Proč díra prozrazuje víc než zuby

Klíčem k pochopení funkce artefaktu je kombinace dvou stop, jedné přítomné a jedné chybějící. Perforace na vrcholu hřebenu měří ve vnitřním průměru kolem devíti milimetrů a byla vyřezána bikonicky, tedy z obou stran kosti najednou. Takový otvor slouží k provlečení šňůrky či řemínku. Zavěšení na krk, pás nebo oděv se přímo nabízí.

Zuby naopak postrádají jakékoli příčné stopy otěru a striace, které se na funkčních železnodobých hřebenech z rohoviny či kosti běžně objevují, ať už sloužily k rozčesávání vlasů, nebo k přípravě textilních vláken. Specialistická zpráva z března 2024 výslovně konstatuje absenci tohoto opotřebení. Pracovní závěr je jednoznačný: předmět nikdy intenzivně nečesal. Zuby mohly být vyřezány čistě proto, aby tvar evokoval hřeben, a tím snad i jeho symboliku, zatímco skutečný účel spočíval v nošení na těle jako amuletu či přívěsku.

Cambridgeshirský okruh: čtyři kusy z jedné tradice

Hřeben z Bar Hill by sám o sobě mohl být kuriozitou. Jenže v okruhu pouhých čtyřiadvaceti kilometrů existují minimálně dva další obdobné předměty. Z lokality Earith pochází kus rovněž opatřený perforací a zuby vyřezanými do jedné hrany. Harston Mill vydal fragment s otvorem, podél jehož okraje běží spíše ryté linie než plnohodnotné zuby. Obě položky byly bezpečně identifikovány jako lidská kost. A specialistická zpráva z roku 2024 přidává zmínku o možném čtvrtém exempláři z Cambridge, vyzvednutém týmem Oxford Archaeology East. Pokud se potvrdí, zesílí argument o úzce lokální tradici ještě výrazněji.

Právě tato regionální koncentrace posouvá interpretaci od ojedinělé podivnosti k systému. Odborníci z MOLA i autoři monografie projektu A14 mluví o svébytném zvyku sdíleném několika komunitami v okolí Cambridge. Lidské lebky zde nebyly jen vystavovány u vstupů do ohrad nebo ukládány do příkopů. Byly přetvářeny do přenosných, osobně nošených a zjevně rozpoznatelných objektů. Podle nás právě kombinace přenositelnosti, lidského materiálu a geografické blízkosti nalezišť dělá z těchto artefaktů kandidáty na znaky místní identity, cosi jako lokální insignii, jejíž význam sahal jen tak daleko, kam dosáhly vazby mezi osadami.

Osada, kde se vařilo pivo a nosily lebky

Bar Hill 5 rozhodně nepůsobí jako izolované kultovní místo. Záchranný výzkum odhalil ohrady pro dobytek, vřetenové přesleny, tkalcovská závaží i bobiny svědčící o textilní výrobě, perforované zvířecí zuby nošené jako ozdoby a dětský pohřeb. Mezi mincemi se objevily exempláře interpretované jako možné hrobové dary, z jednoho kontextu pochází zlomek jílce meče. A jako bonus: obilné reziduum z jedné nádoby představuje podle monografie Internet Archaeology nejstarší přímý fyzický doklad vaření piva či ale na britských ostrovech.

V takovém prostředí získává hřeben z temenní kosti jiný rozměr. Stojí vedle každodenních nástrojů, hospodářských zvířat a řemeslné produkce. Symbolický předmět vyrobený z lidských ostatků tu fungoval uprostřed běžného života, nikoli na odděleném posvátném místě. Specialistická zpráva to shrnuje jako magické a ritualizované jednání vpletené do všedního dne.

Český kontext: rituální kosti bez hřebene

Na území dnešní České republiky přímou paralelu, hřeben vyřezaný z lidské lebky, otevřené zdroje této rešerše nedokládají. Železnodobé rituální zacházení s lidskými ostatky je tu však doloženo bohatě. Studie z halštatských lokalit Křenovice 2 a Hulín–Pravčice 1 popisují záměrné řezy na kostech, postmortální dekapitaci a dlouhodobou manipulaci s kostními fragmenty, kterou autoři interpretují jako uchovávání relikvií či amuletů. Jihočeské Spolí zase propojilo fragmentované lidské kosti s depotem bronzových náramků v kontextu, jemuž badatelé přisuzují obětní charakter.

Středoevropský rámec tedy potvrzuje, že přeměna lidských ostatků v symbolické předměty patřila k repertoáru železnodobých společností i mimo Británii. Cambridgeshirský okruh hřebenů z lebek se ovšem vyznačuje specifickou formou, záměrným tvarováním do rozpoznatelného typu artefaktu s perforací pro nošení, která zatím zůstává unikátní.

Článek V Cambridge vykopali hřeben z doby železné. Je vyřezaný z lidské lebky a vyvrtaný otvor naznačuje, proč ho nikdy nepoužili k česání se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč právě Rechnitz vyčnívá mezi 120 středoevropskými rondely

Ve střední Evropě evidují archeologové přibližně 120 rondelů rozesetých od Dolního Rakouska přes Moravu a Čechy až po Sasko. Většinou jde o osamocené stavby. Rechnitz tento vzorec narušuje: na ploše několika set metrů se tu tísní hned tři kruhové příkopové areály, přičemž největší dosahuje průměru 105 metrů. Burgenlandská archeologie proto lokalitu označuje za možné nadregionální centrum středního neolitu, místo, kam se lidé sjížděli z širokého okolí. Tuto domněnku podpírá i sídlištní kontext: v bezprostřední blízkosti rondelů byly zachyceny pozůstatky neolitických osad, které svědčí o trvalém zemědělském a pasteveckém osídlení. Taková koncentrace monumentální architektury a obytných stop na jednom katastru zatím v celém středoevropském prostoru nemá srovnatelnou paralelu.

Mohly příkopy a palisády sloužit jako pravěká observatoř?

Nejpropracovanější odpověď na tuto otázku nabízí německý Goseck v Sasku-Anhaltsku. Tamní rondel o průměru asi 75 metrů, kompletně odkrytý a od roku 2005 zpřístupněný veřejnosti, disponuje třemi branami. Jihovýchodní vstup míří přesně na bod, kde slunce vychází při zimním slunovratu, jihozápadní zase na místo jeho západu téhož dne. Pozorovatel stojící uprostřed areálu hleděl skrz průchody v dřevěných palisádách a zachycoval klíčové okamžiky solárního cyklu s přesností, která dodnes udivuje astronomy.

Burgenlandský Masterplan Archäologie řadí Rechnitz do stejné interpretační linie. Přesné azimuty vstupů ovšem dosud nebyly zveřejněny; starší materiál Spolkového památkového úřadu dokonce uváděl, že počet a orientace bran tehdy ještě nebyly známé. Astronomická funkce rechnitzských rondelů tak zůstává silnou pracovní hypotézou, kterou mohou potvrdit teprve finální geodetická data.

České rondely: od Vinoře po východočeská pole

Fenomén kruhových příkopových areálů sahá i na české území. Katedra archeologie Univerzity Hradec Králové eviduje lokality v Plotišti nad Labem, Třebověticích, Semonicích, Chlumu či Lochenicích. Na Moravě vynikají Těšetice-Kyjovice, Vedrovice nebo Rašovice. Zvláštní pozornost si zaslouží pražská Vinoř, kde Akademie věd ČR téměř kompletně odkryla rondel o průměru 55 metrů se třemi vstupy, což představuje v evropském měřítku výjimečný rozsah terénního výzkumu. Právě letecká archeologie a geofyzikální průzkumy v posledních desetiletích počty známých rondelů na obou stranách hranice výrazně rozšířily. Přímé zapojení českého týmu do terénních prací v Rechnitzu se z veřejných zdrojů doložit nepodařilo, srovnávací studie pro širší středoevropský rámec ale existují.

Článek Na poli v Rakousku ležely 6500 let čtyři kruhy starší než Stonehenge. Příkopy prozrazují, jak neolitici měřili pohyb Slunce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co kameny skutečně skrývají

Archeologické výkopy z let 2014–2018 vedené Ašotem Piliposjanem odkryly v jižní části areálu asi 70 kamenných hrobek různých velikostí. Severní část tvořily obdélné stavby, které badatelé interpretují jako pozůstatky opevněného sídliště. Mezi oběma zónami se táhne přibližně 350 metrů dlouhá zeď složená z masivních bazaltových desek a právě ty nesou záhadné otvory. Otvory jsou hladké a šikmé, mají průměr kolem pěti centimetrů a dosahují hloubky až půl metru.

Datace jednotlivých vrstev sahá od střední doby bronzové (počátek 2. tisíciletí př. n. l.) přes železný věk až po achaimenovské období v 5. století př. n. l. Zeď s otvory podle archeologického souhrnu vznikla druhotným použitím starších desek někdy v 7.–5. století př. n. l. jako obranná fortifikace. Některé hrobové komory navíc vydaly předměty z 11.–13. století; místní se do nich zřejmě ukrývali při seldžuckých a mongolských vpádech. Jde o jedno místo s historií dlouhou minimálně čtyři tisíce let.

Observatoř, nebo hřbitov? Spor dvou optik

V roce 1984 přišla arménská astronomka Elma Parsamjanová s hypotézou, že otvory v kamenech mohly sloužit k pozorování hvězd a sledování slunovratů. Na její hypotézu pak výrazně navázal radiofyzik Paris Herouni, který pomocí výpočtů zemské precese datoval vznik komplexu až do doby kolem roku 5500 př. n. l. a prohlásil ho za nejstarší observatoř na světě. Své závěry shrnul knižně a prosadil je do populárního povědomí natolik, že se název „Karahundž“, evokující spojení s anglickým „henge“, na čas uchytil i v odborné literatuře.

Archeologové to vidí jinak. Pavel Avetisjan z Arménské akademie věd a mnichovský výzkumný tým v rozhovoru pro Smithsonian Magazine upozornili, že terénní nálezy ukazují na nekropoli a víceúčelový areál, nikoli na jednoúčelovou hvězdárnu. Státní správa rezervací navíc označuje název „Carahunge“ za mylný novější výraz a uvádí starší lidová pojmenování Cic karer a Ghošun daš.

Spor přitom není jen akademický. Otázka, zda jde o observatoř, nebo pohřebiště, zásadně mění dataci a tím i místo Zorac Karer v dějinách civilizace.

Proč srovnání se Stonehenge kulhá

Vizuální podobnost svádí: vztyčené kameny, částečně kruhové uspořádání, spekulace o astronomii. Jenže podle English Heritage vznikalo Stonehenge etapovitě od přibližně 3000 př. n. l. a jeho hlavní kamenný kruh pochází z doby kolem 2500 př. n. l. U Zorac Karer archeologicky doložené vrstvy začínají až na počátku 2. tisíciletí př. n. l., pokud nepřijmeme Herouniho kontroverzní dataci.

Zásadnější rozdíl je funkční. Stonehenge nemá pohřebiště se 70 hrobkami ani obrannou zeď z desek s otvory. Zorac Karer zase postrádá masivní překlady a trilithony. Podobnost je hlavně mediální a vizuální; archeologicky jde o odlišné typy lokalit v odlišných kulturních kontextech.

Místo, které žije dál

Badatelský zájem neutichá. Bjurakanská astrofyzikální observatoř v roce 2021 prezentovala přesná geodetická měření souřadnic kamenů a směrů otvorů a v červenci 2025 vydala specializovaného průvodce astronoma Hajka Malkhasjana. Astronomická interpretace tedy žije, jen zatím nemá dost terénních důkazů, aby přesvědčila archeology.

Pro běžného návštěvníka je Zorac Karer dostupnější, než by čekal. Arménská vláda od ledna 2026 řadí areál mezi oficiální turistické cíle oblasti Sisian. Podle posledních dohledatelných údajů stojí vstupné 1 500 AMD (zhruba 90 Kč) a otevřeno bývá od pondělí do soboty. Před cestou se ale vyplatí ověřit otevírací dobu; oficiální zdroje si v tomto bodě protiřečí.

Článek Kamenný komplex Zorats Karer v Arménii zůstává jednou z nevyřešených záhad Kavkazu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čtyři lokality, čtyři odlišné příběhy

UNESCO zapsalo v roce 2014 na seznam světového dědictví čtyři archeologické lokality v deltě Diquís: Finca 6, Batambal, El Silencio a Grijalba-2. Nejde přitom o izolované „záhadné objekty“, ale o součásti komplexních předkolumbovských náčelnických sídel z období 500–1500 n. l. Koule stály vedle mohyl, dlážděných ploch, ramp a pohřebišť. Tvořily součást architektury moci.

Každá lokalita vypadá jinak. Finca 6 uchovává pět koulí in situ ve dvou východozápadních liniích, další leží u ramp mohyl. Batambal má čtyři menší koule o průměru 0,7 až 0,95 metru, dvě z nich rozpůlené. El Silencio se pyšní největší evidovanou koulí; UNESCO uvádí průměr 2,57 metru, novější materiály Národního muzea Kostariky pracují s číslem 2,66 metru a hmotností kolem 24 tun. Rozdíl pravděpodobně vychází z toho, že novější měření přineslo jiný údaj než starší nominační spis. A Grijalba-2? Jediná částečně pohřbená koule o průměru asi 1,2 metru v odlišné vápencové architektuře.

Co víme a co stále ne

Archeologie má jasno v základním rámci. Koule vytvořili příslušníci předkolumbovských náčelnictví v deltě Diquís. K výrobě sloužily gabro, granodiorit, andezit, vápenec i pískovec. Výrobní postup zahrnoval osekávání kamennými nástroji, možné využití tepla k odlupování vrstev, dohlazování pískem a leštění. Kulatost se zřejmě kontrolovala pomocí dřevěných přípravků.

Jenže „zřejmě“ je klíčové slovo. Hodnocení ICOMOS, které předcházelo zápisu na seznam UNESCO, výslovně uvádí, že význam, užití a výroba koulí jsou jen částečně pochopené. Čtyři velké otázky zůstávají otevřené:

• Výroba: Jak přesně dosahovali tak dokonalého kulového tvaru u bloků vážících desítky tun?
• Transport: Jak koule přesouvali na místa vzdálená od zdrojů kamene?
• Rozmístění: Proč byly některé řazeny do linií a jiné stály osamoceně?
• Funkce: Šlo o symboly moci náčelníka, rituální orientační body, kalendářní značky, nebo měly různé soubory různé účely?

První vědecký článek o koulích publikovala v roce 1943 archeoložka Doris Stoneová, která zvažovala ceremoniální i kalendářní funkci. O pět let později pořídil Samuel K. Lothrop zásadní dokumentaci ještě neporušených souvislostí. Od devadesátých let na předchozí výzkum navázala Ifigenia Quintanillová a od roku 2005 systematicky bádá tým Národního muzea vedený Franciscem Corralesem a Adriánem Badillou. Přesto definitivní odpověď nepřichází. Důvod je prostý: většina koulí byla v průběhu 20. století vyzvednuta z původního místa, a tím se ztratil kontext, bez kterého nelze funkci spolehlivě rekonstruovat.

Ztracený kontext je větší záhada než tvar

Tady se příběh koulí z Diquís odlišuje od jiných slavných archeologických záhad. Stonehenge stojí na svém místě. Moai na Velikonočním ostrově zůstaly na platformách nebo na svazích lomu Rano Raraku. Kostarické koule ale putovaly. Muzeum v San José jich získalo zpět přes 150 kusů ze soukromých rukou, ale vrátit je na původní místo už nelze, nikdo nezaznamenal, odkud přesně pocházely.

Paradoxně právě to, co koule po staletí chránilo, je nakonec vydalo napospas. Mocné vrstvy sedimentu uchovaly čtyři vybrané lokality in situ. Když ale ve 20. století banánové plantáže sediment odstranily, koule vyšly na světlo a začaly mizet. Některé rozbíjeli hledači pokladů přesvědčení, že uvnitř je zlato. Jiné odvezli sběratelé. Oficiální portál Diquís dodnes zmiňuje i teorie o mimozemšťanech, Atlantidě či „bránách mezi časovými dimenzemi“. Současně je označuje za výklady bez vědeckého základu.

Podle nás je nejsilnější „kostarická záhada“ právě tato: nikoli otázka „kdo to udělal“, ale otázka, proč ani po desetiletích výzkumu stále nedokážeme určit, co přesně jednotlivé soubory koulí ve společnosti Diquís znamenaly. Odpověď je nepohodlná, protože jsme si její hledání sami ztížili.

Co ohrožuje koule dnes

V roce 2025 řešil Výbor světového dědictví UNESCO v rozhodnutí 47 COM 7B.143 nedostatečný pokrok Kostariky v regulaci ochranného pásma kolem lokalit. Dvě konkrétní hrozby se táhnou už léta: projekt mezinárodního letiště Aeropuerto Internacional del Sur a hydroelektrárna El Diquís.

Stav obou projektů se liší. Kostarické ministerstvo kultury v červenci 2025 oznámilo dokončení archeologického vyhodnocení dopadové oblasti letiště. Projekt přehrady naopak zůstává od roku 2018 pozastaven na neurčito, podle konsolidované zprávy státní energetické společnosti ICE. UNESCO nicméně dál tlačí na to, aby ochranné pásmo mělo jasnou právní oporu a nebylo pouze deklarativní.

Pro turisty je aktuálně přístupná jediná lokalita, Finca 6 u Palmar Sur, otevřená od úterý do neděle. Vstupné pro cizince činí zhruba 170 korun za dospělého. Je to teprve druhý archeologický areál v Kostarice zpřístupněný veřejnosti po slavné Guayabě. Zbývající tři lokality vyžadují předchozí koordinaci se správou Finca 6 a běžný turista se na ně nedostane. Kdo nechce letět do Střední Ameriky, může kamennou kouli spatřit v Národním muzeu v San José; jedna stojí v kovovo-skleněné instalaci přímo u vstupu z Plaza de la Democracia.

Článek Kamenné koule z Diquís ukazují technickou zručnost předkolumbovských kultur se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Svázaný muž se zakrytou tváří: pohřební zvyk z andských hor

Poloha těla vyvolala okamžitou pozornost médií i veřejnosti. Skrčenec s rukama přes obličej a provazy kolem trupu působí na první pohled děsivě. Archeologové ovšem tento postoj přiřadili k funerární tradici doložené v jižním Peru a v horském andském prostředí, mrtvý byl do hrobky uložen záměrně v této pozici, nešlo o pozdější deformaci ani o následek násilí.

Centrální umístění hrobky, propracovaná podzemní architektura se schodištěm a bohatá výbava (keramika, mořští měkkýši, kosti zvířat podobných lamě, morčata, dokonce hudební nástroj zampoña) vedou Van Dalena k závěru, že pohřbený patřil k místní elitě. Spíš než panovník ve smyslu incké hierarchie mohl být významným obchodníkem nebo členem vládnoucí vrstvy v multietnickém městě, kde se potkávaly kultury pobřeží i hor.

Osm dětí a dvanáct dospělých: kdo doprovázel mrtvého do záhrobí

V únoru 2022 přišla druhá vlna oznámení. Agentura AFP 15. února informovala o šesti dětských mumiích nalezených u vstupu do hrobky. O den později peruánský deník La República hlásil sedm dětí a osm dospělých. A 23. února při oficiální prezentaci agentury Andina už stav výzkumu ukazoval osm dětí a dvanáct dospělých, celkem dvacet jedinců kolem jedné centrální mumie.

U části ostatků zaznamenali archeologové předběžné známky násilí: fraktury, kontuze, stopy po úderech. Van Dalen a jeho kolegové vyslovili hypotézu, že děti i dospělí mohli být rituálně usmrceni jako posmrtný doprovod významného muže. Současně ale připustili alternativu: někteří z nich mohli zemřít na nemoc. Forenzní jistota o příčině smrti chybí. A stejně tak chybí potvrzení příbuzenského vztahu dětí k hlavní mumii; Van Dalen o něm hovořil jako o pracovním předpokladu, avšak veřejně publikovaná analýza DNA k roku 2026 neexistuje, jak potvrzuje i Smithsonian Magazine.

Moc, která nekončila smrtí: andský kult předků a rituální autorita

Proč by kdokoli nechával zabíjet lidi kvůli pohřbu jednoho muže? Andská kosmologie pracovala s představou, že smrt znamená přechod do paralelního světa, kde mrtvý dál existuje, dál potřebuje doprovod a dál může ovlivňovat osud živých. Významný zemřelý se stával předkem-ochráncem. Čím mocnější za života, tím velkolepější rituál, a tím početnější doprovod.

Cajamarquilla v tomto ohledu zapadá do širšího rámce andských pohřebních praktik. Na lokalitě Huanchaquito-Las Llamas na severu Peru dokumentovali badatelé jednorázovou oběť více než 140 dětí a přes 200 velbloudovitých zvířat kolem roku 1450. Incká capacocha zase představovala státem organizovaný obětní akt, při němž byly děti ukládány na horské vrcholy. Cajamarquilla se od obou liší: tady jde o pohřební doprovod navázaný na jedinou elitní hrobku, lokální záležitost spjatou s konkrétním mrtvým a jeho společenským postavením. Právě tato intimní vazba mezi mocí jedince a osudem jeho průvodců dělá z nálezu tak výjimečný dokument o fungování předkolumbovské hierarchie.

Výzkum pokračuje: vzorky míří do laboratoří, lokalita se otevírá veřejnosti

Mediální zájem o „Pána z Cajamarquilly“ po roce 2022 opadl, práce na lokalitě ale neutichly. V letech 2023–2024 probíhal další archeologický projekt v sektoru Kroeber, kde badatelé zpracovávali mimo jiné textilní nálezy. V lednu 2025 vydalo peruánské ministerstvo kultury rezoluci povolující export šesti archeologických vzorků k laboratorním analýzám s povinností zveřejnit výsledky. A v únoru 2026, při oslavách 25. výročí prohlášení Cajamarquilly kulturním dědictvím, otevřela obec Lurigancho-Chosica interpretační expozici s replikami, videi a vzdělávacím obsahem. Originální ostatky zůstávají podle dostupných informací v režimu kurace a dalšího výzkumu.

Článek V hrobce u Limy leželo šest mumifikovaných dětí kolem jednoho muže. Rituál měl biologický i politický důvod se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co všechno skrývá náklad „Porcelánového vraku”

Porcelán tvoří jen část nákladu: archeologové identifikovali fragmenty skleněných lustrů v německém nebo anglickém stylu, tři poháry typu stettglas, lahve (jednu s vtlačeným dekorem) a řady neotevřených přepravek. Jedna z beden podle norských odborníků pravděpodobně obsahuje textilie, jiná organický materiál, možná čaj, byliny nebo léčiva.

Na palubě se našly i stopy každodenního života posádky: kotvy, lana, kladky, litinová kamínka, kuchyňské náčiní a předmět připomínající dalekohled. Sudy naplněné obilím dokládají, že loď vezla vedle luxusního zboží i základní komodity. Do května 2026 tým vyzvedl přibližně čtyřicet předmětů, převážně keramiku; hlavní masa nákladu však zůstává na dně, kde jí chrání místní podmínky.

Proč hloubka 600 metrů konzervuje lépe než muzejní vitríny

Šest set metrů pod hladinou panuje věčná tma, teplota těsně nad bodem mrazu a nízký obsah kyslíku. Hypoxické až téměř anoxické prostředí omezuje činnost rozkladných mikroorganismů, biologická aktivita je výrazně snížená a sediment částečně pohřbil bedny i části trupu, čímž vznikla dodatečná ochranná vrstva. Díky tomu mohl porcelán zůstat nepoškozený, sklo neprasklé a organické materiály v bednách potenciálně rozpoznatelné i po téměř třech stech letech.

Podobné principy potvrzují i dokumentované případy z Černého moře nebo chladného Baltu, kde nízký obsah kyslíku a nízké teploty pomáhají uchovat dřevěné a jiné organické části lodí.

Kudy tekl luxus: obchodní síť, kterou vrak odhaluje

Čínský porcelán se do Evropy dostával prostřednictvím východoindických společností a často se překládal nebo prodával v přístavech jako Göteborg, Kodaň či Amsterdam. Norský tým pracuje s hypotézou, že galiota do Kantonu sama nedoplula, ale asijský náklad převzala po aukci nebo překládce v některém z těchto center. Na vraku byla nalezena cihlářská značka z Lübecku, která naznačuje vazbu k tomuto hanzovnímu přístavu; kombinace asijského porcelánu s evropskými lustry a poháry vykresluje obraz redistribuce zboží v severní Evropě.

Česká stopa ve skle z mořského dna?

Lustry předběžně přiřadili odborníci k německému nebo anglickému designu, přesto v 18. století patřily mezi přední evropská centra broušeného a rytého skla také české manufaktury v okolí Kamenického Šenova a Nového Boru. Corning Museum of Glass řadí Anglii, Čechy a Německo mezi hlavní producenty tohoto typu luxusního skla v dané epoše; potvrzení českého původu by přinesla chemická analýza skloviny a stylistická komparace. zatím tedy můžeme jen doufat, ovšem úplně nemožné to není.

Kdy uvidí veřejnost poklad ze Skagerraku

Vybrané předměty byly přesunuty do Norsk Maritimt Museum na adrese Bygdøynesveien 37 v Oslu. Riksantikvaren oznámil, že expozice startuje v červnu 2026; veřejný program muzea zahrnuje přednášky Havneprat v srpnu a Vin og vrak v září. Hlavní část nákladu zůstává šest set metrů pod hladinou. UNESCO považuje ponechání podvodního dědictví na místě za prioritu a vyzvednutí připouští jen kvůli ochraně, výzkumu a muzejní prezentaci.

Článek Potápěč u norského pobřeží narazil na loď ze 18. století plnou čínského porcelánu. Ležela 600 metrů pod hladinou, bez kyslíku, který by ji rozložil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Šachta, kterou neprojde ani dítě

Jižní šachta Královniny komnaty patří k nejzáhadnějším prvkům Velké pyramidy. Její vstupní průřez měří přibližně 210 × 210 milimetrů, zhruba jako formát A4 položený na výšku. Po krátkém vodorovném úseku prudce stoupá, obsahuje boční posun a čtyřcentimetrový schod. Člověk tudy neprojde. Problém měli i roboti.

Prvním strojem, který se vydal do šachty, byl Upuaut-2 německého inženýra Rudolfa Gantenbrinka. V roce 1993 po zhruba 53 metrech narazil na hladkou vápencovou desku se dvěma drobnými měděnými prvky. Objev vyvolal vlnu spekulací o skryté komoře, ale technologie devadesátých let nedokázala jít dál. Gantenbrinkův robot prostě neměl čím překážku překonat.

Pyramid Rover: 12 centimetrů šířky, desítky beden dílů

O devět let později dorazil do Gízy tým National Geographic s novým strojem. Pyramid Rover měl ve stlačeném stavu pouhých 12 centimetrů na šířku, 11 na výšku a 30 na délku. Dvě pásové jednotky se rozpínaly mezi podlahou a stropem šachty jako miniaturní horolezec v komíně. Nesl HD kamery, osvětlení a speciální senzor Impact Echo, který dokázal změřit tloušťku kamenné blokace bez jediného dotyku.

Právě toto měření rozhodlo o dalším postupu. Senzor ukázal tloušťku pouhých 6,35 centimetru, což bylo dost málo na to, aby si tým troufl vyvrtat co nejmenší otvor, aniž by riskoval poškození případného prostoru za deskou. Do Gízy přivezli desítky beden náhradních dílů i frézu. Rover byl průběžně upravován přímo na místě, protože každý centimetr šachty přinášel nové komplikace.

Co kamera ukázala za deskou

Vláknová kamera pronikla otvorem a odhalila komůrku o hloubce asi 20 centimetrů se stejným profilem jako šachta. Na jejím konci se nacházela druhá vápencová deska, hrubší, neošetřená, bez měděných prvků. Žádný poklad, žádný sarkofág.

Cenné bylo něco jiného. Na podlaze a stěnách komůrky kamera zachytila:

• Podélnou červenou okrovou čáru vedenou souběžně s osou šachty
• Černou značku v místě dotyku s druhou vápencovou deskou
• Tři červené okrové figury po pravé straně, nanesené přibližně pod úhlem 45 stupňů

Nešlo o hieroglyfy ani o dekorativní malbu. Odborná literatura je označuje jako pracovní značky stavitelů, možná měřické indikace, možná řezné linie, možná referenční body pro osazování bloků. Jejich přesný význam nebyl dodnes spolehlivě objasněn. Jisté je jediné: poprvé po čtyřech a půl tisíciletích byly vidět autentické stopy lidských rukou v prostoru, kam se člověk fyzicky nedostane.

Po úspěchu v jižní šachtě Pyramid Rover vystoupal i šachtou severní. Překonal její ostré zalomení a ve vzdálenosti asi 63 metrů od vstupu našel obdobnou blokaci. Symetrie nálezu jen prohloubila otázky.

Od robota k muonům: pyramida stále překvapuje

Pyramid Rover ukázal možnosti i hranice tehdejší technologie: umožnil přímý fyzický průnik do jedné konkrétní šachty. V roce 2011 ho následoval robot Djedi s otočnou kamerou, který pořídil detailnější snímky značek i zadní strany měděných prvků. Ale ani Djedi nedokázal odpovědět na základní otázku: proč šachty vůbec vznikly.

Novou kapitolu otevřela až neinvazivní muonová radiografie projektu ScanPyramids. V roce 2017 odhalila nad Velkou galerií obří dutinu o minimální délce 30 metrů, takzvaný Big Void. O šest let později tým v Nature Communications zpřesnil koridorovou strukturu za severním chevronem u původního vstupu. Muony neukáží pigment na stěně ani stopu štětce, ale dokážou prozářit celé těleso pyramidy a najít hustotní anomálie, o kterých žádný rover neměl tušení.

Článek Robotický průzkum Velké pyramidy odhalil v nepřístupné šachtě okrové stavební značky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně leželo v netknutém hrobě

Hrob číslo 2 patřil ženě ve věku 35 až 50 let. Ležela v dřevěné srubové komoře, což je typ pohřbu vyhrazený tehdejším elitám. Inventář, který ji doprovázel na onen svět, mluví jasně:

• Čtyři spony ze zlata a stříbra vykládané polodrahokamy; dvě zdobily oděv v oblasti ramen, dvě další spínaly látku u pasu.
• Zlaté tepané terčíky, které původně pokrývaly pokrývku hlavy.
• Skleněné korálky, železný nůž, kostěný hřeben.
• Skořápky vajec a keramická nádoba, typické milodary pro cestu na druhý svět.
• Menší zvíře uložené v komoře spolu se zemřelou.

Na dvojici spon z oblasti klína se navíc dochovaly velké kusy textilu ve dvou různých vazbách, plátnové a keprové, a zbytky kůže nebo kožešiny. Právě v tom spočívá skutečná výjimečnost nálezu. Zlato přežije staletí v zemi samo. Textilie ne. Zachovaly se jen díky kontaktu s kovem spon, který je mineralizoval. Kdyby hrob někdo otevřel v 6. století, zmizely by spolu se šperky i veškeré informace o tom, co žena nosila na sobě.

Proč zrovna tento hrob přežil

Pět sousedních hrobů dopadlo jinak. Vykradači, nejspíš lidé, kteří věděli, kde přesně kopat, z nich odnesli to nejcennější. Přesto v nich zůstaly fragmenty: krátký meč zvaný sax, nože, skleněné a jantarové korálky, kovové součásti opasků, ozdobná kování bot, kostěné a parohové hřebeny. Z hrobu číslo 5 zbyl jen železný nožík, korálky a keramická nádoba. Chemická analýza obsahu té nádoby prokázala stopy vařeného masa přežvýkavce, což je detail, který přibližuje každodenní stravu komunity víc než jakýkoli šperk.

Proč vykradači přehlédli zrovna hrob číslo 2? Přesnou odpověď nemá nikdo. Mohlo jít o méně nápadné označení hrobu v terénu, o náhodu, o spěch. Veřejně dostupné zdroje důvod neuvádějí. Jisté je jen to, že právě tato nepozornost zachránila pro archeologii kompletní obraz pohřebního rituálu, od konstrukce komory přes uložení těla až po poslední vrstvu oděvu.

Kdo byla ta žena a odkud přišla

Definitivní odpověď zatím chybí. Muzeum východních Čech v roce 2021 oznámilo, že vzorky z pohřebiště putují na DNA analýzu do lipského Institutu Maxe Plancka. Cílem je zjistit příbuzenské vztahy mezi šesti pohřbenými a určit, odkud do východních Čech přišli. Výsledky ale dosud nebyly veřejně publikovány.

Co víme: nález spadá do germánského kulturního okruhu doby stěhování národů. Archeolog Jan Jílek v roce 2019 opatrně připustil, že by mohlo jít o Langobardy, ale šlo o pracovní hypotézu, ne o závěr. Zajímavý je i posun v dataci: první tisková zpráva z léta 2019 mluvila o počátku 6. století, souhrn z března 2021 už o konci 5. století. Přesnější určení mělo přinést radiokarbonové datování, jehož finální výstup se ve veřejných materiálech zatím neobjevil. Reálně hrob ležel v zemi zhruba 1 500 až 1 550 let.

Antropologie prozradila alespoň něco o zdraví pohřbených: artritické změny, u jednoho jedince stopy nerovnoměrné zátěže dolních končetin, u jiného známky nádorového onemocnění. Věkové rozpětí všech šesti pohřbených (16 až 55 let) ale samo o sobě žádnou konkrétní událost nebo společnou příčinu smrti nenaznačuje.

Druhý komorový hrob ve východních Čechách

Sendražice nejsou v regionu osamocené. Ve východních Čechách šlo teprve o druhý prozkoumaný komorový hrob z období stěhování národů. Ten první odkryli v 60. letech v Plotištích nad Labem, pouhých pět kilometrů odtud. Muzeum ve své archeologické podsbírce eviduje i další významné soubory z tohoto období, a to z Lochenic a právě z Plotišť. Region kolem soutoku Labe s Orlicí byl zjevně místem, kde germánské elity na přelomu 5. a 6. století žily, umíraly a nechávaly se pohřbívat s vybavením odpovídajícím jejich postavení.

Nálezy ze Sendražic dnes spravuje Muzeum východních Čech. Samostatná expozice věnovaná sendražickému pohřebišti veřejně oznámena nebyla, muzeum ale v roce 2026 nabízí komentované prohlídky otevřených depozitářů archeologie v budově Archa v Gayerových kasárnách. Kdo chce vidět, jak vypadá zlato staré patnáct století, má šanci právě tam.

Co může přinést budoucnost

Intravilán Sendražic je v registru Národního památkového ústavu veden jako území s jednoznačně prokázaným výskytem archeologických nálezů. Jakékoli větší zemní práce tu vyžadují záchranný výzkum. A zemní práce se blíží: obec od léta 2025 připravuje výběrové řízení na rozsáhlou zakázku týkající se stavby kanalizace a čistírny odpadních vod. Při takových zásazích do terénu jsou možné další nálezy.

Jeden přehlédnutý hrob stačil k tomu, aby se ze šesti metrů čtverečních hlíny vynořil celý svět: oděv, rituál, jídlo na cestu, zvíře jako průvodce. Pět vykradených hrobů vedle něj ukazuje, jak snadno ten svět zmizí. Sendražice jsou připomínkou, že v archeologii někdy rozhoduje víc štěstí než metoda.

Článek Ve východních Čechách archeologové odkryli hrob ženy z 5. století se zlatem a drahokamy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chrám dřív než pole

Největší převrat, který Göbekli Tepe přináší, není samotné číslo na časové ose. Je to fakt, že monumentální kamennou architekturu tu vybudovala společnost, která podle všech dostupných důkazů ještě plně nepřešla k zemědělství. Provinční kulturní úřad Şanlıurfy popisuje stavitele jako lovce-sběrače v přechodovém období, kteří se na pahorku pravidelně shromažďovali k rituálním účelům. UNESCO ve svém rozhodnutí o zápisu z roku 2018 mluví o díle komunit 10.–9. tisíciletí př. n. l. a o pravděpodobných veřejných rituálech.

Zažitý školní model říká: nejdřív zemědělství, pak přebytek, pak specializace, pak monumentální stavby. Göbekli Tepe ten řetězec obrací, nebo přinejmenším komplikuje. Potřeba společného rituálního místa mohla být jedním z motorů, které lidi přiměly usadit se a začít pěstovat obilí, ne naopak. Německý archeologický institut (DAI), který lokalitu dlouhodobě zkoumá, zároveň upozorňuje, že populární nálepka „nejstarší chrámy světa“ je zjednodušující. Göbekli Tepe je třeba číst v kontextu celé sítě neolitických míst regionu, ne jako osamělý zázrak.

Co turista skutečně uvidí

Kdo čeká opuštěnou ruinu v poli, bude překvapený. Areál má od roku 2018 status památky UNESCO a tomu odpovídá návštěvnický režim. Od vstupní části vás ke kopci odveze kyvadlová doprava, kde jsou vykopávky zastřešené ochrannou konstrukcí. Šest odkrytých komplexů s kruhovými a oválnými půdorysy obklopují T-pilíře zdobené reliéfy zvířat: lišek, hadů, divokých prasat, supů. K dispozici je audioprůvodce a informační panely.

