Dětská obrna v Tennessee: horečka, ochrnutá noha a doba bez očkování

Dinah Shore se podle archivu Vanderbiltovy univerzity narodila 29. února 1916. Obrnu chytila kolem roku 1917 nebo 1918, tedy v době, kdy medicína proti poliovirům prakticky neměla zbraň. Lékaři mohli předepsat klid, teplo, dlahy a ortopedické pomůcky. Pak už jen čekat.

Co se v drobném těle odehrávalo, dnes víme přesně. Poliovirus se šíří hlavně přes znečištěné ruce, jídlo a vodu, množí se ve střevě a u malé části nakažených pronikne do nervové soustavy. Tam napadá motorické neurony v předních rozích míchy, tedy buňky, které vysílají povely svalům. Když zaniknou, sval ochabne a zůstane nečinný. Typický obraz: náhlá, často jednostranná chabá obrna končetiny se slabými nebo vymizelými reflexy.

U malé Frances dobové prameny popisují právě tohle. Horečka, potom bezvládná pravá noha a chodidlo. Jak přesně ji tehdejší venkovský doktor vyšetřoval, se nedochovalo. Prognóza pro dítě s takovým postižením ale v roce 1917 rozhodně nezněla růžově.

Matčiny masáže, horké zábaly a balet: domácí rehabilitace Anny Shore

Tady vstupuje do děje hlavní hrdinka v pozadí. Podle zpravodajství Vanderbiltovy univerzity dostávala Dinah horké zábaly a nohu jí několik let masírovali. Jiné životopisy mluví o „přísném cvičebním programu“. Jakmile to šlo, přibylo plavání, balet a tenis.

Co si pod tím představit? Dobové příručky k léčbě obrny v rekonvalescenci popisují poměrně jasný repertoár:

• horké vlhké ručníky a zábaly proti bolesti a křečím svalů,
• masáže na udržení prokrvení a výživy oslabených partií,
• pasivní pohyby, kdy dospělý hýbe končetinou za dítě, aby neztuhly klouby,
• hydroterapie, kdy voda nadnáší tělo a usnadňuje první vlastní pohyby,
• postupný trénink svalů, od nepatrných stahů po plnohodnotnou zátěž.

Plavání, balet a tenis z tohoto seznamu logicky vyrůstají. Bazén nahrazuje léčebnou vanu, baletní tyč učí rovnováze a přesnosti, kurt buduje sílu i výdrž. Anna Shore tak podle všeho intuitivně skládala to, čemu by dnešní fyzioterapeut řekl funkčně zaměřená rehabilitace. Doma, bez týmu specialistů, s vytrvalostí, jaká se z učebnic naučit nedá.

Sama Dinah později přiznávala, že lásku k hudbě, ke sportu i neodbytnou touhu prosadit se zdědila právě po matce.

Co rehabilitace u obrny dokázala a kde sehrálo roli štěstí

Medicínsky je tu namístě opatrnost. Masáže ani zábaly virus nezničily; na poliomyelitidu dodnes neexistuje lék, který by odstranil příčinu. Rehabilitace ale dokázala něco jiného a pro rodinu stejně zásadního: bránila zkracování svalů a deformitám kloubů, udržovala ochablé svaly ve formě a učila tělo využít každé vlákno, které nemoc ušetřila.

Druhou stranou mince byl průběh nemoci. Podle Světové zdravotnické organizace vede k nevratné paralýze zhruba jedna infekce ze dvou set a rozsah zotavení se u každého pacienta liší. Kolik motorických neuronů u Dinah přežilo, nikdo nespočítal. Podle nás je proto nejpoctivější vidět její uzdravení jako souhru tří věcí: rozsahu poškození, času a neúnavné péče, která z toho, co zbylo, vytěžila maximum.

Srovnání s dalšími slavnými pacienty ukazuje, jak široké pásmo osudů obrna nabízela:

Dinah dopadla funkčně nejlépe. Postižení jí nebránilo tančit, sportovat, stát celé večery na pódiu ani čtyřicet let pracovat před kamerami.

Od šeptání příbuzných k mikrofonu: jak se Dinah Shore stala hvězdou

Tělo se zotavilo dřív než sebevědomí. Dinah později vyprávěla, že celoživotní pocit méněcennosti si spojovala s tím, jak si příbuzní a známí šuškali o její nemoci. K tomu se přidávala jinakost židovské rodiny v protestantském maloměstě; vzpomínala i na pochod Ku-klux-klanu kolem jejich domu. Z té směsi zranitelnosti a vzdoru podle jejích slov vyrostla silná potřeba být milována a dokázat, že něco zvládne.

Zpívala už jako malá v otcově obchodě. V dospívání, zhruba v patnácti letech, náhle přišla o matku. Otec Solomon a sestra Bessie ji pak tlačili spíš ke vzdělání, ona si ale k hudbě cestu udržela. Na Vanderbiltově univerzitě vystudovala v roce 1938 sociologii a souběžně vystupovala na místní stanici WSM v Nashvillu.

Po promoci zamířila do New Yorku. Zkoušela štěstí na stanici WNEW, v lednu 1939 zpívala s orchestrem Lea Reismana, nahrávala s Xavierem Cugatem a pro firmu RCA Victor, pak přišlo angažmá u populárního baviče Eddieho Cantora. Umělecké jméno si vypůjčila z písně „Dinah“, kterou ráda zpívala na konkurzech.

Skutečný triumf ji čekal v televizi. Od roku 1951 do roku 1991 uváděla vlastní pořady, mimo jiné The Dinah Shore Show, The Dinah Shore Chevy Show, Dinah’s Place, Dinah! a A Conversation with Dinah. Čtyři dekády na obrazovce, v sedmdesátých letech navíc i v hledáčku bulváru kvůli vztahu s Burtem Reynoldsem. Svůj dětský handicap přitom nikdy neproměnila ve veřejnou značku. Stal se spíš vnitřním motorem její pověstné disciplíny. Zemřela 24. února 1994 na rakovinu vaječníků.

Československo porazilo obrnu jako první, Hamburk připomíná riziko

Zatímco Dinah v Americe začínala kariéru, na území dnešního Česka propukla v roce 1939 velká epidemie. Vlny se pak vracely každé tři až pět let. Podle portálu NZIP onemocnělo v letech 1939 až 1956 celkem 12 868 lidí, převážně dětí, a 1 159 z nich zemřelo.

Obrat přinesl rok 1957 a neživá vakcína, od roku 1960 se očkovalo vakcínou živou. Od druhé poloviny roku 1960 se už domácí případ neobjevil a v roce 1961 se Československo stalo první zemí světa prostou dětské obrny. Úspěch, na který se dnes trochu zapomíná.

Očkování proti obrně je v Česku dodnes povinné. Podává se v hexavakcíně spolu s ochranou proti záškrtu, tetanu, černému kašli, hepatitidě B a Hib: první dávka od začátku 9. týdne života, druhá nejméně o osm týdnů později, třetí mezi 11. a 13. měsícem.

Hrozba přitom nezmizela. Evropa je bez dětské obrny od roku 2002, ale ECDC v listopadu 2025 ohlásilo nález divokého polioviru typu 1 v hamburské odpadní vodě. Nemocný člověk se nenašel, riziko pro očkované je velmi nízké, pro neočkované už ale reálné. Virus dál koluje v Afghánistánu a Pákistánu, kde podle Globální iniciativy za vymýcení obrny letos k 28. říjnu 2026 přibylo sedm případů. Pokud rodič u dítěte zaznamená horečku, ztuhlou šíji a náhlou slabost nebo ochrnutí končetiny, patří dítě okamžitě k lékaři.

Článek Dinah Shore měla v 18 měsících skončit na lůžku. Matčiny masáže obešly následky viru, který ničí motorické neurony se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od pitevny k dětem, které společnost odsouvala

Montessori se narodila v roce 1870 a původně chtěla být inženýrkou. Pak zamířila na medicínu. Otec se stavěl proti, univerzitní instituce také. Stala se první ženou studující lékařství na Univerzitě v Římě a podle životopisu, který vydává Association Montessori Internationale, musela při pitevních cvičeních pracovat odděleně od mužských spolužáků. Diplom získala v roce 1896.

Ve stejném roce odjela do Berlína na Mezinárodní kongres žen. Reprezentovala Itálii a z pódia žádala stejnou mzdu za stejnou práci. Šestadvacetiletá doktorka tím otevřela téma, které Evropa řeší dodnes.

Svou pedagogiku přitom nevymyslela v elegantní škole pro děti z dobrých rodin. Vyrostla z lékařské praxe s dětmi s mentálním a vývojovým postižením, s nimiž si tehdejší společnost nevěděla rady. V roce 1900 už vedla takzvanou Ortofrenickou školu. K běžným dětem se dostala až v roce 1907, kdy v římské dělnické čtvrti otevřela první Casa dei Bambini, Dům dětí.

Podle nás právě tady začíná její skutečná revoluce. Žena, které okolí upíralo místo v posluchárně, začala hájit děti, kterým okolí upíralo místo vůbec.

Syn Mario: nemanželské dítě, venkovská rodina a pozdní návrat

Vztah s Giuseppem Montesanem přerostl z pracovního partnerství v milostný poměr. Proč se nevzali, nedokládá žádný dostupný pramen. Dobový kontext ale mluví jasně. Svobodná matka v Itálii konce 19. století, navíc lékařka v ryze mužském oboru, riskovala pověst, praxi i veřejnou existenci. Pro Montessori by nemanželské dítě nejspíš znamenalo konec kariéry, kterou si teprve vydobyla.

Chlapce proto svěřila do péče rodiny žijící mimo Řím. Pravdu se Mario dozvěděl až mnohem později. Teprve po smrti své matky v roce 1912 si Montessori vzala čtrnáctiletého syna k sobě do Říma.

Potom následovalo sblížení, jaké by čekal málokdo:

• Mario matku doprovázel na cestách po Evropě, Americe i Asii,
• v roce 1925 získal Montessori diplom,
• v roce 1929 s ní spoluzaložil mezinárodní asociaci AMI,
• během války s ní v Indii vyškolil přes 1 500 učitelů,
• po její smrti v roce 1952 převzal vedení jejího díla.

Jestli Montessori svého rozhodnutí litovala, prameny neprozrazují. Dochovaly se jen skutky a ty vyprávějí o čtyřiceti letech společné práce. Mario se stal jejím nejbližším spojencem, sekretářem, ochráncem i dědicem myšlenek. Kdo hledá morální verdikt, narazí na hranici toho, co lze doložit. Kdo hledá ženu přiskřípnutou dobou, najde ji snadno.

Nobelova cena míru: tři nominace, tři jiní vítězové

Pedagožka a mírová cena? Na první pohled zvláštní kombinace. Montessori ale od třicátých let tvrdila, že trvalý mír začíná výchovou, a s touto myšlenkou objížděla kontinenty. Navíc ji válka zasáhla osobně. Nacisté v Německu už v roce 1933 zavírali její školy a pálili její knihy. Mussoliniho režim nechal italské Montessori školy uzavřít v roce 1936. Když v roce 1940 Itálie vstoupila do války, britské úřady v Indii internovaly Maria jako občana nepřátelského státu a jeho matce omezily pohyb.

Po válce přišly nominace. Podle rešerše serveru MontessoriPublic, který vychází z nobelovských archivů, ji navrhli třikrát po sobě:

Přesné písemné zdůvodnění jednotlivých nominací v otevřených zdrojích chybí. Kontext je však zřejmý: šlo o její koncept výchovy k míru a poválečné úsilí o reformu vzdělávání. Výbor v Oslu tehdy dal přednost diplomacii a boji s hladem, tedy tématům s okamžitým politickým dopadem. Dá se předpokládat, že trpělivá práce s dětmi, jejíž ovoce dozrává po generacích, měla v tak napjaté době těžkou pozici. Rok po třetí nominaci, 6. května 1952, Montessori zemřela v nizozemském Noordwijku.

Montessori školy v Česku: kolik jich je a jak poznat tu pravou

Přesné číslo nikdo nemá, protože záleží na metodice. Asociace Montessori ČR vede mapu škol, školek i dalších zařízení, souhrnný údaj ale nezveřejňuje. Portál Jakou školu eviduje 79 škol s montessoriovským přístupem. Server Mluvíkovo napočítal 33 základních škol, které mají Montessori přímo v úředním názvu, a sám upozorňuje, že montessoriovské třídy fungují i v institucích bez tohoto označení.

Název tudíž kvalitu nezaručuje. Mezinárodní standardy AMI nabízejí užitečný kontrolní seznam:

• pedagog s Montessori vzděláním pro konkrétní věkovou skupinu,
• věkově smíšené třídy (třeba 3 až 6 nebo 6 až 12 let),
• připravené prostředí s kompletními pomůckami na dosah dětí,
• dlouhé pracovní bloky bez neustálého vyrušování,
• volba činnosti v jasně daných hranicích,
• dospělý, který spíš pozoruje, než diriguje.

U českých škol doporučujeme ještě nahlédnout do inspekčních zpráv ČŠI a zeptat se, jestli lze přijít a sledovat výuku. Seriózní instituce dveře otevře.

A výsledky? Systematický přehled publikovaný v časopise Campbell Systematic Reviews v roce 2023 ukázal mírně lepší akademické výsledky montessoriovských žáků, zejména v matematice. Letošní metaanalýza v Review of Educational Research ovšem upozorňuje na publikační zkreslení a slabou robustnost velkých efektů. Podle nás z toho plyne střízlivé poučení: metoda pomáhá, pokud ji provádějí skuteční odborníci.

Doma se dá začít i bez drahých pomůcek. Věšák ve výšce dítěte, skutečné domácí práce místo pasivní zábavy, pomalé předvedení postupu a respekt k soustředění. Montessori tvrdila, že děti do šesti let mají „absorbující mysl“, která nasává jazyk, pohyb i řád prostředí bez viditelné námahy. Proto tolik záleží na tom, co je obklopuje.

Článek Maria Montessori byla třikrát nominována na Nobelovu cenu, ale svět zná jen její školy. Svého syna přitom dala k adopci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První koupel v Uhersku: víno, mince a hrst splašků

Rozsáhlou mapu těchto zvyklostí přinesla kniha historiček Zity Deákyové a Lilly Krászové Minden dolgok kezdete (Počátek všech věcí), vydaná v Budapešti roku 2005. Kulturní dějiny porodu v Uhersku a Maďarsku sleduje od 16. do 20. století na 384 stranách velkého formátu, doprovází je 215 ilustracemi a opírá se o víc než pět set pramenů. Kuriozity z vesnických vyprávění tu stojí vedle dobových lékařských spisů.

První koupel podle těchto pramenů zdaleka nesloužila jen k mytí. Novorozenec v představách venkova přicházel z hranice mezi světy. Krev, mázek a takzvaná pohanská kůže na něm nesly porodní nečistotu, kterou bylo třeba smýt. Teprve potom mohl vstoupit mezi lidi. Voda prvního koupání navíc podle víry předurčovala zdraví, štěstí i další osud dítěte.

Do vaničky tak putovala celá výbava přání. Základ tvořila pramenitá, studniční nebo dešťová voda. K ní se přidávalo víno či pálenka, bylinné odvary a peníze. Holčičkám se do vody vkládaly květiny pro krásu, chlapcům ořechy. Uhlí nebo „uhelná voda“ odháněly rontás, tedy maďarskou obdobu uhranutí. Místy se dítěti po koupeli přikládaly k ruce předměty podle povolání, které mu rodina přála.

Méně idylickou stránku tvoří příměsi, jež měly chránit, a přitom ohrožovaly. Kromě moslíku se do vody až do 19. století místy dával i zakrvácený kus matčina oděvu. Tím se novorozenci následně vytíraly oči. Odborný text v maďarském lékařsko-historickém sborníku uvádí, že takový postup mohl přivodit záněty očí a úst, kvasinkovou infekci zvanou moučnivka, potíže se sáním, slepotu a v krajním případě i smrt.

Makový odvar na spaní, který zabíjel lžičkou

Nejtemnější kapitola se odehrávala až po křtu. Odvar ze zelených, sklizených a usušených makovic patřil v uherských vesnicích k oblíbeným prostředkům na utišení. Jeden regionální popis zmiňuje makovice vařené v mléce. Dítě po nich usnulo a matka mohla jít pracovat.

Makovice však obsahují opiátové alkaloidy, především morfin a kodein. Četnický osvětový časopis Csendőrségi Lapok z 20. prosince 1930 varoval, že i jedna až dvě kávové lžičky odvaru z makovice v decilitru tekutiny dokázaly několikaměsíční dítě zabít. Text popisoval útlum dýchání, bezvědomí a smrt. Dávkování přitom nikdo neměřil a síla odvaru kolísala podle úrody, sušení i délky vaření.

Problém proto postupně přešel z rukou lékařů do paragrafů. Sociálně-právní příručka Lajose Esztergára uváděla, že podávat kojencům uspávací nebo omamné prostředky bez lékařského předpisu je trestné. Pověru tak stát řešil jako zdravotní hrozbu.

Ve 30. letech se k tomu přidal i sociální rozměr. Učitelé z tanyí, roztroušených samot na Velké uherské nížině, podle dobových zpráv připomenutých deníkem Délmagyar spojovali opakované podávání makového odvaru s horším učením a slabou pozorností dětí. Za tímto zvykem podle nás nestála lhostejnost. Na samotě, kde matka dřela od svítání a babička hlídala tři další děti, byl uspaný kojenec otázkou přežití celé domácnosti. Mák byl levný a fungoval rychle.

Povíjení, uhranutí a podezřelá porodní bába

Novorozenec se v uherské chalupě těsně povíjel. Bába přitom podle pramenů občas tvarovala i jeho tělo: stiskla nosík, aby byl hezčí, nebo promačkávala tváře, aby se v nich jednou objevily dolíčky. Za tím stála dobová víra, že čerstvě narozené tělo je tvárné jako vosk.

Proti zlým silám chránila dítě i šestinedělku pestrá výzbroj. U lůžka se objevovalo uhlí, svěcená voda, kříž, nůž, sůl, česnek, svaté obrázky, modlitební knížka nebo svíce. Maďarský národopis zasazuje vodní očistu, svěcenou vodu a ochranné předměty do širší evropské tradice sahající až do starověku. Konkrétní obsah vaničky se ovšem lišil kraj od kraje.

Když se dítěti přesto přitížilo, hledal se viník. Pláč, zvracení, průjem nebo odmítání prsu se mohly vykládat jako rontás. Podezření často padlo na samotnou bábu. Měla mimořádný přístup k tělu matky i dítěte a s rodinou se mohla rozkmotřit kvůli odměně nebo proto, že rodina k dalšímu porodu pozvala jinou. Studie v lékařsko-historickém časopise Orvostörténeti Közlemények z roku 1994 ukazuje, že takové spory se dostávaly i do čarodějnických procesů.

Léčba kojeneckých neduhů pak připomínala spíš zaříkávání. Mléčná kůra se omývala rosou, vodou, ve které kovář chladil železo, nebo vodou po praní menstruačních hadříků. Moučnivka v ústech se potírala ledkem, rohovinou, vodou z koňské tlamy nebo směsí vápna a psího trusu. Při prořezávání zoubků se dásně třely vlčím zubem, zaječím mozkem, pálenkou či krví z kohoutího hřebínku a dítěti se dával okusovat kostelní klíč.

Česká vanička s kravským mlékem a koutní plachtou

Podobný svět existoval i v českých zemích. Studie v časopise Historická demografie věnovaná farnosti Libčany na Královéhradecku popisuje, že lékař byl v 19. století u porodu spíše výjimkou. Vše obstarávala porodní bába včetně první koupele. V Jasené se do vaničky přidávalo kravské mléko.

Šestinedělka tam ležela oddělená koutní plachtou, která ji měla chránit před nečistými silami. Dokud nevykonala úvod do kostela, platila za ohroženou i za nečistou. Bába tak i v Čechách zastávala ústřední roli mezi tělem a vírou. Porodní asistence, rituál i první hygiena spočívaly na jediné ženě, často bez formálního vzdělání.

Makový „čaj“ straší i dnes

Kdo by měl za to, že mák patří jen do vesnických kronik, mýlí se. Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) v roce 2026 ve svém přehledu eviduje jedenáct hlášených úmrtí spojovaných s domácím makovým „čajem“ a výslovně radí ho nepřipravovat. Alkaloidy ulpívají i na povrchu semen z latexu makovic a jejich množství výrazně kolísá. Riziko tedy nevzniká z máku na koláči, ale z koncentrovaného výluhu. Následkem může být ospalost, zvracení, pokles tlaku, zpomalené dýchání až zástava dechu.

Pokud by takový nápoj dostal kojenec, nemá smysl vyčkávat, jak se projeví. V Česku je třeba okamžitě volat záchrannou službu na 155, případně Toxikologické informační středisko na čísle 224 919 293.

Článek Kojencům dávali mákový čaj na spaní a první koupel obsahovala moslík. Za rituály stála ochrana před démony se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč zdravotnictví desítky let počítalo hlavně měsíce u prsu

Veřejné zdravotní systémy po celém světě si zvykly hodnotit kojení dvěma snadno měřitelnými veličinami: délkou trvání a výlučností. Americký program Healthy People 2030 stanovuje samostatné cíle pro výlučné kojení do šesti měsíců a pro jakékoli kojení v jednom roce věku dítěte. V Česku funguje obdobná logika: Národní zdravotnický informační portál za rok 2024 uvádí, že při propuštění z porodnice bylo plně kojeno 75 % novorozenců. Nemocniční indikátory, populační statistiky, mezinárodní srovnání, to vše stojí na kalendáři.

Důvod je pragmatický. Měsíce a procenta se sbírají snadno, porovnávají napříč kohortami a dají se přeměnit v politický cíl. Jenže Nardellina studie upozorňuje, že v odborné literatuře chybí takzvané ukazatele zaměřené na prožitek konkrétní ženy (v angličtině person-centered outcomes). Samotná délka či exkluzivita totiž nevypovídají o tom, jestli matka svou zkušenost vnímá jako zdařilou, nebo jako osobní prohru.

Čtyři z deseti matek nedosáhly vlastního cíle, a šest z nich to neslo těžce

Klíčový objev yaleovské práce spočívá v jednoduché trojici otázek. Chtěla jste kojení zkusit? Měla jste představu, jak dlouho chcete dítě krmit mateřským mlékem? Dosáhla jste toho? Třetí otázka nabízela rozlišení, které dosavadní výzkumy opomíjely: respondentka mohla odpovědět „ne, ale jsem s tím v pohodě“, anebo „ne, a cítím zklamání“.

Z celého vzorku 712 účastnic mělo 83 % předem stanovený cíl. Zbylých 17 % žádný konkrétní plán nemělo, už samotný tento údaj posouvá debatu od otázky „jak dlouho kojit“ k otázce „má vůbec každá žena mít předem pevně stanovené číslo“. Mezi 474 ženami, které v době dotazníku už kojení ukončily, 59,7 % svůj záměr splnilo a 40,3 % ho nedosáhlo. Z těch, které cíl minuly, 60,7 % pociťovalo zklamání.

