Krajina jako palivová nálož

Příčinu katastrofy nelze hledat jen v počasí. Severní Minnesota byla v 90. letech 19. století jedním z epicenter amerického dřevařského boomu. Lesy padaly, ale to, co po těžbě zůstalo, nikdo neuklízel: klestí, kůra, piliny, odřezky. Brennan Lumber Company, největší zaměstnavatel v Hinckley, měla na 14 hektarech obří hromady pilin a přes 66 tisíc kubíků nařezaného dřeva. Město doslova sedělo na hořlavém materiálu.

K tomu přišlo extrémní sucho. Mezi květnem a začátkem září 1894 spadlo v regionu sotva 50 milimetrů srážek. Podle Minnesota DNR se půdní vlhkost snižovala soustavně už od roku 1891. 1. září teploty vystoupily k 35 °C, foukal silný vítr a vlhkost vzduchu klesla na minimum. Menší ohně, které hořely v okolí celé léto, najednou dostaly ideální podmínky k tomu, aby se spojily.

Čtyři hodiny, které zničily vše

Chronologie 1. září je děsivě kompaktní. Kolem 14. hodiny zachvátil oheň Brook Park, obec jihozápadně od Hinckley. Po 15:30 se v samotném Hinckley rozběhl hromadný útěk. Místní dobrovolní hasiči nasadili parní stříkačku, ale plameny jim spálily hadice. Kolem 16. hodiny už probíhala chaotická evakuace vlakem.

Dva oddělené požáry se spojily a vytvořily ohnivou bouři s konvekčním sloupem, horizontálními víry a ohnivými koulemi, které letěly před čelem hlavního ohně. Svědci popisovali „tornádo z plamenů“. Teploty v centru požáru přesáhly 870 °C; tavily se sudy s hřebíky, kola vlaků přirůstala ke kolejím. Pozdější výzkum USDA Forest Service vysvětlil mechanismus teplotní inverze a konvergence dvou ohňů, ale v roce 1894 pro to neexistoval vědecký slovník. Lidé viděli jen zeď ohně, která se řítila rychleji, než dokázali utéct koně.

Záchrana závisela na vteřinách a na blízkosti vody nebo kolejí. Asi 300 lidí přežilo v bahně a mělké vodě Skunk Lake, dalších zhruba 100 ve štěrkovně, 73 v Mission Creek u bramborového pole. Vlak Eastern Minnesota odvezl kolem 400 uprchlíků, souprava St. Paul and Duluth přes 300. Strojvedoucí James Root couvl se svým vlakem přibližně 13 km (8 mil) ke Skunk Lake s více než 150 lidmi na palubě. V Sandstone se uprchlíci z Hinckley snažili přesvědčit místní, aby nastoupili do vlaku. Málokdo poslechl – desítky tam zahynuly.

Stovky mrtvých, a číslo stále není konečné

Kolik lidí přesně zemřelo, se s jistotou neví dodnes. Koroner okresu Pine County 24. listopadu 1894 certifikoval 413 obětí. Pozdější paměťová i státní verze pracují s číslem 418. Ani jedno ale nezachycuje všechny mrtvé. Do soupisu nespadají lovci, dřevorubci, trapeři a část příslušníků kmene Odžibvejů, kteří zahynuli v okolních lesích. Poslední oběť byla nalezena až v květnu 1898, téměř čtyři roky po katastrofě, v terénu, který pokrýval přes 1 036 km² (400 čtverečních mil) spálené země. Skutečný počet mrtvých byl podle všeho vyšší, než uvádí jakýkoli oficiální seznam.

Zákon, který vzešel z popela

Humanitární odezva přišla rychle. Už 2. září dorazila do Hinckley minnesotská Národní garda s 65 stany. Do konce roku dosáhla finanční pomoc 184 000 tehdejších dolarů, v roce 1895 se o podporu registrovalo přes 3 000 postižených. Město se začalo obnovovat, ale už nikdy jako dřevařské centrum; přišla éra zemědělství a drobného obchodu.

Důležitější než obnova jednoho města byl ale systémový zlom. V roce 1895 přijala Minnesota zákon o ochraně lesů a prevenci lesních a prérijních požárů. Vznikla funkce lesního komisaře, pozice hlavního požárního strážce a síť místních požárních dozorců; jen v prvním roce jich bylo jmenováno 1 282. Organizátor systému Christopher C. Andrews vybudoval infrastrukturu, jejíž odkaz žije dodnes: paragraf 88.18 minnesotských statutů stále umožňuje jmenování požárních strážců.

Hinckley nebylo jen tragédií. Bylo katalyzátorem, který přinutil stát přestat spoléhat na to, že se les uhlídá sám.

Článek Požár v Hinckley z roku 1894 zabil stovky lidí a patří k nejhorším katastrofám Minnesoty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Otevřený žaludek lodi

Ro-ro trajekt je konstruovaný tak, aby auta a kamiony najely jedním koncem a vyjely druhým. Vozová paluba proto nemá žádné vodotěsné přepážky, je to jeden souvislý prostor od přídě po záď. Jedinou bariérou mezi mořem a tímto prostorem jsou vnější příďová vrata a za nimi vnitřní vodotěsné dveře. Když obojí zůstane otevřené a loď se rozjede, příď se noří hlouběji do vody a moře začne přetékat dovnitř.

Přesně to se stalo Heraldu. Loď minula vnější molo v 18:24 místního času. Zhruba do minuty po zvýšení rychlosti začala voda proudit přes příďový otvor. Na široké palubě bez přepážek nastal takzvaný efekt volného povrchu: volně se přelévající masa vody posunula těžiště lodi na stranu a trajekt se během přibližně čtyř minut převrátil. Mělká voda u Zeebrugge paradoxně zachránila stovky životů, loď klesla na dno jen částečně a záchranáři se k ní dostali rychle. Podle dobového vládního prohlášení v britském parlamentu bylo zachráněno 350 lidí.

Pět varování, která nikdo neslyšel

Sheenova vyšetřovací zpráva z roku 1987 pojmenovala příčiny s neobvyklou přímostí. Asistent bosuna Mark Stanley měl vrata zavřít, ale po směně usnul. Chief officer Leslie Sabel měl zkontrolovat, že jsou vrata zajištěná, ale opustil oblast dřív, než k tomu došlo. Kapitán David Lewry neměl z můstku žádný způsob, jak stav vrat ověřit, loď neměla indikátory ani kamery. Firma Townsend Car Ferries přitom nikdy nevyžadovala povinné hlášení o zavření vrat na můstek. Návrhy na instalaci kontrolek polohy dveří byly opakovaně zamítnuty jako zbytečné.

A hlavně: nebylo to poprvé. Vyšetřování zdokumentovalo nejméně pět předchozích případů, kdy lodě společnosti vypluly s otevřenými příďovými nebo záďovými vraty. Na sesterské lodi Pride of Free Enterprise se to na stejné lince stalo dvakrát. Interní oběžník z roku 1984 před tímto problémem varoval. Soudce Barry Sheen ve zprávě výslovně napsal, že instrukce o zajištění vrat při odjezdu byly „pravidelně porušovány“.

Celou společnost Townsend Car Ferries označil za postiženou „nemocí nedbalosti“, od palubní posádky až po představenstvo. Management nechal role a odpovědnosti „vznikat samy“, nereagoval na upozornění kapitánů a provozoval systém, v němž na otázku „kdo je odpovědný za bezpečnost?“ neexistovala jasná odpověď. Loď přitom měla platný bezpečnostní certifikát a záchranné vybavení nad zákonné minimum. Formální soulad s předpisy a skutečně bezpečný provoz byly dvě různé věci.

Trest, který nepřišel. A zákon, který z toho vzešel

Vyšetřovací zpráva pojmenovala viníky: kapitána, prvního důstojníka, asistenta bosuna i celý management firmy. Kapitán Lewry přišel o průkaz způsobilosti na rok, Sabel na dva roky. Jenže trestní stíhání společnosti P&O European Ferries (nástupce Townsend Car Ferries) za zabití z nedbalosti skončilo bez odsouzení. Soudce nařídil zproštění obžaloby.

Problém byl v tehdejším právu. Aby mohla být firma odsouzena za zabití, musel žalobce prokázat hrubou nedbalost jednoho konkrétního člověka, který byl „ztělesněním“ společnosti, typicky člena nejvyššího vedení. Součet desítek menších selhání napříč organizací soudy jako základ obžaloby neuznávaly. Velká decentralizovaná firma tak byla prakticky nepostižitelná.

Právě tento výsledek se stal jedním z hlavních argumentů pro reformu. Jak později uvedl lord Woolf v memorandu pro parlamentní výbor, akvitace v případu Herald dala impuls volání po změně zákona. Výsledkem byl zákon Corporate Manslaughter and Corporate Homicide Act z roku 2007, který umožňuje stíhat firmy za smrtelná selhání v řízení bezpečnosti, aniž by bylo nutné vinu připsat jednomu konkrétnímu manažerovi.

Co se změnilo na palubách

Katastrofa Heraldu přímo přetvořila pravidla pro každý ro-ro trajekt na mezinárodních vodách. Mezinárodní námořní organizace (IMO) už v dubnu 1988 přijala první vlnu změn úmluvy SOLAS:

• Povinné indikátory na můstku pro všechny dveře, jejichž otevření by mohlo vést k zaplavení vozového prostoru.
• Povinné prostředky k detekci pronikání vody na vozovou palubu.
• Požadavek, aby nakládací vrata byla před plavbou uzamčena a zůstala zavřená až do příjezdu do dalšího přístavu.
• Specializovaný výcvik členů posádky odpovědných za zavírání trupových otvorů.

Británie šla ještě dál: zavedla kamerový dohled nad vozovou palubou z můstku, kontrolky polohy dveří a systém pozitivního hlášení, kdy kapitán nedostane povolení k odplutí, dokud mu odpovědný člen posádky aktivně nepotvrdí, že jsou vrata zavřená a zajištěná. Vznikla také nová pravidla pro nouzové informace cestujícím, označení únikových cest, palubní rozhlas a instrukce ke shromaždištím. V roce 1989 pak byla zřízena Marine Accident Investigation Branch (MAIB) jako nezávislý vyšetřovací orgán námořních nehod.

Článek Trajekt Herald of Free Enterprise se potopil poté, co vyplul s otevřenými vraty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nečekané povolení na dráhu, které rozbilo rytmus kokpitu

Klíčem k pochopení katastrofy je okamžik, kdy posádka dostala povolení zarolovat na dráhu a vzlétnout. Obojí přišlo v rychlém sledu, podstatně dříve, než piloti očekávali. Druhý pilot musel narychlo dokončit hned dva kontrolní seznamy, pojížděcí i předvzletový, a podle vyšetřovacího dopisu NTSB sám popsal situaci jako „značně uspěchanou“.

Právě tahle komprese úkonů vytvořila prostředí, v němž se rutinní odpovědi na kontrolní seznam odříkávaly spíš zpaměti než podle skutečného stavu přístrojů. Posádka verbálně potvrdila polohu klapek, aniž by ji kdokoli vizuálně ověřil. Repetitivní kontrolní seznamy svádějí k recitaci podle zvyku, přesně tak to formuluje NTSB ve svém rozboru. Zkušenost pilotů paradoxně zhoršila situaci: čím víckrát člověk stejný seznam odříká, tím snáze odpovídá automaticky.

Mrtvá pojistka: proč varovný systém mlčel, když měl křičet

Boeing 727 disponoval systémem TOWS (Takeoff Warning System), který měl posádku upozornit na nebezpečnou konfiguraci ještě během rozjezdu. Jenže tři týdny před nehodou zaznamenala údržba slabý a přerušovaný varovný tón. Zda technici při opravě prověřili všechny součásti obvodu, zůstává nejisté.

Vyšetřovatelé po havárii našli u svorek spínače modrozelenou korozi a nepravidelnou elektrickou kontinuitu. Systém fungoval nahodile, NTSB ho charakterizoval výrazem „fungující jen občas“. V den letu 1141 mlčel úplně. Posádka tak přišla o poslední automatickou zábranu, která mohla odhalit chybějící vysunutí klapek ještě na zemi, v čase, kdy šlo vzlet přerušit.

Kombinace dvou vrstev selhání, lidského přehlédnutí a technické poruchy, proměnila rutinní odlet v neodvratnou katastrofu. Jedna vrstva bez druhé by patrně ke zřícení nevedla.

Známé riziko: Delta 1141 nebyla první nehoda tohoto druhu

Tragédie u Dallasu nepřekvapila bezpečnostní analytiky jen svou brutalitou, ale i tím, že šlo o známý scénář. Pouhý rok předtím, v srpnu 1987, se za obdobných okolností zřítil let Northwest 255 v Detroitu, rovněž kvůli nevysunutým klapkám a selhání varovného systému. FAA po něm vydala bulletin k přezkumu funkčnosti TOWS a postupů kontrolních seznamů. Delta 1141 ukázala, že bulletin nestačil.

Vyšetřování NTSB proto vyústilo v sérii bezpečnostních doporučení A-89-121 až A-89-134. Mezi nimi stály požadavky na:

• povinné programy CRM (Crew Resource Management) pro všechny dopravce provozující pravidelnou dopravu,
• inženýrskou studii systému TOWS u Boeingu 727,
• úpravu kontrolních seznamů tak, aby se TOWS testoval před každým letem,
• jasné přiřazení rolí při vizuálním potvrzování kritických položek, verbální odpověď sama o sobě nestačí.

Jak dnešní předpisy a letouny chrání před opakováním dallasského scénáře

Současný certifikační standard 14 CFR § 25.703 vyžaduje automatické zvukové varování už v počáteční fázi rozjezdu, pokud klapky, slaty, spoilery nebo trim nejsou v povoleném vzletovém rozsahu. Alarm musí pokračovat, dokud posádka konfiguraci nenapraví, vzlet nepřeruší, nerotuje, nebo varování ručně nedeaktivuje. FAA uvádí, že všechny velké proudové dopravní letouny v dnešním provozu takový systém v základním návrhu obsahují.

V Evropě a v Česku stojí ochrana na dalším pilíři. EASA v pravidlech pro letový provoz předepisuje minimálně 18 hodin počátečního CRM výcviku u vícečlenných posádek a šest hodin kombinovaného CRM během tří let. Český Úřad pro civilní letectví vede agendu provozovatelů v souladu s nařízením EU 965/2012, osvědčení leteckého dopravce potvrzuje plnění evropských požadavků na provoz, personál i letovou způsobilost.

Článek Kapitán s 17 000 hodinami za kniplem se udržel ve vzduchu jen 22 sekund. V Dallasu ho zradil spěch před vzletem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čtyři dny kolem zeměkoule

Satelit Suomi NPP zachytil čerstvou prachovou stopu v den události: kilometrově široký pruh visící zhruba ve 40 kilometrech nad zemí. Během hodin se začal protahovat směrem na východ. Stratosférické proudění ho hnalo rychlostí přes 300 km/h, a tak se 19. února, pouhé čtyři dny po explozi, tenký pás prachu vrátil nad oblast Čeljabinsku. Oběhl celou severní polokouli.

Podle NASA zůstal tento stratosférický pás detekovatelný ještě měsíce po události. Novější práce z roku 2022 modelovala, jak část meteoritického materiálu postupně sestupovala do nižších vrstev atmosféry a mísila se se sulfátovými aerosoly. Čeljabinsk tak nebyl jen jednorázovou explozí, byl dlouhodobým zdrojem kosmického prachu v zemské atmosféře.

Sníh jako konzervační médium

Většina meteorického prachu se rozptýlí beze stopy. Smísí se s půdou, odplaví ho déšť, rozloží prostředí. Čeljabinsk ale nabídl výjimečnou příležitost díky počasí.

Osm dní před pádem napadl čerstvý sníh a vytvořil čistou spodní vrstvu. Prach z bolidu na ni dopadl a třináct dní po události ho zakonzervovalo další sněžení. Vznikl sendvič: stará vrstva, meteorický spad, nová vrstva. Anticyklonální počasí bez srážek v prvních dnech navíc zabránilo předčasnému promíchání.

Výzkumný tým odebral 53 vzorků. Sníh rozpustili, vodu profiltrovali a na filtrech získali 0,0096 až 0,24 gramu jemného materiálu na vzorek. Zdánlivě nic. Ale pod elektronovým mikroskopem se z toho „nic“ vynořily tvary, které nikdo nečekal.

Krystaly, které nikdo nepopsal

Základní studii publikoval tým kolem Jihoruské státní univerzity 7. května 2022 v časopise The European Physical Journal Plus. Navazující detailnější analýza s Ramanovou spektroskopií vyšla v roce 2023 v časopise Nanomaterials.

Co přesně našli? Uzavřené vícevrstvé grafitické skořepiny v mikrometrovém měřítku, některé s dutinou uvnitř, jiné s centrálním nanoklastrem. Dvě hlavní podoby: quasi-sférické konvexní částice a nápadně pravidelné hexagonální útvary. Nejde o diamant, to autoři původně zvažovali, ale vyloučili už v roce 2018. Nejde ani o běžný grafit, který tvoří ploché vrstvy. A nejde o fulleren, tedy jedinou molekulu z 60 atomů uhlíku.

Jde o něco mezi tím. Jako nejpravděpodobnější zárodky růstu těchto struktur autoři navrhují právě buckminsterfulleren C₆₀, molekulu, za jejíž objev padla Nobelova cena za chemii v roce 1996, a polyhexacyklooktadekan C₁₈H₁₂. Kolem těchto nanozárodků mohly při extrémním ohřevu a tlaku narůstat další grafitické vrstvy, až vznikly uzavřené mikrokrystaly. Teploty při ablaci tělesa dosahovaly orientačně 10 000 °C.

Přírodní experiment, který nelze zopakovat

Exotické uhlíkové fáze v kosmickém materiálu nejsou úplnou novinkou. Už v roce 1990 popsali vědci v časopise Nature mezihvězdná grafitová zrna v meteoritu Murchison. Čeljabinské mikrokrystaly se ale od všeho dosud známého liší architekturou, uzavřenou, vícevrstvou, dutou. Autoři je srovnávali i s lonsdaleitovými strukturami z arizonského impaktního kráteru a konstatovali, že kromě uhlíku nemají nic společného.

Hodnota objevu zatím není v praktické aplikaci. Nikdo netestoval mechanické ani elektrické vlastnosti těchto struktur. Podle nás je ale podstatné něco jiného: Země na několik minut nabídla podmínky pro vznik uhlíkových architektur, které neumíme vyrobit v laboratoři, a díky sněhu se podařilo zachytit výsledek dřív, než ho zničilo prostředí.

Na čeljabinském příběhu se podíleli i čeští vědci. Oddělení meziplanetární hmoty Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově patří mezi spoluautory klíčové studie o trajektorii a původu tělesa, publikované v Nature. Ondřejovský tým navíc spravuje veřejnou databázi videozáznamů čeljabinského superbolidu a dlouhodobě provozuje Evropskou bolidovou síť, která podobné události sleduje systematicky.

Co to říká o prachu, který padá pořád

Každý den dopadne na Zemi odhadem desítky tun kosmického materiálu, většinou jako neviditelný mikrometrový prach. Čeljabinsk ukázal, že i v tomto neviditelném spadu se mohou skrývat struktury, o kterých nemáme tušení. Problém není v tom, že by neexistovaly. Problém je v tom, že je neumíme zachytit.

Sníh, led, velmi čisté povrchy a rychlá filtrace, to je recept, který fungoval u Čeljabinsku. Příští velký bolid nad zasněženou krajinou může přinést další překvapení. Otázka zní, jestli tam bude někdo s filtračním papírem dost rychle.

Článek Meteorit nad Čeljabinskem zanechal oblak prachu, který oběhl Zemi za 4 dny. Uvnitř zrnek se skrývaly neznámé krystaly se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně se dělo se světlem nad hladinou

Mediální zkratka „optická iluze“ je pohodlná, ale nepřesná. Fyzikálně šlo o jev zvaný horní miráž. Vzniká, když nad studenou mořskou hladinou leží vrstva výrazně teplejšího vzduchu. Světelné paprsky se v takovém prostředí ohýbají směrem dolů k pozorovateli a vzdálené objekty se opticky zvedají nad svou skutečnou polohu. Podle Mezinárodního atlasu oblaků WMO nejde o klam mozku, nýbrž o reálný obraz vytvořený lomem paprsků, stejně skutečný jako odraz v zrcadle, jen zkreslený.

V extrémní podobě tento jev vytváří takzvaný falešný horizont: pás tmavého moře se opticky „zvedne“ a splyne s oblohou. Pozorovatel pak vidí horizont výš, než kde skutečně je, a cokoliv mezi pravým a falešným horizontem zmizí v tmavém pruhu připomínajícím mlhu. Právě to podle Maltina tu noc nastalo. Ledovec, šedavý, nízký, bez bílé čepice, splynul s pozadím a vystoupil z něj až těsně před přídí.

Jak Maltin rekonstruoval počasí staré sto let

Klíčová otázka zní: dá se vůbec zpětně dokázat, že nad tou konkrétní částí oceánu panovala teplotní inverze? Maltin podle vlastního popisu i potvrzení agentury NOAA prošel originální lodní deníky více než 75 plavidel, která se v dubnu 1912 pohybovala v oblasti mezi Golfským a Labradorským proudem. Z historických námořních dat ICOADS, archivů britského Met Office i německé meteorologické služby DWD sestavil teplotní mapu hladiny a vzduchu.

Výsledek: Titanic plul přesně přes rozhraní dvou proudů. Teplota vody klesla během několika hodin o několik stupňů, zatímco vzduch nad hladinou zůstal teplejší. Slabý vítr nedokázal vrstvy promíchat. Vznikla klasická inverze, a s ní podmínky pro silnou superlomivost světla. Maltinovu knihu a navazující dokument představila NOAA 5. dubna 2012, krátce před stým výročím katastrofy.

Californian: loď, která viděla rakety a nereagovala

Teorie refrakce nezůstává jen u ledovce. Stejné atmosférické podmínky mohly zmást i posádku parníku SS Californian, který stál v ledu zhruba 19 až 37 km (10 až 20 námořních mil) od Titaniku. Důstojníci na Californian viděli bílé rakety, zkoušeli komunikovat Morseovou lampou, ale nedostali odpověď. Loď, kterou pozorovali, odhadovali na malý parník vzdálený asi 7 až 9 km (čtyři až pět mil). Kapitán Stanley Lord po zprávě o raketách prohlásil: „Vypadá v pořádku.“

Britské vyšetřování z roku 1912 Californian tvrdě kritizovalo. Ale přehodnocení britského MAIB z roku 1992 výslovně zmínilo možnost abnormální refrakce a připustilo, že superlomivost mohla Titanic opticky zmenšit, přiblížit a deformovat, takže potápějící se zaoceánský parník mohl vypadat jako menší loď, která se prostě vzdaluje. Zpráva ovšem dodala, že definitivní odpověď dát nedokáže. Studie Mily Zinkové z roku 2021 v International Journal of Maritime History tento směr dále rozvíjí a zkoumá, jak atmosférické podmínky mohly ovlivnit vnímání nouzových raket.

Proč to neruší klasické vysvětlení

Maltinova teorie je přitažlivá, ale bylo by chybou ji číst jako omluvu posádky. Oficiální britská zpráva z roku 1912 formuluje příčinu ztráty lodi jednoznačně: kolize s ledovcem způsobená nadměrnou rychlostí. Titanic plul téměř maximální rychlostí oblastí, pro kterou ten den přijal opakovaná varování před ledem, a jedno z nich dokonce sám přeposlal jiné lodi. Hlídka neměla dalekohled. Záchranných člunů bylo málo.

Refrakce nepřepisuje tento řetězec selhání. Doplňuje ho o odpověď na jednu konkrétní otázku: proč hlídka spatřila ledovec tak pozdě, přestože noc byla jasná a viditelnost se zdála dobrá. Bez falešného horizontu by ledovec pravděpodobně vystoupil z pozadí o něco dříve. Stačilo by to k odvrácení srážky? To už je spekulace, ale i několik desítek sekund navíc mohlo znamenat rozdíl mezi čelním nárazem a vyhnutím.

Co z toho plyne pro dnešní námořníky

Superlomivost světla nad mořem nezmizela. Britská zpráva z roku 1992 konstatuje, že mírná superrefrakce je nad oceánem přítomna téměř vždy, protože odpařování vytváří pokles vlhkosti těsně nad hladinou. Výraznější jevy hrozí při bezvětří, ve vysokých zeměpisných šířkách a nad studeným mořem, tedy přesně tam, kde dodnes plují lodě kolem ledovců.

Moderní námořní předpisy s tím počítají, byť ne pod názvem „titanický efekt“. Pravidlo o bezpečné rychlosti výslovně pracuje s viditelností a limity radaru. Radarové kurzy IMO učí, že abnormální refrakce může zkreslit nejen optický, ale i radarový horizont. A pravidlo stálé hlídky vyžaduje sledování zrakem, sluchem i všemi dostupnými přístroji současně.

Titanic zůstává připomínkou toho, jak křehký je řetězec mezi bezpečností a katastrofou. Maltinova teorie do něj přidává jedno další slabé místo, atmosféru, která tu noc nehrála férově.

Článek Viditelnost před srážkou Titaniku mohla zhoršit optická iluze nad hladinou oceánu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bouře, která měla jít jinam

Začátkem září 1900 sledoval U.S. Weather Bureau tropický systém, který přešel přes Kubu. Oficiální americká prognóza z 6. září počítala s tím, že se bouře stočí k severovýchodu, směrem k Floridě a dál podél atlantického pobřeží. Havaňská observatoř Belén, vedená jezuity s desetiletími zkušeností s karibskými hurikány, četla situaci jinak: systém pokračuje na severozápad, vstoupí do Mexického zálivu a ohrozí texaské pobřeží.

Kubánci měli pravdu. Jejich metoda stála na síti dobrovolných pozorovatelů propojených telegrafem, na podmořských kabelech v Karibiku a na postupech, které vyvinul otec Benito Viñes: sledování pohybu oblačnosti v různých hladinách atmosféry, mořského vzdutí a porovnávání s historickými drahami hurikánů. Viñes dokonce zkonstruoval pomůcku zvanou cyklonoskop pro odhad polohy středu bouře. Nebyla to modernější technika. Byla to lepší zkušenost.

Jenže kubánská interpretace se k americkému pobřeží nedostala.

