Ze skotského mostu skáčou psi po hlavě z 15 metrů. Podezřelý není duch, ale pach, který obchází zábradlí bez výhledu dolů

Z viktoriánského mostu u Dumbartonu se psi desítky let vrhají do rokle hluboké 15 metrů. Klíč k vysvětlení skrývá pach norků, lovecký pud a masivní kamenný parapet.

Foto: Eddie Mackinnon / Creative Commons / CC BY-SA 2.0.

Procházka po štěrkové cestě k panskému sídlu, mlha mezi buky a pes, který klidně cupitá vedle majitele. Pak náhlé zpozornění, prudké otočení hlavy, několik rychlých skoků k zídce a pes mizí za okrajem. Pod ním zeje zhruba 15 metrů vzduchu a na dně kamenité koryto potoka. Takové výjevy popisují majitelé psů na mostě Overtoun Bridge ve West Dunbartonshire už od 50. let minulého století. Místní mu přezdívají „psí most sebevrahů“, i když behavioristé o úmyslné smrti nemluví. Hledali jsme, proč se právě tady opakuje tentýž scénář. Odpověď skládá dohromady tři docela všední ingredience a jedno místo, kde se potkávají v nejhorší možné konstelaci.

Overtoun Bridge: viktoriánská kráska nad hlubokou roklí

Most působí spíš romanticky než zlověstně. Podle záznamu Historic Environment Scotland jde o památku kategorie B, kterou v roce 1895 navrhl krajinář H. E. Milner. Velký půlkruhový oblouk překlenuje potok Overtoun Burn, po stranách ho doprovázejí menší pěší oblouky. Úřední evidence ho vede pod suchým názvem „Overtoun House, Bridge at Garshake Drive over Overtoun Burn“.

Stavba propojovala východní a západní část panství rodiny Whiteů. Ta vlastnila Overtoun House, dokončený roku 1864, až do roku 1939. Dnes je okolí veřejně přístupné. Panství Overtoun Estate měří podle místní samosprávy zhruba 55 hektarů, slouží k procházkám i piknikům a leží asi tři kilometry severovýchodně od Dumbartonu, nedaleko vesnice Milton a silnice A82. Z lesa Overtoun House Forest vycházejí trasy do pahorkatiny Kilpatrick Hills.

Turisté sem proudí kvůli vyhlídkám, zámecké siluetě a pochopitelně i kvůli pověsti. Mnozí s sebou berou čtyřnohé společníky.

Psí skoky z mostu: co hlásí majitelé od 50. let

Kolik psů z Overtounu spadlo nebo skočilo, nikdo přesně neví. Místní a média opakují čísla kolem tří set, někdy dokonce šesti set případů, a zhruba padesátku psů, kteří pád nepřežili. Úřední databáze, která by tyto počty potvrdila, neexistuje. Jde o kroniku složenou ze vzpomínek, novinových zpráv a vyprávění v hospodách.

Vlna, která téma vynesla do celostátních médií, přišla kolem let 2005 a 2006. Deník The Independent tehdy psal o sérii incidentů, které zaskočily i skotskou organizaci na ochranu zvířat SSPCA. Ta už v roce 2005 zvažovala optický klam: stromy a terén za mostem mohou psovi vytvořit dojem, že za zídkou pokračuje pevná zem.

Ne každý skok končí tragicky. Reportáž Independentu z roku 2019 zmiňuje border kolii Bonnie, která pád přežila. Starší mediální text z roku 2006, dochovaný v přepisu na internetovém fóru, líčí retrívřici Hendrix, jež dopadla do mechu a vyvázla živá.

Nos proti očím: pach norků, lovecký pud a zrádná kamenná zídka

Nejpřesvědčivější vysvětlení nabídl behaviorista David Sands, kterého britská média citují opakovaně. Spolu s ornitologem Davidem Sextonem z ptačí ochranářské organizace RSPB pátral po tom, co se skrývá pod mostem. Sexton tam podle přepisu dobového článku našel myši, norky a stopy veverčích hnízd. Pak přišel pachový test s deseti psy. Sedm z nich reagovalo především na norka.

Norek americký je drobná šelma s mimořádně výrazným pižmovým odérem. Pro dlouhonosá plemena, jmenovitě labradory, kolie a retrívry, která v kronice Overtounu figurují nejčastěji, představuje taková stopa neodolatelné lákadlo. Bob Hill, spojený s Overtoun House, do výčtu přidává kuny a další savce, kteří v rokli žijí.

Druhým dílkem je architektura. Kamenný parapet sahá dospělému člověku zhruba do pasu, ale pes se dívá z výšky kolen. Masivní zídka mu zakrývá propast. Sands upozornil, že silná kamenná stěna blokuje výhled i část zvuků, a tak na mostě vládne jediný smysl: čich. Pes zachytí pach, vyskočí na parapet, aby zjistil, odkud vane, a za hranou už nenajde oporu.

