Vulkán pod nohama: proč je Sorgeto na Ischii zdarma a Poseidon za 1 250 korun

Na jižním pobřeží Ischie, nedaleko městečka Forio, se skalnatá zátoka Sorgeto proměňuje v přírodní termální koupaliště. Žádný turniket, žádné lehátko, žádný ceník. Vulkanicky ohřátá voda tu prostupuje mořským dnem a mísí se se slanou vodou Tyrhénského moře. Výsledkem jsou kapsy o různé teplotě: v některých se dá příjemně povalovat, v nejteplejších si odvážnější skutečně uvaří vejce natvrdo.

Teplota kolísá doslova po metrech. Termální vývěry na Ischii obecně dosahují 25 až 85 °C, takže v Sorgetu záleží na tom, kam si člověk sedne. Právě tahle nepředvídatelnost tvoří jádro zážitku: koupající se sami hledají ideální poměr horkého pramene a chladnějšího moře.

Kontrast s komerčními termálními parky na stejném ostrově je markantní:

Negombo i Poseidon čerpají ze stejného hydrotermálního systému, jen ho zarámují do řízeného provozu. Sorgeto zůstává volně přístupné právě proto, že tu chybí provozovatel; pobřeží patří přírodě a přístupu po skalních schůdcích.

Trojnásobek devadesátníků: co demografové skutečně zjistili na Ikarii

Přesunout se z italského vulkánu na řecký ostrov v Egejském moři znamená přejít od geologie k lidskému tělu. Ikaria získala v roce 2008 certifikaci takzvané Modré zóny, oblasti s mimořádně vysokým podílem dlouhověkých obyvatel. Demografická validace ukázala přibližně trojnásobnou koncentraci lidí ve věku nad devadesát let oproti řeckému celostátnímu průměru.

Studie zaměřená na 71 žijících devadesátníků v obcích Raches a Evdilos přinesla konkrétní čísla, která vysvětlují víc než jakýkoli marketingový slogan:

• 78 % dotázaných vídalo rodinu, přátele nebo sousedy každý den.
• 72 % vykazovalo střední až vysokou pohybovou aktivitu.
• Medián denního sezení činil pouhých 60 minut u žen a 90 minut u mužů.
• 96,4 % konzumovaného vína pocházelo z místní produkce.
• Skóre adherence ke středomořské stravě dosáhlo 34,5 bodu z 55.

Klíčové zjištění: žádný jednotlivý faktor dlouhověkost nevysvětluje. Funguje souhra, lokální strava bohatá na zeleninu, mořské plody a divoké antioxidačně cenné byliny, přirozený každodenní pohyb po kopcovitém terénu, minimální sedavost a mimořádně husté sociální vazby udržované pravidelnými komunitními slavnostmi zvanými panigiria. Právě tato provázanost odlišuje ikarský model od izolovaných wellness intervencí.

Horké prameny s radonem a pomalý ostrovní takt

Ikaria disponuje i vlastním geotermálním bohatstvím. Oficiální ostrovní přehled eviduje prameny o teplotách 31 až 58 °C: pramen Cave dosahuje 52,8 °C, Pamfyli 52,4 °C a Thermo dokonce 58,7 °C. Voda obsahuje radon, což některé hypotézy spojují s příznivým zdravotním účinkem v nízkých dávkách. Studie populace nad 90 let ovšem výslovně dodává, že tento efekt zůstává neprokázaný a kontroverzní.

Zajímavější než samotné prameny je způsob, jakým je místní využívají. Koupání v termální vodě tu funguje jako součást denního režimu, podobně jako odpolední káva nebo večerní procházka. Žádný wellness program, žádná rezervace, prostě rituál zabudovaný do běžného dne.

Cesta z Prahy: dvě trasy, dva rozpočty

Na oba ostrovy vedou relativně přímočaré trasy. Na Ischii se dostanete přes Neapol, kam z Prahy létají přímé spoje, a odtud trajektem nebo hydrofoilem. DER Touristik CZ měl v nabídce na léto 2026 týdenní pobyt s odletem z Prahy od 18 990 Kč, k čemuž se připočítá nulové vstupné do Sorgeta.

Ikaria vyžaduje o krok víc. Z Prahy existuje přímé spojení na Samos, odkud pokračujete trajektem. Alternativou je přestup přes Athény. Ostrov zůstává méně masový než nejpopulárnější řecké destinace, což se odráží v omezenější nabídce balíčkových zájezdů, ale kompenzuje to menší komercializace a autentičtější ubytování: malé rodinné penziony, taverny s lokální kuchyní, vinaři typu Afianes, kde se ochutnává víno z těch samých hroznů, které pijí zdejší devadesátníci.

Proč nejcennější regenerace nevzniká v katalogu

Na Ischii prodává největší termální park Poseidon sen o dlouhověkosti úplně stejně jako vědecké studie na Ikarii, jen jiným jazykem. Resort mluví o hydroterapii a minerálních látkách, výzkumníci o sociálních vazbách a středomořské dietě. Obě vyprávění míří ke stejnému bodu: regenerace, která skutečně funguje, bývá zakořeněná v místě. V geologii, která ohřívá moře. V kopci, po kterém devadesátiletá žena stoupá ke svému domu. Ve víně, které vypěstoval soused.

Přenositelné principy existují: středomořsky laděná strava, každodenní přirozený pohyb, silné mezilidské vazby, méně sezení. Ale ostrov jako kontext, ve kterém to všechno drží pohromadě, si do kufru zabalit nelze.

Článek Řecký ostrov Ikaria má nejvíc devadesátníků v Evropě. Za dlouhověkostí stojí minerální prameny a jedna specifická strava se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Soud, který odhalil víc než rodinný spor

Beethoven proti Johanně nevedl jeden proces, ale sérii podání, odvolání a protipetic. Argumentoval její trestní minulostí (v roce 1811 byla odsouzena za zpronevěru) a tvrdil, že je mravně nezpůsobilá vychovávat dítě. Johanna se bránila: poukazovala na strýcovu hluchotu, nemoci a neschopnost zajistit chlapci souvislou péči.

V roce 1818 přišel zlom, který Beethovena osobně zasáhl. Soud zjistil, že částice „van“ v jeho jméně není šlechtický predikát. Případ proto přešel z aristokratického Landrechtu na vídeňský magistrát, soud pro měšťany. Pro skladatele, který se celý život pohyboval mezi šlechtickými mecenáši, to bylo ponížení. Magistrát navíc v roce 1819 poručnictví přiznal zpět Johanně.

Beethoven se nevzdal. Odvolal se k apelačnímu soudu a v dubnu 1820 konečně získal definitivní potvrzení poručnictví, spolu s přítelem Karlem Petersem jako spoluporučníkem. Formálně vyhrál. Pět let jeho života ale spolkly petice, výslechy a střídání Karlových škol.

Projekt náhradního syna

Za právními dokumenty se přitom skrývala hlubší motivace. Beethoven nechtěl jen poručnický titul. Chtěl syna. Dopisy Karlovi podepisoval jako „otec“. V korespondenci s přítelem Josephem Karlem Bernardem otevřeně psal o svých nadějích, které do chlapce vkládal. Karl měl zaplnit prázdné místo po rodině, kterou Beethoven nikdy nezaložil.

Výchova ale vypadala spíš jako dohled. Internáty, soukromí učitelé, hodiny klavíru u Czerného, dozorované návštěvy matky, a hlavně neustálá kontrola. Beethoven Johannu systematicky vytlačoval z Karlova života. V dopise z března 1820 žádal, aby její kontakt se synem byl omezen na minimum. Finanční stránku přitom řešili už v roce 1817 smlouvou: Johanna přispívala půlkou vdovské penze a z otcovy pozůstalosti šlo na Karlovu výchovu 2 000 zlatých.

Jenže čím víc Beethoven svíral, tím víc se Karl vzpouzel. Utíkal k matce. Měnil školy. A strýcova očekávání, hudební, studijní či citová, ho dusila.

Tvůrčí krize uprostřed rodinné války

Dopad na Beethovenovu hudbu nebyl jednorázový kolaps, ale vleklé rozleptávání soustředění. Rok 1817 patří k jeho nejslabším. Před sporem dokončil sedmou a osmou symfonii, klavírní trio „Arcivévoda“, sonátu op. 90. Během nejhorší fáze vznikly sice violoncellové sonáty op. 102 nebo Hammerklavier, ale tempo práce výrazně zpomalilo. Podle chronologie Cambridge Companion to Beethoven se velká pozdní díla (sonáty opp. 109–111, Missa solemnis, Devátá symfonie, Diabelliho variace) rozběhla až po formálním dořešení poručnictví.

Jednoduchá rovnice „spor rovná se konkrétní skladba“ tedy neplatí. Ale časový souběh je výmluvný: jakmile se soudní tlak uvolnil, Beethoven vstoupil do nejproduktivnějšího období svého pozdního života.

Výstřel na Rauhensteinově baště

6. srpna 1826 vylezl dvacetiletý Karl na ruiny Rauhensteinovy bašty nad Vídní a dvakrát se pokusil střelit do hlavy. Přežil. Jedna kulka mu projela kůží na lebce, druhá minula. Beethoven okamžitě poslal lékaři Karlu Smetanovi krátký, zoufalý vzkaz.

Podle později citované policejní výpovědi Karl řekl, že ho strýc „příliš trápil“ a že se „zhoršil, protože ho chtěl zlepšit“. Dvě věty, které shrnují celý paradox pětiletého boje: Beethoven vyhrál poručnický spor, ale prohrál vztah, kvůli kterému do něj šel.

Co bylo potom

Karl se po zotavení nechal odvést do armády. Sloužil u pěšího pluku v Jihlavě, kde našel pravidelný režim daleko od strýcova dohledu. Beethoven zemřel v březnu 1827, necelý rok po synovcově pokusu o sebevraždu. Karl z armády odešel v roce 1832, oženil se s Karolinou (podle Českého rozhlasu Vysočina ji poznal právě v Jihlavě) a vedl měšťanský život. Zemřel ve Vídni v roce 1858. Notářský záznam uvádí manželku jako jedinou dědičku a poručnici nezletilých dětí.

Vnější stabilizace Karlova života je doložená. Vnitřní klid už ne. Jisté je jen to, že se z něj nestal hudebník, nestudoval práva a nikdy se nepokusil naplnit představy, které na něj strýc kladl. Možná právě proto přežil.

Článek Beethovenův boj o poručnictví nad synovcem patří k nejhorším kapitolám jeho života. Málem ho zničil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vzorky z asteroidů Bennu a Ryugu 

Kosmická loď OSIRIS-REx přivezla v roce 2023 ze vzdáleného asteroidu Bennu více než 120 gramů materiálu. Japonská mise Hayabusa2 přitom už o tři roky dříve dopravila na Zemi vzorky z asteroidu Ryugu. Ty sice mohou na první pohled připomínat o obyčejný prach a drobné kameny, ale ve skutečnosti jde o chemickou kroniku rané sluneční soustavy – a vědci v nich objevili minerály vzniklé ve vodě a překvapivě bohatou směs organických látek.

Následné analýzy ukázaly mimo jiné přítomnost aminokyselin, nukleových bází a dokonce i cukrů, které dnes hrají klíčovou roli v biologii. Tyto látky samy o sobě život netvoří, ale bez nich by žádný organismus nemohl vzniknout. Zjištění tak posilují teorii, že Země nebyla na počátku úplně „chemicky prázdná“ a část důležitých sloučenin mohla získat díky dopadům asteroidů v rané historii planety.

Podobné procesy mohou probíhat i jinde ve vesmíru

Vzorky z Bennu a Ryugu navíc odhalily stopy dávné vody. Některé minerály vznikly v prostředí bohatém na tekutiny a připomínají materiál, který se dnes tvoří na mořském dně. To naznačuje, že mateřská tělesa těchto asteroidů mohla mít vlastní oceány nebo alespoň dlouhodobě vlhké vnitřní prostředí. Právě takové podmínky jsou považovány za klíčové pro vznik složitější chemie vedoucí k životu.

Přestože nové objevy přináší důležité střípky do skládačky, definitivní odpověď zatím chybí. Vědci dnes ví, že vesmír dokáže vytvářet všechny základní složky života velmi snadno a ve velkém množství. Největší záhadou nicméně zůstává samotný okamžik, kdy se tyto látky začaly organizovat do prvních živých struktur. Mise k asteroidům ale jasně ukazují, že život na Zemi možná nezačal izolovaně – a že podobné procesy mohou probíhat i jinde ve vesmíru.

Článek Vzorky z asteroidů přepisují dějiny života na Zemi. Vědci jsou blíž odhalení tajemství se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lékařu mu nedávali žádnou šanci 

Paul byl do šesti let obyčejným klukem, který běhal po venkově u Dallasu se svými bratry Nickem a Philem. Vše se ale změnilo v roce 1952, kdy se jednoho deštivého dne vrátil domů s horečkou, bolestí hlavy a krku. Jeho stav se rychle zhoršoval a v nemocnici lékaři potvrdili dětskou obrnu – tehdy smrtelně nebezpečnou nemoc, která ochromovala nervovou soustavu. Paul nakonec přežil jen díky lékaři, který mu v poslední chvíli otevřel průdušnici a umožnil mu dýchat. Probudil se ale do reality, kde byl jeho život odkázán na železné plíce.

Nový život byl krutý a plný ztrát. Paul ležel nehybně v kovovém válci, nemohl mluvit ani se hýbat a kolem sebe viděl jen další děti ve stejném zařízení. „Kdykoliv jsem se s někým skamarádil, zemřel,“ vzpomínal později. Přesto se však nevzdával a naučil se fungovat v systému, který pomocí podtlaku nahrazoval dýchání. Když ho po roce a půl propustili domů, lékaři rodině oznámili, že dlouho nepřežije. „Řekli nám, že nepřežije. Několikrát se dokonce stalo, že přestala jet elektřina a museli jsme zařízení pumpovat ručně,” vzpomínala jeho matka Doris.

Muž, který dokázal nemožné 

Zlom přišel díky fyzioterapeutce, která mu slíbila štěně, pokud se naučí tři minuty zadržet dech a polykat vzduch. Paul to dokázal a osvojil si takzvané glosofaryngeální, neboli „žabí“ dýchání. Díky tomu byl postupně schopen dýchat bez železných plic i celé hodiny. Právě tyto tři minuty se staly symbolem jeho svobody. Začal chodit mezi lidi, vystudoval střední školu a stanovil si další cíle. „Chtěl jsem dokázat věci, které mi všichni říkali, že nezvládnu. Chtěl jsem si plnit sny,“ řekl později.

A své sny také skutečně naplnil. Vystudoval práva na Texaské univerzitě v Austinu a stal se právníkem. „A byl jsem kurňa dobrej,“ dodal s typickým humorem. Účastnil se soudních líčení, psal si poznámky perem drženým v ústech a stejným způsobem ovládal i počítač a telefon. Nakonec se stal i spisovatelem a po pěti letech práce dokončil autobiografii Tři minuty pro psa: Můj život v železných plicích, k jejímuž napsání ho přivedla partnerka a ošetřovatelka Kathy Gaines. Paul zemřel 11. března ve věku 78 let, ale jeho příběh zůstává silnou připomínkou toho, že ani těžké postižení nemusí definovat celý lidský život.

Článek Lékaři mu nedávali šanci, přesto žil 72 let v železných plicích. Neuvěřitelný příběh Paula Alexandera se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Francouzský buldoček

Tento pes se dožívá v průměru jen 4,53 roku. Jejich roztomilé nosy jsou bohužel zdrojem častých onemocnění dýchacích cest. Cenou za jejich popularitu a přešlechtění se bohužel stalo chatrné zdraví.

Jack Russell teriér

Nejdelší z nejkratších je Jack Russell teriér s délkou života 12,72 roku. U jorkšírů a míšenců vyšlo v průměru 11,82 roku. Výsledky jsou omezeny tím, že zdaleka nebyla otestována všechna plemena. U dalších se ale zase ví, že se dožívají velmi vysokého věku. Celkové dožití ale závisí na mnoha faktorech, jako je prevence nemocí nebo kastrace.

Kavalír King Charles

Kavalír King Charles španěl se dožívá 10,45 roku, ohrožuje ho však mnoho nemocí. Některé státy tak jeho chov rovnou zakázaly. Polovina psů trpí do 5 let srdečními chorobami a ve věku 10 let už jsou nějak postiženi všichni.

Vlčák či německý ovčák

Populární německý ovčák se dožívá asi 10,16 roku a obecně je brán za zdravého psa. Jakmile se ale projeví problémy kyčelního kloubu, nelze je vyléčit. Tito chytří psi s dobrým nosem chtějí hodně pohybu. Stejně tak vyžadují láskyplné prostředí.

Boxeři

Díky svému čenichu uchvátili mnoho lidí, ale nejsou to věkoví rekordmani. Během cca 10 let života je ohrožuje rakovina, srdeční choroby i žaludeční nevolnosti. Průběžně se přidávají také úpaly, na které jsou velmi citliví.

