Katastrofa ve 2. století př. n. l.: jak se Amonův chrám zřítil do kanálu

Thonis-Herakleion stál v západní části Abúkirského zálivu, u ústí Kanópského ramene, tehdy největšího a nejlépe splavného ramene nilské delty. Bylo to jedno město se dvěma jmény: Egypťané mu říkali Thonis, Řekové Herakleion.

Podle tiskové zprávy IEASM přišla v polovině 2. století př. n. l. kataklyzmatická událost, po níž se masivní kamenné kvádry Amonovy svatyně zhroutily přímo do jižního kanálu. Goddio v rozhovoru pro časopis Current World Archaeology líčí sled událostí: zemětřesení rozvolnilo nasycené podloží, půda se ztekutila, svahy se sesunuly a do města se přivalila přílivová vlna. Chrám, jehož areál podle něj měřil zhruba 150 metrů, se rozsypal jako domeček z karet.

Delta navíc dlouhodobě klesala a moře stoupalo. IEASM uvádí, že pod vodou nakonec zmizelo 110 kilometrů čtverečních nilské delty. Samotné město, jehož rozlohu Goddiův tým odhaduje zhruba na půl kilometru čtverečního, bylo jen jednou z obětí. Dnes jeho trosky odpočívají v hloubce šesti až deseti metrů.

Pokladnice Thonis-Herakleionu: zlato, stříbro a lapis lazuli pod vrstvou bahna

Seznam nalezených předmětů připomíná inventář chrámové sakristie:

• stříbrné rituální nástroje a dvě stříbrné misky na úlitby,
• zlaté šperky a další drobné zlaté předměty,
• alabastrové nádobky na parfémy či masti,
• sloup džed, symbol stability spojený s Usirem, vyřezaný z lapisu lazuli,
• u Afroditiny svatyně bronzová nálevka ve tvaru kachny, votivní ruka nejspíš kyperského původu a dovážená řecká keramika.

Že se tak křehké předměty uchovaly přes dva tisíce let pod hladinou, má na svědomí právě katastrofa. Kalná voda a mocné vrstvy písku, sedimentů a jílu zakonzervovaly předměty před erozí i před vykradači. Podle Goddiova týmu se díky tomu v podmořských lokalitách dochovávají i jemně ryté nápisy, které by na souši dávno smyl déšť nebo rozebrali stavitelé.

Cenu nálezů nikdo nevyčísluje a podle nás to dává smysl. Jejich význam spočívá v souvislostech. Jde o vybavení konkrétního chrámu, nalezené na místě, kde sloužilo, a takový kontext má pro historiky větší váhu než jakýkoli zlatý prsten z aukce. Na trh se ostatně nedostanou: vykopávky probíhají ve společné misi s egyptským oddělením podmořské archeologie a Egypt památky chrání zákonem č. 117/1983, který vývoz i obchod přísně omezuje.

Celnice faraonů a svatyně Afrodity: kde se potkal Egypt s Řeckem

Proč tolik bohatství v přístavu? Odpověď leží v geografii. Před založením Alexandrie roku 331 př. n. l. byl Thonis-Herakleion po celá staletí povinnou vstupní branou pro lodě přijíždějící z řeckého světa. Kdo chtěl obchodovat s Egyptem, musel projít jeho celnicí. Vrchol prosperity spadá podle nálezů do 6. až 4. století př. n. l.

O hustotě provozu vypovídají čísla, kterým se těžko věří. Potápěči na dně napočítali přes 700 starověkých kotev a identifikovali 125 vraků z období mezi 6. a 2. stoletím př. n. l. Žádná jiná lokalita starověkého Středomoří nenabízí takovou koncentraci lodí na jednom místě.

Amonův chrám, zasvěcený konkrétně Amonovi-Gerebovi, k tomu přidával duchovní rozměr. Faraoni tu podle IEASM přijímali od boha tituly univerzálních králů a svatyně hrála roli v obřadech, jež stvrzovaly kontinuitu dynastie. Významný byl i chrám Amonova syna Chonsua, kterého Řekové ztotožňovali s Héraklem, odtud řecké jméno města. Každoročně odsud navíc vyplouvalo procesí Usirových mystérií do nedalekého Kanópu.

Řekové tu ovšem nebyli jen poutníky. Za saitské dynastie, v letech 664 až 525 př. n. l., směli ve městě obchodovat, usazovat se a stavět svatyně vlastním bohům. Afroditin chrám východně od Amonova okrsku je jedním z nich. Četné řecké zbraně z lokality navíc dokládají přítomnost žoldnéřů, kteří hlídali přístup do království. Faraoni si tedy obranu nejcitlivějšího vstupu do říše svěřili cizincům a nechali je modlit se pár desítek metrů od posvátného srdce dynastie. Pro nás je právě tohle nejsilnější poselství celého nálezu: celní brána, posvátné centrum a kosmopolitní tavicí kotel v jednom.

Egyptská Atlantida? Thonis-Herakleion vedle Alexandrie a Pavlopetri

Přívlastek „Atlantida“ se nabízí sám, přesto Thonis-Herakleion stojí na pevnějších základech než bájný ostrov. Antičtí autoři ho znali, jen nikdo netušil, kde přesně leží. Výzkum v zálivu odstartoval roku 1996 a první stopy města potápěči odkryli v roce 2000.

Srovnání s dalšími potopenými lokalitami ukazuje jeho výjimečnost:

Alexandrie převzala roli Thonis-Herakleionu a pod hladinou z ní zůstal hlavně palácový okrsek. Pavlopetri je o tisíce let starší a jeho ruiny vypovídají o zcela jiné civilizaci.

Zajímavé je také porovnání s nedávno odkrytým chrámem Dia Kasia v Tell al-Farmá, starověkém Pelusiu na severním Sinaji. Egyptská mise tam pracuje na souši, dokumentuje kamenné bloky a rekonstruuje architekturu pomocí fotogrammetrie. Amonův okrsek v Thonis-Herakleionu naproti tomu přinesl kompletní chrámový mobiliář, uložený přesně tam, kde ho katastrofa zastihla. Taková časová kapsle se archeologům na pevnině poštěstí jen výjimečně.

Od mořského dna do Gízy: kde poklady potopených měst uvidíte

Na vlastní pěst se k troskám nepotopíte. Goddiův tým upozorňuje, že kvůli otevřenému moři a erozi je Thonis-Herakleion pro podmořské muzeum méně vhodný než alexandrijský východní přístav, a veřejná potápěčská trasa tu zatím neexistuje.

Nálezy přesto vidět lze. Velké egyptské muzeum v Gíze trvale vystavuje 132 předmětů z Thonis-Herakleionu, Kanópu a alexandrijského přístavu, včetně kolosální sochy ptolemaiovského krále, jež kdysi stála u Amonova chrámu. Další podmořské artefakty z Alexandrie a Abúkirského zálivu nabízí muzeum Bibliotheca Alexandrina. Evropská výstava se v letošním roce nechystá, od roku 2027 ale má putovat projekt „Egypt’s Sunken Cities“ (Potopená města Egypta) s 233 originálními exponáty, termíny zastávek zatím nejsou známé.

Čeští egyptologové v této podmořské misi zastoupení nemají, jejich doménou zůstává pohřebiště v Abúsíru, asi 20 kilometrů jihozápadně od Káhiry. A práce v zálivu zdaleka nekončí: podle Goddia dosud prozkoumali jen asi pět procent města.

Někde pod tím zbytkem leží další části chrámů, nábřeží a skladišť, zavalené stejnou vrstvou jílu, která ochránila stříbrné misky. Možná i celnice, kde řecký kupec kdysi platil clo, než mohl vyplout proti proudu Nilu.

Článek Přílivová vlna ve 2. století př. n. l. smetla egyptský přístav do moře. Archeologové teď našli chrám plný pokladů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Radarová iluze: co přesně stažená studie tvrdila

Stažený článek nepoužíval mionovou tomografii, jak se v mediálním oběhu často zaměňuje. Biondi s Malangou pracovali s takzvanou SAR Dopplerovou tomografií, metodou založenou na družicovém radaru se syntetickou aperturou, který zachycuje nepatrné pohyby povrchu pyramidy. Z těchto mikrovibrací odvozovali přítomnost dutin a chodeb hluboko pod vápencem. Ambice práce sahala daleko za cokoli, co dosavadní nedestruktivní průzkumy nabídly: autoři tvrdili, že dokážou rekonstruovat trojrozměrný obraz celého interiéru i podzemí.

Právě ta šíře záběru budila podezření. Když redakce Remote Sensing obdržela upozornění, zahájila přezkum a dospěla k závěru o „závažných metodologických nedostatcích a statistických chybách“. Sám rukopis přitom na jednom místě označoval výrazný cíl za „falešný poplach“ vyvolaný geometrií stavby. Přesto se efektní 3D vizualizace rozšířily po internetu jako důkaz skrytých prostor.

Virální „podzemní město“ pod Rachefovou pyramidou: příběh bez recenze

Do mediálního chaosu přilil olej motiv osmi šachet sahajících do hloubky asi 648 metrů a údajného podzemního města. Toto tvrzení se ovšem týkalo Rachefovy pyramidy, pocházelo z mimorecenzní prezentace stejného okruhu autorů z března 2025 a nikdy neprošlo standardním posuzovacím procesem odborného časopisu. Český fact-checkový web Nešiř To upozornil, že ještě 1. září 2026 kolovala preprintová verze staženého článku bez jakékoli zmínky o retrakci. Starý PDF soubor tak mohl dál fungovat jako zdánlivě platná vědecká práce.

ČT24 v září 2026 popsala, jak se téma začalo žít vlastním životem: z jednoho radarového článku o Cheopsově pyramidě vznikla směs tvrzení o podzemních komplexech pod jinou pyramidou, podpořená líbivými obrázky a absencí terénního ověření.

Miony versus radar: které nálezy v Cheopsově pyramidě obstály

Zatímco radarová interpretace se zhroutila, mionová tomografie jako metoda stojí pevně. Princip je elegantně jednoduchý: miony vznikají po srážkách kosmického záření s atmosférou, pronikají stovkami metrů kamene a detektor umístěný uvnitř pyramidy sleduje jejich směr i počet. Pokud v trase leží dutina, projde daným směrem více částic než přes plný vápenec. Z rozdílů se skládá mapa hustoty.

Právě tímto způsobem mezinárodní projekt ScanPyramids v roce 2017 ohlásil objev takzvaného Big Void, prostoru o minimální délce 30 metrů s průřezem blízkým Velké galerii. Klíčový detail: nález potvrdily tři oddělené detektorové přístupy, jak dokumentuje oficiální zpráva CEA.

V následujících letech přibyl další objev, severní koridor (North Face Corridor) o délce zhruba devíti metrů. Ten prošel ještě přísnějším sítem:

• Mionová tomografie lokalizovala anomálii.
• Georadar (GPR) a ultrazvuk (UST) upřesnily tvar a polohu.
• Elektrická odporová tomografie (ERT) dodala nezávislé potvrzení.
• Multimodální fúze obrazových dat z roku 2025 sloučila všechna měření do jednotného obrazu.

Každá další metoda fungovala jako kontrolní vrstva. Právě tato vícenásobná verifikace odlišuje solidní nález od efektního obrázku.

Proč retrakce trvala čtyři roky a co prozrazuje o recenzním systému

Článek vyšel 18. října 2022, redakce jej stáhla 10. srpna 2026. Téměř čtyři roky bez zásahu. Veřejné záznamy prozrazují jen to, že vyšetřování začalo až po podnětu externího čtenáře; žádný dřívější formální krok zdokumentovaný v dostupných zdrojích neexistuje.

Opatrná redakční dedukce: kombinace velmi nepřímé metody, složité radarové inverze a absence rychlého terénního ověření mohla oddálit veřejné zpochybnění. Satelitní radar nedokáže jednoduše prověřit terénní sondou, zda interpretace odpovídá realitě, na rozdíl od mionografie, kde lze detektor přesunout a měření zopakovat z jiného úhlu. Recenzní systém v tomto případě selhal v první linii, ale nakonec se opravil sám.

Budoucnost průzkumu Gízy: nové detektory míří k Rachefově pyramidě

Retrakce radarové práce nezastavila výzkum pyramid, jen vyčistila pole od nespolehlivé metody. Projekt ScIDEP připravuje specializované mionové detektory určené přímo pro Rachefovu pyramidu, tedy pro tu stavbu, kolem níž kolovala nerecenzovaná tvrzení o podzemním městě. Tentokrát ovšem s přístrojovou výbavou navrženou na míru a s jasným plánem nezávislého ověření.

Na oficiální stránce ScanPyramids přibyly v letech 2025–2026 další publikace zahrnující ERT, ultrazvukové průzkumy i pokročilou fúzi obrazových dat. Seriózní výzkum Gízy pokračuje a opírá se o metody, které unesly opakovanou kontrolu. Každý nový nález musí projít sítem, jímž radarová studie Biondiho a Malangy neprošla.

Článek Studie slibovala obří dutiny pod Cheopsovou pyramidou. Po čtyřech letech ji stáhli, chyba byla v tom, jak interpretovali kosmické záření se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Spor o sestru, kterou nikdo nejmenuje

Klíčový dokument nese označení EA 1 a dnes leží v depozitáři Britského muzea pod katalogizačním číslem E29784. Není to babylonská stížnost, je to egyptská odpověď na ni. Faraon v ní cituje Kadašman-Enlilovu námitku a bod po bodu ji vyvrací. Princeznu nikde nejmenuje. Označuje ji jen jako „tvou sestru, kterou ti dal tvůj otec“.

Babylonský král tvrdil, že jeho vyslanci ženu u dvora neviděli. Faraon kontroval: poslové, které jsi poslal, ji neznali osobně, jak by ji mohli identifikovat? A dodal, že „jejich ústa lhala“. Nabídl prý, aby Babylon vyslal někoho, kdo princeznu skutečně zná. Zda se tak stalo, nevíme. Žádná další tabulka odpověď na tuto konkrétní otázku nepřináší.

Právě tady začíná záhada, která přežila tři a půl tisíciletí. Nemáme hrob, nemáme jméno, nemáme nezávislý záznam o smrti ani o životě. Máme jen diplomatickou hádku, a ticho po ní.

Dvě princezny, jeden příběh

Populární vyprávění o „zmizelé babylonské princezně“ má háček, který většina převyprávění přeskakuje. Amarnský archiv totiž obsahuje minimálně dva odlišné momenty, které se v médiích běžně slévají do jednoho.

První je spor v EA 1, starší případ sestry Kadašman-Enlila I., provdané do Egypta ještě jeho otcem. Druhý se objevuje v tabulkách EA 11 a EA 12, kde už jedná pozdější babylonský král Burnaburiáš II. s faraonem Achnatonem o vyslání další princezny. Tentokrát jde o nové svatební vyjednávání, doprovázené stížnostmi na nedostatečnou eskortu a chybějící dary.

Jsou to dvě různá kola diplomacie, dvě různé ženy, dva různé páry panovníků. Spojuje je jedno: v obou případech je osud konkrétní ženy podřízený protokolární válce o prestiž. A v obou případech zůstává princezna bezejmenná.

Zlato, dary a skutečné jádro sporu

Kdo čte amarnskou korespondenci jako detektivku o zmizelé ženě, mine podstatnou část děje. Ve stejných dopisech, kde se řeší osud princezny, se hromadí stížnosti na zlato. Tabulka EA 10 obsahuje babylonskou výtku, že egyptské zlato bylo nekvalitní, po roztavení v peci prý zbylo směšné množství. EA 9 pokračuje ve stejném tónu.

Diplomacie pozdní doby bronzové fungovala na principu reciprocity mezi „velkými králi“, kteří si navzájem říkali „bratře“. Sňatky, dary a poselstva tvořily jeden propojený systém. Princezna nebyla jen nevěsta, byla zárukou spojenectví a její hodnota se měřila i tím, co za ni přišlo zpět. Když babylonský král zpochybnil, zda jeho sestra žije, nešlo jen o rodinnou starost. Šlo o signál: nedostávám, co mi patří.

Egypt přitom hrál podle vlastních pravidel. V tabulce EA 4 faraon výslovně odmítá vydat egyptskou princeznu do Babylonu s odůvodněním, že „od nepaměti nebyla dcera egyptského krále dávána nikomu“. Kadašman-Enlil to zkusil obejít, požádal alespoň o „krásnou ženu, jako by byla tvoje dcera“. Asymetrie byla do systému zabudovaná a obě strany to věděly.

Proč záhada přežila tři tisíciletí

Odpověď je prostá: není dostatek informací. Amarnský archiv, objevený v 80. letech 19. století v ruinách Achnatonova hlavního města, čítá 382 tabulek, z toho 350 dopisů a 32 dalších textů. Sbírka je dnes rozptýlená po sedmi zemích: přes 200 tabulek drží Berlín, 96 Britské muzeum, 52 Egyptské muzeum v Káhiře, další jsou v Oxfordu, Paříži, Moskvě a New Yorku. Některé si lze prohlédnout naživo; EA 9 je vystavena v Room 55 Britského muzea, jedna tabulka je k vidění v Metropolitan Museum of Art v Gallery 122.

Jenže ani kompletní archiv by nemusel stačit. Co máme, je jednostranná korespondence, egyptské kopie odpovědí a příchozí dopisy. Chybí ale babylonský protějšek, interní záznamy dvory a vlastně cokoli, co by princeznu identifikovalo mimo diplomatický protokol.

Nový pohled na celý korpus přináší letos publikovaná kniha egyptoložky Alice Mandellové z Johns Hopkins University, Canaanite Scribal Creativity and the Making of Cuneiform Culture in the Amarna Age. Mandellová zkoumá, jak písaři amarnských dopisů aktivně konstruovali diplomatickou realitu volbou slov, strukturou argumentů, způsobem, jakým citovali protistranu. Její práce připomíná, že i to, co čteme jako „fakta“ ze starověku, prošlo rukama lidí, kteří měli vlastní agendu.

Článek Zmizení babylonské princezny v Egyptě vyvolalo před 3 400 lety diplomatickou roztržku. Dodnes se nevysvětlilo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak se dromedár dostal mezi lehátka na Abú Dabbábu

Podle svědectví pro hurghada24 se zvíře přiblížilo od hor po cestě vedoucí mezi hotelovými komplexy. Ninin-Grosicki popsal, že dromedár zřejmě mířil k moři, snad ho přitahovala voda, možná zvědavost. Majitel ani přesný původ jedince dosud veřejně potvrzeni nebyli. Egyptský server Masrawy zasadil událost do kontextu oblasti, kde beduínské a turistické velbloudí projížďky fungují běžně; pravděpodobně šlo o utrženého nebo volně se pohybujícího jedince z okolních aktivit.

Pláž Abú Dabbáb leží zhruba 38 kilometrů severně od Marsá Alamu a patří k nejnavštěvovanějším místům egyptského pobřeží Rudého moře. Letiště Praha ji uvádí mezi hlavními lákadly destinace a DER Touristik CZ ji zařazuje do infoknihy výletů jako šnorchlovací cíl. Pro české charterové turisty jde o naprosto standardní zastávku dovolené.

Zlomový okamžik: z exotické kuriozity se stala hrozba

Zpočátku dromedár procházel mezi lehátky klidně. Lidé se dívali, někteří sahali po telefonech. Zvíře tolerovalo přítomnost davů, dokud mu nikdo nezkrátil prostor. Jakmile se k němu několik lidí přiblížilo na bezprostřední vzdálenost, chování se skokově proměnilo. Ninin-Grosicki popsal, jak dromedár začal vyskakovat, hrozit předníma nohama a pokoušet se kopat.

Odborný manuál pro zacházení s velbloudy vydaný institutem CIRAD tento pohyb klasifikuje jako úder přední končetinou směrem k hrozbě. Nejde o gesto, které by šlo přehlédnout. U zvířete vážícího kolem šesti set kilogramů dokáže jediný zásah způsobit vážné poranění hrudníku, hlavy nebo páteře. Manuál současně uvádí, že vystrašený velbloud kombinuje kopání s kousáním a nárazy celým tělem, pokud se cítí v pasti.

A přesně to se na Abú Dabbábu stalo: dromedár stál obklíčený lehátky, slunečníky a lidmi, kteří mu uzavřeli únikovou trasu. Podle etologického rámce Světové organizace pro zdraví zvířat (WOAH) má každé zvíře takzvanou útěkovou zónu, kritickou vzdálenost, při jejímž překročení spouští únikovou nebo obrannou reakci. U velbloudů zvyklých na lidi se tato zóna může smrštit na zhruba metr. U neochočeného jedince může dosahovat mnoha metrů. Na přeplněné pláži stačilo, aby se dva tři lidé posunuli o krok blíž, a prostor pro únik zmizel.

Proč internetové fámy zkreslily skutečný průběh

Virální šíření záběrů doprovázely neověřené informace o „zdemolovaných lehátkách“ a „zběsilém zvířeti“. Masrawy i hurghada24 tyto verze rozporovaly. Egyptský server výslovně uvedl, že incident nezpůsobil žádnou újmu návštěvníkům pláže. Potvrzený zásah člověka kopytem veřejné zdroje nezaznamenaly.

Chování dromedára přitom odpovídá standardní obranné reakci vystrašeného nebo zablokovaného jedince: kopání, výpady předníma nohama, pokusy o útěk. Etologicky vzato zvíře „nezešílelo“. Reagovalo přesně tak, jak odborná literatura předpovídá u zdivočelého nebo poloochočeného velblouda sevřeného v těsném prostoru. Rozdíl mezi vycvičeným turistickým dromedárem a neosvojeným jedincem je zásadní: australský kodex pro welfare velbloudů zdůrazňuje, že řádně trénované zvíře musí být voditelné a ovladatelné majitelem, zatímco u zdivočelých kusů hrozí při těsném kontaktu výrazně vyšší riziko obranné agrese.

Po několika minutách napětí začal velblouda z pláže vyhánět jeden z přítomných mužů a brzy ho skutečně dostal pryč. Jeho totožnost i role zůstávají neznámé; mohl to být zaměstnanec pláže, místní obyvatel nebo také odvážný turista.

Článek Na pláži v Egyptě se mezi lehátka turistů vmísil divoký velbloud. Kopal po každém, kdo překročil jeho útěkovou vzdálenost se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Smrtelný incident v Hurghadě jako varovný signál pro celý sektor

Scéna z hurghadského resortu připomíná desítky podobných „hadích kouzelníků“, kteří roky obcházeli hotelové bary a pláže od Šarm aš-Šajchu po Marsa Alam. Krokodýlí zápasy, objímání hadů, focení s kobrou na ramenou: komerční weby egyptských zábavních skupin lákaly na „zápas s krokodýlem“ a „objetí s hadem“ jako na standardní součást dovolenkového programu. Turisté si za adrenalinový zážitek platili, hotely inkasovaly provize od externích animačních týmů.

Dubnová tragédie ukázala, jak tenká je hranice mezi exotikou a smrtelným rizikem. Egyptské otevřené zdroje zákaz formálně nepřipisují jedinému případu; ministerstvo hovoří o „zjištěné praxi využívání nebezpečných zvířat v hotelových programech“. Časová shoda je ovšem výmluvná. Oběžník dorazil do hotelových schránek ve stejných dubnových týdnech, kdy se zpráva o smrti německého turisty šířila evropskými médii.

Kdo zákaz vydal a jaké sankce hrozí porušitelům

Mechanismus opatření sestává ze dvou rovin. Ministerstvo turismu a památek odeslalo dopis Komoře hotelových zařízení, která spadá pod Egyptskou federaci turistických komor. Předseda komory Mohamed Ajúb následně rozeslal instrukci všem registrovaným hotelům. Veřejné stanovisko potvrdila i Egyptian Hotels Association, čímž opatření získalo váhu oborové autority.

Klíčový detail: resort nese plnou odpovědnost za veškeré aktivity uvnitř areálu, včetně programů externě najatých animačních a zábavních týmů. Hotelový provozovatel se nemůže vymluvit na to, že hady přinesl cizí dodavatel.

Sankce se v oficiálních formulacích stupňují:

• Právní kroky, tedy zahájení řízení podle platných předpisů.
• Administrativní opatření, například omezení provozu či uzavření konkrétní části zařízení.
• Zásah do licence, tedy odebrání či pozastavení provozního oprávnění hotelu.

Precedenty z jiných egyptských zásahů ukazují, že úřady dokážou zabavit zvířata, uložit pokuty a v krajních případech zahájit trestní stíhání podle environmentální legislativy.

Půl milionu Čechů ročně v Egyptě: co by měl vědět každý dovolenkář

Egypt patří dlouhodobě mezi nejoblíbenější destinace českých turistů. Podle údajů egyptského ministerstva navštívilo zemi v roce 2025 přibližně 500 tisíc Čechů, meziročně o tři procenta více. České Ministerstvo pro místní rozvoj zdůrazňuje rostoucí zájem o Marsa Alam vedle tradičních přímých linek do Hurghady a Káhiry.

Veřejné nabídky tuzemských cestovních kanceláří přitom na začátku září 2026 stále popisují „orientální večerní show“ a „animační programy“ bez výslovné zmínky o zákazu zvířecích atrakcí. Kdo tedy plánuje odletět do Egypta, udělá dobře, když si od hotelu nebo cestovky vyžádá písemné potvrzení, že resort v programu nepoužívá živá zvířata. Po příjezdu stačí zkontrolovat rozpis večerní zábavy a nabídku focení v areálu.

Článek Egypt zakázal živá zvířata v hotelových show. Hadi a krokodýli ohrožovali turisty, hotely čekají postihy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč egyptská recepce chrání lepší pokoje pro ty, kdo zaplatili víc

Velké resorty v Hurghadě i Marsa Alam pracují s propracovanou hierarchií pokojových kategorií. Na oficiálním webu Beach Albatros Resort v Hurghadě startuje garden view na 157 USD za noc, pool view stojí 190 USD a sea view 199 USD. V marsaalamském Sea World Resort téhož řetězce se ceny pohybují od 112 USD za zahradní pokoj po 154 USD za beachfront. Rozdíl mezi nejlevnější a nejdražší kategorií dosahuje u jednoho hotelu přes tisíc korun denně.

Každý z těchto stupňů má vlastní kód v rezervačním systému. Když host zaplatí garden view, recepce mu přidělí garden view, a lepší pokoj nabídne tomu, kdo si za něj připlatil. Jde o zpoplatněný produkt. Čedok u hurghadského Pickalbatros Citadel účtuje za vyšší kategorii s výhledem na moře doplatek 4 400 Kč za pokoj, u marsaalamského Sataya Resort se deluxe s mořským panoramatem prodává s příplatkem 2 200 Kč. Balíček all inclusive tedy automaticky nezaručuje atraktivní umístění; garantuje stravování a služby, nikoli scenérii za oknem.

Bankovka v pasu ztrácí sílu: kamery a software mění pravidla

Starý trik s padesátidolarovkou zasunutou do cestovního dokladu zjevně slábne. Dva strukturální posuny to vysvětlují lépe než jakýkoliv hotelový oběžník.

Za prvé, moderní resorty pokrývají recepci, lobby i chodby kamerovými systémy s analytickými funkcemi. Za druhé, hotelové rezervační platformy typu Oracle OPERA Cloud přidělují pokoje podle atributů (patro, výhled, renovace, velikost) a každou změnu zaznamenávají do auditního logu s časem, uživatelem a důvodem. Recepční, který by přesunul hosta z garden view do sea view bez doplatku, zanechá digitální stopu, kterou management snadno dohledá.

Oficiální FAQ Pickalbatros Citadel v Sahl Hasheesh popisuje upgrade jako standardizovaný proces: host požádá, recepce ověří dostupnost a naúčtuje cenový rozdíl. Stejný princip „subject to availability“ opakují globální řetězce Hilton i Hyatt ve svých veřejných nápovědách pro all inclusive resorty. Improvizovaný neformální přesun do lepší kategorie se tak stává hůře proveditelným a snáze odhalitelným než kdykoliv předtím.

Tříkroková strategie, která v létě 2026 funguje místo úplatku

Nejúčinnější cesta k lepšímu pokoji má tři fáze, přičemž první dvě se odehrávají ještě doma.

1. Při rezervaci: Nekupovat neurčitou kategorii. Vybrat konkrétní kód pokoje s požadovaným výhledem přímo v nabídce cestovní kanceláře. Podle smluvních podmínek pořadatele lze požádat o polohu či výhled ještě před uzavřením smlouvy, potom se stává součástí objednané služby.

2. Před odletem: Napsat přímo hotelu na rezervační e-mail. Uvést celé jméno, datum příjezdu, číslo rezervace nebo voucheru, zaplacený typ pokoje a přesný požadavek (vyšší patro, tichá část, renovovaný blok). Pokud by šlo o placený upgrade, požádat o cenu a písemné potvrzení. Řetězec Pickalbatros zveřejňuje kontaktní adresy pro jednotlivé resorty v Hurghadě i Marsa Alam.

3. Při check-inu: Zopakovat požadavek na recepci a rovnou se zeptat na oficiální cenový rozdíl, pokud lepší pokoj zůstává volný. Orientační ceny se liší resort od resortu: v Hurghada Long Beach Resort uváděla hotelová guest relations v květnu 2025 přechod ze standardu na premium/deluxe za 10 EUR na noc a osobu, tedy přibližně 3 380 Kč za týdenní pobyt dvou dospělých. U Beach Albatros se za přesun do hlavní budovy s výhledem na moře objevovala částka 20 EUR za noc, což vychází na obdobnou sumu.

Kolik stojí klid u moře: předem přes CK versus doplatek na recepci

Srovnání obou cest ukazuje, že jednoznačný vítěz neexistuje; záleží na konkrétním hotelu a způsobu účtování.

Klíčový háček: české CK zpravidla účtují paušál za pokoj, zatímco egyptské recepce často počítají sazbu na osobu a noc. Dvojice tak může na místě zaplatit dvojnásobek toho, co vypadá jako „jen 10 EUR za noc“. Předplacený upgrade z Česka bývá v takovém případě výhodnější, a hlavně garantovaný.

Článek Kamery nad recepcí v egyptských hotelech mění pravidla hry. Bakšiš v pasu může recepčního stát místo, turistům nepomůže se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Frekvenční mapa, která odhalila dvojí štít pyramidy

Vědci vedení Asemem Salamou z egyptského Národního ústavu pro astronomický a geofyzikální výzkum (NRIAG) provedli tři terénní kampaně. Na každém ze 37 bodů zaznamenávali ambientní šum po dobu patnácti minut přenosným seismometrem McSEIS-MT NEO, a vždy v době, kdy uvnitř pyramidy nepobýval jediný turista. Metoda HVSR (poměr horizontální a vertikální složky spektra) jim umožnila vyčíslit, na jakých frekvencích jednotlivé části stavby rezonují.

Výsledná mapa vypadá jako výškový profil odolnosti. V sestupné chodbě a podzemní partii se frekvence pohybují kolem 1,3–1,4 Hz. Al-Mamúnův průchod vykazuje podobné hodnoty. U Královniny komory čísla stoupají na 2,1–2,3 Hz a v pasáži ke Královské komnatě i v ní samotné dosahují 2,3–2,6 Hz. Obecný trend: čím výš, tím vyšší relativní zesílení otřesů.

Jenže právě tady přichází překvapení. Nad Královskou komnatou, v pásmu 48,86 až 61,07 metru, se rozprostírá pět odlehčovacích komor. A v nich amplifikace klesá, z maxima kolem 4 zpět na přibližně 3. Přestože jde o nejvyšší měřenou část interiéru, vibrace tam ztrácejí sílu. Odlehčovací komory tak fungují jako jakýsi pasivní tlumič, který chrání nejcennější prostor celé stavby.

Proč pyramida přežila otřesy, které zničily tisíce novějších budov

Region kolem Gízy zasáhla v moderní historii řada zemětřesení. Dvě z nich, v letech 1847 a 1992, způsobila rozsáhlé škody na okolní zástavbě. Při otřesech roku 1992 o síle 5,8 stupně Richterovy škály zahynulo přes pět set lidí a tisíce budov v Káhiře utrpěly vážné poškození. Hlavní těleso Chufuovy pyramidy přitom zůstalo bez zásadního narušení. Jediným doloženým následkem byl pád jednoho kamene z vnějšího pláště, jak ve svém autorském komentáři na platformě Springer Nature připomíná Salama.

