Vědci získali starou lidskou DNA. A to z povrchu pravěkých jeskynních stěn, kde se dokázala uchovat tisíce let

Mezinárodní tým poprvé prokázal, že holá jeskynní stěna může tisíce let uchovávat lidskou DNA, bez kostí, bez sedimentu, bez artefaktů.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Kosti, zuby, půda pod nohama. To byly dosud tři cesty, jak se archeogenetika dostávala k DNA dávno mrtvých lidí. Teď přibyla čtvrtá: samotný povrch jeskynní skály. Studie publikovaná 23. června 2026 v časopise Nature Communications popisuje, jak tým projektu First Art odebral vzorky z jedenácti jeskyní na Pyrenejském poloostrově a v pěti z nich našel na stěnách starou lidskou mitochondriální DNA. Není to důkaz, že víme, kdo maloval pravěké bizonty. Je to ale důkaz, že jeskynní stěna funguje jako genetický archiv, a to mění pravidla hry.

Jedenáct jeskyní, pět pozitivních vzorků

Altamira, Cudón, Covarón, Les Pedroses, La Lloseta 1, Tebellín, Balmori, Maltravieso, Escoural, El Toro, Higuerón. Z těchto lokalit vědci odebrali celkem kolem 120 vzorků, z nichž 54 pocházelo přímo z ploch s pravěkým uměním. Sterilní jednorázové skalpely, dvojité rukavice, roušky, návleky; protokol připomínal spíš operační sál než archeologickou expedici.

Výsledek? Starou lidskou DNA vydalo jen pět vzorků ze dvou jeskyní. V portugalském Escouralu ji nesla pigmentovaná kalcitová krusta z panelu 11 a dvě nepigmentované části stěny. Ve španělském Covarónu se objevila na dvou nepigmentovaných místech poblíž pravěkých maleb. Všechny ostatní lokality, včetně slavné Altamiry, vyšly pro lidskou DNA na stěnách naprázdno.

Pět z více než stovky. Zní to skromně. Jenže ještě loni by odborník řekl, že číslo by mělo být nula.

Proč zrovna tam a ne jinde

Co odlišuje Escoural a Covarón od zbytku? Odpověď se skládá ze tří vrstev.

První je minerální povrch. DNA se umí vázat na minerály a kalcitová krusta, tvrdý vápenný povlak, který na stěně narůstá po tisíciletí, ji dokáže zapouzdřit a chránit před rozkladem. Nejsilnější signál přišel právě z takové krusty.

Druhá vrstva je stabilita prostředí. Jeskyně s konstantní teplotou a vlhkostí degradují organické molekuly pomaleji než otevřené lokality. Escoural má navíc zvláštní výhodu: po chalkolitu, tedy zhruba před 4 000 až 5 000 lety, se jeskyně zavalila a znovu byla otevřena až v roce 1963. Tisíce let v zapečetěné kapsli.

Třetí je způsob, jakým se DNA na stěnu dostala. Dva escouralské vzorky neobsahovaly žádnou detekovatelnou zvířecí DNA, podle autorů studie jde o nejsilnější signál přímého lidského kontaktu: dotek, tření, pot, sliny. Naopak tři vzorky se směsí lidské a zvířecí DNA spíš ukazují na nepřímé nanesení přes sediment nebo pohyb vody. V Covarónu to podporuje i fakt, že tamní sedimenty nesly mimořádně bohatou lidskou DNA; nejbohatší vzorek obsahoval téměř 27 000 unikátních fragmentů mitochondriálního genomu.

Kolik toho stěna prozradí, a kolik ne

Stěna je jako zdroj DNA výrazně slabší než sediment. Pozitivní vzorky ze stěn obsahovaly 351 až 1 980 molekul lidské mitochondriální DNA. Nejbohatší sediment z Covarónu jich měl skoro 27 000, asi 89násobné pokrytí mitochondriálního genomu. Kosti z Altamiry a Escouralu dopadly někde mezi tím.

Přesto stěna nabídla něco, co sediment ani kosti nemohou: prostorový kontext. Víme, kde přesně na stěně DNA seděla, v jaké výšce, u jakého panelu. A u dvou covarónských vzorků se podařilo z jaderné DNA určit genetickou příslušnost k západoevropským lovcům-sběračům, konkrétně ke klastrům Villabruna a Oberkassel, populacím datovaným zhruba mezi 16 700 a 5 200 lety před současností. Mitochondriální haploskupina U5a’b to potvrzuje. Oba vzorky navíc ukazují převážně ženský původ; jeden vzorek z Escouralu naopak spíš mužský.

Jak staré ty stopy jsou? Studie nedává přímé datování každého vzorku. Chemické poškození DNA, typické substituce C-na-T na koncích fragmentů, ukazuje minimum kolem 2 000 let. U Escouralu dává historie lokality tvrdší dolní hranici 4 000 až 5 000 let. Skutečné stáří může být vyšší, autoři připouštějí i mladý paleolit.

A klíčová otázka: je to DNA pravěkých malířů? Studie odpovídá upřímně, zatím to nedokáže prokázat. Pigmentovaná krusta z panelu 11 v Escouralu je nejbližší indicií, ale i ta může nést stopy pozdějších návštěvníků, ne nutně autorů maleb.

Altamirský aerograf a past kontaminace

Zvláštní kapitolou je kostěný aerograf z Altamiry, nástroj, kterým pravěký umělec údajně ústy rozprašoval pigment na strop. Pokud někde měla být DNA tvůrce, pak tady. Jenže z ochranných důvodů se odebralo méně než jeden miligram pigmentu v šesti miniodběrech. Vědci sice získali tisíce fragmentů lidské DNA, ale bez průkazného poškození typického pro starou DNA. Desítky let manipulace s artefaktem zanechaly příliš silnou vrstvu moderní kontaminace. Případný pravěký signál v ní utonul.

Právě kontaminace je největší nepřítel celého oboru. Tým ji řešil přísným protokolem v terénu i v laboratoři: cíleným záchytem lidské a savčí mitochondriální DNA, u vybraných vzorků záchytem asi 1,35 milionu jaderných SNP, sekvenováním na platformách Illumina a ověřováním autenticity nástrojem AuthentiCT. Bez těchto filtrů by pět pozitivních vzorků neznamenalo nic.

Co to mění, a co zatím ne

Průlom je metodický, ne narativní. Studie nepřepisuje dějiny pravěkého umění. Nepojmenovává konkrétního malíře. Ale otevírá zcela nový typ zdroje: jeskynní stěnu jako nosič lidských biologických stop i tam, kde chybějí kosti nebo vykopatelný sediment. Autoři výslovně píší, že stěny mohou být genetickým archivem i v jeskyních bez umění.

V Moravském krasu od roku 2016 běží epigrafický výzkum kresebných stop v Kateřinské jeskyni, v dubnu 2026 oznámila Masarykova univerzita první paleolitickou skalní rytinu v Česku. Dokumentace a datování, ne paleogenetika stěn. Veřejně oznámený projekt zaměřený na starou DNA z českých jeskynních stěn se nám nepodařilo dohledat.

Jeskynní stěna se dosud jevila jako němý povrch. Teď víme, že mluví, jen velmi tiše a jen tam, kde ji nikdo příliš dlouho nerušil.