Ve Vildštejně našli ostatky mučené ženy v komíně. Stopy na kostech po staletích vysvětlují, jak tam zemřela

20. června 1987 vytáhl Zdeněk Buchtele z komínové šachty hradu Vildštejn zinkovou schránku s lidskou lebkou. Ve spánkové kosti měla otvor, který tam nepatřil.

Foto: Salim2 - licence CC BY-SA 3.0

Ten otvor je malý, ale výmluvný. Antropologická expertiza Národního muzea v Praze potvrdila, že jde o ostatky ženy ve věku padesáti až šedesáti let, datované do 17. až 18. století, s tělesným postižením a stopami násilí. Místní tradice k tomu přidává příběh o čarodějnici z rodu Trauttenbergů. Jenže mezi tím, co říkají kosti, a tím, co říká pověst, zeje propast a právě v ní se skrývá to nejzajímavější.

Co přesně leželo v komíně

Buchtele nebyl archeolog. Pracoval na vyklízení prostoru nad hradní kaplí, když si všiml kosti vyčnívající z čisticího otvoru komína. Po odhrnutí sazí a suti se ukázala zinková nádoba. Uvnitř: lebka, dlouhé kosti končetin, kus textilie připomínající šátek, reliéf hlavy Krista a smotky trávy. Žádné celé tělo, žádná kostra v anatomickém uspořádání. Jen vybrané části, uložené s podivnou směsí piety a utajení.

Právě ta kombinace je klíčová. Zinková schránka a náboženský reliéf naznačují, že někdo s ostatky zacházel uctivě. Zároveň je ale ukryl do komínového tělesa, kam běžný návštěvník hradu nikdy nenahlédne. Podle Českého rozhlasu se na kosti pravděpodobně narazilo už dříve, při přestavbě hradu na pivovarskou sladovnu v 19. století, a teprve tehdy byly uloženy do schránky a ukryty v šachtě. Komín tedy nejspíš nebyl místem smrti. Byl místem zapomnění.

Co říkají kosti a co už ne

Expertiza z Národního muzea stanovila pohlaví, věk, dataci a tělesné postižení. A pak je tu otvor ve spánkové oblasti lebky, který podle odborníků vznikl násilím. Veřejně dostupné zdroje hovoří o pravděpodobném mučení.

Tady je nutné oddělit fakta od interpretací. Publikovaný forenzní protokol se v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo. Jména expertů, přesný popis metodiky ani detailní klasifikace poranění nejsou veřejně k dispozici. Víme, že otvor existuje a že vznikl násilně. Víme, že expertiza mučení považuje za pravděpodobné. Konkrétní mučicí techniku, která jediná by mohla takové poranění způsobit, ale veřejné prameny jednoznačně neuvádějí. Stopa v kosti je reálná. Její interpretace zůstává otevřená.

Pověst o čarodějnici versus archiv

Rod Trauttenbergů držel Vildštejn v letech 1614 až 1799, tedy přesně v období, do kterého expertiza ostatky datuje. Místní tradice, zaznamenaná na stránkách města Skalná, vypráví o dceři jednoho z Trauttenbergů, která byla obviněna z čarodějnictví. Měla mít věštecké schopnosti a její osud měl souviset s rodovým konfliktem.

Jenže archivní doklad chybí. Žádný soudní spis, žádný zápis o procesu, žádné jméno oběti. Forenzní nález potvrzuje, že šlo o ženu odpovídajícího věku, jejíž ostatky pocházejí z daného období a nesou stopy násilí. Nic víc. Identifikace s konkrétní šlechtičnou z rodu Trauttenbergů stojí výhradně na ústním podání a absence písemného záznamu o osudu údajné šlechtičny paradoxně spíš nahrává variantě tichého odstranění než řádně vedeného procesu.

Kosti za sklem kaple

Dnes jsou ostatky vystaveny v románské kapli hradu Vildštejn jako součást prohlídkového okruhu. Hrad má otevřeno denně od 10 do 17 hodin, adresa je Pod Hradem 81, Skalná. Návštěvník projde kolem exponátů nalezených při rekonstrukci a zastaví se u vitríny s lebkou, na jejíž spánkové kosti je dodnes patrný otvor.

Je to jeden z mála případů, kdy český hrad vystavuje lidské ostatky s doloženými stopami násilí přímo v prostoru, kde byly nalezeny. Vildštejn z toho nedělá senzaci, spíš tichou konfrontaci. Stojíte před sklem a víte jen to, co řekly kosti. Zbytek spolkl komín, přestavba a tři sta let mlčení.

Žena ze šachty nemá jméno, nemá příběh potvrzený archivem, nemá pachatele. Má jen otvor ve spánku a zinkovou schránku s Kristovou hlavou. Někdo ji zabil a někdo jiný se o ni postaral. Obojí beze stopy v kronikách.