Studie nabízí vysvětlení skrze souhru několika faktorů:

• Frekvenční oddělení – pyramida kmitá v pásmu 2,0–2,6 Hz, podloží kolem 0,6 Hz, takže rezonance mezi zemí a stavbou prakticky nenastává.
• Tvrdý vápencový podklad – index seismické zranitelnosti podloží Kg dosahuje pouhých 8,2, což svědčí o mimořádně stabilním geologickém základu.
• Geometrie a rozložení hmoty – široká základna o straně 230 metrů, nízké těžiště a klesající podíl materiálu směrem k vrcholu přirozeně stabilizují celou soustavu.
• Vnitřní členění – odlehčovací komory nad Královskou komnatou aktivně snižují přenos otřesů do nejcitlivějšího prostoru.
• Kontakty mezi bloky – miliony spár mezi kamennými kvádry pohlcují část kinetické energie, podobně jako moderní disipační spoje.

Tři ze čtyř měření na vnějších kamenech navíc vykázaly frekvenci kolem 2 Hz. Dynamická odezva celé stavby je tedy mimořádně homogenní; pyramida se chová jako jeden soudržný celek, který kmitá v úzkém frekvenčním rozmezí.

Starověký empirismus versus moderní seismické inženýrství

Nabízí se lákavá představa, že faraonovi architekti vědomě navrhovali protiseismickou konstrukci. Reuters citují Salamu opatrněji: šlo o řešení vzniklá dlouhým pokusem a omylem, o empiricky ověřené postupy zakládání, rozložení hmoty a přenosu zatížení. Záměrnou seismickou optimalizaci z naměřených dat prokázat nelze, ale výsledek mluví sám za sebe.

Moderní protiseismické stavitelství pracuje s principy, které pyramida naplňuje pasivně. Norma ISO 23618:2022 definuje zásady seismicky izolovaných konstrukcí, jejichž cílem je omezit přenos zemního pohybu do nadzemní části budovy; přesně to, co Chufuova pyramida dělá díky frekvenčnímu nesouladu s podložím. Laděné hmotnostní tlumiče, dnes běžné v mrakodrapech od Tokia po San Francisco, disipují energii otřesů uvnitř stavby, a odlehčovací komory plní analogickou roli. Egypťané dosáhli podobné logiky bez ocelových pružin, hydraulických tlumičů a počítačových simulací. Jen s vápencem, žulou a generacemi zkušeností.

Článek 37 senzorů uvnitř Cheopsovy pyramidy odhalilo, proč přežila zemětřesení. Komory ve výšce 61 metrů brzdí vibrace shora se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Třicet sedm bodů, patnáct minut ticha

Tým vedený egyptskými geofyziky z institutu NRIAG a Suezské univerzity spolu s japonským partnerem z Higashi Nippon International University rozmístil po pyramidě 37 měřicích bodů. Přístroje McSEIS-MT NEO zaznamenávaly přirozený vibrační šum metodou HVSR, tedy poměrem horizontální a vertikální složky kmitání. Měřilo se v Královnině komoře, Královské komoře, v odlehčovacích komorách nad ní, v podzemní komoře, na vnějších kamenech i v okolní půdě. Klíčová podmínka: žádní turisté, žádná lidská aktivita. Patnáct minut čistého ticha v každém bodě.

Výsledek? Naprostá většina měřených míst uvnitř pyramidy vykazuje dominantní vlastní frekvenci v rozmezí 2,0 až 2,6 Hz, s průměrem kolem 2,3 Hz. Okolní půda přitom kmitá na zhruba 0,6 Hz. Tento rozdíl je zásadní.

Tři mechanismy, které chrání jádro

Seismická odolnost pyramidy nestojí na jednom triku. Studie identifikuje souhru tří faktorů:

• Frekvenční oddělení od podloží. Když se stavba a půda pod ní rozkmitají na výrazně odlišných frekvencích, riziko rezonance, tedy vzájemného zesilování kmitů, dramaticky klesá. Pyramida s 2,3 Hz a podloží s 0,6 Hz jsou v tomto ohledu téměř ideálně rozladěné. Index zranitelnosti podloží Kg dosáhl hodnoty pouhých 8,2, což je velmi nízké číslo.
• Homogenita vnitřního chování. Jednotlivé části pyramidy nekmitají každá po svém. Frekvence jsou napříč 37 body pozoruhodně vyrovnané; stavba se chová jako jeden celek, ne jako soustava nezávislých bloků.
• Tlumení v odlehčovacích komorách. S rostoucí výškou amplifikace vibrací obecně roste, jak by se dalo čekat. Jenže v odlehčovacích komorách nad Královskou komorou, ve výšce 48,86 až 61,07 metru, se tento trend láme a amplifikace klesá. Komory, které egyptologové tradičně chápali jako statický prvek pro roznesení tíhy nadloží, zřejmě fungují i dynamicky: lámou přenos vibrací směrem k vrcholu.

Zajímavý detail přidává al-Ma’múnův průchod, tunel, který do pyramidy v 9. století prorazil abbásovský chalífa. Jeho frekvence se pohybují kolem 1,3–1,4 Hz, výrazně mimo rozmezí zbytku stavby. Původní konstrukce se v dynamickém chování chová soudržněji než pozdější zásahy. Jako by pyramida sama prozrazovala, co k ní patří a co ne.

Co Egypťané věděli, a co nevíme

Tady je studie poctivě opatrná. V abstraktu mluví o „hlubokém geotechnickém porozumění“ starověkých stavitelů. V diskusi ale výslovně dodává, že úmyslnou seismickou optimalizaci nelze z geofyzikálních měření samotných prokázat. Autoři netvrdí, že stavitelé Chufuovy pyramidy počítali rezonanční frekvence.

Podle nás je nejpřesnější rámec někde uprostřed: nešlo o náhodu, ale ani o vědomou aplikaci teorie, kterou formulovala až moderní fyzika. Spíš o výsledek generační stavební zkušenosti, empirické inženýrské evoluce, která metodou pokusů a korekcí dospěla k řešení, jež dnes dokážeme popsat rovnicemi. Korespondenční autor studie Asem Salama v e-mailové odpovědi citované Live Science naznačil, že podobné principy pyramidálního tvaru pravděpodobně pomáhají i ostatním pyramidám v Gíze, ale přímá srovnávací měření zatím chybějí.

Pyramida versus moderní Káhira

Kontext dodává zemětřesení z 12. října 1992 o magnitudě 5,8. Pyramidě spadlo několik obkladových kamenů z horních partií. V širší oblasti kolem Káhiry přitom otřes těžce poškodil stovky budov, hlavně staré nevyztužené zdivo a neprojektované železobetonové konstrukce. Zřítila se čtrnáctipatrová budova. Studie z roku 2009 dává tehdejší ztráty do souvislosti s nedostatečnou boční odolností staveb navržených primárně na svislá zatížení.

Pyramida přitom stojí v oblasti, kde historické záznamy dokládají i silnější otřesy: zemětřesení u El-Fajjúmu v roce 1847 s odhadovanou magnitudou 6,8 nebo otřes v roce 1303 o magnitudě kolem 6,5, který podle odborné literatury uvolnil vnější obklad. Jádro ale vydrželo.

Co z toho plyne pro dnešní stavby

Moderní seismické inženýrství už pracuje se všemi principy, které studie na pyramidě identifikovala, s kontrolou vlastního kmitání konstrukce, s modelováním interakce stavby a podloží, s rozložením hmoty. Publikace amerického NIST výslovně uvádí, že modelování společné odezvy konstrukce, základů a okolní zeminy je klíčové pro seismické navrhování. Pyramida tedy moderní inženýry ničemu novému nenaučí. Ale ukazuje něco jiného: že kombinace těchto principů fungovala spolehlivě už čtyři a půl tisíciletí předtím, než je někdo dokázal spočítat.

Článek Výzkum vysvětluje, proč Velká pyramida v Gíze přetrvala tisíce let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Z asuánských lomů do královského města

Příběh začíná zhruba 850 kilometrů proti proudu Nilu. Ramessovští stavitelé nechávali monumentální sochy tesat z kvalitní žuly v okolí Asuánu, kde se dodnes tyčí nedokončený obelisk jako svědectví tehdejší těžby. Hotový kolos putoval po řece na sever, do Pi-Ramesse, velkolepého hlavního města, které Ramses II. vybudoval ve východní deltě jako svou rezidenci a vojenskou základnu.

Přeprava šestitunového bloku nebyla otázkou jednoho triku, ale organizace stovek lidí. Krátké úseky po souši zvládali dělníci na dřevěných saních, přičemž před ně lili vodu: experimenty Univerzity v Amsterdamu prokázaly, že správně zvlhčený písek dokáže snížit tažnou sílu zhruba na polovinu. Dálkovou vzdálenost pak obstarala nilská plavba na bárce. V Pi-Ramesse socha dostala své první kultovní zasazení, stala se součástí královského monumentálního programu nejmocnějšího faraona Nové říše.

Řeka, která zničila hlavní město

Kolem roku 1100 př. n. l. se stalo něco, co žádná královská moc nedokázala zvrátit. Pelusiácké rameno Nilu, na kterém Pi-Ramesse stálo, se začalo zanášet. Město přišlo o splavnou vodní tepnu, a tím o všechno: přístavy, zásobovací trasy, vojenskou logistiku na východní hranici. Hlavní město se stalo slepou uličkou.

Vládci přesunuli sídlo do nedalekého Tanisu. A s ním stěhovali i monumenty. Podle egyptologa Hešáma Husajna, kterého cituje National Geographic, právě v této vlně putovala triádová socha z Pi-Ramesse do Imetu, dnešního Tel Fará’únu, kde ji zasadili do chrámového komplexu bohyně Wadžet. Nešlo o náhodu. Chrám Wadžet obnovoval už sám Ramses II., takže monument spojený s jeho jménem sem zapadal ideologicky i nábožensky.

Husajn k tomu říká, že převzetí ramessovského obrazu „posilovalo královskou legitimitu“ nových správců a napojovalo místní svatyni na prestiž starší královské tradice. A právě tady je jádro celého příběhu: socha nebyla jen kus kamene k přemístění. Byla přenosným symbolem moci.

Proč kradli sochy místo toho, aby tesali nové

Přivlastňování starších monumentů, egyptologové mluví o uzurpaci, bylo v Egyptě běžnou praxí po celá tisíciletí. Ramses II. sám uzurpoval desítky soch svých předchůdců, jak dokládá egyptolog Peter Brand. A jeho vlastní díla pak potkala totéž. Simon Connor z Univerzity v Lutychu ukazuje, že právě za Ramesse II. a jeho nástupce Merenptaha dosáhla tato praxe mimořádné intenzity.

Důvody byly praktické i ideologické zároveň:

• Nedostatek kamene v deltě. Kvalitní žula se v nilské deltě netěžila; každý nový kolos znamenal dálkovou přepravu z Horního Egypta.
• Cena. Sekundární použití hotové sochy bylo nesrovnatelně levnější než nová těžba, opracování a transport.
• Symbolický kapitál. Obraz Ramesse II. nesl autoritu největšího stavitele egyptských dějin. Převzít jeho sochu znamenalo přivlastnit si kus té autority.

Podle nás je právě tohle nejsilnější část celého nálezu. Ne samotných 850 kilometrů, ale fakt, že socha byla pro další vládce dost cenná na to, aby ji netěžili znovu; raději převzali hotový symbol cizí moci a zasadili ho do vlastních kulis.

Město, které pohřbilo svůj poklad

Imet nebyl žádná zapomenutá vesnice. Výzkumy University of Manchester z roku 2025 odhalily hustě zastavěnou deltaickou aglomeraci s vícepatrovými domy, sýpkami a servisními budovami. Královská socha v takovém prostředí dávala politicky dokonalý smysl, potvrzovala význam města i jeho elit.

Jenže delta je nemilosrdné prostředí. Nilské nánosy, rozpad nepálených cihel, přestavby v pozdějších obdobích, to vše postupně pohřbilo chrámový areál pod metry zeminy. Podle egyptského ministerstva památek byl procesní tah k chrámu Wadžet mimo provoz už ve středním ptolemaiovském období a v achaimenovské době sloužil areál jako kamenolom. Socha, která přežila stěhování říší, nakonec zmizela pod vlastním městem.

Současné vykopávky trvaly zhruba rok a půl, než se badatelé dostali k triádě. Po vyzvednutí ji převezli do muzejního depozitáře v Sán al-Hagar, kde probíhá urgentní restaurace. Kde bude nakonec vystavena, zatím rozhodnuto nebylo; mezi kandidáty se objevuje muzeum Tell Basta v Zagazigu i některé z velkých egyptských institucí.

Tři životy jednoho kolosu

Bezpečně doložené jsou dvě starověké fáze užití sochy: královský kontext v Pi-Ramesse a druhotné chrámové zasazení v Imetu. Třetí „změnu majitele“ je přesnější chápat jako širší proces přerozdělování ramessovských monumentů po zániku Pi-Ramesse, kdy desítky soch putovaly do různých center delty, a tato triáda byla jednou z nich. Přesný mezičlánek, konkrétní jméno toho, kdo rozhodl o přesunu, veřejné prameny zatím nenabízejí.

Podobně je třeba upřesnit i magické číslo 3 300 let. Socha je skutečně asi tak stará, vznikla za vlády Ramesse II. ve 13. století př. n. l. Jak dlouho přesně ležela pod zemí, ale nikdo s jistotou neví. Staletí? Bezpochyby. Přesný okamžik zasypání zůstává otevřenou otázkou.

Šest tun žuly, které prošly asuánskými lomy, nilskou plavbou, královským městem, jeho zánikem a cizím chrámem, teď leží v konzervátorské dílně a čekají na další kapitolu. Tentokrát za sklem vitríny.

Článek 850 km pouští na saních a po Nilu. Socha Ramesse II. změnila majitele třikrát, než ji pohřbil písek na 3 300 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Akkadština jako angličtina doby bronzové

Faraoni se s babylonskými, asyrskými či chetitskými protějšky většinou osobně nesetkávali. Veškerá komunikace probíhala písemně, prostřednictvím poslů a v akkadštině, semitském jazyce, který sloužil jako diplomatická lingua franca celého Blízkého východu. Dopisy se psaly klínovým písmem do vlhké hlíny, nechaly se lehce vypálit (podle studie české egyptoložky Jany Mynářové z roku 2025 často kolem 500 °C) a putovaly stovky kilometrů na hřbetech oslů nebo v lodních truhlách.

Témata korespondence připomínají dnešní diplomatické depeše víc, než by člověk čekal. Babylonský král žádá o více zlata a stěžuje si, že poslední zásilka byla nedostatečná. Asyrský vládce otevírá komunikační kanál tím, že posílá dary a navrhuje výměnu poslů. Vazalští správci v Levantě hlásí vojenské hrozby a prosí o posily. A mezi řádky se řeší dynastické sňatky, tribut i loajalita, vše v rámci propracovaného protokolu, kde záleželo na každém oslovení a každé formulaci.

Jeden z dopisů uchovávaných v Britském muzeu obsahuje přímou babylonskou výtku: zlata přišlo málo a kvalita neodpovídá očekávání. Jiný, dnes v Metropolitním muzeu v New Yorku, zachycuje asyrský pokus o navázání kontaktu s egyptským dvorem prostřednictvím darů a posla. Diplomacie doby bronzové měla svůj jazyk, svůj protokol i své napětí. Chyběly jí jen ambasády.

Písaři: ghostwriteři faraonů

Nejsenzačnější zjištění posledních let se netýká králů, ale lidí, kteří za ně formulovali. Badatelka Alice Mandellová z Univerzity Johnse Hopkinse ve své nové studii The Amarna Letters and the Scribes Who Wrote Them ukazuje, že písaři nebyli pasivní zapisovači královských slov. Byli ghostwritery, tlumočníky, materiálními výrobci destiček, archiváři, a někdy i pohyblivými prostředníky mezi dvory.

Příklad z fénického Týru je obzvlášť výmluvný. Všech deset dochovaných dopisů, které týrský vládce Abi-Milki poslal faraonovi, napsal jediný písař. Mandellová ho identifikovala na základě rukopisu, pravopisných návyků a jazykových zvláštností. Tento muž nejenže formuloval veškerou komunikaci ostrovního města s Egyptem, ale z jeho textů vystupuje i krizová realita: Týr je odříznutý, chybí pitná voda, jídlo, palivo. Písař přitom volí slova tak, aby faraona přesvědčil o loajalitě svého pána a zároveň vyvolal pocit naléhavosti.

Právě tady se rodí paralela s „tajnými agenty“. Nejde o špiony v moderním slova smyslu; otevřené zdroje nedokládají existenci organizované tajné služby. Jde o něco subtilnějšího: dvorní specialisty s přístupem k citlivým informacím, kteří cestovali mezi egyptskými základnami a lokálními dvory a kteří svým stylistickým rozhodnutím mohli ovlivnit, jak faraonův dvůr přečte situaci v dané provincii. Nejbližší paralela k informačnímu prostředníkovi, ne ke zpravodajskému důstojníkovi.

Co prozradila hlína pod mikroskopem

Průlomový posun přinesla petrografie, metoda, při které se z destičky odřízne tenký výbrus a pod mikroskopem se analyzuje minerální složení hlíny, inkluze a optické změny způsobené výpalem. Studie Jany Mynářové publikovaná letos v Cambridge Archaeological Journal ukázala, že řada destiček, které se dosud považovaly za dovezené z Kanaánu, ve skutečnosti vznikla přímo v Egyptě, z místní hlíny, v místních dílnách.

To mění pohled na celý archiv. Amarna nebyla jen schránka přijaté pošty. Byla aktivním centrem klínopisné produkce, kde se destičky vyráběly, kde se školili písaři a kde vznikaly i odpovědi na zahraniční korespondenci. Součástí korpusu jsou totiž i syllabáře, glosáře a literární texty, učební pomůcky pro písaře, kteří se v Egyptě učili psát cizím jazykem a cizím písmem.

Petrografie sama o sobě neřekne jméno písaře. Ale v kombinaci s paleografií a jazykovým rozborem umožňuje vytvářet profily celých písařských komunit, sledovat, kde se školily, kam se přesouvaly a jak se jejich styl měnil podle toho, pro koho zrovna psaly. Králův hlas tak dostává konkrétní ruce, které ho tvarovaly.

Město, které zmizelo i s archivem

Achnaton přesunul dvůr do Achetatenu v pátém roce své vlády. Chtěl město nezatížené starými kulty, prostor pro svůj radikální monoteistický experiment s bohem Atonem. Podle Amarna Projectu šlo o mimořádně riskantní krok: nové hlavní město vyrostlo ve spěchu uprostřed pouště pro tisíce obyvatel a do něj se přesunula i kompletní diplomatická infrastruktura.

Po Achnatonově smrti kolem roku 1336 př. n. l. dvůr odešel, staré kulty se obnovily a město ztratilo ekonomický smysl. Chrámy a paláce posloužily jako stavební lom. Paradoxně právě toto opuštění zachránilo archiv; destičky zůstaly zasypané v ruinách kanceláří, chráněné suchým klimatem a vrstvou písku.

Kde si dopisy přečíst

Kdo chce nahlédnout do amarnské korespondence přímo, má dnes několik cest. Klasickým anglickým překladem zůstává práce Williama L. Morana The Amarna Letters. Online transliteraci a lingvistický rozbor nabízí elektronický korpus Telavivské univerzity s napojením na platformu ORACC. A pro rychlý, aktuální úvod do tématu písařů poslouží zmíněný Cambridge Element Mandellové, stručnější a dostupnější než její rozsáhlá monografie u nakladatelství Routledge.

Amarnský archiv není příběh jednoho tajemství, které čeká na rozluštění. Je to 382 oken do světa, kde o válce a míru rozhodoval tón dopisu, a kde ten tón často určoval člověk, jehož jméno nikdy nezaznělo.

Článek Amarnský archiv: 3 400 let staré dopisy prozrazují, jak faraoni vyjednávali a jak žili jejich tajní agenti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co víme jistě: kámen, chrám a vzestupná cesta

Nejpevnější stopa nevede přes nápisy, ale přes skálu. Sfinga je vytesaná přímo z podloží gízské plošiny a bloky odtěžené při jejím vzniku posloužily jako stavební materiál pro takzvaný chrám Sfingy. Geologické vrstvy těchto bloků přesně odpovídají vrstvám, které chybí v lomu kolem sochy. Chrám Sfingy a Rachefův údolní chrám přitom sdílejí společnou terasu a stavební program: stojí vedle sebe, na stejné úrovni, v logické návaznosti.

K tomu přistupuje poloha: Sfinga leží u údolního konce Rachefovy vzestupné cesty, která vede k jeho pyramidě. Celý areál tvoří promyšlený celek, jehož osa míří od východu na západ. Podle AERA při jarní a podzimní rovnodennosti slunce zapadá přesně za jižní stranou Rachefovy pyramidy, a kdyby byl chrám Sfingy dokončen, paprsky by osvítily vnitřní svatyni. Šlo o spojení slunečního boha Re s podsvětním Usirem a o obnovu moci mrtvého krále v kameni a světle.

Proč chybí „rodný list“

Tady začíná zamotanost. Ve stovkách staroříšských hrobek rozesetých po gízské plošině se nenašel jediný titul kněze nebo kněžky Sfingy. Žádný úředník se nepochlubil, že dohlížel na její stavbu. Chrám Sfingy navíc nese stopy nedokončení: opuštěné bloky připravené pro třetí vrstvu zdiva, neodtěžený severní okraj lomu, suť uvnitř prostor. Vypadá to, jako by se práce zastavily dřív, než projekt dosáhl plánované podoby.

Přímý důvod neznáme. Nejpravděpodobnější vysvětlení? Sfinga byla závěrečnou fází Rachefova stavebního programu a na konci jeho vlády se pozornost přesunula jinam. Ale to je dedukce, ne doklad.

Sfinga přitom „nemlčí“ proto, že bychom neuměli číst hieroglyfy. Pozdější texty čteme výborně. Slavná Stéla snu faraona Thutmose IV., zasazená mezi přední tlapy sochy, vznikla kolem roku 1400 př. n. l., tedy víc než tisíc let po vytesání Sfingy. Thutmose v ní popisuje, jak mu socha ve snu slíbila trůn výměnou za odkopání písku. V té době už Sfinga fungovala jako ztělesnění slunečního božstva Hor-em-achet. Jenže ani Thutmose se neobtěžoval zapsat, který král ji vlastně nechal postavit. Pro panovníky Nové říše to zjevně nebylo podstatné.

Alternativní teorie a jejich limity

Rachef není jediný kandidát. Část badatelů navrhuje jeho otce Chufeva, mimo jiné kvůli poloze Sfingy mírně severně od Rachefovy vzestupné cesty. Egyptoložka Christiane Zivie-Cocheová ale upozorňuje, že samotná poloha k přesunu autorství nestačí. Objevuje se i jméno Radžedefa, Rachefova bratra, ovšem jeho krátká vláda a vlastní pyramidový komplex v Abú Rawáši tuto variantu oslabují.

Mimo hlavní proud stojí geologická hypotéza Roberta Schocha, který na základě eroze těla Sfingy navrhuje její datování o tisíce let dříve. AERA ji odmítá jako chybné čtení geologických procesů a zdůrazňuje klíčový detail: hlava Sfingy je vytesaná z odolnější vápencové vrstvy (takzvaný Member III), zatímco tělo z měkčího a nestejnorodého Member II. Právě to vysvětluje, proč obličej vypadá zachovaleji a tělo je erozí výrazněji poškozené, bez nutnosti posouvat dataci kamkoli.

Sfinga dnes: voda zdola, turisté shora

Největší současnou hrozbou není vítr ani písek, ale spodní voda. Urbanizace Káhiry, zavlažování a infiltrace z blízkého kanálu tlačí hladinu podzemních akviferů na pouhých 1,5 až 4 metry pod povrchem za Sfingou. Podle Heritage Science jde o chronickou hrozbu, nikoli o bezprostřední kolaps. Egyptské úřady instalovaly čerpadla a odklonily zdroj vody, testovací vrty z roku 2007 ukázaly hladinu asi pět metrů pod sochou.

Stav sochy se průběžně sleduje. V roce 1981 spadl kus kamenného obložení z levé zadní tlapy, o sedm let později se uvolnil velký blok z pravého ramene. Devadesátá léta přinesla rozsáhlou restauraci a v roce 2009 vznikl přesný 3D model pro monitoring dalších změn.

A co návštěvníci? Gízská plošina je otevřená denně od 8.00 do 16.00, běžný turista Sfingu pozoruje z vyhrazených vyhlídek. Bezprostřední prostor kolem sochy je podle oficiálního ceníku egyptského ministerstva přístupný jen formou soukromých návštěv se zvláštním poplatkem, dovnitř se běžně nedostanete.

Česká stopa v písku

Výzkum v Gíze zůstává živý a mezinárodní. Zahraniční mise pracují pod egyptskou licencí, nálezy patří státu. V roce 2026 AERA navázala na svou terénní školu partnerstvím s Českým egyptologickým ústavem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy při přípravě podzimní terénní školy v nedalekém Abúsíru. Česká egyptologie tak má v současném gízském terénu přímou stopu, a tím i podíl na budoucích odpovědích.

Sfinga zatím drží svůj paradox: je jednou z nejprozkoumanějších památek světa, a přesto její nejzákladnější otázky (kdo přesně, proč a pod jakým jménem) visí na řetězci indicií, ne na jediném řádku hieroglyfů. Možná právě proto fascinuje víc než monumenty, které svůj příběh vyprávějí samy.

Článek Velká sfinga v Gíze patří k nejznámějším památkám, ale její přesné stáří se dál řeší se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Město, které živilo stavbu

Jižně od Sfingy, na ploše přes sedm hektarů, stálo účelově vybudované město. Ne osada, ne tábor, ale město s ulicemi, dílnami, pekárnami, kuchyněmi, sklady a domy správců. AERA ho nazývá Lost City of the Pyramid Builders a jeho rozsah prozrazuje, jak komplexní aparát za stavbou pyramid stál.

Velké královské sýpky distribuovaly obilí, ze kterého se pekl chléb a vařilo pivo, základní „plat“ pracovníků. Písaři evidovali zásoby. Dozorci koordinovali směny. Řemeslníci opracovávali kámen, vyráběli nástroje, udržovali infrastrukturu. Nebyla to beztvará masa otroků, jak si představovalo devatenácté století. Byl to řízený provoz s jasnou dělbou práce, fyzicky přimknutý ke stavbě, kterou obsluhoval.

Podle nás je právě tohle na pyramidách nejpůsobivější. Ne hotový monument, ale organizační stroj za ním – stát, který dokázal před čtyřmi a půl tisíci lety soustředit pracovní sílu, zásobovat ji, specializovat a řídit v měřítku, které by nebylo cizí ani modernímu stavebnímu projektu.

Stopy, které zůstaly v podloží

Pyramida samotná je viditelná z desítek kilometrů. Méně viditelné, ale pro archeology stejně výmluvné jsou stopy, které stavitelé zanechali v podloží a dlažbě kolem komplexu. Výroční zpráva AERA za rok 2023–2024 popisuje nové mapování stavebních značek, otvorů po kůlech a kapes pro páky v okolí Chufuova pyramidového komplexu. Jsou to zákulisní stopy procesu, důkazy, že tu lidé plánovali, měřili, manipulovali s bloky a organizovali prostor.

K tomu přidejme volbu samotného místa. Jak uvádí UCL Digital Egypt, Chufuova pyramida stojí na pevné vápencové plošině a nepotřebovala zvláštní hluboké základy. Stavitelé nevybírali místo náhodně. Využili geologii, která jim práci usnadnila: tvrdá skála jako základ, měkčí vrstvy jako zdroj bloků. Racionální volba, ne mystérium.

A proč jsou starší pyramidy v lepším stavu než mladší? I to má prozaické vysvětlení. Ve Staré říši se pro královské monumenty používal masivní kámen. O staletí později, ve Střední říši, už pyramidy faraonů jako Senusreta II. měly jádro z nepálených cihel s pouhým vápencovým opláštěním. Jakmile plášť opadal, cihlové jádro podlehlo erozi. Rozdíl v zachování není důkazem ztracené technologie, je důkazem změny stavební strategie.

Gíza není jediná, ale je výjimečná

Starověké monumentální stavby bez moderní techniky najdeme po celém světě. Stonehenge vznikal bez kovových nástrojů a bez kola, přesto jeho stavitelé dopravili sarseny vážící desítky tun na vzdálenost přes třicet kilometrů a spojili je truhlářskými čepy. Sacsayhuamán u peruánského Cusca ohromuje polygonálním zdivem z obřích nepravidelných kamenů skládaných jako puzzle. Obě lokality jsou předmětem běžného odborného výzkumu, ne nevyřešenou záhadou.

Co dělá Gízu specifickou, je kombinace tří věcí:

• Objem – miliony kubíků kamene zpracované v relativně krátkém čase.
• Standardizace – bloky jádra pyramidy jsou sice různě velké, ale těžební a transportní proces byl opakovatelný a škálovatelný.
• Dochované zázemí – dělnické město, lom, sýpky, dílny a administrativní stopy tvoří ucelený obraz průmyslového provozu, ne jen osamělý monument.

Proč mimozemšťané stále přitahují

Knihy Ericha von Dänikena vycházejí v češtině desítky let, Den, kdy přišli bohové má několik českých vydání. Pořady typu Ancient Aliens běží v televizi po celém světě. Society for American Archaeology ve svém otevřeném dopise výslovně upozorňuje, že takové formáty šíří nepravdivá tvrzení o dávné minulosti a berou zásluhy původním kulturám za jejich vlastní dílo.

Přitažlivost „mimozemského“ výkladu stojí na třech pilířích: psychologickém kouzlu velkého tajemství, mediálním formátu, který zábavu vydává za dokument, a sklonu vysvětlovat monumentální díla zkratkou místo studia detailů. Jenže čím víc fyzických stop po lidech se v Gíze nachází (lomy, dílny, sýpky, stavební značky, kapsy pro páky), tím méně prostoru zbývá pro „neznámé pomocníky“.

Kde se dozvědět víc

Kdo chce vidět kontext stavitelů pyramid na vlastní oči, má dnes nejpraktičtější zastávku v Grand Egyptian Museum u Gízy; vstup zahrnuje hlavní galerie i muzeum Chufuových lodí. V českém prostředí téma dlouhodobě zpracovává Český egyptologický ústav, který ve spolupráci s Národním muzeem připravil mimo jiné výstavu Kings of the Sun. Stálou expozici zaměřenou přímo na stavbu pyramid v Gíze české muzejnictví zatím nenabízí, ale program Národního muzea i Náprstkova muzea pravidelně přináší egyptologické projekty.

Pyramidy v Gíze nepotřebují mimozemšťany, aby byly ohromující. Stačí si uvědomit, že před čtyřmi a půl tisíciletími existoval stát, který uměl postavit město jen proto, aby z něj mohl postavit horu.

Článek Záhada stavby pyramid slábne. Obrovský lom ležel přímo vedle nich se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě hrobky a vrstvy sahající do pravěku

První z odkrytých hrobek má neobvyklý geometrický půdorys a stěny, které se směrem nahoru postupně ztenčují. Část konstrukce už ve starověku někdo rozebral, pravděpodobně kvůli kamenným blokům, které posloužily jinde. Druhá hrobka je té první velmi podobná, zachovala se ale lépe, a právě díky ní mohou archeologové rekonstruovat původní podobu obou staveb.