Praktické údaje pro léto 2026:

• Otevírací doba: denně 8:30–19:00 (pokladna do 18:30), platí od 25. dubna do 1. října
• Vstupné: 20 € pro zahraniční návštěvníky, tedy zhruba 483 Kč; kombinovaný lístek s nedalekou lokalitou Karahantepe stojí 21 €
• Doprava z města: městský autobus z uzlu Abide v Şanlıurfě, spoje v 10:00, 13:00 a 16:00; lokalita leží asi 15–20 km od centra

Originální nálezy i repliky areálu najdete v şanlıurfském archeologickém muzeu přímo ve městě. Podle nás je ideální kombinace obou: muzeum poskytne kontext a pahorek měřítko.

Cesta z Česka

Přímá linka Praha–Şanlıurfa neexistuje. Lety s přestupem (typicky přes Istanbul) se na Skyscanneru aktuálně pohybují od 5 190 Kč za zpáteční cestu. Şanlıurfa GAP Airport leží 36 km severně od města a obsluhuje domácí spoje do Istanbulu, Ankary, Antalye a Izmiru. Z letiště do centra Şanlıurfy a odtud ke Göbekli Tepe je potřeba počítat s místní dopravou: taxíkem nebo zmíněným městským autobusem.

Celkový rozpočet na víkendový výlet z Prahy se dá při rozumném plánování vtěsnat pod 15 000 Kč včetně ubytování. Şanlıurfa není Kappadokie ani Istanbul, ale právě proto nabízí autentičtější zážitek bez davů.

Sup, kometa a vědecký spor

Jeden z pilířů, označovaný jako Pilíř 43, přitahuje pozornost i mimo archeologickou obec. Martin Sweatman z edinburské School of Engineering v recenzovaném článku z roku 2024 interpretuje reliéfy na pilíři jako lunisolární kalendář a záznam dopadu komety na konci mladšího dryasu, tedy kolem roku 10 950 př. n. l. Teorie se šíří internetem rychleji než jakákoli jiná informace o lokalitě.

Jenže výkopový tým DAI ji od roku 2017 veřejně zpochybňuje. Námitky jsou konkrétní: souhvězdí, jak je známe dnes, nelze bez dalšího promítat o dvanáct tisíc let zpět; areál nemá vlastnosti observatoře; a datace reliéfů nemusí odpovídat události, kterou Sweatman popisuje. Sweatman není členem výkopového týmu, je inženýr, ne archeolog. To jeho práci automaticky nediskvalifikuje, ale zasazuje ji do správného rámce: jde o menšinovou, byť publikovanou interpretaci, ne o konsenzus oboru.

Co zůstává záhadou

I bez kometárních teorií nabízí Göbekli Tepe dost nevyřešených otázek. Turecký kulturní portál ministerstva výslovně uvádí čtyři: kdo přesně komplexy stavěl, jak byly přesunuty a vztyčeny pilíře vážící desítky tun, proč byly struktury v určitém bodě záměrně zasypány zeminou a jaký byl jejich přesný účel. Odpovědi mohou přinést desítky dosud neodkrytých struktur pod povrchem pahorku.

Dvanáct tisíc let staré T-pilíře s reliéfy supů a lišek stojí dvacet kilometrů od tureckého provinčního města, kam se z Prahy dostanete s jedním přestupem. Není třeba čekat na vyřešení všech záhad, stačí tam přijet a nechat na sebe působit měřítko toho, co dokázali lidé, kteří ještě neseli první zrno.

Článek Göbekli Tepe v Turecku patří k nejstarším známým monumentálním stavbám světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poklad v číslech, která nedávají pokoj

Text svitku, katalogizovaný jako 3Q15, obsahuje 64 záznamů. Každý popisuje konkrétní úkryt a jeho obsah: zlato, stříbro, mince, nádoby, aromata. Souhrnně se mluví o zhruba 4 600 talentech drahých kovů, jenže přesný přepočet na moderní jednotky naráží na to, že nevíme, jaký váhový standard pisatel používal. I při konzervativním odhadu jde o desítky tun. Jedna jediná položka uvádí 900 talentů na jednom místě.

Měřítko je klíčové. Takový objem majetku nedává smysl jako soukromá sbírka ani jako pokladnice izolované sekty. Kultická terminologie v textu a rozsah uložených hodnot vedou řadu badatelů k závěru, že seznam zachycuje chrámové nebo státní finance, patrně z jeruzalémského chrámu, ukryté v očekávání římského útoku.

Proč ho museli rozřezat pilou

Na rozdíl od většiny qumránských svitků, které nacházeli beduínští pastevci a prodávali přes překupníky, Měděný svitek vyzvedli přímo archeologové. To je důležité pro jeho důvěryhodnost. Jeho přečtení však představovalo další problém.

Měď za dva tisíce let zoxidovala natolik, že svitek nešlo rozvinout, aniž by se rozpadl. V roce 1955 ho proto v Manchesteru rozřezali na 23 úzkých pásů; teprve pak se ukázal text vyražený do kovu z vnitřní strany, nikoli psaný inkoustem. Samotný materiál, podle analýzy Joan Taylorové slitina s obsahem asi 99 % mědi a 1 % cínu, nebyl levný. Kdo investoval do drahého a odolného média, nepsal legendu pro široké publikum. Vytvářel krizový záznam pro zasvěcené, kteří přijdou po katastrofě.

Právě tady se láme interpretace. Jazyk svitku se blíží rané mišnajské hebrejštině, vybočuje z literární hebrejštiny ostatních qumránských textů a obsahuje zkratky, technické termíny i patrně řecké znakové sekvence. Pro zasvěceného čtenáře prvního století to mohl být srozumitelný návod. Pro kohokoli jiného a pro kohokoli dnes je to hlavolam bez klíče.

Hledači, kteří odešli s prázdnou

Prvním, kdo se pokusil svitek použít jako mapu, byl britský badatel John Marco Allegro. V zimě 1959–1960 zorganizoval expedici do Judské pouště a okolí Jericha. Vrátil se bez jediného potvrzeného nálezu.

Instrukce ve svitku pracují s mikrotopografií: pevnost, nádrž, vodní kanál, druhé ohrazení, schody, podzemní průchod. Problém je, že krajina prvního století už neexistuje. Dva tisíce let eroze, zástavby a válečného ničení proměnily terén natolik, že orientační body z textu nelze bezpečně ztotožnit s dnešními lokalitami. Rámcově se badatelé shodnou na oblasti mezi Jeruzalémem a Jerichem, ale u jednotlivých úkrytů zůstávají jen u návrhů, ne u jistot. Žádný z 64 popsaných depozitů nebyl dosud spolehlivě lokalizován, natož otevřen.

Chrámový poklad, nebo literární fikce?

Spor o povahu svitku trvá od jeho rozluštění. Na jedné straně stojí argumenty pro reálný poklad: praktický formát seznamu, drahé a odolné médium, kultické výrazy odpovídající chrámovému prostředí, rozsah majetku přesahující možnosti malé komunity. Na druhé straně skeptici upozorňují na extrémní objemy, které jsou příliš velké i na chrámovou pokladnici, a na nulový počet potvrzených nálezů.

Debatu komplikuje i širší spor o to, kdo vlastně qumránské svitky vytvořil. Tradiční výklad je spojuje s esénskou komunitou. Archeolog Yuval Peleg a historik Norman Golb ale posouvají těžiště jinam: svitky podle nich mohly pocházet z jeruzalémských knihoven, odkud je uprchlíci odnesli před římským obléháním. Pokud mají pravdu, Měděný svitek není inventář sektářského depozitu, ale záznam o krizovém ukrývání státního majetku. To by z něj dělalo unikátní přímý doklad posledních měsíců druhého chrámového období, i kdyby samotný poklad už dávno někdo vyzvedl nebo Římané zabavili.

Kde ho dnes uvidíte

Segmenty Měděného svitku jsou uloženy v Jordánsku. Jordan Museum v Ammánu uvádí Svitky od Mrtvého moře mezi svými exponáty, vstupné pro cizince činí 5 dinárů (zhruba 170 Kč). Digitálně je svitek dostupný v databázi Israel Antiquities Authority pod označením 3Q15. V Česku ani v okolních zemích střední Evropy se nám nepodařilo dohledat aktuální výstavu svitků.

Měděný svitek zůstává dokumentem, který vypadá jako návod, ale funguje jako hádanka. Není tomu tak proto, že by byl podvrhem, ale spíše proto, že krajina, kterou popisoval, už neexistuje. A lidé, pro které byl srozumitelný, zmizeli dřív než poklad, ke kterému měl dovést.

Článek Měděný svitek od Mrtvého moře popisuje poklady, jejichž výklad je dodnes sporný se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně georadar ukázal

Tým kombinoval tři vrstvy důkazů. Nejprve akustickou prospekcí vytipoval dutá místa pod povrchem, pak georadarem ověřoval, zda dutiny tvoří souvislou linii, a výsledky průběžně srovnával s koloniálními texty. Přístroje zachytily podzemní strukturu v hloubce zhruba 1,4 až 2,5 metru: kamenné boční stěny lichoběžníkového profilu, typického pro inckou architekturu, překryté kamennými překlady a zasypané vrstvou zeminy.

Kromě hlavní osy projekt identifikoval několik bočních větví: jednu směrem k věži Muyuqmarca, další ke Callispuquiu, odbočku za kostelem San Cristóbal paralelní s ulicí Procuradores a možné rameno k Acllawasi, inckému „domu vyvolených žen“. V létě 2025 Calero v rozhovoru pro La Vanguardia hovořil už o čtyřech ramenech a celkovém rozsahu kolem osmi kilometrů. Veřejně nejlépe doložený ale zůstává hlavní úsek, tedy 1 750 metrů mezi pevností a chrámem.

Čtyři sta let staré svědectví

Calero neobjevil Chincanu jen radarem. Klíčem bylo, že staré prameny četl jako navigační instrukce, ne jako pohádky. Anonymní jezuitský rukopis, v katalogu datovaný do roku 1594, i když některé zdroje pracují s volnější formulací „kolem roku 1600″, popisuje „velmi hlubokou jeskyni“ s vchodem v pevnosti, která sestupuje kolem San Cristóbalu a vyúsťuje u dnešního Santo Dominga. Trasa, kterou georadar potvrdil, tuto linii kopíruje téměř přesně.

Nebyl to jediný pramen. Garcilaso de la Vega ve svých Comentarios reales z roku 1609 líčí pod věžemi Sacsayhuamánu podzemní prostory „s tolika ulicemi, odbočkami a dveřmi, že šlo o skutečný labyrint, v němž se lidé ztráceli“. Martín de Murúa kolem roku 1590 umisťuje ke vstupu do podzemí portál ve tvaru hadí tlamy vedoucí dolů k Chrámu Slunce. A americký cestovatel Ephraim George Squier ještě v roce 1877 zaznamenal, že o chodbách pod Cuscem se v místní paměti stále mluví.

Že se legenda udržela tak dlouho a přitom zůstala neověřená, má prozaické vysvětlení. Nad trasou vyrostlo koloniální a později moderní město. Podle dobových zpráv byly vstupy záměrně zazděny po nehodách v letech 1838 až 1842, kdy se do podzemí vydali hledači pokladů a někteří se nevrátili. Část chodeb se zřítila a zbytek pohltila zástavba.

Rituální cesta, ne únikový tunel

K čemu koridor sloužil? Calero nabízí ceremoniální výklad. Spojuje trasu s přesunem Punchaa, zlaté sluneční sochy, mezi Coricanchou a Sacsayhuamánem během velkých svátků. Podzemní průchod by dával smysl jako rituální cesta skrze lůno Pachamamy, matky Země. Vojenskou nebo únikovou funkci tým nezmiňuje a maximalistickou verzi legendy, obří síť tunelů prostupující celé Andy, Calero výslovně odmítá jako nepravděpodobnou.

Co by se uvnitř mohlo najít, zůstává v rovině hypotéz. Archeologové zmiňují možné quipy, textilie, dřevěné artefakty. Legendy o zlatém pokladu existují, včetně příběhů kolem Paullu Inky, ale žádný veřejně potvrzený nález drahých kovů z tohoto koridoru oznámen nebyl.

Vstup, který se stále odkládá

Fyzický průnik do hlavního koridoru zatím neproběhl, nebo přinejmenším nebyl veřejně potvrzen. V lednu 2025 tým mluvil o vykopávkách mezi březnem a dubnem téhož roku. V červenci 2025 Calero posunul předpokládaný termín o další dva až tři měsíce. Ještě v lednu 2026 Infobae popisoval kontrolovaný vstup v budoucím čase. Ministerstvo kultury v Cuscu přitom už od června 2023 řadí Chincana Grande i Chincana Chica mezi zóny se zákazem vstupu veřejnosti. O turistickém zpřístupnění se nemluví.

Otevřená zůstává i otázka, co podzemní dutiny znamenají pro stabilitu historických budov nad nimi: katedrály, arcibiskupství, koloniálních domů. Veřejný geotechnický posudek nikdo nezveřejnil. Trasa ale prokazatelně běží pod hustě zastavěným centrem města zapsaného na seznamu UNESCO.

Chincana zatím není otevřená brána do incké minulosti. Je to čára na mapě, kterou poprvé nakreslil jezuita před čtyřmi sty lety, a georadar ji právě potvrdil. Co leží za tou čárou, se teprve ukáže.

Článek Archeologové zkoumají možné incké tunely mezi pevností Sacsayhuamán a centrem Cusca se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dva nenápadné předměty z břehu paleojezera

Lokalita Marathousa 1 leží v Megalopoliské pánvi na centrálním Peloponésu, v prostoru bývalého lignitového dolu. Před zhruba 430 000 lety tu bylo mělké jezero obklopené mokřady, kde se pohybovali sloni druhu Palaeoloxodon antiquus, hroši, jeleni a turovití. Na severozápadním břehu tohoto jezera archaičtí homininé porcovali zvěř a pracovali s rostlinným materiálem; to vědci věděli už z dřívějších nálezů kamenných artefaktů a opracovaných kostí.

Dřevo ale nikdo nečekal. Při výkopech v letech 2015 až 2019 tým evidoval celkem 144 kusů dřeva. Každý z nich prošel taxonomickým určením, makroskopickým i mikroskopickým zkoumáním. Výsledek: pouze dva kusy nesly jednoznačné stopy lidského opracování. Třetí kus olše vypadal zpočátku slibně, ale analýza odhalila rýhy po drápech velkého masožravce. Vyřazen.

Co prozradil mikroskop

Delší olšový kus vykazuje na povrchu jasné záseky od kamenného nástroje a stopy cíleného tvarování. Na jednom konci se soustřeďuje zaoblení, třepení vláken a drobné odštěpky, které odpovídají opakovanému používání. Tým ho interpretuje jako kopací či multifunkční nástroj, který mohl hominin zabodávat do země, odstraňovat kůru nebo páčit kořeny.

Menší kus vrby či topolu nese rovněž stopy opracování, ale jeho funkce zůstává otevřená. Mohl sloužit jako pomocný nástroj při jemné práci, třeba při úpravě kamenných nástrojů, ale primární studie to uvádí pouze jako hypotézu, nikoli jako závěr.

Jarod Hutson, archeolog, který se na studii nepodílel, ale komentoval ji pro AP, to shrnul výstižně: pro takové nálezy je těžké se nadchnout, protože na první pohled nepůsobí jako nástroje. Právě proto je klíčová systematická mikroskopie a srovnání s přírodními stopami.

Proč dřevo přežilo 430 000 let

Dřevo je organický materiál a za běžných podmínek se rozloží během let, maximálně desetiletí. Na Marathouse 1 ale sehrála roli kombinace okolností, která se v archeologii vyskytuje jen výjimečně. Jemný jezerní sediment rychle pohřbil předměty na břehu. Sediment zůstal trvale nasycený vodou a prostředí bylo prakticky bez kyslíku. Starší paleoekologická studie lokality popisuje anoxické, stagnující vodní těleso v závěru glaciálního stádia MIS 12. Přesně takové podmínky biologický rozklad téměř zastavují.

Stejný princip chrání slavné dánské bažinné nálezy nebo britské dřevěné cesty ze Somersetu. Rozdíl je v časové hloubce: tady jde o střední pleistocén.

Kde stojí nález ve světovém kontextu

Řecké nástroje nejsou nejstarším dřevem, které kdy lidé použili. V zambijském Kalambo Falls vědci v roce 2023 popsali využití dřeva ke stavbě staré nejméně 476 000 let; šlo ale o stavební prvky, ne o ruční nástroje. Marathousa 1 drží rekord v jiné kategorii: nejstarší přímý doklad dřevěného předmětu drženého v ruce a cíleně tvarovaného k práci.

Srovnání s dalšími klíčovými nálezy:

• Schöningen, Německo — proslulá lovecká kopí, dlouho datovaná do období před 300 000 až 400 000 lety. Nová studie z roku 2025 ale posunula odhad jejich stáří na přibližně 200 000 let. Funkčně jde o sofistikované vrhací zbraně, tedy jinou kategorii než řecký kopáč.
• Gantangqing, Čína — soubor 35 dřevěných nástrojů starých asi 300 000 let, spojených hlavně s dobýváním podzemních hlíz. Bohatší kolekce, ale o 130 000 let mladší.

Marathousa 1 je zároveň prvním nálezem tohoto typu z jihovýchodní Evropy, což rozšiřuje geografickou mapu středopleistocenní dřevěné technologie daleko za severozápadní Evropu.

Co to říká o našich předcích a o nás

Kdo přesně oba nástroje vyrobil, nevíme. Na lokalitě chybějí lidské fosilie. Autoři i externí komentátoři pracují s několika možnostmi: mohli to být raní neandertálci, jiní archaičtí lidé nebo jejich předci. Jisté je jen tolik, že šlo o homininy se schopností plánovat, vybírat materiál a cíleně ho tvarovat.

Důležitější než otázka „kdo“ je ale připomínka, kterou nález nese: naše představa o pravěkých technologiích je zkreslená tím, co se dochová. Kámen známe dobře, protože přežije prakticky cokoli. Dřevo téměř ne. Ze 144 kusů dřeva na jedné výjimečně zachované lokalitě prošly sítem jen dva. Kolik podobných nástrojů leželo na břehu jiných pleistocenních jezer a rozpadlo se dřív, než je kdokoli mohl najít?

Řecký nález nemění základní představu, že středopleistocenní homininé uměli kombinovat materiály a plánovat. Poskytuje pro ni ale hmotný důkaz tam, kde dosud existovala jen dedukce. A připomíná archeologům, že i ten nejnevzhlednější kus bahnitého dřeva stojí za to položit pod mikroskop.

Článek Dřevěné nástroje nalezené v Řecku jsou staré přibližně 430 tisíc let, jejich stáří archeology překvapilo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vesnice, která shořela v létě 1401

Bystřec založili kolonisté v polovině 13. století, nejstarší doložený německý název vsi je Merhlinslag. Osadníci přišli podle odborných předpokladů z oblasti Dolního Rakouska, aby na Drahanské vrchovině klučili les a obdělávali novou půdu. Ves prosperovala asi sto padesát let. Pak přišly moravské markraběcí války. Podle materiálů Domu přírody Moravského krasu byl Bystřec zničen požárem v létě 1401. Jediný kamenný dům přežil a díky němu se ves ještě roku 1437 uvádí jako osídlená. O sedmadvacet let později už písemné prameny mluví jen o pustých loukách a lesích.

Ruiny v údolí zřejmě viděl už Jindřich Wankel, slavný moravský archeolog 19. století, ale nedokázal je přiřadit ke konkrétní vsi. Bystřec jako takový zůstával neidentifikovaný; jméno se ztratilo spolu s obyvateli.

Pětatřicet sezón pod drnem

Zlom přišel v roce 1975, kdy na lokalitě začal systematický výzkum vedený Moravským zemským muzeem. A neskončil u jedné sondy. Archeologové postupně odkryli všech devatenáct usedlostí, stavby kůlové i srubové konstrukce, kamenné komory, lehké přístřešky, studnu. Identifikovali plužiny, tedy pruhy polí navazující na jednotlivé dvory. Zdokumentovali takové množství keramických, kovových i organických nálezů, že je Bystřec výjimečný i ve středoevropském měřítku.

V roce 2006 muzeum vydalo souhrnnou monografii shrnující výsledky celého výzkumu a společně s obcí otevřelo terénní prezentaci. Na jižním okraji areálu dnes stojí informační tabule a rekonstruované základy trojdílného domu, na jihovýchodním okraji základy největší usedlosti a studna. To je ovšem jen výsek; většina odkryté vsi leží pod travním porostem a v terénu se projevuje nanejvýš drobnými nerovnostmi.

Právě v tom spočívá zvláštní kouzlo místa. Člověk stojí na louce, čte tabuli a teprve pak si uvědomí, že pod jeho nohama žily desítky rodin, které tu stavěly, oraly, chovaly dobytek a jednoho léta o všechno přišly.

Jak se tam dostat a co čekat

Z Jedovnic vede do Rakoveckého údolí červená turistická značka. Kemp Olšovec, odkud je to k Bystřeci asi 3 kilometry, slouží jako pohodlný nástupní bod. Počítejte s tím, že úsek mezi rozcestím Podomský potok a lokalitou bývá po dešti bahnitý. Pevná obuv není luxus, ale nutnost.

Celá trasa údolím z Jedovnic do Račic měří 14 kilometrů a odhadovaná doba chůze je necelé čtyři hodiny. Výlet pouze k zaniklé vsi a zpět je ale výrazně kratší, tam a zpět kolem šesti až osmi kilometrů podle zvoleného nástupu. Rodina s dětmi trasu pohodlně zvládne za dopoledne.

• Start: kemp Olšovec u Jedovnic nebo přímo Jedovnice (červená značka)
• Vzdálenost k Bystřeci: cca 3–4 km
• Povrch: lesní a luční cesta, po dešti podmáčená
• Na místě: informační tabule, základy dvou usedlostí, studna; volně přístupné celoročně
• GPS: N 49°19’22.39″, E 16°47’57.54″

U Bystřece dnes začíná i novější naučná stezka Barvínku s QR kódy, která pokračuje k lukám s bledulemi směrem k Račicím. Na jaře sem kvůli bledulím proudí stovky lidí. Kdo hledá opravdový klid, vyrazí raději v létě nebo na podzim.

Co neuvidíte a přesto stojí za cestu

Nálezy z Bystřece spravuje Moravské zemské muzeum v brněnském Dietrichsteinském paláci, otevřeném od středy do neděle za vstupné. Samostatná stálá expozice věnovaná Bystřeci ale na aktuálním webu muzea uvedena není. Kdo chce vidět konkrétní artefakty, udělá dobře, když se předem zeptá.

V Rakoveckém údolí leží ještě druhá zaniklá středověká ves, ale srovnatelně podrobný výzkum a návštěvnicky čitelná prezentace jsou v dostupných zdrojích doloženy právě jen u Bystřece. Žádná jiná lokalita tohoto typu na Moravě nenabízí tak kompletní obraz toho, jak vypadal běžný venkovský život ve 13. a 14. století.

Bystřec nevypadá jako místo, kvůli kterému byste měnili víkendové plány. Právě proto funguje: přijdete na tichou louku a odcházíte s vědomím, že pod ní leží celý zaniklý svět, který někdo trpělivě poskládal zpátky.

Článek Tip na výlet bez lidí. Zaniklá vesnice u Jedovnic z 13. století: archeologové objevili základy jen pár metrů od turistické cesty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co víme jistě: kámen, chrám a vzestupná cesta

Nejpevnější stopa nevede přes nápisy, ale přes skálu. Sfinga je vytesaná přímo z podloží gízské plošiny a bloky odtěžené při jejím vzniku posloužily jako stavební materiál pro takzvaný chrám Sfingy. Geologické vrstvy těchto bloků přesně odpovídají vrstvám, které chybí v lomu kolem sochy. Chrám Sfingy a Rachefův údolní chrám přitom sdílejí společnou terasu a stavební program: stojí vedle sebe, na stejné úrovni, v logické návaznosti.

K tomu přistupuje poloha: Sfinga leží u údolního konce Rachefovy vzestupné cesty, která vede k jeho pyramidě. Celý areál tvoří promyšlený celek, jehož osa míří od východu na západ. Podle AERA při jarní a podzimní rovnodennosti slunce zapadá přesně za jižní stranou Rachefovy pyramidy, a kdyby byl chrám Sfingy dokončen, paprsky by osvítily vnitřní svatyni. Šlo o spojení slunečního boha Re s podsvětním Usirem a o obnovu moci mrtvého krále v kameni a světle.

Proč chybí „rodný list“

Tady začíná zamotanost. Ve stovkách staroříšských hrobek rozesetých po gízské plošině se nenašel jediný titul kněze nebo kněžky Sfingy. Žádný úředník se nepochlubil, že dohlížel na její stavbu. Chrám Sfingy navíc nese stopy nedokončení: opuštěné bloky připravené pro třetí vrstvu zdiva, neodtěžený severní okraj lomu, suť uvnitř prostor. Vypadá to, jako by se práce zastavily dřív, než projekt dosáhl plánované podoby.

Přímý důvod neznáme. Nejpravděpodobnější vysvětlení? Sfinga byla závěrečnou fází Rachefova stavebního programu a na konci jeho vlády se pozornost přesunula jinam. Ale to je dedukce, ne doklad.

Sfinga přitom „nemlčí“ proto, že bychom neuměli číst hieroglyfy. Pozdější texty čteme výborně. Slavná Stéla snu faraona Thutmose IV., zasazená mezi přední tlapy sochy, vznikla kolem roku 1400 př. n. l., tedy víc než tisíc let po vytesání Sfingy. Thutmose v ní popisuje, jak mu socha ve snu slíbila trůn výměnou za odkopání písku. V té době už Sfinga fungovala jako ztělesnění slunečního božstva Hor-em-achet. Jenže ani Thutmose se neobtěžoval zapsat, který král ji vlastně nechal postavit. Pro panovníky Nové říše to zjevně nebylo podstatné.

Alternativní teorie a jejich limity

Rachef není jediný kandidát. Část badatelů navrhuje jeho otce Chufeva, mimo jiné kvůli poloze Sfingy mírně severně od Rachefovy vzestupné cesty. Egyptoložka Christiane Zivie-Cocheová ale upozorňuje, že samotná poloha k přesunu autorství nestačí. Objevuje se i jméno Radžedefa, Rachefova bratra, ovšem jeho krátká vláda a vlastní pyramidový komplex v Abú Rawáši tuto variantu oslabují.

Mimo hlavní proud stojí geologická hypotéza Roberta Schocha, který na základě eroze těla Sfingy navrhuje její datování o tisíce let dříve. AERA ji odmítá jako chybné čtení geologických procesů a zdůrazňuje klíčový detail: hlava Sfingy je vytesaná z odolnější vápencové vrstvy (takzvaný Member III), zatímco tělo z měkčího a nestejnorodého Member II. Právě to vysvětluje, proč obličej vypadá zachovaleji a tělo je erozí výrazněji poškozené, bez nutnosti posouvat dataci kamkoli.

Sfinga dnes: voda zdola, turisté shora

Největší současnou hrozbou není vítr ani písek, ale spodní voda. Urbanizace Káhiry, zavlažování a infiltrace z blízkého kanálu tlačí hladinu podzemních akviferů na pouhých 1,5 až 4 metry pod povrchem za Sfingou. Podle Heritage Science jde o chronickou hrozbu, nikoli o bezprostřední kolaps. Egyptské úřady instalovaly čerpadla a odklonily zdroj vody, testovací vrty z roku 2007 ukázaly hladinu asi pět metrů pod sochou.

Stav sochy se průběžně sleduje. V roce 1981 spadl kus kamenného obložení z levé zadní tlapy, o sedm let později se uvolnil velký blok z pravého ramene. Devadesátá léta přinesla rozsáhlou restauraci a v roce 2009 vznikl přesný 3D model pro monitoring dalších změn.

A co návštěvníci? Gízská plošina je otevřená denně od 8.00 do 16.00, běžný turista Sfingu pozoruje z vyhrazených vyhlídek. Bezprostřední prostor kolem sochy je podle oficiálního ceníku egyptského ministerstva přístupný jen formou soukromých návštěv se zvláštním poplatkem, dovnitř se běžně nedostanete.

Česká stopa v písku

Výzkum v Gíze zůstává živý a mezinárodní. Zahraniční mise pracují pod egyptskou licencí, nálezy patří státu. V roce 2026 AERA navázala na svou terénní školu partnerstvím s Českým egyptologickým ústavem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy při přípravě podzimní terénní školy v nedalekém Abúsíru. Česká egyptologie tak má v současném gízském terénu přímou stopu, a tím i podíl na budoucích odpovědích.

Sfinga zatím drží svůj paradox: je jednou z nejprozkoumanějších památek světa, a přesto její nejzákladnější otázky (kdo přesně, proč a pod jakým jménem) visí na řetězci indicií, ne na jediném řádku hieroglyfů. Možná právě proto fascinuje víc než monumenty, které svůj příběh vyprávějí samy.

Článek Velká sfinga v Gíze patří k nejznámějším památkám, ale její přesné stáří se dál řeší se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Razidla místo rydla

Většina starověkých nápisů vznikala tak, že písař vzal rydlo a vyryl znaky do hlíny, kamene nebo vosku. Disk z Faistu funguje jinak. Každý ze 45 typů znaků (postavy, zvířata, rostliny, geometrické tvary) byl nejprve vyřezán do malého razidla. To se pak vtlačovalo do ještě vlhké hlíny, znak po znaku, ve spirále od okraje ke středu. Obě strany disku pokrývá dohromady zhruba 241 otisků uspořádaných do 61 skupin oddělených svislými čárkami.

Princip je v podstatě totožný se sazbou z pohyblivých liter: hotový nástroj, opakovatelný otisk, standardizovaný tvar. Právě proto se o disku mluví jako o „starověké tiskárně“. Analogie je z technologického hlediska přesná, ale nic neříká o tom, co text znamená.

Osamělý text bez klíče

Záhada disku nespočívá v nedostatku teorií. Od Pernierova nálezu se objevily desítky výkladů: rituální hymnus k minojské bohyni, kalendář, seznam měst, dokonce i stolní hra. Gareth Owens z Polytechniky na Krétě rozvíjí od roku 2014 interpretaci disku jako lyrického textu spojeného s kultem plodnosti; opakující se skupiny znaků podle něj připomínají refrén. Jenže i Owensova hypotéza naráží na stejnou bariéru jako všechny ostatní.

Problém spočívá v samotné povaze nálezu a dá se shrnout do jedné věty: disk je jediný svého druhu. Neexistuje druhý text ve stejném písmu, který by šlo porovnat. Neexistuje bilingvní nápis, žádná minojská obdoba Rosettské desky. A jazyk, kterým je disk psán, zůstává neznámý.

Pro srovnání: lineární písmo B, další egejské písmo z doby bronzové, rozluštil Michael Ventris v roce 1952 díky stovkám hliněných tabulek z více nalezišť, opakujícím se administrativním vzorcům a klíčovému zjištění, že jazykem je archaická řečtina. Lineární písmo A, starší minojské písmo, má k dispozici asi 1 370 dokumentů a 97 typů znaků, a přesto zůstává nerozluštěné. Disk z Faistu má jeden text, 45 znaků a 241 otisků. Poměr je drtivý.

Proč nepomůže ani umělá inteligence

V době, kdy strojové učení luští proteinové struktury a generuje texty k nerozeznání od lidských, by se čekalo, že starověký nápis na hliněném kotouči nebude problém. Opak je pravdou. Systematický přehled z roku 2024 řadí disk z Faistu do nejtěžší kategorie, takzvaného „typu III“: neznámý jazyk, neúplně jistý soubor znaků, téměř nulová trénovací data.

Algoritmus potřebuje vzory, aby se učil. U disku ale není proti čemu výstup ověřit. Chybí takzvaná referenční data (ground truth), která by sloužila jako měřítko správnosti. Počítač dokáže znaky roztřídit, spočítat jejich frekvenci a navrhnout statistické vzorce. Ale bez paralelního korpusu nedokáže říct, jestli spirála na straně A znamená modlitbu, nebo soupis zásob.

Co víme jistě, a co ne

Jisté je překvapivě málo. Disk pochází z kontextu minojské palácové kultury, datace se klade nejčastěji do 17. století př. n. l. Nálezová místnost, takzvaný prostor 101, obsahovala popel, uhlíky a spálené zvířecí kosti, což starší badatelé jako Alexiou interpretovali jako obětní kontext. Novější archeologické přehodnocení ale upozorňuje, že vrstva byla ve starověku narušena a funkci prostoru nelze uzavřít definitivně.

Podezření z padělku, které se občas vynoří, oslabuje jeden pozoruhodný detail: některé paralely ke znakům na disku byly nalezeny až desítky let po roce 1908. Například takzvaný „hřebenový znak“ se objevil na jiných předmětech z Faistu a podobnosti s minojskou ražbovou keramikou potvrdily, že technika razítkování do hlíny nebyla na Krétě zcela ojedinělá. Padělatel by v roce 1908 tyto paralely nemohl znát.

Dnes disk leží ve vitríně Heraklionského archeologického muzea na Krétě. Kdo nechce letět, může vidět repliku v Gipsotéce antického umění v Pise; Louvre vlastní sádrový odlitek, ale ten je uložený v depozitáři.

Co by muselo přijít

Aby se záhada pohnula z místa, musel by se objevit buď delší text ve stejném znakovém systému, nebo (ideálně) bilingvní nápis, kde by tentýž obsah stál vedle překladu do známého jazyka. Dosavadní „příbuzné“ nálezy, jako Arkalokhorská sekera nebo blok z Malie, pomáhají s kontextem, ale na rozluštění nestačí.

Disk z Faistu tak zůstává paradoxem: technologicky čitelný, obsahově němý. Razidla svou práci odvedla dokonale, po třech a půl tisíciletích je každý otisk ostrý. Chybí jen někdo, kdo by jim rozuměl.

Článek Disk z Faistu patří k nejslavnějším nerozluštěným nápisům minojského světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Civilizace bez hlasu

Harappská, nebo také indská, civilizace patřila ve třetím tisíciletí před naším letopočtem k největším městským kulturám světa. Její města měla kanalizaci, standardizované váhy, specializovaná řemesla a obchodní sítě sahající až k Perskému zálivu. V British Museum je dodnes vystavena harappská pečeť vykopáná v sumerském Uru, v dnešním Iráku, tisíce kilometrů od Indu. O materiální kultuře tedy víme překvapivě mnoho. Jenže bez rozluštění písma neznáme vlastní hlas té civilizace: jak si říkala, jak pojmenovávala své úřady, božstva, komodity. Archeologie nám ukazuje scénu. Hlasy jejích aktérů však chybějí.

Znakový systém čítá kolem 400 různých znaků. Dochovaly se na steatitových pečetích a pečetidlech, keramice, terakotových tabulkách, kovových nástrojích, ozdobách, a dokonce na monumentálním architektonickém nápisu z gudžarátské Dholavíry. Představa, že harappské písmo žije jen na pečetích, je tedy zkreslená, jenže právě malé tvrdé předměty přežily subtropické klima nejlépe. Případné delší texty na palmových listech, dřevu nebo látce by se v jižní Asii rozložily dávno před příchodem prvního archeologa.

Proč chybí harappská Rosetta

Když Jean-François Champollion v roce 1822 rozluštil egyptské hieroglyfy, pomohla mu Rosettská deska, tentýž dekret ve třech zápisech: hieroglyfickém, démotickém a řeckém. Řečtina posloužila jako čitelný most. Podobně u lineárního písma B existovaly tisíce administrativních tabulek a analýza flexe místních jmen nakonec odhalila archaickou řečtinu.

U harappských nápisů nic takového nemáme. Tři zásadní překážky stojí v cestě:

• Krátkost. Průměrný nápis má kolem pěti znaků. Nejdelší známé sekvence dosahují sotva sedmnácti znaků. Pro statistickou analýzu jazyka je to zoufale málo.
• Neznámý jazyk. Nevíme, jakým jazykem Harappané mluvili. Finský lingvista Asko Parpola po desetiletích práce prosazuje protodrávidštinu; opírá se o drávidské výpůjčky ve védských textech a o takzvaný rebusový princip, kdy se znak ryby (mīn v protodrávidštině) čte jako „hvězda“, protože obě slova zní stejně. Je to elegantní hypotéza. Není to důkaz.
• Žádný bilingvní text. Přestože harappské pečeti se našly i v Mezopotámii, žádný nápis nekombinuje indské znaky s klínovým písmem nebo jiným čitelným systémem.

Písmo, nebo symboly? Spor, který mění pravidla hry

V roce 2004 publikovali Steve Farmer, Richard Sproat a Michael Witzel studii, která otřásla dosavadním konsensem. Jejich teze zní provokativně: harappské znaky nejsou písmo v lingvistickém smyslu, ale systém nelingvistických, nábožensko-politických symbolů, něco jako heraldické znaky nebo standardizované emblémy. Argumentují tím, že texty jsou příliš krátké, obsahují příliš mnoho vzácných znaků, postrádají „náhodně vypadající“ opakování typická pro jazykové systémy a že se nenašla žádná psací výbava ani kurzivní varianta znaků.

Parpola reagoval ostrou polemikou. Podle něj jde o logosylabické písmo srovnatelné s raným sumerským zápisem, jen dochované na jiných nosičích. Entropická studie Rádžéše Ráa a kolegů z roku 2009, publikovaná v Science, ukázala, že statistická struktura harappských sekvencí se blíží přirozeným jazykům víc než náhodným symbolům nebo rigidním kódům. Jenže statistická podobnost s jazykem není totéž co rozluštění. Sám Farmer připouští, že nález delšího nebo bilingvního textu by jeho model mohl zásadně oslabit. Obě strany tedy čekají na stejnou věc: na nový typ nálezu.

