Průzkum v Iráku potvrdil polohu dlouho ztraceného města založeného Alexandrem Velikým

Téměř sedm čtverečních kilometrů ulic, chrámů a přístavních kanálů, to vše skryté pod plochou krajinou jižního Iráku u íránské hranice.

Foto: Picryl

Město, které Alexandr Veliký založil jako bránu mezi Mezopotámií a Indickým oceánem, nebylo nikdy úplně zapomenuté. Starověcí autoři o něm psali, mince z něj se občas vynořily na trhu se starožitnostmi, historici o jeho poloze spekulovali od šedesátých let minulého století. Jenže nikdo nedokázal s jistotou říct, kde přesně leží a jak vypadalo. To se teď změnilo. Mezinárodní tým vedený archeologem Stefanem Hauserem z Univerzity Konstanz po letech terénních kampaní potvrdil, že lokalita Džabal Chajjábir poblíž Basry je skutečně ztracená Alexandria na Tigridu, později známá jako Charax Spasínu. A poprvé v dějinách ji dokázal přečíst jako mapu.

Přístav na konci světa

Alexandr město založil z čistě pragmatického důvodu. Potřeboval přístav. Místo, kde se Tigris stékal s řekou Kárún a kde bylo podle antických pramenů pouhé dva kilometry k otevřenému Perskému zálivu, bylo ideální: zboží z Indie a Arábie se tu mohlo přeložit na říční lodě a putovat do Babylónu a dál na sever. Nešlo o další vojenskou kolonii na okraji říše, ale o logistický uzel, distribuční centrum pro dálkový námořní obchod.

Hauser v odborné kapitole publikované heidelberskou univerzitou popisuje Alexandrii na Tigridu jako jedinou velkou Alexandrovu městskou fundaci západně od východního Íránu vedle slavné Alexandrie v Egyptě. A srovnání s egyptským protějškem není jen rétorika. Alexandrie na Nilu zabírala podle UNESCO přibližně 7,5 čtverečního kilometru. Irácká Alexandria měla téměř sedm. Řádově totéž.

Co všechno drony a magnetometry odhalily

Potvrzení polohy nebylo výsledkem jednoho náhodného výkopu. Šlo o systematickou práci trvající od roku 2016, kdy na místo poprvé přijeli archeologové z University of Manchester spolu s iráckou památkovou správou. Hauser se připojil o rok později a přinesl těžkou geofyzikální výzbroj.

Metody, které město „přečetly“ pod povrchem:

• Dronové mapování pokrylo asi 12 km² a vytvořilo digitální model terénu i ortofotomapy.
• Cesiový magnetometr v první sezoně prozkoumal téměř 10 hektarů, v dalších kampaních 2017–2018 se plocha rozrostla na bezmála 90 hektarů.
• Povrchový průzkum zahrnoval přes 500 kilometrů transektů a více než 18 000 měřicích bodů.
• Geologické vrty zmapovaly zaniklá říční koryta, která kdysi město napájela.
• Ověřovací sondy v roce 2022 zasáhly chrámovou zónu.

Výsledek je fascinující. Pod zemí se rýsuje pravidelná mřížka městských bloků o rozměrech zhruba 160 × 85 metrů, jedny z největších známých ve starověku. Pro srovnání: bloky v Seleukii na Tigridu měřily 146 × 73 metrů, v Antiochii na Orontu jen 117 × 59 metrů. Geofyzika navíc odhalila čtyři různé orientace mřížky, což znamená, že město prošlo několika stavebními fázemi. Dnešní půdorys tedy není čistě Alexandrův, je to palimpsest staletí.

Kromě obytných čtvrtí se na mapě objevily chrámové komplexy, palácový areál o rozloze přibližně 110 × 100 metrů, průmyslová zóna s pecemi a struskou, vnitroměstský přístav s kanály i zavlažovací systém na severním okraji. Z konkrétních nálezů tým eviduje mince, jemné sklo, karneolové korálky, fragmenty sloupů, skleněné kostky z mozaik a glazovanou keramiku.

Město tří jmen a tisíce let obchodu

Alexandria na Tigridu nenesla jedno jméno. Po ničivých povodních ji obnovil jeden ze seleukovských Antiochů; v literatuře se nejčastěji uvádí Antiochos IV., ale Hauser upozorňuje, že Pliniova formulace připouští i Antiocha III. Město dostalo jméno Antiochia. Pak přišel regionální vládce Hyspaosines, přetvořil ho ve své hlavní město a přejmenoval na Charax Spasínu, doslova „opevnění Hyspaosina“.

Pod tímto jménem se z přístavu stalo jedno z klíčových center parthské Mezéné, autonomního království pod arsakovskou svrchovaností. Město fungovalo jako překladiště mezi Perským zálivem a vnitrozemskými trhy Seleukie a později Ktésifóntu. Proudilo tudy zboží z Indie, Afghánistánu i Číny. Hauser ho označuje za arsakovské centrum dálkového obchodu, a právě tato role je podle něj pro pochopení starověké „globalizace“ klíčová. Nejde jen o další Alexandrovu památku. Jde o uzel, přes který po staletí teklo bohatství poloviny známého světa.

Proč se sedmikilomětrové město mohlo ztratit

Odpověď je překvapivě prostá. Krajina se změnila. Pobřeží Perského zálivu se posunulo desítky kilometrů na jih, koryta Tigridu i Kárúnu se přesunula, říční nánosy pohřbily přístavní infrastrukturu. Město postupně ztratilo přímý vodní přístup, tedy přesně to, kvůli čemu vzniklo. Úpadek začal patrně ve 3. století našeho letopočtu, definitivní opuštění badatelé kladou někam mezi 5. a 8. století.

K přírodním faktorům se přidaly moderní. Lokalita leží pouhých patnáct kilometrů od íránské hranice, v zóně poznamenané íránsko-iráckou válkou. Ještě v roce 2017 probíhal výzkum pod ochranou policie a vojáků. Terén je plochý, bez monumentů trčících nad povrch, nic, co by přitáhlo pozornost z letadla nebo satelitu bez cíleného hledání. A archeologie Mezopotámie se tradičně soustředila na starší, „klínopisná“ období. Helénistické a parthské vrstvy dlouho zůstávaly na okraji zájmu.

Co bude dál

Další vykopávky jsou v plánu, ale narážejí na realitu. Hauser v březnu 2026 pro The Art Newspaper potvrdil, že větší výkopy byly kvůli bezpečnostní situaci odloženy. Část nálezů je už dnes k vidění v Basra Museum, kde projekt zároveň pomohl vybudovat první geofyzikální jednotku v rámci irácké památkové správy.

Pod plochou jihoiráckou krajinou leží město, které propojovalo Řecko s Indií dřív, než se o totéž pokusil Řím. Teď ho konečně můžeme číst, ulici po ulici, blok po bloku.