Pod raně dynastickou vrstvou mise narazila na předdynastické pohřby. Těla ležela ve skrčené poloze na rostlinných rohožích, obklopená černočervenou keramikou typickou pro období Naqada II a III, tedy zhruba 3500–3100 př. n. l. Jde o standardní hornoegyptský funerální repertoár, který ukazuje, že Jabal Al-Tair nebyl na okraji tehdejších předstátních sítí. Naopak: ležel přímo v proudu kultury, z níž o staletí později vyrostl sjednocený Egypt.

Nejmladší vrstva patří Pozdní době (747–332 př. n. l.). Obsahuje individuální i kolektivní pohřby se zbytky dřevěných rakví. Přesný počet těchto hrobů egyptské úřady zatím nezveřejnily.

Stopa vedoucí k pyramidám

Egyptský ministr turismu a památek i Nejvyšší rada pro památky rámují nález jako důležitý článek v debatě o vývoji pohřební architektury, od raných komorových staveb přes stupňovité pyramidy až k těm pravým. Srovnání s hrobkou krále Dena v Abydu není náhodné. Denova hrobka z 1. dynastie je v odborné literatuře považována za architektonickou inovaci, která poprvé zavedla sestupné schodiště do podzemní komory. Řešení, jež se pak opakovalo a proměňovalo po celou Starou říši.

Detailní plánovou komparaci obou lokalit ministerstvo zatím nezveřejnilo. Podle nás je ale podstatné už samotné zjištění, že podobný konstrukční princip existoval i ve středním Egyptě, stovky kilometrů od Abydu. Jabal Al-Tair tak není osamělá revoluce, ale cenný nový datový bod, který názorně posiluje teorii postupného vývoje od raných monumentálních hrobek k pyramidovým komplexům.

Proč zrovna Minya, a proč pořád znovu

Minya leží mezi Beni Suefem a Asjútem, podél Nilu s pouštním zázemím na obou březích. Pro egyptologii je to paradoxní region: obrovský potenciál, ale nerovnoměrný výzkum. Egyptské ministerstvo turismu a památek samo v roce 2020 označilo Minyu za „z velké části neprozkoumanou oblast plnou potenciálních objevů“. A odborná literatura upozorňuje na nápadnou mezeru v archeologických datech pro velkou část středního Egypta.

Přesto, nebo právě proto, se tu v posledních letech objevy vrší:

• Tuna al-Gabal, 2019: Ptolemaiovské pohřební komory s velkým množstvím mumií, ostrak a papyrů.
• Al-Ghoreifa, 2020: Hrobky velekněží z Pozdní doby s asi dvaceti rakvemi, více než deseti tisíci ušebti a stovkami amuletů.
• Al-Bahnasa: Řecko-římské hroby s mumiemi, terakotami a ptolemaiovské hrobky se „zlatými jazyky“ a výjevy bohyň.

Všechny tyto nálezy byly mediálně vděčné: mumie, zlato, nápisy. Jenže Jabal Al-Tair je jiný případ. Je výrazně starší a jeho hlavní hodnota neleží v inventáři cenností, ale v architektuře a v tom, jak dlouho se na jednom místě pohřbívalo. Rozpětí od Naqady II po Pozdní dobu znamená kontinuitu přesahující tři tisíce let.

Co zatím nevíme, a kdy se to dozvíme

Vykopávky v Jabal Al-Tair pokračují. Egyptské úřady avizují další objevy, ale harmonogram ani jméno odborného časopisu, kde by měla vyjít podrobná publikace, zatím venku nejsou. Čeští archeologové z Českého egyptologického ústavu na Filozofické fakultě UK, kteří v Egyptě dlouhodobě pracují, působí v Abúsíru a na jihu Sakkáry; v Minyi česká mise aktuálně aktivní není.

O zpřístupnění lokality turistům se oficiální zpráva nezmiňuje. Navštívit lze zatím klášter Jabal Al-Tair na trase Svaté rodiny, který ministerstvo rozvíjí jako poutní destinaci. Samotný archeologický výkop ale zůstává pracovištěm, ne muzeem pod širým nebem.

Největší tajemství Minyi tentokrát nespočívá ve zlatě ani v neporušených mumiích. Spočívá v tom, že jedno místo na okraji pouště dokázalo přitahovat mrtvé a jejich živé pozůstalé, po více než tři tisíciletí. A že teprve teď začínáme chápat proč.

Článek V egyptské Minyi odkryli starověké hrobky. Dost možná odkazují k jednomu z nejstarších egyptských králů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Z „boy kinga“ fyzicky křehký vládce

Zlom přišel v roce 2010, kdy tým vedený Zahím Hawassem publikoval v prestižním časopise JAMA výsledky rozsáhlého genetického a radiologického výzkumu. Studie analyzovala mumie z Tutanchamonovy rodiny a sestavila pětigenerační rodokmen: rodiče faraona identifikovala jako mumie označené KV55 a KV35YL, přičemž šlo o sourozence.

Obraz zdravého mladíka, který záhadně zemřel, snad zavražděn, snad po úderu do hlavy, se rozpadl. Místo něj vystoupil portrét fyzicky oslabeného krále:

• Deformity nohou a kostní nekróza – Tutanchamon trpěl avaskulární nekrózou, která mu pravděpodobně ztěžovala chůzi. Hole nalezené v hrobce tak nebyly ceremoniální rekvizity, ale pomůcky pro každodenní pohyb.
• Malárie – testy zachytily DNA parazita Plasmodium falciparum. Samotná malárie faraona nezabila, ale v kombinaci s kostními problémy a možnou zlomeninou nohy po pádu mohla být smrtelná.
• Konec spekulací o syndromech – studie nepodpořila dříve populární teorie o Marfanově syndromu ani o Antley-Bixlerově syndromu. „Zženštilé“ proporce, které badatelé odvozovali z amarnského umění, byly spíš stylistickou konvencí doby než odrazem skutečného těla.

Žádná jednotlivá diagnóza smrt nevysvětluje. Nejpravděpodobnější scénář je kombinace chronických potíží a akutní infekce, méně dramatické než vražda, ale vědecky podložené.

Skryté komory, které neexistují

Málokterá archeologická hypotéza posledního desetiletí vzbudila tolik vzrušení jako myšlenka, že za stěnami Tutanchamonovy pohřební komory se skrývají další prostory, možná s pohřbem královny Nefertiti. Hrobka je totiž neobvykle malá. Plán KV62 ukazuje jen vstupní chodbu a čtyři místnosti, zatímco sousední hrobka KV9 Ramesse V. a VI. je rozsáhlý komplex chodeb a sálů. Jako by Tutanchamona pohřbili do prostoru, který pro něj nebyl stavěný.

Digitální skenování stěn, které od roku 2011 sdílela Factum Foundation, debatu znovu rozjelo, detailní obrazy naznačovaly linie pod malbami. Následovaly dva radarové průzkumy v letech 2015 a 2016 s rozpornými výsledky. Definitivní slovo přinesl třetí, hustě vzorkovaný georadarový sken z února 2018, publikovaný v roce 2019 týmem z Turínské polytechniky. Závěr byl střízlivý: žádné skryté komory bezprostředně sousedící s KV62 prokázány nebyly.

Senzace se nekonala. Ale právě to je na moderním výzkumu cenné, umí říct nejen „ano“, ale i důvěryhodné „ne“.

Staré vaničky, nový rituál

Že hrobka stále překvapuje, dokládá studie egyptologa Nicholase Browna publikovaná v únoru 2025 v časopise The Journal of Egyptian Archaeology. Brown se zaměřil na čtyři nenápadné hliněné vaničky z pohřební komory, předměty, které Carter zdokumentoval, ale které zůstávaly na okraji zájmu. Nová interpretace je čte jako libační nádoby spojené s osirským pohřebním rituálem, tedy s obřadem symbolizujícím znovuzrození mrtvého krále po vzoru boha Usira.

Nejde o nový nález. Jde o nový výklad věci, která ležela v hrobce před očima badatelů celé století. A přesně tady se ukazuje posun: Tutanchamonova hrobka dnes funguje méně jako uzavřený poklad a více jako otevřený dataset, ke kterému se vědci vracejí s lepšími nástroji a novými otázkami.

Živý archiv a česká stopa

Griffith Institute v Oxfordu průběžně rozšiřuje digitální archiv Carterových záznamů; Tutankhamun Spatial Archive obsahuje nové materiály ještě z června 2026, včetně podkladů z rozbalování mumie z listopadu 1925. Koncept tohoto archivu vytvořil egyptolog českého původu Jaromír Málek, což je připomínka, že česká egyptologie je k tutanchamonovskému tématu napojena výrazněji, než by se mohlo zdát. Miroslav Bárta z Českého egyptologického ústavu od roku 2019 předsedá vědeckému výboru putovní výstavy o Tutanchamonovi a pražská univerzitní egyptologie disponuje silnými kompetencemi v 3D skenování a geofyzice, tedy v metodách, které právě u KV62 přepisují staré závěry.

Devítiletý král, který nic nerozhodoval sám

Tutanchamon nastoupil na trůn kolem devátého roku věku a vládl zhruba deset let. Už ve třetím roce vlády změnil jméno z Tutanchatona na Tutanchamona a zahájil obnovu chrámů boha Amona, zdevastovaných za jeho otce Achnatona. Restorační stéla z Karnaku slaví konec náboženského rozvratu a návrat k tradičnímu systému. Jenže rozhodnutí devítiletého dítěte to nebylo, za obratem stáli mocní poradci Aj a Haremheb, kteří po faraonově smrti postupně sami usedli na trůn.

I tohle je korekce, kterou moderní pohled přináší. Tutanchamon nebyl ani záhadný hrdina, ani bezmocná loutka. Byl fyzicky křehký mladík v centru jednoho z největších politických zvratů starověkého Egypta, a jeho hrobka, jediná podstatně nevykradená královská hrobka Nové říše s asi pěti tisíci předměty namačkanými ve čtyřech malých místnostech, je dodnes nejpodrobnějším svědectvím o tom, jak taková doba vypadala zevnitř.

Článek Tutanchamonova hrobka stále překvapuje. Moderní výzkum mění pohled na mladého faraona se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bílá, která nepatří ke zbytku

Klíčem k odhalení byl rozdíl v chemickém složení bílé barvy. Na Ramoseho rouchu v jiné části svitku použil malíř čistý huntit. Jenže bílá nanesená kolem Wepwawetova těla obsahovala směs huntitu a kalcitu, a navíc v ní byly rozptýlené drobné částice žlutého orpimentu. Ten žlutý pigment měl jediný účel: zajistit, aby opravená místa barevně splynula s tehdy ještě světlým, čerstvým papyrem. Korekční směs pokrývala boky zvířete a přední stranu stehen zadních nohou. Původní silueta byla zkrátka širší, a někdo ji po stranách „ořízl“ vrstvou bílé.

Jak se na to přišlo

Tým z Fitzwilliam Museum nasadil trojici metod:

• Infračervená fotografie v průchozím světle – ukázala, že bílá vrstva neleží vedle původní černé kresby, ale přímo přes ni. Obrys se tedy měnil dodatečně, na hotovém obraze.
• Rentgenová fluorescence (XRF) – identifikovala chemické složení korekční směsi a odlišila ji od běžné bílé na svitku.
• 3D digitální mikroskop při zvětšení 90× – zachytil fyzický překryv vrstev na zádech šakala a potvrdil přítomnost žlutých zrnek orpimentu v tenčích místech nátěru.

Bez těchto nástrojů by oprava zůstala neviditelná. Po více než třech tisíciletích papyrus ztmavl a žlutý tónovací pigment ztratil smysl; paradoxně právě to pomohlo retuš odhalit, protože bílá místa začala na zešedlém podkladu vystupovat.

Kontrola kvality ve starověké dílně

Objev, který Strudwicková představila v březnu 2026 prostřednictvím The Art Newspaper, není jen kuriozita. Ukazuje, že i na vysoce prestižní pohřební zakázce probíhala interní revize hotového díla. Ramoseho svitek patřil k nejdražším: odhadovaná délka přes dvacet metrů, výška listů kolem 41 centimetrů, místy zdobený zlatem. Obsahoval desítky zaříkadel včetně slavného Spellu 125 se soudem před Usirem. A přesto nebyl bezchybný: písař v témže Spellu 125 vynechal některé „negativní výroky“ a doplňoval je dodatečně.

Kdo dal pokyn k zeštíhlení Wepwaweta, není jisté. Strudwicková připouští dvě možnosti: zásah zkušenějšího malíře v dílně, nebo autocenzuru samotného autora po revizi vlastní práce. Oficiální egyptské umění pracovalo s pevnými proporčními mřížkami pro lidské i zvířecí figury, takže odchylka od konvence mohla být prostě nepřijatelná.

Není to ojedinělý případ

Podobné korekce Strudwicková zaznamenala i na dalších papyrech, na Knize mrtvých Nakhta v British Museum a na papyru Juji v Egyptském muzeu v Káhiře, ale podle jejích slov je dosud nikdo systematicky neanalyzoval. U nástěnných maleb jsou doložené jiné typy úprav: změna polohy paže v hrobce hodnostáře Menny nebo úpravy královských insignií u portrétu Ramesse II. v thébské nekropoli. Studie publikovaná v roce 2023 přes PLOS tyto zásahy označuje za spíše vzácné, ne proto, že by se neděly, ale proto, že je těžké je po tisíciletích vůbec detekovat.

Ramoseho svitek je dnes uložen v depozitáři Fitzwilliam Museum v Cambridge. Fyzicky byl k vidění na výstavě Made in Ancient Egypt do dubna 2026; online zůstává přístupná projektová stránka muzea se 74 snímky. Starověký „korekční fluid“ na nich sice pouhým okem nerozpoznáte, ale teď už víte, že tam je.

Článek „Takhle ne, je moc tlustý!“ Egyptologové odhalili bizarní úpravu, kterou musel umělec narychlo zamaskovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně se mění a kde

Dosavadní postup v Káhiře vypadal roky stejně: cestující po přistání zamířil k bankovnímu okénku nebo přepážce před pasovou kontrolou, zaplatil v hotovosti a dostal do pasu nalepenou vízovou známku. Nový digitální systém celý tento krok nahrazuje. Cestující zadá údaje přes web, aplikaci nebo přímo na letištním kiosku, zaplatí kartou a obdrží QR kód, který předloží u pasové kontroly. Podle serveru Connecting Travel má být možné vízum vyřídit až 48 hodin před příletem, tedy ještě z domova.

Zásadní upozornění: k 11. červnu 2026 je ostrý start potvrzen výhradně pro káhirské letiště a jeho terminály. Hurghada, Marsa Alam ani Šarm aš-Šajch zatím konkrétní termín zavedení QR režimu nemají. Kdo letos letí na egyptské pobřeží charterem, ten se s novinkou pravděpodobně nesetká. Kdo ale přistává v Káhiře, ať už kvůli pyramidám, přestupu nebo cestě po Nilu, měl by s novým systémem počítat.

Víza jsou dražší už teď

Ještě než se digitální systém vůbec spustí, sáhla Čechům do kapsy jiná změna. Od 1. března 2026 stojí egyptské turistické vízum 30 USD místo dosavadních 25 USD. Potvrdilo to české velvyslanectví v Káhiře. Pro čtyřčlennou rodinu to znamená navýšení o 20 USD, v přepočtu zhruba 460 Kč. Částka sama o sobě nezruinuje rozpočet dovolené, ale sčítá se s dalšími náklady, a u cestovních kanceláří může narůst o servisní příplatek.

Právě u CK stojí za to číst podmínky pozorně. EXIM Tours na svém webu uvádí možnost zajistit vízum za 900 Kč na osobu nebo 32 USD přes zástupce na místě, ovšem na téže stránce se stále objevuje i starší údaj 25 USD. Blue Style zase informuje, že vízum lze zaplatit přes kancelář nebo po příletu. Komerční weby zkrátka nemusí být cenově aktuální, a to je přesně situace, kdy se vyplatí ověřit si údaj u oficiálního zdroje.

Tři vízové cesty pro Čechy, a jejich úskalí

Český občan má v Egyptě k dispozici několik režimů vstupu. Orientace v nich je klíčová hlavně pro ty, kdo cestují na vlastní pěst:

• Vízum po příletu (visa on arrival) – dosud dostupné v Káhiře, Hurghadě i Marsa Alam za hotovost. V Káhiře ho od srpna 2026 nahradí digitální verze s QR kódem; na ostatních letištích zatím běží postaru.
• Oficiální e-Visa – elektronické vízum přes portál visa2egypt.gov.eg, kde je Česko mezi způsobilými zeměmi. Žádost je třeba podat minimálně 7 dní před odjezdem, výstup vytisknout. Stojí rovněž 30 USD.
• Sinajská výjimka – při pobytu do 15 dnů výhradně v sinajských resortech (typicky Šarm aš-Šajch) není třeba standardní vízum. Stačí bezplatné vstupní razítko. Jakmile ale cestující opustí Sinaj, potřebuje plnohodnotné vízum.

Největší praktické riziko pro individualisty přitom není, že by vízum nedostali. Je to špatně zvolený kanál. Americké ministerstvo zahraničí výslovně varuje, že řada webů se za oficiální egyptský vízový portál pouze vydává. Jediným ověřeným zdrojem e-Visa je visa2egypt.gov.eg. U nového káhirského digitálního systému Egypt avizuje spuštění vlastního webu a aplikace, ale k červnu 2026 jejich konkrétní adresa ani název v obchodech s aplikacemi zveřejněny nebyly.

Proč zrovna Káhira a proč až v srpnu

Přímé oficiální zdůvodnění termínu Egypt nezveřejnil. Časová osa ale leccos napoví: pilotní záměr byl oznámen už v květnu 2025, prováděcí dohody se podepisovaly o rok později a ostrý provoz má začít v srpnu 2026. Stát si zjevně nechal prostor na testování, napojení platebních systémů a nasazení dodavatelů, místo riskantního spuštění uprostřed vrcholné sezóny.

Motivace je přitom jasná. Káhirské letiště odbavilo jen v prvním čtvrtletí 2026 přes 8 milionů cestujících, jeho roční kapacita přesahuje 30 milionů. Fronty u vízových přepážek při takových objemech představují úzké hrdlo, které digitální samoobsluha může výrazně rozšířit. Postupné celostátní rozšíření je v plánu, logickými kandidáty jsou Hurghada (přes milion odbavených jen v dubnu 2026) a Šarm aš-Šajch (téměř 762 tisíc). Kdy přesně se jich QR režim dotkne, ale zatím nikdo veřejně neřekl.

Co si pohlídat před odletem

Kdo letos míří do Egypta bez cestovky, měl by si před odletem odpovědět na tři otázky: Na které letiště přistávám? Jaký vízový režim tam aktuálně platí? A používám opravdu oficiální portál? Odpovědi se liší podle destinace i data cesty, a právě v tom je jádro celé změny. Nejde o to, že by Češi vízum nezískali. Jde o to, že si ho poprvé musí vyřídit sami digitálně, na správném místě a za správnou cenu.

Článek Tisíce Čechů čeká u víz v Egyptě novinka. Pasová kontrola by měla být jednodušší se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hurghada versus Marsa Alam: dvě verze Egypta

Hurghada je velké město s hotely, akvaparky, nákupními zónami a širokou škálou rodinných atrakcí. Marsa Alam se prodává jinak, přes korálové útesy, mořské louky a podmořský život. Rozdíl není jen marketingový. Zatímco v Hurghadě je útes často otázkou lodního výletu, v Coraya Bay stačí sejít po molu a nasadit masku. Potápěčská báze Coraya Divers popisuje svůj domácí útes jako bezpečně dostupný téměř 365 dní v roce.

To neznamená, že Marsa Alam je prázdná pláž bez civilizace. V oblasti fungují rodinné resorty s večerní animací, třeba Jaz Maraya, osm kilometrů od letiště, má písčitou pláž i zábavní program. Kdo ale hledá koncept pouze pro dospělé, najde ho v Coraya: Steigenberger Coraya Beach i novější Steigenberger Resort Alaya přijímají hosty od šestnácti let. Žádné dětské bazénky, žádné animátorské mikrofony u oběda.

Dugong není atrakce, ale vzácný savec

Slovo „dugong“ zní exoticky, realita je ještě zajímavější. Nejde o rybu ani o velkou želvu. Dugong je mořský býložravý savec příbuzný kapustňákům, který se živí výhradně mořskou trávou. V Rudém moři přežívá ve fragmentovaných lokalitách tam, kde zůstaly vhodné podmořské louky, a zátoky kolem Marsa Alam patří mezi poslední taková místa. Organizace IMMA ho vede jako zranitelný druh a upozorňuje na tlak nekontrolovaného turismu.

Právě Abu Dabbab, zátoka ležící severně od Coraya, bývá označována jako „dům dugongů“. Šance na setkání je na egyptské poměry dobrá, ale nikdy zaručená; web egyptské potápěčské komory mluví o „plachém zvířeti, které se snadno vyplaší“. Kdo přijede s očekáváním garantovaného zážitku, může odjet zklamaný. Kdo přijede s respektem a trochou trpělivosti, má reálnou šanci na moment, který si bude pamatovat.

A co je podstatné: k dugongovi se dostanete i bez potápěčského průkazu. Abu Dabbab stojí na šnorchlování z pláže, vstup z břehu, mělká voda, hlídaná zóna. Maska, šnorchl a ploutve stačí.

Korály na dosah ruky

Abu Dabbab prezentuje svůj útes jako „živé korálové zahrady“ s přístupem přímo ze břehu. Coraya Bay nabízí totéž z mola před potápěčskou bází. V obou případech platí, že korálový zážitek není vázaný na celodenní lodní výlet za tisíc korun navíc. Stačí vstát od snídaně, dojít k vodě a ponořit hlavu.

Přímé srovnání s Maledivami nebo Thajskem by bylo přestřelené, chybí jednotná metodika. Co ale lze říct s jistotou: snadná dostupnost kvalitního útesu přímo od hotelu je parametr, kterým Marsa Alam v rámci Egypta vyniká.

Co stojí klid: ceny a pravidla

Cenově Marsa Alam není jen luxusní nika. Na Invii startují balíčky v oblasti Madinat Coraya od zhruba 10 000 Kč za osobu u standardnějších hotelů. Alaya pouze pro dospělé se pohybuje výš, od přibližně 19 000 Kč za osobu na kratší pobyt s all inclusive. Týden ve dvou v prémiovějším segmentu vyjde na vyšší desítky tisíc. Není to levná Turecká riviéra, ale ani nedostupný Zanzibar.

Sezóna? Biologicky funguje oblast celoročně. Prakticky je nejlepší kompromis mezi příjemným počasím a teplotou vody duben až květen a říjen až listopad. V létě teploty na jihu Egypta šplhají k 45 °C, což šnorchlování z pláže proměňuje spíš v přežívání.

A jedno důležité upozornění pro každého, kdo míří do Abu Dabbab: zátoka už dnes pracuje s tvrdými pravidly ochrany. Denní kapacita návštěvníků je omezená. Dotýkat se dugongů a želv je zakázáno, pronásledování taktéž. Pokuta začíná na 500 eurech. Podle pravidel Abu Dabbab jde o podmínku vstupu, ne o doporučení. Oborový magazín CDWS navíc uvádí, že v zátoce byly zakázány motorové lodě právě kvůli ochraně dugongů, a přesto se stávalo, že jedno zvíře obklopilo přes padesát šnorchlařů naráz.

Bezpečnost a poslední kontrola před odletem

Resortní oblast Rudého moře zůstává turisticky funkční. České ministerstvo zahraničí doporučuje zvýšenou opatrnost a sledování aktuálních sdělení, britské FCDO vede zakázané zóny jinde v Egyptě, ale pobřeží u Marsa Alam mezi ně nepatří. Před odletem je nicméně nutné situaci znovu ověřit; bezpečnostní mapa se v regionu mění rychleji než katalogové ceny.

Marsa Alam není nedotčený ráj a nikdy jím nebyla. Je to ale místo, kde se „klid“ dá přeložit do konkrétních čísel: osm kilometrů od letiště, útes za molem, dugong v zátoce za rohem. A pokuta třináct tisíc korun pro každého, kdo ho zkusí chytit za ploutev.

Článek Lepší podívaná než ve Středozemním moři. Podívejte se, proč čeští turisté propadli kouzlu Marsa Alam se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pětihvězdičkový hotel vás neochrání

Představa, že all inclusive resort s bazénem a animačním programem je sterilní bublina, neodpovídá realitě. CDC výslovně uvádí, že některé faktory bezpečnosti jídla jsou mimo kontrolu cestovatele: hygiena provozu kuchyně, původ ledu v nápojích, způsob mytí zeleniny. Saláty, syrová zelenina, neoloupané ovoce a bufety patří mezi hlavní rizikové položky. Led vyrobený z místní vody přitom vypadá úplně stejně jako ten z balené. Britské zdravotní úřady evidovaly mezi lety 2009 a 2019 celkem 16 případů hemolyticko-uremického syndromu u lidí, kteří pobývali v regionu Hurghady, včetně dětí. To není statistická kuriozita, to je signál.

Pravidla prevence znějí jednoduše, ale v praxi bufetu je dodržet těžké:

• Pít výhradně balenou vodu a ověřit, že uzávěr nebyl porušen.
• Odmítat led v nápojích, pokud si nejste jistí jeho původem.
• Vyhýbat se syrovým salátům, neoloupanému ovoci a pokrmům, které stály delší dobu při pokojové teplotě.
• Mýt si ruce před každým jídlem, ideálně dezinfekčním gelem, ne jen vodou z kohoutku.

Antinal není zázračná pilulka

V českých cestovatelských skupinách koluje rada: „Kup si v lékárně Antinal a budeš v pohodě.“ Antinal je obchodní název pro nifuroxazid, tutéž účinnou látku, kterou Češi znají jako Ercefuryl. EXIM Tours ho na svých stránkách výslovně doporučuje spolu s přípravkem Diax. Nejde tedy o žádný tajemný egyptský lék, ale o střevní antiseptikum dostupné v různých zemích pod různými značkami.

Zásadní je ale to, co Antinal není. Podle otevřeného egyptského lékového katalogu Drugex je určen pro akutní bakteriální průjem bez známek invaze, tedy bez horečky a bez krve či hlenu ve stolici. Cena suspenze 60 ml činí 24 egyptských liber, v přepočtu zhruba 12 korun. Dávkování pro dospělé je 200 mg třikrát až čtyřikrát denně.

Pokud ale máte horečku nad 38 °C, krev ve stolici, silné křeče nebo neustávající zvracení, Antinal nestačí. CDC v takovém případě mluví o febrilním nebo invazivním průjmu a staví léčbu na agresivní rehydrataci a antibiotické terapii, typicky azithromycinu, pod dohledem lékaře. Tvrzení, že české léky jsou proti egyptským bakteriím neúčinné, se v žádném mezinárodním medicínském zdroji nepotvrdilo. Rozhoduje závažnost stavu, ne země původu léku.

Kdy volat lékaře a kam jet

Hranice mezi nepříjemností a medicínským problémem je ostrá. Lehký vodnatý průjem bez horečky zpravidla odezní za tři až pět dnů při dostatečném příjmu tekutin a elektrolytů. Rehydratační soli (ORS) by měly být základem každé cestovní lékárničky, a u dětí jsou naprosto klíčové, protože malé tělo ztrácí tekutiny rychleji.

Okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc, pokud se objeví:

• Horečka nad 38 °C
• Krev nebo hlen ve stolici
• Zvracení, které znemožňuje příjem tekutin
• Známky dehydratace: suché sliznice, tmavá moč, závratě
• Příznaky u dítěte, které se nezlepšují do 24 hodin

V Hurghadě je ověřeným kontaktním bodem Nile Hospital na Airport Road s nemocniční lékárnou otevřenou 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Pro oblast Marsa Alamu slouží Port Ghalib Hospital, 72 km jižně od El Quseir. Podle informací DERTOUR má v Egyptě každé město alespoň jednu lékárnu s nepřetržitým provozem a většina hotelů disponuje smluvním lékařem.

Praktický postup v noci: neřešte to sami nákupem „něčeho na průjem“. Zavolejte hotelovou recepci, kontaktujte delegáta cestovní kanceláře nebo asistenční linku své pojišťovny. ERGO uvádí, že v partnerských nemocnicích klient často neplatí nic předem. AXA nabízí limity léčebných výloh od 4 milionů do 300 milionů korun podle tarifu. Bez pojištění jdou náklady za hospitalizaci přímo za pacientem, na to upozorňuje i české Ministerstvo zahraničních věcí.

Co si zabalit a na co se připravit

Egypt není zdravotně zakázaná destinace. CDC ho vede na stupni Level 1 (běžná opatření), tedy na nejnižším varovném stupni. Ale je to destinace, kde musíte mít plán pro případ, že se něco pokazí. Zvlášť v létě.

Do cestovní lékárničky patří:

• Rehydratační soli (ORS): základ léčby jakéhokoli průjmu
• Loperamid: pro nekomplikovaný průjem bez horečky, jako symptomatická úleva
• Teploměr: abyste poznali, kdy průjem přestává být banální
• Dezinfekční gel na ruce
• Kontakt na asistenční linku pojišťovny uložený v telefonu

Antinal nebo Diax koupíte v egyptské lékárně bez receptu za pár korun. Ale nekupujte je jako pojistku proti všemu. Jsou určené pro lehký bakteriální průjem. Horečka, krev ve stolici nebo křeče s kolapsovým stavem vyžadují lékaře, ne samoléčbu.

Kdo zvažuje termín, má v rukou ještě jednu kartu. Marsa Alam klesá z průměrných maxim 35,5 °C v červenci na 29,3 °C v listopadu, Hurghada sleduje podobný trend. Nižší teploty znamenají nižší bakteriální tlak. Říjnový nebo listopadový Egypt není bez rizika (voda, led a bufety zůstávají stejné), ale organismus zvládá zátěž lépe a prostor pro množení patogenů se zužuje.

Faraonova pomsta většinou skončí za pár dnů na hotelovém pokoji. Ale ten moment, kdy přestává být nepříjemností a začíná být medicínským problémem, poznáte podle teploměru a toalety, a v tu chvíli už nesaháte po pilulce, ale po telefonu.

Článek V Luxoru útočí padesátky! Češi podceňují extrémní letní vedra v Egyptě, pro tělo je to brutální hazard se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obří nález zatím stojí hlavně na abstraktu

Tvrzení zní extrémně. Podle abstraktu Project Khafre autoři tvrdí, že nad Belzoniho komorou uvnitř Chafreovy pyramidy vidí pět struktur, pod nimi osm svislých válců do hloubky 648 metrů a ještě níž „nepřirozené konstrukce“ asi 2 kilometry pod gízskou plošinou, tedy skalním celkem, na němž stojí pyramidy. Už samotný dokument ale mluví o budoucím ověření vykopávkami, ne o hotově potvrzeném nálezu.

Brzda přichází hned vzápětí. Venku koluje hlavně tento abstrakt a doprovodné obrázky, nikoli samostatný recenzovaný článek; peer review, tedy odborné oponentní řízení před publikací ve vědeckém časopise, tu zatím chybí. I proto Snopes upozornil, že tvrzení neprošlo peer review a nepotvrdili je důvěryhodní archeologové ani jiná nezávislá metoda.

Pojem „italský radar“ navíc svádí. V redakci VědaŽivě jsme dohledali, že autoři v abstraktu výslovně pracují s veřejně dostupnými daty od Capella Space a Umbra, nikoli s jedním tajemným italským přístrojem. SAR, tedy radarové snímkování zemského povrchu ze satelitu nebo letadla, dodaly americké firmy v programech Capella Open Data a Umbra Open Data Program. Přesnější popis proto zní italská interpretace amerických satelitních SAR dat, a právě tím se celá senzace láme.

Legenda o italském radaru nevydrží detail

Právě technika skřípe nejvíc. NASA Earthdata popisuje SAR hlavně jako aktivní metodu pro sledování zemského povrchu, topografie a deformací, zatímco slovník ESA mluví o tvorbě obrazů zemského povrchu a mapování terénu. To je velmi daleko od jistého „vidění“ stovek metrů či dokonce kilometrů do skály.