Co se ztratilo a co přežilo

Harappská civilizace nezmizela přes noc. Podle archeologa Jonathana Marka Kenoyera šlo o postupnou fragmentaci: po roce 1900 př. n. l. se měnily říční toky, slábla zemědělská základna a rozpadaly se dálkové obchodní sítě. Velká města se rozplynula do regionálních pozdně harappských kultur. S rozpadem integračních struktur ztratily pečeti, standardní váhy i jednotné písmo svůj smysl. Část technologií a tradic pokračovala dál, ale znakový systém nikoli.

Na FF UK existuje silné indologické zázemí; fakulta ho označuje za jediné komplexní akademické pracoviště svého druhu v zemi. Historickou českou stopu v debatě o harappském písmu zanechal Kamil Zvelebil, zakladatel českých drávidských studií, který se kriticky vyjadřoval k finským pokusům o rozluštění. Současný specializovaný tým zaměřený přímo na indské znaky se však v Česku nepodařilo dohledat. Kdo si chce harappské artefakty prohlédnout sám, najde volně přístupné galerie na portálu Harappa.com.

Největší záhada indského písma nakonec neleží jen v tom, co znaky znamenají. Leží v tom, že ani po více než století bádání nevíme, jestli před sebou máme umlklý jazyk, nebo umlklý kód. Odpověď možná leží metr pod zemí v některém neprokopaném pahorku v Sindhu. Stačí jedna správná pečeť, nebo spíš jedna správná tabulka s dostatkem textu.

Článek Induské písmo se stále nepodařilo bezpečně rozluštit a brzdí poznání harappské kultury se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedenáct jeskyní, pět pozitivních vzorků

Altamira, Cudón, Covarón, Les Pedroses, La Lloseta 1, Tebellín, Balmori, Maltravieso, Escoural, El Toro, Higuerón. Z těchto lokalit vědci odebrali celkem kolem 120 vzorků, z nichž 54 pocházelo přímo z ploch s pravěkým uměním. Sterilní jednorázové skalpely, dvojité rukavice, roušky, návleky; protokol připomínal spíš operační sál než archeologickou expedici.

Výsledek? Starou lidskou DNA vydalo jen pět vzorků ze dvou jeskyní. V portugalském Escouralu ji nesla pigmentovaná kalcitová krusta z panelu 11 a dvě nepigmentované části stěny. Ve španělském Covarónu se objevila na dvou nepigmentovaných místech poblíž pravěkých maleb. Všechny ostatní lokality, včetně slavné Altamiry, vyšly pro lidskou DNA na stěnách naprázdno.

Pět z více než stovky. Zní to skromně. Jenže ještě loni by odborník řekl, že číslo by mělo být nula.

Proč zrovna tam a ne jinde

Co odlišuje Escoural a Covarón od zbytku? Odpověď se skládá ze tří vrstev.

První je minerální povrch. DNA se umí vázat na minerály a kalcitová krusta, tvrdý vápenný povlak, který na stěně narůstá po tisíciletí, ji dokáže zapouzdřit a chránit před rozkladem. Nejsilnější signál přišel právě z takové krusty.

Druhá vrstva je stabilita prostředí. Jeskyně s konstantní teplotou a vlhkostí degradují organické molekuly pomaleji než otevřené lokality. Escoural má navíc zvláštní výhodu: po chalkolitu, tedy zhruba před 4 000 až 5 000 lety, se jeskyně zavalila a znovu byla otevřena až v roce 1963. Tisíce let v zapečetěné kapsli.

Třetí je způsob, jakým se DNA na stěnu dostala. Dva escouralské vzorky neobsahovaly žádnou detekovatelnou zvířecí DNA, podle autorů studie jde o nejsilnější signál přímého lidského kontaktu: dotek, tření, pot, sliny. Naopak tři vzorky se směsí lidské a zvířecí DNA spíš ukazují na nepřímé nanesení přes sediment nebo pohyb vody. V Covarónu to podporuje i fakt, že tamní sedimenty nesly mimořádně bohatou lidskou DNA; nejbohatší vzorek obsahoval téměř 27 000 unikátních fragmentů mitochondriálního genomu.

Kolik toho stěna prozradí, a kolik ne

Stěna je jako zdroj DNA výrazně slabší než sediment. Pozitivní vzorky ze stěn obsahovaly 351 až 1 980 molekul lidské mitochondriální DNA. Nejbohatší sediment z Covarónu jich měl skoro 27 000, asi 89násobné pokrytí mitochondriálního genomu. Kosti z Altamiry a Escouralu dopadly někde mezi tím.

Přesto stěna nabídla něco, co sediment ani kosti nemohou: prostorový kontext. Víme, kde přesně na stěně DNA seděla, v jaké výšce, u jakého panelu. A u dvou covarónských vzorků se podařilo z jaderné DNA určit genetickou příslušnost k západoevropským lovcům-sběračům, konkrétně ke klastrům Villabruna a Oberkassel, populacím datovaným zhruba mezi 16 700 a 5 200 lety před současností. Mitochondriální haploskupina U5a’b to potvrzuje. Oba vzorky navíc ukazují převážně ženský původ; jeden vzorek z Escouralu naopak spíš mužský.

Jak staré ty stopy jsou? Studie nedává přímé datování každého vzorku. Chemické poškození DNA, typické substituce C-na-T na koncích fragmentů, ukazuje minimum kolem 2 000 let. U Escouralu dává historie lokality tvrdší dolní hranici 4 000 až 5 000 let. Skutečné stáří může být vyšší, autoři připouštějí i mladý paleolit.

A klíčová otázka: je to DNA pravěkých malířů? Studie odpovídá upřímně, zatím to nedokáže prokázat. Pigmentovaná krusta z panelu 11 v Escouralu je nejbližší indicií, ale i ta může nést stopy pozdějších návštěvníků, ne nutně autorů maleb.

Altamirský aerograf a past kontaminace

Zvláštní kapitolou je kostěný aerograf z Altamiry, nástroj, kterým pravěký umělec údajně ústy rozprašoval pigment na strop. Pokud někde měla být DNA tvůrce, pak tady. Jenže z ochranných důvodů se odebralo méně než jeden miligram pigmentu v šesti miniodběrech. Vědci sice získali tisíce fragmentů lidské DNA, ale bez průkazného poškození typického pro starou DNA. Desítky let manipulace s artefaktem zanechaly příliš silnou vrstvu moderní kontaminace. Případný pravěký signál v ní utonul.

Právě kontaminace je největší nepřítel celého oboru. Tým ji řešil přísným protokolem v terénu i v laboratoři: cíleným záchytem lidské a savčí mitochondriální DNA, u vybraných vzorků záchytem asi 1,35 milionu jaderných SNP, sekvenováním na platformách Illumina a ověřováním autenticity nástrojem AuthentiCT. Bez těchto filtrů by pět pozitivních vzorků neznamenalo nic.

Co to mění, a co zatím ne

Průlom je metodický, ne narativní. Studie nepřepisuje dějiny pravěkého umění. Nepojmenovává konkrétního malíře. Ale otevírá zcela nový typ zdroje: jeskynní stěnu jako nosič lidských biologických stop i tam, kde chybějí kosti nebo vykopatelný sediment. Autoři výslovně píší, že stěny mohou být genetickým archivem i v jeskyních bez umění.

V Moravském krasu od roku 2016 běží epigrafický výzkum kresebných stop v Kateřinské jeskyni, v dubnu 2026 oznámila Masarykova univerzita první paleolitickou skalní rytinu v Česku. Dokumentace a datování, ne paleogenetika stěn. Veřejně oznámený projekt zaměřený na starou DNA z českých jeskynních stěn se nám nepodařilo dohledat.

Jeskynní stěna se dosud jevila jako němý povrch. Teď víme, že mluví, jen velmi tiše a jen tam, kde ji nikdo příliš dlouho nerušil.

Článek Vědci získali starou lidskou DNA. A to z povrchu pravěkých jeskynních stěn, kde se dokázala uchovat tisíce let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tisíc soch, jeden lom, třicet dílen

Easter Island Statue Project eviduje 887 zdokumentovaných moai; chilská památková správa pracuje s odhadem blízkým tisícovce. Výška se pohybuje od dvou metrů po dvacet, průměrná váha hotové sochy činí kolem čtrnácti tun. Materiálem je tuf, zpevněný sopečný popel z kráteru Rano Raraku, kde vznikla naprostá většina produkce.

Studie publikovaná letos v časopise PLOS ONE přinesla první kompletní 3D model lomu sestavený z 11 686 dronových snímků. Výsledek boří představu jedné centrálně řízené „továrny na moai“. Autoři identifikovali:

• 426 objektů v různých stadiích rozpracovanosti,
• 30 samostatných těžebních a výrobních ohnisek rozložených po vnitřních i vnějších svazích kráteru,
• stopy po paralelní práci více skupin, které zjevně nesledovaly jednotný plán.

Přibližně polovina všech známých moai nikdy neopustila bezprostřední okolí Rano Raraku. Proč stovky soch zůstaly nedokončené, je jedna z otázek, na kterou jednoduchá odpověď neexistuje. Nejpravděpodobnější čtení říká, že lom zachycuje dlouhodobý proces přerušovaný změnami priorit, zdrojů i společenské organizace, ne jednu katastrofickou událost.

Sochy, které chodily

Hotové moai stály na ceremoniálních platformách zvaných ahu, rozmístěných převážně podél pobřeží. Studie z roku 2019 v PLOS ONE ukázala, že poloha ahu silně koreluje s přístupem ke sladké vodě; nebyly to náhodné oltáře, ale ohniska komunitního života.

Zbývalo vysvětlit, jak se čtrnáctitunový kus kamene dostal z lomu na pobřeží. Dnes nejpodloženější hypotéza zní doslova: sochy chodily. Tým z Binghamtonské univerzity letos popsal experiment, při němž osmnáct lidí s lany „rozkývalo“ 4,35tunovou repliku a přesunulo ji o sto metrů za čtyřicet minut. Klíčem je mírný předklon sochy, střídavé boční tahy a tvar podstavy, který funguje jako kolébka. Starší archeologické průzkumy navíc odhalily na trasách z Rano Raraku upravené cesty se zvýšenými okraji, jakoby kolejnice pro kymácející se kolosy.

Je to elegantní řešení, ale ne definitivní tečka. Největší moai váží odhadem přes sedmdesát tun. Zda i ty nejtěžší kusy „kráčely“, nebo se pro ně volila jiná metoda, zůstává otevřené.

Mýtus o sebezničení padá

Generace čtenářů vyrostly na příběhu, který popularizoval Jared Diamond: Rapanui prý vykáceli lesy, zničili půdu a jejich civilizace se zhroutila ještě před příjezdem Evropanů v roce 1722. Byl to varovný příběh o ekologické katastrofě. Jenže data z posledních dvou let ho vážně oslabují.

Studie Kolumbijské univerzity z června 2024 přepočítala rozsah tradičního kamenného zahradničení, techniky, jíž Rapanui zvyšovali úrodnost lávových polí, pomocí nových satelitních dat. Výsledek: starší odhady obdělávané plochy byly výrazně nadsazené. Nosná kapacita ostrova podle autorů nejspíš nikdy nepřekročila čtyři tisíce lidí, takže scénář dramatického pádu z mnohem vyšších čísel ztrácí oporu.

O tři měsíce později přišla genetická studie v Nature, která analyzovala DNA starých i současných Rapanui. Závěr: žádný katastrofický populační propad v 17. století se v genomu neprojevuje. Těžký demografický zlom přišel až po evropském kontaktu, s nemocemi, násilím a peruánskými otrokářskými nájezdy v 60. letech 19. století. Studie navíc odhadla zhruba desetiprocentní příměs amerického původu datovanou do období 1250–1430, což naznačuje, že izolace ostrova nebyla nikdy absolutní.

Co je dnes skutečné tajemství

Největší otevřená otázka kolem moai nespočívá v tom, kdo je postavil ani zda to dokázali lidé. Spočívá v tom, jak malá ostrovní společnost, podle nových odhadů nanejvýš několik tisíc lidí, udržela monumentální sochařskou tradici po staletí, decentralizovaně, bez centrální autority a s omezenými zdroji na kousku země uprostřed Pacifiku, 3 700 kilometrů od nejbližšího kontinentu.

Třicet paralelních dílen v Rano Raraku, stovky soch v různých fázích dokončení, ahu rozmístěné podle zdrojů pitné vody; to vše ukazuje na společnost, která fungovala spíš jako síť autonomních klanů než jako pyramidální stát. A právě ta síťová odolnost je možná důvod, proč tradice přežila tak dlouho.

Ostrov pod ochranou a pod tlakem

Rapa Nui je od roku 1995 na seznamu světového dědictví UNESCO. V říjnu 2022 požár poškodil desítky moai přímo v Rano Raraku; diagnostika UNESCO identifikovala vážné poškození u 22 soch a doporučila okamžitá ochranná opatření. Správu národního parku dnes vykonává domorodá komunita Ma’u Henua, která v listopadu 2025 hostila mezinárodní summit o budoucnosti památky.

Pro cestovatele z Česka platí: ostrov je přístupný, ale v přísně řízeném režimu. Jediná běžná cesta vede letecky ze Santiaga de Chile, let trvá asi pět a půl hodiny. Před odletem je nutné vyplnit formulář FUI, maximální pobyt činí třicet dní, ubytování musí být registrované u chilského turistického úřadu SERNATUR a u hlavních archeologických lokalit je povinný akreditovaný průvodce.

Moai stojí na svazích Rano Raraku ve stejných pozicích, v jakých je jejich tvůrci opustili. Nedokončené, napůl vytesané, některé nakloněné jako ve zmrzlém kroku. Právě ten nedokončený pohyb, ne hotový monument, vypráví o Rapanui víc než cokoli jiného.

Článek Sochy moai vznikly z rukou Rapa Nui, ale jejich přesun a význam dál vyvolávají debaty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Střešní otvor: klíč, který dělá z hrobky sluneční hodiny

Klíč k celému efektu neleží ve dveřích. Světlo do komory nevstupuje hlavním vchodem, ale přes takzvaný střešní otvor (roof-box), úzký obdélníkový průzor zasazený do kamenné nadpražní konstrukce nad vstupem. Při východu slunce ve dnech kolem zimního slunovratu dopadá paprsek pod tak nízkým úhlem, že projde právě tímto otvorem, sleduje mírně stoupající chodbu a dorazí až do křížové komory v srdci mohyly.

Efekt trvá přibližně sedmnáct minut. Nejprve se na podlaze objeví úzký pás, postupně se rozšiřuje a nakonec osvětlí i zadní stěnu s vytesaným trojspirálovým motivem, jedním z nejznámějších symbolů irského pravěku. Pak slunce stoupne výš a paprsek zmizí. Komora se vrátí do tmy.

Zásadní je, že nejde o milimetrový trik na jednu jedinou minutu. Světelný jev se opakuje několik rán kolem slunovratu, obvykle 19. až 23. prosince. Stavitelé nemuseli trefit jediný bod na obloze, navrhli systém, který je mimořádně přesný a zároveň dostatečně robustní, aby fungoval i po pěti tisíciletích.

Starší než Stonehenge, a přesto méně známé

Newgrange se datuje přibližně do roku 3200 př. n. l. Hlavní kamenná fáze Stonehenge vznikla kolem roku 2500 př. n. l. Rozdíl je tedy zhruba 700 let; často opakovaná formulace „o tisíc let starší“ je nadsázka, i když lákavá. Podstatnější je ale rozdíl v principu.

Stonehenge rámuje slunce v otevřené krajině. Jeho osa míří k západu slunce při zimním slunovratu a k východu při letním. Pozorovatel stojí venku, mezi kameny, a sleduje horizont. Newgrange dělá pravý opak: bere sluneční světlo a vpouští ho dovnitř, do uzavřeného, jinak absolutně tmavého prostoru. Je to rozdíl mezi pozorováním a prožitkem. Mezi astronomií a architekturou.

Ve světovém kontextu existují i další pravěké stavby se solárním zarovnáním. Německý Goseck směřuje branami k zimnímu východu a západu slunce, peruánské Chankillo fungovalo jako celoroční kalendář s přesností jednoho až dvou dnů. Newgrange mezi nimi vyniká tím, že neslouží k pozorování oblohy, ale k vytvoření jednorázového interiérového efektu, světelné události uvnitř hrobky.

Kdo tam leží a proč mu svítilo slunce

Přesnou identitu pohřbených neznáme, ale genetická studie Trinity College Dublin přinesla pozoruhodný nález: genom dospělého muže pohřbeného v centrální komoře ukazuje na původ z příbuzenského svazku prvního stupně. Výzkumníci to interpretují jako znak vládnoucí elity, dynastického systému, kde se moc udržovala v úzkém okruhu.

Uvnitř komory se našly kamenné kuličky, kostěné závěsky, korálky a parohové předměty. Podle Národního muzea Irska stavitelé hrobku záměrně konstruovali tak, aby slunce při zimním slunovratu naplnilo komoru světlem. Proč? Badatelé se domnívají, že světlo mohlo symbolizovat znovuzrození, návrat života po nejkratším dni, možná průvodce mrtvých na cestě do jiného světa. Přesný význam zůstává interpretací, ale záměrnost konstrukce je archeologický konsenzus, ne domněnka.

Zajímavé je, že pravěcí stavitelé nepotřebovali matematiku v moderním smyslu. Stačilo po generace pozorovat horizont, sledovat, kde přesně vychází slunce v nejkratší den, a podle toho orientovat chodbu. Existence desítek podobných zarovnání po celé Evropě ukazuje, že takové sledování nebylo výjimečné. Výjimečné bylo rozhodnutí proměnit pozorování v architekturu.

Prosincová loterie: jak se dostat dovnitř

Zažít slunovratový paprsek na vlastní oči je možné, ale vyžaduje to štěstí. Irská správa památek pořádá každoročně loterii, jejíž výherci smějí vstoupit do komory během ranního programu 19. až 23. prosince. Pro rok 2026 je k dispozici online přihláška, přičemž na jednu e-mailovou adresu lze podat pouze jednu. Minimální věk je deset let a osoby mladší osmnácti let musí mít doprovod dospělého. Uzávěrka je o půlnoci irského času 30. září 2026. Místa jsou nepřenosná a výherci se prokazují dokladem s fotografií.

Astronomický zimní slunovrat v roce 2026 nastane v pondělí 21. prosince ve 20:50 UTC, tedy večer. První východ slunce po přesném okamžiku slunovratu připadá na úterní ráno 22. prosince. Právě to bude ten nejpřesnější okamžik.

Kdo se do loterie nedostane, může sledovat oficiální livestream. A kdo chce Newgrange navštívit mimo slunovrat, vstupuje výhradně přes návštěvnické centrum Brú na Bóinne v Donore, k mohyle jezdí shuttle bus a prohlídka je jen s průvodcem. Z Prahy létá Aer Lingus do Dublinu v zimním řádu šestkrát týdně, centrum Brú na Bóinne leží necelou hodinu jízdy severně od irské metropole.

Český pravěk a sluneční osa

Přímý ekvivalent Newgrange v Česku nemáme, ale neolitické rondely, kruhové příkopové stavby, naznačují, že i zdejší pravěcí lidé sledovali pohyb slunce. Rondel v Němčičkách nad Jevišovkou má vstupy orientované přibližně podle světových stran a archeologové mu přisuzují možnou kalendářní funkci. Rozdíl je v ambici: české rondely jsou otevřené struktury v krajině, Newgrange je uzavřený stroj na jeden konkrétní paprsek.

Pět tisíc let po svém vybudování Newgrange stále funguje. Žádná údržba optiky, žádná kalibrace. Jen kámen, chodba a slunce, které každý prosinec dorazí přesně tam, kam ho pravěcí architekti pozvali.

Článek Newgrange patří k nejstarším stavbám sladěným se zimním slunovratem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři vrstvy kamene, tři vzdálenosti

Když se řekne Stonehenge, většina lidí si vybaví mohutné svislé bloky s překlady. To jsou sarseny, mimořádně tvrdý silkret, odolnější než žula. Studie publikovaná v roce 2020 v časopise Science Advances ukázala, že většina stojících sarsenů pochází z West Woods na Marlborough Downs, asi 25 kilometrů severně od Stonehenge. Relativně blízko. Jenže novější analýza úlomků ze starších vykopávek naznačuje, že část sarsenového materiálu míří i na vzdálenější lokality v Hampshire a East Sussexu. Ani „vyřešená“ otázka tedy není tak jednoduchá.

Menší kameny, souhrnně nazývané bluestones, jsou geologicky pestrou směsí doleritu, ryolitu a dalších hornin. Jejich zdroje leží v Preseli Hills v západním Walesu, konkrétně v lokalitách Carn Goedog a Craig Rhos-y-felin, vzdálené zhruba 230 až 250 kilometrů. A pak je tu Altar Stone, ploše ležící pískovec v centru kruhu. Ten dlouho platil za velšský. Studie zveřejněná v roce 2024 v časopise Nature ho ale spojila s Old Red Sandstone ze severovýchodního Skotska. To znamená transport na vzdálenost minimálně 750 kilometrů. Ať už po souši, po vodě, nebo kombinací obojího, jde o vzdálenost, která vyvrací představu izolovaných kmenů, které stavěly z toho, co měly po ruce.

Patnáct set let proměn

Časová osa Stonehenge se dá rozdělit do čtyř hlavních fází, i když hranice mezi nimi jsou plynulé.

• Kolem 3000 př. n. l. vznikl kruhový příkop s vnitřním valem a 56 jámami zvanými Aubrey Holes. Stonehenge byl v této době především kremačním pohřebištěm; nalezeno bylo asi 64 kremací, celkový odhad pohřbených se blíží 150 jedincům.
• Kolem 2500 př. n. l. přišla monumentalizace. Vztyčily se sarsenové trilithony, vnější sarsenový kruh a první uspořádání bluestones. Právě do tohoto období spadají nálezy z blízkého Durrington Walls, obřího hengeového areálu o průměru téměř 490 metrů, kde stopy osídlení, dřevěných staveb a hostin ukazují na místo, kde stavitelé žili a slavili.
• Kolem 2200 př. n. l. se bluestones přestavěly do nového uspořádání a vznikla Avenue, ceremoniální cesta spojující Stonehenge s řekou Avon.
• Mezi 1800 a 1500 př. n. l. byly vyhloubeny takzvané jámy Y a Z, patrně příprava další přestavby, která se už nikdy nedokončila.

Každá fáze posunula funkci areálu jinam. Z pohřebiště se stalo kamenné monumentální centrum se silnou vazbou na slunovraty, napojené na širší rituální krajinu. Podle English Heritage jde o největší známý pozdně neolitický kremační soubor v Británii.

Co víme o lidech, kteří tu leží

Stronciová analýza 25 kremací, publikovaná v roce 2018 v časopise Scientific Reports, přinesla překvapivý výsledek: nejméně 40 procent analyzovaných jedinců neprožilo poslední roky života na křídových půdách jižní Anglie. Část z nich geochemicky odpovídá západnímu Walesu, tedy krajině, odkud pocházejí bluestones. Lidé a kameny se pohybovali stejným směrem.

Laserové skenování z roku 2012 zase odhalilo stopy opracování prakticky na každém kameni a zvýšilo počet známých pravěkých sekerových rytin ze 44 na 115. Sarseny nesou kamenné čepové spoje připomínající truhlářské řemeslo, detail, který ukazuje na technickou vyspělost, ne na náhodné skládání bloků.

Záhada, která roste s každým objevem

Paradox Stonehenge spočívá v tom, že čím víc toho víme, tím složitější celkový obraz je. Původ hlavních kamenů je dnes určen s vysokou přesností. Mobilita pohřbených lidí je doložená. Stavební technika je popsaná. Ale definitivní odpověď na jednoduchou otázku „proč“ stále chybí, a nejspíš nikdy nepřijde v jedné větě, protože monument měnil podobu i funkci po staletí a písemné prameny neexistují.

V Česku nemáme přímou obdobu kamenného megalitického kruhu. Nejbližší paralelou jsou rondely, monumentální kruhové areály s příkopy, jako je známý rondel ve Vinoři u Prahy. Ty jsou ale výrazně starší, datované do let kolem 4850–4600 př. n. l., a stavěné ze dřeva a zeminy, ne z kamene. Ve střední Evropě se mu funkčně blíží spíš Pömmelte v Sasku-Anhaltsku, dřevěný ‚henge‘ srovnatelný rozměry i rituálním využitím. Kamenný kruh typu Stonehenge ale zůstává britskou specialitou.

Budoucnost pod ochranou i pod tlakem

Stonehenge je součástí lokality světového dědictví UNESCO společně s Avebury. Silniční doprava po A303, která prochází těsně kolem areálu, je dlouhodobým problémem; UNESCO už v roce 2018 konstatovalo, že plánovaný krátký tunel by poškodil výjimečnou univerzální hodnotu lokality. Projekt tunelu A303 Amesbury to Berwick Down nakonec britská vláda v březnu 2026 zrušila. Jak se bude řešit doprava kolem Stonehenge dál, zatím nikdo neví. Kameny ale stojí. Pět tisíc let čekání na odpověď je naučilo trpělivosti.

Článek Stonehenge vznikal po etapách a některé kameny putovaly z překvapivě vzdálených míst se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dva vlci, patnáct set let od sebe

Studie pracuje se dvěma jedinci z různých období. Starší vlk G.7 pochází z přelomu neolitu a eneolitu, radiokarbonové datování s korekcí na mořský rezervoárový efekt ho klade do rozmezí přibližně 2860–2640 př. n. l. Mladší G.11 spadá do doby bronzové, konkrétně 1360–1140 př. n. l. Mezi oběma nálezy leží zhruba patnáct set let.

Oba vlci přitom sdílejí klíčový rys: jejich izotopový profil odpovídá převážně mořské stravě založené na tuleních a rybách, tedy tomu, co jedli i lidé na ostrově. Kontinentální vlk loví jeleny a losy. Tihle dva jedli jako rybáři.

Ostrov bez savců, jeskyně plná lidí

Stora Karlsö je skalnatý ostrůvek o rozloze asi 2,5 čtverečního kilometru, ležící u západního pobřeží Gotlandu v Baltském moři. Nemá původní populaci suchozemských savců. Jeskyně Stora Förvar, kde kosti ležely, obsahuje kulturní vrstvy čistě lidského původu: tisíce kostních fragmentů, převážně kuchyňský odpad s výraznou převahou tuleních kostí, ale i lidské ostatky.

Právě tento kontext dělá z nálezu víc než taxonomickou korekci. Vlk se na ostrově bez savců neocitl náhodou. Autoři studie považují za nejúspornější vysvětlení lidský transport: někdo vlka, nejspíš jako mládě, převezl po moři. Zajímavý detail: ve stejné jeskyni, ale v jiné vrstvě, se našel i skutečný domácí pes. Stora Förvar tedy není lokalita „bez psů“. Je to místo, kde se v různých časových horizontech potkávají pes i vlk, oba v lidském prostředí.

Debata, která ještě neskončila

Hypotéza lodního transportu nezůstala bez odporu. V červnu 2026 vyšla v PNAS odborná námitka, která hájí možnost přirozeného přesunu; vlci jsou zdatní plavci a za příznivých podmínek by vzdálenost od Gotlandu teoreticky zvládli. Autoři původní studie v odpovědi přiznali, že přirozený přesun nelze absolutně vyloučit. Zároveň ale argumentovali, že kombinace ostrovního prostředí, mořské diety shodné s lidskou a absence jakékoli jiné divoké suchozemské fauny na ostrově dělá z lidského transportu stále pravděpodobnější scénář.

Jde o živou metodickou debatu, ne o uzavřený verdikt. A právě to je na celém příběhu cenné: ukazuje, jak věda v reálném čase testuje vlastní závěry.

Ne počátek psa, ale rozšíření spektra

Lákavé by bylo napsat, že na Stora Karlsö se zrodil pes. Jenže data říkají něco jiného, a v jistém smyslu zajímavějšího. Geneticky potvrzení domácí psi jsou dnes v Evropě a Anatolii doloženi už z období zhruba před 14 000–16 000 lety, jak ukázala rozsáhlá studie publikovaná v Nature v březnu 2026. Vlci ze Stora Karlsö jsou o mnoho tisíciletí mladší a nemají žádný sdílený původ s psí linií. Nejsou předky dnešních psů.

Dokládají však něco, s čím dosavadní modely domestikace příliš nepočítaly: pravěcí lidé mohli s vlky experimentovat i tisíce let poté, co už psi dávno existovali jako samostatná genetická linie. Lidé mohli vlka držet, krmit a do určité míry ovládat, aniž by z něj vznikl další „pes“. Březnová studie v Nature navíc ukázala, že několik dalších údajných paleolitických „psů“ po genomické kontrole vyšlo jako vlci nebo případy kontaminace. Slavný canid z belgické jeskyně Goyet, dříve navrhovaný jako jeden z nejstarších psů, má podle nových dat plně vlčí původ.

Stora Karlsö tak není izolovaná kuriozita. Je součástí širšího přehodnocování, které genomika přináší do archeozoologie a které ukazuje, že hranice mezi „divokým“ a „lidským“ zvířetem byla v pravěku mnohem rozmazanější, než jak ji kreslily učebnice.

Dva vlci na malém baltském ostrově neřeknou, kdy vznikl pes. Vypovídají ale něco o lidech, kteří je tam dovezli: vztah člověka a vlka nebyl jednorázovým aktem domestikace, ale tisíciletí trvající, opakovaný a zjevně rozmanitější experiment, než jsme si dosud připouštěli.

Článek Vlk na ostrově, kam se žádný vlk nemohl dostat sám. DNA z baltské jeskyně mění pohled na to, jak vznikl pes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kolíky, provazy a tisíc párů rukou

Záhada Nazky nespočívá v tom, jak geoglyfy vznikly. Technika je dobře popsaná a nevyžadovala nic, co by kultury Paracas a Nazca (zhruba 500 př. n. l. až 500 n. l.) neměly k dispozici. Povrch pouštní planiny pokrývá vrstva tmavě zvětralých kamenů. Stačilo je systematicky odhrnout a pod nimi se odkryl světlejší podklad, kontrast viditelný na kilometry. Přímé linie se vytyčovaly kolíky a napnutými provazy, křivky se rozdělovaly na krátké úseky. Jak uvádí Smarthistory, k tvorbě nebyly potřeba složité technologie, šlo o organizovanou práci a jednoduché zaměřovací postupy.

Důležité je oddělit dvě věci: „viditelné z výšky“ neznamená „nevyrobitelné bez letu“. Velký obrazec lze nakreslit po částech na zemi a výsledek bude geometricky přesný. Problém není řemeslo. Problém je účel.

Dvě skupiny obrazců, dvě různé funkce

Právě tady přichází posun, který přinesl rok 2024. Tým japonské Univerzity Jamagata a IBM Research nasadil na letecké snímky pouště umělou inteligenci schopnou pracovat i s malým množstvím trénovacích dat. Výsledek, publikovaný v prestižním časopise PNAS, překonal očekávání: AI vytipovala 1 309 kandidátních míst, terénní průzkum pak během šesti měsíců potvrdil 303 dosud neznámých figurálních geoglyfů. Šlo o zhruba šestnáctinásobné zrychlení tempa objevů.

Klíčový poznatek ale není počet. Je to rozlišení dvou typů:

• Velké lineární geoglyfy — zvířecí motivy vytvořené jednou nepřerušenou linií, viditelné skutečně jen z výšky. Podle studie pravděpodobně souvisely s komunitními rituály, při nichž se po liniích možná i procesně kráčelo.
• Menší reliéfní geoglyfy — motivy domestikovaných zvířat, lidských postav i useknutých hlav, umístěné podél klikatých stezek. Tyto obrazce mohly fungovat jako značky či sdělení pro malé skupiny pohybující se krajinou. Byly „čitelné“ při pohybu po zemi, ne z nebe.

Jinými slovy: ne všechny kresby v Nazce byly určeny pro pohled shora. Část z nich dávala smysl právě chodci, který se krajinou pohyboval pěšky. Otázka „proč kreslili něco, co je vidět jen z letadla“ tak dostává přesnější podobu: různé obrazce měly různé publikum a různý účel.

Proč to přežilo dva tisíce let

Extrémní sucho. To je celá odpověď, a zároveň důvod, proč právě tady a ne jinde, vznikla tak rozsáhlá galerie. Oblast patří k nejsušším na planetě, srážky jsou minimální, vítr slabý, vegetace prakticky žádná. Jednou odhrnuté kameny prostě zůstaly ležet stranou. Podle UNESCO jde o soubor geoglyfů bez konkurence v rozsahu, rozměrech, rozmanitosti a kontinuitě; chráněné území má přes 75 000 hektarů.

Jenže právě to, co kresby uchovalo, je dnes ohrožuje. Klimatické změny přinášejí do oblasti přívalové deště, které dříve nepřicházely. V únoru 2025 peruánský ministr kultury po kontrole lokality uvedl, že po deštích nezjistil „velké poškození“, ale zdůraznil nutnost čištění a údržby. Kolem vymezení ochranné rezervy navíc probíhá politický spor: na konci května 2025 ministerstvo oznámilo zmenšení chráněného území na 3 236 km², aby ho o deset dní později částečně vzalo zpět a ponechalo v platnosti starší obvod 5 633 km² do další debaty. Věda objevuje stovky nových obrazců a byrokracie teprve řeší, jak velký kus pouště vlastně chránit.

Jak se tam podívat vlastníma očima

Nazca není expedice do nepřístupného terénu. Z Limy se dá do města Nazca dojet autobusem nebo doletět, odkud jsou to tři kilometry po Panamerické dálnici na aerodrom María Reiche. Odtud startují malá letadla na okružní let nad liniemi; podle oficiálního turistického inventáře trvá přelet 55 minut a pokrývá trasu 180 kilometrů. Za špatného počasí se lety ruší, takže se vyplatí počítat s rezervním dnem.

Kdo nechce nebo nemůže létat, má alternativu: dvacetimetrová vyhlídková věž u kilometru 424 Panamerikány, otevřená v roce 2020, nabízí pohled na tři emblémové motivy, strom, ruku (nebo žábu, jak ji interpretují někteří badatelé) a ještěrku. Není to totéž jako přelet, ale i ze země je patrné, s jakou přesností neznámí tvůrci pracovali.

Ze studie z roku 2024 zbývá prověřit dalších 968 kandidátních lokalit. V pampě může ležet přes tisíc reliéfních geoglyfů podél více než sta stezek. Nazca není vyřešená záhada, je to krajina, která se teprve začíná číst.

Článek V poušti Nazca leží stovky neznámých kreseb. Umělá inteligence je pomohla najít se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lovci, kteří stavěli jako inženýři

Centrální pilíře největších staveb měří až 5,5 metru a váží 10 až 15 tun. Kámen pocházel z lomu vzdáleného asi půl kilometru severně od areálu. Žádný kov, žádná tažná zvířata, žádná kola. Přesto studie publikovaná v Cambridge Archaeological Journal v roce 2020 prokázala, že stavitelé pracovali s přesným geometrickým plánováním: kruhové půdorysy nejsou nahodilé, ale odpovídají předem stanovenému schématu s hierarchií prostoru.

Co to znamená prakticky? Desítky, možná stovky lidí se musely shodnout na plánu, rozdělit si práci, zajistit zásoby jídla na celou dobu stavby a koordinovat transport kamenných bloků bez jakékoli mechanizace. Analýza zbytků obilnin na lokalitě naznačuje rozsáhlé potravinové aktivity spojené se shromažďováním, pravděpodobně hostiny, které svolávaly rozptýlené skupiny lovců a sběračů dohromady. Nebyli to primitivní divoši z karikatur. Byli to lidé se složitým symbolickým světem, schopní dlouhodobého plánování a kolektivní akce.

Chrám, obydlí, nebo obojí najednou?

Právě tady začíná to, co vědce mate dodnes. Původní výklad Klause Schmidta byl přímočarý: Göbekli Tepe je čistě rituální místo, „první chrám světa“, kam lovci přicházeli slavit obřady, ale kde nikdo trvale nežil. Tento příběh se skvěle prodával médiím i turistům. Jenže novější výzkum pod vedením Německého archeologického institutu (DAI) ho výrazně komplikuje.

Od roku 2015 tým odkryl domácí stavby, podpodlahový pohřeb a, což je možná nejpřekvapivější, indicie systému zachytávání dešťové vody. To nejsou stopy po občasných poutích. To jsou stopy po každodenním životě. Lee Clare z DAI výslovně píše, že nové poznatky vedou k revizi mediálního obrazu Göbekli Tepe jako „prvních chrámů světa“. Hranice mezi rituálem a obydlím byla na počátku neolitu zřejmě mnohem méně ostrá, než jak ji kreslí zjednodušené školní schéma.

Navíc se ukázalo, že velké kruhové stavby žily déle, než se předpokládalo, a časově se překrývaly s mladšími pravoúhlými strukturami. Staré čisté dělení na vrstvu „chrámů“ a vrstvu „sídliště“ už v původní podobě neplatí. Göbekli Tepe nebylo osamělou svatyní na kopci. Bylo to místo, kde se rituál, bydlení a hospodaření prolínaly způsobem, pro který archeologie teprve hledá slovník.

