Vlk na ostrově, kam se žádný vlk nemohl dostat sám. DNA z baltské jeskyně mění pohled na to, jak vznikl pes

DNA dvou údajných psích koster z jeskyně na švédském ostrůvku Stora Karlsö ukázala totéž: žádný pes, ale čistokrevný eurasijský vlk bez stopy psí příměsi.

Foto: PxHere

Jeskyně Stora Förvar na ostrově Stora Karlsö vydala své kosti už koncem 19. století. Švédský zoolog Adolf Pira je ve dvacátých letech minulého století popsal jako pozůstatky psů, logický závěr v době, kdy se psovité šelmy rozlišovaly hlavně podle tvaru lebky a zubů. Jenže o sto let později přišla genomika a obrátila příběh naruby. Tým vedený Linusem Girdland-Flinkem ze Stockholmské univerzity ve studii publikované v PNAS na konci roku 2025 ukázal, že oba zkoumané jedince, označené jako G.7 a G.11, nelze přiřadit k žádné psí linii. Jsou to vlci. A žili na ostrově, kam se suchozemský savec sám jen tak nedostane.

Dva vlci, patnáct set let od sebe

Studie pracuje se dvěma jedinci z různých období. Starší vlk G.7 pochází z přelomu neolitu a eneolitu, radiokarbonové datování s korekcí na mořský rezervoárový efekt ho klade do rozmezí přibližně 2860–2640 př. n. l. Mladší G.11 spadá do doby bronzové, konkrétně 1360–1140 př. n. l. Mezi oběma nálezy leží zhruba patnáct set let.

Oba vlci přitom sdílejí klíčový rys: jejich izotopový profil odpovídá převážně mořské stravě založené na tuleních a rybách, tedy tomu, co jedli i lidé na ostrově. Kontinentální vlk loví jeleny a losy. Tihle dva jedli jako rybáři.

Ostrov bez savců, jeskyně plná lidí

Stora Karlsö je skalnatý ostrůvek o rozloze asi 2,5 čtverečního kilometru, ležící u západního pobřeží Gotlandu v Baltském moři. Nemá původní populaci suchozemských savců. Jeskyně Stora Förvar, kde kosti ležely, obsahuje kulturní vrstvy čistě lidského původu: tisíce kostních fragmentů, převážně kuchyňský odpad s výraznou převahou tuleních kostí, ale i lidské ostatky.

Právě tento kontext dělá z nálezu víc než taxonomickou korekci. Vlk se na ostrově bez savců neocitl náhodou. Autoři studie považují za nejúspornější vysvětlení lidský transport: někdo vlka, nejspíš jako mládě, převezl po moři. Zajímavý detail: ve stejné jeskyni, ale v jiné vrstvě, se našel i skutečný domácí pes. Stora Förvar tedy není lokalita „bez psů“. Je to místo, kde se v různých časových horizontech potkávají pes i vlk, oba v lidském prostředí.

Debata, která ještě neskončila

Hypotéza lodního transportu nezůstala bez odporu. V červnu 2026 vyšla v PNAS odborná námitka, která hájí možnost přirozeného přesunu; vlci jsou zdatní plavci a za příznivých podmínek by vzdálenost od Gotlandu teoreticky zvládli. Autoři původní studie v odpovědi přiznali, že přirozený přesun nelze absolutně vyloučit. Zároveň ale argumentovali, že kombinace ostrovního prostředí, mořské diety shodné s lidskou a absence jakékoli jiné divoké suchozemské fauny na ostrově dělá z lidského transportu stále pravděpodobnější scénář.

Jde o živou metodickou debatu, ne o uzavřený verdikt. A právě to je na celém příběhu cenné: ukazuje, jak věda v reálném čase testuje vlastní závěry.

Ne počátek psa, ale rozšíření spektra

Lákavé by bylo napsat, že na Stora Karlsö se zrodil pes. Jenže data říkají něco jiného, a v jistém smyslu zajímavějšího. Geneticky potvrzení domácí psi jsou dnes v Evropě a Anatolii doloženi už z období zhruba před 14 000–16 000 lety, jak ukázala rozsáhlá studie publikovaná v Nature v březnu 2026. Vlci ze Stora Karlsö jsou o mnoho tisíciletí mladší a nemají žádný sdílený původ s psí linií. Nejsou předky dnešních psů.

Dokládají však něco, s čím dosavadní modely domestikace příliš nepočítaly: pravěcí lidé mohli s vlky experimentovat i tisíce let poté, co už psi dávno existovali jako samostatná genetická linie. Lidé mohli vlka držet, krmit a do určité míry ovládat, aniž by z něj vznikl další „pes“. Březnová studie v Nature navíc ukázala, že několik dalších údajných paleolitických „psů“ po genomické kontrole vyšlo jako vlci nebo případy kontaminace. Slavný canid z belgické jeskyně Goyet, dříve navrhovaný jako jeden z nejstarších psů, má podle nových dat plně vlčí původ.

Stora Karlsö tak není izolovaná kuriozita. Je součástí širšího přehodnocování, které genomika přináší do archeozoologie a které ukazuje, že hranice mezi „divokým“ a „lidským“ zvířetem byla v pravěku mnohem rozmazanější, než jak ji kreslily učebnice.

Dva vlci na malém baltském ostrově neřeknou, kdy vznikl pes. Vypovídají ale něco o lidech, kteří je tam dovezli: vztah člověka a vlka nebyl jednorázovým aktem domestikace, ale tisíciletí trvající, opakovaný a zjevně rozmanitější experiment, než jsme si dosud připouštěli.