Odborné odmítnutí přišlo rychle. Archeolog Lawrence Conyers podle AFP Fact Check řekl, že takovou technikou nelze dosáhnout hloubek stovek metrů, protože radarové vlny se v zemi postupně tlumí. Zahi Hawass šel ještě tvrději a na webu Zahiho Hawasse označil podobná tvrzení za fabrikace.

Zmatek pak dělá samotné míchání dvou různých debat. Abstrakt odděluje možné dutiny uvnitř Chafreovy pyramidy od údajných konstrukcí pod celou gízskou plošinou, jenže ve feedech to často splývá do jediné věty o „městu pod pyramidou“. V redakci VědaŽivě jsme si všimli ještě jedné brzdy: Hawass zároveň uvedl, že k práci uvnitř Chafreovy pyramidy nebyla udělena žádná povolení a že uvnitř nyní nepůsobí žádná archeologická mise.

Hotové 3D obrazy proto vypadají jistěji, než jak jistá jsou data. Už recenzovaná studie v časopise Remote Sensing z roku 2022 u stejné autorské linie výslovně uvádí, že SAR má v pevných tělesech slabou penetrační schopnost a postup stojí na nepřímé interpretaci mikropohybů vyvolaných seismickým pozadím. Dopplerova tomografie je právě takový způsob zpracování signálu, kterým autoři tvrdí, že odvozují skryté struktury z vibrací. V redakci VědaŽivě proto tyhle vizualizace nečteme jako přímý sken kamene, ale jako interpretační model, který zatím nikdo nereplikoval.

Skutečný objev by musel vypadat jinak

Skutečný průlom vypadal jinak. Studie Discovery of a big void in Khufu’s Pyramid vyšla v Nature a velkou dutinu Big Void nepotvrdil jediný efektní obrázek, ale tři různé muonové technologie a tři nezávislé analýzy. Muonová tomografie, tedy metoda využívající kosmické miony k neinvazivnímu „prosvícení“ nitra pyramid, tehdy dodala přesně to, co dnešní virální tvrzení postrádá: více měření, více týmů a prestižní publikaci.

Vedle senzace navíc běží mnohem střízlivější práce. Projekt ScIDEP Muon Radiography Project at the Egyptian Pyramid of Khafre podle textu na arXiv a následně v Journal of Applied Physics staví muonové teleskopy na bázi scintilátorů a chce pyramidu snímat z více pohledů, z pohřební komory i zvenčí. V redakci VědaŽivě právě tady vidíme rozdíl mezi poctivým hledáním nových prostor a skokem k titulku o útvarech dva kilometry pod zemí.

Měřítko je tedy jednoduché. Pokud má dnešní claim obstát, musí přijít recenzovaný článek, nezávislé potvrzení druhou metodou a jasné oddělení toho, co leží uvnitř pyramidy a co údajně pod celou plošinou. Do té doby neodhalil „italský radar“ nemožné stavby pod Gízou; odhalil hlavně to, jak snadno dnes algoritmus převálcuje archeologii.

Článek Pod pyramidami v Gíze narazili na něco nemožného: Italský radar odhalil skryté stavby v hloubce 2 kilometrů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Korály jsou pod zámkem, i ty mrtvé

Člověk by si řekl, že když najde na břehu vyplavený, mrtvý kousek korálu, co už je bílý jako křída, tak se přece nic neděje. A prázdná schránka od mušličky je přece to samé, ne? Jenže egyptské úřady to vidí jinak. Pro ně je to součást ekosystému a národní poklad. Vývoz jakýchkoli přírodnin z Rudého moře je prostě tabu. Zákon mluví jasně: je zakázáno vyvážet korály, mušle, ryby i písek. Ano, slyšíte správně, i za lahvičku s pískem můžete dostat mastný flastr. Celníci to neberou jako suvenýr, ale jako poškozování přírody, a argumenty typu „já jsem to jen našel na zemi“ na ně neplatí.

Průvodce nás naštěstí varoval včas

Ale zpátky k té hromadě před káhirským letištěm. Průvodce z naší cestovky nás na ni upozornil, když jsme se vraceli k letadlu. A prý jestli víme, kvůli čemu tady je? No přece kvůli sobeckým turistům. Protože podle ní se s tím v Egyptě fakt nemažou. Pokuty za nelegální vývoz korálů a mušlí se pohybují v řádech stovek až tisíců dolarů.

Říkala, že Čechy už viděl platit i 12 000 korun. A to bychom prý určitě nechtěli. Ale nejde jen o peníze. Může se stát, že vás nepustí do letadla, dokud se věc nevyřeší, nebo vás rovnou zapíší na černou listinu a do Egypta už se příště prostě nepodíváte. To se sice prý stává vzácně, ale také už o tom slyšela. Opravdu. Nebyla jsem sama, kdo na hromadu něco přidal. Riskovat kvůli takovéhle maličkosti? Upřímně – neudělala jsem ani foto, natož abych si něco odnesla. Nemělo by se o tomhle mluvit nějak víc? Ale jednu mušli jsem si nakonec přece jen nechala. Proč? To vám hned řeknu.

Jak si dovézt suvenýr a neriskovat kriminál?

Pokud se bez té mušle neobejdete, jediná bezpečná cesta vede přes certifikované obchody se suvenýry. Tam vám ke koupené mušli nebo šperku z korálů musí dát oficiální certifikát o původu a účtenku. A mě naštěstí jedna taková zlákala, takže mi na pobyt u moře přece jen nějaká památka zůstala. Tak aspoň tak a vy na to příště myslete, až sem pojedete, ať to pro vás neskončí špatně. Zkazit si takhle celou dovolenou by byla vážně škoda.

Článek Průvodce nám vysvětlil, proč jsou před káhirským letištěm hromady mušlí. Kdyby to neudělal, platíme mastnou pokutu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně se zavíralo a kdy

Premiér Mostafa Madbúlí poprvé opatření avizoval 18. března 2026. Tehdy zmínil prudký nárůst nákladů na dovoz zemního plynu, z 560 milionů dolarů měsíčně na 1,65 miliardy. Finální dekret přišel o devět dní později, 27. března, a od následujícího dne vstoupil v platnost.

Pravidla byla jasná:

• Běžné dny (neděle–středa): obchody, obchodní centra, restaurace, kavárny, bazary, noční podniky a diskotéky musely zavřít nejpozději ve 21:00.
• Čtvrtek, pátek, státní svátky a oficiální příležitosti: zavírací hodina se posunula na 22:00.
• Rozvozy jídla: fungovaly bez omezení, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.

Režim se ale během dubna měnil. Dne 9. dubna vláda po relativním poklesu cen paliv a s odkazem na příměří v regionu zmírnila zavírací hodinu na 23:00. A po jednání kabinetu 26. dubna se Egypt vrátil k normálním provozním hodinám, od 28. dubna už žádné nucené zavírání neplatilo.

Kdo měl výjimku: resorty versus města

Tady je klíčový rozdíl, který rozhodoval o tom, jestli turista omezení vůbec pocítil. Dekret z 27. března explicitně vyňal celou řadu provozů a oblastí:

• Hotelové restaurace a kavárny – bez ohledu na lokalitu.
• Hlavní turistické oblasti: South Sinai (Šarm aš-Šajch), Hurghada, Marsa Alam, Luxor a Asuán.
• Provozy podél Nilu v Káhiře a Gíze, tedy nilské restaurace a výletní lodě.
• Letiště, přístavy, nádraží, lékárny, supermarkety a pekárny.

Pro českého turistu, který letí na týden do Hurghady nebo Marsa Alam a tráví večery v hotelovém resortu, byl dopad minimální. Jiná situace nastala pro ty, kdo si naplánovali city-break v Káhiře, procházku po chánovi Chalílí, večeři v místní restauraci v Zamaleku nebo nákupy v obchodním centru Mall of Egypt. Ti narazili na zavřené dveře a ztichlé ulice.

Agentura AP popsala Káhiru v prvních dnech režimu jako město, které ztratilo svůj noční puls. The National po měsíci fungování opatření citoval drobné podnikatele z historických čtvrtí, kteří přišli o večerní hodiny, kdy se v Egyptě tradičně nejvíc prodává a konzumuje.

Proč Egypt zhasl: válka, plyn a Hormuzský průliv

Příčina nesouvisela s vnitřní nestabilitou Egypta. Konflikt mezi USA, Izraelem a Íránem, který eskaloval po 28. únoru 2026, zasáhl energetickou infrastrukturu v Perském zálivu a prakticky ochromil průchod Hormuzským průlivem, kudy proudí zhruba pětina světového obchodu s ropou a značná část dodávek zkapalněného zemního plynu.

Egypt, který se v posledních letech stal čistým dovozcem plynu, pocítil cenový šok okamžitě. Trojnásobný nárůst měsíčního účtu za dovoz plynu donutil vládu jednat rychle. Vedle omezení provozních hodin nařídila i dřívější zavírání státní administrativy v novém hlavním městě a přesun části práce na práci z domova. Šlo o celostátní krizový režim, ne jen o turistický zásah.

Není to poprvé: Egypt a energetické restrikce

Kdo sleduje Egypt delší dobu, ví, že energetické problémy nejsou novinkou. V létě 2023 země zavedla rotační výpadky proudu, dvouhodinové blackouty, které se střídaly po čtvrtích. O rok později, v létě 2024, přišly další úsporné kroky: obchody zavíraly ve 22:00 nebo 23:00, restaurace kolem půlnoci, a v červnu se vrátily až tříhodinové výpadky. Premiér tehdy oznámil konec přerušování dodávek od 21. července 2024.

Březen 2026 byl tvrdší. Zavírací hodina 21:00 byla o hodinu až dvě přísnější než letní režim 2024 a mechanismus se lišil, místo plošných výpadků proudu šlo cíleně přes provozní hodiny. Podle nás šlo o pragmatičtější přístup: vláda se snažila vyhnout chaotickým blackoutům, které v minulosti zasáhly i turistické zóny, a raději sáhla po předvídatelném omezení s jasnými výjimkami.

Co to znamená pro Čechy s letenkou do Egypta

České ministerstvo zahraničních věcí na kartě Egypta neevidovalo žádné samostatné varování. Zároveň ale 3. března 2026 vydalo regionální upozornění pro Blízký východ s doporučením cestovat do zemí regionu jen ve zcela nezbytných případech. Důležité: samotné doporučení MZV nemá automatický právní účinek a nezakládá nárok na bezplatné storno zájezdu.

U zájezdu zakoupeného přes cestovní kancelář platí, že bezplatné odstoupení je možné jen tehdy, pokud v místě pobytu nebo jeho bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti s významným dopadem na poskytování zájezdu nebo dopravu. Posuzuje se konkrétní destinace a konkrétní termín. U samostatně rezervovaného hotelu EU obecné storno právo neupravuje, rozhodují smluvní podmínky.

Prakticky vzato: kdo měl pobyt v Hurghadě nebo Šarm aš-Šajchu v dubnu 2026, pravděpodobně neměl silný argument pro bezplatné storno. Kdo měl city-break v Káhiře na konec března, ten už ano.

Opatření skončila 27. dubna 2026 a Egypt se vrátil k běžným hodinám, obchody do 23:00, restaurace do jedné v noci. Premiér Madbúlí ale ještě 23. dubna připustil, že širší energetická racionalizace může pokračovat a stabilizace globálních trhů se čeká nejdříve ke konci roku. Kdo letí do Egypta v dalších měsících, měl by počítat s tím, že podobný zásah se může zopakovat. Tentokrát ale víme, že resorty a hotely vláda chrání jako poslední, co vypne.

Článek Šok pro turisty v Egyptě: Obchody i kavárny zavírají, oblíbené nákupní ráje pohltí tma se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Drzost, která nezná hranic, už u odbavení

Stojím si takhle v klidu ve frontě na kufry a chlápek přede mnou, mimochodem Egypťan, se na mě otočil a úplně v pohodě se zeptal, jestli bych si do svého zavazadla nevzala jeho sedm kilo věcí, že má nadváhu. Jako vážně? Kdo tohle v dnešní době udělá? Cítila jsem se fakt trapně a on byl docela neodbytný, což ale bylo personálu docela jedno. Aby toho nebylo málo, zaměstnanec aerolinky mě nutil si nechat obalit kufr fólií (samozřejmě za poplatek), prý že kufry s červenými pruhy do letadla nesmí. Což je mimochodem pěkný nesmysl, lítám s ním pět let po celém světě a nikdy nebyl problém. Ale abych odletěla, přijala jsem to.

A u brány? Další level. Přijde ke mně paní se třemi dětmi a prý jestli jí nepomůžu s taškami a nevezmu si k sobě jedno z jejích dětí. No chápete to? Tu nehoráznou drzost oslovit cizího člověka s takovou prosbou, to mi fakt hlava nebrala. Tipuju to na to, že jsem žena – k muži by si něco takového asi nikdo nedovolil. No prostě tenhle let začal úplně příšerně. A stejně tak i skončil.

Letadlo jako očistec – a pak přišel ještě ten byrokratický

Samotný let byl teprve ten pravý očistec. Dvě starší dámy s dětmi tam dělaly neskutečný bordel (to o té paní se třemi jsem nakonec vůbec nevěděla – a skoro mě pak mrzelo, že jsem jí nepomohla). Jedna měla autistického kluka, kterého absolutně nezvládala, a ještě po ostatních lidech chtěla, aby ho hlídali za ni. Druhá si zase odmítala u startu vytáhnout roletu na okně, prý že se pozvrací. Letušky byly v koncích a já měla hlavu jako střep.

Když jsme konečně přistáli v Káhiře, čekala mě další lahůdka. Jedna nekonečná fronta na víza a zároveň na směnu peněz. Totální chaos. A korunu tomu nasadil celník. Pár kroků za čárou mi totiž vypadla z kabelky malá taška. Tedy abyste to dobře pochopili – já byla za čárou, ona dopadla ještě před ni. A celník? Ten mi ji sebrat nenechal. Jestli ji chci, musím zase do fronty a znovu projít celou imigrační kontrolou. A já šla. Jako ovce. Teprve později mi došlo, že tam mám vlastně jen pár šminek, bonbony a Paralen. Měla jsem ji tam nechat ležet a nepřipravit se o dalších 30 minut života. To už jsem fakt přemýšlela, že se na to vykašlu a poletím hned prvním spojem domů.

Pyramidy v obležení a finální rána pod pás

Ani cesta k pyramidám ale nebyla žádná idylka. Pořád mě zastavovali nějací divní týpci, co si hráli na policii a chtěli ze mě vytáhnout peníze. Vyfotit si něco v klidu? Zapomeňte. Egypt má před sebou ještě sakra dlouhou cestu, než se tam bude dát jezdit normálně na pohodovou dovolenou.

Zlatý hřeb přišel při odletu

Bezpečnostní důstojník mi při prohlídce normálně prolezl peněženku, přepočítal peníze a studoval moje kreditky. To mě taky vytočilo (zase tipuju, že k muži by si to nedovolil). A ta třešnička na dortu? Z jídla v letištním salonku, za který jsem si ještě připlatila, jsem chytila takovou otravu, že jsem se z toho vzpamatovávala ještě týden doma. Takže lidi, pokud fakt nemusíte, tuhle destinaci si pro klid duše i žaludku radši odpusťte. A pokud jste žena, tak tím tuplem. Bohužel.

Článek Noční můra jménem Káhira: Imigračním jsem musela kvůli rtěnce a bonbonům projít dvakrát, scamy tomu nasadily korunu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Komory vytesané do skály: co se skrývá uvnitř

Všechno začalo docela nenápadně. Na vrcholcích skal si odborníci všimli otvorů, které na první pohled připomínaly vchody do jeskyní. Jenže když se odhodlali prohlédnout si je blíž, zjistili, že vedou do komor vytesaných hluboko ve skále.

A nemluvíme tu o žádných malých prostůrkách. Naopak. Některé komory mají kolem čtyř metrů na výšku a skládají se z několika místností. Někde jsou jen jedna nebo dvě, jinde klidně pět nebo šest. A co je zvláštní, uvnitř nenajdete žádné klasické egyptské zdobení, na jaké jsme zvyklí z hrobek nebo chrámů.

Místo toho tam na vás čeká něco docela jiného. Lavičky ve skále, výklenky a různé podivné prohlubně ve stěnách i podlaze. A aby toho nebylo málo, celé prostory se napojují na hluboké šachty a přírodní vodní tunely. Zkrátka dobře – všechno dohromady to má dozajista nějaký konkrétní účel, jenže ten nám zatím uniká.

Náboženství, nebo přírodní dílo? Názory se rozcházejí

A teď přichází to nejzajímavější. Odborníci se nemůžou shodnout, k čemu tyhle komory vlastně sloužily. Jedna teorie říká, že šlo o náboženské prostory. Oblast totiž leží poblíž pohřebiště Umm al-Kaab a propojení s oním světem by se tedy přímo nabízelo. Voda byla ve starověkém Egyptě považována za symbolickou cestu na onen svět. Takže by dávalo smysl, že některé rituály probíhaly právě na takhle odlehlých a těžko přístupných místech.

Jenže pak je tu druhý názor, který tvrdí, že komory mohly vzniknout přirozeně působením vody během tisíců let. A tady si člověk řekne: dobře, ale kdo by pak vytesal ty lavičky, výklenky a další prvky? To už nevypadá jako práce přírody. A navíc se tu stopy po lidech skutečně nacházejí. Jde například o keramické střepy a v jedné místnosti dokonce nápisy se jmény tří generací jedné rodiny. To by mohlo naznačovat nějaký lidský zásah nebo využití prostoru.

Zatím ale nic není jisté. Možná šlo o rituální prostory, možná o útočiště, nebo třeba o něco úplně jiného, co si dnes ani neumíme představit. Nějakou dobu to tedy pro nás bude ještě záhada.

Článek Záhadný objev v Egyptě: Zdánlivě obyčejná pouštní krajina vědcům zamotala hlavu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tak stará a stále tak tajemná…

Velká pyramida v Gíze stojí už víc než 4 500 let a leckdo by si řekl, že na ní už nejspíš není co objevovat. Vždyť už ji museli archeologové se svými krumpáči a štětečky prohlédnout milimetr po milimetru, ne? Jenže opak je pravdou. Podle známého egyptologa Zahiho Hawasse byl uvnitř nejslavnější pyramidy světa nedávno odhalen zhruba třicetimetrový průchod, který vede k uzavřeným dveřím. A právě ty mají podle jeho slov „přepsat jednu kapitolu dějin faraonů“. Průzkumy ale zatím probíhají, proto mají všechny podrobnosti zaznít až letos.

Skrytá chodba za kamenem

Nově objevený prostor se nachází v útrobách Velké pyramidy v Gíze, a to v místech, kam se člověk nikdy fyzicky nedostal (tedy pokud nepočítáme pravěké stavitele a dělníky). Tak to také zůstalo – žádné rozšiřování chodeb kladivem, žádné bourání. Vědci využili moderní zobrazovací metody, senzory a robotickou techniku. Chtěli zkrátka a dobře vědět víc – a víc také dostali. Podobné technologie už dříve odhalily tzv. „velkou dutinu“ nad Velkou galerií, která měla podle všeho sloužit jako stabilizační prvek, ale tentokrát má jít o víc než jen prázdný prostor.

Chodba podle dostupných informací nekončí slepě. Končí u dveří. A v egyptských pyramidách dveře většinou něco znamenají. Buď znamenají orientační bod pro duši, která měla opustit tento svět, nebo jednoduše oddělují prostor, který měl zůstat skrytý. Může jít o symbolický prvek, konstrukční řešení nebo vstup do dosud neznámé komory, kdo ví. Badatelé zatím ale vášně milovníků starého Egypta brzdí. Nechtějí střílet od boku a slibují kompletní dokumentaci. Teprve poté bude jasné, na co že to vlastně přišli.

Článek Zásadní nález ve Velké pyramidě v Gíze. Egyptologové tvrdí, že se budou „měnit dějiny“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Skryté komnaty ve Velké pyramidě v Gíze

V roce 1993 objevilo vozítko Upuaut 2 uvnitř jihovýchodní šachty pyramidy malá dvířka. Za nimi se nacházel prázdný prostor a později byla objevena další dvířka. V roce 2010 pořídil vylepšený robot Jedy několik fotek zpoza prostoru prvních dvířek. Ukázal tak mosazné kliky a okrové malby. A navzdory skutečnosti, že do těchto prostor nikdo nevstoupil po celých 9 let, objevily se na zdi i stropě čerstvé škrábance.

Jaký je skutečný věk Velké pyramidy?

Stéla nalezená ve Velké pyramidě během 19. století uvádí, že faraon Chufu přikázal rekonstrukci Sfingy, nikoli samotnou stavbu. To, spolu s brázdami na jejím těle, které jsou jasným důkazem eroze trvající přibližně 8 000 let, vrhá pochybnosti na odhadovaný věk Velké pyramidy v Gíze. Sfinga je považována za mladší monument.

Termální záhada Velké pyramidy

Termografický průzkum z roku 2016 odhalil pod Velkou pyramidou nevysvětlitelné prázdné prostory. To samé se týkalo jejího vrcholu. Badatelé předpokládají, že spodní prolákliny představují buď stále neobjevené komory pyramidy, nebo podzemní tunel. Egyptské ministerstvo kultury a starožitností tuto skutečnost nijak nekomentovalo.

Technologie stavby pyramid

Chemik Joseph Davidovits tvrdí, že bloky byly stavěny jeden na druhý, což vysvětluje váhu a absenci mezer mezi jednotlivými kusy. Geologové a paleontologové nicméně namítají, že bloky jsou předělané sedimentární skály, což Davidovitsovu teorii vyvrací. Zatím v tomto ohledu neexistuje jednotná hypotéza, natož teorie.

Prokletí hrobky faraona Tutanchamona

Během svého průzkumu hrobky narazil Howard Carter spolu se svým týmem v roce 1922 na plakety s textem o hrozném trestu. Ten měl stihnout kohokoli, kdo se opovážil hrobku otevřít. Carter tomu sám nevěřil, ovšem do roku 1930 se objevily zprávy o 22 úmrtích z řad těch, kteří byli přítomni otevření hrobky, případně skonal někdo blízký z jejich rodiny.

Co se vám na egyptské civilizaci líbí nejvíce?

Zdroj: ScienceDirect

Článek 5 záhad starověkého Egypta, které sužují i ty nejlepší egyptologické mozky. Některé objevy jsou poměrně čerstvé se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Šachta, kterou snadno minete

K popularizaci Egypta ovšem přispěl už řecký filozof Platón. Ve svých spisech totiž zmiňoval spojení mezi tajemnými kněžími faraonů a mytologickou Atlantidou. Je otázkou, zda to byla pravda, nebo jen výplod představivosti velkého myslitele. Jakmile ale Egypt byť jen jednou navštívíte, situaci pochopíte. Platón měl všechny důvody spojovat si architektonické úspěchy Černé země (jak se Egyptu tenkrát říkalo) s jinou, mnohem vyspělejší civilizací.

Dneska budeme ale mluvit o poměrně málo známém místě. Během vykopávek bylo objeveno teprve nedávno, ale je úžasné a velkolepé – jedná se o Osirisovu šachtu. Podle jedné z legend právě zde našel egyptský bůh Osiris (či Usire) svůj poslední úkryt. Nachází se poblíž Káhiry na náhorní rovině Gízy, vedle Rachefovy pyramidy. Jde o podzemní prostor, a jakmile nevíte, kde přesně hledat, můžete ji snadno minout, protože jde jen o dveře ve skále.

Sestup na tři etapy

Právě z toho důvodu unikla mnoha předchozím průzkumům, aniž by si archeologové všimli čehokoli zvláštního. Poprvé byla na mapách označena v roce 1837 egyptologem a inženýrem Johnem Perringem. Egyptský archeolog Selim Hasan pak během čištění silnice mezi pyramidou a chrámem v údolí sfingy objevil samotnou šachtu. Ta má několik úrovní, přičemž nejnižší z nich byla původně zatopená. To bylo samozřejmě překážkou dalších výzkumů.

Jen v roce 1999 bylo pod vedením ministerstva starožitností možné tuto vodu odčerpat, od té doby už se práce archeologů nezastavily. Přístup byl radikálně omezen i pro oficiální výpravy, protože na všechno dohlížel ministr Havas osobně. Jméno šachty pochází od designu hrobky a amuletů, které boha ukazují. Sestup probíhá ve třech fázích. Nejdříve od samotného vstupu je sestup asi 10 metrů po žebříku. Na malé plošině jsou pak schody vedoucí dolů.

Na místě, kde je cítit historie

Ty končí v obdélníkové místnosti se sedmi výklenky se sarkofágy. Je obtížné si představit, jak mohla tak masivní kamenná struktura vzniknout v takové hloubce. Nejzajímavější věci však čekají ve třetím sestupu ještě o 12 metrů níže, tedy na nejnižším podlaží. Tady je umělý ostrůvek obklopený vodou, kde je další sarkofág. Velmi podobný těm nahoře, ale vyrobený z žuly. Přímo na ostrově jsou také pozůstatky sloupů, které ho kdysi zastřešovaly.

Stále není jasné, proč byl v tehdejších dobách používán kamenný sarkofág. Pokud to ale opravdu byla hrobka, pak si něco takového bůh nepochybně zasloužil. A právě tady, v tlumeném světle, když stojíte v tichu poblíž vody a zíráte na zapomenutý ostrov dávné doby bohů a hrdinů, si uvědomíte velikost egyptských monumentů. Dokonce pocítíte pohyb ducha historie. Je stále někde kolem, neviditelný, a přece neustále přítomný.

Článek Průzkum Osirisovy šachty přinesl nový objev. Hluboko pod zemí se tam našel sarkofág vyrobený z žuly se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pokuta za dovoz suvenýrů

Procházíte se po pláži při západu slunce, když si v písku všimnete zajímavě tvarované mušle. Sehnete se pro ni a odnesete si ji s sebou jako připomínku tohoto magického okamžiku. Po celý zbytek dovolené si dáváte pozor, aby se mušle nijak nepoškodila a už se těšíte až si ji doma vystavíte na poličce. Pečlivě ji zabalíte do kufru a vyrážíte na letiště.

Redakce VědaŽivě

26 července, 2024

Chystáte se na dovolenou? Pokud jste si ji koupili přes internet, tak jste možná přišli o desítky tisíc korun. Stalo se to už spoustě lidí

Úspěšně své zavazadlo odbavíte, když v tom si vás přivolá ostraha letiště. Skener ve vašem zavazadle odhalil jeden ze zákazných suvenýrů. Ano, jedná se o tu krásnou malou mušli plnou nádherných vzpomínek. Náhle se z ní stane předmět zkázy. Letištní ostraha žádá zaplacení tučné pokuty, jinak vám nedovolí odletět.

Dovoz těchto předmětů je zakázaný

Před odletem na dovolenou si proto pořádně prostudujte seznam zakázaných suvenýrů. Z Egypta, Indonésie a dalších destinací je například zakázáno odvážet jakékoliv mušle a lastury, které najdete vyplavené na plážích. Pokud si koupíte nějaký výrobek z mušlí, raději si k němu schovejte účtenku, abyste se vyhnuli zbytečným nepříjemnostem.

Redakce VědaŽivě

4 května, 2024

Plánujete letos dovolenou? Pokud si špatně nastavíte roaming, může vám hrozit exekuce

Dále je ve většině dovolenkových destinací zákaz převozu drobných živočichů, písku z pláží a živočišných výrobků, jako je maso a mléčné výrobky. V extrémních případech můžete za porušení těchto zákazů vyfasovat pokutu ve výši 76 tisíc korun, jak uvádí web iDnes.cz.

Nevyplatí se to riskovat

Dovoz zákazných suvenýrů se rozhodně nevyplatí riskovat. Kromě tučné pokuty vám může být zakázáno opustit danou zemi nebo můžete na pár hodin skončit i ve vazbě. Vše se samozřejmě odvíjí od toho, jaký zakázaný suvenýr jste chtěli odvézt a v jakém množství. Šance, že se zakázaným suvenýrem nepozorovaně proklouznete všemi letištními kontrolami je téměř mizivá a rozhodně to nestojí za všechny ty následné nepříjemnosti.

Článek Češi mají se suvenýry z dovolené utrum: Kdo si některé z nich i tak přiveze, zaplatí pokutu 76 000 Kč se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Překvapivá pravda o Kleopatře

Ačkoliv je veřejností i akademiky považována za jednu z největších a nejvlivnějších vládkyň starověkého Egypta, ve skutečnosti ani nebyla Egypťanka. Kleopatra pocházela z řeckého rodu Ptolemaiovců, kteří do Egypta přišli s Alexandrem Velikým ve 4. století před našim letopočtem. Od té doby Egyptu vládli řecky mluvící vládci. Kleopatra byla první z rodu, která se naučila egyptský jazyk a přijala dávné zvyky starých Egypťanů.

S tímto odhalením úzce souvisí také další pravda o Kleopatře. Ptolemaiovci představovali hrdý rod, který si velmi zakládal na čistotě své krve, což v té době nebylo nijak neobvyklé. Podobně jako mnohé vládnoucí rody před nimi i po nich provozovali rodinné svazky. Kleopatřini rodiče byli pravděpodobně bratr a sestra, takže největší královna Egypta vzešla z incestu. Sama se pak provdala za oba své bratry.

Redakce VědaŽivě

23 prosince, 2022

Kleopatra nebyla Egypťanka a zrodila se z incestu: Málo známá fakta o věhlasné královně

Pravda o její bájné kráse

Pravda o Kleopatře a její bájné kráse většinu lidí překvapí. Podle některých historiků však žádnou nadpozemskou krásou neoplývala. Pravděpodobně se jednalo o průměrně hezkou ženu, která však oplývala břitkým intelektem a silným charismatem, který dokázal poplést hlavy nejmocnějším mužům té doby.

Kleopatra moc dobře věděla, jak udělat na své spojence a potenciální milence dojem. Neštítila se téměř ničeho, aby na sebe upozornila a získala si potřebnou přízeň. Jeden ze slavných příkladů, který byl zobrazen také ve známém filmu, uvádí její překvapivé seznámení s Juliem Caesarem. Kleopatra se nechala zabalit do koberce a odnést do jeho soukromých komnat. Není divu, že jí Caesar pomohl z trůnu sesadit jejího bratra a stal se jejím dlouholetým milencem.

Redakce VědaŽivě

24 září, 2025

5 záhad starověkého Egypta, které sužují i ty nejlepší egyptologické mozky. Některé objevy jsou poměrně čerstvé

Dva osudoví muži jejího života

Vztah Kleopatry a Julia Caesara bývá hlavním tématem všech děl o jejím životě. Jaká však byla pravda o Kleopatře a největším císařem Římské říše? Caesar jí nejdříve pomohl získat absolutní vládu nad Egyptem a následně si jí odvezl s sebou do Říma. Jejich poměr byl všeobecně znám a mnohé pobuřoval. Samotná Kleopatra se však v Římě chovala jako doma a měla výrazný vliv na místní společnost. Málokdo však ví, že byla v Římě i ve chvíli, kdy byl Julius Caesar zavražděn.

Redakce VědaŽivě

22 srpna, 2021

15 mystických objevů starého Egypta, které vám učarují. Země faraonů nepřestává ohromovat

Caesar však nebyl jediným Římanem v jejím životě. Krátce po jeho vraždě začíná druhý známý románek jejího života. Její vášnivý vztah s římským generálem Marcem Antoniem sloužil především jako politické spojenectví. Oba se však měli pravděpodobně opravdu rádi. Zajímavým faktem je například jejich soužití v Egyptě, kde se oddávali častým oslavám a radovánkám. Dokonce založili pijácký klub a po večerech chodili v převlečení ulicemi Alexandrie a utahovali si z nebohých obyvatel.