A právě tady se objevuje zásadní zjištění. Zklamaná skupina vykazovala 8× až 10× vyšší pravděpodobnost silného nesouhlasu s výroky „jsem se svou zkušeností spokojená“ a „byla jsem v kojení úspěšná“. Současně u ní výzkumníci zaznamenali častější výskyt úzkostných a depresivních symptomů. Nešlo přitom o biologický mechanismus laktace, nýbrž o psychologicko-systémovou vazbu: předporodní očekávání, reálný průběh, kvalita pomoci, kterou žena dostala, a následné emoční vyhodnocení celé zkušenosti.

Které překážky stojí mezi plánem a realitou nejčastěji

Nardellina data odhalují konkrétní bariéry. Nízká tvorba mléka se objevila u 59,7 % žen s nesplněným cílem oproti 25,1 % u těch, které záměr naplnily; poměr šancí dosáhl hodnoty 4,42. Potíže s přisátím hlásila polovina neúspěšné skupiny. Císařský řez zvyšoval pravděpodobnost nesplnění 1,5×.

Systémové faktory však hrály srovnatelně silnou roli:

• Nevyhovující nebo chybějící pomoc s kojením: 24,1 % žen s nesplněným cílem oproti 7,8 % u splněného (poměr šancí 3,38).
• Pojištění přes Medicaid: poměr šancí 2,04 pro nesplnění cíle, pravděpodobně kvůli nižší dostupnosti hrazeného laktačního poradenství a menší pracovní flexibilitě.
• Kratší rodinné pracovní volno: absence volna druhého pečujícího zvyšovala riziko 1,8×.

Americká pediatrická akademie i Centrum pro kontrolu nemocí přidávají k tomuto výčtu ještě nevhodné nemocniční postupy, slabou vzájemnou podporu a chybějící podmínky pro kojení na pracovišti. Americká preventivní pracovní skupina (USPSTF) navíc mezi výzkumné priority výslovně řadí možné škody spojené s emoční pohodou matky, včetně pocitů viny, studu a selhání.

Co by se změnilo, kdyby zdravotníci zjišťovali osobní cíl ještě před porodem

Nejpřímočařejší důsledek studie míří do ordinací a porodních sálů. Pokud zdravotník před porodem zjistí, jakou představu žena o kojení má, a po porodu aktivně ověří, zda pomoc skutečně dorazila a fungovala, může se proměnit víc než jen statistika délky. Může klesnout počet žen, které si z prvních měsíců mateřství odnášejí pocit osobního krachu.

CDC doporučuje koordinovaný systém péče začínající už v těhotenství a pokračující až do odstavu, s konzistentní, individuálně přizpůsobenou podporou. Yaleovská studie nabízí rovnou použitelný základ otázek: chce žena kojení zkusit? Má představu o délce? Jakou podporu může potřebovat? A co pro ni bude přijatelný záložní plán, pokud přijde bolest, nízká tvorba mléka nebo jiná komplikace?

Starší americká práce z kohorty IFPS II (2005–2007) už před deseti lety ukázala, že spokojenost a délka kojení nejsou totožné veličiny. Ve 12 měsících po porodu bylo víc žen, které se cítily spokojené, než žen, které v tu chvíli ještě kojily. A naopak, některé matky kojily dlouho, aniž by svou zkušenost hodnotily kladně. Nardellina studie tento princip potvrzuje a kvantifikuje: zásadní rozdíl nevytváří kalendář sám o sobě, ale soulad mezi plánem a výsledkem.

Jak daleko má česká praxe k individuálním kojícím cílům

Česká doporučení stále silně pracují s délkou: WHO a ministerstvo zdravotnictví doporučují šest měsíců výlučného kojení a pokračování minimálně do dvou let. Nemocniční indikátory sledují podíl plně kojených dětí při propuštění. Metodická doporučení na webu Kojeni.cz zároveň odmítají zastaralé praktiky jako časové omezování délky kojení nebo krmení podle hodin.

Posun v jazyce je patrný. Vládní tisková zpráva ke Světovému týdnu kojení 2025 zdůrazňuje respekt, informovanou volbu a systémové podmínky. Doporučený postup České lékařské komory pro novorozenecká oddělení mluví o nehodnotícím přístupu a podpoře bez nátlaku. Explicitní rutinní práci s individuálním předporodním kojícím cílem, tedy přesně to, co yaleovská studie navrhuje, jsme ale v otevřených českých profesních materiálech nenašli.

Podle nás je právě tady prostor pro změnu. Stačilo by do předporodní přípravy přidat tři jednoduché otázky a po porodu ověřit, jestli žena dostala pomoc, kterou potřebovala. Kdyby se ukázalo, že i v českém prostředí platí stejná vazba mezi splněným cílem a psychickou pohodou, mohlo by to ušetřit stovky žen ročně zbytečného pocitu, že selhaly, přestože ve skutečnosti narazily na systémovou bariéru, se kterou jim nikdo nepomohl.

Článek Kojení se desítky let hodnotilo podle délky. Studie na 712 matkách ukázala, že spokojenost závisí na jiném mechanismu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně dánské děti dělají a co z toho je doloženo

V dohledatelných zdrojích se opakují konkrétní aktivity: lezení na vysoké stromy a konstrukce, jízda na kole bez neustálého doprovodu, sjíždění skluzavky hlavou napřed, práce s pilou, kladivem a nožem, rozdělávání ohně a stavění z volného materiálu na takzvaných dobrodružných hřištích. Střechy se v primárních výzkumech explicitně neobjevují, jde spíš o výšky, které by středoevropský rodič instinktivně zakázal.

Důležitý je kontext, ve kterém se to děje. Dánské školy a školky mají formalizovaný nácvik práce s nožem; program Knivbevis funguje jako jakýsi „nožový průkaz“, kde se dítě učí správný úchop, bezpečný odstup a pravidla krok za krokem. Oheň se rozdělává v jasně ohraničeném kruhu, pod pravidly, která děti znají nazpaměť. Nejde o chaos. Jde o důvěru podloženou tréninkem.

Kde leží hranice mezi výzvou a hazardem

Klíčový princip, který se vine celým souborem výzkumů, je rozlišení mezi viditelným rizikem a skrytým nebezpečím. Pozitivní riziko splňuje čtyři podmínky:

• Dítě ho vidí a rozumí mu aspoň rámcově.
• Může samo zastavit, slézt, couvnout.
• Dostalo základní nácvik.
• Dospělý odstranil skryté hazardy: ztrouchnivělé dřevo, možnost zaklínění hlavy, nestabilní konstrukci.

Když některá z prvních tří podmínek neplatí, přestává jít o rozvojovou výzvu. Výška, kterou dítě vidí a může z ní slézt, je riziko. Ztrouchnivělá větev, která se zlomí bez varování, je hazard. Nůž po nácviku vsedě s odstupem je nástroj učení. Vrtačka bez instrukce je nehoda, která čeká na příležitost.

Systematický přehled helikoptérového rodičovství publikovaný v Frontiers in Psychology v roce 2022 nabízí druhou stranu téže mince: většina zahrnutých studií našla souvislost mezi nadměrnou rodičovskou kontrolou a vyšší úzkostí či depresivitou u dětí. Kauzalita zatím není pevně prokázaná (převažují průřezové studie), ale směr je konzistentní.

Dánsko to nedělá od včerejška

Tradice dobrodružných hřišť v Dánsku sahá do roku 1943, kdy architekt Carl Theodor Sørensen otevřel v kodaňském Emdrupu první „skrammellegeplads“, hřiště z odpadu, kde si děti stavěly vlastní svět z prken, cihel a hřebíků. Od té doby se princip rozšířil do desítek měst. V kodaňském Fælledparkenu dodnes funguje dopravní hřiště, kde se děti učí pravidla silničního provozu na skutečných kolech v reálně navrženém prostoru.

Dánština ostatně rozlišuje dva druhy hry přesněji než čeština. „Leg“ je spontánní, volné hraní si: předstírání, zkoumání, vyjednávání pravidel mezi dětmi. „Spille“ je hra s pravidly, sport, soutěž. Pro vývoj dítěte je zásadní právě „leg“: prostor, kde nikdo neříká, co je správně, a kde se dítě učí regulovat strach, řešit konflikty a nést důsledky vlastních rozhodnutí.

A co Česko?

České veřejné hřiště stojí na technických normách řady ČSN EN 1176 a na systému ověřování bezpečného provozu. To není špatně, ale výsledkem je prostor, kde je riziko minimalizované designem, ne zvládané dítětem.

Zárodky jiného přístupu ale existují. Asociace lesních mateřských škol eviduje 48 certifikovaných lesních školek, kde děti pracují s nožem, lezou po přírodních prvcích a učí se u ohně. Asociace lesních MŠ má propracovaná pravidla bezpečnosti: nůž vsedě, oheň v kruhu, lezení s měkkým dopadem. V prosinci 2025 vydal pražský magistrát metodiku pro dobrodružná hřiště, kde děti řežou, vrtají a staví z volného materiálu. Pilotní projekt Na Kocínce běžel už v roce 2024.

Nejde tedy o import exotického dánského zvyku. Jde o to, že i v českém prostředí se začíná uznávat, co výzkum říká už léta: dítě potřebuje nejen bezpečí, ale i příležitost zjistit, co zvládne.

Kde model naráží na vlastní limity

Sama Helweg-Larsenová ve svém textu upozorňuje, že volnost není totéž co bezbřehá permisivita. Jako varovný příklad uvádí dánský přístup k alkoholu u teenagerů. Data průzkumu ESPAD z roku 2024 jsou výmluvná: 68 % dánských mladistvých uvedlo užití alkoholu v posledních třiceti dnech, 36 % opilost. To jsou čísla vysoko nad evropským průměrem.

Autonomie funguje tam, kde dítě umí riziko číst a kde kultura neznormalizuje škodlivé chování. Nůž v ruce šestiletého dítěte, které prošlo nácvikem, je jiná kategorie než pivo v ruce patnáctiletého, kterému okolí říká, že je to normální. Princip zvládnutelného rizika má hranici, a poctivý pohled na dánský model ji musí přiznat.

Článek Dánské děti lezou po střechách, rozdělávají oheň a řežou nožem. Psychologická studie říká: přesně tak to má být se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kolik testosteronu otcové ztrácejí a proč to číslo kolísá

Jednoduchá odpověď neexistuje, protože záleží na tom, jak se měří a kdo se měří. Meta-analýza z roku 2019, která shrnula 50 výsledků od více než 7 000 mužů, vyčíslila průměrný efekt rodičovského statusu na testosteron jako statisticky konzistentní, ale spíš malý až střední (Hedgesovo g = 0,22). Jinými slovy: otcové mají v průměru nižší hladiny, ale nejde o dramatický propad.

Ostřejší obraz dává longitudinální studie z filipínského Cebu, která sledovala muže ještě předtím, než se stali otci, a pak znovu po narození dítěte. Ti, kdo přešli do partnerského otcovství, vykázali mediánový pokles ranního testosteronu o 26 % a večerního o 34 %. A klíčový detail: muži, kteří se o dítě starali tři a více hodin denně, měli hodnoty nižší než otcové, kteří péči přenechávali partnerce.

Rozdíl tedy není binární (otec versus neotec). Je graduální a závisí na míře skutečného kontaktu.

Přepínač, který začíná ještě před porodem

Představa, že se něco „přepne“ v okamžiku, kdy muž poprvé uvidí své dítě, je romantická, ale nepřesná. Data ukazují tři vrstvy změn, rozložené v čase.

• Prenatální fáze. Už během těhotenství partnerky klesá u nastávajících otců testosteron i vasopresin. Longitudinální studie z roku 2025 navíc ukázala, že nižší prenatální hodnoty předpovídaly vyšší pozdější investici do matky a dítěte. Tělo se chystá dřív, než přijde první pláč.
• Poporodní okno. Bezprostředně po porodu jsou u části mužů hladiny testosteronu na minimu. Zároveň stoupá oxytocin, měřitelně už při prvním držení novorozence.
• Dlouhodobé ladění. V následujících týdnech a měsících se bazální hormonální profil dál přizpůsobuje podle toho, kolik času otec s dítětem tráví. Nejde o jednorázový skok, ale o postupné přelaďování, které reaguje na chování.

Největší pokles je typicky kolem novorozeneckého období. S věkem dítěte se část změny zřejmě tlumí, ale přímý důkaz, že by se profil po ukončení péče systematicky vracel na výchozí úroveň, zatím chybí.

Víc než jen testosteron: co se děje v mozku pečujícího otce

Testosteron je nejčastěji měřený marker, ale sám o sobě nevypráví celý příběh. Studie Gordona a kolegů ukázaly, že u otců v prvních šesti měsících po narození dítěte stoupá prolaktin i oxytocin, a každý z těchto hormonů se váže na jiný typ interakce. Oxytocin koreluje spíš s dotekovým, synchronním chováním, prolaktin s explorativní hrou.

Nejpůsobivější důkaz přinesla studie publikovaná v PNAS v roce 2014. Výzkumný tým porovnal mozkovou aktivitu tří skupin: primárně pečujících matek, sekundárně pečujících heterosexuálních otců a primárně pečujících gay otců, kteří vychovávali dítě bez mateřského zapojení od narození. Výsledky rozbily jednoduchou dichotomii „mateřský mozek versus otcovský mozek“:

• Matky silněji aktivovaly emoční a limbické okruhy včetně amygdaly.
• Sekundárně pečující otcové zapojovali spíš sociokognitivní síť spojenou s mentalizací.
• Primárně pečující gay otcové kombinovali obě signatury, vysokou aktivaci amygdaly i sociokognitivních oblastí. A čím víc času trávili s dítětem o samotě, tím silnější byla konektivita mezi těmito sítěmi.

Mozek tedy nereaguje primárně na pohlaví rodiče. Reaguje na pečovatelskou roli a její intenzitu.

Proč se o biologii otcovství mluví tak málo

Obor je překvapivě mladý. Většina toho, co víme o hormonech a rodičovství, pochází z výzkumu matek. U otců stojí lidské studie převážně na periferních hormonech a zobrazování mozku, dlouhodobých dat je málo a kauzalita zůstává často nejasná. Víme, že aktivní péče koreluje s nižším testosteronem, ale přesný mechanismus, kterým se chování přepisuje do hormonálního profilu, je stále předmětem výzkumu.

V českém kontextu je situace ještě řidší. Porodnice jako FN Motol podporují kontakt kůže na kůži novorozence s tatínkem a přítomnost otce u porodu je běžná. Hormonální rozměr otcovství ale české metodické materiály prakticky nezmiňují. A výzkumná základna je úzká i z prostého důvodu: podle OECD se podíl mužů mezi příjemci rodičovského příspěvku v Česku dlouhodobě drží mezi 1,5 a 2 %.

Co z toho plyne pro otce, kteří chtějí být „v tom“ naplno

Nižší testosteron u aktivně pečujících otců není diagnóza. Populační analýza z roku 2025 neukázala, že by soužití s dětmi automaticky zvyšovalo riziko klinicky nízkého testosteronu. Běžná únava po narození dítěte není hypogonadismus, ten patří k symptomům a laboratornímu vyšetření.

Data ale konzistentně ukazují jednu věc: biologická smyčka mezi otcem a dítětem je obousměrná. Víc přímé péče, fyzického kontaktu a času stráveného s dítětem souvisí s hlubším přeladěním hormonálního i mozkového profilu. A toto přeladění zpětně předpovídá citlivější rodičovský styl. Muž nepřepne hormony rozhodnutím. Ale může do systému vstoupit tím nejjednodušším způsobem: vzít dítě do náruče a zůstat.

Článek Otcové mají nižší testosteron než bezdětní muži. Nejde o úbytek, ale o biologický přepínač mezi námluvami a péčí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Halda, která neměla stát tam, kde stála

Aberfan leží v úzkém údolí jižního Walesu, pod svahem, na němž důl Merthyr Vale Colliery po léta ukládal odpadní materiál z těžby. Nešlo o kusy uhlí, ale o hlušinu, jemný uhelný kal a další rubaný odpad, tedy o materiály, které po nasycení vodou ztrácejí soudržnost. Odval číslo 7 byl založen přímo nad známými prameny. Voda se v něm hromadila a podloží bylo trvale podmáčené.

Nebylo to poprvé, co se haldy nad Aberfanem pohnuly. Menší sesuvy se odehrály už dříve. Obecní rada Merthyr Tydfil si písemně stěžovala na nebezpečí skládkování přímo za školami. National Coal Board (NCB), státní těžařský podnik spravující britské uhelné doly, varování ignoroval. Neměl ani vlastní jednotnou politiku pro bezpečné zakládání a kontrolu odvalů. Specifická legislativa pro bezpečnost důlních hald v Británii tehdy neexistovala.

Selhání, které komise nazvala „neschopností“

Vyšetřovací komise pod vedením lorda Edmunda-Daviese pracovala měsíce a její závěry byly zdrcující. Katastrofě šlo zabránit. Odpovědnost nesla NCB, od vedení podniku až po místní management. Komise mluvila o „hrubé, nekompetentní neschopnosti“, o ignorování jasných varování a o systémovém selhání řízení.

Předseda NCB lord Robens do Aberfanu dorazil až 36 hodin po katastrofě. Místo aby okamžitě odjel do Aberfanu, zamířil nejprve do Guildfordu, kde přijímal funkci kancléře University of Surrey. Na místě pak prohlásil, že sesuv způsobil „neznámý pramen“, tvrzení, které místní okamžitě odmítli, protože o pramenech pod odvalem věděli roky. Robens nebyl odvolán. Nikdo z NCB nebyl trestně stíhán. Už v raných fázích vyšetřování generální prokurátor signalizoval, že k obžalobě nedojde. Poslanci to později v parlamentu označili za skandální. Aberfan se stal jedním z nejbolestivějších symbolů nevyvozené odpovědnosti v britských dějinách.

Sbírka pro oběti, ze které stát zaplatil odklizení haldy

Reakce veřejnosti byla okamžitá a masivní. Do Aberfan Disaster Fund přišlo téměř devadesát tisíc příspěvků z celého světa, celková suma dosáhla zhruba 1,75 milionu liber. Královna Alžběta II. později při výročí hovořila o „myšlenkách celého národa“. Jenže právě s tímto fondem se pojí jedna z nejtemnějších kapitol příběhu.

Z peněz veřejné sbírky, určených postiženým rodinám, bylo 150 tisíc liber použito na odstranění zbývajících nebezpečných hald nad vesnicí, tedy na odstranění rizika, které způsobil státní podnik. Britská vláda tuto částku vrátila až 31. července 1997, po jednatřiceti letech. Stát nejprve selhal v prevenci, pak nechal komunitu platit za nápravu z vlastní sbírky a dluh uznal až na prahu nového tisíciletí.

Zákony, které přišly pozdě, ale přišly

Aberfan donutil Británii vytvořit právní rámec, který do té doby chyběl. V roce 1969 vstoupil v platnost Mines and Quarries (Tips) Act, první zákon výslovně upravující odpovědnost vlastníků a manažerů za bezpečnost důlních odvalů, pravomoci inspektorů i evidenci aktivních a uzavřených hald. Následovaly prováděcí předpisy v roce 1971, moderní rámec pro aktivní doly přinesly Mines Regulations 2014.

Wales šel ještě dál. Od září 2025 platí zákon o opuštěných důlních a lomových odvalech, který zavádí povinnou registraci, pravidelný monitoring, inspekce a nový specializovaný úřad (Disused Tips Authority for Wales). Šedesát let po katastrofě je Aberfan stále živým legislativním odkazem, nikoli jen historickou připomínkou.

Trauma, které přetrvalo generace

Psychiatrická studie publikovaná v British Journal of Psychiatry zkoumala po třiatřiceti letech děti, které sesuv ve škole přežily. Výsledek potvrdil to, co komunita věděla dávno: přeživší vykazovali výrazně vyšší výskyt celoživotní posttraumatické stresové poruchy než srovnávací skupina z téže obce.

Na místě Pantglas Junior School dnes nestojí nová škola. Je tam komunitní pamětní zahrada (Garden of Remembrance) na půdorysu zničené budovy. Na hřbitově v Aberfanu, přístupném celoročně, stojí řady bílých oblouků nad hroby obětí. Letos v říjnu si Wales připomene šedesáté výročí rána, kdy průmyslové selhání proměnilo běžné školní dopoledne ve státní trauma. Národní knihovna Walesu už komunitě předala novou Knihu památky, připravenou k výročním ceremoniím.

Aberfan není jen staré důlní neštěstí. Je to příběh o tom, co se stane, když průmyslové riziko překročí plot závodu a dopadne na školní třídu plnou dětí a když instituce, které měly chránit, selžou v každé fázi od prevence přes reakci až po odškodnění.

Článek Důlní odval v Aberfanu zasypal školu a domy. Katastrofa z roku 1966 zabila 144 lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když se obyčejný hospodářský trakař proměnil v luxus pro děti

Až do poloviny 19. století byly dětské kočárky obrovské, těžké a drahé korby. Byly stavěny pro miminka, která v nich ležela. Jakmile ale dítě povyrostlo, nastal na delší procházce v parku problém. Velký kočárek byl nepraktický, a tak rodiče hledali něco lehkého a obratného. Inspirací se stal právě obyčejný trakař.

Kočárek neměl žádnou hlubokou korbu, šlo o otevřené dřevěné nebo proutěné sedátko upevněné na lehkém rámu. Rám se směrem dopředu zužoval a rukojeť tvořila dvě dlouhá madla, za která rodič kočárek tlačil před sebou. Na rozdíl od nářadí ze statku měl obvykle tři nebo čtyři kola, často loukoťová dřevěná s tenkou gumovou obručí.

Zlatá secesní éra na městských promenádách

Největší rozmach tyto kočárky zažily na přelomu 19. a 20. století, kdy se staly absolutním hitem městské střední třídy. Zatímco těžký hluboký kočárek zůstával doma a sloužil hlavně na spaní miminka, trakařek byl ideální společník na nedělní promenády do městských parků. Chůva ho snadno snesla po schodech a unavené batole do něj mohlo kdykoliv naskočit.

Často se vyráběly z ohýbaného proutí, což jim dodávalo krásný secesní vzhled, nebo z lehkého ohýbaného dřeva. Ve třicátých letech minulého století je začaly vytlačovat modernější celokovové skládací sportovní kočárky, až se v roce 1965 zrodily klasické skládací golfové hole, jak je známe dnes.

Žhavý sběratelský fenomén, který láká dva tábory

Dnes tyto kočárky zažívají obrovský návrat na scénu, ale místo dětí v nich vozíme spíše nostalgii. Jde o obrovský sběratelský fenomén, který láká hned dvě skupiny kupců. Masivně je vykupují nadšenci do starých časů, kteří si jimi zdobí interiéry, ale také samotní sběratelé historických panenek, pro které je trakařek dokonalým a autentickým doplňkem na výstavy. Láká je hlavně ona „revoluční“ příchuť. Rodičům a chůvám se tak poprvé uvolnily ruce a mohly trávit svůj čas s dítětem aktivněji a intenzivněji.

Pokud doma objevíte zachovalý vyřezávaný kus z ohýbaného dřeva, který není poškozený zubem času, je možné za něj bez problémů dostat i 5 000 Kč. Cenu určuje především stav proutí nebo dřeva a původní loukoťová kola, která se shánějí nejhůře.

