podobné potíže jako menší příbuzné – dýchací problémy, sklony k obezitě, potíže s klouby i časté záněty. Kvůli tělesné stavbě má navíc omezený pohyb a špatně snáší vysoké teploty. 

Některé země už dokonce řeší legislativu proti takzvanému „trýznivému chovu“, tedy šlechtění, které zvířatům přináší utrpení. Výsledkem totiž bývají právě výše uvedená psí plemena, jenž na první pohled působí roztomile, ale ve skutečnosti je často trápí vážné zdravotní potíže, o kterých mnozí majitelé nemají žádné tušení. Výběr psa by proto neměl být o tom, co je zrovna trendy na sociálních sítích. Je to důležitý závazek, který vyžaduje lásku a péči. 

Článek Roztomilost, která bolí. Tato psí plemena si raději nikdy nepořizujte se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Otestování ručníkem

Hoďte svému psovi na hlavu menší ručník – takový, který by měl bez problémů setřást a počítejte. Setřesení za 15 sekund jsou 3 body, 16–20 sekund 2 body, minuta 1 bod. Pokud se o shození ručníku ani nepokusí, znamená to 0 bodů.

Skrytá zeď odměn

Položte na zem před očima vašeho psa svačinu a pak na ni hoďte ručník. Počítejte, za jak dlouho se mu podaří svou odměnu vylovit. Platí stejný systém poměrů časů a bodů jako v předchozím případě se zakrytou hlavou.

Věci do rukou, respektive tlapek

Najděte nábytek, pod který se pes dostane tlapkou, ale ne hlavou či nosem. Pod něj pak schovejte odměnu a sledujte pokusy svého chlupáče o její získání. Získá ji tlapkou za 1 minutu – 3 body. Používá současně tlapku a ústa – 2 body. Snaží se, ale nakonec neuspěje – 1 bod. Pokud jej odměna vůbec nezajímá, bohužel 0 bodů.

Test paměti na sklo

Vyndejte 3 sklenice, jakmile vašemu počínání začne pes věnovat pozornost, dejte pod jednu z nich pamlsek tak, aby to bylo slyšet. Odveďte zvíře z místnosti a vyčkejte půl minuty, pak se vraťte. Pes okamžitě vybere sklenici s odměnou – 3 body. Nejprve zvolí prázdnou, pak správnou – 2 body. Správný pohár najde po 3 pokusech – 1 bod. Pokud tomu nevěnuje pozornost – 0 bodů.

Zisk 11–15 bodů

Máte doma psího génia s extrémním IQ. Tyto úkoly testují různé dovednosti včetně adaptivní inteligence, asociativní paměti a dovednosti řešení problémů. Váš pes je vynikající v každé z těchto složek, gratulujeme, máte skvělého společníka.

Zisk 6–10 bodů

Váš pes dost možná nedosáhl maxima jen proto, že je obtížné jej motivovat. Nicméně s předvedenými dovednostmi by se mezi génie pravděpodobně také zařadil. Samozřejmě je v některé ze složek lepší, zbytek lze posílit tréninkem.

Zisk 0–5 bodů

Není vůbec jisté, zda důvodem neschopnosti vyřešit představené úkoly je nedostatek inteligence vašeho mazlíčka. Někteří psi postrádají druh motivace pro tyto úlohy, protože jsou na to až příliš chytří. Pokud máte pocit, že vašemu zvířeti by trochu mentálního tréninku neuškodilo, samozřejmě s ním nadále cvičte. Může mu to pomoci ke zvládnutí výzev všedního dne a vy budete spokojenější.

Jak dobře obstál váš společník?

Zdroj: Science

Článek Psí IQ test: Změřte inteligenci vašeho mazlíčka pomocí několika zkoušek. Na konci stačí jen sečíst body se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jiný monitor, jiné podmínky

Jestli však pustíte psu film na moderní obrazovce s větším FPS (Frames Per Second neboli snímky za vteřinu), pravděpodobně uvidí to samé, co vy. Pro představu psího vnímání obrazovky vám poslouží video dole. Další odlišnost jejich zraku spočívá v jiném barevném podání. Coby lidé máme tři druhy barevných receptorů, zatímco psi disponují pouze dvěma. Vidí tak svět v odstínech modré a žluté, nerozlišují však zelenou a červenou.

Vnímají tak svět méně barevně, než my, a například semafory jsou pro ně šedé. Zelená je vybledlá žlutá a žlutá je žlutou bez hloubky. Podle odborníků na psí zrak vidí tato zvířata v dobrém světle asi stejně, jako normální lidské oči za soumraku. Ovšem soumrak je na druhé straně dobou, kdy psi vidí mnohem lépe. První důvod je v jejich sítnici, která má více našich tyčinek. Jde o nejcitlivější fotoreceptor, který zachytí i jediný foton světla.

Podobný zrak jako u koček

Pozadí očí u psů je – stejně jako u koček i dalších zvířat – lemováno tzv. tapetem. Jde o vrstvu pigmentovaných krystalů guaninu, která tvoří jakési zrcadlo. Fotony, které nenarazí na receptor, jsou tak odraženy zpět do sítnice pro zvýšení množství světla. Právě tato vrstva způsobuje, že oči psů svítí ve tmě a také na fotografiích. Obecně vidí psi hůř, asi jako krátkozraký člověk. Jejich rozlišení je totiž znatelně menší než u lidského oka.

Navzdory těmto nevýhodám je psí zrak adaptovaný mnohem lépe na jiné funkce. Psi perfektně zachytí pohyb, jejich oči jsou dobré za špatného osvětlení a kombinují ho se sluchem a čichem. Právě tato kombinace jim umožňuje sledovat kořist například na poli nebo v nočním lese. Takové lovecké případy kdesi v šeru nebo noci jsou přesně těmi situacemi, kdy je naše schopnost rozlišit padesát odstínů barev zcela k ničemu.

Jaké psí plemeno vám dělává u televize společnost?

Zdroj: LiveScience

Článek Jak psi vidí svět: Umí rozpoznat barvy či nikoliv? Jejich zrak funguje jinak než ten náš se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Inteligence zvířete kontra poslušnost

Další psi bývají zase příliš chytří a snažit se je vycvičit je pro majitele doslova utrpení. Poslušnost a inteligence jsou totiž zcela odlišné věci. Dnes bude ale řeč o inteligenci. Ani na následujícím seznamu nejchytřejších druhů se ovšem neshodnou všichni majitelé, cvičitelé nebo veterináři. Dlouhodobé pozorování psí říše však pomáhá určit obecné schopnosti jednotlivých plemen, a to napříč celým světem.

Nejsou zde brány ohledy na národní vlastnosti jednotlivých plemen. I psi jsou schopni převzít tradice a zvyky území, na němž se vyskytují. Nejde jen o otázku výživy, ale také chování. Někteří psi se vyskytují na stejném místě celý život, jiní hojně cestují a chytají tak něco ze všech koutů světa. A samozřejmě hraje roli také přístup majitele. Neschopný pán nedokáže nejspíš využít vlastnosti sebekvalitnějšího plemena.

Psí pomocníci lovců i pastevců

Žádný žebříček psí inteligence se nemůže obejít bez amerického foxhounda. Před více než 200 lety byl vyšlechtěn z anglického foxhounda. Je to dobrý lovec, velmi snadno se učí povelům a je také vysoce přátelský. Nejchytřejší je ovšem border kolie, aspoň si to tedy myslí pastýři z Velké Británie. Status tohoto plemene potvrdil i výzkum univerzity v Britské Kolumbii. Tzv. borderák je energický, loajální a velmi rychle vycvičitelný pes.

Labradorský retrívr je extrémně oblíbeným plemenem, poprvé se objevil v 19. století na Newfoundlandu. Původně pracovní pes dnes působí jako lovecké, a hlavně záchranné plemeno. Pro svůj klid a laskavost je oblíben i jako opora nevidomých. Pekingský palácový pes je chytré stvoření patřící mezi nejstarší plemena chovaná na dvoře čínských císařů již před cca 2 000 lety. Jsou bohužel arogantní, jejich inteligence je však nepopiratelná.

Z Irska, z Alp i bojových kruhů

Irský vodní španěl je jedno z nejstarších a také nejvzácnějších plemen světa. Své kořeny má navzdory názvu ve Španělsku a všemožné seznamy inteligence ho často zcela nespravedlivě obcházejí. Bernardýn se jmenuje po klášteru svatého Bernarda ve Švýcarských Alpách. Jde o plemeno mimořádně přátelské a vstřícné, proto je používán při horských záchranných akcích. Člověka vycítí i hluboko pod sněhem a zvládá četné příkazy.

Rotvajleři jsou chytří psi, vysloužili si ovšem špatnou pověst coby bojové plemeno. Při normálním zacházení s nimi však nejsou žádné problémy a odborníci je řadí k nejinteligentnějším psům. Mají hlavně vynikající paměť, možná jednu z nejlepších v psí říši. Shetlandský ovčák byl vyšlechtěn z border kolie a zdědil po ní i vysokou inteligenci. Po správném výcviku jsou tito pastevečtí psi schopni nahánět jakékoli stádo.

Úspěch na sítích a silná nezávislost

Sibiřští husky sklízejí velké úspěchy na YouTube a kolikrát jsou populárnější než kočky. Jsou silně energetičtí a také nezávislí, krom toho jde i o jedno z nejchytřejších plemen světa. Výmarský ohař je vzácné lovecké plemeno. Kynologové ho řadí k nejchytřejším na světě díky vhodnosti k výcviku. Dovede sledovat prakticky jakoukoli zvěř a je lhostejno, zda se jedná o kachny nebo divoká prasata, jeleny, či dokonce medvědy. Poradí si se vším.

Psi, kteří prošli různými kulturami a místy a jsou tak vlastně kosmopolitními stvořeními, mohou kolikrát zapůsobit na majitele na jakémkoli kontinentu. Patří tak mezi nejchytřejší na světě díky kombinaci více vlivů. Ostatně i u lidí platí, že multioborové znalosti se navzájem posilují a ukazují spojení, která nejsou na první pohled vidět. Například Elon Musk je znám tím, že čte vždycky dvě knihy z naprosto opačných vědeckých oborů. A kam se dostal.

Které z vyjmenovaných plemen je vám nejsympatičtější?

Zdroj: Science

Článek Chcete si vybrat opravdu inteligentního psího přítele? Zde je seznam 10 nejchytřejších psích plemen na světě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Výzkum dalších potencionálních faktorů psů

Při kontrole psů se zjistilo, že ti s chudším jídelníčkem trpí menšími trávicími poruchami či nemocemi zubů a ledvin. Změna frekvence krmení by se neměla uspěchat. Vědci zároveň uznávají řadu omezení, která je třeba mít při takové studii na paměti. Všechny údaje o krmení totiž uvedli majitelé psů. To znamená, že podléhají možným nepřesnostem vlivem např. chybného zapamatování či interpretace. Kvůli tomu studie nebyla schopna oddělit možný vliv kalorické restrikce od frekvence krmení.

Navzdory omezením výzkumný tým tvrdí, že se jedná o doposud největší frekvenční studii krmení společenských psů. Důležitým faktem a překvapením je naznačení, že krmení psů jednou denně je přínosem pro jejich zdraví. Tento fakt je však neprokazatelný a zůstává oříškem pro budoucí studie, které budou moci tento názor potvrdit.

Nespolehlivost jedné neprokazatelné studie

Dokud nebude známo mnohem více o mechanismech tohoto jevu, následný výzkum nebude moci výsledky dále vysvětlit. Nikdo by na základě nejasných studií neměl měnit, jak často svého psa krmí, říkají vědci. Pokud však budou podpořeny budoucími výzkumy, může být rozumné frekvenci jídelníčku přehodnotit. Tým případ uzavírá tím, že by se lidé měli držet zlaté střední cesty a krmit psy dvakrát denně.

Zvážíte změnu ve frekvenci krmení a proč?

Zdroj: DogAgingProject

Článek Jak často byste měli krmit vašeho psa? Jedinečná a obří studie odhaluje opravdu překvapující odpovědi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč psi vlastně koušou

Psi málokdy koušou proto, že by chtěli na člověka útočit. Jejich pudem je obvykle vlastní strach, protože se cítí ohrožení a nejistí. Kousání je pro ně reakcí v sebeobraně. Je třeba si uvědomit, že jde o silně teritoriální zvířata, která instinktivně brání své území. Proto reagují tímto způsobem, pokud jsou ohroženy jejich hračky, potrava nebo mláďata. Případně pokud je pes zaskočen – tedy když člověka neslyšel předem a najednou ho spatří.

Pokud se chcete přiblížit k cizímu psu, je prvním krokem souhlas majitele. Klidně napřáhněte ruku dlaní dolů a pomalu se přibližte. Ideálně zůstaňte tak metr daleko a nechte psa, aby k vám přišel sám a mohl si vás v klidu očichat. Pokud chce další kontakt, skloní hlavu a můžete ho podrbat na hlavě nebo za ušima. Pohlaďte ho po hřbetě, nesahejte mu na břicho, ocas nebo pracky. Pokud stáhne uši a vrčí, vykliďte pole.

Nejlepší cesta ke konfliktu?

Toužíte-li se z nějakého důvodu dostat do problémů, vyrazte sprintem k neznámému psu, podívejte se mu přímo do očí a usmějte se. Odhalení zubů pes bere jako výhružku, jako výzvu k boji. Pokud ho chcete překvapit a připlížíte se zezadu, pes okamžitě přejde na obranný mechanismus. Samozřejmě ignorujte všechna varovná znamení jako vrčení, štěkání a vyceněné zuby. Pokud by tohle nestačilo, zkuste ho stejně jako kočku povalit na záda, protože ho chcete podrbat na břiše.

Teď už vážně – jestliže se vám stane, že vás pes kousne, nestahujte se, místo toho mezi sebe a psa něco dejte – knihu, kabelku, batoh, kolo. Protiútok vše jen zhorší. Ránu omyjte vodou a mýdlem, použijte dezinfekci a zjistěte, zda byl pes očkován. Pokud rána otéká, divně se zbarvuje a bolí opravdu hodně, kontaktujte lékaře. Jestli jste psa nijak neprovokovali a stejně na vás takto zaútočil, oznamte to místním úřadům. Je možné, že nebudete první napadený člověk.

Zdroj: CBSNews

Článek Správné chování při střetu s agresivním psem. Policejní psovod prozradil osvědčený postup, který vám zachrání život se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co vlastně vede k nebezpečnosti plemene?

Riziková plemena nejsou nutně ta nejagresivnější. Například čivava je velmi teritoriální pes, ale to ji ještě nedělá nebezpečnou. Nakonec neváží více, než 5 kilo, a pro člověka hrozbu nepředstavuje. Místo toho jsme se soustředili na plemena s postačující hmotností a zároveň silnými sklony k agresivitě. Tedy ochotou k útoku a dostatečnou silou na způsobení zranění.

Proč jsou vlastně někteří psi tak agresivní?

Lidé mohou psa vést k lásce a krotkosti, jeho část ale zůstane vždycky divoká. Někteří psi mají tuto část mnohem silnější, protože byli po generace cvičeni k lovu dalších zvířat. Jiní mohli být zase zachráněni z podmínek, ve kterých je majitelé cvičili ke střetům jako bojové psy. Stejně tak není pro psa dobrá každá domácí situace. Výzkumy ukázaly, že někteří útoční psi byli vycvičeni majiteli s vážnými psychopatickými sklony, což mělo na zvíře vliv.

Když jsou taková zvířata seznámena s malými dětmi, dalšími zvířaty nebo je majitelé nezvládají, problémy na sebe většinou nenechají dlouho čekat. Plemeno psa je jen částí rovnice vedoucí k agresivitě, nelze ho však podceňovat ani ignorovat.

Vlčák, německý ovčák

Pracovní psi, kteří se stali klasikou u armády i policejních složek. Důvod je jasný – jsou robustní, chytří, silní a nebezpeční. Váží i 40 kilo a dorůstají 60 centimetrů, jsou tedy vynikající na potlačení lidských hrozeb. Bohužel jsou silně teritoriální a také agresivní. Mají na svědomí 5 % všech smrtí následkem pokousání.

Pitbull

Toto by nemělo nikoho překvapit, pitbull je opravdu nejnebezpečnější psí plemeno planety. Za dobu 13 let byl odpovědný za 284 smrtí, tedy asi 2/3 všech fatálních psích útoků v USA. Důvodem je to, že mají velká těla, silné čelisti a vynikající instinkt zabijáků.

Americký buldok

Na rozdíl od britského protějšku jde stále o silného psa, který nebyl přešlechtěn k nepoužitelnosti. Dorůstá skoro 80 centimetrů na výšku a v čelistech uzvedne až 45 kilo. Jde o robustní a silné psy, při útoku jistě smrtící. Nenechte se zmást, koušou velmi silně a dovedou dospělému člověku bez problému vyskočit až ke krku.

Rotvajler

Než se na vrchol dostali pitbullové, patřil titul největších rizik právě rotvajlerovi. Mohou dorůst velikosti až 63 centimetrů a váhy 54 kilo. Mají mohutná těla a temperament, který se snadno utrhne ze řetězu. Rotvajler je velmi přátelský a ochranitelský k lidem uvnitř domácnosti, to se ale nevztahuje na kohokoli zvenku.

Bullmastiff

Ochrání váš domov i dvorek, ale přítomnost cizince si nijak neužívají. Toto chování je třeba zkrotit už u štěněte, jinak si koledujete o potíže. Ačkoli jsou jejich útoky celkem vzácné, když zaútočí, škoda bývá vždycky značná.

Článek Nejnebezpečnější psí plemena současnosti: Útočit mají v povaze –⁠ mohou za většinu úmrtí v důsledku pokousání se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rizika a vhodné postupy

Proč jsou někteří psi považováni za nebezpečné? Máte na něho upřeně zírat, dokud si nedá zpátečku? A proč je útěk tou nejhorší možností? Pokud na vás zaútočí pes, útěk vám obvykle nepomůže. A to z prostého důvodu, že psu pravděpodobně neutečete. Navíc rychlost pohybu ještě nabudí jeho instinkty, takže vás bude prohánět o to urputněji. Psi, kteří lidi zraňují, tak činí instinktivně na základě návyků svých předků.

Tito psi byli dlouhodobě cvičeni na lovení kořisti, práci a štvaní velkých zvířat, např. býků. Lidé jejich agresivitu ještě posilovali a chovali je právě kvůli těmto sklonům. Určitým plemenům to pomáhalo lépe plnit zadané úkoly. O staletí později je tohle všechno stále zakódováno v jejich DNA, zvláště u dobrmanů, rotvajlerů či pitbulů. Jak tedy přežít útok pitbula nebo podobného druhu, který je cvičen na tvrdá střetnutí?

Majitel a předchozí historie

Odpovědnost za útok má v první řadě chovatel, který svého psa nevycvičil. Ten má mít psa doma, na dvorku, případně na vodítku. Na toto se ovšem nedá spoléhat a jen za rok 2019 bylo 40 % lidí zabito psem, který měl problémy s chováním už v minulosti. Šokující je, že 13 % těchto psů už v minulosti takovou smrt způsobilo. Pokud vás tedy napadne konkrétní plemeno, do budoucna se mu opravdu raději vyhýbejte.