Článek Překvapivá pravda o Kleopatře: Vzešla z incestu, dokonce ani nebyla Egypťanka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Egypťané skutečně postavili pyramidy

Pyramidy v Gíze oprávněně patří mezi největší divy světa. Celá staletí se jednalo o nejvyšší stavby, které kdy lidská ruka vytvořila. Jedná se o tak monumentální stavby, že dodnes mnozí badatelé pochybují o tom, že by se skutečně jednalo o výtvor starověkých Egypťanů. Tyto teorie podporuje fakt, že ani s moderní znalostí architektury nejsme schopni říct, jak by něco takového dokázali bez použití moderní techniky. Vědci však věří, že Egypťané skutečně pyramidy postavili.

Odhaduje se, že stavba jedné pyramidy mohla trvat několik desítek let a podílely se na ní statisíce dělníků. Dlouhou dobu se věřilo, že stavbu prováděli výhradně otroci pod vedením studovaných architektů. Toto tvrzení však bylo dávno vyvráceno a vědci dokázali, že se stavby účastnili kvalifikovaní a placení dělníci.

Pomohlo vyschlé rameno Nilu

Ačkoliv je oblast Gízy dnes pustá poušť, nebylo tomu tak vždycky. Vědci přišli s teorií, že v období, kdy se pyramidy stavěly, dosahovalo ke staveništi v Gíze jedno rameno Nilu. Toto říční rameno se nazývá Ahramat a ukrývá v sobě klíč k rozluštění dávné záhady pyramid. Po vodě mohli stavitelé jednoduše dopravit potřebný materiál až k rozestavěné pyramidě. Proud vody pravděpodobně používali také k pohánění některých stavebních nástrojů, díky kterým dopravili těžké kvádry až k vrcholu pyramidy.

Redakce VědaŽivě

28 srpna, 2025

Hluboko pod vodou, v centru bermudského trojúhelníku, jsou ukryté 2 obří skleněné pyramidy

V dnešní době je říční rameno Ahramat už dávno vyschlé a o jeho existenci neexistují téměř žádné stopy. Mapování zaniklého ramene řeky Nil tak pro vědce představovalo značný oříšek. Uvádí se, že zaniklo už před tisíci lety, když Egypt zachvátilo velké období sucha. Jeho stopy následně zametly četné písečné bouře. Přesto se vědcům povedlo určit jeho přibližnou délku. Říční rameno Ahramat bylo zhruba 64 kilometrů dlouhé a v některých místech až 700 metrů široké a Egypťané kolem něj postavili až 31 pyramid.

Článek Záhada pyramid, která vlastně nebyla až tak záhadná: Egypťanům pomohla s výstavbou řeka Nil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Monumentální egyptské pyramidy

Pyramidy v Gíze oprávněně patří mezi divy světa. Celá staletí se jednalo o nejvyšší budovy, které kdy lidská ruka vytvořila. Pro účely tohoto článku budeme pracovat s teorií, že se na stavbě pyramid nepodílela žádná mimozemská rasa ani dávno vyhynulá předpotopní civilizace. Obecně se pyramidy považují za výtvor starověkých Egypťanů a primárně měly sloužit jako monumentální hrobky celých dynastií faraonů.

Odhaduje se, že stavba jedné pyramidy mohla trvat několik desítek let a podílely se na ní statisíce dělníků. Dlouhou dobu se věřilo, že stavbu prováděli výhradně otroci pod vedením studovaných architektů. Toto tvrzení však bylo dávno vyvráceno a vědci dokázali, že se stavby účastnili kvalifikovaní a placení dělníci. Teorii s otroky jsme převzali od starověkých Římanů, kteří sami otrockou sílu využívali.

Důmyslné nástroje

Když pomineme samotné stavění pyramid, které se zatím nikomu nepovedlo uspokojivě vysvětlit, další záhadu představuje samotný dovoz materiálu na staveniště. Pyramidy v Gíze jsou postaveny z více jak 2 milionů vápencových kvádrů, přičemž jeden z nich váží hned několik tun. Když vezmeme v potaz vyprahlou poušť, ve které pyramidy stojí, můžeme jen hádat, jak se tento materiál s dobovými nástroji vůbec dostal na místo.

Podle některých zdrojů měli Egypťané k dispozici důmyslné saně, po kterých mohli kvádry přemisťovat. K umístění kvádrů na samotnou pyramidu pak měli používat klády a páky, kterými kvádr vyzdvihli na požadované místo. Mnohem věrohodnější teorie však pracuje s pomocí vody.

Redakce VědaŽivě

26 října, 2021

Cheopsova pyramida uvnitř skrývá obří prostor. Archeologové čelí další výzvě, využití místa je dosud tajemstvím

Bez vody by to nešlo

Ačkoliv je oblast Gízy dnes pustá poušť, nemuselo tomu tak být vždycky. Vědci přišli s teorií, že v období, kdy se pyramidy stavěly, mohlo ke staveništi dosahovat jedno z ramen Nilu. Chufovo rameno, které je dnes už dávno zaniklé, by tak poskytovalo uspokojivé vysvětlení tajemství pyramid. Po vodě mohli stavitelé mnohem jednodušeji dopravovat potřebný materiál a své uplatnění měla i pro samotný stavební proces.

Ačkoliv tato teorie neposkytuje kompletní vysvětlení záhady, rozhodně vrhá nové světlo na způsob, jakým bychom měli na stavbu pyramid nahlížet.

Článek Jak to vlastně bylo s pyramidami: Nestavěli je samotní otroci, se stavbou pomohl vychytaný pákový systém se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Komunikace s bohy

Archeologové se domnívají, že zlatý amulet ve tvaru jazyka, který nalezli v ústech tří mumií, měl sloužit k tomu, aby zesnulí mohli v posmrtném životě komunikovat s bohem podsvětí Usirem. Posmrtný život hrál v kultuře starověkých
Egypťanů významnou roli.

Nebylo by tedy neobvyklé, kdyby součástí pohřebního rituálu bylo zajistit, aby mohly mumie promluvit s bohem podsvětí a možná si vykomunikovat lepší podmínky pro svůj posmrtný život. Stále však není jasné, proč se podobné amulety neobjevily také u jiných mumií. Jedním z možných vysvětlení můžou být rozdílné pohřební rituály, které se v historii starověkého Egypta často měnily.

Prastaré mumie

Mumie, u kterých byly nalezeny zlaté jazyky, byly objeveny v pohřebišti Qewaisna, které se nachází asi 460 kilometrů od Káhiry. Jejich stáří se odhaduje zhruba na 2 tisíce až 2,5 tisíce let. Pohřebiště Qewaisna vznikalo mezi léty 300 před naším letopočtem a 640 našeho letopočtu. Toto široké období právě přispívá k teorii o různých pohřebních zvycích v průběhu let, které se dají vydedukovat z artefaktů, se kterými byli mrtví pohřbíváni. Nutno dodat, že mumie se zlatými jazyky byly nalezeny ve velmi špatném stavu a zlatý amulet je jediným zachovalým artefaktem.

Redakce VědaŽivě

14 února, 2022

Badatelé se podívali do nitra první těhotné egyptské mumie. Neporušený plod dítěte v ní dřímal bezmála 2000 let

Bohové Egypta

Bohové hráli v kultuře starověkého Egypta velmi významnou roli. Nejvýznamnějším bohem byl sluneční bůh Ra, který bývá vyobrazován se sokolí hlavou. Byl bohem slunce, světla a života. Jeho protipólem pak byl bůh Usir (nebo Osiris), který byl uctívaný jako bůh podsvětí a soudce mrtvých. Podle mytologie starověkého Egypta, byl Usir zavražděn a rozčtvrcen svým žárlivým bratrem Sutechem. Od té doby přebývá Usir v podsvětí a jeho úkolem je soudit duše zemřelých a rozhodovat, zda postoupí do říše mrtvých či nikoliv.

Článek Proč měly mumie zlaté jazyky: Egypťané věřili, že tak budou moct komunikovat se staroegyptským bohem zesnulých se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ale opravdu to tak bylo?

Historici obecně nevěděli, jestli vojáci francouzského císaře na Sfingu opravdu stříleli. Z pramenů ovšem plyne, že socha byla bez nosu dlouho před Napoleonovým narozením. Je to vidět například na ilustracích Sfingy pocházejících z roku 1600, kdy už je bez nosu. I některá písemná svědectví cestovatelů z této doby uvádí, že tuto část obličeje slavná socha neměla.

Kam nos Sfingy zmizel a kdy vlastně?

To nikdo přesně neví, tudíž se toho pravděpodobně nikdy přesně nedopátráme. Podle některých historiků se to však mělo stát někdy během 14. století. Oddaný muslim a obecně náboženský fanatik Muhammed Saim al-Dar se tehdy rozhněval na místní obyvatele. Důvodem byla jejich obětina této soše. Vylezl tedy na Sfingu sám a nos jí odštípl pomocí kladiva a dláta. Ironií osudu je, že byl následně místními zajat a soše obětován.

Pozdější rozbor potvrdil, že odstranění nosu bylo opravdu provedeno kladivem a dlátem. Rozchází se ovšem časové údaje. Nemělo to být ve 14. století, ale mnohem dřív, nejspíš v době mezi 3. a 10. stoletím.

Co jste možná nevěděli

Jde o největší a neznámější sochu celého Egypta, najdete ji v těsném sousedství Velké pyramidy v Gíze na západním břehu Nilu. Je zhotovena z jediného bloku kamene, jediného souvislého hřebene vápence. To z ní také dělá největší sochu na světě. Všechen písek, který ji zakrýval, byl odstraněn teprve v roce 1905, do té doby nebyla vidět. Vznikla během vlády 4. dynastie a faraóna Rachefa. Podle geologů však tato socha existuje mnohem déle.

Jde o jednu z mála staveb Egypta, na jejímž povrchu nenajdete žádné nápisy. Dodnes nebyl nalezen ani jeden znak. Stala se ovšem symbolem země, najdete ji tedy na známkách, mincích i úředních dokumentech. V řecké mytologii jde o monstrum s hlavou ženy, tělem lvice, křídly orla a ocasem s hadí hlavou. V Nové říši byla symbolem úřadu krále, někteří panovníci si také nechávali v jejím okolí postavit chrámy.

Absence dokumentů

Nebyly dosud objeveny žádné dokumenty nebo další prameny, které by popisovaly samotného stavitele. Existuje mnoho hypotéz, ani jednu však nelze podpořit důkazy. Její vznik tak zůstává i nadále záhadou. Je orientována k východu, tváří míří na slunce a je poblíž 30. rovnoběžky. Ocas Sfingy obtáčí její pravou zadní tlapu. Původně měla ještě bradku, několik kusů z ní lze dnes najít v Britském muzeu v Londýně i Káhirském muzeu.

Nejde o vyplněný monolit. Uvnitř Sfingy a pod ní jsou 3 chodby. Jedna z nich zvaná „Osiridova“ je jedním z nejúžasnějších objevů Egypta vůbec. Nachází se totiž 30 metrů pod povrchem za zadní částí sochy. Její hlubiny jsou považovány za místo posledního odpočinku egyptského boha Usirea (Usire, Usírev či Osiris, bůh mrtvých).

Článek Jak egyptská Sfinga přišla o nos: Šušká se, že byl ustřelen na příkaz Napoleona se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rekonstrukce původního tvaru

Stavba přišla o svůj původní mramorový povrch a na výšku ztratila 9 metrů. Její přesný původní tvar je tak podle Sanchezova přesvědčení stále neznámý. Koule na jejím vrcholu podle něj symbolizovala Oko Hora a měla průměr skoro 3 metry. Dodává, že její velikost byla současně proporční ke Slunci a hvězdě Sirius, nejjasnější hvězdě na obloze, která byla přiřazena bohyni Isis. Dnes víme i další číselné skutečnosti stran pyramidy.

Její stěna míří k Zemi v poměru 1/14 400 a zeměpisná poloha byla spojena s nejsilnější frekvencí tropického roku Země. Jak navíc Sanchez dodává, tato rekonstrukce dovolila zjistit, že platforma podpírající kouli měla úhel sklonu 51,84°, a také určit celkovou výšku vrcholu pyramidy. Podle jeho názoru to odhaluje architekturu založenou na matematických, geometrických, geodetických a astronomických propočtech. Původní povrch byl 100 000krát číslo pí.

Civilizace s rozsáhlými znalostmi

Egypťané disponovali nečekanými vědeckými znalostmi, mezi kterými je třeba zmínit použití Pythagorova teorému dvě milénia před Pythagorem, přesnost pí na 6 desetinných míst, stejně jako znalosti čísla e, Země, Slunce a Siria. Víme, že pyramida nebyla postavena jako hrobka, takže teorie je chybná. Hodně lidí spekulovalo, že mohlo jít o obrovskou elektrárnu. Stavba je totiž tak precizní, že musela sloužit nějakému opravdu důležitému účelu.

Jedním z těch, kteří se snažili Egypťany a jejich um replikovat, byl Nikola Tesla. Co mají tedy ti dva společného? Podle ancient-code.com nebylo umístění Velké pyramidy v Gíze zvoleno náhodně. A neplatí to ani pro Teslův Knob Hill. Obecně se věří, že si místo vybral proto, že jeho sklon mu dovolil preferovanou energetickou vzdálenost od zemského rovníku. Mnoho vědců podotýká, že tato vzdálenost je totožná právě s tou u Velké pyramidy.

Podobnost s Teslovou laboratoří

Všechno to pak vede k numerické posloupnosti v hexadecimální soustavě. Z toho plyne, že Velká pyramida v Gíze a Teslova laboratoř byly obě specificky navrženy a umístěny pro velký účel, kterého jsme si vůbec nebyli vědomi. Tesla se snažil o bezdrátový přenos elektřiny na velké vzdálenosti. A to by mohl být stejný důvod, proč byla na svém místě postavena i Velká pyramida. Taky by to vysvětlovalo mnohé záhady kolem ní.

Článek Záhadné koule na vrcholcích pyramid měly svůj účel. Našla se spojitost s hvězdou Sirius se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Objev, který umožní určit historické záhady

Fotografie a záběry ukazující vnitřek tajné chodby byly prezentovány na tiskové konferenci, která se konala těsně před pyramidou. Na videu můžete vidět, jak je miniaturní kamera, umístěná na konci ohebného ramene, zavedena kruhovým otvorem v pyramidě. Po pár sekundách protrhávání kamenných bloků kamera najde prázdné místo, ze kterého se vyklube chodba dlouhá 9 metrů. Po představení filmu novinářům se ozval bouřlivý potlesk.

Najdou se konečně pozůstatky faraona?

Zahi Hawass dodal, že objevená chodba umožní konečně určit, zda je někde pohřební komora krále Chufua. Vědci si už léta lámou hlavu nad tím, proč uvnitř Velké pyramidy nezůstaly pozůstatky faraona. To právě on měl být totiž stavitelem této neobvyklé stavby. Z toho vyplývá, že její funkce mohla být úplně odlišná.

Jakou funkci původně chodba plnila?

Jakou funkci měla v pyramidě plnit devítimetrová chodba, není známo. Šéf Nejvyšší rady pro starožitnosti Egypta Mostafa Waziri věří, že nedokončená chodba může hrát důležitou roli při zachování stability celé stavby. Ta je totiž složena výhradně z kamenných bloků. „Účelem je uvolnit tlak bloků na hlavní chodbu k pyramidě, která je 7 metrů níže,“, vysvětlil Mostafa Waziri během tiskové konference. Existuje také možnost, že se pod chodbou nachází pokoj. Právě tajemný, prázdný prostor na tomto místě objevili vědci v rámci programu ScanPyramids.

Egypt unveils hidden corridor in Giza pyramid https://t.co/50uAWN192R pic.twitter.com/EQtGT7g2E7

— KUWAIT TIMES (@kuwaittimesnews) March 3, 2023

Projekt, který analyzuje Velkou pyramidu

Projekt ScanPyramids začal v roce 2015. Spočíval v rentgenování Velké pyramidy v Gíze pomocí tzv. mionové radiografie, tedy využití kosmického záření. Právě díky této technologii vědci z týmu ScanPyramids oznámili objev dutého prostoru uvnitř pyramidy, který je dlouhý nejméně 30 metrů. 

Vystavěli pyramidy skutečně Egypťané?

Velká pyramida je také známá jako Cheopsova pyramida kvůli faraonovi Cheopsovi (Chufuovi) ze 4. dynastie, který vládl v letech 2 509 až 2 483 př. n. l. Byl to právě on, kdo údajně před 4 500 lety nařídil její stavbu. Tato teorie už však po dlouhá léta vzbuzuje pochybnosti mezi nadšenci do egyptských pyramid. Ti totiž věří, že Egypťané tyto pyramidy pouze zdědili po starší civilizaci a sami by je nikdy nedokázali postavit. Bližší analýzy tajemné chodby a jejího okolí brzy odhalí více.

Článek Senzace ve Velké pyramidě v Gíze: Fotografie a záběry tajemné chodby mění pohled na celou historii se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Skalní formace v národním parku

Další hlasy ji totiž považují za „stráž“ zbytků hinduistického chrámu, který je vědci i historiky kompletně ignorován. Této sfinze se také přezdívá „lev z Balúčistánu“ a jde o velkou skalní strukturu připomínající mytologické zvíře z Gízy. Nachází se v národním parku Hingol podél pobřežní dálnice, která spojuje Karáčí a Gwádar v Pákistánu. Tento národní park je znám právě pro své jedinečné skalní formace, které jsou populární atrakcí.

Jeho popularita vzrostla po dokončení dálnice. Prominentní teorie stran sfingy říká, že nejde o úžasný případ eroze, ale výtvor lidských rukou. Zastáncům tohoto pohledu nahrává i několik detailů této přírodní skalní formace. Nejvíce zaujme prostá skutečnost, že vypadá opravdu prakticky stejně jako sfinga egyptská. Na fotkách má vytesanou velmi přesnou čelist a rysy tváře, očí, nosu, úst a také čelenky.

Solidní podoba by tu byla

Dále lze snadno určit přední končetiny s tlapami. Tyto detaily se dají těžko svádět jen na dílo přírody, což je pro mnohé jasným důkazem, že se na tom musel podílet i člověk. Bibhu Dev Misra, který píše o starověkých civilizacích, upozorňuje i na další věci. Například umístění poblíž struktury podobné hinduistickému chrámu podobnému chrámům z jižní Indie. Fasáda sfingy ukazuje obrazy toho, co měla být hinduistická bytost Kartikey s kopím.

Teorii o lidském původu ale provází i několik závažných problémů. První, na který poukazuje i Misra, je nutnost skutečného archeologického průzkumu místa. Pokud by tu totiž byly pozůstatky chrámu a sfinga, už by tu archeologové vrtali. To ale nenastalo, protože tu zkrátka není co vidět. Zadruhé je Dev Misra zatím jediným autorem, který se tímto úkazem zabýval. Což je poměrně solidní rána pro důvěryhodnost veškerých jeho tvrzení.

Díry v teorii i jejím zastánci

On sám pracuje jako technologický konzultant a „nezávislý badatel“. Na tom by nebylo nic špatného, ovšem je jediným zdrojem těchto informací. Jeho články se objevily i na konspiračních stránkách a postrádá odborné publikace, které by kdokoli ověřil. Současně také sám podotkl, že reálně tuto sfingu nikdy neviděl. „Je směšné naznačovat, že příroda by vytvořila sochu, která připomíná světoznámé mytické zvíře ze starověkého Egypta.“

Ačkoli ji tato sfinga opravdu připomíná, dochází tu spíše k prosté pareidolii. Tedy tendenci mozku přikládat mlhavým podnětům konkrétní význam, což se týká hlavně těch vizuálních. Klasickým příkladem je vidění tváří v kouři, zvířat v oblacích nebo Elvise na toustovém chlebu. Turisté skále říkají sfinga z Balúčistánu už mnoho let. Když navštívíte něco se sfingou v názvu, čekáte, že to tak bude vypadat, což se děje i zde.

Článek Skalní masiv nápadně připomíná slavnou sochu egyptské sfingy. Podle badatele ji musel vytvořit člověk se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejstarší, ale jen v některém ohledu

Zahi je kontroverzní bývalý egyptský ministr starožitností. Ačkoli některé zprávy popsaly tento nález jako nejstarší známou egyptskou mumii, není to pravda. Hawass místo toho pro LiveScience uvedl, že jde o „nejstarší kompletní mumii pokrytou zlatem“. Kromě toho má mumie pás na hlavě a na hrudi náramek, což značí někoho velmi bohatého, uvedl Hawass pro CNN. Měl na sobě i tuniku s opaskem, což byla možná snaha zachovat si vzhled zaživa.

Tento trend potvrzuje pro LiveScience i Francesco Tiradritti, egyptolog z Kore University of Enna v Itálii, který se vykopávek přímo neúčastnil. Jde o zajímavé gesto poskytující nový vhled do tehdejších náboženských představ. Na místě bylo objeveno ještě několik dalších hrobek. Podle prohlášení Hawasse pro sociální sítě patřily několika lidem. Knězi jménem Khnumdjedef, soudci a spisovateli Fetekovi a knězi, který se pravděpodobně jmenoval Messi.

Nálezy, které spojují ty předchozí

Další hrobka pak patřila královskému úředníkovi jménem Meri, který se honosil titulem „strážce tajemství“. „Tento objev je velmi důležitý, protože spojuje tři krále s lidmi, kteří je obklopovali,“ uvedl pro BBC News archeolog Ali Abu Deshish, který se vykopávek účastnil. Všechny nálezy byly datovány do Staré říše, konkrétně do 5. a 6. dynastie. Jde tedy přibližně o dobu 2 500–2 100 let př. n. l.

Kromě zmíněných mumií odkryly vykopávky sochy, nástěnné malby, amulety, nástroje a hodně keramiky. Hawasse zvláště zajímá různorodost soch odkrytých během práce. Ty totiž poskytují vhled do umění během éry Staré říše, jak uvedl pro CNN. Nový nález jde v patách několika dalším objevům v rámci Egypta, které byly oznámeny v minulých týdnech. Kromě jiného např. nový sken 2 300 let starého „Zlatého chlapce“ a mumie krokodýla.

Chlapec s amulety a plazí hlavy

„Zlatý chlapec“ je mumie teenagera a nový rozbor odkryl tajemství ukrytá tisíce let. Byl pohřben asi před 2 300 lety. Tělo bylo odkryto v roce 1916 na hřbitově na jihu Egypta. Od té doby je uskladněno ve sklepení muzea v Káhiře. Chlapec byl pohřben s 49 ochrannými amulety, mnohdy ze zlata. Ty byly rozmístěny kolem těla a měly mu pomoct na cestě do posmrtného života, alespoň podle studie uveřejněné ve Frontiers of Medicine.

Mumie krokodýla obsahuje pět plazích hlav a pět téměř nedotčených pozůstatků. Když ho vědci v roce 2019 našli v nekropolis západně od Nilu, nebyli zas tolik překvapeni. Nakonec takové nálezy byly v Egyptě běžné, protože starověký národ si mrtvá zvířata uchovával často. Šlo o obětinu, jídlo do posmrtného života nebo ztělesnění konkrétních božských bytostí. V panteonu patřila hlava krokodýla Sobekovi, bohu s velmi bohatou historií.

Článek Archeologové odkryli nejstarší dosud známou egyptskou mumii. Byla pokryta zlatem a obklopena artefakty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Způsob stavby egyptských pyramid

Největší pyramidou Egypta je ta Cheopsova. Sestává z 2,3 milionu kamenných bloků, každý má váhu 2,5–16 tun. Některé desky byly přivezeny z Asuánu vzdáleného 804 kilometrů od místa stavby. Jak dokázal tento národ vybudovat něco tak masivního? Ačkoli existuje obrovské množství teorií, zůstává tento proces dosud tajemstvím historie. Badatelé zkrátka nemají dostatek spolehlivých důkazů, které by některou z hypotéz dostatečně podpořily.

Podlé jedné z teorií byly bloky přesouvány pomocí sání a mokrého písku. V hrobce Djehutihotepa jsou zobrazeni muži vláčející na sáních obrovskou sochu. Před nimi další muž lije na písek vodu. Totožná technika mohla být použita i pro kamenné bloky. Jakmile se dostaly na stavbu, bylo potřeba je zvednout. K tomu mohly sloužit rampy, jejichž náklon byl postupně adaptován, jak stavba pyramidy pokračovala. Řada vědců je ale stále skeptická.

Co skrývají tajemné dutiny pyramid?

Projekt ScanPyramids objevil v roce 2017 pomocí mionové termografie uvnitř pyramidy dutiny. Metoda využívá kosmické záření a vytváří z něj 3D snímky prostoru. Dá se tak pronikat mnohem hlouběji než pomocí rentgenu. Severní strana pyramidy odhalila malou prázdnou komoru dlouhou asi 4,5 metru. Její úhel naznačuje, že se jedná o chodbu. Nad Velkou galerií byl objeven další prostor o délce dokonce 30,5 metru.

Ten dovoloval dokonce přístup do pohřebních komor nacházejících se uprostřed pyramidy. O velké komoře toho dosud není příliš známo, může se tam nacházet ještě prakticky cokoli. Stěží to bude pohřební komora, může se jednat o další Velkou galerii či další prostor. Existuje ještě možnost, že jde o místnost s tajemstvím pyramidového designu. Může tedy skrývat přímo údaje o architektuře samotné pyramidy.

Proč Egypťané se stavěním přestali?

Poslední pyramida vznikla kolem roku 1500 před Kristem, pak začali faraoni spočívat v Údolí králů kousek od Théb, nového hlavního města. Není však známo, co přesně vedlo k této změně preferencí. Jako obvykle ale existuje velké množství domněnek. Podle jedné se v té době měnilo náboženství a význam získaly hrobky ve skalách, nad zemí. Nešlo o dobrý terén pro stavbu velkých monumentů, staré hrobky byly navíc často ničeny a vykrádány.

Novější teorie pochází od Petera Jamese, dle níž roli hrály extrémní výkyvy v egyptské poušti. V nich se vápenec smršťuje a rozpíná, což kvádry pyramid posouvalo k okrajům. Vlivem teploty také praskaly. Vnější plášť tzv. Lomené pyramidy z roku 2600 před Kristem tomu neobvyklým designem odolal. Právě viditelné chátrání pyramid mohlo být jedním z důvodů, proč je faraoni opustili a změnili preference, přestože už do nich tolik investovali.

Článek Tajemství minulosti: 3 záhady starověkého Egypta, které vědci dodnes nemohou vyřešit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vypalovací železa nevhodná pro dobytek

K faktu, že majitelé otrokům vypalovali značky na kůži, vědci dospěli na základě studia historických předmětů. Ve sbírkách Britského muzea a Petrieho muzea egyptské archeologie na University College London se nachází desítka vypalovačů cejchů. Jsou asi 3 tisíce let staré. Vědci se dosud domnívali, že sloužily k označování dobytka. Což bývala zavedená praxe a máme o ní i historické důkazy. Nyní se domnívají, že vypalovací značky byly používány na lidi.

Jedním z důvodů je jejich velikost. Označování dobytka či koní vypalovací značkou je známé i dnes a norma stanoví, že značka by měla být dlouhá minimálně 10,6 centimetru. Z důvodu, aby byla vidět, když například označené tele vyroste v dospělou krávu. Fakt, že se může značka měnit a zarůstat, museli vědět i Egypťané. Ovšem vypalovací železa v muzeích jsou tak malá, že se na dobytek zkrátka nehodí. Použití na lidi dává mnohem větší smysl. Navíc se od větších dobytčích značkovacích želez liší i tvarem.

Proceduru naznačuje i řezba

Na řezbě zobrazující válečné zajatce v Medinet Habu poblíž Luxoru je vidět procedura, o níž se archeologové domnívají, že půjde o značkování. Dříve si mysleli, že jde o tetování. Misky, kde jsou vidět rukojeti, podle nich nebudou nádobami s barvou, ale žhavícími grily. Argumentují dvěma fakty. Tetování značek jehlou by bylo zdlouhavé a nepraktické, zatímco vypalování je velmi rychlý a efektivní proces. Navíc vše naznačuje, že v Egyptě bývaly tetovány hlavně ženy na ozdobu.

Také se zdá, že cejchy byly vypalovány jen otrokům z řad cizinců. Některé záznamy naznačují, že otroctví mělo o něco jinou formu, než jakou známe třeba z 18. a 19. století. Zdá se, že egyptští otroci bývali často prodávání třeba s půdou, na které pracovali. Pak by se jejich otroctví více podobalo nevolnictví. Někdy vlastník otroka platil jeho věno. Výjimečné ani nebylo, že otrok dostal svobodu a mohl si vzít egyptskou ženu. Rozhodně to bylo častější, než jsme si dovedli představit podle našich zažitých představ.

Článek Otrokům vypalovali cejch, měli ale možnost stát se svobodnými občany: Jak to chodilo ve starověkém Egyptě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kleopatra nebyla Egypťanka

Ačkoli byla egyptskou královnou, pochází z rodiny Ptolemaiovců. Zakladatelem dynastie byl Řek Ptolemaios, jeden z generálů Alexandra Velikého. Vládli v Egyptě téměř tři staletí a mluvili mezi sebou řecky. Pravdou zůstává, že Kleopatra egyptsky mluvila a převzala také mnohé egyptské zvyky a rituály.

Zrodila se z incestu

Ptolemaiovci byli pověstní tím, že dbali na čistotu své linie. Proto uzavírali sňatky mezi sebou a také plodili incestní potomky. Byla dcerou Ptolemaia XII. A podle všech zjištění ji počal se svou sestrou. I Kleopatra se provdala za své dva bratry. Sloužili jí jako ceremoniální manželé a spoluregenti.

Nebyla tak krásná

S Kleopatřinou krásou to nejspíše nebylo tak, jak se lidé domnívají, i když v její době byla měřítka krásy pravděpodobně zcela jiná než dnes. Například na mincích je zobrazena s velikým nosem a mužskými rysy, ačkoli to může být jen záměr. Ale ví se, že byla velmi vzdělaná a dokázala skvěle využívat show a další triky. I tak možná zapůsobila na muže, jako byl Julius Caesar.

Nechala zabít tři sourozence

Ačkoli Ptolemaiovci se brali mezi sebou, aby udrželi čistou linii, jejich tradicí bylo, že se doslova prali o moc a neštítili se vražd svých příbuzných. Jeden z bratrů–manželů ji nejprve z Egypta vyhnal, ale porazila ho díky spojenectví s Caesarem. Druhého pravděpodobně nechala zabít, aby mohla učinit spoluvládcem svého syna. Zařídila také popravu své sestry Arsinoe.

Žila s Caesarem v Římě

V době slavné vraždy Julia Caesara žila po jeho boku v Římě. Románek tehdy způsobil obrovský společenský skandál. Když byl v roce 44 před naším letopočtem Caesar zavražděn, musela z města uprchnout. Ale zanechala v něm nesmazatelný vliv. Například mnohé ženy okouzlila svým exotickým účesem a šperky, což se pak ještě dlouho snažily napodobovat.

S Markem Antoniem měli pijácký klub

V zimě let 41 až 40 před naším letopočtem spolu žili Kleopatra s Markem Antoniem v Egyptě a skvěle si to užívali. Byli proslulí svým prostopášným životem a založili pijáckou společnost Nenapodobitelná játra známou svými hostinami, oslavami a různými hrami. Údajně se rádi v přestrojení potulovali ulicemi Alexandrie a tropili si žerty z obyvatel.

Had ji nejspíše nekousl

Poté, co Kleopatra s Markem Antoniem prohráli bitvu s Octavianem, oba se rozhodli si vzít život. Marcus si údajně probodl břicho a Kleopatra se podle pověsti nechala uštknout hadem. Ovšem mnozí odborníci a historikové to zpochybňují. Přiklánějí se spíše k verzi jedu ukrytého v hřebenu nebo například bodnutí špendlíkem namočeným v toxinu.

Článek Kleopatra nebyla Egypťanka a zrodila se z incestu: Málo známá fakta o věhlasné královně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mladý zázračný student

Tyto stroje měly být použity při samotné konstrukci pyramidy. Záznamy naznačují, že pyramida vznikla před 36 000 lety. Znalec Bible Kinnaman o tom svědčil v řeči, kterou vedl v roce 1955 k malé skupině svobodných zednářů v Kalifornii. Ta byla později nahrána na pásku. Narodil se severně od města Bryan v Ohiu 23. února 1877. Jeho otec byl lékař z Harvardu a on sám byl jediné dítě bohatých rodičů. Už v dětství získal vztah ke starožitnostem.