Článek Trakařkové kočárky: Poklad z půdy, který dnes sběratelé vyvažují zlatem. Cenu zvyšuje historický milník se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zákon šitý na míru pěti holčičkám

Provincie nejprve ustavila poručnictví nad paterčaty s odůvodněním, že je chrání před vykořisťováním. Pak přijala zvláštní zákon, který z nich udělal svěřenkyně Ontaria. A v roce 1937 federální Kanada přidala další vrstvu: zákon, který poručníkům svěřil nejen péči o děti, ale i ochranné známky „Quins“, „Quints“, „Quintuplets“ a „Cinq Jumelles“. Stát tedy nechránil jen pět dívek. Chránil i značku, kterou z nich vytvořil.

Naproti rodnému domu vyrostl areál, jemuž se začalo říkat Quintland. Uvnitř stála observatoř, prosklená budova, kde návštěvníci procházeli koridorem a pozorovali děti při hře. Několikrát denně, naprosto každý den. Kolem vyrostly suvenýrové obchody, benzinové pumpy, restaurace. Ontario v polovině třicátých let uvádělo Quintland jako svou největší turistickou atrakci, nad Niagarskými vodopády. Mezi lety 1934 a 1943 areálem prošly podle odhadů asi tři miliony lidí.

Pět dětí jako zboží k prodeji

Dívky mezitím žily odděleně od rodiny, pod dohledem poručníků a doktora Dafoe, který se sám stal celebritou. Jejich svěřenecký fond, do nějž plynuly příjmy z reklam a licencí, financoval i provoz samotné atrakce. Když se rodiče po letech soudních sporů domohli návratu dětí domů, bylo pozdě na normální sourozenecké vztahy. Dívky se vrátily do rodiny, kterou neznaly, k sourozencům, kteří je vnímali jako vetřelce.

V otevřeném dopise z roku 1997, adresovaném rodičům nově narozených amerických sedmerčat, tři přeživší sestry napsaly: „Náš život byl zničen.“ Popsaly také Quintland jako místo, kde byly „ukazovány jako kuriozita“. Cécile Dionneová později použila slovo zoo. Émilie zemřela v roce 1954, Marie v roce 1970. Annette, Cécile a Yvonne dosáhly v roce 1998 narovnání s ontarijskou vládou ve výši čtyř milionů kanadských dolarů, zhruba 70 milionů korun v tehdejším kurzu. Peníze nicméně přišly pozdě a nestačily vyvážit to, co jim stát vzal.

Muž, který znal kanadský příběh

15. července 1943, devět let po narození Dionneových, porodila v Buenos Aires Ana María Aversano pět dětí: Franca, Maríu Fernandu, Carlose Alberta, Maríu Esther a Maríu Cristinu. Jejich otec Franco Diligenti, zámožný průmyslník italského původu, věděl přesně, co se stalo v Ontariu. A rozhodl se udělat pravý opak.

Porod proběhl v soukromí, mimo veřejnou nemocnici. Vedla ho porodní asistentka Angela Delfino de Domínguez, která se zavázala mlčenlivostí. Diligenti pak nechal děti zapsat do civilního registru v různých časech a na různých úřadech – záměrně, aby žádný úředník neviděl pět novorozenců najednou. Část narození zpočátku vůbec neohlásil. Tajemství ale vydrželo jen osm měsíců.

Prolomila ho novinářka Leila Drew z Buenos Aires Herald. Tu na stopu přivedly sousedské řeči o neobvykle vysoké spotřebě mléka v Diligentiho domácnosti a o tom, že v místní lékárně někdo opakovaně váží děti ve várkách. Po odhalení čelila rodina i Angela Delfino vyšetřování kvůli manipulaci s matrikami. Zdravotnice u výslechu potvrdila, že cílem rodičů bylo vyhnout se publicitě, ne porušit zákon.

Ochrana, která zúžila svět

Diligenti své děti před Quintlandem ochránil. Žádná observatoř, žádné suvenýry, žádný svěřenecký fond řízený státem. Jenže jeho ochrana měla vlastní cenu. Když děti dospívaly, rozeslal je do oddělených internátních škol. Vídaly se jen o prázdninách. María Esther později řekla, že otec nechtěl, aby fungovaly „v bloku“, aby je svět nevnímal jako atrakci, ale jako pět samostatných lidí. Záměr byl pochopitelný. Výsledek méně: pět sourozenců, kteří spolu nevyrůstali.

V roce 1958 americký TIME psal o patnáctinách Diligentiových jako o dětech, které žijí rozptýleně a střeží si soukromí. V roce 2013 slavily sedmdesátiny v tichosti, s vlastními rodinami, mimo velkou publicitu. Žádná z nich nepotřebovala psát otevřený dopis o zničeném životě. Ale žádná z nich také neměla normální dětství, jen jinak deformované.

Dvě strany téže mince

Evropa zná vlastní verze státního zásahu do rodin. Ve Švýcarsku probíhala od roku 1926 akce „Kinder der Landstrasse“, při níž stát systematicky odebíral děti jenišským rodinám a přerušoval kontakt s rodiči; dnes to švýcarská vláda uznává jako pronásledování. Ve frankistickém Španělsku šlo o desítky tisíc dětí odebraných politickým odpůrcům režimu. V poválečném Československu stát chápal výchovu jako nástroj ideologického formování a perzekuce dopadala i na děti „třídních nepřátel“. Přímý komerční ekvivalent Quintlandu se v českých dějinách nenašel, ale princip, že dospělí rozhodují o dětech podle vlastních zájmů a nazývají to ochranou, je univerzální.

Článek Kanadská vláda odebrala paterčata rodičům a ukazovala je davům. Franco Diligenti proto svých pět dětí s pomocí lékaře ukryl se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proutěné korby jako vrchol košíkářského umění

Kočárky s proutěnou korbou zažívaly největší rozkvět od konce 19. století až do padesátých let minulého věku. Ne každé proutí má však stejnou hodnotu, ty nejvzácnější kousky pocházejí z období secese kolem roku 1900. Tehdy se jemný pedig nepletlo jen do obyčejného koše, ale vytvářely se z něj neuvěřitelně složité, vzdušné ornamenty a krajkoví.

U nás byla nesmírně slavná takzvaná proutěná kukaň, jejíž tvar střechy připomínal hnízdo. Prvním výrobcem byla firma HIKO z Trnovan u Teplic, která je nabízela už v roce 1936, a později se výroba přesunula pod slavnou značku Liberta Mělník. Najít dnes proutěný kočárek, který má výplet kompletní, nepopraskaný a v původním laku, je pro sběratele malý zázrak, protože proutí snadno podléhá vlhkosti a červotočům.

Rukojeti ze slonoviny jako znak nejvyššího luxusu

Pokud narazíte na historický kočárek, který má rukojeť vykládanou nebo přímo vysoustruženou ze slonoviny, díváte se na aristokratický model. V 19. a na začátku 20. století byla slonovina materiálem králů a nejvyšší smetánky, takže takový kočárek představoval jasný statusový symbol pro šlechtické rody nebo extrémně bohaté průmyslníky.

Slonovina měla kromě prestiže i praktický, byť marnivý důvod, protože byla velmi příjemná na dotek, nestudila v zimě a v létě se pod ní nepotily ruce. Vzhledem k dnešním přísným mezinárodním zákazům obchodu se slonovinou jsou tyto originální historické kousky legálně neopakovatelné, a pokud se rukojeť dochovala bez prasklin a zažloutnutí, sběratelé po ní okamžitě skočí.

Aukční šílenství a astronomické částky za unikáty

Právě kvůli kombinaci křehkého organického materiálu a extrémně vzácných prvků se z těchto kočárků stala investiční záležitost. Běžné retro kočárky sice seženete za pár tisíc, ale skutečné skvosty hrají úplně jinou ligu.

Zachovalé kousky s vysokou historickou hodnotou, které se pyšní neporušeným secesním výpletem a aristokratickou rukojetí, se mohou na aukcích prodávat i za 25 000 Kč a více. Pokud má kočárek navíc doložitelnou historii a patřil významné rodině, cena stoupá do závratných výšin.

Článek Luxusní historické kočárky: Za poklad z půdy můžete dostat i 35 000 Kč, rozhoduje detail ze slonoviny, který se dnes už vyrábět nesmí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Továrna na pracovní sílu, ne na děti

Dětřichovský tábor nebyl výsledkem lokální krutosti jednoho velitele. Zapadal do širší nacistické sítě porodních a dětských zařízení pro nuceně nasazené ženy z Polska, Ukrajiny, Běloruska a dalších okupovaných území Sovětského svazu. Logika celého systému byla prostá a chladná: Říše potřebovala pracovní sílu matek. Děti ji zajímaly jen tehdy, pokud prošly rasovým sítem, ty „vhodné“ měly být poněmčeny. Ostatní byly přítěží.

V praxi to znamenalo, že ženy se po porodu vracely do práce už po jednom až třech týdnech. Pokud zaměstnavatel, zpravidla sudetský sedlák, dítě na hospodářství nechtěl, matka ho musela nechat v táborovém dětském oddělení. Tam novorozence čekaly příděly, které podle odborné studie Alfonse Adama v časopise Paměť a dějiny odpovídaly spíš pomalému umírání než výživě: čtvrt litru mléka denně, minimální lékařská péče, žádná hygienická infrastruktura hodná toho jména.

Marie Popovová, jedna z nuceně nasazených žen, po návratu na statek musela v táboře nechat jedno ze svých dvojčat. Jiná svědkyně popsala děti jako zubožené, bez péče, s každodenními úmrtími novorozenců. Nejde o izolované vzpomínky, jde o opakující se vzorec v dochovaných výpovědích.

Čísla, která se dodnes rozcházejí

Přesný počet obětí Dětřichova zůstává otevřenou otázkou. Oficiální matriční zápisy, s nimiž pracuje databáze Památníku Terezín, uvádějí 88 mrtvých dětí z 243 porodů. Pozdější archivní syntéza ve sborníku Archivu bezpečnostních složek ale dospěla k výrazně vyšším číslům: 206 mrtvých z 636 novorozenců. Při exhumacích bylo nalezeno 76 až 120 hrobů.

Proč takový rozptyl? Válečná dokumentace se téměř nedochovala. Část porodů a úmrtí nebyla do matrik vůbec zapsána. A poválečné vyšetřování, které mohlo mezery zaplnit, skončilo bez soudu. První velitel tábora Franz Steiger po válce připustil, že za jeho vedení zemřelo čtyřicet až padesát kojenců, a pak byl vyhoštěn do Německa. Úřední lékař Franz Tuppy z Moravské Třebové, vedoucí dětského oddělení Marie Olbertová, druhý velitel Oskar Fränzl; nikdo z nich nebyl postaven před soud.

Legenda o „Herodesovi“ a hranice doložitelného

Kolem Dětřichova postupně narostly příběhy o lékaři přezdívaném „nacistický Herodes“, který měl na matkách a dětech provádět medicínské pokusy. Odborná studie Alfonse Adama však výslovně uvádí, že existence takové postavy se nedá prokázat. Souhrnná zpráva StB nenašla důkazy o medicínských experimentech v táboře.

To neznamená, že realita byla méně děsivá, jen že její hrůza spočívala jinde než v jednotlivých sadistických aktech. Spočívala v systému. V centrálně nastaveném modelu, kde příděly, personální obsazení a logistika oddělování dětí od matek fungovaly jako tiché nástroje smrti. Část poválečných výpovědí táborového personálu vinu relativizovala a tvrdila, že příděly byly na papíře dostatečné. Matky záměrně klamali a tvrdili jim, že takové porce výživy dětem stačí. Právě proto je přesnější mluvit o záměrně nastaveném systému zanedbání a podvýživy než o jednotlivých neprokázaných vražedných činech.

Dětřichov nebyl výjimkou v principu. Studie srovnává tamní poměry s podobným zařízením ve Spital am Pyhrn v Rakousku, kde byly děti rovněž podvyživené a ani úřady si neujasnily, zda „mají žít, nebo ne“. Šlo o tentýž model, aplikovaný na desítkách míst napříč Říší.

Zapomenuté místo, pozdní paměť

Do širšího povědomí se příběh Dětřichova dostal až článkem v časopise Vlasta v květnu 1972, a pak znovu rychle zapadl. Kombinace periferní sudetské polohy, slabé dokumentace a absence velkého procesu vysvětluje, proč o tomto místě většina Čechů nikdy neslyšela.

Dnes tábor připomíná pamětní deska z roku 1985, rekonstruovaná v roce 2008, a nedaleko stojící památník na lesním hřbitově z roku 1955, kde jsou oběti pohřbeny. Od roku 1976 se každoročně 8. května koná Dětřichovský memoriál, vzpomínkový běh z místa bývalého tábora do Moravské Třebové.

Při osvobození 9. května 1945 žilo v dětském oddělení asi třicet dětí. Matky, které se přihlásily, si je vyzvedly. Ty, které se nepřihlásily, nebo už nemohly, zanechaly děti v péči ošetřovatelského personálu, který je repatrioval. Třicet přeživších z možná více než šesti set narozených.

Dětřichov nebyl nehoda v nouzi ani exces jednoho velitele. Byl logisticky i ideologicky funkční součástí systému, který děti nuceně nasazených žen nepovažoval za lidské bytosti hodné péče, pokud neprošly rasovým sítem. Ta čtvrtlitrovka mléka denně nebyla selhání zásobování. Byla to norma.

Článek U Moravské Třebové stál tábor, kde nacisté zahubili stovky miminek. Příčinou smrti nebyla nemoc, ale oklamané matky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně zmizelo a co zůstalo

Mediální zkratka „stát zrušil oblíbené úlevy“ potřebuje rozklíčovat. Podle přehledu poradenské firmy BDO šlo o tři hlavní zásahy:

• Školkovné (sleva za umístění dítěte v předškolním zařízení), zrušeno kompletně. Poslední uplatnitelná částka činila až 17 300 Kč ročně.
• Sleva na studenta, zrušena. Hodnota byla 4 020 Kč ročně.
• Sleva na manžela/manželku, nezrušena, ale radikálně omezena. Nově ji lze uplatnit jen v domácnosti s dítětem do tří let věku a při příjmu partnera do 68 000 Kč ročně. Kdo má nejmladší dítě čtyřleté, nárok ztratil. Roční hodnota slevy přitom činí 24 840 Kč.

Na druhé straně zůstala základní sleva na poplatníka 30 840 Kč, daňové zvýhodnění na děti i odpočty za úroky z hypotéky, dary nebo produkty spoření na stáří včetně dlouhodobého investičního produktu. Balíček navíc přesunul část položek do snížené sazby DPH 12 %, třeba potraviny nebo zdravotnické prostředky. Není tedy pravda, že všechno jen zdražilo.

Modelová rodina: kde se bere číslo 30 tisíc, a proč může být i vyšší

Částka „až 30 000 korun“ není plošná. Sedí na konkrétní typ domácnosti. Vezměme rodinu se dvěma dětmi staršími tří let, kde jeden z partnerů nepracuje a druhý pobírá hrubou mzdu 40 000 Kč měsíčně.

BDO už v červnu 2023 u podobného modelu počítalo s dopadem 44 000 Kč ročně. Hranice 30 tisíc je tedy pro tuto rodinu spíš podstřelená. Naopak bezdětný zaměstnanec, který školkovné ani slevu na partnera nikdy nečerpal, nese hlavně oněch 0,6 % z nemocenského; při čtyřicetitisícové mzdě necelé tři tisíce ročně. Rozdíl je propastný.

Studie Národní rozpočtové rady potvrzuje, že omezení slevy na partnera dopadlo nejcitelněji na druhý až čtvrtý příjmový decil, tedy na rodiny s nižšími a středními příjmy. U nejvyššího decilu činí průměrné zvýšení daňové zátěže asi 1 400 Kč měsíčně, u nejnižšího přibližně 225 Kč. Konsolidace zkrátka nebolí všechny stejně.

Proč to lidé zjistili „pozdě“

Zákon prošel standardním legislativním procesem, hlasovala o něm Sněmovna i Senát, podepsal ho prezident. O utajení nemůže být řeč. Zpožděný šok má prozaičtější příčinu: Ministerstvo financí samo uvádí, že zrušení školkovného a omezení slevy na partnera se na inkasu projeví až při ročním zúčtování daně, tedy v následujícím kalendářním roce. Zaměstnanec, kterému mzdová účtárna v lednu 2024 strhla nových 0,6 % na nemocenské, si všiml poklesu čisté mzdy o stokoruny. Ale že mu chybí sleva za dvacet pět tisíc, zjistil až na jaře 2025, když mu účetní vrátila daňové přiznání s nižším přeplatkem, nebo s nedoplatkem.

V roce 2026 už žádné překvapení nepřijde. Dopady jedou naplno a některé fázované složky (vyšší spotřební daně, úpravy odvodů OSVČ) teprve dozrávají. Ministerstvo financí ve svém Fiskálním výhledu potvrzuje, že balíček snižuje strukturální deficit o více než jedno procento HDP a zlepšuje saldo i v letošním roce. Národní rozpočtová rada je ovšem k vládním odhadům pro rok 2026 skeptičtější než samo ministerstvo.

Co s tím: legální obrana domácího rozpočtu

Zrušené slevy zpětně vrátit nelze. Existuje ale několik kroků, které mohou ztrátu alespoň zmírnit:

• Sleva na manžela/manželku, pokud máte dítě do tří let, nárok trvá. Ověřte si ho při ročním zúčtování.
• Daňové zvýhodnění na děti, zůstalo beze změny. Ujistěte se, že ho uplatňuje ten z partnerů, u kterého má větší efekt.
• Odpočty, úroky z hypotéky, dary neziskovkám, příspěvky na penzijní spoření a dlouhodobý investiční produkt stále snižují základ daně. Každá tisícovka navíc do DIP znamená 150 Kč na dani méně.
• Sociální dávky, u nižších příjmů prověřte nárok na přídavek na dítě a příspěvek na bydlení. Od roku 2026 je nahrazuje nová takzvaná superdávka se složkou na bydlení a bonusem na dítě.
• Rodičovský příspěvek, u dětí narozených od 1. ledna 2024 činí 350 000 Kč, u vícerčat narozených od 1. ledna 2026 pak 700 000 Kč.

Pro přesný výpočet vlastního dopadu stačí porovnat daňové přiznání za rok 2023 s přiznáním za rok 2024 na portálu MOJE daně. Rozdíl v přeplatku řekne víc než jakýkoli modelový odhad.

Konsolidační balíček měl zastavit rostoucí zadlužování státu. Pro veřejné finance možná splní svůj účel; definitivně to ukážou až čísla za rok 2026. Pro rodinu se dvěma školáky a jedním příjmem je ale účet jasný už teď.

Článek Konsolidační balíček sníží rodinné příjmy. Průměrná domácnost přijde ročně o osm až patnáct tisíc korun se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Konec éry jednoho jména pro všechny

Doba, kdy jedno jméno neslo přes deset procent celého ročníku, je podle ČSÚ definitivně pryč. V roce 2025 rodiče použili 3 233 různých chlapeckých a 3 408 dívčích jmen. Žebříček se rozpadá do stále širšího vějíře, kde žádná stálice nedokáže nasbírat takový podíl jako dřív.

Viktorie přitom neprorazila z ničeho. Držela se na druhém místě už v letech 2022, 2023 i 2024; letošní posun je spíš logické vyústění dlouhého růstu než náhlý zvrat. Eliščin pokles naopak kopíruje vzorec, který už dříve postihl Tomáše a Terezu: obě jména spadla na 12., respektive 11. příčku. Stálice nezmizely, jen přestaly dominovat.

Skokani roku: Lara, Sofia, Matteo, Theodor

Nejzajímavější pohyb se odehrává mimo první desítku. Za poslední tři roky poskočila Lara o 31 míst, Sofia o 26, Matteo o 19 a Theodor o 18. Podle dat ČSÚ se Lara aktuálně nachází kolem 68. příčky, Sofia na 38. a Matteo na dělené 52. pozici; nejsou tedy na čele, ale tempo růstu je výrazné.

Do první desítky se nově probojovali Oliver a Rozálie, do první dvacítky Jonáš a Valerie. Naopak z TOP 20 vypadli Martin a Stella. Jde o jména, která znějí mezinárodně, ale nejsou v češtině cizorodá, spíš rozšiřují paletu vedle tradičního jádra. Přímou příčinu jejich vzestupu ČSÚ neměří, protože sleduje výsledek, ne motivaci rodičů. Pravděpodobně jde o souběh kulturních vlivů, cestování a vyššího kontaktu se zahraničím, ne o jeden konkrétní spouštěč.

Praha jako jiný svět

Pražský žebříček vypadá, jako by patřil do jiné země. U dívek tu vede Sofie, u chlapců se o první místo dělí Adam s Matyášem. Ani Jakub, ani Viktorie se v hlavním městě na špici nedostali. Tři nejčastější chlapecká jména pokryla v Praze jen sedm procent narozených, u dívek šest procent; fragmentace je tu nejsilnější v celém Česku.

Proč zrovna Praha? Město mělo v roce 2025 silný přírůstek zahraniční migrací a k 31. 12. 2024 evidovalo podíl cizinců 25,3 %, nejvyšší ze všech krajů. Mezinárodní prostředí zjevně snižuje bariéru k volbě jmen, která by jinde v Česku ještě působila nezvykle.

Regionální rozdíly jsou letos výrazné i mimo Prahu. U chlapců vedl Jan v Libereckém a Jihočeském kraji, Matyáš ve Středočeském, Ústeckém a Moravskoslezském, David v Karlovarském. Jakub kraloval ve zbylých sedmi krajích. U dívek si dvanáct krajů rozdělily po šesti Viktorie a Eliška, zatímco Prahu a Liberecko ovládla Sofie.

Rekordně slabý ročník zvyšuje citlivost žebříčku

Jeden kontext, který snadno unikne: v roce 2025 se v Česku narodilo jen 77 600 dětí, nejméně v historii statistického zjišťování. Slabý ročník znamená, že i relativně malé absolutní přesuny (desítky, ne stovky narozených) dokážou přehodit pořadí na špici. Střídání Viktorie a Elišky rozhodlo rozdílem 68 jmen. V silnějším ročníku by takový posun nemusel stačit.

To ale neznehodnocuje širší trend. Rostoucí rozmanitost jmen dokumentuje ČSÚ průběžně už několik let a projevuje se u obou pohlaví, napříč kraji a nezávisle na velikosti ročníku. Éra, kdy se ve třídě potkalo pět Tomášů, se při dnešní fragmentaci opakovat nemusí, i když konkrétní lokální shoda samozřejmě zůstává možná.

Jan jako poslední mohykán

Uprostřed všech posunů stojí jedno jméno pevně: Jan. V roce 2025 je třetí a zároveň jediný, kdo se drží v chlapecké první desítce nepřetržitě od roku 1950. Spolu s Janou patří k absolutním rekordmanům v počtu prvenství za posledních 75 let. Tradiční česká jména tedy nemizí, jen už nevládnou tak suverénně jako dřív a vedle nich roste prostor pro varianty, které by ještě před generací působily neobvykle.

Žebříček roku 2025 není příběhem revoluce proti češtině. Je příběhem země, kde se rodiče přestali bát volit jinak, a kde na to stačilo 68 jmen rozdílu.