Když už k napadení dojde, zachovejte klid. Je normální mít strach, ale nepoddávejte se mu a nezačínejte křičet nebo do psa kopat. Jde o psychologický souboj a agresivní pes vás chce před samotným útokem vystresovat. Zachovejte klid, rozvahu, to ho zpomalí a naruší jeho záměry. Dáte mu najevo, že se ho nebojíte a požadujete jeho respekt. Když pochopí, že ho neohrožujete a ani se necítíte být ohroženi, pravděpodobně o vás ztratí zájem.

Pes a dostatek prostoru

Setkáte-li se někde s cizím psem, můžete být v pokušení ho pohladit. Bohužel si nikdy nemůžete být jisti jeho temperamentem, což je klíčová rada také pro vaše děti. V roce 2019 zahrnovalo 27 % všech psích útoků děti a mladistvé. A 6 % zabitých lidí bylo ve věku 10–18 let. Největší skupinu – tedy 67 % – tvořili dospělí nad 19 let. Vy možná víte, že chcete psa pohladit, on si toho ale vědom být nemusí, takže mu ponechejte jeho prostor.

V New Yorku v roce 2020 potrhal pitbul sedmiletou holčičku. Její matka jí dala dolar, aby ho dala bezdomovkyni se psem. Když se dítě přiblížilo, pes se jí vrhl na tvář a srazil ji na chodník. Ani matka, ani majitelka ho nemohli odtrhnout, musel pomoci kolemjdoucí. Dívka silně krvácela a musela do nemocnice. Pokud tedy neznáte povahu a momentální náladu zvířete, zachovejte si zdravý odstup. Není to známka strachu, je to základní etiketa.

Vyhněte se soutěži v upřeném pohledu

U agresivního psa se vždycky vyhněte upřenému pohledu z očí do očí, je to prakticky jistý způsob, jak ho rozzuřit. Místo toho se dívejte lehce stranou, což z vás dělá omezený terč, a držte si psa v periferním vidění. Přímý pohled ho většinou podnítí, aby se na vás co nejrychleji vrhl. Když už k tomu dojde, chraňte si hlavně tvář, hrudník a hrdlo. Pes vás nejspíš bude chtít povalit a pak se vrhne na citlivé části těla.

Obecně pamatujte – a naučte to i své děti – že pes není robot na hraní, ale živá bytost. Míjíte-li v parku někoho se psem a vaše dítě si chce hrát, dbejte některých pravidel. Před kontaktem si vyžádejte souhlas majitele a ke zvířeti přistupujte opatrně. Klidně mu dejte najevo, že nejste hrozba a místo prudkého vrhání se na něj zůstaňte v bezpečné vzdálenosti. Nechte ho přijít k vám a respektujte jeho náladu. Prudké pohyby jsou nejlepší cestou ke zranění.

Jaký nejvážnější konflikt se psem jste v životě zažili?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Jak se zachovat, pokud na vás zaútočí agresivní pes: Chovatel bojových plemen prozradil taktiku na záchranu života se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Loučení je pro psa těžké

Pokud necháváte svého psa doma samotného často, jistě tušíte, jak smutně se cítí, když před ním zavíráte dveře. Hledí na vás, kňučí, škrábe na dveře, a především se snaží pochopit, proč a kam od něj odcházíte. Podle vědců může váš mazlíček navíc štěkat a smutně výt ještě půl hodiny poté, co jste jej nechali samotného. Na druhou stranu je samozřejmé, že s ním nemůžete být celý den. Existuje snadný způsob, kterým můžete vašeho psa před ochodem uklidnit – pohlazení. 

Je vědecky podložené, že pouhé pohlazení po hlavě může vašemu psímu mazlíčkovi před odloučením snížit úzkost a smutek natolik, že již nebude mít žádný problém na vás vyčkat. To jistě oceníte nejen vy, ale i vaši sousedé. Aby však vědci tuto skutečnost podtrhli, provedli ohledně tohoto tématu zásadní studii, která vše potvrdila.

Pohlazení dokáže zvrátit psí smutek

Během někdejší studie bylo deset psů odloučeno od jejich majitelů po dobu tří minut. Subjekty byly rozděleny do dvou skupin, přičemž v prvním případě se páníčci se svými mazlíčky jednu minutu pořádně mazlili, v druhém případě nikoliv. Psi byli po celou dobu studie na vodítku a byli pečlivě pozorováni vědci, kteří hodnotili jejich změny chování a fyziologii.

Přesně podle předpokladů se psi, jimž se dostalo pohlazení, cítili po odloučení mnohem více uvolnění než ti, kteří byli svými páníčky před odchodem ignorováni. Výsledky navíc ukázaly, že byla u pohlazených mazlíčků nižší tepová frekvence. Pokud tedy máte doma psa, již nikdy ho nenechte samotného bez pořádného pohlazení –⁠ určitě vám to posléze oplatí svou oddaností. 

Jak se se svým psem loučíte vy? 

Zdroj: BrightSide

Článek Loučení je pro psa těžké. Než odejdete z domu, vždy udělejte 1 věc. Váš chlupatý přítel bude v sedmém nebi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Značné ohrožení hlavně velkých plemen

Některá plemena jsou kvůli hlubokému a úzkému tvaru žaludku predisponována k chorobám. První místo zabírá německá doga, následuje například boxer, vlčák, dobrman nebo rotvajler. U středních plemen mají problémy baseti a šarpejové. Diagnóza byla však popsána i u jezevčíka či kočky. Větší riziko hrozí středně starým až starším a náchylnější jsou víc psi než feny. Pokud jí pes hltavě a rychle, jeho riziko GDV je též vyšší.

Vznik tohoto problému je souhrou několika okolností. Nejdřív je narušena funkce krkání a také mechanismu vyprázdnění žaludku. Ten se při naplnění tekutinou spolu s plynem výrazně roztáhne a pak jednoduše rotuje kolem vlastní osy. V počáteční fázi stěžuje zvířeti dýchání, navíc tlakem na žíly klesá srdeční výdej. Svalovina srdce je tudíž nedokrvená s čímž přichází arytmie. To se zpětně odráží na neprokrvení žaludku, jehož stěna odumírá a přesunuje se.

První symptomy GDV u psa

Nemoc se projevuje obvykle už pár hodin po krmení. Zvíře je netečné, sténá, slintá, rychle dýchá. Snaží se zvracet, ale jde z něj jen bílá pěna. Velmi rychle se projeví nahrbený postoj a právě zvětšení žaludku. V případě plné torze upadá rychle do šoku se zrychleným dechem a slabým pulsem. Při podezření okamžitě kontaktujte veterináře, jde totiž o minuty. Jde o perakutní stav, který i při včasném zásahu končí ve 40 % případů úhynem zvířete.

Při příjezdu do ordinace je provedeno rychlé vyšetření, dojde k infusi pro potlačení šoku, následují léky na bolest a antibiotika. Jehlou přes stěnu je odstraněn vzduch u největšího vyklenutí, tzv. dekomprese žaludku. Jakmile je pes stabilizován, dojde na RTG vyšetření kvůli potvrzení právě GDV. Chirurgicky je odsát vzduch, žaludek je vrácen do přirozené polohy a zkontrolován stav jeho stěn spolu se slezinou.

Prevence možného výskytu GDV syndromu

Kupujete-li štěně rizikového plemena, informujte se u majitele, zda k výskytu GDV už nedošlo u příbuzných. Každý majitel takového druhu by se měl důkladně seznámit s příznaky a postupem. Obecně pro psy platí, že je ideální pravidelný režim a rovnoměrná zátěž včetně krmení. Pokud dojde k narušení tohoto rytmu, raději nechte zvíře vyhladovět – je to lepší možnost než více krmiva najednou. Pak pomalu vracejte stravu na původní dávku.

Jestli velké nebo obří plemeno, krmte psa dvakrát i víckrát denně, nikoli jednou velkou dávkou. Dvě hodiny před a po krmení také omezte zvířeti zátěž, stres a vzrušení. Po jídle kontrolujte stav zvířete. Jako ochranný zákrok je hlavně v zahraničí preferováno přišití žaludku k břišní stěně, orgán je tak fixován. Tuto operaci lze spojit například s kastrací feny nebo jinou operací – po poradě s lékařem.

Na jaké choroby nejčastěji trpí váš pes?

Zdroj: AnimalEmergencyService

Článek Torze žaludku u psa je velký strašák. Projevuje se nenápadně, o to zničující jsou následky. Zabraňte úmrtí včas se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Psi reagují na pocity druhých i ty vaše

Vztah mezi člověkem a psem je zcela unikátní a ve zvířecí říši takřka nemá obdoby. V průběhu domestikace vlka obecného, která probíhala před více než 15 000 lety, došlo k postupné změně DNA u ochočených zvířat. Vědci jsou přesvědčeni, že tato změna je vyvolána chovem a množením „přátelských jedinců“, kteří již v tu dobu vykazovali určité genetické odchylky od zbytku populace (odchylkou byla samotná přátelskost).

U současných psů je proto vysoce rozvinutá tzv. hypersociabilita, kdy se zvířata až úzkostně snaží o udržení optimálních vztahů s lidmi, a sice přizpůsobením se, minimální asertivitou a vyhýbáním se konfliktům. Aby to bylo možné, psi se naučili vnímat pocity svých pánů a lidí, s nimiž přijdou do kontaktu. Jelikož psi členy své rodiny chrání, mohou na cizí osobu začít vrčet v momentě, kdy rozpoznají, že se jí bojíte. Ostřeji reagují i v případě, že vycítí strach, který pociťuje kolemjdoucí či vaše návštěva. Strach cizího člověka je pro ně totiž signálem, aby byli ve střehu.

Nestandardní reakci vyvolal momentální podnět

Ovšem za netypickými reakcemi vašeho čtyřnohého přítele nestojí jen jeho schopnost rozpoznat lidské pocity. Některé důvody jsou mnohem prostší. Může jimi být pociťovaná akutní bolest, kdy pes dává vrčením najevo, že nestojí o fyzický kontakt, který by mu byl – vzhledem k bolesti – nepříjemný. Dalším důvodem může být vzpomínka či špatná zkušenost s lidmi, kteří mu v minulosti (byť třeba neúmyslně) ublížili. Na každého, kdo je jim podobný (například nosí klobouk), proto reaguje ostřeji.

Psi jsou rovněž citliví na různé pachy (zejména na odér alkoholu a cigaret) a vše neznámé. Neznámé předměty a doplňky, jakými mohou být nasazená kapuce, brýle, vousy, hole či invalidní vozíky nebo nečitelné situace v nich vyvolávají dojem potenciální hrozby, či je naplňují pocity úzkosti. Ty následně ústí v jejich prudší reakci. Abyste minimalizovali situace, kdy pes reaguje téměř agresivně na vaše okolí, měli byste ho seznámit s co největším množstvím situací, jimž může čelit. Čím více jich bude znát, tím méně z nich bude chápat jako potenciální hrozbu.

V jaké situaci vás chování vašeho psa překvapilo?

Zdroj: Science

Článek Je pravda, že psi poznají zlé lidi? A proč se stává, že jindy přátelský pes dokáže zaútočit? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Perfektní sluch i čich, mizerná chuť

Psi nezpochybnitelně mají naprosto perfektní čich a také vynikající sluch. Pokud jde o jejich chuť, tam už to taková sláva není. Pes má přibližně jednu šestinu počtu chuťových buněk člověka – tedy 1 700 v porovnání s našimi 9 000. Proto budou psi stejně nadšeně pojídat zbytky jídla i misku s kusy nejlepšího steaku. Jejich málo vyvinutá chuť je evoluční záležitost, protože se v divočině živili také mršinami. Najdete v pokoji ukrytého jediného psa?

Čenich psa je ekvivalentem lidských otisků prstů – každý je zcela jedinečný. Jestli jste si někdy všimli toho, jak sebou pes ve spánku škube, pravděpodobně se mu zrovna něco zdá. Badatelé došli k závěru, že psi mají velmi podobné vzorce mozkových aktivit jako lidé. Malá plemena sní mnohem častěji než velcí psi. Podle těchto výzkumů si nejspíš představují povědomé aktivity jako hraní venku nebo prohánění vlastního ocasu.

Inteligence dvouletého dítěte a role ocasu

Když si vedle sebe postavíte psa a dvouleté batole, jejich mozky na tom svými schopnostmi budou přibližně stejně. Psí odborníci také vysvětlují, že nejlepší přítel člověka umí počítat, rozumí cca 150 slovům a dokonce je schopen klamat lidi i další psy, aby dostal pamlsek. Psí inteligence se také liší podle plemena, suverénně nejchytřejší jsou border kolie neboli „borderáci“. Psi se páří jen dvakrát ročně, takže šlechtitelé plemen musí velmi pečlivě plánovat.

Vrtění psího ocasu je jedním z nejcharakterističtějších projevů tohoto zvířete. Většina lidí si toto gesto spojuje pouze s vyjádřením radosti např. ze shledání psa a jeho oblíbené osoby. Ovšem i tento projev má svůj vlastní jazyk a záleží na konkrétním provedení. Mávání napravo znamená spokojenost a štěstí, druhá strana naopak strach a úzkost. Pokud je oháňka nízko, dává pes najevo svou nejistotu. Velmi prudké švihání doprovázené napjatým svalstvem věstí počátek agrese.

Kde se nám ten pes tedy skrývá?

Štěňata psů se rodí slepá a hluchá, jejich ušní kanálky jsou dosud uzavřené. Většina jich otevře oči a začne reagovat na jakékoli zvuky během prvních 2 týdnů. Značná část zvířecího chování je přikládána tzv. šestému smyslu. Například podivné vyvádění před bouřkou, kdy se psi snaží schovat na klidné místo. Může za to však jejich sluch, protože bouři slyší dávno před tím, než se přiblíží. Pořád ho nevidíte? Zkuste se podívat na zeď nad křeslem uprostřed.

Jediné místo, kde se psi potí, jsou jejich packy. Hlavní ochlazování je ovšem prudkým oddechováním s vyplazeným jazykem, obzvlášť huňatým psům je opravdu vedro. Někteří majitelé si také všimli, že packy jejich mazlíčka jsou cítit po kukuřici nebo popcornu. Tento jev se jmenuje „frito feet“ a dochází k němu v momentě, kdy se v potu na tlapkách začnou množit bakterie. Pokud psu výrazně a delší dobu páchne z pusy, může to znamenat zdravotní problémy.

Článek V pokoji plném koček se schovává i jeden pes. Jen ti nejlepší ho dokážou najít za 5 sekund se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

K čemu slouží obrázkové testy

Optické iluze, hlavolamy, hádanky nebo hledání rozdílů jsou skvělým způsobem, jak věnovat svůj volný čas něčemu užitečnému. Jejich pravidelným procvičováním totiž přispíváte k rozvoji kognitivní funkce mozku, kritického a kreativního myšlení a zároveň trénujete paměťové dovednosti. Postupně také dochází ke snížení míry stresu, úzkosti i depresí.

Redakce VědaŽivě

5 srpna, 2025

Lidé s IQ nad 115 zvládnou najít na dvou kresbách 5 rozdílů do 20 vteřin. Patříte mezi ně?

Způsob využití obrázkových testů

V poslední době se těší obzvlášť velké oblibě na internetu a sociálních sítích, které umožňují jejich rychlejší sdílení mezi lidi z celého světa. Ti pak mohou snadno porovnávat dosažené výsledky. Primárně se však používají ve vzdělávacím systému, kde mají za úkol posoudit dovednosti studentů, nebo ve zdravotnictví a psychologii při práci s pacienty po těžkém úrazu nebo onemocnění mozku.

V tomto případě je vaším konkrétním úkolem najít na fotografii pořízené v parku během venčení ukrytého malého psíka. Jelikož se jedná o drobné plemeno, je vaše hledání o to těžší. Zaostřete oči, zbystřete všechny smysly a postupujte pěkně kousek po kousku, protože jedině tak se vám podaří ukrytého malého psíka na snímku najít.

Kde se pes nachází

Pokud se vám podařilo pejska najít, pak patříte mezi velmi důkladné a pečlivé pozorovatelé. Nejspíš jste zvyklí, že vám běžně nic neunikne a vždy máte o všem přehled. Ve skutečnosti se pes nachází za ruční opěrkou lavičky, přes kterou je možné vidět jen jeho hlavu. V případě, že jste při jeho hledání nebyli úspěšní, dejte se rovnou do dalšího cvičení a začněte s pravidelným tréninkem svých analytických schopností a všímavosti.

Článek Ivana pořídila vtipnou fotografii svého psa: Jen ti nejpozornější ho na obrázku dokáží najít se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jednoduchá kresba s tajemstvím

Lidé stále více vyhledávají na internetu optické hádanky a výzvy, které jsou perfektní formou pro trénink mozku, zraku i mysli. Zlepšují dovednosti, jako je bystrost a smysl pro detail, a zároveň udržují mozek aktivní. Proto jsou hádanky oblíbené napříč generacemi, od dětí po seniory. Ve většině případů se jedná o složitý obrázek, na kterém je mezi barvami a tvary ukrytá nějaká jeho část. Tato hádanka se zdá být zcela obyčejná, přitom je velice složitá.

Tato optická iluze není jako všechny ostatní. Zdá se býti jednodušší, protože na obrázku nejsou žádné výrazné barvy ani tvary či zrnitost. Je na něm pouze pes, který by mohl být namalovaný obyčejnou tužkou. Nic navíc, jen krásná malba. A nevěřili byste, jak stará, pochází dokonce z 80. let 19. století. Přesto však jako vizuální hádanka dokáže potrápit. Cílem totiž je najít zde páníčka tohoto psa.

Redakce VědaŽivě

24 června, 2023

Zapeklitý hlavolam z Harvardu dokáže vyřešit jen génius. Troufnete si? Je to snažší, než se zdá

Je na obrázku i páníček psa?

Odpověď na tuto otázku se lidé snaží najít již celé roky a spoustu lidí už potrápila. Faktem ale je, že páníček krásně nakresleného psa na obrázku je. U této hádanky není časový limit pro její obtížnost. Páníčka totiž najde jen málokdo. Pokud si na ni troufáte, zklidněte svou mysl a soustřeďte se jen a pouze na obrázek před vámi.

Jak již bylo zmíněno, obrázek není jako jiné hádanky. Nápovědou by vám mohlo být, že je potřeba obrázek pootočit, aby se vám páníček psa zjevil. Není potřeba spěchat, dejte si čas, nalezení tváře člověka je ohromný úspěch, který vás jistě uspokojí. Pokud se raději necháte poddat, tvář člověka s kloboukem je tvořena ze psova ucha a části líce.

Článek Obtížná vizuální hádanka trápí lidi již celá staletí. Za tu dobu ji zvládlo vyřešit jen 5 % lidí. Zvládnete to? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hádanky s vysokou obtížností

Vizuální hádanky mají různé levely obtížnosti. Existují ty nejjednodušší, které trénují mozek a schopnost koncentrace a kritického myšlení mimo jiné u dětí nebo lidí vyššího věku, kteří mohou pomocí optických iluzí, klamů a výzev předcházet ochabování mozkových funkcí. Další úroveň obtížnosti je samozřejmě náročnější a vyřešit takovou hádanku již není snadné, přesto se to většině lidí podaří za krátký čas.

