Smrt tisícem řezů

Když astronomové mluví o „mrtvé“ galaxii, nemyslí tím, že zmizela. Hvězdy v ní dál svítí, gravitace drží strukturu pohromadě. Mrtvá je v tom smyslu, že přestala rodit nové hvězdy. A přesně to se stalo s GS-10578: její tempo hvězdotvorby kleslo pod 5,6 slunečních hmotností za rok, molekulární plyn, tedy studené palivo, ze kterého hvězdy vznikají, tvoří méně než 0,8 % její hvězdné hmoty.

Klíčové je, jak se to stalo. Tým vedený astronomy z Cambridge spojil data z Webbova teleskopu s měřeními observatoře ALMA, která pracuje v milimetrových vlnových délkách a dokáže přímo detekovat studený plyn. Webb ukázal historii hvězdotvorby, kinematiku a stopy aktivního galaktického jádra. ALMA potvrdila, že zásoby studeného plynu jsou téměř na nule. Cambridgeská univerzita svou tiskovou zprávu výstižně nazvala „smrt tisícem řezů“.

Co přesně černá díra udělala

Supermasivní černá díra v centru GS-10578 nepolkla všechen plyn. Udělala něco účinnějšího: část ho vyhodila ven a zbytku zabránila v návratu. Data z Webbu ukazují neutrální plyn odtékající rychlostí kolem 400 kilometrů za sekundu, tempem asi 60 slunečních hmotností ročně. Tyto rychlosti jsou příliš vysoké na to, aby je vysvětlila samotná hvězdotvorba; ukazují na energii uvolňovanou akrečním diskem kolem černé díry.

Zásadní zjištění nové studie je ale jiné: čistý přítok plynu do galaxie je nulový. Žádné nové palivo nepřitéká. Při současném tempu odtoku by zbylé zásoby plynu vystačily na pouhých 16 až 220 milionů let, řádově desetkrát méně, než je typické pro srovnatelné galaxie. Autoři přitom zdůrazňují, že nešlo o jednu ničivou epizodu. Černá díra procházela opakovanými fázemi aktivity, při nichž plyn postupně odfukovala, ohřívala a bránila jeho zpětnému ochlazení a kondenzaci.

Galaxie, která si zachovala tvar

Jeden detail dělá GS-10578 obzvlášť zajímavou. Přestože ji černá díra fakticky „vypnula“, galaxie si zachovala diskovou strukturu a rotuje jako celek, jde o takzvaný rychlý rotátor. To je důležité, protože to naznačuje, že zhášení neproběhlo přes dramatický srážkový scénář, který by disk rozházel. Galaxie umřela zevnitř, aniž by se rozpadla.

Už v roce 2024 vyšla o téže galaxii samostatná studie založená čistě na datech z Webbu. Ta identifikovala aktivní jádro a výtoky plynu. Nová práce k tomu přidává přímé změření chybějícího paliva, a tím uzavírá řetězec důkazů od příčiny k důsledku.

Není sama a modely nestíhají

GS-10578 není jediná mrtvá galaxie z raného vesmíru, kterou Webb odhalil. Spektroskopicky potvrzené případy zahrnují GS-9209 na redshiftu 4,66 nebo RUBIES-EGS-QG-1 na redshiftu 4,9, obě ještě starší. Širší průzkumy přes programy PEARLS, CEERS a JADES identifikovaly desítky dalších kandidátů nad redshiftem 3. Pablova galaxie ale vyniká tím, že u ní máme nejkompletnější obraz mechanismu: aktivní jádro, výtoky, chybějící plyn i zachovanou morfologii, to vše v jednom objektu.

Pro teoretické modely vývoje galaxií je to problém. Takto masivní galaxie, která vyrostla a zhasla během zhruba dvou miliard let po Velkém třesku, vyžaduje zpětnou vazbu od černé díry, která je rychlejší a účinnější, než starší simulace předpokládaly. Nejde o přepis kosmologie, ale o přeladění receptů: kdy přesně se aktivní jádro zapíná, jak efektivně odřezává přísun plynu a jak dlouho trvá, než galaxie definitivně ztichne.

A co Mléčná dráha?

Nabízí se otázka, zda něco podobného hrozí naší galaxii. Odpověď zní: zatím ne. Sagittarius A*, supermasivní černá díra v centru Mléčné dráhy, je proti aktivním jádrům typu GS-10578 prakticky spící. V naší galaxii navíc dál běží hvězdotvorba, například v oblaku Sagittarius B2. Mechanismus, který Pablovu galaxii vyhladověl, je obecně možný i jinde, ale u Mléčné dráhy pro něj aktuálně neexistuje srovnatelný signál.

Pablova galaxie tak zůstává především zprávou o minulosti vesmíru, o době, kdy některé galaxie vyrostly neuvěřitelně rychle a stejně rychle zhasly. Ne výbuchem, ale tichým odříznutím od zdroje života.

Článek Zabila ji vlastní černá díra. Vědci díky Webbovu teleskopu prozkoumali záhadnou mrtvou galaxii z raného vesmíru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První mimozemská sonda

Objekt Oumuamua z roku 2017 byl také zajímavý díky svým zvláštnostem. Tento asteroid byl abnormálně jasný a zářil jako kov. Měl také složitý tvar povrchu, a hlavně se periodicky zrychloval, jako by jej někdo ovládal. Zajímal se o něj hlavně profesor Abraham Avi Loeb z Harvard Smithsonian Center for Astrophysics. Považoval ho za důležitý objekt, který údajně hrál významnou roli pro mimozemskou technologii. Dokonce na základě informací získaných o Oumuamua napsal knihu. Ta nese název „Mimozemšťan: První znamení inteligentního života mimo Zemi.“

Jak dlouho obíhá asteroid kolem Slunce?

Nyní však zpět k AG5 2011. Skutečnost, že asteroid je mezihvězdný, nelze zcela jistě tvrdit. Obíhá totiž kolem Slunce a jednu otáčku udělá za 621 dní. Není však pravda, že objekt je místní. Kde a kdy jeho cesta započala nebylo vůbec jasné až do roku 2011, kdy astronomové odhadli oběžnou dráhu tohoto objektu a zděsili se. Z tehdy dostupných dat vyplynulo, že v roce 2040, při dalším přiblížení, možná kolem neproletí. Pravděpodobnost nárazu do Země odhadli na 1 : 625, což by znamenalo, že kataklyzma je velmi pravděpodobné.

Kolize asteroidu je vyloučena

V roce 2012 byla oběžná dráha znovu zkontrolována a ukázalo se, že obavy byly neopodstatněné. Kolize se tedy tímto vyloučila. Jak nyní odborníci NASA ujišťují, v roce 2040 proletí AG5 2011 ve vzdálenosti 1,1 milionu kilometrů. Jak máme chápat jejich „objasnění“, není zcela jasné. Je možné, že se matematici spletli. Nebo objekt změnil trajektorii a záměrně tak minimalizoval riziko kolize. Na základě toho vznikla spousta hypotéz, ale jedna je méně pravděpodobná než druhá.

Je sonda někým vytvořená?

NASA se nevzdává myšlenky otestovat, zda je objekt zvaný Oumuamua vytvořen inteligentními bytostmi. Podle stávajícího projektu Lira má vypustit sondu, která by jej měla sledovat. Objekt, který se nyní blíží k Plutu, se zdá být díky Jupiteru opravdu dosažitelný. Tedy v důsledku tzv. gravitačního manévru (Jupiter-Obertův manévr).

Je vhodné vyslat astronauty na průzkum?

Záhadu druhé „mimozemské sondy“ AG5 2011 lze vyřešit dokonce daleko rychleji. Ostatně, zdá se, že se ještě nechystá opustit Sluneční soustavu, navíc objekt se pravidelně objevuje v blízkosti Země. Bylo by moudré vytvořit vesmírný tým a k tomuto asteroidu jej poslat. Všechny dosavadní výzkumy by to velice urychlilo.

Ukrývá se někde ve vesmíru ještě třetí sonda?

Pokud se vědci pustí do programu vysílání sond do mezihvězdných destinací, tak první sonda, která do takového cíle dorazí, nebude žádná z aktuálních. Pravděpodobně se bude jednat o sondu s mnohem pokročilejšími schopnostmi. Tento závěr je založen na scénáři, ve kterém se mimozemská civilizace (ETC) pouští do mezihvězdného programu daleko sofistikovanější sondy. Možná se někde skrývá nějaká mazaná třetí sonda nebo sondy, které předběhly ty dvě identifikované a dorazily na Zemi v dávných dobách.

Článek Objekt, který nedávno proletěl kolem Země, by údajně mohl být posel mimozemské civilizace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Spousta výzkumů a objevů, ale o to více otázek

Profesorka Lallementová v roce 1992 objevila, že celá sluneční soustava je obsažena v rozsáhlém místním mezihvězdném oblaku prachu a plynu. Pojednává o průměru asi 10 světelných let. Další výzkum ukázal, že jsme na cestě z této masivní kosmické bubliny k další zvané „G-cloud“. Jak nás přechod sluneční soustavy do nové oblasti vesmíru ovlivní, není známo.

Vyvíjení tlaku na heliosféru

Oblast vesmíru s jiným složením může vyvíjet větší tlak na heliosféru, která chrání planety před kosmickým ionizujícím zářením. Mělo by být jasné, že úrovně radiace jsou mimo heliosféru přibližně 10krát vyšší. Zóna s vyšší hustotou by mohla vyvinout větší tlak na heliosféru a uvolnit více škodlivého kosmického záření do vnitřní sluneční soustavy.

Existují na hranicích specifické zóny?

Přestože má „G-mrak“ pravděpodobně přibližně stejnou hustotu jako oblast vesmíru, kterou v současnosti obýváme, astronomové stejně tápou. Konkrétně nemají jasno v tom, co se děje na hranicích mezi těmito oblastmi. Není známo, zda v místě oddělování existují zóny s vyšší nebo nižší hustotou.

Jak dlouho bude přesun trvat?

Obě vesmírné sondy Voyager, vypuštěné v roce 1977, již touto bariérou prošly, ale data z nich naznačují, že z neznámých důvodů Voyager 2 prošel záhadnou bariérou snadněji. Je nutné také podotknout, že sluneční soustava a Země procházely tímto mezihvězdným mrakem doposud přes 60 000 let. Astronomové ale věří, že vstup do nové oblasti bude trvat už jen asi 2 000 let, což není v kosmickém měřítku tak dlouho.

Článek „Naše sluneční soustava se přesouvá do nové oblasti vesmíru,“ tvrdí astronomka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejedná se o pouhou hypotézu

A nyní, po několika letech, bylo potvrzeno, že dvojhvězda Zeta Reticuli je přesným odrazem hvězdy na kresbě Betty. Závěrem tedy je, že skutečně došlo k únosu mimozemšťany. Betty a Barney vypověděli, že právě projížděli po ulici v New Hampshire, když si najednou všimli podivného oválného létajícího objektu nad jejich hlavami. Poté se objevilo několik „humanoidů“, kteří je sledovali osvětleným oknem lodi. A poslední vzpomínkou bylo několik bytostí stojících uprostřed cesty a následné objevení u nich doma.

Prozkoumávání manželského páru

Ani jeden z dvojice si zprvu nemohl vzpomenout na detaily onoho večera. Před svou smrtí v roce 2004 však Betty řekla něco, co nikdy předtím veřejně nezmínila. „Vzali nás na palubu lodi a rozdělili do dvou pokojů. Ten, kdo nás vyšetřoval, si říkal zkoušející a podrobně prozkoumával lidské rysy a vnitřní systém.“ Podotkla, že se jí snažili vrazit něco do pupíku, ale vzhledem k její bolesti přestali. Barneyho analýza probíhala podobně, jen s tím rozdílem, že se více zaměřovali na stavbu kostí. Betty taktéž zmínila rozhovor s jejich vůdcem a debatu o jejich původu.

Mapa, kam mimozemšťané cestují

V hypnóze Betty reprodukovala vesmírnou mapu, kterou jí mimozemský vůdce tehdy ukázal. Měla dvanáct velkých hvězd spojených čarami a tři menší hvězdy tvořící trojúhelník. Řekla, že hvězdy spojené plnými čarami symbolizují obchodní cesty, zatímco tečkované čáry představují méně oblíbené mezihvězdné trasy.

Matematický statistik David Saunders se domnívá, že ve středu klíčové struktury Betty je hvězda Zeta Reticuli. Pravděpodobnost, že by žena náhodou reprodukovala skutečné uspořádání hvězd, je podle něj nulová. Takže usuzuje, že Betty mluvila pravdu.

Následovaly psychické problémy

Mezi další podivné důkazy je třeba zmínit Bettyiny roztrhané šaty a podivný růžový prášek na jejím těle, jehož původ se odborníkům nepodařilo zjistit. Na kufru auta manželů byly nalezeny podivné světelné kruhy, a když k nim přinesli kompas, šipka se začala otáčet bez zastavení. Je však důležité podotknout, že nějakou dobu po únosu pár trpěl nočními můrami a příznaky extrémního stresu. Barney dokonce potřeboval lékařskou pomoc. Lékaři manžele vyšetřili a tehdy vyšel na povrch příběh jejich vesmírného dobrodružství.

Přibližný vzhled mimozemšťana

Pomocí hypnózy se paměť začala vracet a pár si začal vybavovat podrobnější informace. Další úžasnou kresbu vytvořil Barney. Snažil se zprostředkovat vzhled svých únosců. Tato kresba se stala prvním známým „nefiktivním“ obrázkem mimozemšťana. Později místní umělec vytvořil na základě této kresby trojrozměrný model. Bohužel se toho od Barneyho už moc nedozvěděli, jelikož zemřel ve věku 46 let na následky intracerebrálního krvácení. Betty ho následovala až v roce 2004 a celý život dokazovala pravdivost svých slov o únosu mimozemšťany.

Článek Manžele v roce 1961 unesli mimozemšťani. Předložili pro to důkazy, a dokonce nakreslili podobiznu jednoho z nich se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Na našem vesmírném dvorečku

Tým vede astrofyzička Dr. Natasha Hurley-Walker z Mezinárodního centra pro radiovou astronomii. „Tento objekt se během našich pozorování střídavě objevoval a mizel, a to po několik hodin,“ uvedla. „To bylo naprosto nečekané a pro astronomy dokonce děsivé. Žádný jiný objekt na obloze se totiž takto neprojevuje. Navíc je ta věc docela blízko, jen asi 4 000 světelných let. To je náš galaktický dvorek,“ upřesnila poměry vzdálenosti.

Objekt objevil student Curtin University Tyrone O’Doherty pomocí teleskopu Murchison Widefield Array (MWA) v Západní Austrálii. Použil k tomu ještě novou techniku, kterou sám vyvinul. „Je vzrušující, že objekt, který jsem loni identifikoval, se projevuje takhle zajímavě,“ prohlásil O’Doherty, který je aktuálně v doktorandském programu. „Pole MWA je extrémně citlivé a perfektní pro sledování celé oblohy včetně detekce nečekaných jevů.“

Blikání přítomnosti není nové

Objekty, které se ztrácí a zase objevují, nejsou pro astronomy novinkou, říkají jim „přechodné“. „Když studujeme přechodné jevy, sledujeme smrt obrovských hvězd a aktivitu trosek, které za sebou nechaly. Pomalé přechodné jevy jako supernovy se objeví během několika dní a zmizí za několik měsíců. Rychlé, jako neutronová hvězda zvaná pulsar, blikají rychlostí několika milisekund, případně vteřin.“

Spoluautorka objevu Dr. Gemma Anderson ovšem prohlásila, že něco s „blikáním“ v minutové frekvenci je opravdu podivné. Záhadný objekt byl neuvěřitelně jasný a menší než Slunce. Vysílal vysoce polarizované záření, tudíž má nejspíš extrémně silné magnetické pole. Podle Hurley-Walker toto pozorování potvrzuje predikovaný objekt zvaný „magnetar s ultradlouhou periodou“. Jde o teorii pomalu rotující neutronové hvězdy.

Nečekaná forma potvrzení predikce

Nikdo však neočekával, že ji odhalí napřímo tímhle způsobem, protože nečekali takovou jasnost objektu. „Nějak to mění magnetismus na radiové vlny, a to mnohem efektivněji než cokoli, s čím jsme se doposud setkali.“ Hurley-Walker aktuálně objekt pozoruje s očekáváním, zda se záření opět ukáže. „Jestli ano, pak jsou na jižní polokouli i na orbitě teleskopy, které se na něj mohou podívat zcela přímo.“

Dalším plánem je najít na obloze pomocí metody MWA ještě další podobně podivné objekty. „Více nálezů nám řekne, zda jde o jednorázovou anomálii, nebo tu máme velkou populaci, které jsme si dosud nevšimli,“ vysvětluje. Klíčem pro nález a jeho další studium je sběr a rozbor dat z teleskopu MWA po celou uplynulou dekádu. Právě zpětné procházení obrovské masy dat je pro astronomii docela unikátní postup. Určitě nás tedy čekají další odhalení.

Který galaktický objekt vám zatím nejvíce učaroval?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Jen kousek od naší planety se objevil záhadný objekt. Astronomové dosud nespatřili nic podobného se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč Jupiter nedokáže nárazu odolat?

Jupiter, největší plynný obr ve Sluneční soustavě, je skutečně obrovský, alespoň tedy 11krát větší než Země. Je dokonce znatelně větší než EBLM J0555-57Ab, ale protože je tvořen převážně z vodíku, není dostatečně hmotný, aby kolize proběhla bez následků. Udává se, že by Jupiter musel být alespoň 80krát hmotnější, aby kolize proběhla bez znatelného poškození.

Co by se tedy stalo, kdyby se tito dva obři srazili?

Než by se mezihvězdný červený trpaslík EBLM J0555-57Ab vůbec mohl dostat k Jupiteru, musel by projít Oortovým oblakem. Jedná se o uskupení ledových komet a dalších těles na okraji naší sluneční soustavy. Jak by nejmenší hvězda ve známém vesmíru procházela těmito ledovými troskami, způsobila by v našem planetárním sousedství velkou zkázu. A to v podobě ledových komet dopadajících na zemský povrch. V takovém případě by bylo na ochranu pozdě, jelikož by se skutečně jednalo o ledovou a smrtící sprchu.

Hvězda pomalu začne požírat Jupiter

Hvězdný host může sice být menší než Jupiter, ale zato je daleko masivnější. Gravitační síla EBLM J0555-57Ab by začala táhnout planetu a na obloze by se objevila najednou zbrusu nová hvězda. Věci by začaly být skutečně horké. Všechno teplo z červeného trpaslíka plus jeho silná gravitace by způsobily, že Jupiter naroste.

Pomalu a jistě by začala tato mazaná hvězda trhat Jupiter na kusy, než by ho nakonec zcela pohltila. Tím by způsobila Zemi obrovské problémy. Bez Jupitera, který v současnosti slouží jako štít před mnoha vesmírnými objekty, by Zemi začalo každý den bombardovat přibližně 170 meteorů, komet a asteroidů. Zároveň by došlo k vychýlení vesmírných objektů z jejich oběžných drah a nastal by skutečný zmatek.

Ledová budoucnost za rohem?

Samozřejmě by trvalo miliony let, než by EBLM J0555-57Ab dorazila až k našemu Slunci. Můžete tedy zůstat v klidu, svědky takového epického zpomaleného chaosu se pravděpodobně nestanete. Další možností je, že by červený trpaslík poslal jinou planetu na kolizní kurz společně se Zemí. Tím by se proces daleko urychlil, jelikož se přeci jedná o výlet vesmírem. Jen ne tak úplně šťastný, jelikož by se ze Země stala zmrzlá pustina bez špetky života.

Článek Nejmenší hvězda má 300krát silnější gravitaci než Země. Jestli se srazí s Jupiterem, je s námi amen se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bývalý vojenský člen Severoatlantické aliance

Se všemi těmito odvážnými názory přišel bývalý člen rozvědky NATO, vysoce postavený vojenský muž Robert Dean. Ten se zároveň podílel na velice obsáhlém výzkumu UFO. Dnes, již v důchodu, se rozhodl prozradit světu vše, co ví. Robert Dean ve svém nejnovějším videu ukázal snímky mimozemského objektu dlouhého asi 3 200 km. Údajně se tento záhadný objekt pohyboval v okolí Saturnu a fotografie byla pořízena už v roce 1980.