Oblíbení bíglové

Velmi populární plemeno a první druh pod 10 let, konkrétně 9,85 let života. Je v podstatě zdravý. Někdy ho ale postihnou alergie, epilepsie, třešňové oči a mívá sklony k obezitě.

Sibiřský husky

O tomto psu se předpokládá, že žije dlouho. V testu ovšem vyšel s 9,53 roky života. Stejně jako vlčák má sklony k dysplazii kyčelního kloubu. Jde o čistokrevné pracovní plemeno, miluje pohyb a je prakticky neunavitelný.

Krátký život malých čivav

Čivavy se projevují velkými rozdíly. Badatelé určili očekávanou délku života na 7,91 roku, někteří jedinci se ale dožili i o 10 roků víc. Velmi malí psi jsou náchylní ke kolapsu průdušnice, potížím s očima, srdcem i cukrovce.

Americký buldok

Psi žijící asi 7,8 roku jsou náchylní k dysplazii kyčlí i loktů. Stejně tak je trápí alergie a problémy s očima. Protože mají kratší čenich, jsou citliví na úpaly – jako boxer.

Mopsové

Tito malí psíci se průměrně dožijí 7,65 roku, někde je přílišná krátkost čenichu brána jako týrání. Vypoulené oči je častěji vystaví úrazům a mívají také sklony k obezitě.

Anglický buldok

Průměrné dožití 7,93 roku a jejich krátký nos může přivodit mnoho problémů. Krom dýchacích potíží mívají problémy s rameny, kyčlemi a citlivostí na úpaly. Přirozená konstituce jim také výrazně komplikuje přirozenou reprodukci.

Článek Psi, kteří žijí nejkratší dobu: Jedno z nejoblíbenějších plemen může být lidským společníkem pouze 4,5 roku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Domov pro postižené a amputace

Jeho matka ho umístila do domova pro postižené děti, kde spatřil děti v mnohem horším stavu. Neuměly pořádně chodit, což jemu samotnému dalo novou chuť do života. Nejen, že se s třetí nohou chodit opravdu naučil, ale také se naučil běhat, skákat přes provaz, jezdit na kole a dokonce bruslit. Později o čase stráveném s postiženými dětmi mluvil jako o hlavní motivaci do dalšího života. Ve 4 letech byl u specialisty, aby mu nadbytečnou nohu amputovali.

Riziko paralýzy nebo dokonce smrti však provedení zákroku zabránilo. V korsičtině byl znám jako „maravigghiusu“ neboli zázrak, případně krutěji „malé monstrum“. Tak mu říkali hlavně v jeho rodišti. Lentini se ovšem za svou třetí nohu nijak nestyděl, místo toho si z ní udělal obživu. Vysloužil si také jméno Třínohý fotbalista, protože svou třetí končetinu využíval i na hřišti. Postupem času si ale všiml, že jeho nohy nemají stejnou délku.

Cesta do Ameriky

Bodem obratu ve Frankově životě bylo, když s ním jeho otec odjel 28. června 1898 do Ameriky, konkrétně do Liverpoolu. Tam Frank okouzlil davy svým břitkým humorem a samozřejmě třetí nohou. Následující rok už patřil k vrcholným atrakcím cirkusu Ringling Bros. Šlo o jeden z nejslavnějších cirkusů doby, který měl kuriozity jako tlustou dámu, albína, zaříkávače hadů a tetovanou ženu. Spolu s Frankem to byl velmi zajímavý soubor.

Frank měl nad svou třetí nohou nezvyklou kontrolu, na hřišti dostal míč přes celé hřiště. V 19. století se stal velmi populárním, protože abnormality a znetvoření byly objektem veřejného pobavení na letních festivalech v Anglii. Lentini nebyl jen atlet, byl také zábavný a uměl velmi rychle reagovat. Během rozhovorů svou nohu s oblibou používal jak stoličku. Povídal o svých zálibách, specifikách sexuálního života i genitáliích navíc.

Nejoblíbenější hříčka přírody

Například se ho zeptali, jestli nemá problém koupit si tři boty. Odvětil, že si kupuje dva páry a zbývající dá jednonohému kamarádovi. Ve 30 se stal občanem USA a během 40leté kariéry pracoval snad s každým cirkusem v zemi. Svými současníky byl tak oblíben, že ho nazvali jednoduše „Král“. Jeho lesk nezůstal bez povšimnutí, protože se do něj zamilovala mladá lady Theresa Murray. Pár se nechal oddat v roce 1907 a měl spolu 4 děti.

Frank byl znám jako „Třínohý Sicilián“ a „Jediný třínohý fotbalista na světě“. Říkalo se mu také „Největší lékařský zázrak všech dob“, nebo jednoduše „Velký Lentini“. Rok po svatbě se vrátil do svého města, kde už byl hvězdou. Legendou se stal kvůli mnoha přikrášleným životopisům, které o něm vyšly. Oba tu vedli spokojený život až do rozvodu v roce 1935, po kterém si Frank vzal Helen Shupe. Skonal v roce 1966 na selhání plic.

Které další lidi se zdvojenými částmi těla znáte?

Zdroj: Wikipedia

Článek Velký Frank Lentini měl 16 prstů, 3 nohy a v kalhotách hned dvě pikantní tajemství. Byl tak oblíbený, že mu přezdívali „král“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lukrativní cirkusové angažmá

Chlapec tedy nebyl schopen vůbec stát a normálně chodit, používal buď invalidní vozík, nebo se přitahoval po zemi. Protože jeho otec pracoval u kočovného cirkusu, není divu, že se chlapec souboru představil už v 7 letech jako „Humří chlapec“. Šlo přitom o velké peníze, rodina Stilesových si jako atrakce vydělala 50–80 000 dolarů za jednu sezónu (dnešní kurz cca 600 000 – 1 milion). Jako mnoho kolegů trávili zimu v Gibsontonu, léto na Floridě.

V řadách souboru potkal Grady také svou ženu; Mary Teresa utekla v 19 letech z domova a v cirkuse dělala asistentku. Měli spolu dvě děti, manželství bylo ale peklem. Grady se totiž stal alkoholikem a v těchto stavech ženu i děti často zneužíval. Strach je přinutil vše jen dlouhodobě útrpně snášet. Poslední kapka přišla jedné noci roku 1973. Opilý Grady stáhl svou ženu na podlahu a krabíma rukama jí z pochvy vytrhl nitroděložní tělísko. Následně ji začal škrtit.

Kvůli poruše unikl vězení

Mary útok přežila, utekla a požádala o rozvod. Grady se zakrátko oženil podruhé a měl další dvě děti. I toto manželství však kvůli jeho násilné povaze skončilo brzy rozvodem. Starší dcera Donna se mezitím zamilovala do mladého muže a chystala svatbu. Stilesovi se však nápadník nelíbil a chtěl tomu zabránit. Večer před svatbou si k sobě snoubence dcery zavolal na rozhovor tchána a zetě. Pak vytáhl pušku a chladnokrevně ho zastřelil.

Policii se ochotně přiznal, nic nezapíral, to samé u soudu. Kvůli nedostatku svědků ale nebylo možné čin rekonstruovat a prokázat úkladnou vraždu. Soudce chtěl poslat Gradyho do vězení, obhajoba to však napadla nedostatečnou výbavou pro přijetí někoho takto postiženého. Stiles navíc kvůli alkoholu bojoval s cirhózou jater a rozedmou plic. Rozsudek byl nakonec 15 let podmínky v domácím vězení. Stiles se tedy přesunul na Floridu.

Pocit beztrestnosti a odplata

Humří muž získal pocit, že stojí nad všemi zákony a může si beztrestně dělat, co se mu zamane. A dával to svému okolí najevo. Po 11 letech se navíc vrátila jeho první žena Mary, což byl obrovský šok pro všechny zúčastněné. Vyhrocený vztah se záhy změnil v nové peklo, Mary se tudíž rozhodla manžela navždy zbavit. V listopadu 1992 spolu se synem zaplatila 1 500 dolarů jednomu ze sousedů, který pracoval jako cirkusový kaskadér.

Ten se pak vloupal ke Stilesovi domů a nemilosrdně ho zastřelil. Mary sice tvrdila, že se jednalo o sebeobranu, soud však nepřesvědčila. I se synem byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Wyant dostal 27 let za vraždu, Mary jako podněcovatel 12 let. Kvůli násilné povaze a vraždě, které se dopustil, byl Stiles zcela vyloučen svou rodinou i cirkusovou komunitou. Jeho pohřbu se nikdo nezúčastnil.

Článek Z „humřího chlapce“ udělali cirkusovou atrakci a za sezónu si vydělal milion korun. Pak začal zabíjet se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chlapec, který si pamatuje

Z domu vidí přímo na malou pláž, v dálce pak přistávají letadla a chlapci chybí jeho rodiče i sourozenci. Pořád totiž opakuje, že je z Barry a musí se tam vrátit. Když se ho současná matka zeptá, jestli má raději ji, nebo svou minulou matku, odvětí, že obě stejně. Protože se chlapec svého příběhu nevzdává, snaží se jeho rodiče situaci nějak racionálně vysvětlit. Dle doktorky Karen Majors ale Kevin nemluví o těchto věcech jako jiné děti.

Ty mohou mít také různé nápady, málokdy ale tak podrobné a konzistentní. Kevin však vypráví to samé do velkých detailů příbuzným, přátelům i sousedům, a to bez té nejmenší změny v obsahu. Časem tak bylo nevyhnutelné setkání s Dr. Jimem Tuckerem, psychiatrem z univerzity ve Virginii. Ten za posledních 40 let nasbíral více jak 500 podobných případů a dlouhodobě se minulými životy dětí pečlivě zabývá. Jak to obvykle vypadá?

Výprava na místo původního života

Děti se takto začnou projevovat ve 2–3 letech, vzpomínky však do věku 6–7 let vyblednou. Velmi zajímavý byl případ Guse Taylora, který býval svým vlastním dědečkem. Po smrti dostal od Boha lístek, který mu dovolil návrat do života. Stejně tak Kevin o svém dědečkovi vypráví detaily, které nikdy nemohl vědět. S lékařem se proto vydali navštívit samotný ostrov Barra s asi tisícovkou obyvatel. Kevin měl poznávat mnoho míst i detailů.

Jeho původní dům však nebylo možné najít. S rodinou proto navštívili místní muzeum, kde jsou uloženy veškeré úřední knihy i dokumenty. Příjmení Robertson včetně nemovitosti nakonec nalezli, nacházelo se na severu ostrova. Rodina tam žila v 60. a 70. letech, Kevin byl pohledem na dům nakonec ohromen a pohroužil se sám do sebe. Nakonec našli jedinou žijící členku Robertsonovy rodiny Gillie. Ta je starší a teoreticky je tak Kevinova sestra.

Ověřování a rady profesionála

Ve fotoalbu pak mohli vidět Kevina v předchozím životě. Mnoho šokujících detailů bylo potvrzeno a Kevin přidával další. Existují však dvě důležité okolnosti, které se v jeho líčení a nalezených údajích neshodují. Podle Gillie se totiž jejich otec nejmenoval tak, jak tvrdí Kevin. A pokud jí bylo známo, nikdo z rodiny nezemřel při žádné autonehodě. Případů tohoto typu neustále přibývá a z jejich svědectví nejednoho zamrazí.

Například když 4letá holčička z ničeho nic řekne mamince: „Jsem ráda, že jsi zase moje maminka.“ V USA dokonce existuje speciální instituce nabízející rodičům poradenství. Dr. Jim Tucker nabádá rodiče, aby si vyprávění dětí pečlivě zapisovali. Velmi to pomůže s pozdějším ověřováním. Jak ovšem potvrzuje i případ Kevina, na rozdíl od dětských fantazií jsou tyto příběhy líčeny dopodrobna a opakovaně bez nejmenších změn.

Článek Existuje skutečně reinkarnace? Malý Kevin si údajně pamatuje svůj minulý život, z jeho vyprávění a nepopiratelných faktů běhá mráz po zádech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co je to život, toť otázka

Nad tímto prostým úkolem – tedy definicí života – strávili vědci a filosofové v debatách už celá staletí, jestli ne milénia. Například taková 3D tiskárna může sama sebe reprodukovat, ale nenazvali bychom ji živou. Na druhé straně mula je kompletně sterilní a nikdy bychom zase neprohlásili, že se nejedná o živého tvora. Protože se nikdo neshodne, existuje více jak 100 definic toho, co je vlastně život, přičemž každá má něco do sebe.

Alternativní, i když nikoli dokonalý přístup, popisuje život jako „chemický systém, který je schopen se udržet vlastními silami a je schopen darwinovské evoluce“. Což nepochybně funguje pro mnoho případů, které chceme popsat. Nedostatečná definice je ovšem velký problém, když přijde na hledání života ve vesmíru. Naší neschopností ho definovat jinak než tím, že „to poznáme, až to uvidíme“, se reálně velmi omezujeme.

Život, ale na takový, jak ho sami známe

Naše představa totiž zůstává výlučně v geocentrickém a dokonce antropocentrickém rámci. Když se zamyslíme nad mimozemšťany, většinou si je představujeme jako humanoidní tvory. Jenže inteligentní život, po kterém tak zoufale pátráme, rozhodně nemusí mít humanoidní podobu. Podle Sharman mimozemšťané existují. „Budou vypadat jako vy nebo já a budou tvořeni uhlíkem a dusíkem? Dost možná ne. Třeba už tu jsou a jen je nevidíme.“

Takový život by existoval v tzv. stínové biosféře. Sharman tím nemyslí žádnou sféru duchů, ale neobjevené tvorby s odlišnou biochemií. To znamená, že je nemůžeme zachytit nebo dokonce studovat, protože se pohybují mimo hranice našeho poznání. Za předpokladu, že existuje, by taková stínová biosféra byla nejspíše mikroskopická. Takže proč jsme je ještě nenašli? Naše možnosti studia mikroskopického světa jsou obecně omezené.

Jen ten život, který jsme schopni poznat

Jen poměrně malé procento mikrobů a souvisejících organismů se dá vypěstovat v laboratoři. To znamená, že tu může opravdu být mnoho životních forem, kterých jsme si ještě nevšimli. Máme možnost sekvencovat DNA mikrobů, které nemáme v laboratořích, ale tato metoda detekuje život jen v takové podobě, v jaké mu rozumíme – tedy ten, který DNA obsahuje. Pokud ovšem takovou biosféru najdeme, není jasné, jestli ji hned říkat mimozemská.

Reálně pro nás totiž bude pouze „neznámá“. Populární návrh pro alternativní biochemii je její založení na křemíku, nikoli uhlíku. Dává to smysl i z geocentrického hlediska. Kolem 90 % Země se skládá z křemíku, železa, hořčíku a kyslíku. To znamená, že je tu ještě mnoho území s potenciálním životem. Křemík je uhlíku podobný a má 4 elektrony, které mohou vytvářet spojení s atomy. Je ovšem těžší, na rozdíl od 6 protonů uhlíku jich má 14.

Obtížné, nikoli však zcela vyloučené

Zatímco uhlík vytváří snadno velmi dlouhé trojité nebo dvojité řetězové sekvence, pro křemík je to mnohem těžší. Nejdou mu pevná spojení, takže dlouhé molekuly jsou mnohem nestabilnější. Život na Zemi je v základech zcela odlišný od samotné kompozice planety. Další argumentem proti je skutečnost, že valná většina křemíku je ve skalách. Chemické složení života na Zemi je vlastně poměrně podobně složení Slunce.

Asi 98 % atomů v biologii sestává z vodíku, kyslíku a uhlíku. Pokud tedy existuje životaschopná forma organismů na bázi křemíku, mohla se vyvinout někde jinde. Existují ale i podpůrné argumenty a to v první řadě adaptabilita přírody. Vědci před několika lety vyvinuli bakteriální protein, který se s křemíkem spojoval. V základu tedy přivedli křemík k životu. I když je tedy proti uhlíku méně pružný, může si svou cestu najít.

Absence a přítomnost důkazních materiálů

Musíme se tedy nějak naučit přemýšlet mimo naši pozemskou biologii a ustanovit způsoby, jak poznávat životní formy, které jsou od těch našich od základu odlišné. Existuje na to mnoho experimentů, podobných jako ten z Caltechu. Bez ohledu na víru v existenci života ve vesmíru pro něj nemáme žádné důkazy. Země zatím podporuje jediný známý život ve vesmíru. Bez ohledu na život někde jinde musíme hlavně chránit ten pozemský.

Je přitom jedno, zda jde o pozemské nebo mimozemské formy. Mohli by tedy mimozemšťané existovat přímo mezi námi? Sharman nevěří, že nás kdysi navštívily formy života s technologií dovolující cestovat obrovským prostorem vesmíru. Máme ale důkazy o uhlíkových formách, jejichž molekuly k nám dorazily na meteoritech. Dostupné nálezy tedy rozhodně nevylučují stejnou možnost pro další neznámé formy a organismy.

Jakou nejpodivnější formu života jste si kdy představovali?