Informace, která neprošla po drátech

Willis Luther Moore, ředitel U.S. Weather Bureau, krátce předtím prosadil pravidlo, že po telegrafu smějí proudit pouze oficiální americké prognózy. Edikt omezil přenos západoindických hlášení z Havany do New Orleans a centralizoval vydávání varování do Washingtonu. Motivy byly podle historických pramenů dvojí: poválečná nedůvěra ke Kubě po španělsko-americké válce z roku 1898 a Mooreova snaha udržet meteorologickou autoritu pevně v rukou vlastní instituce. V dobovém znění argumentoval tím, že nezávislé kubánské předpovědi škodí obchodu a „ztrapňují vládní službu“.

Výsledek byl prostý. Pobřeží Mexického zálivu zůstalo dva rozhodující dny bez přesnějšího obrazu o skutečné dráze hurikánu. Lodě v zálivu neměly bezdrátové spojení a nemohly průběžně předávat pozorování na pevninu. Samotný Weather Bureau bouři předpověděl čtyři dny předem, ale nikoli přívalovou vlnu, která město nakonec zabila.

Falešná jistota a pozdní varování

K systémovému selhání shora se přidala lokální iluze bezpečí. Isaac Monroe Cline, vedoucí galvestonské pobočky Weather Bureau, v roce 1891 veřejně prohlásil v Galveston News, že ničivý hurikán je pro město prakticky nemožný. Toto přesvědčení žilo ve městě dalších devět let.

Když Cline ráno 8. září začal objíždět nízko položené části města a varovat obyvatele, bylo pozdě. Mosty spojující ostrov s pevninou brzy selhaly. Řada lidí odkládala přesun do vyšších částí města, protože veřejná komunikace, včetně ranních novin, riziko podhodnocovala. Přívalová vlna nakonec zaplavila celý ostrov. Cline přežil. Jeho žena ne.

Paradoxně se Cline v pozdějším vyprávění proměnil v hrdinu, muže, který riskoval život, aby varoval sousedy. Tato linka překryla jeho dřívější veřejnou jistotu, že se nic takového nemůže stát. Disciplinární řízení proti němu historické prameny nedokládají.

Co změnilo 275 mrtvých místo osmi tisíc

Nejtvrdší důkaz, že informace a infrastruktura mění výsledek, přišel o patnáct let později. 17. srpna 1915 zasáhl Galveston podobně silný hurikán. Tentokrát město chránila ochranná zeď vysoká přes 5 metrů (17 stop), postavená po katastrofě roku 1900, a terén v části města byl uměle navýšen. Weather Bureau vydal varování 24 hodin předem. Zemřelo 275 lidí. Stále tragédie, ale téměř třicetkrát méně obětí než v roce 1900.

Rozdíl nebyl v síle přírody. Byl v tom, co lidé věděli a jak brzy to věděli.

Poučení, které se vrací

Galveston 1900 se dnes čte jako argument proti uzavřeným informačním systémům v meteorologii. Moderní standard Světové meteorologické organizace stojí na opačném principu: observační data se mezi národními službami sdílejí volně. Česká republika je jako spolupracující stát ECMWF přímo napojená na evropskou předpovědní infrastrukturu, ČHMÚ přispívá do systémů EUMETSAT i EUMETNET a od roku 2011 je součástí platformy MeteoGate pro celoevropské šíření výstrah.

Přesto se slepé skvrny vracejí v jiných podmínkách. V roce 1943 zasáhl oblast Houstonu a Galvestonu takzvaný „překvapivý hurikán“ (Surprise Hurricane), protože kvůli válečné cenzuře a umlčeným lodním rádiím přišlo pobřeží opět bez adekvátního varování. A v českém kontextu stačí připomenout červenec 1997: ČHMÚ varoval už 4. července ráno, ale výstražný systém nebyl včas plně uveden do chodu a v řadě míst došlo k podcenění povodně. Teprve povodně 1997 a 2002 vedly k rozsáhlým změnám krizové legislativy.

Galvestonská katastrofa nebyla jen příběhem o síle větru a vody. Byl to příběh o tom, jak jediný uzavřený uzel v informačním řetězci, jeden muž ve Washingtonu s pravomocí rozhodnout, co smí a nesmí projít po telegrafních drátech, dokáže proměnit silnou bouři v masový hrob.

Článek Katastrofu v Galvestonu zhoršila chybná předpověď a omezená výměna informací se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Halda, která neměla stát tam, kde stála

Aberfan leží v úzkém údolí jižního Walesu, pod svahem, na němž důl Merthyr Vale Colliery po léta ukládal odpadní materiál z těžby. Nešlo o kusy uhlí, ale o hlušinu, jemný uhelný kal a další rubaný odpad, tedy o materiály, které po nasycení vodou ztrácejí soudržnost. Odval číslo 7 byl založen přímo nad známými prameny. Voda se v něm hromadila a podloží bylo trvale podmáčené.

Nebylo to poprvé, co se haldy nad Aberfanem pohnuly. Menší sesuvy se odehrály už dříve. Obecní rada Merthyr Tydfil si písemně stěžovala na nebezpečí skládkování přímo za školami. National Coal Board (NCB), státní těžařský podnik spravující britské uhelné doly, varování ignoroval. Neměl ani vlastní jednotnou politiku pro bezpečné zakládání a kontrolu odvalů. Specifická legislativa pro bezpečnost důlních hald v Británii tehdy neexistovala.

Selhání, které komise nazvala „neschopností“

Vyšetřovací komise pod vedením lorda Edmunda-Daviese pracovala měsíce a její závěry byly zdrcující. Katastrofě šlo zabránit. Odpovědnost nesla NCB, od vedení podniku až po místní management. Komise mluvila o „hrubé, nekompetentní neschopnosti“, o ignorování jasných varování a o systémovém selhání řízení.

Předseda NCB lord Robens do Aberfanu dorazil až 36 hodin po katastrofě. Místo aby okamžitě odjel do Aberfanu, zamířil nejprve do Guildfordu, kde přijímal funkci kancléře University of Surrey. Na místě pak prohlásil, že sesuv způsobil „neznámý pramen“, tvrzení, které místní okamžitě odmítli, protože o pramenech pod odvalem věděli roky. Robens nebyl odvolán. Nikdo z NCB nebyl trestně stíhán. Už v raných fázích vyšetřování generální prokurátor signalizoval, že k obžalobě nedojde. Poslanci to později v parlamentu označili za skandální. Aberfan se stal jedním z nejbolestivějších symbolů nevyvozené odpovědnosti v britských dějinách.

Sbírka pro oběti, ze které stát zaplatil odklizení haldy

Reakce veřejnosti byla okamžitá a masivní. Do Aberfan Disaster Fund přišlo téměř devadesát tisíc příspěvků z celého světa, celková suma dosáhla zhruba 1,75 milionu liber. Královna Alžběta II. později při výročí hovořila o „myšlenkách celého národa“. Jenže právě s tímto fondem se pojí jedna z nejtemnějších kapitol příběhu.

Z peněz veřejné sbírky, určených postiženým rodinám, bylo 150 tisíc liber použito na odstranění zbývajících nebezpečných hald nad vesnicí, tedy na odstranění rizika, které způsobil státní podnik. Britská vláda tuto částku vrátila až 31. července 1997, po jednatřiceti letech. Stát nejprve selhal v prevenci, pak nechal komunitu platit za nápravu z vlastní sbírky a dluh uznal až na prahu nového tisíciletí.

Zákony, které přišly pozdě, ale přišly

Aberfan donutil Británii vytvořit právní rámec, který do té doby chyběl. V roce 1969 vstoupil v platnost Mines and Quarries (Tips) Act, první zákon výslovně upravující odpovědnost vlastníků a manažerů za bezpečnost důlních odvalů, pravomoci inspektorů i evidenci aktivních a uzavřených hald. Následovaly prováděcí předpisy v roce 1971, moderní rámec pro aktivní doly přinesly Mines Regulations 2014.

Wales šel ještě dál. Od září 2025 platí zákon o opuštěných důlních a lomových odvalech, který zavádí povinnou registraci, pravidelný monitoring, inspekce a nový specializovaný úřad (Disused Tips Authority for Wales). Šedesát let po katastrofě je Aberfan stále živým legislativním odkazem, nikoli jen historickou připomínkou.

Trauma, které přetrvalo generace

Psychiatrická studie publikovaná v British Journal of Psychiatry zkoumala po třiatřiceti letech děti, které sesuv ve škole přežily. Výsledek potvrdil to, co komunita věděla dávno: přeživší vykazovali výrazně vyšší výskyt celoživotní posttraumatické stresové poruchy než srovnávací skupina z téže obce.

Na místě Pantglas Junior School dnes nestojí nová škola. Je tam komunitní pamětní zahrada (Garden of Remembrance) na půdorysu zničené budovy. Na hřbitově v Aberfanu, přístupném celoročně, stojí řady bílých oblouků nad hroby obětí. Letos v říjnu si Wales připomene šedesáté výročí rána, kdy průmyslové selhání proměnilo běžné školní dopoledne ve státní trauma. Národní knihovna Walesu už komunitě předala novou Knihu památky, připravenou k výročním ceremoniím.

Aberfan není jen staré důlní neštěstí. Je to příběh o tom, co se stane, když průmyslové riziko překročí plot závodu a dopadne na školní třídu plnou dětí a když instituce, které měly chránit, selžou v každé fázi od prevence přes reakci až po odškodnění.

Článek Důlní odval v Aberfanu zasypal školu a domy. Katastrofa z roku 1966 zabila 144 lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sedm hodin mezi smrtí a ohněm

Krátce před třetí hodinou ráno 8. září hlásila hlídka požár v salónku pro psaní na palubě B. Warms se o něm dozvěděl vzápětí, ale SOS nechal vyslat až ve 3:18, více než půl hodiny po prvním zjištění. Oheň se šířil rychlostí, která vyšetřovatele později šokovala. Hořlavé dřevěné obložení, kabelové kanály fungující jako komíny a otevřené protipožární dveře – to vše proměnilo loď v pec. Tlak v hasicím systému klesl prakticky na nulu.

Loď plula v severovýchodním větru, který hnal plameny přímo do obytných prostor. Pasažéři se probouzeli do chodeb plných kouře. Přeživší Dolly McTigueová později pro PBS NOVA vzpomínala, že žádný evakuační nácvik neproběhl a nikdo jim neřekl, kam jít.

Čluny pro posádku, moře pro pasažéry

Z dvanácti záchranných člunů se podařilo spustit šest. A čísla, která z nich vyplývají, jsou zdrcující: podle soudní rekapitulace odvezly čluny ke břehu přibližně 90 členů posádky a pouhých 7 pasažérů. Zbytek zachráněných skákal do rozbouřeného Atlantiku a čekal na pomoc zvenčí.

Počet obětí se dodnes liší zdroj od zdroje:

• 137 mrtvých a pohřešovaných uváděla Ward Line krátce po katastrofě
• 134 mrtvých uvádí Hooverův oficiální vyšetřovací report podle dobového shrnutí v TIME
• 124 obětí figuruje v pozdějších legislativních souhrnech, včetně kongresového reportu z roku 2008

Rozdíly odrážejí různé metodiky: kdo byl počítán jako pohřešovaný, kdo jako potvrzený mrtvý, kdo zemřel až v nemocnici. Jisté je, že více než stovka lidí uhořela, udusila se nebo utonula na dohled od pobřeží New Jersey.

Soud, který nikoho neodsoudil

V lednu 1936 byli za kriminální nedbalost odsouzeni tři muži: Warms, hlavní strojní inženýr Eben S. Abbott a viceprezident Ward Line Henry E. Cabaud. Firma dostala pokutu v přepočtu zhruba 250 000 dnešních korun. Jenže Warms i Abbott se odvolali a 7. dubna 1937 odvolací soud jejich odsouzení zrušil. Cabaud nakonec dostal roční podmíněný trest a pokutu.

Hooverův report, který celou kauzu rámoval, nedokázal přesně určit, kde a čím oheň začal. Jako pravděpodobnou příčinu uváděl samovznícení ve skříni salónku, případně vzplanutí v nákladovém prostoru č. 3. Podezření na úmyslné založení existovalo, ale důkazy shořely spolu s lodí. Vyšetřovatelé tak pojmenovali hlavně systémové selhání: zpožděný poplach, neefektivní důstojníky, nulový výcvik posádky, kolaps hašení i evakuace.

A smrt kapitána Willmotta? Konečný forenzní závěr ve veřejně dostupných zdrojích chybí. Dobové hlášení lodního lékaře a chaos následujících hodin znamenají, že pochybnosti nikdy nezmizely, ale nikdy se ani neproměnily v důkaz.

Vrak jako pouťová atrakce

Opuštěný trup Morro Castle byl unášen ke břehu. Po přetržení vlečného lana uvázl na mělčině přímo u Convention Hall v Asbury Park. A tam zůstal, kouřící, zčernalý, obrovský, až do března 1935. Tisíce lidí přicházely na pláž hledět na kostru lodi, jako by šlo o živou výstavu katastrofy. Pak byl vrak odtažen a sešrotován.

Materiální paměť případu dnes uchovává Maritime Industry Museum ve Fort Schuyler v Bronxu: model lodi, původní lodní zvon, záchranná vesta, klíč a palubní průkaz posádky.

Co zůstalo napsáno krví

Morro Castle nebyla katastrofou, která položila základy moderní námořní bezpečnosti; tou byl Titanic a následná první úmluva SOLAS z roku 1914. Stala se však významným impulzem k dalšímu zpřísnění bezpečnostních pravidel. V letech 1936–1937 přišla vlna americké legislativy: požární zóny s ocelovými přepážkami, nehořlavé materiály v konstrukci, centrálně ovládané protipožární dveře, jasně definované únikové cesty, přísnější požadavky na výcvik. USA v roce 1936 ratifikovaly úmluvu SOLAS 1929.

Záhada Morro Castle nespočívá jen v otázce, kdo případně škrtl zápalkou. Spočívá v tom, že i bez prokázaného žháře dokázal systém v důsledku souběhu konstrukčních vad, lidské nedbalosti a náhlé smrti kapitána zcela zkolabovat, že na dohled od amerického pobřeží zemřelo přes sto lidí. To je odpověď, která znepokojuje víc než jakýkoli pachatel.

Článek Požár lodi Morro Castle zabil 137 lidí a dodnes vyvolává otázky o vině i selhání posádky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Látka, která nesnese ani kapku vody

Methylisokyanát, zkráceně MIC, je bezbarvá, vysoce těkavá kapalina s ostrým zápachem, používaná jako meziprodukt při výrobě karbamátových insekticidů. Americký NIOSH stanovuje bezpečný expoziční limit na pouhých 0,02 ppm. Při vdechnutí napadá plíce, oči a kůži; ve vyšších koncentracích zabíjí během minut. Klíčová vlastnost, která rozhodla o osudu Bhópálu: MIC reaguje s vodou prudce až explozivně. Americká OSHA ho proto označuje speciální instrukcí „W“, varováním před kontaktem s vodou.

V areálu továrny byl MIC skladován ve třech podzemních ocelových tancích. Tank číslo 610 obsahoval v osudnou noc zhruba 42 tun látky.

Dvě hodiny, které zabily město

Večer 2. prosince probíhal rutinní proplach potrubí. Podle nejčastěji citované technické verze nebyla při mytí použita kovová záslepka oddělující vedení od tanku 610. Voda protekla přes armatury nebo netěsnost přímo do nádrže s MIC. Přesný bod průniku dodnes zůstává nejistý, britský HSE to výslovně uvádí, zatímco Union Carbide dlouhodobě prosazovala verzi úmyslné sabotáže.

Co následovalo, už sporné není. Voda v tanku spustila prudkou exotermickou reakci. Teplota a tlak rychle rostly, začal se uvolňovat oxid uhličitý a korodující železné stěny tanku katalyzovaly další polymerační reakce. Když tlak dosáhl asi 2,75 atmosféry, otevřel se pojistný ventil. Během zhruba dvou hodin uniklo přes 22 000 kilogramů MIC v podobě páry a kapalných kapek rovnou do nočního vzduchu nad městem.

Pět bariér, pět selhání

Tady se příběh mění z chemické nehody v systémovou katastrofu. Továrna měla pět nezávislých ochranných vrstev, z nichž každá mohla únik zastavit nebo výrazně omezit. V kritickou noc nefungovala ani jedna:

• Chladicí systém MIC tanků byl odstavený téměř pět měsíců kvůli úsporám. Funkční chlazení by zpomalilo reakci a oddálilo kritický nárůst tlaku.
• Plynový scrubber, zařízení určené k neutralizaci unikajícího MIC louhem, byl vypnutý; při pozdním spuštění neměl dostatečnou dávku louhu a nedokázal zvládnout objem úniku.
• Flare tower, hořák, který měl zbytky plynu spálit, byl v údržbě, demontovaný.
• Nouzový zásobník měl pojmout přebytek MIC z havarovaného tanku. Byl plný, protože všechny tři tanky obsahovaly látku nad doporučený limit.
• Vodní clona, poslední bariéra, která měla srážet toxický mrak, byla spuštěna pozdě a trysky nedosahovaly výšky ventovacího komínu.

Výsledek: čistý, nefiltrovaný MIC se v chladném prosincovém vzduchu snesl jako těžký mrak nad hustě obydlené čtvrti přiléhající k továrně. Nemocnice a záchranáři zpočátku ani nevěděli, jaký plyn unikl, což dál zhoršovalo chaos prvních hodin. Indická lékařská rada ICMR později shrnula havárii jako „z velké části způsobenou člověkem a pravděpodobně odvrátitelnou“.

Bilance, která se stále počítá

Jediné nezpochybnitelné číslo obětí neexistuje. HSE uvádí přibližně 2 000 mrtvých v krátké době po úniku. Oficiální indický panel napočítal více než 3 800 mrtvých do roku 1991. Pozdější odhady zahrnující následná úmrtí sahají k 15 až 20 tisícům. Akutní příznaky přitom zasáhly statisíce lidí: dušnost u 99 % exponovaných, kašel u 90 %, podráždění očí u 86 %, zvracení u 52 %.

Dlouhodobé zdravotní následky přetrvávají dodnes. Studie ICMR dokumentuje chronické respirační, gastrointestinální, oční i psychiatrické potíže u přeživších. Novější výzkum publikovaný v BMJ Open naznačuje mezigenerační dopady u dětí, které byly v době havárie v děloze: vyšší míru invalidity, vyšší výskyt nádorových onemocnění a nižší dosažené vzdělání po více než třiceti letech.

Spravedlnost na splátky

Civilní vyrovnání přišlo v roce 1989: Union Carbide zaplatila 425 milionů dolarů, její indická dceřiná společnost dalších 45 milionů, celkem v přepočtu zhruba 11 miliard korun v tehdejším kurzu. V roce 2010 byli indičtí manažeři a provozní pracovníci odsouzeni za nedbalost. Pokus indické vlády o navýšení odškodnění skončil 14. března 2023, kdy Nejvyšší soud zamítl tzv. curative petition.

Článek Katastrofu v Bhópálu spustil průnik vody do zásobníku s methylisokyanátem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bouře, která neměla název

Dobové noviny psaly o vichřici, smršti, orkánu. Svědci mluvili o konci světa. Meteorologové teprve o desítky let později začali pro tento typ jevu používat termín derecho, rozsáhlou konvektivní větrnou bouři s dlouhou souvislou dráhou škod. Právě tím událost z roku 1929 byla.

Nešlo o lokální poryv nad Pardubicemi. Podle studie Brázdila a kolektivu publikované v časopise Natural Hazards and Earth System Sciences se ničivý pás táhl od Bodamského jezera přes Rakousko a české země až do polské Velkopolsky, od oblasti Vídně po severní Braniborsko. Stanice Praha-Karlov naměřila nárazy 28,9 m/s, ale samotné číslo z anemometru sílu bouře nevystihuje. Stržená věž děkanského kostela v Pardubicích, poškozená Zelená brána, rozvrácené stodoly, vyvrácené ovocné sady a 3 miliony kubíků polomového dřeva v lesích mluví o něčem výrazně silnějším.

Třicet dva mrtvých za jednu hodinu

Bezpečně doložený počet obětí v českých zemích je 32. Sedm lidí zahynulo v Hradci Králové, pět v Pardubicích. Mechanismy smrti byly děsivě rozmanité: padající trámy a štíty budov, vyvrácené stromy, utržené elektrické dráty. V Praze zemřel muž poté, co se dotkl telefonního drátu shozeného na elektrické vedení. Na pardubickém venkově zabila ženu utržená drátěná linka, dělníka zabil zřícený štít domu.

Pomoc přicházela pozdě, někdy až ráno. Žádný integrovaný záchranný systém neexistoval, žádná výstraha nepřišla. Lidé na polích a cestách byli odkázáni sami na sebe. Právě případ Nosálové ukazuje, jak vypadalo přežívání: zraněná žena s dětmi ležela v terénu celé hodiny, než ji někdo našel.

Ekonomické následky přežily bouři o měsíce. Bakalářská práce Lukáše Pokorného z Univerzity Pardubice dokumentuje, jak se na Pardubicku akutně sháněla střešní krytina a vyčerpaly kapacity cihelen. Katastrofa neskončila ve chvíli, kdy přestal vítr.

Proč se to neopakovalo, a proč by mohlo

Derecha ze střední Evropy nezmizela. Miloslav Staněk ve své studii z roku 2025 identifikoval 48 středoevropských případů jen mezi lety 2000 a 2023. Jev vzniká při specifické kombinaci podmíněné instability atmosféry, dostatku vlhkosti a výrazného střihu větru v hloubce atmosféry. Ve střední Evropě přitom může derecho vzniknout i při nižší energii instability než v amerických Velkých pláních; silnější střih větru nižší energii do určité míry kompenzuje.

Výjimečnost roku 1929 nespočívá v tom, že by šlo o poslední derecho nad českým územím. Spočívá v rozsahu a společenském dopadu: plošný zásah hustě obydleného území bez jakéhokoli varování, bez připravených záchranných složek, bez pojistných mechanismů. Evropské klimatické studie naznačují, že prostředí příznivé pro silné konvektivní bouře se v teplejším klimatu rozšiřuje. Říct, že „derech bude určitě víc“, by bylo předčasné. Říct, že některé ingredience rizika sílí, je podle dostupných dat oprávněné.

Dnes by výstraha přišla. Ale kolik času by dala?

ČHMÚ dnes pracuje s více numerickými modely a vydává expertní krajské textové předpovědi na jeden až pět dní dopředu. Když se v červnu 2023 rýsovala organizovaná bouřková situace, meteorologové veřejně varovali před možností obloukové linie bouří s nárazy kolem 110 km/h, velkými kroupami a nočním postupem systému. Potenciál prostředí lze číst dny dopředu. Přesný koridor a maximum škod se ale upřesňují v řádu hodin.

Klíčové pravidlo zní jednoduše: při očekávání extrémně silné bouře je pobyt venku na otevřeném prostranství nebo pod stromy zásadní chyba. Rozhodující je dostat se včas do pevného objektu ještě před příchodem větrného čela. Paní Nosálová v roce 1929 tu možnost neměla. Dnes ji má každý, kdo sleduje předpověď.

Rok 1929 zůstává v české meteorologické historii osamělý ne proto, že by podobný jev nemohl přijít znovu, ale proto, že žádný další nezasáhl tak tvrdě tak nepřipravené území. Kroniky si ho pamatují v hrůzných detailech. Celostátní paměť ho téměř vytěsnila, i proto, že pro něj tehdy neexistoval srozumitelný jazyk. Teď už existuje.

Článek V roce 1929 vichr mrštil cukráře pod jedoucí vlak a matku s kočárkem do příkopu. Od té doby se podobná bouře v Česku neopakovala se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Otisk, který přežil 66 milionů let

Tým vedený Mariem Fischer-Göddem z Univerzity v Kolíně nad Rýnem sáhl po rutheniu, platinovém kovu tak vzácném v zemské kůře, že jakékoli jeho stopy v sedimentech prakticky musí pocházet odjinud. Konkrétně měřili poměry izotopů ruthenia ve vzorcích z hraniční vrstvy křída–paleogén, odebraných na třech od sebe vzdálených místech: dánském útesu Stevns Klint, italské lokalitě Fonte d’Olio a španělské Caravace. Tři různé kontinentální okraje, jeden a tentýž izotopový podpis.

Právě v tom spočívá síla metody. Rutheniový „otisk prstu“ z hraniční vrstvy se neshodoval s běžnými kamennými meteority, které na Zemi nacházíme nejčastěji, takzvanými obyčejnými chondrity pocházejícími z vnitřní části sluneční soustavy. Neshodoval se ani s kometárním materiálem. Nejlépe odpovídal uhlíkatým chondritům, primitivním tělesům bohatým na uhlík a vodu, jejichž materiál vznikal v chladnějších oblastech za drahou Jupiteru.

Proč ne kometa a proč ne sopky

Starší práce už naznačovaly uhlíkatý charakter impaktoru na základě chromu a poměrů platinových kovů. Nová studie ve Science ale přidala dvě klíčové věci. Za prvé: jednotný rutheniový signál ze tří nezávislých lokalit prakticky vyloučil, že by zvýšené koncentrace vzácných kovů v hraniční vrstvě pocházely z Dekkánských trapů, obřího sopečného systému v dnešní Indii, který byl v době dopadu aktivní a který část vědců dlouho považovala za spolupachatele vymírání. Za druhé: data výrazně oslabila scénář, ve kterém by Chicxulub byla kometa. Kometární materiál má odlišný izotopový profil ruthenia, a ten se ve vzorcích nenašel.

Ashley King, planetární vědec z londýnského Natural History Museum, k tomu poznamenal, že jemnější budoucí měření by mohla zúžit výsledek na konkrétnější podtyp uhlíkatého chondritu. Zatím ale platí: víme spolehlivě, jaký typ tělesa a z jaké oblasti sluneční soustavy jeho materiál pochází. Konkrétní mateřské těleso neznáme, a po 66 milionech let ho možná nikdy neurčíme jmenovitě.

Vznik za Jupiterem, cesta přes hlavní pás

Důležité je rozlišit dvě věci, které se snadno zaměňují: kde materiál vznikl a kudy se těleso dostalo k Zemi. Uhlíkaté asteroidy se zformovaly v chladných vnějších oblastech rané sluneční soustavy, ale gravitační působení obřích planet je už v prvních stovkách milionů let přesunulo do hlavního asteroidového pásu mezi Marsem a Jupiterem. Tam mohly klidně pobývat miliardy let, než je další gravitační rezonance „postrčila“ na dráhu křižující oběžnici Země.

