Zapomenutá tragédie parníku Eastland. Výlet zaměstnanců skončil během minut katastrofou

Sobotní ráno 24. července 1915, chicagská řeka, pár metrů od břehu. Během necelé hodiny tam zahynulo nejméně 844 lidí, víc než dvě stě z nich byli Češi.

Foto: Picryl

Loď se ještě ani neodvázala od mola. Zaměstnanci továrny Western Electric z předměstského Cicera nastupovali se svými rodinami na pátý výroční letní piknik, cílem byla Michigan City v Indianě. Pro akci firma najala pět lodí. SS Eastland, výletní parník postavený v roce 1902, kotvil mezi mosty Clark Street a LaSalle Street. Kolem půl sedmé ráno začali proudit první cestující po nástupních můstcích. O hodinu později bude loď ležet na boku a řeka se změní v hromadný hrob.

Hodina, která změnila Chicago

Časová osa katastrofy je děsivě krátká. Nástup začal kolem 6:30, už v 6:41 se Eastland poprvé nebezpečně naklonil na levobok. Posádka se pokusila vyrovnat loď balastními nádržemi, ale cestující se dál tlačili na paluby. V 7:10 dosáhl počet lidí na palubě limitu 2 500, zaměstnanci, jejich ženy, děti, několik členů posádky. Kolem 7:25 přišel fatální náklon. Voda začala proudit dovnitř přes otevřené průzory na spodních palubách. Přibližně v 7:30 se parník převrátil na levý bok.

Samotný přechod z „nebezpečného náklonu“ do katastrofy trval zhruba dvě minuty. Lidé padali do vody v hustých shlucích, drželi děti, chytali se trosek i sebe navzájem. Stovky dalších zůstaly uvězněné uvnitř převráceného trupu. Zdravotní sestra Helen Repa, Češka pracující pro Western Electric, později ve firemním časopise popsala, jak oběti doslova pokrývaly hladinu řeky. Pomoc přitom stála doslova na dosah: policisté, hasiči, okolní lodě zasáhly okamžitě, chicagský Červený kříž byl na místě do hodiny. Záchranáři řezali ocelový trup, aby se dostali k uvězněným. Nestačilo to. Při katastrofě zaniklo dvacet dva celých rodin, kompletně vymazané domácnosti z jedné komunity.

Loď, která neměla vyplout

Eastland nebyl neznámým rizikem. Už v letech 1904 a 1906 se loď nebezpečně naklonila, v roce 1913 zaznělo výslovné varování, že bez odstranění konstrukčních vad může přijít vážná nehoda. Inspektoři ji přesto opakovaně certifikovali jako způsobilou k plavbě. Tehdejší dohled zjevně nedokázal, nebo nechtěl, vyhodnotit samotnou stabilitu plavidla tak, jak to dnes americká pobřežní stráž řeší explicitně přes stabilitní výpočty a kritéria metacentrické výšky.

A pak přišel paradox, který celou tragédii rámuje. Po potopení Titaniku v roce 1912 zpřísnily americké úřady požadavky na záchranné prostředky. Eastland dostal další záchranné čluny a vory, namontované vysoko na horních palubách. U lodi s už tak problematickým těžištěm to stabilitu ještě zhoršilo. Opatření, která měla zachraňovat životy, přispěla k tomu, že je vzala. Podle encyklopedie Britannica šlo o jeden z nejcitovanějších příkladů nezamýšlených důsledků bezpečnostní regulace v americké námořní historii.

Česká stopa v chicagské řece

Mezi oběťmi bylo více než 220 Čechů, potvrzuje to český generální konzulát v Chicagu. Databáze Eastland Disaster Historical Society uchovává konkrétní příběhy. Rodina Homolových: zahynuly Žofie a roční Vlasta, přežili otec Václav a starší dcera Marenka. Rodina Novotných přišla o čtyři členy, Jamese, Agnes, Mamie a Williama; přežila dcera Emilie. Jaroslav Sklenička šel na výlet sám, protože jeho žena a děti zůstaly doma nemocné. Z lodi se nevrátil.

Většina českých obětí je pohřbena na hřbitově Bohemian National Cemetery v Chicagu, který eviduje 143 obětí Eastlandu, nejvíc ze všech hřbitovů ve městě. V roce 2015 tam byl odhalen památník sochaře Lubomíra Dostála. V České republice ani na Slovensku se nám doloženou oficiální připomínku nepodařilo dohledat.

Spravedlnost, která nepřišla

Bezprostředně po katastrofě běželo sedm vyšetřování. Trestní větev skončila už v únoru 1916 osvobozujícím verdiktem, nikdo nebyl odsouzen. Občanskoprávní spory o více než osm set žalob na náhradu škody se táhly dalších sedmnáct let. Když v roce 1933 soud konečně rozhodl, označil za příčinu práci hlavního strojníka Josepha Ericksona s balastními nádržemi. Erickson byl ovšem od roku 1919 po smrti. A reálná náhrada? Omezila se na šrotovou hodnotu lodi, 46 000 tehdejších dolarů, v přepočtu asi 1,1 milionu dnešních korun. Vyšší nároky věřitelů tuto částku vyčerpaly. Rodiny obětí nedostaly prakticky nic.

Proč svět zapomněl

Srovnání s Titanikem a Lusitanií se nabízí, ale pokulhává. Titanic si vyžádal zhruba 1 500 obětí, Lusitania 1 198, v absolutních číslech šlo o horší katastrofy. Šok Eastlandu spočívá jinde: 844 lidí zemřelo v mělké městské řece, kam by člověk dohodil kamenem z chodníku. Nezabila vzdálenost od pomoci, ale kombinace konstrukční vady, selhání dohledu a okamžitého uvěznění stovek lidí v převráceném trupu.

Přesto Eastland z kolektivní paměti vybledl rychleji než obě oceánské tragédie. Historici a paměťové instituce se shodují na dvou hlavních důvodech. Na palubě nebyla žádná slavná jména, byli tam dělníci, přistěhovalci, jejich děti. A za necelé dva roky vstoupily Spojené státy do první světové války, která chicagskou katastrofu definitivně překryla.

Na dně řeky Chicago River hluboké šest metrů leží příběh, který říká víc o tom, čí životy si společnost pamatuje, než o tom, jak nebezpečné jsou lodě.