Třetím článkem je lovecký pud sám. Americký kynologický klub AKC ho popisuje jako řetězec navazujících reakcí: orientace, slídění, plížení, pronásledování. Jakmile se spustí, pes přestává vnímat okolí, povely i nebezpečí. Britská veterinární charita PDSA varuje, že honička za zvířetem patří k častým příčinám úrazů.

Podle nás proto Overtoun funguje jako past díky souběhu tří obyčejných věcí. Stopa táhne psa k okraji, instinkt vypne opatrnost a zídka mu zatají hloubku. Každá z těch složek se vyskytuje na tisících míst. Tady se sešly všechny najednou, uprostřed úzkého mostu nad strmou roklí.

Bílá paní a poslední dva parapety: kde racionální výklad zadrhává

Pachová teorie dobře vysvětluje impulz. Hůř odpovídá na otázku přesnosti. Podle přepisu staršího článku se incidenty soustřeďují mezi posledními dvěma parapety na pravé straně mostu, a to hlavně za jasných dní. Proč právě tam? Nabízí se proudění vzduchu z rokle, poloha nor, hustota vegetace nebo konkrétní úhel, pod nímž parapet zakrývá výhled. Veřejně dostupný experiment, který by to jednoznačně prokázal, však chybí.

Druhý otazník visí nad tím, proč podobná souhra norků, mostů a psů nevyvolává podobné série jinde. Magazín Vice tuhle slabinu pojmenoval otevřeně: norci žijí u spousty britských potoků, ale žádný most nemá takovou pověst. Navíc zůstává nezodpovězeno, proč jeden pes reaguje extrémně, zatímco jiný přejde bez povšimnutí.

Zarážející je i návrat přeživších. Sands podle dobového textu přivedl Hendrix zpět na most. U konce pravé strany fena ztuhla. Znovu neskočila, jenže tělem dala najevo, že na tom místě cítí totéž co předtím. Behaviorálně to dává smysl: stejný podnět vyvolá stejnou orientaci. Pro místní je to ale další důkaz, že s mostem cosi nehraje.

A pak jsou tu pověsti. Okolí panství obývá podle vyprávění Bílá paní z Overtounu, údajně truchlící vdova po Johnu Whiteovi. Paul Owens prosazuje keltský motiv takzvaného tenkého místa, kde se náš svět přibližuje k onomu. Sands představu, že by psi vědomě volili smrt, odmítl. Věda pracuje s nosem, instinktem a kamenem. Folklor si drží svou Bílou paní a obě vyprávění vedle sebe existují už desítky let.

Pro srovnání s jinými opakovanými zvířecími jevy se nabízejí hromadná uváznutí kytovců. Americký úřad NOAA je eviduje hlavně u kulohlavců, delfínů obecných či kosatek. Ani tam nemá věda vysvětlení pro každý jednotlivý případ, přestože mechanismy zná.

Pejskaři na vyhlídkách: jak u mostů, skal a roklí nepřijít o psa

Riziko z Overtounu se netýká jen Skotska. Lovecký pud má každý pes, u honičů, teriérů, slídičů a retrívrů bývá silnější, ale vysokou intenzitu může mít i kříženec z útulku. Kdo chodí s pejskem po skalních vyhlídkách v Českém ráji, kolem lomů na Berounsku nebo přes lávky nad roklemi, potkává tytéž ingredience: zvěř, hloubku a zábradlí, které psovi z jeho výšky nic neprozradí.

Varovné signály, že pes zachytil silnou stopu:

• náhlé ztuhnutí a upřený pohled jedním směrem,
• intenzivní čenichání a tah na jednu stranu,
• prudký nárůst vzrušení, zrychlený dech,
• ignorování povelů, které jinak spolehlivě plní,
• pokus vyrazit za pachem nebo pohybem.

PDSA radí zasáhnout ještě před začátkem honičky. Jakmile pes vyrazí, přivolání často selže. AKC proto doporučuje v místech plných loveckých podnětů vodítko nebo dlouhou šňůru. U okrajů roklí však dlouhá šňůra nestačí, protože nechá psa doběhnout až k hraně. Bezpečnější volbou je krátké vodítko, pevný postroj, chůze uprostřed mostu a žádné zastavování u parapetu.

Skotský kodex Scottish Outdoor Access Code obecně žádá mít psa pod kontrolou a při pochybnostech ho připnout. Na Overtounu to místní radí výslovně. Kdo se sem vypraví, může do navigace zadat poštovní kód G82 2SH. Výstup z Miltonu stoupá do kopce, u lesa najdete parkoviště a výchozí body tras.

V Česku přidává volné pobíhání v přírodě ještě právní rozměr. Zákon o myslivosti řeší psy, kteří se v honitbě pohybují mimo vliv majitele a pronásledují zvěř. Pes, který zmizí v houští za srnou, tak může ohrozit nejen sebe.