Göbekli Tepe ukazuje, že pravěcí lovci zvládli monumentální stavby dřív, než se čekalo

Kamenné pilíře vysoké přes pět metrů stojí v jihovýchodním Turecku už jedenáct a půl tisíce let a vznikly v době, kdy lidé ještě neseli obilí ani nechovali dobytek.

Foto: Teomancimit - licence CC BY-SA 3.0

Když v polovině devadesátých let německý archeolog Klaus Schmidt začal odkrývat pahorek u města Şanlıurfa, narazil na něco, co se do žádné učebnice pravěku nevešlo. Kruhové stavby s mohutnými T-pilíři, reliéfy divokých zvířat, stopy po masových hostinách a žádný náznak zemědělství. Göbekli Tepe se datuje zhruba do období 9 500–8 000 let před naším letopočtem, tedy o celá tisíciletí dříve, než vznikly egyptské pyramidy nebo Stonehenge. Turecké ministerstvo kultury uvádí rozdíl asi 7 500 let oproti oběma slavnějším monumentům. Objev rozbil přímočarý model, podle kterého nejprve přišlo zemědělství a usedlý život a teprve potom organizované náboženství a velké stavby. Tady tomu bylo naopak, nebo přinejmenším probíhaly oba procesy současně. A právě v tom „přinejmenším“ se dnes odehrává nejzajímavější vědecký spor.

Lovci, kteří stavěli jako inženýři

Centrální pilíře největších staveb měří až 5,5 metru a váží 10 až 15 tun. Kámen pocházel z lomu vzdáleného asi půl kilometru severně od areálu. Žádný kov, žádná tažná zvířata, žádná kola. Přesto studie publikovaná v Cambridge Archaeological Journal v roce 2020 prokázala, že stavitelé pracovali s přesným geometrickým plánováním: kruhové půdorysy nejsou nahodilé, ale odpovídají předem stanovenému schématu s hierarchií prostoru.

Co to znamená prakticky? Desítky, možná stovky lidí se musely shodnout na plánu, rozdělit si práci, zajistit zásoby jídla na celou dobu stavby a koordinovat transport kamenných bloků bez jakékoli mechanizace. Analýza zbytků obilnin na lokalitě naznačuje rozsáhlé potravinové aktivity spojené se shromažďováním, pravděpodobně hostiny, které svolávaly rozptýlené skupiny lovců a sběračů dohromady. Nebyli to primitivní divoši z karikatur. Byli to lidé se složitým symbolickým světem, schopní dlouhodobého plánování a kolektivní akce.

Chrám, obydlí, nebo obojí najednou?

Právě tady začíná to, co vědce mate dodnes. Původní výklad Klause Schmidta byl přímočarý: Göbekli Tepe je čistě rituální místo, „první chrám světa“, kam lovci přicházeli slavit obřady, ale kde nikdo trvale nežil. Tento příběh se skvěle prodával médiím i turistům. Jenže novější výzkum pod vedením Německého archeologického institutu (DAI) ho výrazně komplikuje.

Od roku 2015 tým odkryl domácí stavby, podpodlahový pohřeb a, což je možná nejpřekvapivější, indicie systému zachytávání dešťové vody. To nejsou stopy po občasných poutích. To jsou stopy po každodenním životě. Lee Clare z DAI výslovně píše, že nové poznatky vedou k revizi mediálního obrazu Göbekli Tepe jako „prvních chrámů světa“. Hranice mezi rituálem a obydlím byla na počátku neolitu zřejmě mnohem méně ostrá, než jak ji kreslí zjednodušené školní schéma.

Navíc se ukázalo, že velké kruhové stavby žily déle, než se předpokládalo, a časově se překrývaly s mladšími pravoúhlými strukturami. Staré čisté dělení na vrstvu „chrámů“ a vrstvu „sídliště“ už v původní podobě neplatí. Göbekli Tepe nebylo osamělou svatyní na kopci. Bylo to místo, kde se rituál, bydlení a hospodaření prolínaly způsobem, pro který archeologie teprve hledá slovník.

Záhada zasypání a zvířecí symbolika

Jedním z nejdiskutovanějších aspektů lokality je její konec. Starší hypotéza mluvila o záměrném, rituálně motivovaném zasypání celého komplexu, jako by stavitelé jednoho dne rozhodli, že je čas svatyni pohřbít. Novější modely DAI ale naznačují, že velkou roli hrálo přirozené sesouvání a zaplavování staršími depozity z vyšších částí pahorku. Otázka, kdo a proč lokalitu zasypal, zůstává otevřená.

Stejně neuzavřená je interpretace bohaté zvířecí symboliky na pilířích:

• Reliéfy zobrazují převážně divoká zvířata: lišky, hady, divočáky, dravé ptáky, škorpiony.
• T-pilíře samotné lze podle české odborné syntézy Šárky Velhartické z Národního muzea číst jako stylizované lidské postavy, s „hlavou“ a „rameny“.
• Vztah člověk–zvíře na reliéfech zřejmě odráží složitý symbolický systém, ale není jisté, zda šlo o božstva, démony, předky, nebo zcela jiný typ bytostí.

Studie z roku 2025 v Cambridge Archaeological Journal mluví o více typech možných rituálů (iniciačních, pohřebních, hostinných) a o tom, že zvířecí obrazy nemusely mít jeden fixní význam, ale mohly fungovat různě v různých kontextech. Jinými slovy: neexistuje „rozluštění“ symboliky Göbekli Tepe. Existuje jen stále přesnější čtení otázek.

Co z toho zbylo pro dějiny, a pro turisty

Göbekli Tepe nezměnilo jeden fakt v učebnici. Změnilo způsob, jakým archeologie přemýšlí o vzniku civilizace. Náboženství a rituál se posunuly mezi vážné kandidáty na spouštěče neolitické revoluce, ne jen její pozdní důsledek. A lokalita sama je živým důkazem, že „lovci a sběrači“ je kategorie mnohem bohatší, než naznačuje školní stereotyp.

Pro návštěvníky je areál otevřený denně od 8:30 do 19:00, pokladna zavírá v 18:30. Na místě jsou kryté výkopové sektory A–D s pěší trasou a audioprůvodcem; hlavní originální nálezy včetně repliky areálu vystavuje Şanlıurfské archeologické muzeum. Ze Şanlıurfy jezdí městský autobus od zastávky Abide přímo k návštěvnickému centru. V roce 2019, po zápisu na seznam UNESCO a vyhlášení „Roku Göbekli Tepe“, dorazilo na lokalitu přes 400 tisíc lidí, a právě rostoucí návštěvnost je dnes jedním z hlavních ochranářských témat. Výbor světového dědictví v roce 2025 požádal Turecko o posouzení dopadů plánované železniční trasy v blízkosti areálu a o aktualizovaný plán řízení návštěvnosti.

Odkrytá je zatím jen část z odhadovaných dvaceti kruhových a oválných struktur. Göbekli Tepe nepřestalo překvapovat, jen se jeho překvapení přesunula z titulních stran do odborných debat, kde jsou možná ještě zajímavější.