Jak 13 zakladatelů zachránilo celý druh

Největší létající pták Severní Ameriky s rozpětím křídel přes tři metry dospívá šest až sedm let a samice klade jediné vejce za rok, někdy za dva. Každá ztráta dospělého jedince se počítá. A ztráty přicházejí s železnou pravidelností: od roku 1992 do konce roku 2025 potvrdili odborníci 161 úhynů způsobených otravou olovem. Jen v roce 2025 přibylo dalších devět takových případů. Špičková věda dokázala druh vytáhnout z propasti. O tom, zda v ní znovu neskončí, ale rozhoduje velmi prozaická věc, co zůstane ve zdechlině po výstřelu lovce.

Rozhodnutí odchytit i poslední volné kondory bylo v osmdesátých letech mimořádně kontroverzní. Ochránci se báli, že druh ztratí schopnost žít ve volnosti. Biologové přesto prosadili radikální plán: soustředit všech 27 ptáků do dvou zařízení v jižní Kalifornii, v zoologických zahradách San Diego a Los Angeles. Z těchto sedmadvaceti jedinců pocházelo třináct genetických zakladatelů ve třech oddělených liniích. Celá budoucnost druhu závisela na tom, jak efektivně se podaří tuto úzkou genetickou základnu rozmnožit.

Program vsadil na kombinaci technik, jakou ornitologie do té doby neznala v takovém rozsahu:

• Odběr vajec a náhradní snůšky – samicím bylo odebráno první vejce, aby snesly náhradní, čímž se zdvojnásobila reprodukční kapacita.
• Umělá inkubace – vejce dozrávala v kontrolovaném prostředí s přesně řízenou teplotou a vlhkostí.
• Maňáskový odchov – mláďata krmili ošetřovatelé skrytí za zástěnou pomocí maňáska tvarovaného jako kondoří hlava, aby si ptáci nevtiskli člověka jako rodiče. Vtištění na lidi by pro pozdější život ve volnosti znamenalo katastrofu.
• Genetická kontrola – každý pár byl sestavován tak, aby se maximalizovala diverzita a minimalizovala příbuznost.

První mládě se v zajetí vylíhlo v roce 1988. O čtyři roky později, v roce 1992, se první odchovaní kondoři vrátili na oblohu.

Olovo v mase zdechlin: neviditelný zabiják, kterého zákon nestíhá

USFWS označuje otravu olovem za hlavní příčinu úmrtí a největší překážku vzniku samostatně životaschopných populací. Mechanismus je prostý: olověná střela se po zásahu zvěře rozpadá na stovky drobných fragmentů roztroušených v tkáni. Kondor, specializovaný mrchožrout, pozře maso i s kovovými úlomky. Několik miligramů olova stačí k poškození nervové soustavy, selhání ledvin a smrti.

Kalifornie zavedla plošnou povinnost bezolovnatého střeliva od 1. července 2019. Jenže kondoři nerespektují státní hranice. K poslednímu dni roku 2025 žilo 98 ptáků v oblasti Arizony a Utahu, 53 v mexické Baja California a 25 v Pacifickém severozápadě, tedy v jurisdikcích, kde kalifornská legislativa neplatí. Dokud se bezolovnatá munice nestane standardem napříč celým areálem výskytu, bude olovo dál kosit ptáky, jejichž odchov stál desetiletí práce a stovky milionů korun.

Proč 607 kondorů ještě neznamená zachráněný druh

Historický plán obnovy počítal se dvěma geograficky oddělenými volnými populacemi po 150 jedincích, v každé nejméně patnáct hnízdících párů, plus třetí populací v lidské péči. Aktuální rozložení (216 ptáků v Kalifornii, 98 v Arizoně a Utahu, 53 v Baja California, 25 v Pacifickém severozápadě) ukazuje, že kalifornská populace už tuto hranici překročila. Zbylé skupiny od ní mají daleko.

Druh navíc zůstává takzvaně „conservation-reliant“, tedy závislý na soustavném lidském dohledu. Každoročně terénní týmy odchytávají desítky ptáků, testují hladinu olova v krvi, podávají chelátovou terapii a vypouštějí je zpět. V roce 2025 bylo do přírody vysazeno 46 nových kondorů a ve volnosti se vylíhlo 16 mláďat. Program tedy už dávno překročil fázi pouhého udržování druhu při životě a aktivně rozšiřuje volné populace. Bez lidského zásahu by však úmrtnost na olovo stále převyšovala přirozený přírůstek.

Kondor jako zrcadlo: co se z jeho příběhu učí Evropa i Česko

Extrémní návrat z minimálního počtu jedinců zažily i jiné druhy. Novozélandský kakapo se vyšplhal z 51 ptáků v roce 1995 na 325 k září 2026. Severoamerický jeřáb americký vyrostl z pouhých 21 jedinců na 706 volně žijících ptáků v sezoně 2024/2025. V českém prostředí nabízí nejbližší paralelu projekt Zoo Praha „Návrat divokých koní“, záchrana koně Převalského přes chov v lidské péči, transporty do Mongolska a Kazachstánu a dlouhodobý terénní monitoring.

V Evropě pak stojí za pozornost program Waldrappteam pro ibise skalní: ruční odchov, lidsky vedené migrace ultralehkými letadly, GPS sledování a explicitně spočtený cíl 357 migrujících jedinců pro samostatně životaschopnou populaci. Kondorův příběh nabízí těmto projektům cenné poznatky v genetickém řízení, prevenci vtištění a v trpělivém budování populace druhu, který se množí zoufale pomalu.

Článek V roce 1987 jich zbylo 27, dnes přes 300. Kondora kalifornského ale stále zabíjí olovo, které se z kulek drobí do zdechlin se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sen o dokonalém zvířeti

Myšlenka křížit bizona se skotem se v Americe objevovala už v 19. století, ale skutečný průlom přišel až v šedesátých letech dvacátého století. Tehdy se podařilo stabilizovat hybridní linii, která dostala jméno beefalo, oficiálně definovanou jako zvíře s poměrem tří osmin bizona a pěti osmin domácího skotu. Podle Oklahoma State University mělo beefalo farmářům nabídnout nižší náklady na chov, lepší schopnost vyhledávat pastvu a kvalitnější, libovější maso. Chovatelské asociace dodnes propagují beefalo jako efektivnější alternativu ke klasickému hovězímu.

Jenže to, co se odehrávalo v arizonské House Rock Valley, mělo s řízeným plemenářstvím pramálo společného. Už v roce 1906 sem rančer Charles „Buffalo“ Jones přivezl bizoní stádo a pokusil se o křížení s domácím skotem. Podnik selhal, ekonomicky se nevyplatil a nikdy nepřinesl životaschopný chovatelský model. Zvířata ale zůstala. A začala žít po svém.

Jak se stádo dostalo do Grand Canyonu

Žádný dramatický útěk z ohrady, žádná jediná noc, kdy by šest set kusů prorazilo plot. Realita byla pomalejší, ale o to hůř řešitelná. V devadesátých letech se asi stovka bizonů z House Rock Valley začala přesouvat na náhorní plošinu Kaibab a odtud na severní okraj Grand Canyonu. Hnalo je několik faktorů najednou: lovecký tlak mimo hranice parku, sucho, požáry a zhoršující se kvalita pastvy.

Jakmile zvířata překročila hranici národního parku, ocitla se v bezpečí. Uvnitř parku se neloví. Bizoni to rychle „pochopili“; podle National Park Service se aktivně vyhýbali loveckému území a park používali jako útočiště. Stádo rostlo. Z původní stovky se během let stalo čtyři sta, pak pět set, v některých odhadech až šest set kusů. A North Rim Grand Canyonu na takovou zátěž nebyl stavěný.

Důležitá korekce: NPS tato zvířata výslovně označuje za bizony, nikoli za beefalo. Genetické testy sice potvrdily stopu historického křížení se skotem, ale podíl těchto genů je nízký. Jde o bizony s rančerskou minulostí, ne o farmářské hybridy na útěku.

Mokřady, prameny a tisícileté ruiny pod kopyty

North Rim Grand Canyonu je suchý. Voda je tu vzácný zdroj, několik pramenů a mokřadů, na kterých závisí celý ekosystém. A právě k nim směřují stovky bizonů.

Podle monitoringu NPS zvířata devastují mokřadní vegetaci, znečišťují vodní zdroje a vytvářejí hluboká váleniště, která mění odtokové poměry. Když park v roce 2017 zkusil oplotit prameny, bizoni většinu plotů do konce sezony zničili.

Ještě znepokojivější jsou škody na archeologických lokalitách. North Rim ukrývá prehistorické kamenné stavby, sýpky a další pozůstatky původních obyvatel. Bizoni v nich hledají stín, lehají si v nich, šlapou přes ně. Environmentální posouzení z roku 2017 dokumentuje osm archeologických lokalit s váleništi uvnitř hranic. Na jedné z nich, označené B:12:0021, napočítali odborníci 32 válenišť. Na jiné lokalitě s kamennými sýpkami hlásili narušené rozložení artefaktů, trus na zdech a sešlapané kameny.

Pomalá redukce a nový požár

Formální plán na snížení stáda pod 200 kusů schválil park až v září 2017, tedy více než dvě desetiletí poté, co se bizoni na North Rim usadili. Strategie kombinuje dva přístupy: živý odchyt a transfer zvířat k indiánským kmenům prostřednictvím InterTribal Buffalo Council a omezený odstřel za pomoci vybraných střelců pod dohledem správy parku. O účast se přihlásilo 45 tisíc zájemců.

Výsledky jsou měřitelné, ale pomalé:

• Léto 2024: odhad velikosti stáda na 378 kusů
• Září 2024: transfer 100 bizonů k indiánským kmenům
• Březen 2026: celkem 306 odstraněných zvířat od roku 2018

Jenže v roce 2025 přišla komplikace, se kterou nikdo nepočítal. Požár Dragon Bravo zasáhl North Rim, uzavřel přístupové cesty a přerušil živé transfery bizonů. Park se turistům znovu otevřel až 15. května 2026, a to v omezeném režimu, převážně denní návštěvy a omezený přístup do divočiny. Odchytové operace v roce 2026 teprve čekají na vyhodnocení.

Poučení, které nepřišlo včas

Nejpozoruhodnější na celém příběhu není exotika křížence, ale to, jak dlouho všichni spoléhali, že se problém vyřeší sám. Lov mimo park nestačil, protože zvířata se naučila hranici respektovat lépe než lidé. Oplocení nefungovalo, protože bizon není kráva. A formální plán přišel až ve chvíli, kdy stádo už mělo stovky kusů a škody byly zdokumentované na desítkách lokalit.

Nabízí se otázka, zda se něco podobného může stát v Evropě, kde projekty jako Rewilding Europe vracejí do krajiny evropského zubra. Situace se ale liší zásadně: evropské programy pracují s geneticky prověřenými jedinci, GPS sledováním a aktivní spoluprací s místními komunitami. Grandcanyonský scénář (historický hybrid ponechaný napospas, park jako nechtěné útočiště, desetiletí nečinnosti) se na ně nepřeklápí.

Mimochodem, i samotná značka beefalo dnes stojí na vratkých základech. Genomická studie podpořená americkým ministerstvem zemědělství a publikovaná v prosinci 2024 zjistila, že většina testovaných moderních beefalo nemá detekovatelný podíl bizoní DNA. Sen o dokonalém hybridním zvířeti se tak rozplývá na obou stranách, na farmách i v kaňonu.

Článek Kříženec krávy a bizona měl zachránit americké farmy. Místo toho 600 kusů uteklo a devastuje ekosystém Grand Canyonu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sled bariér, který rozhodl o životě a smrti

Legenda říká, že Rooseveltovi zachránil život papír. Realita je složitější a zajímavější. Dobové lékařské bulletiny, digitalizované v rámci projektu Gutenberg, popisují, že střela musela projít přibližně stem přeložených stran rukopisu. Samotný papír ji nezastavil, zpomalil ji. Další energii odebral kov pouzdra na brýle. A konečně, trajektorie střely byla dostatečně šikmá na to, aby kulka nepronikla hlouběji do hrudní dutiny.

Srovnání s osudem prezidenta Williama McKinleyho, jehož smrt v roce 1901 Roosevelt jako viceprezident zblízka sledoval, ukazuje propastný rozdíl. McKinley dostal kulku do žaludku, lékaři ji v provizorních podmínkách nenašli a prezident zemřel na septický šok. Rooseveltova kulka zůstala v hrudní stěně a chirurgové usoudili, že bezpečnější je ji tam nechat. Nosil ji v těle do konce života.

Hodina a čtvrt s kulkou v hrudi

Roosevelt vstoupil na pódium v Milwaukee Auditorium s krvavou skvrnou rozlévající se po košili. Vytáhl prostřelený rukopis, ukázal ho publiku a řekl: „Na to, abyste zabili losa, to nestačí.“ Pak mluvil. Podle různých shrnutí mezi šedesáti a osmdesáti minutami. Improvizoval, protože jeho připravený text měl díry po kulce, ale hlavní teze projevu dodržel.

Nebyla to jen adrenalinová reakce. Podle Rooseveltova pozdějšího vlastního vysvětlení byl na možnost atentátu psychicky připraven od McKinleyho smrti. Předem si řekl, že pokud bude postřelen těsně před projevem, bude v něm pokračovat. Tady se příběh o přežití začíná proměňovat v příběh o politické sebestylizaci.

Jak Roosevelt přepsal vlastní legendu

Stenograf Elbert Martin, jeden z mužů, kteří po výstřelu pomáhali Schranka zpacifikovat, pořídil přepis projevu ještě v bezprostředních hodinách po události. Roosevelt do něj pak výrazně zasahoval. Škrtal popisy zakrvácené košile, odstraňoval poznámky o reakcích publika, zostřoval úvod, upravoval slovník i interpunkci. Nešlo o korekturu. Šlo o editaci okamžiku.

V roce 2026 se na trhu prostřednictvím Raab Collection objevily dva dosud neznámé dokumenty: prostřelená stránka rukopisu a právě onen anotovaný přepis. Prostřelená stránka je výjimečná tím, že na ni Roosevelt vlastní rukou dopsal: „Toto je jeden z listů rukopisu, jimiž v Milwaukee prošla kulka.“ Smithsonian přitom ve své sbírce drží jiný známý list z téhož projevu, ten se do muzea dostal oklikou přes chicagského fotografa Samuela Marrse, který sbíral padající stránky z pódia, a jeho synovce, jenž list daroval v roce 1974.

Nově objevená stránka strávila podle Raab Collection zhruba 75 let v soukromé sbírce prominentní rodiny z okolí Rooseveltova newyorského domova. Prostřelený list byl nabízen za přibližně 3,7 milionu korun, anotovaný přepis za necelé 2,9 milionu. Obě položky byly prodány, kupující ani konečná cena zveřejněny nebyly.

Volby, které atentát nezměnil

Sympatie po střelbě přišly okamžitě. Oba soupeři, republikán William Howard Taft i demokrat Woodrow Wilson, dočasně přerušili kampaň. Jenže volební matematiku sentiment nezvrátil. Wilson v listopadu 1912 získal 435 z 531 volitelských hlasů. Roosevelt skončil druhý s 88 voliteli; mimořádný výsledek pro kandidáta třetí strany, ale na Bílý dům to nestačilo.

Atentát posílil spíš Rooseveltův mýtus než jeho šance. Obraz muže, který s kulkou v hrudi mluví hodinu k davu, se stal jedním z nejtrvalejších symbolů americké politické kultury. A jak ukazují nově objevené dokumenty, Roosevelt na tom obrazu pracoval vědomě a pečlivě, od škrtů ve stenografickém přepisu až po vlastnoruční popisky na prostřelených stránkách.

Kde si příběh prohlédnout na vlastní oči

Theodore Roosevelt Presidential Library dnes v permanentní expozici vystavuje Schrankův revolver, pouzdro na brýle, složený projev i zakrvácenou košili. Smithsonianův list projevu je ve sbírce National Museum of American History, ale aktuálně není vystaven.

Roosevelt nepřežil díky jednomu kusu papíru. Přežil díky kabátu, stovce přeložených stran, kovovému pouzdru a šťastné trajektorii střely. A pak udělal to, co uměl nejlíp: vzal náhodu a proměnil ji v legendu, kterou sám napsal.

Článek Theodore Roosevelt přežil atentát také díky složenému projevu v náprsní kapse se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vlas, arsen a 0,02násobné pokrytí

Příběh vzorku začíná 15. prosince 1890, dnem, kdy byl Sedící býk zastřelen u řeky Grand River. Armádní lékař Horace Deeble tehdy z těla odebral pramen vlasů a pár legín, bez právního oprávnění, jak později konstatovala repatriační kancelář Smithsonianu. Předměty putovaly do washingtonského Národního přírodovědného muzea, kde ležely až do roku 2007, kdy je muzeum vrátilo rodině.

Většinu vlasů LaPointe po repatriaci spálil při duchovní ceremonii. Malý vzorek však předtím poskytl mezinárodnímu týmu vedenému genetikem Eskem Willerslevem z Cambridgeské univerzity. A tady začalo čtrnáct let laboratorního boje. Vlas byl přes století skladovaný při pokojové teplotě a pravděpodobně ošetřený anorganickými sloučeninami arsenu. DNA v něm byla extrémně degradovaná; průměrné pokrytí genomu dosáhlo pouhých 0,02×. Pro srovnání: moderní forenzní analýza běžně pracuje s pokrytím třicetkrát i stokrát vyšším.

Nová metoda pro nemožná data

Klasické přístupy (Y-chromozomální nebo mitochondriální DNA) by v tomto případě nestačily. Uniparentální markery sledují jen jednu linii předků a mají omezenou rozlišovací sílu. Tým proto zvolil autosomální DNA, tedy markery zděděné od obou rodičů napříč celým genomem. Problém byl v tom, že z tak poškozeného vzorku zbyla jen hrstka čitelných dat.

Ida Moltkeová, Thorfinn Sand Korneliussen a další členové týmu proto vyvinuli novou pravděpodobnostní metodu navrženou přímo pro nízkopokryvná data. Po filtraci jim zůstalo 2 259 informativních SNP lokusů, polymorfních bodů v genomu, kde se lidé navzájem liší. Tyto body porovnali s genotypem Ernieho LaPointea i dalších nepříbuzných Lakotů. Výsledek, publikovaný v časopise Science Advances 27. října 2021, potvrdil: LaPointe je se Sedícím býkem ve vztahu odpovídajícím pravnukovi. Jde o vůbec první publikovaný případ, kdy byla ze staré DNA takto nízké kvality potvrzena příbuznost mezi historickou a žijící osobou.

Pozoruhodný detail: LaPointe není jen objektem výzkumu. Je spoluautorem studie. Věda tu nepřišla zvenčí s verdiktem, komunita a laboratoř pracovaly společně.

Tři typy legitimity, jedna odpověď

Podle nás je nejzajímavější vrstvou tohoto příběhu střet tří odlišných zdrojů pravdy, které se výjimečně sešly na stejném závěru:

• Orální tradice – rodina LaPointeových si po generace předávala linii od Sedícího býka přes Standing Holy. Pro lakotskou komunitu to nikdy nebylo sporné.
• Archivní dokumenty – rodné a úmrtní listy, rodinný strom a historická rešerše Smithsonianu, na jejichž základě muzeum v roce 2007 rozhodlo o repatriaci vlasů a legín.
• Moderní genetika – autosomální DNA analýza z roku 2021, která přidala nezávislou biologickou oporu.

Slovo „oficiálně“ v kontextu LaPointeova příbuzenství tedy neznamená soudní verdikt. Znamená kombinaci institucionálního uznání ze strany Smithsonianu a peer-reviewed vědeckého potvrzení. Žádný soud o statusu potomka nerozhodoval, a nebylo to potřeba. Papírová stopa i DNA ukazují stejným směrem.

Kde leží Sedící býk, a kdo o tom rozhodne

Genetické potvrzení má i zcela praktický rozměr. Dodnes totiž není jisté, kde přesně spočívají ostatky Sedícího býka. Fort Yates v Severní Dakotě je veden jako původní pohřebiště. Zároveň existuje monument u Mobridge v Jižní Dakotě, spojený s kontroverzním přesunem ostatků v roce 1953. Národní registr historických míst u mobridgeského památníku výslovně uvádí, že spor o skutečné místo posledního odpočinku trvá.

LaPointe dlouhodobě usiluje o to, aby byly ostatky ověřeny a případně důstojně přepohřbeny. Cambridgeský tým upozorňuje, že před jakýmkoli dalším krokem by se kosti z Mobridge musely geneticky porovnat s referenčním materiálem, a že o takové analýze může rozhodovat právě LaPointe jako potvrzený lineální potomek. Přímý právní mechanismus, který by mu dnes automaticky umožnil přesun, v dostupných zdrojích není. Ale jeho hlas v celé debatě teď váží víc než kdykoli předtím.

Co otevírá do budoucna

Autoři studie zdůrazňují, že jejich metoda není jednorázový trik. Kdekoli existuje byť jen malý biologický vzorek historické osobnosti (pramen vlasů, zub, fragment kosti), lze stejným postupem testovat příbuzenství se žijícími lidmi. Cambridge jako příklady zmiňuje Jesseho Jamese nebo Romanovce.

Ernie LaPointe dnes mluví o „čtvrtém způsobu potvrzení“ svého původu, po orální tradici, dokumentech a ceremoniální zkušenosti přibyla genetika. Pro něj samotného to možná není překvapení. Pro vědu je to precedent, který mění pravidla hry v historické genealogii.

Článek DNA z matčiny strany potvrdila, že v Dakotě žije přímý potomek Sedícího býka. Okamžitě začal spor o jeho hrob se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Superbloom jednou za dekádu

Pojem superbloom není marketingový výmysl. Správa parku ho používá pro roky, kdy se místo izolovaných trsů objeví souvislé pásy barev viditelné z dálky. Potvrzené superbloom roky: 1998, 2005, 2016 a právě 2026. Průměrná frekvence je zhruba jednou za dekádu, přičemž mezi tím park rozhodně není mrtvý: rok 2023 byl nadprůměrný a rok 2024 správa označila za „incredibly good bloom year“. Jen to nebyl superbloom v plném smyslu.

Co musí souhra podmínek splnit, aby se to stalo:

• Rozložené srážky přes podzim, zimu a jaro, ne jednorázový příval.
• Dostatek slunce pro klíčení a růst po prvním dešti.
• Minimum vysušujících větrů, které by mladé rostliny spálily dřív, než stihnou vykvést.