Sbíral hlavice šípů a další relikvie, maturoval v 15 letech a o rok později získal osvědčení učit. V roce 1894 byl druhým nejmladším studentem přijatým na Indiana´s Tri-State College v Angole. Věnoval se starodávné historii, řecké a latinské literatuře, filologii a klasické archeologii. V reakci na dotaz naznačil, že se s Petriem shodli, že svět nebyl tehdy na takovou znalost připraven. „Civilizace ještě nebyla připravena na možnost porazit gravitaci.“

Výklady starověku, které byly potopeny

„Stejně tak ani na nález Velké pyramidy.“ Ačkoli neexistují přímé důkazy této dohody, jsou tu nepřímé okolnosti. Podle Stephena Millera byli oba členy British Foundation for the Study of Palestine a Victorian Institute of Great Britain. Dva z Petriho kolegů také pravidelně publikovali v Kinnamanových magazínech. Podle Kinnamana by archeologie ustanovila Bibli coby historickou a literární knihu, ale jen v její naprosto původní podobě.

Alternativní hypotézy byly potopeny egyptology jako Zaki Hawassem a Markem Lehnerem. Ti naprosto účelově ustanovili informační „vědecký“ kontext obklopující právě pyramidy. Lehner nejdříve podporoval hypotézu staré a velmi pokročilé civilizace, která měla pyramidy postavit. Náhle ale začal zastávat oficiální verzi. Dostalo se mu pomoci od Zakiho a dostal také veřejný monopol na kompletní studium všech egyptských pyramid.

Odklon vědce od původní verze

Lehner také agresivně napadal hypotézu Roberta Schocha, že sfinga erodovala deštěm. Podle něj šlo o nedávnou erozi. V 90. letech Schoch ukázal, že rýhy na těle sfingy a okolních příkopech jsou způsobeny dešťovou erozí. Podle oficiální chronologie staré 8 000 let se ale tak silné deště v Egyptě nikdy neobjevily. Podle Kinnamana bylo jedním z účelů Velké pyramidy, aby sloužila jako obrovský radiový systém pro zcela globální komunikaci.

Egyptští kněží mohli telepaticky vysílat díky gigantickému krystalu, který leží 330 metrů pod základy stavby. Jedním z cílů takových přenosů byl podle něj americký Grand Canyon. Kinnaman prohlašuje, že podle něj bude svět na takové informace někdy v budoucnu připraven. Mělo by to být krátce po jeho smrti. Pokud tedy existoval jižní vstup do Cheopsovy pyramidy a skryté pokoje, ortodoxní egyptologové je dobře střežili.

Článek „Pyramidy měly jižní vchod a na jejich stavbu byly použity antigravitační stroje,“ tvrdí americký egyptolog se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak byla jeho hrobka objevena?

V roce 1922 strávil britský egyptolog Howard Carter a jeho tým pět neúspěšných let hledáním neobjevené královské hrobky v egyptském Údolí králů. Nicméně 4. listopadu 1922 tým nakonec objevil schody vedoucí do pohřební místnosti krále Tuta skryté v troskách poblíž vchodu do nedaleké hrobky krále Ramsese VI. Mnozí také připisují zásluhy 12letému nosiči vody Husseinovi Rassulovi za to, že náhodně objevil hrobku poté, co zakopl o kámen. V tu dobu údajně nabíral vodu pro tým archeologů.

Nález záhadného prstenu

Jako zázrakem bylo objeveno, že hrobka sestávající ze čtyř samostatných komor je prakticky neporušená. Stejně tak i podivný prsten z neobvyklých materiálů a zajímavě vytesanou lidskou kreaturou. Tvrdí se, že je na něm vyobrazen egyptský bůh Ptah, avšak samotný prsten údajně spadá do 5. století př. n. l. To hypotézu o spojení s egyptským božstvem nejspíše vyvrací. Naopak to otevřelo téma mimozemské civilizace a archeologům poskytlo neuvěřitelně cenné informace o egyptské historii. Kam však prsten skutečně patří se prozatím nedá určit.

Faraon obklopen artefakty

Překvapivě bohatý pohřeb tvořilo více než 5 000 neocenitelných artefaktů. Mnohé z nich byly v extrémně choulostivém stavu a jejich odstranění vyžadovalo bezprecedentní úroveň péče. Jinak řečeno, při dotyku se mohly rozpadnout. Navzdory své velikosti byla hrobka plná všeho, co by král potřeboval pro posmrtný život. Jednalo se o opravdu raritní věci, včetně nábytku, vozů, vína, čerstvého jídla, oblečení, hudebních nástrojů a zbraní.

Čtyři místnosti uvnitř hrobky zahrnují předsíň, pohřební komoru, přístavek a pokladnici. Předsíň byla první místnost, do které Carter vstoupil, a obsahovala mnoho cenného majetku krále Tuta. Jedny z nejvýznamnějších klenotů byly tři zlaté zvířecí pohovky, papírový vějíř a kusy čtyř válečných vozů. Za předsíní ležela v pohřební komoře bohatě zdobená a skvěle mumifikovaná mrtvola zesnulého velkého krále Tutanchamona. Tu střežily dvě obrovské postavy boha Anubise a stěny byly obklopeny faraonem v interakcích s různými egyptskými bohy.

Z objevu se stala tradice

Když se objevily zprávy o Carterově bohatém objevu, ohromily svět. „Egyptománie“ začala a nikdy se nezastavila. Artefakty hrobky několikrát obletěly svět a Tutanchamon se stal bezpochyby nejslavnějším faraonem v egyptské historii. Dodnes se Carterův objev považuje v Gíze za událost hodnou oslav a čeká se, až se bude moci vystavit zbytek ze seznamu artefaktů.

Článek Ve starověké hrobce Tutanchamona archeologové našli záhadný mimozemský prsten se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Egyptská návštěva na australském kontinentu

Opravdu se staří Egypťané usadili v Austrálii tisíce let před kapitánem Cookem? Pokud ano, proč o tom nejsou žádné záznamy? Téměř neviditelné, ale významné hieroglyfické nápisy vyvolávají další a další otázky. Byly nalezeny v odlehlých jeskyních na východě kontinentu, národním parku Brisbane. Neexistuje kmen, který by takovou řečí hovořil, ani další důkazy o jejich významu. Už existence ale ukazuje na kulturu znalou egyptského písma.

Dokonce mohli mluvit stejným jazykem. Každopádně existovali dlouho předtím, než se osadníci usadili v Novém Jižním Walesu, Queenslandu a Západní Austrálii. Buď se za posledních 5 000 let dramaticky pohnuly tektonické desky, nebo máme v egyptské historii výrazné mezery. Krom toho ale nejde o první případ nálezu, který vyvrací aktuální historické záznamy. Podle momentálních znalostí neuměli Egypťané plout přes oceány.

Cestovatelé a mořeplavci před Kolumbem?

Tyto nápisy mohou ale dokazovat, že cestovali po světě ještě před Kolumbem a měli kontakty i se starověkými národy Ameriky. To zjistil německý badatel v roce 1992 při zkoumání velmi staré egyptské mumie. Výsledky testů totiž potvrdily přítomnost hašiše, tabáku a kokainu v kostech, vlasech i kůži mumie. To naznačuje, že Egypťané tyto rostliny i jejich použití znali dlouho před kýmkoli dalším. A rostly tehdy jen na americkém území.

Po více rozborech a testech se hodně akademiků a nezávislých badatelů nezávisle na sobě shodlo, že hieroglyfy z australského Gosfordu jsou pravé. Navíc obsahuje nově objevené egyptské věty a gramatické konstrukce. Jazyk se tedy mohl v tomto regionu vyvíjet naprosto nezávisle na původní civilizaci. Mohou tak revidovat celou známou historii. Na druhé straně je mainstreamoví badatelé a učenci prohlásili za podvrh.

Pohled středního učeného proudu

Ve skutečnosti byly nalezeny kolem roku 1900 a asi 250 nápisů na kameni je podstatnou částí folklóru a legend už několik století. Kdo by ale takový podvrh vytvářel? Zrovna v té době? A za jakým účelem? Kromě toho je samotný zápis znaků přesvědčivý a současně odlišný. Vypadají velmi staré, s archaickou větnou stavbou. Ta se používala pouze během prvních egyptských dynastií. Jsou vlastně tak staré, že pro jejich studium je velmi málo podkladů.

Většina egyptologů tak nemá vodítka a nástroje, aby je mohla podrobněji dešifrovat či dokonce vyložit. Celkově vzato jde o jeden z největších archeologických objevů na světě. Právě jejich nález totiž přináší možnost, že tu opravdu před 5 000 lety byli Egypťané. Pokud ano, pak dosáhli Austrálie přes rozlehlý Indický oceán. To je výkon, který byl v té době pro celé lidstvo nedosažitelný. Čím nás historie ještě překvapí?

Článek Historie se možná mýlí: V Austrálii byly objeveny Hieroglyfy staré 5 000 let, otázkou však zůstává, co tam Egypťané dělali se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hroby více než 2 500 let staré

Podle všeho pozůstatky osob pocházejí přibližně z roku 525 před naším letopočtem, kdy v Egyptě vládla sajská dynastie. To bylo těsně před tím, než vládu nad Egyptem převzali Peršané. Mumie měly zlaté jazyky, které se mumifikovaným lidem vkládaly od úst. Staří Egypťané totiž věřili, že se zlatým jazykem se budou moci domluvit s bohem podsvětí Osirisem. Zároveň zde bylo 402 pohřebních figurek, amuletů a skarabů.

Ale nejzajímavější na všem bylo, že vápencový sarkofág muže nebyl nikdy otevřený, a tedy ho nikdo nevykradl. Byl zde amulet skaraba, čtyři nádoby, do kterých se vkládaly vnitřnosti mumifikovaného, a řada dalších předmětů. Archeologové doufají, že jim nápisy na nádobách nebo dalších předmětech prozradí, o koho se v tomto případě jedná. To by byl další cenný poznatek, ze kterého by mohli vědci odvodit další souvislosti.

Poprvé za 30 let vykopávek

I když hrobka ženy otevřena byla, i ta je velmi zajímavá. Byl v ní například krásný kamenný amulet nebo opěrka hlavy. Archeologové se v oblasti, která se nachází asi 150 kilometrů od Káhiry, pohybují již tři desetiletí. Je to přitom poprvé, kdy se jim podařilo najít nevykradenou hrobku, jde tedy o naprostý unikát. Předměty budou spolu s egyptskými kolegy – nálezy samozřejmě patří Egyptu – i nadále zkoumat.

V minulosti již vědci našli mumie, které měly stejně jako ty současné zlaté jazyky. Jednalo se o nálezy o 500 let mladší a šlo o osoby, které zemřely v římské době kolem roku 30 před naším letopočtem. Archeologové, kteří v ruinách staroegyptského Oxyrhynchusu pracují, se sem budou v dalších letech vracet. Podle nich se zde stále nachází mnoho neprozkoumaných míst, a je tedy možné, že se jim podaří i další unikátní nálezy.

Článek Archeologové objevili 2500 let staré mumie se zlatými jazyky: Staří Egypťané jim je vkládali do úst z děsivého důvodu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sídlo ducha, které je nutné uchovat

Jiná studie uvádí, že mumifikované tělo bylo schránkou pro duši nebo ducha, zkrátka životní esenci. V případě jeho zničení se jakékoli naděje na posmrtný život okamžitě rozpadly. Proto byla klíčová i příprava hrobky a pečlivé provedení veškerých souvisejících rituálů. Všechno tohle začínalo dlouho před smrtí a zahrnovalo vytvoření vlastního příbytku včetně nábytku, oblečení, cenností i jídla. Egypťané vlastně celý život kopírovali vlastní domácnost.

Ačkoli praxe mumifikace začala v Egyptě už kolem roku 2600 před Kristem, byla tehdy vyhrazena jen faraonům. Později došlo k pozvolné změně a asi po roce 2000 před Kristem byla dovolena i běžným lidem. Šlo však stále o velmi nákladný proces, takže si ho mohla dovolit jen hrstka nejbohatších. Studie z roku 2011 odhaluje, že celý postup mumifikace trval neuvěřitelných 70 dní a zahrnoval práci balzamovačů i kněží.

Hlavní kroky k cestě do záhrobí

Nejprve byly z těla vyjmuty měkké tkáně, kterým hrozil rozklad. Jednalo se hlavně o mozek a další orgány. Uvnitř v zásadě zůstalo jen srdce, které bylo považováno za sídlo duše, a tedy i lidské identity. Další postup zahrnoval odstranění veškeré vlhkosti tím, že bylo tělo pokryto solí, která tkáně perfektně vysušila. Posledním krokem bylo zabalení – tato procedura vyžadovala až 100 metrů plátna napuštěného pryskyřicí a dalšími látkami.

Ačkoli šlo o obvyklé kroky mumifikace, přesný postup se hodně lišil podle společenského postavení mrtvého. Prostému lidu byly nabízeny jednodušší verze. Řecký historik Hérodotos popsal tři stupně mumifikačního postupu. Boháči a elita měli mozek vytažený nosními dírkami. Obsah žaludku byl vyjmut, vnitřek očištěn a naplněn vonnou směsí. Tělo bylo 70 dní v soli, pak omyto, zabaleno do plátna a pokryto pryskyřicí.

Střední třída a chudáci

V jednodušší verzi byl do břicha injekcemi vpraven cedrový olej, který rozpustil střeva a vnitřní orgány. Tělo leželo 70 dní v soli, poté byl olej odstraněn a zůstaly jen kosti a kůže. V tomto stavu – tedy bez obalení – bylo tělo vráceno rodině. U chudého lidu bylo tělo pouze očištěno olejem a na 70 dní pokryto solí. Pak se též vrátilo příbuzenstvu. Je tedy vidět, že jednotlivé typy mumifikace byly značné odlišné a rodina musela stále více věcí zařizovat sama.

Kolem 4. století byla mumifikace ztraceným uměním, protože Egypt ovládli Římané a křesťanství bylo na vzestupu. Protože byli ale Egypťané skutečnými mistry tohoto řemesla, ukazují nám nalezené mumie stále více z tradic této bohaté kultury. Nebyla ale vyhrazena jen jim a překročila i hranice času. Například obyvatelé Papuy Nové Guiney své mrtvé takto upravují dodnes. Stejně tak západní pohřby zahrnují nějakou formu konzervace mrtvého.

Článek Mozek vytáhli nosními dírkami a tělo zasypali solí. Mumifikační proces je fascinující, Egypťané promysleli každý detail se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pták ze Sakkáry bez ocasu

Jednou byl pod Velkou pyramidou nalezen člun, který měl údajně plout po obloze. Ačkoli v jeho případě je to spíš chtěná představa, jedna existující věc to uměla. Během vykopávek v roce 1898 v hrobce Pa-di-lmen v egyptské Sakkáře se objevil předmět, který by létat přece jen mohl. Ačkoli četné hlasy tvrdí, že egyptské úřady tají nálezy viman, tedy starověkých tajemných létajících paláců a strojů, tohle jim nejspíš proklouzlo mezi prsty.

Věc připomínající model letadla nebo ptáka nejspíš ztratila ocasní směrovku a dnes je kus známý jako pták ze Sakkáry. Obecně se věří, že jde o repliku starověkých létajících strojů, konkrétně kluzáků. Je inspirován ptačím letem a pevná křídla na hřbetu mají naprosto perfektní sklon. Egyptský fyzik a archeolog Khalil Messiha došel k závěru, že Egypťané vymysleli první letadlo vůbec, o ptáku napsal i několik uznávaných prací.

Snaha o diskreditaci

Existují i důkazy, které podporují závěr, že šlo opravdu o repliku a miniaturu většího a letuschopného zařízení. To bylo kdysi postaveno přímo pro potřeby faraona. Celkem předvídatelně se Khalil setkal i s mnoha vlnami hněvu a nevole. Zvláště ze strany Martina Gregorie, stavitele a designéra kluzáků. Ten vyrobil repliku sakkárského ptáka z balsy a po jejím otestování konstatoval, že tento model nikdy v životě nebyl ve vzduchu.

Konkrétně prohlásil, že byl během letu naprosto nestabilní. I kdyby byla přidána ocasní směrovka, výkon ve vzduchu by byl velmi mizerný. Podle něj byl tedy pták ze Sakkáry vyroben jen jako hračka pro děti, případně forma větrného kohouta. Tento jasný pokus o potlačení pravdy však selhal a Martinovi bylo prokázáno, že ohledně schopností kluzáku lhal. Otázkou jen zůstává, proč tomu vlastně věnoval takovou námahu.

Otestování ve vzdušném tunelu

Podle badatelova syna Dawouda Khalila Messiha, architekta, který v otcově práci naštěstí pokračoval, je role jako větrného kohouta u předmětu vyloučena. Chybí mu totiž jakékoli závěsné otvory, které by ho dovolily někam připevnit a sledovat ve volném vzduchu jeho reakci na proudění. Kromě toho – což je důležitější – ho otestoval expert na aerodynamiku Simon Sanderson. Repliku umístil do vzdušného tunelu a i bez směrovky se dařilo.

I bez ní byl kluzák tažen nahoru „čtyřnásobkem vlastní váhy“. Sanderson ho vyzkoušel ještě v silnějším zařízení univerzit v Liverpoolu včetně směrovky. Pták ze Sakkáry podle něj létal slušně, což nepochybně otrávilo některé lidi. Nejspíš teď litují, že předmět „neztopili“ už před lety, místo aby zabavili jenom směrovku. „Egypťané vyřezali tajemného ptáka před více jak 2 000 lety. A moderní technologie nepochybně prokázala, že mohl brázdit nebe.“

Článek V egyptské hrobce byl nalezen model letadla. Opět se potvrzuje, že starověká civilizace byla o několik kroků napřed se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč by měl být odchylkou?

Podle egyptské mytologie byl Seth bytostí bouřek, pouští, chaosu, destrukce, násilí a války. Byl také znám jako řecký Týfón, týfónské zvíře nebo stvůra. A přestože existují skutečné obrazy zvířete odpovídající této bytosti, nelze ho přiřadit k ničemu, co dnes známe. Jeho hlava připomíná psa nebo šakala, uši jsou však mimořádně dlouhé a vztyčené. Čelisti výrazné a zakřivené, připomínají trochu mravenečníka. To je ale velmi podivné.

Mravenečníci se totiž nacházejí jen ve Střední a Jižní Americe a nemají takové uši. Žádné jiné původní zvíře nemá takovou hlavu. Není proto divu, že právě Sethova podoba byla předmětem sporů po celá staletí. Hodně učenců věří, že jde o hlavu fiktivního zvířete, které nikdy reálně neexistovalo. To však vypadá podivně vzhledem k tomu, že všechny hlavy dalších bohů jsou po zvířecí stránce zcela autentické. Proč by se tedy měl zrovna Seth odlišovat?

Letitý spor o konkrétní zvíře

Podle některých badatelů jde zkrátka o stylizovanou hlavu psa nebo hyeny. I tak má ovšem bůh velmi zakroucený čenich, což tato zvířata nemají. Proč by tedy – opět – Egypťané upravovali hlavu Setha, a ne dalších bohů? Krom toho má i jedinečnou oháňku, která je často vztyčená a na konci má střapec. Egyptský Anup – patron balzamovačů – má hlavu šakala, jeho čenich a uši, což jasně zobrazuje skutečnou hlavu tohoto živočicha.

Když tedy Egypťané zpodobňovali Setha, určitě si ho nijak neadaptovali, jasně zobrazovali to, co viděli, a byli si toho vědomi. Někteří experti navrhují, že jde o hlavu žirafy, přestože má vždycky velmi tmavé odstíny, nikdy klasickou žlutou a oranžovou. Jiní tvrdí, že vypadá jako chrt, tedy starověké psí plemeno. Tento pes má však úplně jiné uši a naprosto se nehodí do válek, destrukce nebo chaosu. Existují i hlasy, které Sethovi přisuzují hlavu osla nebo prasete.

Dobrý, nebo špatný bůh?

Původně byl dobrým bohem, který přebýval v podsvětí a provázel mrtvé na cestě do nebe. Po střetu s Horem byl ale brán jako zlověstné božstvo. Seth byl synem Geba (země) a Nut (obloha) a bratrem boha mrtvých Usira. Usir vystoupil na trůn a žárlivý Seth se ho rozhodl zabít. To se mu podařilo, ovšem Usirova manželka Isis svého drahého oživila, aby s ním otěhotněla, a následně porodila Hora. Ten vyrostl, Sethovi se pomstil a stal se novým vládcem Egypta.

Nicméně ne všechny verze uvádí Setha jako zlého, některé příběhy popisují jeho sílu a vášeň pro dobro. Sloužil i jako stráž Raova slunečního člunu. Bojoval i s Apopem, hadem chaosu, když loď slunce plula každou noc skrze podsvětí. Často je zobrazován, jak útočí s oštěpem právě na Apopa, který byl opozicí pro světlo a bohyni Maat představující pravdu.

Článek Seth, egyptský bůh s hlavou „mimozemského zvířete“, oplývá řadou záhad se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Snaha o kompletní náboženskou změnu

Vzhledem k náboženskému faktoru je možné, že Achnaton a biblický Abrahám byli jedna a tatáž osoba. Hodně faraonů i jejich rodinných příslušníků má navíc mumie, které už byly odhaleny a prozkoumány. Žádnou Achnatonovu mumii ale archeologové nikdy nenašli. „Sochy a řezby z té doby ovšem zobrazují Achnatona jak samotného, tak s jeho chotí Nefertiti i potomky. Nikdy předtím ani potom se takový koncept zobrazení faraona neobjevil.“

Pravdou však je, že Achnaton nikdy na monoteismus nevěřil. Byl si jistý, že další bohové existují, rozhodl se však veškerou víru směrovat na Atona, boha Slunce. Zároveň také přesunul egyptské hlavní město z Théb do Achetatonu (dnešní El-Amarny), jejž založil. Jde obecně o období Egypta, které podněcuje nejvíce bádání a diskuzí. Achnaton byl jedinečný prakticky v každém ohledu a výjimkou není ani samotná jeho DNA, která má několik anomálií.

Podivná struktura faraonovy DNA

Profesor Stuart Fleischmann z katedry komparativní genetiky na univerzitě v Káhiře uveřejnil spolu s kolegy několik výzkumu ze sedmiletého projektu z roku 2015. V práci byly zmapovány genomy devítky starověkých egyptských faraonů. Prvních 8 bylo naprosto normálních, ten patřící Achnatonovi byl však zvláštní. Fleischmann a jeho kolegové použili postup zvaný polymerázová řetězová reakce, aby staré vzorky ošetřili.

Tato technika je užívána k replikaci a posílení jednotlivých kopií části DNA, což dává badatelům jasný obraz něčího genetického otisku. Osm vzorků bylo zajímavých, ale obvyklých. Achnatonův vzorek byl získán z malé části vysušené mozkové tkáně, pro ověření byl použit kousek kosti. Podivnost potvrdilo ještě srovnání fragmentu Achnatonovy lebky a další mumie, která byla bádáním odhadnuta na stejný věk jako faraon.

Odolnější struktura a rodinné choroby

Jen vysoký věk a extrémní genetická mutace mohly způsobit, že lebka vyrostla, proto Achnatonovi nemohlo být víc než 45 let. Tohle ovšem jasně vyvrací archeologická data. Zkoumání elektronovým mikroskopem navíc odhalilo nukleonovou jizvu. To je znak DNA spirály, která se opravuje po vystavení několika mutagenům. Dle Irwina M. Bravermana z Yale mohlo jít o následek rodinné gynekomastie a kraniosynostózy.

Jde o následek hormonální nerovnováhy a Achnatonův otec, děd i praděd všichni touto poruchou trpěli. Právě to dle Bravermana způsobilo tvar faraonovy hlavy. Kosti lebky jsou podstatně hustší a odlišné od kostí dalších mumií stejné doby i věku. Celá jeho kostra je také dvakrát odolnější než současné lidské lebky a kostry. Byl tedy tento faraon mimozemským hybridem, mutací, nebo rovnou jinou bytostí? Asi dávná návštěva v Egyptě.

Článek Abnormality v DNA egyptského faraona nasvědčují tomu, že byl panovník mimozemským hybridem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nová říše byla vrcholem Egypta

Egyptská říše má tři hlavní období, ale její vrchol přišel v době takzvané Nové říše, která se datuje do období let 1550 až 1070 před naším letopočtem. Tehdy vládlo několik dnes nejznámějších faraonů jako Ramesse II., Tutanchamon a další. Říše tehdy dosáhla i územního vrcholu, protože ovládala nejen samotné své území na dolním toku a deltě Nilu, ale i rozsáhlé části Blízkého východu. Ovšem začínala čelit několika okolnostem, které ji značně oslabovaly.

Jednou bylo asi 150 let trvající období sucha, které postihlo nejen Egypt, ale i mnoho národů v okolí Středozemního moře. To samozřejmě vedlo k ekonomickým krizím a migracím, kdy celé národy hledaly nové příležitosti. S tím se potýkal poslední velký faraon Nové říše Ramesse III., kterému se podařilo zastavit invazi mořských národů v roce 1177 před naším letopočtem. Ty pocházely někde z oblasti západního Středomoří a byly hnány zoufalstvím vyvolaným suchem. Bohužel sám faraon byl zavražděn kvůli žárlivosti jedné své manželky.

Faraoni, kteří nastoupili po něm, se již za silné označit nedají. V říši stále více bujela byrokracie a korupce, což ve spojení s ekonomickými problémy a tlakem okolí mělo velmi negativní vliv. Egypt začal ztrácet území, která měl pod kontrolou. Existují náznaky, že v zemi se vyskytly i epidemie. Poslední faraon Ramesse XI. nedokázal čelit povstání vyvolanému hladomorem a Núbijci. Období Nové říše tak v roce 1070 před naším letopočtem končí.

Cizinci na faraonském trůně

Další období jsou poznamenaná snahou rozvrácený Egypt stabilizovat. Faraonové se ale již nerekrutovali z rodilých Egypťanů. Nová dynastie pocházela nejprve z řad libyjských národů. Po nich následovali nubijští a kušitští faraonové. Další, kdo se o Egypt zajímal a měl zde své zájmy, byla Perská říše. I její vládci se snažili prezentovat jako faraonové, i když ne příliš úspěšně. Nakonec je porazil Alexander Veliký a na faraonský trůn nastoupila dynastie Ptolemaiovců makedonského původu.

Pokoušeli se zemi stabilizovat a dosáhli v tom některých úspěchů, i když záleželo i na schopnostech jednotlivých panovníků. V posledním století před naším letopočtem museli čelit stále rostoucímu vlivu Římské říše. Poslední egyptská císařovna, Kleopatra, se musela zaplést do občanské války v Římě – i když nechtěla. Postavila se na stranu Marca Antonia. Prohráli ale bitvu u Actia a nakonec spáchali sebevraždu. Egypt se poté nadlouho stal součástí Římské říše.

Článek Co ve skutečnosti způsobilo úpadek starověkého Egypta aneb Z vrcholu neodvratný pád a ovládnutí cizinci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Více podob jednoho mýtu

Další verze uvádí, že šlo o prvotní pahorek, na kterém však Atum přistál. Když se kolem sebe rozhlédl, spatřil jen tmu a chaos. Následně si uvědomil, že je sám, proto začal tvořit svět, aby měl nějakou společnost. Dodatek k tomuto příběhu uvádí, že první bytosti Šu a Tefnut (vzduch a nebe) vznikly Atumovou masturbací. Forma plození je přítomna i v jiné verzi, jen tam Atum souložil se svým vlastním stínem. Šu a Tefnut ho pak nechali postavit svět.

Po nějaké době začal Atum po svých dětech pátrat. Vyndal si oči a dal jim za úkol oba bohy najít. Šu i Tefnut se vrátili k otci i s jeho očima, ze kterých Atum jen otřel slzy. Jakmile tyto slzy dopadly na Benben, zrodili se z nich první lidé. Benben byl podle dalších pramenů posvátnou relikvií a byl nalezen v nejhlubší svatyni samotného Heliopolisu. Ten původně uctíval Atuma jako hlavního boha celého egyptského panteonu.

Různé verze ve starověku a dnešní době

Tento původní kult ale někdy během egyptské historie zanikl. Navzdory tomu bylo ovšem prohlášeno, že šlo o vzpřímený kámen s kulatým vrškem a že podoba pochází z přímého svědectví. Později bylo poukázáno také na skutečnost, že i ostatní chrámy slunce mají své vlastní Benbeny. Například chrám El Amarna v Achetatonu, který vybudoval ve 14. století před Kristem faraon 18. dynastie Achnaton, měl podle pramenů vlastní kámen.

Krom toho, že jde v případě Benbenu i o jméno kultu, jde také o pravidelný rys egyptské architektury. Pro starověké Egypťany byl znám jako „Bennett“, pro moderní lidi jde však spíše o pyramidion. Slovo odkazuje na vrcholový kámen na vršku pyramidy nebo obelisku. Podle legendy je v prvním případě často potažen elektrem nebo zlatem. Elektrum je přitom přirozeně se vyskytující slitina zlata a stříbra se stopovými prvky mědi a dalších kovů.

První Benbeny a jejich role

Pyramidiony přežily dodnes a dají se najít v četných muzeích. Jedním z příkladů je kámen, který se původně nacházel na pyramidě Amenemheta III., faraona 12. dynastie. Aktuálně se nachází v muzeu v Káhiře. Nejstarší kus pochází z počátku 4. dynastie, konkrétně z tzv. Červené pyramidy krále Snofrua v Dahšúru. Coby vrcholek obelisku je prvně archeologicky doložen z doby 5. dynastie v Abúsiru, nejspíš jako součást Niuserreova komplexu.

Pyramidia, která ukončují královské hrobky, bývala většinou z jednoho kusu tvrdého kamene. Obvykle se jednalo o žulu nebo čedič a jejich sklon dokonale odpovídal sklonu celé stavby. Osazení, které stavbu opravdu dokončilo, bylo velmi významnou náboženskou událostí. Oplátování elektrem, mědí nebo zlatem bylo záměrné – pyramida tak při západu a východu slunce odrážela jeho paprsky. Nechyběly ani náboženské texty a symboly.

Zdroj: NrGazeta

Článek Mytický kámen Benben – místo, na kterém měl přistát nebo povstat sám egyptský bůh Atum, stvořitel vesmíru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Svůj současný název získaly až po 1 500 letech

Oba Kleopatřiny obelisky, známé také jako Kleopatřiny jehly, byly vytesány okolo roku 1450 před naším letopočtem na příkaz faraóna Thutmose III. Jde o sloupy vysoké 21 metrů, se čtyřmi plochými stěnami a zakončené špičkou, jejich stáří je přibližně 3 500 let. Materiálem, který byl na jejich stavbu použit, je červená žula z oblasti Asuánu. Pokud byste se na obelisky zadívali blíže, zjistili byste, že jsou pokryty hieroglyfy.

Ty do nich nechal vytesat Thutmos III., a později i Ramses II., jako připomínku svých vojenských úspěchů. Původně byly obelisky umístěné v egyptském městě Heliopolis, kde figurovaly jako strážci vchodu do Chrámu slunce. Z toho badatelé usuzují, že jejich zamýšlená funkce byla jak náboženská, tak obřadní. Později, za vlády Kleopatry (poslední představitelky tolomerské dynastie), byly přemístěny do Alexandrie.

Zde byly vztyčeny podruhé, a sice v tzv. Caesariu – chrámu, který nechala Kleopatra vystavět na počest Julia Caesara. Po její smrti, za vlády císaře Augusta, byly obelisky přemístěny ke vchodu do Kleopatřina paláce – odtud jejich název. Během následujících 1 500 let se palác rozpadl a jeden z obelisků se zřítil, přičemž ho zasypal písek. Také díky tomu se v neporušeném stavu dochoval do dnešní doby.