Záhada zasypání a zvířecí symbolika

Jedním z nejdiskutovanějších aspektů lokality je její konec. Starší hypotéza mluvila o záměrném, rituálně motivovaném zasypání celého komplexu, jako by stavitelé jednoho dne rozhodli, že je čas svatyni pohřbít. Novější modely DAI ale naznačují, že velkou roli hrálo přirozené sesouvání a zaplavování staršími depozity z vyšších částí pahorku. Otázka, kdo a proč lokalitu zasypal, zůstává otevřená.

Stejně neuzavřená je interpretace bohaté zvířecí symboliky na pilířích:

• Reliéfy zobrazují převážně divoká zvířata: lišky, hady, divočáky, dravé ptáky, škorpiony.
• T-pilíře samotné lze podle české odborné syntézy Šárky Velhartické z Národního muzea číst jako stylizované lidské postavy, s „hlavou“ a „rameny“.
• Vztah člověk–zvíře na reliéfech zřejmě odráží složitý symbolický systém, ale není jisté, zda šlo o božstva, démony, předky, nebo zcela jiný typ bytostí.

Studie z roku 2025 v Cambridge Archaeological Journal mluví o více typech možných rituálů (iniciačních, pohřebních, hostinných) a o tom, že zvířecí obrazy nemusely mít jeden fixní význam, ale mohly fungovat různě v různých kontextech. Jinými slovy: neexistuje „rozluštění“ symboliky Göbekli Tepe. Existuje jen stále přesnější čtení otázek.

Co z toho zbylo pro dějiny, a pro turisty

Göbekli Tepe nezměnilo jeden fakt v učebnici. Změnilo způsob, jakým archeologie přemýšlí o vzniku civilizace. Náboženství a rituál se posunuly mezi vážné kandidáty na spouštěče neolitické revoluce, ne jen její pozdní důsledek. A lokalita sama je živým důkazem, že „lovci a sběrači“ je kategorie mnohem bohatší, než naznačuje školní stereotyp.

Pro návštěvníky je areál otevřený denně od 8:30 do 19:00, pokladna zavírá v 18:30. Na místě jsou kryté výkopové sektory A–D s pěší trasou a audioprůvodcem; hlavní originální nálezy včetně repliky areálu vystavuje Şanlıurfské archeologické muzeum. Ze Şanlıurfy jezdí městský autobus od zastávky Abide přímo k návštěvnickému centru. V roce 2019, po zápisu na seznam UNESCO a vyhlášení „Roku Göbekli Tepe“, dorazilo na lokalitu přes 400 tisíc lidí, a právě rostoucí návštěvnost je dnes jedním z hlavních ochranářských témat. Výbor světového dědictví v roce 2025 požádal Turecko o posouzení dopadů plánované železniční trasy v blízkosti areálu a o aktualizovaný plán řízení návštěvnosti.

Odkrytá je zatím jen část z odhadovaných dvaceti kruhových a oválných struktur. Göbekli Tepe nepřestalo překvapovat, jen se jeho překvapení přesunula z titulních stran do odborných debat, kde jsou možná ještě zajímavější.

Článek Göbekli Tepe ukazuje, že pravěcí lovci zvládli monumentální stavby dřív, než se čekalo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně leželo v komíně

Buchtele nebyl archeolog. Pracoval na vyklízení prostoru nad hradní kaplí, když si všiml kosti vyčnívající z čisticího otvoru komína. Po odhrnutí sazí a suti se ukázala zinková nádoba. Uvnitř: lebka, dlouhé kosti končetin, kus textilie připomínající šátek, reliéf hlavy Krista a smotky trávy. Žádné celé tělo, žádná kostra v anatomickém uspořádání. Jen vybrané části, uložené s podivnou směsí piety a utajení.

Právě ta kombinace je klíčová. Zinková schránka a náboženský reliéf naznačují, že někdo s ostatky zacházel uctivě. Zároveň je ale ukryl do komínového tělesa, kam běžný návštěvník hradu nikdy nenahlédne. Podle Českého rozhlasu se na kosti pravděpodobně narazilo už dříve, při přestavbě hradu na pivovarskou sladovnu v 19. století, a teprve tehdy byly uloženy do schránky a ukryty v šachtě. Komín tedy nejspíš nebyl místem smrti. Byl místem zapomnění.

Co říkají kosti a co už ne

Expertiza z Národního muzea stanovila pohlaví, věk, dataci a tělesné postižení. A pak je tu otvor ve spánkové oblasti lebky, který podle odborníků vznikl násilím. Veřejně dostupné zdroje hovoří o pravděpodobném mučení.

Tady je nutné oddělit fakta od interpretací. Publikovaný forenzní protokol se v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo. Jména expertů, přesný popis metodiky ani detailní klasifikace poranění nejsou veřejně k dispozici. Víme, že otvor existuje a že vznikl násilně. Víme, že expertiza mučení považuje za pravděpodobné. Konkrétní mučicí techniku, která jediná by mohla takové poranění způsobit, ale veřejné prameny jednoznačně neuvádějí. Stopa v kosti je reálná. Její interpretace zůstává otevřená.

Pověst o čarodějnici versus archiv

Rod Trauttenbergů držel Vildštejn v letech 1614 až 1799, tedy přesně v období, do kterého expertiza ostatky datuje. Místní tradice, zaznamenaná na stránkách města Skalná, vypráví o dceři jednoho z Trauttenbergů, která byla obviněna z čarodějnictví. Měla mít věštecké schopnosti a její osud měl souviset s rodovým konfliktem.

Jenže archivní doklad chybí. Žádný soudní spis, žádný zápis o procesu, žádné jméno oběti. Forenzní nález potvrzuje, že šlo o ženu odpovídajícího věku, jejíž ostatky pocházejí z daného období a nesou stopy násilí. Nic víc. Identifikace s konkrétní šlechtičnou z rodu Trauttenbergů stojí výhradně na ústním podání a absence písemného záznamu o osudu údajné šlechtičny paradoxně spíš nahrává variantě tichého odstranění než řádně vedeného procesu.

Kosti za sklem kaple

Dnes jsou ostatky vystaveny v románské kapli hradu Vildštejn jako součást prohlídkového okruhu. Hrad má otevřeno denně od 10 do 17 hodin, adresa je Pod Hradem 81, Skalná. Návštěvník projde kolem exponátů nalezených při rekonstrukci a zastaví se u vitríny s lebkou, na jejíž spánkové kosti je dodnes patrný otvor.

Je to jeden z mála případů, kdy český hrad vystavuje lidské ostatky s doloženými stopami násilí přímo v prostoru, kde byly nalezeny. Vildštejn z toho nedělá senzaci, spíš tichou konfrontaci. Stojíte před sklem a víte jen to, co řekly kosti. Zbytek spolkl komín, přestavba a tři sta let mlčení.

Žena ze šachty nemá jméno, nemá příběh potvrzený archivem, nemá pachatele. Má jen otvor ve spánku a zinkovou schránku s Kristovou hlavou. Někdo ji zabil a někdo jiný se o ni postaral. Obojí beze stopy v kronikách.

Článek Ve Vildštejně našli ostatky mučené ženy v komíně. Stopy na kostech po staletích vysvětlují, jak tam zemřela se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Město pod popelem

Na jihozápadním cípu ostrova Théra stojí moderní bioklimatická střecha, pod níž návštěvník sestoupí do ulic starých přes tři a půl tisíce let. Akrotiri bývá označováno za „řecké Pompeje“, je však o patnáct století starší. Vícepatrové kamenné domy, zásobnice na obilí, kanalizace, nástěnné malby zachycující lodě, antilopy i boxující chlapce. Oficiální popis lokality výslovně zmiňuje obchodní vazby na minojskou Krétu, Egypt a Sýrii. Šlo o jedno z nejvýznamnějších prehistorických sídlišť v celém Egejském moři.

A pak přišla erupce. Podle Smithsonian Global Volcanism Program se jednalo o kalderotvornou explozi s předběžným hodnocením VEI 7, o stupeň výš než slavný Krakatau v roce 1883. Pyroklastické proudy, desítky metrů sopečného materiálu, kolaps středu ostrova do moře. Z původního kulatého ostrova zbylo srpkovité souostroví obklopující zatopenou kalderu, kterou dnes vidíte z okraje útesů ve Fiře.

Důležitý detail: silná zemětřesení před hlavní fází erupce zřejmě přiměla obyvatele Akrotiri k evakuaci. Archeologové dosud nenašli lidské ostatky ani cenné předměty, které by za sebou lidé nechali. Část populace tedy katastrofu patrně přežila. Co se s nimi stalo potom, nikdo neví.

Kdy přesně? Spor, který trvá čtyřicet let

Datum „1645 př. n. l.“ se v popularizačních textech opakuje tak často, že vypadá jako fakt. Ve skutečnosti jde o odhad z roku 1987, kdy dánský tým kolem Clausena a Hammera spojil kyselou stopu v grónském ledovém jádru Dye 3 s erupcí Santorini. Práce vyšla v Nature a stala se klasikou.

Jenže od té doby se důkazní řetězec zkomplikoval. Studie v Science Advances z roku 2018 na základě ročních radiokarbonových křivek posunula nejpravděpodobnější rámec do 16. století př. n. l. Slavná olivová větev pohřbená pod tefrou, která měla spor rozseknout, naopak vyvolala další debatu; radiokarbonová analýza moderního olivového dřeva zpochybnila spolehlivost právě tohoto typu vzorku. Prakticky řečeno: věda ví, že erupce spadá do pozdního 17. až 16. století př. n. l., ale přesný rok zatím nemá.

Pro příběh o Atlantidě je to podstatné. Čím méně jistý je rok, tím obtížnější je propojit erupci s konkrétními událostmi na Krétě. Pád minojských palácových center se datuje kolem roku 1450 př. n. l., tedy o generace později. Erupce mohla Krétu oslabit, ale jako jediná příčina kolapsu nestačí.

Platón, Héraklovy sloupy a problém měřítka

V dialogu Timaios Platón popisuje Atlantidu jako ostrov za Héraklovými sloupy, tedy za Gibraltarem, větší než „Libye a Asie“ dohromady. Ostrov, který po strašlivém zemětřesení a záplavě zmizel v moři a zanechal po sobě neprůchodnou bahnitou mělčinu.

Co sedí: ostrovní civilizace, náhlá katastrofa, zemětřesení, moře, zmizení. Co nesedí: poloha a velikost. Santorini leží uprostřed Egejského moře, ne za Gibraltarem. A i před erupcí měřil ostrov řádově desítky čtverečních kilometrů, nejednalo se o rozlohu dvou kontinentů.

Zastánci teorie argumentují tím, že Platón mohl záměrně zvětšit měřítko a posunout dějiště, aby posílil filozofický argument dialogu. Odpůrci namítají, že právě proto nelze Atlantidu brát jako zašifrovaný zeměpisný záznam. Podle nás je nejpoctivější říct toto: Santorini je nejslavnější a nejhmatatelnější „kandidátský obraz“ Atlantidy. Nabízí přírodní scénář, který dává legendě uvěřitelnost. Ale definitivní důkaz, že Platón myslel právě Théru, neexistuje.

Co vidět, než se vrátíte k bazénu

Santorini je aktivní vulkanický komplex, poslední zaznamenaná erupce proběhla v roce 1950. Na jaře 2026 řecké úřady zavedly nová civilně-ochranná opatření v některých rizikových zónách po seizmickém neklidu; omezení mají platit do března 2027. Běžná turistika funguje, ale před cestou stojí za to ověřit aktuální přístupnost konkrétních oblastí.

Kdo chce pochopit geologický a archeologický příběh ostrova, potřebuje minimálně tři zastávky:

• Akrotiri – procházka ulicemi bronzového města pod zastřešením, otevírací dobu zveřejňuje řecké ministerstvo kultury.
• Museum of Prehistoric Thera ve Fiře – hlavní sbírka nálezů z Akrotiri včetně keramiky a fragmentů fresek.
• Pohled na kalderu z okraje Théry a na ostrůvky Nea a Palea Kameni uprostřed – živý důkaz kolapsu sopky i její pozdější aktivity.

Kdo se dostane i do Atén, najde v Národním archeologickém muzeu samostatný celek věnovaný Akrotiri, místnost 48 s nejslavnějšími nástěnnými malbami, které přežily pod metrovou vrstvou pemzy.

Na okraji kaldery stojíte nad místem, kde se před třemi a půl tisíci lety propadl střed ostrova do moře. Dole je modř, nahoře slunce, kolem ticho. Jestli tohle není Atlantida, je to přinejmenším nejlepší vysvětlení toho, proč ji Platón vůbec vymyslel.

Článek Zkáza minojské civilizace jako předobraz Atlantidy. Archeologové spojili mýtus s realitou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hrob bez těla, a přesto neokradený

První intuice, že někdo hrob vykradl a ostatky odnesl, naráží na prostý fakt: zloděj by si vzal bronz a pazourek, ne kostru. Celá výbava zůstala na místě, uspořádaná tak, jak ji před téměř čtyřmi tisíciletími uložili pozůstalí. Archeolog Emmanuel Ghesquière, který nález pro deník Le Figaro komentoval, vysvětlení hledá v kyselosti zdejší půdy. A odborná literatura mu dává za pravdu.

Kostní tkáň tvoří z velké části minerál hydroxyapatit. V kyselém prostředí, při nízkém pH, se tento minerál rozpouští. Jakmile zmizí minerální kostra kosti, organická složka podlehne mikrobiálnímu rozkladu během relativně krátké doby. Proces urychluje kolísající hladina podzemní vody, která rozpuštěné ionty odplavuje pryč. Podle metodické příručky Historic England patří pH a redoxní podmínky mezi dva nejdůležitější faktory, které rozhodují o tom, zda se kost v zemi dochová, nebo ne. Pazourek je naproti tomu chemicky téměř inertní; křemičitý materiál kyselé prostředí prakticky nerozloží. A bronz, byť silně korodovaný, odolává déle než organická hmota. Proto v hrobě zůstaly hroty a čepele, ale zmizely kožené pochvy dýk, proutěná pouzdra i celé tělo pohřbeného.

Co výbava prozrazuje o mrtvém

Bez kostry nelze určit pohlaví, věk, příčinu smrti ani případná zranění. Přesto inventář hrobu mluví jasnou řečí o společenském postavení. Jednatřicet armorických hrotů šípů je mimořádně vysoký počet; v celé Bretani, kde je tento typ výzbroje doma, vydalo podobné hroty jen 32 z více než tisícovky prozkoumaných mohyl, jak dokládá studie Nicolase a Guéreta publikovaná v Journal of Lithic Studies. Dvě bronzové dýky armorického typu patřily v tehdejší společnosti k atributům nejvyšší vrstvy. A fragment horského křišťálu, materiálu, který se v prehistorických pohřebních kontextech opakovaně objevuje jako předmět se symbolickým významem, celkový obraz dokresluje.

Hrob byl navíc izolovaný, pravděpodobně původně krytý mohylou. Právě tento typ pohřbu, osamělý tumulus s bohatou výbavou, je v armorickém kulturním okruhu znakem elity. Označení „válečný vůdce“ je pochopitelné, vědecky přesnější je ale „elitní, bojovnicky reprezentovaný jedinec“. Výbava vypovídá o tom, jak chtěli pozůstalí mrtvého prezentovat, ne nutně o tom, čím dotyčný skutečně byl.

Normandie, Bretaň a cesty přes Lamanšský průliv

Nález z Écouché-les-Vallées není v regionu osamělý, ale ani běžný. Podle údajů odkazujících na Inrap bylo v Normandii dosud známo jen šest srovnatelných případů. Nejbližší paralelu nabízí hrob z Giberville v departementu Calvados, kde se díky příznivějším podmínkám zachovala kostra spolu s dýkou, jantarem a čtrnácti armorickými hroty. Srovnání obou lokalit ukazuje, že rozdíl mezi „prázdným“ a „plným“ hrobem často nedělá status pohřbeného, ale chemie půdy pod jeho mohylou.

Zajímavá je i otázka původu materiálů. Ghesquière pro Le Figaro odhadl, že cín pro bronzové dýky mohl přicházet z Cornwallu a měď z Walesu; zatím jde o interpretaci, ne o zveřejněný izotopový důkaz. Širší kontext ji ale podporuje: Inrap na nedaleké lokalitě Bénouville doložil aktivní kontakty mezi Normandií a Británií v době bronzové, včetně cínového ingotu pravděpodobně britského původu. Normandské pobřeží nebylo periferií. Bylo křižovatkou.

Proč je prázdný hrob cenný nález

V evropské archeologii doby bronzové existují elitní pohřby, kde se tělo zachovalo: slavný Bush Barrow u Stonehenge se zlatým kosočtvercem, Leubingen ve středním Německu s mohutnou dřevěnou komorou, raně bronzová rakev z Tetney v Lincolnshire. Všechny tyto nálezy umožňují zkoumat jak výbavu, tak samotného mrtvého. Normandský hrob tuhle možnost nedává. A právě v tom spočívá jeho metodická hodnota.

Úplná absence skeletu je sama o sobě interpretovatelný archeologický údaj. Říká něco o půdních podmínkách, o tafonomických procesech, o tom, jak opatrně je třeba přistupovat k „prázdným“ hrobům kdekoli v Evropě. Každý prázdný hrob nemusí být vykradený. Někdy prostě jen půda udělala svou práci důkladněji než zloděj.

Detailní analytická data z Écouché-les-Vallées (konkrétní hodnoty pH, fosfátové analýzy, redoxní profily) zatím Inrap nezveřejnil. Až je publikuje, normandský hrob bez kostry možná řekne o životě a smrti v době bronzové víc, než by prozradila sebelépe zachovaná kostra.

Článek Lom odkryl hrob válečného vůdce plný zbraní a šperků. Kostru „strávila“ půda, geochemie vysvětluje jak se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak se pozná pochodový tábor v krajině, kde ho nikdo nehledal

Římský pochodový tábor nebyl pevností. Byla to dočasná základna, kterou legie stavěly každý večer po dosažení denního cíle pochodu, zhruba po dvaceti kilometrech. Přesto měl přísně standardizovaný půdorys: pravoúhlý obvod se zaoblenými rohy, brány chráněné předsunutým příkopovým úsekem zvaným titulum a vnitřní komunikační osy křížící se v místě velitelského stanoviště. A právě ta opakovatelnost je pro archeology klíčová. Středověké nebo pravěké opevnění takovou geometrii nemá.

Na všech čtyřech sasko-anhaltských lokalitách výkopy potvrdily charakteristické V-profilové příkopy:

• Aken 1 – šířka 1–1,75 m, hloubka 1,55 m
• Aken 2 – šířka cca 1,8 m, hloubka 1,5–1,6 m
• Trabitz – šířka 1,7 m, hloubka 1,2 m
• Deersheim – původní šířka 1,5–1,7 m

Celkem archeologové zdokumentovali přes 1 500 jednotlivých nálezů. Převažují železné předměty, nápadně mnoho hřebů a svorníků, tedy materiál typický pro vojenský provoz. K tomu fragmenty spon a mince ražené za Antonina Pia, Marka Aurelia a Caracally. Právě denár Caracally nalezený v Trabitz je jedním z opěrných bodů datace. Řada radiokarbonových dat nezávisle ukazuje na počátek 3. století n. l.

Proč zrovna Caracalla, a proč to překvapuje

Když se řekne „Římané v Germánii“, většina lidí si vybaví Varovu katastrofu roku 9 n. l. a následný ústup za Rýn. Pozdější augustovské výpravy Drusa, Ahenobarba či Tiberia k Labi a Sále jsou mezi historiky známé, ale veřejně mnohem méně. A o tom, že by římské vojsko operovalo v tomtéž prostoru ještě o dvě století později, se prakticky nemluvilo. Chyběly důkazy.

Caracalla, vládnoucí od roku 198 do roku 217, je v antických pramenech spojován s taženími na severní a dunajské hranici. Historik Héródianos zachycuje jeho odchod z Říma roku 213 směrem ke germánské frontě a jeho silnou orientaci na vojsko. Podrobný popis pochodu k Labi ale chybí. LDA upozorňuje, že písemné prameny podávají o vpádech do nitra Germánie „jen velmi nedostatečný obraz“ a že Caracallovo tažení mohlo směřovat k „Albánům“, což lze vyložit jako obyvatele při Labi.

Pokud se tato vazba potvrdí, bude třeba přepsat konkrétní kapitolu: dosavadní výklad Caracallových germánských válek je kladl jen do bezprostředního předpolí Limes. Tábory mezi Harzem a Labem ukazují na hlubokou expediční operaci, nikoli na pohraniční šarvátku. Na samotném Limes přitom pro tuto výpravu vznikla reprezentativní brána v Dalkingenu, symbolický vstup do nepřátelského území. Teď víme, že vojsko, které jí prošlo, mohlo dorazit minimálně k Labi.

Limes nebyl zeď. Byl to práh.

Oficiální dokumentace UNESCO k dolnogermánskému Limes ho popisuje jako první pevnou lineární hranici Římské říše, ale zároveň zdůrazňuje, že nešlo o neprostupnou bariéru. Limes reguloval pohyb lidí a zboží. Nebyl koncem říše, spíš jejím operačním rozhraním.

Sasko-anhaltské tábory tento obraz posilují. Nejde o stopy „sedící posádky“, ale o důkaz aktivního expedičního pohybu legií hluboko mimo běžné hraniční pásmo. A nejsou osamocené. V Dolním Sasku leží bojiště Harzhorn, kde se roku 235 n. l. odehrála bitva spojovaná s tažením Maximina Thraka; podle literárních pramenů pronikl 480 až 640 km (300 až 400 mil) do Germánie. Starší augustovský tábor Hedemünden zase dokládá zásobovací infrastrukturu na cestě mezi Rýnem, Veserou a Labem. Sasko-anhaltský soubor do této mozaiky zapadá a zároveň ji posouvá: je nejseverovýchodnější a míří do období, které se dosud jevilo jako „klidnější“.

Podle nás právě tohle je nejdůležitější pointa. Třetí století u germánské hranice bylo vojensky pohyblivější, než se dosud psalo. Limes fungoval jako výchozí linie pro ofenzivní operace, ne jako pasivní obranná zeď.

Český kontext: Morava jako paralelní příběh

Nabízí se otázka, zda něco podobného existuje i u nás. Odpověď zní ano, a v některých ohledech jde o ještě silnější materiál. Archeologický ústav AV ČR v Brně dlouhodobě zkoumá římskou pevnost na Hradisku u Mušova a systematicky i jednotlivé římské krátkodobé tábory na jižní Moravě. Návštěvnické centrum Mušov přímo pracuje s tezí, že jižní Morava stála na prahu začlenění do impéria.

Odborné studie uvádějí, že Římané při taženích severně od středního Dunaje zakládali polní tábory s příkopem a valem, tedy přesně tentýž typ struktur, jaký se nyní objevil v Sasku-Anhaltsku. U Mušova jsou doloženy i objekty z doby markomanských válek s možnou starší augustovskou komponentou. Rozdíl je v dataci: moravské nálezy se váží převážně ke 2. století, sasko-anhaltské k počátku 3. století. Společný jmenovatel je ale stejný: Limes nebyl konec příběhu, jen jeho rámec.

Co zatím nevíme, a co bude dál

Přesné rozlohy a podrobné plány táborů LDA dosud nezveřejnil. Metodické detaily radiokarbonového datování (konkrétní vzorky, kalibrace, rozptyl) čekají na odbornou publikaci. A vazba na Caracallu, jakkoli podpořená shodou více nezávislých indicií, zůstává pracovní hypotézou, dokud ji nepotvrdí další výzkum.

K červnu 2026 LDA oznámil pokračování intenzivního terénního výzkumu. O zpřístupnění lokalit veřejnosti nebo muzejní expozici zatím nepadlo slovo. Pro srovnání: Hedemünden v Dolním Sasku dnes nabízí volný přístup, audioprůvodce a stálou prezentaci nálezů v městském muzeu. Sasko-Anhaltsko je zatím ve fázi kopání, ne vyprávění.

Čtyři pravoúhlé obrysy v satelitních datech tak stačily k tomu, aby se pootevřela kapitola, o které historici netušili, že chybí. Pokud se caracallovská datace potvrdí, nebude to jen nový bod na mapě, bude to důkaz, že Řím ještě dvě století po Varově katastrofě posílal legie tam, kde je podle dosavadního výkladu už dávno neměl co hledat.

Článek Římské pochodové tábory v Sasku-Anhaltsku mění pohled na tažení legií za Labe. Došly mnohem dál, než se myslelo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvojnásobek proti všemu, co Nizozemsko znalo

Dosud největší známé veřejné římské lázně v Nizozemsku stály ve Voorburgu (antické Forum Hadriani, asi 2 200 m²) a v Heerlenu (Coriovallum, kolem 2 500 m²). Nijmegenský komplex je překonává zhruba dvojnásobně. A to archeologové upozorňují, že odkryli jen to, co se vešlo do stavební parcely, skutečný rozsah areálu mohl být ještě větší.

Vedle samotných lázní výzkum odhalil přilehlé obytné bloky, ulice, luxusní městské domy i věž. Nešlo tedy o izolovanou stavbu, ale o celou městskou čtvrť antického města Ulpia Noviomagus, které za císaře Trajána získalo status municipia, samosprávného římského města s plnými právy. Právě lázně takového rozsahu a kvality jsou důkazem, že status nebyl jen formální. Město si mohlo dovolit reprezentativní architekturu srovnatelnou s provinčními centry jižněji.

Horký vzduch pod podlahou, mramor nad ní

Římské thermy (lázně) nebyly jen místo k umytí. Fungovaly jako sociální centrum, kde se obchodovalo, debatovalo, cvičilo i odpočívalo. Návštěvník procházel sekvencí místností odstupňovaných podle teploty: ze studeného frigidaria přes vlažné tepidarium do horkého caldaria. Celý systém pohánělo hypocaustum, podlaha spočívala na řadách cihlových pilířků, pod nimiž proudil horký vzduch z pecí. Teplo stoupalo i dutými kanály ve stěnách. Nejžhavější prostor ležel nejblíž peci, vlažnější dál od ní.

V Nijmegenu se dochovaly právě tyto spodní konstrukce: betonová podlaha s cihlovými pilířky, odvodňovací kanály a dvě kamenné fundace dosahující výšky až dvou metrů, jedny z nejlépe zachovaných římských zdí ve městě. Vyšší partie stavby zmizely: středověcí a novověcí stavitelé je rozebrali jako pohodlný „kamenolom“. Přežilo to, co leželo nízko, pod úrovní pozdějšího narušení.

Zvláštní pozornost si zaslouží bronzová busta Bakcha, boha vína. Původně zdobila nádobu nebo kus nábytku, později ji někdo opatřil očkem a přizpůsobil pro zavěšení na vázu. Drobný detail, který ale vypráví o tom, jak dlouho a jak intenzivně se předměty v římské domácnosti používaly a přetvářely.

Mince, které přepisují příběh města

Obzvlášť výmluvné jsou mince císaře Postuma, vládce odštěpeneckého Galského impéria v letech 260–269 n. l. V jiných částech římského Nijmegenu jsou mince z tohoto období vzácné. Tady jich našli desítky, spolu s ražbami Postumových bezprostředních předchůdců i nástupců. Závěr je jasný: tato čtvrť u řeky Waal žila hluboko do třetího století, možná déle a intenzivněji než zbytek města.

Podle Radboud University archeologové zatím nevědí, jestli všechny odkryté stavební fáze fungovaly současně. Nově nalezené místnosti mohou být pozdější přístavbou, třeba rozšířením kapacity, nebo oddělením provozu pro muže a ženy. Část lázní přitom zachytil už výzkum v roce 1992 při rozšíření nedalekého průmyslového areálu Honigfabriek. Teprve současný plošný odkryv ale umožnil pochopit skutečný rozsah.

Obr, ale ne megarekord

Je fér zasadit nijmegenský nález do širšího evropského měřítka. Trevírské Barbarathermen, jedny z největších římských lázní vůbec, zabíraly 42 000 metrů čtverečních, téměř devítinásobek nijmegenského areálu. Bath v jihozápadní Anglii, zapsaný na seznamu UNESCO, je zase proslulý unikátním přírodním horkým pramenem a monumentálním Great Bath, který nemá v severní Evropě obdobu. Proti těmto ikonám je Nijmegen velký provinční areál, nikoli celoevropský rekord.

Jenže právě v tom je pointa. Na dolním Rýně, v kraji, kde si člověk vybaví spíš mokřady a legionářské tábory než mramorové kolonády, je nález takového rozsahu překvapením. A totéž platí i pro naše území, ne-li víc. Římské lázně z vojenského prostředí známe od Mušova na jižní Moravě, z pevnosti Marka Aurelia, kde podle návštěvnického centra stály první lázně na území dnešní ČR. Srovnatelný městský lázeňský blok ale na české půdě nehledejme. Jižní Morava zůstala za hranicí trvalé romanizované městské sítě; Nijmegen do ní patřil.

Thermenplein místo zapomnění

Bytová výstavba ve Waalfrontu pokračuje. Lázně ale nemají zmizet pod betonem. Plán počítá s tím, že dvě nejlépe zachované kamenné fundace zůstanou na místě a budou viditelné pod novou zástavbou. Část projektu má dostat krytou kolonádu a centrální prostor ponese jméno Thermenplein, Lázeňské náměstí. Od 29. června 2026 si vybrané nálezy mohou návštěvníci prohlédnout ve vitríně v hale nijmegenské radnice na Korte Nieuwstraat 6.

Článek V Nijmegenu odkryli rozsáhlý římský lázeňský komplex. I na naše poměry by to byl wellness obr se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přístav na konci světa

Alexandr město založil z čistě pragmatického důvodu. Potřeboval přístav. Místo, kde se Tigris stékal s řekou Kárún a kde bylo podle antických pramenů pouhé dva kilometry k otevřenému Perskému zálivu, bylo ideální: zboží z Indie a Arábie se tu mohlo přeložit na říční lodě a putovat do Babylónu a dál na sever. Nešlo o další vojenskou kolonii na okraji říše, ale o logistický uzel, distribuční centrum pro dálkový námořní obchod.

Hauser v odborné kapitole publikované heidelberskou univerzitou popisuje Alexandrii na Tigridu jako jedinou velkou Alexandrovu městskou fundaci západně od východního Íránu vedle slavné Alexandrie v Egyptě. A srovnání s egyptským protějškem není jen rétorika. Alexandrie na Nilu zabírala podle UNESCO přibližně 7,5 čtverečního kilometru. Irácká Alexandria měla téměř sedm. Řádově totéž.

Co všechno drony a magnetometry odhalily

Potvrzení polohy nebylo výsledkem jednoho náhodného výkopu. Šlo o systematickou práci trvající od roku 2016, kdy na místo poprvé přijeli archeologové z University of Manchester spolu s iráckou památkovou správou. Hauser se připojil o rok později a přinesl těžkou geofyzikální výzbroj.

Metody, které město „přečetly“ pod povrchem:

• Dronové mapování pokrylo asi 12 km² a vytvořilo digitální model terénu i ortofotomapy.
• Cesiový magnetometr v první sezoně prozkoumal téměř 10 hektarů, v dalších kampaních 2017–2018 se plocha rozrostla na bezmála 90 hektarů.
• Povrchový průzkum zahrnoval přes 500 kilometrů transektů a více než 18 000 měřicích bodů.
• Geologické vrty zmapovaly zaniklá říční koryta, která kdysi město napájela.
• Ověřovací sondy v roce 2022 zasáhly chrámovou zónu.

Výsledek je fascinující. Pod zemí se rýsuje pravidelná mřížka městských bloků o rozměrech zhruba 160 × 85 metrů, jedny z největších známých ve starověku. Pro srovnání: bloky v Seleukii na Tigridu měřily 146 × 73 metrů, v Antiochii na Orontu jen 117 × 59 metrů. Geofyzika navíc odhalila čtyři různé orientace mřížky, což znamená, že město prošlo několika stavebními fázemi. Dnešní půdorys tedy není čistě Alexandrův, je to palimpsest staletí.

Kromě obytných čtvrtí se na mapě objevily chrámové komplexy, palácový areál o rozloze přibližně 110 × 100 metrů, průmyslová zóna s pecemi a struskou, vnitroměstský přístav s kanály i zavlažovací systém na severním okraji. Z konkrétních nálezů tým eviduje mince, jemné sklo, karneolové korálky, fragmenty sloupů, skleněné kostky z mozaik a glazovanou keramiku.

Město tří jmen a tisíce let obchodu

Alexandria na Tigridu nenesla jedno jméno. Po ničivých povodních ji obnovil jeden ze seleukovských Antiochů; v literatuře se nejčastěji uvádí Antiochos IV., ale Hauser upozorňuje, že Pliniova formulace připouští i Antiocha III. Město dostalo jméno Antiochia. Pak přišel regionální vládce Hyspaosines, přetvořil ho ve své hlavní město a přejmenoval na Charax Spasínu, doslova „opevnění Hyspaosina“.

Pod tímto jménem se z přístavu stalo jedno z klíčových center parthské Mezéné, autonomního království pod arsakovskou svrchovaností. Město fungovalo jako překladiště mezi Perským zálivem a vnitrozemskými trhy Seleukie a později Ktésifóntu. Proudilo tudy zboží z Indie, Afghánistánu i Číny. Hauser ho označuje za arsakovské centrum dálkového obchodu, a právě tato role je podle něj pro pochopení starověké „globalizace“ klíčová. Nejde jen o další Alexandrovu památku. Jde o uzel, přes který po staletí teklo bohatství poloviny známého světa.

Proč se sedmikilomětrové město mohlo ztratit

Odpověď je překvapivě prostá. Krajina se změnila. Pobřeží Perského zálivu se posunulo desítky kilometrů na jih, koryta Tigridu i Kárúnu se přesunula, říční nánosy pohřbily přístavní infrastrukturu. Město postupně ztratilo přímý vodní přístup, tedy přesně to, kvůli čemu vzniklo. Úpadek začal patrně ve 3. století našeho letopočtu, definitivní opuštění badatelé kladou někam mezi 5. a 8. století.

K přírodním faktorům se přidaly moderní. Lokalita leží pouhých patnáct kilometrů od íránské hranice, v zóně poznamenané íránsko-iráckou válkou. Ještě v roce 2017 probíhal výzkum pod ochranou policie a vojáků. Terén je plochý, bez monumentů trčících nad povrch, nic, co by přitáhlo pozornost z letadla nebo satelitu bez cíleného hledání. A archeologie Mezopotámie se tradičně soustředila na starší, „klínopisná“ období. Helénistické a parthské vrstvy dlouho zůstávaly na okraji zájmu.

Co bude dál

Další vykopávky jsou v plánu, ale narážejí na realitu. Hauser v březnu 2026 pro The Art Newspaper potvrdil, že větší výkopy byly kvůli bezpečnostní situaci odloženy. Část nálezů je už dnes k vidění v Basra Museum, kde projekt zároveň pomohl vybudovat první geofyzikální jednotku v rámci irácké památkové správy.

Pod plochou jihoiráckou krajinou leží město, které propojovalo Řecko s Indií dřív, než se o totéž pokusil Řím. Teď ho konečně můžeme číst, ulici po ulici, blok po bloku.

Článek Průzkum v Iráku potvrdil polohu dlouho ztraceného města založeného Alexandrem Velikým se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Cisterna, která přestala držet vodu

Tel Azekah leží na judském pomezí, v místech, kde se nížina Šefela zvedá k horám. Lokalita byla osídlená už v době bronzové, ale po babylonském zničení na konci 6. století př. n. l. se znovu oživila až pod perskou správou, jako součást provincie Jehud. Právě do tohoto období spadá sekundární využití cisterny 12/F518.

Původně šlo o vodní zásobník se dvěma šachtami, schodištěm a průměrem asi 1,75 metru v nejnižším bodě. Když přestal sloužit svému účelu, komunita ho proměnila v něco jiného: ve vyhrazené místo pro ukládání mrtvých dětí. Jedna šachta zůstala přístupná, opakovaně se tudy sestupovalo s dalším malým tělem. Stratigrafie ukazuje, že se tak dělo nikoli při jedné události, ale průběžně, možná po více než jedno století.

Kdo tam ležel a proč ne na běžném hřbitově

Osteologická analýza odhalila klíčový vzorec: cisterna sloužila téměř výhradně neodstaveným dětem. Autoři studie publikované v Palestine Exploration Quarterly navrhují, že hranicí nebyl věk v měsících, ale sociální mezník, jímž bylo odstavení od kojení. V biblických textech je odstavení slavnostní událost: v Genesis 21:8 pořádá Abrahám hostinu, v 1. knize Samuelově přivádí Chana syna do chrámu teprve po odstavení. Dítě, které ještě tímto přechodem neprošlo, zřejmě nebylo plně přijato do komunity, a nedostávalo proto běžný hrob.

Zbylých zhruba deset procent starších jedinců vysvětlují autoři opatrně: mohlo jít o sekundární pohřby, o osoby s nižším sociálním statusem nebo o cizince. Jistota chybí.

Důležité je, co na kostech není. Žádné řezné stopy, žádné pálení, žádné perimortální trauma. Část koster ležela v anatomickém spojení, šlo tedy o primární pohřby, ne o naházené starší kosti. Proti interpretaci lidských obětí mluví i absence rituální architektury a kultovních předmětů. Mezi nálezy se naopak objevily předměty spojované s péčí o kojence: hubičková láhev na pití, unguentaria na masti, dokonce jakási „termoláhev“ a větší nádoby, které mohly souviset s porodem a po smrti dítěte být pokládány za nečisté.