Redakce VědaŽivě

8 září, 2022

Hádanka, kterou jen málokdo pokoří. Dokážete v krátkém čase najít deštník?

Oproti tomu hádankami s extrémně vysokou obtížností se lidé často trápí. K vyřešení těch nejtěžších je zapotřebí velmi vysoké inteligence, všímavosti, soustředění a rychlého úsudku. Hádanka je o to složitější, když se k ní přidá časový limit a s ním spojený stres. Jen jedinci s vysokým IQ umí rychle analyzovat problém a přijít na výsledek.

Pes na obrázku

Po zhlédnutí zdánlivě jednoduchého obrázku zjistíte, že najít na něm psa bude skutečně obtížné. Někteří jsou zvyklí na hádanky, kde je nějaký prvek ukrytý a ke správnému výsledku jej stačí najít. Tato hádanka je však jiná, proto ji do jedné minuty dokáže vyřešit jen jedno procento populace. Na obrázek se totiž nestačí jen dívat a hledat, jak jste možná zvyklí.

Obrázek vizuální hádanky se zdá být prostým portrétem pána s čepicí a po psovi ani památky. Říkáte si, že ať koukáte, jak koukáte, pes nikde? Mohla by pomoci nápověda, že se nestačí jen dívat, nýbrž je zapotřebí s obrázkem otočit. Po chvíli zkoušení jistě zjistíte, že je nutné obrázek otočit vzhůru nohama a pes bude před vámi. Na tento fígl však přijde jen málokdo.

Článek Test inteligence: Podle psychologů dokáže najít na tomto obrázku psa pouze 1 % lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zrozen k větření

„Psi jsou zrozeni k tomu, aby k věcem čichali. Jejich čenich se během tisíců let výrazně přizpůsobil. Proto ho dnes používají k důkladnému studiu svého prostředí,“ vysvětluje Dr. Gabriel Fadl. „Jakmile čichají ke stromu nebo tělu jiného psa, získávají o něm veškeré potřebné informace. Jejich čich je nejméně 10krát silnější než ten lidský. My spoléháme především na zrak, psi zase žijí především ve světě pachových odstínů.“

Podle více studií je psí čich navržen tak, že konkrétní pachy procházejí jednotlivými komorami čichových receptorů. Jsou tedy schopni si je skutečně rozdělit a přesně identifikovat jednotlivé složky prostředí, které je obklopuje. K tomu může také přispět správné venčení psa, které by mělo něco přinést jak majiteli, tak samotnému zvířeti. Většinou totiž lidé venčí jen proto, aby si pes ulevil někde jinde než doma.

Další výklady chování

Když už se se psem vypravíte ven, věnujte procházce dostatek času. Vyčleňte si čas na to, abyste se sami mohli zastavit, zatímco váš chlupáč bude svým tempem zkoumat okolí. „Rozhodně psům dovolte, aby byli zvědaví a svět kolem sebe pečlivě zkoumali. Očichávání je pro ně prostě cestou sběru klíčových informací. Stejně tak může jít o známku nervozity či stresu. Je proto potřeba na mazlíčka během procházky stále dohlížet,“ dodává Fadl.

„Parky vyplněné zelení jsou pro naše čtyřnohé přátele doslova rájem na zemi.“ Najděte si proto bezpečná a zajímavá místa, měňte trasy a nechte zvířata zkoumat svět podle svého naturelu. Lidé mají asi 10–20 milionů čichových buněk, zatímco psi podle plemena až 220 milionů. Roli ovšem hrají i mozková centra, která dovedou pachy vyhodnotit. I tady vedou psi na celé čáře. Jejich ústrojí na analýzu je totiž až 40krát větší než to lidské.

Nejlepší psí čich?

Z celé psí rodiny vede zcela s přehledem bloodhound s cca 300 miliony čichových buněk. Není proto divu, že prosluli jednak jako lovečtí psi, ale také jako záchranáři. Nejlepší čich mají díky širokým nozdrám, roli hrají ovšem i jejich uši. Ty totiž během větření vytváří kolem čenichu ideální prostředí pro efektivní nasávání pachu. Lze si to představit jako určitý druh trychtýře, který pomáhá okolním pachům do psího čenichu. Dobrý patent, že?

Už jsme zmínili skutečnost, že mají psi čichové ústrojí zcela jinak postavené. Pachy tak rozeznají v bilionech dalších vůní a zápachů. Zjednodušeně řečeno, jako lidé rozeznáme lžičku cukru v šálku kávy. Psi ji ovšem rozpoznají ve dvou olympijských bazénech naplněných vodou. Jejich čich dovede rozeznat i choroby, což se fenomenálně osvědčilo během koronakrize. Psi se tak stali živými detektory na letištích i tam, kde testy selhaly.

Článek Proč pes vše kolem sebe očichává: Každodenní pobyt v bytě jim nevyhovuje, potřebují poznávat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Potřebují lépe vidět

Náklon hlavy může u psů vysvětlit velikost tlamy. Psi totiž sledují naši tvář kvůli emocím – štěstí, smutku, hněvu. Dr. Stanley Coren soudí, že plemeno s dlouhou tlamou (například německý ovčák) má kvůli ní omezené zorné pole. Naklonění hlavy mu tak zkrátka dovoluje vidět mnohem lépe na svého majitele. Coren sám provedl srovnání zahrnující celkem 582 psů. Z nich mělo 396 dlouhé tlamy, zatímco zbytek byl s plošším čenichem.

Jednalo se tedy o buldoky a mopslíky. Jeho výzkum odhalil, že celých 71 % psů s dlouhým čenichem naklání při komunikaci s majitelem hlavu, zatímco u plochých čenichů to bylo jen 52 %. Tento výzkum ukazuje na poměrně jasnou souvislost mezi tvarem tlamy, jejím záběrem v zorném poli a potřebou tuto překážku nějak kompenzovat. Nicméně jde jen o jeden z faktorů, které mají na toto chování vliv. Co dalšího tedy chlupáče k náklonu hlavy vede?

Zlepšení sluchu

Psi mají obrovský sluchový rozsah, který naše možnosti přesahuje minimálně dvakrát. Konkrétně to znamená, že slyší na mnohem větší vzdálenosti a mnohem vyšší frekvence. Mohou sice s klidem přijímat tyto frekvence, na rozdíl od člověka mají však mnohem větší problém s lokalizací zdroje zvuku. Podle některých badatelů ale právě náklon dovoluje jasně určit, odkud zvuky pochází. Změní se totiž způsob, jakým zvukové vlny přijmou.

Jedná se vlastně o triangulaci. Psí mozek má dost inteligence na vypočtení času, během kterého zvuk zachytí pravé a levé ucho. Srovnáním okamžiku vzniku signálu v obou uších tak mohou psi zjistit, odkud vlastně dorazil. Jejich střední ucho je krom toho vybaveno svaly navíc, které jim s celkovým zpracováním zvuku pomáhají. Stejně mozek, který má toto svalstvo na starosti, kontroluje také vokalizaci, mimiku a pohyby hlavy. Tedy všechno související.

Jednoduše pozitivní zpětná vazba

Toto chování se zprvu může zdát jako naprosto spontánní projev. Psi však mohou časem snadno zjistit, že jim přináší určitou výhodu a odlehčení celkové situace. Uvědomí si, že případné pozitivní emoce jsou posunkem posíleny, negativní utlumeny. Zvířata umí naše emoce i celkovou řeč těla číst naprosto dokonale. Když se usmíváme nebo smějeme a máme vrásky kolem očí, ví pes, že vyvolal celkovou spokojenost. Což prospívá i jemu.

A mnoho majitelů si tak navyklo odměňovat právě toto nepochybně roztomilé chování větší pozorností, pohlazením, podrbáním či drobnou pochoutkou. Stejně tak delší společností nebo novou hrou. Psi jsou také taktici a rychle si uvědomí, že to může zmírnit hněv majitele při nějakém prohřešku. Právě díky tomuto efektu se psi naučili naklánět hlavu jednoduše proto, aby svého majitele potěšili a upoutali jeho pozornost. Nemůžou tím obvykle nic zkazit.

Článek Proč psi naklánějí hlavu na stranu: Zlepšuje se jim díky tomu zrak a sluch, také tak chtějí potěšit majitele se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Spolupráce za pamlsek

Terčem byla tudíž dědičnost kognitivních vlastností, jako je dovednost řešení problémů, sociální poznávání, inhibiční kontrola a paměťové dovednosti. Výzkum bral celkem v úvahu 13 plemen zvolených tak, aby „poskytla jasné rozdíly v kognitivních vlastnostech psů“. Vědci použili kognitivní test smartDOG, který byl zadán 2 352 dospělým psům. Zkoumání probíhalo od března 2016 do února roku 2022.

Veškeří zkoumaní psi museli mít o kooperaci jasný zájem výměnou za pamlsky. Současně nesměli být agresivní vůči lidem. Rozbory se omezily na mazlíčky ve věku 1–8 let. Podle odborníků totiž nebývají kognitivní dovednosti u mladších psů ještě plně vyvinuty. U starších se naopak projevuje určitý pokles. Do bádání byla také zahrnuta pouze plemena s minimem 40 testovaných jedinců na plemeno. Konečný vzorek tak byl 1 002 psů 13 plemen.

Soustava zkoušek psí chytrosti

Valná většina psů patřila soukromým majitelům, kteří se „zkouškou inteligence“ svého psa souhlasili. Samotné testování pak spočívalo v řešení kognitivních a behaviorálních úkolů, odměnou byly pamlsky nebo psí hračky. Tedy podle toho, co byla pro konkrétní zvíře silnější motivace. Testy kontrolovaly kupříkladu dovednost číst lidská gesta, samostatnost psů (cestu pro lidskou pomoc, když zvíře nemohlo otevřít nádobu s jídlem) a další hlavolamy.

Dalším typem úkolu byla tzv. V-objížďka. Jednalo se o dráhu ve tvaru písmene V, kterou musel pes celou obejít, aby dostal odměnu. V této soustavě zkoušek smartDOG se do čela jasně dostal belgický ovčák malinois. Konkrétně se ziskem 35 bodů z 39 možných. Druhé místo obsadila border kolie s 26 body a bronz získal hovawart s 25 body. Je však třeba podotknout, že se nejedná o výzkum reprezentativní pro celou psí populaci.

Výchozí bod s vlastním omezením

Experimenty tohoto typu lze však s čistým svědomím vzít jako výchozí bod pro tvorbu kognitivních profilů. Ty se dají specifikovat pro každé plemeno a využít pro prakticky jakékoli další analýzy. V mnoha minulých srovnáních se například na prvních místech velmi často umisťovala zmíněná border kolie. Ta se obecně řadí mezi nejinteligentnější psy, současně jde o psa učenlivého a pracovitého s téměř nevyčerpatelnou energií.

Je velmi aktivní, potřebuje dostatek pohybu a také prostoru. Je možné ji celoročně chovat venku v kotci. Také velmi snadno vychází s dalšími zvířaty, je ovšem třeba ji k tomu vést už od štěněte. Nesnáší hrubost, psychický nátlak, fyzické a psychické tresty nebo zklamání. Jde o prakticky neagresivní plemeno. S dostatečně jemným vedením a citlivostí dovede povely předvídat. Správnou socializací a zaměstnáním získáte nenahraditelného společníka.

Článek Vědci zjišťovali, která psí rasa je nejchytřejší. Jako vzorek posloužilo 1 002 psů 13 plemen se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Běžné náhledy a realita

„Je běžný názor, že malí psi si agresivitou kompenzují svůj menší vzrůst a projevují se tak právě ze strachu. Ve skutečnosti si však vlastní velikosti – a tedy ani rozdílu – nejsou reálně vědomi,“ vysvětluje veterinářka Dr. Andrea Bodó. „V pozadí této agrese je hlavně genetika a také výchova. Temperament malých psů není znak, který by u majitelů tolik ovlivňoval jejich výběr. U velkých je naopak rizikem, které je třeba během výcviku redukovat.“

Dodala, že nekontrolovaná a nevychovaná zvířata jsou na klinice častým problémem, který ztěžuje, či dokonce znemožňuje naprosto jakékoli vyšetření. „Všem pejskařům osobně doporučuji, aby se pro příjemné a klidné soužití se svým mazlíčkem jeho výcvikem skutečně zabývali. Už jen dostatek společného času může vést k výraznějšímu klidu zvířete.“ Tohle celé ovšem není jediným výkladem takto extrémně agresivního chování malých psích druhů.

Otázka, jaké od psů hrozilo nebezpečí

Podle jiného zdroje se mají malí psi obecně více bát. Z toho důvodu se řídí strategií „nejlepší obrana je útok“. Ředitel Školy veterinární medicíny Pennsylvánské univerzity James Serpell je také toho názoru, že toto chování pramení z příkladu majitelů. Ti si malé psy často infantilizují a představují si je jako malá miminka. Následkem toho je ovšem absence socializace a soulad zvířete a majitele.

Malí psi se tím pádem nemají kde naučit, jak adekvátně reagovat v jakékoli stresové situaci. Tudíž dělají to, co je pro ně nejjednodušší. Důležitým faktorem je také evoluce konkrétního druhu. „Když se na vás vrhne čivava, není to tak hrozné jako třeba v případě německé dogy,“ podotýká Serpell. Pro lidi tak během historie bylo méně podstatné odnaučit malá plemena agresivitě. Člověk nad nimi měl vždycky absolutní silovou převahu.

Spojení genu růstu a agresivity

Spojení mezi agresivním postojem zvířete a genem, který odpovídá právě za jeho růst, existuje. Právě to má na svědomí, že některá plemena jsou výrazně menší. Mohlo by jít o náhodnou paralelu, ukazuje se však, že menší plemena jsou opravdu náchylnější k extrémům i v dalších oblastech. Častěji močí, jsou citlivá na oddělení od majitele a štěkají mnohem víc než jejich větší protějšky z psí říše.

Podle Serpelliho to tedy nahrává odhadu, že významnou roli hraje právě genetika.

Článek Proč jsou malí psi často agresivnější, než ti velcí: Velikost v tom ve skutečnosti nehraje roli, sami si ji neuvědomují se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zkušenosti z fronty vedly k řadě experimentů

Během světová války sloužil jako armádní lékař v Rudé armáda. Po návratu do Moskvy se na základě zkušeností z fronty pustil právě do transplantací orgánů. Věřil totiž, že lékaři by mohli transplantovat i ty nejdůležitější orgány přímo z člověka na člověka. Psi byli jeho nejoblíbenějšími subjekty a provedl nespočet revolučních postupů. Jako první například transplantoval srdce, játra a plíce z teplokrevného živočicha jinému zvířeti.

Největším úspěchem byl pes, který se srdcem jiného psa žil ještě 7 let. Díky obrovskému úspěchu se Gjemihov rozhodl pro pokusnou transplantaci hlavy. V 50. letech byl takový výkon považován za nemožný. První úspěšný zákrok přišel roku 1954. On a jeho kolegové tehdy našili hlavu, ramena a přední nohy štěněte na rameno většího psa. Zkrácená psí část tak byla napojena na krevní oběh příjemce. Šlo hlavně o zkoumání funkčnosti mozku.

Zdokonalování procesu a rekordy přežití

Pes jménem Frankenstein zákrok sice přežil, zemřel ale krátce nato. Gjemihov postup opakoval ještě 23krát a vzniklo 20 přeživších psů s dvěma hlavami. Dokázali hýbat oběma hlavami, vidět 4 očima, dýchat 2 čenichy a dvěma tlamami nabírat mléko a vodu. Příjem potravy nebyl nejlepší, protože druhá hlava nebyla napojena na žaludek. Stékala tak pouze hadičkou na podlahu. Během dalších let spolu s kolegy celý proces zdokonaloval.

Postupně dosáhl tým takové úrovně, že bylo možné stihnout celou transplantaci za 3,5 hodiny. Nejdůležitější „fintou“ pak bylo oddělení hlavy štěněte na poslední chvíli a odříznutí krevního oběhu. Kvůli absenci léků na potlačení imunitního systémy ale operovaní psi nevydrželi dlouho. Ačkoli přežili samotnou operaci, pošli v průměru za 2 – 4 dny. Rekordem byl pes, který v tomto stavu vydržel téměř měsíc. Objevily se samozřejmě spory ohledně etiky.

Nebyl jediný, kdo zkoušel tento postup

Pokusy byly dlouhou dobu známy jen v SSSR, i tam ovšem vířily vědecké debaty. Byly označeny za nemorální týrání zvířat, tým si z toho ale nic nedělal. Mezinárodní scéna se o výzkumech poprvé dozvěděla roku 1959. Reportér amerického Life tehdy navštívil Moskvu, aby získal snímek „syntézy“ malého psa Savky a ovčáka Brogyga. Poslední transplantace tohoto typy byla provedena téhož roku, tentokrát ovšem na půdě NDR.

Sovětský lékař ale nebyl první, kdo tohle zkusil. Dvouhlavého psa vytvořili už v roce 1908, nicméně zvíře nepřežilo. První transplantaci hlavy s kompletní náhradou provedl v roce 1970 Aberičan Robert White. Na tělo jiného zvířete implantoval hlavu opice, vydrželo to 9 dní. První úspěšnou transplantaci lidského srdce provedl roku 1967 Christian Bernard. Své vlastní průkopnické postupy založil na práci svého sovětského kolegy.

Článek Kontroverzní vědec Děmichov, který stvořil dvouhlavého psa: Pionýr transplantace nebo jen nechutný šílenec? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Počet neuronů a korelace s inteligencí

Nicméně vyšší počet neuronů – tedy stav věci u psů – je obvykle brán jako známka vyšší inteligence. Pro psy platí, že vykazují vysokou míru sociální inteligence a dle mentálních schopností jsou často přirovnáváni k lidským dětem. Výzkumy ukazují také na to, že si jsou vědomi sebe sama a velmi se jim daří v úkolech spočívajících v kooperativní komunikaci. Sociální inteligenci čtvernožců (tetrapodů) je však potřeba brát s rezervou.

Přestože jsou totiž kočky považovány za hlavní objekty pro bádání v oblasti sociálního poznání, jsou kočky v behaviorálních laboratořích pozorovány jen zřídka. Jejich chování začali experti zkoumat teprve počátkem 21. století. O kočičí inteligenci jako takové je tedy zatím stále velmi málo informací. Některé výzkumy poukázaly na silnou sociální inteligenci u obou druhů. Tedy soutěžily například v hledání skryté potravy a vedly si podobně.

Dva modely, které nemá smysl porovnávat

Nedostatek těchto informací ovšem neznamená, že by naše znalosti jejich sociální inteligence byly omezené. Samotné srovnání kočky a psa totiž vůbec nemusí mít věcný základ. Každý z nich má zcela odlišné role i návyky. Někteří badatelé jsou proto toho názoru, že srovnávat je kontraintuitivní. Psi i kočky se vyvinuli tak, aby obstáli v povinnostech podle druhu. Typologie jejich inteligence tak nemusí být srovnatelná, každý se hodí na něco jiného.

