Velká sfinga v Gíze patří k nejznámějším památkám, ale její přesné stáří se dál řeší

Jedna z nejslavnějších soch světa nemá jediný současný nápis, který by prozradil, kdo ji nechal vytesat a proč.

Foto: Hesham Ebaid - licence CC BY-SA 4:0

Sedmasedmdesát metrů dlouhé vápencové tělo, dvacet metrů vysoká hlava a kolem ní ticho. Žádný hieroglyfický text ze Staré říše, žádný královský dekret, žádný stavební deník. Velká sfinga v Gíze stojí na gízské plošině přes čtyři a půl tisíciletí, a přesto se její „životopis“ skládá hlavně z nepřímých důkazů. Archeologie, geologie a stavební logika ukazují jedním směrem: k faraonu Rachefovi ze 4. dynastie. Jenže mezi „ukazují“ a „dokazují“ leží mezera, která z monumentálního lva s lidskou tváří dělá fascinující hlavolam.

Co víme jistě: kámen, chrám a vzestupná cesta

Nejpevnější stopa nevede přes nápisy, ale přes skálu. Sfinga je vytesaná přímo z podloží gízské plošiny a bloky odtěžené při jejím vzniku posloužily jako stavební materiál pro takzvaný chrám Sfingy. Geologické vrstvy těchto bloků přesně odpovídají vrstvám, které chybí v lomu kolem sochy. Chrám Sfingy a Rachefův údolní chrám přitom sdílejí společnou terasu a stavební program: stojí vedle sebe, na stejné úrovni, v logické návaznosti.

K tomu přistupuje poloha: Sfinga leží u údolního konce Rachefovy vzestupné cesty, která vede k jeho pyramidě. Celý areál tvoří promyšlený celek, jehož osa míří od východu na západ. Podle AERA při jarní a podzimní rovnodennosti slunce zapadá přesně za jižní stranou Rachefovy pyramidy, a kdyby byl chrám Sfingy dokončen, paprsky by osvítily vnitřní svatyni. Šlo o spojení slunečního boha Re s podsvětním Usirem a o obnovu moci mrtvého krále v kameni a světle.

Proč chybí „rodný list“

Tady začíná zamotanost. Ve stovkách staroříšských hrobek rozesetých po gízské plošině se nenašel jediný titul kněze nebo kněžky Sfingy. Žádný úředník se nepochlubil, že dohlížel na její stavbu. Chrám Sfingy navíc nese stopy nedokončení: opuštěné bloky připravené pro třetí vrstvu zdiva, neodtěžený severní okraj lomu, suť uvnitř prostor. Vypadá to, jako by se práce zastavily dřív, než projekt dosáhl plánované podoby.

Přímý důvod neznáme. Nejpravděpodobnější vysvětlení? Sfinga byla závěrečnou fází Rachefova stavebního programu a na konci jeho vlády se pozornost přesunula jinam. Ale to je dedukce, ne doklad.

Sfinga přitom „nemlčí“ proto, že bychom neuměli číst hieroglyfy. Pozdější texty čteme výborně. Slavná Stéla snu faraona Thutmose IV., zasazená mezi přední tlapy sochy, vznikla kolem roku 1400 př. n. l., tedy víc než tisíc let po vytesání Sfingy. Thutmose v ní popisuje, jak mu socha ve snu slíbila trůn výměnou za odkopání písku. V té době už Sfinga fungovala jako ztělesnění slunečního božstva Hor-em-achet. Jenže ani Thutmose se neobtěžoval zapsat, který král ji vlastně nechal postavit. Pro panovníky Nové říše to zjevně nebylo podstatné.

Alternativní teorie a jejich limity

Rachef není jediný kandidát. Část badatelů navrhuje jeho otce Chufeva, mimo jiné kvůli poloze Sfingy mírně severně od Rachefovy vzestupné cesty. Egyptoložka Christiane Zivie-Cocheová ale upozorňuje, že samotná poloha k přesunu autorství nestačí. Objevuje se i jméno Radžedefa, Rachefova bratra, ovšem jeho krátká vláda a vlastní pyramidový komplex v Abú Rawáši tuto variantu oslabují.

Mimo hlavní proud stojí geologická hypotéza Roberta Schocha, který na základě eroze těla Sfingy navrhuje její datování o tisíce let dříve. AERA ji odmítá jako chybné čtení geologických procesů a zdůrazňuje klíčový detail: hlava Sfingy je vytesaná z odolnější vápencové vrstvy (takzvaný Member III), zatímco tělo z měkčího a nestejnorodého Member II. Právě to vysvětluje, proč obličej vypadá zachovaleji a tělo je erozí výrazněji poškozené, bez nutnosti posouvat dataci kamkoli.

Sfinga dnes: voda zdola, turisté shora

Největší současnou hrozbou není vítr ani písek, ale spodní voda. Urbanizace Káhiry, zavlažování a infiltrace z blízkého kanálu tlačí hladinu podzemních akviferů na pouhých 1,5 až 4 metry pod povrchem za Sfingou. Podle Heritage Science jde o chronickou hrozbu, nikoli o bezprostřední kolaps. Egyptské úřady instalovaly čerpadla a odklonily zdroj vody, testovací vrty z roku 2007 ukázaly hladinu asi pět metrů pod sochou.

Stav sochy se průběžně sleduje. V roce 1981 spadl kus kamenného obložení z levé zadní tlapy, o sedm let později se uvolnil velký blok z pravého ramene. Devadesátá léta přinesla rozsáhlou restauraci a v roce 2009 vznikl přesný 3D model pro monitoring dalších změn.

A co návštěvníci? Gízská plošina je otevřená denně od 8.00 do 16.00, běžný turista Sfingu pozoruje z vyhrazených vyhlídek. Bezprostřední prostor kolem sochy je podle oficiálního ceníku egyptského ministerstva přístupný jen formou soukromých návštěv se zvláštním poplatkem, dovnitř se běžně nedostanete.

Česká stopa v písku

Výzkum v Gíze zůstává živý a mezinárodní. Zahraniční mise pracují pod egyptskou licencí, nálezy patří státu. V roce 2026 AERA navázala na svou terénní školu partnerstvím s Českým egyptologickým ústavem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy při přípravě podzimní terénní školy v nedalekém Abúsíru. Česká egyptologie tak má v současném gízském terénu přímou stopu, a tím i podíl na budoucích odpovědích.

Sfinga zatím drží svůj paradox: je jednou z nejprozkoumanějších památek světa, a přesto její nejzákladnější otázky (kdo přesně, proč a pod jakým jménem) visí na řetězci indicií, ne na jediném řádku hieroglyfů. Možná právě proto fascinuje víc než monumenty, které svůj příběh vyprávějí samy.