„Takhle ne, je moc tlustý!“ Egyptologové odhalili bizarní úpravu, kterou musel umělec narychlo zamaskovat

Šakalí bůh na 3 300 let starém pohřebním svitku prošel dodatečnou „dietou“, a odhalila ji až infračervená kamera.

Foto: PxHere

Když kurátorka Fitzwilliam Museum Helen Strudwicková zkoumala luxusní Knihu mrtvých egyptského hodnostáře Ramose, narazila na něco, co na první pohled nebylo vidět. V jedné z ilustrovaných scén, u zaříkadla číslo 117, vypadal šakalí bůh Wepwawet trochu jinak než okolní figury. Pod vrstvou barvy se skrýval původní, výrazně mohutnější obrys. Někdo ho po dokončení malby záměrně zeštíhlil a zásah pečlivě zamaskoval, aby na papyru nebyl patrný. „Vypadal příliš jako pes,“ shrnula Strudwicková svou pracovní hypotézu. Žádný symbolický důvod pro úpravu nezná, šlo nejspíš o čistě vizuální korekci, aby zvíře odpovídalo představě hubeného šakala.

Bílá, která nepatří ke zbytku

Klíčem k odhalení byl rozdíl v chemickém složení bílé barvy. Na Ramoseho rouchu v jiné části svitku použil malíř čistý huntit. Jenže bílá nanesená kolem Wepwawetova těla obsahovala směs huntitu a kalcitu, a navíc v ní byly rozptýlené drobné částice žlutého orpimentu. Ten žlutý pigment měl jediný účel: zajistit, aby opravená místa barevně splynula s tehdy ještě světlým, čerstvým papyrem. Korekční směs pokrývala boky zvířete a přední stranu stehen zadních nohou. Původní silueta byla zkrátka širší, a někdo ji po stranách „ořízl“ vrstvou bílé.

Jak se na to přišlo

Tým z Fitzwilliam Museum nasadil trojici metod:

• Infračervená fotografie v průchozím světle – ukázala, že bílá vrstva neleží vedle původní černé kresby, ale přímo přes ni. Obrys se tedy měnil dodatečně, na hotovém obraze.
• Rentgenová fluorescence (XRF) – identifikovala chemické složení korekční směsi a odlišila ji od běžné bílé na svitku.
• 3D digitální mikroskop při zvětšení 90× – zachytil fyzický překryv vrstev na zádech šakala a potvrdil přítomnost žlutých zrnek orpimentu v tenčích místech nátěru.

Bez těchto nástrojů by oprava zůstala neviditelná. Po více než třech tisíciletích papyrus ztmavl a žlutý tónovací pigment ztratil smysl; paradoxně právě to pomohlo retuš odhalit, protože bílá místa začala na zešedlém podkladu vystupovat.

Kontrola kvality ve starověké dílně

Objev, který Strudwicková představila v březnu 2026 prostřednictvím The Art Newspaper, není jen kuriozita. Ukazuje, že i na vysoce prestižní pohřební zakázce probíhala interní revize hotového díla. Ramoseho svitek patřil k nejdražším: odhadovaná délka přes dvacet metrů, výška listů kolem 41 centimetrů, místy zdobený zlatem. Obsahoval desítky zaříkadel včetně slavného Spellu 125 se soudem před Usirem. A přesto nebyl bezchybný: písař v témže Spellu 125 vynechal některé „negativní výroky“ a doplňoval je dodatečně.

Kdo dal pokyn k zeštíhlení Wepwaweta, není jisté. Strudwicková připouští dvě možnosti: zásah zkušenějšího malíře v dílně, nebo autocenzuru samotného autora po revizi vlastní práce. Oficiální egyptské umění pracovalo s pevnými proporčními mřížkami pro lidské i zvířecí figury, takže odchylka od konvence mohla být prostě nepřijatelná.

Není to ojedinělý případ

Podobné korekce Strudwicková zaznamenala i na dalších papyrech, na Knize mrtvých Nakhta v British Museum a na papyru Juji v Egyptském muzeu v Káhiře, ale podle jejích slov je dosud nikdo systematicky neanalyzoval. U nástěnných maleb jsou doložené jiné typy úprav: změna polohy paže v hrobce hodnostáře Menny nebo úpravy královských insignií u portrétu Ramesse II. v thébské nekropoli. Studie publikovaná v roce 2023 přes PLOS tyto zásahy označuje za spíše vzácné, ne proto, že by se neděly, ale proto, že je těžké je po tisíciletích vůbec detekovat.

Ramoseho svitek je dnes uložen v depozitáři Fitzwilliam Museum v Cambridge. Fyzicky byl k vidění na výstavě Made in Ancient Egypt do dubna 2026; online zůstává přístupná projektová stránka muzea se 74 snímky. Starověký „korekční fluid“ na nich sice pouhým okem nerozpoznáte, ale teď už víte, že tam je.