Po psech tak nebudete chtít předení a lovení myší, zatímco kočky nepoužijete pro aportování nebo hledání výbušnin v náročném terénu. Vědci ovšem při zkoumání přišli i na další zajímavosti. Například masožravci, kteří by měli mít vyšší inteligenci vlivem náročnější strategie přežití, nejsou chytřejší než býložravé druhy. Evoluční tlak na inteligenci tak byl zřejmě stejný u lovců i u „pasivních pojídačů rostlin“.

Kuriozity zvířecí inteligence

Podobně je na tom srovnání života v zajetí a ve volné přírodě. Domestikované druhy jsou na tom s volně žijícími jedinci prakticky totožně. Objevilo se také několik kuriozit. Takový mozek zlatého retrívra má větší zásobu neuronů než u hyeny, lva nebo hnědého medvěda. Největší ze srovnávaných predátorů má přitom mozek asi 3krát tak velký. Největším extrémem zvířecí říše pak bylo srovnání mozku medvěda hnědého a oblíbeného mývala.

Obrovský medvěd hnědý má mozek asi 10krát větší než kočka, disponuje ale přibližně stejným množstvím neuronů. Ovšem mýval, který je velikostně srovnatelný s kočkou, má počet neuronů odpovídající psům. Není proto důvod odsuzovat ani psa, ani kočku, ani jiný zvířecí druh. Každý z nich vás totiž může překvapit a oba jsou skvělými společníky. Jak pes, tak kočka vás budou věrně provázet celý život a mohou se stát i nejlepšími přáteli.

Článek Konec pří –⁠ jsou chytřejší psi, nebo kočky? Odpověď zaskočila nejednoho „páníčka“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lékařské psy cvičili jejich milovníci

S myšlenkou psů záchranářů přišel někdy na konci 19. století německý milovník psů Jean Bungartz, který začal zvířata cvičit, aby pomáhali hledat zraněné vojáky. V roce 1895 se o německém programu dozvěděl major britské armády Edwin Richardson a začal s podobným záchranářským programem také experimentovat. Testoval různá plemena, například teriéry a kolie, ale jako nejvhodnější se mu jevili erdelteriéři.

V roce 1914 si s manželkou otevřel výcvikovou školu zdravotnických psů. V té době tento program běžel nejen ve Velké Británii a Německu, ale i v dalších zemích. Psi museli být vycvičení, aby se při plnění svého úkolu nebáli střelby nebo nečekaného hluku. Když se objevily chemické zbraně, instruktoři je naučili nosit i plynové masky. Richardson najímal nezaměstnané, které umisťoval do terénu, a psi je museli vyhledat.

Nosiči lékárniček i návodčí

Během první světové války se program ukázal jako nesmírně užitečný. Odhaduje se, že všechny strany konfliktu mohly použít až 50 tisíc vycvičených psů, kteří zachránili tisíce životů. Mnozí z nich měli na hřbetě připevněnou lékárničku. Zraněný voják, pokud toho byl schopen, se díky ní mohl ošetřit. Pokud se nehýbal, ale žil, pes byl vycvičený, aby vzal kus jeho uniformy, vrátil se na základnu a pak ke zraněnému navedl pomoc. Často dokázal dokonce poznat, že žije člověk, kterého zdravotníci považovali za mrtvého.

Mnohdy se stávalo, že zavolat pomoc nebylo možné, a člověk, kterého pes našel, byl odsouzen k smrti. Citliví tvorové proto s umírajícími často zůstávali až do konce, aby jim odchod na onen svět co nejvíce ulehčili. Jejich služba samozřejmě nebyla bez nebezpečí. Odhaduje se, že během první světové války zahynulo kolem 7 tisíc těchto psů. O hrdinství některých psala i média.

Jejich využívání jako záchranářů pokračovalo i v dalších konfliktech. Samozřejmě psi neslouží a nesloužili jen v této roli, byli to například poslové nebo pomáhali odhalit nepřítele či nástrahy. V dnešní době psi umí také vyhledávat lidi zavalené v troskách. Jejich přátelské povahy se využívá i při terapii u zraněných nebo u lidí trpících psychickými problémy z války. Přítomnost čtyřnohého nejlepšího přítele člověka v těchto případech často dokáže zázraky.

Jak se podle vás cítil zraněný voják, když zjistil, že k němu dorazila psí pomoc?

Zdroj: WeAreTheMighty

Článek Seznamte s „milosrdnými psy“ – neopěvovanými zvířecími hrdiny 1. světové války se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Výzkum o spánku se zvířaty

Vědci ve svém výzkumu zjistili, že spaní se psy pomáhá některým lidem lépe spát. Zpravidla se tyto osoby díky přítomnosti svých psů cítí bezpečněji. Badatelé z Mayo Clinic zkoumali 40 psů, kteří spali se svými majiteli. Žádný z majitelů netrpěl poruchami spánku. Jak lidé, tak i psi nosili sledovače aktivity a lidé si také vedli spánkové deníky. 

Studie zjistila, že lidé měli účinnost spánku 81 %, zatímco psi 85 %. Obecně platí, že cokoli nad 80 % je velmi dobrý výsledek. Ukázalo se také, že velikost psa neměla na kvalitu spánku žádný vliv. Z toho vyplývá, že jak psi, tak jejich majitelé měli vyšší kvalitu spánku, pokud spali spolu. Další studie na toto téma také prokázaly, že spánek se psy zvyšuje hladinu serotoninu a oxytocinu, snižuje stres a krevní tlak a zlepšuje zdraví srdce. Zde je sedm důvodů, proč je podle vědy lepší se psem spát:

1. Lepší kvalita spánku

Interakce se psem zvyšuje hladinu serotoninu a snižuje krevní tlak. Obojí přispívá k lepšímu spánku. Dle výzkumů stačí psa před spaním hladit, nemusí s vámi nutně spát v posteli, může mít klidně vlastní pelíšek ve stejné místnosti.

2. Pomohou vám usnout

Pouhá přítomnost psa v místnosti působí na většinu lidí uklidňujícím dojmem, což jim pomáhá rychleji usnout.

3. Snižují stres a úzkost

Existuje mnoho důkazů o tom, že psi snižují stres. Psi se běžně používají jak k terapii, tak k léčbě úzkostných stavů a jiných psychických problémů.

4. Zahřejí vás

Většina psů leží ve spánku na jednom místě, a když se k nim přitulíte, drží a neodtahují se. Toho můžete nejlépe využít za studených nocí.

5. Snižují riziko deprese

Bylo prokázáno, že psi mohou mít dobrý vliv na vaši náladu a zabránit vzniku a rozvoji deprese.

6. Dodají vám klid

Pes je synonymem bezpečí. Víte, že vás vždy upozorní, pokud se někdo cizí pokusí vstoupit do domu, a může být také spojencem, pokud k tomu dojde.

7. Je to přínosné i pro psa

Psi žijí za normálních okolností ve smečce. Pokud žije zvíře s rodinou, považuje za smečku ji. Odloučení od smečky není pro psa přirozené. Je dokázáno, že psi, kteří musí být hodně sami a kteří se necítí součástí smečky, mohou dostat depresi.

Stačí spát v jedné místnosti

Samozřejmě, pes může do postele přetáhnout jak nečistoty, tak bakterie. S největší pravděpodobností vám to neublíží, ale je přirozené, pokud to považujete za nehygienické, a proto psa v posteli nechcete. Pokud spí ve stejné místnosti, jsou benefity srovnatelné s tím, jako by spal přímo v posteli. Navíc nemusí jít o psa, i spaní s kočkou má podobné účinky. Volba je na vás, každopádně podle vědců plyne ze společného spaní více přínosů než možných rizik.

Jaký názor na spánek s domácími mazlíčky máte vy?

Zdroj: TheScientist

Článek 7 překvapivých důvodů, proč by měl váš pes spát ve stejné posteli jako vy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sliny jako běžný psí projev

Jakmile se totiž dostanete na jeho výškovou úroveň, téměř jistě vám olízne celý obličej a vaši kůži pokryje cosi slizkého a ne zrovna příjemného. Jedná se samozřejmě o psí sliny, které každý zná velmi dobře. Psi disponují čtyřmi páry slinných žláz, jež touto tekutinou zásobují přímo prostor tlamy. Jde vlastně o systém velmi podobný tomu, který mají lidé. Stejný je i účel, tedy pomoc s polykáním potravy a usnadnění procesu trávení.

Při kapání této tekutiny z tlamy psa říkáme, že slintá. Malá míra je u všech psů zcela normální, hlavně u plemen s povislými a mohutnými pysky. Typický je tento projev hlavně pro buldoky, bernardýny, basety nebo mastify. K aktivaci žláz a větší produkci slin vede nejčastěji vidina jídla, ideálně dobrého masa. Pes pak trpělivě očekává pochoutku a výtok výměšků z tlamy je skutečně zcela normální.

Při reakci na jídlo není důvod k obavám

Neobvykle silné slintání, případně bez určitelného spouštěče, je ovšem důvodem k větší pozornosti. Veterinární medicína pro něj má termín nadměrné slinění neboli ptyalismus. Lidé tedy používají medicínský termín pro běžný projev. Hypersalivace může pocházet z očekávání potravy, nezřídka však jde i o psychické poruchy jako úzkost nebo strach zvířete. Fyzické příčiny zahrnují například zubní kaz, psinku, úpal, vzteklinu, infekci, nádor či kinetózu.

Vždy tedy dejte pozor na to, zda je ke slintání psa důvod. Projevuje-li se takto u večeře nebo když je hodně vzrušený, není třeba to nijak řešit. Zvýšená produkce slin v podivnou dobu a bez zřetelného důvodu však může mít jednu z vyjmenovaných příčin. Trvá-li takový stav, je nejlépe požádat o radu veterináře. Ten pak určí další postup, může jít například o léky nebo potravinové doplňky. Tak ať váš čtyřnohý kamarád slintá vždycky jen z očekávání něčeho dobrého.

V jakých případech jste se setkali s nadměrným psím sliněním vy?

Zdroj: TheScientist

Článek Proč psi tolik slintají? Existují situace, ve kterých byste měli okamžitě zamířit na veterinu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

U sebe i u jiných psů

Kromě recyklace vlastního oběda bývají psi nadšení i z výkalů jiných zvířat. Odborníci si dosud nejsou jisti, proč k tomuhle chování u psů dochází. Tedy proč s oblibou konzumují vlastní stolici i tu cizí, existuje ovšem více možností. Dvě základní jsou, že se jim to prostě líbí a že se takto snaží využít všechny živiny z jídla, které snědli. Jednu ze studií provedl Dr. Benjamin Hart a ukázal, že až 16 % psů je silnými mrchožrouty.

Výsledky také ukázaly, že stolici konzumují častěji feny než psi. Rozdíly jsou rovněž v plemenech – výkaly například vůbec nejedí pudlové, na druhé straně se této činnosti věnuje až 38 % border kolií. Zcela běžný zvyk je to také u labradorů. Neomezuje se přitom na hladovějící, líné nebo špatně živené psy. K častému zahanbení majitelů se takto projevují i ti nejlépe cvičení psi s vynikající stravou a obecným zacházením.

Potenciální problémy a vlastní zvyk

Když chování vidíte prvně, napadne vás logicky, že jde o zdravotní riziko. Vypadá to však, že koprofagie není rizikem ani pro štěňata, ani pro dospělé psy. Někteří majitelé tvrdí, že odstranili tuto zálibu svého psa změnou stravy. Většina pejskařů dosáhla úspěchu kontrolou chování sebe i psa a také přijetím určitých opatření. Klíčovými postupy jsou odstranění pokušení, dohled nad psem v období hladu a trénink jeho chování.

Eliminace pokušení

Občas zažije koprofagii většina psů, ovšem kde není stimul, není reakce. Pes bude s hovínky experimentovat tehdy, pokud bude v prostředí bez dozoru. Když se mu to zalíbí, bude to chtít zopakovat. Nejpřímější cestou je tedy po psu stolici promptně uklidit.

Hladový pes pod dohledem

Nic nenasvědčuje projevům spojeným se špatným krmením, ukazuje se ovšem silnější tendence tehdy, když má pes normální hlad. Když budete hlídat štěně ještě před snídaní, má to dvě výhody. Zaprvé mu zabráníte v konzumaci výkalů a zadruhé můžete zahájit cílené změny jeho chování.

Nácvik ignorace stolice a pozitivní vazba

Změnu zahajte tím, že štěněti nabídnete zajímavější odměnu tehdy, když bude vlastní stolici ignorovat. Klíčem je ovšem nastavit proces na pozitivní cestu (něco chceme), nikoli negativní (chceme, aby něco nedělalo). Nejíst výkaly je negativní cíl, ignorovat je a pokračovat v cestě je pozitivní cíl.

První krok

Najděte pozitivní upozornění, jako slovo nebo výkřik. Vyvarujte se nešťastných nářků, když ho přistihnete při konzumaci stolice. Místo toho zvolte nadšení, když to neudělá.

Druhý krok

Signál propojte s pořádnou odměnou, kterou pes opravdu ocení. Měla by být ještě o něco lepší než pamlsky, které mu dáváte normálně.

Třetí krok

Použijte signál tehdy, když ho přistihnete. Stolici mu neberte, dejte mu na výběr mezi ní a vaším nadšením a odměnou.

Jakou máte s tímto psím zvykem zkušenost?

Zdroj: ScienceNews

Článek Proč vlastně psi jedí hovínka a jak je to odnaučit? Vyvarujte se negativní zpětné vazbě – bude mít opačný účinek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Alba vytvořená speciálně pro psy

Vlivem účinků hudby na lidský i zvířecí mozek, respektive na nervový systém, se téměř 20 let zabýval Joshua Leeds. Ten pečlivě zaznamenával veškeré reakce, které u sledovaných subjektů během poslechu hudby pozoroval. Výstupem jeho letitého výzkumu je návod, jak zvuky využít ke zlepšení kvality života zvířat v lidském prostředí. Podle dostupných zdrojů jen ve Spojených státech amerických trpí separační úzkostí a jinými úzkostnými poruchami 10 % psů.

Pro tato zvířata, a rovněž pro domácí mazlíčky, kteří se potýkají s fóbií z hluku, vytvořil Leeds speciální hudební program s názvem iCalmPet. Ten zahrnuje skladby ve stylu vážné hudby a je dostupný na CD, na online streamovacích platformách či na Spotify. Jiným jeho projektem je bioakustické dílo Through a Dog’s Ear, které částečně vychází z výzkumu irské badatelky Deborah Wells, a jež má psy celkově zklidňovat a zmírňovat projevy separační úzkosti.

Každý pes má svůj vlastní hudební vkus

Přestože byli výzkumníci dlouho přesvědčeni, že nejblahodárnější vliv na psychické zdraví zvířat má poslech vážné hudby, nedávný výzkum z roku 2017 vedený pracovníky skotské SPCA a University of Glasgow tento předpoklad vyvrátil. Vědci pouštěli desítkám psů různé druhy hudebních žánrů (soft rock, pop, reggae, klasickou hudbu a skladby z vydavatelství Tamla Motown), přičemž hodnotili probíhající fyziologické a behaviorální změny.

Profesor Neil Evans, který se na výzkumu podílel, zdůraznil, že nejlépe psi reagovali na reggae a soft rock. U psů se nejvíce snížila srdeční frekvence a změnilo se i jejich chování – když hudba hrála, psi si lehali. Evans nicméně podotýká, že v úhrnu byly reakce smíšené, což naznačuje vlastní hudební vkus každého psa. Blahodárné účinky hudby na psychické zdraví psů a dalších zvířat vedly SPCA k tomu, že se rozhodli do všech svých chovatelských stanic instalovat zvukové systémy, které by přehrávaly skladby speciálně vytvořené pro psy.

Jakou hudbu má rád váš mazlíček?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Znáte hudební vkus vašeho psa? Poslech některých žánrů může zlepšit kvalitu jeho života se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lajka, první pes na oběžné dráze

Úkol vystřelit do stratosféry živý organismus a následně jej bezpečně vrátit by byl proveditelný i s tehdejšími vědeckými poznatky. Chruščov byl naopak nadšenější z toho, že realizace akce – tedy start Sputniku-2 – připadne přesně na 40. výročí bolševické revoluce. Kvůli silnému politickému tlaku tak dostali vědci na vývoj programu pouhé 4 týdny. Nezbyl tudíž čas na vytvoření postupu pro bezpečný návrat lodi ani jejího pasažéra.

Selekci měl za úkol samostatný tým, který pak prohledával ulice Moskvy a hledal psy. Panoval názor, že zvíře schopné přežít na ulici bude k takovému úkolu adekvátní. Jsou zvyklí na chlad, hlad a náročný život. Stejný osud je čekal i ve vesmíru, a nakonec byli vybráni tři „šťastlivci“, které začali připravovat na úkol. Jeden z nich byla Lajka, fena ve věku 2–3 let. Pro svou klidnou povahu se podle vědců stala ideální kandidátkou.

Trénink psí astronautky

Astronauty vždy čeká náročný výcvik a u Lajky tomu nebylo jinak. Vhodnost pro cestování vesmírem byla testována velmi krutě. Psi byli týdny zavřeni v extrémně malých a také chladných prostorách, kde se nemohli ani otočit. Během této doby jedli jen gelovitou stravu a zrychlení simulovaly centrifugy. V malých klecích jim bylo vážně narušeno zažívání a nemohli se vyprázdnit ani pomocí projímadla. Cíl cviku byl zapomenout na svobodný život.

Psi měli poznat jen chlad a stísněnost a nechat se unášet do tmy a samoty. Volba nakonec padla na Lajku, která přežila ty nejstrašnější testy. Třetí kandidát, Muška, byl vyslán o 3 roky později a také nepřežil. Jeden z vědců si vzal Lajku na den domů, aby si alespoň jednou vyzkoušela normální prostředí a kontakt s dětmi. Všichni věděli, že akci nepřežije, a neexistovaly žádné plány na návrat. Ještě v modulu ji jeden z techniků políbil na čenich.

Co se dělo tam nahoře?

Kvůli problémům musela být akce posunuta o 3 dny. Lajce byla tehdy hrozná zima a vědcům se příliš nedařilo jí pomoct. Dne 3. listopadu byla vystřelena kosmická loď Sputnik-2 a na její palubě první zvíře na oběžné dráze. Tlukot srdce byl 3násobný a zklidnil se po 3 hodinách, když dosáhla stavu beztíže. Následovala ovšem tragédie. Podle tvrzení dostala Lajka druhý den cesty otrávené jídlo, na které měla pokojně zemřít.

Existovala také verze, že zemřela po 6 dnech na nedostatek kyslíku. Tento incident vyvolal v západních zemích obrovské pobouření. Propaganda musela následně vymýšlet další příběhy o pokojné psí smrti a utišit rozzuřené davy. Ochránci zvířat protestovali, někteří na neobvyklého astronauta vzpomínali minutou ticha. Skutečnost o posledních chvílích nebohého zvířete se objevila až po dekádách.