Ne obětiště, ne mor, ne masakr

Nabízí se otázka, zda nešlo o epidemii, válečnou událost nebo rituální zabíjení. Studie všechny tři scénáře odmítá. Dlouhodobost ukládání vylučuje jednorázovou katastrofu. Absence stop násilí a kultovního kontextu odlišuje Azekah od fénických tophetů, kde se diskutuje o dětských obětech. A charakter nálezu, tedy primární pohřby s milodary, neodpovídá ani pouhému „odklizení“ těl, jaké známe z athénské kostní studny nebo některých římských kontextů.

Nejbližší paralelu autoři nacházejí na řeckém ostrově Astypalaia, kde archeologové odkryli tisíce kojeneckých pohřbů, většinou perinatálních, uložených v keramických nádobách. Azekah je menší soubor, jiný typ prostoru, ale sdílí stejnou logiku: nejmladší mrtví dostávali oddělený režim.

Pro starověké středomořské společnosti se odhaduje kojenecká úmrtnost kolem 30–40 procent v prvním roce života. Přesné číslo pro perskou Judu neznáme, ale věková struktura azekahského souboru, v níž přes sedmdesát procent jedinců nepřekročilo dva roky, tomuto rámci odpovídá. Děti umíraly při porodu, na infekce, na komplikace při přechodu z kojení na tuhou stravu. Bylo jich hodně. A komunita potřebovala systém, jak s jejich smrtí zacházet.

Co nám cisterna říká o hranici lidství

Podle nás je nejsilnějším zjištěním studie právě to, jak civilně celá praxe vypadá. Žádný temný rituál, žádná skrytá krutost, jen společnost, která vedla jasnou dělicí čáru mezi dítětem, které ještě plně nepatří do komunity, a tím, které už ano. Moderní čtenář v tom vidí chlad. Tehdejší rodič v tom možná viděl řád, který pomáhal zvládnout ztrátu přicházející znovu a znovu.

Autoři studie přitom upozorňují, že azekahský nález nemusí být výjimkou, spíše vzácně zachyceným projevem širší praxe, která je v archeologickém záznamu obvykle neviditelná. Drobné kojenecké kosti se špatně zachovávají, oddělená pohřebiště snadno uniknou pozornosti. Cisterna v Azekahu je čitelná právě proto, že uzavřený prostor kosti ochránil.

I v českém prostředí se dětské kosterní soubory zkoumají, například na slovanském pohřebišti Znojmo-Hradiště nebo v Mikulčicích, ale přímou obdobu desítek kojenců v jedné přestavěné cisterně středoevropská archeologie nezná.

Místo, které lze navštívit

Tel Azekah dnes leží v rámci veřejně přístupného Britannia / Great Britain Park a podle expedice přitahuje stovky návštěvníků ročně. Na vrchol telu vede pěší výstup s výhledem na Šefelu, krajinu, kde se před dvěma a půl tisíciletími odehrával každodenní život komunity, která své nejmladší mrtvé ukládala pod zem jinak než všechny ostatní.

Metr hlíny, desítky drobných koster a žádná stopa násilí. Děsivé na azekahské cisterně není to, co si představíme nejdřív, ale to, jak normální celá praxe kdysi byla.

Článek Děsivé tajemství starověké cisterny: Proč Izraelci před 2 500 lety naplnili jámu dětskými těly se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pravěké stavby staré téměř 18 tisíc let

Jedno z nejznámějších nalezišť leží v ukrajinské lokalitě Mežirič. Na tomto místě archeologové už dříve objevili kruhové konstrukce vytvořené z lebek, čelistí, žeber a dlouhých kostí mamutů a byly pro ně tak trochu záhadou. S dalšími nálezy se ale situace začala vyjasňovat.

Nová studie publikovaná v odborném časopise Open Research Europe ukazuje, že největší z těchto staveb vznikla zhruba před 18 200 až 17 700 lety. Jinými slovy v období, kdy Evropa zažívala jedno z nejdrsnějších klimatických období poslední doby ledové vůbec. A byly to právě tehdejší extrémní podmínky, které pomohly tuto záhadu vysvětlit.

Přístřešek pro přežití v době ledové

Vědci analyzovali zbytky drobných zvířat nalezených v okolí konstrukce a datovali je pomocí radiokarbonové metody. A výsledky je překvapily. I když se původně domnívali, že se pravděpodobně jednalo o trvalé osady, ve skutečnosti měli před sebou stavby, které byly využívány jen sezónně.

Šlo podle všeho spíše o dočasný úkryt, který měl pomoci přežít extrémní zimy. Kosti mamutů byly pravděpodobně překryty jejich kůžemi, které sloužily jako další izolace proti mrazu a větru. A nutno říct, že to byl docela chytrý nápad. Kosti jsou totiž pevné, odolné a dokážou vytvořit stabilní konstrukci, která vydrží silný vítr i sněhové závěje.

Kolik mamutů bylo potřeba na jeden dům? Tomu neuvěříte

Nicméně výstavba těchto chýší byla poměrně náročná – možná i proto se jich do dnešní doby našlo jen minimum. Archeologové odhadují, že na stavbu jedné takové konstrukce mohly být použity kosti z desítek mamutů (největší chýše v sobě nesly pozůstatky okolo 60 zvířat). Neznamená to ale nutně, že lidé všechny tyto obry ulovili sami. Podle vědců také často využívali zbytky zvířat, která uhynula přirozeně nebo byla zabita jinými lovci.

A je tu ještě jeden detail. Když si představíte, že lebka mamuta může vážit přes 100 kilogramů, musela být stavba takového přístřešku pořádná dřina. Výsledek tedy rozhodně musel stát za to, jinak by se tehdejší lidé s něčím podobným rozhodně nezdržovali.

Článek Před umrznutím chránily naše předky vynálezy z mamutích kostí. Byly geniální se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tak stará a stále tak tajemná…

Velká pyramida v Gíze stojí už víc než 4 500 let a leckdo by si řekl, že na ní už nejspíš není co objevovat. Vždyť už ji museli archeologové se svými krumpáči a štětečky prohlédnout milimetr po milimetru, ne? Jenže opak je pravdou. Podle známého egyptologa Zahiho Hawasse byl uvnitř nejslavnější pyramidy světa nedávno odhalen zhruba třicetimetrový průchod, který vede k uzavřeným dveřím. A právě ty mají podle jeho slov „přepsat jednu kapitolu dějin faraonů“. Průzkumy ale zatím probíhají, proto mají všechny podrobnosti zaznít až letos.

Skrytá chodba za kamenem

Nově objevený prostor se nachází v útrobách Velké pyramidy v Gíze, a to v místech, kam se člověk nikdy fyzicky nedostal (tedy pokud nepočítáme pravěké stavitele a dělníky). Tak to také zůstalo – žádné rozšiřování chodeb kladivem, žádné bourání. Vědci využili moderní zobrazovací metody, senzory a robotickou techniku. Chtěli zkrátka a dobře vědět víc – a víc také dostali. Podobné technologie už dříve odhalily tzv. „velkou dutinu“ nad Velkou galerií, která měla podle všeho sloužit jako stabilizační prvek, ale tentokrát má jít o víc než jen prázdný prostor.

Chodba podle dostupných informací nekončí slepě. Končí u dveří. A v egyptských pyramidách dveře většinou něco znamenají. Buď znamenají orientační bod pro duši, která měla opustit tento svět, nebo jednoduše oddělují prostor, který měl zůstat skrytý. Může jít o symbolický prvek, konstrukční řešení nebo vstup do dosud neznámé komory, kdo ví. Badatelé zatím ale vášně milovníků starého Egypta brzdí. Nechtějí střílet od boku a slibují kompletní dokumentaci. Teprve poté bude jasné, na co že to vlastně přišli.

Článek Zásadní nález ve Velké pyramidě v Gíze. Egyptologové tvrdí, že se budou „měnit dějiny“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Keltské kořeny uvnitř Evropy

Tradiční teorie keltských kořenů tvrdí, že jejich předchůdcem byla kultura popelnicových polí, jejíž příslušníci své mrtvé pohřbívali v urnách. Po nich přišla kultura halštatská a laténská, které se rozšířily z dnešního Rakouska do Německa, Česka, Slovenska, Srbska, Polska, Francie, Španělska, Turecka a Anglie. Mnoho těchto národností bylo natolik rozptýlených, že nakonec nikdy nepřišly do vzájemného kontaktu.

Navzdory nejasným počátkům této kultury je však mnoho prvků, které Kelty – alespoň nějakým způsobem – spojovaly dohromady. Jsou známy hlavně složité bronzové a železné zbraně. V první řadě meče a štíty, jejichž podoba symbolizovala nositele. Nálezy jako hrnce a kotle ukazují živou picí kulturu, která vzešla ze spojení halštatské kultury s místními zvyky. Právě číše byly velmi bohatě zdobené a také pohřbívané se svými majiteli.

Šperkařství a obchod se solí

Šperky tvořily další spojovací prvek, hlavně torquesy neboli nákrčníky. Jednalo se o silné prstence na krk, které se dělaly z jednoho kusu kovu s tenkou mezerou. „Tento styl je velmi výrazný,“ říká profesor John Koch. „V keltském umění vidíte často tři spirály a další triskeliové vzory. Tyto motivy jako linie vegetace a květin začaly v Česku, a rozšířily se až do Británie. Stejně tak zasáhly Francii a Belgii, kde se napojily na místní umění.“

Ranou keltskou kulturu pomohla v době halštatské (1200 – 450 před Kristem) udržet těžba a obchod se solí. Na rozdíl od mnoha zemědělských kultur halštatská v Rakousku kopala hluboko pod zem. Místní tak začali těžit sůl, která byla tehdy jednou z nejcennějších komodit. Před jakoukoli možností mrazení byla sůl velmi ceněná pro schopnost konzervace potravin. Byla také velmi obtížná na získávání, takže to ne každý národ dokázal.

Porážka od raného Říma

Římané jsou známí pro svoje válečné dovednosti, hlavně precizní taktiku a pokročilé bitevní nástroje. Než ale konečně Kelty rozdrtili, vypravili se do bitvy proti armádě Keltů známých jako Galové. Záznamy se liší (nepočítáme Asterixe), ale podle římského historika Tita Livia čelili Římané těžké přesile a nebyli připraveni. Galové je přemohli a bez obtíží dorazili až do Říma, který byl prakticky opuštěn. Nakonec ale obě armády „dojely“ na nedostatek zásob.

Jejich jednotky tak umíraly na nemoci a hlad. Galskou armádu vedl legendární velitel Brennus, který od Římanů požadoval platbu ve zlatě. Navíc podváděl, takže váhy byla „cinknuté“. Když římští velitelé protestovali, příběh uvádí, že Brennus položil na váhy svůj meč a prohlásil: „My zvítězili!“ nebo „Běda poraženým!“ Další populární představou je rovnoprávnost v keltské společnosti včetně ženských generálek.

Náboženství, které inspirovalo Artuše

Keltské náboženské tradice zůstávají záhadou, protože tradice byla jen ústní, nikoli psaná. Víme však, že náboženští vůdci byli druidové, a šlo nejspíš o jedinou hierarchickou pozici, která nebyla spojena s válkou. Druidové byli muži, kteří plnili funkci náboženskou, utěšitelskou i kněžskou. Fungovali také jaké čarodějové nebo učitelé, měli však zakázáno své znalosti zapisovat. Místo toho byli po 20 let cvičeni ve verších a rituálech.

Nakonec byli vyvražděni Římany na ostrově, o kterém se vědělo, že se na něm scházejí. Jejich příběh byl pak vpleten do středověkých legend o králi Artušovi. O něm se také tvrdilo, že je keltského původu, nikdo však neví, zda se jednalo o reálnou osobnost. Myšlenka Artuše a jeho příběhů má však nejspíš opravdu keltské kořeny, které se pak rozšířily po většině Evropy. Jejich vliv tak nejspíš najdeme ještě v dalších ohledech.

Jakou máte oblíbenou knihu nebo snímek s druidskou tématikou?

Zdroj: LiveScience

Článek Starověcí Keltové: Nepřátelé Říma z doby železné, kteří za sebou nechali víc než jen několik zbraní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Skutečná nebo ne, byla silný ideál

Ať už byla Penthesilea skutečná historická osoba nebo ne, dávné Řeky idea silných bojovnic vždy fascinovala. Hrdinové jako Herkules nebo Théseus s nimi také bojovali, ten druhý si dokonce vzal Hippolytu, jednu z jejich královen a Penthesileinu sestru. Amazonky se také často vyskytují na vázách a dalších řeckých předmětech, jak dokazuje studie. „Pro Řeky s mužskou dominancí ve společnosti to byl možná způsob, jak si představit společnost s ženami v čele.“

Jenže Amazonky nepřežilo ani jedno psané svědectví, takže mnozí jejich existenci neberou vážně. Stojí za tím nejspíš sexistické přesvědčení, že ženy přece nemohly lovit nebo bojovat stejně jako muži. „Po dlouhou dobu si historikové vykládali tyto mýty jen jako příběhy,“ dodává Mayor. Tedy do doby, než se začaly rozvíjet archeologické postupy a kolem roku 1970 bylo v centrální Asii identifikováno několik hrobů, které jim odpovídaly.

V oblasti starověké Skýtie

Řekové věřili, že zuřivé bojovnice milující koně přišly z exotických zemí na severovýchodě Řecka, konkrétně ze Skýtie. Jde o obrovské území, které se táhne od severu Černého moře na západě až k východnímu Mongolsku. Skýtie nebyla jednotná a nomádské kmeny nejspíš mluvily mnoha různými jazyky od cca 8. století před Kristem do 5. století. Bylo tu odkryto mnoho hrobů spadajících právě do této doby. Změna přišla po roce 1970.

Tehdy začali archeologové objevovat hroby se zbraněmi a koňmi, přitom šlo ale jasně o ženské kostry. Některé měly zjevná bitevní zranění, jiné byly dokonce pohřbeny spolu. Jeden případ ze západního Ruska ukazuje dokonce tři generace ve společné hrobce. Ženy byly pohřbeny se stejnými poctami jako muži a se stejnými válečnými jizvami. Mnoho raných řeckých obrazů je zpodobnilo jako Řekyně, teprve později začaly vypadat jinak.

Odlišné verze zachycení Amazonek

Řekové nebyli jediní, kteří o těchto ženách psali. Amazonky byly zmíněny i v textech Peršanů, Egypťanů a Číňanů, tato podání se ovšem trochu rozcházejí. Skýťané totiž neměli vlastní systém písma, takže většina informací o nich pochází z kultur, které je obklopovaly. A i když některé mají pravdivé jádro, většina více odrážela kulturu samotného autora, než skupinu žen, kterou chtěl text zachytit. V řeckých verzích je například vždycky porazil muž.

„Oni si skutečně nedovedli představit jiný typ příběhu. Bitvy jsou líčeny velmi napínavě a samozřejmě nebudete krajanům vyprávět o tom, jak cizinka přemohla vašeho hrdinu.“ Peršané a ostatní vyprávěli o střetech a obchodech s Amazonkami, jejich podání je však o něco realističtější. Samotné slovo se poprvé objevuje u Řeků, nejspíš má ale perské kořeny. Dá se totiž spojit s perským „hamazon“, což znamená bojovník.

Historie, která je ignoruje

Řekové byli jako mužská společnost fascinováni konceptem rovnostářské, nebo dokonce ženské společnosti. Historie ale tyto příběhy dlouho ignorovala a pokládala je za pouhou fantazii. „Mužští historici a ti klasičtí nejspíš ze sexismu zkrátka nebrali tyto prameny vůbec v úvahu,“ podotýká Mayor. Navzdory existenci popisů od Platóna či Hérodota byly Amazonky zkrátka jen symbolem „jiných“ žen, které se odmítaly vdát.

Ovšem hrobů takových bojovnic bylo v minulých dekádách odkryto už více jak 300, a další budou zřejmě následovat. Je nejasné, proč obyvatelé Skýtie zmizeli, pokud k tomu skutečně došlo. Nomádská koňská kultura pokračovala v dalších regionech, pouze pod jinými jmény. Mongolové jsou jedním z takových příkladů. V mnoha částech bylo pak postavení ženy v kmeni nejspíš ovlivněno šířením Islámu a relikty toho převládají například v Kazachstánu.

Narazili jste někdy na příběhy s Amazonkami a v jaké podobě?

Zdroj: LiveScience

Článek Ostatky více než 300 amazonek odhalují zapomenutou historii: Co se za zuřivými bojovnicemi skrývá? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čím víc kopání, tím více objevů

Zájem o tajemné mohyly během vykopávek jen vzrostl. Teprve po delší době bylo objeveno město Harappa v tehdejší provincii Paňdžáb v Britské Indii, dnes Pákistánu. Výzkumy naznačily, že právě v těchto místech existovala dříve neznámá, ale velmi mocná civilizace. Další práce odhalily jemně zpracované šperky, dovedně malovanou keramiku i pečeti s obrazy tajemných bytostí. Dále tajemné nápisy a nádherné rytiny.

Rozsáhlé vykopávky vedl generální ředitel Archeologického průzkumu Indie Sir John Marshall. Záhy badatelé objevili starověké město, které nazvali Mohendžodaro, tedy „Pahorek mrtvých“. Šlo však jen o první klíč k odhalení záhad existence nejmocnější civilizace v údolí Indu. Město Harappa vzniklo před více jak 5 000 lety a jeho prosperita trvala asi 1 200 let. Vykazovalo mimořádnou úroveň inženýrského myšlení i civilního plánování.

Vynikající úroveň po všech stránkách

Obytné prostory byly perfektně vybaveny, každý měl vlastní koupelnu. Kanalizační systém byl velmi promyšlený, zásoby pitné vody byly skladovány ve studnách a nádržích z klínových cihel. Město leželo na tehdy obrovském území, na nejvyšším kopci stála velká citadela, ze které šlo přehlédnout celé město. Archeology také překvapila opravdová koupelna, neuvěřitelně zručně postavená z osazených cihel a sádrové malty.

Uvnitř byly šatny, bazén a propracovaný systém vytápění vzduchu i klimatizace. Dohromady vědci objevili na 40 000 artefaktů, nejznámějším z nich se stala bronzová polonahá tanečnice. Vedle ní byl objeven nespočet hliněných džbánů a hrnců, hliněné figurky zvířat i šachové soupravy. Dále kamenná závaží a míry, což svědčí o systému výběru daní a účtování příjmů. Civilizace se rozvíjela až do roku 1800 před Kristem, pak se ale všechno změnilo.

Změna koryta a místní záplavy

Město začalo z neznámých důvodů upadat, obchod se vytratil a okolní vesnice byly zcela opuštěné. Začaly mizet i známky rozvinutého písma a v roce 1500 před Kristem se vše zhroutilo. Dost možná se skutečný důvod nikdy nedovíme, vědci se však zaměřují na mnoho nepřímých faktorů. Jedním z nich je, že řeka Indus během stovek let postupně měnila celý svůj tok. To vedlo i k velmi silným povodním postihnuvším celé Mohendžodaro.

Kolem hranic města se nachází mohutné ochranné valy, které jsou nejspíš určené zvláště proti povodním. Mezopotámie, která byla městu hlavním obchodním partnerem, tehdy navíc procházela obrovskými politickými otřesy. Spolu s povodněmi a přidruženými nemocemi to nejspíš vedlo ke kolapsu obchodních sítí. Protože ale dosud nebyly nalezeny žádné hroby, nelze zjistit, zda za zkázou stály epidemie, jejichž šíření by povodně výrazně pomohly.

Co z indické oblasti vás nejvíc ohromilo?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Vědci našli klíč k záhadám mocné civilizace staré 5 000 let. Ta v dávných dobách obývala povodí řeky Indu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nevykradený hrob plný dávného luxusu

Výjimečným nálezem v tomto hrobě byla čelenka zdobená zlatými disky. Dále skleněné korálky, kostěný hřeben, keramické nádoby a železný nůž. Všechny tyto předměty spočívaly vedle ostatků. I pět dalších hrobů nalezených na pohřebišti a odkrytých archeology, obsahovalo kostry. Ty se ovšem již staly terčem vykradačů hrobů a tím pádem byly prosté jakýchkoli vzácných materiálů nebo předmětů.

Rozhodně přitom nemuselo jít o současné lupiče, protože okrádání mrtvol se běžně dělo krátce po samotném pohřbu. Jen hrstka pozemských věcí v těchto hrobech, jako meče nebo nože, nebylo dotčeno, sdělili archeologové. Odhadují, že věk ženy byl 35 – 50 let v době úmrtí. Identifikovali kousky látky spojené se stříbrnými sponami, které patřily dvěma různým látkám. Jedna byla kousek oblečení, které spona držela, druhá pak pohřební rubáš.

Do dalšího vydal nedotčený hrob

Vědci také nalezli na sponách stopy kůže a srsti, nejspíše z dalšího oděvu. Rozbor keramického hrnce odhalil chemické stopy konkrétních druhů tuků a kyselin, takže v této nádobě se nejspíš vařilo a skladovalo maso. Všichni lidé nalezení v těchto hrobech byli věkem mezi 16ti a 55ti lety, ovšem mnoho koster bylo vykradači hrobů velmi vážně poškozeno do té míry, že nebylo možné určit pohlaví zemřelých.

Podrobný rozbor kosterních pozůstatků ovšem odhalil některé náznaky ohledně zdravotního stavu dávných zemřelých. Jeden z nich měl dokonce rakovinu, podle stop na lebce a na pánevní kosti. Jiné kosti nesly známky artritid, další pak známky asymetrie jako následek kulhání, nejspíše po mrtvici. Další výzkum bude zahrnovat radiační rozbor kvůli stanovení přesného stáří hrobů. Může také odhalit, zda šlo o místní lidi nebo o přistěhovalce.

Zdroj: Live Science

Článek Český hrob z pátého století v sobě dlouhá léta skrýval velký poklad. Zlato a drahokamy vyvolaly značný rozruch se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sumerská civilizace, žijící před 7000 lety

Sumerové byli jednou ze starověkých vyspělých civilizací, která žila asi před 7000 lety v Mezopotámii mezi řekami Tigris a Eufrat. Později se stala Babylónií a nyní je v Iráku a Sýrii. Mnoho artefaktů bylo získáno ze starověkého místa Sumerů v Iráku, ale nejzajímavější byl rukopis sumerských králů a délky jejich vlády.

Nálezy klínopisných tabulek

Pojednává se o 4000 let starou tabulku, nalezenou německo-americkým učencem Hermannem Hilprechtem. Našel však několik desítek dalších, klínopisných tabulek. Nebyly sice identické, ale sdíleli informace, o kterých se věří, že byly převzaty z jediného zdroje sumerské historie. Existuje také více než tucet kopií Sumerského seznamu králů, nalezených v prastarých městech.

Až příliš bizarní doba vládnutí všech panovníků

Seznam, sestavený v sumerském jazyce se skládá ze jmen mnoha generačních králů, kteří vládli starověké Mezopotámii. Také byly sdíleny podrobnosti o jejich předpokládané délce a umístění královského majestátu. Spolu se seznamem, text obsahoval také události velké potopy, tradice, příběhy o Gilgamešovi a příběhy předpotopních vládců. Zajímavým faktem je ale doba vlády panovníků, jelikož se skutečně hovoří jen o osmi vládcích. Přesněji, tito králové vládli Zemi více než 241 000 let, což zní dost bizarně.

Proběhla tedy velká diskuse o dlouhém působení prvních králů. Seznam zmiňoval některé mýtické a legendární postavy, které vládly po dost nepravděpodobnou dobu. Někteří věřili, že se jednalo o skutečné bohy a dokonce i samotní výzkumníci vyvraceli veškeré, mylné teorie o pouhých mýtech. Místo toho, začali rozpoznávat některé krále uvedené v seznamu.

Matoucí fakta v rozporu s realitou

Je zajímavé, že někteří učenci našli nápadné podobnosti mezi Sumerským seznamem králů a Knihou Genesis. Stejně tak seznam pojednával například o osmi králích, kteří vládli po generace. Všeobecně řečeno, záhada sumerského seznamu mate výhradně po historické stránce, protože sdílí některá matoucí fakta, která se týkají skutečných událostí.

Článek Sumerský text odhalil „8 inteligentních bytostí“, které vládly Zemi 241 000 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhadné snímky ze satelitů

I díky tomu se objevuje zemský povrch, případně objekty, které byly zahaleny ledem, a tudíž zůstávaly dosud neviditelné. Satelitní snímky například měly odhalit šestiúhelníkové struktury pohřbené pod ledem. Mají být asi 8 metrů vysoké a mít necelých 50 metrů v průměru. Ufolog Scott Warring se domnívá, že se jedná o pozůstatky dávné lidské civilizace. Podle něho může jít o kopuli mnohem větší stavby – pod ledem dokonce může být celé starověké město.

Není to jediný objev. Existují například snímky pravidelné pyramidové struktury. Najít je můžete i na satelitních zobrazeních z Google Earth. Pro mnoho milovníků záhad jde o důkaz, že na kontinentu mohla být vyspělá lidská civilizace. A to i v době, kdy nebyl tak na jihu a panovalo zde příznivější klima. Pyramidy jsou navíc některými záhadology považovány za jakési generátory energie. Rozmístěny měly být na specifických místech planety, aby dobře pracovaly. Podle jiných vědců jde o přírodní útvary.

Lidé v té době možná neexistovali

Nesporným faktem zůstává, že na Antarktidě bývalo klima, kdy zde rostly rostliny a mohly zde být podmínky pro přežití suchozemských živočichů včetně lidí. Problémem je, že tyto podmínky zde podle datace rostlinných zbytků objevených při průzkumech kontinentu existovaly někdy před 15 až 20 miliony lety. Ovšem podle známých skutečností se první prapředci lidí na Zemi objevili asi před 2,5 miliony lety. Kdo by zde žil, je velká záhada. Podle některých mohlo jít údajně o mimozemskou civilizaci.

Nabourávat se začíná i teorie o tom, že Antarktida byla objevena až v 19. století. Podle některých dochovaných ústních záznamů maorské civilizace na Novém Zélandu se zdá, že místní obyvatelé o kontinentu věděli a občas se k němu dostali. A to stovky let před Evropany. Popisy z jejich bájí jsou neobyčejně přesné. Teoreticky toho mohly být národy osídlující rozlehlé Tichomoří samozřejmě schopné. Také se zdá, že se na kontinentu mohly objevit některé maorské artefakty.

Článek Tající sníh na Antarktidě odkrývá dávno ztracené podzemní město. Měla ho postavit vysoce vyspělá civilizace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ledový muž Ötzi

Když Ötziho objevili němečtí turisté, bylo z něj vidět pouze hlavu a ramena. Turisté svůj nález okamžitě nahlásili příslušným úřadům, protože si skutečně mysleli, že se jedná o nedávno zemřelého horala. Jako první na místo nálezu dorazily jednotky Rakouského záchranného týmu, které se snažily mrtvolu oddělit od okolních skal, ke kterým přimrzla.

Redakce VědaŽivě

17 listopadu, 2022

Archeologové objevili 2500 let staré mumie se zlatými jazyky: Staří Egypťané jim je vkládali do úst z děsivého důvodu

Svým neopatrným zacházením jí polámali několik kostí. Teprve o pár dní později bylo zjištěno, že se ve skutečnosti jedná o mnohem starší mrtvolu muže. Prvotní odhady počítaly se stářím okolo 4 tisíc let. Díky všudypřítomnému mrazu došlo k dokonalé mumifikaci a tělo zůstalo ve výjimečně dobrém stavu. Místní archeologové mumii pojmenovali ledový muž Ötzi.

Nezvykle zachovalá mumie

Egyptské a Incké mumie bývají většinou vysušené a zbavené veškerých tělních tekutin. Ötzi, kterého přirozeně zakonzervoval přítomný mráz, si na rozdíl od jiných mumií zachoval veškeré tělní tekutiny. Také orgány se zachovaly v naprosto dokonalém stavu. Vědci tak byli schopni zjistit spoustu nových poznatků o životě lidí z období neolitu.

Redakce VědaŽivě

14 února, 2022

Badatelé se podívali do nitra první těhotné egyptské mumie. Neporušený plod dítěte v ní dřímal bezmála 2000 let

Ötzi byl muž ve věku zhruba 40 let, který vážil necelých 50 kilogramů při výšce okolo 160 centimetrů. Kromě toho měl střeva prolezlá různými parazity, měl žaludeční vředy, artritidu, boreliózu a pravděpodobně byl intolerantní na laktózu. Jeho kůži pokrývalo 61 různých tetování, které bylo vytvořeno z rozdrceného uhlí.

Byl obětí vraždy

Ötzi nedává vědcům od svého nalezení spát. Dlouhá léta si kladli otázku, co se tomuto muži asi stalo, že skončil jako ledová mumie uprostřed hor. S pomocí rentgenu následně odhalili cizí předmět v Ötziho rameni. Jednalo se o špičku šípu. K případu byl povolán skutečný kriminalista, který poprvé v životě vyšetřoval 5 tisíc let starou vraždu. Podle dostupných důkazů usoudil, že se nejspíš jednalo o osobní mstu. Přesný motiv této vraždy se nejspíš nikdy nedozvíme. Ötzi přesto představuje zásadní průlom v chápání naší dávné historie.

Článek Nejslavnější mumie: Ötzi zahynul před 5 300 lety. Bylo mu 40 let a měl prý intoleranci laktózy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Komunikace s bohy

Archeologové se domnívají, že zlatý amulet ve tvaru jazyka, který nalezli v ústech tří mumií, měl sloužit k tomu, aby zesnulí mohli v posmrtném životě komunikovat s bohem podsvětí Usirem. Posmrtný život hrál v kultuře starověkých
Egypťanů významnou roli.

Nebylo by tedy neobvyklé, kdyby součástí pohřebního rituálu bylo zajistit, aby mohly mumie promluvit s bohem podsvětí a možná si vykomunikovat lepší podmínky pro svůj posmrtný život. Stále však není jasné, proč se podobné amulety neobjevily také u jiných mumií. Jedním z možných vysvětlení můžou být rozdílné pohřební rituály, které se v historii starověkého Egypta často měnily.

Prastaré mumie

Mumie, u kterých byly nalezeny zlaté jazyky, byly objeveny v pohřebišti Qewaisna, které se nachází asi 460 kilometrů od Káhiry. Jejich stáří se odhaduje zhruba na 2 tisíce až 2,5 tisíce let. Pohřebiště Qewaisna vznikalo mezi léty 300 před naším letopočtem a 640 našeho letopočtu. Toto široké období právě přispívá k teorii o různých pohřebních zvycích v průběhu let, které se dají vydedukovat z artefaktů, se kterými byli mrtví pohřbíváni. Nutno dodat, že mumie se zlatými jazyky byly nalezeny ve velmi špatném stavu a zlatý amulet je jediným zachovalým artefaktem.

Redakce VědaŽivě

14 února, 2022

Badatelé se podívali do nitra první těhotné egyptské mumie. Neporušený plod dítěte v ní dřímal bezmála 2000 let

Bohové Egypta

Bohové hráli v kultuře starověkého Egypta velmi významnou roli. Nejvýznamnějším bohem byl sluneční bůh Ra, který bývá vyobrazován se sokolí hlavou. Byl bohem slunce, světla a života. Jeho protipólem pak byl bůh Usir (nebo Osiris), který byl uctívaný jako bůh podsvětí a soudce mrtvých. Podle mytologie starověkého Egypta, byl Usir zavražděn a rozčtvrcen svým žárlivým bratrem Sutechem. Od té doby přebývá Usir v podsvětí a jeho úkolem je soudit duše zemřelých a rozhodovat, zda postoupí do říše mrtvých či nikoliv.

Článek Proč měly mumie zlaté jazyky: Egypťané věřili, že tak budou moct komunikovat se staroegyptským bohem zesnulých se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tunely postavené v prastaré historii

Tunel působí opravdu rozlehle a sahá od centrálního náměstí, známého jako Plaza de la Luna, až k nedaleké pyramidě. Je přibližně 10 metrů hluboký a podobá se jiným tunelům, které byly nedávno objeveny. Takovým je např. tunel nalezený pod Chrámem opeřeného hada. Všechny tyto objevy však pochází z prastaré historie.

Elektrická odporová tomografie

Zatímco do tunelu se doposud nikdo nedostal, samotný objev byl učiněn pomocí metody známé jako elektrická odporová tomografie. Ta vytváří čisté snímky podzemních oblastí. Tým archeologů z mexického Národního institutu antropologie a historie používal tuto osvojenou techniku. S její pomocí výzkumníci přišli na mnoho zajímavostí z daleké minulosti.

Sloužila pyramida pro obětní obřady?

Dle pořízených záznamů byla Měsíční pyramida pravděpodobně používána pro lidské oběti a další rituály na základě studií lidských pozůstatků, nalezených na pohřebištích. Není však jasné, k čemu mohl tunel přesně sloužit. A archeologové plánují provést další výzkum, pomocí kterého by měli určit účel tunelu, a zda obsahuje více takových artefaktů.

Město s bohatou a nedoloženou historií

Badatelé věří tomu, že se tam ukrývá něco daleko většího, jelikož Teotihuacán byl dlouho velkým městem se složitou historii, z níž velká část ještě nebyla objevena. V tehdejší době se dokonce jednalo o jedno z největších měst v předkolumbovské Americe. Před úpadkem zde žilo více než 125 000 lidí.

Článek Archeologové objevili nový tunel, který má být údajně vstupem do podsvětí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Paláce, tabulky a boží chrám

Zmíněné město Girsu bylo prvně objeveno už před 140 lety, stalo se však rychle cílem nelegálních vykopávek a celkového rabování. Nachází se v Tello v jižním Iráku. Palác vládců objevili archeologové během dalších terénních prací v loňském roce. Současně narazili na více než 200 klínopisných tabulek, které obsahovaly hlavně administrativní záznamy městských úřadů. Současně byl také identifikován chrám sumerského boha.

Konkrétně se jednalo o Ningirsuova, jehož existence byla předtím známá jen z nápisů během prvních vykopávek tohoto města. Cesta k objevu však nebyla bez problémů. Vedoucí archeolog byl totiž opakovaně nařčen z divokých teorií a plýtvání finančními prostředky. V budoucnu by ovšem Dr. Rey rád našel chrám Gilgameše, legendárního panovníka. Staří Sumerové nejsou tak populární jako staří Egypťané nebo Řekové, význam ale mají.

Na počátku byl Sumer

Podle Dr. Timothyho Pottse, ředitele Getty Museum, „je Girsu pravděpodobně jednou z nejvýznamnějších památek na světě, ale jen málokdo o něm skutečně ví“. Projekt je následníkem původního iráckého výzkumu. Ten byl financován britskou vládou v reakci na destrukci důležitého kulturního dědictví Iráku i Sýrie, o což se postarala organizace Islámský stát. Od jeho počátku bylo pro památkovou péči vycvičeno na 70 Iráčanů.

První nalezené hliněné cihly paláce byly objeveny v loňském roce a od té doby je střeží irácké muzeum v Bagdádu. Sumerové obývali starověké východní regiony a jsou odpovědní za mnoho technologických pokroků. Kromě vynálezu klínového písma jde také o dovednost měření času. Do Mezopotámie neboli „meziříčí“ přišli nejspíš nejpozději v roce 4 000 před Kristem. Obecně jde o jednu z nejstarších civilizací a kultur známé historie.

Technologická úroveň a první literatura

Tento národ byl civilizací průkopníků, kteří se zdokonalili v umění psaní, literatury, hymnů a také modliteb. Starověký Epos o Gilgamešovi pocházející z 2. tisíciletí před Kristem je obvykle považován za nejstarší dochované epické dílo světové literatury. Jde o pět epických skladeb, jejichž první verze pochází asi z roku 2 500 před Kristem. Dochované opisy jsou pak o cca 500 let mladší. Obdobné eposy lze najít i v dalších mytologiích Předního východu.

Postavili první známá města a stejně tak konstituovali první zákonodárství. Navíc zdokonalili některé již existující technologické postupy jako kolo, pluh a aplikaci matematiky. Pravděpodobně šlo také o první civilizaci vařící pivo. Starověké národy tento nápoj obecně považovaly za klíč ke zdravému srdci a játrům.

Článek Archeologové nalezli stavbu starou 4 500 let. Rozsáhlý palác určený pro vládce patřil Sumerům se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Normální skála, nebo zbytky archy?

Podle některých jde pak právě o pozůstatek Noemovy archy. Konkrétně američtí a turečtí specialisté z projektu Noah´s Ark Scans tu provádějí monitoring s použitím pokročilých 3D skenovacích nástrojů. A tvrdí, že rozměry skály opravdu odpovídají biblické struktuře. Celý útvar je dle jejich popisu dlouhý asi 150 metrů, což by biblické arše přibližně odpovídalo. Mnozí geologové však tento i další argumenty odmítají, hlavně vzhledem ke složení.

Objekt na hoře Tendürek totiž v první řadě neobsahuje žádné úlomky dřeva, z něhož byla bájná archa vyrobena. Krom toho namítají, že i příroda dokáže celkem bez problémů vytvořit mnoho zajímavých a současně naprosto nepravidelných struktur. Hora na hraničním území také neodpovídá samotnému biblickému poselství. Jde totiž o štítovou sopku, která by mohla pro případnou posádku archy představovat významné nebezpečí.

Jaké metody badatelé použili?

