Děti byly posílány poštou, protože to bylo levnější než jízdenka na vlak. Úřady praxi po několika letech nakonec zakázaly

Pravidlo, že co není zakázáno, je povoleno, často přináší až absurdně znějící situace. V mnoha případech nakonec nezbude, než nějaké omezení raději stanovit.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Lidská historie přináší řadu až absurdně znějících historek, které jsou často výmysly. Ale na začátku 20. století bylo ve Spojených státech možné něco, co si dnes nikdo nedokáže představit. Dítě se mohlo prohlásit za balík, označit známkami a pošťák ho donesl nebo dovedl na místo určení. Dělo se to po období více než dvou let a děti takto byly přepraveny i na vzdálenost stovek kilometrů. Americká pošta nakonec něco podobného zakázala.

Balík mohl vážit až 23 kilogramů

Tuto praxi umožnila změna pravidel pošty, která začala platit od ledna roku 1913. Do té doby pošta přepravovala balíky jen do hmotnosti čtyř kilogramů. Ovšem nová pravidla umožnila maximální hmotnost až 23 kilogramů, do čehož se menší děti vešly. Zároveň pravidla ohledně toho, co pošta bude přepravovat, byla tak vágní, že bylo možné poslat takřka cokoli. Bylo jen třeba řádně zaplatit velmi nízké poplatky.

To byla skutečnost, kvůli které praxe posílání dětí vznikla. Jízdenka na vlak nebo jiný druh dopravy totiž byla mnohem dražší. Prvním zaznamenaným případem bylo poslání osmiměsíčního Jamese Biga z Ohia. Jeho rodiče ho poslali babičce, která však bydlela necelé dva kilometry daleko. Za doručení zaplatili 15 centů a dítě pojistili na 50 dolarů. Pošťák bez problému chlapce spícího celou cestu přinesl k prarodičům.

Cesta i přes několik států

Dětí bylo v USA posíláno stále více. V únoru 1914 poslali rodiče šestiletou Charlotte May Pearstroffovou ke své babičce, které bydlela asi 150 kilometrů daleko. Aby byla řádně zabalena, nalepili jí na kabát několik známek v hodnotě 53 centů. Vyšlo je to levněji, než jízdenka na vlak, který by stál dva dolary. Rekordmankou ve vzdálenosti má být dívka Edna Neffová, která poštou putovala k dědečkovi z Floridy do Virginie na vzdálenost zhruba 1 500 kilometrů. Poštovné bylo jen 15 centů.

Ovšem bylo by naivní si myslet, že rodiče dítě zabalili jako balík a svěřili neznámému pošťákovi. V mnoha případech totiž poštovního doručovatele znali, často se využívali členové rodiny pracující u pošty. Větší děti s nimi chodily za ruku, nikdo je nenosil. I když média zaznamenala i příběh muže, který chtěl poštou poslat dítě k adopci a oficiálně se ptal, jak ho má správně zabalit.

Praxe se vedení americké pošty samozřejmě nezamlouvala, takže se snažilo posílání dětí zabránit, i když zprvu nařízení nikdo příliš nerespektoval. Poslední zaznamenaný případ odeslání dítěte poštou byla tříletá Maud Smithová z Kentucky v srpnu roku 1915. Nakonec v červnu 1920 ministerstvo vydalo nařízení, které posílání lidí poštou definitivně zapovídalo. Ve stejném roce dostal náměstek generálního poštmistra dvě žádosti o doručení dětí. Obě zamítl.

Za jakých okolností byste byli ochotni poslat dítě poštou či kurýrem?

Zdroj: ScienceNews