Letos to vyšlo. Rekordní deště na podzim 2025 doplnily další srážky na začátku roku 2026 a od začátku března se dno údolí, 86 metrů pod hladinou moře, proměnilo v něco, co park s průměrnými ročními srážkami pod 5 centimetry normálně nenabízí.

2026 versus 2016: jiný charakter, jiná krása

Kdo viděl fotky z roku 2016, mohl čekat totéž. Tehdy správa parku hlásila neobvykle husté porosty ve více částech údolí, přes dvacet druhů v květu najednou, aluviální vějíře vypadající, „jako by je někdo natřel žlutou barvou“, a obří pruhy bílé, růžové a fialové na svazích. Šlo o největší rozkvět za dekádu.

Rok 2026 přinesl překvapení jiného druhu. Podle aktualizace NPS z května 2026 byl letošní bloom méně hustý než předchozí superbloom roky, ale druhově pestřejší. Hlavní nížinná fáze navíc trvala jen asi dva týdny a skončila do konce března, brzké vysoké teploty ji zkrátily. Kdo dorazil na začátku dubna, viděl už jen zbytky. Kdo přijel v polovině března, zažil svahy pokryté Desert Gold a Phacelia podél Badwater Road.

Právě tahle krátkost je podle nás to, co superbloom v Death Valley odlišuje od jiných květinových podívaných. Není to tulipánové pole, které čeká týdny. Je to exploze, která trvá dny.

Pohyblivé okno: kam za květy po polovině dubna

Superbloom není jednorázový záblesk celé krajiny naráz. Je to vlna, která stoupá s nadmořskou výškou. Správa parku rozlišuje tři pásma:

Pro čtenáře sledující situaci v dubnu 2026: nížinné koberce jsou pryč. Šance se přesouvá na Emigrant Canyon Road, Dantes View a okolí Father Crowley Vista na CA-190. Čím pozdější termín, tím méně souvislých ploch a víc rozptýlených trsů. Ale i rozptýlené trsy Purple Sage na pozadí skalních stěn ve třech tisících metrech stojí za zastavení.

Praktický průvodce: co potřebujete vědět před cestou

Death Valley není park, kam se dá vyrazit na otočku z Prahy. Ale jako součást delšího roadtripu po jihozápadě USA dává smysl, a logistika je jednodušší, než by se čekalo.

Jak se tam dostat: Nejbližší velké letiště je Las Vegas. Odtud je to do Furnace Creek, centra parku, přibližně 193 km (120 mil) nejkratší trasou, zhruba dvě hodiny jízdy. Auto je nutnost, v parku neexistuje veřejná doprava a na většině silnic nefunguje mobilní signál.

Vstupné a režim: Park je otevřený celoročně, 24 hodin denně, bez rezervace. Vstup na 7 dní stojí 30 USD za auto, 25 USD za motorku, 15 USD za osobu pěšky. Důležité: park funguje bezhotovostně, bere karty a digitální platby, ne hotovost.

Kde spát: Podle aktualizace NPS ze 7. 5. 2026 byly otevřené kempy Furnace Creek, Mesquite Spring a Wildrose. Sezonně uzavřené zůstávaly Texas Springs, Stovepipe Wells a Sunset.

Elektromobilisté, pozor: V parku nejsou rychlonabíječky. Nejbližší najdete v Beatty v Nevadě, přibližně 69 km (43 mil) od Furnace Creek.

Teplo: Od května průměrné teploty přesahují 38 °C a běžně atakují 49 °C. Správa parku doporučuje minimálně 4 litry vody na osobu a den a nedoporučuje pěší túry v nížinách. Okno pro relativně komfortní návštěvu vyšších poloh se de facto zavírá v červnu.

Proč „místo, kde nic nepřežije“ není tak mrtvé, jak si myslíte

Pověst Death Valley jako bezživotné pustiny je pochopitelná. Nejteplejší místo na Zemi, nejsušší místo Severní Ameriky, dno pod hladinou moře. Jenže park má přes tisíc popsaných druhů rostlin. Voda z občasných dešťů, vyšší nadmořské výšky a stinné kaňony vytvářejí stanoviště, která by člověk v „údolí smrti“ nečekal.

Superbloom je jen nejviditelnější projev téhle skryté vitality. Semena jednoletých pouštních efemér, tak botanici říkají rostlinám, které celý svůj životní cyklus od klíčení po tvorbu nových semen stihnou za pár týdnů, čekají v půdě roky na správnou kombinaci vody, tepla a klidu. Když přijde, krajina exploduje. Když nepřijde, semena čekají dál. Trpělivost jako evoluční strategie.

V Evropě přímý ekvivalent nehledejte. Nejbližší analogie jsou kontinentální slané stepi v Podunají nebo edafické stepi v italských Magredi di Pordenone, na jaře vlhké, v létě vyprahlé. Krásné, ale bez toho dramatického kontrastu mezi absolutní smrtí a absolutním životem, který dělá Death Valley tak fotogenické.

Příští superbloom může přijít za rok. Nebo za patnáct let. Semena v půdě Údolí smrti to neřeší, mají čas.

Článek Údolí smrti ožilo! Místo, kde nic nepřežije, se změnilo v ráj. Máte jen pár dní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nebýt bavlny, neměla by Georgie svůj sedmý div

Říká se mu Malý Velký kaňon Georgie. Každý rok sem míří statisíce návštěvníků, aby obdivovali barevné rokle hluboké desítky metrů. Na mapě ho najdete jako Providence Canyon State Park a leží na jihozápadě amerického státu Georgia. Je to skoro neuvěřitelné, ale na ploše zhruba 400 hektarů tu najdete soustavu hned šestnácti hlubokých roklí (místy se noří až do hloubky 45 metrů), které tak trochu připomínají slavný Grand Canyon – jen v trochu menší verzi.

Přitom ještě na začátku 19. století tady nic podobného nebylo. Krajina byla jen mírně zvlněná, pokrytá řídkými lesy a loukami a po nějaké řece, která by mohla něco podobného vytvořit, nebylo ani památky. Zlom přišel až po roce 1826, kdy byli z území násilně vystěhováni původní obyvatelé a místní farmáři tu začali ve velkém pěstovat bavlnu.

Jenže zemědělství mělo jeden zásadní problém. Lesy byly vykáceny, půda byla neustále obdělávána a políčka vznikla často ve svazích (přičemž se na nějakou ochranu půdy proti erozi tehdy opravdu příliš nehrálo). Svrchní úrodnou vrstvu půdy tak brzy odnesly deště. Není divu, že farmáři později místo rychle opustili, ale tím jejich vliv nezmizel.

Navíc často na svazích. Farmáři tehdy neřešili ochranu půdy ani erozi. Po každém silnějším dešti tak voda začala odnášet vrchní úrodnou vrstvu. Postupně vznikaly hluboké erozní rýhy. Ty se rok od roku zvětšovaly a rozšiřovaly. Nakonec vytvořily obrovské rokle, které zemědělství úplně zničily. Půda byla tak rozrytá, že se na ní nedalo hospodařit. Plantáže zanikly a farmáři oblast opustili.

Příroda dokončila, co lidé začali

Déšť a vítr postupně rozšiřovaly rokle a voda odhalovala různé vrstvy půdy bohaté na železo – odtud pochází typické červenavé zbarvení roklí. Ovšem najdete tu i různé odstíny oranžové, žluté, fialové nebo bílé. Barevná mozaika působí téměř neskutečně a připomíná krajinu z jiného světa. Není tedy divu, že sem míří turisté ze všech koutů světa. Ovšem nebýt jedné malé ekologické katastrofy, nikdy by tu nic podobného nevzniklo.

Článek Turistický poklad stvořily odfláknuté bavlníkové plantáže. Dnes je tento kaňon v jedním z nejnavštěvovanějších míst Ameriky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Amišové: Život bez elektřiny, ale s pevnými pravidly

Stýská se vám někdy po době, kdy se večer nesvítilo modrým světlem mobilu, ale petrolejkou? Kdy sousedé znali vaše jméno i všechny vaše předky a pole bylo důležitější než Wi-Fi? Pro někoho je to spíše utopická romantická představa, ovšem pro Amiše každodenní realita.

Amišové odmítají většinu moderních technologií, protože věří, že by narušily soudržnost komunity. A poznáte to u nich na první pohled. Jejich domy jsou prosté, oblečení jednoduché a rytmus jejich života je zcela podřízen plynutí ročních období.

Muže poznáte podle plnovousu (nechávají si ho narůst po svatbě), ženy nosí tradiční šaty a pokrývku hlavy. Mimochodem – manželství je závazek na celý život. Děti chodí do školy obvykle do 14 či 15 let, pak se plně zapojují do práce v rodině.

Rumspringa: zkouška moderním světem

Zajímavostí je období zvané rumspringa. Mladí lidé tehdy dostanou možnost poznat „vnější svět“, tedy to, jak se žije bez přísných pravidel komunity. Odcházejí do města, kde si mohou vyzkoušet všechny výdobytky moderní doby. A pak se rozhodnout.

Ovšem překvapivě vysoké procento z nich se vrací tam, kde to znají. Dobrovolně. Důvod? Silné rodinné vazby, jasná pravidla a pocit sounáležitosti. Dost možná jim náš svět připadá po tom, co celý život znali, moc chaotický a s příliš mnoha možnostmi. Proto raději volí ten, kde se cítí jistě.

Práce je základem jejich života

Amišové tráví většinu dne fyzickou prací. Obdělávají pole, staví domy, provozují malé dílny a farmy. Výzkumy dokonce prokázaly, že se u nich díky pohybu a domácí stravě méně vyskytují některé civilizační choroby, tak často spojované se sedavým životním stylem.

Zároveň ale nejsou od světa úplně izolovaní. V některých případech využívají moderní medicínu nebo spolupracují s okolním světem třeba kvůli podnikání (u některých komunit tvoří dokonce významný zdroj příjmů turistický ruch a prodej domácích výrobků „přespolním“). Není to tedy úplné odmítnutí světa, spíš pečlivý výběr toho, co si do toho svého chtějí pustit. Kdo se ovšem pravidlům vzpěčuje příliš, může si vysloužit i vyobcování a v takovém případě přijde o kontakt s rodinou úplně. To je druhá stránka tohoto výjimečného stylu života.

Článek Útěk od moderního světa? Amišové dokazují, že jednoduchý život má stále své kouzlo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stačil jeden krok mimo turistickou stezku

Podle informací, které přinesla televize CNN, se dvojice vydala do oblasti termálních pramenů, kam je vstup z dobrých důvodů přísně zakázán. Colin se přiblížil k jednomu z horkých pramenů a chtěl si údajně vyzkoušet, zda by se do něj dalo ponořit. Asi hledal hezké přírodní lázně. Jenže Yellowstone není wellness centrum.

Stalo se to tak rychle, že jeho sestra nestihla ani zareagovat. Sklouzl a spadl do vroucí směsi vody a kyseliny sírové. Zástupce ředitele parku Lorant Veress tehdy uvedl, že mladí lidé si zřejmě mysleli, že mají před sebou docela obyčejnou termální koupel. Jenže realita byla o poznání krutější.

Colinovo tělo se v extrémně horké a kyselé vodě během několika minut rozložilo. Záchranářům se ho dokonce ani nepodařilo vyprostit – nezbylo z něj totiž dost. A jeho sestra navíc vše zachytila na mobilní telefon. Brrr…

Yellowstone není dětské hřiště pro influencery

Možná si řeknete, že to byl ojedinělý exces. Jenže podobných případů přibývá. Lidé padají z útesů při focení selfie, riskují na střechách vlaků nebo prostě „jen“ lezou tam, kam je vstup zakázán. A to všechno jen pro pár lajků na sítích. Čím extrémnější zážitek, tím víc sledujících – tak prosté to je. Ale cena, kterou za to někteří zaplatí, je bohužel příliš vysoká.

Článek Chtěl jen fotku na Instagram, místo toho se v nádherně vyhlížejícím rybníčku bolestivě rozpustil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Objev skleněné pyramidy

Anomální struktury, které se nacházejí v hloubce 2 000 metrů, identifikoval Dr. Verlag Meyer, německý oceánograf, a jeho tým, pomocí sonarového vybavení. Podle zpráv armáda zastavila všechna další vyšetřování. Dr. Meyer však pevně věří, že objev tajných a podivných pyramidálních struktur ve středu trojúhelníku by mohl být odpovědí na spoustu otázek. Týká se to samozřejmě zmizelých lodí a letadel spojených s bermudským trojúhelníkem.

Nedostatek vyspělé technologie

Pyramidy jsou údajně vyrobeny z nějakého druhu krystalu, což může být jedním z hlavních důvodů anomálních zmizení. Podle tvrzení ufologů a paranormálních badatelů zatím neexistují technologie ani prostředky, aby prozkoumaly pyramidy blíže. O těchto pyramidách se ale objevilo i několik zpráv a příspěvků na sociálních sítích. Naneštěstí většina z nich byla skeptiky vnímána jako propracované podvody.

Jak jsou přibližně velké?

Američtí oceánografové objevili tyto anomální struktury před více než 20 lety a došli k závěru, že povrch struktur byl plochý. Zároveň naznačovali, že byly vyrobeny ze skla nebo nějakého druhu krystalu. Jejich velikost je také překvapující. Tyto pyramidy, které se nikomu nepodařilo vyfotografovat, jsou údajně třikrát větší než Velká pyramida v Gíze.

Spojení s mimozemskou civilizací

Žádné další vyšetřování nelze provést, protože se předpokládá, že oblast je pod kontrolou americké armády. To je samozřejmě teorie, kterou zastávají ti, kteří chtějí věřit, že pod bermudským trojúhelníkem je něco tajemného. Pravda však může být velmi odlišná a ne tak vzrušující, jak si všichni přejí. Jedná se totiž o opravdu anomální oblast, kterou lze vysvětlit pouze zvážením všech možností. K tomu se pojí i oblíbená hypotéza mimozemské technologie. Ta ale daleko přesahuje naše současné chápání.

Až přespříliš záhad týkajících se bermudského trojúhelníku

Našla se spousta oceánografů, kteří označili výzkum za podvod, avšak odpověď není vůbec jasná. Nemůžeme jednoduše posoudit identitu těchto pyramid a potvrdit jejich existenci. Je však jasné, že bermudský trojúhelník má dlouhou historii plnou záhad, které nikdo nedokázal přesně vysvětlit. Už jenom tento fakt má něco do sebe.

Článek Hluboko pod vodou, v centru bermudského trojúhelníku, jsou ukryté 2 obří skleněné pyramidy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Závodění s komunisty

Spojené státy tedy potřebovaly získat zpět příběh a dokázat světu, že vesmírný závod neprohrály ještě předtím, než vůbec začal. Američané potřebovali uklidňující znamení, že komunisté nemají stálou převahu. Zároveň také chtěli dokázat, že Sputnik brzy nebudou následovat sovětské jaderné střely pršící na americkou půdu.

Důležité bylo vyniknout

Amerika potřebovala všem ukázat, že je přímo v závodě. A potřebovalo to něco velkého a dosažitelného. Stačilo se podívat okem na noční oblohu a hned bylo jasné, co vyniká a bije do očí. Vůbec totiž nevadilo, že projekt neměl žádný praktický účel nebo rozpoznatelné národní bezpečnostní cíle. Hlavním záměrem bylo ukázat světu, že USA dokážou něco ambiciózně velkolepého.

Obava a inspirace

Někdy před květnem 1958 požádalo americké letectvo tým ARF, aby prozkoumal něco skutečně neobvyklého. A to viditelnost a účinky hypotetického jaderného výbuchu na Měsíci. Letectvo chtělo překvapit Sověty a svět tím, že jen tak sfouknou Měsíc, což vyvolalo nepatrné obavy, ale zároveň i inspiraci oslovených vědců.

Mnozí z těchto vědců byli vlastenci. Někteří byli uprchlíky z druhé světové války, kteří na vlastní kůži viděli tyranii a jen stěží jí unikli. I oni věřili tomu, co dělají. Studená válka byla totiž bojem na život a na smrt. K tomu se samozřejmě pojila i budoucnost svobodného světa. Tito muži a ženy měli soubor dovedností, který byl nedílnou součástí národní a potenciálně globální bezpečnosti.

Náhlé zrušení ambiciózního projektu

Program byl nakonec zrušen, ale konečný důvod je stále nejasný. Vše, co je známo, jsou spekulace z více zdrojů. Někteří říkají, že letectvo program zrušilo kvůli potenciálnímu nebezpečí pro lidi na Zemi. Jiní tvrdí, že vědci měli obavy z kontaminace Měsíce radioaktivním materiálem. Ten by totiž údajně zabránil jakékoli budoucí misi přistání člověka na jeho povrchu či potenciální kolonizaci. Existuje spousta dalších hypotéz a odhalení pravdy je stále blíž a blíž.

Článek Proč letectvo téměř odpálilo Měsíc vodíkovou bombou: Vše bylo důsledkem komunistického nátlaku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Už neměl co ztratit

77letý bývalý agent CIA svědčil renomovanému badateli UFO Richardu Dolanovi. Muž se bál prozradit své skutečné jméno, takže v rozhovoru je přezdíván jako „Anonymní.“ Během své služby v CIA dokonce nikdy nepoužil své skutečné jméno. Při rozhovoru řekl agent Dolanovi, že mu nezbývá mnoho času, protože čelí problémům se selháním ledvin.

Vládní agenti jeho povídání pozastavili

Svoji práci během 60. let popsal jako shromažďování a analýzu fyzických důkazů od očitých svědků mimozemských aktivit a bytostí. Během rozhovoru uniklo jeho pseudonymní jméno „agent Kewper“. Zároveň byl i během rozhovoru vládními agenty varován, aby nepokračoval a už se nikdy žádných dalších rozhovorů týkajících se tohoto tématu nezúčastňoval. Na povrch však vyšla jedna část nahrávky, která se týkala brífinku prezidenta Eisenhowera a viceprezidenta Nixona z roku 1959. Týkala se UFO, únosů lidí a mrzačení zvířat.

Byl součástí tajného programu

V roce 2013 vyšel Kewper opět z úkrytu a věřil, že konec je blízko, takže byl znovu připraven podělit se o svůj úžasný příběh. Tehdy Richard Dolan, historik UFO, vedl rozhovor se svědkem a později dal souhlas k použití jeho obrázků a poznámek. Kewper tedy začal mluvit. Řekl Dolanovi, že když byl v armádě, bylo mu nabídnuto pracovat pro CIA na tajném programu, jehož bezpečnostní prověrku získal na přísně tajné úrovni.

Eskort do tajné oblasti

Mezitím projekt zvaný „Blue Book“ řešil většinu případů UFO, ale Kewper řekl, že to byl částečně podvod. „Takže říkáte, že některé případy z Blue Book byly zcela fiktivní?“ zeptal se Dolan. Kewper jeho hypotetickou otázku následně potvrdil. Případ, který mu byl přidělen, pocházel totiž z Fort Belvoir, ale Pentagon ani CIA s tím neměli nic společného. Také podotknul, že byl eskortován do Oblasti 51, aby si prohlédl řadu UFO, která údajně objevila americká armáda. Mezi ně prý patří i létající talíř, který havaroval v Novém Mexiku roku 1947.

Havárie v Novém Mexiku

Po velkém počátečním zájmu o havarovaný létající disk americká armáda prohlásila, že jde pouze o konvenční meteorologický balón. Přibližně 75 mil od místa havárie v Roswellu se našly další trosky. Ty byly identifikovány jako radar. Letectvo se tedy rozhodlo vydat zprávu odhalující havárii UFO. Ve výsledku lze tento dojemný a fascinující příběh kvalifikovat jako „autentické svědectví na smrtelné posteli“.

Článek Bývalý agent CIA na smrtelné posteli promluvil o UFO. Zmínil mimozemskou oblast, o které neměl nikdy hovořit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemné vesmírné mise

Všemožné mise Apollo se mnohokrát odehrávaly ve spolupráci s Ruskem. Typickým příkladem je Apollo 20, kdy muž jménem William Rutledge nahrál půl tuctu videí z misí, kterých se sám zúčastnil. William společně s dalšími astronauty zaznamenali své aktivity na Měsíci a sestříhali je v dokumentární filmy. Zajímavou scénou byl průzkum lodě ve tvaru doutníku v kráteru Delporte. V jejím interiéru našli skleněné trubice podél stěn s drobnými kostrami dvounožců.

Záchrana pilotky, která byla v kómatu

Podle všeho zde byla také objevena i pilotka. Kromě toho, že byla v jakémsi kómatu, měla v nose připojené hadice. Zdálo se, že je nějakým způsobem spojena s lodí fyzicky i duševně, jelikož hadice se táhly prapodivně po celém vnitřku lodě. Naštěstí byla zachráněna a společně s posádkou dopravena zpět na Zemi. Pokud vám tento příběh zní nereálně, máte úplnou pravdu – jedná se bohužel o hoax.

Byli mimozemšťané skutečně nebezpeční?

Existují důkazy, že na Měsíci bylo poškozeno také krásné mimozemské město. O tom se však hodně polemizovalo a přišlo s tím i mnoho otázek. Konspirační teoretici začali tvrdit, že se americká armáda raději mimozemšťanů zbavila, jelikož byli pravděpodobně hrozbou pro lidstvo. O tom ale neexistují žádné důkazy, takže pořád zůstává teorie, jestli byli mimozemšťané opravdovou hrozbou, nebo se jich jen NASA zbavila.

Američané musí být vždy o několik kroků napřed

Čas však plynul a s ním přicházely nové a daleko adekvátnější teorie. Důvod zničení mimozemské základny byl rázem velice prostý. Američané to provedli proto, aby technologie a jiné objevy zůstaly mimo dosah ostatních vlád po celém světě. Aby si je nenárokovaly a nepoužívaly je k dalšímu získání moci a vlivu nad světem. Takže se jednalo o strategickou výhodu oproti všem ostatním.

Bude mít toto jednání nějaký vliv pro budoucí vztahy?

Spojené státy by samozřejmě nechtěly ztratit žádnou výhodu, kterou by měly. Představte si bitvy nejen kolem Země, ale i dalších míst ve vesmíru, včetně měst a jiných dosud neznámých míst. Pokud je toto všechno pravda, bylo by to největší zastírání všech dob. Možná někde existuje další dokumentace, nebo ji zná jen několik vybraných lidí. Jestli to bude mít nějaký vliv pro budoucnost a budoucí vztahy s Američany se ještě uvidí.