Realita Lajčina skonu

Skutečná verze průběhu byla odhalena až v roce 2002. Kvůli poruše regulace byla teplota v kabině pár hodin po startu 40 stupňů Celsia a Lajka zemřela na přehřátí. Vesmírná loď později explodovala a tělo hrdinky se nemohlo nikdy vrátit na Zem. Člen výzkumného týmu Oleg Gazenko při tiskové konferenci v roce 1998 řekl: „To jsme neměli dělat. Z této mise jsme se dostatečně nepoučili, abychom pochopili tuto oběť.“

Sovětský svaz vyslal do vesmíru celkem 48 psů. Jednoho z nich Gazenko adoptoval a chlupáč žil v jeho rodině po celých 14 let. Vina, kterou k Lajce cítil, však nikdy nepolevila. Dnes má Lajka sochu a pamětní desku v Hvězdném městečku, ve kterém se připravují ruští kosmonauti. Roku 2008 byl pak na pozemcích Institutu vojenské medicíny v Moskvě odhalen její památník. Objevila se i v písních a její jméno nese několik hudebních skupin.

Jaké pocity ve vás osud zvířete vyvolává?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Skutečný příběh Lajky –⁠ psího astronauta, kterého Sověti poslali na jistou smrt se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak poznáte, že pes zachytil něco, co vy ne?

Jeho uši se pohybují v závislosti na situaci a natáčí je směrem, odkud jde zvuk. Velmi výmluvným znakem je celá řeč těla. Různé zvuky mohou vyvolat nejrůznější reakce, od vzteku přes štěkot až po útěk nebo tisknutí se k zemi. Dost možná na vás začne dorážet, aby upoutal vaši pozornost. Štěkání a poskakování je v takovém případě přirozeným doprovodným jevem. Pes to zkrátka většinou nedělá bezdůvodně.

U štěňat platí, že ve stejných případech se budou nejspíš bát a hledat u vás – nebo rodiče – ochranu. Proč vlastně psi tak dobře slyší? Jsou schopni zachytit zvuky na 4krát větší vzdálenost než lidé, tato dovednost jim pomáhá se socializovat. Je také dobré vědět, že psi se špičatýma ušima mají lepší sluch než ti s boltci povislými či hodně chlupatými. V uchu mají totiž 18 pomocných svalů, pomocí kterých ho mohou otáčet ve směru příchozích zvuků.

Případy bouřky a vašeho volání

Zmíněných 18 ušních svalů hraje v dovednostech zvířete rozhodující roli. V prvních 3 týdnech života neslyší pes vůbec. Později své schopnosti rozvíjí na základě okolních zvuků, tudíž se může klidně stát, že bude očekávat i příchod bouřky. Ta je často detekována 15–20 minut předtím, než k nám dorazí a než si jí tedy jako lidé všimneme. Za jasného počasí dovedou psi slyšet zahřmění, které je od nich vzdálené 64 kilometrů.

Průměrný pes detekuje zvuky až na vzdálenost 1 – 1,6 kilometru. Jejich sluch také zachytí zvuky ve frekvencích 40 – 45 000 Hz, zatímco my se pohybujeme pouze v rozsahu 20 – 20 000 Hz. Například frekvence průměrného lidského hlasu je mezi 350 – 3 000 Hz. I když jsou tedy zvuky slyšet z poměrně velké dálky, psí píšťalku zachytí chlupáči na více jak 300 metrů a lidské zavolání až na 35 metrů.

Jak reaguje váš pes na bouřku?

Zdroj: TheScientist

Článek Co všechno a na jakou vzdálenost slyší průměrný pes? Hodnoty dosahují kilometrů –⁠ v závislosti na podmínkách se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pestrý život psů i koček

S příchodem stále nových a nových bádání ale mnoho odborníků takové sociální modely uvnitř smečky kategoricky odmítá. Obecnou formou jsou tedy kooperativní psí vztahy. Mnoho pozorování také hovoří o nebezpečnosti použití metod dominance, pokud se má jednat o nápravu psího chování. Podle některých zoopsychologů je tak možné i nevratně poškodit psychiku konkrétního zvířete. Kočky jsou ovšem v těchto ohledech naprostý opak.

Ano, stejně jako pes je kočka také společenské zvíře a je plně schopná aktivní interakce s ostatními jedinci vlastního druhu. Pokud je to pro ně však jen trochu možné, pak se kočky vyhýbají zbytečným kontaktům s okolím. Místo toho vše pozorují zvenčí a ideálně také zpovzdálí. Kočky na rozdíl od psů na svém území žádné jiné predátory neuznávají a aktivně ho brání. Výjimku tvoří zvířata, s nimiž trvá přátelský vztah již tzv. od kolébky. Pak mohou vznikat i neobvyklé dvojice kamarádů.

Možnosti mezidruhového přátelství

Pokud je kupříkladu kotěti ve věku několika týdnů přinesena myš, mohou spolu udržet přátelství, a to i na dlouhou dobu. Méně běžné je navazování přátelských vztahů během dospělosti, to se tedy týká i vztahu se psy. Když pes ze zvědavosti projeví zájem o navázání vztahu s kočkou, ta se tomu kvůli odlišnosti sociálního modelu bude snažit vyhnout. Pořád jde však jen o polovinu problému. Obě zvířata jsou totiž v zásadě lovci a tento instinkt v sobě stále mají.

Pro každého psa je tak kočka vyhýbající se kontaktu v principu kořistí. Následně už je spuštěn lovecký reflex a začíná pronásledování. Pes kočku prohání, dokud ji nedostihne nebo kočka neuteče. Kočky se při útěku musí často vyšplhat na nepřístupné místo, venku zpravidla na strom. Vědci psy klasifikují jako dominantní predátory v ekosystému města. Výzkumy provedené v Moskvě během roku 2000 naznačily, že psi mají v tomto kontextu extrémně nebezpečný vliv.

Možnosti jednosměrné likvidace

V městských ekosystémech mají totiž psi silně negativní vliv na druhové složení koček. V chování koček byl navíc identifikován typ zvaný fenomén duševní nedostatečnosti koček pod vlivem stresu. Ten se projevuje stavy paniky, stresu, ztrátou orientace a nepoznáním majitele i nedostatečnou schopností výběru bezpečného úkrytu, takový stav může způsobit i smrt. Hlídací a bojoví psi kočky často zabíjejí. Stejně tak i psi toulaví, důvod ale zůstává neznámý.

S jakými dalšími zvířaty se dovede přátelit vaše kočka?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Proč se kočky a psi tak špatně snášejí? Tato otázka nejspíš napadla každého z nás. Může za to jejich rozdílná mentalita se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Motivace k mrchožroutství vědce překvapila  

Fakt, že by se ze psa či kočky mohli stát během okamžiku mrchožrouti, kteří bez rozpaků pozřou ostatky svého milovaného páníčka, byl ověřen v několika odborných studiích. První případová studie, která byla publikována v roce 2015, se věnuje motivaci domácích mazlíčků ke konzumaci mrtvého těla jejich majitele. Celkem sleduje 63 takových případů a přednáší několik hypotéz o příčině tohoto chování. Jsou jimi neutišitelný hlad, špatná výchova a celkový psychický stav zvířete.  

První hypotézu však vědci rychle vyvrátili, když poukázali na to, že ve 24 případech (z celkových 63) neuplynul od smrti majitele ani jeden den, než ho zvíře začalo požírat. Navíc, někteří z těchto psů měli k dispozici i jiný zdroj potravy. Druhou domněnku zase vyvrátilo svědectví přátel a rodiny zesnulých, kteří vyvrátili špatný nebo nefunkční vztah mezi majitelem a domácím mazlíčkem. Jako jedinou se tudíž podařilo potvrdit třetí z hypotéz, která bere v úvahu psychický stav zvířete.

Jelikož většinu páníčků pojí s jejich čtyřnohými přáteli láskyplný vztah, zvířata se v případě jejich náhlého kolapsu snaží svého majitele oživit. A to především pošťuchováním a olizováním. V momentě, kdy člověk nereaguje, mohou být zvířata natolik rozrušená, že ho v záchvatu paniky kousnou. Po kousnutí, kdy z rány začne vytékat krev, převládnou u zvířat pudy a začnou se na mrtvém majiteli krmit. Vědci rovněž zdůrazňují, že větší sklony k tomuto chování mají psi trpící separační úzkostí.

Domestikovaná zvířata žerou prvně jiné části těla

V druhé případové studii z roku 2007 se vědci zaměřili na posloupnost konzumace lidských ostatků. Porovnali při tom vzorce odpozorované u divokých psů a koček a u těch domestikovaných. Divoká zvířata začínala pokaždé jako první žrát tkáně v oblasti hrudníku a břicha, poté se soustředila na končetiny – hlava zůstala v 90 % případů netknutá. Oproti tomu domestikovaní psi a kočky jako první ožrali svému majiteli obličej (především nos a ústa) – v 73 %, poté se přesunuli na oblast krku, paží a břicha.

Domácí mazlíčci rovněž začínají ožírat své majitele v relativně raném stupni rozkladu (v řádu několika dní), zatímco divoká zvířata nepohrdnou ani staršími ostatky. Ve většině případů také dojde k nálezu těla po relativně krátké době, tudíž zvířata nestihnou ze svého páníčka sežrat více. Ovšem byl zaznamenán i případ, kdy 54letou ženu její dva psi sežrali až na několik úlomků kostí úplně celou. Podle závěrů studie domácí mazlíčci rovněž častěji sežerou samotářsky žijící lidi bez rodiny a přátel.

Jaké pudy podle vás nelze potlačit?

Zdroj: TheScientist

Článek Váš mazlíček by vás bez váhání sežral, pokud byste zemřeli. Co k tomu psy a kočky vede a proč? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Otázka správné svalové relaxace

Lék pomáhá psům s uvolňováním hladkých svalů, což dovoluje spodnímu jícnu se opět otevřít a pustit potravu dál. Tím dochází i k redukci regurgitace, tedy návratu jídla do jícnu. Během léčby se objevily zcela minimální vedlejší efekty a psi ošetření tímto způsobem přibrali během dvou týdnů na váze. „Když se podíváte do pramenů, neexistuje lék, který bychom mohli použít přímo na tuto poruchu. Sildenafil jako první cílí na tento mechanismus.“

„Stejně tak snižuje regurgitaci, protože to je hlavní příčina následné smrti psů,“ uvádí v prohlášení Dr. Jillian Haines ze státní univerzity ve Washingtonu. „Otevírá spodek jícnu na dobu 20–60 minut, což u psů funguje nádherně. Potřebujeme ho otevřít, jen když žerou.“ Do studie se zapojilo 10 psů s touto poruchou, kteří dostali buď sildenafil nebo placebo, a to dvakrát za týden. Pak ho dva týdny neměli vůbec, následně byly skupiny prohozeny.

Podrobné sledování efektů na psy

Majitelé dostali za úkol sledovat případy návratu potravy do jícnu. Rentgenové vyšetření psů po jídle, ať už po léku nebo placebu, neukázalo výrazné rozdíly. U devíti z 10 psů ale majitelé ohlásili snížený návrat potravy právě během dvou týdnů, kdy byl psům podán tekutý sildenafil. „V mnoha případech dovedli majitelé zjistit, kdy šlo skutečně o sildenafil, protože léčba projevů poruchy zkrátka zabírala,“ vysvětluje Haines.

„Největší zlepšení se projevilo u pravidelné regurgitace. Několika z nich jsem jim sildenafil následně předepsala a užívají ho dodnes.“ Psi s vážnějšími projevy se tolik nezlepšili, protože lék měl potíže dostat se do žaludku. Látka už se předepisuje lidem i psům na krevní tlak v plicích. Mohl by ovšem mít ještě více aplikací než na dosud známé choroby, a to na nově objevený megaesofagus. Tento výzkum podpoří další vývoj a nepochybně pomůže mnoha lidem i psům.

Jakými zdravotními neduhy si prošel váš pes?

Zdroj: AvmaJournals

Článek Viagru můžete dát i psovi. Avšak v tomto případě je záměrem pomoc s poruchou příjmu potravy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co je separační úzkost u psa a jak se projevuje

Separační stres je stav, kdy pes zažívá silnou úzkost při odloučení od svého majitele či dalších blízkých. Může jít i o jiná zvířata z domácnosti. Studie z roku 2019 provedená na více jak 4 000 psů ukázala tento fenomén u 13 % z nich. Tito jedinci vykazovali zjevné úzkostné chování v momentě, kdy byli ponecháni o samotě. Psi jsou v základě velmi společenská zvířata, tudíž je pro ně samota jasným spouštěčem takové reakce.

Obvyklými projevy jsou vytí nebo štěkání, destruktivní chování, kálení a močení uvnitř bytu či odmítání potravy. To všechno tehdy, když je pán mimo domov, takže jej po návratu domů čeká pořádná spoušť. Jestli si vaši sousedi někdy stěžovali, že váš pes se bez vás může zbláznit, jde nejspíš právě o separační úzkost. Ne vždy se stav ovšem projevuje takto „napřímo“. V některých případech k němu dochází i tehdy, pokud je majitel zrovna nablízku.

Diagnostika a následné postupy

Při jakémkoli podezření nebo upozornění od sousedů je na místě poradit se v první řadě s veterinářem. Některé projevy mohou mít i zcela odlišnou příčinu, je proto důležité vyloučit jiná onemocnění. Dojde-li opravdu na separační stres, poraďte se s psovodem. Ten vám pomůže najít se psem „společnou řeč“ a také vytvoří cvičební program. Dalším prvkem je také stanovení si osobních hranic pro společnou interakci se zvířetem.

Pracujete-li na dálku, zkuste občas „utéct“ ze zorného pole psa. Také si udělejte čas jen pro sebe, přítomnost psa neznamená jeho zapojení do veškerého dění. Když si například chcete číst knížku a zvíře si k vám lehne, naznačte mu občas, že vám to vadí. Na druhé straně není vhodné úzkost psa ignorovat. Vykazuje-li skleslost, dejte mu jasně najevo, že jste u něj. Ignorace může úzkostnou poruchu ještě prohloubit a případné projevy zhoršit.

Jakou největší neplechu provedl pes ve vaší nepřítomnosti?

Zdroj: Science

Článek Psi jsou závislí na lidské přítomnosti a samotným je jim smutno. Jak jim pomoci vyrovnat se se stresem z odloučení? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co se skrývá pod pojmem alergie na psy

Většina z vás je pravděpodobně přesvědčená o tom, že tzv. alergií na psy se rozumí alergie na psí srst. To ovšem není přesné. Alergickou reakci u člověka nevyvolávají samotné chlupy, ale bílkoviny, které se nachází v látkách vylučovaných kožními žlázami psů, v jejich slinách či v exkrementech. Tyto bílkoviny jsou poté přítomné na odloupnutých kožních buňkách, které se zachycují v psí srsti. Když pes líná, alergeny se přenáší do jeho širokého okolí a vyvolávají alergickou reakci.

Jelikož mají psi výrazně nižší alergenní potenciál než kočky, lidé často zaměňují příznaky probíhající alergické reakce například za sezónní respirační onemocnění. Psí alergeny jsou druhově specifické, v tomto ohledu jsou tedy patrné výrazné rozdíly mezi jednotlivými plemeny – některá z nich vylučují alergenů mnohonásobně více než jiná. Ta plemena, která nevylučují téměř žádné alergeny, se poté označují za tzv. hypoalergenní a doporučují se v případě, kdy rodina touží po čtyřnohém mazlíčkovi, ale jeden či více členů domácnosti patří mezi alergiky.

Psí plemena vhodná pro alergiky

Podle lékařů nejsou do rodiny s alergikem vhodní žádní psi, ovšem nad některými plemeny jsou i oni ochotni „přimhouřit oči“. Jedná se především o knírače, border teriéra, maltézského psíka, jorkšírského teriéra, bišonka frisé, labradorského retrívra, mexického naháče, Coton de Tuléar či papillona. Všechna tato plemena jsou označována jako hypoalergenní či s nízkou mírou zaznamenaných alergií. Většina z nich je rovněž vhodná pro chov v bytě a skvěle vychází s malými dětmi.

Kupříkladu border teriér výborně vychází s dětmi všech věkových kategorií, velmi dobře snáší další zvířata v domácnosti a je celkově přítulný, přátelský a klidný. Ovšem aby byl naprosto spokojený, musíte mu nabídnout dostatek pohybu při dlouhých procházkách. Bišonek frisé zase patří mezi drobná plemena, která jsou vhodná i do malého bytu. Jeho předností je nízká míra línání a charakteristického psího zápachu. Díky své povaze je vhodný k dětem, avšak nesnese hrubé zacházení a fyzické tresty – k jeho vycvičení je proto potřeba trpělivost.

Dalším oblíbeným plemenem je jorkšírský teriér. Ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát, jedná se o velmi inteligentního psa, který svoji rodinu nadevše miluje. Své „smečce“ je věrný i Coton de Tuléar, pes menšího vzrůstu původem z Madagaskru, který téměř nelíná a svojí hravou a dobromyslnou povahou učaruje nejedné rodině s dětmi. Pokud byste o koupi psa plemene Coton de Tuléar uvažovali, myslete na to, že se jedná o velmi společenského a inteligentního psa, který s vámi bude potřebovat trávit dostatek času.

Jaký je váš názor na chov psa v domácnosti s alergikem?

Zdroj: EverydayHealth

Článek Psí plemena, která jsou vhodná pro alergiky, do malého bytu i k dětem. Jaké chování od nich můžeme očekávat? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Použití logopedie na psího mazlíčka

Christina se pustila do výcviku řeči u psa, konkrétně svého vlastního mazlíčka Stelly. V rámci pokusu si doma sestavila důmyslné zařízení s tlačítky připevněnými na desce. Stisknutí každého z nich následně přehrálo zvukový soubor s určitým slovem. S výcvikem psa začala, když bylo Stelle 8 týdnů. Za jeden a půl roku každodenního cvičení se Stella „naučila“ 29 různých slov, která dokonce zvládá skládat do frází. Metoda byla jednoduchá.

Před každou aktivitou, kterou lze vyjádřit jedním nebo více slovy, mačkala Christina příslušná tlačítka. Stella si postupně zapamatovala nejen význam každého z nich, ale dokázala také spojovat slova do vlastních frází. Mohla tedy sdělovat své majitelce velmi konkrétní věci. „Jsem překvapená, protože Stella mi takto každý den sděluje nové a nové věci.“ Složitostí konstrukce frází už se Stella dá srovnat s dvouletým dítětem.

Další plány a možnosti rozvoje

Christina plánuje přidávat na tabuli další slova a ještě více tak rozvíjet Stelle její slovní zásobu. S pomocí této – evidentně funkční – metody chce ještě více prohloubit spojení mezi dalšími majiteli psů a jejich mazlíčky. Aktuálně do rejstříku výrazů patří slova označující aktivity (jídlo, hra, procházka), předměty (pláž, míč) nebo emoce (radost, smutek). Nechybí ani jména majitelky a jejích přátel. Stella má tak dostatek možností.

Zvládnutí jazyka začleňuje člověka do společnosti, nevyhnutelně ovlivňuje veškeré prožívání, poznávání i další stránky vývoje. V komunikaci se zvířaty jsme zvyklí na jednosměrné působení, i když zvířata si také najdou cesty, jak nás na něco upozornit. Například kočky se mohou na základě zkušeností naučit, že když zaškrábou u dveří, člen domácnosti je bude následovat a pustí je ven.