Článek Žádná nadvláda českých klasik v porodnicích. Rodiče opouštějí Elišku a Jakub se drží jen zuby nehty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Z noční bytosti středověkou démonkou

Nejstarší textová stopa jména Lilith sahá do biblického Izajáše 34:14, kde figuruje jako „noční bytost“ obývající zpustošenou krajinu. Žádná Adamova první žena, žádný příběh o vzpouře, jen krátká zmínka o stvoření spojeném s tmou a divočinou. Talmudický traktát Niddah 24b přidává další vrstvu: bytost „ve tvaru Lilith“ s křídly.

Teprve pozdější středověké legendy a lidové tradice z ní vytvořily konkrétní démonickou figuru, která ohrožuje rodičky a novorozence. V některých komunitách se její jméno u kolébky raději nevyslovovalo. Právě tato vrstva, ne biblický originál, vytvořila tabu, které přetrvávalo staletí.

Česká čísla: malá, ale rostoucí

Podle dat Ministerstva vnitra, která zpracovává projekt KdeJsme.cz, se od roku 1945 narodilo v Česku 26 dětí se jménem Lilith. V posledním sledovaném roce přibyly čtyři novorozené holčičky. Mezi žijícími nositelkami vede Praha se čtyřmi, Brno má tři, Mladá Boleslav dvě.

Jsou to stále marginální počty, pro srovnání: Eliška si v roce 2024 udržela první příčku s tisíci novorozenými. Jenže důležitý je kontext: ještě v roce 2010 evidovala česká statistika čtyři nositelky celkem. Za čtrnáct let se jejich počet zčtyřnásobil. U jména, které bylo donedávna de facto tabu, je to výrazný posun. A přibývají i jeho transgender nositelky, pro které je Lilith symbolem dokonalé proměny, vyjadřující jejich vnitřní pocity.

Širší trend: rodiče chtějí jména, která vyčnívají

Lilith nezůstává osamocená. Tisková zpráva ČSÚ z května 2025 ukazuje, že český jmenný vkus se rozvolňuje rychleji než kdykoli dřív. Amálie vyskočila z 19. místa v roce 2018 na 6. místo v roce 2024. Rozptyl neobvyklých a zahraničně znějících jmen roste. Předseda ČSÚ sám upozornil na to, že rodiče stále častěji sahají po jménech, která ještě před generací neexistovala v českém povědomí.

V USA je normalizace ještě zřetelnější. Podle Social Security Administration byla Lilith v roce 2024 na 256. příčce, meziročně sice klesla o 24 pozic, ale stále patří do širokého mainstreamu. V Anglii a Walesu vede ONS detailní datasety, kde Lilith rovněž figuruje. České jednotky novorozených ročně versus americké tisíce ukazují, že tuzemský trend je teprve v zárodku.

Proč rodiče nečtou démony, ale sílu

Přímý výzkum motivací rodičů k volbě jména Lilith v Česku neexistuje. Nepřímé signály ale mluví jasně. Dnešní generace rodičů vybírá jména jinak než ta předchozí:

• Zvuk a mezinárodní použitelnost váží víc než etymologický slovník.
• Mytologický původ funguje jako kulturní signál, „silná ženská postava“, nikoli jako doslovné přihlášení k démonologii.
• Originalita je hodnota sama o sobě: rodiče nechtějí, aby ve třídě seděly tři holčičky stejného jména.

Lilith tohle všechno splňuje. Tříslabičné, melodické, snadno vyslovitelné v angličtině i češtině. A ano, s příběhem, který se dá vyprávět. Jenže ten příběh si rodiče přepisují: z noční démonky se stává archetyp nezávislé ženy, která odmítla podřízenost.

Co to znamená pro dítě

Praktický dopad? Holčička jménem Lilith bude pravděpodobně jedinou Lilith ve své škole. Bude odpovídat na otázky o původu jména častěji než Eliška nebo Tereza. Může narazit na vtípky spojené s démony, hlavně od těch, kdo znají jen povrchní popkulturní vrstvu. Na druhou stranu: v prostředí, kde Amálie, Mia a Nela jsou běžné, už Lilith nepůsobí jako provokace. Spíš jako vědomá volba.

Jméno Lilith dnes není tabu. Není ale ani mainstream. Stojí přesně na hraně, kde ho rodiče hledají, dost výrazné, aby zaujalo, dost zavedené, aby matrika nekroutila hlavou.

Článek Démonické jméno z Bible je na vzestupu. V Česku už ho nosí desítky dívek a stále přibývají se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ke zneužívání může docházet i na dálku

Podle sdělení čínských úřadů se čím dál častěji objevují případy, kdy pachatelé kontaktují děti přes internet, kde si získají jejich důvěru a následně je nebezpečně vydírají nebo dokonce zneužívají. Typický scénář podle našeho průzkumu vypadá takto: přes chat dítě přimějí poslat své intimní fotografie (zpravidla pod nejrůznějšími nevinnými záminkami), a pak ho začnou tlačit ke schůzce. To vše samozřejmě pod hrozbou zveřejnění oněch fotografií.

Nový výklad zákona proto jasně říká, že už samotné vylákání nahých fotografií nebo videí bude považováno za trestný čin sexuálního obtěžování. A to je zásadní posun. Dřív se totiž něco podobného prostě neřešilo, dokud se na scéně neobjevilo vydírání, bylo vše často bráno jen jako dobrovolná komunikace.

Přísnější tresty včetně těch nejvyšších

A teď to nejtvrdší. Pokud pachatel dítě nejen zneužije, ale ještě mu způsobí vážnou újmu, nutí ho k sebepoškozování nebo šíří záznamy zneužívání, může počítat s výrazně vyšším trestem.

V těch nejzávažnějších případech může přijít bez pardon na scénu trest smrti. Nedávno byly například podle informací naší redakce popraveny tři osoby, které přes internet nalákaly nezletilé dívky a následně je znásilnily. Šlo o případy, které tehdy Čínou pořádně otřásly, i když se o tom v zahraničních médiích pochopitelně příliš nemluvilo.

Zvlášť přísně se pak podle nového zákona posuzují situace, kdy zneužívání páchají lidé, kteří mají děti chránit. Tedy třeba učitelé nebo dokonce rodiče. V takových případech může soud rovnou sáhnout po nejvyšším možném trestu.

Nová pravidla: rychle jednat a nahlásit

Součástí změn je i důraz na rychlou reakci. Pokud bude mít dojem, že je dítě obětí zneužívání, měl by to okamžitě nahlásit. A to bez ohledu na to, jestli je to jeho povinnost, nebo ne.

V této souvislosti se hodí zmínit to, že Čína systém povinného hlášení už zavedla. Ten podle zjištění naší redakce funguje od roku 2020. Od té doby bylo řešeno přes pět tisíc případů týkajících se násilí na dětech, přičemž většina z nich souvisela právě se sexuálním násilím.

Článek Tvrdý zásah proti internetovým predátorům: V Číně padají u nás jen těžko představitelné tresty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bez té vibrace to prostě nepůjde

Největší strašák? Legendární písmeno ř. To je unikát, který jinde ve světě prakticky nenajdete (ano, polské rz není totéž, tam totiž během výslovnosti jazyk nevibruje jako u nás). Jazykovědci se shodují, že jde o alveolární vibrant s frikcí, ale to cizinci moc nepomůže. Pro většinu z nich je to zvuk znějící jako z jiné planety (bylo by to stejné, jako kdybychom se my pokoušeli odmlouvat třeba mlaskáním stejně jako afričtí Sanové).

Řehoř, Jiří a spol.: když se jazyk zamotá

Typickým příkladem je jméno Jiří. V angličtině by člověk mohl použít podobu George, jenže ne každý to ví. A tak vzniká „Džirí“, „Jairy“ nebo jiné tvary, které nemají s tím původním společného snad vůbec nic. Kombinace měkkého j a ostrého ř je zkrátka vražedná.

A podobně jsou na tom jména jako Štěpán nebo Zbyněk. Shluky souhlásek bez samohlásek působí na cizince jako náhodně rozházená písmena z klávesnice. A ještě horší je, když si jméno spojí s nějakou negativní asociací. Když například před Američanem vyslovíte slovo dušna, spojí si to se slovem douchebag (blbec) a je, jak se říká, vymalováno.

Řehoř: historické jméno, které potrápí

Speciální kapitolu si zaslouží Řehoř. Je to česká podoba latinského Gregorius, známého po celé Evropě jako Gregor. U nás má tohle jméno tradici už od středověku, jenže zkuste ho vyslovit někde v Londýně nebo New Yorku. Dvě ř v jednom jméně, tvrdý rytmus a jazyk si ani chvíli neodpočine. Není divu, že se obě ř obvykle změní v mnohem jednodušší r a je to.

Článek České jméno jako jazykolam pro svět. Jeho nositelé si můžou vysloužit i posměšky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od „divé“ k oblíbené

Čas je ale nejlepší lékař, jak se říká. A stejně, jak dokáže léčit rány, tak dokáže i skvěle vylepšovat pověst. A protože se doba změnila, tak to, co bylo kdysi výčitkou, dnes působí skoro jako kompliment. Svobodomyslná, energická, svá…. Ano, přesně tak zní jméno Barbora dnešním rodičům. A vrací se k němu čím dál častěji.

Barbor budeme potkávat čím dál tím víc

Statistiky mluví jasně. Už v roce 2024 se Barbora držela mezi nejčastějšími dívčími jmény, konkrétně na 17. místě. To už není žádný zapomenutý relikt literatury, ale regulérní hit porodnic. A nevypadá to, že by se od její obliby ustupovalo. A její zdrobnělina Bára? Ta frčí napříč generacemi.

Zajímavé je i samotné pozadí jména. Barbora pochází z řeckého slova „barbaros“, což není nic jiného než cizinka. Původně šlo o označení pro někoho, kdo nemluvil řecky – ale nám už to naštěstí dnes tak vůbec nepřijde. Mimo jiné i díky oblíbené křesťanské světici, která plní dětem punčošky v prosinci. Barbora je prostě naše – domácí.

Není divu, že Barbory dnes potkáte všude. Ve školkách, na univerzitách, v kancelářích i mezi seniorkami. A žádná z nich není jen „ta divá“, naopak. Na předsudky nikdo nedá. Naštěstí. Je zvláštní, jak se významy postupem doby mění, že?

Článek Dívali jsme se na něj skrz prsty, teď už zase plní porodnice. Tradiční české jméno se vrací do módy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Televize jako motor popularity

Ještě donedávna to nebylo s výskytem téhle zvláštnosti právě růžové, to si přiznejme. Zlom přišel kolem roku 2016. Jen tři roky předtím se totiž do seriálu Ulice přidala herečka Malvína Pachlová, která v něm ztvárňuje velmi oblíbenou Šárku. Seriál ji vystřelil do širšího povědomí a společně s tím se začalo víc mluvit i o jejím křestním jménu. A tak nějak to přispělo k jeho normalizaci.

Což si opravdu nevymýšlíme. Statistiky totiž ukazují, že právě v těch letech začal zájem o Malvíny růst. V roce 2024 se jméno umístilo už kolem 171. místa mezi dívčími jmény, což vůbec není špatný výsledek. Není to masovka typu Eliška nebo Sofie, ale tempo růstu je opravdu znatelné.

Zní cize, ale vlastně je naše

Možná si říkáte, odkud se vlastně vzalo. Původ není úplně jednoznačný. Některé zdroje mluví o germánských kořenech, jiné o keltském původu. Ale každopádně to určitě není žádná středomořská exotika nebo dokonce asijský vliv. Nejčastěji se překládá jako spravedlivá nebo přítelkyně. A to už zní mnohem líp než představa pohádkové čarodějnice, že ano.

Přiznáváme, že na první dobrou může Malvína působit trochu exoticky. Jenže když si tohle slovo párkrát vyslovíte, zjistíte, že do češtiny zapadá překvapivě přirozeně. A navíc může mít i spoustu zdrobnělin. A Malvínka, Malvuška či Malka zní už opravdu dokonale česky, což?

Magie nás už neděsí

Zajímavé je, že řada jmen spojovaných s pohádkovými čarodějnicemi dnes působí podobně zajímavě a elegantně. Příkladem může být třeba Agnes, Beatrix, Fiona, Minerva nebo Titania. Schválně se nad nimi zkuste zamyslet. Také máte za to, že bez kontextu zní spíš vznešeně než strašidelně? Není divu, že se k nim rodiče často vracejí – a to je rozhodně dobře.

Článek Nosily ho hlavně čarodějnice a ježibaby, teď ho oblíbený seriál zpopularizoval tak, že si ho rodiče zamilovali se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jméno, které u nás nikoho nepřekvapí, boduje globálně

Na výsledcích se podílel lingvista Dr. Bodo Winter z University of Birmingham. Ten se v rámci svého výzkumu zabýval tím, jak zvuky působí na lidský mozek. Vše postavil na principech tzv. zvukové symboliky – tedy na tom, že některé hlásky a jejich kombinace v nás vyvolávají příjemnější pocity než jiné. To je zkrátka a dobře fakt – stačí si vzpomenout na nejrůznější dětské zdrobněliny a budete mít rázem jasno. A jaká „ocenění“ dostal podle něj právě Daniel? Budete se divit, ale hned čtyři.

• Je měkký,
• plynulý,
• snadno vyslovitelný v mnoha jazycích,
• a má vyvážený rytmus.

Věda říká: Daniel zní prostě dobře

Není náhoda, že se v britském žebříčku nejlépe znějících chlapeckých jmen umístil na 9. místě – po boku jiných velmi oblíbených jmen (byť bohužel ne u nás) jako Zayn, Jesse nebo Charlie. V americkém žebříčku, který se zabýval podobnými principy, se objevil také, konkrétně na 44. místě, což je při obrovské konkurenci stále velmi dobrý výsledek.

Co jméno Daniel vlastně znamená?

Daniel má původ v hebrejštině. Vzniklo spojením slov dan (soudit) a El (Bůh). Pokud bychom to dali dohromady, zjistíme, že význam jména lze přeložit zhruba jako „Bůh je můj soudce“. Historicky je jméno spojené s biblickou postavou proroka Daniela, kterého známe jako symbol moudrosti, odvahy a vnitřní pevnosti. Ale existuje i mnoho jeho slavných současných nositelů. Například:

• Daniel Radcliffe – navždy spojený s rolí Harryho Pottera
• Daniel Craig – nekompromisní James Bond
• Daniel Day-Lewis – herecká legenda a trojnásobný držitel Oscara

Každý jiný, ale všichni potvrzují, že Daniel je jméno, které zkrátka a dobře funguje v jakémkoli prostředí. A to bez ohledu na věk jeho nositele.

Článek Nejkrásnější české jméno se dostalo do TOP 10 ve světovém žebříčku. Jeho nositelé mohou být právem pyšní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žebříček krásy založený na vědecké metodě

Výzkum, který se rozhodl tuhle záhadu jednou provždy rozklíčovat, vedl dr. Bodo Winter z University of Birmingham. Ten má za sebou už několik podobně zajímavých studií, takže se rozhodl zúročit své předchozí zkušenosti a jít na to čistě vědecky. Jeho tým proto analyzoval stovku nejpoužívanějších jmen z různých zemí a sledoval, jak na jejich zvuk reagují posluchači. Nešlo o módu ani o osobní sympatie nebo cokoliv dalšího, co mohlo výsledek ovlivnit. Ve hře byla jen a jen čistá fonetika.

A jak to celé probíhalo? Vlastně docela jednoduše. Dobrovolníci poslouchali nahrávky jmen a hodnotili, jak příjemně na ně působí. A jako jasný vítěz vyšla Sofie, a to díky melodickému rytmu a vyvážené kombinaci hlásek.

Tohle jméno zní zkrátka nejlíp

Lingvisté se přitom shodují, že jména vnímaná jako krásná často končí otevřenou samohláskou, typicky „a“. Zvuk se totiž při jejich vyslovení jakoby rozvine a nezadrhne. Důležitou roli přitom hrají i jemné souhlásky, například „s“ a „f“, které dojem z celého jména dále lehce upravují a doladí. Díky nim zkrátka nezní tvrdě. Sofie má navíc klidný rytmus a vyslovuje se s důrazem na první slabiku, což na podvědomé úrovni evokuje stabilitu a harmonii. A když k tomu přidáte jednoduchou výslovnost napříč jazyky, máte ideální kombinaci, která u lidí prostě boduje.

A co je zajímavé pro Česko – právě Sofie u nás patří dlouhodobě mezi tři nejoblíbenější dívčí jména. Pochází ze starořeckého slova sophía, tedy „moudrost“. A právě spojení příjemného zvuku a silného významu z něj v dnešní době dělá takový fenomén.

Článek Nejkrásnější jméno na světě Češi objevili už dávno. Patří u nás k nejoblíbenějším se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Totožnost neznámé

Chovala se jako zvíře, byla rozcuchaná a oděná v cárech šatů. Jenže Mikhalitsyna neměla žádné děti. Co to tedy bylo za dítě? Po bližším prozkoumání vyšlo najevo, že je dívka poměrně vyspělá, adolescent. A opravdu se jednalo o dceru zemřelé. Ze strachu před veřejným zatracením ji matka porodila doma. Nevolala žádné lékaře, ani dítě nikam nezapsala. A jako kolébku i pozdější místo k životu pro ni zvolila truhlu v rohu.

Dcera tak žila v bedně. Matka ji občas pustila ven a nechala ji zkoumat „velký svět“, aby se najedla a ulevila si. Kvůli fixované pozici uvnitř byla její kostra zdeformovaná a končetiny pořádně nevyrostly. Ve 12 letech její výška nepřesáhla 60 cm. Dívka byla poslána do psychoneurologické internátní školy, kde si jen těžko zvykala na společnost dalších lidí. Za celý svůj život totiž nespatřila nikoho jiného než svou matku. Ani neznala normální jídlo.

Nový život

To samé platilo pro elementární pravidla hygieny, krom toho neměla žádné jméno. Personál školy a další lidé jí začali říkat Máša. Ze začátku nemluvila ani s personálem, ani s dalšími pacienty. Jen nadávala, což byly asi jediné výrazy, které kdy od své matky zaslechla. Dnes je Máše 45 let a svoje děsivé dětství si nepamatuje, respektive snaží se na něj zapomenout. Psychologové z institutu věří, že je to způsobeno aktivací sebeobranného mechanismu.

Navzdory zdravotním problémům se snaží zachovat si srdce a přátelí se s ostatními pacienty. Nejsmutnější skutečnost jejího života je, že matka vlastně zničila život svého dítěte jen proto, že se děsila veřejného mínění a odsouzení dalšími vesničany. Potlačení nebo též vytěsnění je obranný mechanismus, během kterého jsou nepříjemné vzpomínky nebo motivy přesunuty z vědomí do nevědomí. Poprvé ho zavedla dcera Sigmunda Freuda, Anna.

Freudův konflikt složek osobnosti

Podle Freudovy teorie osobnosti ji tvoří tři složky – ego, superego a id. Ego vyrovnává působení superega a id. Pokud ovšem nastane silný konflikt superega a id, ego ho nedokáže vyřešit a osobnost reaguje několika způsoby. Jedním z nich je právě vytěsnění, při kterém se člověk snaží nemyslet na to, co ho trápí. Tyto myšlenky se postupně přesouvají do nevědomé části vědomí. Odtud se pak mohou projevovat jako nervozita nebo úzkost.

Stejně tak získávají podobu například nespavosti nebo neschopnosti soustředění. Při dalším potlačování naberou jinou formu, například averze ke všemu, co nám původní trauma připomíná. Freud léčil například dívku, která musela na příkaz rodičů napsat chlapci, kterého milovala, dopis, že už ho nikdy nechce vidět. Následně jí však ochrnula ruka, kterou psala. Teprve když se vypovídala ze svého trápení, mohla tuto ruku znovu používat.

Článek Dívka z krabice: Vlastní matka ji 12 let věznila ve stísněném prostoru. Chtěla ji chránit před okolním světem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nadšení a poté silné obavy

Jenže doktorův výraz se změnil znova a pak si přizval několik kolegů. Když se vyděšená Janet znovu zeptala, slyšela neuvěřitelnou větu: „Budete mít šest dětí.“ Šance, že takové těhotenství proběhne v pořádku, je 1 ku 104 miliardám. Tedy asi jako postavit jediného člověka proti 14násobné populaci planety. Jako nastávající matka šesterčat se však Janet cítila podivuhodně klidná. Uvnitř zkrátka věřila, že její děti budou v pořádku. I po 35 letech je při líčení událostí stále nadšená.

Během osudného ultrazvuku byla v 8. týdnu těhotenství a následně ji přijali do nemocnice, kde zůstala až do porodu. Šesterčata jsou sama o sobě extrémně vzácná, tehdy se vědělo jen o 2 případech. Veškerý personál, který tuto situaci zažil poprvé, byl naprosto v šoku. Janet se předtím právě vrátila z dovolené, opálená a zdravá. Najednou byly všude kolem starší ženy čekající na operace a šeptaly si za jejími zády: „Hele, to je ta, která čeká šesterčata.“

Klidná maminka a nervózní lékaři

Prvním kritickým mezník byl 23. týden. Pokud by se těhotenství udrželo přes tuto dobu, měly by děti šanci přežít. Janet tehdy cítila, jak kopou, a skutečně je donosila, dokonce do 31. týdne. Existoval však předpoklad, že všechna miminka nepřežijí. V den samotného porodu císařským řezem zůstávala Janet klidná, ale lékaři byli ve stresu z náročné operace. Když se žena probrala, zeptala se jen: „Jsou naživu?“ Děti byly naživu, a co víc, maminku čekalo další překvapení – narodilo se hned šest holčiček o váze 1,6 kg.

Uběhly kritické dva dny a bylo jasné, že jde o první dívky na světě, které přežily porod šesterčat. Novináři je pro pohodlí číslovali, což se stálo rodinným vtipem. Janet kvůli hospitalizaci neabsolvovala žádné kurzy pro nastávající maminky, s manželem tak naprosto netušili, co dělat. Zvláště, když domů přijde 6 dcer. Jejich život se změnil v pár hodin nočního spánku a nekonečný cyklus kojeneckých lahví a plen. Spotřebovali ohromných 11 000 plen za rok.

Jeden velký kolotoč činností

Když Janet skončila mateřská, musel se rodičem na plný úvazek stát tatínek Graham, jinak výtvarník a dekoratér. Podporu poskytly i místní úřady, které najaly zdravotní sestry. Výchova šestice nebyla jednoduchá, Janet ale uměla věci perfektně a přirozeně organizovat. Dcery se objevovaly ve zprávách a někdy hrály v reklamách, což rodině finančně pomáhalo. Janet jim nikdy nenutila stejné oblečení a i školní uniformy „vybavila“ různými sponkami a barevnými ponožkami pro volný výběr.

Velmi vyčerpávající byly třídní schůzky a Janet si musela pečlivě zapisovat rozhovory s učiteli. Až na nejstarší Hannah bydlí všechny dcery pár minut jízdy od rodičů. Jak dospívaly, chápaly, jak náročná jejich výchova byla. „Mám jedno dítě a mám dost, nedovedu si představit péči o šest, jak to měla matka. O to víc ji obdivuju a dodnes si jí vážím,“ říká Sarah. Janet je naopak ráda, že má dosud jen jednu vnučku – péče o jedno dítě je podle ní zábava.

