Dřevěné nástroje nalezené v Řecku jsou staré přibližně 430 tisíc let, jejich stáří archeology překvapilo

Na řeckém Peloponésu vytáhli archeologové z bahna dva kusy dřeva, ze kterých se vyklubaly dva nejstarší známé ruční nástroje na světě.

Foto: Pixabay

Jeden je štíhlý olšový kmínek dlouhý asi 80 centimetrů. Druhý je malý úlomek vrby nebo topolu, který se vejde do dlaně. Ani jeden z nich nepůsobí jako něco, co by mělo přepsat učebnice. Přesně v tom ale spočívá pointa celého nálezu, který v pondělí 26. ledna zveřejnil mezinárodní tým v časopise PNAS. Teprve pod mikroskopem se ukázalo, že oba kusy nesou záseky, řezné stopy a známky opotřebení po kamenném nástroji vedeném lidskou rukou. Žádný zvířecí dráp, žádná hra přírody. Práce archaického člověka stará téměř půl milionu let.

Dva nenápadné předměty z břehu paleojezera

Lokalita Marathousa 1 leží v Megalopoliské pánvi na centrálním Peloponésu, v prostoru bývalého lignitového dolu. Před zhruba 430 000 lety tu bylo mělké jezero obklopené mokřady, kde se pohybovali sloni druhu Palaeoloxodon antiquus, hroši, jeleni a turovití. Na severozápadním břehu tohoto jezera archaičtí homininé porcovali zvěř a pracovali s rostlinným materiálem; to vědci věděli už z dřívějších nálezů kamenných artefaktů a opracovaných kostí.

Dřevo ale nikdo nečekal. Při výkopech v letech 2015 až 2019 tým evidoval celkem 144 kusů dřeva. Každý z nich prošel taxonomickým určením, makroskopickým i mikroskopickým zkoumáním. Výsledek: pouze dva kusy nesly jednoznačné stopy lidského opracování. Třetí kus olše vypadal zpočátku slibně, ale analýza odhalila rýhy po drápech velkého masožravce. Vyřazen.

Co prozradil mikroskop

Delší olšový kus vykazuje na povrchu jasné záseky od kamenného nástroje a stopy cíleného tvarování. Na jednom konci se soustřeďuje zaoblení, třepení vláken a drobné odštěpky, které odpovídají opakovanému používání. Tým ho interpretuje jako kopací či multifunkční nástroj, který mohl hominin zabodávat do země, odstraňovat kůru nebo páčit kořeny.

Menší kus vrby či topolu nese rovněž stopy opracování, ale jeho funkce zůstává otevřená. Mohl sloužit jako pomocný nástroj při jemné práci, třeba při úpravě kamenných nástrojů, ale primární studie to uvádí pouze jako hypotézu, nikoli jako závěr.

Jarod Hutson, archeolog, který se na studii nepodílel, ale komentoval ji pro AP, to shrnul výstižně: pro takové nálezy je těžké se nadchnout, protože na první pohled nepůsobí jako nástroje. Právě proto je klíčová systematická mikroskopie a srovnání s přírodními stopami.

Proč dřevo přežilo 430 000 let

Dřevo je organický materiál a za běžných podmínek se rozloží během let, maximálně desetiletí. Na Marathouse 1 ale sehrála roli kombinace okolností, která se v archeologii vyskytuje jen výjimečně. Jemný jezerní sediment rychle pohřbil předměty na břehu. Sediment zůstal trvale nasycený vodou a prostředí bylo prakticky bez kyslíku. Starší paleoekologická studie lokality popisuje anoxické, stagnující vodní těleso v závěru glaciálního stádia MIS 12. Přesně takové podmínky biologický rozklad téměř zastavují.

Stejný princip chrání slavné dánské bažinné nálezy nebo britské dřevěné cesty ze Somersetu. Rozdíl je v časové hloubce: tady jde o střední pleistocén.

Kde stojí nález ve světovém kontextu

Řecké nástroje nejsou nejstarším dřevem, které kdy lidé použili. V zambijském Kalambo Falls vědci v roce 2023 popsali využití dřeva ke stavbě staré nejméně 476 000 let; šlo ale o stavební prvky, ne o ruční nástroje. Marathousa 1 drží rekord v jiné kategorii: nejstarší přímý doklad dřevěného předmětu drženého v ruce a cíleně tvarovaného k práci.

Srovnání s dalšími klíčovými nálezy:

• Schöningen, Německo — proslulá lovecká kopí, dlouho datovaná do období před 300 000 až 400 000 lety. Nová studie z roku 2025 ale posunula odhad jejich stáří na přibližně 200 000 let. Funkčně jde o sofistikované vrhací zbraně, tedy jinou kategorii než řecký kopáč.
• Gantangqing, Čína — soubor 35 dřevěných nástrojů starých asi 300 000 let, spojených hlavně s dobýváním podzemních hlíz. Bohatší kolekce, ale o 130 000 let mladší.

Marathousa 1 je zároveň prvním nálezem tohoto typu z jihovýchodní Evropy, což rozšiřuje geografickou mapu středopleistocenní dřevěné technologie daleko za severozápadní Evropu.

Co to říká o našich předcích a o nás

Kdo přesně oba nástroje vyrobil, nevíme. Na lokalitě chybějí lidské fosilie. Autoři i externí komentátoři pracují s několika možnostmi: mohli to být raní neandertálci, jiní archaičtí lidé nebo jejich předci. Jisté je jen tolik, že šlo o homininy se schopností plánovat, vybírat materiál a cíleně ho tvarovat.

Důležitější než otázka „kdo“ je ale připomínka, kterou nález nese: naše představa o pravěkých technologiích je zkreslená tím, co se dochová. Kámen známe dobře, protože přežije prakticky cokoli. Dřevo téměř ne. Ze 144 kusů dřeva na jedné výjimečně zachované lokalitě prošly sítem jen dva. Kolik podobných nástrojů leželo na břehu jiných pleistocenních jezer a rozpadlo se dřív, než je kdokoli mohl najít?

Řecký nález nemění základní představu, že středopleistocenní homininé uměli kombinovat materiály a plánovat. Poskytuje pro ni ale hmotný důkaz tam, kde dosud existovala jen dedukce. A připomíná archeologům, že i ten nejnevzhlednější kus bahnitého dřeva stojí za to položit pod mikroskop.