Dynamické modely publikované Nesvorným, Bottkem a Marchim v časopise Icarus tento scénář podporují a zároveň ukazují, že tmavé primitivní asteroidy z vnější části hlavního pásu tvoří významný podíl velkých impaktorů v historii Země. Chicxulub v tomto světle nebyl anomálií svým složením, ale svou velikostí a ničivostí. Podle Univerzity v Kolíně nad Rýnem šlo o nejničivější dopad za posledních půl miliardy let.

Starší a kdysi slavná hypotéza z roku 2007, která jako zdroj navrhovala konkrétní asteroidovou rodinu Baptistina, a na níž se podílel i americko-český tým s účastí Univerzity Karlovy, byla pozdějšími spektrálními daty oslabena. Nová rutheniová studie ji přímo nevyvrací, ale posouvá důraz jinam: od jedné rodiny k široké populaci primitivních těles.

Český střípek v globální skládačce

Aktuální studie českou účast nemá. Hranice křída–paleogén se ale zkoumá i na českém území, konkrétně v profilu Uzgruň ve vnějších flyšových Karpatech. Předběžné i novější práce ukazují mírně zvýšené iridium, ale původní hraniční jílová vrstvička je tam patrně erodovaná. České profily tak spíš pomáhají zpřesňovat lokální sedimentární odezvu na katastrofu než přímo identifikovat složení impaktoru.

Co zůstává otevřené, a proč na tom záleží

Energie dopadu se odhaduje na řádově 10²³ joulů. Během několika hodin se prachový a aerosolový oblak rozšířil po celé planetě, globální teplota klesla až o patnáct stupňů a fotosyntéza se na téměř dva roky prakticky zhroutila. Vyhynuly tři čtvrtiny druhů. Přesná délka nejhorší fáze impaktní zimy a podíl prachu, sazí a síry na vymírání ale zůstávají předmětem debat.

A mohl by podobný zásah přijít znovu? V principu ano, ale jde o extrémně vzácnou událost. NASA dnes neregistruje žádný asteroid větší než 140 metrů s významnou pravděpodobností dopadu v příštích sto letech. Sledování přitom začíná až ve chvíli, kdy se objekt gravitačními „šťouchanci“ dostane na dráhu do zemského sousedství, bez ohledu na to, kde se jeho materiál kdysi zformoval.

Rutheniový otisk v tenké vrstvě jílu říká, odkud přišla zkáza. Že přišla z nejprimitivnějšího a nejstaršího materiálu sluneční soustavy, je možná ta nejpůsobivější pointa celého příběhu.

Článek Asteroid Chicxulub ukončil éru dinosaurů. Šlo o nejprimitivnější část naší sluneční soustavy vůbec se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Katastrofa, které šlo předejít

Oficiální zpráva bostonského komisaře pro požáry z roku 1944 je v popisu příčin překvapivě opatrná a vznik ohně označuje jako „neznámý původ“. Legendu o barmanu, který zapálil zápalku poblíž umělé palmy, zpráva nepotvrzuje. Co naopak popisuje s nemilosrdnou přesností, jsou faktory, které z lokálního požáru udělaly masovou smrt.

Zamčené dveře na Piedmont Street u schodiště z Melody Lounge. Zamčené dveře do uličky. Otočné dveře jako jediný hlavní vstup, které se pod tlakem davu zablokovaly. Únikové trasy, o jejichž existenci hosté nevěděli, protože nebyly označené ani osvětlené. Hořlavé látkové a ratanové dekorace, které oheň roznesly prostorem rychlostí, na niž nebyl nikdo připravený. A přeplnění, v klubu bylo víc lidí, než kolik měl pojmout.

Právní odpovědnost dopadla především na majitele Barneta Welanského, odsouzeného za devatenáct případů zabití z nedbalosti.

Revoluce v léčbě popálenin

Do bostonských nemocnic dorazily během jediné noci desítky těžce popálených pacientů se srovnatelným typem poranění. Vznikl tak neobvykle „čistý“ soubor případů, na kterém šlo okamžitě porovnávat různé léčebné přístupy.

Chirurg Bradford Cannon v Massachusetts General Hospital odmítl tehdejší standardní postup, ošetření tanovou kyselinou a barvivy, které popáleninu chemicky „vytvrzovaly“. Považoval ho za škodlivý. Místo toho nasadil měkké krytí z gázy s kyselinou boritou a vazelínou, odstraňoval odumřelou tkáň a přistoupil ke kožním štěpům. Výsledky jeho pacientů byly prokazatelně lepší.

Šlo o víc než o jednu nemocnici. Výzkum kolem obětí Cocoanut Grove posunul celou popáleninovou medicínu:

• Systematický popis inhalačního poranění, do té doby podceňovaného zabijáka
• Tekutinová resuscitace u šokových stavů
• Protiinfekční léčba rozsáhlých popálenin

Poznatky se přenesly přímo do válečné medicíny. Druhá světová válka běžela, armádní chirurgové potřebovali přesně tento typ znalostí. Cocoanut Grove jim je dodal v koncentrované podobě, podložené daty z jedné noci.

Truchlení jako diagnóza

Psychiatr Erich Lindemann z Massachusetts General Hospital dostal příležitost, jakou do té doby nikdo neměl, a jakou by si nikdo nepřál. Stovky pozůstalých, přeživších a jejich rodin, všichni zasaženi stejnou událostí ve stejný okamžik.

V roce 1944 publikoval studii, kterou NCBI Bookshelf označuje za první systematický popis truchlení. Popsal „akutní zármutek“ jako rozpoznatelný syndrom s typickými tělesnými i psychickými projevy, od svírání v hrdle přes pocity viny až po dezorganizaci běžného fungování. Z tohoto popisu vyrostlo dnešní rozlišování mezi očekávaným akutním truchlením a jeho komplikovaným či patologickým průběhem, klíčové pro krizovou intervenci i paliativní péči.

Paralelně psychiatrička Alexandra Adler už v prosinci 1943 publikovala v JAMA studii o neuropsychiatrických komplikacích u obětí požáru. Její práce patřila k ranému rámci pro chápání posttraumatických reakcí, který se následně uplatnil i při práci s válečným traumatem. Cocoanut Grove tak otevřel cestu k tomu, co dnes známe pod zkratkou PTSD, byť samotný termín přišel až o desítky let později.

Předpisy psané ohněm

Legislativní reakce přišla rychle. Už v roce 1943 Massachusetts nově definoval pojem „místo shromažďování“, zavedl certifikát bezpečnosti s maximálním počtem osob a zakázal v takových provozech otočné dveře jako jediný východ. Dlouhodobý dopad byl ale širší a přesáhl hranice jednoho státu:

• Dveře ve směru úniku, ne dovnitř
• Únikové cesty bez nutnosti klíče nebo „zvláštní znalosti“
• Panikové kování, které se otevře pouhým tlakem těla
• Viditelné a osvětlené značení východů
• Omezení toho, co se smí započítat jako úniková kapacita otočných dveří

Současný International Building Code tyto principy rozvádí do detailu, který by se v roce 1942 zdál nepředstavitelný. Vedle každých otočných dveří musí být klasické křídlové do vzdálenosti tří metrů. U shromažďovacích prostor s vyšším počtem osob je panikové kování povinné.

Není to jen historie

České předpisy nestojí na Cocoanut Grove jménem, ale na stejných principech, které podobné tragédie prosadily mezinárodně: evakuace osob, požární bezpečnost staveb, kontrola únikových cest. Že nejde o vyřešený problém, ukázal požár v mosteckém baru 11. ledna 2025. Hasičský záchranný sbor ČR po něm provedl 1 738 mimořádných kontrol barů, klubů a diskoték. U 677 zařízení, tedy u víc než třetiny, zjistil nedostatky.

Zastavěné únikové cesty. Chybějící značení. Nesoulad skutečného užívání s kolaudací. Osmdesát let po Cocoanut Grove, na jiném kontinentu, v jiném právním systému, a seznam problémů zní povědomě.

Při příštím vstupu do klubu nebo restaurace proto stojí za to udělat jednu věc: rozhlédnout se po druhém východu. Pokud ho nevidíte, je to přesně ta situace, kvůli které 492 lidí v Bostonu nedostalo šanci odejít.

Článek Požár klubu Cocoanut Grove zabil 492 lidí. Katastrofa změnila léčbu popálenin i bezpečnost budov se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hodina, která změnila Chicago

Časová osa katastrofy je děsivě krátká. Nástup začal kolem 6:30, už v 6:41 se Eastland poprvé nebezpečně naklonil na levobok. Posádka se pokusila vyrovnat loď balastními nádržemi, ale cestující se dál tlačili na paluby. V 7:10 dosáhl počet lidí na palubě limitu 2 500, zaměstnanci, jejich ženy, děti, několik členů posádky. Kolem 7:25 přišel fatální náklon. Voda začala proudit dovnitř přes otevřené průzory na spodních palubách. Přibližně v 7:30 se parník převrátil na levý bok.

Samotný přechod z „nebezpečného náklonu“ do katastrofy trval zhruba dvě minuty. Lidé padali do vody v hustých shlucích, drželi děti, chytali se trosek i sebe navzájem. Stovky dalších zůstaly uvězněné uvnitř převráceného trupu. Zdravotní sestra Helen Repa, Češka pracující pro Western Electric, později ve firemním časopise popsala, jak oběti doslova pokrývaly hladinu řeky. Pomoc přitom stála doslova na dosah: policisté, hasiči, okolní lodě zasáhly okamžitě, chicagský Červený kříž byl na místě do hodiny. Záchranáři řezali ocelový trup, aby se dostali k uvězněným. Nestačilo to. Při katastrofě zaniklo dvacet dva celých rodin, kompletně vymazané domácnosti z jedné komunity.

Loď, která neměla vyplout

Eastland nebyl neznámým rizikem. Už v letech 1904 a 1906 se loď nebezpečně naklonila, v roce 1913 zaznělo výslovné varování, že bez odstranění konstrukčních vad může přijít vážná nehoda. Inspektoři ji přesto opakovaně certifikovali jako způsobilou k plavbě. Tehdejší dohled zjevně nedokázal, nebo nechtěl, vyhodnotit samotnou stabilitu plavidla tak, jak to dnes americká pobřežní stráž řeší explicitně přes stabilitní výpočty a kritéria metacentrické výšky.

A pak přišel paradox, který celou tragédii rámuje. Po potopení Titaniku v roce 1912 zpřísnily americké úřady požadavky na záchranné prostředky. Eastland dostal další záchranné čluny a vory, namontované vysoko na horních palubách. U lodi s už tak problematickým těžištěm to stabilitu ještě zhoršilo. Opatření, která měla zachraňovat životy, přispěla k tomu, že je vzala. Podle encyklopedie Britannica šlo o jeden z nejcitovanějších příkladů nezamýšlených důsledků bezpečnostní regulace v americké námořní historii.

Česká stopa v chicagské řece

Mezi oběťmi bylo více než 220 Čechů, potvrzuje to český generální konzulát v Chicagu. Databáze Eastland Disaster Historical Society uchovává konkrétní příběhy. Rodina Homolových: zahynuly Žofie a roční Vlasta, přežili otec Václav a starší dcera Marenka. Rodina Novotných přišla o čtyři členy, Jamese, Agnes, Mamie a Williama; přežila dcera Emilie. Jaroslav Sklenička šel na výlet sám, protože jeho žena a děti zůstaly doma nemocné. Z lodi se nevrátil.

Většina českých obětí je pohřbena na hřbitově Bohemian National Cemetery v Chicagu, který eviduje 143 obětí Eastlandu, nejvíc ze všech hřbitovů ve městě. V roce 2015 tam byl odhalen památník sochaře Lubomíra Dostála. V České republice ani na Slovensku se nám doloženou oficiální připomínku nepodařilo dohledat.

Spravedlnost, která nepřišla

Bezprostředně po katastrofě běželo sedm vyšetřování. Trestní větev skončila už v únoru 1916 osvobozujícím verdiktem, nikdo nebyl odsouzen. Občanskoprávní spory o více než osm set žalob na náhradu škody se táhly dalších sedmnáct let. Když v roce 1933 soud konečně rozhodl, označil za příčinu práci hlavního strojníka Josepha Ericksona s balastními nádržemi. Erickson byl ovšem od roku 1919 po smrti. A reálná náhrada? Omezila se na šrotovou hodnotu lodi, 46 000 tehdejších dolarů, v přepočtu asi 1,1 milionu dnešních korun. Vyšší nároky věřitelů tuto částku vyčerpaly. Rodiny obětí nedostaly prakticky nic.

Proč svět zapomněl

Srovnání s Titanikem a Lusitanií se nabízí, ale pokulhává. Titanic si vyžádal zhruba 1 500 obětí, Lusitania 1 198, v absolutních číslech šlo o horší katastrofy. Šok Eastlandu spočívá jinde: 844 lidí zemřelo v mělké městské řece, kam by člověk dohodil kamenem z chodníku. Nezabila vzdálenost od pomoci, ale kombinace konstrukční vady, selhání dohledu a okamžitého uvěznění stovek lidí v převráceném trupu.

Přesto Eastland z kolektivní paměti vybledl rychleji než obě oceánské tragédie. Historici a paměťové instituce se shodují na dvou hlavních důvodech. Na palubě nebyla žádná slavná jména, byli tam dělníci, přistěhovalci, jejich děti. A za necelé dva roky vstoupily Spojené státy do první světové války, která chicagskou katastrofu definitivně překryla.

Na dně řeky Chicago River hluboké šest metrů leží příběh, který říká víc o tom, čí životy si společnost pamatuje, než o tom, jak nebezpečné jsou lodě.

Článek Zapomenutá tragédie parníku Eastland. Výlet zaměstnanců skončil během minut katastrofou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co se za „masivní dešťovou vlnou“ skutečně skrývá

Slovní spojení „masivní dešťová vlna“ nezní z úst meteorologů. ČHMÚ situaci popisuje střízlivěji: přechod studené fronty doprovázený pásem plošnějších srážek, místy s bouřkami. Studená fronta podle oficiální terminologie ČHMÚ typicky přináší ochlazení, přeháňky a v létě i bouřky, přesně to, co se má odehrát v noci z úterý na středu. Hlavním problémem bude déšť, nikoli silný vítr nebo větší kroupy.

Důležité je zpřesnění časového rámce. Ranní předpověď z úterý mluvila vágně o „úterním večeru“, ale pozdější upřesnění s odkazem na ČHMÚ posunulo hlavní nástup fronty do intervalu mezi půlnocí a ránem 3. června. První přeháňky a bouřky se mají objevit na Znojemsku, odtud pásmo zamíří přes Brno dál na severovýchod.

Středa: mokro, chlad a teplotní houpačka

Proč má být středa „drsná“? Stojí za tím trojkombinace:

• Přechod fronty v noci a ráno, nejintenzivnější srážky spadnou mezi půlnocí a dopolednem, hlavně na jihovýchodě republiky.
• Plošnější déšť až do odpoledne, i po odeznění bouřkových jader bude zataženo a mokro.
• Teplotní propad, z úterních 24 °C na středečních zhruba 18 °C. Ve čtvrtek se rtuť vrátí k 23 °C, v pátek ale znovu klesne.

Pro běžného člověka to znamená jediné: nejhorší okno pro ranní přesuny a pobyt venku vychází na středu ráno a dopoledne, zvlášť na Moravě a Vysočině. Řidiči musí počítat s mokrou vozovkou a sníženou viditelností, pěší s deštníkem a bundou navíc.

Co říká mapa, a co ne

Mapa, o kterou se opírá předpověď, je modelový výstup ALADIN provozovaný ČHMÚ. Nejde o radar zachycující skutečný stav, ale o numerickou předpověď s horizontálním krokem 2,3 km, aktualizovanou čtyřikrát denně. ČHMÚ samo upozorňuje, že detaily ve srážkovém poli menší než zhruba padesát kilometrů slouží hlavně jako ukazatel prostorové proměnlivosti. Jinými slovy: model spolehlivě ukáže, kdy a kam zhruba srážky zamíří, ale přesný zásah konkrétní obce a milimetry na desetinné místo berte s rezervou.

Déšť po nejsušším jaru za šedesát let

Zajímavý je širší kontext. Podle tiskové zprávy ČHMÚ byl letošní duben druhý nejsušší od roku 1961. Na Moravě a ve Slezsku spadlo pouhých 10 milimetrů, pouhá čtvrtina normálu. Po tak výrazném srážkovém deficitu má i běžnější červnová dešťová epizoda svůj význam. Vysušená krajina sice první nápor hůř vstřebá, ale plošná povodňová situace z dostupných hydrologických dat neplyne. Lokální zatopení v bouřkových jádrech ale vyloučit nelze.

Kdy se počasí uklidní

Počasí zůstane na houpačce minimálně do pátku. Čtvrtek přinese oteplení k 23 °C a relativní klid, pátek ale znovu ochladí. Kdo chce naplánovat venkovní program, nejbezpečnější sázkou je čtvrteční odpoledne; středě se vyplatí vyhnout.

Článek Česko pod vodou? Žene se sem masivní monzunová stěna, která v příštích hodinách zatopí Moravu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Z hlubin: zemětřesení, tsunami a sopky

Osm ze čtrnácti položek seznamu má původ pod zemským povrchem. Patří sem zemětřesení v Aleppu (1138), dvě antická zemětřesení v Antiochii (115 a 526 n. l.), čínské Haiyuan (1920), Tangshan (1976), Haiti (2010) a zmíněné Shaanxi. Zvláštní místo zaujímá indickooceánská tsunami z prosince 2004, kdy podmořský zlom o magnitudu 9,1 vyslal vlnu, která během hodin zabíjela na pobřežích čtrnácti zemí a připravila o život přes 227 tisíc lidí.

Právě tsunami z roku 2004 nejlépe ilustruje ono „z hlubin“: smrt se zrodila v zemské kůře pod mořským dnem a dorazila jako stěna vody. Ale i tady platí pravidlo zranitelnosti. Thajské turistické resorty bez jakéhokoli varovného systému ztratily tisíce životů; japonské pobřeží Pacifiku, zvyklé na tsunami a vybavené sirénami, by při srovnatelné vlně reagovalo jinak.

Mimo samotnou čtrnáctku stojí za zmínku erupce Théry na Santorini kolem roku 1600 př. n. l., jediný případ, kde lze skutečně mluvit o spojitosti s pádem celé civilizace. Exploze sopky devastovala minojský svět na Krétě. Současná archeologie je nicméně opatrnější: erupce nejspíš nezničila Minojce jednorázově, ale narušila obchodní sítě a urychlila úpadek, který už probíhal.

Z nebe: cyklony, tajfuny a monzunové povodně

Šest zbývajících katastrof přišlo z atmosféry. Cyklon Bhola v roce 1970 zabil v tehdejším Východním Pákistánu (dnešní Bangladéš) odhadem 300 až 500 tisíc lidí a dodnes drží titul nejsmrtelnějšího tropického cyklonu. Cyklon u Coringy (1839) srovnal indické přístavní město se zemí dvanáctimetrovou bouřkovou vlnou. Haiphongský tajfun (1881) si ve Vietnamu vyžádal rovněž kolem 300 tisíc obětí.

A pak jsou tu povodně, technicky atmosférického původu, protože je spouštějí extrémní srážky a monzuny, ale smrtící efekt jde přes řeky a protržená hráze. Záplavy na Žluté řece roku 1887 zabily podle odhadů 900 tisíc až dva miliony lidí. Povodně na Jang-c‘-ťiang v roce 1931 jsou vůbec nejsmrtelnější přírodní katastrofou v moderních dějinách, přičemž odhady sahají od necelých 400 tisíc až po 3,7 milionu mrtvých.

Geografická koncentrace není náhodná. Čína a oblast Bengálského zálivu se v seznamu opakují znovu a znovu, protože právě tam se po staletí překrývaly extrémní přírodní hazardy s obrovskou hustotou osídlení, chudobou a absencí infrastruktury.

Čísla, která nemusí sedět

Ne všechna tradovaná čísla obstojí před moderní kritikou. Kalkatský cyklon z roku 1737 bývá uváděn s bilancí 300 tisíc mrtvých, ale novější rekonstrukce snižují odhad na 25 až 45 tisíc, původní cifru nejspíš nafoukly pozdější anglické novinové zprávy. Podobně u zemětřesení v Aleppu roku 1138: tradičních 230 tisíc obětí pravděpodobně vzniklo smícháním bilancí několika různých otřesů v regionu.

Tyto korekce nemění celkový obraz zkázy, ale ukazují, jak opatrně je třeba zacházet s historickými počty obětí. Bezpečný součet napříč všemi čtrnácti položkami se pohybuje řádově mezi šesti a deseti miliony, a to v závislosti na tom, které odhady zvolíte.

Největší lekce: katastrofu nevytváří příroda sama

Podle dat Our World in Data dlouhodobě klesá počet obětí přírodních katastrof, přestože světová populace roste. Země s komplexními systémy včasného varování mají podle UNDRR téměř šestkrát nižší katastrofickou mortalitu než státy bez nich. Bangladéš, který v roce 1970 ztratil při cyklonu Bhola statisíce životů, dnes díky evakuačním plánům a síti cyklonových úkrytů zvládá srovnatelně silné bouře s řádově nižšími ztrátami.

Zemětřesení nezmizí, cyklony nezeslábnou, řeky se budou vylévat. Ale to, jestli přírodní jev zabije stovky, nebo statisíce, rozhoduje společnost, její stavební normy, varovné systémy, evakuační kapacity a míra chudoby. Čtrnáct katastrof v tomto seznamu to dokazuje znovu a znovu.

Nejsilnější zemětřesení v dějinách nemusí být to nejsmrtelnější. Nejsmrtelnější je to, které zasáhne lidi, kteří se nemají kam schovat.

Článek Smrt přišla z hlubin i z nebe: Nejhorší katastrofy, které vymazaly celé civilizace a zabily miliony lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvacet dní na slunci

Boeing 757 s registrací TC-GEN stál před osudným letem dvacet dní bez provozu na tropickém letišti. Podle oficiální vyšetřovací zprávy nebyly po určitou dobu nasazeny ochranné kryty Pitotových trubic, malých senzorů vyčnívajících z trupu, které měří dynamický tlak vzduchu a převádějí ho na údaj o rychlosti. Před návratem do provozu nikdo neprovedl doporučenou funkční kontrolu pitot-statického systému.

Vyšetřovatelé později označili za pravděpodobný zdroj ucpání levé horní Pitotovy trubice materiál od malého hmyzu, patrně tzv. mud daubera, druhu černožluté vosy, která si staví hnízda z bahna v úzkých dutinách. Definitivní fyzický důkaz se z vyzvednutých trosek nikdy nepodařilo získat. Slovo „pravděpodobný“ je klíčové.

Pět minut v kokpitu

Časová osa posledních minut letu vypadá takto:

• 03:42:11 — start. Při hlášení „80 uzlů“ kapitán oznámil, že jeho ukazatel rychlosti nefunguje. Přesto vzlet nepřerušil.
• 03:44:07 — zapojení autopilota. Letoun stoupá, ale údaje o rychlosti na kapitánově straně se rozcházejí s kopilotovou.
• 03:45:28 — overspeed alarm. Systém hlásí překročení maximální rychlosti. Ve skutečnosti letoun zpomaluje.
• 03:45:52 — stick-shaker. Páka řízení se začíná třást, varování před aerodynamickým pádem. Posádka čelí protichůdným signálům: jeden přístroj říká „příliš rychle“, druhý „příliš pomalu“.
• 03:47:11 — náraz do oceánu.

Mezi prvním varovným signálem a smrtí uplynulo méně než pět minut. Posádka v tom čase nedokázala rozpoznat, kterému přístroji věřit, špatně pracovala s tahem motorů a neprovedla standardní postup pro vybrání z pádu.

Kdo nese odpovědnost

Oficiální závěr dominikánské vyšetřovací komise JIAA je jednoznačný v hierarchii příčin. Pravděpodobnou příčinou nehody bylo selhání posádky, konkrétně neschopnost rozpoznat stick-shaker jako bezprostřední varování před pádem a správně z něj letoun vybrat. Ucpaná Pitotova trubice figuruje jako přispívající faktor, nikoliv jako primární příčina.

Mezi dalšími přispívajícími faktory zpráva jmenuje:

• Údržbu, chybějící kryty sond a absenci kontroly po dvaceti dnech stání.
• Nedostatečný výcvik a spolupráci v kokpitu (CRM).
• Slabiny operační příručky.
• Absenci varovného hlášení o nesouladu rychlostí v systému EICAS.

Komise vydala devět doporučení: úpravy manuálů Boeingu 757/767, zavedení varovného hlášení při chybné rychlosti, simulátorové scénáře zablokované Pitotovy trubice a důraz na rozpoznání závady ještě během vzletu.

Může se to stát znovu?

Riziko ucpání Pitotových sond hmyzem existuje dodnes. IATA ve svých bezpečnostních analýzách upozorňuje, že infestace se mohou objevit i po krátkém stání v tropických oblastech. Australský ATSB zdokumentoval případ z Brisbane z roku 2013, kdy Pitotova sonda Airbusu A330 byla téměř úplně ucpaná hmyzím materiálem po pouhých dvou hodinách a třech minutách na zemi. Rozdíl oproti Birgenairu: posádka situaci zvládla a letoun se bezpečně vrátil.

České cestovní kanceláře běžně nabízejí přímé charterové lety do Dominikánské republiky nebo na Kubu, tedy do stejného klimatického pásma. Ochrana ale nestojí na cestujícím. Stojí na krytech sond, monitoringu hmyzu, údržbových protokolech a výcviku pilotů, kteří dnes v simulátoru trénují přesně ten scénář, který posádku Birgenairu 301 zabil.

Sto osmdesát devět lidí tehdy zemřelo ne proto, že existují vosy. Zemřeli proto, že nikdo nezakryl trubičku, nikdo nezkontroloval systém, nikdo nepřerušil start a v kokpitu nikdo nepochopil, co mu letadlo říká.

Článek Pět minut hrůzy nad Karibikem. Stačilo jedno vosí hnízdo a 176 turistů se už domů nikdy nevrátilo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Past jménem čistá voda

Ironií osudu je, že u zrodu tohoto neštěstí stála upřímná snaha pomoci. Jenže to, co mělo zachraňovat kojence před cholerou a celkově ozdravit populaci, se změnilo v tichého zabijáka, který ročně sprovodí ze světa desítky tisíc lidí.

