Sochy moai vznikly z rukou Rapa Nui, ale jejich přesun a význam dál vyvolávají debaty

Nejsou to jen hlavy. Na nejodlehlejším obydleném ostrově planety stojí téměř tisíc celých kamenných postav, a věda kolem nich právě přepisuje klíčovou kapitolu.

Foto: Pavel Špindler - licence CC BY 3.0

Když v roce 2012 archeologové z Easter Island Statue Project odhrabali metry sedimentu na svahu vulkánu Rano Raraku, pod zemí se ukázala mohutná torza s petroglyfy na zádech. Fotky obletěly internet s titulky o „objevu těl pod hlavami“, jenže odborníci to věděli dávno. Moai jsou antropomorfní sochy zobrazující celé lidské postavy, od hlavy po pás, někdy i po kolena. Veřejnost si zvykla na obličeje trčící z trávy, protože staletí eroze a sesuvů pohřbila zbytek pod svah. Právě tahle mezera mezi tím, co vidíme, a tím, co víme, dělá z Rapa Nui místo, které nepřestává překvapovat, i když největší záhady dnes leží jinde, než by čekal turista s průvodcem v ruce.

Tisíc soch, jeden lom, třicet dílen

Easter Island Statue Project eviduje 887 zdokumentovaných moai; chilská památková správa pracuje s odhadem blízkým tisícovce. Výška se pohybuje od dvou metrů po dvacet, průměrná váha hotové sochy činí kolem čtrnácti tun. Materiálem je tuf, zpevněný sopečný popel z kráteru Rano Raraku, kde vznikla naprostá většina produkce.

Studie publikovaná letos v časopise PLOS ONE přinesla první kompletní 3D model lomu sestavený z 11 686 dronových snímků. Výsledek boří představu jedné centrálně řízené „továrny na moai“. Autoři identifikovali:

• 426 objektů v různých stadiích rozpracovanosti,
• 30 samostatných těžebních a výrobních ohnisek rozložených po vnitřních i vnějších svazích kráteru,
• stopy po paralelní práci více skupin, které zjevně nesledovaly jednotný plán.

Přibližně polovina všech známých moai nikdy neopustila bezprostřední okolí Rano Raraku. Proč stovky soch zůstaly nedokončené, je jedna z otázek, na kterou jednoduchá odpověď neexistuje. Nejpravděpodobnější čtení říká, že lom zachycuje dlouhodobý proces přerušovaný změnami priorit, zdrojů i společenské organizace, ne jednu katastrofickou událost.

Sochy, které chodily

Hotové moai stály na ceremoniálních platformách zvaných ahu, rozmístěných převážně podél pobřeží. Studie z roku 2019 v PLOS ONE ukázala, že poloha ahu silně koreluje s přístupem ke sladké vodě; nebyly to náhodné oltáře, ale ohniska komunitního života.

Zbývalo vysvětlit, jak se čtrnáctitunový kus kamene dostal z lomu na pobřeží. Dnes nejpodloženější hypotéza zní doslova: sochy chodily. Tým z Binghamtonské univerzity letos popsal experiment, při němž osmnáct lidí s lany „rozkývalo“ 4,35tunovou repliku a přesunulo ji o sto metrů za čtyřicet minut. Klíčem je mírný předklon sochy, střídavé boční tahy a tvar podstavy, který funguje jako kolébka. Starší archeologické průzkumy navíc odhalily na trasách z Rano Raraku upravené cesty se zvýšenými okraji, jakoby kolejnice pro kymácející se kolosy.

Je to elegantní řešení, ale ne definitivní tečka. Největší moai váží odhadem přes sedmdesát tun. Zda i ty nejtěžší kusy „kráčely“, nebo se pro ně volila jiná metoda, zůstává otevřené.

Mýtus o sebezničení padá

Generace čtenářů vyrostly na příběhu, který popularizoval Jared Diamond: Rapanui prý vykáceli lesy, zničili půdu a jejich civilizace se zhroutila ještě před příjezdem Evropanů v roce 1722. Byl to varovný příběh o ekologické katastrofě. Jenže data z posledních dvou let ho vážně oslabují.

Studie Kolumbijské univerzity z června 2024 přepočítala rozsah tradičního kamenného zahradničení, techniky, jíž Rapanui zvyšovali úrodnost lávových polí, pomocí nových satelitních dat. Výsledek: starší odhady obdělávané plochy byly výrazně nadsazené. Nosná kapacita ostrova podle autorů nejspíš nikdy nepřekročila čtyři tisíce lidí, takže scénář dramatického pádu z mnohem vyšších čísel ztrácí oporu.

O tři měsíce později přišla genetická studie v Nature, která analyzovala DNA starých i současných Rapanui. Závěr: žádný katastrofický populační propad v 17. století se v genomu neprojevuje. Těžký demografický zlom přišel až po evropském kontaktu, s nemocemi, násilím a peruánskými otrokářskými nájezdy v 60. letech 19. století. Studie navíc odhadla zhruba desetiprocentní příměs amerického původu datovanou do období 1250–1430, což naznačuje, že izolace ostrova nebyla nikdy absolutní.

Co je dnes skutečné tajemství

Největší otevřená otázka kolem moai nespočívá v tom, kdo je postavil ani zda to dokázali lidé. Spočívá v tom, jak malá ostrovní společnost, podle nových odhadů nanejvýš několik tisíc lidí, udržela monumentální sochařskou tradici po staletí, decentralizovaně, bez centrální autority a s omezenými zdroji na kousku země uprostřed Pacifiku, 3 700 kilometrů od nejbližšího kontinentu.

Třicet paralelních dílen v Rano Raraku, stovky soch v různých fázích dokončení, ahu rozmístěné podle zdrojů pitné vody; to vše ukazuje na společnost, která fungovala spíš jako síť autonomních klanů než jako pyramidální stát. A právě ta síťová odolnost je možná důvod, proč tradice přežila tak dlouho.

Ostrov pod ochranou a pod tlakem

Rapa Nui je od roku 1995 na seznamu světového dědictví UNESCO. V říjnu 2022 požár poškodil desítky moai přímo v Rano Raraku; diagnostika UNESCO identifikovala vážné poškození u 22 soch a doporučila okamžitá ochranná opatření. Správu národního parku dnes vykonává domorodá komunita Ma’u Henua, která v listopadu 2025 hostila mezinárodní summit o budoucnosti památky.

Pro cestovatele z Česka platí: ostrov je přístupný, ale v přísně řízeném režimu. Jediná běžná cesta vede letecky ze Santiaga de Chile, let trvá asi pět a půl hodiny. Před odletem je nutné vyplnit formulář FUI, maximální pobyt činí třicet dní, ubytování musí být registrované u chilského turistického úřadu SERNATUR a u hlavních archeologických lokalit je povinný akreditovaný průvodce.

Moai stojí na svazích Rano Raraku ve stejných pozicích, v jakých je jejich tvůrci opustili. Nedokončené, napůl vytesané, některé nakloněné jako ve zmrzlém kroku. Právě ten nedokončený pohyb, ne hotový monument, vypráví o Rapanui víc než cokoli jiného.