Snímky ohromného objektu

Nedávno uniklé soubory ruského vesmírného programu jasně ukazují stejný objekt, jaký byl popsán v roce 1980. Jedná se o zářijové období roku 2009, kdy sonda Cassini vyfotografovala to, co NASA nazývá anomálií. Tím mají na mysli podivný objekt, o kterém se domnívají, že se pohyboval podle libosti kontrolou kovové a magnetické síly. Bylo zjištěno, že objekt měřil asi 3 200 km na délku a 800 km v průměru. Kvůli bližší analýze vznikla vesmírná výzkumná mise, která zjistila bližší podrobnosti o tomto neobvyklém objektu.

Zkoumání okolí Saturnu

Cassini-Huygens je mezinárodní spolupráce tří vesmírných agentur. Orbiter Cassini, který bude čtyři roky obíhat Saturn a jeho měsíce, a sonda Huygens, která se ponoří do temné atmosféry Titanu a přistane na jeho povrchu. Huygens bude první sondou na světě, která přistane ve vnější sluneční soustavě. Konkrétně na povrchu Titanu, největšího měsíce Saturnu.

Sofistikované přístroje na palubě Cassini i Huygens poskytnou vědcům životně důležitá data, která pomohou porozumět bližším podrobnostem. Přístroje Huygens provedou na místě podrobná měření atmosféry Titanu, přičemž se podívají na jeho strukturu, složení a dynamiku. Během sestupu budou také pořízeny snímky a další měření povrchu Titanu pomocí dálkového průzkumu. Veškeré tyto procesy aktuálně probíhají a budoucnost možná ukáže nová vodítka.

Článek Bývalý výzkumník UFO prozradil vše, co ví. Zveřejnil video, na kterém je vidět 3 200 km dlouhá kosmická loď neznámého původu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

V čem je hibernace užitečná?

Hibernace během roční cesty na Mars by nejen zabránila nudě v malé vesmírné kapsli, ale ušetřila by také náklady na vesmírné miste. Pomůže to výhradně v tom, že v režimu spánku nemusí astronauti jíst ani pít, a dokonce by potřebovali mnohem méně kyslíku než ti, kteří by byli vzhůru. Hibernace nabízí ale i další výhody.

Využívá se často ve sci-fi filmech

Z hlediska výzkumů se totiž ukázalo, že těla hibernujících astronautů se mohou vyčerpat daleko méně než těla těch, kteří jsou vzhůru v mikrogravitaci. Po příjezdu tedy budou tito hibernátoři ve formě a připraveni zahájit složitý výzkum téměř okamžitě po nabytí vědomí. Ze všech těchto důvodů je hibernace oblíbeným přídavkem do vesmírných sci-fi filmů. V dnešní době se začala také používat umělá inteligence spojená s mimozemským světem. V reálném světě to zní poněkud bláhově, ale koordinátorka nedávného výzkumu to vidí jinak.

Kdy se spustí testy na lidech?

Jennifer Ngo-Anh je hlavou Evropské vesmírné agentury (ESA), která se zabývá výzkumem lidí a robotů. Nastiňuje přístup vesmírné agentury k výzkumu hibernace a vzhledem k bohatému financování ukazuje různé možnosti, jak by mohly první testy na lidech vypadat. Samotná realizace může proběhnout už za 10–30 let.

Zatím se provádějí výzkumy na zvířatech

V současné době probíhá dolaďování a další výzkumy na zvířatech, aby lidstvo nebylo v ohrožení. U nehibernujících zvířat, jako jsou krysy, tyto výzkumy fungují. Po několika dnech se tato zvířata dokážou bezpečně vrátit k životu. Proces iniciace hibernace je však poměrně složitý a zahrnuje omezení vystavení dennímu světlu a období intenzivního krmení následované přísným půstem.

Rizika pro lidské tělo

Otázkou je, zda může být indukovaný torpor dostatečně bezpečný na to, aby byl vhodný pro vesmírné cestovatele na malé kosmické lodi. Rizikem je také minimální lékařský dohled a omezená kapacita vybavení. Z jiné perspektivy může být pro astronauty také problém ztráta kostní a svalové hmoty. Dokonce i na Mezinárodní vesmírné stanici, kde jsou určena přísná bezpečnostní opatření, astronauti ztrácejí až 20 % své svalové hmoty. Nakonec zbývají jen záběry posádek vracejících se na Zemi s potřebou využívání invalidního vozíku.

Vědci se domnívají, že klíč k ochranným účinkům strnulého stavu spočívá v jeho fyziologii. Přestože hibernace vypadá jako spánek, uvnitř těla probíhá proces úplně jinak. Spící mozek totiž nevytváří prakticky žádnou elektromagnetickou aktivitu a tepová frekvence těla klesá na minimum. Podle všech biologických standardů je tento stav otupělosti téměř jako stisknutí tlačítka pauzy v životě.

Je třeba vše důkladně naplánovat

Většinu současného výzkumu hibernace financují vesmírné agentury a zoologické ústavy. Všichni věří v to, že prvním dobrovolníkem bude pacient na jednotce intenzivní péče. Jakmile první člověk přežije a dostane se z omámení, věci se pravděpodobně pohnou mnohem rychleji. Nejdříve se však musí důkladně zanalyzovat pokusy na zvířatech.

Článek Astronauti by se mohli dostat do dalekých hlubin vesmíru za pomoci hibernace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

The Big Freeze Theory

Tato teorie naznačuje, že pokud je vesmír buď plochý, nebo hyperbolický, pak zapadá do scénáře Big Freeze. Tvar vesmíru je tedy určen jeho hustotou. Jak je běžně vysvětlováno, tak v závislosti na poměru hustoty vesmíru ke kritické hustotě může být geometrie vesmíru sférická. Také se však dá hovořit o ploché nebo hyperbolické. Plochý nebo hyperbolický vesmír by ustoupil konci vesmíru Big Freeze. Tento konec totiž naznačuje, že vesmír se bude navždy rozpínat, až bude příliš chladný na udržení života.

The Big Rip Theory

Teorie Big Rip se řídí pravidly obecné relativity. Tvrdí, že vesmír se bude neustále rozšiřovat zrychleným tempem, dokud to nepovede k tomu, že se vše roztrhá. „Expanze je tak rychlá, že doslova roztrhá všechny vázané objekty,“ vysvětluje Robert Caldwell z Dartmouth University, hlavní autor teorie. Samotná teorie uvádí „přízračnou nebo temnou energii“ a neznámou sílu jako viníka expanze. Nakonec také „velké trhliny“ všech galaxií, hvězd, planet a jakékoli hmoty, která existuje ve vesmíru.

Teorie multivesmíru

Tato teorie nepředpovídá konec, ale naznačuje, že existuje mnoho dalších vesmírů, které existují jako bubliny podél tohoto vesmíru. Teoretický fyzik Michio Kaku vysvětluje, jak by to mohlo být možné díky představě, že energie expanduje rychleji než bublina. Ty vesmír dokáže udržet, a tak vytváří mnoho dalších vesmírných bublin. Existuje mnoho různých směrů, kterými se teorie multivesmíru může ubírat – i jiné než bublinová myšlenka, jako jsou paralelní vesmíry.

Paralelní vesmír a samotná zkáza

V tomto modelu, spojeném s teorií strun, se věří, že paralelní vesmíry by existovaly současně s vesmírem jako dnes. Bohužel však v jiných dimenzích, kam lidské oko nevidí a ani se tam nedá nijak dostat. Tento paralelní vesmír je samozřejmě vysoce konceptualizován a vědci se musí ještě mnoho věcí naučit. Věda už však dokázala, že paralelní vesmíry jsou docela možné. Pokud jde o teorie okolo konce vesmíru, nadále se o nich diskutuje a vědci se tomuto tématu snaží přijít na kloub.

Článek Konec světa: Konspirační teoretici mají několik verzí o zkáze celého vesmíru. Jde hlavně o fyzikální zákony, které neovlivníme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pracuje NASA na tajném projektu?

Lucifer je vskutku vhodné jméno pro novou hvězdu Sluneční soustavy. Dle překladu má dokonce přinášet světlo. Většina z nás nepovažuje tento koncept za nic jiného než sci-fi a s naší současnou úrovní technologie je téměř nemožné tohoto jevu dosáhnout. Řada konspiračních teoretiků však nejen věří, že je to možné, ale ve skutečnosti tvrdí, že jde o jeden z probíhajících projektů NASA. Existuje pro to i několik důvodů.

Jak proměnit Jupiter v malé slunce?

Jupiter byl nazýván neúspěšnou hvězdou v tom smyslu, že kdyby měl větší hmotnost, mohl zahájit jadernou fúzi a v podstatě se stát hvězdou. Astrofyzici vypočítali, že by k tomu potřeboval být 75krát hmotnější. Tento masový deficit může být údajně napraven přidáním jaderného paliva, které by mohlo nastartovat proces jaderné fúze. Inu, dopravit ho tam mohou vesmírné sondy. Aby však fungovaly, potřebují spolehlivý zdroj paliva, protože jakmile se dostanete za oběžnou dráhu Marsu, je obtížné zachytit sluneční energii.

Sondy vybavené RTG generátorem

Co se týče NASA, tak ta vybavila své sondy zdrojem energie zvaným RTG, zkratka pro radioizotopový termoelektrický generátor. Radioaktivní rozpad pelet plutonia-238 obsažených v RTG neustále produkuje elektřinu, která pohání sondu. Například vesmírná sonda Galileo obsahovala 2 RTG, z nichž každý nesl 7,7 kg plutonia-238. Existuje ale možnost, že by tento enormní náklad uvnitř Jupiteru vybouchnul.

Zabránění kontaminaci mimozemských bakterií

V roce 2003 se např. Galileo záměrně zřítil do atmosféry Jupiteru. NASA podporovala tento přístup, protože se členové obávali, že náraz do jednoho z pevných měsíců Jupitera s sebou nese riziko kontaminace. To vyvolalo diskuze konspiračních teoretiků. Obávali se, že když Galileo propadá hustou atmosférou Jupiteru, tlak se bude neustále zvyšovat. To způsobí, že plutonium v RTG spustí termonukleární reakci a zrodí nové slunce. Je to už ale několik let, co byl Galileo pohřben v srdci plynné planety, a nic se nestalo.

Existuje ještě nějaká naděje?

V naší Sluneční soustavě je ještě další plynný obr – Saturn. A ten není o moc menší než Jupiter. A je tu další sonda obíhající kolem Saturnu, kosmická sonda Cassini. Ta je vybavena 33 kilogramy plutonia-238. Stále také obíhá Saturn, dokud NASA nenařídí jinak. To vyvolalo určité obavy, ale naštěstí žádné nebezpečí nehrozí. I kdyby se každý atom plutonia na palubě vesmírné sondy zúčastnil jaderné detonace, nestačilo by to ke spuštění řetězové reakce. Bylo by to jako neškodná kapka vody v bazénu.

Nedostatek moderní technologie

Naše technologie by musela neustále postupovat po stovky, ne-li tisíce let, než by lidstvo mohlo dosáhnout schopnosti tvořit hvězdy. A i kdyby taková technologie byla dnes dostupná, tak pro Zemi je v podstatě druhé slunce úplně zbytečné. Pokud by se ale čirou náhodou jeden z plynných obrů náhle stal hvězdou, s největší pravděpodobností by to narušilo křehkou rovnováhu Sluneční soustavy. Její gravitační síla by zatáhla asteroidy mezi Marsem a Jupiterem. Některé z nich by nepochybně poslala i k nám.

Článek Projekt Lucifer: NASA chce ze sousední planety udělat nové Slunce, tvrdí konspirační teoretici se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Speciální dalekohled pro objevování černých děr

Konkrétněji se jedná o dalekohled Event Horizon Telescope (EHT), jehož hlavním účelem je pozorování černých děr. EHT je také komplexem radioteleskopů umístěných v různých částech světa. S jeho pomocí již bylo učiněno několik objevů. Např. minulý rok našel černou díru v centru naší rodné galaxie. Obecně se ale dá říci, že v Mléčné dráze je údajně několik milionů černých děr, a co je nejdůležitější, některé z nich jsou potenciálně ústy červích děr.

Objekt vhodný pro cestování mezi galaxiemi

Astrofyzici ve Spojených státech a Německu nedávno objevili první takový objekt. Hovoří se o Gaie BH1, objektu desetkrát větším než Slunce, který se nachází 1 566 světelných let od Země. Má kolem sebe obíhající hvězdu podobnou Slunci. Nejedná se o nic neobvyklého, protože to je pro běžnou černou díru typické. Ale tato konkrétní černá díra k sobě nepřitahuje žádnou hmotu a nevyzařuje žádné rentgenové záření, čímž se značně odlišuje.

Dokonalý kandidát pro roli červí díry

Astronomové nazývají takové záhadné objekty jako „spící“ černé díry a v naší galaxii nebyly nikdy předtím nalezeny. Co se týče objektu Gaia BH1, tak jde buď o spící černou díru, nebo dokonalého kandidáta na roli červí díry. Samotný objev byl umožněn díky vysoce funkčnímu vesmírnému dalekohledu Gaia a pozemským dalekohledům Gemini.

Zážitek, který si nedokážete představit

Vědci jsou samozřejmě v očekávání, že se jedná o červí díru, přes kterou budou moci lidé cestovat. Má na to totiž ideální podmínky. Už jen ta představa by byla neskutečná a naprosto dezorientující. Může to vypadat, jako byste cestovali tunelem jasného světla a čas rychle utíkal. Zároveň budete překvapováni ze všech stran a při postupném pohybu můžete zažít změny gravitace nebo posuny v časoprostorovém kontinuu.

Nutnost dalších výzkumů

Uvnitř tunelu červí díry se může zdát, že je vyroben z podivných a exotických částic s barvami a tvary, které vypadají jako z jiného světa. V některých případech může být tunel dokonce naplněn tajemnou formou energie, která se zdá být živá. Je nutné ještě podotknout, že červí díry byly a zůstávají dnes jedinou šancí pro mezihvězdné lety. Vědci tedy budou ve výzkumech pokračovat, a to bez ohledu na to, jak neuvěřitelné se mohou zdát. Kdoví, třeba na výletě do jiných galaxií konečně pozemšťané najdou nové formy života.

Článek Nedávný objev možné červí díry vzbuzuje ve vědcích velká očekávání. Mohla by být klíčem pro cestování ve vesmíru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obecná teorie relativity je nekompletní

Tento proces akademického „uctívání“ se však ubíral jiným směrem, než byste mohli tušit. Gödel totiž použil příklad rotujícího vesmíru, aby ukázal, že obecná teorie relativity je neúplná. Gödelův model rotujícího vesmíru byl ale spíše umělý. Kromě rotace jeho vesmír obsahoval pouze jednu složku. Jednalo se pouze o negativní kosmologickou konstantu, která odolávala odstředivé síle této rotace, aby vesmír zůstal statický.

Až příliš umělá povaha vesmíru

Umělá povaha tohoto vesmíru Gödela nijak netrápila. Místo toho bylo jeho hlavním bodem to, že obecná teorie relativity umožňovala existenci rotujícího vesmíru. Gödel zároveň použil svůj rotující vesmír, aby ukázal, že obecná teorie relativity umožňuje cestování časem do minulosti. Výzkumy tohoto typu byly v tehdejší době přísně zakázány.

Žití v rotujícím vesmíru

Žít v rotujícím vesmíru by bylo vskutku zvláštní. Za prvé by se všichni pozorovatelé považovali za střed rotace. To znamená, že kdybyste někde zaparkovali a ujistili se, že jste absolutně nehybní, viděli byste vesmír kroužící kolem vás. Pokud byste se však zvedli a přemístili kamkoli jinam, dokonce i do vzdálené galaxie, vždy byste stále viděli, jak se vesmír otáčí kolem vaší nové pozice. Je neuvěřitelně těžké si to představit, ale příliš se to neliší od představy, že v rozpínajícím se vesmíru všichni pozorovatelé vidí sami sebe jako střed rozpínání.

Podivné cesty v časoprostoru

Čím více se vzdalujete od kteréhokoli pozorovatele, tím větší bude rychlost rotace. A to není jen rotace věcí, ale rotace samotného časoprostoru. To znamená, že světlo, které je vždy nuceno sledovat zakřivení časoprostoru, vede k podivným cestám. Paprsek světla vyslaný od pozorovatele se bude zakřivovat pryč, a tím se dostane nahoru do rotace časoprostoru. V určitém vzdáleném bodě bude rotace příliš velká. Světlo se tedy otočí a vrátí zpět k pozorovateli. To znamená, že existuje limit toho, jak daleko můžete v rotujícím vesmíru vidět.

Jedná se čistě o pozorovací testy

Od roku 1949 fyzici vymysleli jiné způsoby obecné teorie relativity, aby umožnili zpětné cestování časem. Konkrétněji přes červí díry a větší rychlostí než samotné světlo. Bohužel všechny tyto hypotézy spoléhají na nějaký druh exotické fyziky. Takové, jež narušuje naše chápání toho, jak vesmír funguje. Stejně tak Gödelův rotující vesmír je pouze věcí pozorovacího testu, nikoli zásadního rozchodu se známou fyzikou.

Článek Cestování v čase není nemožné. Stačilo by, abychom vnímali rotaci vesmíru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Na co vědci konkrétně poukazují?

Tato teorie vypovídá o civilizaci, která mohla existovat v průběhu historie vesmíru a pravděpodobně se vyhodila do povětří nebo se nějakým způsobem zničila. Ve zlověstném zvratu poukazují vědci na to, že jakákoliv strašná událost, která vypudila mimozemšťany z vesmíru, by logicky zasáhla daleko dříve. Konkrétněji než se tyto civilizace vůbec dostaly mimo svůj svět. To znamená, že pokud se tento argument vztahuje na nás, katastrofa by měla brzy udeřit.

Čeká lidstvo existenční katastrofa?

Předpokládejme, že existenční katastrofa zde může číhat, protože naše společnost exponenciálně postupuje k průzkumu vesmíru. Alespoň takto to popisují vědci z NASA. Má se totiž jednat o fenomén, který vyhladí civilizace dříve, než se mohou setkat navzájem, což může vysvětlit vesmírné ticho. Není to však tak prosté, jak se na první pohled zdá. Je nutné vzít také v potaz historii lidstva a informace o mimozemšťanech. Ty jsou však v mnoha směrech čistě hypotetické.

Hledání mimozemské inteligence

Výzkumníci si vzali za model lidskou historii válek, nemocí a zhoršování životního prostředí. Pokud by nám byly jiné civilizace alespoň trochu podobné, měly by řadu vnitřních dysfunkcí. Ty by následně znemožnily budoucnost meziplanetárního kontaktu. I když se jedná o jeden z nejpesimističtějších kroků při hledání mimozemské inteligence (SETI), výzkumníci předpokládali několik úsporných opatření. Pokud tedy lidstvo dokáže předvídat dostatečně daleko, aby odvrátilo náš zánik.

Článek Vědci z NASA přišli s hypotézou, proč lidstvo doposud nenašlo mimozemšťany: Je možné, že se všichni zabili sami se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě obyvatelné vesmírné stanice

Orbital Assembly se nyní chystá vypustit ne jednu, ale dvě vesmírné stanice s turistickým ubytováním. První se jmenuje Voyager Station, která má nyní kapacitu 400 lidí a její otevření se bude pravděpodobně konat v roce 2027. Druhý, novější koncept se nazývá Pioneer Station. Tato stanice je navržena pro ubytování 28 osob. Může být uvedena do provozu za pouhé tři roky. Cílem je podle Orbital Assembly vytvořit prostorový „business park“, ve kterém budou vystavěné kanceláře a zároveň turisté.

Dovolená ve vesmírném hotelu?