Kolik vícerčat ve svém okolí znáte?

Zdroj: Mirror

Článek Neuvěřitelný příběh 1. holčičích šesterčat na světě: Šance, že se vůbec narodí živé, byla 1 ku 104 miliardám se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Církevní autority bez omezení a odpovědnosti

Ve svém programu vyzdvihl speciální program péče o sirotky a děti z dysfunkčních rodin, což se týkalo hlavně jeho příznivců. Tyto děti Duplessis svěřil katolické církvi, stejně jako na ni převedl správu škol, sirotčinců i nemocnic. Vyhrazený rozpočet byl poskytován podle uvážení duchovních. Tuto premiérovu iniciativu (lidé mu říkali „náčelník“) přijali duchovní s velkým nadšením. Je však třeba uvést, které děti tudíž spadaly do církevní péče.

V tomto azylu končily děti bez rodičů, případně ty, jejichž rodiče byli zbaveni svých práv. Stejně tak ale i děti z normálních nízkopříjmových rodin či potomci svobodných matek a nesezdaných párů. Potomci rodičů žijících v civilním sňatku byli bráni jako „ovoce hříchu“ a spadali do nejnižší kategorie. Jednalo se s nimi jako se zločinci, přitom dostat se do církevní péče bylo velmi snadné. Odebrání mohl totiž doporučit kněz, lékař nebo učitel.

Když personál může naprosto cokoli

Rodiče občas věřili, že dítě bude mít takto lepší podmínky i šanci na vzdělání. Mnoho dětí bylo však odebráno násilím s asistencí policie a aktivistů. Bylo jich mnoho a kapacita nestačila, Duplessis proto nechal otevřít další zařízení. Celý systém byl samozřejmě silně zkorumpován a došlo k velkým zpronevěrám státem poskytnutých prostředků. S vědomím vysychajících financí Maurice překvalifikoval úkryty na psychiatrické kliniky.

Tím se zvýšil státní příspěvek na osobu z 1 dolaru a 25 centů na 2 dolary a 75 centů. Pak přišel rozkaz, aby kněží a sestry každému sirotkovi vymysleli konkrétní diagnózu. V rámci oficiálního dojmu musely také vzniknout záznamy. Nejhůře na tom byli starší teenageři, protože skončili v reálných léčebnách spolu s pacienty. Děti, které zůstaly v azylech, na tom nebyly o moc lépe. Byly bity, hladověly, znásilňovali je a mučili.

Kompletní historie zůstává stále mlhavá

Personál prováděl barbarské zákroky včetně lobotomie a chirurgie. Smrt tu byla zcela běžná, kromě zákroků a nelidských podmínek páchaly děti často sebevraždy. Mrtví tu nebyli rentabilní, ovšem z těl se dalo něco získat. Byla tedy prodána do anatomických divadel a pro výzkumné účely – 10 dolarů za mrtvolu. I za života byly děti cílem experimentů, například léků či postupů, které zdaleka ne vždy vedly k určenému cíli.

Ačkoli historie těchto úkrytů byla postupně odtajněna, stále je v ní mnoho prázdných míst. Kdokoli ze systému se staral o to, aby pravda nikdy nevyšla najevo, stopy tedy pečlivě mizely. Celkový počet dětí není znám, podle expertů mohlo být „pacientů“ až 300 tisíc. Různé části Quebecu stále skrývají důkazy o zločinech. Například v roce 1999 byly na prasečí farmě poblíž bývalé kliniky objeveny ostatky asi 2 000 dětí z tohoto programu.

Zdroj: Wikipedia

Článek Duplessisovi sirotci – otřesná kauza byznysu s dětským utrpením: Pokusy, mučení, sebevraždy a prodej mrtvol za pár stovek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Několik obecných skutečností o matkách

Která žena je podle vašeho názoru chlapcovou matkou? Příbuzenský vztah – nota bene tak výrazný jako mezi matkou a dítětem – značí některé podvědomé rysy chování. Jen v USA je přibližně 82,5 milionů matek, celosvětově pak přes 2 miliardy. Každou vteřinu se narodí 4,3 miminka. Přibližně 2 % amerických matek svoje děti adoptovaly. V průměru vymění každá matka přibližně 7 300 plínek, než její dítě dosáhne věku 2 let.

Nejdelší těhotenství, které bylo kdy zachyceno, trvalo 375 dní, tedy skoro o 100 dní více než jakékoli normální. Nejtěžší lidské miminko se narodilo v Itálii, jeho matka se jmenuje Carmelina Fedele. Bylo to v září 1955 a její syn tehdy vážil 9,9 kilogramů. Matka Země neboli řecká Gaia byla první bohyní řecké mytologie. Vytvořila sama sebe z prvotního chaosu, také stvořila Zemi a okolní vesmír. V rámci živočišné říše je matkou rodící největší potomky slonice.

Rozbor přítomné situace

Pokud jste jako matku tipovali ženu sedící napravo, dopustili jste se stejného omylu jako asi 70 % těch, kterým byla tato hádanka předložena. Pouze 30 % pak správně zvolí ženu sedící nalevo. Proč tomu tak je? Jde především o ženino držení těla. Její zkřížené nohy ukazují směrem k miminku, ženy takhle obecně podvědomě ukazují na to, co je zajímá. Stejně tak její syn sedí tak, aby měl i při hře svou matku stále na očích.

Tento postoj je zdůvodňován obecnou ostražitostí. Matka se může kdykoli zvednout a dítěti pomoci, má také přehled o tom, co dělá a co mu případně chybí. Žena napravo je svým postojem lhostejnější a celkově vzdálenější. Nohy a záda drží rovně, přítomnost dítěte nebere výrazně na vědomí a nevzbuzuje v ní přílišné emoce. Přítomnost ženy naproti bere na vědomí, nemá k ní ovšem nejspíš zvláštní vztah. Může jít například o schůzku s učitelkou.

Zajímavé matky světa

Matka koaly medvídkovitého (nesprávně označován jako medvídek koala) krmí mláďata svým vlastním trusem. Ta totiž ještě nemají plně vyvinutou střevní mikroflóru, která by jim detoxifikovala vysoce jedovaté listy eukalyptu. Ty tvoří hlavní složku potravy těchto stromových vačnatců. Matky orangutanů zase své potomky nikdy neodkládají a obvykle o ně pečují 6–7 let. Jde o nejdelší závislost dítěte na matce ze všech zvířat.

Roseanne Conner z amerického seriálu Roseanne vysílaného v letech 1988–1997 byla považována za matku antihrdinku. Měla málo placenou práci, svoje děti dokázala sotva kontrolovat a trpěla nadváhou. Seriál se stal významným, protože ukázal matku, která vedla domácnost, a jeho oblíbenost se neodvíjela od jejího fyzického vzhledu. V rozvojových zemích jsou komplikace v těhotenství hlavní příčinou postižení či smrti matek.

Zdroj: AnCienradios

Článek Poznáte, která z žen na tomto obrázku je matkou přítomného dítěte? Tento rébus dělá lidem problémy už léta se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když se rodiče zaseknou

S běžným – nebo naopak neobvyklým – úkolem pro 2. stupeň ZŠ si neporadil ani americký profesor matematiky. Vypadalo to, že se stalo přesně to, o čem kdysi zpívala slavná ruská zpěvačka Alla Purgačeva v „Písni prvňáčka“. Nelehké dětské úkoly se pro dospělé stávají opravdu „tvrdým oříškem“. Lze se však dobrat i k jejich vyřešení. Pro jedny se tak mohou stát palčivým problémem, jiní rádi zavzpomínají na školní léta.

Není to ovšem beznadějné. Na rozdíl od profesora matematiky, který chtěl na základě tohoto neúspěchu ukončit vědeckou kariéru, se dítku školou povinnému dařilo bez problémů. Zadání je zcela jednoduché: Carla má 3 čtverečky představující stovky, 17 tyčinek představujících desítky a 16 teček představujících jedničky. Dokáže z nich sestavit 2 stejná trojciferná čísla a dokáže to provést se všemi těmito žetony?

Řešení existuje, nebo je problém v nastavení

Existují v zásadě dvě možnosti, jak se k tomu postavit. Buď prohlásíme, že se všichni dospělí zamotali kvůli chybě v zadání, nebo konstatujeme, že problém má zcela logické řešení, a pustíme se do jeho hledání. Pro řadu dospělých i dětí by se nemuselo jednat o příliš složitý úkol. Častý háček těchto úloh je ovšem v tom, že se dospělí zaměří na konkrétní problém a nevezmou v úvahu celkové podmínky.

Podívejme se tedy nejdříve na celkové možnosti, tedy soubor všech použitelných žetonů. To je přístup pro mnohé rodiče prakticky nemožný. Čtverečky jsou za 100, tyčinky za 10, tečky za 1. Celkem je tedy v souboru 300 + 170 + 16 = 486. V rámci tohoto problému tedy nebude odpověď větší než tento součet veškerých žetonů. Teď se znovu podívejme na otázky, co se po nás vlastně chce, ať nevynakládáme mozkovou energii špatným směrem.

Tvorba dvou stejných čísel

Dokáže Carla z žetonů sestavit dvě stejná trojciferná čísla? Už podmínka obsahuje jedno takové číslo, tedy žeton s hodnotou 100, musíme však použít žetony ze všech kategorií. Minimální trojciferné číslo je v tomto případě 111. V takovém případě bude mít Carla v rukou stále dostatek žetonů na vytvoření dalšího čísla 111. Odpověď na první část problému je tedy kladná – tvorba dvou stejných čísel jde.

Dovede ale Carla vytvořit čísla stejných proporcí a využít k nim všechny dostupné žetony? Ano, zcela jednoduše. Na začátku řešení jsme sečetli veškeré dostupné žetony a dostali sudé číslo. To znamená, že je dělitelné 2. Součet všech žetonů je 482, při dělení 2 získáme 243. Jsou to stejná čísla, jsou trojciferná a Carla na ně využila všechny žetony. Mnoha dospělým ale unikne právě celkový obraz a místo toho jim zamotají hlavu jednotlivosti.

Jakým způsobem jste k této úloze přistoupili poprvé?

Zdroj: ScienceNews

Článek Hádanky určené dětem, které nedokázali vyřešit ani ti nejvzdělanější dospělí. Zvládnete to vy? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chlapec, který si pamatuje

Z domu vidí přímo na malou pláž, v dálce pak přistávají letadla a chlapci chybí jeho rodiče i sourozenci. Pořád totiž opakuje, že je z Barry a musí se tam vrátit. Když se ho současná matka zeptá, jestli má raději ji, nebo svou minulou matku, odvětí, že obě stejně. Protože se chlapec svého příběhu nevzdává, snaží se jeho rodiče situaci nějak racionálně vysvětlit. Dle doktorky Karen Majors ale Kevin nemluví o těchto věcech jako jiné děti.

Ty mohou mít také různé nápady, málokdy ale tak podrobné a konzistentní. Kevin však vypráví to samé do velkých detailů příbuzným, přátelům i sousedům, a to bez té nejmenší změny v obsahu. Časem tak bylo nevyhnutelné setkání s Dr. Jimem Tuckerem, psychiatrem z univerzity ve Virginii. Ten za posledních 40 let nasbíral více jak 500 podobných případů a dlouhodobě se minulými životy dětí pečlivě zabývá. Jak to obvykle vypadá?

Výprava na místo původního života

Děti se takto začnou projevovat ve 2–3 letech, vzpomínky však do věku 6–7 let vyblednou. Velmi zajímavý byl případ Guse Taylora, který býval svým vlastním dědečkem. Po smrti dostal od Boha lístek, který mu dovolil návrat do života. Stejně tak Kevin o svém dědečkovi vypráví detaily, které nikdy nemohl vědět. S lékařem se proto vydali navštívit samotný ostrov Barra s asi tisícovkou obyvatel. Kevin měl poznávat mnoho míst i detailů.

Jeho původní dům však nebylo možné najít. S rodinou proto navštívili místní muzeum, kde jsou uloženy veškeré úřední knihy i dokumenty. Příjmení Robertson včetně nemovitosti nakonec nalezli, nacházelo se na severu ostrova. Rodina tam žila v 60. a 70. letech, Kevin byl pohledem na dům nakonec ohromen a pohroužil se sám do sebe. Nakonec našli jedinou žijící členku Robertsonovy rodiny Gillie. Ta je starší a teoreticky je tak Kevinova sestra.

Ověřování a rady profesionála

Ve fotoalbu pak mohli vidět Kevina v předchozím životě. Mnoho šokujících detailů bylo potvrzeno a Kevin přidával další. Existují však dvě důležité okolnosti, které se v jeho líčení a nalezených údajích neshodují. Podle Gillie se totiž jejich otec nejmenoval tak, jak tvrdí Kevin. A pokud jí bylo známo, nikdo z rodiny nezemřel při žádné autonehodě. Případů tohoto typu neustále přibývá a z jejich svědectví nejednoho zamrazí.

Například když 4letá holčička z ničeho nic řekne mamince: „Jsem ráda, že jsi zase moje maminka.“ V USA dokonce existuje speciální instituce nabízející rodičům poradenství. Dr. Jim Tucker nabádá rodiče, aby si vyprávění dětí pečlivě zapisovali. Velmi to pomůže s pozdějším ověřováním. Jak ovšem potvrzuje i případ Kevina, na rozdíl od dětských fantazií jsou tyto příběhy líčeny dopodrobna a opakovaně bez nejmenších změn.

Článek Existuje skutečně reinkarnace? Malý Kevin si údajně pamatuje svůj minulý život, z jeho vyprávění a nepopiratelných faktů běhá mráz po zádech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Trocha počátečního vyjasnění

Pro začátek je třeba přiznat, že to nejsou mimozemšťané. Podle zastánců této teorie pravděpodobně někoho takového už znáte. Indigové děti se měly většinou narodit mezi lety 1978–1988. Nejen tedy, že můžete mít některé ve svém životě, můžete to být i vy sami. Jste zvědaví? Vystrašení? Inspirovaní? Skeptičtí? Všechno najednou? Ať už na myšlenku přistoupíte, nebo ne, má to celé sloužit jako vysvětlení jejich historie a znamení.

Termín „indigové děti“ přišel od média a parapsycholožky Nancy Ann Tapp, která v 70. letech studovala lidskou auru. Zatímco pár lidí mělo už tehdy indigovou auru, všimla si jí právě u dětí narozených ve zmíněné době. To ji vedlo k přesvědčení, že se objevila nová vlna spirituálních vůdců, tedy právě indigových dětí. Takže tu má být generace dětí – respektive dnes už dospělých lidí – kteří jsou nějak zvláštně obdaření. Jak je poznat?

Jaká znamení tyto děti nesou?

Kromě samotného data narození (které z vás automaticky nedělá indigové dítě) disponujete obrovskou empatií, citlivostí a vysokou mírou intuice. Pravděpodobně máte i určité psychické schopnosti a vrozený smysl pro duchovno. Současně také silnou potřebu pomoci světu, zvláštní spojení s přírodou a zvířaty. Jste také tvrdohlaví, cítíte se jako outsider a máte obecně pocit, že jste jedineční a je vám souzeno vykonat opravdu velké věci.

Dá se „indigovost“ otestovat?

Jestli máte podezření, že to na vás platí, můžete si udělat test. Odpovězte na následující otázky, které ukáží, zda patříte k této kouzelné generaci. Když budete souhlasit s většinou z nich, existuje pravděpodobnost, že jste indigové dítě.

• Umím snadno rozeznat, jak se ostatní cítí a co si myslí.
• Považuji se za příliš moudrého na svůj věk a vnímají mě tak i ostatní.
• Mám pocit, že existuje nějaká vnitřní mise, úkol, který musím splnit.
• Okolí mě mnohdy vnímá jako „podivného“ nebo „zvláštního“.
• Mám silnou intuici, která mě často vede.
• Jsem inteligentní, ale nemíval jsem nejlepší známky.
• Jsem kreativní a rád vytvářím rukama nové věci.
• Rád zjišťuju smysl a funkci věcí.
• Ve škole jsem byl rebel, neužíval jsem si úkoly a měl jsem problémy s autoritami.
• Cítil jsem životní depresi, pocit bezmoci i sebevražedné myšlenky.
• Snadno si vybavuji některé opakující se sny.

Možná jste se s jedním setkali

Jestli na teorii přistoupíte, jak je odlišíte od ostatních? Podle teorie jsou indigové děti trochu… jiné. Samotáři, kteří ignorují autority a jdou si podle vlastní frekvence. Jsou to vysoce umělečtí lidé, kterým jde mnohem víc o vlastní tvorbu než o její zpeněžení. Velmi nadaní vypravěči, jejichž energie inspiruje a je naprosto autentická. Odmítají zapadat do škatulek stran světa, vašich životních představ i vlastního okolí.

Článek Žijí mezi námi: „Indigové děti“ mají mít nadpřirozené schopnosti. Poznat se dají snadno se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Program na tvorbu nové generace

Lékaři vybírali to nejlepší z národa, přičemž současně vyvstala otázka výchovy další generace. Geny nestačí, je třeba také ideologicky správné prostředí, z čehož vyšla myšlenka Domova pro matku a dítě. Zde se speciální pracovníci budou starat o děti příslušníků SS a vštěpovat jim hodnoty Třetí říše. Následoval nejprudší pokles německé porodnosti, v roce 1933 byla nejnižší v historii země. Himmler pak obvinil lidi ze sobectví a homosexuality.

Dalším krokem byl příkaz, že každá rodina musí mít 4 děti, ani to ale nepřineslo ovoce. Himmler začal tedy cílit na matky dalších národů, Nory, Dány a Švédy. Program Lebensborn měl pomáhat podváděným ženám, nízkopříjmovým rodinám či neprovdaným těhotným dívkám. Oficiálně šlo o dobročinný program. Vytipovaným ženám byl zaručen bezpečný porod, materiální podpora i anonymita. Takto byl záměr představen polnímu maršálovi Keitelovi.

Péče a indoktrinace

První Domov byl otevřen už roku 1936, později se prezentoval sloganem, který vyzýval k rození dětí v zájmu budoucnosti země – „Dejte dítě Führerovi“, hlásaly plakáty. Krom slibované základní bezpečnosti a péče také uváděly, že chce-li dívka utajit těhotenství a porod, program Lebensborn dítě převezme do plné péče. To byl rozhodující bod, do prosince 1939 se v Domech narodilo asi 770 dětí, z nichž 354 zůstalo v sirotčincích.

Všechny pacientky Domu byly oslovovány Frau (Paní), což mělo vytvořit sevřenou komunitu. Plán ale nevyšel a objevilo se hodně kritických hlasů a žádostí na zvláštní zacházení. Kromě výuky péče o novorozence byly předávány i hodnoty Třetí říše a dějiny Německa. To bylo před svatbou povinné pro budoucí nevěsty SS. Konaly se tu i obřady „pojmenování“, kde bylo dítě přijato do „kmenového společenství SS“, což ho spojilo s celým národem.

Pátrání po vlastním původu

Po skončení války byly za osudy dětí narozených v rámci programu Lebensborn odpovědné okupační vojenské správy. Posléze se přidal i Červený kříž a nově vzniknuvší OSN – všichni se snažili vrátit unesené děti skutečným rodičům. Byl v tom ale problém, protože vedení projektu stihlo zničit většinu dokumentace. Berlínské úřady se obrátily i na samotné občany s tím, že je povinností každého Němce vrátit tyto ztracené děti skutečným rodičům.

Teprve po odtajnění archivů mohlo mnoho dětí zjistit svůj pravý původ a norská vláda se veřejně omluvila všem „dětem okupantů, které trpěly v rodné zemi“. Největší štěstí měly ty, kterým se podařilo zemi opustit. Do Švédska se tak dostala například dvouletá Annie Fried, pozdější sólistka skupiny ABBA, která se narodila právě v jednom z Domovů. Jen zlomek dětí se nakonec podařilo vrátit do původních rodin.

Jaké pocity ve vás vyvolává myšlenka programu Lebensborn?

Zdroj: TheScientist

Článek „Dejte dítě Führerovi“ aneb Jak fungoval nacistický program Lebensborn, který vychovával „pravé Árijce“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nesporný psychologický dopad

Je dokázáno, že uvěznění nebo poprava rodičů má velmi silný psychologický dopad na jejich děti. Většina z nás si nedokáže představit, co asi prožívaly děti elitních nacistů, které se o činech svých otců často dozvěděly až po válce. Do té doby žily ve spořádaných rodinách, mnohdy v luxusu a pohodlí a hrůzy okolního světa se jim vyhýbaly. Konec války pak pro ně představoval nepříjemné prozření.

Redakce VědaŽivě

27 června, 2024

Atentát na Heydricha: Uběhlo již 82 let, kolem provedení však panuje mnoho nejasností

V útlém věku od nich byli odtrženi jejich milující otcové, kteří byli buď doživotně uvězněni, popraveni, nebo spáchali sebevraždu. Navíc musely tyto děti vyrůstat se stigmatem, které na nich činy jejich otců zanechaly. Díky svému příjmení pak čelily šikaně, problémům na školách a mnohdy měly také problém najít práci. Každý z nich tak musel najít vlastní cestu, jak se s tímto osudem vypořádat.

Osudy dětí elitních nacistů

Celkem dobře se se svým údělem vypořádal Heider Heydrich, syn kata českého národa, Reinharda Heydricha. Ten se narodil v roce 1934 a dodnes žije nedaleko Mnichova. To, že je synem jednoho z elitních nacistů jednoduše přijal jako svůj osud a pouze se zasadil o to, aby tento odkaz zemřel s ním a nepřenášel se dál na jeho potomky. Dlouhá léta působil jako obchodní vedoucí letecké firmy a jako výkonný ředitel sdružení, které pečovalo o penzisty této firmy.

Podobně svůj osud přijal také syn vedoucího kancléře Martina Bormanna, který nese jméno svého otce. Byl dokonce kmotřencem samotného vůdce, ale po vstupu do církve si nechal druhé jméno Adolf úředně zrušit. Nechal se vysvětit na kněze a často se účastnil nebezpečných misií v Africe. Zemřel v roce 2013.

Redakce VědaŽivě

6 srpna, 2025

„Dejte dítě Führerovi“ aneb Jak fungoval nacistický program Lebensborn, který vychovával „pravé Árijce“

Obhájci svých rodičů

Některé děti elitních nacistů však později sdílely přesvědčení svých rodičů a snažily se jejich činy hájit. Jednou z nich byla také dcera šéfa SS Heinricha Himmlera, Gudrun Himmlerová. Když její otec spáchal sebevraždu, bylo jí patnáct let. Po válce se vyučila krejčovou, ale kvůli svému příjmení měla problém sehnat práci. Odmítala se ho však zříct a svého otce zarytě bránila. Stala se z ní sympatizantka neonacistické strany NPD a v roce 2018 zemřela jako zatrpklá a panovačná stařena.

Podobně se k věci stavěl také Wolf Rüdiger Hess, syn Rudolfa Hesse. Ten si se svým otcem dopisoval celou dobu jeho věznění a zarytě ho obhajoval. Nikdy nepřipustil, že by se dopustil něčeho strašného a stal se zarytým popíračem holokaustu. Zemřel v roce 2001.