Zdroj: TheScientist

Článek Je možné, že se mezi námi pohybují mimozemšťané? Astrobioložka vysvětluje, proč je pravděpodobně nejsme schopni vidět se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od jednoho zajetí k dalšímu

Ačkoli ji dostali z pralesa, za záchranu se to dalo považovat jen těžko. Byla prodána do nevěstince v Cucutě, odkud uprchla, ale jen nakrátko. Brzo se stala domácí otrokyní pro místní mafii. Pak přežívala několik let na ulici, než přišla skutečná záchrana. Když dospěla do puberty, adoptoval ji soused, se kterým se následně odstěhovala do Yorkshiru v Anglii. Zůstala tam, vdala se, měla děti a v roce 2013 vydala paměti.

Ačkoli odborníci vyjádřili ohledně částí příběhu své pochybnosti, jen málokdo tvrdil, že se nic takového nemohlo nikdy stát. Její první vzpomínkou je pocit, že se za ní plíží nějaký muž. Pak jí cizí ruka zakryla ústa a nos bílou látkou a všechno zčernalo. Probrala se v náklaďáku hluboko v pralese, odkud ji skupina mužů vyhnala a zanechala osudu. Pamatuje si naději, že se pro ni někdo vrátí, ale nikdo se neobjevil a ona si musela poradit sama.

Životní praxe u opic

Od té chvíle až do věku kolem 10 let žila v džungli bez kontaktu s lidmi a vychovávaly ji čistě malpy. „Nejdřív mě jen tolerovaly, ne že by mě přímo milovaly,“ sdělila The Guardian. „Jednoho dne mi jedna mladá přistála na ramenou. A když vás nikdy nikdo neobjal a najednou na vás šplhá tohle zvíře a dává vám ruce na tvář, je to ten nejhezčí dotek.“ Opice ji naučily lézt na stromy, louskat ořechy a chodit po všech čtyřech.

Uměla dokonce udělat hnízdo ve větvích, kde pak spala. Stejně tak jí jedna starší opice pomohla s hroznou bolestí břicha. „Vzala mě za ruku a třásla jí, chtěla mě někam odvést.“ Dostaly se k proudu studené bahnité vody, ze které se Marina měla napít. To vyvolalo zvracení a brzy jí bylo lépe. V roce 2013 vydala paměti pod názvem The Girl with No Name: The Incredible Story of a Child Raised by Monkeys, které napsala se svou dcerou.

Prázdná místa a pochybnosti

Od té doby jí experti kladou otázky. Primatologové podotkli, že jí popisované chování opic nemá žádnou oporu v realitě. Týká se to například hnízdění ve větvích, které odporuje jejich pozorování. Také upozorňují, že ve věku 5 let by byla mnohem větší než opice, takže by ji vnímaly jako predátora, nikoli přítele. Marina to ovšem vysvětluje jednoduše. „Opice mají instinkt a vědí, že dítě jim neublíží. Když tam dlouho stojíte a nic neděláte, zvyknou si.“

Marina nemá žádné povědomí o chronologii událostí, které se během jejího dětství udály. První vzpomínkou je únos, všechno předtím je prázdné. Antropoložka Katherine MacKinnon ovšem věří, že Chapman si události z pralesa minimálně chybně vykládá. Podle ní ji opice s pramenem vody nechtěla pomoct, snažila se ji spíše utopit. Stejně tak zpochybňuje schopnost 5leté dívky přežít v džungli bez jakékoli předchozí zkušenosti.

Kterého dalšího člověka vychovaného zvěří si vybavíte?

Zdroj: Science

Článek Jak skončila žena, kterou měly 5 let vychovávat opice: „Adoptovaly mě, když mi byly 4 roky. Dorozumívali jsme se záškuby tváře.“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Plod nezávazného vztahu

Od většiny dalších siamských dvojčat se lišila tím, že nesdílela žádný životně důležitý orgán. Dnes by tedy jejich oddělení bylo poměrně snadné. Tehdy však lékaři vnímali takový zákrok jako značně riskantní. Navíc byli přesvědčeni, že nemohou přežít déle jak měsíc. Matkou byla svobodná hostinská Kate Skinnerová a dvojčata plodem nezávazného „úletu“. Tělesnou poruchu dětí považovala za trest za svůj životní styl. Následně se jich zřekla.

Dvojčata ovšem odkoupila její zaměstnavatelka Mary Hilton. Místo zátěže totiž v Daisy a Violet viděla obchodní příležitost. Už od jejich 3 let je tak v hostinci začala ukazovat veřejnosti. Ta byla tehdy velmi vnímavá k různým podivnostem. Za 2 pence si je všichni mohli prohlédnout. Často jim vyhrnovali oblečení, aby se ujistili, že nejde o trik. Jejich život rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem.

Obchodní artikl a připoutaní otroci

Mary Hilton a její manžel dávali dívkám jasně najevo, že je si je vydržují jako obchodní artikl, nikoli z lásky. Dívky tak byly vystaveny stálému týrání. Jakmile neuposlechly, dostaly po ramenou a zádech řemenem. Učily se zpívat, tančit, hrát na nástroje. Když nebyly ještě ani předškolačkami, vzali je pěstouni na světové turné do Anglie, Německa a Austrálie. V 8 letech se dostaly do USA, kam je úřady nejdříve odmítly vpustit kvůli „fyzickým nedostatkům“.

Mary však upozornila bulvární média a úřady se nakonec vzdaly. Postupně se rodina usadila v Texasu, protože Amerika nabízela mnohem větší výnosnost. Po smrti Mary si je vzala na starost nejstarší sestra Edith Meyers, režim se nijak nezměnil. Neměly nezávislost, nesměly chodit do školy, a aby neutekly, spaly s ní v jedné místnosti. Celý den jen cvičily hudební a taneční čísla a po večerech bavily publikum. Neposlušnost stále ústila v bití.

Setkání s iluzionistou a obrat

Z vydělaných peněz neviděly nikdy ani cent, Myersovi si všechno schovávali pro sebe. Nad vším měli výhradní kontrolu, takže fakticky fungovali jako otrokáři. Změna přišla, když bylo dívkám 21 let a potkaly legendárního Harryho Houdiniho. Slavný umělec jim poradil najmout si právníka a vychovatele zažalovat. Soud pak roku 1931 vyhlásil jejich nezávislost a přiznal jim odškodné ve výši 100 000 dolarů. Dvojčata si tak vybudovala vlastní existenci.

Nevyhýbala se ani lásce, bulvár se jich často ptal na sex. Dívky koketně sdělily: „Když to jedna z nás dělá, druhá se odvrátí, čte si nebo jí jablko.“ V druhé polovině 30. let jejich obliba upadala a hrály jen v několika menších filmech. Nakonec pracovaly jako pokladní v Severní Karolíně a skonaly obě ve věku 60 let. Dne 4. ledna 1969 se staly obětí hongkongské chřipky. Nedostavily se do práce a policie je našla v bytě mrtvé.

Článek Nejslavnější siamská dvojčata: Matka se jich zřekla, vychovatelé na nich chtěli jen vydělat peníze. Zachránil je až kouzelník Houdini se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Autonehoda a těhotenství

John a Florence Pollockovy měly normální život v anglickém Héxhamu. To samé se týkalo jejich dvou dcer, Jacqualine (6) a Joanne (11). Všechno se však změnilo v neděli 5. května 1957, kdy obě dívky zemřely během autonehody. Byly normálně na cestě do kostela s rodinným přítelem, když jejich vůz tragicky zasáhlo jiné auto. Obě zemřely prakticky okamžitě a rodiče byli samozřejmě zdrceni předčasnou ztrátou obou dětí.

Pokračovali však normálně ve svých životech v naději, že se jednoho dne dočkají dalšího dítěte. Jejich modlitby byly vyslyšeny mnohem rychleji, než by si kdy mysleli. Brzy totiž vyšlo najevo, že je Florence opět těhotná. Podle lékařů to mělo být jen jedno dítě, John však nebyl přesvědčen. V hloubi duše cítil, že to budou dvojčata. Navzdory všem výsledkům se tento jeho odhad potvrdil, takže se 4. listopadu 1958 narodily dvě malé holčičky.

Další projevy existence

Radost rodičů nad příchodem Gillian a Jennifer se změnilo v překvapení. Nejen, že to byla opět identická dvojčata, ale měla zvláštní mateřská znaménka. Jennifer skvrnu na čele, stejně jako její zesnulá starší sestra Jacqueline. Obě měly znaménka na zápěstí, nepochybně se tu dělo něco podivného. Když jim oběma byly 3 měsíce, rozhodli se John s Florence přestěhovat a začít nový život ve Whitley Bay s pohledem na Severní moře. Ještě však nebyl konec.

Když začaly obě dívky mluvit, uvědomili si rodiče, že jsou ještě podivnější, než by se mohlo dosud zdát. Pamatovaly si totiž minulost svých starších sester, které zemřely rok předtím, než se tyto dvě narodily. Když se vrátily do Héxhamu, sestry ukazovaly na místa, kde nikdy předtím nebyly. Pamatovaly si i místní školu, znaly starý dům a lidi ve vesnici. Měly stejné zvyky, dokonce i mluvily stejným způsobem. Navíc se zdály přirozeně starší.

Hraniční věk vzpomínek

Jako by tohle všechno nestačilo, jedna z nich ihned přijala, že se má o druhou sestru starat. Poznaly i staré panenky, kterým začaly automaticky říkat jmény, která jim daly jejich předchůdkyně. Gillian si pamatovala život své sestry Joanne, smrt v 11 letech. Fungovalo to i obráceně, takže Jennifer si pamatovala, jak její sestra skonala v 6. Jednou je rodiče i zaslechly, jak mluví přímo o oné nehodě. Popisovaly detaily a co všechno tehdy cítily.

Obě trpěly také obrovskou fobií z jakéhokoli vozidla. Když však obě dosáhly věku 5 let, vzpomínky na zesnulé sestry náhle zmizely, a to ze dne na den. Pak pokračovaly ve svých běžných životech. Podle vědců je právě tento věk hranicí, aby si člověk pamatoval svoje minulé životy. Ačkoli je tento případ asi nejslavnějším, existuje i mnoho dalších. Lidé nemusí věřit v reinkarnaci, ale jak řekla Terry Pratchett: „Reinkarnace věří ve vás.“

Článek Záhadná reinkarnace aneb Případ Pollockových dvojčat: Obě zemřela při autonehodě, ale jako by se na svět dostala znovu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vesna Vulovićová přežila pád z 10 kilometrů

Bylo krátce po páté hodině odpoledne, 26. ledna 1972, když z obrazovky radaru letecké věže v Chotěbuzi zmizela tečka indikující letadlo Douglas DC-9-32 Jugoslávských aerolinek. Letadlo se tou dobou vracelo ze Švédského Stockholmu do Záhřebu. Po mezipřistání v Kodani vstoupil letoun do letového prostoru Německa a následně měl letět také nad územím Československa.

Redakce VědaŽivě

27 května, 2024

Australský bermudský trojúhelník: Letadla i lodě v něm mizely jak na běžícím páse

Zkušení piloti se však stihli s dispečery českých řídicích věží pouze pozdravit, když jejich komunikaci přerušil výbuch. Letadlo se v té době drželo v letové hladině 10 kilometrů a na palubě bylo včetně posádky 28 lidí. Výbuch roztrhl malé letadlo vedví a jeho trosky společně s těly cestujících dopadly do zhruba 20 kilometrové oblasti okolo Olešského rybníka. Pád z 10 kilometrů jako zázrakem přežila pouze Vesna Vulovićová.

Práce u letecké společnosti se nevzdala

Pracovnící řídící věže vyhlásili záchrannou akci okamžitě poté, co ztratili s letadlem spojení. Celou situaci však komplikovalo počasí, tma a těžce přístupný terén. Vesna Vulovićová byla vklíněná v zadní části trupu. Nohy měla zaklíněné v kabině a trup jí vísel z trosek letadla. Dobrovolníky k ní přilákal její nářek. Opatrně ji z trosek vysvobodili a následně ji do příjezdu sanitky udržovali při životě. Vesna utrpěla velmi vážná zranění.

Redakce VědaŽivě

19 srpna, 2025

Místo dobrodružství ho čekala smrt: Tragický příběh 14letého Keitha Sapsforda, který vypadl během letu z letadla

„Měla frakturu spodiny lebeční a s ní související otok mozku, zlomeniny dvou obratlů, kvůli nimž měla nějakou dobu ochrnutou spodní část těla, zlomeniny žeber, bérce a předloktí i pohmožděná játra a ledviny,“ popisuje její zranění web Novinky.cz. V kómatu byla celých 27 dní a některých následků se nezbavila do konce života. Přesto se po rekonvalescenci k aerolinkám vrátila a dalších 18 let pracovala jako organizátorka letecké přepravy.

Zbytek života prožila v osamění

Vesna Vulovićová však nevedla veselý život. Žila pouze prací a ostatním lidem se spíše vyhýbala. Lidé ji považovali za starou čarodějnici, která téměř neopouští svůj dům. Toto tvrzení se stalo pravdou v roce 1991, kdy odešla do důchodu. Z domu tak skutečně odcházela pouze ve výjimečných situacích a většinu času trávila se svými kočkami. Navíc ji po zbytek života trápily četné zdravotní problémy, které ji nikdy nepřestaly připomínat její otřesný pád. Zemřela sama a v jejím domě ji objevili až po několika dnech, jak uvádí web Seznam Médium.

Článek Zázračná Vesna Vulovićová: Přežila pád z výšky 10 kilometrů, lidé ji pak považovali za čarodějnici se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Narodila se siamská dvojčata

Daisy a Violet Hiltonovy se narodily v Anglii v roce 1908 mladé svobodné matce. V té době byly nemanželské děti sice běžné, ale vždy znamenaly sešup do nižší společnosti. Také matka Daisy a Violet vnímala narození siamských dvojčat jako trest za svůj hřích. Podle doktora však neměly přežít ani jeden rok života. Když se tohle hrůzné proroctví nenaplnilo, matka se dívek jednoduše vzdala.

Redakce VědaŽivě

13 července, 2022

Česká siamská dvojčata dokázala na svém postižení úspěšně vydělat. Jedna z dívek dokonce porodila syna

Prodala je jisté Mary Hiltonové, která ve dvojčatech okamžitě viděla výnosný artikl. Daisy a Violet byly spojeny v oblasti hýždí a boku. Každá však měla vlastní tělo, vlastní krevní oběh i orgány. Dnes by taková siamská dvojčata byla jednoduše oddělitelná. Tehdy představovaly kuriozitu, na které se dá dobře vydělat.

Staly se otroky hamižných pěstounů

Daisy a Violet sice získaly u Mary Hiltonové nový a pohodlný domov, mnoho štěstí v něm však nezažily. Od útlého dětství byly vystavovány na odiv veřejnosti. Siamská dvojčata byla v té době vzácná a lidé rádi zaplatili za podivuhodnou podívanou. Dívky se často účastnily různých vystoupení, kterým se v té době říkalo „Freaks Show“ neboli „Představení monster“.

Od mládí se učily tančit, zpívat a hrát na hudební nástroje, čímž měly uchvátit a bavit nenasytné publikum. Pokud se náhodou odvážily vzdorovat, Mary je fyzicky trestala a vyhrožovala jim, že je nechá zavřít do ústavu. Obě dívky byly dokonce několikrát zneužity četnými partnery Mary Hiltonové. Až do svých jednadvaceti let nedostaly ani zlomek peněz, které svým vystupováním vydělaly. Všechny peníze putovaly rovnou do kapsy Mary Hiltonové.

Redakce VědaŽivě

7 srpna, 2022

Dvojčata 29 let žila ve vlastním fiktivním světě a komunikovala jen speciálním jazykem. Pak se rozhodla, že jedno z nich musí zemřít

Houdini jim změnil život

Zlom nastal teprve ve chvíli, kdy se o Daisy a Violet dověděl slavný umělec Harry Houdini. Dívky ho zaujaly a podnikl všechny potřebné kroky, aby je dostal od jejich hamižné pěstounky. V jednadvaceti letech tak poprvé zakusily svobodu. Soud jim dokonce přisoudil štědré odškodné ve výši sto tisíc dolarů. Díky Houdinimu pak siamská dvojčata zažila skutečnou slávu.

Hrály v několika úspěšných filmech, přičemž jeden z nich popisoval jejich skutečný příběh. Vydaly knihu o svém životě, a dokonce se obě posléze vdaly. Ve druhé polovině 30. let však začala jejich sláva uvadat a nakonec si musely najít normální práci. Obě se rozvedly a svůj život dožily v klidu a ústraní. Obě zemřely v roce 1969 ve věku 60 let.

Článek Siamská dvojčata, která si podmanila celý svět: Matka se jich zřekla, tak se jich ujal kouzelník Houdini se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Deformace a komplikace

Její odchod později popsal jako „největší smutek v životě“. Otec se znovu oženil ani ne za rok, Merrick opustil školu, aby mohl pracovat. Nakonec se dostal do továrny, kde balil cigarety. Ani ne za dva roky se mu však ruka natolik zdeformovala, že nemohl dělat ani tohle a musel místo opustit. Jeho otec, který vlastnil galanterii, mu proto zařídil licenci podomního obchodníka. Merrick se tedy vypravil do ulic prodávat jeho zboží. Výsledek?