Všechno to začalo v sedmdesátých letech, jak jsme v redakci zjistili. Bangladéš tehdy drtila šílená úmrtnost dětí – pily totiž špinavou vodu z řek a rybníků plnou bakterií. A proto se vláda rozhodla zasáhnout. Spojila se s UNICEF a Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a rozjela na tehdejší dobu megalomanský projekt: vyvrtat miliony studní, které by lidem daly „čistou“ podzemní vodu. A povedlo se to na výbornou. Úmrtnost na infekce klesla a všichni slavili úspěch.

Jenže v devadesátkách přišla ledová sprcha. Ukázalo se, že nikdo netestoval vodu, která z oněch studní proudí. Obsahovala totiž arzen. Ten se v horninách pod Bangladéšem vyskytuje přirozeně a v obrovském množství, což se ale bohužel tehdy ještě nevědělo. Studny hluboké do 200 metrů, které měly být spásou, se tak místo toho začaly do sklenic pumpovat tekutý jed. A protože arzen nemá žádnou barvu ani chuť, nikdo nic nepoznal, dokud lidem nezačala černat kůže (a hned vzápětí začali hromadně umírat na rakovinu).

Jde to vůbec zastavit?

Neziskovky a vláda se sice snaží, vrtají hlubší studny (přes 300 metrů), kde je voda čistší, nebo instalují filtry. Jenže tohle opatření není tak účinné, jak by se mohlo zdát – filtry se totiž musí pravidelně měnit, jinak se v nich přemnoží bakterie. Nu a hluboké vrty jsou pro změnu drahé. Situace proto v posledních letech spíše stagnuje. Pro pětinu obyvatel, kteří neumí číst ani psát, je navíc těžké pochopit, že ta průzračná voda z pumpy je vlastně zabíjí. Ale zda se situace v nejbližší době pohne k lepšímu, si bohužel vůbec nejsme jistí.

Článek Největší humanitární katastrofa v dějinách? Miliony lidí pili smrtící jed a vůbec o tom netušili se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hlístoun červenohřívý: tajemný obyvatel hlubin

Video s dvěma podivnými rybami, které moře vyplavilo na břeh, se rychle rozšířilo po sociálních sítích. Místní lidé ani turisté bez nadsázky nevěřili vlastním očím. Někteří se dokonce snažili ryby vrátit zpátky do vody, ovšem podle všeho neúspěšně.

Neobvyklý tvor, který vyvolal tolik pozornosti, se jmenuje hlístoun červenohřívý (Regalecus glesne). Je to trochu paradox – patří totiž mezi nejdelší kostnaté ryby na světě (dorůst může až osmi metrů), ale skoro nikdo ho nezná.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený We Love Animals (@weloveanimals_newsner)

Je to tím, že hlístouni žijí většinou v hloubkách stovek metrů pod hladinou. Navíc vypadají spíše jako hadi než jako ryby a ze světla jakékoliv ponorky umí zmizet bez nadsázky bleskovou rychlostí. Takže když se objeví u pobřeží nebo dokonce na souši, okamžitě to vzbudí velkou pozornost.

Proč se říká hlístounovi ryba soudného dne

V Japonsku a některých dalších zemích koluje už dlouhá léta legenda, že výskyt hlístouna může předznamenat velké zemětřesení nebo tsunami. Proto se mu někdy říká také „ryba soudného dne“. A jak se ukazuje, může to být pravda.

Podle vědců totiž mohou tito zvláštní tvorové vyplouvat do neobvyklého prostředí kvůli elektricky nabitým iontům a chemickým látkám, které je zmatou. Nu a ty dokáže ze dna uvolnit právě velké podmořské zemětřesení, které bývá předzvěstí mnoha dalších katastrof v čele s velkými vlnami tsunami. Hlístouny vyplavené na pláži bychom proto na lehkou váhu určitě brát neměli.

Článek Moře vyplavilo rybu, která má předpovídat katastrofy. Pohroma by měla následovat za několik dní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jaderná zima: katastrofa pro celé lidstvo

Odborníci dlouhodobě upozorňují na takzvanou jadernou zimu, která je v souvislosti s jadernou válkou tím největším nebezpečím. Jde totiž o přímý důsledek výbuchů bomb. Do atmosféry by se dostalo obrovské množství sazí a prachu, což by zablokovalo sluneční paprsky na opravdu dlouho.

Planeta by se navíc během velmi krátké doby ochladila o několik stupňů a svět by se ponořil do tmy. Podle některých modelů by teploty klesly natolik, že by se na velké části severní polokoule udržel sníh i během léta – a to je něco, co naše planeta naposledy zažila v době ledové.

Odbornice na bezpečnost a jaderné scénáře Annie Jacobsenová navíc upozorňuje, že k vyvolání takového efektu by stačilo přibližně 300 jaderných hlavic. Což je mnohem méně, než si většina lidí myslí (a dost možná jen desetina toho, co mají největší světové velmoci k dispozici).

Největší problém: kolaps zemědělství

Podle klimatických modelů by například oblasti ve střední Evropě, Rusku nebo Severní Americe zažily velmi dlouhé zimy a krátká, chladná léta. To by znamenalo velký problém s dozráváním plodin a lidstvo by velmi brzy začaly sužovat hladomory. Ty by zahubily mnohem více lidí než samotné výbuchy atomových hlavic. Ovšem podle některých analýz by na Zemi mohly existovat regiony, které by katastrofu zvládly lépe než jiné. Annie Jacobsenová zmiňuje především Austrálii a Nový Zéland.

Tyto země mají totiž na své straně hned několik podstatných výhod. Především leží relativně daleko od hlavních geopolitických konfliktů a jako bonus mají také nízkou hustotu obyvatel, přičemž ovšem disponují rozsáhlými zemědělskými oblastmi. Navíc už dnes pěstují plodiny přizpůsobené náročnějším klimatickým podmínkám, což by se nakonec mohlo ukázat jako rozhodující.

Odborníci také připomínají, že oceánské klima může také v některých případech zmírnit extrémní výkyvy teplot. A právě to by mohlo v případě jaderné zimy hrát onu klíčovou roli, která by skutečně znamenala rozdíl mezi životem a smrtí.

Článek Stačilo by pár stovek raket. Studie popisuje, kde by lidé přežili jadernou apokalypsu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hlavně se nenechte strhnout k nepředloženostem

A ruku na srdce, už samotná věta o možném nárazu dokáže člověku trochu sevřít žaludek, že? Astronomové naštěstí spíše uklidňují. Upozorňují na to, že jde o předběžné výpočty a že je opravdu málo pravděpodobné, že by se něco skutečně přihodilo. Nejpravděpodobnější scénář? Kámen kolem nás prosviští a zase zmizí v temnotě.

Na objekt upozornil server Space.com a data o jeho dráze sleduje Centrum pro výzkum objektů v blízkosti Země spadající pod NASA. Víme o něm tedy docela hodně a rozhodně se nestane, že by nás zaskočil nepřipravené. Asteroid má mít průměr zhruba 60 metrů. To není žádný drobeček, ale naštěstí ani planetární zabiják. A pro úplnost ještě dodejme, že v současnosti se nachází přibližně 43,5 milionu kilometrů od nás.

Co by se stalo, kdyby opravdu dopadl?

Kdyby asteroid o velikosti 60 metrů skutečně zasáhl Zemi, záleželo by na jeho složení a úhlu vstupu do atmosféry. Následných scénářů je totiž hned několik. Mohl by explodovat vysoko nad povrchem jako takzvaný bolid. Ovšem může samozřejmě také dopadnout a vytvořit impaktní kráter. Často se připomíná Tunguzská událost z roku 1908, kdy exploze tělesa nad Sibiří zničila rozsáhlý les, ale naštěstí žádné další škody nezpůsobila.

Klíčový bude rok 2028

A proč právě ten? Tehdy se k nám tenhle asteroid přiblíží na zhruba osm milionů kilometrů. Díky tomu astronomové získají mnohem přesnější data o jeho velikosti, rotaci i dráze a všechny výpočty budou moci zpřesnit. A pokud by přece jen hrozilo nějaké riziko, nesmíme zapomínat na to, že v současnosti už máme technologie, které by dokázaly jeho dráhu odklonit, případně ho zcela zničit. Už to není jen kulisa sci-fi filmů, ale skutečnost. Naštěstí.

Článek Nejspíš nás mine, ale jisté to není. K Zemi se v roce 2032 přibližuje asteroid, pravděpodobnost srážky je 1:83 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Atmosférické zrcadlení věcí

Podle jejich mínění jsou lodě duchů jen přeludy tvořené tzv. atmosférickými zrcadly. Spodní vrstvy atmosféry, které se nachází blízko zemského povrchu, mají často výrazně jinou teplotu než horní vrstvy. Vlivem tohoto teplotního rozdílu pak dochází k zrcadlení všech objektů, které se nachází v zorném poli nebo jsou přímo u země. Tyto přeludy – fata morgány či miráže – se vyskytují v několika typech podle lokace:

• Jezerní – vytváří vzhled vody tam, kde se nemůže nacházet
• Boční – mohou se objevovat na březích jezera nebo moře, většinou v blízkosti skal
• Fantom v dálce – právě tyto přeludy jsou nejvíc spojovány s loděmi duchů
• Fata morgána měnící obraz obyčejných věcí zcela k nepoznání

Škuner „Lady Lavibond“

Po celém světě jsou na mořích a oceánech tzv. „mrtvá místa“, kde se potopilo mnoho lodí. Jedním z nich je Goodwin Sands v Lamanšském průlivu. Už v 11. století se tu nacházel ostrov Lomea patřící hraběti Goodwinovi. Místo se nakonec dostalo pod vodu a od té doby tu ztroskotalo hned několik lodí. Nejznámější katastrofou bylo potopení Lady Lavibond roku 1748.

Spolu s kapitánem Simonem Peelem cestovala jeho mladá krásná žena, po které však toužila celá posádka. Pili na kuráž, což ale vedlo k tragédii, kapitán byl zabit, žena zneužita. Loď zatím nikdo neřídil. O pár dní později najela na mělčinu právě u Goodwin Sands. Od té doby tu proplouvající lodě vidí každých 50 let právě tento škuner.

Historie Bludného Holanďana

Toto plavidlo se navždy zapsalo do historie a hned několikrát vyděsilo ostatní lodě. U kormidla měl být sám ďábel. Začalo to roku 1641, cesta kapitála Van der Deckena vedla z Indie do Amsterodamu kolem Afriky. U mysu Dobré naděje přišla bouře, která vyděsila i otrlou posádku. Prosili kapitána, aby loď otočil, ten byl ale opilý a stál si za svým. Ztroskotali a všichni zemřeli. Od té doby byl „Bludný Holanďan“ lodí duchů plující s posádkou mrtvých.

Podle jiné verze uzavřel kapitán smlouvu s ďáblem, ale nedostál podmínkám a Lucifer loď proklel. Kletba se dá odstranit, pokud by kapitána milovala hodná, upřímná žena. Jednou za 7 let se stal kapitán mužem a mohl na pevnině hledat štěstí.

Výletní loď „Lyubov Orlova“

Byla postavena v roce 1976 a přepravovala sovětské občany na Dálném východě, zasáhl ji však kolaps SSSR. Pak byla zakoupena pro plavby do polárních oblastí, kde sloužila 15 let. Její mateřská společnost se následně dostala do finančních potíží a loď měla být z Kanady odtažena do Dominikánské republiky a rozebrána. Po cestě začala silná bouře, loď se utrhla a plula volně oceánem. Po nějaké době se objevila u pobřeží Irska. Vzhledem k okolnostem byla již považována za potopenou.

Narazili jste někdy na podobný jev?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Jaké je tajemství Bludného Holanďana a dalších „lodí duchů“? Vědcům se už povedlo řadu záhad rozlousknout se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Je život na Zemi v nebezpečí?

Hlas si říkal „Vrillon“ a představoval určité tělo známé jako „Aštarovo galaktické velení.“ Přineslo záhadné poselství, které žádalo lidi, aby se vzdali válečných způsobů a přijali mír, než bude příliš pozdě. „Toto je hlas Vrillona, představitele Aštarova galaktického velení, který k vám mluví.“ Vrillon začal lidem na Zemi říkat o jejich nevyhnutelném osudu. Zmínil katastrofu ohrožující lidstvo i světy daleko od nás. Dokonce vzkázal, aby lidé přestali zbrojit a přijali „novou éru“, takovou, kde budou všichni žít v harmonii.

Zájem mezinárodních médií

Během celého přenosu bylo natáčení dotčeno jen mírným zkreslením. Samotné vysílání skončilo při začátku programu Looney Tunes. Andrew Gardner k incidentu mlčel a choval se, jako by se nic nestalo. Podivný přenos však slyšely tisíce lidí na jihu Anglie, kteří si museli myslet, že jde o vtip. Televize se divákům za nepříjemnosti omluvila a celou záležitost veřejně odbyla. Brzy všechna britská média zveřejnila zprávu o tomto incidentu a to upoutalo pozornost mezinárodních médií.

Co bylo zdrojem signálu?

Různé společnosti hledaly viníka incidentu, možného šprýmaře nebo důmyslného technika, kterému se podařilo nabourat jejich zařízení. Bohužel se jim nepodařilo nikoho vypátrat. Alespoň zjistili, že signál byl odeslán na anténu vysílače Hannington. Samotný zdroj signálu zaznamenali stěží, ale vyskytoval se někde poblíž zmíněné antény.

Co si myslí ufologové?

Tento incident byl mnohokrát studován různými výzkumníky anomálních jevů a ufology. Mnoho z nich se domnívá, že poselství mimozemšťanů se opravdu pokoušelo o kontaktování a spřátelení s lidmi. Ve výsledku vyvodili, že se pravděpodobně snažili předejít třetí světové válce. Už to bude však skoro 50 let a tehdy na konci 70. let se studená válka mezi Západem a SSSR stala obzvláště napjatou.

Článek Záhada mimozemšťana, který v roce 1977 přerušil živé televizní vysílání: Nejspíš chtěl lidstvo varovat před 3. sv. válkou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč Jupiter nedokáže nárazu odolat?

Jupiter, největší plynný obr ve Sluneční soustavě, je skutečně obrovský, alespoň tedy 11krát větší než Země. Je dokonce znatelně větší než EBLM J0555-57Ab, ale protože je tvořen převážně z vodíku, není dostatečně hmotný, aby kolize proběhla bez následků. Udává se, že by Jupiter musel být alespoň 80krát hmotnější, aby kolize proběhla bez znatelného poškození.

Co by se tedy stalo, kdyby se tito dva obři srazili?

Než by se mezihvězdný červený trpaslík EBLM J0555-57Ab vůbec mohl dostat k Jupiteru, musel by projít Oortovým oblakem. Jedná se o uskupení ledových komet a dalších těles na okraji naší sluneční soustavy. Jak by nejmenší hvězda ve známém vesmíru procházela těmito ledovými troskami, způsobila by v našem planetárním sousedství velkou zkázu. A to v podobě ledových komet dopadajících na zemský povrch. V takovém případě by bylo na ochranu pozdě, jelikož by se skutečně jednalo o ledovou a smrtící sprchu.

Hvězda pomalu začne požírat Jupiter

Hvězdný host může sice být menší než Jupiter, ale zato je daleko masivnější. Gravitační síla EBLM J0555-57Ab by začala táhnout planetu a na obloze by se objevila najednou zbrusu nová hvězda. Věci by začaly být skutečně horké. Všechno teplo z červeného trpaslíka plus jeho silná gravitace by způsobily, že Jupiter naroste.

Pomalu a jistě by začala tato mazaná hvězda trhat Jupiter na kusy, než by ho nakonec zcela pohltila. Tím by způsobila Zemi obrovské problémy. Bez Jupitera, který v současnosti slouží jako štít před mnoha vesmírnými objekty, by Zemi začalo každý den bombardovat přibližně 170 meteorů, komet a asteroidů. Zároveň by došlo k vychýlení vesmírných objektů z jejich oběžných drah a nastal by skutečný zmatek.

Ledová budoucnost za rohem?

Samozřejmě by trvalo miliony let, než by EBLM J0555-57Ab dorazila až k našemu Slunci. Můžete tedy zůstat v klidu, svědky takového epického zpomaleného chaosu se pravděpodobně nestanete. Další možností je, že by červený trpaslík poslal jinou planetu na kolizní kurz společně se Zemí. Tím by se proces daleko urychlil, jelikož se přeci jedná o výlet vesmírem. Jen ne tak úplně šťastný, jelikož by se ze Země stala zmrzlá pustina bez špetky života.

Článek Nejmenší hvězda má 300krát silnější gravitaci než Země. Jestli se srazí s Jupiterem, je s námi amen se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Posádka věděla, že je odsouzena k záhubě 

Zejména rodina Paula-Henriho Nargeoleta, bývalého fregatního kapitána francouzského námořnictva, zažalovala společnost OceanGate a jejího zesnulého zakladatele Stocktona Rushe za hrubou nedbalost. Podle právníků je zodpovědná za smrt posádky Titanu a duševní muka, která museli zúčastnění zažívat ještě předtím, než došlo ke katastrofě.

Redakce VědaŽivě

7 března, 2022

Černobyl. Nejhorší jaderná katastrofa v historii lidstva. Panuje kolem ní stále mnoho nevyjasněných otázek a okolností

Před výpravou totiž posádka nebyla dostatečně informována o bezpečnostních standardech plavidla a jeho konstrukci. Dokonce se v žalobě objevily zmínky o tom, že společnost o některých záležitostech lhala. Mimo to je v ní rovněž zdůrazněno, že se zúčastnění pokusili o přerušení ponoru zhruba po 90 minutách od potopení, takže museli prožívat hrůzu a duševní muka, neboť před katastrofou věděli, že jsou odsouzeni k záhubě. 

Odškodnění ve výši 50 000 000 dolarů 

Nyní tedy OceanGate čelí dle serveru Stoplusjednicka obžalobám a pozůstalí po ní chtějí odškodné ve výši 50 milionů dolarů (zhruba 1 142 000 000 Kč). Mluvčí společnosti prozatím odmítl skutečnost komentovat, ovšem jak nařizují americké zákony, vyjádřit se bude muset v soudem stanovené lhůtě. Výpověď totiž bude mít zásadní vliv na rozhodování poroty. 

Právníci chtějí kromě obrovské částky získat především odpovědi pro rodinu. Chtějí, aby se dozvěděli, jak přesně k nehodě došlo, kdo všechno je za ni zodpovědný a jak mohli zúčastnění dovolit, aby se něco podobného vůbec stalo. Přeci jen – plavidlo mělo být schopno dosáhnout hloubky 4 000 metrů, obsahovalo systémy, které nepřetržitě monitorovaly pevnost trupu a disponovalo sedmi záložními systémy pro případ nouze.

Článek Imploze ponorky Titan bude mít hořkou dohru: Pozůstalí požadují odškodné ve výši 50 milionů dolarů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Největší nejaderný výbuch v historii

Kanadský přístav Halifax byl na počátku 20. století velmi důležitým a vytíženým místem. Jednalo se o klíčové spojení s Evropou, přes které probíhalo veškeré zásobování zbraní a jiné vojenské techniky. Zároveň se jednalo o námořní a vlakovou křižovatku. To vše vyžadovalo přísná pravidla, která držela přístav i železnici ve správném chodu a měla zamezit případným katastrofám. V prosinci 1917 však žádná pravidla nemohla zastavit největší nejaderný výbuch v dějinách lidstva.

Redakce VědaŽivě

5 října, 2021

Největší sopečná erupce již jednou vyhladila téměř celé lidstvo. Máme se teď bát výbuchu dalšího supervulkánu?

Tragédie v Halifaxu

Do Halifaxu vedl úzký koridor, který byl v nejužším místě široký pouhých 500 metrů. Kůly měly připlouvající a odplouvající lodě jasně určenou stranu, po které musí plout, aby se zamezilo případné kolizi. Uprostřed trvající války však některá pravidla přestávají platit. Bylo krátce po osmé hodině ráno 6. prosince 1917, když Halifax opouštěla francouzská nákladní loď Mont-Blanc, která byla až po okraj naložena vysoce výbušným nákladem. Loď měla do Evropy převést 227 tun TNT, 223 tun benzínu, 56 tun střelné bavlny, 1602 tun tekuté kyseliny pikrové a 544 tun suché kyseliny.

Naproti ní do přístavu právě připlouvala americká loď Imo, které však při vplutí do správného pruhu bránil menší parník. Obě lodi tak pluly proti sobě a srážka byla téměř jistá. Posádky obou lodí se snažily katastrofě ze všech sil zabránit, ale v nastalém chaosu se to nepovedlo. Ke srážce došlo v 8:45 a Mont-Blanc okamžitě vzplála. Nic už nemohlo ničivému výbuchu zabránit. Posádka okamžitě loď opustila a snažila se varovat přihlížející na pevnině, kteří se na hořící loď přišli podívat. V 9:05 tak na vlastní kůži zažili největší nejaderný výbuch v historii.

Redakce VědaŽivě

7 března, 2022

Černobyl. Nejhorší jaderná katastrofa v historii lidstva. Panuje kolem ní stále mnoho nevyjasněných otázek a okolností

Tisíce mrtvých a zraněných

Výbuch v okamžiku srovnal celý přístav se zemí. Loď Mont-Blanc v mžiku oka zmizela z povrchu Země a výbuch z ní vyvalil masivní hřib, který dosahoval výšky až dvou kilometrů. Silná tlaková vlna smetla vše, co jí v dosahu několika set metrů přišlo do cesty a zbytek dokonal masivní vodní hurikán, jak uvádí web Deník.cz.

V nedaleké strážní budce železnice tak našel svou smrt kanadský hrdina Vince Coleman, který svou poslední odvysílanou zprávou zastavil osobní vlak s 300 cestujícími, který měl do Halifaxu to ráno přijet. Největší nejaderný výbuch kromě něj to ráno na místě zabil dalších 1 600 lidí a dalších 1 000 obětí následně podlehlo četným zraněním. Zraněno bylo celých 9 tisíc lidí.

Článek Výbuch století: Největší nejaderný výbuch v historii srovnal se zemí celý přístav se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sakrakopec způsobil nejhorší leteckou katastrofu

Sakrakopec je vrcholek na úpatí Malých Karpat poblíž Bratislavy, který dosahuje výšky 446 metrů. Dnes se mezi stromy vyjímá kamenný kříž, který všem pocestným připomíná nejhorší leteckou katastrofu v dějinách Československa, jež se zde před 57 lety odehrála. Stalo se tak 24. listopadu 1966. Sovětský letoun značky Iljušin Il-18 zde našel svou zkázu pouhých pár minut po vzlétnutí z bratislavského letiště. Na palubě bylo kromě posádky dvaaosmdesát lidí. Nikdo z nich havárii nepřežil.

Redakce VědaŽivě

23 prosince, 2023

72 dnů utrpení: Havárii letadla v Andách přežilo 16 lidí, museli se však uchýlit ke kanibalismu

Letadlo plné prominentních cestujících

Letadlo provozovala sovětsko-bulharská letecká společnost TABSO a trasa letu vedla z bulharské Sofie do Berlína. Plán trasy počítal s mezipřistáním v Budapešti a v Praze. Na palubě letadla se v té době nacházelo několik prominentních cestujících, včetně bulharské operní sólistky Jekatěriny Popovové a bulharského velvyslance Ivana Byčarova. Mezi cestujícími se nacházela také maďarská reprezentace v judu, která letěla na utkání do Prahy.

Kvůli nepříznivému počasí, které letadlu bránilo doletět do Prahy, musel letoun udělat neplánovanou zastávku v Bratislavě. Když se počasí uklidnilo, mohl letoun pokračovat ve své naplánované trase. Před vzletem však musel dát přednost jinému letounu, který v Bratislavě rovněž čekal na příznivější počasí. Aby nedošlo ke srážce obou letounů, dostali piloti pokyn, aby udělali okružní let okolo Malých Karpat ve výšce 300 metrů, než budou pokračovat do standardní letové výšky. Tento manévr nakonec vedl k nejhorší letecké katastrofě v Československu.

Redakce VědaŽivě

13 ledna, 2022

Během nouzového přistání letadla si téměř všichni pasažéři nasadili kyslíkové masky špatně. Rozšiřuje se zvyk z nošení roušek?

Příčina pádu je dodnes neznámá

Letoun však pokyny dispečinku nedodrží a během několika krátkých chvil nachází svůj konec na úpatí výšiny Sakrakopec. Nikdo nedokáže vysvětlit, proč k nejhorší letecké katastrofě vlastně došlo. Jeden úhel pohledu tvrdí, že piloti z nějakého důvodu úmyslně neposlechli instrukce dispečinku a schválně stočili letadlo proti horám. S tímto tvrzením nesouhlasí Bulharsko, které tvrdí, že došlo ke špatným instrukcím z řídící věže. Svou roli v tom však mohlo hrát také nepříznivé počasí. Pravdu se však nejspíš nikdy nedozvíme.

Článek Největší letecká katastrofa v Československu: Pád letadla v roce 1966 nikdo nepřežil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zbudování přehrady kvůli častým povodním

Podhůří Jizerských hor sužovaly v 19. století časté záplavy, které se objevovaly každých pár let. V roce 1897 byla situace opravdu vážná a vzniklé škody na českém území dosahovaly částky 9,5 milionu rakouských korun. Při této katastrofě podle dochovaných záznamů přišlo o život jen na české straně Nisy celkem 120 lidí.

O dva roky později došlo k založení vodního družstva za účelem regulace toků a výstavby údolních přehrad v povodí Zhořelecké Nisy a v dalších přilehlých oblastech. Vypracovat projekt šesti přehrad dostal za úkol profesor Otto Intzem, který krátce před svou smrtí doporučil, aby v povodí Černé a Bílé Desné vznikly celkem tři hráze, přičemž třetí bude vytvořená na řece Kamenici. Jejich stavba byla schválena v roce 1908.

Vodní družstvo na stavbu získalo dotaci

V roce 1911 obdrželo vodní družstvo od ministerstva veřejných prací dotaci na výstavbu tří přehrad, s níž se započalo 17. října 1912. První mělo dojít ke zbudování přehrady na Bílé Desné. Rozestavěnou přehradu však poškodily v roce 1913 silné deště a začátek první světové války spolu s narůstající inflací nejspíš zapříčinil škrty, které se promítly i v kvalitě a množství použitého materiálu. V září 1915 byla však stavba dokončena a v listopadu i zkolaudována.

