Judy byla jediný pes, který dostal status válečného zajatce. Rozhodla o tom jedna biologická schopnost, kterou lidé nemají

Anglická ohařka Judy slyšela nepřítele dřív, než ho kdokoli na palubě zahlédl. Právě ten sluch jí nakonec zajistil něco, co žádné jiné zvíře ve druhé světové válce nedostalo.

Foto: Rawpixel

Únor 1942, řeka Jangcy. Posádka britské dělové lodi HMS Grasshopper se chystá k evakuaci ze Singapuru, který padá do japonských rukou. Na palubě stojí hnědobílá ohařka, která tam nepatří náhodou, je oficiálním maskotem Royal Navy a už několikrát zachránila životy. Judy totiž disponovala sluchem, jaký lidské ucho nemá šanci napodobit. Psi slyší frekvence až kolem 47 000 až 65 000 Hz, zatímco člověk končí zhruba na 20 000 Hz. Podle Merck Veterinary Manual slyší průměrný pes asi čtyřikrát lépe než člověk. V praxi to znamenalo, že Judy registrovala vzdálené motory letadel, šplouchání pádel říčních pirátů i kroky hlídek dřív, než je zachytil kdokoli z posádky. Tato biologická výhoda z ní udělala nepostradatelného člena lodní osádky. A právě ta nepostradatelnost se o pár měsíců později proměnila v něco bezprecedentního, v oficiální status válečného zajatce.

Od maskota k záchrankyni

Judy se narodila v roce 1936 v šanghajském psím útulku a záhy se dostala na palubu britské říční dělové lodi HMS Gnat. Posádka si ji adoptovala jako maskota, ale brzy zjistila, že ohařka dělá víc než zvedá morálku. Její uši fungovaly jako biologický radar. Na řece Jangcy opakovaně varovala před blížícími se říčními piráty: začala štěkat a ukazovat směrem k hrozbě dlouho předtím, než hlídka cokoli zaznamenala. Později, po převelení na HMS Grasshopper, totéž dělala s japonskými letadly.

Když Grasshopper v únoru 1942 potopily japonské bomby, Judy přežila a spolu se zbytky posádky se dostala na malý neobydlený ostrov. Tam prokázala další schopnost, kterou lidé postrádali: vyčichala zdroj sladké vody pod povrchem půdy. Podle britského ministerstva obrany jí za to vděčilo za život několik námořníků.

Zajatec číslo 81A

Po zajetí Japonci skončila Judy spolu s přeživšími v zajateckém táboře na Sumatře. Tady začala nejnebezpečnější kapitola jejího příběhu. Japonští strážní psa opakovaně ohrožovali a hrozili jeho zastřelením. Zvíře v táboře nemělo žádnou formální ochranu; mezinárodní humanitární právo se zvířaty nepočítalo a nepočítá dodnes.

Pak přišel Frank Williams. Letec RAF, který se s Judy sblížil a rozhodl se pro ni vybojovat něco, co nikdo před ním nezkusil. Williams přesvědčil velitele tábora, aby Judy oficiálně zaregistroval jako válečného zajatce. Detailnější rekonstrukce naznačují, že si vybral chvíli, kdy byl velitel po saké povolnější. Ať už okolnosti vypadaly jakkoli, výsledek byl jednoznačný: Judy dostala označení POW 81A.

Co to prakticky znamenalo? Tři věci:

• Formální evidenci, díky které ji strážní nemohli beztrestně zabít.
• Nárok na příděly potravin; dostávala rýži jako ostatní zajatci.
• Minimální, ale reálnou ochranu v systému, který se zvířaty vůbec nepočítal.

Williams nevyužil žádný existující právní mechanismus. Vytvořil precedent z ničeho. Judyin sluch a ostražitost z ní udělaly nepostradatelného psa; Williams tu nepostradatelnost převedl do administrativní podoby, která jí zachránila život.

Potopení, přežití, návrat

Ani status POW nezaručoval bezpečí. Judy byla spolu se zajatci přesouvána mezi tábory a při jednom z transportů se loď SS Van Warwyck potopila. Williams ji před přesunem propašoval v pytli na rýži na palubu, a když loď šla ke dnu, Judy znovu přežila. Podle dostupných pramenů pomáhala ve vodě tonoucím mužům tím, že k nim připlula a nechala se chytit, aby se udrželi nad hladinou.

Po osvobození táborů v srpnu 1945 čekal ještě jeden problém: zvířata nesměla na transportní loď do Británie. Williams ji opět propašoval na palubu. Po návratu do Anglie absolvovala Judy povinnou karanténu v Londýně a v květnu 1946 obdržela od PDSA Dickinovu medaili, nejvyšší vyznamenání pro zvíře ve vojenském konfliktu. V citaci stálo: „za mimořádnou odvahu a vytrvalost“ a za záchranu mnoha životů díky „inteligenci a ostražitosti“.

Unikát, který zůstává osamělý

Judy zemřela 17. února 1950 v Tanzanii, kde žila s Frankem Williamsem. Guinness World Records ji eviduje jako prvního a jediného psího válečného zajatce. PDSA za celou historii udělila Dickinovu medaili 75krát, z toho 38krát psům, ale žádný jiný pes nikdy nedostal status POW.