Těmito projekty se snad pozemská civilizace konečně přiblíží možnému cestování vesmírem. Je to však stále poměrně drahé, a tak si mnozí z nás jen těžko umíme představit, jak strávit každoroční dovolenou mimo tento svět. Tim Alatorre z Orbital Assembly věří, že tato bariéra bude překonána s rozvojem vesmírné turistiky. „Cílem vždy bylo umožnit velkému počtu lidí žít, pracovat a prosperovat ve vesmíru“, řekl Alatorre v rozhovoru pro média.

Odlišné úrovně gravitace

Orbital Assembly počítá s tím, že obě stanice budou připomínat točící se kolo, které obíhá Zemi. V rozhovoru Alatorre vysvětlil fyziku stanice Voyager jako rotující vědro s vodou. V blízkosti středu stanice nebude také žádná umělá gravitace, ale jak se budete pohybovat po vnější straně stanice, pocit gravitace se zvýší. Trochu jinak to bude na stanici Pioneer, jelikož je menší a její úroveň gravitace bude také odlišná.

Budete moci dělat ve vesmíru své běžné potřeby?

Naštěstí bude v některých prostorech k dispozici umělá gravitace. Ta umožní se běžně sprchovat, jíst a pít v sedě apod. V prostorách s nižší gravitací budete moci dělat různé vymoženosti, které běžně na Zemi nemůžete. Celkově mají být prostory na stanicích dělány takřka jako v luxusních hotelích. Budou inspirovány návrhy Wernhera von Brauna, leteckého inženýra. Lidé jsou ale trochu skeptičtí, jelikož to všechno zní až příliš pohádkově, avšak myšlenka pomalu míří k realizaci. Za pár let se tedy uvidí, jak to dopadne.

Článek Otevření 1. vesmírného hotelu je plánováno na rok 2025. Cílem je umožnit lidem žít a pracovat mimo Zemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pády záhadných koulí z vesmíru

Předtím byl pád míče pozorován v roce 1966 v Arkansasu (USA). Spadl před očima svědků z naprosto čisté oblohy, přičemž nebyly vidět žádné známky průchodu hustými vrstvami atmosféry. Míč měl průměr cca 30 cm. Příběhů o těchto koulích je ale daleko více. Další pojednává dokonce o třech těchto koulích, které se nalezly v australské poušti. Byly zajímavé tím, že nevykazovaly takřka žádné poškození, což je vzhledem k jejich daleké cestě dost nepravděpodobné.

Vesmírné balvany nelze jen tak poškodit

V roce 1969 předvedl argentinský badatel A. Schneider podobnou kouli o průměru 22 cm, nalezenou v Argentině. Před kamerami novinářů se asi půl hodiny neúspěšně pokoušel poškodit povrch míče. Žádné mechanické působení však nezanechalo na povrchu koule ani škrábanec, což badatele skutečně zaujalo.

Zmínky o prvních vesmírných koulích

Někteří věří, že koule může být součástí nějakého satelitu nebo jiného létajícího stroje. Existují však doklady o kouli padající z nebe v roce 1802 u Leidenu (Nizozemsko), kdy oblohu ještě neovládl člověk. Místní obyvatelé našli na hřišti kovovou kouli a odnesli ji na leidenskou univerzitu, která byla na tehdejší dobu poměrně vyspělá. Vědci však nedokázali pochopit, o jaký druh koule šlo a z čeho vlastně byla složena. Na univerzitě byla uschována, dokud ji napoleonští vojáci neodvlekli, poté se stopa po tajemné kouli ztratila.

Vyvolávají neobvyklé chování u zvířat

Po první světové válce byl nalezen další míč na území Rakousko-Uherska. Údajně byl vyroben z titanu. O několik desítek let později se našla pravděpodobně nejzajímavější koule. Na tu se čirou náhodou narazilo roku 1974 na Floridě. Konkrétněji na místě strašlivého lesního požáru nedaleko chalupy. Majitel chalupy hodil kouli do auta a odvezl ji domů. Měla průměr jen 20 centimetrů a působila velmi zvláštně. Její přítomnost v domě způsobila nevysvětlitelně neklidné chování psa. 

Zanechaly dost pochybností

Podrobná studie ukázala, že míč má až čtyři magnetické póly, vytváří kolem sebe magnetické pole a vysílá rádiové vlny. A uvnitř má ještě tři kulovité prvky. Je prý z oceli, ale s příměsí nějakého neznámého prvku. Podobné koule v roce 2000 spadly z nebe v Austrálii a Africe. Kovové koule spadly ve Vietnamu i Peru v letech 2018 a 2022, byly označeny jako satelitní palivové nádrže. Ale v diskuzi o těchto událostech na síti mnozí o této verzi pochybují. To znamená, že k pádu koulí dochází periodicky nejméně posledních dvě stě let. Jejich charakteristika je ale dost neurčitá.

Článek Po celém světě padají z nebe tajemné koule. Jsou takřka nezničitelné a zvířata se v jejich přítomnosti chovají podivně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Naše realita není ta jediná

Znamená to, že teoreticky je naše realita jen malou částí toho, co je venku, a někdo jako vy může žít v paralelním vesmíru podobném tomu našemu. A ten vesmír může být tak blízko jako milion bilionů biliontin centimetru daleko. Přestože zeď mezi vesmíry může být neuvěřitelně malá, cestování mezi nimi nebude snadné, ale rozhodně možné.

Jak se dostat do jiného světa?

Vše, co potřebujete, je 85megawattový jaderný reaktor schopný vypálit na povel miliardy neutronů. Tak se tým fyziků pracující v laboratoři Oak Ridge v Tennessee snaží otevřít brány do zrcadlového vesmíru. Samozřejmě musí nejdřív najít způsob, jak to udělat. Pokud jim to vyjde, znamenalo by to, že se při průchodu zdí mezi dvěma světy proměnili v zrcadlový obraz sebe sama.

Jak by mohl identický vesmír existovat?

Každá částice by musela mít stejné interakce po dobu 13,7 miliard let, aby vytvořila identický vesmír, jaký máme nyní. Zrcadlový vesmír by s největší pravděpodobností měl své vlastní zrcadlové zákony fyziky. Ale je těžké to vědět s jistotou, protože zatím nikdo nezjistil jedinou zrcadlovou částici. Možná nejsou odpovědi v laboratoři, ale v samotném vesmíru. Ten je však plný temné hmoty. Nemůžeme ho pozorovat přímo a nemáme ponětí, z čeho je vyroben nebo jak funguje. Ale víme, že temná hmota je dostatečně silná, aby zabránila rozletu galaxií.

Vesmír je daleko větší, než se zdá

Jiný vesmír doposud nikdo nenašel a možná je důvodem to, že temná hmota uniká ze zrcadlového světa do toho našeho. Pokud by to vědci dokázali zjistit, potvrdilo by se, že zrcadlový vesmír existuje. Faktem totiž je, že se ve vesmíru rozléhá pětkrát více temné hmoty než viditelné hmoty. Zrcadlový vesmír může tedy být daleko větší než ten, ve kterém pozemšťané žijí.

Další komplikovaná fakta

I kdyby se lidem podařilo otevřít bránu do jiného světa, portál by byl neuvěřitelně malý. Až příliš malý na to, abyste něco viděli bez velmi výkonného laboratorního vybavení. Již zmíněné protony a neutrony také zkomplikují situaci, jelikož do jiného světa můžete vstoupit jen tehdy, pokud byste se mohli zmenšit do velikosti atomu.

Článek Vědci hledají způsob, jak otevřít portál do paralelního vesmíru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Projekt byl trochu poupraven

Myšlenka vytvořit O’Neillův válec se však moc neprosadila, protože doprava materiálů potřebných k výstavbě by byla velmi nákladná a časově náročná. Vědci z Rochesterské univerzity se proto rozhodli projekt mírně upravit. Podle nich lze takový válec vytvořit obalením hromady trosek z asteroidu. Tím by vzniklo dokonalé místo na stavění.

Odborníci také poznamenávají, že „rotace asteroidu způsobí, že horniny roztáhnou vak nanosoupravy pod odstředivou silou a vytvoří v něm zhutněnou vrstvu horniny.“ Ta se následně stane základem pro bytovou výstavbu. Tento materiál má nejen pomáhat budovat města, ale také chránit před kosmickým zářením.

Realizace projektu je stále ve hvězdách

Odborníci si uvědomují, že jejich teoretické úvahy leží na pomezí vědy a fantazie. Neztrácejí však naději a doufají, že jednou budou nápady realizovány a naši potomci budou mít možnost žít ve vesmírných městech. Zde stojí za to připomenout, že NASA již vybízí k vytvoření konceptu marťanských biotopů. Známý americký podnikatel Elon Musk zároveň tvrdí, že lidé dosáhnou rudé planety v roce 2029. Podobné myšlenky se však také v minulosti zdály nepravděpodobné.

Článek Město na asteroidu: Vědci přišli s nápadem a zkoumají, jak by šla myšlenka zrealizovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kometa, která míří blízko k Zemi

Kometa s názvem C/2022 E3 (ZTF) byla tehdy příliš slabá na to, aby ji bylo možné vidět bez dalekohledu. Pouhým okem bude však vidět někdy koncem ledna nebo začátkem února tohoto roku. Odhaduje se, že úplně nejblíže k Zemi bude 1. února 2023. Zhruba v tomto termínu ji tedy budou moci zahlédnout i amatérští pozorovatelé.

Podceňovaná kometa možná již velice brzy překvapí

Web zabývající se pozorováním vesmíru ale uvádí, že objekt se pravděpodobně bude jevit jako skvrna křídového prachu na tabuli. Nebude moc podobná onomu typickému oslnivému pruhu, který tvoří např. kometa Neowise. Samotná pravda se ale brzy ukáže a třeba právě tato kometa opravdu vytře lidem zrak.

Lidstvo se nemá čeho obávat

Kometa C/2022 E3 (ZTF) se původně považovala za ohrožující asteroid, ale pak se zjistilo, že má koma. Tento objekt byl nalezen pomocí dalekohledu, jehož výška je něco přes metr. Nejednalo se tedy o žádnou levnou cetku a existence této komety byla skutečně potvrzena. Bezpečně mine Zemi ve vzdálenosti asi 44 milionů kilometrů. Takže si obyvatelé Země mohou oddychnout a poklidně čekat, až se kometa zjeví, což bude už velice brzy. Pokud se Vám tedy navečer naskytne čistá obloha nebo budete mít čas pro sledování živého přenosu z pozorování komety, tak neváhejte a běžte se podívat.

Článek Už 1.2.2023 můžeme na obloze pouhým okem sledovat objekt, který byl naposledy spatřen za dob neandertálců se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zkázu lidstva způsobí obří asteroid

Nedávno byla zveřejněna hypotéza, která poukazuje na kontroverzní 3D simulaci této pohromy. Vizualizovala velikost asteroidu a objasnila spojitost s nebezpečím pro Zemi. Průměr asteroidu je téměř 17 kilometrů. To znamená, že je takřka dvakrát větší než kometa, která kdysi zasáhla Zemi a způsobila vyhynutí dinosaurů. Polemizovalo se nad různými termíny, kdy má tato zkáza nastat. Zdá se však, že nebezpečný Eros 433 se k Zemi přiblíží ve druhé polovině ledna 2056. 

Naděje na přežití jsou malé

O příspěvek se začal zajímat Elon Musk, který nedává Zemi žádné naděje, jak se této události vyhnout. Jedinou šancí je osídlování jiných planet či pravděpodobná kolonizace Měsíce. V potaz se samozřejmě bere i potenciál na Marsu, avšak věda zde stále pátrá po známkách života. V poslední době věda také hledá exoplanety a jiné vesmírné objekty ukryté daleko v roji hvězd. Ty totiž také mohou skrývat patřičné podmínky pro lidský život.

Bude to skutečně konec?

Pokud se plánované datum skutečně vyplní, nezbývá nic jiného, než doufat, že se povaha asteroidu během následujících let změní. Druhou šancí může být enormně rychlý posun vědy a technologií, avšak žádná třetí šance se nenaskytne. Samozřejmě desetiletí zbývající do srážky můžete strávit dle libosti a na patřičné datum se postupně psychicky připravit.

Článek Elon Musk varuje lidstvo. V polovině ledna roku 2056 bude celý svět odsouzen k záhubě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stavění založené na přírodě

Smícháním chitinu, pružného materiálu nacházejícího se v krunýřích krevet a exoskeletech hmyzu, vytvořil Fernandez s jeho týmem nový materiál. Jedná se o tzv. biolit. Doufají, že se tato látka bude jednoho dne vyrábět na Marsu bez nutnosti dovozu. Pokud se hovoří o stavění založené na přírodě, tak se jedná o diskutabilní téma mimozemské výstavby. Biopolymery, houževnaté materiály vyrobené živými buňkami jsou totiž údajně velmi dobrou cestou. Další konstrukční kandidáti byli vyrobeni z řas, rostlin a dokonce i železa těženého bakteriemi.

Hlavním problémem je voda

Biolit zatím ukazuje spoustu slibů a všestrannosti. Hmota po zaschnutí vypadá v podstatě jako terakota. Ale vyladěním poměru špíny na Marsu ke kyselině a chitinu v biolitu, je možné jej namíchat pro téměř jakoukoli aplikaci. V nouzi lze materiál tvarovat dokonce i ručně. Jeden problém se ale vztahuje na vodu. Surový biolit vyžaduje tekutou vodu, aby směs zůstala poddajná. „Na Marsu nebo na Měsíci však není dostatek atmosféry, aby se voda chovala správně“, říká výzkumný chemik Tony Muscatello.

Zvažování jiné alternativy

V chladných oblastech těchto vzdálených vesmírných těles voda velmi rychle zamrzá. Jinde to okamžitě vře. To by mohlo způsobit, že výroba biolitu na místě by mohla být složitá. To se bohužel vztahuje i k potencionálním krunýři krevet, který obsahuje potřebné složky. Fernandezův tým však zvažuje alternativu. Mouchy černého vojáka, také bohaté na chitin, vyžadují méně vody a mohly by dobře posloužit. Tento hmyz totiž může být sklizen a recyklován na chitin, určený pro posmrtný život jako vzpěra zdi.

Jedna věc je ale zcela jistá. Bez ohledu na to, z čeho jsou marťanské domy vyrobeny, jejich výrobní proces musí být součástí udržitelného systému. To znamená pečlivou recyklaci každého kousku kovu, uhlíku a vody. Je to nezbytné pro uzavření všech ekologických smyček. Vědci zabývající se touto problematikou souhlasí s tímto faktorem a nadále se ho snaží zkoumat a ověřovat.

Článek Krevety by nám mohly pomoci přesunout se na Mars. Technologie je ale komplikovaná se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Něco, co tehdy vyhladilo dinosaury

Na Zemi neustále narážejí malé asteroidy. Ale jednou za několik milionů let je to masivní, život vyhlazující asteroid, který to vše ukončí. Jednou se již tak stalo při vyhynutí dinosaurů. Zemské jádro je zároveň také spalující ohnivá koule žhavá jako Slunce a pomalu, ale jistě ztrácí svůj žhavý žár. Když jádro vychladne, přestane generovat magnetické pole Země. Bez magnetosféry by nebylo nic, co lidstvo ochrání před kosmickým zářením. To samé platí pro atmosféru, která nebude schopna se udržet na místě.

Měsíc může přestat spolupracovat

Jakmile Země ztratí většinu svého dýchatelného vzduchu, začne vypadat velice podobně jako Mars. Potom třeba Měsíc přeruší svou oběžnou dráhu a náhle se po spirále dostane daleko blíže k Zemi. To způsobí ničivá zemětřesení po celé pozemské planetě. Gravitace Měsíce by zároveň způsobila, že by se Země natahovala a zahřívala uvnitř. A to vyvolá masivní sopečné erupce.

Přidejte k tomu monstrózní vlny, které zničí celé pobřeží. Všechny tyto katastrofy budou trvat, dokud Měsíc nedosáhne limitu Roche. Pak se rozpadne na malé kousky a vytvoří prstenec kolem neživé skály, která se nazývá Země. Příští soudný den začne masivní explozí na povrchu Slunce. Sluneční erupce tak silná, že pohltí zemskou atmosféru. To zároveň kompletně vyhodí satelity a poškodí elektroniku. Později by oblak žhnoucího plazmatu způsobil na Zemi vážnou geomagnetickou bouři. Takový globální výpadek elektřiny uvrhne lidskou civilizaci do temnoty.

Bez zdroje vzduchu nemá lidstvo šanci

Země pomalu ztrácí svou atmosféru ve prospěch vesmíru. A když na Zemi nezůstane dýchatelný vzduch, lidstvo nebude mít šanci. Bez atmosféry obloha zčerná. Oceány se začnou vařit. Všechno bude na pokraji smrti, protože veškerý pozemský kyslík se uvolní do vesmíru. Ve vzduchoprázdnu se životu rozhodně dařit nebude.

I planety mohou být ohrožující

Jupiter se skládá ze stejných prvků jako Slunce. A pokud by plynná planeta mohla zahájit fúzní reakci ve svém jádru, tak Země bude odsouzena k záhubě. Jupiter přeměněný na hvězdu způsobí, že Sluneční soustava začne být divoká. Asteroidy narazí na planety a nakonec budou planety narážet do sebe. Pro Zemi to může při nejlepším znamenat vyplivnutí ze Sluneční soustavy a uvést ji do Doby Ledový.

Nejnebezpečnější zůstávají černé díry

Další možnou zkázou jsou černé díry. Jsou masivní a nechcete, aby Země skončila v ani jedné z nich. Alespoň tedy pokud se tedy nechcete stát vesmírnou potravou. Ve vesmíru také neexistuje prudší výbuch než gama záblesk. Ano, další ničivá zbraň, která může Zemi poslat na onen svět. Jediný přímý zásah a ze Země se stane obyčejná spálenina, měnící se na popel. Ozonová vrstva se v takovém případě zhroutí a vy byste se koupali ve smrtelné dávce radiace.

Zkáza je zcela jistě nevyhnutelná

Takových událostí je samozřejmě víc a věřte, že se nechcete stát obětí ani jedné z nich. Hromadné vymírání není rozhodně pěkné a dinosauři to poznali na vlastní kůži. Taková událost se zcela jistě jednou zopakuje a lidstvo může jen vyčkávat. Ideálně tedy bez pochybností a nadále v doufání, že se tohle ve vašem životě rozhodně nestane.

Článek Vesmírné události, které by ukončily svět: Nebezpečí černých děr, ohrožení okolními planetami či vytracení atmosféry se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neobvykle jasně zářící kometa

Amatérský astronom Patrick Wiggins si nedávno všiml, že jasnost 29P se drasticky zvýšila. Následná pozorování jiných astronomů odhalila, že tento skok ve svítivosti byl výsledkem masivní vulkanické erupce. Po explozi následovaly 27. a 29. listopadu další dva menší výbuchy. Na rozdíl od sopek na Zemi, které vyvrhují žhavé magma a popel z pláště, 29P chrlí ze svého jádra extrémně studené plyny a led. Tento neobvyklý typ vulkanické činnosti je známý jako kryovulkanismus.

Riziko úniku kryomagmatu

Kryovulkanická tělesa, která zahrnují několik dalších komet a měsíců ve sluneční soustavě, mají povrchovou kůru obklopující převážně ledové jádro. k tomu všemu neobvykle tvrdé jádro. V průběhu času může sluneční záření způsobit, že ledové vnitřky komet, přeměněné z pevné látky na plyn, způsobí nahromadění tlaku pod kůrou. Když záření ze Slunce také oslabí kůru, tento tlak způsobí prasknutí vnějšího obalu a kryomagma vystřelí do vesmíru.

Pravděpodobný původ erupce

Ejekta z poslední erupce 29P se podle BAA protáhla až do vzdálenosti 56 000 km od komety a pohybuje se rychlostí až 1 295 km/h. Vláček pravděpodobně obsahoval více než jeden milion tun vyvrženého materiálu. Fotografie erupční komety také ukazují, že oblak vytvořil nepravidelný tvar podobný Pac-Manovi. To naznačuje, že erupce pochází z jediného bodu nebo oblasti na povrchu komety.