Jeho znetvoření už bylo tak extrémní, že nemohl ani pořádně mluvit. Lidé z něj tak byli buď rovnou zděšeni, nebo mu minimálně nerozuměli. Jednoho dne ho otec zbil, protože nevydělal dost peněz. Merrick ho opustil a krátce přebýval na ubytovně Leicester Union Workhouse, bylo mu 17 let. Prostředí nesnášel, nebyl však schopen obstarat si cokoli jiného. V roce 1884 se rozhodl využít k obživě svoje deformace. Tedy najít si místo v show podivností.

Hvězda cirkusu podivností

Brzy vystupoval jako „Sloní muž – napůl člověk, napůl slon“ a v Leicesteru i Nottinghamu měl velký úspěch. V listopadu se pak vydal do Londýna. Nosil kápi a závoj, aby svoje deformace na veřejnosti zakryl. Davy ho však na cestách stejně obtěžovaly. V Londýně se ubytoval naproti nemocnici, odkud ho často navštěvovali studenti i lékaři. Logicky je zajímalo jeho postižení. Nakonec ho pozval chirurg Fredetick Treves, aby ho mohl pečlivě vyšetřit.

Ukázalo se, že všechny deformace jsou už naprosto extrémní. Jeho hlava měla obvod 90 centimetrů, zápěstí 30 centimetrů. Celé tělo bylo pokryto nádory, nohy i boky byly tak nakřivo, že musel používat hůl. Jinak se však těšil poměrně dobrému zdraví. Treves ho představil Londýnské patologické společnosti, pak ho požádal, zda by přišel na další vyšetření. On však odmítl, později vzpomínal, že se cítil jako zvíře v kleci na trhu.

Stav se zhoršuje

Později se celá show podivností stěhovala do Belgie, kde měli jen drobný úspěch. Jeho manažer ho však okradl o peníze a zmizel. Když se Merrick vrátil do Londýna, byl napaden davem a ocitl se ve vazbě. Policie mu nerozuměla, ale našla u něj Treversovu vizitku. Jeho postižení postoupilo a neustále byl v bolestech. Nemocnice se o něj ovšem nedokázala postarat, pomohla až veřejná výzva o pomoc. Přebýval i v londýnské nemocnici.

Přidalo se i několik majetných Angličanů včetně šlechty. Jednou za čas si mohl dopřát výlet do přírody nebo navštívit divadlo. Navzdory podpoře se však jeho stav zhoršoval. Zemřel nečekaně 11. dubna 1980 ve věku 27 let. Kvůli obrovské hlavě musel celý život spát v sedě, s hlavou opřenou o kolena. Oficiální příčina smrti byla, že mu hlava rozdrtila průdušnici. Dle Treverse si ovšem vlastní váhou hlavy prakticky zlomil vaz, když zkoušel spát normálně.

Článek Napůl muž, napůl slon: Joseph Merrick se na veřejnosti snažil schovávat, ale lidé mu nedali pokoj se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Medúza, která stárne pozpátku

Na vrcholku nesmrtelných zvířat je malá medúza známá jako Turritopsis doohmii nebo jednodušeji nesmrtelná medúza. Smrt přelstila tak, že se podle National Geographic naučila otočit své stárnutí. Jakmile je nemocná nebo zraněná, vrátí se během 3 dnů do fáze polypu, čímž změní své buňky na mladší verze. Ty nakonec vyrostou opět do dospělého jedince.

Robustní želvy

Pomalý, ale stálý pohyb opravdu vyhrává závody. O želvách se ví, že žijí celá staletí. Badatelé navíc zjistili, že jejich orgány se časem nijak nerozpadají ani nepoškozují. Podle The New York Times mohou žít dokonce neomezeně dlouho, pokud se vyhnou chorobám a predátorům. Jinými slovy mají opravdu potenciál být nesmrtelnými zvířaty.

Humr, který roste stále dál

Vědci vedou dlouho debatu, zda jsou rudí obyvatelé oceánu biologicky nesmrtelní. Obvyklá příčina úmrtí je totiž nemoc, nikoli stáří. Rostou a množí se, dokud neumřou. Jeden humr zachycený u Newfoundlandu byl odhadnut na 140 let věku. Většina samců se dožije 30, samičky cca 54 let, alespoň podle Smithsonian. A čím větší humr, tím je také starší.

Regenerující ploštěnci

Ploštěnci se proslavili svou schopností regenerace. Pokud je totiž jedinec přeříznut podélně nebo napříč, mohou vzniknout dva samostatní červi. Tato zjevně neomezená regenerace se také vztahuje na jejich stárnutí či poškození tkání. Červi tak mohou smrt podvádět donekonečna, jak potvrzuje i studie z University of Nottingham.

Odolné velryby

Ačkoli nejsou technicky nesmrtelné, jsou velryby grónské nejstaršími živými savci. Podle Popular Science žije několik druhů těchto velryb déle než 70 let. V 90. letech na těchto masivních zvířatech našli vědci jizvy od zbraní používaných už po roce 1800. Nejstarší známá velryba grónská je stará 211 let. Kromě této úctyhodné délky života jde také o jedny z největších tvorů, kteří nám na Zemi dělají společnost.

Bakterie odolné vůči radiaci

Deinococcus radiodurans je polyextrémofilní bakterie adaptovaná na různé extrémní podmínky. Nejen, že je odolná vůči radiaci. Tito nesmrtelní tvorové dokonce dokáží zemřít a pak znovu ožít díky neuvěřitelné schopnosti opravy vlastní DNA. Podle Ira S. Pastora, CEO v Bioquark Inc. „mohou přežít chlad, dehydrataci, vakuum i kyselinu a byly označeny za nejodolnější bakterie na světě.“ Ještě lepší je zápis v Guinnessově knize rekordů.

„Odolají 1,5 radům gamma radiace, tedy asi 3 000krát víc, než co by zabilo člověka.“ Jak je vidět, máme ještě co dohánět. Ale ruku na srdce, mnoho příběhů už ukázalo, že nesmrtelnost nemusí být rozhodně dar a požehnání, ale mnohem častěji prokletí.

Článek Tvorové, kteří dosáhli nesmrtelnosti: Medúzy stárnou pozpátku, humři obvykle zemřou na nemoc se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhada města v Novém Mexiku

Někteří obyvatelé a návštěvníci v malém městě Taos v Novém Mexiku jsou již léta obtěžováni záhadným a slabým nízkofrekvenčním hučením. A to konkrétně v pouštním vzduchu. Kupodivu jen asi 2 procenta obyvatel Taosu hlásí, že zvuk slyší. Někteří věří, že je to způsobeno neobvyklou akustikou, jiní tuší masovou hysterii nebo nějaký tajný, zlověstný účel. Ať už se jedná o psychologický, přirozený, nebo nadpřirozený hluk, nikdo dosud nedokázal najít původ zvuku.

Chlupatá, člověku podobná bestie

Po celá desetiletí hlásí očití svědci z celé Ameriky pozorování velké, chlupaté, člověku podobné bestie zvané Bigfoot. Navzdory tisícům Bigfootů, kteří by museli existovat pro chovnou populaci, nebylo nalezeno jediné tělo. Žádný nebyl zabit lovcem, sražen rychlíkem ani nezemřel přirozenou smrtí. Při absenci pevných důkazů, jako jsou zuby nebo kosti, podpora sestává z pozorování očitých svědků a nejednoznačných fotografií a filmů. Je možné, že se tyto podivné příšery prostě jen pohybují mimo zvědavé lidské oči.

Tajemství intuitivních pocitů

Intuice nebo také šestý smysl je určitý vnitřní pocit. Někdy se může mýlit, ale většinou bývá správný. Psychologové poznamenávají, že lidé podvědomě získávají informace o světě kolem nich. To je vede k tomu, že informace zdánlivě cítí nebo chápou, aniž by přesně věděli proč. Ale případy intuice se těžko dokazují nebo studují a psychologie může být jen částí odpovědi.

Všem známá záhadná zmizení

Lidé mizí z různých důvodů. Většina z nich utíká, někteří podlehnou při nehodě, několik je uneseno nebo zabito, ale většina je nakonec nalezena. To však neplatí pro každého. Existují i tací, kteří skutečně zmizeli beze stopy. Když jsou pohřešované osoby nalezeny, je to vždy prostřednictvím policejní práce, přiznání nebo nehody. Občas to ale nevyjde. Důkazy sem tam chybí a vodítka bývají ztracena. Ani policie a forenzní věda nemohou vyřešit každý zločin.

Mysteriózní jevy a duchové

Duchové mrtvých se již dlouho objevují v kultuře a folklóru. Mnoho lidí hlásilo, že viděli zjevení jak stínových cizinců, tak zesnulých milovaných. Ačkoli definitivní důkaz existence duchů zůstává nepolapitelný, očití svědci nadále hlásí, že duchy viděli, fotografovali, a dokonce s nimi komunikovali. Vyšetřovatelé duchů doufají, že jednoho dne prokážou, že mrtví mohou kontaktovat živé, a poskytnou konečnou odpověď na tuto záhadu.

Vnitřně tajemný pocit z minulosti

Déjà vu je francouzská fráze, která znamená „již viděno“, odkazující na zřetelný, záhadný a tajemný pocit, kdy jste předtím zažili konkrétní soubor okolností. Žena může vejít do budovy, například v cizí zemi, kterou nikdy nenavštívila, a vycítit, že prostředí je děsivě a důvěrně známé. Někteří připisují déjà vu psychickým zážitkům nebo nevyžádaným zábleskům předchozích životů. Stejně jako u intuice může výzkum psychologie nabídnout více naturalistických vysvětlení, ale nakonec příčina a povaha samotného jevu zůstává záhadou.

Nadpřirozené jevy a psychická síla

Psychické síly a mimosmyslové vnímání (ESP) patří mezi opravdu diskutabilní nevysvětlitelné jevy. Víra v ně je zároveň velice rozšířena. Mnoho lidí věří, že intuice je forma psychické síly, způsob, jak získat tajemné nebo zvláštní znalosti o světě nebo budoucnosti. Vědci testovali lidi, kteří prohlašovali, že mají psychické schopnosti, i když výsledky za kontrolovaných vědeckých podmínek byly zatím negativní nebo nejednoznačné.

Článek Nevysvětlitelné jevy, ze kterých naskakuje husí kůže: Záhadná zmizení, duchové, chlupaté monstrum, ale i fungování intuice se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Protokol pro mimozemský kontakt

„Sci-fi je plná studií o dopadech na lidskou společnost poté, co se setkala s životem nebo nějakou formou inteligence odjinud“, říká John Elliott, vědec z University of St Andrews ve Skotsku. Elliott je konkrétněji koordinátorem nově založeného SETI Detection Hub na této univerzitě. Jedná se právě o tu organizaci, která vyvine nový protokol pro mimozemský kontakt. Podle Elliotta se nový výzkumný tým této organizace dostane nad rámec úvah o dopadu potenciálního setkání s mimozemšťany a začne se soustředit na to, jak by lidstvo mělo na takový kontakt reagovat.

Zakládání různých protokolů

V současnosti jediný protokol pro kontakt s mimozemšťany byl založen komunitou SETI v roce 1989. Protokol, který byl naposledy revidován před více než deseti lety, je přinejmenším vágní, pokud jde o mezinárodní reakce na mimozemšťany. Většinou se zaměřuje na důležitost sdílení objevů s veřejností a širší vědeckou komunitou. V případě potvrzeného kontaktu s mimozemšťany je hlavní praktickou radou protokolu pro vědce požádat o radu OSN nebo jiný řídící orgán. 

Signály z vesmíru budou nadále analyzovány

Místo toho, aby se soustředilo na odesílání zpráv mimozemšťanům, bude SETI Detection Hub skenovat signály z vesmíru. A to výhradně pro potencionální zprávy odesílané mimozemskými formami života. Hlavním účelem by bylo najít nebo nějakým způsobem vyvinout rámec pro nalezení smyslu těchto signálů.

Článek Vědci vyvíjí univerzální protokol pro případ kontaktu s mimozemskou civilizací. Budou v něm jasné pokyny pro postup v komunikaci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mozek si jasně procházel vzpomínková centra

Lékařský tým z Vancouver General Hospital v Britské Kolumbii během smrti nahráli jeho mozkovou aktivitu. Zajímal je hlavně interval 30 vteřin před a po zástavě srdce. Odhalili tím, že před smrtí mu opravdu mohl před očima proběhnout celý život. Mozek totiž vyvíjel stejnou aktivitu, jaká se normálně objevuje během snění nebo procházení vzpomínek. „Touto oscilací může mozek naposledy přehrávat důležité životní události právě těsně před smrti.“

„Je to podobný úkaz, jak během zážitků blízké smrti,“ uvádí Dr. Ajmal Zemmar z univerzity v Louisville. Ačkoli byly základní mozkové vlny zachyceny už dřív, nebyly moc podrobné a odehrávaly se za jiných okolností. V tomto případě lékaři nevědomky připravili všechny nástroje potřebné k tomu zachytit důkladně mozkovou aktivitu během smrti. Všechno to začalo tehdy, kdy pacient upadl a začal krvácet do mozku.

Naprosto nerušený neurální záznam

Po přijetí do nemocnice se u něj objevily záchvaty a byl připojen na EEG. Během léčby bohužel zemřel a jeho rodina ho nechtěla oživovat. Naštěstí ale svolila ke zveřejnění zachycených dat. Podle Zemmara dovolilo plných 15 minut záznamu jasné nalezení úseku mezi životem a smrtí. „Těsně před zástavou srdce jsme si všimli specifické změny v neurologické oscilaci, tzv. gama oscilace,“ řekl Zemmar. Co se tedy dělo?

Běžně se jim říká mozkové vlny a definují elektrickou aktivitu našeho mozku. Objevuje se v různých frekvencích podle různých úrovní vědomí. V tomto případě ukázal pacientův infarkt drastickou změnu v alfa a gama vlnách. A je dlouho známo, že tyto vlny korelují s přístupem k paměti, sněním, meditací a zpracováním informací. Říkáme tomu také flashbacky. „Spojitost vlnění a kognitivních procesů je u zdravého mozku ověřená.“

První studie a naděje pro truchlící

„Podpora oné představy o životě před očima těsně před smrtí se tedy poměrně nabízí,“ uvádí studie. Je však třeba podotknout, že tento výzkum je první svého druhu, protože takto specifické měření se ještě neobjevilo. Na druhé straně jsme tyto vlny zachytili u krys. To nahrává skutečnosti, že se stejný vzorec projevuje u více druhů. Mozek tohoto pacienta měl navíc další podmínky jako krvácení, otoky a záchvaty, když k záznamu docházelo.

Badatelé nicméně jasně navrhují, že zážitky blízké smrti poskytují podobnou zkušenosti. A náš mozek spouští tyto konkrétní okruhy zcela záměrně. Pro Zemmara je nález redefinicí toho, kdy život a smrt opravdu začínají a končí. A také netruchlit moc hluboce. „Z tohoto výzkumu si můžeme něco odnést. Ačkoli mají naši milovaní zavřené oči a jsou připraveni k věčnému odpočinku, jejich mozek přehrává ty nejkrásnější věci, které kdy prožili.“

Článek Mozková aktivita umírajícího pacienta prozradila, zda během smrti skutečně probleskne člověku celý život před očima se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě naprosto odlišné verze

První zapírá celý pobyt na Marsu, kvůli nedostatku technologií a jejich omezenosti. Druhá verze je přesně opačná a v posledním desetiletí byla podporována různými jednotlivci. Pravda je však samozřejmě velice diskutabilní. Veřejnost si sice dělá obrázek, ale samotná vesmírná společnost o tom mlčí.

Výcvik ve vesmíru?

Cramer a jeho tým byli údajně součástí speciální sekce námořní pěchoty Spojených států s přísně tajným posláním. A to chránit a zajistit existenci pěti nově založených kolonií na povrchu rudé planety. Cramer dále tvrdí, že jeho výcvik probíhal na Měsíci, v tajné základně zvané LOC. Hovoří také o výcviku na Saturnově měsíci Titanu, a dokonce i v hlubokém vesmíru.

Vesmírné lodě jsou již dostatečně vyvinuty

Nejen, že svět má prý technologie potřebné k dosažení Saturnu a jiných dalekých oblastí vesmíru, Mars je podle prohlášení bývalého mariňáka planeta hemžící se životem. Podle Cramera má vesmírná flotila technologii mnohem lepší než to, co existuje na Zemi. Vesmírné lodě mají úplně odlišné pohonné systémy, jež umožňují vesmírné flotile snadno dosáhnout hranic naší sluneční soustavy. Tyto pohonné hmoty jim údajně zpřístupnili „šedí mimozemšťané“.

