Pes po vykonání potřeby zuřivě hrabe zadníma nohama. Nejde o čistotnost, ale o pachové žlázy ukryté v polštářcích tlapek

Představte si psí verzi vizitky přilepené na pouliční sloup. Když pes dohrabe, na místě zůstává trojitá zpráva: moč nebo trus, chemický otisk ze žláz v polštářcích a mezi prsty a k tomu rozrytý povrch viditelný na dálku.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Britský behaviorista Will Atherton, zakladatel WA Academy, to ve videu citovaném serverem AOL popsal jako „vrstvený chemický vzkaz“ který pes po sobě záměrně zanechává. Zvíře svou stopu neodstraňuje, naopak ji zesiluje.

Tajemství tlapkových žláz: jak funguje druhá pachová vrstva

V polštářcích a meziprstních záhybech psí tlapky se nacházejí žlázy produkující specifický sekret. Při každém škrábnutí do země se tato látka otiskne na povrch a přidá další chemickou vrstvu k už zanechanému trusu či moči. Veterinární síť VCA Animal Hospitals uvádí, že právě tento „pedální pach“ rozšiřuje dosah signálu, protože část molekul se při hrabání dostane do proudění vzduchu a zbytek ulpí na rozrušené hlíně.

Výsledek? Větší plocha nasycená pachem, delší životnost zprávy a navíc vizuální marker v podobě rozrytého drnu. Veterinární behaviorista Carlo Siracusa to pro Popular Science shrnul jako „dva signály v jednom gestu“.

Vědecký důkaz: psi opravdu čtou pach z cizích tlapek

Že jde o víc než pouhou teorii, potvrdil experiment publikovaný v roce 2020 v časopise Scientific Reports. Výzkumníci předložili psům vzorky pachu ze spodní strany tlapek jiných jedinců a testovaná zvířata spolehlivě rozlišila, od koho vzorek pochází. Individuální rozpoznání fungovalo. Určení pohlaví už tak jednoznačné nebylo, přesto samotná existence čitelné „tlapkové signatury“ dává hrabání po potřebě jasný biologický smysl.

Navíc nejde o městský zlozvyk. Studie teritoriálního značkování u volně žijících vlků, publikovaná v odborném periodiku Mammal Research, popisuje totožný vzorec: škrábání do země v kombinaci s močí, trusem a sekrety z meziprstních žláz. Domácí pes tedy opakuje prastarý komunikační scénář svých divokých příbuzných.

Proč sebejistí psi hrabou intenzivněji

Atherton ve svém výkladu přidává zajímavý postřeh z praxe: energičtější provedení rituálu častěji pozoruje u psů, kteří působí uvolněně a sebevědomě. Úzkostní jedinci podle jeho zkušenosti hrabání mnohdy vynechávají, jako by neměli potřebu hlasitě oznamovat svou přítomnost. Etologická studie volně žijící smečky domácích psů, publikovaná v časopise Ethology, tuto linii podporuje: škrábání do země se tam pojí s dominantnějšími jedinci a s hranicemi teritoria.

Důležitá poznámka: vazba mezi úzkostí a absencí hrabání zatím stojí spíše na klinickém pozorování než na rozsáhlé publikované studii. Berte ji jako vodítko, které může leccos napovědět o náladě vašeho psa, nikoli jako diagnostický nástroj.

Co dělat, když pes rozryje trávník: praktický návod pro majitele

Hrabání patří do normálního repertoáru psího chování. Veterinární portál PetMD doporučuje nezasahovat, pokud si zvíře neporazuje drápy nebo polštářky. Pokud vám ale záleží na trávníku nebo potřebujete rituál zkrátit, existuje šetrný postup:

• Počkejte na dokončení celé sekvence – trus sbírejte až poté, co pes dohrabe.
• Přesměrujte pozornost – klidně zavolejte jménem, nabídněte pokračování procházky, případně použijte jemné odvedení tělem bez tahání za obojek.
• Vyberte odolnější povrch – na citlivém trávníku přesměrujte psa k místu, kde rozrytá hlína nikomu nevadí.
• Zkontrolujte tlapky – po hrabání na štěrku či v porostu se mezi prsty mohou zachytit kamínky, osiny nebo bodláky.