Během výzkumu skalní formace bylo použito už zmíněné 3D skenování. To analyzuje objekt a získává údaje o tvaru, vzhledu i dalších vlastnostech. Z nich tak počítač generuje digitální trojrozměrný model. „Dostupnost vysoce kvalitních snímků je naprostým základem pro zlepšení naší schopnosti analyzovat a shromažďovat informace o našem kulturním dědictví. Standardním médiem jsou 2D fotografie, ale v blízké budoucnosti budou 3D modely normou.“

„Dostupnost 3D modelů také otvírá obrovskou škálu dalších aplikací. Ty mohou dále zlepšit naše možnosti pro analýzu, rozpoznávání a porovnávání uměleckých děl s dalšími kulturními prvky,“ napsali italští badatelé Paolo Cignoni a Roberto Scorpingo o metodě už v roce 2008. Specialisté z Noah´s Ark Scans využívají také metody elektrické odporové tomografie a rovněž georadar s velkým hloubkovým rozsahem. Výzkum se provádí podél objektu.

Metodika pro neinvazivní vstup

„Před zahájením měření je třeba do přístroje zadat příslušné údaje o geometrii měřící rozteče, délce rozteče a akvizičních parametrech. Nástroj také dovoluje ověření správného elektrického kontaktu se zemí (tedy správné uzemnění). Ke kontrole kvality dochází průběžně během celého měření,“ popisuje tuto konkrétní techniku web GeoSpectrum. Pozemní radar je pak mobilní geofyzikální metoda s vysokým rozlišením.

Spočívá v emisi elektromagnetických vln. Přístroj měří frekvence v rozsahu krátkých až ultrakrátkých radiových vln. Shromážděné údaje pak sestavuje speciální program. Jeho výstupem je obrázek s kompletním průřezem testovaným objektem. Všechny zmíněné techniky dovolují zcela neinvazivní zkoumání prakticky jakýchkoli archeologických objektů. Následně lze také kontrolovat veškerá poškození při přímém fyzickém vstupu.

Článek Vypadá to, že jsme konečně našli Noemovu archu. Archeologové ale namítají, že to není možné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Římské mince se padělají již staletí

Nebylo by to nic výjimečného. Mince z římského období jsou cenným sběratelských předmětem již několik století, a proto se je mnozí lidé pokoušeli padělat a pak je udat jako pravé. Různými metodami se snažili vzbudit dojem, že mince jsou skoro 2 tisíce let staré. Problém je, že většinou se padělají mince, jejichž originály a na nich zobrazení vládci jsou známí, aby vypadaly co nejvíce autenticky. Což ale v tomto případě rozhodně neplatilo.

Čtveřice mincí se nachází i v muzeu v Glasgow a vědci z místní a jedné z londýnských univerzit se je rozhodli v roce 2022 pečlivě prozkoumat. Použili při tom například ultrafialové světlo a elektronický mikroskop. Zjistili, že na mincích jsou mikroškrábance svědčící o jejich častém používání a podle vědců by je nebylo možné vytvořit při procesu padělání. I vzorky zeminy z mincí naznačují, že musely být pohřbeny řadu století.

Složení kovu ale příliš neodpovídá

Zjistili ale i řadu odlišností od běžných římských mincí. Nalezené totiž obsahují příměsi stříbra nebo mědi, zatímco římské mince bývají čistě zlaté. Je samozřejmě možné, že se sem jiné kovy dostaly nedostatečným vyčištěním rudy, případně zlata nebylo při jejich výrobě dost. Ale přes všechny odpovědi zůstává jedna nevyřešená otázka. Kdo vlastně záhadný Sponsianus byl? Na mince se totiž dostávaly podobizny císařů a někdy místních vládců.

Historikové předpokládají, že to byl nejspíše místní vládce a uzurpátor v Panonii nebo Dacii působící zde kolem let 240 až 260. Existují jisté záznamy o vzpourách v Panonii kolem roku 240. Naopak o zhruba 20 let později byla Dacie odříznuta od říše. Není proto vyloučeno, že se místní velitel Sponsianus za podpory zdejších dvou legií nechal korunovat císařem a pokusil se zajistit regionu stabilní vládu a bezpečnost. Každopádně záhada kolem jeho osoby stále čeká na objasnění, což se třeba nikdy nemusí podařit.

Článek Záhadné římské mince zobrazují vládce Sponsiana. Nikdo o něm nikdy neslyšel, ale podle všeho jsou mince pravé se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Historie Číny stará několik tisíc let

Komplex obsahuje celkem 24 hrobek a nachází se nedaleko naleziště Yinxu zapsaného na seznamu světového dědictví UNESCO. Jedná se o ruiny hlavního města dynastie Shang nazývaného Yin. Dynastie na části území dnešní Číny, hlavně na území kolem Žluté řeky, vládla v letech 1600 až 1046 před naším letopočtem. Jde o první vládnoucí čínskou dynastii, o které má věda dostatek vědeckých důkazů podpořených četnými archeologickými nálezy.

V novém komplexu hrobů se nacházejí také jámy s vojenskými vozy taženými koňmi. Na nich jsou bojovníci, kteří je pravděpodobně používali. Kromě toho, že byli dle všeho rituálně pohřbeni zaživa, mají velmi bohatou výbavu. U válečníků našli archeologové klobouky zdobené šňůrami s mušlemi, koně zase měli na čele zlatou dýhu s bronzovou podložkou.

Klan disponující velikou mocí

Podle vědců sloužilo pohřebiště pravděpodobně někomu vysoce postavenému, což naznačuje nejen bohatá výbava, ale právě i pohřbívání zaživa. Rituální sebevraždy sluhů nebo dobrovolné pohřbení zaživa prý v té době bylo poměrně běžné. Vše nasvědčuje tomu, že pohřebiště patřilo tehdy velmi mocnému klanu Tse, protože znaky s odkazy na klan obsahují nalezené bronzové nádoby nebo želví krunýře a zvířecí kosti.

Kromě toho hrobky obsahovaly velké množství předmětů z nefritu, kamene, kostí a mušlí, často velmi zdobených. To ukazuje, že klan byl velmi mocný a bohatý. Archeologové doufají, že se z nálezů dozvědí o klanu více, chtěli by i zjistit, jaký měl vztah s vládnoucí dynastií Shang. Datování a nálezy naznačují, že klan zde měl působit v pozdním období její vlády.

Článek Hrůzný objev čínských archeologů. Starověcí čínští bojovníci se nejspíše nechávali rituálně pohřbívat i zaživa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stopy z doby rozkvětu

Ve městě je poměrně hodně budov a kamenných obřadních staveb. Vědcům se podařilo rozluštit nápisy, které byly identifikovány na různých náboženských a inženýrských strukturách. Podle badatelů se hovoří o jménech čtrnácti panovníků z jedné dynastie, která spadá do raně klasického období. Byla to doba, kdy město opravdu vzkvétalo, ale žádná dynastie netrvá věčně.

Významní panovníci mayské dynastie

Jméno zakladatele dynastie bylo Junpik Tok, což výzkumníci zhruba přeložili jako „Ten s 8000 pazourky“. Je také pozoruhodné, že zde identifikovali ženu, která na začátku 7. století vládla městu přes 40 let. Její jméno se však nepodařilo celé rozluštit. Odhalili jen část „Isik (…) Yopaat“, prostřední část tedy chybí. Tato skutečnost není pro Maye zcela typická, i když k podobným příkladům došlo již dříve.

Další významná jména a následný úpadek města

Kromě těchto dvou vládců archeologové rozluštili nebo částečně rozluštili další jména. A to např. „Kahta Chitam, Uxman, Kaviil, Yopaat Taj-Naj, Kahk, Kalomte a Xaman Kaviil“. Cobá zůstalo významným centrem až do roku 1000 našeho letopočtu. Čas však plynul a po příchodu španělských dobyvatelů kolem roku 1550 začalo město spíše upadat. Poté do města přišli conquistadoři a ti zapříčinili, že obyvatelé museli toto město opustit. Jednalo se tedy o jednu z mnoha dynastií, která zanikla.

Článek Archeologové rozluštili staré mayské nápisy, které skrývaly spoustu významných jmen. Některá byla však daleko záhadnější, než se na první pohled zdálo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Malý tvor žil v jezerech a požíral listí

O tvorovi o délce zhruba 6 centimetrů se toho za více než 100 let od objevu jeho existence mnoho dozvěděli. Podle nich žil na dně prehistorických sladkovodních jezer přibližně před 398 až 385 miliony let. Živil se listím a organickým odpadem. Jeho tělo bylo uzpůsobeno, aby se dobře vypořádalo s horkým počasím, které v té době panovalo. I přes to neměli badatelé v některých věcech týkajících se tohoto druhu jasno.

Zkamenělina totiž vědce mnoha způsoby mátla a vlastně ji nedokázali pořádně zařadit. Jedním z důvodů byla skutečnost, že kostra byla silně stlačená a kosti se různým způsobem promíchaly. Ale také na ní chyběly končetiny nebo zuby, což je u obratlovců z té doby velmi neobvyklé. Nález byl proto klasifikován například jako příbuzný plicníků nebo tvorů známých jako hagfish. V roce 2017 vědci tvrdili, že jde o parybu příbuznou se žraloky.

Shodné znaky se savci a ptáky

Teprve až použití mikropočítačové tomografie pomohlo vytvořit tak jasné snímky kostí, že začaly na povrch vycházet některé detaily. Nejzajímavější byla skladba kanálků vnitřního ucha, protože se velmi podobá skladbě kanálků savců a ptáků. Vědci zjistili, že tvor má rysy lebky řadící ho mezi takzvané tetrapodomorfy, tedy čtyřnohé tvory. Podle paleontologů vše ukazuje na to, že jde o přímého předka tvorů s končetinami zakončenými prsty, kteří nakonec vylezli z vody a začali žít na souši.

Přesto ale zůstávají tajemství čekající na rozluštění. Vědce například stále mate, proč tvor neměl zuby. Není vyloučené, že mohly být evolučně ztracené, protože je tento tvor k životu nepotřeboval. Případně nebyl tento exemplář dostatečně vyvinutý. Proto budou ve studiu tvora intenzivně pokračovat, jelikož jeho zařazení na začátek evolučního stromu člověka je velkou motivací se o něm dozvědět co nejvíce.

Článek Nejstarším známým předkem člověka je nejspíš ryba. Měřila zhruba 6 cm a žila už před 398 miliony let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od stájí po skladiště

Starověcí architekti tohoto města museli být při jeho budování nesmírně opatrní. Podzemní komory totiž drží i to, co je nad nimi, v opačném případě by se město ihned zhroutilo. Stavba má celkem 8 podlaží, každé sahající do výšky přibližně 10 metrů. Některé nalezené předměty naznačují, že bylo město vystaveno Frýgiánci v 8. – 7. století před Kristem. Nicméně styl pečetí je chetitský a naznačuje ještě starší původ, asi 1900–1200 před Kristem.

Město má mít až 600 různých vstupů, které jsou přístupné z povrchu a nachází se na různých místech horního osídlení. Jsou tu kostely, sklepení, vinné sklepy, a dokonce i stáje. Podle nálezů se tu nacházela i škola. Ke kostelům se dostanete při sestupu na 3. – 4. podlaží. Většina rozsahu je přístupná ze schodů. Krom toho byly na některých podlažích i studny, ne ale všude. Šlo o moudrý krok k zabezpečení obyvatel pro případy otravy.

Velmi komplexní na jen dočasný úkryt

Stavba zahrnuje i větrací šachty pro totožná patra jako studny. Takových pozic je na 15 000. Badatelé se dlouho domnívali, že město nebylo nikdy určeno coby trvalý příbytek pro větší množství lidí. Existují drobné pochybnosti, jestli by vůbec vydrželo nápor tolika osob najednou včetně dobytka, vody a potravin. Pravděpodobně jde ale spíš o útočiště a úkryt před vnějšími potížemi než místo, kde by měli lidé za běžných okolností dlouho setrvávat.

To je taky patrné z celkové struktury města, je totiž vystavěno velmi robustně, s důrazem na odolnost proti nepříznivým vlivům. Je v něm víc jak dostatek propojujících koridorů a komnat. Lidé se tak mohli velmi snadno setkávat ve společných prostorách, obvykle k náboženským účelům. Celková struktura je velmi dobře navržena, což dokazuje i přítomnost stájí a olejových lamp. Jsou tu i skladiště, nádrže na vodu a komíny.

Před válkami, klimatem nebo mimozemšťany

K překvapení archeologů je město vybaveno i strukturami na pohřbívání. Respektive uchování mrtvých do té doby, než se jim na povrchu dostane skutečně řádného pohřbu. Na více místech jsou k nalezení kamenné dveře, takže město je částečně i pevností. Stejně tak mnoho koridorů mohlo být v případě útoku snadno zablokováno. Historici věří, že cílem místa bylo ochránit obyvatele před útokem. Stále hodně badatelů ale nesouhlasí.

Podle nich je místo navrženo příliš komplexně na to, aby šlo jen o dočasný úkryt lidu před nějakou invazí. Řada věcí ohledně Derinkuyu je stále nezodpovězena. Kdo toto místo vlastně vystavěl? Co mohlo více jak 20 000 možných obyvatel donutit, aby se v podzemí ukrývali? Před čím mělo vlastně chránit? Válkou? Klimatickou změnou? Nebo něčím dalším? Podle konspirátorů mohl být nepřítel i z vesmíru a v podzemí by lidé nebyli zkrátka vidět.

Článek Záhada podzemního města Derinkuyu: Obývalo ho přes 20 000 lidí, podle konspirátorů se ukrývali před mimozemšťany se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nástroj k rozčesávání a na parazity

Samotný hřeben je podivuhodným lidským nástrojem. Je vyrobený ze slonoviny. Není nijak velký, jeho délka je 3,8 centimetru a jeho výška 2,5 centimetru. Na jedné jeho straně bylo šest velkých zubů. Pravděpodobně lidem sloužily k rozčesávání zacuchaných vlasů. Na druhé straně byly zuby mnohem menší a jemnější. Majitel hřebene je používal k tomu, aby se zbavil vší a jejich vajíček. Zuby jsou dnes ulámané, ale o jejich účelu nemůže být pochyb.

Hlavně poté, co se archeologům podařilo přeložit větu vyrytou na hřebeni. Je jednoznačná: „Ať tento kel vykořeňuje vši z vlasů a vousů.“ Věta je napsaná v jazyce Kanánejců, kteří v oblasti dnešního Izraele žili zhruba v letech 3500 až 1150 před naším letopočtem. Měli psanou řeč s ucelenou abecedou. Archeologové již našli mnoho jejich psaných slov, ale většinou se jednalo jen o jedno dvě slova. Na hřebeni je zaznamenaná první ucelená věta v jejich jazyce.

Stáří hřebene lze jenom odhadnout

Po prozkoumání hřebene na něm vědci dokonce našli zbytek vši, je jasné, že byl ke svému účelu používán. O tom, jak je starý, se mohou prozatím jen dohadovat, protože radiokarbonová metoda používaná k dataci se ukázala jako neúspěšná. Ale určitá vodítka existují, hlavně díky jazyku a abecedě, která byla vytvořena někdy v 19. století před Kristem. Archeologové se domnívají, že hřeben byl vyroben asi 200 let poté.

Není jasné, komu patřil, žádný záznam na něm to nenaznačuje. Každopádně se muselo jednat o movitého člověka. Slonovina byla na území dnešního Izraele velmi luxusním materiálem. Protože zde sloni nežijí, dovážela se sem z Egypta. Nalezená věta lingvistům otevírá dveře do podrobnějšího studia jazyků ve zdejší oblasti. Mohou nyní jazyk Kanánejců lépe srovnávat s jinými semitskými jazyky. Například s biblickou hebrejštinou.

Článek Neuvěřitelný objev z historie lidí: O čem pojednává jedna z nejstarších dochovaných vět vůbec se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemná instituce s tajemnými cíli

Ahnenerbe byl institut v nacistickém Německu zaměřený na výzkum archeologické a kulturní historie árijské rasy. Institut prováděl experimenty a zahájil četné expedice po celém světě. To vše za účelem dokázání, že mytologické severské populace vládly světu v dávné minulosti. Jméno Ahnenerbe znamená „zděděno po předcích“.

Institut s nadlidskými ambicemi

Jednoduše řečeno, členové Ahnenerbe chtěli vědět vše, co souvisí s tajemnými a neznámými jevy na naší planetě. Podnikli několik výprav do Tibetu, Antarktidy a na Kavkaz. Zároveň jevili obrovský zájem o fenomén UFO a hledali jejich konečnou a absolutní moc. Jejich ambice tedy byly rozhodně nemalé.

Historie s tím také souvisí

Světu je dobře známo, že hitlerovské Německo se aktivně angažovalo ve vývoji nových typů zbraní, o kterých se věřilo, že by mohly změnit průběh války. To je důvod, proč v Ahnenerbe pracovalo přes 300 specialistů z různých sektorů, všichni brilantní a vzdělaní lidé s obsáhlými vědeckými znalostmi.

Spolupráce mezi nacistickým Německem a SSSR

Zajímavostí je, že roky před začátkem války nabídli specialisté na stavbu horských silnic z německé vojenské instituce pomoc SSSR. A to konkrétně s výstavbou silnice mezi Pitsundou a Ritsou (z pobřeží Černého moře v Abcházii) jako prostředek mezinárodní spolupráce. Po dokončení práce bylo zjištěno, že němečtí specialisté záhadně zemřeli. Údajně se mělo jednat o plánované vyvraždění.

Ruská voda života

Později se přišlo na to, že výstavba této strategické silnice měla velmi záhadné důvody. Ukázalo se, že hydrologové z Ahnenerbe zjistili zajímavosti o složení vody odebrané ze zdroje umístěného v jeskyni pod jezerem Ritsa. Bylo totiž ideální pro výrobu lidské krevní plazmy. Tento proces podrobněji vysvětluje Ivan Bormotov, profesor katedry ekonomie a managementu z Maikop State Technological University.

Záhadné pohyby a souvislosti s vyšetřováním

Obě strany disponovaly průzkumnými letouny. Byly vybaveny nejdokonalejšími špionážními přístroji a mnohými byly považovány za létající tajné laboratoře. Bormotov byl ve svých projevech sám na vážkách, jestli to nějakým způsobem souvisí s vyšetřováním výzkumníků z Ahnenerbe. I dnes se stále mluví o neobvyklých událostech v těchto oblastech. Nedávno vyšel v místním tisku článek, který hovořil o nálezu obří kostry. Ta byla až tři metry dlouhá a patřila neznámé lidské rase v kaňonu Borjomi.

【画像11枚】ロシア・アディゲ共和国で謎生物の頭蓋骨が発見されるhttps://t.co/NFb1Hr4NyG

頭蓋骨はナチス・ドイツの公的研究機関『アーネンエルベ』の所有物だったそう pic.twitter.com/WHt9LDtsuI

— さいたま改２ (@saitamakita) January 27, 2016

Prazvláštní lebky bohů

Ruská média píší, že záhadné lebky byly nalezeny v jeskyni na hoře Bolshoi Tjach. Téměř před dvěma lety je našla skupina průzkumníků vedená etnografem a zakladatelem muzea Vladimirem Melikovem. Podle něj se jedna z lebek nepodobala ničemu, co člověk znal. Uvádí, že mezi nejzáhadnější rysy lebek patří absence lebeční klenby a čelistí. Oční důlky jsou neobvykle velké a mají rysy obličeje připomínající lidi. „I ve srovnání s lebkou medvěda je těžké si myslet, že nemáte v rukou ostatky mimozemského tvora,“ řekl Melikov.

Spekulace, nebo realita?

Na závěr je vhodné říci, že tyto záhadné nálezy jsou věcí, která vás rozhodně nutí přemýšlet o tom, jaké vymoženosti venku ještě jsou. Nutí vás se zamyslet nad dalšími tajnými institucemi, které měly podobné nápady a plány jako Ahnenerbe. Lebky a předměty objevené v Rusku zůstanou jako jedny z nejzáhadnějších nálezů učiněných v posledním desetiletí. Pravda za nimi se zdá být mnohem záhadnější, než si lidstvo dokáže představit.

Článek Dvě mimozemské lebky objevené v Rusku, tajná nacistická instituce a honička za nadpozemskými zbraněmi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hroby více než 2 500 let staré

Podle všeho pozůstatky osob pocházejí přibližně z roku 525 před naším letopočtem, kdy v Egyptě vládla sajská dynastie. To bylo těsně před tím, než vládu nad Egyptem převzali Peršané. Mumie měly zlaté jazyky, které se mumifikovaným lidem vkládaly od úst. Staří Egypťané totiž věřili, že se zlatým jazykem se budou moci domluvit s bohem podsvětí Osirisem. Zároveň zde bylo 402 pohřebních figurek, amuletů a skarabů.

Ale nejzajímavější na všem bylo, že vápencový sarkofág muže nebyl nikdy otevřený, a tedy ho nikdo nevykradl. Byl zde amulet skaraba, čtyři nádoby, do kterých se vkládaly vnitřnosti mumifikovaného, a řada dalších předmětů. Archeologové doufají, že jim nápisy na nádobách nebo dalších předmětech prozradí, o koho se v tomto případě jedná. To by byl další cenný poznatek, ze kterého by mohli vědci odvodit další souvislosti.

Poprvé za 30 let vykopávek

I když hrobka ženy otevřena byla, i ta je velmi zajímavá. Byl v ní například krásný kamenný amulet nebo opěrka hlavy. Archeologové se v oblasti, která se nachází asi 150 kilometrů od Káhiry, pohybují již tři desetiletí. Je to přitom poprvé, kdy se jim podařilo najít nevykradenou hrobku, jde tedy o naprostý unikát. Předměty budou spolu s egyptskými kolegy – nálezy samozřejmě patří Egyptu – i nadále zkoumat.

V minulosti již vědci našli mumie, které měly stejně jako ty současné zlaté jazyky. Jednalo se o nálezy o 500 let mladší a šlo o osoby, které zemřely v římské době kolem roku 30 před naším letopočtem. Archeologové, kteří v ruinách staroegyptského Oxyrhynchusu pracují, se sem budou v dalších letech vracet. Podle nich se zde stále nachází mnoho neprozkoumaných míst, a je tedy možné, že se jim podaří i další unikátní nálezy.

Článek Archeologové objevili 2500 let staré mumie se zlatými jazyky: Staří Egypťané jim je vkládali do úst z děsivého důvodu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Řekové obydleli i sever Černého moře

Vykopané historické předměty předali archeologům do oděského muzea. Jedná se o nesmírně cenný nález, protože pocházejí z zhruba z let 300 až 400 před naším letopočtem. To je asi 100 let poté, co na dnes ukrajinském území Černého moře byla postavena první řecká osada. Řekové, kteří byli zdatnými mořeplavci, se sem museli dostat po moři po překonání Bosporu a Dardanel, které ho oddělují od Středomoří.

Nádoby dokládají, že už v té době byla Oděsa a její okolí mohla být důležitým obchodním centrem. Vzhledem k úrodné oblasti, která se na Ukrajině nachází, zde mohly být zdroje obilí, které se vyváželo do Řecka. Naopak osady mohly toužit po jiných produktech, kterými se tehdy obchodovalo. Například olivovém oleji nebo víně.

Historie stará tisíce let

Právě na převoz těchto produktů se amfory nejčastěji používaly. První nádoby podobného tvaru se začaly používat již někdy před 8 tisíci lety. Ovšem klasické amfory, jak je známe dnes, se objevily zhruba 3500 let před naším letopočtem. Existovaly v různých tvarech a velikostech. Pokud měly široké hrdlo, většinou se používaly k uchování obilí a podobných pevných předmětů. Amfory z úzkým hrdlem naopak sloužily pro tekutiny jako bylo víno nebo olej. Uvnitř bývaly ošetřené pryskyřicí, aby neprosakovaly.

Mají nejčastěji dvě ucha, aby se s nimi dobře manipulovalo. A také mívají špičaté dno, což umožňovalo jejich zaražení do písku, ve kterém mohly stát. Nádoby s produkty bývaly často zapečetěné. Proto se v několika případech podařilo hlavně v lodních vracích nalézt amfory, ve kterých byl uchován i jejich obsah. Amfory byly používány i za starověkého Říma, ale byly postupně nahrazovány jinými druhy obalů.

Článek Kopali zákopy, našli přitom nádoby staré 2500 let: Ukrajinští vojáci se nevědomky postarali o objev nesmírně vzácných amfor se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Za nálezem stoji shoda náhod

Nové informace přinesla zkamenělina tvora, která byla nalezena v v Northumberlandu v Anglii. Všemu napomohla náhoda. Zkamenělina se totiž nacházela v místech, kde se běžně podobné nálezy nevyskytují a nikdo ji tedy nehledal. Byla v balvanu, který se utrhl ze srázu a praskl tak, že odhalil zkamenělého tvora. A náhodou měl cestu kolem jeden z doktorandů studia archeologie, který si ho všiml.

Nejedná se přímo o zkamenělinu tvora, ale o zkamenělinu jeho schránky, kterou svlékl, když mu byla malá. I tak jde o nesmírně vzácný objev, protože většina těchto schránek se rychle rozpadla a nezanechala žádné stopy. Tato shodou příznivých okolností nikoli a odhalila mnoho nových informací. O Arthropleurách totiž vědci vědí již asi 170 let a domnívali se, že mohou dorůstat až délky dvou metrů. Jejich odhad se nyní ukázal jako chybný.

Poopravené odhady velikosti nebo počtu nohou

Nalezený exemplář totiž měří 2,63 metru a má 55 centimetrů na šířku. Jeho hmotnost byla kolem 50 kilogramů. I tak stále vědci mnoho nevědí, například přesný tvar hlavy živočicha. Ani to, kolik měl vlastně nohou. Zmíněný nález dokládá existencí 20 končetin. Odhady mluví o 32, ale mohlo jich být i dvojnásobek. Neví se ani, čím se živočichové živili. Pravděpodobně různou rostlinnou stravou jakou byla semena, ale mohlo se klidně jednat i o predátory.

Na základě dřívějších nálezů, především v Německu, se archeologové domnívali, že stonožky žily v bažinatém terénu, že kterého se poté vytvořila ložiska uhlí. Ovšem místo, kde byly nalezeny pozůstatky největší z nich, se tomu vymyká. V době karbonu se nalézalo poblíž rovníku a byly zde volné lesy. Proto je nutné domněnky o nich přehodnotit. Stejně jako skutečnosti, proč mohly dosahovat takové velikosti.

V minulosti to bylo přičítáno především velké koncentraci kyslíku v tehdejší atmosféře. Ovšem poslední výzkumy naznačují, že v době života tohoto hmyzu, tedy zhruba přes 300 miliony let, byla jeho koncentrace jen o málo vyšší. Ani důvody jejich vyhynutí před asi 250 miliony let nejsou zcela jasné. Je možné, že je překonali dokonalejší plazi a nastalo období dinosaurů.

Článek Stonožka o velikosti auta: Archeologové objevili fosilii největšího členovce v historii, po zemi se pohyboval před 300 miliony let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pátá lebka ze stejného naleziště

Dmanisi je osada a archeologické naleziště v gruzínském regionu Kvemo Kašrtli, který je asi 93 kilometrů od hlavního města Tbilisi, v údolí řeky Mashavera. Právě tady byl nalezen 1,8 milionu let starý hominid. O mnoha jedinečných druzích rodu Homo se předpokládalo, že jde o jedinou linii. Bylo to na základě nálezů ve stejné lokalitě v roce 2010 a tyto lebky měly rozdílné fyzické znaky. Tato, s označením D4500, je pátá lebka z tohoto místa.

Až cca do roku 1980 považovali vědci za kolébku našeho rodu Afriku a šlo o celou éru pleistocénu, v době před asi 0,8 miliony let. Pak nastala velká migrace směrem z Afriky. Následkem toho se Africe dostalo mohutného až nepřiměřeného archeologického zájmu prakticky ze všech stran. Nicméně naleziště Dmanisi je nejstarší místo pobytu hominidů mimo Afriku a ukazuje pozůstatky mnohem staršího data.

Spory o konkrétní druh člověka

Všech pět lebek totiž pochází přibližně ze stejné doby. Většina vědců věří, že tato pátá lebka je běžným pozůstatkem rodu Homo erectus, tedy člověka vzpřímeného. Tento předek dnešních lidí žil v Africe asi ve stejné době. Ačkoli někteří tvrdí, že je to Australopithecus sediba, který žil v době před 1,9 miliony let tam, kde je dnes Jižní Afrika. Dle badatelů je to předek rodu Homo, který zahrnuje i současné lidi. Pohledy jednotlivých expertů se tak odlišují.

Jde ovšem o nález, který nutí k revizi dosavadních závěrů, zatímco se nám naše vlastní historie „dívá“ přímo do tváře. V antropologii existuje také figura tzv. mitochondriální Evy. Jde o ženu, která je v mateřské linii společným předkem všech dnes existujících lidí. Její mitochondriální DNA (mtDNA) se totiž postupným děděním po ženské linii během stovek tisíc let rozšířila do celé současné lidské populace planety.

Společní předci a Afrika

Každá mtDNA v dnešní populaci tedy pochází od této africké pramatky. Jde o ženský protějšek tzv. „Adama chromozomu Y“, tedy posledního společného předka v linii otcovské. Každý z těchto předků ovšem žil ve zcela jiné době. Dle předpokladů žila Eva asi před 140 000 lety někde v místech dnešní Etiopie, Keni nebo Tanzánie. Odhad vychází z propočtů molekulárních hodin, korelace času a posouzení genetických odchylek.

Kterýkoli člověk může dohledat své pojítko k poslednímu společnému předkovi skrze některého ze svých rodičů. K mitochondriální Evě se však lze dostat jen po mateřské linii. Oba předci byli součástí velké populace, každý ovšem v jiném období. Žádný z vrstevníků mitochondriální Evy nebo Adama chromozomu Y nemohl být posledním společným předkem byť jen malé skupiny dnešních lidí. Oba totiž žili dlouho před bodem identických předků.

Článek Unikátní nález miliony let staré lebky boří celou představu o lidské evoluci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prastaré město Uruk

Šlo o jedno ze sumerských a později babylonských měst. Uruk bylo město s nejstarší známou civilizací v jižní Mezopotámii. Nacházelo se 15 km severně od současného koryta Eufratu. Uchovalo se zde mnoho korespondenčních spisů, které archeologové objevili vyleptané na hliněných tabulkách.

Samotné město bylo aktivní přibližně od 4. tisíciletí před naším letopočtem a svého vrcholu dosáhlo kolem 3. tisíciletí před naším letopočtem. Kolem opevněného města se pohybovalo asi 40 000 lidí, kteří většinou pracovali jako řemeslníci, zemědělci či kněží. Hliněné tabulky, na kterých kněží a písaři psali ostrohrannými tvary a symboly, tvoří první známý systém písma na světě. Jedná se o klínové písmo – kvůli klínovitým otiskům, z nichž je vytvořeno.

Ur – velice prosperující přístav

Když na konci třetího tisíciletí před naším letopočtem moc Uruku upadala, dominovalo další starověké mezopotámské město. Ur (dnešní Tell el-Muqayyar v Iráku), nacházející se jižně od Uruku, kde řeky Tigris a Eufrat ústí do Perského zálivu, byl založen někdy ve 4. tisíciletí před naším letopočtem. Podobně jako u Uruku se jednalo o jedno z největších historických dominant tehdejší doby.

V roce 2000 př. n. l. prosperoval jako bohatý přístav se zhruba 60 000 lidmi, kteří se těšili na úroveň bohatství, kterou v jiných mezopotámských městech nepoznali. Jeho trhy přitahovaly obchod z celého starověkého světa – od Středomoří přes Perský záliv až po Indii. Na svém vrcholu se město Ur stalo sídlem říše, domovem vládců a mocných kněží.

Přístav po sobě něco zanechal

Čas ale na nikoho a na nic nečeká. Několik staletí uplynulo a existence tohoto přístavu se také rozplynula. Dnes se Ur připomíná především jako rodiště biblického patriarchy Abrahama. Zároveň po sobě přístav zanechal spoustu bohatství. V 19. století objevil anglický učenec Leonard Woolley poblíž zikkuratu stovky pohřbených hrobek plných velkolepých artefaktů. Taktéž nalezl místo odpočinku královské rodiny, včetně rané královny Puabi.

Babylon – centrum všeho dění

Ze všech měst, která kvetla podél řek Tigris a Eufrat ve starověké Mezopotámii, nebylo žádné větší než Babylon. Nacházel se jižně od dnešního Bagdádu a kvetl na počátku 2. tisíciletí před naším letopočtem. Po několika staletích město padlo do rukou nájezdníků, ale časem se stalo opět dominantou celého regionu za vládce Nabukadnesara II. Ten však nebyl jen úspěšným vojevůdcem, ale také velice zapáleným stavitelem. Během své téměř 40leté vlády nechal město vystavět na přibližně 8 kilometrech čtverečních.

Svět stále přichází s něčím novým

Během jedné generace po smrti Nabukadnesara II. připadl Babylon perskému dobyvateli Kýrovi Velikému. Přesto si město zachovalo svou majestátnost během doby Alexandra Velikého, dobyvatele, který měl s městem také veliké plány. Svět po sobě zanechal spousty artefaktů a pozůstalostí z tehdejších dob, jež nalézáme po mnoha tisíciletích. Mezi ty nejznámější se řadí také visuté zahrady Babylonu či třeba izraelské město Megiddo apod. Postupem času se však budou objevovat další nová místa s podobně bohatou historií a nálezy.

Článek Moderní technologie odhaluje prastará tajemství dávno zmizelých měst. Zbytky světových metropolí vnáší nové světlo na život tehdejších obyvatel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Areál rozsáhlé vily je cenné naleziště

Nové poznatky odhalily práce v lokalitě vily v Civita Giuliana, která se nacházela asi 700 metrů od městských hradeb. Ta již poskytla mnoho unikátních objevů, práce v rozsáhlém areálu totiž probíhají několik let. V roce 2017 tu vědci objevili zbytky obřadního vozu a ostatky tří koní, kteří do něho bývali zapřaháni. Nalezeny zde byly i ostatky dvou mužů, pravděpodobně pána a otroka. Ukázalo se, že přežili první erupci, ale jen proto, aby je zabil následující výbuch.

Ovšem nově objevená místnost, která pravděpodobně sloužila místním otrokům, archeologům nabízí zcela nový pohled na období starého Říma. Nejvíce poznatků z té doby, a to včetně písemných záznamů, totiž pochází samozřejmě o movitých obyvatelích. O těch chudých se mnoho informací nezachovalo. Proto je jediná obytná místnost o rozloze zhruba 16 metrů čtverečních tak neobyčejnou studnicí nových znalostí.

Stísněné obydlí dvou dospělých a dítěte

Vědci se domnívají, že sloužila jako obydlí nejspíše tříčlenné rodině. Našli zde totiž tři postele vyrobené z prken a provazů. Dvě z nich byly větší a sloužily pravděpodobně dospělým, menší postel pak byla nejspíše dětská. Podmínky pro život těchto tří lidí nebyly nijak luxusní, samotný prostor je velmi stísněný. Osvětlovalo ho jediné malé okénko v horní části. Místnost podle všeho byla bez výzdoby.

Nalezeny zde byly i některé osobní předměty obyvatel. Ti zde měli komodu a truhlu, které obsahovaly různé látkové a kovové předměty. Pod postelemi pak archeologové našli i amfory, které v té době sloužily k ukládání věcí. V místnosti byly také různé druhy džbánů. Vědci se domnívají, že stavba sloužila nejen jako ubytovna, ale i jako skladiště a dílna. Byla zde nalezena například hřídel vozu.

Pompeje, které se nacházejí v Neapolském zálivu, byly ve své době velké a moderní město. Odhaduje se, že v něm žilo kolem 20 tisíc obyvatel. Bylo zde divadlo, lázně nebo vodárenská věž a vodovod, který olověnými trubkami vedl vodu do kašen. V roce 62 bylo město poničeno zemětřesením a o 17 let zcela zničeno sopečným výbuchem. Odhaduje se, že vetší části obyvatel se mezi jednotlivými fázemi erupce podařilo uniknout. V mnoha domech totiž chybí cennosti, naopak bývají často nacházeny u obětí, které nestačily utéci.

Článek Realita starověkého Říma. Vzácný pompejský objev nastínil, v jak hrozných podmínkách žili obyčejní lidé se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak trhovec kopal, až objevil

Jeskyně byla v době nálezu do poloviny zaplněna blátem a kameny. Objevily se pokusy tento obsah odstranit, pak od nich bylo ale upuštěno. Dle některých hlasů se tu měl skrývat i poklad, nicméně vyčištění půdy nic takového neodhalilo. Našly se pouze sochy a řezby na stěnách. Za zmínku stojí, že moderní technologie by dovolila podrobný rozbor půdy, která však byla v mezidobí odstraněna. Nalezené sochy byly staré asi 800 let.

Ačkoli se na nich už nachází jen zbytky barev, pravděpodobně byly kdysi natřeny celé. Svatá Kateřina, ukřižování, svatý Vavřinec držící rošt, na kterém byl ukřižován, a postava s mečem. To může být buď svatý Jiří, nebo Michael. V děrách pod sochami byly nejspíš umístěny svíce, které umění osvětlovaly. Jednou z nejpopulárnějších myšlenek stran původu jeskyně je využití řádem Templářů ještě předtím, než je papež v roce 1312 rozpustil.