Existence života na Marsu

Pan Cramer dále uvádí, že existují dva původní druhy, které obývají Mars: „Reptiliáni a Insektoidi, oba velmi inteligentní. Reptiliáni jsou mnohem agresivnější druh, bránící své území za každou cenu. Insektoidi jsou stejně inteligentní a schopní, ale o něco pasivnější.“ Tuto skutečnost, tedy že by se na Marsu ukrýval podobný typ života, potvrzují i další výzkumníci, včetně Dr. Brandenburga. Ten dokonce tvrdí, že mimozemské bytosti vedly na rudé planetě jadernou válku, a své názory podporuje i různými fakty a důkazy.

Eliminace života kvůli jadernému výbuchu

Podle Dr. Brandenburga byli staří Marťané, známí jako Cydonians a Utopians, zmasakrováni při gigantickém jaderném útoku a důkazy o genocidě můžou lidé vidět dodnes. Věda jeho názory podporuje a podotýká, že na Marsu je velmi vysoké procento Xenonu-129, který se dá produkovat jedině jaderným výbuchem.

Kapitán Kaye sice zatím nemá podobné důkazy jako Dr. Brandenburg, ale sděluje médiím, že dělá vše, aby získal vysoce utajované dokumenty, které se na Marsu ukrývají. Všechno pravděpodobně odhalí mise na Mars s posádkou. Lidstvo je v očekávání a už se nemůže dočkat na to, co vše tato tajemná planeta světu odhalí.

Článek „Na Marsu jsem strávil víc než 15 let,“ tvrdí námořní důstojník, který účinkoval v tajném vesmírném programu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Do největších vodních hlubin

„Nicméně až do nedávné doby jsme dokázali získat jen několik málo vzorků.“ Po měsíci se tým vrátil, a když se na jejich objevy podíváte, vypadá to spíš jako cesta do vesmíru. Inventář výpravy zahrnuje mořské pavouky velikosti talíře, rybu bez tváře, svítící mořskou hvězdu, krevetu s rudým rohem nebo ryboještěřího hermafrodita. Přibližně třetinu této sbírky dosud lidské oko nikdy nespatřilo. „Je to opravdu cesta objevů.“ Pokochejte se obrázky z málo prozkoumaného prostředí podmořských hlubin.

Hvězdice všeho druhu

Podle badatelů může být na planetě víc jak 10 000 různých druhů mořských hvězdic.

Svítící lovec

Zmijí ryba svítí, aby do své tlamy přilákala potravu.

Hvězda internetu

Arašídový červ si získal na internetu značnou popularitu, protože rozhodně nevypadá jako arašíd.

Pavoučí ryba

Pavoučí ryby mají na hlavách místo očí velké zelené desky – nejspíš kvůli schopnosti detekce dalších svítících tvorů.

Skleněné ostny

Dále je tu houba, ze které vyrůstá sklo.

Problémy s láskou

V hlubinách je hledání partnera někdy těžší než nalezení potravy. Právě taková obtíž dovedla ještěří rybu k evolučnímu řešení pomocí hermafroditismu. Má jak ženské, tak mužské reprodukční orgány, takže když se setká s dalším jedincem, bude to každopádně ten pravý (nebo ta pravá). Jak byste mohli takovou tvářičku nemilovat? Mají sklopné zuby, takže kořist těžko unikne. V hlubinách je ovšem kořisti velmi málo, proto i tyto ryby jsou velmi vzácné.

Chobotnice Dumbo

Roztomilá chobotnice Dumbo připomíná pleskáním uši fiktivního slona.

Svítící žralok

Do těchto zubatých čelistí bioluminiscentního žraloka se rozhodně dostat nechcete.

Skalní krab

Děsivý krab vypadá jako něco, co zrovna vystoupilo z hororu. Na žádnou jeho část si určitě nechcete sednout nebo na ni šlápnout.

Trochu měkký úhoř

Tento slepý úhoř nemá žádné šupiny a jeho kosti jsou jen zčásti kalcifikované.

Trojnohá ryba

Tento druh má tak titěrná očička, že jen stěží zahlédne cokoli ve svém okolí.

Mořský pavouk

Nemá žádné specifické orgány pro dýchání nebo trávení. Dýchá pomocí plynové výměny skrze pokožku, trávení je na buněčné úrovni a krevní oběh spouští hlavně pohyb nohou. Jde ve své podstatě o trubky uvnitř trubek.

Hlubinné krevety

Vypadají většinou o dost výhružněji než jejich bratranci z mělčích vodních vrstev.

Kterého z těchto krasavců byste chtěli jako domácího mazlíčka?

Zdroj: Science

Článek Vůbec první hlubokomořský výzkum v Austrálii objevil fascinující nové formy života se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Veselá a aktivní dívenka

Přišla na svět roku 1937 a nevybočovala z řady svých vrstevníků. Šlo o aktivní a veselou holčičku, která chodila do školy a na dvorku si velmi ráda hrála se svými kamarády. Když jí bylo 11 let, nakazila se od svého bratra dětskou obrnou, její příznaky však začala pociťovat až po jeho smrti. O svém stavu se nezmínila, protože nechtěla své rodiče děsit. Po nějaké době už nešlo příznaky skrývat, takže ji otec s matkou odvezli do nemocnice. Stav se dále zhoršoval.

Dívce asi po měsíci atrofovaly svaly, nebyla schopná pohybu ani dýchání. Lékaři proto Marthu umístili do speciálního dýchacího přístroje, kterému se tehdy – celkem oprávněně – přezdívalo „železné plíce“. Šlo o plechovou kapsli, kde probíhala změna tlaku, který působil na plíce ležícího pacienta. Aby to šlo provést, muselo být uvnitř celé tělo člověka kromě hlavy. Lékaři byli ovšem toho názoru, že Martha nejspíše dlouho nepřežije.

Život v každé vteřině

Navzdory všem okolnostem a problémům však strávila v kapsli dalších 61 let – vše samozřejmě s podporou přátel i rodiny. V tomto stavu následně vystudovala střední školu a s medailí za vynikající studijní výsledky také dvě velmi prestižní univerzity. Konkrétně se jednalo o žurnalistiku, pak pracovala pro místní noviny. V tom jí zprvu pomáhala její matka, po letech se však objevily počítače schopné převodu lidské řeči na psané slovo.

Martha měla skutečný novinářský talent, protože podle vyjádření redakce byly právě její články mezi čtenářstvem velmi oblíbené. Navzdory všem nepřízním osudu měla Martha mnoho přátel, ani jednou za život netrpěla depresemi a vždy tvořila duši společnosti, která ji obklopovala. Posléze vydala kniha „Breath: Life in the Rhytm of an Iron Lung“. V ní popsala, jak si cenit vlastního života a neplýtvat časem na fiktivní deprese a problémy.

Opravdu máme tolik problémů?

Z „železných plic“ se mohla dostat jen opravdu výjimečně a na velmi krátkou dobu. „Je velmi obtížné žít s myšlenkou, že váš život skončí každou chvíli. Právě to mi dalo sílu užívat si každou jeho vteřinu,“ napsala ve své knize. Martha nakonec přežila vlastní rodiče a v roce 2009 zemřela, když jí bylo 72 let. Její síla a houževnatost je příležitost pro přehodnocení vlastního způsobu života. A také postojů ke skutečným i domnělým problémům.

Kdy jste se v životě cítili nejvíc na dně?

Zdroj: TheFinalInch

Článek Martha M. – žena, která strávila 60 let v kovové kapsli, se neměla dožít druhých narozenin. Přesto vystudovala 2 univerzity se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hawking a jeho život

Narodil se v roce 1942 v Oxfordu. Jeho rodiče se tam přestěhovali z hlavního města v obavě z bombardování Němci. Hawking vyrostl v rodině, kde medicína, filozofie a matematika byly běžnými tématy diskuzí. Během večeře rodina obvykle mlčela, každý si během jídla dál četl něco jiného. Takže pro Stephena bylo vstřebávání nových znalostí stejně přirozené, jako hraní fotbalu pro ostatní kluky.

V mládí byl lékaři podceňovaný

Ve 21 letech byla Stephenu Hawkingovi diagnostikována amyotrofická laterální skleróza. Doktoři tehdy byli pesimističtí a dali mu nanejvýš dva a půl roku života. Stephen se dožil 76 let, za tu dobu se dvakrát oženil, měl tři děti a stal se členem Royal Society of London. Vyučoval na univerzitě, za svou vědeckou a výzkumnou činnost získal minimálně 16 ocenění. Tato nemoc způsobila, že Hawking téměř ochrnul. Zároveň ztratil schopnost mluvit, a proto do konce života používal ke komunikaci řečový syntetizér.

Jednoho dne slavný vědec pravil

Hawking jednou novináři odpověděl na jeho otázku ohledně cestování časem a jeho vlivu na realitu. Zmiňoval příklad, že stejně jako všichni cestovatelé časem lidé postupují vpřed. Odhalil experimentální důkaz, že cestování časem je nemožné. Uspořádal večírek pro cestovatele v čase. Druhý den rozeslal pozvánky. Dlouhou dobu čekal, nikdo nepřišel. Ve stanovený den byl sál vyzdoben balónky a transparentem „Vítejte, cestovatelé časem“. Celou událost natáčela kamera. Ale nebylo co točit – Stephen Hawking jen seděl v prázdné místnosti úplně sám a čekal.

Následující den vědec zveřejnil inzerát, že srdečně zve všechny na setkání cestovatelů časem. „Pořádá profesor Stephen Hawking. Místo – Cambridge University: 52° 12′ 21“ N, 0° 7′ 4,7″ E, čas setkání 12:00, datum 28. 6. 2009. Není nutné odeslat potvrzení.“ Ve výsledku se dá říci, že často mluvil v hádankách, nebál si udělat z důležitých věcí legraci. Dokonce možná i občas působil tak, že v jeho vtipných prohlášeních to byl právě on, kdo je paradoxně ve skutečnosti pochmurný.

Jakou citaci máte od Stephena Hawkinga nejraději?

Zdroj: Science

Článek Jak Stephen Hawking uspořádal večírek pro cestovatele časem: Kdo na něj přišel a co z něj vzešlo? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Základní podmínky biogeneze

Vhodné podmínky pro biogenezi, tedy vznik těchto sloučenin a následně i života, mohly připravit neustále dopadající meteority. Tým geochemiků z Trinity College v Dublinu prozkoumal druhý největší impaktní kráter na Zemi, konkrétně ten v Sudbury v Ontariu na území Kanady. Jeho stáří je skoro 2 miliardy let a za tuto dobu geologické procesy velmi změnily celý jeho vzhled. Na povrch se tím dostaly i velmi staré vrstvy kamene.

„Pro geologa je to doslovné cestování zpět v čase,“ podotýká profesor Kamber, který tuto studii vedl. Tento kráter zpočátku fungoval jako jakýsi kotlík s topným tělesem na dně. Spodní část útvaru tvořily žhavé kameny. Když tuto „konvičku“ naplnila voda, došlo k reakcím, které vyústily ve srážky. Tato geotermální aktivita podle badatelů vedla ke vzniku prvních organických sloučenin uvnitř kráteru.

Procesy uvnitř kamene

Prakticky všechny kameny uvnitř tohoto kráteru jsou černé, protože obsahují velké množství uhlíku. Během dřívějších bádání byla právě přítomnost uhlíku vysvětlována tak, že ji způsobily vnější naplaveniny. Kamberův výzkum ovšem vedl k závěru, že skutečnou příčinou jsou mikroorganismy, které obývaly povodí tohoto kráteru. Jsou navíc odpovědné za vyčerpání těch sloučenin, které jim dle všeho slouží jako potrava.

Mezi tu patří například zbytky kyseliny sírové a také sloučeniny, které obsahují molybden. „Je jasné, že kráterová pánev neměla po velmi dlouhou dobu přístup k otevřenému oceánu. To také znamená, že všechny tyto geochemické rysy jsou důkazem existence živých organismů v něm,“ uvedl profesor Kamber. Ten se specializuje hlavně na živelné cykly a procesy Země, které probíhají ve velkém měřítku a po dlouhé časové periody.

Co soudíte o původu života na naší planetě?

Zdroj: ScienceNews

Článek Jakou roli hrály meteority při vzniku života na naší planetě? Badatelé přichází s novou hypotézou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vítejte na Europě

Měsíc Jupitera má velikost 90 % našeho vlastního. Kolem obří planety obíhá ve vzdálenosti asi 778 milionů kilometrů a jeden okruh mu trvá 3,5 pozemských dní. Většinu povrchu tvoří pevný led křižovaný prasklinami. Pod touto vrstvou se nachází oceán, jenž může obsahovat až dvojnásobek objemu pozemské hydrosféry. Měsíc má velmi tenkou atmosféru, která by lidem nedovolila dýchání. „Naše bádání ukazuje, že proces okysličení oceánu je teoreticky možný.“

Uvádí to vedoucí výzkumu Marc Hesse z UT Jackson School of Geoscience. „Nabízí se tím řešení dosud nezodpovězené otázky ohledně obyvatelnosti tohoto měsíce.“ Europa je jedním z hlavních míst, kde pátrat po mimozemském životě, protože vědci zachytili stopy kyslíku a vody. Krom toho také další chemikálie, které mohou sloužit jako živiny. Nicméně ledová krusta silná asi 24 kilometrů slouží jako bariéra právě mezi vodou a kyslíkem.

Kyslík na povrchu, voda dole

Ten vzniká v důsledku slunečního světla a nabitých částic z Jupiteru, které bombardují ledový povrch. Pokud se má v oceánu nacházet život, jak ho známe, musí existovat způsob, jak tam dopravit kyslík. Hesse věří, že podle možných scénářů založených na dostupných důkazech je tím nosičem právě slaná voda. Chaotický terén na povrchu se totiž tvoří v oblastech, kde ledová krusta částečně roztála, takže voda je vystavena kyslíku na povrchu.

Pak se skrze póry a praskliny dostává dolů. Hesse to přirovnává ke komiksovému obrázku vody, která se pomalu dostává skrze zahradní hadici. A vypadá to na docela efektivní cestu, protože podle odhadů týmu se takhle dostane dolů až 86 % kyslíku zachyceného vodou nahoře. Odhady by mohla zlepšit mise NASA, tedy Europa Clipper, chystaná na rok 2024. Stejně tak bude možné získat bližší informace o živinách a dalších složkách nutných pro existenci života.

Potvrzení z více stran

Spoluautor Steven Vance z NASA řekl, že nejvyšší odhady na hladinu kyslíku v oceánu Europy jsou podobné těm na Zemi. Což logicky zvyšuje naděje na potenciál kyslíku pro udržení života v takto skrytých místech. „Je lákavé myslet si, že hned pod tím ledem může žít nějaký aerobní organismus,“ dodává. Dle Kevina Handa, který se bádání neúčastnil, je modelace velmi přesvědčivým vysvětlením pohybů kyslíku v rámci Europy.

„Víme už z dřívějška, že Europa má základní složky jako kyslík na svém povrchu. Otázkou ale bylo, jak či zda se dostávají do spodních vodstev a oceánů, kde mohou tyto zásoby využít životaschopné formy,“ uvedl. „Práce provedená Hessem a jeho spolupracovníky nejspíš poskytuje použitelnou odpověď.“ I při skutečné přítomnosti života půjde o mikroskopické organismy, nečekejme tedy populární zelené mužíčky.

V které části vesmíru byste očekávali přítomnost života?

Zdroj: TheScientist

Článek Mimozemský život na Europě? Slaná voda uvnitř ledové skořepiny Jupiterova měsíce by údajně mohla obsahovat kyslík se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejstarší město a ohnivá hora Merapi

Verchojansk je nejstarší město v oblasti za polárním kruhem a má pouhých 1 122 obyvatel. Jedná se o nejchladnější město světa, jinak známé také jako „pól chladu“. S touto přezdívkou lze jen obtížně polemizovat. V období od září do března sem slunce svítí nejvýše 5 hodin za den, v zimě se teploty málokdy dostanou nad mínus 40 stupňů Celsia. Opačným extrémem je pak ohnivá hora Merapi v Indonésii.

Sopka na ostrově Jáva je stále aktivní a i během těch nejklidnějších období se z ní stále valí hrozivý kouř. Ten stoupá z „Ohňové hory“, jak zní v překladu anglická verze názvu, až do výšky 3 kilometrů. Když v roce 1974 explodovala, došlo ke zničení dvou vesnic a zahynulo několik turistů i vulkanologů. Jejich hroby lze najít přímo na úpatí. Další erupce tohoto vulkánu přišla v roce 2010 a vyžádala si 353 životů a evakuaci dalších 350 tisíc lidí.

Terč 4 bouří najednou a jezero smrti

Pobřežní město Gonaïves na Haiti si v srpnu 2008 „užilo“ hned 4 bouře najednou. Nejdříve subtropickou Fay, za ní hurikán Gustav, pak hurikány Hannu a Ike. V důsledku ničivých větrů bylo prakticky odplaveno do moře, většina města je pod bahnem nebo ve vodě, někde do výšky 3,5 metru. Ztráty na životech dosáhly 500 obětí, rok 2008 ale nebyl tím nejsmrtelnějším. V roce 2004 se projevil hurikán Jenny a pohřbil 3 000 obyvatel.