Dvě masivní exploze

Výzkumníci také předpokládají, že nejvýbušnější erupce 29P sledují cyklus založený na její oběžné dráze kolem Slunce. Mezi lety 2008 a 2010 byla detekována řada velkých erupcí a nyní došlo během posledních dvou let ke dvěma masivním explozím. Tuto problematiku dodnes studuje Richard Miles, astronom BAA. Je však méně jasné, jak k tomuto delšímu erupčnímu cyklu dochází.

Zkoumání bude pokračovat začátkem příštího roku

29P byl do značné míry ignorován astronomickou komunitou od jeho objevu v roce 1927. Jak se však objevují nové důkazy o jeho neobvyklé vulkanické aktivitě, začíná být brán vážněji. „Je zřejmé, že při studiu 29P lze objevit něco nového a unikátního“, řekl Miles. Vesmírný teleskop Jamese Webba je naplánován, aby se blíže podíval na 29P začátkem příštího roku.

Článek Dříve podceňovaná sopečná kometa upoutala vědeckou pozornost. Probíhají na ní masivní exploze se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Astronauti nemohli přežít radiační pole Země

Země je obklopena zónou nabitých částic známou jako Van Allenův radiační pás. To jsou oblasti obklopující Zemi v magnetickém poli, v nichž mají částice zachycené vysokou energií ze Slunce tendenci se zdržovat. Pokud se tedy vydáte do těchto oblastí, měli byste mít extrémní obavy z radiace. Astronauti Apolla ale tento radiační pás prošli údajně bez zranění. Profesor Ojha vysvětluje tento proces jako „Firewalking“. Jednoduše řečeno, astronauti prošli pásem, jak nejrychleji jen mohli. Tím se vyhnuli jakýmkoliv popáleninám a radiaci.

Proč na snímcích přistání na Měsíci nejsou vidět hvězdy?

Některé fotografie přistání na Měsíci upoutaly pozornost konspiračních teoretiků. Koneckonců není zde žádná atmosféra, která by deformovala obraz, a žádné mraky bránící překrásnému výhledu. Konspirační teoretici tvrdí, že nedostatek hvězd na fotografiích mise Apollo 11 dokazuje, že událost byla zinscenována. NASA nemohla předstírat úplný zázrak měsíční oblohy, a tak se prostě rozhodla nezahrnout vůbec žádné hvězdy. Vysvětlení spočívá v osvětlení Sluncem, když na Měsíci právě probíhal den, přestože obloha vypadala černě.

Americká vlajka vlnící se ve větru

Americká vlajka Apolla 11 se vlnila na snímku ve větru, ale na Měsíci žádný vítr není. Americký astronaut Buzz Aldrin salutující americké vlajce vlající na Měsíci, to je jeden z ikonických snímků mise Apollo 11. Byl to způsob deklarace nadřazenosti USA nad rivalem ve vesmírných závodech – Sovětským svazem. Samotná vlajka, resp. horní okraj vlajky, byl prodloužen teleskopickou tyčí, aby hrdě vlála. Ano, NASA si našla odpověď opravdu na všechno. Dokonce i na tento úvodní snímek.

Mars se stal prioritou

Postupem času programy Apollo začaly upadat a věda dostala nový směr. Přišly jiné priority bez sebevětších hádek, jednalo se čistě jen o geopolitiku. V průběhu 70. let 20. století existovaly sice ambice zřídit stálou lunární základnu, ale priority přešly k průzkumu Marsu. Pozornost se obrátila k programu Space Shuttle a v poslední době k Mezinárodní vesmírné stanici, kterou od listopadu 2000 trvale obývají týmy astronautů. To ale neznamená, že by se lidé nemohli v budoucnu vrátit na Měsíc.

Byli tedy lidé skutečně na Měsíci?

V roce 2009 byl na Měsíc vyslán průzkumný orbiter, aby zmapoval měsíční povrch v rozlišení o tři nebo čtyři řády vyšším než předtím. Každé místo přistání Apolla bylo vyfoceno a snímky skutečně zachytily stopy po lunárních vozidlech. „Je až udivující, že si takové stopy zachovají svoji integritu po miliony let,“ říká profesor Ojha. Bez ohledu na to, co civilizace ve vesmíru učiní, stopa na Měsíci bude existovat vždy a žádné hypotézy toto tvrzení nevyvrátí.

Článek Konspirační teoretikové věří, že NASA přistání na Měsíci nafingovala. Proto byl vyslán průzkumný orbiter, aby našel důkazy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kontaktování za pomoci laserových pulsů

Opakující se laserové pulsy by mohly být známkou mimozemské rasy, která se snaží dostat do kontaktu se Zemí. Je tomu tak, protože teoreticky by lasery mohly posílat signály nebo zprávy na obrovské vzdálenosti. Aby vědci našli tyto laserové pulsy, zaměřili se na extrémně jasné záblesky světla, u nichž je méně pravděpodobné, že by byly způsobeny přírodními jevy. Zatím se však nenašly žádné známky mimozemských signálů. Zkoumání této možnosti ale stále probíhá a její problematikou se v současnosti zabývá astrobiolog David Grinspoon.

Detekce rádiových vln

Vědci měli údajně prohledávat rádiové vlny a hledat známky mimozemského života. Je to proto, že rádiové vlny putují vesmírem relativně nerušeně a nebeské objekty je nepohlcují ani znovu nevyzařují. Je tedy konstatováno, že všichni mimozemšťané, kteří doufají v přenesení zprávy na velké vzdálenosti, počítají se zpětnou lidskou odezvou. Celé pátrání samozřejmě vychází z předpokladu, že mimozemšťané myslí stejně jako lidé, což nemusí být pravda.

Přehlídka pomocí jasných hvězd

Jiní navrhli, že vysoce vyspělé civilizace by mohly být pokročilými astroinženýry a pohybovat hvězdami do bizarních nebo vysoce geometrických zarovnání. „Mohli by sestrojit něco, co by bylo viditelné z velké vzdálenosti napříč galaxií, nebo dokonce z jiné galaxie.“ Jiní mohou ve skutečnosti využít hvězdnou sílu k vytváření zpráv. Například kdyby mimozemšťané uměli točit malé a extrémně husté hvězdy správným způsobem, mohli by je využít jako druh blikajícího majáku.

Jehla v kupce sena

I pokud se mimozemšťané snaží navázat kontakt, není žádná záruka, že lidé obdrží jejich zprávy. Vesmír má průměr 91 miliard světelných let a zprávy mohou přicházet odkudkoli. Aby hledání zúžili, tak někteří tvrdí, že mimozemšťané lidem pravděpodobně pošlou zprávu, pokud budou vědět, že skutečně existují.

Průzkum vesmíru je stále nejmožnější variantou

„Hledání inteligentních forem života možná nevyžaduje specializované megaprojekty. Pošlou se kosmické lodě do těchto míst, aby je prozkoumaly,“ zmínil Grinspoon s odkazem na místa, jako je pás asteroidů. Takže zatímco vědci budou zkoumat Sluneční soustavu, měli by také zvážit možnosti, jak takovou anomálii někde vyhledat. Ať tak či onak, pokud jsou ve vesmíru inteligentní bytosti, je pravděpodobné, že přesně vědí, co mají udělat, aby navázaly kontakt.

Článek Jak se nás mimozemšťané mohou pokoušet kontaktovat: Ve hře je laserové pulsování i přehlídka jasných hvězd se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vesmír plný tajemství

Jerry M. Linenger byl poslán na vesmírnou stanici Mir během mise raketoplánu STS-81. Dále následoval NASA-3 a připojil se k ruské posádce Mir-22. Na oběžné dráze strávil 132 dní a na Zemi se vrátil 24. května 1997. Během svého času ve vesmíru viděl některé anomálie, které rozhodně nebyly vesmírným odpadem. Samozřejmě také netvrdil, že se muselo jednat nutně o UFO, ale o věci mimo lidské chápání.

Existence příliš vzdálené

Jeho výroky všechny ohromily, protože jde o ojedinělý případ, kdy lidé poslouchají astronauta, jak mluví o UFO ve vesmíru. Jeho důvěryhodnost byla také velmi vysoká. I způsob, jakým vše veřejnosti vysvětloval, zněl velice poutavě a pravdivě. Zmiňoval malé, a přitom velké objekty, které se zdály být 100 000 mil daleko, ale z blízkosti se mohlo jednat např. o obří kosmickou loď.

Kolonizace Měsíce je nezbytná pro přežití

Být ve vesmíru samozřejmě není tak zábavné, jak vysvětlil Linenger. Několik týdnů poté, co nastoupil na ruskou vesmírnou stanici, vypukl požár. Kromě toho urazil 50 milionů mil, když obletěl Zemi 2 000krát. S podobně odvážným příběhem přišel také bývalý astronaut programu Apollo Alfred Worden, který obletěl Měsíc 75krát ve velitelském modulu Endeavour. Věřil, že lidé jsou potomky dávných mimozemšťanů, a vysoce se zajímal o možnost kolonizace Měsíce kvůli přežití lidského druhu. Prosazoval sumerské příběhy a zemřel 18. března 2020.

Článek Odvážné výroky dvou astronautů: Jeden z nich viděl UFO na vlastní oči, druhý si je jistý, že jsme potomky mimozemšťanů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Identifikace podivného úkazu

Vědci provedli pozorování binárního systému s neviditelnou složkou pomocí dalekohledu Gemini North. Astrometrická data shromážděná sondou Gaia ukázala, že hvězda podobná Slunci v tomto systému je zasažena objektem o velmi velké hmotnosti. To umožnilo identifikovat objekt jako kandidáta na černou díru.

Simulace hmotnosti černé díry

Spektroskopie ukázaly, že veškeré světlo vyzařované systémem pochází pouze z viditelné hvězdy. Následné simulace, které berou v úvahu radiální rychlosti a astrometrické údaje, umožnily přesně určit hmotnost tohoto neviditelného jevu. Ta se rovná téměř deseti hmotnostem Slunce.

Měření radiálních rychlostí

Podrobnější hodnoty udává spektroskopická dráha, která je určena k naměření radiálních rychlostí z posunů Dopplerových čar ve spektru. Ukládá spodní hmotnostní hranici, do které se vejde až 5 Sluncí. Pokud by však neviditelnou složkou byla hvězda, pak by v tomto případě byla 500krát jasnější než celý systém.

Doba rotace hvězdy kolem černé díry je 185,6 dne, což je déle než u kteréhokoli známého podobného systému. Vysoká metalicita – tedy obsah prvků těžších než helium – ve hvězdě podobné Slunci naznačují, že systém vznikl se slabým tlakem při výbuchu supernovy. Doposud však nejsou známy přesné informace ohledně celého procesu vzniku tohoto systému.

Původní binární systém

Předchůdce černé díry by byl 20krát hmotnější než Slunce a jen několik milionů let po narození by vyrostl v superobra, který by pohltil svého současného společníka. Není ale jasné, jak by hvězda podobná Slunci mohla tuto fázi přežít, pokud původně patřila do binárního systému. Teoretické modely, které umožňují přežití hvězdy, předpovídají mnohem delší dráhu, než jaká je v současnosti pozorována. Jak vědci píší, je možné, že dříve byl binární systém trojitý nebo vznikl zachycením blízké hvězdy v otevřené hvězdokupě černou dírou.

Článek Astronomové jen kousek od Země objevili hrozivou černou díru. Je 10krát větší než Slunce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemství ve viditelnosti Měsíce

Měsíc ale není ve dne vidět vždy. Souvisí to se zemskou atmosférou a jeho oběžným cyklem. Pokud by tedy planeta neměla atmosféru, Měsíc by byl ze Země viditelný prakticky neustále. Roli samozřejmě hrají také měsíční fáze, když se tedy Měsíc pohybuje mezi Zemí a Sluncem, znamená to, že jeho temná strana je obrácena k Zemi, takže je pro pozorovatele prakticky neviditelný.

Relativní blízkost Měsíce k Zemi

Aby byl Měsíc viditelný během dne, musí překonat rozptýlené světlo slunce. Edward Guinan, profesor astronomie a astrofyziky na Villanova University v Pensylvánii, se touto problematikou dlouho zabývá a vysvětluje ji. Zmiňuje, že dva až tři dny kolem novu je pro pozorovatele Měsíc neviditelný. Jeho poloha na obloze v té době totiž znamená, že je rozptýlené sluneční světlo v atmosféře jasnější. Relativní blízkost Měsíce k Zemi (okolo 384 400 km) znamená, že světlo, které odráží, se nám zdá jasnější než u jiných vesmírných objektů.

Měření jasnosti objektů na obloze

Astronomové používají povrchovou jasnost jako způsob měření zdánlivé jasnosti objektů na obloze, jako jsou galaxie nebo mlhoviny. Funguje to na bázi měření množství světla, které se vyzařuje v oblastech noční oblohy. Samozřejmě pouhým okem, při pohledu ze Země. Viditelnost Měsíce během dne však ovlivňují i ​​další faktory, včetně ročních období či toho, jak jasná je právě obloha.

Měsíc je blíže Zemi než hvězdy. Jeho povrchová jasnost je tedy větší než jas povrchu oblohy, což znamená, že jeho záře je viditelná za denního světla. Podle Guinana jsou nejlepší časy pro pozorování Měsíce za bílého dne v první čtvrti (týden po novu) a ve třetí čtvrti (týden po úplňku).

Kdy můžete vidět temnou stranu Měsíce?

Dalším jevem, který ovlivňuje viditelnost Měsíce, je jas Země. „Během první čtvrti můžete skutečně vidět temnou část Měsíce, kterou byste kvůli zářícímu světlu vidět neměli,“ řekl Guinan. Tmavá část Měsíce přijímá světlo odražené od Země. Nejlepší čas na pozorování tohoto jevu je tři nebo čtyři dny po novoluní. Samozřejmě se vám musí poštěstit i to počasí.

Článek Proč někdy ve dne můžeme vidět měsíc a jindy ne: Záhadný jev má několik podmínek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Povaha Měsíce dostává úplně nový rozměr

Řekněme, že by se rychlost obíhání Měsíce zvýšila. Připravte se na to, že toto nebeské těleso uvidíte častěji. Navíc se zvýšenou viditelností a rychlostí Měsíce by se jeho zatmění stalo běžným pohledem. To sice znamená krásnější a daleko častější výhled na oblohu, ale pro život na Zemi už by to tak pestré nebylo, jelikož se gravitační síla kompletně zaryje do zemské kůry.

Není kam se schovat

Tato zvýšená síla by způsobila zemětřesení a zvýšila by pravděpodobnost sopečných erupcí po celém zemském povrchu. V takové situaci byste si rozhodně nemohli ani oddychnout někde na pláži hezky u moře. Příliv a odliv totiž existují díky oběžné dráze Měsíce, zemské gravitaci a Slunci. Tím, že se tedy Měsíc přibližuje, vlny oceánského přílivu se neuvěřitelně zvětšují, a to způsobuje povodně a jiné katastrofy.

Mluvíme tady asi o osminásobném zvětšení. Dá se odhadovat, že některé ostrovy by se skryly na většinu dne pod vodou a pobřežní města by byla zcela zaplavena. Pro obyvatele těchto míst to znamená nutnou evakuaci vzhledem k neustálému nebezpečí. Řeč je asi o 700 milionů osob, to už je pořádné stěhování národů. Ani to však není vše. Existuje totiž možnost, že Měsíc dosáhne Rocheova limitu.

Život bez Měsíce?

Jedná se o bod, kdy je Měsíc tak blízko Zemi, že slapové síly mezi námi by byly dostatečně silné, aby ho roztrhaly. To naštěstí nehrozí, protože jak se jeho rychlost zvyšuje, tak se jednoduše vypustí do vesmíru. Ano, je to proto, že jakmile naše přirozená družice dosáhne rychlosti 1,4 km/s, bude mít dostatečnou hybnost, aby unikla zemské gravitaci. Jak zmizí z dohledu, možná se vám zpočátku uleví. Koneckonců, rotace Země by se bez Měsíce zpomalila, což znamená rapidní prodloužení běžného dne.

Kompletní převrácení ekosystémů

A konečně by byly u konce neustálé zemětřesení a ničivé záplavy. Ale ve skutečnosti tady začíná ta pravá noční můra. Bez Měsíce se totiž příliv a odliv daleko zmenší a zeslábnou. Jakékoli pobřežní ekosystémy, které ještě nebyly zničeny masivními záplavami, by nyní byly zcela převráceny.

Hromadná katastrofa pro život na Zemi

Bez vířícího přílivu by zvířata, která jsou závislá na zdrojích potravy normálně plovoucích v oceánu, nedostávala živiny, které potřebují k životu. A bez měsíčního světla nedokáží noční predátoři pořádně lovit. To samozřejmě způsobí další katastrofu v podobě hromadného vymírání tvorů na souši i na moři. A zatímco život na Zemi by byl úplně na ruby, tak samotná planeta to také odskáče.

Cesta k záhubě

Země má běžně sklon asi 23,5 stupně, což se úplně změní. Tento úhel naší oběžné dráhy sice umožňuje střídání ročních období, ale je to gravitace Měsíce, která stabilizuje tento sklon, aby nešel dále. Takže bez toho by se roční období mohla zastavit a počasí si přijde také na své. Člověk jej v takové situaci nedokáže nijak odhadovat či předpovídat. Při větším sklonu hrozí extrémní povětrnostní podmínky a následná doba ledová. Takže vlastně pomalá, ale jistá cesta k vyhynutí.

Článek Kdyby Měsíc obíhal Zemi rychleji, pomalu by nás to zničilo. Zdánlivě maličkost má obrovský vliv se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Supermasivní černá díra

Většina černých děr jsou pozůstatky hmotných hvězd a obecně se pohybují mezi 10 až 100 hmotnostmi Slunce. A jedna hmotnost Slunce je ekvivalentem 333 000 Zemí. To je skutečně velká gravitace. Ale supermasivní černé díry, které se skrývají v centrech mnoha galaxií, by mohly obsahovat miliony nebo miliardy slunečních hmot. Vědci si dokonce myslí, že existují černé díry velké jako 100 miliard slunečních hmot, alias úžasně velké černé díry neboli SLABs.

Černá díra, která obklopí galaxii

Zachyťte jeden z těchto pohybů směrem k naší Sluneční soustavě a připravte se zamávat všem vašim představám o prostoru a čase. Největší známá černá díra, TON 618, zahájila svou dlouhou cestu k blízkosti Země se svými 66 miliardami slunečních hmot v závěsu. Sice má údajně tato cesta trvat až 10 miliard světelných let, ale přesto se jedná o velice znepokojující informaci.

Smete vše, co jí bude stát v cestě

Jak se tato hmota bude postupně prodírat Sluneční soustavou, spolyká každičký kousek prachu a plynu v cestě. Ještě předtím, než se dostane do Mléčné dráhy, s sebou vezme mnoho hvězd. V závislosti na trase této obávané TON 618 by to mohlo znamenat stovky miliard hvězd přidaných k její velikosti. Před prvním kontaktem s naší galaxií by vtáhla dostatek hmoty, aby narušila její úhledně organizovanou spirálu.

Budete schopni detekovat počáteční přiblížení hmoty přímo k Zemi. Jednalo by se o intenzivně zářící útvar, který nakonec dopadne na poslední spirální ramena Mléčné dráhy, tzv. Orionova ramena. TON 618 takto pohltí celou svou délku 20 000 světelných let, takže opravdu výrazně rozjasní celý střed galaxie.

Čas pro Zemi pomalu ubývá

Tento úkaz postihne i Oortův oblak, což je sférická skořápka ledových trosek, která obklopuje Sluneční soustavu. Nebo alespoň tomu tak bylo, než se černá díra TON 618 objevila. Po zdolání Oortova oblaku by pokračovala ve své cestě a pohltila Kuiperův pás těsně za oběžnou dráhou Neptunu. To znamená opět nebezpečí pro Zemi, protože by se tudy řítily stovky tisíc ledových těles a těm se nejspíše nevyhnete.

Bude Slunce schopné odolat?