Skladiště mnichů a důl na pazourky

Dle některých expertů měla dřevěná podlaha místa dvě části. Poblíž poškozené části je obraz dvou rytířů jedoucích na jediném koni, což by mohl být pozůstatek templářského znaku. Dle historika architektury Nikolause Pevsnera je datum vzniku jeskyně neznámé. „Je těžké to odhadnout. Říkali si anglosasové, ačkoli jde spíše o práci amatérů, nikoli vyučených a zkušených řemeslníků.“ Dle jiných hypotéz mělo jít o augustiniánské skladiště.

Tento řád byl založen biskupem svatým Augustýnem v Africe roku 1061. Následně dorazil do Anglie během Jindřichovy vlády. Royston a okolí byly od 12. století centrem klášterního života a klášter augustiniánů tu byl po více než 400 let. Místní mniši měli z jeskyně udělat perfektní skladovací prostor, do kterého ukládali církevní úrodu. Nakonec je tu možnost neolitického dolu na pazourky, který by patřil do doby 3 000 před Kristem.

Přes více možností stále tajemná

Z pazourku se tehdy vyráběly sekery i další nástroje, křída v této lokalitě poskytuje jen malé kousky. Ty jsou na výrobu nevhodné, což hypotézu podráží. Původ tak zůstává záhadou a je velmi možné, že jeskyni jedna skupina opustila a následně prostor využil někdo další. Tato záhada, stejně jaké přítomné rytiny, z ní dělají velmi zajímavé místo pro turisty. Ti se – stejně jako badatelé – často hádají, co stálo na počátku jeskynních prostor.

Kvůli přítomnosti červů a larev vyžaduje Royston pravidelný úklid, což se setkalo s úspěchem v srpnu 2014. Místo použití chemických pesticidů archeologové odklidili většinu půdy, takže breberky přišly o potravu. Doufejme, že další opravy a údržbové práce povedou k tomu, aby bylo místo uchráněno od vibrací okolních zemských aktivit. Byla by škoda, kdyby budoucí generace o toto velmi zajímavé a dodnes nevyřešené místo přišly.

Článek Jeskyně vyhloubená člověkem skrývala podivné symboly a rytiny. Badatele a historiky mate už víc než 250 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obava z invaze, posílení armády

Bylo to v dobách vojenské diktatury Olivera Cromwella, který věděl, že je nová republika zranitelná vůči cizí invazi. Proto udržoval silnou armádu a vybudoval v té době nejlepší námořnictvo. Talentovaní muži měli post kapitána bez ohledu na původ, v docích stavěli lodě a vše bylo řádně financováno. Když Cromwell zemřel, jeho místo zaujal Karel II. Stuart a Gloucester byl jedním tahem pera přejmenován na HMS Gloucester.

Během 30 bouřlivých let dospěl HMS Gloucester ke konci svých dnů, nikoli ale v bitvách. Převážel posádku velmi důležitých osob do Skotska, a to včetně Karlova bratra a dědice, vévody z Yorku, budoucího Jakuba II. Počasí bylo ráno 6. května 1682 snesitelné, ale moře je zrádné. HMS Gloucester najel na písek a během hodiny se potopil, celkově zemřelo asi 200 lidí. Vévoda z Yorku to přežil, stejně jako John Churchill, budoucí vévoda z Marlborough.

Neobyčejný archeologický nález

Toto byl konec HMS Gloucester, dokud si bratři Branwellové nedali za úkol ho najít. Po celé 4 roky pátrali magnetometrem, námořním detektorem kovů, a hledali stopy kovu na mořském dně. V roce 2007 něco zachytili, zakotvili a začali se potápět. Na dně vody je pak čekal usazený obrovský lodní kanón ze 17. století. Bratři Barnwellovi jsou klasickým příkladem britských nadšenců, kteří potěší srdce každého patriota.

Zajímají se o historii svého koutu země a jsou doma více ve vodě, než na souši. A jsou také dostatečně výstřední na to strávit každou volnou chvíli beznadějným hledáním ztracené lodi. Jenže tentokrát ji opravdu našli. V letech, která následovala, našli všechno podstatné včetně důležitého lodního zvonu, který HMS Gloucester jasně identifikoval. Tento nález nám poskytne zcela jedinečný pohled na britské námořnictvo 17. století.

Lahev vína s překvapivým znakem

To bylo klíčové pro prakticky neporazitelné královské námořnictvo 18. století. A jako bonus skrývá paluba jedny z nejstarších lahví vína, jaké lze na světě vůbec najít. Zátky jsou kupodivu stále uvnitř. Mají skleněnou pečeť, což byla tehdy nová čerstvá móda. Každý aristokrat na palubě bral jako otázku hrdosti mít vlastní zásobu. Fascinující také je, že jedna z nich nese skleněnou pečeť s erbem rodiny Legge.

Jde o předky George Washingtona, prvního prezidenta Spojených států amerických. Znak zahrnuje hvězdy a proužky, jde tedy o předchůdce americké vlajky a prezidentské pečetě. Pro kohokoli, kdo miluje námořní archeologii, jde o obrovský nález. Celé zkoumání je přitom teprve na samém počátku.

Zdroj: HistoryHit

Článek Povedl se velkolepý objev – hluboko na dně moře byl nalezen vrak HMS Gloucester. Lodě, která málem zabila budoucího krále se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Město s proměnlivým statusem

Vládce Čou-ping-wang sem během roku 770 před Kristem přesunul hlavní město země, čímž započalo historické období Východní Čou. Město pak bylo přejmenováno na Wangcheng, tedy „město wang“. Status hlavního města jak různých království, tak i celé Číny Luoyang během dalších staletí opakovaně ztrácel a opětovně získával. Prakticky neustále zde pobývala čínská šlechta a v jeho blízkosti se nacházela četná pohřebiště.

Aktuálně zkoumaná hrobka patřila bezesporu vznešené osobě, jejíž život se odehrával v éře západní dynastie Han. Ta vládla od roku 202 před Kristem až do roku 8. Nádoba s tajemným elixírem není jediným zajímavým objevem. Expedice podniknutá v roce 2019 nalezla v hrobkách také velký počet malovaných hliněných nádob a bronzové či nefritové předměty. Pozitivní je také skutečnost, že samotné ostatky mrtvého se zachovaly neporušené.

Oblíbená toxická tekutina

Zpráva Daily Mail ovšem neuvádí žádné bližší informace o jeho životě či rodové příslušnosti. Vedoucí Institutu kulturních památek a archeologie v Luoyang Shi Jiahen prohlásil, že: „Je to poprvé, co byl v Číně objeven tento mytický lék na nesmrtelnost.“ Kapalina má obrovský význam pro další studium čínských teorií o možnostech dosažení nesmrtelnosti. Stejně tak přispívá k obecnému poznání evoluce čínské civilizace.

Rozbor v laboratoři zatím odhalil, že tekutina sestává hlavně z dusičnanu draselného a také alunitu. Nejde o jedovaté látky, používají se ovšem v pesticidech, hnojivech a dnes také raketovém palivu. Nebylo ojedinělé, aby vysocí hodnostáři starověku pili právě takto toxické elixíry. Například císař Qin Shi Huang, který Čínu poprvé zcela sjednotil, nejspíš zemřel právě při požívání takového elixíru nesmrtelnosti, v němž byla obsažena rtuť.

Jaké další postupy získání nesmrtelnosti vás napadají?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Archeologové našli elixír nesmrtelnosti ve starověké čínské hrobce. Takový objev jim nabízí neskutečné možnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Egypt jako ohnisko zájmu

Tato sílící pozornost vedla také k zahájení seriózních archeologických vykopávek, jejichž největším úspěchem byl objev mumie Ramsese v roce 1881. Zcela světoborná událost měla kulturní dopad a inspirovala i Edgara Alana Poea nebo Sira Arthura Conana Doyla. Po dvou dekádách neúspěšných projektů pak učinil obrovský objev Howard Carter. Stal se objevitelem hrobky Tutanchamona, jednoho z posledních faraonů své dynastie.

Pro archeologii šlo prakticky o zázrak, neboť se jednalo o jedinou pohřební komoru, která byla vystavena potomkům jako celek. Dne 4. listopadu objevil Carter v Údolí králů hrobku a sarkofág s mumií uvnitř. Ta jako jediná vydržela až do archeologických vykopávek zcela neporušená. Do pohřebních komor se běžně mohli vloupat vykradači, ale neporušili jak samotnou mumii, tak ani četné artefakty, které ji všude obklopovaly.

Jako z tajemné detektivky

Skupina této expedice zahrnovala několik lidí, archeologa a také jeho šlechtického patrona. Pak všichni zemřeli, což mnozí pokládají za zásah faraonovy kletby. Lord Carnarvon, který Cartera financoval, skonal na jaře 1923 na otravu krve. Jeho obličej vykazoval patrné stopy žihadla, dle některých zdrojů nejspíš od štíra – posvátného zvířete faraonů. Při holení se do rány dostala infekce a v celé Káhiře přesně v ten moment vypadl proud.

V Londýně pošel také jeho věrný pes. Nevlastní bratr šlechtice ho přežil jen o 1,5 roku. Záhy skonala i sestra, která o lorda pečovala, a jeho osobní tajemník Richard Bethell. Jeho otec – Bethell – skonal rok po svém synovi. Smrt neušetřila ani Archibalda Douglase Reida, který prováděl ohledání mumie. Na kousnutí hmyzem zemřela také Carnarvonova vdova, lady Almina. Při prolomení vstupu asistoval ještě Arthur C. Mace, který rovněž zemřel.

Pominutí základních okolností

Těchto souvislostí si nevyhnutelně všiml tisk i úřady. Obecně byla úmrtí prohlášena za faraonovu kletbu. Ta měla stihnout kohokoli, kdo narušil věčný odpočinek dávných panovníků. Pravdou však je, že „fakta jsou tvrdohlavá“ a propagátoři kletby ignorovali základní skutečnosti. Tedy že jakmile se člověk narodí, také jednou zemře, jde jen o to kdy a jak. Bratr lorda Carnarvona spáchal sebevraždu, nejspíš nikoli na popud faraona.

Tajemník Bethell uhořel, požár nejspíš vznikl od jeho postele. Archibald Reid, který zkoumal mumii, zemřel důsledkem komplikací od rentgenového záření. Mezi dalšími osobami figuruje jeden, kterého zastřelila vlastní choť. Tedy ženina kletba, nikoli faraonova. Hlavním protipólem této legendy je ovšem sám Carter. Navzdory 20 úmrtím, které živily legendy o kletbě, skonal o 17 let později z příčin zcela přirozených.

S kolika lidmi, které postihla nějaká kletba, jste se setkali?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Jakmile i přes varování otevřeli hrobku, začali umírat lidé. Platí proslulá faraonova kletba i dnes? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Část pojednávala o elixíru věčného života

Tým badatelů vedený Zhang Chunlongem z Institutu archeologie objevil v roce 2002 v provincii Chu-nan 36 000 bambusových desek popsaných starověkou kaligrafií. Ty pochází z doby před přibližně 2 000 lety, z éry dynastie Čchin, která Čínu ovládala v letech 221–207 př. n. l. Jedná se o první dynastii, jejíž vládce získal označení císař – prvním císařem byl Čchin Š‘-chuang-ti, kterého pravděpodobně znáte v souvislosti s terakotovou armádou, již nechal vybudovat a která ho měla chránit na cestě posmrtným životem.

Dříve, než se Čchin Š‘-chuang-ti uložil ve svých 49 letech k věčnému spánku, věřil, že dosáhne nesmrtelnosti. Aby své představy uvedl ve skutečnost, vydal nařízení, které jeho poddaným přikazovalo pátrat po elixíru věčného života. A aby se nařízení dostalo ke všem, nechal ho vyvést na bambusové desky. Pravděpodobně již tušíte, že několik desítek z nich našli archeologové při vykopávkách v roce 2002. Zbytek textů badatelé luštili v následujících letech.  

Několik desek se věnovalo zrušení zákazu vlastnictví knih

Mezi artefakty nalezenými při vykopávkách v historickém centru Tuzishan v provincii Chu-nan ve střední Číně identifikovali archeologové 6 zachovalých bambusových desek, které pojednávaly o zákazu vlastnictví knih, jenž byl zaveden za vlády dynastie Čchin. Obsažené informace podle jejich mínění vrhly nové světlo na historii a četbu knih jako takovou. Avizovaných 6 desek se jeví jako korespondence mezi několika lidmi, kteří diskutují o zrušení zákazu soukromého shromažďování knih.

V rámci zákazu nesměli lidé knihy shromažďovat, darovat ani půjčovat. Jakmile vládu nad zemí převzala v roce 202 př. n. l. dynastie Chan, bylo omezení zrušeno. Ukončení tohoto zákazu následovalo až neřízené sběratelské nadšení místních samospráv i císařského paláce, které mělo za následek vznik několika nebývale bohatých knižních sbírek. Historici se domnívají, že za éry dynastie Chan začali tamní obyvatelé více číst, a dokonce vznikaly první veřejné knihovny.

Zajímají vás spíše archeologické nálezy z oblasti Číny, nebo Egypta?

Zdroj: TheScientist

Článek Archeologové rozluštili „zakázané“ texty staré 2 000 let. Co se na bambusových deskách dočetli? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Cesta na zkušenou a ložisko mědi

Když sem v roce 2009 dorazil izraelský archeolog Erez Ben-Yosef, bylo mu jen 30 a místo archeology nijak výrazně nelákalo. Není to Ježíšův Jeruzalém ani slavná citadela Masada. Timna je celkem bezvýznamná, takže sem vyslali někoho nezkušeného, nota bene s jinou kvalifikací. Ben Yosef se totiž zajímal o paleomagnetismus, tedy změny magnetického pole Země. Spolu s kolegy sem přišel zkoumat magnetický výboj z 10. století před Kristem.

Zahájili tedy vykopávky a nečekali nic zajímavého, staroegyptský chrám byl objeven už dříve. Získali ovšem nečekaná radiokarbonová data, která v Oxfordu vyvolala poplach. Timna skrývala mnohem víc, než se zdálo. Ve 30. letech sem přijel s výpravou Američan Nelson Glueck a průvodce jim dělal vůdce místních beduínů. Na archeology zapůsobil, vypadal jako vůdce armády z dob Mojžíše. Glueck místo označil za největší ložisko mědi v Arábii.

Doly krále Šalamouna

Právě zde probíhala před tisíci let jeho těžba i tavba, což potvrdilo na četné nádoby. Šlo o legendární dobu vlády nejslavnějších biblických panovníků, tedy Davida a Šalamouna. Bible ho popisuje jako nejbohatšího člověka tehdejšího světa. Chrám Páně, který nechal postavit, je krásně zdoben a to hlavně mědí. To vyžadovalo obrovské zdroje tohoto kovu. Glueck byl těmito objevy naprosto ohromen a věda nezůstávala v pozadí.

Další badatel, Rotenberg, objevil uvnitř těchto dolů nekonečné labyrinty. V 60. letech se stalo módou vyvracet nejen biblické příběhy, ale také existenci obou panovníků. Nález staroegyptského chrámu proto vědce velmi potěšil. Generace archeologů i historiků na těchto základech začala tvrdit, že celou izraelskou populaci tehdy tvořily jen beduínské kmeny. A Šalamoun s Davidem – pokud vůbec kdy žili – byli prostě jen vůdci takových tlup.

Poklad v pokoře k historii

Ben poznamenal, že archeologové pracují hlavně s tím, co existuje po stovky let. Hlavně tedy kamenné stavby a předměty domácí potřeby. A čím větší budovy, tím pokročilejší civilizace. Další vědci se přeli o to, zda sjednocené království Izrael vůbec existovalo a shodli se jen na existenci budov. Ben Yosef to považoval za chybný přístup souzení civilizace. Takoví Mongolové byli také jen nomádi, ale i tak dobyli polovinu světa.

Thomas Levy z Kalifornice uznal, že objevy dokazují biblické příběhy o rozvinutém i bohatém Spojeném království. Jde podle něj o něco, co badatelé nečekali a hlavně po tom ani nepátrali. Objev Bena Yosefa tak není argumentem pro nebo proti historické přesnosti Bible. Nutí ovšem jednotlivce přemýšlet o pravdivosti toho, čemu lidé věřili. Věda tu v zásadě překročila vlastní pravomoc, protože mnoho věcí nám může existovat přímo pod nosem.

Jaký je váš vztah k Písmu svatému?

Zdroj: Science

Článek Jak jediný archeologický objev potvrdil Starý zákon aneb Legendární doly krále Šalamouna se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemná rasa dávného starověku

Vykopávky provedl profesor Salemské univerzity Ernest Sutton. Objevení lidé měli výšku 2–3 metry. Hrobka uvnitř mohyly byla postavena z plochých megalitů, které byly pečlivě spojeny hlínou. Jedna z nich obsahovala nejspíš tělo vůdce sedícího na jakémsi trůnu. Podle analýzy bylo stáří ostatků přes 1 000 let, výzkum v oblasti se ale z neznámých důvodů zastavil. Vše se pak opět rozjelo během roku 2015, tentokrát v jiném složení.

Badatelé tehdy sebrali Suttonovy papíry a opět se pustili do práce na artefaktech uložených nyní ve Smithsonově institutu. Sutton nepřestal publikovat v odborných časopisech a poblíž Morgansville objevil další 4 hrobky. Jedno tělo bylo zapečetěno v hlíně, nejvíce však vědce zajímal možný vůdce. Ačkoli se v blízkosti nenašly žádné šperky nebo jiné atributy, pozice jasně naznačovala vysoké společenské postavení. Našli i čepele či hroty šípů.

Další práce a oficiální sabotáž

Hliněné obaly těl byly vypáleny, kosti uvnitř tak byly lépe zachovány a kromě lebky byly prakticky neporušeny. V Suttonových spisech byly nejdůležitější obrázky mohyl a artefaktů, přitom neuváděl přesně rozměry ostatků. I tak bylo zřejmé, že jsou gigantické. Až do roku 1958 byly však tyto objevy tajeny, amatérský archeolog nejspíš nevěděl o přijaté politické důvěrnosti. Své objevy proto zpočátku zveřejnil, pak bádání ustalo.

Oficiální zpráva z práce na další mohyle vyšla v roce 1966 a popisovala také obtíže při určování skutečné velikosti objevených těl. Oficiální organizace Suttonovu práci nejen zpochybňovaly, ale i sabotovaly. Byl navržen vzorec, který vzrůst těl podceňoval, Suttonovy materiály rozměry udávaly velmi přesně. Následně ale z veškerých materiálů zmizely, přičemž profesor tak údajně učinil na žádost vědců Smithsonova institutu.

Obří lidé a ztracené údaje

Jeho výzkum naznačuje dávnou existenci obřích lidí. Artefakty z Ohia byly přitom ukradeny, kostra následně prodána bohatému západnímu kupci, jehož jméno nebylo zveřejněno. Profesorovy poznámky obsahují podrobnosti o všech výzkumech, poslední stránky s veškerými rozměry však byly vytrhány. Soudě podle chronologie záznamů k tomu došlo v letech 1960–1967. Bylo snad pro někoho nezbytné skrývat jakousi nepohodlnou pravdu?

Výzkum obrů z Doddridge přináší důležité informace jak pro gigantologii, tak i pro obecnou archeologii. Ohio Historical Society provedla důkladné šetření Suttonových poznámek se závěrem, že byly „opraveny“ velmi podivným způsobem. Otázkou zůstává, kdo mohl mít zájem o jakési kosti, protože i zkoumané mohyly byly vydrancovány. Poznámky obsahovaly i jména rodin nebo institucí, které kupovaly všechno, co s těmito obry souviselo.

Co podle vás stojí za podivným vývojem bádání?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Kdo byli obři z Doddridge? Zpráva o podivné starověké rase vzrušila v první polovině 20. století celý vědecký svět se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

V záznamech náznaky, důkazů poskrovnu

Ačkoli v psaných pramenech existují náznaky, že tyto chirurgické zákroky se objevovaly už v prvním století, je velmi obtížné najít jakékoli hmatatelné důkazy. Tento nález děsivé lebky naznačuje, že procedura podobné povahy mohla být provedena ještě o celé tisíce let dříve. V tomto případě byla lebka nalezena na místě dolmenu El Pendónis, které se používalo k pohřbívání během 4. tisíciletí před Kristem.

Ti, kteří se o pohřebiště starali, nejspíš účelově oddělili hlavy, končetiny a pánve desítek těl během rituálního pokusu o zlomení individuality. A jak se ukazuje, svoji práci odvedli možná až příliš dobře. Protože byla lebka nalezena samostatně, nemůže toho sdělit příliš o svém majiteli. Patřila ženě, ale protože nejsou žádné připojené zuby ani končetiny, je obtížné zjistit, v jakém věku během své smrti byla, i když absence zubů a splynutí částí lebky něco značí.

Starověká operace včetně narkózy

Na základě těchto znaků se badatelé domnívají, že patřila ke starším osobám své éry, bylo jí tedy něco mezi 35–50 lety. Lebka také ukazuje stopy dávné ušní operace. Její infekce musela být dost vážná, protože vědci odhadují, že bez anestetik byla úroveň tehdejší léčby neuvěřitelně bolestivá. Pro vrtání lebkou za uchem musela být pevně držena na místě a spoutána. Případně jí byla podána látka, která ji uvedla do silného omámení.

Nicméně se zdá, že operace proběhla úspěšně. Kosti u obou jejích uší vykazují známky proběhlé infekce. Nicméně se infekce neprojevila přímo v momentu smrti. Ve skutečnosti nejspíš došlo k regeneraci a přestavení kostní hmoty, což je běžnou součástí procesu hojení. I když operaci potřebovaly nejspíš obě uši dotyčné, jen levá strana lebky vykazuje stopy zářezu přibližně ve tvaru písmene V.

Dva zákroky a celkové přežití

Absence podobných stop na druhé straně hlavy naznačuje, že tyto rány už se v době ženiny smrti kompletně zhojily. To znamená, že s velkou pravděpodobností prodělala tuto nesnesitelnou operaci ucha během svého života dvakrát. „Na základě rozdílů mezi oběma spánkovými kostmi to vypadá, že zákrok byl nejdříve proveden na pravém uchu. Ušní patologie jasně ukazuje nutnost zákroku, který dávná žena přežila,“ uvádí autoři studie.

„Následně byl proveden zákrok na levém uchu, není však možné určit, zda byly oba zákroky provedeny současně, nebo s odstupem několika měsíců či dokonce let. Jde tak o nejranější zdokumentovaný důkaz ušní operace na obou spánkových kostech. Tudíž je to nejspíš první známá radikální mastoidektomie v lidských dějinách.“ A to je jenom jedna lebka z pohřebiště, tudíž se dost možná na stejném místě dočkáme i dalších překvapivých objevů.

Jakou nejhorší operaci jste v životě podstoupili?

Zdroj: ScienceDirect, Nature

Článek Děsivý nález lebky obsahuje důkazy o nejstarší operaci ucha. Pacient byl spoután, aby ji přes nesnesitelnou bolest vydržel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Překvapení chemického rozboru

Jak se však ukázalo, nejde o otisk těla v blátě, ale o tzv. koprolit. Podrobný rozbor ukázal, že se jedná o zkamenělou pravěkou stolici, tedy zvířecí výkaly. A právě do jednoho takového exkrementu podle všeho šlápl tento pradávný tvor. Povahu zkameněliny naznačoval už samotný tvar, badatelé ale přirozeně provedli důkladný rozbor, a to nejen chemický. Velký podíl fosforu a vápníku v nalezeném trusu jasně ukazuje, že jeho původcem je masožravec.

Samotný tvar je pak poměrně jasnou indicií, že šlo konkrétně o krokodýla. Tito predátoři krom jiného disponují velmi silnými žaludečními šťávami, jsou tudíž schopni strávit i kosti. A v celém objemu tohoto koprolitu se opravdu žádná nenašla. Tato kombinace je podle závěru badatelského týmu velmi přesvědčivým důkazem, že nalezená zkamenělina je krokodýlí trus. Nabízí se tedy otázka, jak ke kuriózní pravěké „nehodě“ vlastně došlo.

Pobyt příliš blízko u země

Krokodýli se kvůli krátkým prackám pohybují obecně dosti blízko u země. Je tedy poměrně logické, že otisk v koprolitu vytvořilo to samé zvíře, které ho vyprodukovalo. Pro přesné ujištění oslovili vědci několik krokodýlích expertů. Následně přímo na farmách chovajících tato zvířata zkoušeli, jak bude nalezený otisk souhlasit. Předmětem jejich zkoumání tu byly nejen samotné stopy, ale logicky také výkaly mohutných plazů.

Srovnání se stopami dnešních krokodýlů siamských, konkrétně přední nohy, se ukázalo jako perfektní shoda. Alternativní hypotézou bylo, že jde o otisk plazího penisu. To se zatím nepodařilo vyvrátit, ovšem ani potvrdit. Dle týmu je tento nález krásnou ilustrací pravěkého života. Ještě ostřejší obrázek pravěké každodennosti se dost možná objeví, až budou prozkoumány další koprolity nalezené v dolech ve Vietnamu.

Máte nějakou vtipnou příhodu se zvířecím trusem?

Zdroj: ScienceNews                                                                                                                                                                                                                           

Článek Krokodýl, který šlápl do svých vlastních výkalů? Ano, i takové podivné příběhy může odhalit zkoumání pravěkých stop se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Historici upravili původní příběh o dobytí města

Podle starších historických pramenů je hlavní podíl na vítězství nad Aztéckou říší připisovaný Španělům. Ti podle nich 13. srpna 1521 dobyli hlavní město říše, Tenochtitlán (dnešní Mexico City), čímž předznamenali její rozpad. Ovšem s loňským pětistým výročím od pádu Aztécké říše se historici znovu ponořili do četby dávno založených zdrojů a zjistili, že historie probíhala trochu jinak. Španělé by sami Tenochtitlán totiž nikdy nedobyli.

Heroický příběh o tom, jak se Hernán Cortés vylodil jen s několika sty španělskými vojáky v Mexickém zálivu u města Veracruz a s pomocí zrady přemohl mnohem početnější aztéckou armádu, dostal při novém přezkoumání trhliny. Archeolog David Carballo vysvětlil proč. Sami o sobě byli Španělé jen málo schopní jakéhokoliv dobývání, klíčoví pro ně byli spojenci (Tlaxcaltékové a Acolhuové – obyvatelé Texcoca), kteří hledali příležitost, jak ukončit aztéckou nadvládu.  

Pád Tenochtitlánu jako začátek španělské invaze

Zániku Aztécké říše předcházely dva roky plánování a vyjednávání se spojenci. Když se Hernán Cortés vylodil 22. dubna 1519 u Veracruzu, dostal se téměř okamžitě do střetu s domorodými Mayi. Boje nakonec vyústily v příměří a Mayové Cortésovi darovali kromě jiného otrokyni Malintzin. Žena uměla mluvit aztéckým jazykem a některými mayskými jazyky a sehrála důležitou roli v pozdějších událostech. Ke conquistadorovi se přidal také Geronimo de Aguilar, františkánský mnich, jenž v oblasti před lety ztroskotal a upadl do mayského zajetí.

Geronimo posloužil Cortésovi coby tlumočník. Poté, co se mohl Cortés bez obav vylodit, potopil své lodě, aby někteří z jeho mužů neutekli zpět na Kubu a nepředali zprávu o jeho úmyslech guvernéru Velázquezovi. Poté nechal Malintzin a Geronima vyjednávat s domorodými kmeny. Rychle si získal náklonnost Totonaků, kteří se proti aztécké nadvládě vzbouřili, a o něco později přesvědčil ke spojenectví i Tlaxcaltéky. Na otázku, proč domorodci Španělům pomáhali, historici rovněž odpověděli.

Klíčová role spojenců a pravých neštovic

Domorodci chápali válku odlišně – podrobené kmeny byly „pouze“ povinny platit daně, avšak nepřišly o svoji suverenitu. Se silnými spojenci mohl Cortés začít realizovat svůj plán na dobytí Aztécké říše. Z nejasných důvodů pozval aztécký vůdce Moctezuma II. Španěly do Tenochtitlánu, kde je dlouhých 8 měsíců hostil. Poté, v roce 1520, jimi byl unesen a vězněn. V době, kdy byl v zajetí, se Cortés musel postavit vojsku vyslanému Velázquezem, které porazil. Po svém návratu do Tenochtitlánu zmasakroval aztéckou šlechtu, což vedlo k mohutnému povstání.

Španělé společně s Tlaxcaltéky z města utekli, avšak při útěku utrpěli velké ztráty (mnoho lidí se utopilo v jezeře Texcoco). Brzy se rovněž museli postavit druhé Velázquezově armádě, nad níž ale opět zvítězili. Vojáci do oblasti nicméně zanesli pravé neštovice, které se rychle rozšířily. Později se ukázalo, že nemoc byla jedním z důvodů Cortésova konečného vítězství nad Aztéky 13. 8. 1521. Hlavním důvodem však byla uzavřená spojenectví. Bez podpory Tlaxcaltéků a Acolhuů z Texcoca, kteří mu umožnili vstup na jezero, by Tenochtitlán nikdy nedobyl.

Co si myslíte o pádu Aztécké říše?

Zdroj: LiveScience

Článek Španělé své vítězství nad Aztéky zveličují. Podle historiků probíhala bitva u Tenochtitlánu jinak, než jak se chlubí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kontrola místa a míchání etnik

Jeho rozsah překonává i mayské a další mezoamerické civilizace. Nejznámější je pro pyramidy Slunce a Měsíce a skoro 5 kilometrů dlouhou Cestu mrtvých, kterou kontrolovali. Šlo také o rušné kosmopolitní město. Vykopávky odhalily četné obytné komplexy, z nichž každý pojal až 100 osob. Objevují se i důkazy o promíchání etnických skupin ze všech koutů Ameriky, které kdysi v této starověké metropoli přebývaly.

Městští vládci drželi kontrolu nad značnou částí Mexického údolí a nejspíš ovlivňovali i civilizace mnohem vzdálenější. Po stovky let tak byl Teotihuacán jedním z nejvlivnějších populačních center v mezoamerickém světě. Místo bohatství, moci a také kultury. Navzdory jeho jasnému významu i dlouhodobému archeologickému zkoumání nám ale stále chybí základní fakta. Totožnost stavitelů je záhadou, stejně jako jazyk a politická organizace.

Významná starověká metropole

Teotihuacán byl postaven před více než 2 000 lety a do 2. století šlo o bující město. Jeho struktura podléhala velmi pečlivému plánování. Je postaven podle jasného geometrického vzoru, který zahrnuje i komplexní síť kanalizace napájenou z nedaleké řeky San Juan. Městské centrum s mohutnými chrámy je nejvíc ohromující částí, obklopuje ho ovšem robustní městské jádro. Odkryto bylo nejméně 2 000 příbytků.

Město dokázalo dle odhadů v době svého vrcholu ubytovat více jak 100 000 obyvatel. To by z Teotihuacánu udělalo šesté největší město na světě, tedy v tehdejších dobách. Byl obýván až do roku 700, ovšem důvody jeho opuštění jsou neznámé. I poté si však obrovský rozsah města uchoval značnou auru velkoleposti. Po dalších staletích sem přišli Aztékové, kteří místo vnímali jako posvátnou půdu. Dokonce v jeho centru prováděli i četné rituály.

Místo, kde vznikali bohové

Chrámy jsou pozoruhodné pro jasný styl architektury talud-tablero, který vytváří pomocí sloupů a panelů jedinečné stupňovité pyramidy. Pyramida Slunce je skoro stejně velká jako ta největší v Egyptě, téměř 60 metrů. Právě zde zřejmě podle nálezů konali obyvatelé ty nejdůležitější náboženské obřady. Jedna z komor obsahovala obětiny jako obsidián, pyrit, keramiku, textil, stejně jako těla mnoha lidí, většinou setnutých.

Místní kultura se šířila i za hranice a styl talud-tablero je k vidění i v mayském městě Tikal vzdáleném skoro 1 200 kilometrů. Podle nalezených nápisů bojovníci Teotihuacánu napadli toto místo v roce 37. Mayské zápisky uvádí smrt místního vůdce a nálezy naznačují, že Teotihuacán vyslal armádu o stovkách bojovníků, aby ukradli místní poklady. Stále však nenacházíme odpověď na to, kdo byli vlastně obyvatelé Teotihuacánu.

Dávné záhady čekající na odhalení

Jednou z největších překážek je pro archeology absence formálního psaného jazyka. Mayové i další mezoamerické kultury používali normální zápisky a zanechali tak nápisy na zdech i další texty. Ačkoli Teotihuacané používali určitý záznamový systém, nevypadá to na reálně použitelný jazyk. To je klíčový důvod, proč archeologové dodnes neví, jakým jazykem místní obyvatelé města vlastně promlouvali. Stejně tak je nejasná městská forma vlády.

Precizní fyzická organizace města ukazuje na jasně danou strukturu velení, je ovšem málo důkazů o skutečných vládcích. U Mayů a dalších máme konkrétní obrazy i popisy vládců, kteří byli vnímání jako bohové. Teotihuacán ale nic takového neposkytuje. Podle archeologů tak mohlo jít o vládu městské rady nebo jiný více rozdrobený způsob vedení města. Nové nálezy a poznatky se však stále objevují, takže i tyto neznámé snad rozlouskneme.

Které z center starověkých civilizací vám nejvíc učarovalo?

Zdroj: LiveScience

Článek Bájná kultura Teotihuacánu překonala největší civilizace. Kdo postavil jedno z nejúžasnějších starověkých měst v Mezoamerice? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pod hladinou je významný přístav i osada z doby kamenné

Objev pozůstatků dávné lidské civilizace je vždy velkou událostí. V dané lokalitě probíhají dlouhodobé průzkumy, které mají za cíl zdokumentovat bohatství, jež současné společnosti zanechaly ty minulé. Dosud nejstarší potopenou a prozkoumanou osadou je Atlit-Yam v Izraeli. Osada pochází z období neolitu a je přibližně 8 000 let stará. Jelikož se nachází pouhých 8 metrů pod mořskou hladinou, mořští geoarcheologové ji byli schopni dobře prozkoumat.

V troskách pravěkého osídlení nalezli kamenné domy, ohniště, nástroje, zvířecí pozůstatky, ale i hroby či rituální místo, které se podobá známému Stonehenge. V hrobech poté objevili ostatky deseti lidí, z nichž dva (pravděpodobně matka s dítětem) vykazovali genetické známky nákazy tuberkulózou, čímž se stali prvními lidmi, kteří na tuto nemoc prokazatelně zemřeli. Neméně zajímavé je i zatopené město Herakleiton (jinak Thonis), jež se nacházelo v Egyptě.

Objeveno bylo teprve v roce 2000, a sice týmem mořských archeologů z Institut Européen D’Archéologie Sous-Marine. Herakleiton býval nejdůležitějším egyptským přístavem, o čemž svědčí i desítky nalezených potopených lodí a stovky kotev. V troskách města byly rovněž objeveny šperky či sochy. Přesný důvod zatopení přístavu není dosud jasný, ovšem odborníci se domnívají, že za ním stojí nestabilní podloží, které se vlivem přírodních jevů (záplavy, zemětřesení) sesunulo do moře, čímž s sebou stáhlo i budovy.

Částečně zatopené město leží i v Itálii a nese jméno Baiae (podle kormidelníka Odysseovy lodi z Homérova eposu Odyssea, který je údajně pohřbený v jeho blízkosti). Doby největší slávy dosahovalo v období let 100 př. n. l. až 500 n. l. Dolní část města se potopila následkem sopečné činnosti, která způsobila pokles části pevniny. V současné době je zatopená část města předmětem rozsáhlého 3D průzkumu, který má návštěvníkům umožnit spatřit bohatství, v němž kdysi místní lidé žili.

Zatopené Pavlopetri na seznamu světového dědictví UNESCO

Odhlédnete-li od osady Atlit-Yam, stane se nejstarším známým zatopeným městem řecké Pavlopetri. Toto město je staré asi 5 000 let a pochází z doby mykénské kultury (čili časově spadá do doby bronzové). V roce 1967 ho objevil mořský geoarcheolog Nicholas Flemming, který působí v Institutu oceánografie na Southamptonské univerzitě. Z Pavlopetri se dochovaly zejména ulice a budovy, ale nalezeny byly rovněž náhrobky.

Protože se první práce v 60. letech minulého století městu věnovaly jen vágně, v roce 2000 bylo prozkoumáno znovu. V rámci druhého „kola“ zkoumání se prací ujal tzv. Pavlopetri Underwater Archaeology Project. Rozsáhlé průzkumy a množství zjištěných informací následně vedly k tomu, že tato lokalita byla v roce 2016 zapsána na seznam památek světového dědictví UNESCO. Stalo se tak mj. i kvůli vyšší míře ochrany proti poničení loděmi, kotvami, znečištěním a probíhající výstavbou.

Jak si představujete bájnou Atlantidu?

Zdroj: LiveScience

Článek Zatopená prastará města dlouhodobě přitahují pozornost. Tato 4 sice nejsou tak známá jako Atlantida, zato jsou 100% skutečná se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stopy po válečných zraněních

„Dříve bylo běžným faktem, že zranění na mužských kostrách svědčí o úderech z boje. U žen byly stejné stopy brány jako následky nájezdů nebo domácího násilí,“ vysvětluje vedoucí studie Anahit Khudaverdyan. Nedávno začal být tento předsudek pomalu nabouráván. Kostry, o kterých se dlouho mělo za to, že jsou mužské, byly jasně identifikovány jako ženské. Protože proč by měly být ženy pohřbívány s poctami jako důležité válečnice, že?