Jezero Kivu leží mezi Kongem a Rwandou a jde o jedno z Velkých afrických jezer s plochou 2 700 kilometrů čtverečných a hloubkou někdy až 480 metrů. Pod jeho krásnou hladinou však číhá smrt v podobě ložisek oxidu uhličitého a 55 miliard kubíků metanu. To je smrtící kombinace, protože jakékoli vulkanické projevy nebo zemětřesení mohou vést k ničivému výbuchu. Dva miliony lidí z okolních území tak žijí v neustálém strachu.

Pomíjivé Maledivy a město hurikánů

Desetina území Malediv se stala v roce 2004 neobyvatelným. Maledivy jsou řetězem 20 atolů složených z 1192 korálových ostrovů. Po tsunami v Indickém oceánu však zahynulo přes 80 lidí a třetina obyvatel zůstala bez střechy nad hlavou. Ohrožení ostrovů tím ale nekončí, za pár dekád může být území zcela pod vodou. Ani v současné době totiž žádný z těchto ostrovů nedosahuje nad hladinu moře o více než 2,5 metru.

Tropický ráj Kajmanských ostrovů leží v Karibiku, 240 kilometrů na jih od Kuby. Většina turistů sem jede za potápěním a nedotčenými plážemi. Největší ostrov Grand Cayman se ovšem proslavil z jiného důvodu. Je znám jako „město hurikánů“, jelikož každých 2,16 roku trpí těmito živly, a to víc než jiné oblasti Atlantiku. Bouře Ivan z roku 2004 zničila skoro 80 % všech budov a na několik dní připravila o vodu a elektřinu 40 000 obyvatel tohoto místa.

Ulička tornád a mizející oáza

Podél dálnice US I-44 spojující v USA stát Oklahoma s městem Tulsou žije přes milion obyvatel. Každé jaro se tu setkává chladný suchý vzduch z hor a teplé vlhké větry od oceánu, což nevyhnutelně vede k formaci ničivých vírů. V květnu 1999 se Oklahomou, Texasem a Kansasem prohnalo neuvěřitelných 70 vichřic najednou. Nejničivější z nich v Oklahomě srovnala se zemí 1 700 domů, poškodila dalších 6 500 budov a zabila přes 40 lidí.

Kdysi úrodné místo oázy Minqin v Číně prochází poměrně bouřlivým obdobím, protože je tato oblast stlačena mezi dvě pouště. Dekády sucha a mizející řeky způsobují, že se k regionu blíží písek jak z jihovýchodu, tak i severozápadu. Od roku 1850 na tomto území poušť pohltila přes 160 kilometrů čtverečních, současně se populace rozrostla na víc jak 2 miliony lidí z původních 860 000. Rozsáhlá poušť postupuje dál, a to tempem cca 10 metrů každý rok.

Které z těchto míst byste chtěli navštívit nebo jste už navštívili?

Zdroj: Science

Článek 8 pozemských míst, kde je život extrémně nebezpečný. Je obtížné uvěřit, že tu někdo trvale přebývá a denně bojuje s přírodou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pamatujte na hodnotu vašeho života

„Člověk, který se opováží promarnit byť jen jedinou hodinu svého života, se dosud nenaučil ceně života.“ Podle různých statistik nelitují lidé před smrtí toho, co udělali, ale mnohem častěji věcí, ke kterým nenašli odvahu. Tedy toho, co promarnili. Životní čas máme každý vymezen a nevíme, kdy přijde konec. Je proto „škoda každé minuty“, jak měl nad postelí napsáno Jaroslav Foglar, autor slavných Rychlých šípů.

„Síla trvalého zkreslení je obrovská. Historie vědy nám ale dává naději v tom, že nemá příliš dlouhou životnost.“ Lidé po celou historii poznání světa podléhají zkreslením, klamům a dezinformacím. V digitálním věku se tento sklon projevuje ještě více. Důvodem je tzv. digitální demence a zakrnění kritického myšlení. Člověk se totiž potřebuje často vydat zcela jinudy, než kudy je navyklý. A to je jako jít poprvé do posilovny.

Silná mysl a neúprosnost reality

„Nejvyšším stavem morálky, jakého můžeme dosáhnout, je, když pochopíme, že dovedeme kontrolovat vlastní myšlenky.“ Každého člověka, který dosáhl v něčem vrcholu – bez ohledu na obor –, tam kromě talentu dovedla také obrovská sebekontrola a vnitřní disciplína. K úspěchu nevede žádný výtah ani „zaručené kurzy“, musí se jít po dlouhých a obtížných schodech. A kontrola sebe sama je na takové cestě tou největší pomocí.

„Hlavním pravidlem, které vede k rozvoji všech živých organismů, je množení, variabilita a zákon přežití nejsilnějšího a smrti nejslabšího.“ Je to kruté, je to neúprosné, ale je to tak. Život se s nikým nemazlí a dává ty největší rány, tvrdší než jakýkoli soupeř v ringu. Jejich podoba je totiž variabilnější než jakýkoli fyzický úder. Čím víc se ovšem člověk rozvíjí a čím víc toho poznává, tím lépe je připraven na veškeré nesnáze, které ho mohou potkat.

Opakující se vzorce a jasně dané zákonitosti

„Mládí a stáří všech odlišných ras, jak u lidí, tak u zvířat, vyjadřuje stejnými pohyby jeden myšlenkový stav.“ Je jedno, o jakého tvora se jedná. Jestli plave ve vlnách, létá povětřím nebo se prohání savanou. Fáze života se u všech projevují obdobnými sklony a rituály. Každý živý tvor je totiž hnán stejným základním imperativem, a to předat dál své geny, předat svůj otisk v podobě potomstva. Tak formy života překonaly svou smrtelnost.

„Všechno v přírodě je výsledkem fixních zákonů.“ Žádná podoba života není náhodná. Cílem evoluce není nic jiného než obsadit každé prostředí takovým organismem, kterému se v něm bude nejlépe dařit. „Láska ke všemu živému je vlastností toho nejvznešenějšího člověka.“ Co myslíte, jak by bylo na světě hezky, kdyby se takto vznešeným snažil stát každý obyvatel této planety? Láska k živému nic nestojí, a přece může být nejcennějším platidlem.

Která myšlenka – nejen ze zmíněných – vám převrátila život?

Zdroj: DiscoveryMagazine

Článek Charles Darwin není „jen“ otcem evoluční teorie. Jeho dalších 8 myšlenek má ještě větší dosah se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak rizikové jsou párky v rohlíku?

Vědci spočítali rizikovost a dopad na lidské zdraví celkem u 5 853 potravin. A i když se párek v rohlíku stává určitou obětí, má výzkum i dobré zprávy. Stačí totiž celkem malá změna ve vašem jídelníčku a můžete radikálně zlepšit svoje zdraví i eliminovat vlastní uhlíkovou stopu. „Stačí vám nahradit jen 10 % kalorií z hovězího a dalšího průmyslově zpracovaného masa. Dejte si místo toho směs ořechů, celozrnného pečiva, ovoce a zeleniny.“

„V průměru vám tato změna sníží vaši uhlíkovou stopu o třetinu, a navíc prodlouží váš život o 48 zdravých minut za den,“ vysvětlují autoři studie Olivier Jolliet a Katerina Stylianou. „To je značné zlepšení při takto minimalistické změně.“ A jak celá ta legrace funguje? V první řadě bylo spočteno zdravotní skóre potravin, hlavně jejich nutriční index. Ten je stanoven na základě 30 let zdravotnických a dietologických záznamů.

Rizika a přínosy jednotlivých potravin

Pomocí této obrovské zásoby informací mohou vědci během minut spočítat zdravotní přínosy nebo rizika tisíců potravin. Párek v rohlíku tak vyšel jako 36 minut ztráty, zatímco porce okurky jako 10 minut navíc. Případně můžete sníst párek a pak si okurkovým salátem trochu polepšit a tu smrt podvést. To ale nebyl konec studie, protože tým chtěl vzít v úvahu také tolik skloňovaný vliv na životní prostředí.

Na to byla použita metoda IMPACT World+ (Vliv na svět), která měří dopad na prostředí způsobený životním cyklem každé potraviny. Tedy jejím pěstováním, zpracováním, přípravou, konzumací, odpadem, užitou vodou a dopadem na samotné zdraví. Celkově vzato použili badatelé na 18 indikátorů na stanovení kompletního skóre každé potraviny. Kombinací všech faktorů tak vznikly tři zóny obsahující prakticky všechno, co jíme.

Červená, žlutá a zelená zóna

Podobně jako u barev na semaforu jde o symboly pro „stop“, „pokračujte opatrně“ a „s chutí do toho“. V první skupině je například zpracované maso, jehož výroba má velký vliv na životní prostředí. Příkladem žluté zóny jsou například gumoví medvídci. Ti nemají výraznou uhlíkovou stopu, ale také prakticky žádné živiny, jsou tedy bez dopadu na obou stranách. Zelená je už zmíněná zelenina, ovoce, zrní, ořechy a některé mořské plody.

Párky v rohlíku se pak nachází jednoznačně v červené zóně. Tým hlavně doufá, že tento přístup trochu rozežene černobílé vnímání stravy. Ta je mnohdy ve zdravotním ohledu brána jako „všechno, nebo nic“, existuje zde však mnoho odstínů. Známý český šéfkuchař Zdeněk Pohlreich opakovaně prohlašuje, že nejsou „nezdravá jídla“, ale pouze „nezdravé porce“. A slepé následování mnoha módních trendů může vést k mnohem větším problémům.

Kterou velmi nezdravou pochutinu si dopřáváte rizikům navzdory?

Zdroj: IFLScience

Článek Máte rádi párky v rohlíku? Pokud ano, zpozorněte. Jedna taková svačinka vám zkracuje život o 36 minut se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Překážky stojící v cestě svatbě

Paní Einsteinová svého syna varovala, že „až jemu bude třicet, Mileva bude jako stará čarodějnice“. Jeho otec byl sice o něco přístupnější, stejně však svoje svolení sňatku podmínil tím, že si Albert najde stálou práci. Jenže to nebylo snadné. Roku 1900 totiž získali jeho spolužáci pozice asistentů na Polytechnickém institutu. Jen Einsteinovi nikdo nic nenabídl. Milevu podporoval, aby pokračovala ve výzkumu, a sám zůstal „obyčejným mužem“.

Jenže Milevě bylo jasné, že dokud nebude mít její milý stabilní kariéru, je jejich oficiální soužití vyloučeno. Napsala s ním tedy odborný článek, který byl ovšem publikován jen pod jeho jménem. Albert článek ukázal strýci, tehdy jednomu z nejvlivnějších fyziků v celé Itálii. Milevě se nadšeně svěřil s vizí, že budou moci společnou práci dotáhnout do vítězného konce. Je to jasný důkaz, že za prvními myšlenkami nestál pouze on sám.

Těhotenství a zvrat

Zlomovou událostí byla kombinace toho, že Mileva přišla do jiného stavu a nepodařilo se jí školu dokončit. Na rozdíl od Einsteina tak diplom nezískala. Jelikož nebyli manželé, vrátila se do rodného Srbska a dceru dala po porodu nejspíš k adopci. Mezi listinami se totiž nedochoval ani úmrtní, ani křestní list. Teprve po dvou letech (1902) získal Albert místo v Bernu. Následně mu otec na smrtelné posteli dovolil si Milevu konečně vzít.

Soužití obou vědeckých mozků se zpočátku jevilo jako idyla. Ona pečovala o domácnost, Albert byl v práci a po večerech oba u lampy rozebírali převratné objevy. Tak situaci popisoval Milevin bratr Miloš, který byl na studiích v Paříži a často je navštěvoval. Na čistě mužských setkáních se Einstein zasekl u jednoho propočtu. Následně zvolal: „Potřebuji svou ženu, ta mi řeší všechny matematické problémy!“ Jeho nesamostatnost je poměrně čitelná.

Zamilování a krize

Idyla skončila v roce 1912 Albertovým zamilováním se do jeho sestřenice Elsy. Roku 1914 si našel místo v Berlíně, kde by jí byl nablízku. Jenže Milevě se cestovat nechtělo, takže zůstala v Curychu i se dvěma syny. Manželé se poté dohodli na odluce. Albert souhlasil s alimenty i s tím, že v případě Nobelovy ceny jí odevzdá připojené peníze. Rozvod přišel o 4 roky později a po pár letech i ocenění. Vyplacenou částku Mileva investovala do několika domů.

Majetek však musela po několika letech rozprodat. U jednoho ze synů se totiž projevila schizofrenie, což vyžadovalo nákladnou léčbu. Einsteinova exmanželka byla tudíž odkázána na Albertovy nepravidelné platby a nevelké příjmy ze soukromých doučování fyziky. Ačkoli nikdy netoužila po slávě, velmi ji mrzelo, když Albert odmítl uznat její podíl na svém vědeckém úspěchu. Pohrozila tedy, že pravdu sama zveřejní. Tomu se jen vysmál.

Arogance a bitvy právníků

Bývalé manželce jasně napsal, že jí kvůli její bezvýznamnosti nikdo nebude naslouchat, a nezbývá jí než jen tiše a skromně mlčet. Ačkoli Mileva sama nepodnikala žádné kroky k upozornění na své vědecké zásluhy, její přátelé ani příbuzní potichu nezůstali. Její upozadění a vyloučení z ocenění považovali za hrubou nespravedlnost. Několikrát se proto pokusili vydat korespondenci, která její podíl dokazovala.

Einsteinovi právníci jim však v realizaci pokaždé zabránili. Svému advokátovi se Albert v roce 1947 svěřil, že dokud bude Mileva naživu, on nebude moci zemřít v klidu. Její smrti se dočkal o rok později, avšak veřejného uznání za podíl na fyzikálních objevech se jí nikdy nedostalo. Její podíl je stále předmětem debat. Existují v zásadě tři názorové skupiny – že nepřispěla nijak, že k jeho výzkumu přispěla i že práce byla jejich společným dílem.

Ke které verzi jejich spolupráce se kloníte vy?

Zdroj: ScientificAmerican, Time, Wikipedia

Článek Krutý osud geniální manželky Einsteina: Měla stejnou mysl, bez ní by se tak daleko nikdy nedostal se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hlavní podmínky pro život

Za obyvatelnou je planeta považována, pokud je v obyvatelné zóně, která umožňuje vodě zůstat na povrchu planety v kapalné formě. Jenže to je velmi obecný popis, proto přichází další důležité podmínky. Je potřeba sluneční světlo. A čím má hvězda delší životnost, tím delší čas má život na vývoj. Druhou hlavní podmínkou je teplota. Příliš horká, nebo naopak studená planeta by nebyla schopna hostit naši formu života. 

Třetí hlavní podmínkou je velikost, která je ve vztahu s gravitací. Pokud najdeme planetu, která je pouze 1,5krát větší než Země, bude schopna udržet své vnitřní teplo a atmosféru. To jsou samozřejmě pro existenci života klíčové faktory. A v tomto ohledu rozhodně větší neznamená automaticky lepší. Zatímco exoplanety velikosti Země jsou obvykle kamenité, asi 50 % exoplanet větších než Země jsou plynní obři.

Najdeme planetu lepší, než je Země?

Hledání planety, která se co nejvíce podobá Zemi, však může způsobit, že přehlédneme planetu s ještě lepšími podmínkami. Ve své studii Schulze-Makuch identifikoval 24 exoplanet a kandidátů na exoplanety. Všechny tyto objekty jsou vzdálené více než 100 světelných let. Autoři však upozorňují, že to neznamená, že na nich potvrdili existenci života, ale že by mohly mít pro život vhodné podmínky. „Planeta může být obyvatelná nebo superobyvatelná, ale neobydlená. To souvisí s přirozenou historií planety,“ řekl Schulze-Makuch.

Schulze-Makuch identifikuje superobyvatelnou planetu jako každou planetu, která má více biomasy a biodiverzity než naše současná Země, jejíž obyvatelnost se během vývoje také měnila. „Například Země v období karbonu se všemi bažinami a deštnými pralesy byla pravděpodobně obyvatelnější –⁠ podle naší definice superobyvatelná –⁠ než nynější Země,“ vysvětluje Schulze-Makuch. Jedním z faktorů superobyvatelnosti může být typ hvězdy, kolem které planety obíhají. Například trpasličí hvězda K má delší životnost než Slunce a život by měl víc času na vývoj.

Kdybyste se museli stěhovat na jinou planetu, co by musela splňovat?