Jaké jsou vaše zkušenosti s komunikací se zvířaty?

Zdroj: Science

Článek Dětská logopedka naučila svého psa mluvit. Jak tohoto úžasného průlomu dosáhla? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Role pohledu a kmitání očima

Když pes požaduje od svého pána krmení, častým doprovodným jevem je kmitání očima mezi majitelem a jídelní miskou. Jako kdyby zrakem sděloval Naplnit, prosím. Francouzská badatelka Florence Gaunet chtěla vědět, zda psi slepých lidí používají totožnou formu. Pokud by to tak bylo, pak tito psi nejspíš netuší, že jejich majitel je není schopen touto cestou vnímat. Gaunet zjistila, že pohyby se mohou lehce lišit, ale zůstávají rámcově stejné.

To naznačuje, že tito psi nechápou slepotu svého pána. Poznamenala ale, že tito psi si mnohem častěji hlasitě olizují vlastní tlamu. Nejspíš totiž zjistili, že majitel reaguje lépe na zvuk. Sedm z deseti vodicích psů si velmi hlasitě olizovalo tlamu, což ze psů běžných majitelů dělali jen dva z devíti. Bez ohledu na výsledek studie je však jasné, že psi své majitele absolutně zbožňují a ani realizace jejich slepoty na tom nic nemění.

Ztráta zraku není ztrátou vztahu

Nevidomost majitele nijak nezmenšuje vřelý vztah člověka se zvířetem. Pravděpodobně dojde naopak ke zformování ještě silnějšího pouta než u běžných majitelů. Nevidomí lidé na své psy spoléhají ve skutečně kritických momentech a zvíře tak není jen – jak to někdy bývá – doplňkem domácnosti. Je skutečným partnerem, přítelem a oporou. Zatímco někteří lidé tráví se psem postupně čas jen z nutnosti, pro nevidomého je chlupáč celodenním partnerem.

Koncept zraku je velmi komplexní záležitost a psi zřejmě nerozumí tomu, co to vlastně znamená o smysl zraku přijít. Samozřejmě jsou ovšem schopni naučit se, jakou pomoc slepý člověk potřebuje, a podle toho přizpůsobit své chování. I tak budou ale nejspíš vyhledávat ve tvářích svých pánů známky souhlasu a ocenění za dobře vykonanou práci. Pohlazením a podrbáním dá ovšem člověk spokojenost najevo stejně účinně.

Kdy a v jaké situaci jste naposledy narazili na vodicího psa?

Zdroj: Science

Článek Asistenční pes je dnes už běžný pomocník nevidomých. Jsou si ale tato zvířata vědoma, že jejich páníček nemá zrak? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Soustava rozhodujících genů

Podle výzkumu stojí za touto variabilitou psích těl sada 20 různých genů. Hlavním je však IGF-1 (insulin-like growth factor 1), který zodpovídá za 15 % variací mezi jednotlivými plemeny. Po rozboru 1 431 genomových sekvencí ze 13 druhů moderních i starověkých psů odhalili vědci dvě rozdílné verze neboli alely IGF-1. Ten je konzistentně spojen s tělesnou velikostí. Následně se podívali na genom několika stovek druhů moderních psů.

Zjistili přitom, že jedna z těchto alel převládala v tělech, která měla méně než 15 kilogramů. Druhá varianta se přednostně objevovala v druzích s hmotností nad 25 kilogramů. „Podívali jsme se na 200 druhů a sedělo to opravdu parádně,“ vysvětluje autorka studie Elaine Ostrander. Spolu se svými kolegy proto nazvala tyto dvě varianty genu „malá alela“ a „velká alela“. Následovalo hledání těchto verzí u dávných psích předků.

Gen u pravěkých druhů

Malá alela existovala už u vlka v pleistocénu, který žil před 53 000 lety. To potvrzuje skutečnost, že možnost miniaturních psů byla zapsána v jejich kódu dávno předtím, než si s ní lidé začali hrát. Nicméně protože se v těchto vlcích vyskytují obě alely, není možné určit, která z nich se objevila dříve. „Tento výzkum propojuje mnohé ohledně domestikace psů a jejich velikosti. To, co jsme brali jako moderní, je ve skutečnosti velmi, velmi staré.“

Velká alela se stala dominantní během přirozeného výběru v době ledové, kdy objemnější těla poskytovala značnou výhodu pro přežití. Tehdy malá alela téměř vymizela a zachovala se jen u několika druhů, které žily v teplejším klimatu blízko rovníku. Její rozšíření přišlo s cíleným křížením během posledních dvou staletí. Závěry ukazují, že stvoření malého psa bylo mnohem přímější, než jak ho popisuje tradičně navrhovaná verze historie psího rodu.

Které psí plemeno máte nejraději a z jakého důvodu?

Zdroj: Catechism

Článek Starověký vlk a čivava mají hodně společného. Gen, který je spojuje, se objevil už před 53 000 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rozpoznání řeči 

Výzkumu se zúčastnilo celkem 18 psů různých ras. Psi byli vybráni tak, aby rozuměli španělštině a znali maďarštinu. Výzkumníci jim dali na hlavu sluchátka a mluvili na ně střídavě španělsky a maďarsky. Navíc byla doplněna sada složená z nesmyslných slov. Ze sluchátek se do psích uší linul ženský hlas předčítající Malého prince v obou jazycích, během čehož zvířata procházela magnetickou rezonancí, která skenovala činnost jejich mozku.

Při srovnávání mozkových reakcí na řeč a soubor nesmyslů výzkumníci zjistili odlišné vzorce aktivity v primární sluchové kůře psů. Tento rozdíl existoval nezávisle na tom, zda podněty pocházely ze známého nebo neznámého jazyka. Psi tedy dokázali rozlišit řeč a pouhé blábolení. Ale mechanismus, který je základem této schopnosti detekce řeči, se může lišit od lidského. Zatímco lidský mozek je na řeč speciálně vyladěn, psí mozek může jednoduše detekovat přirozenost zvuku.

Rozpoznání jazyků

Kromě řeči dokázal psí mozek rozlišit i španělštinu a maďarštinu. Tyto vzorce aktivity specifické pro jazyk byly nalezeny v jiné oblasti mozku, sekundární sluchové kůře. Zajímavé je, že čím byl pes starší, tím lépe jeho mozek rozlišoval mezi známým a neznámým jazykem. „Každý jazyk se vyznačuje řadou sluchových zákonitostí. Naše zjištění naznačují, že během života s lidmi si psi osvojí sluchové zákonitosti jazyka, kterému jsou vystaveni,“ říká Hernández-Pérez, spoluautor studie. Čím pes žije déle, tím více má času na učení.

Studie odhaluje, že schopnost učit se zákonitosti jazyka není výhradně lidská. Stále však nevíme, zda je tato dovednost psí specialitou, nebo je mezi zvířecími druhy častější. Je možné, že změny v mozku jsou výsledkem desítek tisíc let, po které spolu psi a lidé žijí. Snad odpovědi přinesou další studie.

Jaká další zvířata by podle vás mohla mít podobné schopnosti?

Zdroj: Laura V.Cuaya, Speech naturalness detection and language representation in the dog brain, 2022

Článek Umí psi i cizí jazyky? Nové studie prokázaly, že nám tito mazlíčci rozumí více, než si lidstvo doposud myslelo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zjištění v rámci odlišného výzkumu

Badatelé na chování narazili během zkoumání psí schopnosti naučit se slova. Většina psů si totiž nedokáže zapamatovat ani dvě hračky. Tato nadaná štěňata – všechno border kolie – si dovedou zafixovat a následně vybavit minimálně 10 hraček, jejichž jména se naučila. Fenka Whisky dokonce správně přinesla 54 z 59 kusů, které se naučila rozeznávat. Po několik měsíců byly testovány schopnosti psů a srovnávány s dalšími plemeny.

Majitelé psů umístili hračky do jiné místnosti a chtěli je přinést podle jména. Jen sedmero nadaných psů se je naučilo velmi rychle a pamatovalo si názvy. Měli ale ještě jednu společnou vlastnost, a to právě zvyk naklánět hlavu. „Vzorec chování byl příliš konzistentní na to, aby šlo o pouhou náhodu,“ uvádí Andrea Sommese z univerzity Etvos Loránd. Proto se tým rozhodl ponořit do tohoto fenoménu hlouběji.

Počáteční průzkum a další verze

Internet nabízí v tomto ohledu mnoho spekulací, jakými jsou potřeba lepšího sluchu nebo vidění, či zachycení specifických hlasů a slov. Sommese našla i hypotézu, že psi z útulku to dělají častěji, protože instinktivně vědí, že lidé tomu nemohou odolat. Vědecké studie byly ovšem ještě vzácnější, existovaly všeho všudy jen veterinární zprávy popisující jev jako projev některých zdravotních problémů u zvířete. Nic však neodpovídalo pozorovanému vzorci.

Behavioristé si všimli, že když chtějí po psu přinést hračku, nadaní jedinci náklon provedou ve 4 % případů. Zvířata měla dokonce oblíbenou stranu, podobně jako lidé preferují pravou nebo levou ruku. Chování bylo konzistentní bez ohledu na pozici pána ve vztahu k psovi. Všechny kolie byly obeznámeny se slovy, která k nim byla pronesena, jen ty nadané si ale spojily význam s konkrétním předmětem. A právě ty nakláněly hlavu neustále.

Známý zvuk, opakovaný vzorec

Z toho plyne, že náklon hlavy není jen ukázka obeznámenosti s nějakým zvukem. Pokud by to tak bylo, bude to dělat všech 40 psů v experimentu. Tým badatelů došel k závěru, že návyk bude spojen s mentálním procesem. Je znamením vysoké pozornosti a koncentrace. Psi si například propojují příkaz s vlastní vizuální vzpomínkou na konkrétní hračku. Podle Monique Udell z univerzity v Oregonu nebyl psí návyk ještě nikdy podroben takovému zkoumání.

Upozornila ovšem na to, že tato pozorování jsou pouze předběžná, mohou však poskytnout velmi slibné nasměrování dalších výzkumů kognitivních schopností u psů. „Další fází je pokládání více otázek k tomu, co tento projev vlastně znamená,“  řekla Udell. „Dá se náklon hlavy použít jako předvídání zapamatování slov, paměti nebo pozornosti?“ Určitě jde o posun, který vytvořil další rozcestník ve zkoumání nejlepších přátel člověka.

Jaké další opravdu roztomilé psí projevy vás napadají?

Zdroj: Science

Článek Proč psi naklání hlavu, když jim něco říkáme? Ve skutečnosti jde o účinnou techniku manipulace s páníčkem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lov mamutů s psí pomocí

Podle rozhovoru s Pat Shipman by bez psů lidé možná ani neuspěli při migraci z Afriky do Eurasie, pomohli jim totiž vytlačit a nakonec vyhubit neandrtálce. Neandrtálci se specializovali na lov zvěře z bezprostřední blízkosti ručními zbraněmi. Zatímco nově příchozí Homo sapiens měl zbraně na boj na dálku a k tomu psy, kteří dokáží běžet hodiny mnohem rychleji než člověk, sledovat zvíře podle jeho pachu a pak se skupinou dalších psů zvíře obklíčit a držet ho na místě, dokud ho neunaví.

Zatímco neandrtálci si s mamuty neporadili, lidé s pomocí loveckých psů ano. Oštěpy mamuta zranili a psi ho sledovali až na místo, kde skonal. Zpracovat mrtvého mamuta bylo také velmi nebezpečné, protože se kolem mršiny začali shlukovat mrchožrouti a masožravci jako jeskynní lvi nebo jeskynní medvědi. Psi mrtvého mamuta střežili a případné dravce odehnali.

Významné objevy díky psím společníkům

Známý vynálezce Alexander Bell byl fascinovaný zvuky, které vycházely z tlamy jeho psů. Celé hodiny seděl, tiskl ruku na hruď a hrdlo psů a povzbuzoval je, aby štěkali a vrčeli. Byl to tento okamžik, který ve vynálezci vzbudil posedlost vztahem mezi zvukem a vibracemi a jenž nakonec vedl až k sestrojení telefonu.

Jednoho dne roku 1948 vzal George De Mestral, amatérský švýcarský horolezec, svého psa na výlet do přírody. Když se vrátil, všiml si, že pes je pokrytý malými rostlinnými semeny, která se nalepila na chlupy. Mestral byl zaujat přichycenými semeny a všiml si, že mají háčky, kterými se zapletly do srsti. Po období pokusů a omylů si nechal patentovat objev suchého zipu. 

Role psů v historických událostech

Když španělští kolonizátoři dorazili do Ameriky, psi, které s sebou přivezli, nebyli pouhými společníky, nýbrž válečníky. Bloodhoundi byli vycvičeni, aby pronásledovali a zajali všechny unikající domorodce. Pokud by útočníci neměli své psy, měli by Indiáni větší šanci se ubránit, a zamezit tak tomu, aby se Evropané zmocnili jejich kontinentu.

Rudá armáda vycvičila a používala během druhé světové války přes 50 000 psů, a i ti byli jednou z příčin zvratu v průběhu války. Psi hledali zraněné a zmrzlé sovětské vojáky, které zahřívali tělesným teplem a nosili jim na zádech obvazy. Psí spřežení za pět týdnů odvezlo z ruského bojiště přes 1 000 raněných a dovezlo okolo 300 tun munice. Bílí samojedi byli zase používáni k tažení ruských vojáků, oblečených v bílém, za nepřátelské linie. 

Jakou roli hrají psi ve vašem životě?

Zdroj: INSH, K9Magazine, NationalGeographic

Článek Umíte si představit svět bez psů? Pravděpodobně bychom mluvili německy a neměli telefony či suchý zip se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Více než jedna nadpřirozená teorie

K mostu se pojí množství teorií, z nichž jedna velmi populární zahrnuje bílou paní z Overtounu, který má mít na psích úmrtích hlavní podíl. Podle legend patří tento duch truchlící vdově po Johnu Whiteovi, jehož otec postavil blízké sídlo Overtoun House. Místní údajně na jeho pozemcích spatřili smutný přízrak. Není však jasné, jakou by měl mít spojitost právě se psy a proč by měl být důvodem jejich náhlých skonů.

Bob Hill, momentální majitel sídla, nabídl ovšem mnohem realističtější verzi celé záležitosti. Podle něj cítí psi z mostu pach četných zvířat právě z dolní rokle, což je láká k nečekanému sledování této stopy. Pes zkrátka zachytne pach kuny, norka nebo dalšího tvora, a následně snadno přeskočí zídku mostu. A protože je zúžená, snadno přepadnou přes okraj. Zrovna norci díky výkonným análním žlázám produkují skutečně výrazný pach.

Jejich příchod skákání psů spustil

Právě populace norků se měla v oblasti objevit během roku 1950, což se perfektně shoduje s prvními případy nešťastných psů. Taky to vysvětluje, proč dle mnoha svědectví psi skáčou dolů jen během jasných dnů. Tehdy totiž vlhké počasí nezasahuje do jasného pachu norků. V rámci dokumentu o tomto místě podnikl zvířecí behaviorista David Sands experiment, aby ověřil platnost tohoto tvrzení. Psi měli následovat pach norka, myši nebo veverky.

Celých 70 % psů zvolilo nejkratší cestu právě k norkovi, což ukazuje, že tento pach je pro ně skutečně velmi atraktivní. Bez ohledu na lákavost pachu ale není pes natolik hloupý, aby se ihned vrhl z 15 metrů jen kvůli vůni jednoho zvířete. Navíc se norkové vyskytují u mnoha řek napříč Skotskem, takže proč by se tento jev měl vyskytovat pouze zde? K tomu samému by přece mělo docházet prakticky na každém mostě v zemi.

Zrádný tvar samotného mostu

Podle Sandse hraje roli samotný Overtounský most. Jeho okraje jsou totiž větší než většina psích plemen, takže zvíře nevidí propast ležící ihned na druhé straně. Okouzleni pachem norka skočí přes zídku v očekávání, že dopadnou na pevný povrch. Jenže na druhé straně je už jen volný pád a na jeho konci možná smrt. Most se tak pro psy stává v kombinaci s atraktivním pachem zvěře smrtící pastí. A pro jejich majitele tragickým místem.

Dosud nebyla žádná teorie o tomto mostu prokázána jako zcela pravdivá. Ani vyšetřování skotské Společnosti proti krutosti na zvířatech nevedlo k žádnému konkrétnímu úspěchu. Jde o nejstarší neziskovou společnost tohoto typu, byla založena už v roce 1824. Ale ať už jde tedy o pach norků, vliv duchů nebo samotnou architekturu, je ideální prevencí zkrátka držet zvíře na vodítku. A také mít pokud možno přehled o tom, za čím se chlupáč vrhá a kam.

Venčíte psa s vodítkem nebo na volno?

Zdroj: IFLScience

Článek Proč psi neustále skáčou z tohoto mostu? Záhada sebevražedného místa konečně objasněna se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak funguje zvířecí inteligence

Horowitz v první řadě zpochybňuje náš zvyk aplikovat stejnou podobu inteligence napříč zvířecími druhy. Ve zjednodušené formě jsou totiž kočky velmi inteligentní, pokud jde o věci, které potřebují k životu. Stejně tak je tomu u psů. Nedává tedy příliš smysl mluvit u nich o inteligenci v našem podání ani ji u nich hledat. Ptát se, jestli je kočka chytřejší než pes, je jako ptát se, jestli je kladivo lepší nástroj než šroubovák. Záleží totiž, co zrovna potřebujete.

Což rozhodně neznamená, že by se vědci nesnažili inteligenci zvířat nějak testovat a definovat. Respektive zkoušet jejich kognitivní schopnosti nad rámec toho, co které zvíře potřebuje k udržení vlastního života. Kristyn Vitale, odbornice na chování živočichů z univerzity v Maine, uvádí, že zvířecí inteligence má typicky tři oblasti – řešení problémů, formulaci konceptů ze zkušeností a sociální inteligenci. Vitale studuje především kočky a momentálně se zabývá jejich společenským chováním.

Pestrý život kočičího společenství

Ačkoli jsou lidmi kočky vnímány jako potrhlé a samotářské, mají silné společenské zřízení, často na stejné úrovni jako psi. Její studie například ukázaly, že kočky rozlišují mezi svými jmény a podobnými zvuky. Taky dávají přednost lidské společnosti před pachy, jídlem a hračkami. Lidská pozornost je pro kočku zkrátka podstatným faktorem, a pokud člověk zvířeti věnuje dostatek času, samo pak vyhledává více kontaktu s danou osobou.

Ve vzácné studii zaměřené na srovnání dovedností psů a koček nebyl nalezen znatelný rozdíl například při hledání skryté potravy pomocí lidské nápovědy. Kočky ovšem postrádají zvyky přitahování pozornosti, které fungují u psů. Zatímco pes prosí majitele o jídlo u misky, kočka jde zkrátka po chvíli pryč. Pak je tu také věc velikosti mozku a obvyklý názor, že právě tohle určuje inteligenci. Pokud by to platilo, psi rozhodně povedou na celé čáře.