Pokud nějakým zázrakem přežijete, budete svědky toho, jak TON 618 ničí plynné obry včetně Saturnu i Jupiteru, které zpočátku rozdělí na atomy a následně zničí. Jakékoli budoucí plány usadit se na Marsu také skončí a pro Zemi nezbude nic jiného než čekat na svůj osud. Co však už neuvidíte, bude pohlcení zbytku Sluneční soustavy včetně Slunce. Nakonec dojde ke sražení s černou dírou Sagittarius A*, se kterou vytvoří tak obrovské zhmotnění, že by to mohlo způsobit vlnění v samotné struktuře časoprostoru.

Článek Ke Sluneční soustavě se nebezpečně přibližuje černá díra TON 618. Jakmile pohltí Neptun, moc času nezbývá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vztahy mezi vzdálenostmi vesmírných objektů

Ve 20. letech 20. století přišel astronom Edwin Hubble na způsob, jak určit vztah mezi vzdáleností různých vesmírných objektů. Jeho princip funguje na základě toho, jak dlouho trvá, než se světlo objektu postupně přiblíží k Zemi. Až se tak stane, tak konkrétní objekt zčervená nebo se posune k nižšímu energetickému konci elektromagnetického spektra.

Popis expanze vesmíru

Tato metrika, nyní známá jako Hubbleova konstanta, popisuje expanzi vesmíru na různých místech. Podle NASA je Hubbleova konstanta vyšší pro objekty, které jsou dále, a naopak, což naznačuje, že expanze vesmíru se zrychluje. Jedním z důsledků tohoto objevu je, že odhadované stáří vesmíru je obtížnější prokázat.

Vesmír je údajně daleko starší

Nyní se předpokládá, že vesmír je starý asi 13,8 miliardy let. Zjistily to různé týmy vědců, kteří svá zjištění oznámili v roce 2020 po přehodnocení dat z kosmické lodi Planck – European Space Agency (ESA). Dále pokračovali s analýzou dat z Atacama Space Telescope (ACT) v Chile. Výsledně se jednalo asi o 100 milionů let starší odhad než ten předchozí, který vycházel z údajů ze sondy Planck z roku 2013.

Mapování po velkém třesku

Kosmická loď i dalekohled mapovaly CMB zbylé po velkém třesku. S jejich pomocí, byli vědci schopni odhadnout, jak daleko zpět k tomuto výbušnému zrodu vesmíru došlo. Vědci se domnívají, že světlo z CMB se objevilo 400 000 let po velkém třesku. Vesmír začal jako horká plazma, ve kterém byly paprsky světla nebo fotony připojeny k elektronům. Nakonec se ochladilo natolik, že se fotony oddělily od elektronů, opustily plazmu a rozptýlily se prostorem. Tím se vytvořilo to, co je nyní známé jako CMB.

Samotný závěr a potenciál budoucnosti

Postupem času přišel vědecký průlom tím, že bylo možné sledovat CMB v menším měřítku než kdy jindy. Detaily a narušení, které řekly o tom, co se stalo v raném vesmíru, a jak daleko do minulosti k těmto jevům došlo, byly tedy daleko viditelnější. Porovnáním těchto vysoce přesných map s existujícími předpověďmi pro stáří vesmíru, tým dospěl k závěru, že stáří je 13,8 miliardy let. Jak se samozřejmě technologie a dalekohledy vyvíjejí, tak bude možné časem nahlédnout do vesmíru daleko hlouběji a dosáhnout úplně jiného výsledku.

Článek Jak se vůbec počítá stáří vesmíru: Podle vědců je možná mnohem starší, než jsme si celou dobu mysleli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Složitá měření a důsledná analýza

David Spergel, teoretický astrofyzik a emeritní profesor astrofyzikálních věd na Princetonské univerzitě, po desetiletí zkoumal tvar vesmíru. Naměřil nepravidelnosti v kosmickém mikrovlnném pozadí (CMB), tzn. světle zbylém po Velkém třesku. Tyto úkazy zkoumal sondou NASA Wilkinson Microwave Anisotropy Probe (WMAP) a později kosmickou lodí Planck – European Space Agency (ESA).

Měření a jejich porovnávání

Množství pozitivní a negativní energie v plochém vesmíru je naprosto stejné, a proto se navzájem ruší. Kdyby měl vesmír zakřivení, jedno by bylo vyšší, než druhé. „Plochý vesmír odpovídá vesmíru s nulovou energií,“ řekl Spergel. V tomto případě měření fluktuací CMB sondou WMAP naznačovalo, že vesmír je nekonečný i plochý. Spergel také porovnal tato měření s těmi, která provedla kosmická loď ESA, jež dále omezovala potenciální vesmírné tvary.

Fakty o tom, proč se vesmír rozpíná

Dalším důvodem, proč se Spergel domnívá, že vesmír je plochý, je jeho rychlá expanze. Tu zachycuje Hubbleova konstanta. Protože vesmír začal existovat jako kompaktní koule hmoty, všechno to natahování jej muselo zploštit. Důkaz o plochosti vesmíru se také projevuje v tom, co je známé jako kritická hustota. Při kritické hustotě by byl hypotetický vesmír plochý a nakonec by se přestal rozpínat, ale až po nekonečné době.

Odhadování zakřivení vesmíru

Další řada důkazů naznačuje izotropnost vesmíru, což znamená, že vypadá ze všech úhlů stejně. Anton Chudaykin, fyzik z Institutu pro jaderný výzkum v Rusku, a jeho kolegové zkoumali údaje o oscilacích v běžné hmotě. Dále zanalyzovali modely toho, jak brzy po Velkém třesku vznikala atomová jádra těžší, než vodík. Pokoušeli se odhadnout zakřivení vesmíru. „V různých geometriích se hmota a světlo vyvíjejí odlišně, což nám umožňuje extrahovat trojrozměrný tvar vesmíru z pozorovacích dat,“ řekl Chudaykin.

Shromážděná data o nekonečnosti vesmíru

V konečném řešení zjistili 0,2% přesnost plochosti vesmíru. Data, která shromáždili ve studii naznačují, že prostorové zakřivení je konzistentní s nulou. Z toho vyplývá jeden prostý fakt. V rámci statistické nejistoty výzkum poukazuje na nekonečnost vesmíru. Jedná se však o data, která se rozhodně nedají potvrdit, jako ostatně většina údajů o vesmíru.

Článek Teoretický astrofyzik prozradil, jaký tvar má vlastně vesmír. Jeho dlouholetá studie naznačuje, že jsme se celou dobu pletli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Protokol pro mimozemský kontakt

„Sci-fi je plná studií o dopadech na lidskou společnost poté, co se setkala s životem nebo nějakou formou inteligence odjinud“, říká John Elliott, vědec z University of St Andrews ve Skotsku. Elliott je konkrétněji koordinátorem nově založeného SETI Detection Hub na této univerzitě. Jedná se právě o tu organizaci, která vyvine nový protokol pro mimozemský kontakt. Podle Elliotta se nový výzkumný tým této organizace dostane nad rámec úvah o dopadu potenciálního setkání s mimozemšťany a začne se soustředit na to, jak by lidstvo mělo na takový kontakt reagovat.

Zakládání různých protokolů

V současnosti jediný protokol pro kontakt s mimozemšťany byl založen komunitou SETI v roce 1989. Protokol, který byl naposledy revidován před více než deseti lety, je přinejmenším vágní, pokud jde o mezinárodní reakce na mimozemšťany. Většinou se zaměřuje na důležitost sdílení objevů s veřejností a širší vědeckou komunitou. V případě potvrzeného kontaktu s mimozemšťany je hlavní praktickou radou protokolu pro vědce požádat o radu OSN nebo jiný řídící orgán. 

Signály z vesmíru budou nadále analyzovány

Místo toho, aby se soustředilo na odesílání zpráv mimozemšťanům, bude SETI Detection Hub skenovat signály z vesmíru. A to výhradně pro potencionální zprávy odesílané mimozemskými formami života. Hlavním účelem by bylo najít nebo nějakým způsobem vyvinout rámec pro nalezení smyslu těchto signálů.

Článek Vědci vyvíjí univerzální protokol pro případ kontaktu s mimozemskou civilizací. Budou v něm jasné pokyny pro postup v komunikaci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Předmětem pro výzkumníky se stala temná hmota

Ačkoli to nikdy nebylo experimentálně potvrzeno, zdá se, že temná hmota se projevuje svým gravitačním vlivem na hvězdy, galaxie a kupy. Dle výzkumů se totiž zjistily velmi podivné pohyby. I přesto se však jedná o jeden z nejdůležitějších vědeckých objevů všech dob. Není tedy překvapením, že je předmětem tolika experimentů.

Temná hmota má také své mouchy

I tento experiment temné hmoty se ale potýká s určitými problémy. Týkají se výhradně široké škály hmotnostních rozdílů, energií a interakcí. Fyzici se tedy snaží objevit temnou hmotu tím, že navrhují řadu různých experimentů, které hledají signály na základě dosavadních vlastností. Nová studie vědců z Ohio State University navazuje jedinečným přístupem. Jejich tým spekuluje, že pokud částice temné hmoty mají velkou hmotnost, mohou někdy vstoupit do zemské atmosféry jako meteory. Zároveň by také mohly zanechat detekovatelné stopy.

Zanechávají po sobě stopy

Když meteory létají po obloze, zanechávají za sebou ohony záření, které produkují volné elektrony. Tyto „ionizační usazeniny“ odrážejí elektromagnetické vlny vysílané radarovými přístroji, což lidem umožňuje detekovat meteory procházející vzduchem. Nový výzkumný tým tvrdí, že částice temné hmoty budou produkovat podobné, ale odlišné signály.

Výzkumníci popsali, jak by tyto meteory temné hmoty mohly vypadat, a navrhli řešení. Jejich analýza by mohla odhalit, zda se jedná o všechny meteory, nebo jakékoli částice temné hmoty, které se skrývají před zraky. V podstatě se tak celá atmosféra planety promění v jeden obří detektor temné hmoty.

Něco jako hledání pokladu

Částice temné hmoty mohou mít všelijaké vlastnosti. Většina experimentů je zaměřena na nalezení prvního objektu, jenž se má skrývat někde v podzemí. Ale pokud mají jeho částice velkou hmotnost, nemusí se k těmto detektorům dostat, což může zapříčinit nedostatek pozitivních výsledků po celá desetiletí.

Článek Vědci budou lovit temnou vesmírnou hmotu ve formě „meteoritů“. Jsou přesvědčeni, že objeví dosud nedosažitelné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Každá polokoule bude úplně jiná

To je důvod, proč můžete vidět pouze jednu stranu Měsíce. Je totiž slapově uzamčen k Zemi. S jednou stranou planety obrácenou k žáru Slunce a druhou proti temnotě vesmíru jsou vaše nejlepší šance na přežití někde uprostřed. V tzv. zóně soumraku. Alespoň tedy v případě, kdy Země téměř zastaví svůj oběh.

Relativně přijatelné podmínky pro život

Tento tenký pruh země, který hraničí se dnem i nocí, se také nazývá terminátorová linie. Byla by to možná jediná oblast na slapově uzamčené Zemi, kde není příliš horko ani zima. Je to podobné jako u zóny Zlatovlásky. Co se týče šířky této terminátorové linie, ta by zůstala pravděpodobně stejná jako dnes. Udává se okolo 60 km. To není zrovna mnoho na komfortní obyvatelnou zónu.

Opravdu přelidněná oblast

Jediný rozdíl je v tom, že namísto každodenního pohybu po planetě, jak se otáčí, by tento pás byl trvalý. Pokud by tato oblast nekonečného soumraku a úsvitu byla jediným místem pro život lidí, bylo by tam skutečně plno. Dokonce i přes tak stísněný prostor existuje stále možnost, že by tuto zónu pokrývala voda, nikoli pevnina. Přece jenom smůly není nikdy dost.

Zda by kdekoli mimo tuto zónu existovala možnost k žití, by záviselo na tom, jak dobře by se teplo mohlo transportovat po planetě. Pokud by na každé polokouli byly dostatečně silné tryskové větry, mohly by přesunout horký vzduch z jedné strany a studený vzduch z druhé. S atmosférou tak hustou, jako je ta naše, by tyto větry mohly ochladit horkou stranu o několik stupňů. V takovém případě by tato polokoule připomínala teploty současných tropických oblastí Země. S tím se samozřejmě pojí vysoký nedostatek vody.

Využití temné i světlé strany

Na temné straně se kapalné vody nedočkáte, jelikož velice rychle zamrzne. Svým způsobem musíte být tedy kreativní. Využít potenciál obou polokoulí. Např. můžete vyvinout nějaký druh těžby a přepravy, abyste vzali led ze studené strany a roztavili ho na teplé polokouli. Nebo můžete přeměnit vodní páru na kapalnou vodu. Výhodou by však byl přebytek solární energie. Na slunné straně planety by vaše zásoby byly v podstatě nekonečné. Jen byste se museli ujistit, že vaše solární panely vydrží intenzivní teplo.

Důležitost termoelektrické technologie

Termoelektrická technologie by v takovém případě fungovala na prostém principu. A tím je umístění jednoho konce zařízení na horkou stranu planety a druhého konce na studenou stranu. Díky tomu můžete získat elektřinu zdarma jednoduše z rozdílu teplot. Na druhou stranu se taková zařízení používají běžně pouze pro věci, které nevyžadují příliš mnoho energie.

Je možné na obou polokoulích žít?

Co se týče samotného budování, tak podmínky těchto dvou polokoulí nejsou tak drastické. Stačí najít pevný povrch a dostatečně izolovat budovy, abyste se vyhnuli extrémnímu počasí. Horším faktorem by byla životnost rostlin. A to na obou stranách. Na světlé straně by se do pár hodin uvařily a na temné umrzly, takže dopad je jasný. Budete je muset zásobit umělým slunečním světlem. Jedině podél linie terminátoru byste mohli sklízet několik rostlin, které nepotřebují mnoho světla, jako je pšeničná tráva a bílý chřest.

Změn není nikdy dost

Jednou z dalších důležitých změn by bylo měření hodin, určování dnů a měsíců. A kdybyste se zrovna neusadili na temné straně Země, tak nikdy nespatříte velkou část noční oblohy. Žádný Měsíc, hvězdy ani planety. O několik generací dále můžete zjistit, že lidé úplně zapomněli na zbytek Sluneční soustavy nebo vesmíru. I přes všechna tato omezení by to ještě celkem šlo. Berte totiž v potaz, že místo toho, aby se Země točila velmi pomalu, mohla by se otáčet rychlostí světla.

Článek Jakmile se Země přestane točit, všechno se změní. Neznamená to smrt, ale lidstvo by se muselo přizpůsobit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Možná existence protoplanety

Feng Longová, postdoktorandka z Centra pro astrofyziku na Harvardu, objevila nové vodítko, které by mohlo naznačovat existenci protoplanety. Při prohledávání dat z chilské observatoře ALMA si všimla „prašného prstence se dvěma samostatnými a jasnými shluky materiálu, které obíhají uvnitř“. Takhle to alespoň uvedla ve svém prohlášení. Zároveň zmínila, že jeden z útvarů byl rozprostřen do oblouku, zatímco druhý měl spíš hrbolatý tvar.

Dvě na sebe vázaná gravitační tělesa

Tento oblouk je oproti shlukům neobvykle oddělený. Jeho úhel naznačuje, že dva svazky materiálu jsou umístěny ve dvou Lagrangeových bodech. Když jsou dvě nebeská tělesa gravitačně vázána, jako je hvězda a planeta, existuje ve vesmíru pět bodů, kde se jejich gravitace a orbitální pohyb v podstatě navzájem ruší.

Planeta, která je ukryta hluboko v kosmu

V těchto Lagrangeových bodech, které se nazývají L1 až L5, zůstává materiál na místě, v podstatě zmrazený v prostoru. Na základě 120stupňového úhlu pozorovaného mezi shluky materiálu má Longová podezření, že se nacházejí na bodech L4 a L5. Zde by měla být tedy ukryta planeta, umístěná v úhlu 60 stupňů mezi těmito body.

„Je možné vidět, že tento objekt se nejen volně vznáší, ale je i stabilní,“ řekla Longová. Na základě jejích tvrzení se jedná o velice složitou matematiku. Alespoň tedy co se týče výpočtů vzdáleností bodů L1 až L5 a jejich stupňových úhlů. Celkový proces zkoumání této mysteriózní planety je velice komplikovaný a vyžaduje extra přesné výpočty a hlavně čas.

Budoucnost ukáže více

Současná astronomická technologie nedovoluje Longové potvrdit její hypotézu, ale je pravděpodobné, že další pozorování by mohla poskytnout další důkazy na její podporu. Do té doby Longová doufá, že ostatní využijí její techniku ​​hledání trosek v Lagrangeových bodech, aby našli další potenciální protoplanety. Ona samotná věří, že její metoda bude v budoucnu široce využívána, ale to se teprve ukáže.

Článek Brzy můžeme odhalit mimozemské světy, o kterých jsme doposud neměli ani páru. Technika lovení trosek vypadá slibně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hvězdné války v realitě?

Trénink dostal jméno „Black Skies“ a stal se novou sérií cvičení, která byla navržena tak, aby se zaměřila na specifické dovednosti. Hlavně tedy v očekávání, že jejich strážci budou zdatní a dokážou jednat v kritických situacích. K tomu všemu se tito kadeti připravovali na orbitální a kybernetickou válku, které byly taktéž součástí série tohoto tréninku. Tyto akce umožnily účastníkům procvičit si způsob elektronického boje v realistickém scénáři, a to provozováním skutečných systémů.

Ideální místo pro trénink

Tato řada nabídla válečné prostředí, které účastníkům umožnilo bezpečně střílet a demonstrovat příslušné zbraňové systémy. Akce proběhla za účelem, aby zdokonalili své bojové postupy, techniky a taktiky. Vše s představou bitevního pole v případě velkého konfliktu mezi národy létajícími do vesmíru.

Invaze a rušení GPS satelitů

Představitelé amerických vesmírných sil již dříve zmínili, že během probíhající ruské invaze na Ukrajinu došlo k rušení GPS satelitů. „Ukrajina možná nebude moci používat GPS, protože jsou kolem rušičky, které jí brání přijímat jakýkoli použitelný signál.“ Takhle alespoň tedy zněla zpráva z letošního dubna od generála Davida Thompsona, zástupce velitele vesmírných operací.

Generálmajor Shawn Bratton a jeho STARCOM tým zkoumají nové možnosti, jak budoucí bojové cvičení vylepšit. Kooperují se svými partnery a sdílejí mezi sebou své projekty a nápady. Ve výsledku chtějí vybudovat flotilu cílových satelitů, které budou daleko unikátnější než ty letošní. Dle Brattona je nejdůležitější vše důkladně naplánovat a najít správnou cestu vpřed.

Satelity jako jasné terče

Vzhledem k tomu, že armády na celém světě jsou i nadále závislé na chytrých satelitech, není žádným překvapením, že schopnost je narušit se stává hlavní prioritou. Vesmírné síly již provedly „simulované bojové střety na oběžné dráze“ v provozně omezeném prostředí na předchozím cvičení STARCOM v srpnu 2022.

Článek Americké vesmírné síly ruší satelity „živou palbou“. Momentálně to považují za hlavní prioritu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak by to vypadalo dnes?

Pokud by k takové katastrofě došlo dnes, miliardy lidí by definitivně zahynuly a velká většina rostlinného života také. Našli by se ale tací, kteří by tento incident přežili. Nakonec vědci odhadují, že smrtící asteroid by musel být široký asi 96 km, aby kompletně vyhladil veškerý život, bez výjimky.

Velikost asteroidu je pro případné následky důležitá

Samozřejmě i tělesa, která jsou o hodně menší než takový asteroid, by mohla způsobit obrovské škody. Brian Toon, geolog z univerzity v Coloradu, říká, že vesmírný kámen široký 0,8 km by uvolnil energii podobnou 100 miliardám tun trinitrotoluenu. Zatímco asteroid o velikosti domu, dopadající na Zemi rychlostí 48 000 km/h, by rozdrtil všechny uměle vytvořené struktury na obrovskou vzdálenost. Větší objekt (například o velikosti 20patrové budovy) by srovnal se zemí vše ve vzdálenosti 8 km od místa dopadu.