Zdroj: WhatIfShow, CNN, Dirk Schulze-Makuch, In Search for a Planet Better than Earth: Top Contenders for a Superhabitable World, 2020

Článek Najdeme Zemi číslo dvě? Vědci aktivně pokračují v pátrání a řekli, jaké upravené podmínky musí nyní nová planeta splňovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Klíčové faktory proti zamrzání

Hydrosféra – tedy všechna vodstva Země – zůstává díky několika okolnostem v tekutém stavu. Jedinou výjimkou jsou opravdu ty nejchladnější oblasti Arktidy a Antarktidy. Jenže pokud by tyto podmínky pominuly, měli bychom tu okamžitě opravdu, ale opravdu hodně ledu. V první řadě jde o vysokou koncentraci soli, která snižuje teplotu, při níž voda zamrzá, z nuly na dva stupně pod nulou. A slané vody je tu obrovské množství.

Asi 71 % procent povrchu Země je pokryto vodou, z toho je 96,5 % právě slaná voda. Při tomto gigantickém objemu by bylo zapotřebí opravdu extrémního chladu, aby se takové množství jako celek dostalo na teplotu, při níž by voda zmrzla. Navíc jsou oceány, moře a řeky neustále v pohybu, takže kontinuálně dochází k přesunu teplot a vzájemnému vyrovnávání. Kromě toho má hydrosféra ještě spodní zdroj.

Geotermální energie

Zatímco pevnina je docela vysoko, hloubka oceánů znamená, že zemská kůra je na jejich území nejtenčí. A z pláště planety uniká do vody spousta tepla. Bez něj bychom se neobešli bez slunečních brýlí. Země by se totiž stala velmi studenou a reflexivní planetou pokrytou prakticky jen ledem a sněhem, což by všechno teplo zvenčí odráželo zpátky do vesmíru. Tento efekt také vysvětluje, proč si ledové hory držely po tisíce let stabilní klima.

Jakmile by polovina planety byla jen pod ledem a sněhem, odrážela by obrovské množství slunečního světla. To by nevyhnutelně narušilo koloběh vody a už by se nekonalo odpařování, které způsobuje právě teplo ze slunce. Bez něj by nemohlo dojít k tvorbě mraků, tudíž by ustaly i veškeré deště. Jenže ty jsou klíčové pro udržení života a bez nich by se Země záhy stala jen suchou pustinou jako jižní pól, nebo dokonce Sahara.

Masové vymírání druhů

Zamrzlé oceány by nejspíše vedly k masovému vymření zvířat kvůli přerušení potravního řetězce. Voda je totiž domovem pro 80 % zemské biodiverzity, takže efekt by byl skutečně zničující. Existují ledové vodní ekosystémy v Antarktidě, jenže tyto druhy se na místní teploty adaptovaly. Zbytek mořských živočichů by nejspíše zahynul. Všechny mrtvé ryby uzavřené pod hladinou by měly devastující dopad na lidskou ekonomiku.

Nemluvě o tom, že vodní plochy jsou zcela kritickou dopravní tepnou, takže kontinenty by mezi sebou ztratily veškerý kontakt. Zastavilo by se tak 80 % světového obchodu a 56 % pracujících v oblasti rybolovu a vodního zemědělství by bylo rázem bez práce. Mořské plody by přestaly být dostupnou složkou pro náš jídelníček. Tedy žádné ryby, suši, krevety nebo cokoli podobného.

Nezapomeňme taky na kyslík

Jenže všechny tyto dopady tak trochu blednou před prostou skutečností, že by se celému světu najednou mnohem obtížněji dýchalo. Oceány jsou totiž kromě všeho výše zmíněného odpovědné rovněž za produkci 50–85 % kyslíku přítomného v zemské atmosféře. To je samozřejmě možné díky všemu tomu planktonu, sinicím a bakteriím, které jsou schopné fotosyntézy. Zamrznutím hydrosféry bychom byli od všech těchto zdrojů odříznuti.

Pokud by tedy zamrzla všechna voda na světě, nejspíše bychom krátce nato zemřeli také. Dost možná by pomohlo zasadit přes noc několik miliard stromů, ale jinak by se většina suchozemských tvorů záhy udusila k smrti. V případě, že byste byli mezi šťastnými přeživšími, by se hladina kyslíku po určité době normalizovala – nemusel by udržovat tolik plic. Jenže je otázkou, jak by vlastně život na takové ledové pustině vypadal.

Které moře nebo oceán máte nejraději?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Co by se stalo, kdyby veškerá voda na planetě zamrzla? Dopady by byly devastující, shoduje se vědecká komunita se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Téměř zcela normální dívka a žena

Po porodu dívenky se čtyřma nohama považoval provádějící lékař za nutné upozornit na několik faktorů, které tento stav mohly způsobit. Její rodiče byli věkem skoro 10 let od sebe, Wiliamovi bylo 25, jeho ženě Nancy 34. Oba si byli tak podobní, že doktoři zvlášť ověřovali jejich možnou příbuznost. Měli zrzavé vlasy, modré oči a velmi světlou pleť. Navzdory tomu všemu byla mladá dívka prostě zvláštnost a měla 7 zcela normálních sourozenců.

Její vada byla později určena jako tzv. dipygus, tedy rozdvojení pánve během vývoje. Laicky řečeno všechno od pasu dolů měla Josephine dvakrát – dvoje nohy, dvě pánve i sady reprodukčních orgánů. Dvě vnitřní nohy dovedla ovládat, ale byly slabé na chůzi, a navíc nedosáhly na zem. V roce 1881 zahájila ve věku 13 let turné jako „Čtyřnohá dívka z Texasu“. Už během ukazování sousedům si její otec uvědomil výdělečný potenciál.

Spokojená dívka s „lehkou“ zvláštností

Vyrobil proto letáčky a zaplatil inzeráty v novinách. Popisoval ji jako dívku „jemnou jako letní sluníčko a šťastnou po celý den“, což se ukazovalo být zcela pravdivé. Během této kariéry se stala velmi populární a místo lákání zvědavců začala sama cestovat. Navštěvování městeček a vystupování na veřejnosti jí vydělalo až 450 dolarů za týden. Nakonec se o ní doslechl slavný P. T. Barnum a najal ji pro svou neméně slavnou show.

V té vystupovala celé čtyři roky. Dokonce inspirovala několik dalších cirkusáků k vytvoření falešných čtyřnohých lidí, protože nemohli získat přímo ji. V 18 letech opustila zábavní průmysl, potkala doktora Clintona Bicknella a zamilovala se. O rok později se oba vzali, po dalším roce zjistila Josephine, že je v jiném stavu. Vypravila se tehdy k doktorovi kvůli bolestem hlavy, bolestem na levém boku a ztrátě apetitu.

Nejdříve potrat, pak zdravé děti

Navzdory její unikátní anatomii nenašli doktoři žádný důvod, proč by děti nemohla mít. Během prvních tří měsíců měla obrovské zdravotní problémy, až doktoři zvolili potrat. Později ale porodila 4 naprosto zdravé děti. Po konci kariéry v cirkusech a show a porodu všech dětí se její život ubíral poměrně normální cestou. Ačkoli se objevovala v lékařských časopisech napříč zemí, pokojně žila v Texasu s manželem a všemi dětmi.

Nakonec zemřela v roce 1928 na streptokokovou infekci. Dnešní antibiotika tento problém snadno vyléčí, jenže ve 20. letech žádná taková možnost nebyla. Dne 6. května roku 1928 byla její rakev pohřbena a zalita betonem. Šlo o zvláštní opatření, aby její tělo nebylo ukradeno, protože za ni mnoho umělců i doktorů nabízelo slušné částky. A její rodina věděla, kam jsou lidé schopni zajít i pro poslední kousek Myrtle Corbin.

Napadá vás osoba s podobnou anomálií?

Zdroj: AllThatsInteresting

Článek Čtyřnohá dívka měla dvě vagíny a porodila oběma pánvemi. Předváděním těla v cirkusech si velmi slušně vydělala se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ani mládí, ani zralost

Nová studie se snažila najít přesně na tohle odpověď, a to pomocí vzorku populace kolem 50 let, kdy se jednotlivci ohlédli za svým životem. Podle nich je odpovědí věk mezi 30–34 lety. Ale nepanikařte, studie uveřejněná v SSIR (Springer Social Indicator Research) je jen statistickou křivkou. Uvedené věkově rozpětí je jen jejím vrcholem a variace záleží na mnoha faktorech včetně země původu. Například Francie uvádí stejnou celkovou spokojenost života ve věku 20–80 let.

Za získanými daty stojí skupina nazvaná SHARELIFE, konkrétně 17 000 lidí ze 13 různých zemí. Poskytli badatelům historické ohlédnutí za svými životy a měli určit, nakolik se v různých životních etapách cítili šťastní. Kombinace výpovědí a hodnocení vlastních životů ukazuje jasný vrchol právě kolem 30 let. Od tohoto bodu byli někteří respondenti spokojeni i po desítky let, trendy ovšem naznačují evoluci našeho vnímání spokojenosti. Hlavně do 20 let jde o prudký vzestup.

Silný vliv individuální paměti

Autoři studie upozorňují, že výsledky jsou velmi ovlivněny tím, co si respondenti dokázali ze svého života vybavit. Lidská paměť je známá svým sklonem zkreslovat. Je tedy otázkou, zda si dotyční skutečně vybavili všechny fáze svých životů. Mohla také zapracovat fantazie a oni si zkrátka představili dřívější dobu za dnešních podmínek. Vědci ovšem věří, že tento náhled může pomoci ovlivnit i sociálněpolitická rozhodnutí, která mají na kvalitu života vliv.

Senioři totiž ve volbách zohledňují faktory, které ovlivňují přímo jejich kvalitu života, hlavně výši důchodu a zdravotní péči. Už méně budou preferovat politiku s vlivem na mladou generaci. To může mít na svědomí postupné snižování vnímané úrovně lidského štěstí v závislosti na věku jedince. Bez ohledu na přímé postřehy je zřetelné, že životní spokojenost je na vrcholu právě těsně po třicítce. Život pak zraje jako víno, což je nepochybně uklidňující zjištění.

Jakou část svého života vnímáte jako nejpozitivnější?

Zdroj: IFLScience

Článek Nejlepší období života potvrzeno revoluční studií. Pozor, ať ho nepromeškáte se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velikost hraje roli

Osud čehokoli, co se kdy na Marsu vyskytlo, byl jasně určen už od doby jeho vzniku. Ve vesmíru totiž existuje určitá minimální kvóta pro velikost planety. Pokud jí vesmírné těleso nedosáhne, nemůže se na něm udržet dostatečné množství vody, ani nemůže být dostatečně vulkanicky aktivní. Obojí je přitom základní podmínkou právě pro vznik a udržení životních forem. A podle astrofyziků je budoucí cíl našich vesmírných výprav jasně pod touto mezí.

Původní úvahy přičítaly pustotu Marsu jeho slabému magnetickému poli, díky kterému je planeta stále cílem slunečního větru. Faktorů může být ale více, jako třeba výrazně nižší gravitace. Ta je totiž proti Zemi jen zhruba třetinová. Přitažlivost, magnetismus a vulkanická činnost spolu velmi úzce souvisejí. Magnetismus ukazuje na aktivní jádro, gravitace se odvíjí od hmotnosti tělesa, aktivní jádro vede k sopečným projevům, které obohacují atmosféru.

Aktivita pouze dočasná

Větší planety splňují všechny tyto podmínky a Mars kdysi takto zcela jistě fungoval. V tomhle napoví množství středně těkavého draslíku, který je ukazatelem vyčerpání planetárních jader. A právě Mars této i dalších těkavých látek během svého formování ztratil mnohem víc než Země. Jádro Marsu bylo na tyto látky velmi chudé už v době před 4 miliardami let. Planeta tedy postupně chladla a ztrácela naději na podmínky podporující vznik života.

Pokud na Marsu i tak vznikly nějaké mikroorganismy, vydržely jen velmi krátce. Přestože na povrchu nejspíš voda byla, nebylo jí příliš a nad ní ležely masy ledovců, což šance života opět redukuje. V zásadě jde ale o zcela prostou závislost. Menší planeta znamená rychlejší vychladnutí tělesa. A svižné chladnutí znamená nevratnou ztrátu magnetismu, atmosféry a dalších předpokladů pro rozvoj života. Můžeme si život na něm přát, ale to je tak všechno.

Myslíte, že se člověk opravdu v budoucnu na Mars vypraví?

Zdroj: Pnas

Článek Život na Marsu nikdy neměl šanci. Důvod je prostý, uvádí nová studie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zázrak, nebo prokletí?

Nepolevující ideál s sebou lidstvo nese odnepaměti. A s každým technologickým pokrokem se našla skupinka badatelů pátrajících po tom, jak konkrétní techniku použít právě k dosažení nesmrtelnosti. Jenže problém je v nás samotných. Zatímco idea jako taková je velmi lákavá, tkáně a buňky našeho těla prostě nejsou navržené pro trvalou existenci. To, z čeho jsou složeny živé organismy, se má množit a replikovat. Daní za tuto dovednost je právě omezený život jednotlivce.

Smrt je navíc i v zájmu evoluce. Ta totiž potřebuje reprodukci úspěšných jedinců, a od těch druhých očekává, že zkrátka vyklidí pole. Pokud organismus nepodlehne predátorům nebo nezemře hlady, může ho zničit radiace z vesmíru. Stárnutí je zkrátka součástí naší DNA. Pokud bychom nakrásně eliminovali všechny choroby a další neduhy, naše tělo si za 100 let najde další cestu, jak projevit svou křehkost. Bude mít jinou podobu, ale půjde o stejný princip.

Kolik vlastně potřebujeme času?

Délka a kvalita života jsou dva konstantní cíle vědeckého bádání napříč obory. Nakonec k tomu vedou všechny cesty od medicíny po fyziku. Existuje ale nějaký časový práh, u kterého si lidé dovedou říct, že jim tato délka stačí? Nejspíš se zase objeví touha po drobném posunu. A pak po dalším. Když dosáhneme 200 let coby maximální délky, může se za pár dalších dekád stát průměrem. Obsah života se totiž na jeho délku velmi pružně adaptuje.

Pátrání po nesmrtelnosti nás přivádí k základní motivaci, kterou není smrt jako taková, ale strach z ní. V prvním díle série se Harry Potter divil, že Nicolas Flamel v klidu přijme smrt. Albus Brumbál mu tehdy odpověděl, že: „Pro připravenou mysl je smrt jen další velké dobrodružství.“ Nehledejme nesmrtelnost za každou cenu jako pošetilý Tom Riddle, a.k.a. Lord Voldemort. Prožijme raději naplněný život a poznejme ze světa co nejvíc. Smrt mu pak dá smysl.

Zdroj: ScienceFocus

Článek Chcete být nesmrtelní? Vědci mají jasno, věčný život nemusí být zrovna procházka růžovou zahradou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od domova ke katastrofám

Sny o domově jsou projekcí našeho života, proto je dobré si všimnout, v jakém stavu se dům nachází. Jeho poškozením podvědomí naznačuje, že vás něco ohrožuje, například nemoc. Pozitivní je najít v takovém domě novou místnost, to ukazuje na zlepšení nějaké stránky života. Jestli se vám zdá o jízdě v autě bez řízení, poukazuje to na události kolem vás. Ty se nejspíš vymykají kontrole, takže je nejvyšší čas sednout si za volant a dát životu zase řád.

Přírodní katastrofy, kterých jste ve snech svědky, poukazují na osobní problémy s vlivem na celý váš život. A vaše mysl vás vede k tomu, abyste je přestali ignorovat a důrazně zakročili. Sny o smrti a nemoci poukazují na snahu utéct našim závazkům. Možná se chcete vyhnout v nějaké oblasti života odpovědnosti a utéct před tím, co vás tíží. Smrt je symbolem pro konec něčeho v životě a možnost nového začátku. Proto je ovšem potřeba vaše iniciativa, aby změna přišla.

Omezení pohybu a hrdinové

Sen, ve kterém se nemůžete pohnout, nebo se vám například nedaří něco otevřít, ukazuje na podobnou zahlcenost i v životě. Možná jste si nabrali příliš mnoho závazků a nemůžete se rozhodnout, kudy dál. Proto se vaše životní realita odráží i ve snovém prožitku. Jestli jste svědky smrti někoho milovaného, mysl vám naznačuje, že život nemusí být jen tady. A že smrt je třeba jen branou do něčeho nového, ne nutně koncem, kterého se bát.

Jestliže ve snu létáte a nemáte absolutně žádná omezení, mysl vám dává najevo, že se omezujete zbytečně. Že ve vašem životě je velká spousta věcí, které si ani neuvědomujete, a že máte obrovské možnosti. Potřebujete věřit sami sobě a sebevědomě se odhodlat k akci. Pokud se vám sny s konkrétním motivem vrací, neignorujte je. Jsou způsobem, jak se projevuje váš mozek, když třídí podstatné informace a vzpomínky.

Zdroj: Mirror

Článek Míváte noční můry? Pokud je to některý z následujících motivů, rozhodně ho neignorujte se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když mluví podvědomí

Během snění je aktivní naše podvědomí a právě ono používá obraz smrti jako sdělení, kterému můžeme porozumět. A na jeho základě můžeme pustit minulé a uvítat budoucí, podle toho, jak sen vypadá. Pokud sen vypadá jako pohřeb, mysl nám říká, že potřebujeme něco odložit a uzavřít. Sen o našem vlastním pohřbu odkazuje na něco v nás samotných. Sen o někom druhém upozorňuje na možný problém ve vztahu, který je třeba uzavřít.