Tragédie, jakou nikdo nečekal

V den jejího protržení byla přehrada napuštěna asi jen 290 000 m³ z celkového objemu 400 000 m³. Při odpolední prohlídce hrázný nenarazil na nic zvláštního, zhruba o půl hodiny později jej však dřevaři upozornili na onen pramínek. Hrázný proto ihned volal do vodního družstva, kde mu nařídili oba havarijní uzávěry otevřít. Než se však na místo vrátil a s dělníky se pokusil vodu vypustit, tryskající proud byl příliš silný a uzávěry se jim podařilo otevřít jen z poloviny.

Redakce VědaŽivě

8 listopadu, 2023

Výbuch sopky, krize a miliony mrtvých: Rok 536 byl podle historiků tím nejhorším rokem vůbec

Kolem 16. hodiny obdržel poštovní úřad v Desné informaci, že korytem poteče více vody. O 15 minut později už v obci pod přehradou alarmovali hasiče, protože došlo k protržení. Podle informací na stránkách ČeskéhoRozhlasu se masa vody řítila neuvěřitelnou rychlostí a brala vše, co jí leželo v cestě. O život přišlo 65 lidí, za tragédii však nebyl nikdo odsouzen. Přestože ve světě měly živelné katastrofy na svědomí větší ztráty na životech, o nichž jsme psali již dříve v článku na VědaŽivě, ani na tuto událost lidé jen tak nezapomenou.

Článek Nejdřív malý pramínek, pak obří vlna: V roce 1916 zabila protržená přehrada v Jizerských horách 65 lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lidé se modlili za déšť

V oblasti panovalo sucho už několik dlouhých měsíců, když tehdejší prezident Husam Muhammad Eršád vyzval celý národ k modlitbám za déšť. V podvečer 26. dubna 1989 se skutečně zatáhlo a vše nasvědčovalo tomu, že přichází tolik vytoužená úleva. Kromě deště se však objevilo i ničivé tornádo. Jeho rozměry byly neuvěřitelné a stejně tak i drtivá síla, s jakou se hnalo na město.

Redakce VědaŽivě

7 ledna, 2022

Megabouře aneb Kolize 2 hurikánů: Z vesmíru krásná podívaná, na Zemi apokalypsa

Ničilo vše, co mu přišlo do cesty

Šířka tornáda se pohybovala od neuvěřitelných 1,5 do 2,4 km. Kvůli tomu zpustošilo zhruba 80km trasu vedoucí mezi venkovskými slumy a městy Daulatputem a Saturií. Podle odhadů uveřejněných na webu Weather zmařilo celkem 1 300 životů, 12 000 lidí bylo zraněno a 80 000 lidí se rázem ocitlo bez domova. Na tuto událost nebyl nikdo připravený.

Zejména domy v hustě zalidněných venkovských slumech často nevyhovují běžným požadavkům pro rodinné bydlení, proto bylo pro tornádo tak snadné místa srovnat se zemí. V té době navíc Bangladéš neměl k dispozici ani žádný varovný systém, který by mohl na blížící se nebezpečí upozornit, ani zajištěné kryty jako například obyvatelé USA, o nichž jsme psali již dříve v článku na VědaŽivě. Jakmile se tornádo objevilo, bylo příliš pozdě na záchranu.

Vyskytuje se zřídka, ale následky jsou horší

Asie zdaleka nepatří mezi místa s nejčastějším výskytem tornád. První příčky v tomto žebříku obsadily USA, Argentina, Brazílie a Kanada. Podle desetiletého průměru se v USA objeví ročně přibližně 1 294 tornád, zatímco v Bangladéši jen něco kolem 6. Jejich ničivost je však mnohonásobně vyšší nejen kvůli absenci varovného systému nebo špatné zástavbě, ale také velikosti, které tornáda běžně dosahují. Podle odborníků se jedná o intenzitu F4–F5, vznikající vlivem střetu přízemního teplého a vlhkého vzduchu se studenými západními horními větry.

Článek Bralo s sebou domy i s lidmi: Děsivé tornádo zabilo před 34 lety 1 300 lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zní to hrozně, realita je jinde

Pojďme se na celou věc podívat trochu klidněji. Na bezpečnosti celého postupu se shoduje japonská vláda, Mezinárodní agentura pro atomovou energii i nezávislí vědci. V první řadě je tato voda každý den čištěna pomocí ALPS technologie (Advanced Liquid Processing System). To dovoluje odstranit valnou většinu těch nejproblematičtějších prvků. V případě komplikací jsou pak k dispozici ještě další čisticí nástroje, případně opakování téhož.

Hlavní znečišťující látkou je tritium, tedy radioaktivní forma vodíku. Japonské úřady tu zvolily velmi slabou koncentraci 1,5 tisícin Bq (becquerelu) na 1 litr tekutiny. To je 7krát méně, než je povoleno Světovou zdravotnickou organizací (WHO), tedy 10 000 Bq/l. Becquerel je pak mírou radiační aktivity v soustavě SI, je definován jako jeden radioaktivní rozpad za sekundu. Existuje však jeden základní důvod, proč se radiace neděsit.

Radiace nás potkává všude

Jednoduše proto, že nějaká forma a úroveň radioaktivity je všude kolem nás. „Tak nám to příroda a vesmír daly do vínku,“ uvedla Dana Drábová, předsedkyně Státního ústavu pro jadernou bezpečnost. Týká se to vody, rostlin, betonových a cihlových budov, či žulových dokončovacích prvků. Stejně tak dálkový let letadlem dává každému pasažérovi na palubě dávku několika rentgenových snímků hrudníku. Potkáváme ji tak opravdu všude.

Samotný Tichý oceán obsahuje odhadem 8,4 kilogramu tritia. Veškerá voda uvnitř Fukušimy obsahuje pouze 3 gramy tohoto prvku. Nebude se také uvolňovat okamžitě, ročně ho do životního prostředí odejde cca 0,06 gramu. Emise radioaktivních látek jsou navíc v přírodě poměrně běžným jevem. Během provozu této jaderné elektrárny byl ustanoven roční limit vypouštění tritia, konkrétně 22 TBq, Heysham v Británii má limit 1 300 TBq za rok.

Dělají to firmy i další elektrárny

Už 40 let tak tato britská elektrárna odvádí vody. Například čínský závod Fuqing vydal v roce 2020 50 TBq a Kori sídlící v Jižní Koreji také 50 TBq za rok 2018. Co z toho vyplývá? Ačkoli tento krok úřadů zní na první pohled naprosto šíleně, neovlivní životní prostředí nárazově. Stejně tak nezpůsobí ekologickou katastrofu, protože totožné procesy už probíhají celé dekády. Havárie Fukušimy v roce 2011 byla nejhorší katastrofou od Černobylu.

Vznikla v důsledku zatopení elektrárny ničivou vlnou tsunami, kterou 11. března vyvolalo mimořádně silně zemětřesení v oblasti Tóhoku. S velkou pravděpodobností došlo k silnému poškození tří tlakových nádob, obnažením paliva reaktoru vznikl explozivní vodík. Z okolí elektrárny muselo být evakuováno 150 000 obyvatel. Samotná elektrárna měla hodně prostředků na vlastní provoz, náhradní generátory ovšem zdecimovala právě vlna tsunami.

Článek Japonští inženýři vypustí do Tichého oceánu radioaktivní vodu. Z Fukušimy jí vyteče 1,3 milionu tun se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dlouhé stovky kilometrů

Jak se ukázalo, v kůře planety vznikly dva zcela nové obrovské zlomy. Ten nejdelší má 300 kilometrů a vede severovýchodně od břehu Středozemního moře. Podle expertů vznikl tento zlom právě během prvního silného otřesu o síle 7,8 stupně Richterovy škály. Došlo k němu 6. února ve 4:17 místního času. Druhý zlom je dlouhý asi 125 kilometrů a následoval po druhém, lehounce slabším otřesu. Ten přišel asi 9 hodin po první vlně.

Míru posunu samotné země výborně ilustruje změna turecké železnice přímo z místa. K trhlinám tohoto druhu obvykle dochází jen v případě opravdu silných otřesů. Dle informací jsou trhliny výjimečně dlouhé, což svědčí o obrovském množství energie uvolněném během celé katastrofy. Jsou navíc jasně viditelné už na povrchu země. Procházely také městy a v těch nejhorších případech přímo budovami. Země se tedy naprosto doslovně rozestoupila.

Křižovatka tektonických desek

„Čím silnější zemětřesení, tím větší a delší je takový zlom. Místy jsou patrné horizontální posuny dosahující až 5 metrů. Tento případ je tak jedním z nejdelších za celou historii monitoringu zemětřesní na jednotlivých kontinentech. A je také velmi neobvyklé mít takto silné otřesy s odstupem pouhých několika hodin,“ uvedl profesor Tim Wright, vedoucí týmu COMET. Vědci ukázali některé fotografie i na sociálních sítích, vše je zcela zřetelné.

Hraniční oblasti Turecka a Sýrie jsou k otřesům obecně velmi náchylné. Je tu totiž křižovatka hned tří tektonických desek, konkrétně anatolské, africké a arabské. Dle rozboru NASA bylo hypocentrum tohoto zemětřesení u zlomové linie asi 18 kilometrů pod povrchem. Právě malá hloubka způsobila, že šlo o výjimečně ničivé otřesy. Jejich energie tak dosáhla do vzdálenosti až stovek kilometrů od bodu zrodu. Něco takového nastalo naposledy roku 1906.

Další otřesy, většinou slabší

„Jednalo se o velmi silná a rozsáhlá zemětřesení. Délka i magnituda o síle 7,8 bodu se podobala události z roku 1906, která tehdy zdevastovala americké San Francisco,“ uvedl Eric Fielding, geofyzik z Jet Propulsion Laboratory NASA. Počet obětí katastrofy zatím přesáhl 41 000 životů. V Turecku zemřelo 35 341 lidí a události z 6. února se tak staly největší tragédií v nové historii tohoto státu. Počet obětí přesáhl i zemětřesení v roce 1939.

Sýrie hlásí nejméně 5 814 obětí. Nejvíce postižené oblasti Turecka už opustilo více jak 2,2 milionu lidí. Obě země zasáhly od té doby tisíce drobnějších otřesů. Jejich síla ovšem obvykle zůstává pod 5 stupni Richterovy škály. Zasáhly například provincii Malatya a nejméně na 5 místech operují záchranné týmy včetně českých. Počty obětí dále stoupají, jeden z posledních údajů uvádí v Turecku 44 370 lidí, v Sýrii pak 6 000 mrtvých.

Článek Důsledek nedávného zemětřesení v Turecku a Sýrii: Země má prasklinu o délce 300 kilometrů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lidé budou muset Zemi opustit

Hawking jasně požadoval, aby lidé začali co nejdříve hledat nový domov, ve kterém by se následně dokázali usadit. Podle jeho teorií se nakonec lidstvo stane obětí globálního vyhynutí způsobeného zásahem asteroidu. Věřil, že naše planeta následkem této kolize jednoho dne jednoduše zmizí. Hawking si byl vědom i mnoha dalších hrozeb jako klimatické změny, umělé inteligence, virů a jaderné války. Chtěl tedy, abychom zachránili lidstvo někde jinde.

Rizika umělé inteligence

Astrofyzik se bál, že právě stroje jednoho dne náš svět převezmou. Umělá inteligence by v jeho očích vedla ke vzniku nové formy života, která nakonec tu lidskou překoná. Apeloval tedy na lidstvo, aby s ní zacházelo velmi opatrně a nenechalo ji o ničem rozhodovat. „Vývoj skutečné umělé inteligence by mohl odstartovat konec lidské rasy,“ prohlásil v roce 2014 v interview pro BBC. „Nabrala by vlastní směr a změnila se dle sebe sama.“

Změna klimatu a naše neschopnost přežití

„Lidé jsou omezeni na svůj pomalý proces evoluce, takže by s ní nemohli soupeřit,“ dodal ještě ke své předpovědi ohledně rizik vývoje umělé inteligence. Globální oteplování bylo dle Hawkinga jednou z hlavních hrozeb pro život na planetě. Varoval nás před zlomovým bodem, za kterým už bude tento proces zcela nevratný. Po něm už na Zemi nebudeme schopni přežít.

Příchod mimozemské civilizace

Hawking věřil, že mimozemská rasa může být pro lidstvo hrozbou, zničila by nás i planetu. Něco z jeho tvrzení dává smysl, protože nemáme tušení, jaké bytosti ve vesmíru žijí. Ani co mají za lubem. Budou jim nejspíš muset čelit budoucí generace a astronomové se kontaktu s nimi nemohou dočkat. „Tak pokročilá civilizace by se možná stala částečně nomádskou. Hledali by tedy nová území k ovládnutí a kolonizovali by jakoukoli planetu v dosahu,“ uvedl.

„Kdo ví, jaké by byly jejich limity?“ Svoje vyhlídky pak zopakoval v dokumentu z roku 2016 Stephen Hawking´s Favourite Places. „Setkání s pokročilou civilizací by bylo asi takové, jako když se domorodí indiáni setkali s Kolumbem. Nedopadlo to moc dobře.“

Zrození superčlověka

Profesor věřil, že lidstvo v budoucnu vylepší samo sebe pomocí adekvátní technologie. Zrod těchto superlidí viděl jako jednu z příčin zničení Země. Budoucnost měla obsahovat i přesnou legislativu na kontrolu těchto vylepšení. Někteří lidé ovšem neodolají pokušení vylepšit paměť, odolnost vůči nemocem nebo délku dožití.

Článek Předpovědi Stephena Hawkinga: Věřil, že umělá inteligence s sebou nese rizika a lidé budou muset opustit Zemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Silné sluneční exploze

Jak se běžně uvádí, sluneční erupce jsou silné exploze na Slunci, ke kterým dochází, když se náhle uvolní energie, uložená v magnetických polích. A to v aktivních oblastech (obvykle nad slunečními skvrnami). Mohou mít různou sílu, což má pro naši planetu velký význam. Ty nejsilnější jsou schopné i rádiového výpadku. Jsou klasifikovány na základě jejich svítivosti a vlnových délek rentgenového záření. Tímto způsobem odborníci rozlišují pět základních kategorií.

Jaké typy slunečních erupcí existují, a jak jsou nebezpečné?

Jedná se o Sluneční erupce třídy X, M, C, A, B. Erupce třídy X jsou nejsilnější. Tzv. velké erupce, které mohou vést k výpadku rádia. Například k němu došlo v dubnu v Austrálii a Asii po dvou slunečních erupcích, za které byla zodpovědná sluneční skvrna AR2993. Erupce této třídy jsou také zodpovědné za dlouhotrvající radiační bouře v horních vrstvách atmosféry a výrony koronální hmoty.

Erupce s menším nebo žádným dopadem

Co se týče erupcí třídy M, tak ty jsou daleko mírnější. Mohou způsobit krátkodobé výpadky rádia, ovlivnit polární oblasti nebo občas vést k menším radiačním bouřím a generovat výrony koronální hmoty. Nakonec se rozlišují už jen zbývající tři slabší erupce. Erupce třídy C, způsobují malý nebo dokonce žádný dopad na naší planetu a erupce A a V jsou nejslabší a na Zemi nejběžnější. Ty na Zemi nemají žádný vliv.

Současné pozorování erupcí

Stojí za připomenutí, že v rámci každé z uvedených kategorií se pro přesnější posouzení síly dané sluneční erupce používá stupnice od 1 do 9. Čím vyšší číslo, tím silnější je vzplanutí v této kategorii. Lidé se dodnes obávají erupcí třídy X. Dokonce odborníci z NOAA odhadují, že jich je na Zemi až 30 procent. Dle dosavadních pozorování se naznačuje, že se vyskytují v průměru 10x ročně. Při pohledu prizmatem rostoucí sluneční aktivity, která souvisí se vstupem do závěrečné fáze současného 11letého slunečního cyklu, to není nijak obávané číslo.

Článek Sluneční skvrna AR3112 zvýšila svou aktivitu a může brzy vybouchnout. Míří přímo na Zemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Veřejné šíření pobuřujících hypotéz

Poté, co vysvětlil doktoru Philovi, že byl poslán z budoucnosti, aby varoval lidi před apokalypsou, byl Orrin široce zesměšňován. To ho však neodradilo a pokračoval v šíření svých názorů na YouTube, Facebooku a ostatních sociálních sítích. Během svého vystoupení na YouTube kanálu, který se o tento názor zajímal, pokládal moderátor Orrinovi spousty otázek. Orrin odpovídal: „Drží nás korporace. Lžou nám prostřednictvím marketingových plánů a propagandy, aby v nás vřela nenávist a společnost se dělila na základě pohlaví, rasy, sexuality, identity a preferencí.“

Je život pouhou iluzí?

Nakonec dodal, že je lidstvo kolektivním vědomím a má společnou odpovědnost zabránit apokalypse v roce 2050. Zároveň v tomto tématu poukázal na nezbytnou revoluci a zkritizoval současný společensko-politický systém. Místo toho by lidé měli dbát na větší dobro a věci, které pozemský svět povznesou.

Neschytal nic jiného než kritiku a výsměch

Orrinova slova rozdělila publikum na dva znesvářené tábory příznivců a odpůrců. Když se ale pominou tyto robotické slovní hříčky, tak zanechal pár pádných poznámek. Koneckonců se lidstvo má řítit hlavou napřed do klimatické katastrofy a je potřeba mnoho společenských změn.

Bohužel to nezabránilo tomu, aby si lidé z Orrina tropili legraci, a ve výsledku se strhla většina komunity na stranu odpůrců. Spousta z nich zanechávala hodně zlověstné a humoristické komentáře, avšak Orrin si za svými slovy nadále pevně stojí.

Článek Kyborg a cestovatel časem z roku 2050 přišel, aby varoval lidstvo před apokalypsou. Budoucnost prý vypadá jako ve filmu Matrix se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velký nález po 25 letech

Jedná se o vzácný objev, jaký se nepodařil zhruba čtvrt století. Polovinu trosek raketoplánu, který explodoval 28. ledna 1986, se stále nepodařilo najít a šance na jejich nalezení nejsou příliš veliké. Každopádně NASA a filmaři nějakou dobu s oznámením svého nálezu počkali. Protože před tím, než s ním vyšli na světlo, informovali pozůstalé všech sedmi astronautů, kteří tehdy při nehodě zahynuli.

Let, který měl označení STS-51-L, byl desátým letem Challengeru a dvacátým letem raketoplánu vůbec. Pozoruhodný byl i tím, že NASA povolila vzít na palubu i civilistu učitelku Christu McAuliffeovou, proto se těšil neobyčejné pozornosti. Jenže 73 sekund poté, co se raketoplán z mysu Canaveral na Floridě vznesl, ve výšce zhruba 14 kilometrů nad zemí explodoval. Trosky dopadly do obrovské rozlohy Atlantického oceánu.

Vlivem mrazu selhalo těsnění

Vyšetřování ukázalo, že příčinou nehody bylo selhání dvou speciálních O-kroužků na raketových posilovačích. Protože v době před startem byla velmi nízká teplota, ztuhly a přestaly dostatečně těsnit. Nakonec unikající horký plyn prohořel a dostal se i do externí nádrže. Aerodynamické síly a rotace roztrhaly raketoplán na kusy.

Pátrání po troskách trvalo asi tři měsíce, ale podařilo se najít jenom část. Experti se domnívají, že posádka mohla dokonce v prvním okamžiku havárii přežít. Z trosek ale neměla jak uniknout a tak i v tomto případě museli lidé zahynout při dopadu trosek kabiny na hladinu oceánu. Konstrukce raketoplánu a nosných raket se přepracovala a zpřísnily se všechny testy. I tak v roce 2003 havaroval raketoplán Columbia. Tentokrát při návratu z kosmu kvůli poškození na trupu raketoplánu. V roce 2011 mise raketoplánů skončily.

Článek Hledali trosky letadla, místo toho našli kus raketoplánu Challenger. Jde o zatím největší nález, prozradila NASA se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak může z trosek povstat nový život?

Nefunguje žádná elektronika, ani počítače. Byly zničeny veškeré knihovny a další informační databáze. Stejně tragický osud potkal světové „mozky“, tedy vědce, lékaře, inženýry a další odborníky. Na truchlení teď rozhodně není čas. Jestli chcete zachovat civilizaci, musíte se stejně jako ostatní přeživší soustředit hlavně na přežití. A pro opětovné vybudování celé společnosti potřebujete tři základní věci.

Ty zmiňuje ve své knize The Knowledge: How to Rebuild World from Scratch astrobiolog Lewis Dartnell. Naše civilizace má sice výdobytků mnohem víc, všemu ovšem dominují tři prvky – oheň, jídlo a znalosti. V první řadě tedy potřebujete pro všechny dostatek potravin k přežití. Dále je nutné nějak zajistit energii k výrobě nástrojů a také palivo pro přepravu. A nakonec najít způsob, jak sdílet a uchovávat znalosti.

Na začátku hlavně zůstat naživu

Právě ty zajišťují pokračování civilizace a její rozkvět. A ať už se považujete za sebechytřejšího, tenhle proces nemůžete zvládnout sám o sobě. Potřebujete kolektivní moudrost a silné stránky všech kolem sebe. Nejdůležitějším krokem je zůstat naživu. A na začátku nemáte žádná antibiotika, žádnou elektřinu a žádné běžné prostředky moderního světa. Cokoli zvenku je tak pro vás doslova existenční hrozbou.

Během této doby budou lidé potřebovat pitnou vodu, úkryt a oheň na zahřátí. Jestli to neumíte zajistit sami, ihned někoho sežeňte. Vzápětí vás čeká prohledávání trosek kvůli čemukoli, co se vám může hodit. Ideálně se tedy dostat do nějakého supermarketu. Ani jedno z toho ovšem není dlouhodobé řešení, vyřešíte tím ale ty nejakutnější problémy a nebude vám tolik kručet v břiše. Potřebujete totiž potraviny získávat dlouhodobě, tedy je pěstovat.

Úroda a její zpracování je základ

A pak je také uchovat, tedy plodiny jako obilí, pšenici, rýži nebo kukuřici. Tohle jsou asi nejdůležitější rostliny celé lidské historie, protože rostou rychle a zasytí nás. Pak z nich musíte udělat mouku, a to pomocí mlýnských kamenů. Snad se vaší komunitě podaří rychle něco takového postavit. Jakmile jsou tyhle věci zajištěné, můžete se soustředit na důležitější věci. Tedy hlavně další zdroje energie mimo oheň, nabízí se fosilní paliva.

K těm se ale bez moderní techniky těžko dostanete. Nejpodstatnějším krokem pak bude komunikace. V zájmu záchrany celé rasy musíte najít způsob, jak kontaktovat ostatní i na delší vzdálenosti. V komunitě můžete pomocí příběhů sdělit věci a inspirovat ostatní. Sdílení zdrojů i informací zlepší celkovou schopnost komunity přežít. Kousek po kousku se tak blížíte obnově civilizace do podoby, jakou máme na planetě dneska.

Článek Scénář pro budování lidské civilizace od nuly: V případě obří katastrofy „se máme na co těšit“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dobrodružná výprava do neznáma

Ty žily obě v bostonském Charlestownu a cestu mu zaplatily. Jeremymu bylo tehdy jen 19, byl vysoký, pohledný a plný mladické síly. Stejně tak ho provázelo nadšení mladých lidí, kteří se vypravují do neznáma. Ochotně se tak pustil do největší cesty svého života, která byla bohužel stejně tak jeho posledním výletem. Nebyl však sám, společnost mu dělala sestřenice Hanory Hagertyová. Dívka byla o rok mladší než Jeremy. Na cestu dostali lahev svěcené vody.

Věnovala jim ji Jeremyho matka ve víře, že jejího chlapce bude chránit před nebezpečím. Oba cestovali třetí třídou a lístky byly skutečně drahé – 850 dolarů za kus. Těšili se na příjemné dobrodružství a chtěli ho prožít na maximum. Na palubě potkali mladého Eugena Dalea, dudáka z Corku. Ten chtěl začít v Americe nový život a doprovázely ho dvě veselé dívky. Všechny okolo tento muzikant bavil písněmi a všichni se spřátelili.

Ženy a děti jdou první, že ano?

Jakmile došlo k havárii, Eugene a ostatní se vrhli ke člunům. Kolem se dělo něco strašného, dva muži odstrkovali ženy, aby se do člunů sami dostali. Důstojníci je varovali výstřelem z pistole, ale všechno bylo marné. Dvojici mužů pak zastřelili přímo před mladíkem. Pak zazněla další rána a Eugene se otočil. Další důstojník zabil prvního ranou do spánku. Dudákovi bylo jasné, že do člunu se nedostane, skočil proto rovnou do vln.

Naštěstí se mu povedlo zachytit kusu trosek, na kterém plaval jako na voru. Pak se k němu přidali další, přežili noc a čekali na záchranu. Obraz smrti na Titaniku, kterého byl svědkem, se mu jasně vryl do paměti. Dlouho pak vzpomínal, jak se záď lodi nejprve zvedla a pak postupně nořila do temných hlubin Atlantiku. Mezitím si Jeremy Burke v momentu chaosu a paniky vzpomněl na láhev svěcené vody od své matky.

Poslední dopis ve vlnách

Napsal krátký vzkaz a láhev s ním hodil do vody. Na rozdíl od Eugena neměl on ani Nora dost štěstí. Zemřeli spolu se 75 % veškeré posádky parníku ve třetí třídě. Mnoho rodin pak čekalo na zprávu od příbuzných, včetně Burkeových. Láhev se vrátila k břehům Evropy a v létě 1913 se ocitla na pláži v hrabství Cork. Tehdy tam pošťák venčil psa a lahvičku donesl irským úřadům. Jeremyho zpráva byla velmi stručná, na nic víc neměl čas.

„Z Titaniku, Burke z Glanmire, Corku, sbohem.“ Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, o smrti ani havárii Titaniku jeho matka nic nevěděla. Dokud neuviděla láhev, kterou synovi sama dala, odmítla informacím uvěřit. O rok později oficiálně zemřela na rakovinu. Dle příbuzných stálo však za její smrtí zlomené srdce, přes bolest se nikdy nedostala. Láhev pak zůstala v rodině jako relikvie, nakonec byla ale darována muzeu jako cenný historický artefakt.

