Když narazíte na malého psa, často se v něm umí probudit skrytá stíhačka. Je agresivní jak vůči lidem, tak i vůči mnohem větším psům, než je on sám. Jako by na tom závisel jeho život.
Nabízí se hned několik vysvětlení, proč tomu tak je. Jako hlídací nebo ochranní psi jsou typicky trénovaná větší a svalnatější plemena. Mají totiž vyvolat strach, nicméně jejich drobnější protějšky (do 9 kg) se chovají agresivněji než oni. Platí to především pro jezevčíky, čivavy či Jack Russel teriéry. Ze studie z roku 2018 uvedené v časopise Applied Animal Behavior Science mají z celkem 30 plemen právě ona největší pravděpodobnost kousání.
Běžné náhledy a realita
„Je běžný názor, že malí psi si agresivitou kompenzují svůj menší vzrůst a projevují se tak právě ze strachu. Ve skutečnosti si však vlastní velikosti – a tedy ani rozdílu – nejsou reálně vědomi,“ vysvětluje veterinářka Dr. Andrea Bodó. „V pozadí této agrese je hlavně genetika a také výchova. Temperament malých psů není znak, který by u majitelů tolik ovlivňoval jejich výběr. U velkých je naopak rizikem, které je třeba během výcviku redukovat.“
Dodala, že nekontrolovaná a nevychovaná zvířata jsou na klinice častým problémem, který ztěžuje, či dokonce znemožňuje naprosto jakékoli vyšetření. „Všem pejskařům osobně doporučuji, aby se pro příjemné a klidné soužití se svým mazlíčkem jeho výcvikem skutečně zabývali. Už jen dostatek společného času může vést k výraznějšímu klidu zvířete.“ Tohle celé ovšem není jediným výkladem takto extrémně agresivního chování malých psích druhů.
Otázka, jaké od psů hrozilo nebezpečí
Podle jiného zdroje se mají malí psi obecně více bát. Z toho důvodu se řídí strategií „nejlepší obrana je útok“. Ředitel Školy veterinární medicíny Pennsylvánské univerzity James Serpell je také toho názoru, že toto chování pramení z příkladu majitelů. Ti si malé psy často infantilizují a představují si je jako malá miminka. Následkem toho je ovšem absence socializace a soulad zvířete a majitele.
Malí psi se tím pádem nemají kde naučit, jak adekvátně reagovat v jakékoli stresové situaci. Tudíž dělají to, co je pro ně nejjednodušší. Důležitým faktorem je také evoluce konkrétního druhu. „Když se na vás vrhne čivava, není to tak hrozné jako třeba v případě německé dogy,“ podotýká Serpell. Pro lidi tak během historie bylo méně podstatné odnaučit malá plemena agresivitě. Člověk nad nimi měl vždycky absolutní silovou převahu.
Spojení genu růstu a agresivity
Spojení mezi agresivním postojem zvířete a genem, který odpovídá právě za jeho růst, existuje. Právě to má na svědomí, že některá plemena jsou výrazně menší. Mohlo by jít o náhodnou paralelu, ukazuje se však, že menší plemena jsou opravdu náchylnější k extrémům i v dalších oblastech. Častěji močí, jsou citlivá na oddělení od majitele a štěkají mnohem víc než jejich větší protějšky z psí říše.
Podle Serpelliho to tedy nahrává odhadu, že významnou roli hraje právě genetika.
Jakého nejotravnějšího psa jste v životě potkali?
Technika
|
PŘEČTENÍ: 13013
Historie a kultura
|
PŘEČTENÍ: 10227