Pokud jsme ve snu jen na hřbitově, nejspíš se snaží vyhrabat něco, co by mělo zůstat pohřbeno. Třeba jsme se rozhodli obnovit něco z minulosti, ale mozek nám říká, že to není nejlepší nápad. Smrt na jakoukoli nemoc znamená, že v našem životě se děje něco výrazně škodlivého. Přitom se nemusí nutně jednat o nemoc. Například hodně pijeme nebo jsme začali nezdravý vztah? Naše mysl nás tímto způsobem varuje před nožným nebezpečím.

Mrtvola, pitevna a zvíře

Pokud se ve snu díváme přímo na mrtvé tělo, nejspíš bojujeme s tím nechat něco plavat. Případně něco, co jsme pokládali za pohřbené a ukončené, ještě není. Pitva slouží k odhalení příčiny smrti. Být ve snu svědkem pitvy pro nás většinou znamená, že pátráme po příčinách toho, proč něco skončilo. Například vztah nebo naše kariéra. Obecně takový sen indikuje naše vnitřní pátrání a rozebírání věcí, které nás provázejí.

Umírající zvířata nebo květiny dávají na vědomí, že nejspíš v životě zanedbáváme něco, co by si zasloužilo naši péči a pozornost. Květiny se vztahují spíše k tomu, co má potenciál růstu, například projekt či firma. Zvířata zase ukazují na vztahy. Kočka často odkazuje k vlastnímu ženství coby sexualitě nebo reprodukční schopnosti. A když jsme svědky vlastního klidné smrti, naše mysl dává na vědomí, že jsme se s nějakou změnou srovnali a přijali ji.

Zdroj: TheCut

Článek Zdá se vám někdy o smrti? Expert na snění odhaluje, jaké nesou sny poselství. Dobré, nebo špatné? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zpracování dat napříč časem i kontinenty

Badatelé zpracovali velmi obsáhlý rozbor, který zahrnoval data z více kontinentů, a to i stovky let dozadu. Jeden z autorů, José Manuel Aburto z univerzity v Oxfordu, uvedl, že byla porovnána data o narození a úmrtí lidí i primátů. Vědci ovšem zjistili, že obecný vzorec úmrtnosti je všude naprosto totožný. Statistika potvrdila prostou skutečnost, že díky zlepšení zdravotní péče a dalších podmínek žijí jednotlivci postupně pořád déle.

Zvyšuje se délka dožití celých populací – to bylo v minulosti odlišné. Nejdříve totiž klesala mortalita v mládí, potom se začala zvyšovat u postupujícího věku. Výzkum tak potvrzuje teorii, že lidé žijí výrazně déle ne kvůli oddálení smrti, ale protože neumírají v mladém věku. Jenže samotná trajektorie lidského života je stále stejná. Její průběh se nezměnil za celou dobu vývoje vědy ani lékařství.

Věčná touha zůstává nadále snem

Poslední studie vědců tak bohužel naznačuje, že evoluční biologie trumfuje veškeré naše snahy. I přes svůj obrovský rozvoj a moderní možnosti není lékařství zatím schopno překonat tyto biologické překážky. Podle týmu tato rozsáhlá i hloubková analýza zaplnila mezeru, která v dosavadních výzkumech existovala. Chyběla totiž práce, která by v takovém měřítku srovnávala délku života lidského i zvířecího.

Přes stále postupující věk, kterého lidé dosahují v dobré kondici, zůstává nesmrtelnost nebo opravdu dlouhý život doménou science fiction. Pro některé smutná skutečnost je ovšem pro druhé důvodem takový život kvalitně prožít a něco za sebou zanechat. Po nesmrtelnosti ostatně toužil i starověký král Gilgameš. A dodnes se o něm učíme skrze první literární epos a můžeme obdivovat jeho příběh, který nesmrtelnosti dosáhl.

Zdroj: Nature

Článek Zpomalení stárnutí a věčný život. Sen, nebo budoucí realita? Klíčovou úlohu v tom hraje biologie, shodují se vědci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co ten Měsíc vlastně dělá?

Měsíc je námětem magie, symbolikou lásky i stesku. Ale jaký na nás má vlastně reálně vliv? Musí naši planetu obíhat? Potřebujeme ho k něčemu? A co by se stalo, kdyby ho něco rozbilo na kousky? Pravdou je, že naše planeta byla nějaký čas i bez měsíce. Převládající teorie o jeho vzniku naznačuje, že jde o úlomek Marsu, který narazil do Země. K této události došlo asi před 4,5 miliardami let a úlomek se jmenoval Theia.

Většina se ho tehdy vypařila – možná všechen – ale úlomky z této kolize se nakonec setkaly a vytvořily právě Měsíc. Zničení Měsíce by se tak mohlo jevit jako akt pomsty za všechen chaos, který nám tehdy Theia přinesla. Existuje i docela dobrý důvod, proč se Měsíce zbavit. Například pozorování vzdálených objektů je kvůli němu často nemožné, protože je 14 000krát jasnější než Venuše, která je druhý nejjasnější bod na naší obloze.

Život na Zemi a prstence

Pokud by Měsíc zmizel, Země by možná získala prstence. Někteří astronomové se domnívají, že takto vznikly prstence Saturnu – z malého měsíce, který byl rozdrcen. Pokud by tohle potkalo náš Měsíc, měli bychom dost možná nejlepší prstence v celé Sluneční soustavě. Jenže Měsíc je také přínosem pro život na naší planetě, protože udržuje stabilitu klimatu. Pokud by neexistoval, naše počasí by mělo dlouhodobě extrémní výkyvy.

V zásadě můžeme Měsíci poděkovat za zrod života na Zemi, a to díky vlivu na příliv a odliv. Ten je dneska zajímavý hlavně pro surfaře, ale kdysi to byla pomyslná polévka, ze které vzešel první život. Tedy sbírka jednoduchých chemikálií, které se ve vodě spojily do komplexního organismu. NASA se na Měsíc chce vrátit v roce 2024, stejné záměry mají i Jeff Bezos a Elon Musk. A mezitím zde plánuje Čína a Rusko vybudovat stálou výzkumnou základnu.

Zdroj: Newscientist

Článek K čemu je nám Měsíc a jaké dopady by mělo na lidstvo jeho zmizení? Vědci se shodují, že enormní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak žít jen s hlavou

Tento mořský slimák dokáže záměrně přijít o hlavu, která si následně dotvoří celé nové tělo. A to vše zcela záměrně! Hlava zůstává po dekapitaci naživu díky fotosyntetické činnosti, kterou jí umožňují chloroplasty získané z mořských řas, jimiž se tito plži živí. Rovněž tělo bez hlavy dokáže samo o sobě přežívat několik dalších týdnů.

Na objev se přišlo zcela náhodou, když jeden laboratorní slimák „přišel o hlavu“. Vědci si mysleli, že brzy zemře, nicméně opak byl pravdou. Z hlavy začalo postupem času vznikat nové tělo, a to včetně životně důležitých orgánů. Bylo naprosto neuvěřitelné sledovat, jak z hlavy vyrůstá nové srdce a následně i celý slimák, který může bez problémů fungovat.

Proč dobrovolně přijít o hlavu?

Velkou otázkou bylo, proč tak slimáci činí. Nakonec vědci dospěli ke dvěma teoriím, které se zdají být nejpravděpodobnější. První je možnost, že slimáci mají tělo napadeno parazity, a proto se jich chtějí zbavit. Druhým důvodem by mohla být přítomnost predátorů v blízkém okolí. Slimáci nečekají jako jiné organismy, které ztrácí části svého těla až po napadení. Oni jednoduše dopředu cítí nebezpečí, raději odpoutají hlavu od těla, aby se mohla ukrýt.

Celý vznik nového těla je naprosto jedinečný, zvláště pak v takto krátké době. Může za to především další jedinečná schopnost slimáků, kterou žádný jiný živočišný druh nemá. Dokáží totiž získat chloroplasty, části rostlinných buněk, které jim umožňují získat energii pomocí fotosyntézy. Takto vyprodukovaná energie pak pohání vznik nového těla.

Zdroj: Live Science

Článek Úžasný objev, první svého druhu. Vědci objevili mořského slimáka, jež dokáže záměrně přijít o hlavu a vytvořit si nové tělo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Raná doba pro raný život?

Nejspíš ne. Horké a velmi husté prostředí v prvních asi 20 minutách po Velkém Třesku vyrobilo pouze vodík a helium s několika stopami lithia (jeden atom v 10 miliardách). Pak ještě zanedbatelné množství těžších prvků. Ovšem život v podobě, v jaké ho známe, vyžaduje vodu a organické sloučeniny. A ty musely zkrátka počkat až na první hvězdy, které spojily vodík a helium do kyslíku a uhlíku, což bylo asi o 50 milionů let později.

Tyto rané doby tak nebyly rozhodně příznivé pro vznik života, šlo spíš o fázi výroby nezbytných stavebních prvků. Takže když vezmeme v úvahu omezenou ranou zásobu těžkých prvků, jak brzo život opravdu začal? Většina hvězd ve vesmíru vznikla miliardy let před Sluncem. Podle historie formování život poblíž hvězd podobných slunci nejspíš začal během několika nedávných miliard let historie vesmíru.

Minulost, přítomnost i výhled do budoucna

Jeho aktuální podobu nějak známe, ovšem v budoucnu se může začít objevovat na planetách kolem trpasličích hvězd, jak je náš nejbližší soused, Proxima Centauri, která vydrží milionkrát déle než Slunce. Nakonec bude pro nás jako lidstvo záhodno přesunout se na obyvatelnou planetu poblíž trpasličí hvězdy jako Proxima Centauri b. Tam se můžeme držet v teple u přírodního nukleárního topení dalších asi 10 trilionů let do budoucna.

Hvězdy jsou vlastně jen fúzní reaktory držené gravitací s výhodou toho, že jsou mnohem stabilnější a odolnější než ty verze, které vyrábíme u nás v laboratořích. Jedinou cestou k určení stáří života ve vesmíru je průzkum jeho výskytu na planetách kolem nejstarších hvězd, které postrádají prvky těžší než helium. A hvězdy slabé na kovy se vyskytují na periferiích Mléčné dráhy a jsou možnou nejstarší generací hvězd ve vesmíru.

Zdroj: ScientificAmerican

Článek Kdy se ve vesmíru poprvé objevil život aneb Jak to bylo se zrodem všeho živého? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dodnes žijící mikroorganismy na rudé planetě

Výklenky pro zrod života tohoto typu na Marsu nejspíše vznikaly opakovaně po mnoho období jeho historie, uvedli experti v magazínu Astrobiologie. Vlastnosti půdy Marsu nám zůstávají zatím spíše skryté, a pokud jde o skály, jsme na tom podobně. Zkoumaný meteorit byl nalezen v roce 2009 v poušti v severní Africe a má se za to, že se tu ocitl následkem dopadu jiného tělesa na Mars před více než 1 miliardou let.

Předpokládá se, že v té době měla rudá planeta velmi suchý povrch, tedy prakticky stejný, jako má i dnes. Mars býval nejspíše pokryt jezery a řekami, ovšem v době před asi 3,7 miliardami let. Vodní plochy pak vyschly v důsledku velmi rychlé změny klimatu. Nová studie ovšem s tímto polemizuje, protože ve vzorku, který měl být původně úlomkem kůry Marsu, našli vědci při podrobném zkoumání jíl. To by znamenalo přítomnost vody během formování tohoto kusu materiálu.

Není kousku jílu bez trochy vody

Pro vytvoření jílu je potřeba voda a skály, které spolu interagují. Meteorit pochází z doby, kdy na povrchu Marsu skoro žádná voda nebyla, jenže ta se musela odněkud vzít. Podle Dr. Vienneta a jeho kolegů se tento jíl zformoval následkem vulkanické činnosti na povrchu Marsu před více než miliardou let. Tato teorie už byla diskutována několikrát a při nových důkazech může pozměnit náš pohled na to, co činí planetu obyvatelnou.

To proto, že jíl může sloužit jako Petriho miska pro vznik života bez potřeby hojnosti vody na povrchu konkrétní planety. Když se zformuje, vytvoří jíl síť vnitřních kapes, které slouží jako „kóje“ pro vznik života. V zásadě je pak potřeba jen několik životadárných molekul a troška vody, aby proces zrodu začal. Podle expertů mají právě tyto jílové kapsy velmi příznivou strukturu pro organické reakce vedoucí nakonec ke vzniku mikroorganismů.

Zdroj: The Sun

Článek Poslední studie prokázaly, že mimozemský život existuje. Mikroby se ukrývají ve „vzduchových kapsách“ půdy na Marsu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tragická expedice

Jørgen Brønlund vyrazil se dvěma kolegy na dvouletou expedici na severovýchodní pobřeží rodného Grónska. Jørgen Brønlund své druhy přežil, také jemu se však stala výprava osudnou. Na rozdíl od zbývajících dvou polárníků však byly jeho pozůstatky nalezeny, a to včetně deníků, a tak mohl být Brønlund alespoň pohřben.

Tajemství ukryté v deníku

Brønlundovy deníky už badatelé pochopitelně pečlivě pročetli a zdokumentovali, jaký osud potkal celou výpravu. Nyní však tým vědců podrobil expertíze také podivnou skvrnu, která vyvolávala řadu doposud nezodpovězených otázek. Podle chemické analýzy je tato skvrna tvořena směsí hned trojice různých druhů látek:

• spálené gumy
• petroleje
• lidských výkalů

Tyhle stopy napovídají o marných a zoufalých pokusech zapálit životadárný oheň v petrolejových kamnech poté, co petrolej úplně došel. Hladovějící Brønlund se pravděpodobně neúspěšně pokoušel zapálit některé součásti svého expedičního vybavení spolu s vlastními výkaly. Kamna, která používali polárníci, však byla při expedicích třeba předehřát alkoholem, který už Brønlund neměl.

V roce 1908, kdy Brønlundovo tělo nalezla jiná polární expedice, sice vědci podnikli pokusy rozklíčovat původ skvrny, tehdejší laboratorní analýza však nebyla vinou nedostatečného vybavení úspěšná. Moderní analýza proběhla až nyní, a vzhledem k přesnosti dnešních přístrojů dokázala odhalit, jak podivná skvrna vznikla.

Článek Skvrna na deníku polárníka odhalila, jak trávil poslední hodiny života se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vesmír kolem nás

Zda tam venku někdo je nebo není, je dlouhodobou otázkou mnoha věků. V současné době ovšem vědci osvětlili studii, která počítá s tím, že by v naší galaxii Mléčné dráze mohlo být více než 30 inteligentní civilizací. Jedná se tedy o obrovský pokrok oproti předchozím vědeckým objevům a odhadům, které se pohybovali v rozmezí od nuly po několik miliard. Konkretizování na číslo 30 je tedy velkým skokem dopředu, který vede k osvětlení jedné z největších a nejdéle trvajících otázek lidstva.

Odpověď na historickou otázku

Historie lidského myšlení obsahuje mnoho otázek, které doposud nebyly zodpovězeny. Otázka, zda v našem vesmíru s námi existují další jiné inteligentní formy života napadla za život snad každého. V současné době jsou vědci velmi blízko k zodpovězení této otázky, nicméně získat dobré odhady počtu možných mimozemských civilizací nebylo vůbec snadné, bylo to velmi náročné.

Civilizace schopné komunikace

Nová studie, kterou vedla Univerzita v Nottinghamu přijala k této problematice jiný nový přístup. Za předpokladu, že inteligentní život se vytváří na jiných planetách, které jsou podobné Zemi, získali vědci odhad počtu inteligentních civilizací schopných komunikace přímo v naší galaxii. Vypočítali tak, že v této naší domovské galaxii by mohlo být více než 30 aktivních komunikujících civilizací. Profesor, Conselice, který výzkum vedl, vysvětluje, že v naší galaxii by mohlo být několik desítek aktivních civilizací ze předpokladu, že inteligentní život se na jiných planetách vytvářel alespoň 5 miliard let, jako tomu je v případě naší planety.

Zjednodušená metoda

Klasická metoda odhadu počtu inteligentních civilizací závisí na odhadech hodnot, které se týkají života, přičemž názory na takové záležitosti se značně liší. Nová studie zjednodušuje tyto předpoklady pomocí nových dat. A právě množství nových dat poskytuje solidní odhad počtu civilizací v naší Galaxii. Výzkum ukazuje, že počet civilizací silně závisí na tom, jak dlouho aktivně vysílají civilizace signály své existence do vesmíru, čímž mohou být rádiové přenosy, satelity, televize atd. Pokud jiné technologicky vyspělé civilizace existují stejně dlouho jak ta naše, pak by podle odhadů mohlo být v naší galaxii až 36 aktivních inteligentních civilizací.

Článek Je někdo s námi ve vesmíru? Na inteligentní život v galaxii je vrháno nové světlo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.