Článek Badatel je přesvědčený, že Spojené státy zničily mimozemskou měsíční základnu a zmocnily se jejich vyspělé technologie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Staré B-52 budou ještě dlouho ve službě

Bombardér B-52 není žádný moderní letoun, první let tohoto stroje se uskutečnil již v roce 1952 a v americkém letectvu slouží od roku 1955. Ale jsou nesmírně spolehlivé, mohou nést velmi těžký náklad a celé spektrum zbraní a americké letectvo s jejich službou počítá až někdy do 50. let. Proto také letadla procházejí modernizací, kdy dostávají řadu nového vybavení, a hlavně moderní motory umožňující mnohem úspornější let.

Naposledy americké letectvo bombardér B-52 vyslalo na cvičení s japonskými silami sebeobrany v Japonském moři. Jen dva dny před tím v oblasti cvičila část ruské Tichomořské flotily. Během akce ruští námořníci vypálili nadzvukovou protilodní střelu P-270 Moskit a zasáhli s ní cíl vzdálený více než 100 kilometrů. Jde o zbraň pocházející ještě z doby Sovětského svazu, ale kvůli své vysoké rychlosti a nízké výšce letu je stále nebezpečná.

Letadla B-52 ale Američané v poslední době poslali třeba do blízkosti Severní Koreje krátce po severokorejských raketových testech. Další letouny se zase objevily nad Bulharskem, jejich přítomnost pravděpodobně sloužila jako zdvižený prst proti Rusku. Stejně tak letěla dvojice bombardérů nad Baltským mořem, kvůli nim dokonce do oblasti vyslalo ruské letectvo bojové letouny Su-35, aby je doprovodily, protože stroje byly blízko Ruska.

Během letu osádka monitoruje protivníka

S moderními bojovými letadly se nemůže B-52 s maximální rychlostí 1 050 km/h měřit, nedisponuje proti nim ani žádnou obranou. Na druhou stranu přítomnost těchto letadel nutí Rusko, případně Severní Koreu či Čínu, spouštět svoje radary a obranné systémy, a tím prozrazovat jejich umístění, reakční dobu a další užitečné informace, které letouny bezesporu zaznamenávají. Ke stejné taktice se ale na mnoha místech uchyluje i Rusko, Čína ji používá hlavně kolem Tchaj-wanu.

Letouny B-52 mohou na své palubě nést až 32 tun různých pum, střel a dalších zbraní, a to včetně atomových. Nelze předpokládat, že by letectvo tyto stroje poslalo nad oblast se silnou protivzdušnou obranou, již ve válce ve Vietnamu jim sovětské střely dokázaly působit značné ztráty. Ale bombardéry slouží jako platforma pro odpalování řízených střel dlouhého dosahu, případně se nad oblast posílají až po eliminování protiletadlových zbraní a radarů nepřítele.

Článek USA stále častěji vysílá bombardéry B-52. I Rusko se kvůli ním má na pozoru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Na Tchaj-wan prý Čína zaútočí v roce 2027

Oblast Pacifiku je již nějakou dobu americkou administrativou považována za nejvýbušnější na světě. Naráží zde na sebe zájmy Spojených států a jejich spojenců a rostoucí ambice Číny, která se snaží rozšířit svůj vliv. Například dostatečné prostředky na posílení protivzdušné obrany Guamu by měly být podle požadavků uvolněné tak, aby obrana byla dokončená v roce 2027, což je podle některých analytiků rok možného čínského útoku na Tchaj-wan.

Podle válečných her pořádaných na téma střetu mezi USA a Čínou se ukazuje, že síla Američanů je stále dostatečná k tomu, aby Čínu porazili, ale podle simulací by při střetu americké síly utrpěly velké ztráty včetně možné ztráty několika letadlových lodí, i když Čínu by nakonec porazily. Simulace také ukazují, že během týdne intenzivního střetu by americkým silám došla přesně naváděná munice. Nedostatečné stavy munice v mnoha kategoriích přitom naznačuje i současný konflikt na Ukrajině.

Americký obranný rozpočet narůstá, ale zdá se, že z pohledu některých velitelů ne dostatečně, i když je stále mnohem vyšší než ten čínský. Čína své síly posiluje, v roce 2022 spustila na vodu třetí letadlovou loď a staví čtvrtou s jaderným pohonem. Posílila námořnictvo, počtem předčí americké, ale nikoli svou silou, posiluje i letectvo, má i relativně početnou flotilu letounů páté generace Chendu J-20.

V Pacifiku vznikají protičínská spojení

Naopak Američané kromě posilování svého rozpočtu na obranu a většího soustředění se na oblast Pacifiku sázejí i na své tradiční spojence. Jedním je organizace AUKUS sdružující USA, Vekou Británii a Austrálii. Dalším tradičním spojencem je Japonsko, Jižní Korea by hlavně kvůli nebezpečí střetu se severním sousedem asi zůstala stranou. Ale iniciativa se soustředí i na slabší spojence, před nedávnem třeba Američané získali možnost využívat několik nových základen na Filipínách.

Nejožehavějším problémem je Tchaj-wan, protože svobodný ostrov považuje komunistická Čína za svoji součást, naopak USA garantují, že ho pomohou bránit. Ostrovní vládě také umožňují navyšovat obranné kapacity. Podle některých analytiků je pohled Číny a USA na problém Tchaj-wanu možným příkladem neporozumění. Americký soudí, že silnější obrana ostrova Čínu odradí od úvah na invazi, Čína naopak posilování vojenských kapacit může vnímat jako hrozbu, a proto by právě kvůli tomu mohla invazi spustit.

Článek Američanům by při konfliktu s Čínou mohla velmi rychle dojít přesná munice. Vztahy v oblasti Pacifiku jsou dlouhodobě napjaté se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záznamy z monitoringu bezpečnostní kamery

Neobvyklou situaci zaznamenala bezpečnostní kamera instalovaná u vchodu do jednoho z domů v McAllenu. Ve videu, zaznamenaném dohledovým systémem, je slyšet silná rána, v důsledku níž se kamera viditelně otřásla. Krátce poté videomateriál ukazuje, jak se vyděšení ptáci dostávají co nejvýše do vzduchu. Záznamy z tohoto monitoringu okamžitě začaly vysílat americké zpravodajské stanice.

Co si o tom myslí NASA?

Novináři požádali NASA o vysvětlení podivné události. Agentura potvrdila, že půltunový meteor prorazil atmosféru a rozbil se na kusy ve výšce asi 33 kilometrů nad zemí. Jeho trosky spadly na zem pravděpodobně poblíž McAllenu v Texasu. Údajně měl meteor letět rychlostí až 43 000 kilometrů za hodinu. Jeho energie zároveň odpovídala 8 tunám TNT.

Svědkové menšího incidentu

NASA sdílela fotografii pořízenou satelitem GOES-16. Na satelitním snímku, který byl pořízen přesně v okamžiku masivní exploze, je vidět malá světlice. To je místo, kde meteor prorazil zemskou atmosféru. Průlet vesmírného návštěvníka ale nezaznamenala žádná kamera. Pravdou však je, že si meteoru všimli piloti dvou letadel prolétajících nad Texasem poblíž McAllenu. Informaci potvrdil šerif okresu Hidalgo Eddie Guerra, který dostal zprávu o záležitosti od leteckých dispečerů v Houstonu.

„We believe we’ve solved the mystery of the loud explosion,“ Hidalgo County Sheriff Eddie Guerra said at a news conference. https://t.co/QcFWo6VTBl

— AccuWeather (@accuweather) February 18, 2023

Uklidňování místních obyvatel

Den po incidentu uspořádal šerif tiskovou konferenci, aby uklidnil znepokojené obyvatele. Na konferenci je ujistil, že hrom a malé zemětřesení nejsou začátkem žádného útoku na USA. Pouze zmínil malý incident s vesmírným kamenem, který spadl na Zem. Zajímavostí ale je, že meteorologická služba v Brownsville v Texasu zveřejnila na sociálních sítích mapy hlásící silné signály podobné hromu. V tu dobu ale nikde nebyly žádné bouřky, což je pro vědce dost matoucí.

Článek Video: Mysleli si, že jde o útok na USA. Půltunový meteor vyděsil obyvatele Texasu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Speciální označení Air Force One je 70 let staré

Označení Air Force One začali Američané používat v roce 1953, když nastal zmatek poté, co letoun s tehdejším prezidentem Eisenhowerem vstoupil do oblasti, v níž se nacházel komerční letoun se stejným číslem. První opravdový proudový prezidentský speciál získal americký prezident v roce 1962. Stavba současných dvou letadel používaných americkými prezidenty začala v roce 1985, do služby vstoupila v roce 1990.

Jde o letoun označovaný jako VC-25, což je vlastně silně modifikovaný Boeing 747. Letouny musely být upraveny tak, aby mohly sloužit jako rezidence pro prezidenta a jeho štáb, ale zároveň jako velitelské centrum pro případ krize, mají tedy třeba nesmírně vyspělý komunikační systém. Na rozdíl od běžných dopravních letadel mohou tankovat palivo za letu, což jim teoreticky umožňuje zůstat ve vzduchu neomezenou dobu. Zároveň musí zajišťovat bezpečnost prezidenta.

Letoun včetně oken je neprůstřelný, měl by být odolný i proti elektromagnetickým pulsům a zároveň má prostředky na boj s protiletadlovými střelami, i když podrobnosti jsou samozřejmě utajované. Při cestách ale Air Force One doprovází i letoun Boeing E-4, což je speciální vojenské a řídicí letadlo. V případě konfliktu by se prezident pokud možno přesunul na jeho palubu, aby mohl velet ve válce.

Na palubě Air Force One je i operační sál

Standardní prezidentský speciál se od klasických letadel liší i svým vnitřním vybavením. Prezident zde má vlastní apartmá a velkou kancelář, odkud může úřadovat. K dispozici jsou zde konferenční místnosti, ale i zázemí a prostory pro štáb, novináře a další osoby. Je zde i vybavená místnost sloužící jako operační sál nebo dvě kuchyně. Jídla se zde přímo nevaří, používají se zmrazená nebo vakuově balená a například tu není možné připravit hranolky. Není tajemstvím, že kuchaři se vždy snaží mít na skladě pokrmy oblíbené prezidentem.

Protože letouny jsou již 30 let staré, mají třeba ne příliš úsporné motory, v budoucnu by Boeing měl postavit dvojici nových založených na trupu stroje Boeing 747-800, letoun by měl být označován jako VC-25B. Ve Spojených státech existují i další speciály, konkrétně Air Force Two, což je označení letounu s viceprezidentem. Jde o letoun C-32A postavený na základě Boeingu 757. Pokud prezident používá vrtulník, jeho volací znak je Marine One. Jedná se většinou o stroj Sikorsky VH-3D Sea King nebo VH-60N White Hawk.

Článek Letadlo amerického prezidenta je jako Bílý dům ve vzduchu. Air Force One může tankovat v letu, je neprůstřelné a má i operační sál se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

K mafii se dal již v mladém věku

Al Capone pocházel z chudé rodiny italských přistěhovalců, jeho otec byl holič a matka švadlena. Dobře se neučil, pracoval třeba v cukrárně, továrně a podobně. Ale již jako teenager se začal zaplétat s malými zlodějíčky a nakonec se začal stýkat s mafiánským bossem Johnnym Torriem. Ten ho s sebou poté vzal do Chicaga, kde Al nejprve působil jako vyhazovač. Pracovali pro bosse místní mafie a Toriova strýce Jima Colosima.

Když začala v roce 1920 prohibice, Colosimo se nechtěl zaplést do lukrativního obchodu s alkoholem. Torio ho proto s pomocí Al Caponeho zavraždili – Torio se stal šéfem a Al jeho pravou rukou. Když byl Torio v roce 1925 postřelen, předal řízení organizace Al Caponemu a stáhl se. Změna vedení znamenala, že jednou z hlavních prosazovacích metod gangu se stalo násilí. Většina jiných organizaci v Chicagu a okolí s Al Caponem začala chtě nechtě spolupracovat. Kdo nebyl spolupráci nakloněný, čekala ho smrt.

Podniky odmítající Al Caponeův alkohol vybuchovaly, ale nejviditelnější bylo násilí mezi gangy. Největším soupeřem byl North Side Gang ovládaný Bugsem Moranou. Al Caponeův gang 14. února 1929 sedm členů konkurenční skupiny doslova rozstřílel ve střetu známém jako Masakr na svatého Valentýna. V době vrcholu gang podle odhadů vydělával na dnešní přepočet 1,4 miliardy dolarů ročně, tedy 31 miliard korun. Peníze mu proudily nejen z alkoholu, ale i prostituce, vydírání a dalších nelegálních činností.

Vlivné lidi Al Capone dokázal uplatit

Peníze také pomáhaly Al Coponemu udržovat zdání jeho nepolapitelnosti. Měl podplacenu řadu policistů, úředníků a dalších vlivných osobností. V Chicagu za hospodářské krize otevřel vývařovny pro nezaměstnané a prezentoval se jako celebrita a mecenáš. Dostal se například i na titulní stranu časopisu Time. Ale v pozadí proti němu začali vystupovat lidé z Úřadu pro prohibici a započaly mu tak těžké časy. Nejprve byl na několik měsíců ve vězení kvůli skrytému nošení zbraně.

Ačkoli se mu u soudu nikdy nepodařilo prokázat spojitost s žádnou vraždou, doplatil na skutečnost, že řádně neplatil daně, a v roce 1931 byl kvůli tomu odsouzen k 11 letům vězení. Během pobytu ve věznici se začal projevovat jeho neléčený syfilis, jímž se nakazil někdy na začátku 20. let. V roce 1939 byl ze zdravotních důvodů propuštěn. A v roce 1946 lékaři konstatovali, že je mentálně na úrovni dítěte. Al Capone nakonec zemřel roku 1947 ve věku 48 let na mozkovou mrtvici.

Článek Al Capone má na svědomí minimálně desítky lidských životů. Spravedlnost ho dostihla kvůli neplacení daní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Strojů F-16 je dost, ale mají různé schopnosti

Letadel F-16 je v různých západních zemích i v USA relativní dostatek, bylo jich vyrobeno již téměř 5 tisíc. Problémem letounu je, že jeho první verze vstoupily do služby již v roce 1978. Letadlo je mimořádně flexibilní a pohyblivé, unese relativně velkou zátěž výzbroje a má levný provoz, proto je stále oblíbené. Ovšem pravdou je, že starší verze mají svá omezení a například ruským Suchoj Su-35S Flanker-E, natož strojům páté generace Suchoj Su-57 Felon by prostě nebyly rovnocenným soupeřem.

Výjimkou je ale modernizovaná verze F-16V, což je vlastně naprosto odlišné letadlo. Lockheed Martin ji vyvinul právě proto, aby byla v následujících letech konkurenceschopná proti těm nejmodernějším strojům čtvrté generace. Základ letounu zůstává stejný, mírně vylepšený je motor a vše má výrazně prodlouženou životnost. Je tedy 15,06 metru dlouhý a má rozpětí křídel 9,96 metru. Jeden motor je schopen stroji udělit rychlost až Mach 2,05.

Ovšem něco jiného je už vnitřní vybavení nové verze Viperu. Viditelnou změnou je radar APG-83 typu AESA. Má mnohem pokročilejší schopnosti než starší radary typu PESA. Například ruské letectvo má radary AESA jen na svých několika letounech Su-57 a bude je montovat do modernizované verze Su-35SM. Jiný je i kokpit stroje, pilot má nově k dispozici digitální displeje. Letoun dostal i výkonnější počítače nebo soupravu pro elektronický boj nazvanou Viper Shield.

Letouny F-16 nosí flexibilní výzbroj

Předností F-16 vždy byla schopnost nést celou škálu zbraní, modernizovaná verze V umožňuje používat všechny nejmodernější typy. Základem výzbroje je rychlopalný rotační kanon ráže 20 milimetrů a schopnost nést téměř 8 tun zbraní a dalšího vybavení na 11 závěsných bodech. Ty může tvořit široká škála střel vzduch-vzduch, raket určených pro útoky na pozemní, radarové nebo námořní cíle. Letoun nosí i různé typy pum včetně přesně naváděných.

Lockheed Martin Vipery staví v novém závodě v Greenville a avizoval, že je zde schopen navýšit výrobu. Pravdou ale zůstává, že na nejnovější verzi F-16 je docela dlouhá fronta. Jedním z velkých odběratelů je Tchaj-wan, ale mezi zájemce patří i země NATO, například Slovensko. To na své objednané letouny stále čeká a po vyřazení svých MiG-29 jeho prostor chrání české a polské letectvo. Je tedy otázka, kolik moderních letounů by byl výrobce vlastně schopen Ukrajině dodat a kdo by musel ještě déle čekat.

Článek Výrobce stíhaček F-16 je na Ukrajinu připraven dodat jejich nejmodernější verzi. Americká vláda tomu ale není nakloněna se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Návrat k dokončenému úkolu

Koncem září minulého roku sonda DART úspěšně splnila zadaný úkol. Velkou rychlostí narazila do asteroidu Dimorph, a změnila tak jeho dráhu. Za zmínku stojí, že tento asteroid obíhá ve vzdálenosti asi 11 milionů km od Země kolem větší vesmírné skály zvané Didyma. V důsledku nárazu se však začal otáčet mnohem rychleji a jeho doba otáčení se zkrátila až o 32 minut. NASA se tedy přesvědčila, že pomocí takových zařízení je možné změnit dráhu letu asteroidů, které jsou pro Zemi skutečně nebezpečné.

Studium všech důsledků

Později po nárazu ale vědci zjistili, že obrovský výron trosek byl vedlejším účinkem dopadu na asteroid. Následná pozorování ukázala, že vesmírný kámen měl také ohon jako kometa, ale později se neočekávaně ukázal i druhý. Od samotného dopadu na asteroid uplynuly téměř 3 měsíce, ale vědci pokračují ve studiu všech důsledků této události. Asteroid Dimorph totiž není pevný kámen, ale hromada kamenů, které drží pohromadě gravitace. Do vesmíru proto letělo hodně trosek, ale vědci si nebyli úplně jisti, jak moc.

Jaký názor na to má věda?

Podle Andyho Rivkina z týmu mise DART vědci zjistili, že po nárazu s vesmírným kamenem o rychlosti 22 500 km/h vyletělo do vesmíru přes 900 tun trosek. Taková hromada kamení může zaplnit 6 nebo 7 železničních vagonů. Vědci se ale domnívají, že toto číslo by mohlo být až 10krát vyšší. Nová data také ukázala, že tato ejekce vyvolala efekt zpětného rázu, který dále přispěl ke změně dráhy asteroidu a letěl tak, jak vědci potřebovali.

„Kdyby byl Dimorph obyčejně obrovský kámen, pak by tohoto efektu s největší pravděpodobností nebylo dosaženo. Tento návrat lze přirovnat k tomu, jak vzduch vycházející z létajícího balónu tlačí tento balón opačným směrem“, říká Rivkin. Samotný proces tedy zní velice prostě, ale jeho provedení tak snadné není.

Analýza je nezbytná pro nástup příštích asteroidů

Tento důležitý následek nárazu poskytuje nový pohled na to, jaký dopad by mohl mít útok na asteroid, říkají vědci. Nyní budou nová data použita k určení všech charakteristik budoucího nebezpečného asteroidu, včetně jeho hustoty a složení. To kvůli tomu, aby bylo možné správně vypočítat sílu budoucího dopadu asteroidu. Je to také zároveň nezbytné pro plánování mise, která bude vyžadována, pokud Zemi skutečně ohrozí obrovský asteroid.

Spousta otázek ještě zbývá

Nyní se také vědci snaží zjistit, jak počáteční dopad zařízení DART změnil dráhu letu Dimorpha a co ovlivnilo efekt zpětného rázu. Otázkou ještě zůstává druhý ohon z trosek asteroidu. Podrobná vědecká analýza ukázala, že jeho velikost je 10 tisíc km, později bylo toto tvrzení pozměněno na 30 tisíc km. Vědci samozřejmě nadále pokračují v pozorování asteroidu Dimorph, aby získali ještě více nových dat.

Článek NASA záměrně trefila asteroid. Do vesmíru se tak rozletělo 900 tun trosek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Při lovu přišla o nohu

O práci ve státní službě měla mladá Američanka zájem již před válkou, nakonec vstoupila do zahraniční služby. V roce 1933 ji během lovecké výpravy v Turecku postihla nehoda, při které si brokovnicí zranila levou nohu a musela nosit protézu. I z tohoto důvodu byla dále odmítnuta. Ovšem na začátku války se dostala do Francie, kde řídila sanitku, a jen těsně před postupujícími Němci utekla do Velké Británie.

Tam se na ni usmálo štěstí, protože ji kontaktovala známá britská špionka Vera Atkinsová a naverbovala ji do britské SOE. Jako agentka se nakonec pod krytím reportérky dostala do vichistické Francie. Zde budovala síť kontaktů, partyzánské hnutí nebo pomáhala útěku sestřelených spojeneckých pilotů. V červnu 1942 zorganizovala útěk 12 agentů držených francouzskou policií. Ale když Němci nakonec na podzim 1942 obsadili i zbytek Francie, musela utéci, protože po ní intenzivně pátrali.

Přechod do americké OSS

Převaděč na španělské hranici ji nejprve nechtěl vzít před Pyreneje, ale strastiplnou cestu nakonec i s protézou ušla. Za své zásluhy byla jmenována členkou Řádu britského impéria. Protože ji SOE již nechtělo do Francie poslat, začala pracovat pro americkou OSS. Na jaře roku 1944 v přestrojení za starou rolnici opět byla ve Francii. Putovala po venkově a začala organizovat síť agentů a odbojových skupin.

Navázala styk s několika skupinami a zorganizovala pro ně dodávky zbraní a dalšího materiálu. Týmům pod jejím vedením se připisuje zničení 4 mostů, zabití 150 Němců a zajetí 500 dalších. Za svoji činnost nakonec dostala druhé nejvyšší americké vojenské vyznamenání, a to Kříž za vynikající službu. Po válce jako jedna z prvních agentek nastoupila do nově vzniklé CIA. Byla i členkou divize zvláštních činností operující proti šíření komunismu. Jako agentka pracovala až do 60 let, kdy odešla do důchodu.

Článek „Nejnebezpečnějším“ špionem 2. světové války byla žena s dřevěnou nohou. Zneškodnila 650 Němců se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rakovina a následný experiment

Stevens byl vybrán, protože si vědci mysleli, že má rakovinu žaludku, a z toho vyvodili jeho nevyhnutelnou smrt. Považovali ho tedy za vhodného kandidáta k tomuto neuvěřitelně nebezpečnému testu, jenž proběhl bez jeho vědomí nebo souhlasu. Zpráva o experimentech potvrzuje, že malíři nebylo řečeno, co mu bylo pícháno, a Stevens skončil se 131 kBq plutonia v těle. Avšak pouhé čtyři dny po injekci dávky izotopů plutonia bylo zjištěno, že to, co bylo považováno za rakovinu žaludku, bylo ve skutečnosti obyčejným žaludečním vředem.