Článek Cestující 3. třídy napsal svůj poslední vzkaz, vložil ho do láhve a hodil přes palubu. Pak se Titanik potopil. Z jeho slov mrazí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velice diskutabilní měsíční událost

Alespoň takto událost zaznamenal místní kronikář. Jak jste pravděpodobně uhodli, Měsíc se té noci ve skutečnosti nerozdělil na polovinu. Je možné, že to, co lidé viděli, byl velký asteroid, který do něj narazil. Ale taková událost by poslala k Zemi obrovské množství měsíčního materiálu. To se samozřejmě nestalo.

Měsíc je pravidelně bombardován

Pravděpodobnější možností tedy je, že se stali svědky meteoritu, který vstupoval do atmosféry a protínal jejich zorné pole přímo před Měsícem. To by vyvolalo tu iluzi rozdělení Měsíce v ohnivé podobě. Předsudky se ale nedá řídit. Pořád však existuje fakt, že Měsíc je pravidelně ročně bombardován stovkami asteroidů a meteoritů. A bez atmosféry, jakou si lidstvo užívá na Zemi, tyto objekty před dopadem neshoří. Takže i maličký meteorit o průměru 25 cm by mohl mít velký dopad na Měsíc. V roce 2006 do něj narazil jeden přibližně této velikosti.

Jak by se mohl Měsíc vlastně takhle rozdělit?

Ze Země dopad vypadal jako záblesk, který trval pouhé čtyři desetiny sekundy. Zapříčinil ale kráter asi 14 metrů široký a 3 metry hluboký. Zároveň narazil na Měsíc rychlostí 90 100 km/h, takže se jednalo o opravdu intenzivní srážku. Nicméně ani jedna z dosavadních kolizí nezpůsobila na Měsíci vážné škody. A k tomu, aby se rozlomil na dvě poloviny, by byl potřeba asteroid téměř stejné velikosti jako samotný Měsíc. A kdyby se to stalo, hned byste o tom věděli – s pohledem na řítící se trosky směrem k Zemi.

Než si ale představíte scénář vyhynutí dinosaurů, tak to nemusí být zase tak drastické. Menší kusy trosek shoří v atmosféře a Země je pokryta výhradně vodstvem. To znamená, že případné trosky o velikosti asteroidu nemusí nutně dopadnout na pevninu. Dopad by tedy nebyl zdaleka tak fatální.

Nový nejjasnější objekt na obloze

Takový meteorit může narazit na Měsíc taktéž z jeho temné strany, která není vidět. Takže byste si ani nemuseli po dlouhou dobu všimnout žádné změny. Přední strana Měsíce by stále zářila na obloze. V opačném scénáři prostě jen zmizí z oblohy a novým nejjasnějším objektem se stane Venuše. A to navzdory skutečnosti, že je 14 000krát méně jasná než kdysi Měsíc.

Následky pro život na Zemi

Faktem zůstává, že některé z drastičtějších následků zničení Měsíce by vám začaly komplikovat život. Měsíc je totiž zodpovědný za naklonění Země o 23,4 stupně na své ose. Bez něj by tento sklon mohl dosáhnout až 45 stupňů. To by zapříčinilo rapidní otočení planety. Slunce už by nesvítilo nad rovníkem, ale blíže k severnímu a jižnímu pólu. Nastaly by chladné zimy, které se vyskytují na různých částech planety jednou za několik tisíc let. A příliv a odliv už by nikdy nebyly jako dřív.

Trpěli by výhradně mořští živočichové

Silné přílivy a odlivy na Zemi jsou způsobeny gravitační přitažlivostí Měsíce na oceány. Např. gravitační přitažlivost Slunce na našich mořských hladinách je jen asi polovina toho, co dokáže odtáhnout Měsíc. Nemít Měsíc na zemské oběžné dráze, tak se sníží hladina moří, což by mělo obrovský vliv na ekosystémy v přílivových zónách. Stoupání a klesání přílivu a odlivu je tedy velice důležitým faktorem, který dává výhradně mořským živočichům šanci na přežití. Přesto se však jedná o lepší scénář, než kdyby Země dostala přímý zásah asteroidem téměř o velikosti Měsíce.

Článek Co když Měsíc zasáhne obří asteroid? V roce 2006 jsme měli na mále, následující srážku nemusíme přežít se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Má lidstvo ještě čas?

Pamlin a Armstrong naštěstí zastávají názor, že lidem zbývá ještě dlouhá doba. Dokonce i sázejí na dobu delší než několik milionů let. To vypadá pro lidstvo jako velice optimistická vyhlídka, avšak nelze na ni s úplnou jistotou spoléhat. Dle autorů této zprávy by měl být každý člověk připraven na to, co přijde. Konkrétně se prozatím identifikovalo až 12 způsobů zkázy lidstva.

Všem známá nukleární válka

„Dobrou“ zprávou je, že jaderná válka může ohrozit lidstvo pouze za velmi zvláštních okolností. Omezené výměny, jako americké bombardování Hirošimy a Nagasaki ve druhé světové válce, by byly humanitární katastrofou, ale vyhynutí nezpůsobí. Nukleární válka ale může zapříčinit jadernou zimu. To znamená, že pokud dojde k odpálení dostatečného množství jaderných zbraní, světové teploty by dramaticky a rychle klesly. To by narušilo produkci potravin a možná by znemožnilo lidský život.

Globální a nezastavitelná pandemie

Stejně jako v případě jaderné války se nekvalifikuje jen tak ledajaká pandemie. Pandemie, jako je současný covid-19 nebo někdejší černá smrt či španělská chřipka, sice zabily desítky milionů lidí, ale nepodařilo se jim zastavit civilizaci. Autory zajímá ještě katastrofičtější scénář. Sice je medicína v neustálém pokroku, ale na druhou stranu se zvýšila doprava na velké vzdálenosti a více lidí žije v městských oblastech. To činí celosvětový přenos mnohem rapidnějším.

Na Zemi opět dopadne asteroid

Velké dopady asteroidů způsobily v minulosti na Zemi rozsáhlá vymírání. Jedná se samozřejmě o tehdejší dinosaury. Teoreticky by budoucí dopad mohl mít podobný účinek. Dobrou zprávou je, že NASA si je docela jistá svou schopností sledovat asteroidy. Technologie se taktéž neustále zlepšují a případná detekce takového nebezpečného asteroidu by snad přišla zavčasu. Vědci zároveň také pracují na projektech, které se zabývají odkláněním těchto ničivých asteroidů.

Vývoj umělé inteligence

Zpráva se také zabývá možností exponenciálního pokroku v umělé inteligenci. Jakmile se počítačové programy vyvinou natolik pokročile, mohly by své znalosti využít ke zlepšení sebe sama. To může způsobit spirálu stále rostoucí superinteligence, která bude buď přátelská a pro lidstvo užitečná, nebo destruktivní.

Možnost špatného vládnutí

Nebezpečí spočívá v tom, že struktury správy veřejných věcí často selhávají a s nimi se i zhoršují problémy, které se snažily vyřešit. Selhání politiky při řešení hrozby, která může způsobit zkázu lidstva, by mělo nesmírně negativní důsledky. Zbyde jen anarchie a lidstvo se vyhladí mezi sebou.

Katastrofální změna klimatu

Scénář, který si zde autoři představují, není oteplení o 2 ºC, ale o 4 nebo 6 ºC, což by mohlo lidstvo smrtelně poznamenat. Podle zprávy Světové banky z roku 2013 „není také žádná jistota, že adaptace na svět s teplotou vyšší o 4 °C je vůbec možná.“ Oteplování na této úrovni by vytlačilo obrovské množství lidí, protože hladiny moří stoupají a pobřežní oblasti se potápějí. Taktéž samozřejmě utrpí ekonomika a zemědělství.

Souhrn toho všeho

Existuje ještě pár identifikovatelných hrozeb, jako jsou např. nanotechnologie, nebezpečí supervulkánu či třeba síla syntetické biologie. Z dřívější doby si lidstvo také pamatuje krach na americké burze, který vyvolává scénář, že lidstvo může padnout do globální ekonomické krize, což opět vyvolá chaos a anarchii. Jednou s pravděpodobných možností je i ekologický kolaps, který by lidstvo zcela jistě poslal do záhuby. Je také možné, že existuje nepředvídatelné nebezpečí. Takové, jež jen čeká na svou příležitost.

Článek Nejpravděpodobnější scénáře, které ukončí existenci lidstva. Všichni by měli zůstat ve střehu a počítat s nejhorším se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Areál rozsáhlé vily je cenné naleziště

Nové poznatky odhalily práce v lokalitě vily v Civita Giuliana, která se nacházela asi 700 metrů od městských hradeb. Ta již poskytla mnoho unikátních objevů, práce v rozsáhlém areálu totiž probíhají několik let. V roce 2017 tu vědci objevili zbytky obřadního vozu a ostatky tří koní, kteří do něho bývali zapřaháni. Nalezeny zde byly i ostatky dvou mužů, pravděpodobně pána a otroka. Ukázalo se, že přežili první erupci, ale jen proto, aby je zabil následující výbuch.

Ovšem nově objevená místnost, která pravděpodobně sloužila místním otrokům, archeologům nabízí zcela nový pohled na období starého Říma. Nejvíce poznatků z té doby, a to včetně písemných záznamů, totiž pochází samozřejmě o movitých obyvatelích. O těch chudých se mnoho informací nezachovalo. Proto je jediná obytná místnost o rozloze zhruba 16 metrů čtverečních tak neobyčejnou studnicí nových znalostí.

Stísněné obydlí dvou dospělých a dítěte

Vědci se domnívají, že sloužila jako obydlí nejspíše tříčlenné rodině. Našli zde totiž tři postele vyrobené z prken a provazů. Dvě z nich byly větší a sloužily pravděpodobně dospělým, menší postel pak byla nejspíše dětská. Podmínky pro život těchto tří lidí nebyly nijak luxusní, samotný prostor je velmi stísněný. Osvětlovalo ho jediné malé okénko v horní části. Místnost podle všeho byla bez výzdoby.

Nalezeny zde byly i některé osobní předměty obyvatel. Ti zde měli komodu a truhlu, které obsahovaly různé látkové a kovové předměty. Pod postelemi pak archeologové našli i amfory, které v té době sloužily k ukládání věcí. V místnosti byly také různé druhy džbánů. Vědci se domnívají, že stavba sloužila nejen jako ubytovna, ale i jako skladiště a dílna. Byla zde nalezena například hřídel vozu.

Pompeje, které se nacházejí v Neapolském zálivu, byly ve své době velké a moderní město. Odhaduje se, že v něm žilo kolem 20 tisíc obyvatel. Bylo zde divadlo, lázně nebo vodárenská věž a vodovod, který olověnými trubkami vedl vodu do kašen. V roce 62 bylo město poničeno zemětřesením a o 17 let zcela zničeno sopečným výbuchem. Odhaduje se, že vetší části obyvatel se mezi jednotlivými fázemi erupce podařilo uniknout. V mnoha domech totiž chybí cennosti, naopak bývají často nacházeny u obětí, které nestačily utéci.

Článek Realita starověkého Říma. Vzácný pompejský objev nastínil, v jak hrozných podmínkách žili obyčejní lidé se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zánik moderní doby

Jestli by tedy geomagnetická bouře zachvátila celou naši planetu, není pochyb, že by došlo k masivnímu otřesu společenských norem. Bouře způsobená koronální hmotou vyvrženou ze Slunce by pohnala elektromagnetickou energii na planetu rychlostí světla. Tato bouře se jinak jmenovitě nazývá Blacky Sky Hazard a jednoho náhodného dne může zničit veškeré komunikační sítě. Nebudete moci kontaktovat své přátele ani příbuzné. Váš mobilní telefon může být sice plně nabitý, ale jeho užití vám bude k ničemu.

Globální výpadek a radiace

Na začátku si tedy možná ani neuvědomíte, že je výpadek globální. Můžete si dokonce užít první noc, protože by zde nebylo žádné elektronické rozptýlení a měli byste jasný výhled na noční oblohu. Něco by to však stálo. Asi 30 minut po prvním zásahu by následovala vlna elektronů a protonů, která by poškodila elektronické obvody v satelitech. Tato smrtící dávka radiace by mohla ohrozit i astronauty na oběžné dráze nebo cestující ve vysoko letícím letadle. Jedno z dalších vážných ohrožení se týká nemocnic, kde lidé na přístrojích nemají šanci na přežití.

Počátek chaosu a násilí

Obyvatelé této planety si možná neuvědomují vážnost takového problému, ale člověk se bez elektřiny v dnešní době opravdu neobejde. Nastal by kompletní světový výpadek a případné záložní generátory nevydrží déle než jeden den. Následky jsou tedy nevyhnutelné. Vezměte si, že nebudete ani moci používat dnešní měnu, jelikož banky budou zcela jistě uzavřeny. Peníze tedy kompletně ztratí hodnotu.

Když jsou banky uzavřeny, nebudete mít přístup k hotovosti na svých účtech. Můžete jedině doufat, že jste si ve svém prasátku nechali nějakou hotovost. Obchody ale mají omezené zásoby zboží a bez elektronických pokladen a platebních systémů by se to mohlo rychle zvrtnout. Nastane chaos a raritní věci se začnou brát násilím.

Zastavení veškerých služeb

Dalším důležitým aspektem je silniční provoz. Inu, pokud vaše auto nemá plnou nádrž, daleko se nedostanete. Čerpací stanice by nefungovaly, stejně jako semafory, a silnice by vypadaly spíše jako demoliční derby. V ohrožení ale není jen vaše auto, ale v podstatě veškerá silniční i letecká doprava.

Když 2 miliony lidí v Kalifornii ztratily na dva dny elektřinu, americké ministerstvo energetiky odhadlo, že to ekonomiku stálo asi 2,5 miliardy dolarů. Podle amerického ministerstva energetiky by 33 % amerických podniků mohlo přijít o 20 000 až 500 000 dolarů. Kdyby se tato událost znovu naskytla, byla by v daleko horší formě a vám nakonec nezbyde nic jiného než si rozdělat oheň.

Voda nad zlato

Tento problém se týká také čerpadel ve vodárenských věžích. Spoustu oblastí by trpělo zničujícím nedostatkem vody. Vodou byste museli pečlivě šetřit, protože v nádržích zbývá většinou jen minimum k distribuci. Každá sklenice vody by měla nepředstavitelnou hodnotu. Elektrické kanalizační systémy by zároveň nedokázaly odčerpat odpad, takže každé spláchnutí by mohlo způsobit zkázu na vašem potrubí. Většina nezbytných služeb by zkrachovala a světu by nezbylo nic jiného než život v odpadu, anarchii a strachu.

Vývoj umělé inteligence

Někomu se tato událost může zdát nesmyslná, ale podle Světové banky žije až 1 miliarda lidí bez elektřiny. Zároveň je ve světě až stovky milionů domácností, co používají nespolehlivou či drahou energii. Aby rozvojové země tomuto problému zabránili, někteří odborníci pracují na vývoji umělé inteligence, která by mohla předpovídat výpadky proudu. Stále je však třeba provést mnoho výzkumů, jak učinit obnovitelné zdroje energie spolehlivějšími pro tak enormní spotřebu. Ale možná vás už nebaví žít v této moderní noční můře a chcete žít úplně mimo síť.

Článek Jak by to vypadalo, kdyby došlo ke globálnímu výpadku elektřiny na 7 dní: Chaos, násilí a obrovská ztráta se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lidská těla nevrhala stín

Podle zaznamenaných událostí se nad celou Evropou, ale nejen tam, vznášela jakási mlha. Například byzantský historik Procopius tvrdil, že slunce sice vydává světlo, ale to je chladné jako měsíc. Římský politik Cassiodorius zase ve svých poznámkách psal, že ani v poledne nevrhala lidská těla na zem žádný stín. Slunce údajně mělo namodralou barvu, a když byl na obloze vidět Měsíc, ztratil svůj obvyklý lesk.

Podobné historky vědci dlouhou dobu nebrali příliš vážně. V posledních letech ale zjistili, že se pravděpodobně zakládají na pravdě. To, co se v 6. století stalo, se vlastně podobá událostem po výbuchu sopky Tambora v roce 1815. Ta zdevastovala nejen stovky kilometrů okolí svého kráteru, ale vyvrhla obrovské množství popela, který pak ovlivnil klima téměř na celé Zemi. I tehdy nastaly události zaznamenané jak v Evropě, tak Severní Americe, jimž se říkalo „rok bez léta“.

Podle všeho je za vším opět erupce vulkánu. Ale tentokrát ne v Indonésii, ale na Islandu. Ta nejspíše vyvrhla vysoko do atmosféry obrovské množství prachu, který blokoval sluneční svit. Vědci před nedávnou dobou zkoumali letokruhy starých stromů v Irsku. Zjistili, že se opravdu muselo stát něco zvláštního. Podle všeho byly letní teploty v té době o zhruba 15 stupňů Celsia nižší, než bylo obvyklé. To mělo na ekosystém, a především na lidstvo závislé na zemědělské produkci katastrofální dopady.

Výbuchů bylo nejspíše více

Podle všeho se nejednalo jen o erupci v roce 536. Vulkán nejspíše explodoval i v roce 540 a poté v roce 547. Nastalo období, kterému vědci nyní říkají malá antická doba ledová. Klima bylo podle všeho nad Evropou ovlivněno až do roku 660 a ve střední Asii pravděpodobně ještě o 20 let déle. Vědci se domnívají, že toto období bylo pro lidskou civilizaci jedno z nejtěžších a muselo si vyžádat velké ztráty na životech.

Aby toho nebylo málo, v roce 541 v Byzantské říši a jejím okolí vypukla epidemie moru. Ta ve spojitosti s chladem a hladem zabila asi polovinu tehdy nejvyspělejší říše známého světa. Podle výzkumníků jsou zatím známé jen některé důvody událostí z 6. století. Je dokonce možné, že se vyskytly i další erupce vulkánů nebo jevy, o kterých zatím nevíme. Výzkum stále probíhá. Jeho výsledky mohou vědcům dát odpovědi na to, co by lidstvu hrozilo v případě podobné přírodní katastrofy.

Článek Miliony mrtvých hladem. V 6. století nad severní polokoulí rok a půl téměř nesvítilo slunce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rok 2012 měl být tím posledním

Alex Young, zástupce pro vědu v NASA Heliophysics Science Division, zmiňuje události za posledních 10 000 let, které atmosféru neovlivnily. Počítal však s tím, že rok 2012 bude pro lidstvo tím posledním. O tomto roce byl taktéž natočen film, který sluneční erupce ztvárňuje a poukazuje i na následný konec světa.

Sluneční aktivita se neustále sleduje

Přes nevelké nebezpečí nejsou všechny sluneční erupce neškodné. Zatímco magnetické pole Země brání jisté smrti, elektromagnetická síla erupce může narušit elektrické sítě a další komunikační zařízení. To by mělo za následek chaos a potenciálně i smrt. Experti na vesmírné počasí z NASA a dalších agentur berou tuto hrozbu vážně a neustále sledují sluneční aktivitu.

Co jsou to vlastně sluneční erupce?

Sluneční erupce nastávají, když se magnetické siločáry Slunce napnou a zkroutí, což způsobí, že se na povrchu Slunce vytvoří obrovské bouře. Tyto bouře řádí silou elektromagnetické energie o velikosti planety. Nejdůležitější jsou ale sluneční skvrny, které se na povrchu Slunce vyskytují. Ty vytvářejí silné záblesky energie nebo sluneční erupce.

Většina energie ze sluneční erupce je vyzařována pryč jako ultrafialové a rentgenové světlo. Intenzivní energie erupce však může také zahřát blízký plyn ve sluneční atmosféře a vypustit do vesmíru obrovské kapky nabitých částic. Jedná se o výrony koronální hmoty (CME). Pokud je planoucí sluneční skvrna náhodou obrácena k Zemi, pak všechny výsledné CME vystřelí přímo na ni. Atmosféru by zasáhly přibližně za 15 hodin až několik dní.

Svět bez internetu?

Někteří experti se obávají, že dostatečně velká CME by mohla také způsobit tzv. „internetovou apokalypsu“. Může tedy zapříčinit přetížení podmořských internetových kabelů a ponechat část světa bez přístupu k webu na týdny či měsíce. Satelity a vesmírné stanice, které obíhají mimo ochranu zemské atmosféry, mohou být také CME radiací oslabeny.

Země je v bezpečí

Doug Biesecker, výzkumník z Centra předpovědi kosmického počasí, uvádí, že případné erupce nemají významný vliv. Údajně se nikdy nezpozorovala sluneční událost, která by měla nějaké měřitelné účinky na lidské zdraví. Pro Zemi tedy takové nebezpečí nehrozí, ale hvězdy ve sluneční blízkosti jsou na tom daleko hůře. Pokud jim dojde palivo, tak explodují a jejich umírající části mohou strhnout zemskou ozónovou vrstvu. Poté už by se to pro lidstvo stalo velikým problémem.

Hvězda, která zapříčinila peklo na Zemi

Autoři nedávné studie, publikované v srpnu 2020, zmiňují smrt hvězdy, která zapříčinila smrt až 70 % bezobratlých na Zemi. Jednalo se o hvězdu ve vzdálenosti 65 světelných let od Země a v dnešní době už to je přes 350 milionů let, kdy se tato událost stala. Zkoumání fosilií z doby zániku také odhalilo známky poškození ultrafialovým světlem. To potvrzuje, že zánik těchto bezobratlých způsobila tato umírající hvězda. Autoři studie však ujišťují, že v dnešní době takové nebezpečí nehrozí. Užívejte si tedy pokojně sluníčka pod ochranou atmosféry, která jen tak nezmizí.

Článek Sluneční bouře by mohla způsobit „internetovou apokalypsu“. Máme se ale obávat toho, že by zničila celou Zemi? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Havárie zabila desetitisíce lidí

Když 26. dubna 1986 explodoval jaderný reaktor v Černobylu, jednalo se o nepředstavitelnou katastrofu. Výbuch byl podle dostupných údajů asi 500krát silnější než exploze jaderné pumy v Hirošimě. Na jeho následky zemřelo 31 lidí bezprostředně, ale nejspíše až 80 tisíc v následujících letech. Milion lidí žijících v okolí elektrárny muselo být evakuováno. Oblast výbuchu bude kolem 3 tisíc let pro lidstvo neobyvatelná.

V samotném jádře reaktoru byla obrovská teplota. To způsobilo, že se materiál začal tavit a vytvořil hmotu podobnou lávě. Ta se začala protavovat pod reaktor, a to i betonem. Postupem doby se začala ochlazovat a tuhnout. Takto vzniklá hmota se nazývá korium. Skládá se z jaderného paliva, štěpných materiálů, roztavených částí regulačních tyčí a materiálů použitých v reaktoru nebo v izolačním betonu. A různých příměsí, které vznikly chemickými reakcemi při styku s vodou a vzduchem.

Vzorek odebrali útočnou puškou

Vědci na tento materiál v Černobylu narazili asi osm měsíců po katastrofě. Zjistili, že se propálil asi dvěma metry betonu a protékal potrubím a chodbami. Nachází se šest metrů pod úrovní země. Nakonec začal tuhnout. Tvoří ho mnoho vrstev. Má černou barvu a připomíná sklo a kůru stromu. Právě kvůli této struktuře se mu začalo říkat sloní noha. Materiál je velmi odolný, byl problém z něho odebrat vzorek za pomoci robota s vrtákem. Nakonec se podařilo kusy odštípnout pomocí střelby z útočné pušky.

Vědci zjistili, že hlavním materiálem koria je oxid křemičitý. Jsou zde příměsi uranu, zirkonu, titanu, hořčíku a dalších materiálů. Zrna zirkonu nejsou podlouhlá, což podle vědců nasvědčuje tomu, že hmota tuhla pomalu. Radioaktivita se v hmotě velmi rovnoměrně rozložila a je velmi vysoká. Činí 80 až 100 gray za hodinu. Jenom pro představu, smrtelná dávka je 4,5 gray za pět minut. I proto je tato hmota považována za jednu z nejtoxičtějších na Zemi a určitě byste se k ní nechtěli přibližovat. Ovšem její radioaktivita naštěstí klesá.

Díky tomu se také nohu podařilo v roce 1996 Arthuru Kornejevovi vyfotografovat, použil automatický fotoaparát a baterku. Je zatím jedinou známou osobou, která se ke sloní noze přiblížila. Toto setkání přežil. Vědci v roce 1998 zjistili, že vrchní vrstvy hmoty začaly praskat a měnit se v prach. Ten má mít konzistenci podobnou písku. Je samozřejmé, že se i nadále budou tímto fascinujícím útvarem zabývat a sledovat ho. Nejen kvůli tomu, že je pro lidi smrtelně nebezpečný, ale i kvůli jeho unikátnosti, která může přinést některé nové poznatky.

Článek Pravda o Černobylské sloní noze. Útvaru, který je skrytý pod reaktorem a spolehlivě zabije kohokoli, kdo se k němu přiblíží se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přečtete název výrobce kotvy

Zaměřili se především na oblast přídě, která patří k nejzachovalejším částem Titanicu. Díky té nejmodernější kvalitě se tak poprvé podařilo spatřit detaily, které předchozí expedice nebyly schopny zaznamenat. Například přečíst jméno výrobce kotev Noah Hingley & Sons Ltd. Vědci by se se stejně kvalitní technikou chtěli k vraku potápět každý rok. Budou nejen dokumentovat jeho stav, ale doufají, že spatří nové věci, které mohou prozradit nějaké zajímavosti.

K prozkoumání je toho jistě hodně. Je nutné si uvědomit, že Titanic byl ve své době největší lodí na světě. Byl přes 269 metrů dlouhý a jeho výtlak činil více než 46 tisíc tun. I to byl jeden z důvodů, proč byl považován za nepotopitelný, což se mu při jeho první plavbě vymstilo. Těsně před půlnocí 14. dubna 1912 narazil na ledovec a po dvou a půl hodinách se potopil. Při nehodě zemřelo více než 1 500 členů posádky a cestujících. Loď neměla dostatek záchranných člunů, některé navíc byly poloprázdné. Mnoho lidí proto pohltila chladná voda.

Objeven až v roce 1985

Zkáza plavidla způsobila doslova šok. Mnohokrát se proto poté mluvilo o tom, že je třeba vrak nalézt a vyzdvihnout ho. To ale nebylo jednoduché. Ačkoli se přibližně vědělo, kde by se měl nacházet, jeho přesná lokace známá nebyla. Na jeho nalezení bylo třeba počkat až do roku 1985, kdy se to podařilo expedici vedené Jean-Louisem Michelem a Robertem Ballardem. Nebylo divu, protože Titanic se nachází plných 3 700 metrů pod hladinou oceánu. K jeho dosažení jsou nutné specializované ponorné přístroje, protože je zde obrovský tlak.