Británie dostala svůj obelisk darem

Jeden z obelisků daroval Muhammad Ali Pasha, který v letech 1805–1848 vládl Egyptu jako osmanský guvernér, Britům. Vstřícným gestem děkoval Velké Británii, respektive britskému námořnictvu a armádě, za poražení Napoleona Bonaparte, jenž se koncem 18. století pokusil Egypt ovládnout. Do roku 1878 nicméně obelisk setrval v Alexandrii, jelikož Británie nebyla ochotná uhradit náklady spojené s jeho přepravou do Londýna. Ty sponzoroval až sir William J. E. Wilson. Obelisk byl do Londýna dotažen ve speciální konstrukci lodí nesoucí název Olga.

Obelisk věnovaný USA měl podpořit obchod  

Druhý obelisk je v současné chvíli vztyčen v Central Parku v New Yorku, kam byl téměř 200 tun vážící kolos převezen v roce 1880 a slavnostně odhalen o rok později. Také Spojené státy dostaly obelisk darem. V roce 1869 jim jej věnoval Ismá’íl Paša (Egyptu vládl v letech 1863–1879) v naději, že podpoří dobré obchodní vztahy mezi zeměmi. Pro přepravu musel být obelisk nejprve opatrně položen a poté umístěn do nákladního prostoru speciálně zkonstruované lodi. Vzhledem k jeho váze a velikosti trvalo téměř 4 měsíce, než byl z přístavu přesunut na místo vztyčení.

Kterou z egyptských památek byste chtěli alespoň jednou vidět?

Zdroj: Science  

Článek Jedny z nejpozoruhodnějších památek starověkého Egypta jsou Kleopatřiny jehly. Před 3 500 lety je postavili pomocí primitivních nástrojů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velká Sfinga v Gíze

Velká Sfinga se nachází v Egyptě na Gízské plošině. Je to největší socha z jednoho kusu kamene, jaká kdy byla vytvořena. Názory na její stáří se různí, někteří archeologové tvrdí, že byla vytvořena ve 3. tisíciletí př. n. l., jiní jsou ovšem přesvědčení, že může být až o 12 000 let starší. Její smysl také není zcela objasněn. Nejnovější záhadou starověké sochy jsou dutiny a komory, které pod ní byly nedávno objeveny.

Komora pod Sfingou

O mnoha komorách, dutinách a šachtách pod pyramidami a Sfingou se ví již dlouhou dobu, jejich účel je ale ve většině případů stále opředen tajemstvím. Řada objevených dutin je přírodního původu, jiné jsou vytvořeny člověkem. Jednu takovou velkou komoru objevil sken právě pod Sfingou.

S tímto odvážným tvrzením přišel egyptolog Dr. Manu Seyfzadeh, jehož tým použil na slavné památce neinvazivní techniky. Odhalili prý několik zajímavých míst, ale jedno z nich se od ostatních výrazně odlišovalo. Dutina, která údajně měří 12 krát 9 metrů, se nachází asi pět metrů pod Sfingou.

Tajemství komory pod Sfingou

Stejně jako Sfinga samotná, i komora, která by se pod ní měla ukrývat, je jednou velkou záhadou. Vyrojilo se hned několik teorií. Podle jedné z nich je velkou komorou tzv. Síň záznamů. Zastánci této teorie se mimo jiné opírají o proroctví Edgara Caycea, který ve 30. letech 20. století předpovídal, že pod Sfingou v Egyptě se nachází tajná místnost zvaná Síň záznamů, v níž jsou uschována tajemství a moudrost atlantské civilizace a celé lidské rasy.

Existence komory

Je více než zvláštní, že o dalším bádání či prozkoumávání komory stále nebyly zveřejněny žádné informace. To nahrává mnoha konspiračním teoriím, jako například té, že komora již objevena a prozkoumána byla a záznamy odneseny. Vzhledem k tomu, že spisy, které by se měly v Síni záznamů vyskytovat, jsou údajně velice obsáhlé a za jistých okolností i pro společnost nebezpečné, je pravděpodobné, že pokud by byly objeveny, zveřejnění by se nejspíše jen tak nedočkaly.

Co si myslíte, že se v tajemné komoře pod Sfingou ukrývá?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Vědci objevili pod Sfingou velkou komoru. Okamžitě se vyrojilo několik konspiračních teorií se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Uvedení tajemných bytostí

Palermská deska je brána za jeden z hlavních informačních zdrojů o celém starověkém Egyptě. Datum jejího vzniku je sice neznámé, podle odhadů měla však být vyrobena během vlády nejstarších dynastií. Tedy v době před asi 5 000 lety. Stejně jako další dokumenty uvádí i Palermská deska seznam králů před prvními dynastiemi. Dále také faraony z prvních 5 dynastií. Jedna z nejzáhadnějších částí kamene se však zmiňuje ještě o dalších vládcích.

Jde o tajemné krále, kteří jsou – dle jejich popisu – označeni konvenčními archeology za „mytologické bytosti“. Zvláštní okolností přitom je, že jména právě těchto „starověkých bohů“ či „mytologických bytostí“, jak je deska uvádí, se shodují i s mnohem pozdějšími egyptskými dokumenty. Text sám je dělen na tři části – horní řádek je jméno krále, prostřední uvádí jeho významné činy. Spodní ukazuje nejvyšší roční hladinu Nilu.

Shoda s dalšími papyry i deskami

Palermská deska a Turínský papyrus pocházející z doby panování Ramsese II. se v mnohém jasně shodují. Papyrus uvádí jména faraonů starověkého Egypta, kterým předcházeli právě oni „bohové“. Shoda existuje i u Sumerského seznamu králů či Sumerské hliněné desky pocházející z roku 1800 před Kristem. Ta zahrnuje 12 „nesmrtelných králů, kteří přišli z nebe“. Dle textu vládli 432 000 let, tedy od stvoření až po potopu.

Všechny zmíněné dokumenty tak jmenují „bohy“, kteří přišli k nám na Zemi a vládli tu po dlouhé tisíce let. Palermská deska uvádí dále mnoho údajů souvisejících se zdaněním ve starověkém Egyptě. Lze z ní také vyčíst mnohé o dávných obřadech, záznamy hladiny klíčové řeky Nil, vojenské informace a mnoho dalších detailů tehdejší kultury. Ačkoli si tedy myslíme, že Egypt nám vše vydává, spíše nám ukazuje, kolik toho ještě nevíme.

Kdo podle vás byli oni mytičtí vládcové?

Zdroj: ScienceNews

Článek Palermský kámen odhalil, že naši planetu ovládali mimozemšťané. Zmínky se objevují i v dalších dokumentech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejpopulárnější teorie v online prostředí

Cheopsova pyramida byla postavena více než 2 500 let před Kristem. Největší pyramida sestává z kamenných bloků tvaru obdélníku, mezi nimi i v nitru pyramidy jsou otvory a průchody. Hmotnost každé stavební jednotky je několik tun. A ve 3. tisíciletí před Kristem nemohli mít Egypťané dostatečné technologie na tak náročné úkoly. Nedisponovali železem a neovládali kolo, nemohli tudíž kameny ani dopravovat, ani zpracovávat. Jak tedy vrtali právě do žuly nebo dělali kamenné vázy?

Protože byli stěží schopni použít měkkou měď nebo místní dřevo, musel jim zákonitě pomoci někdo z jiné planety. Jedná se však o mladou teorii, protože starověcí historici o poslech z jiných světů nevěděli. Pyramidy byly tedy připsány faraonům a bohům, což byla ovšem věc tradice – vše stvořené bylo božím dílem. Vděk za teorii s mimozemšťany musí jít k americkému autorovi Zecharia Sitchinovi z Baku, který jako první přišel s tímto vysvětlením původu pyramid.

Příběh cizích návštěvníků

V 70. letech sepsal příběh o Anunnaki, bytostech z planety Nibiru, kteří u nás těžili různé zdroje. Tady se stali božstvy a lidem předávali své znalosti – Sumerům, a pak Egyptu. Díky přesnému laseru a dalším nástrojům mohli vyvrtat otvory do kamene, vše obrousit a náležitě zpracovat. Na konci 20. století získala tato varianta značnou oblibu a dodnes má mnoho věrných zastánců. Mnoho vědeckých článků ovšem tuto možnost zcela vyvrací.

Ve stavění pyramidy nebyla žádná magie či mimozemská technologie. Vznikly prostou, monotónní a velmi náročnou prací tisíců lidí. Podobné rozbory ovšem nepřitahují takovou pozornost. Pak tu byl ovšem někdo, kdo to udělal. Olga Vdovina pochází z Kemerova a je profesionální sochařkou. Dokázala, že pomocí primitivních nástrojů kompletně vlastní výroby lze opracovat žulu a brousit velké kvádry do požadovaných pravých úhlů.

Praxe profesionální sochařky

Používala jen kameny, měď, dřevo a provazy a na jedné kamenné míse pracovala po půl roku denně 6–8 hodin. Stejná situace platí i pro velké bloky. Je to dlouhé a únavné, mimozemšťané ovšem nejsou potřeba. A v Egyptě se nejednalo o jednu nadšenou ženu, ale tisíce zdatných mužů pracujících ve skupinách. Pak je celý proces mnohem rychlejší. Argumenty tohoto typu ovšem spory vědců a ufologů nejspíš nerozhodnou.

Jde však o zcela praktickou ukázku skutečnosti, že i ve starověku mohli lidé tyto a další obrovské stavby vytvořit. Zásadní okolností byl dostatek pracovních sil a také času, neboť hrobky faraonů se stavěly po dlouhé roky. Snad ale takové důkazy trochu oddálí opětovný přílet Anunnaki ze vzdáleného Nibiru k nám na Zemi. Kdoví, co by tady postavili dnes, kdyby se u nás zase ukázali. Mohlo by to být velmi krásné, i naprosto děsivé.

Jaký je váš názor na stavbu pyramid?

Zdroj: ScienceNews

Článek Jsou egyptské pyramidy opravdu mimozemským dílem? Do tajemství jejich stavby pronikla profesionální sochařka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemství hmoty v plátně

Svoje místo spočinutí zde našli členové mnoha egyptských dynastií. Sakkára patřila Memfisu, který byl v té době hlavním městem celého Egypta. Dnes tu probíhají asi nejrozsáhlejší vykopávky a každý objevený kousek doplňuje naše znalosti starověku. Hrobka Ptahmese, který tehdy vládl Memfisu, byla poprvé nalezena roku 1885. Postupem času však objevené části pohřbil písek. Asi před 8 lety byla však opět odkryta.

Uvnitř pak archeologové objevili mnoho úžasných věcí včetně nádoby s podivnou ztvrdlou hmotou. Byla bílá a zabalená v plátnu. Už tehdy se objevily odhady, že půjde o nějakou potravinu – jídlo bylo běžnou součástí posmrtné výbavy. Jednoznačný verdikt však musela přinést až analýza. Tento rozbor ale nepatřil do archeologické kompetence, byla tedy zapojena skupina chemiků. Konkrétně egyptských a italských vědců z Katánské univerzity.

Sýr, který měl na svědomí mnoho životů

Zkoumání látky nejdříve ukázalo značný obsah cukru a různých bílkovin. Řetězce aminokyselin byly sice narušeny a poničeny, i tak mohli ale badatelé mluvit o jednom z nejstarších objevených sýrů. Jen jeden je starší, má 3 600 let a našli ho němečtí archeologové v roce 2014. Byl v hrobce v poušti Takla Makan společně s několika mumiemi. Ten z hrobky Ptahmes byl z kravského mléka a syřidla z telecích žaludků.

Pokročilé analýzy ukázaly jak jeho složení, tak i bakteriální proteiny. Produkt obsahuje velké množství bakterií Brucella melizensis, které u lidí i zvířat způsobují brucelózu. Studium egyptských kronik snadno vyjeví zmínky o středomořské horečce s mnoha mrtvými. A právě tohle je jednoznačný důkaz toho, co k takové epidemii vedlo. Rozbor navíc neukázal žádné prospěšné laktobacily a mikroby, které běžně zahrnuje mléčná fermentace.

Dalším cílem postup výroby

Není vyloučeno, že u dalších pohřbů najdou badatelé právě tento druh sýra. Postupně tak snad bude možné určit i celou metodu, kterou ho starověcí Egypťané vyráběli. Egypt je obecně nevyčerpatelnou studnicí toho, co ještě čeká na odhalení. Vysoce rizikový sýr je jednou z těch kuriozit, jež nakonec odhalují nečekané souvislosti. A kdykoli se zdá, že jedno místo vydalo už všechna tajemství, objeví se něco, co šokuje i protřelé výzkumníky.

Jakou potravinu byste si vzali do posmrtného života?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Vědci se pustili do řešení záhady 3 000letého sýra. Našli ho ve stejně staré egyptské hrobce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vysoce postavený důvěrník

Tyto texty přinejmenším tvrdí, že Mehteju měl přístup k „přísně tajným“ královským dokumentům. Podle informací od profesora Kamila Kuraszkiewicze z Varšavské univerzity zmiňují rozluštěné nápisy „královské zapečetěné dokumenty“. Podle badatelů je taková definice adekvátní pro spisy, které mohl normálně číst pouze sám faraon. Případně zástupce, kterého touto činností pověřil přímo panovník, nikdo další.

Skutečnost, že hrobka patří velmi vysoce postavené osobě, dokládá i prosté umístění. Stojí totiž hned vedle Džoserovy stupňovité pyramidy. Ta je první pyramidou, kterou staří Egypťané kdy postavili. A právě Džoser je po tisíce let brán za jednoho z nejvýznamnějších a nejdůležitějších panovníků celé egyptské historie. I po staletí po jeho smrti se proto některým významným úředníkům dostalo pocty v tom ohledu, že byli pohřbeni vedle jeho hrobky.

Služebník několika panovníků

Archeology stanovená chronologie určila, že urozený Mehteju žil nejspíš během vlády prvních 3 faraonů 6. dynastie. To byli Teti (panoval 2323–2291 před Kristem), Userkare (2291–2289 před Kristem) a Pepi I. (2289–2255 před Kristem). Je tak možné, že sloužil jen jednomu z těchto panovníků, nebo i několika. Dle odborníků je pozoruhodné, že měl hned několik velmi důležitých titulů. Dokonce i titul „inspektora královského majetku“.

Badatelé do této chvíle odkryli pouze vstup do hrobky a na jejích stěnách našli zmíněné hieroglyfické nápisy. Stejně tak fresky a reliéf s podobou samotného Mehteju. Nápisy kupodivu nezmiňují žádného člena rodiny tohoto hodnostáře. Archeologové samozřejmě plánují ve vykopávkách pokračovat, hlavní je totiž najít samotnou pohřební komoru. Vzhledem k dosavadnímu průběhu půjde jistě o zajímavý prostor.

Která egyptská osobnost vás nejvíc ohromuje?

Zdroj: ScienceNews

Článek Polské archeologické misi se podařil další objev. Tentokrát jde o vchod do hrobky „přísně tajného“ muže se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hrobka místních velmožů

První zajímavostí je, že nejde o hrobku s jedním tělem, ale hned se sedmi kostrami. Podle vědců se jedná o zástupce místní elity. Mrtví jsou přitom pohřbeni v atypické pokřivené poloze s nohami na hrudi. „Toto rozhodně není přirozené postavení,“ konstatuje vedoucí skupiny Dr. Mariusz Gwiazda z Centra středomořské archeologie na univerzitě ve Varšavě. Způsob pohřbení vede k závěru, že nejde o Egypťany ve smyslu, v jakém jsou nám známí.

Podle Gwiazdy popsal Agatharchides z Knidu ve 2. století před Kristem soubor pohřebních zvyků kmenů Východní pouště. Jeden z postupů zahrnoval právě vázání lana kolem mrtvého těla, což poskytlo onu zkřivenou pozici. Vědci zatím nedovedli upřesnit, zda bylo sedmero mrtvých pohřbeno ve stejnou dobu, nebo postupně. Nelze však pochybovat, že šlo ve všech případech o významné osoby, což dokazuje i množství luxusních artefaktů.

Předměty místní i velmi přespolní

Mezi těmi se objevují nejen lokální výrobky, ale i věci dovezené ze vzdálených končin. To jejich hodnotu – i hodnotu nálezu – ještě dramaticky navyšuje. Jsou tu tak krásné šperky, jejichž materiál pochází z území dnešního Pákistánu, Indonésie nebo Indie. Šlo především o karneol a onyx. Mrtvé navíc na jejich poslední cestě provázely stříbrné prsteny i náušnice, případně náramky ze slonoviny. Styl prstenů byl typický pro kmeny této oblasti.

Badatelé objevili i obětní plochu s miskami a oltář s kadidlem. Hned vedle ležely ovčí a kozí kosti, stejně jako několik amfor otočených dnem vzhůru. Tato pozice nasvědčuje vyprázdnění nádob právě během rituálů. Už dříve byly objeveny velmi podobné hrobky ze stejného období. Šlo o nálezy během vykopávek v oblasti nejmocnějších států starověku – Núbie a Horního Egypta. A právě v těchto lokalitách se tomuto typu pohřbu říká královský.

Nomádský kmen na východ od Nilu

Berenická hrobka pochází ze 4.–6. století, je stará tedy asi 1 500 let. Tehdy bylo město osídleno Blemmyi, kteří byli nezávislí na moci dalších středomořských říší. Šlo o málo známý kmen núbijských nomádů. Obývali kopce Východní pouště a v době od 4. do 6. století ovládali území na východ od Nilu. Tedy od dnešní Etiopie až po Berenice. „Jejich pohřební zvyky jsou stále zahaleny tajemstvím a tuto mezeru je třeba vyplnit,“ vysvětluje Gwiazda.

Do které pohřební komory Egypta byste se chtěli podívat?

Zdroj: ScienceNews

Článek V Egyptě se našla další hrobka plná tajemství. Kvůli luxusním artefaktům se jí začalo říkat „královská“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lovec, farmář, kočka, myš

První zemědělská revoluce udělala z lovců a sběračů farmáře, takže opustili kočovný život. Změnu provázely nové technologie a vznikly tak první komplexní společnosti. Nadbytek jídla vedl k rozvoji civilizace. Velké sýpky, na kterých obyvatelé záviseli, však stále ohrožovali hlodavci a další škůdci. Právě tehdy se kočka stala pevnou složkou dějin, protože místní divoké kočky se dostaly do vesnic, kam je přitahovala právě koncentrace hlodavců.

Lidé si záhy jejich význam uvědomili, nechávali jim zbytky jídla a podporovali jejich přítomnost. Na lidi si kočky postupně zvykli, oproti naprosto ochočenému psu v nich ale kus šelmy zůstal. Nejstarší důkazy o společném soužití kočky a člověka pocházejí z Kypru. Badatelé tu odhalili hrobku starou 9 500 let, kde byla s majitelem pohřbena právě mourovatá kočka. Nejvyššího postavení ovšem savec dosáhl mimo břehy ostrova.

Na hrobkách, malbách i jako socha

Jedno z prvních znázornění je freska z hrobu úředníka Baketa III. (nejspíš 21. století před Kristem), která ukazuje boj kočky a polní myši. Slavná freska z Nebamonovy hrobky ukazuje nádherně malovanou kočku. Útočí na ptáka a svého majitele doprovází na lovu. Toto přes 3 500 let staré zvíře je zobrazeno v takovém detailu, že ho lze srovnávat s díly starých mistrů. Na malbách se ukazuje pohyb kočky od venkova do intimity domácího prostředí.

Ačkoli se stala pevným členem domácnosti na venkově i ve městě, dají se tyto představy vykládat různě. Malby měly v Egyptě také symbolický význam, kočka se často nacházela pod židlí ženy a symbolizovala plodnost. Doplňovala tak motiv psa pod židlí muže. Nejlepší ukázkou silného pouta jsou však kočičí sarkofágy. Korunní princ Thutmose, nejstarší syn faraona Amenhotepa III., pohřbil milované zvíře ve vápencovém sarkofágu.

Božské vtělení ochrany i pomsty

Egypťané měli kočky za určité boží vtělení, platilo to i pro další zvířata. Byly respektovány pro svou zuřivost při lovu i klidnou ochranu domácnosti. Tyto vlastnosti sdílí kočka se svým velkým bratrancem, králem zvířat, lvem. I kočičí bohyně Sachmet, válečnice a ochránkyně faraonů, nosila hlavu lvice. Podle mýtu o stvoření světa byla dcerou slunečního boha Ra, který ji poslal potrestat lidi za jejich zločiny. Dělala to ale tak ráda, že ji musel uklidnit.

Nejznámější kočičí bohyní byla ale Bastet spojená s mateřstvím, domovem a plodností. Chránila rodinu, hlídala děti a ženy před chorobami. Právě na její počest vzniklo množství amuletů a sošek a jí zasvěcené chrámy najdeme po celém Egyptě. I ona však měla temnější stránku, kdy se změnila v děsivé a mstící se stvoření. A spolehlivým způsobem, jak ji urazit, bylo ublížit některé z koček, což bohužel učinil jeden římský vyslanec. Zaplatil životem.

Kolik koček zatím prošlo vaším životem?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Kočky měly ve starověkém Egyptě zvláštní postavení. Za jejich urážku lidé platili životem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Původ a její vláda

Hatšepsut pocházela z královské rodiny. Na trůnu jejího otce se vystřídalo mnoho příbuzných. V té době působila jako regentka, ale jelikož jediný zbývající následovník byl příliš mladý, tak vláda připadla na ni. Toto obrovské břímě zvládala nést nadmíru obstojně. Pomohly jí k tomu také dosavadní zkušenosti v oblasti náboženství, ikonografie a její pozitivní vnímání v očích veřejnosti. Často se veřejně poukazovalo na to, jak jí otec uděloval božská požehnání.

Budování reputace

V počátcích vlády si Hatšepsut objednávala rekordní počet soch. Nejprve byla zobrazována jako muž s veškerým vybavením faraona včetně tradičního falešného vousu. Její pozdější sochy ale vypadaly mnohem ženštěji. Pomocí své linie, náboženství a vytvoření obrovského množství soch si Hatšepsut začala získávat podporu veřejnosti. Během této doby se také snažila spojit své jméno se jménem Ahmose I., který vyhnal Hyksósy na začátku 18. dynastie.

Významný Hatšepsutin chrám

Chrám v Dér el-Bahrí je nepochybně jednou z nejznámějších staveb představujících starověký Egypt. Chrámový komplex je oblíbenou turistickou atrakcí a obsahuje více než jen Hatšepsutin chrám. Celý komplex zahrnuje pohřební chrámy Mentuhotepa II. a Hatšepsutina nástupce Thutmose III. Nejznámější částí této lokality je však zádušní chrám Hatšepsut, známý také jako Džeser-Džeseru.

Při výběru místa svého chrámu dala Hatšepsut přednost umístění poblíž hrobky svého otce Thutmose I. Jeho hrobka byla jednou z prvních v Údolí králů. Je možné, že umístění zádušního chrámu Hatšepsut na toto místo odstartovalo trend, který králové následovali po zbytek Nové říše. Džeser-Džeseru obsahuje mnoho reliéfů vychvalujících Hatšepsut. Její božský původ, stejně jako kaple zasvěcená k uctívání různých bohů, byly ctěny.

Hlavní svatyně chrámu

Amonova svatyně byla středobodem kaplí v Hatšepsutině chrámu. Posvátný prostor zahrnoval dvě hlavní komory, obě vytesané do skály. První z nich obsahovala hlavně obrazy a reliéfy zobrazující boha Amona. Druhá místnost pak byla nejvnitřnější svatyní a poslední částí Hatšepsutina chrámu. Zde byly prováděny oběti Amonovi. Celou tuto svatyni strážila uctívaná bohyně Hathor, které je v rámci chrámu také věnována jedna z místností.

Anupova kaple

Na opačné straně druhé úrovně byla kaple Anupa, boha posmrtného života a mrtvých. Oblast byla těžce poškozena Hatšepsutinými nástupci, Thutmosem III. a Amenhotepem II. Ti v rámci pokusu o vymazání její paměti z historie zničili všechny reliéfy zobrazující královnu. Anup a obrazy Thutmose III., jejího spoluvládce a bezprostředního nástupce, zůstaly nedotčeny. Anupova kaple není velká, ale je důležitou součástí pohřebního komplexu.

Na horní úrovni chrámu Hatšepsut byly čtyři sochy zobrazující Hatšepsut jako Usirida s dvojitou korunou faraona. Používání falešného vousu, výhradně mužského symbolu, přijala Hatšepsut jako první žena. V tomto případě špička směřující nahoru označuje božství. V ostatních částech chrámu se nachází spousta významných reliéfů, které poukazují na Hatšepsutinu vládu.

Konečné dědictví

Když však Hatšepsut odsoudili její nástupci, zkáza přesáhla změnu názvu slavného chrámu. Její sochy byly hromadně strhávány a rozbíjeny. Její jméno a obraz byly ničeny i v reliéfech, dokonce i těch uvnitř jejího chrámu. Pohřební chrám Hatšepsut je jedním z důvodů, proč si dnešní člověk faraonku pamatuje, a činí ji tak historicky nezničitelnou. 

Co si myslíte o ženě na pozici vládkyně starověkého Egypta?

Zdroj: Science

Článek Jaká tajemství skrývá velký pohřební chrám faraonky Hatšepsut a proč je považován za architektonický zázrak? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Senzace a případ pro FBI

Ačkoli torzo mumie zůstalo v Egyptě, hlava se v USA stala senzací. „Hlava byla nalezena na sarkofágu panovníka, ale nevědělo se, komu patří, zda vládci, nebo jeho ženě,“ řekla kurátorka Rita Fried. Bylo tedy rozhodnuto o testu DNA. „Problém byl, že až do roku 2009 nebyl znám jediný úspěšný případ odebrání vzorku DNA ze 4 000 let staré mumie.“ Egyptské klima DNA rapidně poškozuje, muzeum se proto obrátilo na FBI.

Ta nikdy neprováděla vyšetřování na tak starém vzorku. Úspěch mohl ovšem do jejího arzenálu přidat další cenný nástroj. „Upřímně jsem nevěřila, že by to mohlo fungovat, protože v té době to bylo považováno za nemožné,“ řekla Odile Loreille, forenzní expertka FBI. Podle badatelů měl faraon žít asi 2 000 let před Kristem během Střední říše. Skupinu objevitelů vedl archeolog George Reisner a do hrobky se dostali díky náloži dynamitu.

DNA medvěda i carské dynastie

Doktoři a pracovníci muzea se rozhodli, že pro odběr budou nejlepší stoličky. Ty často fungují jako časová kapsle, která může vyjevit hodně ohledně genetické minulosti těla. Do díry na krku proto zasunuli minikameru. První zub nešel ven, u druhého už měli úspěch. Byl zdravý a perfektně zachovalý. Po několik následujících let se bez úspěchu snažili získat z něj genetický materiál. V roce 2016 se pak obrátili na Odile Loreille.

Ta se k FBI přidala po 20 letech studia starověké DNA. Extrahovala materiál ze 130 000 let starého jeskynního medvěda a pomáhala identifikovat oběti Korejské války. Zjistila jméno dvouletého dítěte, které zemřelo na Titaniku. Na Uralu prokázala, že ostatky patří dětem dynastie Romanovců. V laboratoři tedy zub navrtala a dostala z něj práškové částice. Ty pak umístila do DNA knihovny pro pozdější použití.

Analýza a konečný verdikt

Všechno zadala do počítače a začala podrobně zkoumat strukturu a detaily chromosomů uvnitř vzorku. Když program zadání zpracoval, bylo jasné, že vzorek patřil muži. Krom určení majitele ukázala, že DNA lze úspěšně odebrat i starověké egyptské mumii. „Pro egyptology se jedná o jeden ze svatých grálů.“ Její výzkum ale odhalil ještě jednu záhadu, konkrétně blízkost starověkých Egypťanů a moderních obyvatel severní Afriky.

K překvapení vědců byl předek v matčině linii faraona euroasijského původu. Díky tomuto pokroku mohou badatelé o starověkých civilizacích zjistit mnohem více informací. Budou ovšem muset pracovat se starými vzorky. Egyptské úřady totiž v roce 1983 zakázaly export starých artefaktů nebo lidských ostatků. Pro lidi z bostonského muzea je ovšem hlavní odměnou skutečnost, že konečně vědí, komu hlava patří.

Jaký podobný případ zapojení policie do archeologie vás napadá?

Zdroj: Science

Článek Jak FBI vyšetřila záhadu useknuté hlavy 4 000 let staré mumie? Řešení přineslo nové informace i technologický pokrok se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nemoci s božskou příčinou

Imhotep, který žil někdy kolem roku 2600 př. n. l., je často považován za prvního vědce známého jménem. Proslul jako lékař a je také považován za architekta stupňovité pyramidy pro faraona Džosera. Po jeho smrti byl Imhotepovi přidělen božský původ a magické schopnosti. Imhotep byl nazýván jediným vědcem, který se kdy stal bohem.

Léčba nemocí s neznámými příčinami byla prováděna v náboženském kontextu. Egypťané věřili, že bohové bdí nad každou částí těla, a také kněží oddaní určitému bohu byli specialisté na léčbu dané části těla. Naopak božskou příčinu neměly rány a zlomeniny. Papyrus známý jako „Edwin Smith Surgical Papyrus“ bohy nezmiňuje, i když pochází asi z roku 1550 př. n. l. a je pravděpodobně kopií dřívějšího rukopisu, který může být až o tisíc let starší.  Papyrus pojednává o nápravě zlomených kostí, o funkci srdce a o pulsu. 

Víra v přírodní medicínu

Obecně se předpokládá, že egyptští kněží získali poznatky o lidském těle přípravou mumií. Ačkoli základem jejich znalostí byla pravděpodobně pitva, většina způsobů léčby nemocí byla založena na postupu typu pokus-omyl. Plesnivý chléb se přikládal na rány, jelikož plíseň produkovala penicilin. Běžně se používal i ricinový olej jako projímadlo a makové šťávy k úlevě od bolesti.

Ředkvičky, česnek a cibuli jedli stavitelé pyramid a chrámů, protože egyptští kněží stejně jako moderní bylinkáři věřili, že tato zelenina zabraňuje epidemickým chorobám. Přinejmenším obsahuje složky, které mají antibiotické vlastnosti. Léky se přimíchávaly do vína nebo piva, což přispělo k pocitu pohody u pacienta.

Jak moc byste věřili egyptským lékařům, kdybyste žili v tehdejší době?

Zdroj: LiveScience

Článek Stará egyptská medicína byla vyspělá a sofistikovaná: Na rány přikládali plesnivý chléb, zeleninou bojovali proti epidemiím se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Cesta k uctění, nikoli děsu

Proces balzamování měl uchovat zemřelého v co nejlepší „formě“, neboť víra v posmrtný život byla pevnou součástí společenského života. Mnoho kultur své mrtvé mumifikovalo, nejznámější je samozřejmě starověký Egypt. Stejné postupy najdeme ale i v Číně, na Kanárských ostrovech a u mnoha předkolumbovských civilizací v Jižní Americe. Dalším balzamujícím národem byli například Inkové.

Jádrem mumifikace je uchování těla cíleným vysušením nebo balzamováním tkáně. To obvykle zahrnuje odstranění vlhkosti a použití chemických nebo přírodních konzervantů, například pryskyřic. Mumie vznikají také náhodou, pokud se mrtvé tělo nachází v příhodných podmínkách, pak jde o tzv. přirozenou mumifikaci. Dochází k ní, když jsou tělesné ostatky vystaveny extrémnímu chladu, velmi suchému prostředí, nebo se jinak vyhnou rozkladu.

Nejstarší civilizace s mumifikační tradicí

Nejstarší pohřbené mumie byly odkryty v údolí Camarones na území Chile. To leží na severu země v poušti Atacama. Malý pruh země mezi Pacifikem a Andami je typický jen minimem srážek a je považován za jedno z nejsušších míst na Zemi. Mumie tu našel v roce 1917 německý archeolog Max Uhle. Byly na pláži Chinchorr poblíž města Arrica. Příslušely kultuře Chinchorro, kterou Uhle datuje do doby před 9 000 – 3 100 lety.