Kolik běžný člověk dokáže snést?

Doktoři, kteří ho operovali, se neobtěžovali říct Stevensovi pravdu a místo toho ho poslali domů, jakmile se zotavil z operace. Po zbytek svého života nashromáždil celkovou účinnou dávku radiace až 6 400 rem, neboli 300 rem za rok. Jen pro srovnání – současná roční dávka povolená pro osoby, které pracují s radioaktivním materiálem v USA, je 5 rem. Každý rok po zbytek svého života Stevens dostával 60násobek bezpečné roční dávky, a je tedy neuvěřitelné, že se mu podařilo přežít další dvě desetiletí.

Jak to s ním dopadlo?

Další zajímavostí je fakt, že smrt ostatních „pokusných králíků“ nezpůsobila ani tak dávka plutonia, ale jejich původně smrtelné nemoci. Zatímco osm členů skupiny zemřelo do dvou let od experimentu, ostatní skutečně podlehli svým chorobám. Ani Albert Stevens samozřejmě nežil věčně. Zemřel na srdeční chorobu více než 20 let po experimentu v roce 1966. A to v úctyhodném věku 79 let. Devět let po jeho smrti byly jeho zpopelněné ostatky exhumovány a poslány do laboratoře. Nikdy nebyly vráceny do kaple, ve které měly být uloženy.

Článek Stal se nejradioaktivnějším člověkem všech dob: Malíř 20 let žil se 131 kBq plutonia v těle se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Patriot se z protiletadlového změnil na protiraketový

Když výrobce, společnost Raytheon, začal Patriot v 70. letech vyvíjet, počítal s jeho nasazením hlavně v úloze protiletadlové obrany, byl tedy určen k útokům proti letadlům. Ovšem později se ukázalo, že je schopen plnit funkci protiraketové obrany proti balistickým raketám, na což se nakonec začal specializovat. Modernizované verze mají schopnosti zásahu proti balistickým střelám vyšší než předchozí, i když jim samozřejmě schopnosti útoku na jiné cíle zůstávají.

Otázkou nyní je, na co budou Patrioty v budoucnu rozmístěné na Ukrajině použity. Deklarovaná hodnota systému má být necelých 50 miliard korun a cena jedné střely se pohybuje kolem 90 milionů korun. Provozování takového systému je tedy velmi drahé. Je pravděpodobně schopen zasáhnout i sebevražedné drony nebo řízené střely. Ovšem cena íránského dronu provozovaného Ruskem je asi 450 tisíc korun a je otázka, jak moc se vyplatí na něj plýtvat superdrahými střelami.

O něco lépe vychází hodnota u řízených střel, ale i ty jsou mnohonásobně levnější, i když dokáží napáchat veliké škody. Jiná by byla situace, pokud by Ukrajinci mířili na ruský bojový letoun, ale Rusko už je řadu měsíců nad Ukrajinu neposílá, nevystřeluje ani balistické střely. V minulosti použilo balistické rakety Iskander, ale těch má dle všech indicií kritický nedostatek. I když by bylo velmi zajímavé v praxi zjistit, jak by si nejúčinnější západní protiraketový systém proti vychvalovanému Iskanderu vedl.

Rusko může získat balistické rakety

Na druhou stranu zůstává stále otevřená možnost, že Rusko se dohodne s Íránem na dodávkách balistických raket, případně že se mu podaří zprovoznit nějaké balistické střely ze sovětských dob. V tom případě by Ukrajina byla proti takovým útokům téměř bezmocná, jediná zbraň omezeně použitelná proti balistickým střelám je SAMP/T. Nejnovější verze Patriotu ale ničí balistické rakety ve výšce až 40 kilometrů. Ostatní systémy se hodí jen proti řízeným střelám, které ale Rusko používá především.

Systém Patriot se na Ukrajině pravděpodobně objeví až za několik měsíců, protože bude nutné nejprve vyškolit ukrajinskou obsluhu a vymyslet, jak ho integrovat do ukrajinské protivzdušné obrany. Je otázka, jakou verzi země dostane, zda půjde o PAC-3 s novým typem radaru a s novými střelami s velmi schopným aktivním radarovým vybavením. Určitě se bude jednat o mimořádnou posilu, ale i Patrioty v minulosti ukázaly, že nejsou schopny stoprocentně zlikvidovat všechny hrozby.

Článek Slíbený systém Patriot Ukrajina dostane až za několik měsíců. Teď je prý zbytečný se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Let jako dron či vznášedlo

Jde o dílo americké společnosti Aerwins zabývající se kromě konstrukce létajícího motocyklu i drony. S hoverbikem mají mnoho společného, protože využívají stejného principu jak se dostat do vzduchu a letět. XTURISMO má šestici vrtulí nebo jakýchsi ventilátorů starajících se o jeho let. Dva jsou velké a pravděpodobně slouží k překonání zemské gravitace. Čtveřice menších v rozích pak udržování stability a manévrování.

Vrtule jsou ve speciálních krytech, aby se o ně člověk letící na motocyklu nezranil. Samotný stroj i s nimi je 3,7 metru dlouhý a 2,4 metru široký, což jsou rozměry podobné kdejakému osobnímu automobilu. Hmotnost hoverbiku je ale jen 300 kilogramů. Unese náklad, osobu, o maximální hmotnosti 100 kilogramů, takže velcí jedlíci nejspíše musí na jízdu na XTURISMO zapomenout.

Až 100 kilometrů v hodině

Výrobce tvrdí, že o pohon hoverbiku se stará vnitřní spalování a baterie. Ve vzduchu by se měl být schopen udržet až po dobu 40 minut. Je schopen dosahovat maximální rychlosti 80 až 100 kilometrů v hodině. O stabilitu při letu se stará speciální řídící systém. Záběry z videa ukazují, že stroj je ve vzduchu schopen stát na místě a otáčet se. O tom jak vysoko s ním člověk může vyletět, ale zatím žádné údaje nemluví.

Je samozřejmě otázka, za jakých podmínek by mohlo podobné vozidlo do veřejného prostoru a jaká oprávnění člověk bude potřebovat k jeho řízení. Každopádně minimálně v Japonsku si již zájemci mohou XTURISMO koupit. Ale určitě není pro každého, protože cenovka na něm říká 770 tisíc dolarů, tedy 17,5 milionu korun. Výrobce by se chtěl do tří let dostat na cenu kolem 50 tisíc dolarů, tedy 1,14 milionu korun, což je cena vyšší než u mnoha opravdu dobrých automobilů.

Článek Sci-fi se stává skutečností: Létající motocykl jako z Hvězdných válek už je v prodeji, akorát stojí 17,5 milionu Kč se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Šlechtěním vytvořit dokonalé děti

Na přelomu 19. a 20. století měly ve veřejnosti velký ohlas teorie Charlese Darwina o vývoji druhů a dědičnosti. Lidé také dobře věděli o možnosti šlechtění zvířat a rostlin za účelem získat lepší druhy. Proto se samozřejmě začali zaobírat i myšlenkou vytvořit na základě těchto pravidel i společnost lepších lidí. Zastánci takzvané eugeniky předpokládali, že to bude možné vzájemným křížením vhodných lidských partnerů, což povede k vytváření dokonalých dětí.

V roce 1908 vznikla na popud zdravotní sestry Marry DeGarmo soutěž nazývající se Better Babies. Její myšlenka byla z počátku velmi dobrá, chtěla lidem ukazovat dokonalá miminka a malé děti a povzbuzovat je k tomu, aby je měli také. V té době umíralo v USA každé desáté narozené dítě a lékaři si uvědomovali nutnost naučit společnost správné péči o ně, základům hygieny, výživy a dalších věcí. Účastníkům soutěže proto dávali různé návody, jak zajistit zdravý vývoj dětí a jejich možné budoucí vítězství.

Navíc v té době nebyly obvyklé dětské prohlídky, proto bodování a prohlídky dětí lékařům poskytly mnohé údaje o jejich zdraví a vývoji. Měřili jejich hmotnost, objem hrudníku a posuzovali další parametry včetně jejich aktivity. Většinou byly posuzovány děti mezi šesti měsíci až čtyřmi lety, a jak se vyjádřil jeden z lékařů, bylo to podobné jako u dobytka. Ovšem postupně se od správné péče přecházelo k teoriím, jaký pár může zplodit toho nejlepšího a nejdokonalejšího potomka, tedy k pravidlům takzvané eugeniky.

Některé rasy nejsou vhodné

Od toho byl vlastně jen krůček k rasové diskriminaci a dělení lidí na ty vhodné a méně vhodné. Tehdejší teorie samozřejmě říkala, že vhodné děti mohou mít jen bílé páry, lidé odlišné barvy pleti a přistěhovalci neměli šanci. Mnozí teoretikové eugeniky dokonce razili teorie, že na základě genetiky může být člověk i chudý. Preferovány tak byly děti z rodin střední třídy, případně z venkova. Naopak u nevhodných skupin mnohdy zastánci navrhovali jejich rozmnožování omezit, a to včetně sterilizace.

Ve 20. a 30. letech byla tato eugenika velmi populární, v USA dokonce vznikala eugenická poradenská centra. Ve 40. letech eugeniku velmi zdiskreditovala zkušenost udělaná s nacistickým Německem snažícím se vytvořit dokonalou árijskou rasu, proto podobné soutěže a rady ztratily na popularitě. Ovšem oficiální programy sterilizace mezi menšinami a chudými lidmi byly v USA praktikovány až do začátku 80. let.

Článek Chtěli vyšlechtit lepší lidi: V dětských soutěžích krásy byla miminka bodována jako dobytek, mělo to hrozné následky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Využije střely používané běžně letadly

NASAMS je společným dílem norské společnosti Kongsberg a amerického koncernu Raytheon. Práce na něm začaly již na konci 80. let s cílem vytvořit nový systém integrované ochrany, který by byl schopen spolupráce s dalšími částmi protivzdušné obrany. Norská společnost, která s prací začala, měla geniální nápad, který se týká střel odpalovaných systémem. Ten NASAMS od jiných podobných zbraní odlišuje. Využila totiž rakety AIM-120 AMRAAM.

To jsou radarem naváděné střely vzduch-vzduch středního dosahu standardně využívané letectvy západních států. Existují v několika verzích, které se třeba liší dosahem, ale ve výzbroji západních zemí jich je velké množství. Výhodou systému je, že uživatelé nemusí kupovat žádné nové střelivo, ale využijí to, které mají na skladech. V případě tréninku například odpálí střely s končící životností. Nejnovější verze NASAMS navíc umožňuje do odpalovače nabít další standardní střely AIM-9 Sidewinder nebo IRIS-T SLS.

Skvělý proti letadlům a řízeným střelám

Nejnovější verze NASAMS využívají radaru AN/MPQ-64 Sentinel. Jeho dosah je až 120 kilometrů. Ovšem zbraň lze propojit i s dalšími systémy a vzájemně spolupracovat například spojením pomocí datového Link 16. Dokáže to například i s americkým protiraketovým systémem MIM-104 Patriot. Ten umí na rozdíl od NASAMS likvidovat balistické rakety. Naopak norsko-americký systém exceluje ve schopnosti likvidovat letadla, vrtulníky, drony a řízené střely včetně těch v nízkých výškách.

Typická baterie NASAMS se skládá ze 4 jednotek. Každou tvoří 3 odpalovací systémy nejčastěji s 6 střelami. Ale mohou se lišit. Systém existuje ve statické verzi nebo umístěný na různých typech vozidel. Jeho dosah záleží na typu použitých střel. Se standardními AIM-120D je to kolem 30 kilometrů, s verzí ER až 50 kilometrů. Naopak s menšími střelami Sidewinder se dosah pohybuje v řádech několika kilometrů.

Spojené státy slíbily Ukrajině dodat celkem 8 systémů, zatím je zde první várka a ta se velmi osvědčila. O jeho schopnostech svědčí i fakt, že USA ho používají k ochraně svého hlavního města. Jde o jeden z nejvíce žádaných protiletadlových systémů současnosti a dá se očekávat, že po prokázání jeho schopností v boji se zájem ještě zvýší. Ve výzbroji ho má i Finsko, Norsko či Austrálie. Objednalo si ho Maďarsko a nejspíše bude dodán i na Tchaj-wan.

Článek Ruská bezmoc: Systémy NASAMS jsou hrozbou pro vše, co létá. Ukázalo se, že mají 100% úspěšnost se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejprve používán jako protiletadlový

Na systému Patriot jeho výrobce, společnost Raytheon, začal pracovat již v 70. letech. Měl nahradit předchozí systémy protivzdušné obrany středního a dlouhého doletu. V prvopočátku byl určený hlavně pro úlohu protiletadlové obrany. Později se začal používat více jako systém protiraketové obrany, který je schopen sestřelovat i balistické rakety dlouhého doletu. To je schopnost, kterou má jen několik systémů na světě.

Do výzbroje amerických ozbrojených sil začal Patriot přicházet kolem roku 1981. Zbraň byla postavena kolem radaru AN/MPQ-53, v pozdějších letech do něj byly integrovány modernější typy radarů. Kromě nich je vybaven řídicím centrem, komunikací včetně stožárových systémů, které vytvářejí integrovanou síť sloužící k řízení. Disponuje i vlastním generátorem, který ho zásobuje elektřinou. Všechny systémy jsou mobilní, aby se daly snadno rozmístit.

Dosah nových raket se výrazně zvýšil

Nejdůležitější částí jsou samotné používané rakety. Ty jsou většinou umístěny na speciálním návěsu, který je možné snadno přemístit na požadovanou pozici. Obsahuje většinou čtyři kanystry se čtyřmi raketami. Střely se postupem doby výrazně měnily. První verze měly dosah 70 kilometrů a byly určené hlavně proti letadlům. Současné verze mají dosah 160 kilometrů, do výšky až 40 kilometrů. Jsou optimalizované proti raketám a méně proti letadlům. Jejich rychlost je přes Mach 4. Hlavice má hmotnost 90 kilogramů.

Opravdovou zkouškou systém prošel ve válce v Perském zálivu. Ví se, že zasahoval proti více než 40 balistickým střelám. O tom, s jakou úspěšností, se stále vedou diskuze, ale ne vždy úspěšný byl. Ovšem od té doby se jeho parametry značně vylepšily. Systém koupila řada amerických spojenců v NATO i mimo něj, jako Japonsko, Izrael a další. Právě Izrael systém úspěšně použil i proti syrským letadlům a několika raketám.

Německo, které je jedním z provozovatelů Patriotu, nabídlo jeho rozmístění v Polsku v reakci na zásah Polska raketou či raketami. Ty dle všeho byly ukrajinské protivzdušné a zasahovaly proti ruské střele. Německý MIM-104 má být umístěn blízko hranic. Je tak tedy možné, že pokud by nějakou ruskou střelu vyhodnotil jako hrozbu pro Polsko, mohl by ji sestřelit ještě nad Ukrajinou. Tím by se vlastně moderní západní systém nepřímo zapojil do války mezi Ukrajinou a Ruskem.

Článek Americké systémy Patriot se pasivně zapojí do války na Ukrajině. Jde pravděpodobně o nejlepší zbraň NATO se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Informace, které měly zůstat skryty

Během svého nabourávání přišel na spousty důkazů. Např. informace o vytvoření tajné vesmírné flotily a existenci nevyčerpatelného zdroje energie pro tyto tajné vesmírné lodě. Řekl, že viděl skutečné fotografie UFO v počítačových souborech. Jednalo se konkrétně o budovu Johnsonova vesmírného střediska. Dokonce pořídil snímek obrazovky jednoho UFO ve tvaru doutníku mezi vesmírem a zemskou atmosférou. Bohužel byl obrázek později smazán z jeho počítače.

Strach z odhalení

Je toho však mnohem více. Přišel také na to, že úřady použily fotoeditory k odstranění UFO, aby zakryly jakékoli stopy o existenci mimozemské civilizace. Poté, co se o tomto hackerském kousku dozvěděly úřady, požadovaly, aby byl McKinnon vydán z Velké Británie do USA a následně uvězněn. To se nakonec nestalo, ale Spojené státy obvinily McKinnona z největšího vojenského počítačového narušení v historii.

Hacker z toho byl venku

Už tehdy však bylo jasné, že pokud by McKinnona skutečně uvěznili, mohl by u soudu říci příliš mnoho. Dokonce tolik informací, že by to americké úřady raději neprozradily ani v uzavřeném procesu. To by mohlo být skutečnou katastrofou pro Pentagon, stejně jako pro všechny jejich vojenské a vesmírné aktivity.

Případ definitivně uzavřen?

Ve stejné době, kdy se McKinnonův příběh stal známým veřejnosti, měl velkou podpůrnou skupinu, která se postavila proti jeho vydání. Lidé tedy postupně začali shánět peníze na právní náklady. Nakonec však stejně v roce 2012 britská vláda jednoduše zamítla žádost o McKinnonovo vydání a všechna obvinění proti němu v USA byla stažena. Stalo se tak poté, co byl McKinnon ve Velké Británii prohlášen za duševně nemocného. Oficiálně ale trpí pouze Aspergerovým syndromem, vysoce funkční formou autismu.

Nejedná se jen o pouhou báchorku

Je zvláštní, že v roce 2010 se ufolog Darren Perks obrátil přímo na americké ministerstvo obrany s žádostí o zveřejnění těchto tajných informací. Dočkal se překvapivě nečekané odpovědi na otázky, které pochází mimo pozemský svět. „Asi před hodinou jsem mluvil se zástupcem NASA, který potvrdil, že to byl skutečně jejich program, ale prezident ho z bezpečnostních důvodů ukončil. Také zmínil, že se nejedná o společný program s ministerstvem obrany. Řekl mi, abych se obrátil na manažera FOIA Johnson Space Center,“ řekl Perks.

Tajnosti, které upadly do pozadí

Žádné další informace o tomto případu zatím nebyly odhaleny a nové údaje o Gary McKinnonovi jsou neznámé. Co se s ním stalo nyní, není známo. Je dosti pravděpodobné, že se dostal do ilegality. Naposledy se objevil v britských médiích v roce 2016. Jednalo se o rozhovor s ním, kde přiznal, že rozhodnutí Theresy Mayové zrušit jeho vydání do Spojených států mu v podstatě zachránilo život.

Článek „UFO hacker“ se naboural do webových stránek NASA. Prý tam našel informace o mimozemšťanech a viděl i fotky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mozek byl rozřezán na 240 kusů

Když Einstein v roce 1955 zemřel, bylo na jeho přání tělo zpopelněno. S výjimkou mozku, který při pitvě vyňal patolog Thomas Stoltz Harvey. Nejdůležitější orgán těla stojící za genialitou možná největšího fyzika historie pak rozřezal na 240 částí. Ve svém vlastnictví si měl ponechat většinu kusů, kterých se nevzdal přes 40 let. Nakonec se většina vrátila do vlastnictví University Medical Center of Princeton, kde je velmi pečlivě střeží.

V Princentonu má být 170 vzorků fyzikova mozku. Dalších 46 kusů pak je vystaveno v Mütterově muzeu lékařské historie ve Filadelfii. Pokud ale byl mozek opravdu rozřezán na 240 částí, tak je osud 24 neznámý. Je dost dobře možné, že skončily někde v odpadu. Ale pravděpodobně je mají ve svém držení někteří vědci. Není ani vyloučeno, že po vlastnictví takového artefaktu mohl toužit nějaký sběratel.

Harvey údajně nechal některé bloky Einsteinova mozku rozřezat na dalších 12 sad, v každé mělo být 200 vzorků tkáně tenkých jako lidský vlas. Ty pak byly umístěny na laboratorní sklíčka a patolog je rozdal neznámému počtu vědců. Během let údajně mnohé vzorky vozil s sebou po Spojených státech a Kanadě. Jiné části vědcova mozku pak uchovával v domě ve sklenici.

Vzorky odhalily jisté anomálie

Otázkou samozřejmě je, na co vše mohli lékaři a další vědci po zkoumání mozku Alberta Einsteina přijít. Podle studií, které Harvey poprvé publikoval v 80. letech, se opravdu fyzikův mozek od běžného lidského v některých detailech ve struktuře liší. Vědci nalezli extra drážku v čelním laloku mozku slavného fyzika, tedy místě spojeném s pracovní pamětí a plánováním. Mozek má také větší koncentraci neuronů v určitých svých částech, což by mohlo umožňovat rychlejší zpracování informací.

Pokud by dnes chtěl nějaký vědec Einsteinův mozek zkoumat, je to sice možné, ale nikoli jednoduché. Když chce získat přístup ke vzorkům, které jsou uloženy v Princentonu, musí k tomu předložit relevantní a vážný důvod. Posoudí ho místní odborníci a rozhodnou se přístup povolit, nebo nepovolit. Pravděpodobně je možné získat neoficiálně přístup k některému ze ztracených vzorků. Ovšem v tomto případě si nikdo nemůže být jistý, zda je to opravdu pravý vzorek.

Článek Einsteinův mozek rozřezali na 240 kusů: Proč to udělali a kde se nachází teď? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Střely byly opakovaně vylepšené

Ačkoli Západ dodal na Ukrajinu řadu nejmodernějších přenosných protitankových zbraní, jako jsou NLAW nebo legendární střely Javelin, velmi užitečné jsou i TOW. A to i přesto, že jde o zbraň, která spatřila světlo světa již na konci 60. let a ve výzbroji je od roku 1970. Ovšem její rakety jsou nesmírně silné a spolehlivé, v průběhu let byly navíc modernizované, aby si dokázaly lépe poradit s reaktivním pancířem a měly lepší navádění.

Protože jde o starší typ střely, nejde o systém „vystřel a zapomeň“, jako například u Javelin. To je jeho nevýhoda. Znamená to totiž, že po celou dobu, po kterou střela letí k cíli, musí operátor cíl sledovat – je tedy vystaven nepřátelské palbě. Pokud ale udrží cíl v zaměřovači, je zásah v podstatě jistý. Samotná raketa je totiž naváděna po tenkém drátu. Vlastní systém pak dokáže spočítat polohu zaměřeného cíle a korigovat směr letu střely, která má vzadu speciální infračervený zářič sloužící k její lokalizaci.