Ideální místo pro dopad

Naštěstí podle Richarda Binzela, profesora planetárních věd na MIT, nejsou ve vesmíru žádná obří tělesa, která by existenci lidstva ohrožovala. Alespoň zatím ne. Dobrou zprávou je, že statisticky má každý vesmírný kámen vysokou pravděpodobnost, že spadne do oceánu nebo do nějaké řídce obydlené oblasti planety. Navzdory obavám z přelidnění je většina Země stále spíše říší divočiny než lidstva. Pokud asteroid nebude příliš velký, tak by se lidstvo nemělo čeho bát.

Další blízký asteroid

Příští blízký průlet asteroidu kolem Země se odehraje 26. října roku 2028. Předpokládá se, že v nejbližším bodě své trajektorie bude od Země daleko asi jako dvaapůlnásobek vzdálenosti Měsíce. Údajně se má jednat o 1,5 km široké těleso pohybující se rychlostí 48 000 km za hodinu. NASA ale tvrdí, že to naši planetu nijak neovlivní. Potvrzují tedy i názor profesora Binzela.

Článek Asteroidová apokalypsa: 96kilometrový „kámen“ by mohl vyhladit lidstvo. Existuje ideální místo dopadu, které by katastrofu zmírnilo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co jsou vlastně tyto vesmírné koule?

Ohnivé koule jsou neobvykle jasné meteory, jejichž velikost může přesáhnout více než jeden metr. Každý rok jsou hlášeny pouze asi čtyři z jednoho regionu. V případě Nového Zélandu je to ale jinak, jelikož Robert Lunsford, zabývající se aktivitou meteorů, zaznamenal ohromný nárůst počtu hlášení z Nového Zélandu.

Zapojují se také běžní občané

V poslední době je také daleko snazší takovou ohnivou kouli nahlásit. „Široká veřejnost na Novém Zélandu si nyní uvědomuje, že tyto události může skutečně hlásit prostřednictvím Fireballs Aotearoa,“ uvedl Lunsford. Jedná se o spolupráci mezi astronomy a občany. Dle dostupných údajů je zaměřena na nalezení meteoritů, které právě spadly na Zemi. Nezisková organizace se nyní připojila k Mezinárodní meteorické organizaci, která shromažďuje pozorování meteorů z celého světa. Tím usnadňuje členům veřejnosti hlásit jejich pozorování online.

Co dává těmto meteorům zelený odstín?

„Závisí to převážně na velikosti, výšce a chemii těchto objektů,“ zmiňuje Jack Baggaley, emeritní profesor fyziky a astronomie na University of Canterbury na Novém Zélandu. Uvádí ještě rychlost a přirovnává ji k mnohem menším meteorům, pohybujícím se rychlostí 70 km za sekundu směrem na zemskou atmosféru. Sluneční částice by případně ionizovaly kyslík v horních vrstvách atmosféry. Stejný proces vytváří zelené polární záře. Zelená barva se může dle profesora objevit i v pomalejších meteorech, pokud jejich struktura obsahuje menší, ukryté meteory.

Jak se toto pestré zabarvení tvoří?

Baggaley má na tuto otázku jasnou odpověď. Zelenou barvu v nich vytvářejí velká tělesa složená z kovových materiálů, jako je nikl, železo a hořčík. Uvádí také vzácné tritium, kterého je na světě jen hrstka. Další, tak trochu nejasné Baggaleyho vyjádření, je spojitost s meteorickým rojem Perseid. Perseidy se každoročně vyskytují na noční obloze od poloviny července do konce srpna.

Spojitost s Perseidy?

Podle Lunsforda může rychlost Perseid způsobit, že atomy ionizovaného kyslíku budou při průchodu meteorů atmosférou zářit nazelenalým odstínem. Jedná se ale o pouhou domněnku a sám si nemyslí, že by novozélandské ohnivé koule byly nějakým způsobem spojeny s Perseidy.

Každoroční přehlídka Perseid

Ačkoliv jsou Perseidy každoročně velice aktivním meteorickým rojem, různá fáze Měsíce v období jejich maxima může činit pozorování velice obtížným kvůli měsíčnímu svitu. Typickým příkladem je právě letošní rok, kdy přehlídka Perseid nebyla tak působivá jako v minulých letech. Další takové podmínky nastanou až příští rok během srpna.

Článek Jasně zelené ohnivé koule: Nad Novým Zélandem byl spatřen velice vzácný úkaz, který vědcům nedá spát se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kontaktování mimozemské civilizace

„Chceme poslat zprávu v láhvi v kosmickém oceánu, abychom řekli: Hej, jsme tady, i když tady o několik let později nebudeme“. S touto verzí přišel Jonathan Jiang, astrofyzik z NASA’s Jet Propulsion Laboratory (JPL) v Kalifornii. Zpráva, kterou se svým týmem navrhl, staví na předchozích misích, jež lidstvo doposud vyslalo do vesmíru. Výzkumníci načasovali vytvoření nové zprávy na 50. výročí zprávy z Areciba, prvního potencionálního pokusu kontaktovat ET.

Mimozemšťané musí lidstvu porozumět

Faktem je, že zpráva z roku 1974 používala binární kód a přenášela informace o lidském systému. Nová zpráva, která je ve vývoji, obsahuje taktéž informace v binárním tvaru a popisuje základní matematiku, fyziku a biologii. To jsou aspekty, které by mimozemšťané potřebovali, aby porozuměli lidem, včetně popisů DNA, aminokyselin a glukózy. Zpráva by obsahovala také mapu Mléčné dráhy, Sluneční soustavy a samotné Země, včetně informací o složení planety a její atmosféře.

Struktura nové zprávy je daleko unikátnější

Nová zpráva je v několika klíčových ohledech pokročilejší než ty předchozí. Za prvé mapa polohy Země v Mléčné dráze je daleko přesnější než ve zprávě z Areciba. Vědci se totiž pokusili použít polohu rotujících hvězd zvaných pulsary jako ukazatele k přesnému určení Země. Jiang a jeho tým tyto ukazatele neustále zdokonalují.

Mimozemšťané a odlišné způsoby měření

Odpověď je v atomu vodíku. Spoludesignér Qitian Jin z Hanze University of Applied Sciences v Nizozemsku k němu také zmiňuje proces zvaný spin-flip. Tento spin-flip přechod poskytuje pohodlnou a univerzální jednotku času pro sdělení, jak dlouho po velkém třesku byla zpráva odeslána. Podle Jina mohou mimozemšťané na takové metodě stavět.

Aktivní a pasivní hledání mimozemské inteligence

Tyto dvě metody hledání mimozemské inteligence (SETI) lze charakterizovat několika způsoby. V pasivním SETI vědci používají masivní teleskopy, aby naslouchali nebo hledali náznaky, že tam venku existuje inteligentní život. Takové náznaky mohou zahrnovat rádiové vlny, vyslané buď neúmyslně, nebo záměrně mimozemskou civilizací. Na druhé straně aktivní SETI zahrnuje odesílání signálů. Tyto náznaky bývají mnohem méně obvyklé a většina byla doposud převážně symbolická.

V roce 1977 zahájila NASA jedno z kontaktování mimozemšťanů s největším potenciálem. Použila kosmickou loď zvanou Voyager. Importovali do ní nahrávku, která obsahovala hudbu, zvuky zvířat a mluvené pozdravy v 55 jazycích. Tato událost byla inspirativní i pro současný tým výzkumníků a rozhodně pomůže tomu, co bude v komunikaci s mimozemšťany následovat.

Článek Je čas poslat další zprávu inteligentním mimozemšťanům? Někteří vědci si myslí, že právě teď je ta nejvhodnější doba se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zcela promyšlená vesmírná operace

Měření, která tým provedl na začátku roku 2021, byla kritická pro zajištění správné funkčnosti DARTu. Andy Rivkin, spoluvedoucí výzkumného týmu DART, zmiňuje, že se jedná o první testovací misi planetární obrany na světě. Taktéž laboratoř v Marylandu ujišťuje v prohlášení, že nová měření ukazují přesný kurz a žádná změna nebude potřeba.

Měření musí být precizní

Vědci potřebují podrobné orbitální parametry obou vesmírných těles nejen proto, aby spolehlivě navedli DART k cíli, ale také kvůli novému měření. Po dopadu budou astronomové z celého světa znovu měřit dráhy těchto asteroidů, aby viděli, jak se dráha Dimorphosu po srážce vychýlila. Změna může být spíše nepatrná, a proto jsou vyžadována opravdu přesná měření.

„Povaha tohoto experimentu před a po vyžaduje dokonalé znalosti systému asteroidů, než se s nimi cokoli udělá,“ uvedl Nick Moskovitz, astronom a spoluvedoucí pozorovací kampaně. Rozhodně není vhodné řešit věci na poslední chvíli. Je lepší si být jistý tím, že jakákoli změna, kterou vědci vidí, je rozhodně způsobena tím, co udělal DART. Ten dle Moskovitsze hraje hlavní roli.

Počasí vědeckému týmu přálo

„Jednalo se zrovna o složité období roku pro získání příznivých výsledků pozorování,“ řekl Moskovitz. S týmem požádali o šest nočních pozorování s určitým očekáváním, že asi polovina z nich bude ztracena kvůli počasí. Naštěstí ale ztratili jen jednu noc. Díky této přízni mají opravdu velkou důvěru v to, že systém asteroidů je dobře zmapován. Jejich technologie jsou údajně také natolik připraveny, aby zanalyzovaly, co se stane po dopadu.

Bude se minulost opakovat?

Vědci sledovali objekty v blízkosti Země po celá desetiletí, aby se ujistili, že žádné nejsou na kolizní dráze s naší planetou. Jedná se o téma, které je nutné neustále sledovat, jelikož asi před 65 miliony lety se na Zemi zřítil asteroid a zabil 70 % všech druhů včetně dinosaurů. Široká škála komunity bere toto téma na lehkou váhu, avšak taková událost by mohla mít katastrofální následky.

Článek NASA se pokusí odvrátit hrozbu –⁠ za pár dní by měla zasáhnout asteroid, který bude jen kousek od Země se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Astrofyzik v utajení

Astrofyzik Eric W. Davis řekl pro The New York Times, že v březnu poskytl tajnou zprávu agentuře ministerstva obrany o údajných létajících objektech z jiného světa. Loni v říjnu také poskytl tajné informace o vyhledávání nevysvětlených předmětů členům senátního výboru pro ozbrojené síly a zpravodajství. Jinými slovy, Davis, který roky pracoval jako konzultant pro program Pentagon UFO a nyní pracuje jako dodavatel v sektoru obrany, oficiálně a veřejně prohlásil: „Vesmírné lodě neboli UFO jsou skutečné a je to něco, o čem s největší pravděpodobností víme velmi dlouhou dobu.“

Vyšetřování neidentifikovatelných zařízení bude pokračovat

Přišel taktéž se slavnou citací, že se již UFO nemusí skrývat ve stínu. Tato převratná citace se objevila v nejnovější zprávě o UFO od The New York Times a udělala doslova díru do světa. Ačkoli Pentagon řekl, že rozpustil program na vyšetřování neidentifikovaných létajících objektů, Times uvedly, že bude pokračovat v rámci přejmenovaného programu. Jedná se o Unidentified Aerial Phenomenon Task Force. I když program není klasifikován, zabývá se utajovanými záležitostmi.

Program bude muset svá zjištění hlásit veřejně

Nedávná zpráva senátního výboru uvedla, že program měl „standardizovat shromažďování a podávání zpráv“ o neidentifikovatelných dopravních prostředcích. Programu bylo nařízeno oznámit některá zjištění veřejnosti do 180 dnů po schválení zákona o oprávnění ke zpravodajství. Podle Luise Elizonda, bývalého ředitele předchozího programu, se nyní současné vyšetřování posouvá do zcela nové éry „transparentnosti“.

Leaked photo from Pentagon UFO task force shows silver cube hovering over the Atlantic https://t.co/L7fLwgc2CQ pic.twitter.com/elkhDyaL6j

— Juan Carlos Pedreira (@juancpedreira) December 4, 2020

Již zmíněný program Unidentified Aerial Phenomenon Task Force je nyní povinen zveřejňovat další zprávy. Očekává se, že další oznámení budou zveřejněny v nadcházejících týdnech, měsících a letech. To bude samozřejmě záležet na postupném vývoji programu. Velkou otázkou však zůstává, zda budou předloženy vůbec nějaké fyzické důkazy. Svět stále čeká na nějaké artefakty, nástroje, či dokonce samotné mimozemské bytosti. Elizodno tvrdí, že takové mimozemské důkazy už na Zemi byly, pouze se v důsledku pádu z vesmíru nemohly zachovat.

Hledání zdrojů financování nového projektu

Další potenciální společnost, kterou vytvořil kytarista a zpěvák Blink-182 Tom DeLong, se věnuje studiu nevysvětlitelných vzdušných jevů. Elizondo se rozhodně zkoumání mimozemské civilizace nechce vzdát a hledá zdroje financování programu této společnosti. Časem se tedy uvidí, zda se tato společnost uchytí a jestli přijde s něčím výjimečným.

Článek Jednotka Pentagonu tvrdí, že našla létající objekty, které nejsou vyrobeny na této planetě. Stojí za tím mimozemšťané? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Podivné rádiové záblesky

Kromě toho produkuje záblesky rádiových vln. Tyto vlny se opakují každých 200 milisekund v rytmu podobném srdečnímu tepu, což z něj činí FRB s nejjasnějším periodickým vzorem, jaký byl kdy detekován. Rychlé rádiové záblesky vybijí během několika milisekund více energie než Slunce za rok. Astronomové si dlouho lámali hlavu nad zdrojem těchto náhlých, jasných záblesků. Ale protože FRB vybuchují převážně z galaxií vzdálených miliony či miliardy světelných let a vzplanou rychle, vědci se snažili identifikovat zdroje těchto výbuchů.

Magnetary a pulsary

V roce 2020 umožnila vůbec první detekce FRB v naší vlastní galaxii vědcům vysledovat původ FRB k magnetaru. Jedná se o vysoce magnetizovaný, rychle rotující obal mrtvé hvězdy. Jeho příbuznými jsou pulsary, zvláštní typy neutronových hvězd, což jsou ultrahusté hvězdné mrtvoly, které zůstaly po explozivní smrti hvězd.

Pulsary a magnetary mají neobvykle silná magnetická pole, která jsou často milionkrát či bilionkrát silnější než ta na Zemi. Rychlou rotací smetou ze svých pólů paprsek intenzivního elektromagnetického záření jako obří majáky. Vědci si však nejsou jistí, zda všechny FRB pocházejí konkrétně z magnetarů.

Signál zůstává nadále záhadou

„Ve vesmíru není mnoho věcí, které vysílají periodické signály,“ uvedl v prohlášení spoluautor studie Daniele Michilli, astrofyzik z Massachusetts Institute of Technology. „Příklady, které jsou známy z vlastní galaxie, jsou rádiové pulsary a magnetary, které rotují a produkují paprskovou emisi podobnou majáku. Konstatuje se, že tento nový signál by mohl být magnetar nebo pulsar na steroidech.“ Vědcům zároveň láme hlavu jeho extrémní svítivost. Odkud se veškeré tyto vlastnosti berou je pro vědu záhadou.

Jak to bude dál?

Aby se vědci dozvěděli více o vzplanutích a jejich záhadném zdroji, připravují se nyní zachytit další pulsy z FRB 20191221A. Pomohlo by to týmu prozkoumat, co by mohlo být příčinou pulzů, a dozvědět se více o neočekávaném chování neutronových hvězd. Signál se dá zároveň využít k nejrůznějším studiím. Bohužel to technologie v současnosti nedovolují, ale v blízké budoucnosti, s pokrokem ve vědě, to může vypadat velice reálně. Samozřejmě s tím přijde i možnost objevit takových pozoruhodných signálů daleko více.

Co zapříčinilo dle Vás tento záhadný signál?

Zdroj: LiveScience

Článek Astronomové detekovali záhadný rádiový signál, který rytmicky pulzuje jako tlukot srdce. O to podivnější je, odkud se ozývá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kolonizace Měsíce a Marsu

Podle nich půjdou první inovativní kompozice na Měsíc a Mars. Galaxy Express bude moci dělat krátké zastávky na oběžné dráze na speciálních stanicích. Tam se cestující vesmírem zotaví, aby mohli pokračovat v cestování po určených trasách. Nejmodernější dopravní systém se nazývá Hexagon Space Track System.

Vesmírný vlakový expres

Vesmírný vlak se bude podle autorů revolučního nápadu skládat ze šesti vozů. Při pohybu v kosmickém prostoru budou všechny jeho části spojeny v jednu. Plánuje se, že takové vlaky budou na startu urychleny pomocí vesmírných motorů. Zajímavé je, že kromě jiného budou mít japonské vlaky také zatahovací křídla. V případě přiblížení k planetě s atmosférou jim tato možnost umožní pohybovat se jako letadla.

Život ve vesmíru?

Na Měsíci a Marsu se Japonci chystají vybudovat osady s lesy a nádržemi. Tím by vytvořili umělé podmínky, které lidem zajistí pohodlné bydlení. Yosuke Yamashiki, jeden z vedoucích projektu, který vede Centrum pro lidskou astronautiku na univerzitě v Kjótu, zdůrazňuje, že v jiných zemích k podobnému vývoji nedochází. Plány badatelů ze země vycházejícího slunce mají údajně dobré vyhlídky. Myšlenka nastolení života ve vesmíru je pro lidstvo stále aktuálnější.

Realizace projektu se možná ještě dožijete

Kromě požadavku na nejpokročilejší technologie, seriózní infrastruktury a působivého financování však bude vytvoření vysokorychlostního galaktického vlaku i časově náročné, může trvat mnoho desetiletí. Někteří odborníci odhadují, že dokončení takového projektu by mohlo trvat nejméně 100 let. Japonští nadšenci se ale těchto složitostí neobávají. Slibují, že do roku 2050 představí veřejnosti prototyp svého vesmírného expresu.

Zdroj: RG

Článek Japonsko plánuje vypustit vysokorychlostní vlaky do vesmíru. Brzy bychom se měli dočkat 1. prototypu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kam dopadá většina vesmírného odpadu?

Více než dvě třetiny Země pokrývá oceán, takže většina vesmírného odpadu padá právě tam. Někdy ale trosky zasáhnou obytné oblasti. Například v květnu 2020 dopadla 12metrová trubka, údajně vystřelená Čínou, ve vesnici na Pobřeží slonoviny. Letos v dubnu dopadl u vesnice v Indii další úlomek čínské rakety.

Padající trosky mohou zapříčinit oběti

Vědci z University of British Columbia publikovali v časopise článek o nebezpečí, které pro lidský život představuje vesmírný odpad vracející se na Zemi. Podle jejich výpočtů bude v příštím desetiletí stoupat pravděpodobnost, že se někdo stane obětí trosek. Má se jednat až o 10% šanci. Toto riziko je však mnohem vyšší v chudých zemích poblíž rovníku. Je tomu tak proto, že hustota obyvatelstva je tam vyšší a trosky padají častěji.

Opatření jsou nezbytná

Aby se předešlo situaci, kdy by v Bombaji spadl další kus kovu z vesmíru, volají vědci po mezinárodní dohodě. Ta by měla zajistit rakety tak, aby uskladnila množství paliva potřebného pro svržení lodí v neobydlených oblastech oceánu. To může vyžadovat vyřazení nebo úpravu starších raket.

V případě takových incidentů existuje Úmluva OSN o odpovědnosti přijatá v roce 1972. V praxi byl však tento zákon uplatněn pouze jednou. V roce 1978 se sovětský satelit zřítil a dopadl na území Kanady, které o 3 roky později SSSR zaplatil 3 miliony kanadských dolarů (v přepočtu přes 55 milionů Kč).

Někdo může zemřít

Některé společnosti, jako je SpaceX, po startu vracejí své nižší úrovně raket na Zemi. Vyšší úrovně, které družice vynesou na oběžnou dráhu, se však po oddělení často unášejí vesmírem. Většinou z toho důvodu, že rakety nemají dostatek paliva pro řízený návrat. Ve výsledku to znamená, že pokud se brzy neudělá něco, co by omezilo pravděpodobnost této události, někdo nakonec zemře kvůli zásahu padajícím vesmírným odpadem. V nejhorším případě by mohly zemřít stovky kvůli jedinému kusu trosek.