Archeologové tak byli přinuceni přehodnotit svůj pohled na striktní oddělení starověkých rolí obou pohlaví. „Role oběti nebo agresora je kulturně specifická a není vždy určena biologickým pohlavím.“ Ženy byly pohřbeny na hřbitově Jrapi, což je třetí lokalita v Arménii, která vydala takovéto ostatky. Obě si před smrtí prošly výrazným fyzickým utrpením. Ta první, starší, ve věku 45–50 let, byla před smrtí zasažena prakem nebo palcátem.

Jasné známky po bojích

Tato zranění byla natolik vážná, že nechala v její lebce jasně patrný důlek, pravděpodobně tedy zemřela v bitvě. A šíp, který ji zabil, se stále nacházel v jejím hrudním koši. Druhá žena byla znatelně mladší, teprve teenager. Za svůj krátký život ovšem zažila ještě více násilí. Byla ošklivě střelena do kotníku a zespoda bodnuta dýkou do čelisti. Jedná se o zranění, která by odpovídala pozici v jezdectvu. Do lebky dostala podobný úder jako starší válečnice.

I když nešlo o smrtelný zásah, dívka byla dost možná následkem podobných ran znetvořená po motorické, psychické a rozumové stránce. Obě ženy byly ovšem velmi svalnaté, dobře trénované a nejspíš pravidelně střílely z luku. Byly pohřbeny s miskami a nádobami, ale také šípy, dýkami a zdobenými korálky. Jde o pohřební obřady profesionálních bojovníků. Přes vzácné nálezy podobných hrobů má Arménie bohatou tradici ženských bojovnic.

Mytologie žen válečnic

Válečnice tu nejsou dokumentovány pouze antropologicky, ale také historickými a archeologickými nálezy. Ženy na koních lze najít na vázách a bronzových opascích, což je plně v souladu s tím, jak je vnímá místní společnost. Nejen, že běžné Arménky svůj národ bránily se zbraní v ruce, ale dokonce celý národ inspirovaly. Dělo se tak z pozice královen a princezen, kdy posilovaly odvahu, nebojácnost a umění boje.

Přestože důkazy o ženách nebo nebinárních bojovnících často vzbuzují kontroverze, tyto nálezy nemohou být kontroverzní. Nevhodnost takového pojetí ženy pochází hlavně z předsudků během 19. století. Studie ovšem ukazují lidi v jejich skutečnosti a osvobozují vědce od historické zaujatosti. Kostry tak odhalují přímé svědectví o minulosti, které by se kolikrát jinak nedostalo do psaných nebo dalších zápisů.

Jaké další předsudky stran pohlaví vás napadají?

Zdroj: IFLScience

Článek Archeologové našli pozůstatky divokých válečnic staré 3 000 let, včetně zbraní a dalších poct profesionálních bojovníků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dlouhý jako několik lidských těl

Ostatky měří od čenichu po ocas 10 metrů a jde nejspíš o největší a nejucelenější fosilii tohoto tvora, která byla kdy v Británii nalezena. Už jen lebka samotná je s rozměry 2 metry naprosto kolosální a váží téměř tunu. Velikosti odpovídá průměrně urostlému paleontologovi. „Abychom dali věci do kontextu, pak v rámci britské paleontologie je tohle to samé, jako najít někde v americkém Utahu zcela kompletní kostru Tyranosaura rexe.“

„Akorát tento jurský obr byl ze všech možných míst nalezen právě v hrabství Rutland.“ Rozbor a odkrytí samotné kostry rozhodně nebyl snadný úkol. Sběr vzorků byl náročný na zkušenosti a zabral plných 14 dní terénní práce. Ještě předtím museli vědci celé místo pečlivě zdokumentovat. To znamenalo tisíce fotografií a také fotogrammetrii, tedy výrobu 3D modelu konkrétního druhu. Práce pokračují, takže nás v budoucnu čeká další zpráva.

Vodní plazi, tedy ryboještěři

Ichtyosaury původně slavně objevila britská paleontoložka Marry Anning na počátku 19. Století. Tito tvorové plavali v našich oceánech v době před 250 – 90 miliony let, až do svého vyhynutí. Vzorky odebrané z aktuálního nálezu ukazují, že konkrétní jedinec žil asi v době před 182 miliony let. Ať budete dělat cokoli, rozhodně jim neříkejte dinosauři, pokud opravdu nechcete paleontology naštvat. Tento mořský druh totiž představuje zcela odlišnou větev.

Převládající názor je, že se vyvinuli z druhu ještěrů, kteří se z pevniny vrátili zpátky do moře. I když připomínají delfíny nebo velryby, jde jen o příklad sbíhající se evoluce, kdy se podobné znaky vyvinuly u různých druhů. Jde o současnou reakci na podobné přírodní tlaky a podmínky. Dle odborníků na plazy britský nález poskytne nové poznatky ohledně geografického rozsahu těchto tvorů, který dosud nebyl v Británii potvrzen.

Který pravěký nebo současný mořský tvor vám přijde nejsměšnější?

Zdroj: GlobalNews

Článek Obrovský Ichtyosaurus neboli „Obří drak“ je jednou z největších fosilií, jaká kdy byla nalezena. Pouhá lebka váží 1 tunu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Červi jako nedostatkové zboží

Místo obvyklých červíků, bobulí a hmyzu musela být zvířata mnohem vynalézavější, pokud chtěla tuhou dobu přežít. Jeden z nešťastných jezevců tak pátral i v další jeskyni, kde ale nenarazil na jídlo, nýbrž na hromadu kovu. Pátrání bylo bezvýsledné pro hladové zvíře, nikoli však pro dva archeology a jednoho místního obyvatele, kteří následně opuštěný poklad nalezli. Jezevec jim odhrabal hlínu na podlaze jeskyně.

„Na podlaze jeskyně, v písku nejspíš odhrabaném právě jezevcem, u patu jeho doupěte, jsme našli mince a uvnitř ještě další kousky,“ uvedli badatelé v příspěvku. Mince samotné jsou hlavně ze severního s východního Středomoří. To vytváří linii Antiochie, Konstantinopole (dnešní Istanbul v Turecku) a Soluně. Nicméně to vypadá, že mince pocházejí z Londýna. Nejspíš jde totiž o část větší sady, která zmizela.

Přesun peněz do Španělska

Pokud jde o jejich cestu do této jeskyně, mohou archeologové pouze spekulovat. Dost možná byly přesunuty, nebo dokonce ukryty kvůli nejistým časům či obavě z krádeže. Navrhují také, že podobné jeskyně mohly dobře sloužit jako starověké banky. Lidé si zde mohli peníze ukládat stejně pohodlně, jako vybírat. V 5. století byla tato část Španělska napadená Svéby, germánským kmenem z Německa a České republiky.

Právě tyto nájezdy by mohly být důvodem místní politické nestability, které lokální obyvatele vedla i k těmto krokům. „Ať už je to jakkoli, množství nalezených mincí i zajímavost ohledně jejich možného posunu dělá z celé věci velmi zajímavý nález. A také další střípek ve skládačce středověkého vývoje tohoto i dalších regionů,“ podotýká autor studie. To rozhodně není špatný výsledek na jednoho jezevce, který hledal něco k jídlu.

Kdy jste naposled našli někde nečekaně peníze?

Zdroj: IFLScience

Článek Hladový jezevec našel obrovský poklad z doby římského impéria, když zoufale hledal jídlo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Venkovní toaleta

Záchod byl nalezen během vykopávek v letech 2019 až 2020 na velkém pozemku nemovitosti Armon ha-Naciv a nachází se v dnešním jižním Jeruzalémě. Armon ha-Naciv bylo náboženské centrum Jeruzaléma, dokud nebyl zničen Babyloňany kolem roku 580 před naším letopočtem. 

V tomto paláci měli i venkovní záchod. Jedná se o zvláštní nález částečně proto, že soukromé toalety jsou z tohoto období velmi vzácné. Toaleta je z vápence a archeologové předpokládají, že se používala stejně jako toalety, které používáme dnes. V oblasti Izraele a Palestiny byly nalezeny pouze tři další záchody z doby kolem roku 1500 před naším letopočtem a všechny se nacházejí na velkých panstvích.

Detekce parazitů 

Odpad skončil v prostoru pod toaletou. Izraelská archeoložka Dafna Langgut tyto pozůstatky prozkoumala a odhalila, jaké nemoci mohli mít jeho uživatelé. Byly nalezeny čtyři druhy parazitů, kteří žijí ve střevech lidí. Taenia (tasemnice), Trichuris trichiura (tenkohlavec lidský), Ascaris lumbricoides (škrkavka dětská) a Enterobius vermicularis (roup dětský). Přestože návštěvníci toalety patřili pravděpodobně k nejbohatším ve společnosti, hygiena stále pokulhávala.

I když se jednalo o soukromé toalety, byly stále docela jednoduché a nebyly napojeny na žádnou kanalizaci. Existují však příklady fungujících kanalizací, které jsou mnohem starší než izraelská venkovní toaleta. První kanalizační potrubí byla položena na Krétě již 3 000 let před naším letopočtem mínojskou kulturou. Nejznámější starověký kanalizační systém však najdeme v Římě. Římané vybudovali rozsáhlou síť akvaduktů a potrubí, které odváděly odpadní vodu z města. Údajně byla dokončena kolem roku 200 před naším letopočtem.

Jaký má podle vás tento výzkum přínos?

Zdroj: Forskning, Dafna Langgut, Mid-7th century BC human parasite remains from Jerusalem, 2022

Článek Vykopávka stará 2700 let může vyprávět o tehdejších epidemiích. Vědci rozluštili, jak s nimi naši předkové bojovali se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dlouho zapomenutý močál

Po zralé úvaze se tedy badatelé rozhodli tuto lokalitu v podobě malého týmu navštívit. Přidali se k nim lidé z Fondu pro zachování přírodního bohatství Mauriciu a zástupci Constance Group, firmy, které močál patří. S technikou i lopatami se vydali do různých míst v mokřadu, nejprve ale bez úspěchu. Pak narazili kousek od cesty na malý vyschlý močál, který byl kostí opravdu doslova plný. Několik jich dokonce patřilo vyhynulému ptáku dodo.

Dodo neboli dronte mauricijský byl velký opeřenec, který však ztratil schopnost létat. Stal se tak snadnou kořistí lidí. Tyto ptáky často lovili hladoví námořníci. Rovněž krysy, které se na lodích vyskytovaly, přispěly k jejich vyhlazení. Poslední jedinec tohoto druhu nejspíš zemřel někdy mezi lety 1662–1693. Tedy méně než století poté, co byl ostrov v roce 1598 poprvé kolonizován lidmi. Dodo se od té doby stal jakýmsi obecným symbolem vymírání.

Popisy v lodních denících a kresby

Dronte byl popsán v lodních záznamech, kde se našlo i několik kreseb. Ty byly později zkopírovány a značně přehnány, takže vznikl dojem velmi tlustého ptáka. To ovšem vůbec neodpovídá realitě. Předky ptáka dodo byli holubi, tento druh se však přizpůsobil prostředí s dostatkem potravy a vyrostl natolik, že nedokázal vzlétnout. Dronte měl na výšku asi metr, vážil přes 10 kilogramů a měl velký zobák, kterým nejspíš pojídal ovoce. V jednom vrhu bylo jen jedno mládě.

Tito ptáci vypadali vlastně docela podivně a dneska nenajdeme zvíře, které by se s nimi dalo srovnat. Stejně tak neexistují jejich vycpaniny. Vymřeli zkrátka ještě předtím, než bylo možné je jakkoli podrobněji popsat. Právě to je důvod, proč se celý druh stal tak vytrvalou záhadou. Ačkoli byl dodo zkoumán více než jiní vyhynulí ptáci, stále je pro nás záhadou vlastní život tohoto druhu, stejně jako soužití s ostatními zvířaty na ostrově.

Kosti obřích želv, sov a kaloňů

První výlet do mokřadu byl úspěšný a ukázalo se, že celá lokalita je stará 12 000 let. Kromě Madagaskaru a Aldabry je to také nejstarší místo vykopávek v západní části Indického oceánu. To archeologům dovoluje vydat se do místní historie dál než kdy předtím. Dokonce tedy do časů před lidským příchodem a následnou transformací ostrova. Vrstvy mokřadu byly na kosti velmi bohaté, dohromady se jich při vykopávkách objevilo na 2 000 kusů.

Většina z nich byla mohutná a patřila obrovským želvám. Mezi nimi byly také pozůstatky ještěrek, ptáků dodo a kaloňů. Vyskytl se také jeden druh sovy, která se specializovala právě na lov ještěrek. Močál kosti výborně zachoval díky vysokému obsahu vápence. Půda je tak méně kyselá a kosti se nerozpustily, jako je tomu v jiných oblastech. Dodo i želvy jedli ovoce a rozšiřovali tak dále semena. Jejich vyhynutí tudíž ohrozilo i rostliny.

Obnova místa do předlidské éry

Nálezy kostí a semen snad badatelům pomohou odhalit následky lidské přítomnosti na ostrově. Možná tak bude znám celý příběh změn terénu za posledních 12 000 let, kdy se projevila i změna klimatu a dopad obrovských cyklónů. Prozatím byly vykopávky uzavřeny a čekají na návrat expedic během několika dalších let. Stále je dostatek dat a nálezů, které je potřeba pečlivě prozkoumat a následně s nimi seznámit veřejnost i vědeckou obec.

Pak už je jen otázkou, na co se zaměřit příště. Kosti zůstávají na ostrově a týmy se těší na další spolupráci s místní samosprávou i organizacemi. Ideálním výhledem do budoucna je obnova lokality coby příkladu, jak vypadal život v tehdejší době. Bohužel však bez ptáka dodo, který už je navždy ztracen. Je ale pro badatele ukázkou toho, že při pečlivém hledání na správném místě se dá vyjevit příběh nejspíš každého druhu.

Kdy jste na tohoto opeřence narazili poprvé a jaký byl váš dojem?

Zdroj: ScienceNordic

Článek Jak vypadal běžný den ptáka dodo? Ponořte se do příběhů z 12 000 let starého močálu plného kostí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Počátek v Údolí králů

Hrobka Tutanchamona byla odkryta roku 1922 týmem badatele a cestovatele Howarda Cartera. Kromě samotného sarkofágu byla plná fantastických pokladů a smrtelná maska faraona se stala ikonou. Cartera samotného od té doby ovšem potkávaly samé nepříjemnosti. Jeho kanárka sežrala kobra, on se řízl při holení a chytil infekci. Tutanchamon zemřel jako náctiletý a dle ostatků trpěl mnoha chorobami a chodil celý život o holi.

Rosssetská deska se datuje do roku 196 před Kristem a stvrzuje právo faraona Ptolemaia na vládu nad Egyptem. Proslavilo ji to, že je napsána třemi jazyky – hieroglyfy, démoticky a řecky. Objevena byla roku 1799, tehdy byla však známá jen řečtina. Protože ale jazyky popisují stejné věci, pomohla řecká verze spolehlivě rozluštit obě další jazykové mutace. Dnes je kámen v Britském muzeu, Egypťané ovšem požadují jeho návrat do vlasti.

Stříbro a pergameny

V roce 1939 byla v Tanisu v deltě Nilu odkryta hrobka Psusennese I. Faraon byl pohřben v sarkofágu ze stříbra spolu s ohromující zlatou pohřební maskou. Proto se mu někdy říká „Stříbrný král“. Kvůli vlhkosti místa nálezu některé artefakty nepřežily, zachovaly se ovšem amfory s orgány a některé shabti figurky, které měly faraonu sloužit v posmrtném životě. Protože byla ale hrobka nalezena počátkem Druhé světové války, nedostalo se jí příliš pozornosti.

Mezi lety 1896 až 1907 našli archeologové Bernard Grenfell a Arthur Hunt víc jak 500 000 papyrů, všechny v ruinách Oxyrhynchusu, města v severním Egyptě. To během římské nadvlády nad Egyptem velmi vzkvétalo a příhodné klima zachovalo papyry v dobrém stavu. Svitky obsahují křesťanská evangelia, magické formule a najde se mezi nimi dokonce smlouva na upravení starověkého zápasu. Dnes je soubor ve sbírkách v Oxfordu.

Zdroj: LiveScience

Článek 15 mystických objevů starého Egypta, které vám učarují. Země faraonů nepřestává ohromovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Objevená hrobka

Více něž 4500 let staré ostatky mohou sloužit jako důkazní materiál, ze kterého budou vědci zkoumat způsob života tehdejšího obyvatelstva, jež se podílelo na postavení neolitické památky Stonehenge. Matt Leivers, vědecký pracovník z archeologického ústavu ve Wessexu, dodává, že vykopané předměty poskytnou podrobnější obraz o tom, jak lidé v okolí Stonehenge žili a co dělali.

Archeologické nálezy zcela jistě pozastaví hojně diskutovanou stavbu tunelu. Podle mnohých je nová podzemní silnice naprosto zbytečná a výrazným způsobem zasáhne do fungování jedné z nejstarších a nejzachovalejších středověkých krajin vůbec. I když s největší pravděpodobností ke zrušení stavby nedojde, výzkumníci mají alespoň dostatek času na prozkoumání tamní půdy, která neustále odkrývá nová tajemství.

Obavy o ztrátu vykopávek

Objevují se však i názory, že stavba nového tunelu je nezbytná. V současné době vede kolem Stonehenge rušná silnice a vedení celého projektu argumentuje tím, že nová infrastruktura zbaví slavnou stavbu nadměrné dopravy a hluku. Zlí jazykové tvrdí, že vykopání základů zcela poničí archeologické naleziště.

To by znamenalo, že ztratíme možnost zkoumat předměty, které poskytují výpovědi o minulém životě našich předků. Stavební firma ale přichází s tím, že celá práce bude provedena velmi citlivě a s respektem vůči pozůstatkům. Inženýři nastavili proces tak, aby se kopalo co nejhlouběji a co nejdál od hlavního epicentra archeologických vykopávek.

Zdroj: Science News

Článek Stonehenge opět přichází s dalším tajemstvím. Při dopravních úpravách byly odkryty starodávné hroby se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Začalo to jako normální rodinná akce

Zvi Ben-David a jeho rodina putovali kousek od Nahal HaBesor, řeky, která protéka skrze Negevskou poušť v jižním Izraeli. Během cesty si hoch všiml předmětu, ze kterého se vyloupla keramická soška ženy. Malá figurka má nápadný nos, šátek zakrývající hlavu a ruce zkřížené pod odhaleným poprsím. Je asi 7 centimetrů vysoká a 6 centimetrů široká a podle informací z Facebooku byla nejspíše odlitá z formy. Takové figurky byly běžné v 6. století před Kristem.

Byly užívány jako amulety pro štěstí či ochranu dětí nebo na povzbuzení plodnosti, jak potvrdili i archeologové. Jakmile Ben-David sošku našel, jeho matka, která je profesionální turistická průvodkyně, okamžitě kontaktovala archeology a zařídila její doručení do Národního oddělení starožitností kvůli následnému prostudování a uchování. Další průzkum může odhalit zapojení lidských figurín do nadpřirozených rituálů během biblických časů.

Ženská prsa napříč minulostí

Figury žen s odhalenými prsy byly hojně užívané během historie Izraele a nacházely se v mnoha domácnostech, podobně jako dnešní „hamsa“ symbol, amulet z Blízkého východu tvarovaný jako ruka s otevřeným okem v dlani. Ten slouží jako ochrana před smůlou a chrání také před „zlým“ okem. Po tisíce let měly obrazy nebo sochy žen s odhaleným poprsím stejný účel – ochranu před zlem, ochranu prosperity a přinášení štěstí.

Další typy amuletů měly neobvyklejší funkce, jako například ochranu před zlými duchy, kteří sají krev a požírají maso. Ovšem ve starých dobách, kdy porozumění hygieně i medicíně mělo silná omezení, není žádný div, že lidé spoléhali právě na amulety coby zvláštní ochranu a záruku dobrého zdraví. Stejně tak byly tyto talismany nápomocné při překonávání překážek a nástrah každodenního života, protože ten rozhodně nebyl jednoduchý a naděje v nějakou ochranu byla silnou pomocí.

Zdroj: Live Science

Článek Jedenáctiletý chlapec našel na výletě biblický amulet. A pak že na výletě s rodiči musí být vždy nuda se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ve Walesu bylo zřejmě objeveno původní místo kamenů ze Stonehenge

U vesnice Preseli Hills ve Walesu byl výzkumným týmem nalezen starodávný kruh, který může být původním místem kamenného kruhu Stonehenge. Geologové argumentují tím, že poblíž naleziště je i lom, kde se těžily tzv. „bluestones“, menší kameny, které jsou součástí legendární stavby.

Vědecký tým doktora Parkera Pearsona se snaží vysvětlit, proč si dal někdo takovou námahu a přesunul těžké kameny více jak dvě stě kilometrů na jih Anglie. Na vyřešení této záhady pracovala skupina téměř pět let. Za tu dobu mimo jiné objevila místo zvané Waun Mawn, které je nejlépe dochovaným kamenným kruhem z tohoto výzkumu. Pracovníci tvrdí, že Waun Mawn je původním místem, neboť přesně odpovídá rozložení kamenů dnešního Stonehenge.

Legenda o Merlinovi a obrech

Současný objev zároveň souvisí s legendou o Merlinovi. Podle legendy se kamenný kruh původně nacházel v Africe a obři jej přestěhovali do Irska, kde sloužil jako magické centrum s léčebnými účinky. Merlin však poté obrům přikázal, aby kameny rozebrali a přenesli na nynější místo v Salisbury Plain. Důvodem byla Merlinova touha postavit pomník padlým vojákům, kteří zemřeli v boji proti Sasům.

Doktor Parker Pearson uvádí, že se samozřejmě jedná o pouhou legendu a nemůže být brána doslovně. Je nepravděpodobné, že by se něco podobného před více jak 5 000 lety odehrálo. A i když uznává, že na vyprávění může být zrnko pravdy, tak doporučuje, aby se vyčkalo na podrobný vědecký výzkum, který přinese ověřené výsledky.

Zdroj: Science News

Článek Stonehenge odkrývá legendu o Merlinovi aneb Na každém příběhu je alespoň zrnko pravdy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co projde dál, to jde zachytnout

Protože určité množství muonů projde přes hmotu dál, dají se pokračující částice zachytit moderními přístroji uvnitř nebo poblíž studovaných struktur. Je to takové obrácené objevování vesmíru. Zatímco v kosmu používáme pro průzkum stroje vyrobené na Zemi, tady nám slouží paprsky vzniklé ve vesmíru, abychom poznali věci na naší planetě. Kosmické záření vzniká aktivitou Slunce nebo událostmi, jako jsou supernovy.

Jde o obrovské množství vysokoenergetických částic, které se pohybují všemi směry a neustále se střetávají s kyslíkem a dusíkem v naší atmosféře. Při takovém kontaktu uvolní kaskádu částic, podobně jako když je v kulečníku hromada červených koulí zasažena bílou. Většina těchto částic je pohlcena atmosférou, některé se ale dostanou až na zem. To jsou právě muony, jež jsou podobné elektronům, jen jsou asi 200krát těžší.

Částice s jedinečnými vlastnostmi

Kombinace rychlosti pohybu a hmotnosti jim dává skvělou schopnost procházet hustými materiály, aniž by je – na rozdíl například od rentgenu – poškozovaly. Muony tak mohou proniknout desítkami metrů betonu i lidským tělem bez toho, aby za sebou zanechaly stopu. Jsou všudypřítomné, jde o součást přírodního prostředí a nic nás nestojí. Jsou jednoduše ideálním prostředkem právě pro zkoumání jinak nedostupného terénu.

Princip je v zásadě podobný jako u lékařského rentgenu. Muony, které procházejí studovaným objektem, jsou zachytávány pomocí detektoru. Výsledkem je pak obraz s různě světlými, či naopak tmavými oblastmi v závislosti na míře absorpce, a tedy hustotě materiálu, kterým částice prošly. Jelikož o základním vnitřním uspořádání pyramid máme poznatky z dřívějších průzkumů, není tak obtížné určit – i podle materiálu – jak přibližně vypadá prostor, který je načrtnut pomocí muonové tomografie.

Zdroj: Science Focus

Článek Vědci nahlížejí do nitra pyramid pomocí kosmické radiace. Mohou tak prozkoumat lidskému oku nepřístupná místa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Archeologie o něm poznatky nemá

Ve starých dobách se vyskytly záznamy popisující ho jako kouzelníka nebo falešného proroka, ovšem stále jsou to záznamy o skutečné osobě. Neexistují však fyzické důkazy či archeologická evidence o jeho životě. Ovšem to by badatelé ani nečekali, protože venkované obvykle nenechávají archeologické stopy. Pravdou je, že neexistují stopy vlastně o nikom, kdo žil ve stejné době na stejném místě jako Ježíš. Ovšem jejich absence neznamená neexistenci takových lidí.

Pouze to potvrzuje, že pokud tehdy někdo žil, na 99,9 % neměl vliv na zbytek světa svého času a nezanechal nic, co by se zachovalo pro budoucí archeology. Otázka autenticity obklopuje také přímé relikvie s Ježíšem spojené, jako jsou trnová koruna, kterou měl údajně během ukřižování, nebo proslulé Turínské roucho, pohřební oděv s otiskem jeho tváře. Nicméně archeologové byli schopni potvrdit některé části z Nového zákona.

Důkazy mimo Nový zákon jsou mizivé

I když existují spory o existenci starověkého Nazaretu, Ježíšova biblického domova, archeologové odkryli kamenný dům s nádvořím, s hrobkami a vodní nádrží. Nalezli také fyzické důkazy o římském ukřižování, takovém, jaké bylo Ježíšem popsáno v Novém zákoně. Nejpodrobnější záznamy ohledně jeho života a smrti pochází z evangelií a dalších spisků Nového zákona. Jejich problémem je, že jsou všechny křesťanské.

To znamená, že je potřeba na ně pohlížet velmi kritickým okem, pokud jde o schopnost sdělit historickou skutečnost. Ovšem jejich tvrzení o Ježíšovi coby reálné osobě – Židovi s následovníky, odsouzeném Pilátem Pontským během vlády císaře Tiberia – jsou potvrzena pozdějšími zdroji s naprosto jinými předsudky či perspektivou. Máme tedy záznamy z různých dob a z různých pohledů na tu stejnou osobu.

Zdroj: History

Článek Je Ježíš skutečný? Archeologové byli schopni potvrdit některé části Nového zákona a nalezli také fyzické důkazy o římském ukřižování se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Staré město jak zmrazené v čase svého života

Vědci našli velké množství artefaktů označených pečetí Amenhotepa III. nebo datovaných do roku 37 jeho vlády, kdy Amenhotep III. a IV. Vládli bok po boku. Nález města se udál v průběhu pátrání po pohřebním chrámu Tutanchamona po lokalizování pohřebních chrámů jak Horemheba a Ay, které se našly ve stejné lokalitě. Ulice města lemují obchody a některé ze stěn jsou 3 metry vysoké, město se rozkládalo západním směrem k známé Deir el-Medina.

To je město, kde byly vytvořeny hrobky v Údolí králů, které zde vytvářely celé generace řemeslníků a pracovníků. Je popsáno jako malý amfiteátr se snadnou cestou do Údolí králů na sever, pohřebními chrámy na východ a Údolím králů na západ. Vesnice byla postavena v ústraní kvůli většímu utajení probíhajících prací. Rozpínání objeveného města znamenalo, že pracovníci nebyli tak izolováni, jak se původně myslelo.

Zavádějící označení Luxorem

Nález je označen jako „ztracené zlaté město Luxoru“, ale to zavání zmatením. Luxor je moderní egyptské město a jeho aktuální hranice zahrnují také ruiny Théb, které byly ve starověku hlavním městem. Nově objevené ztracené město je uvnitř hranic moderního Luxoru na západním břehu Nilu, nedaleko Údolí králů, upřesňuje jeden z vědců. Objev také popsán jako klín mezi chrámem Ramese III. v Medinet Habu a chrámem Amenhotepa III. Memonu.

Pohled přes Google mapy ukazuje, že konkrétní území není nijak velké, ovšem přiblížení krásně ukazuje vztah mezi dnes existujícími strukturami a těmi nově nalezenými. Město bylo obýváno v době vlády Amenhotepa III. ale během vlády jeho syna bylo zřetelně opuštěno. Změna titulů i obou faraónu dobře naznačuje kulturní otřesy, které provázely éru jejich společného vládnutí, kdy se měnilo také náboženství, klíčová složka egyptského života.

Zdroj: BBC

Článek Přelomový nález archeologů. Objevili město srovnatelné s Pompejemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ojedinělý pohled do života církevních mužů

Tým archeologů obsazený sestávající z norských a francouzských badatelů nalezl kostely spadající do 4. – 7. Století po Kristu. Budovy jsou vystavěné z cihel z bláta, čedičového kamene a vyřezané do skalního podloží. Nacházejí se v oáze Bahariya, která leží asi 370 kilometrů severozápadně od Káhiry v Západní egyptské poušti. Analýza života mnichů v ubikacích odhalila graffiti s koptskými konotacemi a některé další symboly.

Uvedl to Osama Talat, vedoucí Islamické, koptské a židovské archeologické divize ministerstva ve zprávě vydané 13. Března. Není to přitom první objev tohoto týmu v oblasti. V roce 2020 nalezli archeologové 19 místnosti vytesaných do skály, které měly stejně jako tyto místnosti graffiti. Jednalo se o nápisy provedené žlutým inkoustem a kromě nápisů z Bible v řečtině odrážely také mnišský život v oblasti.

Pohled do života mnichů v 5. Století po Kristu

Graffiti reflektovalo život osady mnichů v osadě v době 5. Století po Kristu, poznamenal Victor Ghica, vedoucí mise a profesor raných křesťanských studii na norské teologické škole. Budova měla také jídelnu i obytné místnosti pro mnichy. Archeologové v budově také nalezli ostraky, tedy kousky keramiky, na které se psaly vzkazy. Ty byly datovány do 5. A 6. Století po Kristu.

Od těchto střepů pochází také ostrakizace. Obyvatelé starých civilizací, hlavně Řecka, na ně pravidelně psali jména těch, kteří byli podle nich hrozbou pro polis. Člověk, který dostal nejvíce hlasů, byl „ostrakizován“, tedy vyloučen a odebral se na několik let do exilu. Nebyl mu zabaven majetek ani nic podobného, jen nemohl v polis žít a působit. Od toho také termín ostrakizace coby vyloučení z nějaké komunity, který přetrval dodnes.

Zdroj: ScienceNews

Článek Unikátní objev v Egyptě. Tým archeologů narazil na nečekaný nález se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Průzkum se vyplatil

Před každou velkou stavbou je vhodné udělat namístě archeologický průzkum, aby se zjistilo, zda místo něco neukrývá. Zde se to samozřejmě vyplatilo, protože obrovský mamutí hřbitov nenacházíte každý den. Kromě nálezů z doby ledové objevili vědci a archeologové na stavbě letiště také pozůstatky lidí z úplně jiného časového období, dokonce ještě před hispánským obdobím. Bylo tak odkryto více jak 15 těl. Oba objevy, mamutí těla a lidská těla, pomohou osvětlit historii Mexika a dávají odborníkům bezprecedentní příležitost ponořit se do více než 30 tisíc let staré historie.

Využili nevýhody zvířete

Až dosud byla oblast nálezu využívána vojenskou leteckou základnou Santa Lucia, asi 45 km severně od hlavního města. Teprve v říjnu 2019 začala výstavba nového mezinárodního letiště generála Felipe Ángelese. Vědci tak mohli najít zbytky těl lidí i živočichů. Odkryli pachydermální kosti, včetně kostí mužů, žen a mladých mamutů, na celkem třech místech v okolí letiště. Když mamuti žili v poslední době ledové, byla tato oblasti na břehu jezera Xaltocan. Je tedy velmi možné, že zvířata zde uvízla v bahně, čehož využili lovci a zaútočili na ně.

Lepší pozná minulosti

Kosti mamuta daly dohromady kolumbijského mamuta, což byl druh, který žil v Severní Americe během pleistocénu. Vědci ovšem nenašli žádné pozůstatky kožešinového mamuta, který žil dále na severu. Do budoucna zde plánuje tým více jak 30 odborníků studovat mamutí pozůstatky, aby se dozvěděli více o pleistocénském životě na tomto území.

Článek Nedaleko mexického města byl na letišti objeven obrovský mamutí hřbitov se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stopy ze Srí Lanky

Nová archeologicko-historická studia oznamuje, že lidé lovili s pomocí luků a šípů v deštném pralese na jednom z jihoasijských ostrovů už před 48 tisíci lety. Drobné kostní artefakty s naostřenými hroty, které byly objeveny ve srílanské jeskyni, představují nejčasnější důkaz o použití luku a šípu mimo Africký kontinent, zmiňuje vědecký tým, který je vedený známou archeoložkou z Griffith University v australské Brisbane. Rozhodně se tak jedná o velkolepý objev, na jehož základě se bude jistě dále pokračovat ve výzkumu a studiích.

Vysokorychlostní dopady

Mikroskopické analýzy 130 těchto kostních bodů odhalily povrchové trhliny a další poškození způsobené vysokorychlostními dopady. Pravděpodobně se totiž jednalo o cíl šípů, které jsou v současné době artefakty. Vědecký tým uvedl tuto informaci 12.června v časopise Science Advances. Drážky a opotřebení ve spodní části kostních bodů ukazují, že byly připevněny k tenkým šachtám. Nicméně nálezy ze sedimentů v jeskyni Fa-Hien Lena z období před 48 tisíci až 34 tisíci lety jsou příliš krátké a těžké na to, aby sloužily jako špičky šipek pro foukací pistole.

Lovili opice a veverky

Lovení lukem a šípy v této srílanské lokalitě se pravděpodobně soustředilo na opice a menší zvířata, jako jsou například veverky. Zbytky těchto tvorů totiž byly nalezeny ve stejném sedimentu jako kostní body. I přesto všechno důkazy stále poukazují na to, že lov lukem a šípy se prováděl v Africe už před více než 60 lety, tvrdí známá archeoložka Lombardová z Univerzity of Johannesburg, jež se studie ovšem nezúčastnila.

Úsudek africké archeoložky

Archeoložka si však vyhrazuje úsudek o srílanských nálezech, dokud se CT skenování s vysokým rozlišením nepoužije k detekci poškození vysokorychlostními dopady uvnitř artefaktů. Pomocí této techniky se podařilo určit například více než 60 tisíc let starý kostní bod, který byl už dříve objevený v Jižní Africe a jednalo se pravděpodobně o šípy. V jeskyni Fa-Hien Lena byly objeveny také další nálezy, včetně kostních nástrojů, které se pravděpodobně používaly k výrobě oděvů a sítí. Stejně jako korálky ze skořápek naznačují, že se hluboko v době kamenné objevila výrazná sada komplexních nástrojů.

Článek První stopy luku a šípu mimo Africký kontinent naznačují velký archeologický objev se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Letní sídlo z 80.let

Máte-li rádi Vikingy, jejich historii, filozofii a celkově vás láká jejich myšlenka, pak pro vás budou následující řádky balzámem na duši. Je tomu chvíli, co archeologové objevili, že na Islandu se může nacházet s největší pravděpodobností nejstarší vikingská osada na světě. Co k takovému závěru archeology vede? Jeden starobylý domek, který byl původně považován za letní sídlo osady z 80.let minulého století. Těsně před tím, než se do něj měli ukrýt uprchlíci z moře, byl pod tento dům ukryt obrovský poklad. To jsou zprávy vedoucí archeologa vykopávek.

Domek vikingského náčelníka

Tento malý domek je dosud nejbohatším domkem na Islandu. Je tedy velmi příhodné dospět tak k závěru, že právě tento domek byl domkem vikingského náčelníka. Tzv. Longhouses, jak se říká domkům na Islandu, byly velké dřevěné haly s rozměry až 250 metrů krychlových. Byly 75 metrů dlouhé a 6 metrů široké. Byly pokryté trávníkem a doškovou střechou. Používaly se jako společná obydlí v severských zemích během doby známých Vikingů. Tyto domky byly rozděleny do místností, jež mohlo sdílet několik rodin.

Nejcennější sbírka korálků

V kamenných krbech podél středu byly vytvořeny ohniště a kolem mohla být ustájena hospodářská zvířata. Vše tak mohlo chránit obyvatele těchto objektů před velkým chladem z venku. Oba longhouses, jež byly na Islandu nalezeny, byly nalezeny ve Stöð, což je nedaleko vesnice a fjordu Stöðvarfjörður na východní části ostrova Island. Tento nález obsahuje jednu z nejcennějších sbírek ozdobných korálků, stříbra a starověkých mincí, které kdy byly ve Skandinávii nalezeny. Mezi nálezy jsou také stříbrné mince a hacksilver, což jsou řezané a ohnuté kousky stříbra, jež používali Vikingové a další starověké národy jako platidlo.

Maso z tuleňů

Vykopávky, které byly 40 metrů hluboké, odhalily také ozdobné skleněné korálky, prsteny, závaží a malé kousky zlata. Obyvatelé pravděpodobně získali toto zboží obchodováním s místními zdroji, což byla kůže, maso z velryb a tuleňů. Maso z tuleňů bylo ceněno po celé Vikingské Skandinávii. Chemická analýza naznačuje, že tento domek, pod kterým byl poklad nalezen, byl postaven dlouho před trvalým osídlením Islandu.

Článek Na Islandu byla objevena pravděpodobně nejstarší vikingská osada na světě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.