Existuje několik variant střel. Buď bývají postaveny přímo na zemi, nebo se montují na vozidla či vrtulníky. Pozemní varianta má stativ, na který se umísťuje odpalovač střel. K němu je pak připojen sledovač sloužící k zaměření. Ten je použitelný jen za denního světla, ale je možné k němu přidat i noční zaměřovač. Nutná je i napájecí baterie. Do odpalovače se pak skládá vlastní zapouzdřená střela, zbraň je tedy opakovatelně použitelná.

Prorazí i velmi silným pancířem

Nejde ale o zbraň, která by se dala nějak snadno přenášet. Většina současných typů střel má hmotnost větší než 20 kilogramů. To je důvod, proč často bývá umísťována na vozidlech typu Humvee a další. Samotná bojová hlavice má kolem 6 kilogramů. Například BGM-71E si díky tomu poradí s reaktivním pancéřováním typu ERA, ale prorazí i pancíř o síle 900 milimetrů RHAe, což je více, než je síla pancéřování sovětských nebo ruských tanků. Často zde zapálí uskladněnou munici a tank doslova vyhoří. Její dolet je 3 750 metrů.

Rakety TOW byly poprvé použity za války ve Vietnamu v roce 1972, kdy byly nasazeny jak ve variantě namontované na vrtulníku, tak té pozemní. Známé je jejich nasazení v občanské válce v Sýrii, kde zničily mnoho tanků vládních sil. Střely se kromě tanků a obrněných vozidel dají použít i proti bunkrům a budovám. V roce 2003 jimi byl zničen dům, ve kterém se ukrývali dva synové Saddáma Husajna. V současné době Ukrajina dostává asi 1 500 těchto střel i vozidla Humvee s nainstalovanými odpalovači.

Článek Rusko nemůže opravit své tanky. TOW je totiž doslova spálí na popel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ruský letoun je větší a rychlejší

Pokud se podíváte na oba letouny, zjistíte, že jsou odlišně koncipované. F-35 je jednomotorový letoun, který je relativně malý a lehký. Su-57 má dva motory a je větší. Jenom na délku je rozdíl téměř pět metrů. Zatímco americký stroj má 15,7 metru, ten ruský 20,1 metru. Ruský stroj je i rychlejší a pohyblivější a má například možnost letět nadzvukovou rychlostí bez přídavného spalování. Určitě by měl výhodu v boji zblízka.

Ruské letadlo je také schopno nést více zbraní. Pokud si chtějí letouny udržet schopnost stealth, kdy jsou obtížně zachytitelné radarem, musí je mít ve vnitřních šachtách. Menší americký stroj zde může mít jen čtyři střely nebo bomby. Ruský ale plných šest. Ale i při použití vnějších závěsníků bude mít ruský letoun výhodu 12 : 10. Co ale zase svědčí ve prospěch amerického stroje, je schopnost nést jadernou pumu B61.

Na dálku Američané dominují

Ačkoli je ruský letoun rychlejší a hbitější, neznamená to, že by v souboji zvítězil. Letecké souboje se v současnosti z naprosté většiny odehrávají na dlouhé vzdálenosti, kde hbitost a rychlost nehrají takovou roli. Důležité jsou schopnosti střel vzduch-vzduch dlouhého dosahu, a hlavně schopnost detekovat a zaměřit nepřítele. Zde bezesporu dominuje F-35. Jeho radar AN/APG-81 AESA je považovaný za nejlepší na světě. Parametry ruského radaru N36 nejsou přesně známé, ovšem ruské bývají většinou horší než západní.

Američané navíc mají větší zkušenosti se zajištěním schopností stealth a speciálními materiály. To v souvislosti s tím, že Su-57 je znatelně větší, znamená, že by ho americký letoun nejspíše spatřil mnohem dříve a mohl i dříve střílet na dlouhou vzdálenost. Rusko sice deklarovalo, že jeho Su-57 budou spolupracovat s drony Su-70 Ochotnik, které by mohly pomoci, ale ty se stále nevyrábí. Američané navíc zvažují, že si pro spolupráci s F-35 pořídí australské drony MQ-28.

Jednoznačnou výhodou F-35 jsou ale jejich počty a schopnost USA a jeho spojenců produkovat letadlo ve velkých sériích. Je jich již přes 800. Rusko má podle dostupných informací jen 6 sériově vyrobených Su-57 a asi desítku prototypů. Navíc se kvůli sankcím potýká s nedostatkem některých vyspělých technologií, třeba čipů, které ve svých zbraních používá. Svůj letoun páté generace se ani neodvážilo poslat do bojů nad Ukrajinu. Podle mnoha odborníků proto, že se obává špatných reakcí, pokud by byl náhodou sestřelen.

Článek Americké F-35 mohou nést jadernou pumu, ruské Su-57 zase více střel. Vítěz je ale jen jeden se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nikdo nepočítá s jadernými bombami

Je pochopitelné, že tím, co USA nikdy nedodají, jsou jaderné zbraně, strategické bombardéry, jaderné ponorky a podobné systémy. Ale existují i konvenční zbraně, nad kterými visí otazník, ačkoli by Ukrajině jistě pomohly. Západní země se je zdráhají dodat, aby nevyprovokovaly Rusko k neadekvátní reakci. Hlavně proto, že má největší jaderný arzenál na světě. Ale existují i jiné, praktické důvody. I když během války už západní vlády opakovaně svoje postoje k některým systémům změnily.

Mnohokrát se mluvilo třeba o stíhacích letounech F-16, kterých je na západě relativně dostatek a oslabenému ukrajinskému letectvu by pomohly. Problém je nejen reakce Ruska, ale i skutečnost, že na ně nejsou ukrajinští piloti trénovaní. I když několikrát probleskly zprávy, že někteří mají na západě tréninkem na tyto stroje procházet, takže překvapení je v dlouhodobém výhledu možné. Ovšem jako pravděpodobnější se jeví spíše dodávky některých MiG-29, které ukrajinští piloti bravurně zvládají.

Modernější tanky by pomohly

Druhou potřebnou zbraní jsou tanky, konkrétně americké Abrams. Těch je v amerických skladech ve starší verzi M1A1 dostatek. Tato verze si skvěle poradila proti sovětským typům tanků v Iráku a na ruské by se velmi hodila. Je zde zase otázka ruské odpovědi. A tak Spojené státy raději financují spolu s Nizozemím opravu a modernizace T-72 v Česku, které pak zamíří na Ukrajinu. Německo zase posílá svoji techniku zemím, které svou starou sovětskou dodaly Ukrajincům. A není tu problém s výcvikem.

Ukrajina by také potřebovala schopnost přesně zasahovat vojenské cíle v hloubi ruského území. To by ztížilo zásobování a bylo by to i adekvátní odpovědí na terorizování ukrajinských měst ruskými útoky. Ačkoli USA a spojenci dodali raketomety HIMARS a M270, dali Ukrajincům jen střely s doletem kolem 80 kilometrů. Taktické rakety ATACMS s dosahem 300 kilometrů nikoli. Existuje obava, že to by bylo pro Rusko překročením červené linie.

Pokud Rusko opravdu nakoupí íránské balistické rakety, jediný systém, který by je účinně zastavil, je MIM-104 Patriot. Pravdou zůstává, že to je jedna z nejcennějších zbraní v západních rukách a není jich ani dostatek. Navíc její obsluha je velmi náročná a vyžadovala by vycvičenou americkou osádku. Poslat vojáky na Ukrajinu ale západní země určitě nechtějí, protože to by se mohlo vykládat jako jejich přímé zapojení do konfliktu.

Článek Zbraně, které Ukrajina chce, ale nejspíš je nikdy nedostane. Západ v čele s USA se je zdráhá z prostého důvodu darovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

F-102 Delta Dagger

Do této americké série patří letouny označované jako F-100 a 106, které začaly létat v 50. letech a ve službě zůstaly několik desetiletí. Nedá se ale říci o všech, že by byly zcela špatné, protože některé se naopak povedly. Přesto ale vyčnívá především dvojice strojů z této řady. Ovšem jen z několika důvodů, protože v jiných parametrech mohly být ve své době skvělé. Prvním z nich je Convair F-102 Delta Dagger.

Jde o první americký stíhací nadzvukový letoun s takzvaným delta křídlem. Navržen byl na začátku 50. let, jeho první lety začaly v roce 1953. Měl se stát metlou sovětských strategických bombardérů. Ovšem po devíti dnech testů byl první prototyp zničen. Druhý o rok později ukázal, že výkony letadla jsou oproti očekávání podprůměrné. Nedokázalo překonat rychlost zvuku, mělo malý dostup a další nedostatky.

Letoun byl zásadně přepracován, dostal výkonnější motor. Nakonec mohl dosahovat rychlosti Mach 1,25 a vystoupat do více než 16 kilometrů. Letectvo ho tedy objednalo a zařadilo do výzbroje a poté i nasadilo během války ve Vietnamu. Zde se letadlo příliš dobře neukázalo, ztraceno bylo 14 strojů. V polovině 60. let byly F-102 raději staženy z první linie.

F-104 Starfighter

Starfighter měl být revolučním letounem a ve své podstatě se jím i stal. Díky své konstrukci mohl dosahovat velmi vysokých rychlostí a stal se v několika ohledech světovým rekordmanem. Překonal rychlostní hranici Mach 2 nebo dokázal vystoupat do velmi vysokých výšek. Na druhou stranu měl jen velmi malou nosnost a dolet, což ho jako bojový stroj velmi limitovalo.

Co ale bylo nejhorší, byla nehodovost tohoto letounu. Ten sloužil nejen v americkém letectvu, pořídili si ho i někteří američtí spojenci. Největším bylo Německo. To během nehod přišlo o 32 procent strojů. Kanada zaznamenala ještě horší výsledek, a to ztrátu plných 46 procent pořízených letadel. Nelze se proto divit, že si řada pilotů musela oddechnout, když byly tyto vyloženě nebezpečné stroje staženy ze služby.

Článek Nejhorší stíhačky všech dob: Century Series v žebříčku výrazně vedou, při létání s některými hrozilo vysoké riziko havárie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Balistická raketa nese kluzák

Kombinaci obou důležitých systémů má mít Čína hotovou a otestovanou. Funguje vlastně tak, že DF-17 je klasická dvoustupňová balistická raketa na tuhá paliva středního doletu. Je asi 11 metrů dlouhá a 15 tun těžká a je převážena na velkém nákladním vozidle. Její dosah je až 2 500 kilometrů. Od klasických balistických raket se liší tím, že nemá žádné návratové vozidlo, které by se po odpoutání po balistické křivce vracelo k zemi. Ale hypersonický kluzák DF-ZF.

Ten se někdy ve střední části letu rakety uvolní a pokračuje směrem k zemi. Nikoli ale po balistické křivce, vzduchem jakoby klouže a při tom může manévrovat. Má dosahovat rychlosti mezi Mach 5 až 10. Mohl by obsahovat i jadernou hlavici, ale podle všeho má mít konvenční hlavici určenou na ničení plavidel. Je samozřejmě otázkou, jak je zaměřován, protože při hypersonickém letu se předek kluzáku silně zahřívá a klasické zaměřování jako u běžných střel je nemožné, ale i to je technicky řešitelné.

Protistřely nemají šanci

Pro Američany je důležitá a nebezpečná hlavně rychlost tohoto kluzáku a schopnost jeho manévrů. Klasickou balistickou střelu při jejím návratu lze sestřelit, protože lze vypočítat její trajektorii. To ale u hypersonických kluzáků možné není. Proto jsou podle všeho všechny běžně používané střely jako SM-3 či RIM-7, které nesou plavidla amerického námořnictva, nejspíše neúčinné. A je otázka, jak by si vedly na krátkou vzdálenost systémy RIM-116 nebo CIWS. Měly by na reakci jen zlomeček času.

Proti hypersonickým zbraním jsou proto vyvíjeny jiné zbraně. Americké námořnictvo předpokládá, že těmi nejúčinnějšími budou zbraně na bázi laseru. Námořnictvo například nyní testuje systém nazývaný Helios. Lasery mají mnoho výhod. Jejich provoz je velmi levný, vyžaduje jen dostatečnou energii vyprodukovanou lodními systémy. Své cíle také zasahuje rychlostí světla, a pokud nezasáhne, dá se výstřel zopakovat.

Lasery již americké námořnictvo testuje řadu let a některé úspěšně. Ovšem byly nasazovány hlavně proti cílům, jakými jsou drony. Problém s hypersonickými zbraněmi může být i ten, že v podstatě nejde otestovat, jestli je proti nim laser účinný. Běžně používané návnady totiž tak rychle a takovým způsobem jako hypersonické kluzáky nelétají. Každopádně i Američané intenzivně na hypersonických zbraních pracují a nejspíše těch svých v budoucnu budou moci využít i k vyzkoušení obrany.

Článek Američané musí najít protizbraň na čínského zabijáka letadlových lodí. Hypersonický kluzák je dnes nejspíše nezastavitelný se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rozesmějte dívku za pohádkovou odměnu

Dívka měla začít vystupovat na pódiu někdy v létě roku 1907. Od tehdejšího provozovatele Willieho Hammersteina to byl vynikající marketingový tah. Nabídl totiž doslova pohádkovou odměnu 1 000 dolarů, což dnes jde o ekvivalent více než 30 tisíc dolarů (706 tisíc korun) tomu, kdo Sober Sue rozesměje. Nejdříve se o to snažili diváci z publika. Vyprávěli jí příběhy, vtipy nebo se snažili o různé scénky, ale tvář dívky se ani nehnula.

Když se tato výzva stala známou, začali se o to pokoušet ti nejlepší komici té doby. Přicházeli do estrádního domu a předváděli před dívkou to nejlepší, co měli na repertoáru. Ale opět marně. Podle dostupných informací za to, že takto odolávala snahám profesionálních bavičů, měla dívka týdně dostávat 20 dolarů, což byla na to doku velmi slušná mzda. Zisk majitele divadla byl ještě lepší. Komici za výstupy nic nedostávali, sami se snažili vyhrát a získat vypsanou odměnu. No a diváci se jejich výstupy skvěle bavili a platili vstupné.

Svaly neovládala kvůli vzácné nemoci

Nakonec se ale provalilo, co vše za číslem stojí. Jednalo se o prachsprostý podvod, ve kterém byla Sober Sue zneužita. Dívka podle všeho trpěla Moebiovým syndromem, což je vzácné neurologické onemocnění postihující obličejové svalstvo. Lidé, kteří jím trpí, nejsou schopni ovládat své obličejové svalstvo. Znamenalo to, že komici se mohli snažit sebevíc a dívce se mohly jejich scénky zdát směšné a ve skutečnosti se smála. Ale jen vnitřně, v obličeji úsměvem, kterého jsou schopni lidští jedinci, toho prostě schopna nebyla.

Komici údajně byli na Hammersteina velice naštvaní a většina z nich mu podvod, kterého se na nich dopustil, již nikdy neodpustila. Victoria Theatre fungoval jen do roku 1914, kdy Willie Hammerstein zemřel a jeho nástupci nebyli schopni provoz udržet. O rok později byla budova zbořena. O Sober Sue se toho příliš neví. Předpokládá se, že její skutečné jméno bylo Susan Kelly. Existuje fotografie, které je vydávána za její. Zda je na ní opravdu ona není tak zcela jisté.

Článek Ve své show nabízeli 1000 dolarů za rozesmátí dívky, která se v životě neusmála: Po letech se zjistilo, že měla ochrnutý obličej se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velký dolet a přesnost

Kompletní označení střel je MGM-140 Army Tactical Missile System, což v překladu znamená taktický raketový systém. Jejich vývoj začal na počátku 80. let. Americké ozbrojené síly chtěly střelu, která by dokázala zasahovat cíle na dlouhé vzdálenosti a s velkou přesností. Výhodou bylo, že se dala odpalovat z raketometu M270. Existovaly varianty s kazetovou municí. V současnosti se používají hlavně rakety s tříštivou hlavicí od hmotnosti 221 kilogramů odvozené od hlavice protilodní střely Harpoon.

V populárních raketometech HIMARS Ukrajina používá 6 raket M30 nebo M31 s dostřelem 80 kilometrů. Jsou ve speciálním pouzdře, které se do raketometu nabije. V pouzdře stejné velikosti je i raketa AMCMS s tím rozdílem, že je zde jenom jedna, protože je větší. HIMARS unese pouzdro jedno, M270 dvě. Střela na délku 4 metry, šířku 610 milimetrů a hmotnost 1 670 kilogramů. Ale především dolet až 300 kilometrů, tedy téměř čtyřnásobek toho, kam jsou schopny doletět střely, které má Ukrajina nyní k dispozici.

ATACMS dosahuje rychlosti Mach 3 a je schopna zasáhnout cíl s udávanou přesností 9 metrů, ale nejnovější verze pravděpodobně ještě s o něco lepší. Sestřelit tuto taktickou balistickou raketu není jednoduché, je totiž poměrně rychlá. Na druhou stranu Rusko disponuje systémy S-400 a S-500, které by toho, alespoň papírově, schopny být měly. Přesto by poskytnutí takových střel poskytlo Ukrajině možnosti, které dnes postrádá.

Ohrožení skladů i mostu na Krym

Asi nejviditelnější by byla schopnost dostřelit na Kerčský most na poloostrov Krym. V dostřelu by byly i základny a sklady zásob na Krymu a dalších oblastech, které jsou dnes za hranicí 80 kilometrů. Ty by byly spolu s velitelskými centry logickými cíli. Protože by je Ukrajina mohla ničit, pro Rusy by to znamenalo nutnost velké zásobovací základny přesunout 300 kilometrů od fronty, což by jim značně komplikovalo zásobování. Již hranice 80 kilometrů pro ně znamenala velké komplikace a pomohla úspěšným ukrajinským ofenzivám.

Problém je, že mnoho takovýchto cílů se nachází na Krymu a na území Ruska. Vzhledem k ruské invazi jsou legitimními vojenskými cíli. Ale mnozí američtí představitelé se obávají reakce Ruska na to, kdyby tyto střely ničili cíle v Rusku. Ukrajina sice nabízí, že by útočila jen na vojenské cíle, dokonce jen na ty schválené USA, které by měly v jejich seznamu právo veta, aby bylo garantováno, že by byly útoky prezentovány jako pomsta za ruské útoky na ukrajinská města. Ale i přes to se zdá, že střely nakonec nedostane.

Článek Fenomenální rakety ATACMS by se Ukrajině nesmírně hodily. Existují ale důvody, proč je USA nemá v plánu darovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neuvěřitelné množství nábojů, ale ne dávkou

Od klasických pistolí se vlastně v mnohém liší. První je samozřejmě kapacita zásobníku, protože aby měla pistole k dispozici na jedno nabití 50 ran, je opravdu pozoruhodné. Standard bývá kolem 15 nábojů a jen některé zbraně mívají více. Ale 50 je hodnota, kterou se většinou nemohou pochlubit ani samopaly nebo útočné pušky. Pozoruhodné je, že pistole je poloautomatická. Střelivo tedy nelze vystřelit v dávce, ale pouze jednotlivých ranách.

I samotné střelivo náboje 5,7 × 28 milimetrů není příliš obvyklé, i když existují pistole, které ho používají. Jde o vysokorychlostní malorážkový náboj, který byl navržen tak, aby se přibližoval silou střelivu v útočných puškách. I když má menší ráži než nejčastěji používané pistolové střelivo ráže 9 milimetrů, je neobyčejně výkonné. Dokáže překonat i některé typy neprůstřelných vest, které běžné střelivo z pistolí zastaví.

Zásobník je umístěn pod hlavní

I v případě P50 je zásobník uložen naležato. Na rozdíl od pistolí tedy není umístěn v pažbě, ale v rámu pod hlavní zbraně. Ta je sama o sobě velmi velká. Na délku měří 380 milimetrů a její hmotnost je 1,43 kilogramu. Samozřejmě bez střeliva, v okamžiku, kdy použijete zásobník, váha naroste. Jeden náboj váží 6 gramů, což je méně než pistolové střelivo, ale k dispozici je jich 50. To samozřejmě znamená, že není jednoduché pistoli ovládat jednou rukou, pro střelbu budete většinou potřebovat ruce obě.

Dlouhá hlaveň a výkonné střelivo znamená, že pistole má velmi dobrou přesnost. Testována se speciálním popruhem byla na vzdálenost 100 yardů, tedy 91 metrů, což je vzdálenost, o které si pistole mohou nechat zdát. Otázkou je, k čemu taková zbraň má vlastně sloužit. Určitě jako kuriozita nebo hračka na střelnici. Ale k běžnému skrytému nošení a osobní ochraně se nehodí, navíc není vůbec levná. Bezpečnostní složky místo ní nejspíše raději použijí zbraně s pažbou jako samopaly nebo PDW.

Článek Pistole Kel-Tec P50 se nepovedla. Výrobci se chlubí perfektní municí, avšak ani to ji nezachrání se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dělostřelectvo bylo velmi nepřesné

Vývoj Excaliburu začal počátkem 90. let. Zkušenosti s nasazením dělostřelectva totiž ukazovaly, že na vzdálenost více než 20 kilometrů bývá odchylka od zadaného cíle kolem 150 metrů. To si vyžadovalo použití velkého množství munice, ale hlavně mohlo mít za následek vedlejší škody. Z tohoto důvodu nemohlo být dělostřelectvo nasazováno v oblasti, kde se v blízkosti cíle nacházeli civilisté či nějaké citlivé objekty.

Společnosti BAE a Raytheonn, které se na vývoji dělostřelecké munice podílely, se rozhodly k navádění použít systém GPS. Granát samotný je vybaven speciálními řídicími ploutvemi, které mu během jeho letu umožňují korigovat směr. Neznamená to, že by dělostřelci nemuseli mířit, musí ho poslat do oblasti, ve které se cíl opravdu nachází, protože korekce směru má své limity. Zkušenosti ale ukazují, že odchylka od cíle je díky navádění kolem 4 metrů.

Využití na dělech ve výzbroji NATO

Granáty byly poprvé použity v Iráku v roce 2007 a ukázalo se, že jsou velmi účinné. Cíle s požadovanou odchylkou 4 metry zasáhlo 92 procent z nich. Excalibur má standardní ráži 155 milimetrů, která je používána dělostřelectvem zemí NATO. Byl navržen tak, aby se dal používat v tažených dělech M777 a M198 a samohybných houfnicích M109A6, PzH2000 a AS-90, G6 a Archer. Poslední zprávy říkají, že ho lze použít i na francouzských houfnicích CAESAR, což jsou zbraně, které si nyní pořizuje česká armáda.