Článek Osudy potomků elitních nacistů: Z Gudrun Himmlerové se stala panovačná stařena, Heider Heydrich žije dodnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zákaz mobilních telefonů pro mladistvé

Mobilní telefon je nedílnou součástí našich každodenních životů. Využívá jej až 90 % světové populace. V mnohém nám tento malý společník život ulehčuje, postupně se však projevují také jeho negativní dopady. Nelze popírat, že vynález počítače, internetu a následně také chytrého mobilního telefonu, představoval zásadní revoluci ve vývoji moderní společnosti. Mnozí ho dokonce staví na stejnou úroveň jako vynález knihtisku, který byl před staletími stejně přelomový.

Díky internetu a mobilním telefonům je celý svět najednou menší, lidé si jsou blíž a náš každodenní život je mnohem jednodušší. V posledních letech se však čím dál častěji mluví také o negativní stránce internetu, sociálních sítí a chytrých mobilních telefonů. Negativní dopady lze pozorovat především u mladistvých, kteří jsou na telefonech mnohdy závislí. Čím dál častěji se proto zavádí zákaz mobilních telefonů například ve školách.

Redakce VědaŽivě

28 dubna, 2024

V Česku může být brzy nastolen zákaz telefonů, za jejich použití bude hrozit tučná pokuta

Ochrana nebo porušení lidských práv?

Stále častěji se však ve veřejném prostoru objevují názory, že by se zákaz mobilních telefonů po mladistvé měl rozšířit plošně. Například v Británii se nyní uvažuje nad schválením zákona, který by zakázal používání mobilních telefonů dětem do 16 let. Mnozí se však obávají, že by takový zákon představoval až příliš velký zásah do základních lidských práv, jak uvádí web BBC.

Redakce VědaŽivě

20 března, 2024

Zákaz používání internetu v práci, Češi budou mít brzo plošně utrum

Jiní v něm zase vidí možnost, jak mladistvé ochránit před negativním vlivem neustálého připojení do online světa. Tento argument podporují také pozitivní zkušenosti se zákazem mobilních telefonů v některých evropských školách. Velmi pozitivní zkušenost například hlásí Norsko a Francie, kde zákaz mobilních telefonů ve školách zlepšil psychické zdraví celé řady studentů.

Článek Zákaz mobilních telefonů se blíží: Za porušení nařízení budou padat postihy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Používání mobilního telefonu ve školách

Už se objevují spekulace, že by brzy mohlo dojít k plošnému zákazu používání mobilního telefonu ve školách. Odborníci argumentují tím, že neustálý přístup k rozptýlením, které mobilní telefony pro děti představují, narušují jejich schopnost soustředění a negativně ovlivňují jejich školní výsledky. K podobnému kroku už přistoupila jedna základní škola v Brně, kde musí žáci uzamknout své telefony ve speciálních skříňkách a znovu si je mohou vyzvednout až na konci vyučovacího dne.

Británie přichází s plošnou reformou

Britská ministrině školství přišla nedávno s návrhem školní reformy, která obsahuje také plošný zákaz používání mobilního telefonu ve školách. Výjimkou by měly být situace, kdy je mobilní telefon potřebný pro výuku. Zákaz by se netýkal ani dětí se zdravotním omezením, které potřebují mít telefon u sebe z bezpečnostních důvodů. Podobnou reformou si už v minulosti prošla například Francie, kde nemohou děti ve školách používat mobilní telefon už od roku 2015.

Redakce VědaŽivě

20 prosince, 2023

Konec mobilních telefonů v Česku? Mladší generace to nerozdýchá, starší se nedovolá vnoučatům

Rodiče zákaz uvítají

Spousta rodičů i učitelů návrh zákazu používání mobilního telefonu ve školách podpořilo. Dospělí si uvědomují, jaké riziko s sebou používání moderních technologií přináší a školy by mohly o přestávkách nabízet jiné způsoby odpočinku, jako například hraní stolního tenisu či fotbalu, podobně jako to zavedli ve zmíněné základní škole v Brně. Většina dětí a mladistvých tráví na svých mobilech až čtyři hodiny denně a mnoho z nich na úkor jiných koníčků a pohybových aktivit. Mobilní telefon je zkrátka dobrý sluha, ale špatný pán.

Článek Pozor: Kdo patří do této skupiny lidí, tomu bude používání mobilního telefonu zakázáno. Možná se to týká i vás se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvojice, která chtěla odvoz

Byl právě na parkovišti a motor auta běžel. Jak tam tak seděl, objevili se před ním dva kluci. Zastavili se u jeho okénka, pak ho požádali, jestli by je nemohl svézt domů. Podle tónu docela spěchali a chtěli pustit dovnitř vozu. Svou okamžitou reakci popsal jako velmi podobnou tomu, když na vás někdo nečekaně zaútočí. Obrovský příliv adrenalinu a také celková úzkost. Odolal pokušení jim vyhovět, načež se obě „děti“ okamžitě velmi rozrušily.

Když k tomu ještě zavřel okénko, přišla ještě větší agresivita. Říká, že když okénko zavíral, podíval se jim do očí a viděl jen černo jako uhel. Pocítil nevysvětlitelný strach, který ho téměř paralyzoval. Pak zase nastartoval, konečně se rozjel a nechal je na kraji silnice. Další takto blízké setkání pochází od Kyla z Boise ve státě Idaho.

Poslední telefonát od přítele

„Jednou v noci mi zavolal přítel a byl naprosto zděšený. Byl ve městě se svojí přítelkyní a zastavili se v obchodě. Chystali se už domů a brali si ještě nějaké jídlo, než začnou filmový maraton. Když byli na parkovišti, poblíž auta stály dvě děti.“ Věc, která Kyla vyděsila nejvíc, byla skutečnost, že mu jeho přítel zavolal ještě před odjezdem. „Když jsem to zvedl, slyšel jsem, jak je vyděšený. Dvě děti mu zaklepaly na okénko a chtěly odvoz.“

Měla to být zastávka o několik mil dál. „Můj kamarád mi řekl, že měly úplně černé oči a mluvily s velmi zvláštní sebedůvěrou. Jako kdyby byly mnohem starší, než vypadaly. Cítil pokušení jim otevřít, jako kdyby obě trénovaly nějakou formu kontroly mysli. Nakonec ale pochopily a odešly. Řekl jsem mu, aby tam počkal, a zavěsil jsem. Když pak odjížděl z parkoviště, srazil se s kamionem, který okamžitě zabil jak jeho, tak i jeho přítelkyni.“

Neznámá podstata, zřetelné následky

„Řidič kamionu pak policii při výsledku sdělil, že vybočil, aby se vyhnul dvěma dětem na kraji vozovky.“ Jsou tato setkání dílem nějakého šprýmu? Pokud ne, s kým se tito lidé vlastně setkali? S hybridy? Mimozemšťany, nebo snad démony? Jejich obvyklý popis zahrnuje velmi bledou pokožku, která je povrchem podobná plastu. Celkově pak vypadají bez života, bez duše. Kdokoli se s nimi setkal, popisuje podivné pocity nejistoty a také jakési kontroly.

Většinou pak tyto děti požadují odvoz a současně vstup do auta, které často vyhledají. Buď je dotyční potkají samostatně, nebo ve dvojici. Nikdy se zatím neukázaly ve větší skupině. Ať už je jejich podstata jakákoli, vyhněte se jim.

Článek „Černooké děti“ jsou podle některých výsledkem křížení s mimozemšťany. Kamioňák chvíli po setkání s nimi zemřel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak probíhala první koupel dítěte?

První koupel dítěte měla především rituální význam. Krev se považovala za nečistou. Koupání prováděla porodní asistentka ve speciální koupací misce, do které se nalilo několik ingrediencí. Nejprve matčina zakrvácená košile, poté mateřské mléko, víno a případně kořalka. Zároveň se do misky vhodila mince, aby dítě zbohatlo. Tyto praktiky bývaly zcela běžné, avšak vyskytlo se i mnoho drastičtějších způsobů, které mohly dětem způsobit vážná onemocnění.

Po koupeli bylo dítě natřeno máslem, tukem nebo olejem, poté přebaleno různými oděvy, což způsobilo menší odvětrávání pokožky dítěte a mohlo vést k dalším onemocněním nebo infekci. Miminka byla v přetopených místnostech v kolébce a výměny plenek byly omezeny na 2-3 denně. Podle tehdejší lékařské zprávy z rolnické rodiny bylo nemluvně často ponecháno doma, protože rodiny neustále pracovaly na poli.

Nezáleželo na tom, kdy a kde byla vylita voda na první koupel dítěte. Nalévat ji po západu slunce bylo však zakázané, jelikož toho mohli využít zlí duchové nebo čarodějnice. Nesměla se nalévat do žádného místa, kde se po ní šlapalo.

Miminka strávila spoustu času v kolébce

Kolébka se používala do jednoho a půl roku věku dítěte. Bylo velmi důležité, aby miminko v noci usnulo, protože celá rodina musela druhý den pracovat a bylo nutné se vyspat. Nebylo taktéž vhodné navštěvovat dítě po západu slunce, aby se jim nebraly sny. Spousta rodičů našla radikálnější řešení. Ze sušené makové slupky uvařili makový čaj, a ten pak dali dítěti, aby lépe spalo. Bylo však nutné dbát na dávkování. Nadměrné množství mohlo mít katastrofické následky.

Rozmazlenost a její určování

Pokud se dítěti něco nepovedlo, například zvracelo nebo hodně plakalo, bylo považováno za rozmazlené. Ze zhoršení chování byly viněny především porodní asistentky, které údajně způsobily dětem zdravotní komplikace. Dále se pokládaly za vinu některé pohledy, které se považovaly za čarodějnictví. Malé děti byly koupány ve vodě s dřevěným uhlím, aby se zabránilo těmto údajným kletbám.

Také se předpokládalo, že kožní problémy batolete musí počkat, dokud se samy nevyléčí. To často vedlo k potížím. Věřilo se, že to vše způsobila návštěva menstruující ženy. Plíseň v ústech byla zřejmě způsobena matčiným špatným mlékem. Tyto situace se lidé snažili vyřešit např. pitnou vodou s koňské tlamy, a dokonce i psími výkaly smíchanými s vápnem. Několik drastických metod bylo praktikováno v dalších různých situacích, o kterých by se nám dnes ani nesnilo.

Článek Novorozenec se koupal v krvi, mateřském mléce a alkoholu: Metody výchovy, které dnes považujeme za absurdní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Práce podle věku a schopností dítěte

„Rodiče mohou volit práce vhodné pro konkrétní věk a schopnosti dítěte, aby se skrze ně naučilo cenné dovednosti,“ vysvětluje Tepper. „Děti, které vaří jídlo pro rodinu nebo odplevelí zahradu, a to pravidelně, budou úspěšné i v dalších oblastech života. Jde hlavně o dovednost řešit obecné problémy a školní úlohy.“ Výzkum zahrnoval rodiče a pěstouny 207 dětí ve věku 5–13 let. V polovině roku 2020 měli pak rodiče vyplnit ještě dotazník.

V něm měli například uvést, kolik toho děti udělaly za den a jak si v konkrétních případech vedly. Badatelé zjistili, že zapojení se do těchto úkolů, jako uvařit si sám jídlo nebo domácí práce, výrazně ovlivňuje pracovní paměť a také inhibici. Tedy schopnost zamyslet se nad prací před jejím vykonáním. To vše po zvážení vlivu věku, pohlaví nebo přítomnosti tělesných či dalších postižení a zdravotních problémů.

Důsledky chybného vývoje této oblasti

I předchozí výzkumy ukázaly, že zapojení dětí v úkolech odpovídajících jejich věku může posílit pocit autonomie a je spojeno se zlepšením společenských dovedností. Toto je ale první případ, kdy byly zkoumány souvislosti pravidelné aktivity a kognitivního vývoje dítěte s výkonnými funkcemi. Tedy krátkodobou pamětí, dovedností automaticky reagovat či ignorovat nepotřebné informace a soustředit se přímo na úkol, který má prioritu.

A také přepínání, tedy dovednost přesouvat plynule své soustředění mezi jednotlivými úkoly. „Ty dovednosti se typicky vyvíjejí už od útlého dětství a pokračují do pozdní puberty či rané dospělosti,“ doplňuje Tepper. „Poškození nebo opoždění vývoje právě v těchto ohledech může vést k velmi vážným potížím se sebekontrolou, neschopností plánovat či řešit běžné problémy i v dospělosti. Podepisuje se to také na výkonu při čtení nebo běžné matematice.“

Benefity na všech frontách

„Nedostatky se přirozeně projeví také v akademickém prostředí, respektive jakémkoli vyšším vzdělávání.“ Brzký vývoj výkonných funkcí je taky spojován se zapojením do terciárního vzdělávání a lepšího fyzického zdraví. Krom toho dosahují lidé v dospělosti i lepší finanční situace. „Bádání ukazuje, že je zřejmě možné vylepšovat výkonné funkce mozku vytvářením individuálních učebních aktivit i rutin,“ podotýká Tepper. Jak by to konkrétně vypadalo?

„Pracujeme s hypotézou, že děti, které se více podílí na domácích pracích, budou mít lepší inhibici a krátkodobou paměť. Naše nálezy naznačují, že většina těchto pravidelných úkolů vyžaduje po člověku sebekontrolu, udržení pozornosti po delší čas, plánování, přepínání mezi jednotlivými úkoly. Podporují tedy vývoj a posilování výkonných funkcí.“ V zásadě jde o poměrně bezpečný cvičný prostor pro všechno, co může dítě čekat v budoucnu.

Článek Pomoc s domácími pracemi u dětí zlepšuje mozkové funkce, potvrdil výzkum se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pečlivé procházejí stovek rodokmenů

Výzkum Corryho Gellatlyho z univerzity v Newcastlu tak prokázal, že muži skutečně dědí tyto sklony po svých rodičích. Celkem bylo důkladnému rozboru podrobeno na 927 rodokmenů. Ty zahrnovaly údaje 556 387 lidí z Evropy a Severní Ameriky a sahaly až do roku 1600. „Rozbor rodokmenů ukázal na tendenci dědit pohlaví potomků po rodičích. Více bratrů ukazuje na syny, více sester zase na dcery,“ vysvětluje výsledky výzkumu Gelletly.

Muži obecně určují pohlaví dítěte tím, že jejich spermie nese chromozom X nebo Y. Chromozom X ve spojení s chromozomem X matky povede k dívce (XX), a chromozom Y spojený s X u matky zase k chlapci (XY). Dosud neobjevený gen ovšem řídí, zda spermie muže obsahují více chromozomu X nebo Y. Konečným důsledkem je tak vliv právě na pohlaví dítěte, ukazuje bádání University of Newcastle.

Srovnání rovnováhy po světové válce

„Geny jsou předány od obou rodičů a způsobují, že někteří muži mají více dcer, zatímco jiní zase synů. To může také vysvětlit, proč je populace obou pohlaví na světě poměrně vyvážená.“ Tento trend reagoval také na události, které měly celosvětový vliv. Například v mnoha zemích, které se účastnily světové války, se po jejím konci výrazně projevil nárůst potomků mužského pohlaví. Opravdu byla vlna po světovém konfliktu takto výrazná?

Ano. V roce těsně po 1. světové válce připadalo totiž ve Spojeném království na každých 100 dívek o 2 chlapce víc, než tomu bylo v letech těsně před válkou. Právě gen, který Corry popsal ve své práci, může tuto skutečnost osvětlit. Šance byly totiž nakloněny ve prospěch mužů s více syny. A když se pak takový muž vrátil z armády, bylo mnohem pravděpodobnější, že opět zplodí syna. Tendenci měl totiž už po svém otci.

Přírodo, ty si poradíš

Naopak otcové syna a více dcer mohli o jediného syna ve válce snadno přijít. A ten by měl nejspíš další dcery. Došlo tak k masivní filtraci ve prospěch mužů plodících syny. Ti se po návratu vrhli na plození a výsledkem je obrovská vlna synů. „Tento gen nemá na ženy jakýkoli vliv. I tak ho v sobě však mají a dále ho přenáší na své děti,“ dodali na závěr rozboru badatelé. Jak to tak vypadá, příroda skutečně usiluje o rovnováhu a cestu si vždycky najde.

Samotná genealogie je také věcí, která v posledních letech stoupá na popularitě. Jasné vědomí vlastních předků bylo naprosto běžné ve šlechtických rodech. Dnes ovšem existuje i spousta programů nebo aplikací, kde lze rodokmeny sestavovat velmi jednoduše. Nejspíš nenarazíte na žádnou modrou krev, ale zcela reálně jsme v nějakém stupni příbuzní všichni. Kdoví, na koho narazíte jako na bratrance z druhého kolena nebo třetí sestřenici.

Článek „Pokud znáte pohlaví sourozenců otce vašeho dítěte, můžete odhadnout, jestli to bude kluk, nebo holka,“ vyšlo z nové studie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dítě, které bylo v péči vlků

Původně ho měli za možnou kořist pro vlky, neprojevil ale jakékoli známky porozumění jazyku. Lezl navíc po čtyřech, vyl i vrčel jako vlci, chránil své místo před lidmi. Lovci tedy dítě porostlé srstí odvedli a umístili do sirotčince v nedalekém Agru. Tam ho pokřtili misionáři a dostal jméno Dina Sanichar dle hindského slova pro „sobotu“. Lovci i jeptišky dospěli k závěru, že Sanichar musel být v džungli opuštěný po celá dlouhá léta.

Došlo tedy k pokusu vrátit dítě do civilizace, léta v přírodě se na něm ale neodvratně podepsala. Nerozuměl řeči ani gestikulaci, držel se své syrové diety a nebyl schopen normálního pohybu. Každé jídlo předem důkladně očichal a jen při vhodnosti vůně ho byl ochoten sníst. Jedním z řady zvláštních návyků bylo i broušení a ostření zubů pomocí malých kostí, které mu po jídle zbyly z masa. V sirotčinci strávil Sanichar skoro 30 let.

Nejen návyky, ale i zlozvyky

Postupem času se přece jen naučil běžné chůzi a porozuměl i některým slovům. Nikdy však neovládl lidský jazyk do použitelné podoby. Ačkoli nikdy nepustil „vlčí výchovu“, osvojil si běžné lidské návyky, například oblékání. Bohužel včetně zlozvyků, protože se naučil i kouřit. Zajímavá je také skutečnost, že se nejednalo o jediné dítě tohoto typu, které se v tomto konkrétním sirotčinci objevilo. Když tam byl, objevili se další dva chlapci a také dívka.

Podle dobových svědectví s nimi Sanichar docela dobře vycházel a všichni 4 si spolu i pravidelně hráli. Pravdou je, že děti pocházející z volné přírody nebudily v té době a prostředí jakoukoli senzaci, nota bene v Indii. Šlo vlastně o dobře známý fenomén, až mají někteří lidé podezření, že je většina těchto příběhů jen smyšlenkou. Takto nalezené děti mohly být i mentálně postižené, odmítnuté vlastní rodinou a poslány do dětského domova.

Možné další původy dětí

Další teorií bylo, že misionáři vlastně nechápali podivné chování těchto dítek. Jediné vysvětlení, na kterém se dokázali shodnout, byl právě přírodní původ. Existuje ovšem hned několik prokazatelných případů takto vyrůstajících zvířat. Dítě zcela vyloučené z lidské komunity vyrostlo mezi zvířaty. Například ukrajinská vesničanka Oksana Malaya byla v 80. letech vychovávána už od 3 let psi a dalšími běžnými zvířaty. Jak k tomu došlo?

Oba rodiče nebohé dívky byli totiž těžcí alkoholici a výchovu své dcery naprosto zanedbávali. Oksana tak postupně převzala zvířecí zvyky. Chodila po čtyřech, spala na zemi, štěkala a vrčela. Život reálné předlohy Mauglího z románu Rudyarda Kiplinga nakonec zničila právě naučená neřest. Sanichar si následkem častého kouření přivodil tuberkulózu, na kterou zemřel ve věku asi 34 – 35 let. Stále v sirotčinci, kde strávil tři desítky let života.

Článek Živil se syrovým masem a neuměl ani stát na dvou nohách: Skutečný příběh chlapce, který inspiroval postavu Mauglího se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Šlechtěním vytvořit dokonalé děti

Na přelomu 19. a 20. století měly ve veřejnosti velký ohlas teorie Charlese Darwina o vývoji druhů a dědičnosti. Lidé také dobře věděli o možnosti šlechtění zvířat a rostlin za účelem získat lepší druhy. Proto se samozřejmě začali zaobírat i myšlenkou vytvořit na základě těchto pravidel i společnost lepších lidí. Zastánci takzvané eugeniky předpokládali, že to bude možné vzájemným křížením vhodných lidských partnerů, což povede k vytváření dokonalých dětí.

V roce 1908 vznikla na popud zdravotní sestry Marry DeGarmo soutěž nazývající se Better Babies. Její myšlenka byla z počátku velmi dobrá, chtěla lidem ukazovat dokonalá miminka a malé děti a povzbuzovat je k tomu, aby je měli také. V té době umíralo v USA každé desáté narozené dítě a lékaři si uvědomovali nutnost naučit společnost správné péči o ně, základům hygieny, výživy a dalších věcí. Účastníkům soutěže proto dávali různé návody, jak zajistit zdravý vývoj dětí a jejich možné budoucí vítězství.

Navíc v té době nebyly obvyklé dětské prohlídky, proto bodování a prohlídky dětí lékařům poskytly mnohé údaje o jejich zdraví a vývoji. Měřili jejich hmotnost, objem hrudníku a posuzovali další parametry včetně jejich aktivity. Většinou byly posuzovány děti mezi šesti měsíci až čtyřmi lety, a jak se vyjádřil jeden z lékařů, bylo to podobné jako u dobytka. Ovšem postupně se od správné péče přecházelo k teoriím, jaký pár může zplodit toho nejlepšího a nejdokonalejšího potomka, tedy k pravidlům takzvané eugeniky.

Některé rasy nejsou vhodné

Od toho byl vlastně jen krůček k rasové diskriminaci a dělení lidí na ty vhodné a méně vhodné. Tehdejší teorie samozřejmě říkala, že vhodné děti mohou mít jen bílé páry, lidé odlišné barvy pleti a přistěhovalci neměli šanci. Mnozí teoretikové eugeniky dokonce razili teorie, že na základě genetiky může být člověk i chudý. Preferovány tak byly děti z rodin střední třídy, případně z venkova. Naopak u nevhodných skupin mnohdy zastánci navrhovali jejich rozmnožování omezit, a to včetně sterilizace.

Ve 20. a 30. letech byla tato eugenika velmi populární, v USA dokonce vznikala eugenická poradenská centra. Ve 40. letech eugeniku velmi zdiskreditovala zkušenost udělaná s nacistickým Německem snažícím se vytvořit dokonalou árijskou rasu, proto podobné soutěže a rady ztratily na popularitě. Ovšem oficiální programy sterilizace mezi menšinami a chudými lidmi byly v USA praktikovány až do začátku 80. let.

Článek Chtěli vyšlechtit lepší lidi: V dětských soutěžích krásy byla miminka bodována jako dobytek, mělo to hrozné následky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Něco pro děti i něco pro dospělé

Krampus a další zlobiví pomocníci Mikuláše mají původ v pohanských oslavách zimního slunovratu. Později se stali součástí křesťanské tradice, kdy Mikuláš 5. nebo 6. prosince navštěvoval děti a odměňoval je. Současně s ním přicházela i hrozba pro ty neposlušné. V Rakousku a některých částech Německa je tento den znám jako Krampusnacht, kdy se dospělí převlékají za čerty a straší děti u sebe doma nebo i u sousedů.