Značí velký mozek velkého ducha?

V roce 2014 provedli vědci srovnávací test napříč více zvířecími druhy, který spočíval v oddálení potěšení. Princip byl stejný jako u projektu z roku 1972, kdy měly děti ve věku 3–5 let odolat pokušení sníst bonbon. Studie zvířat ukázala, že čím větší mozek, tím vyšší sebekontrola konkrétního druhu. A právě schopnost sebekontroly je jedním z ukazatelů vyšších kognitivních funkcí. Studie měla jen jeden problém – nezahrnovala kočky.

Ve výsledku tak můžeme různě spekulovat o tom, jak by si poradily, jenže to nevíme doopravdy. Dalším faktorem, na který poukazuje i Vitale, je, že se k psům a kočkám obecně chováme zcela odlišně. Psy vodíme do parku a jezdí s námi autem, zatímco kočky jsou ponechány samy sobě a nemají tyto možnosti cviku. Než se hádat o to, kdo je lepší, zkusme zkrátka ocenit jejich typ inteligence, hlavně té, která z nich dělá dobré společníky.

Překvapilo vás někdy vaše domácí zvíře svou chytrostí? Jak konkrétně?

Zdroj: LiveScience

Článek Jsou chytřejší kočky, nebo psi? Vědci konečně odpověděli, kdo z majitelů vyhrál loterii se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Potřebnost pravidelné procházky

Jestli uvažujete o koupi štěněte, vězte, že jeho zažívání pracuje velmi svižně. Tím pádem po jídle potřebuje močit nebo kálet už za 15–30 minut, je tedy žádoucí ho brát pravidelně ven. Dohlédněte na to, aby si pes ulevil na místě, které je pro něj známé a kde se bude cítit bezpečně. Každé ráno ho vezměte ve stejný čas na stejné místo, takže si na rutinu rychle zvykne. Výlet ven zakomponujte i po jeho probuzení z odpoledního zdřímnutí.

Když se na něj naštvete za chyby (protože čurá všude možně), bude akorát ve stresu a nic se nenaučí. Nekřičte, mluvte na něj klidným hlasem a mějte s výchovou svého malého kamaráda trpělivost. Vám také nejspíš nejde vždycky všechno hned. Když proběhne venčení hladce, nezapomeňte ho odměnit. Taky ho netrestejte, když půjde někam jinam, jen ho přeneste zpátky. Pravidelnost a odměna jsou nejlepší recepty, pokud chcete psa něčemu naučit.

Sedni a k noze aneb základní ovládání

Tohle není o tom, aby byl váš pes bezduchý robot. Jenže v mnoha situacích je zkrátka potřeba, aby se pes uklidnil a následoval vás, nebo naopak zůstal na místě. Dejte mu pamlsek k čenichu, zvedněte ruku a nechte ho, ať ji hlavou následuje. Jak zvedne hlavu, zbytek těla jde dolů. Když dá zadek na zem, řekněte: „Sedni!“ a pamlsek mu dejte. Opakujte to několikrát denně, dokud si to nezafixuje, taky v jiných situacích a během procházky.

Povolání psa „k noze“ je asi nejzákladnější příkaz, který je skutečně potřeba. Nejde jen o chování, ale také o bezpečnost vás, psa i okolí. Dejte psovi vodítko, snižte se na jeho výšku a jemně řekněte: „K noze!“, zatímco lehce zatáhnete za vodítko. Když se vydá po směru, dejte mu odměnu a pohlaďte ho. Když už si příkaz spolehlivě zafixuje, sundejte mu vodítko a cvičte v bezpečném prostředí, kde případná chyba nikoho dalšího neohrozí.

Aby pustil a taky zůstal

Naučit psa nechat věci na pokoji je velice užitečné, zvláště pokud se s ním pohybujete venku. Dejte si do obou rukou pamlsek. Ukažte mu jednu zavřenou pěst s odměnou a řekněte: „Nech to!“ Nechte ho olizovat, čichat i štěkat, ale projevy ignorujte. Jakmile nechá ruku být, dejte mu odměnu z druhé. Opakujte, dokud nenechá zavřenou pěst být po prvním příkazu. Pak ho odměňte jen tehdy, když od sevřené ruky odejde a taky se na vás podívá.

Příkaz „zůstaň“ slouží k tomu, aby pes zachoval klid a zůstal na místě v různých situacích, například po prohánění dalšího zvířete nebo skákání na hosta. Pro začátek se ujistěte, že pes už umí „sedni“ opravdu dobře. Otevřete před sebou dlaň ruky a řekněte: „Zůstaň!“ Odstupte o dva kroky a odměňte ho spolu s pohlazením, pokud zůstane na místě. Pomalu zvyšujte vzdálenost, o kterou ustoupíte, a vždycky ho odměňte, i když zůstane jen na chvíli.

Místečko na klidný spánek

Pro psa je naprosto klíčové, aby měl vlastní pelech, potřebuje se ale naučit na něj chodit na příkaz. Poskytněte mu teplé a pohodlné místo na spaní, přidejte klidně polštáře a deku. Zaveďte ho tam pomocí pamlsku nebo hračky, aby si k místu vytvořil skutečně pozitivní vztah. Je potřeba, aby pes cítil, že on sám si vybral právě tohle místo, takže pokud ho budete nutit, nebude to fungovat. Spojí si totiž místo se silně negativním pocitem.

Pokud se chcete se psem podělit o vlastní postel, je potřeba provést to správně. Počkejte do doby, kdy bude skutečně vytrénován, nikdy by totiž neměl skočit do vaší postele bez vyzvání. Když se v budoucnu rozhodnete jeho spací místo změnit, ujistěte se, že má hodně potravy a aktivity. Zvykne si pak na nové okolnosti mnohem snadněji. Sami uvidíte, že pes se základními návyky bude spokojenější a ušetří vám mnoho problémů.

Šel výcvik hladce, nebo jste se setkali s problémy?

Zdroj: BrightSide

Článek Primitivní triky naučí vašeho psa poslušnému chování. Letitá cvičitelka prozradila, jak na to. Zvládne je každý v pohodlí domova se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mezinárodně přijímaný projekt

Tento pozoruhodný projekt je zaměřený na pomoc všem psům, kteří potřebují zvláštní zacházení. Své kořeny má ve Švédsku, kde vznikl oficiálně 27. června 2012 s názvem Swedish International Gulahund Yellowdog programe. Zakladatelkou projektu je Eva Oliversson – psí trenérka a rovněž specialistka na psí chování, která se myšlenkou inspirovala v Austrálii. Na tamních psích výcvikových kurzech byli žlutou stužkou označováni ti jedinci, kteří během nich potřebovali speciální přístup.

Žlutou barvu stužky Eva zachovala proto, že je výrazná a viditelná již na větší vzdálenost. Ovšem psi nemusí být označeni jen stužkou, ale mohou mít na sobě jakýkoliv žlutý doplněk (vodítko, obojek, stužku, motýlka, šátek apod.). Celý projekt získal během své několikaleté existence obrovskou pozornost světových médií a v současné době je jeho filosofie přeložená do 21 světových jazyků včetně češtiny.  

Jací psi nejčastěji potřebují prostor?

Největší přínos projektu spatřuje Eva Oliversson v ohleduplném přístupu k citlivým psům a psům se zvláštními potřebami. Poskytnutím prostoru jim mj. vytváříte prostředí, v němž se cítí lépe. Psi, kteří nejsou stresovaní, se posléze rychleji a snáze naučí potřebné dovednosti a adekvátní reakce na různé situace a podněty. Žluté označení mohou psi potřebovat z rozličných důvodů – někteří z nich mohou mít za sebou operaci, úraz, feny mohou hárat či mít po porodu.

Dalšími důvody mohou být pokročilý věk psů, adaptace v nové rodině (může se jednat o štěně i o dospělého psa z útulku), probíhající výcvik, přílišná bojácnost psa či jeho nedůvěřivost. V každém z uvedených případů potřebují psi trochu ohledu. Pokud jim ho poskytnete, vyhnete se zbytečným nepříjemným situacím. Nikdy totiž nevíte, kdy bude trochu ohleduplnosti potřebovat i váš pes.

Kdy jste se naposledy setkali se psem, který vyžadoval specifický přístup?

Zdroj: Gulahund

Článek Co znamená žlutá stužka u psů? Když takového uvidíte, obloukem se mu vyhněte se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Se psem na toaletě a škrábání břicha

Pokud se vedle vás pes posadí, když jste na toaletě, nestrachujte se. Nejste šílení ani vy, ani váš čtyřnohý společník. Pro tohle chování je několik důvodů a prvním je ten, že zkrátka nechce být sám. Když jste doma a jste jedinou osobou v okolí, chce s vámi zkrátka trávit veškerý čas a nechápe koncept soukromí. Dalším důvodem je znuděnost, protože chce jednoduše nějaké podněty. Za třetí vás chrání i v koupelně je vaším strážcem.

Kope vás pes do břicha, když ho drbete na břichu? Nedělejte si starosti, není to známka agresivity. Jedná se o zcela reflexivní reakci, protože drbání a lechtání na břichu může být zároveň trochu dráždivé. Pod jemnou kůží břicha je nervová síť napojená rovnou na míchu, takže při spuštění dojde k tomuto reflexu. Jestli to bude psu skutečně nepříjemné, určitě vám to dá najevo. Možná jen dejte pozor na některá místa nebo intenzitu prstů.

Kroužení před zalehnutím a skákání na věcí

Při pokus s 62 domácími mazlíčky vyšlo najevo, že více než polovina z nich dělá nejméně jedno kolečko, než si kamkoli lehne. U psů je 3krát vyšší šance na tento úkon, pokud je povrch nerovný, než u hladkého. Návyk se dá vysvětlit dědictvím po předcích, kteří museli spát venku. Tam bylo třeba ušlapat trávu nebo sníh a tím vytvořit hladší povrch jako hnízdo. Krom toho tím psi také uvolňují více pachu, kterým si pes značkuje svoje území.

Skákání na věci nebo lidi připomínající páření je častým chováním, které umí majitele pěkně ztrapnit. Podle veterinářů má tento manévr tři základní příčiny. U psa jde obvykle o snahu ukázat svou dominanci, takže jednoduše ukazuje, kdo je v konkrétní situaci pánem. Může jít taky o známku toto, že jsou příliš rozjaření, takže se vymknou kontrole. Posledním důvodem může být zdravotní problém jako infekce nebo podráždění.

Spaní na oblečení a naklánění hlavy

Kromě prosté skutečnosti, že vaše oblečení je zahřáté a pohodlné, je také plné vašeho pachu, který pes dobře zná a vyhledává. Jste pro něj vůdce a tak se usadí v prostředí, kde se cítí naprosto bezpečně. Dalším důvodem může být strach z odloučení, takže vyhledá právě oděv, protože mu zkrátka chybíte. Dělá-li to často, zauvažujte nad tím, jestli svého chlupatého přítele nezanedbáváte. Třeba by uvítal více her nebo delší procházky.

Když psi naklání hlavu, vypadají hrozně roztomile, zvláště se to týká štěňat. Zcela praktickým důvodem je potřeba lépe vidět nebo slyšet, protože plandavé uši jim zakrývají přímo zvukovod. Potřeba lepšího vidění se týká hlavně právě štěňat, jejichž zrak ještě není zcela vyvinutý, tedy si tímto pohybem pomáhají pravidelně. Zvířata nedělají prakticky nic bezdůvodně, jen je potřeba se naučit jejich jazyk a způsob komunikace.

Kam všude za vámi leze váš čtyřnožec?

Zdroj: BrightSide

Článek Hlubší významy psí mimiky. Co znamená naklonění hlavy, kroužení před zalehnutím či doprovázení páníčka na WC se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Snaha získat lepší výhled a hovínka

Kvůli uším a čenichů se pes často snaží získat lepší výhled nebo pozici na poslech. Právě jeho čumák brání vidění a plandavé uši zase kryjí samotné ucho. Jestli k tomuto projevu ale dochází po delší dobu a pes ho nemůže ovládat, může se jednat o zdravotní problém. Nejčastější je v takových případech infekce, někdy dokonce postižení mozku. Takže když se náklon hlavy dlouhodobě nemění, rozhodně navštivte veterináře a poraďte se o dalším postupu.

Konzumace výkalů neboli koprofágie je jedna z nejodpudivějších věcí, kterou psi provádí, jde však o velmi běžný zvyk. Přes existenci několika teorií tomuhle jevu asi nikdy zcela neporozumíme. Podle některých názorů jde o instinkt, příznak choroby nebo špatné stravy. Může jít také o projev stresu a úzkosti zvířete. Možností je i projev nemoci pika, tedy nutkavé potřeby pojídat nestravitelné předměty. Ta se ostatně projevuje i u lidí.

Honba za oháňkou, vytí a štěkání

Prohánění vlastního je snad nejklasičtějším psím chováním. Někdy jde o zcela přirozenou aktivitu a projev hravosti. Pokud ale překračuje únosnou míru (podobně jako náklon hlavu), je na místě zpozornět kvůli možnému zdravotnímu problému. Jestli se pes do konce ocasu zakousne, může trpět problémem s kůží nebo análními žlázami. Stálé a velmi intenzivní honění ocasu bývá i známkou OCD poruchy, která – ano – postihuje i psy.

Štěkání je zcela normálním chováním a vyskytuje se v různých tónech a při různých situacích. Psi štěkají na cizí lidi, na další psy, jedoucí auta a listonoše. Obecným důvodem je psův pocit přítomnosti nebezpečí. Vytí se vyskytuje při zaslechnutí dalšího vytí, případně sirénovitých zvuků. Výrazné vytí je často známkou stresu a také nudy a nevyplatí se ho ignorovat. Stává-li se výrazným problémem, hodí se navštívit psího trenéra.

Klouzání po zadku a olizování lidí

Pokud se váš pes tře zadkem o trávu nebo po něm sjíždí ze svahu, ničeho se nebojte. Jedná se zkrátka o způsob, jak se tam vzadu podrbat. Příčinou jsou většinou mazové žlázy, váčky plné páchnoucí olejovité kapaliny. Někdy se přirozeně vyprazdňují při kálení, jindy je potřeba trochu asistence od člověka. V případě opakovaného otírání zadnice ji psu zkontrolujte. Dost možná se snaží zbavit zaschlé stolice, která ho svědí, případně má vyrážku.

Olizování člověka je naprosto běžné a většinou jde o vyjádření silné náklonnosti a radosti z jeho přítomnosti. Dalším důvodem je pak jejich snaha přitáhnout naši pozornost a zkrátka jim chutnáte. V případě, že vás olizování psem obtěžuje, je na místě trocha výcviku. Obecně stačí počkat, až pes olizovat přestane, a pak mu dát pamlsek. Naučí se tak, že přílišný projev není žádoucí. Zdravotně je to závadné jen tehdy, pokud se psí bakterie dostanou do otevřené rány.

Očichávání zadnic a kopání děr

Když se dva psi potkají, očichají si zadky a na rozdíl od lidí cítí minimálně 10 000krát lépe. Psi získávají informace o světě primárně skrze čich, takže očichání dalšího psa je přirozená cesta vzájemného poznání. Pes se tak doví pohlaví, stav plodnosti, povahu, stravu a ještě mnohem víc. Každý druh má pro psa zcela odlišný pach, takž není důvod této cestě bránit, pokud na sebe neútočí. Ovšem někdy právě důkladné očichání může takovým konfliktům zabránit.

Hrabání na zahrádce je něco, co dovádí jejich majitele k šílenství. Psi tohle dělají buď ze stresu, nebo z nudy. Někdy si takhle schovávají hračky před ostatními psi, případně v horku hledá chladnější místo. Pokud si v díře lebedí, nejspíš je na něj venku horko, takže najděte způsob, jak ho osvěžit. Zabránit se tomu dá jedině tak, že nenecháte psa venku bez dozoru. Zkuste si s ním víc hrát a zabavit ho, aby k tomuto chování neměl důvod.

Jaké největší podivnosti provedl váš pes?

Zdroj: TheSpruce

Článek Očichávání, lízání a štěkání: Co se vám snaží psi sdělit? Experti odhalili, co stojí za jejich chováním se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ztráta elánu i chuti k jídlu

Psi s horečkou, stejně jako lidé, nemají náladu ani sílu na nějaké pobíhání nebo dovádění. Chlupáči se uklidí někam do kouta a jejich tělo má co dělat, aby se vůbec zvedli ze země. Horečka tělo napadá a znatelně oslabuje. Zdravý pes nejspíš pobíhá po celém bytě a hledá další spřátelenou bytost, se kterou by si zablbnul. Pokud vypadá unaveně bez zjevné příčiny a nestojí o interakci, jde o jasné znamení problému, možná právě horečky.

Společně s únavou je ztráta apetitu jasným příkladem, že je se psem něco špatně. Zkuste mu nabídnout žrádlo a zkuste si s ním hrát. Pokud nereaguje na žádný stimul, ani vaši přítomnost a oblíbená pochoutka ho nechává netečným, je to jasné znamení horečky. Ostatně u nás je to stejné. Jsme neteční k jakékoli zábavě, věci nás nezajímají, jídlo o to méně. Obvykle máme v takových případech problém do sebe dostat cokoli pevného.

Horké uši, čenich a třes

Staré přirovnání správně praví, že je něco studené jak psí nos. Případně někdo, kdo se s nikým nebaví. Čumák psa je za normálních okolností studený, vlhký a čistý. U štěňat jde o jedno z nejteplejších míst na těle. Pokud je čenich psa suchý, zvláště horký a špinavý, jedná se pravděpodobně o další signál horečky. Dalším místem jsou pak uši, které by neměly překračovat celkovou tělesnou teplotu. Pokud jsou teplejší než zbytek těla, mějte se na pozoru.

Psi se poměrně často klepou, pokud jsou ve stresových situacích, například když je kolem příliš mnoho lidí najednou. V takových případech není důvod k panice, je to jejich obvyklá reakce na úzkost. Pokud ale k třesu není důvod a vyskytne se v kombinaci se znavenou tváří, únavou a dalšími znaky, je už třeba zpozornět. Pokud pes zrovna nepřiběhl zvenku v době mrazu, nejspíš jde o signál horečky a je na místě bližší průzkum.

Hlasitý kašel a zvracení potravy

Kašlání psa může být příznakem některé z infekcí nebo vnitřního zánětu. Tyto zdravotní neduhy také způsobují nárůst horečky, protože vyšší teplota likviduje škodlivé bakterie. Pokud kašel přetrvává nějakou dobu, je rozhodně na místě se poradit s veterinářem. Zvracení může být znakem podrážděného žaludku nebo jiné okolnosti, která za chvíli přejde. Pokud se však opakuje a jídlo je naprosto v pořádku, jde už o znak choroby.

Před návštěvou doktora můžete udělat pár věcí, které psovi uleví, v první řadě jeho ochlazení. Otřete ho houbičkou nebo žínkou se studenou vodou na čenichu, pod packami a na slabinách. Nechte mu k dispozici studenou vodu a dejte ho někam do chladnějšího prostředí. Můžete mu za hlavu dát sáčky s ledem, ale pozor, aby ho nedráždily. I pokud se jeho stav zdánlivě zlepší, veterináře navštivte, bude to jen dočasná úleva. Nedoléčené choroby jsou nejhorší.