Využití munice M982 má ale i limity. Není totiž levná. Cena jednoho granátu je kolem 100 tisíc dolarů (2,5 milionu korun), zatímco běžný projektil stojí kolem 20 tisíc korun. Ale je levnější než třeba rakety M31 do systému HIMARS. Využívá se proto jen v případě, že je nutné zasáhnout nějaký hodnotný cíl. Zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že z houfnice M777 může zasáhnout cíl na vzdálenost až 37 kilometrů, z PzH2000 a CAESARU ještě o zhruba 10 kilometrů dále.

Existuje i varianta granátu, která je v ráži 127 milimetrů. Je určena pro děla, která se nacházejí například na palubách amerických torpédoborců, což umožňuje vést naváděnou střelbu i z moře. Pracuje se na variantách, kde bude GPS doplněno laserovým naváděním. A na prodloužení doletu. V roce 2020 z experimentální hlavně o délce 58 ráží (tak dlouhá děla nejsou zavedena ve výzbroji) doletěl granát do vzdálenosti až 70 kilometrů. Raytheon na základě M982 vyvíjí munici Shaped Trajectory, která bude umět výrazně měnit směr a zasáhne i cíle třeba pod mostem.

Článek Potvrzeno: Ukrajina používá dělostřelecký zázrak jménem Excalibur. Rusy drtí bez šance na záchranu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Těžší verze je jen 2 roky stará

Svou konstrukcí jsou si vlastně velmi podobné, liší se hlavně velikostí, sílou bojové hlavice a dosahem. Vyrobila je společnost AeroVironment. Menší verze 300 je ve výzbroji amerických ozbrojených sil již od roku 2011 a byla úspěšně použita například v Afghánistánu. Větší verze 600 byla představena v roce 2020. Její současné dodání na Ukrajinu a využití bude pravděpodobně prvním nasazením této zbraně.

Konstrukce zbraně je velmi jednoduchá. Skládá se z odpalovacího zařízení, kterým je jakási trubka podobná minometu. Vlastní dron má podlouhlý tvar připomínající raketu. Jeho křídla a řídicí plochy jsou vyklápěcí a při startu jsou zaklopené do těla dronu. Po odpálení z trubice se křídla a řídicí prvky rychle vyklopí a spustí se elektrický motor, který pohání tlačnou vrtuli v zádi stroje. Vybaven je systémem GPS a kamerou, nejspíše i infračervenou, aby obsluha věděla, kde se dron nachází, a dokázala najít cíl.

Provádí průzkum i útočí

Výhodou je, že si dron mohou vojáci nést přímo na bojiště. Hmotnost menšího Switchblade 300 je pouhých 2,5 kilogramu. V případě potřeby ho jednotka odpálí. Tento dron vydrží ve vzduchu až 15 minut, letí rychlostí až 160 kilometrů v hodině a urazí až 10 kilometrů. V průběhu svého letu vykonává průzkum. V případě nalezení cíle ho na něj obsluha navede. Síla hlavice je ekvivalentem střely granátometu ráže 40 milimetrů. Dokáže zničit pěchotu, nepancéřovaná vozidla a další takzvané měkké cíle.

Switchblade 600 je mnohem větší, má hmotnost 54 kilogramů. Ve vzduchu ale vydrží až 40 minut, může letět rychlostí 185 kilometrů v hodině a urazit až 40 kilometrů. Má také silnější hlavici, která je založena na hlavici známé americké protitankové střely Javelin. Znamená to, že je účinný proti obrněným cílům, jakými jsou i nepřátelské tanky. Obě verze se dají dokonce naprogramovat tak, aby si svoje cíle našly samy a zaútočily na ně.

AeroVironment v současné době vyrábí verzi 600 v počtu asi 2 tisíce kusů ročně, není jich tedy mnoho. Ovšem produkci chce v blízké době znásobit, protože o systém je zájem nejen na Ukrajině, ale i v USA a u jejich spojenců. Vznikají i různé aplikace s těmito systémy. Před nedávnem bylo představeno třeba vozidlo Humvee, které má v zadní části nainstalováno 14 odpalovačů lehčí a 10 těžší verze Switchblade. Kromě toho na střeše nese granátomet se zaměřovacími systémy, který odpaluje tříštivé granáty určené k likvidaci nepřátelských dronů.

Článek Dlouho očekávaná munice míří na Ukrajinu. Sebevražedný dron Switchblade 600 může změnit celou hru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Brýle mají vojáky informovat

Komerční sada HoloLens je pro armádu velmi přepracovaná. Systém se nazývá The Integrated Visual Augmentation System a je spíše známý pod zkratkou IVAS. Využívá rozšířenou realitu k promítání dat v zorném poli vojáka včetně map, nepřátelských pozic, klíčových přátelských pozic a dalších informací. Může například i vidět prostřednictvím kamer vozidel či dronů jejich okolí. V podstatě jde o to poskytnout vojákům, kteří se budou pohybovat v předních liniích, dostatek informací, které potřebují a usnadnit velení a řízení operací.

Problémem je, že mnozí vojáci poukazují na nedostatky IVAS. Jedním z nejkritizovanějších je skutečnost, že displej brýlí vyzařuje světlo. To může být pro uživatele smrtelné hlavně v noci. V případě používání brýli, které mají být dle všeho integrovány s nejnovějšími systémy nočního vidění, by mohlo světlo snadno prozradit jejich pozici na stovky metrů daleko. V podstatě by se stali ideálním cílem pro odstřelovače, který by přesně viděl, kde se nachází jejich hlava.

Omezené zorné pole a periferní vidění

Mnozí vojáci si také stěžovali, že brýle omezovaly jejich periferní vidění a měli menší zorné pole než v případě, kdy používaly své oči. To samozřejmě může mít negativní dopady na bojišti, kdy by nemuseli zaznamenat nepřítele blížícího se zboku. Některým vojákům údajně IVAS způsobovaly bolesti hlavy nebo si stěžovali na únavu očí. Ve spojitosti s hmotností helmy, na které jsou brýle uchyceny, jim zařízení působí značně nekomfortní pocity.

Ale existuje i mnoho pozitiv, které vojáci z testů hlásí. Brýle podle nich například výrazně zlepšují rychlost a orientaci vojáků v terénu. Protože pomáhají v navigaci, jednotky se nemusí zastavovat a kontrolovat svoji cestu. Také si je pochvalovali mnozí velitelé, kteří díky nim vědí, kde se přesně nacházejí jejich podřízení a co dělají. To pomáhá předcházet zmatkům, usnadňuje velení a koordinaci akcí jednotky.

Program je také trnem v oku některých amerických kongresmanů, kterým se nezdá hlavně cena, ale i výsledky testů. Na začátku roku 2022 dokonce stopli část financování. Nyní ale měly americké ozbrojené síly obdržet první sady brýlí z první pětitisícové dodávky. Testy a optimalizace systému tak budou nejspíše pokračovat. Až výsledky ukážou, zda se bude jednat o dobře vynaložené prostředky, které značně zvýší bojovou sílu pěchoty, nebo jen o zbytečně vyhozené peníze.

Článek Drahé superbrýle vyrobené v USA dělají z vojáků živý cíl. Nová americká pýcha je podle mnohých spíš za trest než za odměnu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

V moci obrovské velryby

„Byl jsem v jejích zavřených ústech asi 30 až 40 sekund, než vystoupila na hladinu a vyplivla mě,“ napsal později Packard na sociálních sítích. Zmínil spoustu pohmožděnin, ale žádná vážná zranění. Fyzický kontakt dle něj nebyl až tak rázný, zato strach z nečekané tmy a pocitu samoty mu připadal nejhorší. Vše se ale odehrálo tak rychle, že si z toho šoku nedokázal všechno detailněji zapamatovat.

Ve výsledku ani škrábnutí?

Packard se zčistajasna objevil na hladině. Jednoduše řečeno byl vymrštěn do vzduchu a přistál ve vodě. Cítil jakousi volnost a po incidentu se jen tak vznášel na hladině moře. Po chvíli pro něj připlul záchranářský tým, který ho následně odvezl do nemocnice. Packard se obával, že má zlomené nohy, ale později během téhož dne mohl nemocnici opustit a věnovat se běžným činnostem.

Přirovnání k příběhu

Hodně čtenářů tohoto incidentu přirovnává příběh k Geppettovi a Pinocchiovi – spojitosti mezi těmito dvěma příběhy jsou rozhodně na místě. Oba se vyznačují existencí mravní úrovně, spasení, možná až anagogické četby, která má ve skutečnosti v obou případech vzácnou katechetickou hodnotu.

Pravda, nebo lež?

Tato zkušenost byla rozhodně pro Packarda přínosem a za uplynulý rok po nehodě se rozhodně nijak neomezuje. Žije naplno a vyhledává další adrenalinové zážitky. Veřejnost se ho neustále ptá na jeho zážitky i mimo tento incident. Existuje i tucet odborníků, kteří pochybují, že se jedná o pravdivý příběh. Packard byl již dokonce několikrát požádán o komentář, ale bohužel se k jeho odpovědi prozatím nedostalo.

Článek Michaela spolkla velryba. Přežil jen zázrakem, uvnitř strávil nekonečných 40 vteřin se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První puma minula cíl

První test se na atolu uskutečnil 1. července 1946 a nesl označení Able. V laguně byly rozmístěny lodě, na jejich palubách byla i zvířata, která měla vědcům sloužit k výzkumu vlivu radioaktivity na živé organizmy. Puma shozená z bombardéru B-29 však cíl minula o více než 500 metrů. Exploze potopila jen pět plavidel a zabila asi třetinu zvířat.

Druhý test vytvořil tsunami

Při druhém testu 26. července 1946 chtěli vědci vyzkoušet, co se stane, pokud puma exploduje pod hladinou. Nechali ji proto vybuchnout v hloubce asi 30 metrů. Exploze vytvořila bublinu horkého plynu, která expandovala do všech stran. Na dně vznikl kráter a gejzír vody nad hladinou vytryskl přibližně do výšky 1,5 kilometru. Vytvořil asi 30 metrů vysokou vlnu, které zalila plavidla a kontaminovala je radioaktivitou.

Testy mohli sledovat Sověti

Ačkoli soupeření SSSR a USA začalo hned po válce, u testů Američané povolili mezinárodní pozorovatele včetně sovětských. Byl zde přítomen třeba Simon Peter Alexandrov, který se podílel na sovětském výzkumu jaderné pumy. Ten se například domníval, že přítomností pozorovatelů z komunistické země se je USA snaží jadernou zbraní především zastrašit. To samé se pak snažila v Sovětském svazu tvrdit i média.

Testy byly i odvolány

Třetí test plánovaný na duben 1947 měl otestovat výbuch v ještě větší hloubce. Nakonec se neuskutečnil. Největším problémem bylo, že Spojené státy v té době neměly dostatečný počet jaderných bomb, aby s nimi mohly plýtvat na pokusné výbuchy. Úsilí mělo být soustředěno hlavně na vývoj menších bomb s vyšší účinností. Další testy na atolu se tak začaly provádět až v roce 1954.

Vědci výbuch špatně odhadli

Třetím výbuchem na atolu byl test Castle Bravo 1. března 1954. Jednalo se o vodíkovou pumu, ve které bylo použito deuterium lithia. Vědci předpokládali sílu výbuchu 6 megatun. Velice se spletli, protože neodhadli některé dopady nové konstrukce a exploze měla sílu 15 megatun. Způsobila obrovské škody a radioaktivní spad z ní kontaminoval posádku japonské rybářské lodi Daigo Fukuryu Maru. Jeden z jejích členů na následky ozáření nakonec zemřel.

Atol je stále neobyvatelný

Ačkoli původním obyvatelům bylo slíbeno, že se po skončení testů budou moci vrátit domů, stále zde žít nemohou. Vědci sice v 60. letech prohlásili území za obyvatelné a lidé se mohli vrátit, ale později se ukázalo, že se v jejich těle hromadí vysoké koncentrace cesia-137. Po 10 letech proto byli zase převezeni pryč. Ani dnes není území pro dlouhodobý pobyt bezpečné. Od roku 2010 je zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO jako připomínka děsivé síly jaderných zbraní.

Článek Na ostrově Bikini proběhlo celkem 23 testů jaderných zbraní. O nejděsivějších skutečnostech veřejnost doteď netušila se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hloupá puma přeměněná v chytrou

GBU-31 není nic jiného než americké letecká puma Mk 84. To je velká letecká bomba o hmotnosti 907 kilogramů. Obsahuje bojovou hlavici naplněnou 429 kilogramy výbušniny Tritonal, což z ní dělá velmi ničivou zbraň. V GBU-31 se změnila v 90. letech, kdy na tuto takzvaně hloupou pumu byla instalována naváděcí soustava JDMA. Ta z ní učinila přesně naváděnou munici proti pozemním cílům, která má inerciální navádění, využívá GPS a může mít i laserové a další typy naváděcích systémů.

Současně otestovaná zbraň je další evolucí GBU-31. Na její přední část totiž byla nainstalována souprava nazývaná Quicksink. Jde o radarový vyhledávač, který je propojen se soupravou JDMA. Radar je podle všeho schopen zaměřit plavidlo, na které pilot letadla nesoucí pumu zamíří, a po shození pumu přesně navést na loď. Co se v takovém případě stane, ukazuje video zveřejněné americkými ozbrojenými silami. Obří exploze loď doslova rozpůlí na dvě části a ta jde téměř okamžitě ke dnu.

Problémem může být Tchaj-wan

Mít takovou přesně naváděnou munici může být pro americké letectvo a námořnictvo velmi vítanou posilou. V současnosti se předpokládá, že největším americkým soupeřem budoucnosti je Čína a pravděpodobným místem střetu oblast Tichého oceánu. Čína například opakovaně vyhrožuje obsazením Tchaj-wanu, který považuje ze vzbouřeneckou provincii. USA naopak deklarovaly, že mu v případě napadení pomohou.

Americké námořnictvo je stále nejsilnější na světě, ale Čína má díky masivní výstavbě lodí již více plavidel, z nichž mnohá jsou moderní. S touto kvantitou se budou muset USA nějakým způsobem vypořádat. Jejich hlavní síla tkví v 11 velkých letadlových lodích, což je počet, kterého Čína ještě řadu let nedosáhne. Letadla námořnictva, ale i námořní pěchoty nebo letectva, mohou být vyzbrojena protilodními zbraněmi, které umí lodě přesně zaměřit a zničit. Většinou jde o protilodní střely a ty jsou velmi drahé.

Pro představu jedna protilodní střela AGM-84 Harpoon stojí kolem 1,4 milionu dolarů (36,1 milionu korun) a nová JSM 2,2 milionu dolarů (57 milionů korun). Oproti tomu souprava Quicksink jen kolem 50 tisíc dolarů (1,3 milionu korun), pokud jich USA koupí přes tisíc kusů. I ničivá síla pumy je mnohem větší. Nevýhodou je, že protilodní střely lze odpalovat ze vzdálenosti až 200 kilometrů. V případě shození GBU-31 by se letoun musel dostat do blízkosti plavidla a tím nejspíše do dosahu jeho protivzdušné obrany.

Článek USA přeměnily starou munici. Dokáže přesně zasáhnout jakékoli plavidlo a rozdělit ho na dvě části se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zbraně se během let vyvíjely

Pokud bychom chtěli zbraně porovnávat, nejlepší by bylo říci, jaké druhy se budou posuzovat. Základní model AK-47 se vyráběl od roku 1949. Byl komorován na náboje 7,62 × 39 milimetrů. Zatímco M-16 se začala vyrábět v roce 1963 a používala střelivo 5,56 × 45 milimetrů. Pro porovnání by bylo proto lepší zvolit spíše model AK-74, který se z AK-47 vyvinul a používá náboje 5,45 × 39 milimetrů. U M-16 pak spíše model A2 nebo vyšší, u kterých byly odstraněny základní nedostatky, které se objevily třeba během války ve Vietnamu.

U AK-74 se oproti staršímu modelu rozhodně zlepšila přesnost střelby. Částečně to může být dáno použitím jiné munice, ale největší vliv bude mít kompenzátor, kterým je zbraň vybavena. Je také důležitým rozpoznávacím prvkem od předchozích modelů. Pravdou ale zůstává, že i přes toto zlepšení je podle praktických testů M-16 zhruba o 25 procent přesnější než AK-74. Pokud tedy budete bojovat na delší vzdálenost, je pro vás americká puška jednoznačně nejlepší volbou.

Když byla puška M-16 zavedena do výzbroje a nasazena v bojích ve Vietnamu, byla obrovským zklamáním. Vojákům bylo dokonce říkáno, že je bezúdržbová. To ale nebyla pravda, zbraň naopak vyžadovala pečlivé čištění, navíc v té době do ní armáda dodávala náboje s nevhodným prachem, který ji znečišťoval ještě více. Puška tak získala pověst nespolehlivé zbraně, i když se problémy nakonec důrazem na čištění podařilo odstranit a v nových verzích zmizely i další nedostatky.

Kalašnikov snese hrubé zacházení

Naopak Kalašnikov je pověstný svou spolehlivostí. Někdy je předváděna jeho schopnost ležet v neuvěřitelné špíně, a přesto fungovat. Také jde o zbraň mnohem jednodušší, má prostě velmi jednoduchou údržbu. Dá se tedy říci, že pokud budete bojovat tam, kde je znečištění velký problém a k nepříteli budete na krátkou vzdálenost, je sovětská zbraň mnohem lepší. Ta je díky své jednoduchosti také výrazně levnější. Není proto divu, že je tak rozšířená. Hlavně pro chudší země s nižší úrovní výcviku je mnohem vhodnější, protože více snese a snáze ji nahradíte.

Na tom, která zbraň je vlastně lepší, se vojáci zcela neshodnou. Záleží totiž i na výcviku a na tom, jak jste s danou zbraní sžití. Američtí vojáci si velmi často cení přesnosti svých zbraní, protože vědí, co od nich mohou čekat. Naopak ruští vědí, že jejich Kalašnikov bude fungovat téměř za každé situace, i když občas mohou minout vzdálenější cíl. Že by snaha vykompenzovat slabiny jejich zbraně vedla k tomu, že raději uchopí tu druhou, je spíše nepravděpodobné.

Článek Souboj mezi legendárními útočnými puškami AK-47 Kalašnikov a M-16. Každá ze zbraní vyniká či má slabiny v něčem jiném se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přesná munice eliminuje vedlejší škody

Jde o dělostřelecké granáty, které jsou dílem společností Raytheon a BEA Systems. Do výzbroje západních armád začaly být zaváděny kolem roku 2007, ale jejich vývoj neustále pokračuje. Jejich konstrukce je alternativou ke granátům s dlouhým dosahem, které při střelbě na desítky kilometrů většinou mají velký rozptyl. To znamená, že je jich nutné použít mnoho a rány, které jdou mimo, mohou způsobit nežádoucí vedlejší škody. M982 je výhodný také v okamžiku, kdy potřebujete navést palbu v těsné blízkosti vašich jednotek a eliminovat možnost jejich zasažení.

Granáty Excalibur byly vyvinuté hlavně pro kanónové houfnice ráže 155 milimetrů, které jsou standardně využívané v armádách NATO. Existuje i verze pro děla ráže 127 milimetrů, která je určena pro námořní zbraně. Těmi jsou vybaveny například americké torpédoborce třídy Arleigh Burke. Testy naznačují, že tam, kde stačí jeden přesně naváděný projektil Excalibur, musí dělo vystřelit 10 až 50 běžných projektilů. Na druhou stanu je přesná munice drahá. Uvádí se, že jedna střela stojí kolem 100 tisíc dolarů (2,45 milionu korun).

Pro děla ráže 155 milimetrů je Excalibur certifikován pro použití v amerických samohybných houfnicích M109A6 a A7 Paladin, britských AS-90, německých PzH 2000, jihoafrických G6 a švédských Archer. Podle dostupných zpráv se také testuje na francouzských dělech CAESAR, která má mimo jiné objednaná česká armáda. Z tažených děl se dá využít na amerických M198 a M777. Dosah granátu záleží hlavně na délce hlavně děla, ze kterého je vystřelen.

Rozptyl jen 4 metry

Děla o délce 39 ráží s nimi mohou zasahovat cíle na vzdálenost 40 kilometrů. Naopak děla o délce hlavně 52 ráží, což je například PzH 2000, pak na více než 50 kilometrů. Granáty mají inerciální a GPS navádění. Podle testů je jejich průměrná odchylka 4 metry. V podstatě se dá říci, že jsou schopny zasáhnout cíl o velikost osobního automobilu. K jejich řízení slouží speciální ploutve, které je přesně nasměrují k cíli. Pracuje se i na variantě, která bude mít laserové navádění.

První použití M982 bylo zaznamenáno v letech 2007 a 2008 v Iráku a Afghánistánu, kdy je s velkým úspěchem nasadila americká armáda. Střelivo si tak kromě Spojených států objednala třeba Austrálie, Kanada a další země. V poslední době byly granáty Excalibur dodány i na Ukrajinu, která disponuje několika systémy, ze kterých je může odpalovat. Pracuje se i na vylepšených verzích granátů. Například v roce 2020 byl odpálen na vzdálenost 70 kilometrů. Ovšem z děla o délce hlavně 58 ráží, které není zavedeno ve výzbroji.

Článek Americké granáty M982 Excalibur dávají Ukrajině ohromnou výhodu. Naváděná munice zasáhne cíl s extrémní přesností se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jednotky se liší zaměřením

První, co je nutné si uvědomit, je skutečnost, že obě tyto jednotky mají trochu jiné zaměření. Tedy i jejich trénink bude o něco jiný. Ruská Alfa je především protiteroristickou jednotkou. Její úlohou jsou tedy hlavně operace na území Ruské federace, vyhledávání teroristických hrozeb a jejich eliminace. Naopak tomu Delta má za úkol zasahovat na různých problematických místech na celé planetě. I když nyní je otázkou, zda i jednotka Alfa nemohla být nasazena na Ukrajině.

Z toho jasně vyplývá, že americká jednotka má určitě více praktických zkušeností z reálných bojových situací. Její členové měli šanci opakovaně operovat třeba v Afghánistánu, Iráku i jinde. O mnoha jejich misích pravděpodobně veřejnost nemá ani zdání. Rozdíl bude i ve vybavení. Obě jednotky samozřejmě mají k dispozici to nejlepší ve svých armádách. Ale ta ruská spíše spoléhá na domácí výrobky, které, jak se ukazuje v poslední době, nemusí být zase tak špičkové. Američané většinou nakupují to nejlepší, co jde sehnat.