Tehdy se zjistilo, že Titanic není v celku, ale že se během potopení rozlomil. Přední a zadní část lodi jsou od sebe vzdáleny asi 600 metrů. Vše nasvědčuje tomu, že narazily relativně velkou rychlostí do mořského dna a dost se poškodily, především pak oblast zádě. Pole různých trosek se pak nachází na ploše kolem 40 km². V uplynulých letech se na místo katastrofy ponořily přístroje mnoha expedic, které zde nejen filmovaly, ale i vyzvedly celou řadu předmětů. Mnohé je možné spatřit na různých výstavách.

Podle poznatků z posledních let se šance na to spatřit trosky Titanicu stále zkracuje. Na vraku totiž pracují bakterie a reziví, proto stále více chátrá. Vědci odhadují, že do 50 let se až na nejodolnější části loď rozpadne. Vrak spadá pod Úmluvu UNESCO o ochraně podmořského kulturního dědictví z roku 2001. Je zde zakázáno drancování, komerční využití, prodej a šíření vraku a jeho artefaktů. Vzhledem k tomu, že je v mezinárodních vodách, se ale tato pravidla jen velmi obtížně prosazují.

Článek Nové podmořské záběry umožňují unikátní pohled na vrak Titaniku. Jsou tak ostré, že lze přečíst i nápisy na předmětech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nebeská exploze vyobrazená na obyčejné minci

Vědci tvrdí, že za vlády císaře Konstantina IX. Monomacha byla ražena limitovaná edice mincí, na kterých je vidět právě tato supernova. Faktem je, že v mnoha písemných pramenech jsou popisy jasné nebeské exploze. V rámci předchozích studií bylo zjištěno, že starověcí vědci tento výbuch popisovali.

Jedná se o ojedinělý případ

Nový objev je průlomový v tom, že vědci ve skutečnosti obdrželi první archeologický důkaz události SN 1054 zaznamenané křesťanským světem. Až dosud byly popisy této exploze nalezeny ve východních zdrojích. Hodně o něm napsali například astronomové v Číně a Japonsku. Vědci navíc poprvé našli důkazy o vesmírné katastrofě na mincích, ne v rukopisech.

Popis archaické mince

Zajímavé je, že obyčejné sériové mince Konstantina IX. zobrazují jednu hvězdu. Vědci se domnívají, že to byla Venuše, kterou lidé v té době nazývali ranní hvězda. Hlava císaře zosobňovala Slunce. Dvě hvězdy byly vyobrazeny pouze na mincích ze speciální emise. Učenci se domnívají, že byly raženy mezi létem roku 1054 a jarem 1055. Tou druhou hvězdou by dle vědců měla být právě supernova z roku 1054. Mimochodem, je jen jednou z osmi zaznamenaných supernov v historii Mléčné dráhy.

Článek Na mincích z roku 1054 byl nalezen obraz kosmické katastrofy. Jedná se o zcela unikátní archeologický objev se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kyštymská jaderná katastrofa

O havárii v jaderné elektrárně v Černobylu se svět dozvěděl, ale mnoho let před ní se odehrála jiná, přitom však neméně závažná. V roce 1957 v továrně Majak v Čeljabinsku-40, dnešním Ozjorsku, kde se vyrábělo plutonium pro jaderné zbraně, selhalo chladicí zařízení nádrže s radioaktivním odpadem. Následná exploze vyvrhla do vzduchu velké množství radioaktivního materiálu, který nakonec zamořil území o rozloze až 200 tisíc kilometrů čtverečních. Evakuováno bylo několik vesnic, na následky nehody zemřely odhadem tisíce lidí.

Výbuch balistické rakety

Na kosmodromu Bajkonur technici 24. října 1960 testovali nově vyvíjenou balistickou raketu R-16. Když byla téměř připravena k odpálení, nečekaně se zažehly motory druhého stupně. Ty propálily nádrže s palivem a následovala obrovská exploze. Při ní zahynul i velitel sovětských raketových sil Mitrofanov Nedělin, podle kterého je katastrofa často nazývána, a řada dalších osob. Podrobnosti o incidentu byly zveřejněny až o 30 let později. Oficiální údaje tvrdí, že si katastrofa vyžádala 78 obětí, ale je možné, že jich bylo až 126.

Zkáza celého velení tichomořské flotily

Z leningradského letiště Puškin odstartoval 7. února 1981 letoun Tu-104, na jehož palubě bylo 50 lidí. Kromě posádky tvořilo většinu cestujících velení sovětské tichomořské flotily, které se vracelo z vojenského cvičení. Stroj ale krátce po startu havaroval. Záchranáři nalezli jednoho přeživšího, ten ale při převozu do nemocnice zemřel. Vyšetřování dospělo k názoru, že po nátlaku vysokých důstojníků bylo letadlo špatně naloženo, lidé si v něm sedli jinam, než měli, a tím se narušilo těžiště stroje. Oficiálně dostali příbuzní obětí vyrozumění o nehodě až v roce 1997.

Výbuch plynu smetl dva rychlíky

Nedaleko města Aša v Čeljabinské oblasti se 4. června 1989 poškodil plynovod a plyn z něho začal utíkat do okolí. O něco později se nedaleko místa úniku na železniční trati míjely dva rychlíky plné cestujících a v tu chvíli plyn explodoval. Výbuch obě soupravy doslova smetl. Údaje o počtu obětí se různí, ale bylo jich kolem 600, z toho asi 181 dětí. Dalších 600 lidí bylo zraněno. V té době se již SSSR více otevíral světu a katastrofa navíc postihla rodiny z mnoha oblastí země. Proto ji již nebylo možné tajit.

Měly by státy katastrofy tajit, nebo se má veřejnost dozvědět vždy pravdu?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Čtyři katastrofy, které se Sovětský svaz snažil „ututlat“. Pravda často vyšla najevo až po desítkách let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Cesta z rodinného dramatu

Druhou třídu na Titaniku tvořili většinou profesoři a kněží, jejichž kajuty vypadaly o mnoho jednodušeji. Měli povoleno navštěvovat uzavřené promenády, jídelní salonky a kuřárny. Pak už zbývala jen třetí třída zaplněná prakticky výlučně migranty. Mezi těmito cestujícími byl i krejčí Michel Navratil, který tehdy prožíval rodinné drama. Jeho žena Marcelle se ho totiž rozhodla opustit, přestože s ním měla dvě děti. Rozvod v té době nebyl právě běžnou záležitostí.

Nezakázala mu ovšem vídat děti, považovala roli otce za důležitou. Svěřila mu je tedy na Velikonoce, ovšem Michel je už nevrátil, místo toho jim i sobě koupil lístky na Titanic. Krom toho, že si na ně půjčil, byly vystaveny na jiné doklady. Zmizel tedy spolu s dětmi doslova z povrchu zemského. Marcelle kvůli pohřešovaným dětem vyhlásila poplach a kontaktovala policii. Michel mezitím na palubě říkal, že nedávno ovdověl a syny vychovává sám.

Smrt otce, život pro syny

Dne 14. dubna byl kapitán informován o ledovci a těsně před půlnocí došlo ke srážce, loď se začala potápět. Je známým faktem, že Titaniku absolutně nedostačovaly záchranné čluny. Když Michel viděl spouštět poslední, doslova své děti hodil na palubu. „Můj otec přišel do kajuty, když jsme spali. Teple mě oblékl a objal mě. Další člověk udělal totéž s mým bratrem. Teď mi z toho naskakuje husí kůže,“ vzpomíná starší syn.

Chlapci Michel s Edmondem se stali jedinými dětmi bez rodičů nebo opatrovníků, které přežily. Jejich otec zemřel v ledové vodě, jim se přezdívalo „sirotci z Titaniku“. „Nepamatuji si, že bych se bál. Byl jsem šťastný, že jsem se dostal do člunu. S bratrem jsme seděli vedle dcery bankéře, který se snažil zachránit psa. V tom člunu se spojili lidé z různých zemí i společenských vrstev. Později jsem si uvědomil, že kdybychom nebyli ve druhé třídě, nemáme šanci.“

Nový život a návrat domů

Po přistání vzala oba chlapce do péče Margaret Hayesová. Protože cestovali na falešné doklady, bylo těžké najít jejich příbuzné. Jejich matka jednou narazila v novinách na příběh kudrnatých chlapců, které jejich otec – vdovec – hodil do posledního záchranného člunu. Jasně poznala své syny a oznámila věc policii. Ihned odjela do New Yorku, poděkovala Margaret za jejich záchranu a vzala si je s sebou domů.

Z Edmunda se stal architekt, Michel Junior vystudoval filosofii. Dožil se 92 let a stal se posledním přeživším mužem této katastrofy. Když se ho na celou věc ptali novináři, řekl jim, že byl příliš malý a neuvědomoval si, co se kolem vlastně děje. Plavba na člunu pro něj byla zábavným dobrodružstvím. Až po letech pochopil, jaké měl obrovské štěstí, že se dostal na člun, který nesl označení „D“. Kdoví, třeba historie vydá víc podobných příběhů.

Co z věcí kolem Titaniku vás nejvíc zarazilo?

Zdroj: TheScientist

Článek Ztroskotání nejslavnější lodi znovu spojilo matku a její ukradené děti: Neuvěřitelný příběh „sirotků z Titaniku“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Událost v očích historiků

Současný historik Michael McCormick, soustředící se na studium období středověku, prohlásil, že rok 536 zůstane zapsán jako jeden z nejpochmurnějších v historii lidstva. Jan z Efesu, církevní vůdce a historik z 6. století, napsal, že Slunce pohaslo a Zemi pokryla tma na dlouhý rok a půl. Doba mezi lety 535 a 536 byla poznamenána celou řadou přírodních katastrof. Lidé tehdy přestali věřit, že se tma někdy rozplyne a oni znovu uvidí jasné sluneční světlo.

Hladomor a miliony obětí

Globální klimatická krize spustila řetězec historických událostí, které zcela změnily další průběh lidských dějin. Kvůli tehdejší „věčné zimě“ a s ní související neúrodě zuřil po celém světě těžký hladomor. Vyčerpaní, slabí lidé se stávali oběťmi různých nemocí. Nejznámějším postrachem té doby byl Justiniánský mor. Strašná doba se podepsala na životech téměř 100 milionů lidí napříč všemi oblastmi kolem Středozemního moře.

Vědci se domnívají, že tak ostrý chlad vyvolal někde na východě mutaci morového bacilu. Údajně by se mělo jednat o Čínu, nevylučuje se však i Tibet. Během pár let se mor spolu s všudypřítomnými krysami dostal i do Evropy. Předtím kosil Persii, Blízký východ a Byzanc. Pandemie dýmějového moru, která je svým rozsahem naprosto děsivá, byla pro lidstvo těžkou ranou. V Konstantinopoli podle záznamů očitých svědků událostí denně umíralo několik tisíc lidí. Došlo to tak daleko, že mrtvé už neměl ani kdo pohřbívat.

Rok temnoty a věčné zimy

Jan z Efesu není jediným kronikářem, který toto klimatické kataklyzma popsal. O podivných přírodních událostech se v roce 536 zmiňuje i významný byzantský učenec a historik Prokopios. Považoval to za extrémně špatné znamení, předzvěst budoucích tragických událostí. Prokopios napsal, že slunce připomínalo v té době spíše Měsíc. Bylo zcela bez tepla a jeho svit byl velmi mdlý. Další kronikář 6. století, Zachariáš z Mytiléné, zmínil událost ve svých spisech zvaných „Temné slunce“.

Tito tři učenci nejsou jediní, kdo popisoval události té doby. Hovořily o nich i četné texty dalších historiků z různých zemí. Všechny uváděly, že lidstvo je na pokraji zkázy. Kroniky těch časů ukazují hrozné statistiky. V té době zemřelo více než 80 % veškerého obyvatelstva planety. Přeživší byli nuceni jíst mrtvé. Nezůstali téměř žádní ptáci ani zvířata, vše pohltila věčná temnota.

Co tuto katastrofu způsobilo?

Věda na tuto otázku nezná přesnou odpověď. Existuje několik teorií. Jedna z nich říká, že to byly následky dopadu obrovského asteroidu nebo komety. Někteří věří, že kosmické těleso spadlo do vody, což by vysvětlovalo nepřítomnost kráteru. Mnoho geologů tento názor podporuje. Výzkum v této oblasti zahrnuje studium ledových jader z Grónska. Svědčí o tom, že období kruté zimy skutečně existovalo. Píše se taktéž o sopečné erupci, jelikož sopečný popel mohl způsobit utlumení slunečního světla. 

Globální klimatické kataklyzma z roku 536 se skutečně odehrálo. Mělo to hrozné následky pro lidi a planetu jako celek. Bohužel toto období nebylo dosud vědci dostatečně prozkoumáno. Učebnice dějepisu o něm mlčí a přednášky se nekonají. Důvodem je možná fakt, že se lidstvo jednoduše bojí přiznat skutečnost, že nemá plnou moc. Bez ohledu na úroveň technologického pokroku a vlastní představu o tom, jak mocný člověk je, rozhodně není všemocný. Alespoň ne tváří v tvář přírodním silám a zákonům přírody.

Která doba by podle vás mohla těmto hrozným událostem konkurovat?

Zdroj: Science

Článek „Rok temnoty“ – nejhorší období v historii lidstva. O globálním kataklyzmatu 536 přitom slyšel málokdo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Na jaké potopení stačí veškerý led?

Zvýšení hladiny o 500 metrů v jeden moment by vyžadovalo mnohem víc, než roztání veškerého ledu, který tu ještě máme. Což ovšem vede k další velké otázce, tedy – kolik ledu by bylo potřeba k potopení celé Země? Ujasněme si ovšem jednu věc: naše planeta má ledu docela dost. Ale i kdyby roztál všechen najednou, zvedlo by to hladiny moří a oceánů „jen“ o 70 centimetrů. To by poslalo ihned pod vodu veškerá města na pobřeží, nemluvě o lidech.

Tři miliardy lidí by tak musely okamžitě opustit svoje domovy a zamířit někam do vyšších poloh. To by ale byla jen mokrá procházka v porovnání s následky toho, kdyby naše planeta měla 7krát víc ledu. A všechen by roztál najednou. Teď si představme ohromný půlkilometrový vzestup, u kterého by bylo označení jako „devastující“ hrubé podcenění. Stačilo by tohle na potopení veškeré pevniny planety? Naštěstí tomu tak není.

Jak potopit celou Austrálii

Průměrná nadmořská výška terénu Země je asi 840 metrů, takže by pořád zbývalo nějaké území, kam se lidé mohou přesunout. Tedy za podmínky, že vynecháte Austrálii, ta by totiž byla skoro 200 metrů pod vodou. Evropa by čelila podobnému osudu, neboť hodně jejích míst se nachází pod hranicí 500 metrů nad mořem. Země jako Dánsko nebo Nizozemsko by se ocitla kompletně pod hladinou. Španělsko a Francie by mohly uchovat své nejvyšší vrcholky.

Spojené státy a Kanada by také nebyly ideálním místem pro přežití. Většina Severní Ameriky by byla dnem oceánu. Kde by tedy mohli lidé najít bezpečné útočiště? Zkuste Afriku. Tento kontinent leží většinou území nad 600 metry nad mořem. Jeho poměrně velká část by tak zůstala suchá. Jestli chcete mít ještě větší šance, odeberte se do Chile nebo Afghánistánu. Tyto země leží v nejvyšších polohách světa, takže by utrpěly nejméně.

Enormní boj o přežití

Nejlepší volbou by však byla Čína, která by se stala největším a nejmocnějším národem planety. Miliardy lidí by zemřely při zaplavení pobřežních měst i zemí. I kdyby se několik přeživších dostalo někam výš, katastrofa by tam neskončila. Většina zemědělské půdy planety by totiž byla zničena – buď potopena, nebo znehodnocena slanou vodou. Zbývaly by horské vrcholy a málo stromů na to cokoli postavit nebo rozdělat oheň.

Změnila by se celá soustava oceánských proudů, teplota by výrazně poklesla, možná i spustila malou dobu ledovou. Nebylo by prakticky nic k jídlu a pomřely by i mořské ryby. Jsou totiž zvyklé na vyšší koncentraci soli. Ta slaná by navíc znehodnotila i dosavadní zásoby pitné. Snězte talíř vtipné kaše, protože potřebujete najít nějaký způsob, jak si obstarat základní potřeby. Modrá planeta je skutečně modrá, ale pro náš druh v případě takové katastrofy jen těžko obyvatelná.

Do které ze zmíněných oblastí byste se dokázali dostat?

Zdroj: Science

Článek Jedním z efektů globálního oteplování je vzestup mořské hladiny. Jak by to vypadalo, kdyby se zvedla o 500 metrů? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vzkvétající obchodní centrum

Byly to městské státy podřízené jedinému centru moci, měly své vnitřní řídicí orgány, peníze a dokonce i patrony. Heliké vzniklo v době bronzové a bylo hlavním městem achajské oblasti na Peloponésu. Podle Platóna se obyvatelé přímo účastnili slavné trojské války. Homér také zmiňuje, že jejich lodě dočasně přešly přímo pod Agamemnona. Heliké se velmi rychle stalo jedním z obchodních center, takže mělo také právo razit vlastní mince.

A přestože byl Zeus stále nejvyšším bohem, blízkost moře vedla k mnohem vyšší popularitě Poseidona. Objevil se i na mincích – na jedné straně tvář, na druhé trojzubec a delfíni. Při válce Sparty a Athén se Heliké prakticky nezměnilo, dokonce si odmítlo vybrat stranu. Nadále však obchodně prosperovalo. Poseidonův chrám přitahoval tisíce lidí, kteří si četnými dary chtěli boha usmířit. Nebylo divu, prakticky všechny obchodní cesty vedly přes moře.

Atlantida a zkáza Heliké

Příběh o zničení Atlantidy je jedním z nejznámějších v Řecku – mocné město pohltily vlny jako trest bohů za aroganci jeho obyvatel. Heliké podle všeho nebylo prototypem Atlantidy, ovšem v zimě roku 373 před Kristem bylo zničeno zcela totožně. Soudobí historici věřili, že lidé tu vyvolali hněv vlastního patrona, takže Poseidon utopil město ve vlnách. Většina verzí o příčině neštěstí pracuje s problémy s dary, sochou nebo podobou chrámu.

Podobnost s historií Atlantidy vedla mnoho badatelů k přesvědčení, že jde o zcela totožné město. Zbývalo tedy teorii potvrdit, nebo vyvrátit, což chtěla jednou provždy dokázat Dora Katsonopoulou v roce 1988. Starověcí autoři zmínili několik možných lokalit, badatelé tam však nenašli vůbec nic. Plnohodnotný hon na Heliké pak zahájil Spyridon Marinatos, když v roce 1973 přivedl oceánografy se sonarem, aby pečlivě zkoumali mořské dno.

Římské nebo řecké město

Katsonopoulou navrhla, že krajina se mohla od potopení města stokrát změnit a že se pravděpodobně potopilo v laguně v zálivu. Bylo tedy třeba hledat pod zemí. V roce 1993, po vyhloubení asi 99 studní, našli vědci pod tenkou vrstvou hlíny lastury, měkkýše a zbytky keramiky. Nejvíce je zaujalo, že 150 metrů od předpokládané polohy Heliké objevili trosky římského města, které Heliké značně předcházelo. Podle nálezů ho postihl stejný osud jako pozdější Heliké.

Katsonopoulou nezoufala a pokračovala, až narazila na kamennou hlavu boha. Ta potvrdila existenci města na konkrétním místě v roce 373 před Kristem. V roce 2012 archeologové odhalili, že sedimenty pokrývající zbytky města obsahují četné pozůstatky mořské mikrofauny. To jasně dokázalo, že ruiny byly po velmi dlouhou dobu pod vodou. Našli tedy Heliké, zničené zemětřesením, zatopené a pak pohřbené pod mnoha nánosy hlíny.

Co si myslíte o starověké Atlantidě?

Zdroj: TheScientist

Článek Jaká tajemství ukrývají ruiny, z kterých nejspíš vzešla legenda o Atlantidě: Vítejte ve starořecké Heliké se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ohnivá koule Božího hněvu

Tato hypotéza vypadá jako velmi pravděpodobná, vezmeme-li v úvahu okolnosti. Jericho se tehdy nacházelo asi 25 kilometrů od epicentra „živlu ohně“. Badatelé vysvětlili, že vizuálně to, co se stalo v Sodomě a Gomoře, nutně vypadalo jako Boží hněv. Na město totiž s velkou pravděpodobností dopadla z nebe obrovská ohnivá koule. Následovala exploze, která zničila severní část údolí Jordánu a srovnala se zemí budovy na ploše o rozloze 100 akrů.

Nádherný palác, který popisují také starověké prameny, byl zcela zničen, stejně tak lehly popelem městské domy a desítky malých vesniček kolem. Vědci z Kalifornie jsou přesvědčeni, že tuto katastrofu tehdy nikdo nepřežil. K masivní explozi došlo asi 2,5 kilometru nad zemským povrchem a následující rázová vlna se šířila rychlostí asi 800 km/h. Rozbory nalezených lidských pozůstatků ukazují, že byly obětí požáru či výbuchu.

Smrt všeho živého v extrémním žáru

Řada kostí má mnoho prasklin, případně jsou rozštěpené. James Kennett uvádí, že tyto kostry byly vystaveny extrémnímu žáru přesahujícímu 2 000 stupňů Celsia. K obdobným závěrům došly i mezinárodní týmy odborníků po studiích úlomků keramiky a stavebního materiálu. „Tohle všechno se roztavilo a proměnilo ve sklo,“ uvedl profesor Kennett. Takové škody rozhodně nemohla způsobit tehdejší technika.

Profesor Kennett přirovnává celou událost k pádu tunguzského meteoritu, ke kterému došlo v roce 1908. Tehdy 12megatunový „vesmírný projektil“ zničil v oblasti východní Sibiře 80 milionů stromů na ploše asi 900 kilometrů čtverečních. „Možná je to podobné i úderu, který způsobil vyhynutí dinosaurů, ovšem v mnohem menším meřítku,“ poznamenal vědec. Ve vzorcích půdy i vápencových usazeninách byly nalezeny roztavené kovy.

Důkazy ve vzorcích všude kolem

Vzorky obsahovaly železo i oxid křemičitý. I to je třeba vnímat jako důkaz, že se na místě stalo něco mimořádného. Celé okolí bylo během chvilky vystaveno extrémní teplotě. Sodoma a Gomora zabírají dohromady plochu 10krát větší než Jeruzalém a 5krát větší než Jericho. Badatelé v této oblasti stále nacházejí vzorky popraskaného křemene. „Křemen je jeden z nejtvrdších minerálů a způsobit jeho praskání je opravdu náročné.“

Badatelé z celého světa momentálně provádějí vykopávky na místě starého města Tel el-Haman. Podle mnohých tvrzení je tato osada přesně tím, co Bible nazývá Sodomou. A hodně vědců se domnívá, že velká katastrofa, ke které tu došlo, dala vzniknout ústnímu podání příběhu. To později inspirovalo i tvůrce k legendě o Božím hněvu, kterou uvádí Bible. A je možné, že stejné kataklysma, které zasáhlo obě zhýralá města, má na svědomí i legendu o pádu hradeb Jericha.

Který příběh z Písma svatého vás opravdu zaujal?

Zdroj: Science

Článek Co je to vlastně Boží hněv? Badatelé rozlouskli tajemství biblické pohromy, která se odehrála na území Sodomy a Gomory se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Připravte se na záplavy, tornáda a nedostatek potravin

O probíhající klimatické změně snad již nikdo nepochybuje, ovšem stále jí nevěnuje pozornost dostatečně široká (či důležitá) část společnosti. K uspokojivému řešení tohoto problému tudíž s nejvyšší pravděpodobností nedojde a lidstvo si bude moci důsledky „vychutnat“ plnou měrou. Je bohužel smutnou pravdou, že současná generace dospělých sice některé projevy pocítí, plnou vahou ale dopadnou až na příští generace.

Současná horká léta, stále ničivější přívalové deště, bleskové záplavy a větrné jevy (jako jsou tornáda, hurikány, cyklóny) postupně eskalují po celém světě. Za 50 let budou teploty tak vysoké, že se mj. významně zhorší schopnost produkovat potraviny pro lidstvo v uspokojivém množství. Po odlesnění více než poloviny amazonského deštného pralesa a roztátí přibližně poloviny současného stavu ledovců se svět ocitne na prahu ekologické katastrofy.

Kolonizace Marsu i oční implantáty  

V budoucnosti se ale můžete těšit na technologický pokrok. Ten by mohl několika „vyvoleným“ umožnit planetu Zemi úplně opustit a podílet se na kolonizaci Marsu. Další z vás se vydají (alespoň) na netradiční dovolenou – soukromé společnosti budou provozovat vítanou vesmírnou turistiku. Jakmile ovšem přistanete zpět na Zemi, budete muset čelit přelidnění. Sociologové odhadují, že v tu dobu dosáhne populace počtu 9 miliard jedinců.

Vysoký počet obyvatel bude úzce souviset s nedostatkem potravin a přelidněním určitých oblastí – konkrétně měst. Již v současné době žije ve městech 70 % veškeré lidské populace. Vysoká koncentrace lidí v těchto oblastech povede k většímu výskytu nemocí a jejich rychlejšímu šíření. Potýkat se budete muset rovněž s vysokou nezaměstnaností, jelikož v důsledku technologického pokroku se předpokládá, že umělá inteligence převezme asi 800 milionů pracovních míst. Navíc se očekává zvýšení naděje na dožití v průměru o 10 let oproti současnosti.

V tuzemsku se tedy muži dožijí v průměru okolo 86 let, ženy poté kolem 92 let. Prodloužení délky života s sebou přinese výzvy pro ekonomiky jednotlivých států. Ušetřit by mohly například na lékařské péči, jelikož se v budoucnosti předpokládá vývoj jakéhosi skeneru, který dokáže detekovat nejrůznější nemoci a navrhnout optimální léčbu. K dispozici by měly být i speciální kontaktní čočky, které nahradí mobilní telefon, nebo rovnou oční implantáty, jež vám umožní např. vidět radiaci.

Co očekáváte od budoucnosti vy?