Zdroj: UniverseToday

Článek Je poměrně vysoká šance, že vesmírný odpad někoho na Zemi zabije. Brzy bude nutné udělat jistá opatření se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Galaxie NGC 4258

Galaxii NGC 4258, zvanou též Messier 106 (M106), objevil v roce 1781 Pierre Méchain. Nachází se poblíž souhvězdí Velký vůz a je tak jasná, že ji mohou pozorovat i amatérští astronomové malými hvězdářskými dalekohledy. Celková hmotnost této galaxie se odhaduje na přibližně 190 miliard hmotností Slunce. Ve středu galaxie NGC 4258 se nachází obrovská černá díra, jejíž odhadovaná hmotnost je kolem 36 milionů hmotností Slunce.

Galaxie NGC 4258 je nakloněnou spirální galaxií v souhvězdí Honicích psů. Svým vzhledem připomíná galaxii M31 v Andromedě, ale její sklon je odlišný. Díky tomu jsou při jejím pozorování ze Země viditelná všechna její prašná mračna. Galaxie je dlouhodobě zkoumána mezinárodním týmem astronomů.

Nové poznatky o NGC 4258

Mezinárodní výzkumný tým vedený Willemem Adrianusem Baanem ze skupiny pro výzkum vzniku a vývoje hvězd Sin-ťiangské astronomické observatoře Čínské akademie věd nalezl důkazy o periodické nestabilitě disku megamaserové galaxie NGC 4258. Jejich výsledky byly publikovány 30. června 2022 v časopise Nature Astronomy. Vědci si všimli nápadné emise H2O megamaseru. 

Tato emise vzniká v rychle rotujícím disku obklopujícím aktivní galaktické jádro, ale fyzikální podmínky zodpovědné za tyto emise zůstávají nejasné. Vědci provedli experimenty vesmírné interferometrie s velmi dlouhou základní linií (SVLBI) pomocí ruské observatoře RadioAstron na protáhlé oběžné dráze Země spolu s velkými pozemními dalekohledy v Green Bank v USA a Effelsbergu v SRN. Pozorovali, že za emisi H2O megamaseru je zodpovědná řada stejně rozmístěných oblaků uvnitř plynného disku obklopujícího jádro NGC 4258.

Důležitost NGC 4258

Galaxie NGC 4258 je jednou z galaxií nejblíže Zemi, je dobře pozorovatelná, a díky tomu již pomohla vědcům objasnit několik jevů a potvrdit mnohé hypotézy. Například samotná existence černých děr byla potvrzena právě díky této galaxii. Vědcům se podařilo prokázat, že uvnitř této galaxie je obrovská masa hmoty a že se nemůže jednat o nic jiného než o černou díru.

NGC 4258 také sehrála důležitou roli při kalibraci žebříčku kosmických vzdáleností. Dříve nebylo možné použít proměnné cefeidy z jiných galaxií k měření vzdáleností, protože pokrývají rozsahy metalicit odlišné od Mléčné dráhy. Galaxie obsahuje proměnné cefeidy podobné jak metalicitě Mléčné dráhy, tak cefeidám jiných galaxií. 

Měřením vzdáleností cefeid s metalicitami podobnými naší galaxii jsou astronomové schopni překalibrovat ostatní cefeidy s odlišnými metalicitami, což je klíčový základní krok pro zlepšení kvantifikace vzdáleností k jiným galaxiím ve vesmíru.

Nestabilita akrečního disku

Nestability určují vývoj disků. Podle nich můžete zjistit, zda je disk stacionární, nebo se vše v něm mění poměrně rychle. Jinými slovy, nestability pomáhají určit fyzický stav disku: jak se tvoří, co se v něm děje, předpovídají, zda se v průběhu času změní. Proto abychom porozuměli procesům, které se vyskytují v akrečním disku, musí vědci zjistit, jaké nestability se v galaxii vyskytují a jak fungují. Získaná data je třeba analyzovat, což podle vědců bude trvat roky. Domnívají se však, že mohou poukazovat na vznik nové planety.

Co dalšího si myslíte, že tato galaxie pomůže objasnit?

Zdroj: UrFU

Článek Vědci našli důkazy o periodických diskových nestabilitách, které mohou předpovídat zrození nové planety se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Částice komety uchvátí červencovou oblohu

Zpočátku se zdálo, že částice vydávané při tomto rekordním vzplanutí se mohou jednoduše rozptýlit do vesmíru. Opak však byl pravdou a kometa se ukázala světu v plné kráse. Věří se, že letošní rok bude přehlídka komety ještě daleko jasnější, uvedla pro Live Science Maria Gritsevich, planetární vědkyně z Helsinské univerzity ve Finsku.

Orbitální vzplanutí

Kometa 17P/Holmes obíhá mezi Marsem a Jupiterem. Anglický astronom Edwin Holmes ji poprvé objevil v roce 1892, kdy kometa vzplanula dostatečně velkým výbuchem. Díky tomu ji jasně zachytil pohledem během pozorování galaxie Andromeda. Výbuch v roce 2007 byl však ještě daleko větší.

Nikdo přesně neví, jakým způsobem kometa produkuje tak dramatické výbuchy. Může k nim dojít, když podpovrchový led v těle komety přejde z neuspořádaného amorfního uspořádání do strukturovaného krystalického uspořádání. Tento přechod uvolňuje plyn z ledu a vytváří vnější tlak na povrchu komety. Výsledkem je erupce ledu, plynu a prachu. Spoluautora studie Markku Nissinena udivoval fakt, že se takový proces stane, aniž by se kometa rozbila na kousky.

Současné studování komety

Modelování prachové stopy může astronomům jednoho dne pomoci studovat kometu zblízka a osobně. S přesnou mapou, kde je prach z komety, by vědci mohli vypustit kosmickou loď ke sběru materiálu. To je snazší návrh, než zachytit a odebrat vzorky samotné komety. Nissinen a jeho kolegové nyní plánují modelovat prachovou stopu původního výbuchu z roku 1892 v naději, že najdou prach z této události.

Jak to bude letošní rok?

Během tohoto měsíce Země projde bodem, kde se prachové částice komety spojí a vytvoří seskupení jasných a viditelných částic. Tuto událost budou moci pozorovat i amatérští astronomové. Pouhým okem ji však nebude možné spatřit, ale užít si ji můžete i s velmi výkonným dalekohledem. Pozorovat tento jev bude možné od konce července v souhvězdí Pegasa. Příští úkaz komety v blízkosti Slunce se uvádí na leden roku 2028.

Zažili jste v roce 2007 tento pozoruhodný úkaz?

Zdroj: Science

Článek Koncem července nás čeká obrovská podívaná. Na obloze bude možné vidět dosud největší výbuch komety se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhady obklopující neutronové hvězdy

Mezi opravdu silnými výbuchy záření vytváří také velké množství slabých. Právě tato okolnost dovoluje srovnání tohoto nového objektu s FRB 121102, jehož polohu určila VLA v roce 2016. Astronomům totiž velmi dlouho vrtalo hlavou, odkud k nám vlastně tyto záhadné signály přicházejí. Právě tento zdroj byl pak jedním z prvních, u kterého došlo k určení polohy a dalším úvahám o jeho skutečné povaze, což odkrylo další skutečnosti.

Velmi pravděpodobným zdrojem rychlých pulsů budou podle vědců některé z neutronových hvězd. Jedná se buďto o magnetary, nebo pulsary. Právě magnetary se vyznačují velmi silným magnetickým polem. Nedávné výzkumy na nich zpozorovaly procesy, které se velmi blíží právě tomu, co může generovat ony velmi rychlé pulsy. Oba objekty – FRB 121102 i FRB 190520 se však od dalších zdrojů rychlých radiových pulsů odlišují.

Frekvence a podivnosti

Vykazují totiž velmi rozdílnou aktivitu mezi hlavními světlicemi. Existuje tak možnost, že jde ve skutečnosti o nějaký zcela jiný objekt. Tyto zdroje mohou být pro astronomii obecně velmi užitečné. Faktem totiž zůstává, že když se impuls tohoto typu pohybuje prostředím s volnými elektrony, dostane se k nám jeho vysokofrekvenční složka mnohem rychleji než ta nízkofrekvenční. Dle tohoto zpoždění lze pak určit vzdálenost galaxie jeho pobytu.

S oběma zmíněnými FRB to ale nefunguje. Hlavně nejnovější objekt ukazuje, že se nachází ve vzdálenosti 8 – 9,5 miliardy světelných let daleko. Astronomové přitom s naprostou jistotou vědí, že konkrétní galaxie je od nás 3 miliardy světelných let. Jde nejspíš o rušení prostředím kolem této neutronové hvězdy. Dle vědců se může jednat o „novorozenou“ hvězdu, kolem které se stále nachází pozůstatky supernovy.

Které souhvězdí na obloze jste se naučili najít jako první?

Zdroj: TheScientist

Článek Vědci lokalizovali nový zdroj velmi rychlých radiových pulsů. Tento počin je však počátkem nových záhad se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak planety pomohou cestovat?

Lidstvo sice nemá žádné vesmírné lodě schopné cestovat mezi hvězdami, ale rozhodně nehodlá jen tak sedět a čekat na svoji zkázu. Stačí umět cestovat mezi planetami a čekat na vesmírného cestovatele, který živé bytosti hodí do jejich nového domova. Vědci tvrdí, že takovým domovem by mohly být osiřelé planety. Tyto objekty podobné Zemi se však tvoří daleko od hvězd nebo jsou v rané fázi jejich vývoje eliminovány ze sluneční soustavy. Během své rané fáze létají volně vesmírem a v rozmezí stovek milionů let proletí kolem velkého množství hvězd.

Cestování mezi hvězdami

Právě tyto skupinky hvězd by sloužily k dopravnímu využití. Mimozemská civilizace by na jejich povrchu mohla stavět kupolovitá města a jaderné reaktory. Pokud ne živé bytosti, tak alespoň jimi vytvořené inteligentní stroje se rozhodně do jiných světů dostat mohou. Je to jen otázkou času a postupného vývoje strojů, které by byly schopny taková primitivní města postavit.

Doba trvání cesty

Osiřelá planeta sama o sobě nemůže podporovat život, i když je svým chemickým složením podobná Zemi. Bez slunečního záření veškerá voda na povrchu zamrzne. Je však třeba poznamenat, že cesta na osiřelou planetu může trvat opravdu dlouho. Rychlost takových objektů ve vztahu ke hvězdám se měří v desítkách či stovkách kilometrů za sekundu, ve vztahu ke vzdálenosti mezi hvězdami ve světelných letech. Let by tedy probíhal stovky tisíc až miliony let.

Použití ledových trpaslíků

Alternativou osiřelých planet by mohli být ledoví trpaslíci, podobně jako Pluto a Sedna ve sluneční soustavě. Mají také značné zásoby zamrzlé vody. Vědci tvrdí, že by jim tlaková vlna mohla poskytnou dostatečné zrychlení, aby překonali gravitaci a stali se vesmírnými cestovateli. Ve všech ostatních ohledech bude taková cesta podobná osiřelé planetě s tím rozdílem, že si cestující nebudou moci vybrat trasu.

Jak detekovat osiřelou planetu?

Dle studií lze osiřelé planety, které mohou být transportem pro jiné civilizace, detekovat i moderními prostředky, a to např. radioteleskopy, které zachycují neobvyklé elektromagnetické vlny. Nejznámějším takovým signálem je „Signal Wow“ zachycený roku 1977 ve Spojených státech. Jestli však pochází z osiřelé planety nebylo možné ani pomocí technologií zjistit. Nezbývá nic jiného, než čekat na podobný signál z vesmíru, u kterého se poloha detekuje.

Máte nějaké tušení, co mohlo zapříčinit zmíněný „Wow“ signál?

Zdroj: Science

Článek Mimozemské civilizace mohou kolonizovat galaxii bez mezihvězdných lodí. Je to jen otázka času se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Spojnice v časoprostoru

„Pokud jsou červí díry s poloměrem 100 až 10 milionů kilometrů spojeny s naší Mléčnou dráhou a jsou tak běžné jako normální hvězdy, pak je můžeme zachytit opětovným rozborem dat z minulých let,“ říká Fumio Abe. Jinými slovy tato nová a velmi lákavá teorie nabízí další způsob, jak odpovědět na věčnou otázku: „Jsme ve vesmíru sami?“ Podle teorie jsou červí díry tunely se dvěma konci v různých bodech času a prostoru.

Tato spojení přitom neporušují Einsteinovu obecnou teorii relativity, dnešní věda ovšem stále netuší, zda tyto červí díry opravdu existují. Podle badatelů by totiž k jejich udržení bylo potřeba skutečně astronomické množství energie. „Červí díra je ze své podstaty zcela nestabilní. Potřebuje proto „látku“ s odpudivou gravitací, aby se udržela stabilní. Tedy, aby i průchod, který vytváří, zůstal dlouhodobě otevřený,“ vysvětluje expert.

Hledání obyvatelných světů

Abe také zdůrazňuje, že pokud by takovou síť červích děr vytvořili mimozemšťané, bylo by možné je detekovat pomocí tzv. gravitační mikročočky. Tuto metodu již badatelé použili k detekci tisíců vzdálených hvězd i exoplanet. Kromě toho existuje ještě další způsob, jak odhalit pokročilé mimozemské civilizace. Například hledání teoretických megastruktur, které se nacházejí kolem hvězd a využívají jejich energii.

Vědci mohou stejně tak hledat obyvatelné planety podle znečištění v jejich atmosféře. Koncept červích děr a jejich možností ale zůstává nadále nesmírně lákavou oblastí. Obzvláště s ohledem na možnosti, které by mohly poskytnout dostatečně pokročilým civilizacím. Mezigalaktické cestování možné během mrknutí oka je jedním ze svatých grálů technologů všeho druhu. Ovšem vesmír bude mít vždy cestu, jak nás případně zkrotit.

Která galaktická megastruktura vás fascinuje nejvíc?

Zdroj: ScienceNews

Článek Dálnice přes vesmír: Astrofyzici by mohli najít dopravní síť sestávající z červích děr. Máme naději na mezigalaktické cestování? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Existence vesmíru a dva pohledy

Čím déle vesmír existuje, tím víc se rozpíná, v minulosti byl žhavý a v budoucnu se ochladí. Aplikací zákonů fyziky a srovnáním možných řešení s pozorováními a měřeními můžeme určit dvě základní skutečnosti. Odkud jsme se vzali a kam máme namířeno. Můžeme odvodit celou naši historii až do okamžiku velkého třesku, nebo i dál. A stejně tak můžeme získat povědomí o vzdálené budoucnosti.

Ještě před velkým třeskem existovala fáze tzv. exponenciálního rozpínání. Vesmír nebyl naplněn hmotou, antihmotou, temnou hmotou ani radiací. Stejně tak v něm nebyly ani žádné částice. Místo toho byl plný energie, která je vlastní prostoru samotnému. Ta způsobila, že se vesmír roztáhl velmi rychle a neúprosně. To skončilo náhle asi před 13,8 miliardami let. Veškerá tato energie se změnila na částice, antičástice a radiaci. Touto proměnou začal velký třesk.

Éra prvotní vesmírné polévky

Jakmile je expandující vesmír naplněn hmotou, antihmotou a radiací, začne se ochlazovat. Kdykoli se částice srazí, vzniknou další, jak jen umožňují fyzikální zákony. Primární omezení pochází jen z obsažených energií, které jsou součástí kolize. Produkci tak velí vzorec E=mc². Jak se vesmír ochlazuje, energie klesá a postupně je stále těžší, aby vznikaly větší páry částic a antičástic. Anihilace a reakce dalších částic však zůstává beze změny.

V čase 1–3 vteřiny po velkém třesku je veškerá antihmota pryč a zůstává jen hmota. Během 3–4 minut může vzniknout stabilní deuterium a objevuje se nukleosyntéza lehčích prvků. Po nějakém tom radioaktivním rozpadu a několika reakcích nám tak zůstává jen horké (ovšem chladnoucí) ionizované plazma. To se skládá z fotonů, neutrin, atomových jader a také elektronů. Pořád jsme jen minuty po velkém třesku.

Vesmír v éře plazmatu

Jakmile vzniknou ona lehčí jádra, jde o jediné pozitivně elektricky nabité objekty ve vesmíru. A jsou úplně všude. Samozřejmě je vyvažuje stejný počet záporně nabitých částic ve formě elektronů. Jádra a elektrony jsou součástí atomů, takže vypadá zcela přirozeně, že tyto druhy částic si okamžitě najdou jedna druhou. Začnou tedy tvořit atomy a vydláždí tak cestu k budoucím hvězdám. Bohužel je zde ale velký nepoměr s fotony, a to asi tak miliarda ku jedné.

Pokaždé, když se spojí jádro a elektron, mihne se kolem vysoce nabitý foton a rozdělí je. Teprve když se celý vesmír ochladí z miliard stupňů na pouhé tisíce, mohou konečně vzniknout neutrální atomy. Na počátku éry plazmatu dominuje energii ve vesmíru radiace. Na jejím konci zabírá však většinu prostoru normální a temná hmota. Tato třetí fáze je obdobím asi 380 000 let po velkém třesku.

Temná doba existence vesmíru a vznik hvězd

Když je vesmír konečně plný hmoty, může gravitace začít formovat velké struktury. Jenže se všemi těmi neutrálními atomy všude kolem bude to, co dnes známe jako viditelné světlo, kompletně neviditelné. Proč? Protože neutrální atomy, hlavně ty ve formě vesmírného prachu, naprosto perfektně blokují veškeré světlo. Aby tyto temné roky skončily, je potřeba intergalaktické médium znovu ionizovat. To vyžaduje vytvoření obrovského množství hvězd.

Jakmile k tomu dojde, vesmír je prosvětlen hvězdným svitem, existují hvězdy, galaxie, klastry a obrovská síť, která čeká na objevování. Formování hvězd dosahuje svého vrcholu asi v době 3 miliard let po velkém třesku. V této době se stále formují nové galaxie, existující nadále rostou a spojují se. S poklesem hustoty hmoty a růstem vesmíru se objevuje nový druh energie, konkrétně temná energie. Dokonce postupně začíná převažovat.

Vesmírná éra temné energie

Jakmile žezlo převezme temná energie, stane se něco podivného. Opravdu velké vesmírné struktury přestávají růst. To, co spolu bylo propojeno gravitací, než přišla vláda temné energie, spojeno zůstane. Jenže to, co spojeno nebylo, už se nespojí nikdy. Místo toho se od sebe takové objekty budou stále rychleji vzdalovat. To vede k jejich osamělé existenci uprostřed obrovské prázdnoty. Existující hvězdy postupně zemřou a formace nových zpomalí.

Dokonce i velké černé díry, které mají výrazně dlouhý život, nakonec uvadnou, a to vlivem Hawkingovy radiace. Nakonec zůstanou jen černí trpaslíci a izolované masy, které jsou moc malé na spuštění jaderné fúze. Tato poslední éra už začala a temná energie pro vesmírnou expanzi se stala podstatnou už před 6 miliardami let. Dominovat začala asi v době zrození naší Sluneční soustavy. Užijte si náš pohled na vesmír – takhle bohatý totiž už nikdy nebude.

Co si myslíte o teorii velkého třesku?

Zdroj: TheScientist

Článek Vesmír je ve své poslední –⁠ šesté –⁠ éře. Jak dlouho má trvat a na co by se lidstvo mělo připravit? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Odhalení galaktického propojení

Právě tyto obrovské struktury by mohly být navzájem propojeny, ačkoli se obě nacházejí na zcela protilehlých stranách oblohy. „Pokud se podíváme na oblohu, uvidíme tyto tunelovité struktury v každém směru. Tedy pokud by naše oko dovedlo zachytit radiové vlnění,“ uvedla West v prohlášení. Zakřivená chapadla jsou tvořena nabitými částicemi a magnetickým polem a připomínají skutečně dlouhé provazy. Vycházejí jak ze severního Spuru, tak Fanu.