Řešili jste někdy horečku u psa? Co na ni zabralo?

Zdroj: AKC

Článek Jasné znaky toho, že váš pes trpí horečkou a vy je pravděpodobně přehlížíte. Co udělat ještě předtím, než se vypravíte k veterináři? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Beze spěchu, ať reaguje on

První chybou je vždycky impulsivní jednání a snaha se na cizího psa okamžitě vrhnout. Prudké pohyby, na které není zvíře připraveno, vnímá jako ohrožení a podle toho zareaguje. Vztek se navíc nebude týkat jen psa, ale i majitele. K cizímu psu proto vždycky přistupujte pomalu, uvolněně, a pokud je majitel nablízku, zeptejte se, zda je kontakt se zvířetem přijatelný. Pes někomu patří a tohle je základní slušnost.

Další častou chybou jsou přímé pohledy do očí. Pro psy je tohle velmi silná provokace, a pokud se navíc usmějete a odhalíte zuby, berou to jako výhružku. Oni také dovedou cenit zuby, jenže u toho vrčí a jsou připraveni k útoku. Pomalu a uvolněně ke zvířeti natáhněte ruku a nechte ho přijít blíž. Pokud se cítí bezpečně a pohodlně, půjde k vám a očichá vás. Pes je silně teritoriální zvíře a nečekané přiblížení k tělu bere jako narušení osobní zóny. Ostatně lidé to mají stejně.

Ruku držte pod hlavou

Ne, tohle není popis pohodlné pozice při ležení v trávě. Když k cizímu psovi natahujete ruku, držte ji pod úrovní jeho hlavy. Někteří psi pohlazení po hlavě akceptují, pro mnoho dalších je to známka agrese. Kromě teritoriality vnímá pes i hierarchii, ostatně takto fungují smečky. Natáhněte k němu ruku s prsty lehce sevřenými, jako kdybyste v ní něco drželi. Psu tak dáváte prostor k průzkumu vaší osoby a zároveň si chráníte prsty.

Dokud se s vámi pes více neseznámí, omezte mazlení s ním na hlazení po hřbetě nebo drbání na bradě. Základem je stále respektování jeho osobního prostoru. Pokud bude pes stát o vaši společnost, přiblíží se sám. Samozřejmě se vždycky stáhněte, pokud pes ve vaší blízkosti projevuje nějaké známky nepokoje nebo nervozity. I když vaše osoba nebude důvodem takového chování, můžete předejít nepříjemným reakcím.

Zdroj: BrightSide

Článek Chcete se přiblížit k psovi, kterého neznáte? Následující postup vám pomůže zůstat v bezpečí a pejska nevyděsí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Průjem, zvracení, dávení a jídlo

Pokud vašeho psa trápí průjem či jiná změna stavu stolice déle jak dva dny, je rozhodně důvod zpozornět. Ve stolici se může objevit také krev nebo hlen, což značí jasný problém. Stejným signálem je dávení při jídle, zvracení může být signálem nastupující alergie, případně závažné infekce. To se týká hlavně starších psů. Jídelní režim psa se může stát nepravidelným. Pokud ale odmítá jíst po celý den, nebo dokonce déle, je čas poradit se s veterinářem.

Když jsme u příjmu potravy, je třeba zmínit i vodu. Pokud pes nadměrně pije nebo ve vyší míře močí, s jeho tělem není něco v pořádku a toto jsou velmi časté příznaky. Potíže s jídlem mohou mít na svědomí oteklé dásně, které značí většinou infekci. To poznáte také podle silně páchnoucího dechu. Pokud je taková infekce závažná, může pes dokonce přijít o zuby a ztratit na váze, protože má logicky potíže s pozřením potravy.

Změny na kůži či nezvyklá únava

Stejně jako kočky zaujímají psi při močení specifickou pozici. Pokud ale potřebuje zvíře více zvednout zadek, znamená to většinou bolestivost tohoto procesu. Nota bene v momentě, kdy se v moči vyskytne krev. Věnujte pozornost také kůži zvířete, ta je velmi dobrým indikátorem jeho zdraví. Měla by být růžová nebo černá a na omak a pohlazení hladká. Pokud vám pes při hlazení prudce ucukne, viditelně jste se dotkli citlivého, možná i poraněného místa.

Váha je jasným indikátorem a jakékoli náhlé a výrazné změny v obou směrech jsou důvodem k pozornosti. Nakonec je výstražným signálem dlouhodobá apatie a únava psa. Zdravé zvíře touží po kontaktu a přirozeně na vás reaguje. Pokud váš chlupáč jen polehává, nic ho nezajímá a je naprosto netečný, stojí to vždycky za bližší průzkum. Protože prostě „nevypadá dobře“. V takovém případě návštěvou veterináře chybu rozhodně neuděláte.

Zdroj: Purina

Článek Prodlužte život svému psovi až o 5 let. Klíčové je poznat varovné signály, můžete tak předejít stavu mnohem vážnějšímu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pes jako živý detektor klamu

Vědce proto logicky zaujala možnost, že by takto mohli fungovat i psi. Ti poznají u člověka prakticky neomylně napětí, strach, stres a nejistotu. Bádání zahrnovalo 260 psích „dobrovolníků“ nejrůznějších plemen. Základní instrukcí přitom bylo, aby se řídili pokynem někoho jim zcela neznámého. Tento člověk ukázal na krabici s ukrytým pamlskem. Pokud ho poslechli, dobrota byla jejich. Pak došlo k přesunu pamlsku z úkrytu do úkrytu.

Psi v té chvíli sledovali, jak jeden člověk přesouvá pamlsek jinam a další výměnu pozoruje. V jiných případech druhý člověk v procesu výměny chyběl. Pak byl proveden stejný pokus pro zjištění, zda se budou psi řídit radou od neznámého člověka i nadále. Jasně ovšem zjistili, že pokud radící člověk nebyl u výměny dobroty, psi ignorovali jeho pokyny. Psi byli schopni pochopit, že radící osoba neví, kde se jejich odměna skutečně skrývá.

Malé děti dopadly v testu hůře

Podstatnější skutečností bylo, že asi 50 % psů ignorovalo radu člověka, pokud věděli, že ukazuje na špatnou misku. Jasně tudíž věděli, že tento člověk záměrně lže. Vědecký tým podotkl, že experimenty stejného druhu byly provedeny už v minulosti. Tehdy se jich účastnili šimpanzi, makakové a děti do 5 let věku. Tento soubor se ovšem řídil radami zcela zjevného lháře mnohem častěji, i když účastníci věděli, že pravda je někde jinde.

Pro všechna psí plemena jsou důležité mantinely a jasně srozumitelný svět. Proto je pro ně aspoň základní výcvik nepostradatelný. Pomáhá jim ve vyjasnění role blízkých osob a celého jejich okolí, fungování v něm je pak pro psa mnohem méně stresující. Lež a klam zavádí do tohoto vnímání nejistotu, psi jsou v důsledku toho nervózní. V zásadě pak reagují dvěma způsoby, tedy buď ignorací podnětu, nebo agresivitou vůči iniciátorovi.

Zdroj: ČT24, Proceedings of the Royal Society B, Science X

Článek Psi jsou chodící detektory lži. Podle čeho poznají, když někdo lže a jak to dají následně najevo? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Psi nás často olizují, protože jim prostě chutnáme

Když pes olizuje svou misku nebo podlahu v bytě po tom, co jste něco vylili, je zcela zřejmé, proč to dělá. Ale věděli jste, že stejnou motivaci může mít v případě, kdy olizuje vás? Ať už si to uvědomujete nebo ne, lidé mají často na kůži drobné částečky jídla, které vašim psům mohou chutnat. Navíc lidská kůže obsahuje sůl, kterou mají psi také rádi. Z tohoto důvodu je tedy zcela běžné, že vám váš čtyřnohý kamarád neustále olizuje obličej a ruce.

Péče o srst a odstranění nečistot

Dalším častým důvodem, proč se psi olizují, je péče o srst. Podobně jako u koček je pro psy přirozené tímto způsobem provádět vlastní hygienu. Jedním z nejčastějších míst, kde se psi olizují, jsou jejich tlapky. Po pobytu venku si z nich odstraňují nečistoty a vše, na co mohli šlápnout. Dejte si však pozor, pokud se váš pes olizuje nadměrně, mohlo by to být způsobeno nějakým zdravotním problémem. O možných příčinách a řešeních se v takovém případě vždy poraďte s veterinářem. 

Proč psi olizují svá i vaše zranění? 

Psí sliny mají antibakteriální a antimikrobiální vlastnosti, které jim mohou pomoci v boji proti některým chorobám. Když se zvíře olizuje v místě poranění, odstraňuje tak odumřelou tkáň a čistí rány od nečistot. Kromě vyléčení vlastních ran však psi vždy chtějí „ošetřit“ i ty vaše. Mohou vás tedy olizovat také proto, aby pomohli urychlit proces hojení. Někdy se bohužel stává, že si váš mazlíček olizuje svá zranění až moc. Může si tak ránu znovu otevřít a způsobit si tím nepříjemnou infekci.

Olizování jako způsob komunikace

Ať už si to uvědomujete nebo ne, psi s lidmi komunikují prakticky po celý den, jen to páníčkové ne vždy umí dobře interpretovat. Jedním ze způsobů dorozumívání je právě olizování. Psi vám tím například sdělují, že mají hlad nebo že se s vámi chtějí spřátelit. Když s vámi pes komunikuje, je samozřejmě důležité, abyste mu odpověděli. Až vás bude váš pes příště intenzivně olizovat, rozhlédněte se kolem sebe, zda není něco v nepořádku. Možná je prázdná miska na vodu nebo jsou zavřená dvířka od psího pelechu. 

Zdroj: Cesarsway

Článek Olízl vám pes ruku, nohu, nebo obličej? Jde o způsob komunikace. Zjistěte, co se vám snaží říct, budete překvapení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rizika vysokých letních teplot pro psa

Lidé berou svoji vlastní schopnost adaptace na zvýšenou teplotu jako samozřejmou. Na tom by nebylo nic tak hrozného, kdyby nezapomínali, že psi tuto schopnost nemají a nedokáží se zchladit vlastními silami – nemohou se potit jako my. Trochu tekutin mohou vypotit polštářky na tlapách, většina jejich chlazení se ovšem odehrává pomocí lapání po dechu a vyplazeného jazyka. Tedy typického obrázku psa v letním horku.

Jenže v případě velkých veder tato psí chladicí metoda nestačí. A zatímco nám může být docela příjemně, psovi je mizerně a jde s námi hlavně proto, aby potěšil páníčka nebo paničku. Během horkých dnů nechávejte psa raději doma s nějakou formou klimatizace. Vyčerpání nebo infarkt se u těchto zvířat objeví mnohem rychleji, než si myslíme. Pokud nemáte doma klimatizaci, podnikněte rozhodně následující kroky.

Pes v horku potřebuje vodu, úkryt, větrák či bazének

Klíčovým faktorem je, aby měl pes neustále k dispozici chladnou vodu k pití. Misku nechte rozhodně ve stínu a vodu pravidelně doplňujte a měňte. Venku podumejte o nějakém pítku, které bude vodu dávkovat dle potřeby psa. Vždy vezměte dost vody pro sebe i pro čtyřnohého kamaráda, pokud se vypravujete ven. I když si pes může nějakou dobu užívat sluníčko, potřebuje také odpočinek ve stínu. Delší pobyt na přímém slunci mu taky může přivodit spálení nebo úžeh.

Pokud máte zahradu nebo aspoň dvorek, je perfektním řešením vanička nebo menší bazének, kde se může pes osvěžit kompletně. Hodně psů se rádo ráchá ve vodě a v různých ostřikovačích v parku nebo jinde. Nebraňte jim v tom, pouze na ně pořád dohlížejte, aby něco nepoškodili nebo se nezranili. Nejčastější chybou je brát psa ve vedru ven za každou cenu, protože horký beton na silnici či chodníku mu spolehlivě spálí tlapky. Projděte se radši někde v parku, kde může pes na trávu.

Zdroj: TheSprucePets

Článek Letní vedra představují hrozbu pro psy. Toto jsou nejlepší způsoby, jak domácího mazlíčka udržet v chládku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Je to klíště, není to klíště?

Prvním krokem je pomalé a pečlivé prozkoumání srsti vašeho psa pomocí prstů. Nevynechejte žádnou část a kontrolujte jakoukoli nerovnost, na kterou narazíte. Pokud najdete oteklé nebo zarudlé místo, rozhodně zpozorněte a prohlédněte ho blíž. Neomezujte se jen na trup psa, kontrolujte i pracky a prostor mezi drápky, vnitřek uší, tvář, krk i čelisti. Hlavně tmavě zbarvené části jsou velmi zrádné a je potřeba je pořádně prohmatat.

Klíště je obvykle černé nebo hnědé barvy a má osm nožiček. Některé druhy jsou velice drobné, dosahují velikosti asi jako hlavička špendlíku, proto se mohou zachytit naprosto všude. Pokud jste nějakého parazita nalezli, je potřeba jej opatrně odstranit, proto se vybavte dezinfekcí, pinzetou a rukavicemi. Kdykoli manipulujete s klíštětem, vyhněte se jeho přímému kontaktu s kůží, nezapomínejte proto na ochranu rukou. Nejdříve potřete cizopasníka alkoholem, ten jej paralyzuje.

Vytrhnout jistě, ale opatrně

Poté zachyťte klíště pinzetou co nejblíže kůži psa a uchopte ho pevně, ale bez rozmačkání. Pak ho opatrně vytrhněte a ránu okamžitě dezinfikujte. Nespěchejte, raději postupujte pečlivě, důležité je nenechat zbytky klíštěte v ráně. Vytrženého jedince dejte do sáčku nebo pevně uzavíratelné krabičky a svého psa pozorujte, zda nebude vykazovat zvláštní příznaky. Pokud se dostaví například horečka, nechutenství nebo neochota k pohybu, vyhledejte veterináře.

Ten může klíště otestovat na přenosné choroby a stanoví další postup. Pravidelně svého psa česejte hřebenem proti těmto parazitům a po takové údržbě srsti důkladně vyluxujte. Každý týden mu také dopřejte koupel, protože ani hřeben nevychytá všechno. Pravidelná kontrola srsti a obecná bdělost je nejlepším receptem, jak svého psího přítele uchránit nezvaných návštěv, případně choroby, která může vést až k jeho smrti.

Zdroj: HumaneSociety

Článek Jediný správný způsob, jak odstranit klíště z vašeho psa, aniž byste mu ublížili se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pravidelná kontrola srsti

Zvláště v případech, kdy váš čtyřnohý přítel pobíhá po louce nebo se prodírá křovinami, je třeba ho kvůli klíšťatům prohlížet pravidelně. Soustřeďte se hlavně na krk pod obojkem, hlavu, uši a pracky mezi drápky. Mějte také na paměti, že jakmile se klíště napilo krve a odpadlo, nalezení samotného kousnutí je ještě těžší. V takovém případě nejspíš ani nezjistíte, že váš pes nějakého parazita měl. Průběžná kontrola proto pomůže odhalit klíště, když ještě saje a je patrné.

Hnědá klíšťata se na psu živí po celý život a najdete je v boudě, v pelechu i na zahradě, mohou také přežívat uvnitř vaší domácnosti. Přirozeným hostitelem těchto roztočů jsou divoká zvířata, vysoká tráva, křoviny a les jim poskytují nejlepší podmínky. Ovšem městské parky, promenády nebo jakákoli obecní zeleň nejsou těchto návštěvníků ušetřeny. Je proto omylem se domnívat, že pokud nechodíte se psem do lesa, riziko spojené s klíšťaty se vás netýká.

Udržování zahrady

Kromě preventivního prohlížení vašeho psa není od věci věnovat také pozornost vlastní zahradě. Klíšťatům se líbí přerostlá tráva, větve a nejrůznější volně rostoucí křoviny bez dlouhodobé údržby. Zeleň je tedy potřeba upravovat, tzn. sekat trávu, zastřihovat keře apod. Pokud u psa nacházíte klíšťata ve vyšší míře než normálně, je dobré prozkoumat, kudy pobíhá, a opatřit například odpovídající postřik.

V případě, že budete zahradu ošetřovat proti klíšťatům chemicky, vždycky dbejte pokynů výrobce konkrétního produktu. Tyto prostředky obvykle vyžadují, aby se v oblasti jejich aplikace po určitou dobu nepohybovali ani lidé, ani zvířata. Váš pes nejspíš z omezení nebude nadšený, je to ovšem pro jeho dobro. V rámci Evropské unie patří ČR k státům s nejvyšším ročním výskytem nemocí pocházejících od klíšťat, takže není radno tyto parazity podceňovat.

Zdroj: AdvantagePetCare

Článek Nejlepší způsoby, jak ochránit psa před klíšťaty a riziky s nimi spojenými se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Symptomy uštknutí psa

Huňatá srst chrání psa od mnoha zranění, ovšem had mu obvykle zaútočí na oči a čenich, jelikož pes se snaží zvíře očichat, případně vzít do tlamy. Útok nejedovatého hada zanechá stopu ve tvaru podkovy. Závažnost jedovatého kousnutí záleží na druhu hada, velikosti psa, počtu kousnutí a způsobu, jak byl jed vpraven do těla. Některé druhy jedů ovlivňují centrální nervovou soustavu a pes působí jako opilý, má záchvaty nebo přestává dýchat.

Prvními příznaky bývají rozrušení, výrazné lapání po dechu, slinění a také slabost. Může následovat zvracení, průjem, kolaps, záchvat, šok a někdy paralýza. Ta vede obvykle ke kómatu a následně smrti. Nejčastějším příznakem je značný otok přímo v místě kousnutí, které se dá ovšem snadno zaměnit s kousnutím od pavouka nebo jiného hmyzu. Pokud je oblast uštknutí odkrvená, vypravte se okamžitě za doktorem.

Včasný zákrok může zachránit život

Pokud máte u psa podezření na uštknutí hadem, okamžitě ho dostaňte na veterinární kliniku, a pokud je to možné, doneste i hada. Uštknutí se identifikuje podle druhu plaza, tvaru kousnutí a příznaků. Léčba se provádí správným antisérem podaným v rozmezí 4–8 hodin po samotném kousnutí. Jed může způsobit potíže s dýcháním, takže odstraňte obojek, vodítko či postroj, aby otoky komplikovaly dýchání co nejméně.

Držte psa co nejvíce v klidu, každý pohyb znamená rychlejší šíření jedu jeho tělem. V autě zapněte klimatizaci a přímo na ránu přiložte něco chladivého, ideálně led. Pokud najdete místo kousnutí, umyjte ho vodou, abyste dostali pryč zbytky jedu. Bohužel na venkově není snadné uštknutí psa předcházet, nejlepší metodou je stálý dohled – zvláště tehdy, pokud už se v okolí někomu něco podobného přihodilo a výskyt hada zde tedy opravdu hrozí.

Zdroj: TheSprucePets

Článek Jak postupovat, když psa uštkne jedovatá zmije. Každá minuta je drahá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.