Zdroj: Science

Článek Vydejte se na cestu do budoucnosti: Jak bude svět vypadat za 50 let? Lidstvo zažije pokrok, ale i spoustu katastrof se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Řetězová reakce urychlovače částic

Ideálním zařízením pro likvidaci planety je jakýkoli urychlovač částic, například ten relativistický pro těžké ionty RHIC. V případě potřeby ho najdete v Brookhaven National Laboratory v New Yorku. Studují se zde nejrůznější podivnosti, struktura nukleonů a kvark-gluonové plazma. To vzniká v místě srážky částic a ve vesmíru existovalo krátce po velkém třesku. Srážky v tomto prostředí mohou být provázeny uvolněním obrovské energie.

V důsledku toho se mohou další částice a energie uvolnit do všech stran, takže by teoreticky mohlo dojít i k řetězové reakci. To je vynikající cesta, jak se zbavit celé planety. Katalytická přeměna běžné hmoty na jinou může totiž tímto způsobem ovlivnit veškerou hmotu planety. Když už jsme u urychlovače, podobně efektivní metodou je exploze z interakce hmoty a antihmoty, která na naší planetě také existuje.

Střet běžné hmoty s antihmotou

Hlavní surovinou pro tento postup je samozřejmě antihmota, konkrétně by jí bylo potřeba 2 500 000 000 000 tun. Tuto nejvýbušnější látku lze ve velmi malé kvantitě vyrobit právě ve velkých urychlovačích. Potřebné množství bude ale chtít trpělivost i čas, a bude také velmi nákladné. Podle odhadů NASA totiž výroba miligramu pozitronů stojí asi 25 milionů amerických dolarů. Gravitační energie planety v joulech je 224 a 30 nul.

Slunci přitom trvá vyrobit podobné množství energie skoro celý jeden týden. Aby se dala taková energie uvolnit, potřebovali byste opravdu, ale opravdu velkou bombu. Ta by musela Zemi roztříštit kompletně na kusy, které by následně poslala do pásu asteroidů obíhajících kolem Slunce. Je třeba vzít v úvahu, že antihmota je kromě výbušnosti velmi náročná na jakékoli skladování, takže tento scénář může nastat, když to chcete nejméně.

Pohlcení planety černou dírou

Nejbližší černá díra je od nás vzdálená 1 600 světelných let, konkrétně v souhvězdí Střelce. Po výběru kvalitní díry je potřeba k sobě obě tělesa přiblížit, což je nejnáročnější část tohoto plánu. A protože je světelný rok vzdálenost, kterou světlo urazí za rok, představuje jeden rok 10 bilionů kilometrů. Druhou možností jsou mikroskopické černé díry. Ty stojí za známou paranoiou, že hadronové urychlovače mohou právě takto„sežrat“ Zemi.

I kdyby takového výkonu CERN dosáhl, díry se vypaří vlivem Hawkingova záření. A i pokud by nějak přežily, budou tak malé, že jim bude trvat přibližně 100 hodin, než absorbují jediný proton. Za těchto podmínek by těmto údajným likvidátorům života trvalo pozření jediného gramu hmoty mnohem déle, než je samotný věk vesmíru. Opět tedy pouze materiál pro hollywoodské katastrofické sci-fi trháky a autory thrillerů, nikoli realizovatelný scénář.

Střet s tělesem a gama záblesk

Podle vědců mohlo právě bombardování Země asteroidy před 3,9 miliardami let vytvořit ideální podmínky pro biogenezi. Ty samé zásahy by mohly tedy přivodit zánik planety. To bude vyžadovat obrovskou planetku nebo asteroid, který i tak musí do Země narazit opravdu prudce. Výsledkem takového drtivého dopadu bude rozbití jak Země, tak samotného projektilu na obrovské množství úlomků. Jen tak překonají gravitaci a skutečně se rozptýlí.

Poslední možností jsou vesmírné výbuchy a související úniky kosmické energie. Tyto exploze dovedou v milisekundách uvolnit tolik energie, kolik vyprodukuje ze Slunce za 10 miliard let. Ohnivé kolo WR 104 vzdálené asi 8 000 světelných let by mohlo vypustit záblesk s potenciálem vyhubit veškerý život na Zemi. Jeden takový záblesk měl možná na svědomí i ordovik-silurské vymření druhů před asi 443 miliony let, kdy zemřelo na 60 % druhů.

Dokážou lidé zničit celou planetu, nebo jen vyhubí sami sebe?

Zdroj: Science

Článek Nejpravděpodobnější katastrofické scénáře zániku naší planety: Od armagedonu po zničení mrknutím oka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obrovská katastrofa bez jasné příčiny

Ve srovnání s vymíráním na konci křídy, které v době před 65 miliony let vyhladilo téměř všechny pozemské dinosaury, bylo velké permské vymírání mnohem rozsáhlejší. Žádný živočišný druh na planetě nebyl vlivu ušetřen. Přesný důvod této poměrně rychlé katastrofy byl námětem mnoha debat. Problémem je také nedostatek fosilií, dlouhý uplynulý čas a komplexnost důkazů. Dnešní porozumění nám dovoluje stanovit aspoň některé okolnosti.

Podmínky na tehdejší Zemi se pro mnoho druhů staly zkrátka příliš nehostinnými, aby se jim organismy dovedly přizpůsobit. To nám může také prozradit něco o tom, zda nám taková událost v budoucnu opět hrozí. Během permu byla naše planeta velmi odlišným místem a před velkým vymřením dominovaly světu obrovské oceány. Rozkládaly se kolem jednotného kontinentu zvaného Pangea. Stejně tak podnebí mělo jinou strukturu.

Počasí v dobách kontinentu Pangea

S kontinenty u sebe bylo klima rozděleno mezi vyprahlé vnitrozemí a chladnější pobřeží. Právě sucho utvářelo tehdejší biodiverzitu. Odolnější rostliny se semeny, jako jehličnany, se šířily do dálky i do šíře. Obojživelníci nacházeli mnohem méně přijatelného prostředí, což uvolnilo cestu živočichům, kteří pro reprodukci nepotřebovali vodu. To zahrnovalo synapsidy, předky dnešních savců, a sauropsidy, předky ptáků a dnešních plazů.

Mořští tvorové se objevili během předchozího období a pokračovali v životu ve slunečných vodách. V raných dobách permu se život diverzifikoval, ale nevydržel. Někdy v době před 260 miliony let došlo k prudkým změnám a tři čtvrtiny čtvernožců zmizely z fosilních záznamů. Ať to zní jakkoli hrozně, nebylo to nic proti katastrofě, k níž došlo o 10 milionů let později právě na konci permu, kdy cosi zabilo 80 % veškerého mořského života.

Co bylo příčinou velkého permského vymírání?

Jednou z hlavních fosilií spojenou s tímto vymíráním je úhoři podobný tvor jménem Hindeodus parvus. Nejstarší byl nalezen ve skalách poblíž čínského města Mej-šan. Podoba zvířete ukazuje na změny v minerálním složení i diverzitě zkamenělin v okolním terénu. Dnes to vidíme jako známky globální události. Je jasné, že se něco stalo, ale celkový obrázek vyžaduje mnohem rozsáhlejší důkazy ze všech koutů světa.

Vyvřelé horniny na Sibiři byly uloženy během 1 milionu let v době před asi 252 miliony let. Takto rozsáhlé erupce musely rozprášit obrovské množství dalších materiálů jako oxidu uhličitého, popela, síry a dalších. Důkazy naznačují, že vulkanická činnost rozsáhlé okolí doslova upekla. Následně se do atmosféry uvolnily obrovské objemy sazí a oxidu uhličitého. Globální oteplení je tak nabízejícím se místem začátku.

Mohlo by se něco podobného objevit znovu?

Zcela jednoduchá odpověď je, že to nevíme. Země je dnes velmi odlišné místo s rozmístěnými kontinenty, které rozdělují několik oceánů. Ty zase bují obrovským spektrem života. A i když neočekáváme v blízké době žádné velké vulkanické události, je to jedna z potenciálních hrozeb. Proto je potřeba bedlivě monitorovat klimatická rizika, jako to dělá například NASA. Pro zvážení následků ovšem nepotřebujeme simulace erupcí.

Jestli nám událost na konci permu může něco říct, pak hlavně to, že biosféra se může rozpadnout mnoha komplexními způsoby. Vícero příčin může spustit dominový efekt, jehož náprava bude trvat celá tisíciletí. Hodně vědců věří, že jsme uprostřed 6. vyhynutí a klimatické krize, během které se ekosystémy rapidně mění. To ovšem neznamená, že aktuální změny počasí a zvýšení mořských hladin se byť jen přibližují podobné katastrofě.

Jak vnímáte trend změny klimatu, který aktuálně zažíváme?

Zdroj: ScienceNews

Článek Co přesně bylo „velké vymírání“? Před více než 252 miliony let vyhladilo téměř všechen život na planetě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čím novější, tím více záznamů máme

Díky historickým záznamům mohou badatelé odhadnout, kolik životů vyhaslo během našeho letopočtu. Tento přehled postupuje od nejmenších po největší. Dne 11. října roku 1138 se začala třást půda pod syrským městem Aleppo. Město stojí na hranici arabské a africké tektonické desky, ovšem tento případ zemětřesení byl zvlášť silný. Ztráty jsou odhadovány na 230 000 životů, údaje však pochází z 15. století a mohly se míchat s jinými.

V 3.42 ráno 28. července roku 1976 bylo dle zprávy USGS čínské město Tchang-šan srovnáno se zemí zemětřesením o síle 7.8 stupně. Jde o průmyslové město s populací v době katastrofy asi 1 milion lidí, oficiální údaje hovoří o 240 000 mrtvých. Podle některých expertů je číslo masivně podhodnoceno a realita je 700 000 obětí. Zkolabovalo 85 % všech budov a otřesy byly cítit až v Pekingu vzdáleném 180 km. Obnova trvala několik let.

Případy zemětřesení rozhodně nekončí

Jako u všech dávných katastrof je přesné stanovení počtu zemřelých v Antiochii problematické. Soudobý kronikář John Malalas psal o 250 000 obětech, když otřesy zasáhly v květnu roku 526 Byzanc. Katastrofu vykládal jako boží hněv a zmiňuje, jak oheň ničil všechno, co nezvládlo zemětřesení. Podle studie v The Medieval History Journal z roku 2007 byl počet obětí mnohem vyšší, protože v Byzanci bylo mnoho turistů při svátku vzkříšení Ježíše Krista.

„Zemětřesení v Haiyuanu bylo největší v Číně za celé 20. století, a to jak co do velikosti, tak i intenzity,“ uvedl geolog Deng Qidong z čínské Akademie věd během semináře v roce 2010. Otřesy udeřily 16. prosince 1920 a podle zpráv šlo o stupeň 7,8. Dnes však Čína uvádí velikost 8,5 a i v počtech obětí jsou nesrovnalosti. USGS uvádí 200 000 obětí, studie čínských seismologů z roku 2010 navyšuje toto číslo až na 273 400.

Když udeří větry a země

Cyklón Coringa udeřil na přístav Coringa v Bengálském zálivu 25. listopadu 1839. Podle NOAA byl vytvořen bouřný sloupec vysoký 12 metrů. Kategorie a síla hurikánu nejsou známy, což je případ mnoha bouří před 20. stoletím. Bylo zničeno asi 20 000 lodí a zahynulo přibližně 300 000 lidí. V podobném gardu se odehrál i tajfun v Haiphongu v roce 1881, konkrétně 8. října. Obecně se má za to, že mu padlo za oběť asi 300 000 lidí.

V lednu 2010 udeřilo zemětřesení o síle 7,0 stupňů na Haiti a zařadilo se jako třetí nejsilnější v historii vůbec. Jde o jednu z nejchudších zemí na západní polokouli, ovlivněny byly životy 3 milionů lidí. V lednu 2011 úřady zveřejnily celkový počet 316 000 obětí. Studie z Medicine, Conflict and Survival uvádí něco kolem 160 000 mrtvých, zatímco odhady USGS mluví „jen“ o 100 000. I v moderní době je počítání obětí často problematické.

Žlutá řeka a Jang-c’-ťiang

Žlutá řeka se kolem roku 1880 nacházela nad většinou okolního území, což mělo na svědomí množství hrází, které ji měly udržet na cestě zemědělskou půdou centrální Číny. Hráze byly ale zaneseny a nakonec řeku ještě zvedly. Když v září 1887 udeřily těžké lijáky, tok zaplavil víc jak 12 949 kilometrů čtverečních, aspoň podle Encyclopedia of Disasters. V důsledku těchto povodní zahynulo 900 000 až 2 miliony lidí.

Výrazné srážky v centrální Číně v srpnu 1931 spustily nejničivější katastrofu v historii. V zimě 1930 došlo k mnoha sněhovým bouřím, jarní tání zvedlo hladiny a země velmi nasákla. Do toho přišly deště a cyklóny. Podle knihy The Nature of Disasters in China zaplavila voda skoro 180 000 čtverečních kilometrů a řeka Jang-c’-ťiang vypadala jako obrovské jezero či oceán. Podle NOAA přišlo o život až 3,7 milionu lidí.

Kterou největší nepřízeň živlů jste v životě zažili?

Zdroj: Science

Článek Když se planeta mstí: Které přírodní katastrofy měly na svědomí nejvíce lidských životů? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Černobylská elektrárna, Pripjať a okolí

Elektrárna sestávala ze čtyř reaktorů, navržených a postavených v 70. a 80. letech 20. století. Další součástí byl lidmi vytvořený vodní rezervoár velký asi 22 kilometrů čtverečních, který reaktory chladil a byl napájen řekou Pripjať. Samotné město Pripjať bylo založeno roku 1970 a se vzdáleností méně než 3 kilometry bylo nejbližším městem. V roce 1986 tu žilo skoro 50 000 lidí. Menší a starší město Černobyl bylo asi 15 kilometrů daleko a zahrnovalo 12 000 obyvatel.

Antes de iniciar, é necessário falar sobre a madrugada do dia 26 de abril de 1986, quando partículas radioativas se espalhavam pelo o céu em decorrência da explosão do reator número quatro da Central Nuclear de Chernobyl. pic.twitter.com/pHvcectWNI

— História em Fatos (@historiaemfatos) June 27, 2020

Zbytek regionu tvořily hlavně farmářské usedlosti a husté a rozsáhlé lesy. Černobylská elektrárna používala reaktory RBMK-1000 podle sovětského návrhu. Jde o typ, který je dnes univerzálně považován za konstrukčně vadný. Tyto reaktory sestávaly z tlakových trubek, jež využívaly jako palivo obohacený uran U-235 k ohřevu vody. Vytvářely tak páru, která roztáčela turbíny reaktoru a vyráběla elektřinu.

Reaktor s vlastním životem

Ve většině reaktorů je voda také použita k chlazení a zároveň k úpravě reaktivity jádra reaktoru odebráním nadbytečného tepla a páry. Reaktor RBMK-1000 ale používal ke kontrole reaktivity grafit, který současně udržoval jadernou reakci ve stálém běhu. Jak se jádro ohřívalo a vytvářelo další páru, stávalo se reaktivnějším. Vznikala tak pozitivní zpětná vazba a smyčka, které inženýři říkají „positive-void coefficient“.

Exploze nastala 26. dubna 1986 během běžné kontroly, aspoň podle rozboru UNSCEAR, Komise OSN pro efekty radiace. Operátoři plánovali testování elektrických systémů, přičemž odpojili zcela klíčové kontrolní mechanismy, což šlo proti bezpečnostním předpisům. To způsobilo, že generátor dosáhl nebezpečné nestability a velmi nízkých úrovní výkonu. Přes některé nejasnosti příčin panuje shoda, že za explozí stála nadbytečná pára.

Výbuch a smrt ve větru

Tento masivní nadbytek způsobila redukce chladicí vody, kvůli čemuž se pára koncentrovala do chladicích trubek. To způsobilo obrovské přepětí, které operátoři nedokázali nijak vypnout. K výbuchu došlo v 1:23 hodin po půlnoci, zničil celý reaktor a zažehl obrovský požár. Radioaktivní trosky z paliva a součástek reaktoru pršely na celou oblast, zatímco oheň se šířil od budovy reaktoru na sousední objekty.

Toxické výpary a prach pak odnášel vítr, se kterým šly i produkty jaderného štěpení a vzácné plyny bez barvy a zápachu. Exploze zabily dva pracovníky, kteří byli prvními z hrstky osob usmrcených bezprostředně po nehodě. Během následujících dnů se ale v důsledku požáru a obrovské radiace vyšplhaly statistiky úmrtí na mnohem vyšší čísla. Úvodní oheň byl uhašen za 5 hodin, ten živený grafitem ale trval 10 dní a bojovalo s ním 250 hasičů.

Následující dny a týdny

Během 3 měsíců po černobylské katastrofě zemřelo na následky radiace a dalších efektů podle NRC 31 lidí. V letech 1991–2015 bylo dalších víc jak 20 000 osob diagnostikováno s rakovinou štítné žlázy. Ta se podle zprávy UNSCEAR týkala hlavně pacientů, kterým bylo v době nehody méně než 18 let. Ačkoli může existovat mnoho dalších případů, celková hladina těchto dopadů Černobylu je nižší, než se původně očekávalo.

Někteří experti se domnívají, že neopodstatněný strach z otravy radiací vedl k většímu utrpení než samotná katastrofa. Mnoho doktorů například doporučilo těhotným ženám jít na potrat, aby se vyhnuly riziku narození postiženého dítěte. Skutečná úroveň jejich ozáření byla dle vedení UNSCEAR příliš nízká, aby způsobila závažné potíže. Krátce po úniku uhynulo v okolí Černobylu množství stromů, což se projevilo jejich jasně červenou barvou.

Kolik let vám bylo v době, kdy k této katastrofě došlo?

Zdroj: LiveScience

Článek Černobyl. Nejhorší jaderná katastrofa v historii lidstva. Panuje kolem ní stále mnoho nevyjasněných otázek a okolností se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Svět se změnil, my musíme taky

Klimatoložka Katherine Hayhoe z Texaské univerzity shrnuje situaci jednoduše: „Vystavěli jsme civilizaci, která je založena na podobě světa, který už ale neexistuje.“ Planeta už se v průměru ohřála o 1,2 stupně Celsia na rozdíl od předprůmyslové doby. Lidstvo se tak pohybuje mimo veškeré své historicky dané mantinely. Posun teploty na celé planetě v takové míře za méně než jedno století je něco zcela nevídaného.

Jen oceány tak pohlcují každou vteřinu objem tepla, srovnatelný s pěti atomovými bombami shozenými na Hirošimu. Až do skutečně moderní doby operovala lidská civilizace způsobem, který byl teplotně vyrovnaný a přímý. Spalováním fosilních paliv jsme se definitivně vymanili ze své minulosti, jako kdybychom se přesunuli na zcela jinou planetu. Poslední období, kdy bylo na Zemi takto teplo, bylo před 125 000 lety.

Dekády ve znamení rychlejšího ohřevu

Od roku 1970 se tempo zvyšování teploty Země neustále zrychluje i ve srovnání s jakýmkoli dalším obdobím. Vody oceánu se ohřívají rychleji, než kdykoli během minulých 11 000 let, a s celou planetou tak provádíme zcela ojedinělý pokus. Pro nás se teplota zatím posunula o několik desetin stupně, což je jen malý zákrut na cestě. Jenže se blížíme k zatáčce, jakou jsme dosud nikdy neviděli a ani v ní žádným způsobem „neřídili“.

Přestože nikdo nedokáže přesně určit, jaký bude konec tohoto děsivého experimentování s planetou, lidé mají rádi konkrétní cíle. Roku 2015 se konala konference v Paříži, kde si zmírnění globální teploty odsouhlasilo skoro 200 zemí. Inspirujícím cílem bylo udržet nárůst na úrovni 1,5 stupně Celsia. Další cíle měly menší a chudší země, kterým byly jasné následky v podobě nemožných vln veder společně s obdobími výrazného sucha a prudkých záplav.

Drobounký rozdíl se smrtícím dopadem

„Rozdíl mezi 1,5 a 2 stupně Celsia je pro Maledivy rozsudkem smrti,“ prohlásil Ibráhím Muhammad Solih, prezident země, směrem k lídrům OSN. Po ohřevu 1,49 stupně není žádný kraj útesu nebo velká propast, jde spíše o padání ze skalnatého svahu. Ovšem světové vlády podle většiny měřítek selhávají ve snaze odvrátit smrtící osud. António Guterres, generální sekretář OSN, prohlásil, že jsme na katastrofické trase, která vede k záchraně či peklu.

Tento rok poskytl nové a děsivé důkazy, že dokonce i aktuální stupeň oteplování je zcela katastrofální. Projevilo se to záplavami v Německu a Číně, požáry v Kanadě, Kalifornii i Řecku. V Grónsku poprvé zažili déšť místo sněhu. Amanda Maycock u univerzity v Leedsu uvedla, že žádný stupeň globálního oteplování nelze považovat za bezpečný a už teď lidé umírají čistě v důsledku tohoto všudypřítomného procesu.

Dopady napříč celým světem

Po celém světě dochází k tomu, že jsou lidé oddělováni bouřemi, vlnami veder, suchem a povodněmi. Pokud se něco rychle nezmění, do roku 2050 bude tímto trendem ovlivněno na 216 milionů lidí, jak plyne z odhadu Světové banky. Ze světové ekonomiky v budoucnu zmizí 23 trilionů dolarů, což nejspíš převrátí životy mnoha dalším lidem. Některé z nejpřímějších dopadů krouží kolem vody a to jak jejího přebytku, tak i nedostatku, tedy sucha a záplav.

Enormní povodně, většinou vydatně napájené extrémními srážkami, se v posledních letech už staly normou. Děje se tak nejen v Německu nebo Číně, ale už i v USA, kde řeka Mississippi strávila většinu roku 2019 ve stádiu rozvodnění. Británie byla zasažena povodněmi v roce 2020 po vydatných bouřích. Ty přinesly srážky o objemu jednoho měsíce během 48 hodin. Podobně tomu bylo v Súdánu, kde bylo loni vytopeno na 110 000 domácností.

Mění se ve vašem regionu průběhy deště či sucha?

Zdroj: TheGuardian

Článek Ekologická katastrofa už je tady a Země se pomalu stává neobyvatelnou. Dokážou vlády zabránit nejhoršímu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Masivní eroze povrchu planety

Než se pustíme do ještě podrobnějších katastrofických scénářů a popisů následků, je na místě jedno uklidnění. Zastavení rotace by vyžadovalo stejnou energii, s jakou planeta rotuje, plus energii uloženou v hybnosti všeho na jejím povrchu. A na samotné Zemi neexistuje fyzický mechanismus, který by takového výkonu byl schopen. Ale pro hypotetickou situaci si představme, že se planeta zastaví například na 30 vteřin.

I kdyby se zastavilo těleso, naše atmosféra by tím nebyla dotčena. To by znamenalo vichry o rychlosti asi 1 670 kilometrů v hodině, což je rychlost rotace planety. Následovala by eroze všeho na povrchu. Pokud jde o lidi, zastavení Země je to samé jako prudké zabrzdění auta nebo vlaku. Vozidlo se zastaví, jenže setrvačnost žene všechno uvnitř dál. Každý objekt by tak zachoval původní rychlost, už zmíněných 1 670 kilometrů v hodině.

Přestavění kontinentů a vodstva

Zajímavou okolností – pokud to zatím nestačilo – je, že by se ze Země stala dokonalá koule. Její současný tvar, tedy elipsoid, pochází právě z rotace. Z masy hornin by se stal jeden dlouhý kontinent obepínající celou planetu jako pás, zatímco zbytek povrchu směrem k pólům by z většiny zaujala voda. Protože by ale naše zastavení trvalo jen 30 vteřin, nedokonalost zemského tvaru by se s opětovným pohybem zase objevila.

Opačnou možností je rychlejší rotace planety. Ta by zvedla hladiny moří kolem rovníku a poslala do hlubin vesmíru cokoli, co se nachází na oběžné dráze. Veškeré družice totiž udržují rychlost adekvátní právě současné rotaci Země. Přišli bychom také o část vlastní váhy, protože odstředivá síla by překonala do nějaké míry gravitaci. U lidí by se projevila pásmová nemoc jako při letech letadlem přes několik časových zón.

Zdroj: DocumentaryTube

Článek Co by se stalo, kdyby se planeta Země na 30 vteřin přestala otáčet kolem své osy? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Doba, kterou by nikdo nechtěl zažít

Byl to počátek nejhoršího období života a nejspíš nejhorší rok vůbec. Psal se právě desátý rok vlády byzantského císaře Justiniána Velikého a na planetě se vlastně neodehrávalo nic tak dramatického, jen běžné šarvátky. Zatím žádné výrazné nákazy ani nezvykle rozsáhlé genocidy. Jenže na obloze se dělo něco podivného – objevila se podivná prašná mlha, která blokovala slunce, což mělo vliv na teplotu.

Tento jev byl rozbuškou počátku celosvětových problémů a chaosu – sucha, neúrody, letního sněhu v Číně a rozsáhlých hladomorů. A právě tento rok byl časem mnoha strašlivých předzvěstí, protože slunce zářilo, ale bylo zamlžené. Důkazy naznačují, že viníkem situace byly vulkanické erupce, jak ukazují ledová jádra z Antarktidy nebo Grónska. Následné vulkanické události také přispěly ke krátkodobému ochlazení planety a příchodu devastujícího hladomoru.

Slunce ovlivnilo situaci na celém světě

Ledová jádra jsou fantastickým archeologickým zdrojem, protože permanentní led je tvořen postupně díky každoročnímu sněžení. Tím pádem je možné najít vrstvy pro každý rok a podívat se podrobně na to, co se tehdy dělo v atmosféře planety. Pro rok 536 nám led nabízí vulkanický popel a sedimenty zvané tefra smíchané s ledovou vrstvou, což značí významnou vulkanickou událost právě v této době.

Ledová jádra v Antarktidě a Grónsku ukazují na druhou erupci v roce 540, která prodloužila předchozí mizérii. Jen o rok později přišly epidemie a všechno šlo od desíti k pěti. O sto let později je však v ledových jádrech patrná obnova, respektive olovo. Ano, olovo ve vzduchu není nejlepší, ale znamená to, že lidé začali těžit a tavit stříbro z olověné rudy. Další roky ukazují čištění stříbrných mincí, což naznačuje zotavování ekonomiky. Lidé se tedy z těžkých časů dokázali dostat.

Zdroj: Science Alert

Článek Že byl rok 2020 ten nejhorší? Jak se ukazuje, nejhorší rok v lidské historii nejspíš není ten, který má mnoho z nás na mysli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.