Kromě jejich spojení mohou vytvářet zakřivený tunel, podobně jako světla podél dálnice nebo dráhy letiště. To by umístilo jak Sluneční soustavu, tak i další části Mléčné dráhy do obrovského tunelu. Severní polární spur se jeví jako obrovský žlutý mrak nad plochou naší galaxie. Jde o gigantický oblak plynu, který vysílá rentgenové a radiové vlnění. Oblasti Fan rozumíme ještě méně, ale vysílá spoustu polarizovaných radiových vln.

Objevené před lety, stále nepochopené

Ačkoli byly obě oblasti objeveny badateli už kolem roku 1960, náš vhled do nich má stále mezery. Většina dosavadních studií je navíc popisuje striktně odděleně. Zasazením již známých dat do nových modelů dokázala ovšem West udělat další krok. Zmapovala totiž pravděpodobnou délku i místa magnetických provazů. Model určil jejich délku na 1000 světelných let a pozici asi 350 světelných let od Sluneční soustavy.

West uvedla, že první inspirací bylo, když k ní kdysi přišla studentka, která spatřila chapadla při prvním průzkumu radiové oblohy. O mnoho let později se Jennifer dověděla o studii z roku 1965, která spekulovala právě o existenci těchto tajemných signálů. „Na základě tehdejších sporých dat autoři spekulovali, že tyto signály mohou vyvěrat z nitra lokálních ramen galaxie.“ Na to West navázala s novými údaji a výkonnější technikou.

Rozhodně ne pouze u nás

Tato vlákna se rozhodně nevyskytují jen u nás, objevují se i v dalších galaxiích a vysílají nejrůznější druhy záření. Původní badatelé uváděli, že chapadla vysílají světlo také v blízkosti supernov a v molekulárních mracích nebo „galaktických komínech“. To jsou enormní dutiny, které vznikají při blízkém souběhu několika supernov a skrze které pak putují horké plyny. Další studie dokonce vidí tyto provazy jako kosti tvořící základ Mléčné dráhy.

Dalším krokem je důkladné pozorování zmíněných oblastí a aktualizace počítačových modelů. West doufá, že zpřesnění modelů nám pomůže také lépe prozkoumat ostatní magnetická pole, která se kolem nás vyskytují. Zachycené magnetické provazy mohou být drobným základem mnohem mohutnějších struktur, protože nikdy neexistují samostatně. Všechny jsou navzájem spojené, takže zatím máme jen malý kousek něčeho většího.

Jakým dojmem na vás působí představa takových tunelů?

Zdroj: LiveScience

Článek Země je uvězněná v obřím magnetickém tunelu, zjistili astronomové. Co to pro nás a vše živé na planetě znamená? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jaderné těstoviny a nečekané prstence

Nejsilnější materiál vesmíru se formuje ze zbytků mrtvé hvězdy. Podle počítačových simulací jsou protony a neutrony ve scvrklé slupce hvězdy terčem tak obrovského tlaku, že jsou z nich vlákna podobná těstovinám. Jak velký je to tlak? Představte si sílu, která by dokázala celkem bez problémů roztrhat ocel. Máte? Tak ve zbytcích mrtvých hvězd je takový tlak znásoben deseti miliardami. Trochu mimo lidskou představivost, že?

Trpasličí planeta Haumea se pohybuje na Kuiperově pásu až někde za Neptunem a je zvláštní už sama o sobě. Má podivný protáhlý tvar, dva měsíce a den na ní trvá jen čtyři hodiny. To z ní také dělá nejrychleji rotující objekt ve Sluneční soustavě. Jenže v roce 2017 si astronomové všimli, že je kolem ní několik extrémně tenkých prstenců. Nejspíš jde o pozůstatek kolize s jiným tělesem, která se odehrála daleko v její minulosti.

Trochu měsíční násobilky a temné hmoty

Víte, co je lepší než měsíc? Měsíc, který má vlastní měsíc. Objekt se na internetu dočkal krásného označení „moonmoon“. Jinak se mu také říká subměsíc, ale jde zatím jen o teoretický objekt, který se dosud neobjevil. Nedávné výpočty ovšem naznačují, že ve vesmíru skutečně neexistuje nemožné, takže ani těmto podměsícům v existenci zhola nic nebrání. Teď už jen stačí, aby astronomové na nějaký takový narazili při svém pozorování.

Temná hmota je substance, která má zabírat 85 % veškeré hmoty ve vesmíru, a je podivná už z principu. Vědci jsou si ovšem do této chvíle jistí aspoň tím, že temná hmota je jednoduše všude. Proto si jeden z týmů marně láme hlavu nad galaxií, kterou spatřili v březnu roku 2018. Jednoduše proto, že podle všeho prakticky žádnou temnou hmotu neobsahovala. Další výzkumy vedly i k možnosti, že temná hmota neexistuje vůbec.

Vedení neutrinem a fosilní galaxie

V září 2017 zasáhlo Zemi neutrino, což by nebylo tak zvláštní. Jenže tohle s sebou neslo poprvé dostatek informací, aby astronomové mohli natočit své teleskopy po směru jeho původu. Zjistili, že bylo k planetě vystřeleno před 4 miliardami let ze zářícího blazaru, tedy galaktického jádra. Zdrojem byla supermasivní černá díra v centru galaxie, která pohlcovala veškerý okolní materiál. To všechno vyčteno z jedné elementární částice.

DGSAT je tzv. ultradifusivní galaxie. Je velká jako Mléčná dráha, jenže je roztažená na tak obrovském prostoru, že jí prakticky chybí osvětlení, a je tudíž skoro neviditelná. Když ji ale vědci v roce 2016 spatřili, byla osamocená – tyto galaxie bývají obvykle v clusterech. Její vlastnosti naznačují, že vznikla ve velmi raných fázích vývoje vesmíru, jen asi miliardu let po Velkém třesku. To z ní dělá kosmický ekvivalent fosilie nalezené archeology.

Infračervený proud a svítící planeta

Neutronové hvězdy jsou extrémně husté objekty, které vznikají po smrti klasických hvězd. Obvykle vysílají radiové vlny na úrovni rentgenového záření. Jenže v září 2018 si vědci všimli dlouhého paprsku infračerveného světla, které přicházelo z hvězdy vzdálené 800 světelných let od Země. Je dost možné, že světlo vycházelo ne z hvězdy, ale z prachového disku, který ji obklopuje. Definitivního řešení této podivnosti se ještě musí badatelé dopátrat.

Zbloudilé planety si plují vesmírem poté, co je další gravitační síly odloučily od jejich původní hvězdy. Jednou z nich je SIMP0136, planeta vzdálená 200 světelných let, jejíž magnetické pole je 200krát silnější než to u Jupiteru. Je to dostatečná síla na to, aby na planetě vznikly blýskající se aurory připomínající plameny. Ty jsou viditelné radiovými dalekohledy. Vesmír je opravdu báječné místo pro život plné zázraků.

Znáte další naprosto fascinující vesmírné jevy?

Zdroj: LiveScience

Článek Nejzvláštnější dosud objevené vesmírné objekty nedají astronomům spát. Odkud se vzaly a co jsou zač? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mapování oblohy v roce 2019

Tento přístroj jménem ASKAP pátral hlavně po jasných zdrojích světla, které by mohly značit přítomnost černých děr nebo velkých galaxií. Ovšem týmy tohoto typu vždycky bokem pátrají po něčem podivném, novém a něčem odlišném od všeho známého. Pozorovatelé z Nového Mexika pak spatřili čtyři jasné radiové kruhy, ačkoli je původně zařadili mezi další údaje jako „jiný typ známého jevu“.

Jenže když se na ně podívali v jiných vlnových délkách, neukázalo se pro změnu vůbec nic. Ještě podivnější bylo, že každý z těchto kruhů měl jednu z galaxií téměř dokonale uprostřed, jako terč. Každý z těchto kruhů byl tudíž několik miliard světelných let daleko a několik milionů světelných let veliký. Nikdo ze zúčastněných vědců dosud nic takového neviděl a v následující zprávě poskytli dokonce 11 možností, o co by se mohlo jednat.

Kruhy mohly být všechno možné od klasické chyby v technice přes zkroucení časoprostoru známé jako Einsteinovy kruhy až po nový typ pozůstatků po supernově. Od té doby skenoval ASKAP oblohu ještě několikrát a našel další kruh, entitu velikou asi milion světelných let a vzdálenou asi 3 miliardy světelných let od Země. Možnosti původu tohoto úkazu se zúžily na tři varianty, z nichž první je kroucení světlého materiálu do podoby kruhu během formování více galaxií.

Zbytek procesu je možná aktuálně příliš tmavý pro naše teleskopy. Další možností je, že uprostřed kruhu je supermasivní černá díra, která pohlcuje prach a plyny a vytváří rovnoměrný proud částic a energie. Třetí možnost nabízí něco zcela nového, nejspíš vzdálenou kosmickou událost, v níž se projevuje spousta energie, jež vytváří vlnu připomínající kouli. Díky ní pak vidíme takto obrovský a jasný kruh.

Zdroj: Live Science

Článek Astronomové již několik let nacházejí na obloze kruhy, které nedokázali vysvětlit. Teď jim však pomáhá k rozluštění gigantický dalekohled se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žhavé hvězdy chystající se k výbuchu

Astronomové tyto obří modré hvězdy nazývají OB hvězdy, protože patří k těm nejžhavějším v hvězdném klasifikačním systému. Hvězdy tohoto typu jsou nejvzácnější, nejžhavější, největší a také s nejkratší životností v celé galaxii. Divoká nukleární reakce v jejich středu je činní šestkrát žhavějšími než slunce a enormní hvězdná exploze, která je konečnou jejich života zvanou supernova, rozsévá do dalekých galaxií těžké prvky, které jsou základní surovinou pro komplexní život.

Jsou skutečně vzácné a v galaxii čítající 400 miliard hvězd jich může být méně než 200 000. A protože jsou zodpovědné za tvorbu těžkých prvků, lze na ně pohlížet jako na obohacující činitele každé galaxie. Právě díky dávno mrtvým hvězdám tohoto typu se stala geochemie naší planety tak komplexní, aby začala biochemické reakce. Místa výskytu modrých hvězd jsou proto signálem „nejživějších“ oblasti galaxií.

Nejpodrobnější hvězda mapa

Badatelé sestavili svou hvězdnou mapu triangulací vzdáleností hvězd od Země pomocí techniky zvané hvězdná parallaxace. Srovnáním zřejmé pozice hvězd pozorovaných z odlišných perspektiv během oběhu Země kolem slunce dovedli vypočítat vzdálenosti k samotným hvězdám. V kombinaci s ESA teleskopem Gaia zmapoval tým hvězdy ve vzdálenostech překračujících jakékoli předchozí mapování a v oblastech, které byly dosud považovány za prázdné.

Po měsících práce se konečně vyjevila tato krásná mapa a vědci měli stejný pocit jako objevitelé, kteří prvně zmapovali některé části světa – ovšem tohle byl zcela jiný rozměr. Dalším pocitem byla obrovská pokora a pocit malosti ve srovnání s tím, jak obrovské je naše hvězdné sousedství. Prokázali také, že nový region je částí spirálního galaktického disku a ne jen náhodná soustava hvězd, protože se pohybují rovnoměrně a stejným směrem.

Zdroj: Livescience

Článek Astronomové zachytili jasně modrý vesmírný úkaz se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Podivná a kompletní medúza z vesmíru

Podivná entita se nachází v Abell 2877, shluku galaxií vzdáleném od Země 340 milionů světelných let. Astronomové tento objekt nazvali Medúzou USA kvůli strmému spektru nízkých a vysokých radiových vln. Jde o zdroj, který je pro většinu radioteleskopů používaných posledních 40 let prakticky neviditelný. Byl objeven při rozboru dat z komplexu radioteleskopů v Austrálii, které detektují právě velmi nízké frekvence radiovln.

Ty jsou dlouhé asi metr a sestávají z fotonů, částic světla, s nejnižším energetickým nábojem. Pozoruhodné je, že Medúza je asi 30x světlejší na frekvenci 87,5 megahertz, což je frekvence podobná FM rádiu, než na 185, 5 Mhz. Medúza nemá žádnou spojitost s dříve objevenými medúzovitými galaxiemi, které jsou specifickými vesmírnými soustavami, i když se nachází uvnitř shluku dalších galaxií.

Specifický druh galaxií uvnitř dalších

I když jsou uvnitř shluku dalších galaxií, jsou to vlastní galaxie procházející mrakem horkého plynu. Tento plyn odsává z galaxie její vlastní plyny a vytváří tak efekt chapadel za jejím pohybem. Tato mnohem větší medúza ale nejspíš vznikla v momentě interakce kosmického plynu a elektronů. Dvě další galaxie ve shluku Abell 2877 se shodují s nejjasnějšími skvrnami radiových vln z „hlavě“ velké Medúzy a nejspíš mají ve svých středech supermasivní černé díry.

Tým spustil několik počítačových simulaci a shledal, že tyto černé díry sbíraly materiál v době před 2 miliardami let. Při této činnosti se kolem každé z nich zformoval disk horkého plynu, které chrlil obrovské proudy materiálu do okolních shluků galaxií. Během času ztratily elektrony energii a ty s nejvyšší frekvencí upadly nejvíce. Vlna plynu pak přejela celým shlukem a elektrony kolem obou galaxií uvedla zase do pohybu.

Zdroj: ScienceNews

Článek Signál ze vzdáleného shluku galaxií má velmi zvláštní formu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

A všechno to začalo Velkým Třeskem

Nové soustavy simulací, které jsou mnohem detailnější než kterékoli předchozí, nám ukázaly, jak první dopady gravitace donutily kvantové částice známé jako inflatony, aby se shlukly dohromady. Výsledek poprvé ukázal, jak následně inflatony vytvořily komplexní a husté struktury, které vážily něco mezi jednotkami gramů a 20ti kilogramy. Tedy váha někde mezi poštovní známkou a buldokem, ale sražená do objemu menšího než je elementární částice.

Tahle simulace je první natolik detailní, že vědci mohou dešifrovat velikosti a tvary těchto prvotních struktur. Kromě toho výsledky velmi elegantně souhlasí s jednoduchým teoretickým modelem, který je ovšem starý skoro 40 let. Otvírá se nám tak neuvěřitelně komplexní fáze počátků vesmíru, které teprve začínáme nějak hlouběji rozumět. Simulace nám vymodelovaly čas na konci tohoto shlukování.

První existující struktury v celé existenci

Jedná se o čas, kdy vesmír extrémně rychle narůstal a obsahoval pouze energii a inflatony, tedy druh kvantové hmoty, která vytvořila energetická pole, která po Velkém Třesku vyplnila veškerý prostor. Fyzici jsou toho názoru, že inflatony viděné v těchto simulacích vyšly z kolísání energetických polí existujících okamžitě po Velkém Třesku. Stejná pole nejspíš vytvořila obrovské galaktické struktury viditelné v dnešním vesmíru, které mají velikosti miliard světelných let.

Struktury tvořené inflatony se nejspíš během zlomků vteřin zhroutily do elementárních částic. Ovšem s jejich hustotou, která byla 100 000 krát vyšší než okolní prostor, způsobil jejich pohyb a interakce pravděpodobně trhliny v časoprostoru zvané gravitační vlny. Jejich zhroucení pod vlastní vahou také nejspíš vytvořilo prvotní černé díry, které někteří vědci považují za kandidáty na temnou hmotu – tajemnou substanci, kterou nikdo neviděl, ale tvoří 85 % hmoty.

Zdroj: Livescience

Článek Podivné hrudky mohou být první strukturou ve vesmíru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Navazují na Franka Drakea

Současná studie je jakousi aktualizací slavné rovnice, kterou stanovil zakladatel programu SETI Frank Drake už v roce 1961. Drakeova rovnice, kterou popularizoval fyzik Carl Sagan ve své minisérii Cosmos, zahrnuje celou řadu neznámých, například množství planet ve vesmíru. Tuto hodnotu není snadné ani odhadem stanovit.

Tato nová studie, na níž se podílela trojice fyziků z renomovaného kalifornského technologického institutu Caltech, je však v porovnání s rovnicí Franka Drakea méně teoretická a více se drží praktické stránky věci. Popisuje, kde jsou v Mléčné dráze nejpříhodnější podmínky pro vznik života, a zdůrazňuje také nejdůležitější faktor, který má na svědomí zánik civilizací – tendenci inteligentních bytostí k sebedestrukci.

Maximálně realistický model

Autoři studie namodelovali vývoj Mléčné dráhy od jejího vzniku až do současnosti s přihlédnutím ke všem známým faktům a poznatkům, které má současná věda k dispozici. Nejpříznivější podmínky pro vznik inteligentní civilizace pak popsali z hlediska prostoru a času:

• zhruba 13 tisíc světelných let od středu galaxie
• přibližně 8 bilionů let od vzniku galaxie

Pokud výsledek tohoto modelu srovnáme s tím, že naše Země se nachází 25 tisíc světelných let od středu Mléčné dráhy a od vzniku galaxie uplynulo už 13,5 bilionů let, dojdeme nutně k závěru, že většina civilizací už stihla vzniknout, ale také zaniknout. A díky tomu, že v minulosti byla naše galaxie kompaktnější, měly tyto civilizace vyšší šanci setkávat se na meziplanetárních cestách.

Článek Galaxie Mléčná dráha je pravděpodobně plná zaniklých civilizací se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hvězda typu G

Podle nových odhadů astronomů z University of British Columbia, která využívá data z mise Kepler, kterou provedla NASA, může existovat až jedna planeta podobná planetě Zemi pro každých pět hvězd podobných Slunci v Galaxii Mléčná dráha. Aby byla planeta považována za Zemi, musí být skalnatá, zemitá a měla by obíhat kolem Slunce typem G. Rovněž musí obíhat v obyvatelných zónách své hvězdy, v rozsahu vzdálenosti od hvězdy, ve které může skalnatá planeta na svém planetu hosti tekutou vodu a potenciálně také život.

Až 6 miliard hvězd

Výpočty stanovují horní hranici 0,18 planet podobných Zemi na hvězdu typu G. Odhad toho, jak běžné jsou různé druhy planet kolem různých hvězd, může poskytnout důležitá omezení pro teorii formování a vývoje planet. Odhad také může pomoci optimalizovat budoucí mise věnované hledání vnějších planet. Podle astronomky UBC má Mléčná dráha až 400 miliard hvězd, přičemž jen sedm procent z nich je typu G. To znamená, že v naší galaxii mohou mít planety podobné Zemi jen šest miliard hvězd.

Dopředné modelování

Předchozí odhady frekvence planet podobných Zemi se pohybují od zhruba 0,02 potenciálně obyvatelných planet na Slunce podobnou hvězdu po více než jednu na Slunce podobnou hvězdu. Planety, jako je Země, budou při průzkumu planety zpravidla chybět než jiné typy, protože jsou tak malé a oběžné dráhy jsou zase daleko od svých hvězd. To znamená, že soubor planet představuje pouze malou podmnožinu planet, které jsou ve skutečnosti na oběžné dráze kolem hledaných hvězd. K překonání těchto výzev použili vědci techniku známou jako dopředné modelování.

Následování Keplera

Vědci začali simulaci celé populace exoplanet kolem hvězd, které Kepler hledal. Každou planetu označili jako detekovanou v závislosti na tom, jak by je mohl najít algoritmus pro vyhledávání planet. Potom porovnali detekované planety se skutečným souborem planet. Přinesla-li simulace těsnou shodu, pak počáteční populace byla pravděpodobně výbornou reprezentací skutečné populace planet obíhajících kolem těchto hvězd. Výzkum vrhl také více světla na jednu z nejvýznamnějších otázek exoplanetové vědy, která dnes existuje. Otázka se týká mezery poloměru, ale o tom zase někdy jindy. Výzkum bude ovšem probíhat dále a jistě přinese spoustu zajímavých výsledků.

Článek Podle nových odhadů se v naší galaxii nachází téměř 6 miliard planet podobných Zemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.