Děti pak čerta vidí i pobíhat po ulicích během Krampuslauf, doslova „čertovského běhu“. Pokud byla Krampusnacht způsobem, jak postrašit děti k poslušnosti, pak čertův běh byl pro dospělé. Není totiž vázán na konkrétní den a šlo asi o to upustit páru. Strašení dětí byl příjemný bonus. Rakušané si většinou upili a pak pobíhali v kostýmu ulicemi. Stejně jako Krampusnacht, tak i Krampuslauf se udržely coby tradice až do současnosti.

S moderní dobou i dospělejší verze

Rozvoj moderních médií se nemohl vyhnout ani tomuto svátku. Koncem 19. století zažíval pohlednicový průmysl v Rakousku boom, současně taky otevřel cestu pro Krampuskarten. Tyto pohlednice neměly být příjemné a veselé. Jedna z nich ukazovala Krampuse, jak strká dítě do pytle a švihá ho břízovou metličkou. Hodně jich pak ukazovalo, jak děti prohání a odvádí v řetězech, případně rovnou v pytli. Ani tady metličky nechyběly.

Existovaly i dospělejší pohlednice. Krampuskarty z počátku 20. století stále obsahovaly trestání dětí, ano. Ale také Krampuse jako velkou ženu bičující muže metličkou a odnášející ho v pytli. Na dalším obrázku pak visí zbitý Krampus ve vzduchu a svazek metliček drží za zády. Z toho lze vyvodit něco o genderové politice. Američané se s Krampusem nesetkali asi po celé století a změnilo se to až v roce 2004 s designy Monte Beauchampa.

Rostoucí popularita ve Spojených státech

Ten vydal celou knihu Krampuskaret a pomáhal také zorganizovat četná představení, která se těmito ilustracemi inspirovala. Ať už Beauchamp za představení Krampuse v Americe primárně odpovědný byl, nebo nebyl, stala se postavička od té doby jakousi národní kulturní ironickou ikonou. Obchody tak mají celé sekce předmětů, které se inspirovaly právě klasickými pohlednicemi s Krampusem. A sortiment je mnohem rozsáhlejší.

Pokud nemáte čas posílat pohledy, můžete si koupit ošklivý Krampusův svetr a přijít s ním na místní oslavu. Případně se – stejně jako v Rakousku – zúčastnit běhu čertů. Krampusova popularita v USA dosáhla vrcholu během roku 2015. Měl to na svědomí film Krampus, který by neměl být zaměňován za mnoho dalších variant s mnohem nižším rozpočtem. Ačkoli je v USA celkem novou postavou, stala se alpská legenda zlým protějškem Santy.

Článek Proč a kde se vzal Krampus, vánoční ďábel, který trestá zlobivé děti: S moderní dobou se změnil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sociální očekávání versus realita

Jenže lechtání bylo jiné. „Neměla jsem to ráda, ale byla jsem pod tlakem si to užívat, což byla podivná pozice,“ říká Austrew, žurnalistka na volné noze žijící v Omaze. „Měla jsem pocit, že je nějaké nepsané pravidlo, že dospělí lechtají děti, aby se rozesmály. A děti se měly smát.“ Pro mnohé lidi je to známý příběh. Lechtání i jiné hry měly být zábava, ale byly nepříjemné a otravné. Jde to až k Sókratovi, který problematiku popsal jako „bolest nad radost“.

Jak to tedy mají rodiče poznat? Dají se děti lechtat správně? Jak neporušit hranice? Lawrence Cohen, Ph.D. je autorem knihy „Playful Parenting“. Lechtání může podle něj přemoci nervový systém dítěte a ono se pak cítí bezmocně a bez kontroly. Reflexivní smích pak může snadno zakrýt nepříjemné pocity nebo i bolest. Jde i o jasné narušení hranic. Když je lechtáme bez souhlasu, ukazujeme jim, že je v pořádku, když se jich někdo dotýká.

Důsledky nedostatečné pozornosti u rodiče

Nejhorší způsob je pak násilný a vytrvalý. „Problém je, když tuto zábavu nevyladíte dítěti na míru. Nevidíte, jak lapá po dechu. Když se smíchem říká – Přestaň! – ignorujete to.“ Lechtání se pak snadno mění v šikanu nebo i zneužití. Je to tak běžné, že existuje termín mučení lechtáním. Reflexivní smích dítěte může být zvlášť matoucí pro obě strany. Pokud v takových případech rodiče vnímají jen povrchně, pak mohou snadno přehlédnout, jak se jejich potomek opravdu cítí.

Ale ne každé lechtání má takto škodlivý potenciál. Za správných podmínek jde o velmi propojující zkušenost, uvádí Dr. Alan Fridlund z University of Californie. Ten se specializuje na neverbální komunikaci a výrazy tváře. Aby to tak ale bylo, musí být krátké, lehké, hravé a s oboustranným souhlasem. Nejlepší jsou přestávky a kontrola, jestli se to druhé straně ještě pořád líbí. Pak jde o velmi příjemný a jemný moment vzájemného kontaktu.

Přijatelná náhražka pro některé rodiče

Někteří rodiče se toho nechtějí vzdát, protože by jim chyběla silná fyzická interakce s vlastním dítětem. Podle Dr. Cohena ale existují zdravější způsoby, jak toho docílit. Můžete spolu zápasit, prát se polštáři nebo hrát na honěnou. Jedna z jeho oblíbených her je „ponožková“, která se dá hrát i ve více lidech. Všichni sedí v kruhu na podlaze, bez bot, jen s ponožkami. Na tři se pak pokusíte stáhnout všem ostatním ponožky a uchránit si ty vlastní.

„Hledejte něco fyzického, kde má ale dítě nad děním větší kontrolu,“ podotýká. „Pokud je jedna strana silnější a sebejistá, pak má neustále navrch a překračuje zdravou hranici hry směrem k dominanci.“ Jak ale uvádí: „Když vás jednou za čas někdo zlechtá, ještě to neznamená doživotní trauma.“ Zatratit veškeré lechtání je podle něj nesmysl. Existují ale i jiné způsoby, jak ho provádět, a další možnosti, jak si s dítětem hrát.

Článek Lechtání může ublížit dítěti i dospělému: Smích vždy neznamená zábavu, může to přejít až k týrání se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vystaveny částicím prakticky neustále

Podle The Guardian odebrali vědci vzorky mateřského mléka 34 nových maminek týden po porodu. Otestování tekutiny prokázalo, že ve 26 z nich jsou mikroplasty. Nejhojnějšími druhy byly polyethylen, PVC a polypropylen, tedy všechny druhy obalových materiálů. Testované matky se ovšem také lišily „věkem, produkty osobní péče, které používaly, konzumací ryb nebo mořských plodů, nápojů a balených potravin.“ Co z toho plyne?

Že dotyčné ženy byly vystaveny mikroplastům bez ohledu na své návyky nebo sortiment, který nakupovaly. Skutečnost, že mikroplasty jsou i v placentě, už badatelé potvrdili v roce 2020. A nové závěry uvedené v tomto rozboru naznačují, že „všudypřítomnost mikroplastů dělá lidské vystavení tomuto materiálu naprosto nevyhnutelným“. Nejsou si ale jistí, co přesně tohle znamená pro novorozence a jak s touto informací dále naložit.

Otázka vlivu na novorozené děti, výhody kojení převažují

Jak podotýká Salon, našli je už v krvi a mají ovlivňovat naše zažívání. Jenže miminka jsou mnohem zranitelnější než dospělí a vliv mikroplastů je tady nejasný. „Důkaz mikroplastů v mléce zvyšuje už tak velké obavy o zdraví této zranitelné skupiny,“ říká Dr. Valentina Notarstefano, jedna z autorek výzkumu. „Bude naprosto klíčové najít a posoudit způsoby, jak redukovat toto vystavení hlavně během těhotenství a následně kojení.“

Přesto badatelé stále radí matkám, aby v kojení pokračovaly. „Je třeba podotknout, že přínosy kojení pro dítě jsou mnohem větší než nevýhody způsobené přítomností těchto částic,“ vysvětluje podle The Guardian Notarstefano. „Studie jako ta naše nesmí připravit děti o mateřské mléko, ale zvýšit veřejné povědomí o tomto problému. Jde také o tlak na politiky, kteří mají v moci zákony na redukci tohoto druhu znečištění.“

Více studií, větší vzorky ohrožené populace

Dick Vethaak z Vrije Universiteti v Amsterdamu uvedl, že je rozhodně potřeba dalších bádání. Ideálně s většími vzorky populace. „To, co vidíme, je jen vrcholek mikroplastového ledovce. A v tuto chvíli nemáme žádné znalosti o jeho možném dopadu na kojená miminka. Je tedy potřeba provést více studií hlavně v těchto raných fázích života. Novorozenci a malé děti jsou na částice i připojené sloučeniny mnohem citlivější než my dospělí,“ shrnul situaci.

Co mohou tedy nastávající a nové matky udělat pro ochranu svých dětí? Aktuálně je prakticky nemožné se v normálním životě mikroplastům vyhnout. Vědci doporučují hlavně opatrnost při nákupech čehokoli od zeleniny po oblečení. „Rádi bychom matkám doporučili větší obezřetnost. Vyhněte se potravinám a nápojům v plastových obalech, kosmetice nebo zubním pastám s mikroplasty. Stejně tak oblečení vyrobenému ze syntetických vláken.“

Článek 75 % maminek má v mateřském mléce mikroplasty, hlásá nová studie. Teď je potřeba zkoumat otázku vlivu na novorozené děti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Je to jen zub a není to jen zub

Hodně lidí si tyto zuby nechává coby sentimentální symbol, například vedle prvních botiček. Další se jich pak rozhodnou zbavit. A i úschova často nepřežije déle než několik let. Nikdy by asi nikoho nenapadlo, že tyto zuby mohou doslova zachránit život. Bádání z roku 2003 totiž zjistilo, že mléčné zuby obsahují obrovské množství kmenových buněk. A právě ty jsou schopny nahradit mnoho zcela jiných typů buněk. Nejspíš už vám svítá, že?

Zachráněné mléčné zuby je z toho důvodu důležité uchovávat v chladu. Postupem času totiž kmenové buňky chřadnou – stejně jako v každé další tkáni. Na světě ovšem existují již některé specializované firmy, které se přímo na toto zaměřují. Dětský chrup je zde uložen v kryoprezervačním trezoru a chlazen tekutým dusíkem. Obsažené kmenové buňky tak zůstávají zcela nedotčené, a to po mnoho následujících let.

Slibný zdroj pro tělesné opravy

Podle badatelů jsou buňky v těchto zubech zcela unikátní ve srovnání s mnoha „dospělými“ kmenovými buňkami po celém těle. Žijí dlouho, jejich kultury narůstají rapidním tempem a se správným impulsem v laboratoři dovedou vytvořit jak kosti, tak třeba neurony. Následující výzkumy tyto nálezy ještě rozšířily. Vědci teď spekulují, že možná identifikovali důležitý a velmi snadný zdroj kmenových buněk použitelných při opravě poškozeného těla.

„Lékaři po celé dlouhé roky úspěšně těžili kmenové buňky z pupečníkové krve,“ podotýká Dr. Songtao Shi z NIDCE. „Naše nálezy jsou v některých směrech podobné a buňky z dočasného chrupu jsou nejspíš latentní pozůstatek rané vývojové fáze.“ Dočasný chrup je přesný název pro to, čemu lidé většinou říkají mléčné, první nebo dětské zuby. U dětí se běžně vyvine sada 20 dočasných zubů, jeden kus po druhém pak vypadává, což nastává ve věku mezi 6–12 lety.

Formování už u plodu v děloze

Dočasné zuby se začínají formovat už během embryonální fáze těhotenství. Jejich vývoj začíná v šestém týdnu vznikem zubní ploténky. Když embryo dosáhne věku 8 týdnů, je v horním i dolním oblouku už 10 pupenů, ze kterých se později zformují dočasné zuby. Pokračují v růstu, dokud se neprořežou dásní až do úst. Proces se také jmenuje erupce a začíná přibližně v 6. měsíci věku dítěte. Pak pokračuje až do věku 25–36 měsíců.

Stomatologové i další odborníci je považují za nezbytný krok ve vývoji ústní dutiny. Vyvíjejí se ze stejných zárodků jako stálé zuby a připravují jim budoucí dráhu. Stejně tak je k formování potřebují čelistní svaly i kosti. Podle nich si totiž tvoří rozestupy pro stálý chrup. Kořeny prvních zubů jsou tak otvorem pro růst těch stálých. Stejně tak je první chrup potřeba pro vývoj řeči i zpracování potravy v ústech, tedy správné žvýkání.

Článek Mléčné zuby mohou zachránit spoustu životů. Proto je důležité si ty své (a vašich dětí) pečlivě schovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Celé hodiny v absolutní tmě a vlhku

Profese, které děti vykonávaly, byly různé. Velmi často šlo o práci, kterou běžně dělali dospělí. Ve velkém se malých dětí využívalo třeba v hornictví. V naprosto nevyhovujících podmínkách, prachu, vlhku a tmě tahaly těžké vozíky s uhlím, malé dívky otevíraly dvířka dolů. Není divu, že se to projevovalo na zdravotním v psychickém stavu dětí.

V 19. století bylo běžné, že malí chlapci sloužili jako pomocníci kominíka. Vešli se totiž do komínů, které vyčistili lépe, než jakékoli náčiní. Navíc byli levnější. Začínali pracovat ve čtyřech letech a dostávali málo jíst, aby náhodou netloustli. Výjimkou nebyly ani úrazy. A když chlapec přežil, často začal trpět rakovinou plic nebo šourku,

Děti samozřejmě pracovaly i v továrnách, kde dělaly to samé, co dospělí. Protože na některé stroje jen s obtížemi dosáhly, nebylo výjimkou, že po továrnách byly rozmístěné stoličky, aby kompenzovaly jejich výšku. Děti byly levnější a majitelům podniků se vyplácely. Ovšem 12 hodin dlouhé směny a hlad znamenaly, že ztrácely na ostražitosti. Dívkám se tak do strojů zaplétaly vlasy, což vedlo k těžkým zraněním. Nebo ve stroji skončila dětská končetina.

Uprostřed oběda často usínaly

Za normu byla v minulosti považována práce v zemědělství. Děti rolníků dřely na polích od útlého věku po celém světě. Sbíraly brambory, tabákové listy, plely nebo sklízely zeleninu a ovoce. S jednou přestávkou na jídlo, během které často uprostřed sousta usnuly únavou. Třeba v Číně sbíraly čaj mladé dívky. Panovala tam totiž pověra, že čaj natrhaný mladými pannami je ten nejlepší.

A například dívky ve velkých městech se zase věnovaly podomnímu prodeji. Vstávaly brzy ráno, aby s těžkým podnosem zboží zastihly zákazníky, kteří míří do práce. A večer opět nabízely zboží lidem na jejich cestě domů. Neměly žádnou ochranu, a o jejich tržbu a osobní věci je často někdo okradl. Měly smůlu, vše hradily ze svého. Pro chlapce zase byla typická práce prodavače novin.

Možná o trochu lepší byla práce kurýra, který měl u velkých společností i uniformu a běhal se zásilkami po městě. Ale ani tak to nebyl žádný med. V létě bylo horko, v zimě mráz a déšť neomlouval. Navíc byli často terčem závisti jiných dětí. Oblíbeným zaměstnáním bylo i mytí nádobí. Tak se mohl umývač dostat i k jídlu a rodině tak ušetřit starosti s jeho stravou. Pokud nebyl spolehlivý, skončil. Na jeho místo byla připravena řada nových zájemců.

Je nějaká práce, kterou by mohly dělat děti a jak často?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Za průmyslové revoluce se práci nevyhnuli ani ti nejmenší. Děti trpěly, odnášely si zdravotní komplikace a byly připravené na smrt se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Případ nulové imunity

Chlapci však už po narození diagnostikovali lékaři vážnou genetickou poruchu. Šlo o těžkou kombinovanou imunodeficienci (SCID), při které má organismus nulovou imunitu. Tělo tak není schopno samo bojovat ani se zcela základními nemocemi. David zemřel ve věku 7 měsíců, zoufalí rodiče si však další dítě moc přáli. Carol si nechala zjistit, jaké je riziko, že další dítě na tom bude stejně. Verdikt byl děsivý – šance je 50/50.

Lékaři slíbili, že dovedou sledovat abnormality plodu a při objevení SCID navrhovali několik řešení. Buď transplantace kostní dřeně od starší sestry, nebo zcela sterilní izolované prostředí. Podobný případ měl existovat v Německu, kde byla dvojčata s touto poruchou ve speciálním boxu. Postupně začali žít zcela normální život. Roku 1971 tak Carol opět otěhotněla a v rozhovorech uvedla: „Chtěli jsme mít tolik dětí, kolik nám jen Bůh pošle.“

Od narození v bublině

Bohužel už během těhotenství experti zjistili, že plod je postižen zmíněným syndromem, začali tudíž chystat izolační opatření. Už 10 vteřin po porodu se chlapec – David Phillip Vetter – ocitl ve zcela dezinfikovaném měchýři a podstoupil přípravy na transplantaci. Stačilo ale jen pár hodin a ukázalo se, že rodina není vhodným dárcem. Syn tak zůstal uzavřen v bublině, která rostla s ním. Všechno, co se dovnitř dostalo, prošlo kontrolou, včetně vzduchu.

Ve věku 4 let ho toto prostředí unavilo a pomocí jakési injekční stříkačky izolaci propíchl. Lékaři všechno rychle napravili a tehdy mu vysvětlili, proč se jeho prostředí tolik liší od zbytku světa. Po dialogu začal být velmi neklidný a vyvinula se u něj mysofobie, tedy strach z bakterií. Vzdělání získával samozřejmě doma, občas se telefonem spojil se třídou, aby se necítil tak izolovaný. Jako všechny děti neměl rád domácí úkoly.

Kontroverzní vnímání stavu

Lékaři jeho stav hodnotili jako dobrý s tím, že přijal jedinečné okolnosti svého života. Čekal ale, kdy bude moct bublinu opustit. Reálně byl však jeho stav dosti kontroverzní a názory se lišily. Jedni v „bublinovém chlapci“ viděli roztomilé dítě, lidé z rodiny si ale všímali jeho smutku. Podle psycholožky se zlobil na okolní svět, protože byl stále na někom závislý. Nikdy se také nemohl věnovat tomu, co by opravdu chtěl dělat.

Když mu bylo 12 let, byla doporučena transplantace kostní dřeně od sestry. Shoda nebyla ideální, vše ale proběhlo úspěšně. Po zotavení mohl bublinu opustit. Jeho stav se však brzy prudce zhoršil. Lékaři zjistili, že v kostní dřeni jeho sestry byl virus Epsteina-Baarové, který nebyl při předtransplantačním vyšetření odhalen. Dne 22. února 1984 tak David zemřel na Burkittův lymfom, jeho tělo se neubránilo. Na jeho hrobě je nápis: „Nikdy se nedotkl světa, ale celý svět se dotkl jeho.“

Jaké nejvleklejší zdravotní potíže vás kdy potkaly?

Zdroj: ScienceNews

Článek Nikdy se nedotkl světa: Příběh chlapce, který celý život strávil ve sterilním prostředí připomínajícím močový měchýř se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Balík mohl vážit až 23 kilogramů

Tuto praxi umožnila změna pravidel pošty, která začala platit od ledna roku 1913. Do té doby pošta přepravovala balíky jen do hmotnosti čtyř kilogramů. Ovšem nová pravidla umožnila maximální hmotnost až 23 kilogramů, do čehož se menší děti vešly. Zároveň pravidla ohledně toho, co pošta bude přepravovat, byla tak vágní, že bylo možné poslat takřka cokoli. Bylo jen třeba řádně zaplatit velmi nízké poplatky.

To byla skutečnost, kvůli které praxe posílání dětí vznikla. Jízdenka na vlak nebo jiný druh dopravy totiž byla mnohem dražší. Prvním zaznamenaným případem bylo poslání osmiměsíčního Jamese Biga z Ohia. Jeho rodiče ho poslali babičce, která však bydlela necelé dva kilometry daleko. Za doručení zaplatili 15 centů a dítě pojistili na 50 dolarů. Pošťák bez problému chlapce spícího celou cestu přinesl k prarodičům.

Cesta i přes několik států

Dětí bylo v USA posíláno stále více. V únoru 1914 poslali rodiče šestiletou Charlotte May Pearstroffovou ke své babičce, které bydlela asi 150 kilometrů daleko. Aby byla řádně zabalena, nalepili jí na kabát několik známek v hodnotě 53 centů. Vyšlo je to levněji, než jízdenka na vlak, který by stál dva dolary. Rekordmankou ve vzdálenosti má být dívka Edna Neffová, která poštou putovala k dědečkovi z Floridy do Virginie na vzdálenost zhruba 1 500 kilometrů. Poštovné bylo jen 15 centů.

Ovšem bylo by naivní si myslet, že rodiče dítě zabalili jako balík a svěřili neznámému pošťákovi. V mnoha případech totiž poštovního doručovatele znali, často se využívali členové rodiny pracující u pošty. Větší děti s nimi chodily za ruku, nikdo je nenosil. I když média zaznamenala i příběh muže, který chtěl poštou poslat dítě k adopci a oficiálně se ptal, jak ho má správně zabalit.

Praxe se vedení americké pošty samozřejmě nezamlouvala, takže se snažilo posílání dětí zabránit, i když zprvu nařízení nikdo příliš nerespektoval. Poslední zaznamenaný případ odeslání dítěte poštou byla tříletá Maud Smithová z Kentucky v srpnu roku 1915. Nakonec v červnu 1920 ministerstvo vydalo nařízení, které posílání lidí poštou definitivně zapovídalo. Ve stejném roce dostal náměstek generálního poštmistra dvě žádosti o doručení dětí. Obě zamítl.

Za jakých okolností byste byli ochotni poslat dítě poštou či kurýrem?

Zdroj: ScienceNews

Článek Děti byly posílány poštou, protože to bylo levnější než jízdenka na vlak. Úřady praxi po několika letech nakonec zakázaly se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Slušný rejstřík, nový plán

Ten už měl nějaké zločiny za sebou, v roce 1951 znásilnil 8letého chlapce, také se vydával za policistu. Děti obtěžoval údajně proto, že jeho žena byla těhotná a jemu chyběla intimita. V době práce v parku měl za sebou 2 tresty, 2 útěky z léčebny, 2 rozchody a 2 dcery. Nic z toho ale nefigurovalo v životopise. Protože chtěl další rodinu, rozhodl se unést dalšího chlapce. Pomáhal mu noční vrátný s velmi příjemným hlasem a vystupováním.

