Archeologové zkoumají možné incké tunely mezi pevností Sacsayhuamán a centrem Cusca

Georadar odhalil pod Cuscem téměř dvoukilometrový kamenný koridor spojující pevnost Sacsayhuamán s Chrámem Slunce. Poprvé se tak stará legenda opírá o měřitelná data.

Foto: Allison Bellido - licence CC BY-SA 4.0

V pondělí 6. ledna 2025 předstoupil archeolog Jorge Calero Flores před novináře v sále Tipón na cuscké radnici a rozložil na stůl mapu, kterou do té doby neměl nikdo k dispozici. Vyznačená trasa začínala u kamenného chrámu ve tvaru písmene H vedle skály Rodadero v areálu Sacsayhuamánu, klesala podél řeky Choquechaca, obtáčela palác Colcampata, míjela kostel San Cristóbal a končila u kláštera Santo Domingo, tedy přesně tam, kde kdysi stála Coricancha, nejposvátnější incký Chrám Slunce. Délka hlavního koridoru: 1 750 metrů. Šířka přibližně 2,6 metru, výška kolem 1,6 metru. Dost na to, aby jím prošli nosiči s obřadními nosítky. Calero svůj projekt pojmenoval jednoduše: Chincana, odhalení tajemství.

Co přesně georadar ukázal

Tým kombinoval tři vrstvy důkazů. Nejprve akustickou prospekcí vytipoval dutá místa pod povrchem, pak georadarem ověřoval, zda dutiny tvoří souvislou linii, a výsledky průběžně srovnával s koloniálními texty. Přístroje zachytily podzemní strukturu v hloubce zhruba 1,4 až 2,5 metru: kamenné boční stěny lichoběžníkového profilu, typického pro inckou architekturu, překryté kamennými překlady a zasypané vrstvou zeminy.

Kromě hlavní osy projekt identifikoval několik bočních větví: jednu směrem k věži Muyuqmarca, další ke Callispuquiu, odbočku za kostelem San Cristóbal paralelní s ulicí Procuradores a možné rameno k Acllawasi, inckému „domu vyvolených žen“. V létě 2025 Calero v rozhovoru pro La Vanguardia hovořil už o čtyřech ramenech a celkovém rozsahu kolem osmi kilometrů. Veřejně nejlépe doložený ale zůstává hlavní úsek, tedy 1 750 metrů mezi pevností a chrámem.

Čtyři sta let staré svědectví

Calero neobjevil Chincanu jen radarem. Klíčem bylo, že staré prameny četl jako navigační instrukce, ne jako pohádky. Anonymní jezuitský rukopis, v katalogu datovaný do roku 1594, i když některé zdroje pracují s volnější formulací „kolem roku 1600″, popisuje „velmi hlubokou jeskyni“ s vchodem v pevnosti, která sestupuje kolem San Cristóbalu a vyúsťuje u dnešního Santo Dominga. Trasa, kterou georadar potvrdil, tuto linii kopíruje téměř přesně.

Nebyl to jediný pramen. Garcilaso de la Vega ve svých Comentarios reales z roku 1609 líčí pod věžemi Sacsayhuamánu podzemní prostory „s tolika ulicemi, odbočkami a dveřmi, že šlo o skutečný labyrint, v němž se lidé ztráceli“. Martín de Murúa kolem roku 1590 umisťuje ke vstupu do podzemí portál ve tvaru hadí tlamy vedoucí dolů k Chrámu Slunce. A americký cestovatel Ephraim George Squier ještě v roce 1877 zaznamenal, že o chodbách pod Cuscem se v místní paměti stále mluví.

Že se legenda udržela tak dlouho a přitom zůstala neověřená, má prozaické vysvětlení. Nad trasou vyrostlo koloniální a později moderní město. Podle dobových zpráv byly vstupy záměrně zazděny po nehodách v letech 1838 až 1842, kdy se do podzemí vydali hledači pokladů a někteří se nevrátili. Část chodeb se zřítila a zbytek pohltila zástavba.

Rituální cesta, ne únikový tunel

K čemu koridor sloužil? Calero nabízí ceremoniální výklad. Spojuje trasu s přesunem Punchaa, zlaté sluneční sochy, mezi Coricanchou a Sacsayhuamánem během velkých svátků. Podzemní průchod by dával smysl jako rituální cesta skrze lůno Pachamamy, matky Země. Vojenskou nebo únikovou funkci tým nezmiňuje a maximalistickou verzi legendy, obří síť tunelů prostupující celé Andy, Calero výslovně odmítá jako nepravděpodobnou.

Co by se uvnitř mohlo najít, zůstává v rovině hypotéz. Archeologové zmiňují možné quipy, textilie, dřevěné artefakty. Legendy o zlatém pokladu existují, včetně příběhů kolem Paullu Inky, ale žádný veřejně potvrzený nález drahých kovů z tohoto koridoru oznámen nebyl.

Vstup, který se stále odkládá

Fyzický průnik do hlavního koridoru zatím neproběhl, nebo přinejmenším nebyl veřejně potvrzen. V lednu 2025 tým mluvil o vykopávkách mezi březnem a dubnem téhož roku. V červenci 2025 Calero posunul předpokládaný termín o další dva až tři měsíce. Ještě v lednu 2026 Infobae popisoval kontrolovaný vstup v budoucím čase. Ministerstvo kultury v Cuscu přitom už od června 2023 řadí Chincana Grande i Chincana Chica mezi zóny se zákazem vstupu veřejnosti. O turistickém zpřístupnění se nemluví.

Otevřená zůstává i otázka, co podzemní dutiny znamenají pro stabilitu historických budov nad nimi: katedrály, arcibiskupství, koloniálních domů. Veřejný geotechnický posudek nikdo nezveřejnil. Trasa ale prokazatelně běží pod hustě zastavěným centrem města zapsaného na seznamu UNESCO.

Chincana zatím není otevřená brána do incké minulosti. Je to čára na mapě, kterou poprvé nakreslil jezuita před čtyřmi sty lety, a georadar ji právě potvrdil. Co leží za tou čárou, se teprve ukáže.