Další výhodou amerických bojovníků je jejich specializace. Ruští Alfa jsou dobří univerzální bojovníci, ale Delta má na jednotlivé práce špičkově vyškolené specialisty. To neznamená, že by nezvládali bojovat, to samozřejmě ano, ale když přijde na nějakou specifickou činnost, vědí nejlépe, co udělat. A udělají to lépe než jen obyčejný univerzál. Ve spojení s mnoha praktickými zkušenostmi to jednotce dává neuvěřitelnou sílu i flexibilitu.

Tvrdé zaměření na fyzičku

Opačně jsou na tom vojáci s fyzickou náročností výcviku. Ten je samozřejmě náročný u obou jednotek, jenom splnit fyzické limity pro vstup je nesmírně obtížné. Pravdou ale zůstává, že ruské limity jsou mnohem přísnější než ty americké. Jejich vojáci musí vydržet více. Jsou také neustále trénováni v boji z blízka. Při takovém střetu jsou nepřekonatelní. I když je samozřejmě otázka, kolik bojů se na moderním bojišti dnes vede zblízka. Po pravdě jsou viděni spíše ve filmech, kde jsou populární díky akčnosti scén.

V konečném důsledku lze proto říci, že by ve vzájemném střetu jednotek záleželo na tom, za jakých okolností by se střetly. Pokud by se jednalo o klasický boj na delší vzdálenost, kde by jednotka využívala svého materiálu a podpory ze zázemí, jednoznačně by dominovali Američané. Pokud by se ale boj odehrával na těsnou vzdálenost, kde by byla třeba síla a brutalita, zde by zase byli ve značné výhodě Rusové. Samozřejmě by vždy záleželo na mnoha okolních faktorech.

Článek Alfa Specnaz versus Delta Force. Kdyby se speciální jednotky Ruska a USA střetly, kdo by vyhrál a proč? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stále nové a unikátní informace o kráteru

Tento hlavní vědec z Lunar and Planetary Institute v Texasu zmiňuje, že výsledky studií tohoto kráteru jsou velmi zajímavé. Zabývá se jimi již déle než 10 let a stále přichází s novými informacemi. Zkoumá terén, který byl dotčen asteroidem. Ten totiž způsobil tuto mísovitou díru, rozdělenou ještě na několik menších kráterů. Údajně jich části tělesa zanechaly něco přes 30.

Kring dále sděluje médiím, že každý rok v tomto kráteru probíhají dva až tři projekty. Většinou výzkumníci přijdou na nějaké nové detaily, které rozhodně nelze získat na žádném jiném místě na Zemi. Ze získaných dat lze soudit, že asteroid, jenž vytvořil tento ohromný útvar, byl železný meteorit typu IAB. Předpokládá se, že je fragmentem impaktního kráteru na asteroidu, který poté spadl na Zemi a vytvořil další kráter.

Jaké je skutečné stáří samotného kráteru?

„Ve skutečnosti nejistota roste,“ řekl Kring. Dříve tři nezávislé metody dávaly stejné číslo, tedy že stáří je 50 000 let. V posledních letech však studie naznačují jiné údaje. Existuje možnost, že by kráter mohl být o několik tisíc let starší, než bylo původně uvedeno. Jedná se ještě o období poslední doby ledové. Tehdy se v této oblasti pásli mamuti a mastodonti.

Výcvik dle slavného astrogeologa

Po mnoho let učil Kring astronauty v tomto kráteru po meteoritu. Pokračuje v dědictví výukových metod, s jejichž pomocí zesnulý astrogeolog Eugene Shoemaker a další geologové učili astronauty z éry Apolla, jak mají „číst“ měsíční krajinu. Aby byla expedice Artemis úspěšná, je důležité přistoupit k pokročilejšímu výcviku v kráteru po meteoritu a dalších místech dopadu. Je důležité, aby astronauti byli vystaveni terénu, v němž budou během své mise pracovat.

Zbývá toho tolik k odhalení

„Na Měsíci je tolik jevů k výzkumu,“ podotýká další výzkumník meteoritových kráterů Dan Durda, vedoucí vědec z Southwestern Research Institute v Boulderu v Coloradu. „Meteoritový kráter v Arizoně je totiž skvělou předlohou pro průzkum Měsíce“, řekl Durda. Jedná se stále o nejčerstvější a nejzachovalejší kráter na planetě. Jako cvičiště pro astronauty je naprosto ideální a metody Genea Shoemakera, jak na takovém místě fungovat, jsou ukázkové.

Krátery jako životní vášeň

Durda je aktivním členem Mezinárodní asociace astronomických umělců (IAAA). Veřejnosti sděluje: „Meteoritový kráter není jen vědecká pomůcka. Toto není jen analogová studie. Toto je vizuální analog, jenž vypráví příběh jiných míst ve Sluneční soustavě, která umělci používají.“ Vzpomínal na své dětství, kdy obdivoval v televizi tento vesmírný úkaz. Když ho spatřil na vlastní oči, byl do něj ještě zapálenější. Kráter v Arizoně má totiž mnoho co nabídnout a může pomoci odhalit tajemství Měsíce. Slouží však také zároveň jako nádherné místo pro turistiku.

Článek 50 000 let starý obří kráter, vzniklý dopadem meteoritu, přináší stále nové informace. Mohl by posloužit pro vesmírné mise se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Autoři potřebovali zdůvodnění

Pokud se nad tím člověk zamyslí, jde vlastně o logickou konstrukci. A to hned z několika důvodů. Autoři deklarace museli logicky zdůvodnit, proč se chtějí od Velké Británie vlastně odtrhnout. Nešlo jen o sdělení pro obyvatele kontinentu, ale jednalo se i o sdělení faktů navenek. Když ne Velké Británii, tak další nejvíce respektované mocnosti té doby, kterou byla Francie. Podpora nezávislosti ze strany jiných států byla důležitá, a navíc Francie a Velká Británie často mívaly různé spory.

Druhým důvodem bylo samotné právo britského impéria. To totiž dávalo obyvatelům země právo svého panovníka sesadit v případě, že by se pro sebe pokoušel uzurpovat absolutní moc a zaváděl tyranii. Přesně takové konstrukce se snažili autoři deklarace podle všeho dosáhnout. Lze to doložit i samotným textem. „Vláda nynějšího krále Velké Británie je vládou opakovaných křivd a skutků bezpráví, jednoznačně směřujících k zavedení naprostého násilí nad těmito státy,“ uvedli v něm například její autoři.

Rozpouštění parlamentů, daně a násilí

V následujících bodech pak deklarace shrnuje, co vlastně obyvatelům kolonií na britské vládě vadí. Například jí vyčítali, že různá shromáždění byla svolávána na vzdálená místa, případně že byly rozpouštěny sněmovny zastupující zájmy obyvatel kolonií, když se snažily postavit vůli krále. Nelíbilo se jim, že omezuje jejich obchod nebo na kolonie uvaluje daně, se kterými nesouhlasily. Také mu vyčítali, že jim vyhlásil válku, odmítal potrestat vojáky, kteří se dopouštěli na kolonistech násilí, případně jako vojáky používá cizí žoldnéře.

Faktem zůstává, že deklarace nebyla první stížností, o kterou se severoameričtí kolonisté pokoušeli. V roce 1765 si devět ze 13 kolonií například stěžovalo na zákon o známkách, který zaváděl daně na noviny, brožury, právní dokumenty, hrací kostky nebo karty. Stejně tak se jim v minulosti nelíbily zákony, které se týkaly daní uvalených na cukr.

V roce 1774 Thomas Jefferson sepsal dokument, který byl řadou stížností, především kvůli rozpouštění parlamentů kolonií. Později přepracovanou verzi podepsali zástupci 12 ze 13 kolonií jako Deklaraci práv a stížností. O rok později pak americké kolonie povolaly na svoji obranu milice, které začaly bojovat s britskými vojsky. V roce 1776 formálně vyhlásily nezávislost. Válka s Velkou Británií trvala až do roku 1783, kdy byla uzavřena mírová smlouva v Paříži.

Článek Nejdůležitější dokument v historii Spojených států byl nejen deklarací nezávislosti, ale i obsáhlou obžalobou britské koruny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hydroplán AVIC AG600

Spojené státy měly za druhé světové války s používáním hydroplánů bohaté zkušenosti, ale později od těchto letadel upustily. Naproti tomu Čína vyvinula hydroplán AVIC AG600 Kunlong, který je velký jako Boeing 737. Na moři může vyzvednout 50 osob. Jeho dosah je 4 500 kilometrů a ve vzduchu vydrží 12 hodin. Je ideální pro rychlou přepravu jednotek na dlouhé vzdálenosti do míst, kde nejsou přistávací dráhy. Něco takového Američané jistě mohou potřebovat.

Hypersonický kluzák DF-ZF

Hypersonické zbraně patří mezi nejvíce zmiňované vyspělé zbraňové systémy současnosti. Čína a Rusko se na ně v minulosti zaměřily a podařilo se jim dosáhnout úspěchů. V Číně jde o hypersonický kluzák DF-ZF, který může být upevněn k raketě DF-17. Američané hypersonické zbraně také vyvíjejí, ale stále jsou ve fázi prototypů a potřebují udělat mnoho testů. Jejich zbraně nejspíše nakonec budou lepší, ale Čína svůj kluzák do výzbroje zavedla již v roce 2019.

Obojživelné bojové vozidlo ZBD-05

Když se chtějí američtí námořní pěšáci někde vylodit, spoléhají se na vozidlo AVV-7. To bylo zavedeno do výzbroje v roce 1972 a rozhodně dnes nepatří k příliš moderním systémům. Mariňáci se ho snaží zatím neúspěšně nahradit. Čínští vojáci se naopak mohou spolehnout na moderní obojživelné vozidlo ZBD-05. Je vybaveno věží s automatickým kanonem ráže 30 milimetrů, protitankovými raketami a své posádce poskytuje ochranu i proti střelám z těžkého kulometu. Plout může rychlostí 16 uzlů.

Vyloďovací plavidlo Type 072A

V případě konfliktu v oblasti Pacifiku bude důležité, jak rychle a v jakém počtu dokáží strany přepravit na místo bojů, třeba některé ostrovy, své síly. Spojené státy mají ve výzbroji velká sofistikovaná vyloďovací plavidla, jako jsou lodě třídy America či Waps. Čína ale disponuje početnou flotilou menších lodí, mezi něž patří vyloďovací plavidlo Type 072A. Je sice jen 120 metrů dlouhé, ale relativně levné a velmi funkční. Dokáže přepravit 250 vojáků, 10 obrněných vozidel a další techniku. Disponuje i dvěma heliporty.

Korveta Type 056

Námořnictvo USA je sice nejsilnější na světě, ale to čínské je již početnější. Zaměřilo se i na menší plavidla. Například v oblasti hlídkových lodí Čína zvolila osvědčenou cestu, zatímco v USA vytvořili ne příliš úspěšné Littoral Combat Ship. Oproti tomu korvety Type 056 jsou velmi funkční lodě s děly, čtyřmi protilodními střelami, sonarem, protiponorkovými torpédy a protiletadlovými střelami. Nejedná se o vysoce sofistikovaný systém, zato však velmi praktický. Tato plavidla mají navíc relativně malé výrobní náklady a dají se stavět ve velkých počtech.

Zdroj: NationalInterest

Článek 5 čínských zbraní, ze kterých by si americké ozbrojené síly měly vzít příklad a vyvinout podobné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Letectvu se povedly dva testy

V létě mělo americké letectvo opakovaně úspěšně otestovat raketu AGM-183 ARRW, kterou vyvinula společnost Lockheed Martin. První test se měl uskutečnit již 12. května a další pak 12. července. Oba byly podle dobře informovaných zdrojů úspěšné. V minulém roce se přitom několik odpalů nezdařilo. Testy v červenci a prosinci totiž byly neúspěšné.

Raketa AGM-183 je odpalována z letadel, pro testování se většinou využívají bombardéry B-52. Střela se má pohybovat v horních vrstvách atmosféry více než pětinásobnou rychlostí zvuku. Podle dostupných údajů by její rychlost měla dosahovat 6 100 kilometrů v hodině. Dosah zbraně by měl být minimálně 1 600 kilometrů. Předpokládá se, že nadzvukový bombardér B-1 Lancer by mohl nést náklad až 31 takovýchto raket.

Hypersonická střela pro raketomet HIMARS

Výzkumná a vývojová agentura amerického ministerstva obrany DARPA měla v červenci také provést úspěšný test další hypersonické zbraně, jejíž vývoj je označován zkratkou OpFires. Má jít tentokrát o střelu odpalovanou ze země, na jejímž vývoji také pracuje Lockheed Martin. Měla by být určena k přesným úderům na důležité cíle. Podle všeho by ji v budoucnu měly být schopny odpalovat raketomety HIMARS.

Spojeným státům se naopak v červnu nepovedl test jiné hypersonické zbraně, která je označována jako LRHW. V tomto případě se jedná o hypersonickou zbraň dlouhého dosahu. Ta by se měla skládat z rakety, která vynese do výšky hypersonický kluzák, který bude po oddělení naveden na cíl. Dosah má být přes 2 700 kilometrů a rychlost až Mach 17. Námořnictvo by chtělo variantu této zbraně odpalovanou z plavidel, kterou by umístilo na torpédoborce Zumwalt a ponorky třídy Virginia.

O vývoj hypersonických zbraní se kromě Ruska, Číny a USA snaží i další státy. S rozvojem protiraketových systémů se totiž v posledních letech významně zvýšila možnost obrany proti existujícím podzvukovým a nadzvukovým střelám a balistickým raketám. Naopak obrana proti velmi rychlým hypersonickým střelám je velmi obtížná a opravdu účinná metoda dosud neexistuje. Ale i na ní se pracuje. Spojené státy například plánují na nízkou i vysokou oběžnou dráhu Země vyslat stovky malých satelitů, které by dokázaly hypersonické zbraně detekovat a sledovat.

Zdroj: AirforceMag

Článek Spojené státy sprintují ve vývoji hypersonických zbraní. Nutně potřebují dohnat náskok Ruska a Číny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Útok, jaký tu předtím nebyl

Únos letadel a jejich náraz do „Dvojčat“ Světového obchodního centra a následně Pentagonu představoval zcela bezprecedentní formu útoku na půdě USA. Zemřely tisíce lidí, mnozí se vrhali dolů přímo z hořících budov, které postupně kolabovaly, a jejichž trosky padaly do ulic Manhattanu. Dost možná nejslavnějším snímkem události je oblak kouře, ve kterém mnozí spatřili ďáblovu tvář. To dodalo útoku ještě hrůznější rozměr.

Od té doby byly po všech digitálních sférách sdíleny záznamy hovorů a videa i snímky jako vzpomínka na oběti, které už nikdo nevzkřísí. Mnoho z nich se pak stalo téměř oficiálním symbolem tragédie a pravidelně na ně odkazuje jak populární kultura, tak zpravodajství. Právě proto je nově zveřejněné video ukazující moment zásahu Dvojčat druhým letadlem ještě více šokující. Jako by samotná podstata útoku nestačila.

Nová položka na Youtube

Kevin Westley nahrál záznam trvající téměř 9 minut na Youtube 24. února. Video má aktuálně přes 3 miliony zhlédnutí. Klip nabízí dosud neviděný úhel pohledu, ze kterého místní sledují Světové obchodní centrum zasažené prvním letadlem. „Viděli jste to?“ říká jedna z účastnic, zatímco další poznamená: „Udělal to naprosto cíleně.“ Protože se video stalo logicky virálem, mnozí se ptají, kde bylo celou tu dobu, čili přes 20 let.

Mnohé diskutéry to vede k teoriím, že je nejspíš ještě spousta lidí s podobnými záznamy. Jen jsou možná příliš vyděšení a traumatizovaní na to, aby se jejich sdílením vraceli do asi nejhorších chvil svého života. „Je hrozně bizarní vidět z dalšího úhlu něco tak traumatizujícího a katastrofického, co už jste viděli tolikrát před mnoha lety,“ napsal jeden uživatel na Redditu. „Zajímalo by mě, co se stalo s dalšími záznamy, protože tam natáčelo více lidí.“

Bude jich ještě plno

„Ale opět, jak můžete očekávat, že vláda bude vědět o všech záznamech? Je to jen na člověku, který to natočil, jestli to zveřejní a bude o tom mluvit,“ opáčil mu další diskutující. „Mrazí mě po celém těle. Když najednou křičí celý národ a celý svět si uvědomuje, že to nebyla náhoda a co to vlastně znamenalo. To mě vždycky, vždycky dostane. Mrazí mě až na kost.“ Ihned po útocích začala celou věc vyšetřovat FBI i další bezpečnostní složky.

Proces byl uzavřen s tím, že existují jasné a zcela nezvratné důkazy o zapojení Al-Káidy a Usámy bin Ládina. Agenti svižně identifikovali všechny únosce včetně jejich velitele, Mohameda Atty. Dne 27. září došlo ke zveřejnění fotek všech 19 únosců a jejich profilů. Spolu s tím zaplavily internet hory konspiračních teorií, které zpochybnily oficiálně podanou verzi. Takovou vlnu lze čekat po jakékoliv významné události.

Co jste v tento tragický den dělali vy?

Zdroj: Wikipedia, indy100

Článek Na internetu se objevilo video útoků z 11. září, které dosud nikdo neviděl. Mohlo by na událost vrhnout nové světlo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pravděpodobný je souboj na dlouhou vzdálenost

Preferovaným bojem moderních stíhacích letadel je dnes střelba na dlouhé vzdálenosti za použití radarů a radarově naváděných střel. Oba letouny se řadí do kategorie stealth, což znamená, že jsou obtížně zachytitelné, ovšem nikoli zcela neviditelné. F-22 využívá velmi kvalitní radar AN/AGP-77 a F-35 AN/AGP-81. Ten je nástupcem předchozího radaru a má v mnoha ohledech ještě lepší parametry, takže jasně vítězí.

F-22 také bývá vyzbrojen střelami AIM-120 AMRAAM. Ty nosí i F-35, ale tento letoun je uzpůsoben i k použití evropských raket Meteor, což jsou dnes nejlepší střely západních zemí. Díky lepšímu radaru a lepším střelám má výhodu F-35. Zbraně v boji na blízko by naopak roli nehrály. Obě letadla používají stejné infračervené střely Sidewinder a jejich kanónová výzbroj je víceméně srovnatelná.

Čistě stíhací letoun je více obratný

Ovšem zcela jiná situace by nastala, pokud by se letadla pustila do manévrového souboje. F-22 je letoun postavený na stíhací boj. Kdežto F-35 je univerzální bojový letoun, který má i široké schopnosti bombardování nebo průzkumu. Je proto pomalejší, méně obratný, protože dokáže provádět zatáčky s menším přetížením. I jeho stoupavost je výrazně nižší. Zde jednoznačně platí, že by F-22 takový souboj vyhrál.

Co ale bude hrát velkou roli v nasazení těchto letadel, budou náklady na jejich pořízení a provoz. Obecně platí, že letouny páté generace jsou drahé. Ale také se ví, že F-22 je nejdražším letounem historie, což je způsobeno jen omezeným počtem vyrobených kusů a náklady na vůbec první stroj páté generace na světě. Také jeho provozní náklady jsou o něco vyšší než u F-35. Ten se nyní vyrábí ve vysokých počtech a částky na pořízení a provoz se i díky tomu mají ještě snižovat.

Jen ze základních papírových údajů tedy plyne, že F-35 je o něco lepší. Pravdou ale zůstává, že nikdo kromě USA nemá na výběr, protože jiné země mají možnost si pořídit jen tyto stroje. F-22 Spojené státy nikomu jinému neprodají. Co by navíc ve vzájemném souboji letounů hrálo podstatnou roli, je výcvik pilotů v kokpitu letadel, jenž se papírově nijak ohodnotit nedá. Nelze ani říci, který z pilotů by měl více dat z různých senzorových platforem či spolubojovníků z jiných letadel, což by mu mohlo dát značnou výhodu.

Který letoun vy považujete za lepší?

Zdroj: ScienceNews

Článek Papírový souboj mezi americkými stíhači páté generace F-22 a F-35 je dost vyrovnaný, ale vítěz přesto existuje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Učitel povolil kočce zůstat

Celá historka začala v roce 1952, kdy se žáci po prázdninách vrátili do školy. V místnosti číslo 8 tehdy byli studenti šesté třídy. V jednom okamžiku do jejich učebny vstoupila kočka, která si dveře otevřela skokem na kliku, a usadila se v prázdné lavici. Vyučující po dětských prosbách dovolil, aby zvíře ve škole zůstalo.

O přestávce na oběd šly děti kočce pro mléko, a když se vrátily, zjistily, že se posilnila z jejich svačin. Po celý den ve třídě spokojeně seděla a spala, a jakmile vyučování skončilo, odešla. Jaké bylo překvapení všech, když se druhý den ráno do třídy vrátila a zaujala své místo. To se opakovalo den za dnem a kočka se postupně stala maskotem školy. Účastnila se hodin i dalších aktivit své třídy.

Kočičího studenta si oblíbily nejen děti. Dokonce se na škole vytvořila pravidla, co se s kočkou může a nemůže dělat. Ta měla místo nejen ve třídě, ale i v jídelně, kde dostala svoji misku. Další pak byla umístěna ve sborovně. Jeden žák třídy také získal čestnou úlohu krmiče kočky, což byla funkce, po které děti doslova prahly.

Na prázdniny kočka mizela neznámo kam

Na konci května kočka zmizela a celé prázdniny ji nikdo neviděl. Ovšem když začal školní rok, zase se vrátila na své místo v místnosti číslo osm. Neuvěřitelný příběh zaujal média a z kočky se stala americká celebrita. Její fanoušci do školy posílali tisíce dopisů. Byl o ní dokonce natočen dokument Big Cat, Little Cat a napsána dětská kniha A Cat Called Room 8.

Všichni se snažili zjistit, odkud slavný kočičí student pochází a kam vlastně na prázdniny mizí. Ale marně. Předpokládalo se, že ji nejspíše někdo z okolí vyhodil na ulici, ale přesnou pravdu se nikdy vypátrat nepodařilo. Každopádně je jisté, že si kočka žila i běžný život, protože utrpěla zranění v kočičích šarvátkách a učitelé ji opakovaně vozili k veterináři.

