Stal se nejradioaktivnějším člověkem všech dob: Malíř 20 let žil se 131 kBq plutonia v těle

Malíř dostal v rámci experimentu nejvyšší dávku radiace, jaká kdy byla zaznamenána. Nutno říct, že pokus proběhl bez jeho vědomého souhlasu.

Zdroj fotografie: Pixabay

V roce 1945, během projektu Manhattan – amerického výzkumu a vývoje ve výrobě jaderné bomby, chtěli vědci zjistit, jaký vliv má plutonium na lidské tělo. Lidé stojící za tímto projektem se zabývali plutoniem, které bylo objeveno teprve v roce 1940, a chtěli přesně vědět, co pokusy vyvolávají. Experimentovali na celkem 18 lidech ve věku od čtyř do 69 let. Ti byli sledováni ve vybraných nemocnicích. Jedním z těchto lidí byl také malíř a dekoratér Albert Stevens.

Rakovina a následný experiment

Stevens byl vybrán, protože si vědci mysleli, že má rakovinu žaludku, a z toho vyvodili jeho nevyhnutelnou smrt. Považovali ho tedy za vhodného kandidáta k tomuto neuvěřitelně nebezpečnému testu, jenž proběhl bez jeho vědomí nebo souhlasu. Zpráva o experimentech potvrzuje, že malíři nebylo řečeno, co mu bylo pícháno, a Stevens skončil se 131 kBq plutonia v těle. Avšak pouhé čtyři dny po injekci dávky izotopů plutonia bylo zjištěno, že to, co bylo považováno za rakovinu žaludku, bylo ve skutečnosti obyčejným žaludečním vředem.

Kolik běžný člověk dokáže snést?

Doktoři, kteří ho operovali, se neobtěžovali říct Stevensovi pravdu a místo toho ho poslali domů, jakmile se zotavil z operace. Po zbytek svého života nashromáždil celkovou účinnou dávku radiace až 6 400 rem, neboli 300 rem za rok. Jen pro srovnání – současná roční dávka povolená pro osoby, které pracují s radioaktivním materiálem v USA, je 5 rem. Každý rok po zbytek svého života Stevens dostával 60násobek bezpečné roční dávky, a je tedy neuvěřitelné, že se mu podařilo přežít další dvě desetiletí.

Zdroj fotografie: Pixabay

Jak to s ním dopadlo?

Další zajímavostí je fakt, že smrt ostatních „pokusných králíků“ nezpůsobila ani tak dávka plutonia, ale jejich původně smrtelné nemoci. Zatímco osm členů skupiny zemřelo do dvou let od experimentu, ostatní skutečně podlehli svým chorobám. Ani Albert Stevens samozřejmě nežil věčně. Zemřel na srdeční chorobu více než 20 let po experimentu v roce 1966. A to v úctyhodném věku 79 let. Devět let po jeho smrti byly jeho zpopelněné ostatky exhumovány a poslány do laboratoře. Nikdy nebyly vráceny do kaple, ve které měly být uloženy.