Beethovenův boj o poručnictví nad synovcem patří k nejhorším kapitolám jeho života. Málem ho zničil

Pět let soudů, desítky petic a jeden výstřel z pistole. Příběh, který z génia udělal posedlého poručníka.

Foto: Get Archive

15. listopadu 1815 zemřel ve Vídni Kaspar Karl van Beethoven. Zanechal po sobě devítiletého syna Karla, manželku Johannu a bratra Ludwiga, který se okamžitě rozhodl, že chlapce vychová sám. Otcova závěť přitom výslovně počítala s Johannou jako spoluporučnicí: Kaspar den před smrtí připsal dodatek, v němž žádal, aby syn nebyl od matky oddělen. Ludwig ten dodatek ignoroval. Už 20. prosince podal petici k Dolnorakouskému zemskému soudu a v lednu 1816 získal výlučné poručnictví. Tím ale nic neskončilo. Naopak, začala rodinná válka, která trvala do roku 1820 a jejíž následky se projevily ještě o šest let později, když si Karl přiložil pistoli ke spánku.

Soud, který odhalil víc než rodinný spor

Beethoven proti Johanně nevedl jeden proces, ale sérii podání, odvolání a protipetic. Argumentoval její trestní minulostí (v roce 1811 byla odsouzena za zpronevěru) a tvrdil, že je mravně nezpůsobilá vychovávat dítě. Johanna se bránila: poukazovala na strýcovu hluchotu, nemoci a neschopnost zajistit chlapci souvislou péči.

V roce 1818 přišel zlom, který Beethovena osobně zasáhl. Soud zjistil, že částice „van“ v jeho jméně není šlechtický predikát. Případ proto přešel z aristokratického Landrechtu na vídeňský magistrát, soud pro měšťany. Pro skladatele, který se celý život pohyboval mezi šlechtickými mecenáši, to bylo ponížení. Magistrát navíc v roce 1819 poručnictví přiznal zpět Johanně.

Beethoven se nevzdal. Odvolal se k apelačnímu soudu a v dubnu 1820 konečně získal definitivní potvrzení poručnictví, spolu s přítelem Karlem Petersem jako spoluporučníkem. Formálně vyhrál. Pět let jeho života ale spolkly petice, výslechy a střídání Karlových škol.

Projekt náhradního syna

Za právními dokumenty se přitom skrývala hlubší motivace. Beethoven nechtěl jen poručnický titul. Chtěl syna. Dopisy Karlovi podepisoval jako „otec“. V korespondenci s přítelem Josephem Karlem Bernardem otevřeně psal o svých nadějích, které do chlapce vkládal. Karl měl zaplnit prázdné místo po rodině, kterou Beethoven nikdy nezaložil.

Výchova ale vypadala spíš jako dohled. Internáty, soukromí učitelé, hodiny klavíru u Czerného, dozorované návštěvy matky, a hlavně neustálá kontrola. Beethoven Johannu systematicky vytlačoval z Karlova života. V dopise z března 1820 žádal, aby její kontakt se synem byl omezen na minimum. Finanční stránku přitom řešili už v roce 1817 smlouvou: Johanna přispívala půlkou vdovské penze a z otcovy pozůstalosti šlo na Karlovu výchovu 2 000 zlatých.

Jenže čím víc Beethoven svíral, tím víc se Karl vzpouzel. Utíkal k matce. Měnil školy. A strýcova očekávání, hudební, studijní či citová, ho dusila.

Tvůrčí krize uprostřed rodinné války

Dopad na Beethovenovu hudbu nebyl jednorázový kolaps, ale vleklé rozleptávání soustředění. Rok 1817 patří k jeho nejslabším. Před sporem dokončil sedmou a osmou symfonii, klavírní trio „Arcivévoda“, sonátu op. 90. Během nejhorší fáze vznikly sice violoncellové sonáty op. 102 nebo Hammerklavier, ale tempo práce výrazně zpomalilo. Podle chronologie Cambridge Companion to Beethoven se velká pozdní díla (sonáty opp. 109–111, Missa solemnis, Devátá symfonie, Diabelliho variace) rozběhla až po formálním dořešení poručnictví.

Jednoduchá rovnice „spor rovná se konkrétní skladba“ tedy neplatí. Ale časový souběh je výmluvný: jakmile se soudní tlak uvolnil, Beethoven vstoupil do nejproduktivnějšího období svého pozdního života.

Výstřel na Rauhensteinově baště

6. srpna 1826 vylezl dvacetiletý Karl na ruiny Rauhensteinovy bašty nad Vídní a dvakrát se pokusil střelit do hlavy. Přežil. Jedna kulka mu projela kůží na lebce, druhá minula. Beethoven okamžitě poslal lékaři Karlu Smetanovi krátký, zoufalý vzkaz.

Podle později citované policejní výpovědi Karl řekl, že ho strýc „příliš trápil“ a že se „zhoršil, protože ho chtěl zlepšit“. Dvě věty, které shrnují celý paradox pětiletého boje: Beethoven vyhrál poručnický spor, ale prohrál vztah, kvůli kterému do něj šel.

Co bylo potom

Karl se po zotavení nechal odvést do armády. Sloužil u pěšího pluku v Jihlavě, kde našel pravidelný režim daleko od strýcova dohledu. Beethoven zemřel v březnu 1827, necelý rok po synovcově pokusu o sebevraždu. Karl z armády odešel v roce 1832, oženil se s Karolinou (podle Českého rozhlasu Vysočina ji poznal právě v Jihlavě) a vedl měšťanský život. Zemřel ve Vídni v roce 1858. Notářský záznam uvádí manželku jako jedinou dědičku a poručnici nezletilých dětí.

Vnější stabilizace Karlova života je doložená. Vnitřní klid už ne. Jisté je jen to, že se z něj nestal hudebník, nestudoval práva a nikdy se nepokusil naplnit představy, které na něj strýc kladl. Možná právě proto přežil.