Školu kočka navštěvovala 15 let, ke konci života se jí ujala jedna z učitelek. Room Eight zemřela v roce 1968. Odhaduje se, že se dožila 21 let, protože když se ve škole objevila poprvé, byla asi šestiletá. Sbírkou se podařilo vybrat peníze na její náhrobek, pohřbena je na zvířecím hřbitově v Los Angeles. Školu Elysian Heights stále zdobí její portrét a noví žáci na začátku roku čtou úryvky z knihy o ní. V roce 1972 byl založen útulek pro kočky The Room 8 Memorial Foundation, který existuje dodnes.

Proč podle vás kočka celých 15 let chodila pravidelně do školy?

Zdroj: ScienceNews

Článek Kočka, která 15 let chodila do školy: S dětmi seděla ve třídě, jedla v jídelně a nesmazatelně se zapsala do historie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Balík mohl vážit až 23 kilogramů

Tuto praxi umožnila změna pravidel pošty, která začala platit od ledna roku 1913. Do té doby pošta přepravovala balíky jen do hmotnosti čtyř kilogramů. Ovšem nová pravidla umožnila maximální hmotnost až 23 kilogramů, do čehož se menší děti vešly. Zároveň pravidla ohledně toho, co pošta bude přepravovat, byla tak vágní, že bylo možné poslat takřka cokoli. Bylo jen třeba řádně zaplatit velmi nízké poplatky.

To byla skutečnost, kvůli které praxe posílání dětí vznikla. Jízdenka na vlak nebo jiný druh dopravy totiž byla mnohem dražší. Prvním zaznamenaným případem bylo poslání osmiměsíčního Jamese Biga z Ohia. Jeho rodiče ho poslali babičce, která však bydlela necelé dva kilometry daleko. Za doručení zaplatili 15 centů a dítě pojistili na 50 dolarů. Pošťák bez problému chlapce spícího celou cestu přinesl k prarodičům.

Cesta i přes několik států

Dětí bylo v USA posíláno stále více. V únoru 1914 poslali rodiče šestiletou Charlotte May Pearstroffovou ke své babičce, které bydlela asi 150 kilometrů daleko. Aby byla řádně zabalena, nalepili jí na kabát několik známek v hodnotě 53 centů. Vyšlo je to levněji, než jízdenka na vlak, který by stál dva dolary. Rekordmankou ve vzdálenosti má být dívka Edna Neffová, která poštou putovala k dědečkovi z Floridy do Virginie na vzdálenost zhruba 1 500 kilometrů. Poštovné bylo jen 15 centů.

Ovšem bylo by naivní si myslet, že rodiče dítě zabalili jako balík a svěřili neznámému pošťákovi. V mnoha případech totiž poštovního doručovatele znali, často se využívali členové rodiny pracující u pošty. Větší děti s nimi chodily za ruku, nikdo je nenosil. I když média zaznamenala i příběh muže, který chtěl poštou poslat dítě k adopci a oficiálně se ptal, jak ho má správně zabalit.

Praxe se vedení americké pošty samozřejmě nezamlouvala, takže se snažilo posílání dětí zabránit, i když zprvu nařízení nikdo příliš nerespektoval. Poslední zaznamenaný případ odeslání dítěte poštou byla tříletá Maud Smithová z Kentucky v srpnu roku 1915. Nakonec v červnu 1920 ministerstvo vydalo nařízení, které posílání lidí poštou definitivně zapovídalo. Ve stejném roce dostal náměstek generálního poštmistra dvě žádosti o doručení dětí. Obě zamítl.

Za jakých okolností byste byli ochotni poslat dítě poštou či kurýrem?

Zdroj: ScienceNews

Článek Děti byly posílány poštou, protože to bylo levnější než jízdenka na vlak. Úřady praxi po několika letech nakonec zakázaly se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tálibánu USA vrtulníky nedaly

USA v minulosti koupily vrtulníku od ruského výrobce v Kazani. Chtěly je poskytnout jako pomoc afghánské vládě, protože její piloti byli na ruské stroje zvyklí a Mi-17 je navíc určen do drsného prostředí, jaké v Afghánistánu panuje. Poté, co se ale moci v zemi po stažení Američanů a jejich spojenců chopilo extremistické hnuté Tálibán, Američané dodávku zrušili. Nakonec se rozhodli je poslat Ukrajině, jejíž piloti tyto stroje používají. Jedná se o verzi Mi-17V5 s vylepšenými motory.

Pro napadenou zemi je to vítaná pomoc, protože Mi-17 jsou považovány za jedny z nejlepších transportních vrtulníků na světě. Ukrajina tyto stroje nebo starší Mi-8, ze kterých Mi-17 vychází, nasadila například při riskantních zásobovacích misích do obléhaného Mariupolu. Několik se jich podařilo uskutečnit a obráncům zásoby a posily umožnily díle vzdorovat. Stroje létaly jen těsně nad zemí, ale nakonec tři Ukrajina ztratila a musela mise přerušit. Obránci se později vzdali.

Mi-17 je postaven na draku úspěšného sovětského stroje Mi-8, ale je vybaven výkonnějšími motory, prachovými filtry, podle kterých se dá nejlépe rozeznat, a dalším vybavením. Sovětský svaz je vyvinul hlavně na export na konci 70. let, protože zákazníci si přáli Mi-8, ale s lepšími motory, s větším dostupem a do drsnějšího prostředí. V Rusku a dalších postsovětských státech tento vrtulník bývá označován jako Mi-8MT.

Vrtulník s velmi dobrým výkonem

Existuje mnoho verzí tohoto stroje a používají je desítky zemí včetně České republiky, kde létají pod označením Mi-171. Vrtulník je poháněn dvěma turbomotory, které mu dodávají maximální rychlost až 280 kilometrů v hodině. Dokáže operovat ve výšce šest kilometrů, což je na vrtulník velmi dobrý výkon. Dolet stroje je 800 kilometrů

Jeho posádku tvoří dva piloti a inženýr. Uvnitř bývá prostor pro 24 pasažérů. Nebo stroj může nést čtyři tuny nákladu v kabině a pět tun v podvěsu. V zadní části má nákladová vrata. Existují třeba i sanitní verze s 12 nosítky a řada dalších. Například pro přepravu VIP osob, záchranářské, velitelské nebo s vybavením pro elektronický boj.

Operují i vyzbrojené Mi-17, které mají šest závěsných bodů, na nichž unesou až 1 500 kilogramů různé výzbroje. Tou může být rychlopalný kanon ráže 23 milimetrů, neřízené střely nebo protitankové rakety Ataka. Mnohé vrtulníky mají také odpalovače světlic na zmatení tepelně naváděných protiletadlových střel.

Jak hodnotíte stroje Mi-17 ve srovnání se západní konkurencí?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Jak Amerika poslala Ukrajině vrtulníky Mi-17 ruské výroby se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rakety ze sovětské éry

Problémem je samozřejmě to, že Rusko může přítomnost takového zbraňového systému vnímat jako vměšování. Hrozí tak eskalace celého konfliktu, čemuž se chtějí politici nejen EU vyhnout. Ukrajina má už starší verze tohoto raketového systému, konkrétně slušný počet MLRS ze sovětské éry. Náhradní munice pro ně je ovšem sériově vyráběna pouze v Rusku, na což upozornila zpráva v Newsweeku. Západní verze by tak tuto mezeru zaplnila.

Kromě toho může Západ dodat také M270 MLRS, který byl poprvé představen roku 1983. Od té doby ho stále používají některé země NATO. I když výroba tohoto typu skončila v roce 2003, bylo jich vyrobeno na 1 300 kusů. Spolu s tím také munice o objemu více jak 700 000 raket. Zbraň si také vysloužila řadu pestrých přezdívek včetně „velitelské brokovnice“ nebo „brokovnice bitevního pole“. Stejný osud potkal i zaměřovací systém.

Rozhodnutí versus odeslání

Verze M270 se poprvé osvědčila během operace Pouštní bouře v roce 1991. Jednotky 6. batalionu americké armády, 27. polního dělostřelectva, tzv. „hrdé rakety“, pálily na irácké pozice v Kuvajtu. Britský ministerský předseda Boris Johnson patří k těm, kteří veřejně prohlásili, že Ukrajina by MLRS systémy rozhodně obdržet měla. Nicméně se nezavázal k tomu, že by systémy M270 dodala ukrajinské armádě přímo Británie.

Podobně se vyjádřily USA, které dříve odmítly ukrajinský požadavek na systémy raket s dlouhým doletem. Během pátku však prezident Joe Biden oznámil, že připravuje zásilku zbraní, kterou může poslat. Jeho administrativa se přiklání k tomu je poslat jako součást většího zbrojního balíku a bezpečnostní asistence s tím, že to bude provedeno během týdne. Poslední zprávy ovšem hovoří o neodeslání žádné techniky, jež by mohla zasáhnout ruské území.

Blíží se kulminace konfliktu?

Zákonodárci obou zmíněných států zásobování Kyjeva těmito systémy velmi podporují. „Musíme se ujistit, že jim dáváme skutečně všechno, co opravdu potřebují,“ prohlásil během tohoto týdne senátor Rob Portman (republikán za Ohio). „Za mě by to zahrnovalo například i to, co je zváno multiraketový systém, nebo MLRS, o který stále žádají.“ Pravděpodobně jde tedy spíše o otázku kdy, než jestli Ukrajina zbraně dostane. Mohou být skutečně klíčové.

Na Ukrajině se podle všech informací schyluje k nejtěžším bojům, Rusko totiž oznámilo jako jasnou prioritu dobytí Donbasu. Sdělil to přímo ministr zahraničí Sergej Lavrov. Ruská armáda se potýká s mnoha strukturálními nedostatky, které se ostatně projevily už při dřívějších střetech. Nicméně v technice – hlavně té těžké – má stále převahu. Při dlouhodobém konfliktu se ovšem i ukrajinští vojáci postupně naučí pracovat i s novější technikou.

Jaký předpokládáte další vývoj konfliktu?

Zdroj: Science

Článek Putinova noční můra se stává skutečností. Rakety typu MLRS, které mají zamířit na Ukrajinu, změní celou „hru“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Plán na odstřelování Měsíce

Program AATIP, který měl záštitu vládní studie, fungoval 5 let, a sice od roku 2007 do roku 2012. Za dobu své existence podléhal částečnému utajení a jeho rozpočet se vyšplhal v přepočtu k více než půl miliardě korun. Hlavní náplní programu bylo studium neidentifikovatelných létajících objektů – UFO. Široká veřejnost se o jeho existenci dozvěděla až v roce 2017 díky deníku The New York Times, který uveřejnil informace rovněž k programu AAWSAP (Advanced Aerospace Weapons System Application Program), jenž se s ním překrýval.

Na základě svobodného přístupu k informacím zveřejnila následně vláda Spojených států dokumenty, které se k AATIP vztahují. Kromě těchto dat uvedla i podrobnosti k programu AAWSAP. Ten se zabýval zkoumáním červích děr, antigravitačních zařízení, negativní energie, hvězdných bran, neviditelných plášťů a cestováním v čase. Téměř 1 600 stran zpřístupněných dokumentů zahrnuje vědecké zprávy, návrhy, smlouvy, prezentace, poznámky i záznamy ze schůzí.

Jedna z oblastí výzkumu nicméně vyniká nad ostatní, a sice odstřelení Měsíce. Podle vědců by se v jeho nitru mohly skrývat prvky, které by umožnily vytvoření tzv. negativní energie, což by podpořilo snahy cestovat v čase. Aby vědci tyto prvky získali, připravili detailní plány, jak utvořit v Měsíci s pomocí jaderných bomb tunel. Naštěstí se tyto plány nikdy neuskutečnily.

Pro koho byly programy ve skutečnosti určeny?

Pozornost americké veřejnosti si oba programy nevysloužily jen kvůli svým bizarním výzkumům, ale také spekulacím, které se kolem nich utvářely. Podle jedné z nich nebyly programy nikdy určené pro potřeby veřejnosti či armády, ale sloužily k uspokojení soukromých potřeb Roberta Bigelowa (asi 10 let vlastnil Skinwalker Ranch, o němž jste mohli číst v samostatném článku).

Oba programy prosadil jeho blízký přítel senátor Harry Reid a jeho společnost BAASS (Bigelow Aerospace Advanced Studies) získala většinu zakázek a prováděla výzkum. Reid se v průběhu svého života zasazoval o to, aby byl výzkum utajovaný, později aby byl zveřejněný. Důvodem byly informace především o UFO, které (ne)chtěl s veřejností sdílet. Sám předpokládal, že programy budou předcházet brzkému technologickému pokroku.

Který výzkum byste byli ochotni finančně podpořit?

Zdroj: ScienceNews

Článek Spojené státy chtěly odstřelit Měsíc jadernými zbraněmi, odhalily nově zveřejněné dokumenty. Důvod je bizarní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Výborný stav lodi

Důvodem je, že vrak je v bahně v deltě Mobile-Tensaw se sladkou vodou, která ho chránila. Paluba dvoustěžňové lodi je nepochybně zničená. Loď se však zdá být v podpalubí, kde byli drženi afričtí zajatci jako náklad, minimálně z části zachována. Dřevěné lodě, které se potopí v moři, jsou často doslova sežrány škeblemi, jež tráví téměř celý svůj život na dřevě pod vodou a zároveň ho požírají. Potřebují však slanou vodu, proto Clotildu v řece neobsadily.

Usazeniny, které pokryly části lodi, ji přitom mohly chránit před jinými organismy i před mechanickými vlivy. K tomu, aby železo zrezivělo, však ve vodě není potřeba mnoho soli. Je tedy možné, že lodní části ze železa jsou zachovány pouze ve formě rzi. Právě tyto konstrukce by mohly být slabým místem, pokud by se výzkumníci vrak pokoušeli ze dna vyzvednout.

Nelegální přeprava

Clotilda byla poslední známou lodí, která přepravovala africké zajatce do jižní části Spojených států jako otroky. Přeprava byla nelegální, protože Kongres Spojených států již v roce 1808 rozhodl, že takové obchodování s lidmi je nezákonné. Ale otroctví bylo stále povoleno právě v mnoha jižních státech. Na palubě bylo pravděpodobně 110 až 160 otroků. 

Po úspěšné přepravě byla loď zapálena a potopena, aby byly zničeny důkazy o nelegálním nákladu. Většina lodi však ohni odolala a zůstala na dně řeky. Rok poté, co se Clotilda potopila, začala občanská válka Spojených států. Po válce bylo otroctví zcela zrušeno. Afričané, kteří připluli do Spojených států s Clotildou, byli propuštěni. Pak se někteří z nich usadili v oblasti, které říkali Africatown na předměstí Mobile.

Další osud vraku

Zásoby, které byly pravděpodobně uloženy v plavidle – včetně sudů s vodou, vepřového, hovězího, rýže, rumu, melasy, mouky a chleba – mohou stále ležet pohřbené v nákladovém prostoru lodi. Existuje dokonce naděje, že se podaří získat lidskou DNA ze stop tělesných tekutin nebo exkrementů mezi prkny lodi.

Nadcházející vykopávky budou zahrnovat odběr vzorků dřeva, zkoumání vodních druhů kolonizujících vrak a určení, co lze udělat pro zlepšení stavu lokality. Jedním z problémů vykopávání je zničení kontextu, a tím pádem i příběhu. Lepší možností může být nechat vrak lodi na místě a postavit v blízkosti památník. Očekává se, že příští léto bude otevřeno nové muzeum, Africatown’s Heritage House.

Jste pro vykopání vraku, nebo pro jeho zachování na místě?

Zdroj: Forskning, NationalGeographic

Článek Objevil se vrak poslední nelegální otrokářské lodi. Analýza DNA ze stop tělesných tekutin lidstvu přinese odpovědi na mnoho otázek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zrychlení ekonomického tempa

Ekonomové i další experti jsou vesměs toho názoru, že národní růst Číny byl masivně podpořen tím, že se stala členem Světové obchodní organizace (WTO). Tento mezivládní spolek totiž reguluje formu a míru obchodování mezi jednotlivými státy. Země z tohoto členství mohou velmi profitovat, protože jim spolek pomáhá v tvorbě pravidel pro mezinárodní obchod a taky na nich vymáhá rozvoj moderního trhu.

Ačkoli jde bezpochyby o velké vítězství, není rozhodně sdílené celou zemí. Podle odhadů jsou více jak dvě třetiny tohoto bohatství v rukách asi 10 % nejbohatších domácností. Stejný poměr pak platí i pro USA, které se v celosvětovém žebříčku národního bohatství stále drží na druhé příčce. Přestože je tedy rozdíl mezi Státy a Čínou znatelný, neznamená to, že by západní velmoc přestala zasahovat do globální hry a nacházela se v nějaké propasti.

Čína a její budoucnost

Rostoucí ekonomická síla Číny je něco, co bude potřeba bedlivě sledovat také během následujících let. Jakmile se totiž začne ekonomický růst po pandemické krizi vracet do zdravějších kolejí a vzorců, může mnoho dosud stabilních národů potkat finanční kolaps. Nechvalně proslulá finanční krize USA z roku 2008 byla spuštěna rozpadem domácí ekonomiky a tuto zranitelnost velmi dobře předvedla.

Za růst čínské prosperity jsou přitom částečně odpovědné právě rostoucí ceny nemovitostí. Experti by tedy měli pečlivě pohlížet na horizont a hledat podobné úkazy. Doba ozdravení ekonomiky je ovšem otázkou. Přibývající mutace koronaviru stále vyžadují restrikce a omezení a přímé zbavení se hrozby neznamená konec krizové situace. Teprve se skutečným vyrovnáním se s touto chorobou se začnou věci vracet do „původních“ kolejí.

Sledujete celosvětové ekonomické nebo jiné žebříčky?

Zdroj: IFLScience

Článek Čína se oficiálně stala nejbohatší zemí celé planety. Měl by její rapidní a nezastavitelný růst zbytek světa děsit? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

O co vlastně jde?

V roce 2017 se uskutečnil útok pod názvem NetPetya, který měl za cíl ovlivnit volby ve Francii. Do jaké míry se to hackerům povedlo je možné vidět na výsledcích voleb. Dále vypnuli celou rozvodnou elektrickou síť na Ukrajině, nabourali zahajovací ceremoniál OH v Korei. Dopady takových akcí jsou různě velké, ale všechny mají jeden účel. Oslabit zemi, proti které jsou vedené. Už není třeba kampaní a řinčení zbraněmi. Toto je mnohem účinnější způsob studené války. A čím více budeme závislí na počítačích, tím více se tento boj bude stupňovat. Rusko chce být znovu tou velmocí, kterou bylo za dob komunismu. Tyto útoky, na povrchu neviditelné, jsou toho nejlepším důkazem. 

Obvinění toto nařčení odmítají

Jak je zvykem na straně Rusů, toto obviněné odmítají. Přesvědčivé důkazy jsou v takových případech jen těžko zajistitelné, protože zamaskovat stopy po takových pirátských útocích je zásadní. Abyste však takové útoky mohli podnikat, potřebujete k tomu odpovídající vybavení a také povahu takové útoky provádět. Vždyť jen slabí a pomstychtiví jedinci se dokáží snížit k tomu, aby narušili třeba Olympijské hry. A to jen proto, že sportovci jejich země na ně nesměli kvůli dopingu. V USA obvinili 6 zpravodajských důstojníků a FBI po nich pátrá. 

Článek USA podávají žalobu na Rusko kvůli největším kybernetickým útokům spáchaným v nedávné minulosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

• Dánsku
• Nizozemsku
• Belgii
• Řecku

Koronavirus u divokých zvířat

Přenos na zvíře chované v zajetí je ale ještě ta lepší ze dvou špatných variant. V zajetí chovaná zvířata, nebo v krajním případě i domácí mazlíčky, lze totiž pravidelně testovat a v případě prokázání nákazy preventivně vybít celý chov. Podobná řešení byla uplatňována v období, kdy mezi zvířaty zuřila například prasečí nebo ptačí chřipka.

Koronavirus u divokých zvířat je však výrazně větší problém než u chovných. V prvé řadě by se k těmto zvířatům vůbec neměl dostat, protože jsou většinou plachá a kontaktu s lidmi se vyhýbají. Na druhou stranu se zdaleka nevyhýbají kontaktu s dalšími zvířaty, takže nakažený jedinec dokáže infikovat i desítky dalších.

Infikovaný norek z Utahu

O objevení norka, který měl jako první volně žijící zvíře ve Spojených státech pozitivní test na nový koronavirus, informovalo americké ministerstvo zemědělství. Norek byl objeven nedaleko norkové farmy v Utahu, zvíře ale nepatřilo k chovu a nejednalo se ani o potomka některého z uprchlých chovných norků.

Norek byl odchycen v rámci testování volně žijících zvířat na koronavirus, které se ve Spojených státech, ale i v řadě jiných zemí konají poté, co se koronavirus objevil například u zvířat chovaných v zoologických zahradách. V souvislosti s odchycením tohoto pozitivního norka však zatím nebyla přijata žádná bezpečnostní opatření.

Článek Ve Spojených státech se koronavirem nakazil divoký norek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Na plošné nasazení hned tak nedojde

Vakcínu Pfizer-BioNTech sice mohou začít lékaři oficiálně aplikovat pacientům, ale její plošné nasazení je zatím ještě daleko. Celkem 6,4 milionu dávek této vakcíny bude podle federálních úřadů rozesláno jednotlivým státům do 24 hodin od chvíle, co úřední rozhodnutí nabude právní moci. Vzhledem k tomu, že Spojené státy mají dohromady téměř 330 milionů obyvatel, dávek pochopitelně zdaleka není k dispozici dostatek.

O rozdělení prvních dávek však nebudou rozhodovat federální úřady, ale vlády jednotlivých států, které si mohou očkovací strategii stanovit podle svého nejlepšího uvážení. Prioritu by, tak jako v jiných státech, měly mít rizikové skupiny obyvatelstva, například:

• lékaři, zdravotní sestry, ošetřovatelé a další zdravotnický personál
• lidé trpící chronickými zdravotními potížemi, zejména plic a dýchací soustavy
• policisté, vojáci, hasiči a další příslušníci federálních i státních bezpečnostních složek

Vědci ohlídají případné nežádoucí účinky

Všechny nové vakcíny, Pfizer-BioNTech nevyjímaje, pochopitelně vyvolávají otázky týkající se bezpečnosti a možných nežádoucích účinků. V případě vakcíny Pfizer-BioNTech bude všechny nesrovnalosti monitorovat tým vědců. A vakcína bude pochopitelně pod drobnohledem tisíců lékařů a biochemiků po celých Spojených státech, případná rizika tak budou včas odhalena. Také výrobce vakcíny je na nové poznatky připraven okamžitě reagovat.

Článek Americké úřady schválili použití vakcíny firmy Pfizer proti koronaviru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.