Samotná praxe mumifikace u nich začala před 7 000 lety, tedy dvě milénia před nejstaršími známými mumiemi Egypta. Ačkoli postupně docházelo ke zlepšování postupů a jejich větší komplexnosti, základní princip zůstával stejný. Zahrnoval vyjmutí všech měkkých tkání, orgánů a mozku. Duté tělo pak bylo vysušeno a opět sestaveno. Kůže byla vycpána rákosím, sušenými bylinkami a dalším rostlinným materiálem.

Egyptská forma mumifikace

Právě ve starověkém Egyptě dosáhl proces největší propracovanosti. První mumie se v záznamech objevují v roce 3500 před Kristem. V době Staré říše (2686–2181 před Kristem) byla už tradice ve společnosti silně zakořeněna. V dalších dobách byla dále rozvíjena a vrcholu dosáhla během Nové říše (1550–1069 před Kristem). Na rozdíl od Chinchorrů zde byla vyčleněna pouze elitám a boháčům.

Prostí lidé byli mumifikováni velmi zřídka, protože celý proces byl značně nákladný. Postup byl důležitou složkou náboženství, jelikož Egypťané byli posmrtným životem doslova posedlí. Celá pozemská životní pouť pro ně byla pouze přípravou na skutečné prožitky, které přijdou až na onom světě. Po smrti zůstává životní esence či duše a ta se na cestě do záhrobí setkává s mnoha entitami a také posmrtným soudem.

Šakal, váhy a pero

Rozhodující osobou takového soudu je Usir (Osiris), bůh mrtvých. Projde-li mrtvý touto zkouškou, čeká ho život v ráji po boku všech bohů. Soud probíhal vážením duše proti peru bohyně Mat, tedy pravdy. Byla-li duše těžší než toto pírko, na zesnulého se okamžitě vrhla nestvůra a byl sežrán. Na spravedlivý proces vážení dohlížel také Anup (Anúbis), bůh s hlavou šakala a patron balzamovačů. Aby se však duše mohla vydat na svou posmrtnou pouť, muselo tělo zůstat zachováno.

O konkrétních balzamovacích postupech se bohužel nedochovalo příliš mnoho písemností. Mozek byl většinou vytažen pomocí zahnutého nástroje skrze nosní dírky. Další orgány byly odstraněny rukama po naříznutí oblasti žaludku. Prázdnou dutinu pak balzamovači vyplnili kořením a vonnými směsmi, poté bylo tělo opět uzavřeno. Uvnitř bylo ale vždycky ponecháno srdce, o kterém Egypťané věřili, že se v něm skrývá lidský intelekt. Proto bude v posmrtném životě rozhodně potřeba.

Která ze slavných mumií vás nejvíce fascinuje?

Zdroj: LiveScience

Článek Mumifikace –⁠ jak probíhala a co způsobovala? Mozek byl odstraněn nosními dírkami. Poznejte tajemství nesmrtelnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ta je faraona Amenhotepa

CT skenery se běžně používají v nemocnicích. Snímky pak skládá dohromady počítač a odhaluje tak nádory, infekce nebo krvácení. V posledních letech se tato metoda ujala i v archeologii. Začátkem roku „cétéčko“ odhalilo, že život faraona Sekenenra Taa byl nejspíše ukončen násilně. Už před více jak 3000 lety, tedy 1000 před Kristem, otevřeli tuto mumii kněží. Faraon byl tehdy už 400 let po smrti a následně mumifikován.

Dle hieroglyfových záznamů tehdy docházelo k restaurování královských mumií z období starších dynastií. Poté byli mrtví opět pohřbeni. Šlo o snahu napravit škody způsobené vykradači hrobek. Mumie byly totiž poškozeny a hrobky tímto vpádem znesvěceny. Amenhotepova mumie nebyla v moderní době otevřena, což poskytuje badatelům zcela jedinečnou příležitost k jejímu prozkoumání.

Unikátní badatelská záležitost

Sarah Saleem, profesorka radiologie z lékařské univerzity v Káhiře, uvádí více důvodů jedinečnosti této mumie: „Můžeme studovat metodu prvního pohřbení a mumifikace, ale vidíme také způsob, jakým bylo s tělem operováno podruhé, už několik staletí po jeho vlastní smrti.“ Saleem společně s týmem věděla, že dávní restaurátoři otevřeli mumii velmi opatrně a opravy probíhaly nadmíru pečlivě. V tomto směru panovaly dříve silné obavy.

CT vyšetření ukázalo, že králi bylo v době smrti 35 let, měřil 169 centimetrů, byl obřezaný a pečoval o svůj chrup. Jeho obvazy zahrnovaly také na 30 ochranných amuletů a zlatý pásek s perlami. Badatelé nenašli žádné rány či symptomy nemocí, které by naznačovaly způsob smrti tohoto faraona. Objevili ovšem četná zranění způsobená až posmrtně. Nejspíše šlo o důsledek vyplenění hrobky, ještě před restaurační iniciativou kněží.

Druhý panovník 18. dynastie Egypta

Amenhotep byl druhým faraonem v 18. egyptské dynastii a vládl přibližně v letech 1525 – 1504 před Kristem. Podle archeologů vládl v tzv. zlatém věku Egypta. Země byla tehdy nadmíru bohatá a také bezpečná. Právě Amenhotep se postaral o stavbu velkolepých budov, mnoha svatyní a dalších náboženských míst. K jeho počinům patřila i úspěšná vojenská tažení do Libye a severního Súdánu.

Měl také staršího bratra Ahmose-Ancha, jež byl korunním princem, a obecně se počítalo s jeho nástupem k moci po skonu otce. Bratr však zemřel už během otcovy vlády a trůnu se tak ujal právě Amenhotep. Mumii našli vědci poprvé v roce 1881 společně s dalšími, které byly opětovně pohřbeny po restaurování 1000 let před Kristem. Místem nálezu byl jižní Egypt, konkrétně oblast Deir el Bahari.

Kterou formu starověkého pohřbívání byste sami uvítali?

Zdroj: Forskning

Článek Dokonale zachovaná mumie starší více než 3 000 let nadchla celý svět. Pomocí CT skenerů badatelé konečně nahlédli dovnitř sarkofágu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lodě, jeskyně a deník

Když na pobřeží Rudého moře pátral v jeskyních po pozůstatcích starověkých lodí, narazil na několik papyrových svitků. Ukázalo se, že jde o deník jednoho z inspektorů, kteří na stavbu pyramid před více než 4500 lety dohlíželi. Tento Egypťan jménem Merer měl odpovědnost za přesun vápence z dolů u Tury až do Gízy a řídil skupinu 200 dělníků. Tomuto inspektorovi pak velel přímo bratr samotného faraona Cheopse. Jak tedy doprava probíhala?

Gigantické kvádry kamene byly plaveny na lodích z velkých trámů a spojených tlustými lany. Nové plavidlo se potopilo, takže provazy nasákly a spojily se k sobě, což celou konstrukci utěsnilo. Jedno plavidlo tohoto typu pojalo až 30 kamenných bloků, každý z nich o váze kolem 2,5 tuny. Šlo tedy o velmi jednoduchý postup, který však dokonale fungoval. Metodu tak nelze považovat za „primitivní“ v hanlivém slova smyslu.

Od řeky na samotnou stavbu

Doprava po vodě tedy nebyla takový problém, jenže zbývala nevyhnutelně ještě cesta po souši. Nešlo o pouhých pár metrů, staveniště v Gíze bylo tehdy od Nilu asi dva kilometry. Podle dřívější teorie mohli Egypťané vykopat umělý kanál, který by vedl až k pyramidám. To by dávalo smysl i dle Talleta. Problém je, že taková doprava by nebyla možná celoročně, což by věci jen komplikovalo a stavbu nevyhnutelně protahovalo.

Bylo by totiž nutné čekat na záplavy, díky kterým by voda skutečně sahala až ke Gíze. Přepravovat kameny tímto způsobem by tedy šlo jen půl roku. Existenci takové úpravy ovšem potvrdil americký archeolog Mark Lehner – hloubková sonda našla u Velké pyramidy pod pískem bahno. To jasně znamená, že tam voda někdy proudila. Kanál tedy sice zkrátil cestu o asi jeden a půl kilometru, ale pořád ještě zbývalo několik set metrů po souši.

Obrovské sáně a koleje

Tento úsek už vyřešily sáně z akácie, které dělníci táhli po dřevěných kolejnicích. Mezi nimi byly kulaté trámy polité vodou, takže náklad snadněji klouzal. S postupným růstem pyramidy se také stále více nakláněla rampa, po které kameny mířily na své cílové stanoviště. Tato rampa musela být ovšem udržována ve velmi mírném úhlu, aby vytažení bloků vůbec bylo v lidských silách. Se zvedáním stavby se tak stále natahovala dál a dál.

Podle archeologů byla tato rampa nakonec dlouhá asi 3 kilometry. Cheopsova pyramida byla tedy náročným a velmi zdlouhavým projektem, nikoli však neproveditelným. Egypťané to mohli zvládnout i bez pomoci mimozemské delegace nebo vozového kola. A informace máme přímo od stavebního inspektora, který na tuto dopravu dohlížel. Starý Merer nepochybně za svého života neměl tušení, jak slavnou osobou se jednoho dne stane.

Byli jste někdy u pyramid? Jak na vás působily?

Zdroj: SmithsonianMag, HistoryOfInformation

Článek Kolosální kvádry pro stavbu pyramid museli staří Egypťané nějak přepravovat. Před 4500 lety vymysleli primitivně geniální systém se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Uvadnutí po vládě Ahmose I.

Po vládě krále Ahmose I. konstrukce pyramid zřetelně uvadla a noví panovníci se místo toho nechali pohřbívat v Údolí králů. To se nachází nedaleko Théb, tehdejšího hlavního města, které je dnes Luxorem. Dodnes neznáme přesný důvod upuštění od staveb pyramid, je ovšem na místě se domnívat, že hlavním faktorem byla bezpečnost. Existuje více teorií, ovšem vykrádání pyramid bylo nevyhnutelnou okolností, na kterou bylo třeba reagovat.

Královská rodina se tak posmrtně přesunula do Údolí králů, kde byly hrobky vytesány do skály, nejspíš společně s dostatkem posmrtných stráží. Ještě než došlo k úplnému ukončení staveb, nebyla už pohřební komora umístěna pod samotnou pyramidu. Poslední pyramida krále Ahmose I. má dokonce pohřební komoru mimo stavbu, asi 500 metrů hlouběji do pouště. Máme dokonce historický záznam muže jménem Ineni.

Záznam ze starých vykopávek

Tento muž tvrdí, že o samotě pracoval na vykopávkách hrobky jeho veličenstva. To jasně naznačuje, že utajení bylo hlavní prioritou. Přirozená topografie Údolí králů by mohla vysvětlit, proč se lokalita ukázala být tak oblíbeným pohřebištěm. Má totiž vrcholek jménem el-Qorn (vyslovováno někdy Gurn), který tvarem trochu připomíná pyramidu. Symbolicky jsou tak všechny hrobky v Údolí králů pohřbeny pod pyramidou.

Pyramida hrála pro faraony klíčovou roli, protože byla místem vzestupu a transformace do posmrtného života. Důvodem úpadku pyramidální výstavby mohla být také topografie Luxoru, který se během Nové říše stal hlavním městem. Tato oblast je velmi omezující stran prostoru a zdejší terén je poměrně zvlněný. Řečeno jinak, Luxor byl příliš architektonicky náročný na to, aby se v něm daly postavit nové pyramidy.

Změna náboženského pohledu

Kdykoli uvažujeme o změnách v Egyptě, nelze vynechat náboženský faktor. Během Nové říše se stal extrémně populárním koncept noční cesty krále skrze Duat, tedy říši mrtvých. To vyžadovalo velmi propracované plány pro veškeré hrobky vytesané do skalního podloží. Podzemní hroby v Údolí králů odpovídají právě tomuto konceptu. Zajímavé ovšem je, že zatímco faraoni od pyramid upustili, bohatá šlechta v této praxi nadále pokračovala.

Například písař Horemheb si nechal postavit pyramidu vysokou 7 metrů, jejíž vchod archeologové odkryli v roce 2014. Během 1. tisíciletí před Kristem se stavba pyramid stala velmi populární také v Nubii, oblasti, která je dnes Súdánem a částmi jižního Egypta. Byly určeny jak pro šlechtu, tak soukromé osoby. Není známo, kolik jich celkem existuje, nedávné archeologické průzkumy ovšem odkryly na 180 pyramid postavených urozenými.

Který ze starých divů světa se vám líbí nejvíc?

Zdroj: LiveScience

Článek Proč faraoni přestali se stavbou pyramid? Odborníci odkrývají tajemství divu světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě aswanské rány jako z Bible

Region je domovem černého štíra, latinsky Androctonus crassicausa, který je velmi nebezpečný. Lze jej poznat podle neobyčejně tlustého ocasu a je známo mnoho případů úmrtí právě ve spojitosti s jeho bodnutím. Černý štír se usazuje ve zdech domů, hlavně v ruinách budov zničených například válečným konfliktem – jako je tomu v Iráku. Je rozšířený na Blízkém východě, v Řecku a Turecku.

Jeho jed je smrtící směsí neurotoxinů, kardiotoxinů a nejspíš i myotoxinů. Kromě intenzivní bolesti, zarudnutí a silného otoku vede bodnutí k potížím se srdcem, vnitřnímu krvácení a problémům s dýcháním. Neurotoxin způsobí paralýzu, kardootoxin útočí na srdce a myotoxin způsobí rozklad svalové tkáně. Lékaři v oblasti se proto přesunuli z covidových jednotek, aby reagovali na tuto hrozbu, což potvrdilo egyptské ministerstvo zdravotnictví.

Uvolnění dodatečných protijedů

Protijed na bodnutí škorpionem je v nemocnicích v Aswanu obecně dostupným preparátem. Dávky navíc byly následně uvolněny k distribuci v lékařských jednotkách poblíž vesnic u hor a v pouštích v okolí. Černý škorpion byl považován za riziko pro vojáky během války v Perském zálivu, i když je obecně brán jako neagresivní druh. Jde o nočního pavoukovce, který se během dne skrývá ve škvírách nebo pod různými objekty či kameny.

V noci se pak škorpion vydává na lov a jeho jídelníček sestává hlavně z hmyzu a dalších bezobratlých, případně malých ještěrek. Smrt po útoku tímto klepítkatcem obvykle nastává v důsledku zástavy dechu, selhání srdce nebo šoku. Je zřetelné, že škorpioni používají velmi podobnou směs toxinů v jedu jako například chřestýši či další jedovatí hadi. Ti také oběť svalově paralyzují a následně nechají selhat srdce či plíce.

Narazili jste někdy v přírodě na štíra?

Zdroj: IFLScience

Článek Biblická pohroma sužuje Egypt. Bezprecedentní bouře přinesly vlnu škorpioních útoků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Porozumění dávnověku

Když se díváme na egyptské sochy, pronikáme do dávné doby zcela odlišné od naší. Důvody zlomených nosů nám poskytují vrstvu porozumění kultuře trvající milénia, jejíž vizuální perspektiva se za tu dobu nezměnila. Stylistická kontinuita reflektuje dlouhá období stability impéria. Jenže nevyhnutelné střety s dalšími kulturami, boje o moc a konflikty mezi dynastiemi zanechaly svoje vlastní jizvy.

Je důležité si uvědomit, že pro Egypťany bylo ztvárnění člověka velmi mocným nástrojem. Víru v to, že v podobě osoby může sídlit duše člověka, dokládají slavné posmrtné masky. V sochách lidí podle nich mohly jejich duše přebývat i po smrti. Největší množství soch s takovým účelem se nacházelo v hrobkách a chrámech, v nichž plnily rituální účely. Systematický vandalismus je tak nejspíš jasným záměrem, jak tuto mystickou sílu deaktivovat.

Státní obchod s bohy

Egyptské státní náboženství stálo na smlouvě s bohy. Král bohům poskytl obětinu a na oplátku se oni starali o celou zemi. Sochy a reliéfy byly místem setkání pozemských zástupců s božskými silami, kde patroni země ožívali. Narušení celistvosti těchto ikon znemožňovalo božstvu pečovat o celou civilizaci. Tělo s poškozením už neodvádí svou magickou funkci. Bez nosu duch v soše nemůže dýchat, takže je to způsob, jak ho zabít.

Motivem této aktivity byla logicky politika, ničení soch dovolovalo mocným vládcům přepsat historii podle svých představ. A tento postup se objevoval po celou historii Egypta, protože víra ve spojení byla dlouhodobá. Stejně trvalá byla i metoda, jak tento ochranný mechanismus oslabit. Egypťané samozřejmě sochy chránili a ty důležité schovávali do schrán, kam měl přístup pouze kněz. Jenže ani přes veškerou snahu často poničení nezabránili.

Zdroj: Artsy

Článek Proč mají egyptské sochy uražené nosy? Kurátoři odhalili jednu z historických záhad, tohle jste nečekali se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Počátek v Údolí králů

Hrobka Tutanchamona byla odkryta roku 1922 týmem badatele a cestovatele Howarda Cartera. Kromě samotného sarkofágu byla plná fantastických pokladů a smrtelná maska faraona se stala ikonou. Cartera samotného od té doby ovšem potkávaly samé nepříjemnosti. Jeho kanárka sežrala kobra, on se řízl při holení a chytil infekci. Tutanchamon zemřel jako náctiletý a dle ostatků trpěl mnoha chorobami a chodil celý život o holi.

Rosssetská deska se datuje do roku 196 před Kristem a stvrzuje právo faraona Ptolemaia na vládu nad Egyptem. Proslavilo ji to, že je napsána třemi jazyky – hieroglyfy, démoticky a řecky. Objevena byla roku 1799, tehdy byla však známá jen řečtina. Protože ale jazyky popisují stejné věci, pomohla řecká verze spolehlivě rozluštit obě další jazykové mutace. Dnes je kámen v Britském muzeu, Egypťané ovšem požadují jeho návrat do vlasti.

Stříbro a pergameny

V roce 1939 byla v Tanisu v deltě Nilu odkryta hrobka Psusennese I. Faraon byl pohřben v sarkofágu ze stříbra spolu s ohromující zlatou pohřební maskou. Proto se mu někdy říká „Stříbrný král“. Kvůli vlhkosti místa nálezu některé artefakty nepřežily, zachovaly se ovšem amfory s orgány a některé shabti figurky, které měly faraonu sloužit v posmrtném životě. Protože byla ale hrobka nalezena počátkem Druhé světové války, nedostalo se jí příliš pozornosti.

Mezi lety 1896 až 1907 našli archeologové Bernard Grenfell a Arthur Hunt víc jak 500 000 papyrů, všechny v ruinách Oxyrhynchusu, města v severním Egyptě. To během římské nadvlády nad Egyptem velmi vzkvétalo a příhodné klima zachovalo papyry v dobrém stavu. Svitky obsahují křesťanská evangelia, magické formule a najde se mezi nimi dokonce smlouva na upravení starověkého zápasu. Dnes je soubor ve sbírkách v Oxfordu.

Zdroj: LiveScience

Článek 15 mystických objevů starého Egypta, které vám učarují. Země faraonů nepřestává ohromovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ne všechny pyramidy byly špičaté

Když se řekne pyramida, vybaví si většina z nás jehlanovité monumenty se špičkou nahoře. Jenže ne všechny vypadaly stejně. Ve skutečnosti to bylo jako v dnešním světě, i tyto stavby měly více typů a v průběhu času se jejich architektura měnila. Zejména ty nejstarší nejsou nahoře špičaté, jak si lidé často mylně myslí, ale ploché.

Většina pyramid byla postavena západně od Nilu

Staroegyptská kultura byla plná symbolika a pověr. Není tedy divu, že i umístění pyramid se opírá o mytologii. Většina byla postavena na západním břehu Nilu. Proč? Pyramidy byly stavěny za účelem posledního odpočinku faraonů. Pro Egypťany tedy bylo logické postavit je na místě, kde jejich duše mohly začít svou cestu do posmrtného života.

Pro ně byl tento život po životě úzce spojený se sluncem a egyptským bohem Osirisem. Díky tomu si vytvořili asociaci, kdy zapadající slunce symbolizovalo smrt. Jakmile každou noc zmizelo na západě, tak „zemřelo“. Duše faraonů se v tomto procesu měly se sluncem spojit, než ráno znovu povstanou, což bylo symbolem věčného života.

Nikdo stále neví, jak byly postaveny

Jednou z největších záhad spjatých s pyramidami jsou stavební techniky, které byly při jejich vzniku použity. Význam této nezodpovězené otázky je umocněn i faktem, že jen na stavbu Velké pyramidy v Gíze muselo být použito více než 2 miliony vápencových a žulových bloků. Přitom jeden takový vážil okolo 2,5 tun. Jak tedy byly tak obří bloky přesunuty a vystavěny do takové výšky na sebe? Zvláště s tehdejšími technickými možnosti, které rozhodně nebyly srovnatelné s těmi, které má lidstvo dnes.

Egypťané používali k určení průběhu výstavby astronomii

Dle britské egyptoložky Kate Spence z Cambridgeské univerzity hvězdy určovaly zarovnání pyramid. V roce 2000 dokonce publikovala výzkum, který ukazoval, jak tehdejší stavitelé využili Velký a Malý vůz pro zarovnání pyramid od severu k jihu. Jejich měření byla přesná natolik, že měli chybu pouze okolo 0,05 stupně.

Otroci je nikdy nepomáhali stavět

Tato dávná teorie byla rozšířena hlavně díky muži jménem Hérodotos, který ji prezentoval ve svém psaní. Pak se jí chytl Hollywood, ale nemusí být pravdivá. Proč? V 90. letech byly objeveny hrobky stavitelů. Který otrok by v té době měl pohřeb i vlastní hrobku? Je tedy jasné, že stavění pyramidy bylo poctou a nejspíše se na něm podíleli stavitelé, kteří pocházeli z rodin s nižšími příjmy, nikoliv otroci.

Velká pyramida v Gíze funguje jako hodiny

Nejen, že je nejuznávanější z egyptských pyramid, ale je také jediným ze sedmi divů starověkého světa, který ještě stojí. Je působivá z mnoha důvodů, ale jeden z nejzajímavějších faktů je, že podle ní lze určovat čas. Její struktura je ve skutečnosti tvarovaná jako sluneční hodiny. Stín, který vrhá, poté padá na značky vytvořené v kamenech, které zobrazují danou hodinu. Navíc signalizuje slunovraty a pomáhala Egypťanům definovat sluneční rok.

Archeologové zdaleka nejsou u konce s bádáním

Egyptologie je dnes velice aktivní obor, který se od překladů písma přesouvá spíše k vykopávkám. S pomocí moderních technologií se snaží odhalit mnoho záhad, kterými jsou pyramidy ještě opředeny. Nedávno vědci například objevili severně od Luxoru 4 500 let starou rampu, která by mohla být vodítkem k tomu, jak Egypťané tahali zdivo na velké vzdálenosti.

Zdroj: Mymodernmet

Článek Vzrušující tajemství pyramid odhaleno. Skrytá historie lidské rasy ukázala, kdo je vlastně postavil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Posmrtná cesta se vším všudy

Starověcí Egypťané věřili, že po smrti následuje další život. To se ale mohlo stát jen tehdy, pokud bylo tělo správně opečováváno už během životní pouti a po smrti zachováno v podobě co nejbližší životu. V duchovním rozměru to pak znamenalo zachování dvou složek, tedy „Ba“, která znamená osobnost jedince, a životní síly „Ka“. Ty musely být i po smrti dobře poznatelné, aby mohli bohové a předci zemřelého přivítat v novém zrození.

Tělo samotné pak mohlo fungovat jako jakýsi most mezi duchy mrtvých a dary poskytnutými živými. Ostatně také proto byly pohřební komory vyplněny vším vybavením a zásobami jako za života nebožtíka. Protože byly jednoduše stavěny a navrhovány jakožto budoucí komnaty, ve kterých bude mrtvý dále prožívat své dny, pouze na jiné rovině bytí, která je živým tohoto světa nepřístupná.

Pro co nejlepší „život po životě“

Umělá mumifikace byla praktickým způsobem, jak splnit touhu každého Egypťana po kvalitním posmrtném bytí. Zachovávala totiž tělo v prakticky neporušeném stavu a ve stejné formě jako za života tady. Ačkoli civilizace starověkého Egypta nebyla rozhodně jediná, která ve starověku mumifikovala své zesnulé, byla jediná, kde tuto praktiku striktně přikazovala víra v bohy a další okolnosti.

Pro Egypťany bylo srdce orgánem, ve kterém sídlil rozum. Jako takové bylo nepochybně klíčovou součástí pro posmrtný život. Důležité bylo také proto, že bylo svědectvím pro bohyni Ma, která ho vážila během posmrtného soudu. Pokud bylo lehčí než pírko pravdy, čekal mrtvého ráj, pokud ne, stal se kořistí číhající bestie z říše stínů. Proto bylo srdce ponecháno na svém místě v těle, a pokud bylo omylem vyndáno během procesu mumifikace, okamžitě muselo být vráceno.

Zdroj: History Extra

Článek Proč se ve starém Egyptě mumifikovalo, ale srdce se v těle nechávalo? Posmrtná cesta se vším všudy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Malba husy stará skoro 5 000 let

Zmíněný obraz je znám také jako „Médúmské husy“ a byl nalezen počátkem 19. století v hrobce Nefermaata, vezíra, jednoho z nejvyšších úředníků sloužících faraonovi. Byl nejspíš také jeho synem a byl pohřben spolu s manželkou Itet v oblasti Médúmu. Živá malba byla kdysi součástí větší tabulky zobrazující muže chytajícího ptáky do sítě jako obětinu majiteli hrobky a poměrně rychle se ujala její přezdívka „Mona Lisa z Egypta“.

Nikdo si ale nejspíš neuvědomil, že zobrazuje neznámý druh. Během loňského roku byl obraz zkoumán v muzeu v Káhiře (zde se také momentálně nachází), kde badatele zaujala právě ilustrace husy. Její barvy a vzory na peří se lišily od jakéhokoli moderního druhu tohoto zvířete. Rozdíly by se daly svést na uměleckou kreativitu, ale obrazy z tohoto naleziště měly neuvěřitelně realistické zpracování, pokud šlo o další ptáky a savce.

Takže proč se husa liší od dnešních druhů?

Tento rozdíl vědce zaujal, protože nebyl důvod, aby byl právě obrázek husy jiný. Badatelé srovnali rozměry a barvy namalované husy s třemi dalšími druhy a zjistili, že malba připomíná moderní husu velkou. Stále není jisté, zda se jedná opravdu o malbu vyhynulého druhu, nebo jen umělecké ztvárnění tohoto ptáka, případně špatné vykreslení přeživšího druhu. Je také možné, že umělec ztvárnil „prostě nějakou husu“.

Na území egyptských vykopávek nebyly nalezeny žádné ostatky nebo kostry hus, našly se ovšem pozůstatky podobných ptáků. Egypt byl kdysi ohniskem biodiversity a byl pokryt bujnou travou a další vegetací, jezery a lesy. A mnoho dávných druhů, které jsou dnes již vyhynulé, se přirozeně stalo předlohou pro nejrůznější umělecká ztvárnění včetně právě výzdoby hrobek a chrámů. Umění tak poskytuje nejen kulturní vhled, ale i záznam o dnes neznámých zvířatech.

Zdroj: Live Science

Článek Starověká Mona Lisa z Egypta zaplavila internet. Neuhodnete, kdo byl předlohou starověké malbě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Péče o mazlíčky i po jejich smrti

Taková mumifikace zvířat však probíhala za účelem uctění bohů, ovšem podle prohlášení vědců je tento hřbitov odlišný. Na jiných pohřebištích se našla zvířata, která někdy zemřela na následky hladovění nebo zlomeného vazu. Ovšem ani jedno ze zvířat na tomto hřbitově nevykazuje známky toho, že by zemřelo rukou člověka. Místo toho jsou tu nemocná, stará nebo deformovaná zvířata, o která se musel někdo pozorně starat.

Jsou zde tvorové, kteří byli pohřbeni velmi pečlivě a opatrně, jsou uloženi v pozici připomínající spánek, někdy zabaleni do dek, někdy zakryti kousky nádobí. V jednom případě je například opice makak pohřbena se třemi koťaty, košem na trávu, přikrývkou, kousky lodičky a dvěma nádhernými mořskými mušlemi na hlavě. Tato zvířata tedy nejspíš nebyla obětinami věnovanými bohům, ale šlo o skutečně opečovávané domácí mazlíčky.

Raritní hřbitov byl objeven náhodou

Tato pohřební oblast pocházející z raného římského období Egypta byla objevena náhodou. Vědci po dlouhé roky prohledávali předměstí Berenice, protože zde bylo nalezeno velké množství různého „harampádí“ z doby starých Egypťanů. V roce 2011 začali archeologové nacházet ostatky malých zvířat koncentrované do jedné oblasti. Tým badatelů tudíž oslovil kolegyni se specializací v zooarcheologii, která ostatky určila jako desítky kočičích koster.

Konkrétně bylo z 585 zvířat nalezených na tomto místě 536 koček, 32 koster náleželo psům, 15 opicím, jedna lišce a jedna sokolovi. Ani jedno zvíře nebylo mumifikováno, ale některá byla umístěna v provizorních rakvích. Například jeden velký pes byl zabalen v listech palmy a někdo na něj velmi pečlivě umístil dvě poloviny amfory jako sarkofág. Je pravděpodobné, že stejně jako dnes sloužila tato zvířata svým pánům jako hlídači nebo lovci myší.

Zdroj: Sciencemag

Článek Nejstarší hřbitov domácích mazlíčků nalezen. Jeho vznik se datuje hluboko do minulosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Staré město jak zmrazené v čase svého života

Vědci našli velké množství artefaktů označených pečetí Amenhotepa III. nebo datovaných do roku 37 jeho vlády, kdy Amenhotep III. a IV. Vládli bok po boku. Nález města se udál v průběhu pátrání po pohřebním chrámu Tutanchamona po lokalizování pohřebních chrámů jak Horemheba a Ay, které se našly ve stejné lokalitě. Ulice města lemují obchody a některé ze stěn jsou 3 metry vysoké, město se rozkládalo západním směrem k známé Deir el-Medina.

To je město, kde byly vytvořeny hrobky v Údolí králů, které zde vytvářely celé generace řemeslníků a pracovníků. Je popsáno jako malý amfiteátr se snadnou cestou do Údolí králů na sever, pohřebními chrámy na východ a Údolím králů na západ. Vesnice byla postavena v ústraní kvůli většímu utajení probíhajících prací. Rozpínání objeveného města znamenalo, že pracovníci nebyli tak izolováni, jak se původně myslelo.

Zavádějící označení Luxorem

Nález je označen jako „ztracené zlaté město Luxoru“, ale to zavání zmatením. Luxor je moderní egyptské město a jeho aktuální hranice zahrnují také ruiny Théb, které byly ve starověku hlavním městem. Nově objevené ztracené město je uvnitř hranic moderního Luxoru na západním břehu Nilu, nedaleko Údolí králů, upřesňuje jeden z vědců. Objev také popsán jako klín mezi chrámem Ramese III. v Medinet Habu a chrámem Amenhotepa III. Memonu.

Pohled přes Google mapy ukazuje, že konkrétní území není nijak velké, ovšem přiblížení krásně ukazuje vztah mezi dnes existujícími strukturami a těmi nově nalezenými. Město bylo obýváno v době vlády Amenhotepa III. ale během vlády jeho syna bylo zřetelně opuštěno. Změna titulů i obou faraónu dobře naznačuje kulturní otřesy, které provázely éru jejich společného vládnutí, kdy se měnilo také náboženství, klíčová složka egyptského života.

Zdroj: BBC

Článek Přelomový nález archeologů. Objevili město srovnatelné s Pompejemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.