Dne 4. prosince 1972 šli tedy hledat dítě do základní školy v Mercedu a cestou zahlédli právě Stevena Steinera. Ten později na událost vzpomínal: „Zastavil mě neznámý muž a ptal se, jestli bychom já nebo moje matka nechtěli darovat peníze církvi. Řekl jsem, že matka by asi přispět mohla. Nabídl mi odvoz domů, to jsem nejdřív odmítl. Řekl jsem mu, že bydlím o dva bloky dál. Trval ale na svém, přijel autem a otevřel dveře. Váhavě jsem nastoupil.“

Odvoz a adopce, sedm let zajetí

Kenneth ovšem projel kolem domu a pak Stevena ujistil, že s jeho rodiči mluvil a že bude večer doma. Stevena odvezl do chaty, kde s ním byl 3 noci, a pak mu oznámil, že u soudu dojednal adopci a Steven je teď jeho. Ten byl tak v šoku, že ani neví, co si tehdy myslel. „O týden později už jsem mu říkal tati.“ Kenneth mu řekl, že ho rodiče opustili a odteď se jmenuje Dennis Gregory Parnell. Policie mezitím vyslýchala rodiče i spolužáky.

Všem okolo ukazovali fotky, ale Stevena po škole nikdo neviděl. Všichni věřili, že je nejspíš mrtvý, 11letý bratr Carey ale stále doufal v jeho návrat. Kenneth dával Stevenovi prášky na spaní, když odcházel do práce. Po nějakém čase se odstěhovali a hoch začal chodit do školy, přičemž únosce vystupoval jako jeho otec. Pak ho poprvé znásilnil a tento režim pokračoval 7 let. Steven toto nikdy nikomu neřekl, dobře se učil a nedal najevo žádný problém. Podle přátel ze školy byl zcela normální a hrál si s ostatními dětmi.

Ztráta zájmu a nový bratříček

Když dosáhl puberty, Kenneth o něj ztratil zájem a chtěl unést dalšího chlapce. Nejdříve požadoval Stevenovu asistenci, ale teenager sabotoval veškeré pokusy. Pak Parnell unesl 5letého Timmyho Whitea. Steven se sice smířil s vlastním osudem, ale nemohl Timmyho nechat projít tím samým. O nového brášku se staral a snažil se zjistit jméno a adresu jeho rodičů. Nakonec se ho rozhodl odvést rovnou na policii, kde se představil jako Dennis Parnell.

Prozradil, že Timmyho unesl jeho adoptivní otec, ovšem o Dennisi Parnellovi neexistovaly žádné záznamy. Steven věděl, že se kdysi jmenoval jinak, ale kromě jména a věku si na nic nevzpomněl. Kenneth Parnell byl obviněn ze dvou únosů, ale po 5 letech byl propuštěn na podmínku. Steven se stal národním hrdinou, názory veřejnosti se ovšem různily. Podle někoho byl léta vystaven týrání, podle dalších se mu to ale líbilo. Kdyby ne, utekl by přece mnohem dřív.

Které další známé případy pedofilie vás napadají?

Zdroj: ScienceNews

Článek Děsivý příběh chlapce, který dokázal utéct pedofilovi a zachránit i další oběť. Nakonec byl pro společnost „tím špatným“ on se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pokus na koktajících sirotcích

Monster Study byla provedena Dr. Wendellem Johnsonem, odborníkem na řečové problémy, aby zjistil, proč se u dětí objevuje koktání. Vyvinul tento pokus kvůli zjištění, zda je koktání výsledkem naučeného chování nebo biologie. Studie se odehrála na univerzitě v Iowě v roce 1936, celý pokus ovšem provázelo mnoho etických problémů. Etika tehdy nebyla prioritou, a kdyby byl stejný pokus proveden dnes, byl by zastaven ještě před reálným spuštěním.

Johnson vybral 22 sirotků, z nichž někteří koktali. Není přitom neobvyklé, když malé děti koktají a pak s tím samy přestanou bez jakéhokoli vnějšího zásahu. Děti byly rozděleny do dvou skupin, v obou bylo několik koktavých. Jednu nazvali „normální mluvčí“, druhou „koktavci“. Po celou dobu pokusu bylo se všemi z dotyčné skupiny zacházeno podle názvu. Badatelé se s nimi setkávali každých pár týdnů a „hodnotili“ jejich řečový projev.

Drastický pokus a etická kritika

Děti z „normální“ skupiny byly chváleny i tehdy, když koktaly. Druhá skupina byla shazována bez ohledu na kvalitu řeči. Pozitivní přístup badatelů neměl na normální skupinu přílišný vliv, ta druhá se ovšem drasticky posunula k horšímu. Ne všechny děti koktaly, pouze jim bylo řečeno, že koktají. Z 6 dětí, jejichž řeč byla kritizována, si 5 vyvinulo reálné problémy. Některé se stáhly, jiné přestaly mluvit úplně, byly přitom ve věku asi 5 let.

Experiment vznikl s dobrým záměrem, Johnson s kolegy často prováděl pokusy na sobě a dobrovolnících. Podle jeho kolegů však použití sirotků jasně překračovalo etickou hranici. Stejné pokusy prováděli například nacisté. Monster Study překročila hranice i v době konání, a dokonce ani zaměstnanci sirotčince nevěděli, co se vlastně děje. Mnoho koktavých si tak odneslo nevyřešená osobní traumata, někteří však věřili v jejich uzdravení.

Společná žaloba na vědce

Tři účastníci počátkem roku 2000 zažalovali univerzitu kvůli emočnímu utrpení a podvodným závěrům. Tvrdili, že důsledky studie jsou v jejich životech trvalé, a jeden z nich dodnes „nenávidí, když má mluvit“. Další žalující tvrdila, že má dnes dobrý život, ale v sirotčinci prý neměla moc přátel, protože byla hrozně tichá. Vyhráli finanční vyrovnání a univerzita zaplatila obětem experimentu přes 1 milion dolarů (23 milionů Kč).

Studie tohoto typu by nikdy neměly proběhnout znovu, ale zrovna tak je chybou je zametat pod koberec. Jde o kritickou lekci ohledně transparentnosti experimentů a hlavně souhlasu všech účastníků. Pokud se vědci z těchto omylů nepoučí, jsou odsouzeni je zopakovat. Je tedy podstatné o tomto pokusu mluvit i po 60 letech. O tom, proč byl špatný, a jak se od té doby psychologie vyvinula do disciplíny s mnohem etičtějším rámcem.

Jakou humornou situaci s koktáním jste kdy zažili?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Neetické pokusy koktajícího vědce: Oběťmi se stalo 22 malých sirotků, projekt se jmenoval „Monster Study“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Cesta z rodinného dramatu

Druhou třídu na Titaniku tvořili většinou profesoři a kněží, jejichž kajuty vypadaly o mnoho jednodušeji. Měli povoleno navštěvovat uzavřené promenády, jídelní salonky a kuřárny. Pak už zbývala jen třetí třída zaplněná prakticky výlučně migranty. Mezi těmito cestujícími byl i krejčí Michel Navratil, který tehdy prožíval rodinné drama. Jeho žena Marcelle se ho totiž rozhodla opustit, přestože s ním měla dvě děti. Rozvod v té době nebyl právě běžnou záležitostí.

Nezakázala mu ovšem vídat děti, považovala roli otce za důležitou. Svěřila mu je tedy na Velikonoce, ovšem Michel je už nevrátil, místo toho jim i sobě koupil lístky na Titanic. Krom toho, že si na ně půjčil, byly vystaveny na jiné doklady. Zmizel tedy spolu s dětmi doslova z povrchu zemského. Marcelle kvůli pohřešovaným dětem vyhlásila poplach a kontaktovala policii. Michel mezitím na palubě říkal, že nedávno ovdověl a syny vychovává sám.

Smrt otce, život pro syny

Dne 14. dubna byl kapitán informován o ledovci a těsně před půlnocí došlo ke srážce, loď se začala potápět. Je známým faktem, že Titaniku absolutně nedostačovaly záchranné čluny. Když Michel viděl spouštět poslední, doslova své děti hodil na palubu. „Můj otec přišel do kajuty, když jsme spali. Teple mě oblékl a objal mě. Další člověk udělal totéž s mým bratrem. Teď mi z toho naskakuje husí kůže,“ vzpomíná starší syn.

Chlapci Michel s Edmondem se stali jedinými dětmi bez rodičů nebo opatrovníků, které přežily. Jejich otec zemřel v ledové vodě, jim se přezdívalo „sirotci z Titaniku“. „Nepamatuji si, že bych se bál. Byl jsem šťastný, že jsem se dostal do člunu. S bratrem jsme seděli vedle dcery bankéře, který se snažil zachránit psa. V tom člunu se spojili lidé z různých zemí i společenských vrstev. Později jsem si uvědomil, že kdybychom nebyli ve druhé třídě, nemáme šanci.“

Nový život a návrat domů

Po přistání vzala oba chlapce do péče Margaret Hayesová. Protože cestovali na falešné doklady, bylo těžké najít jejich příbuzné. Jejich matka jednou narazila v novinách na příběh kudrnatých chlapců, které jejich otec – vdovec – hodil do posledního záchranného člunu. Jasně poznala své syny a oznámila věc policii. Ihned odjela do New Yorku, poděkovala Margaret za jejich záchranu a vzala si je s sebou domů.

Z Edmunda se stal architekt, Michel Junior vystudoval filosofii. Dožil se 92 let a stal se posledním přeživším mužem této katastrofy. Když se ho na celou věc ptali novináři, řekl jim, že byl příliš malý a neuvědomoval si, co se kolem vlastně děje. Plavba na člunu pro něj byla zábavným dobrodružstvím. Až po letech pochopil, jaké měl obrovské štěstí, že se dostal na člun, který nesl označení „D“. Kdoví, třeba historie vydá víc podobných příběhů.

Co z věcí kolem Titaniku vás nejvíc zarazilo?

Zdroj: TheScientist

Článek Ztroskotání nejslavnější lodi znovu spojilo matku a její ukradené děti: Neuvěřitelný příběh „sirotků z Titaniku“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zkoumání konfliktu a společnosti

Tyto události určily jeho touhu po psychologii a propojení s politikou. Chtěl totiž zjistit, jak politické události ovlivňují společenský život. V Turecku získal magisterský titul a následně pokračoval na Harvardu. Hospodářská krize mu však sundala růžové brýle a vedení univerzity se nelíbila jeho témata. Uvědomil si, že nebe na zemi je iluze, a rozhodl se na svět dívat velmi střízlivě. Roku 1935 obhájil doktorát a o rok později vydal svou první knihu.

Oženil se s psycholožkou Caroline Woodovou a oba je zajímalo, kdy, jak a proč se rodí nepřátelství mezi lidmi. Stal se proto zakladatelem dětského tábora a přesvědčil charitu o dotaci 38 000 dolarů (dnes cca 400 000 dolarů, asi 10 milionů Kč). Následně kontaktoval rodiny ze střední třídy, v nichž vyrůstali chlapci ve věku 11–12 let. Rodinám řekl, že jde o tábor pro americké elity související s výzkumem. Ačkoli neuvedl podrobnosti, mnozí rodiče souhlasili.

Dvě skupiny na jednom území

Reálně šlo o jeden velký experiment, na který bylo adaptováno celé prostředí. Park byl kompletně přestavěn a všichni dospělí byli výzkumnými asistenty. Celkem 22 chlapců bylo rozděleno do dvou skupin a navzájem o sobě nevěděli – byli na protilehlých stranách území. Jedni si říkali „Panteři“, druzí „Hadi“. Nejdříve se v rámci skupin vzájemně poznávali, chodili na procházky, pořádali sportovní klání a další běžné volnočasové aktivity.

Když ve skupinách vznikla hierarchie a nepsaná pravidla (tzv. klovací řád), uskutečnilo se náhodné setkání obou skupin. Z iniciativy dospělých začali ihned měřit své síly. Nicméně ani vítězství, ani porážky nezpůsobily žádnou rivalitu. Chlapci se podporovali a pomáhali si, což badatele naštvalo. Asistenti měli tedy vyvolat konflikty. Začali týmům krást věci, ničili chatrče i symboly. Ani to ale u dětí nevyvolalo žádnou agresi.

Druhý pokus, druhý tábor

V druhém pokusu byly podmínky stejné, jen se o sobě skupiny dověděly už druhý den. Badatelé také podporovali rivalitu, mimo jiné ji povzbuzovali hodnotnými cenami v soutěžích. Fungovalo to a děti nejen předváděly větší výkony, ale také velení na určitém území. Když se projevilo nepřátelství, pustil se Sherif do třetí fáze, smíření, což se projevilo jako náročné. Nicméně jakmile se vyskytl obecný problém (nedostatek jídla), dovedly skupiny opět táhnout za jeden provaz.

Experiment potvrdil psychologův předpoklad, že konflikt skupin může vzniknout z konkurence, hlavně pokud se týká zdrojů. Potvrdil také dvě hypotézy. Cizí lidé se rychle spojovali do skupin a podmínky konkurence mezi dvěma skupinami vedou k nepřátelství. Navzdory meznímu významu pokusu se objevila kritika. Ta se týkala především umělosti prostředí, protože konflikty vyvolali badatelé, nikoli samotné děti. Výsledky tedy nejsou spolehlivé.

Jak vzpomínáte na dětské letní tábory?

Zdroj: Science

Článek Psycholog přiměl puberťáky, aby se navzájem nenáviděli. Pro svůj experiment do nich strkal a podporoval nepřátelství se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Krize amerického snu

Tento příběh se stal v jedné takové rodině. Snímek, který svým cynismem dodnes vyráží dech, pořídil zcela náhodný novinář. Spatřil je sedět na schodech na jednom dvorku v Chicagu. Před nimi byla na kartonu velká reklama „4 děti na prodej“. V pozadí snímku byly 4 zcela nedětské tragédie. Informace z roku 1948 uváděla, že rodiče dětí, Ray a Lucille Chalifuksovi, se rozhodli své děti prodat, protože nebyli schopni zvládat své finanční problémy.

Otec rodiny, řidič nákladního auta, přišel o práci jen pár měsíců před vznikem snímku. Jeho žena Lucille neměla kvůli těhotenství vůbec šanci práci najít. Rodině tak hrozilo vystěhování, a manželé se proto rozhodli řešit svoje problémy takto jednoduchým postupem. Šestiletá Lana, pětiletá RaeAnn, čtyřletý Milton a dvouletá Sue Ellen se stali skutečným zbožím. Snad matka doufala, že prodejem se děti vyhnou hladovění?

Skoro jako prodej do otroctví

Čtenáři ovšem – podle zjištění žurnalistů – začali rodině po uveřejnění snímku v bezvýchodné situaci pomáhat. Někdo byl připraven poskytnout přístřeší, jiný zaplatit účty, pokud děti zůstanou s rodinou. Reakce manželů je nejistá. Každopádně dva roky po zveřejnění snímku byly všechny čtyři děti v nových rodinách. Lucille se již provdala za jiného muže. V srpnu 1950 dorazili k Lucille John a Ruth Zoetemanovi a koupili RaeAnn za pouhé 2 dolary.

Milton se se sestrou nechtěl rozloučit, Zoetemanovi jej tedy koupili také. Hned první dny jejich pobytu u nové rodiny se změnily v noční můru. Sedmiletá dívka a šestiletý bratr upadli do otroctví. Nový „otec“ jim to hned řekl, děti však takové slovo neznaly, tak se ani nebály. Záhy musely pracovat na poli od rána do noci. John je ve stodole připoutal řetězem a používal fyzické tresty. Oba dostali také nová jména, RaeAnn se změnila v Beverly a Milton v Kennetha.

Lana, Sue a Bedford

Osud nejstarší dívky zůstal neznámý, podle některých zdrojů zemřela v roce 1998 na rakovinu. Sue, nejmladší dívka na fotografii, zemřela v roce 2013, trpěla rakovinou plic. O svém životě po adopci moc nemluvila, své matce ale přála, aby uhořela v pekle. Nezdá se, že by její život byl právě šťastný. Jediný šťastný osud potkal nejmladšího syna, kterého adoptoval úžasný manželský pár, konkrétně manželé McDanielovi.

Neměli vlastní děti a vychovávali ho tedy jako vlastního, dostal jméno David. Žil poblíž farmy Zoetemanových, a když se dověděl o místě pobytu svých sourozenců, začal je navštěvovat. Oba pustil na svobodu, nicméně jim nemohl víc pomoci. V šestnácti letech utekl z domova a přidal se k armádě. Chtěl opět spojit všechny své sourozence, během hledání však zjistil, že Lana už nežije a Sue je smrtelně nemocná. Aktuálně žije David ve Washingtonu a pracuje jako řidič.

Jaké podobné případy vás napadají?

Zdroj: ScienceNews

Článek Jak se roku 1948 dostal do prodeje osud 4 malých dětí aneb Když je realita horší než fikce nebo divoká spekulace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Testované a netestované

Něco přes 10 000 z nich bylo mezi 1. srpnem 2020 a 1. únorem 2021 testováno pozitivně na covid-19. Dalších 275 000 vyšlo z testu negativně a zbytek vzorku nebyl testován vůbec. Výsledky také ukázaly, že většina těchto dětí si vystačila s první linií zdravotní péče, nemusely tedy být hospitalizovány. „V součtu naše nálezy ukazují lehké, ale dlouhodobé následky covidu-19 právě u malých dětí a dospívajících,“ upřesňuje Magnusson.

„Většina dětí má mírný průběh a u této většiny nevidíme žádný vzestup v potřebě a využití jednotek intenzivní péče. To implikuje omezenou vážnost jakýchkoli možných dlouhodobých dopadů právě u dětí,“ uvedla v tiskovém prohlášení. Cílem studie byla detekce dlouhodobých efektů, které nevyžadovaly hospitalizaci. Byly mezi sebou srovnány skupiny dětí testovaných pozitivně, testovaných negativně a vůbec netestovaných.

Převážně respirační potíže

Za běžných okolností bude na 1 000 dětí ve věku 1–5 roků připadat 30 návštěv praktického lékaře během jednoho týdne. V rozmezí 3–6 měsíců po pozitivním testu na covid-19 se toto číslo zvýšilo na 34 návštěv lékaře za týden. Obdobný nárůst využití lékařské péče se projevuje i u dětí, které jsou postižené sezónní chřipkou. To potvrzuje i Magnusson a jde o další část podrobného zkoumání. Za návštěvou lékaře ovšem nemusí stát vždycky jen koronavirus.

Zatímco dospělí po nákaze covidem-19 navštěvují své lékaře s mnoha různými problémy, u dětí se jedná hlavně a převážně o potíže s dýcháním. Byly uvedeny i další problémy, ale jen zřídka. „Jde většinou o kašel a celkovou znatelnější únavu. Častější návštěva malých dětí u lékaře ve srovnání s dospívajícími může mít vícero vysvětlení,“ uvedla Magnusson. Je také možné, že rodiče takto malých dětí s nimi navštíví lékaře i při méně závažných potížích.

Jak se u vašich dětí projevila případná nákaza koronavirem?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Následky covidu-19 se dětí drží mnohem déle. Lékaři uvedli, jaké symptomy je nutné bedlivě sledovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Porody císařským řezem

Nejmarkantnějším rozdílem by byla nízká gravitace, která by nejen ztížila samotný porod, ale i ovlivnila vývoj dítěte. Kosti bez vlivu zemské gravitace řídnou. Astronauti ztrácejí 1 až 2 % kostní hustoty za každý měsíc strávený ve vesmíru, což by mohlo zapříčinit zlomení pánve při porodu. I na planetě Zemi doporučují lékaři ženám s křehkými kostmi vyhnout se přirozenému porodu. 

Jako náhradní řešení se nabízí císařský řez. Způsob, jakým rodíme, ovlivňuje naši anatomii. Například velikost naší hlavy je omezena velikostí porodních cest našich matek. S větším počtem císařských řezů by mohlo dojít ze zvětšení hlav novorozenců, protože by nebyli omezeni porodními cestami.

Vzhled vesmírných dětí

Kromě zvětšených hlav by vesmírné děti měly i jinou barvu pleti. Ve vesmíru by měly menší ochranu před škodlivým vesmírným zářením, proto by se vyvinuly nové typy kožních pigmentů, jako je melanin, který chrání naši pokožku před ultrafialovým slunečním zářením na Zemi. To by mohlo znamenat, že budoucí generace žijící mimo Zemi budou mít různé barvy pleti. 

Kvůli oslabené gravitaci by se kromě kostí nemohly řádně vyvíjet ani svaly. Třeba srdeční sval by cirkuloval krev mnohem snadněji. To znamená, že dítě vracející se na Zemi by nemělo dostatečně silné srdce, aby pumpovalo krev proti gravitační síle. Tyto změny se mohou projevit až staletích nebo tisíciletích života ve vesmíru.

Jaká další úskalí porodu ve vesmíru vás napadají?

Zdroj: Insider, ScienceABC, LabmateOnline

Článek Vesmírný porod by se od pozemského lišil v řadě ohledů. Ženám by hrozily zlomeniny pánví a děti by měly větší hlavu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Z čeho se žvýkačky skládají

Ještě před druhou světovou válkou byly žvýkačky z chicle a dodané příchutě. Chicle (počeštěně čikle) je druh elastomeru z jihoamerického stromu Manilkara zapota. Většina dnešních žvýkaček je na gumové bázi a jde o směs polymerů a pryskyřic. Následně jsou obvykle přidány změkčovače, konzervanty, sladidla a barviva. Většinou má pak žvýkačka ještě práškový nebo zpevněný povrch. Přesné výrobní postupy jsou samozřejmě tajné.

Otázkou je, zda žvýkačku považovat za potravinu. Podle amerických úřadů jde o „jídlo s minimální výživnou hodnotou“, což například znamená, že se nesmí prodávat se školní snídaní či obědem. Dalšími potravinami v této kategorii jsou limonády a několik cukrovinek. Samotná definice je ovšem kontroverzní, protože žvýkačka obsahuje složky, které jsou jasně nepoživatelné a objevují se v těsnění, plastových sáčcích nebo bílém lepidle.

Mají mít tedy děti žvýkačku povolenou?

Zdeněk Pohlreich správně konstatoval, že neexistuje nezdravé jídlo, jen nezdravá porce. Obecně není žvýkání nijak zdraví škodlivé. Mnozí jsou ovšem toho názoru, že sladidla – především umělá – nejsou zdravá pro dětský organismus. Krom toho je na místě se ujistit, že děti nebudou tuto pochoutku používat, dokud nepochopí, že ji nemají polykat. Malé děti mohou totiž snadno zkonzumovat větší objem žvýkaček, což jim může způsobit zdravotní komplikace.

Všichni jsme už slyšeli varování, že spolknutá žvýkačka nám zůstane v žaludku dokonce celých sedm let. Jde ovšem jen o povídačku, která pravděpodobně vzešla z tvrzení výrobce, že jde o nestravitelnou věc. Přestože jde o naprostý nesmysl, ukázala se tato fáma jako velmi efektivní cesta, jak děti od přílišného žvýkání či polykání odradit. A podle všeho to funguje i na řadě dospělých, i když není naprosto jasné, odkud se vzalo právě sedm let. Možná z pohádky.

Trávení si se žvýkačkou zkrátka poradí

Většinu přísad ve žvýkačce naše zažívání bez problémů rozloží. To zahrnuje především sladidla, příchutě, konzervanty a změkčovače. Jenom ona základní hmota je pro nás nestravitelná. Potravinářské úřady dovolují použít široké spektrum složek, pokud vyhovují některým specifikacím a omezením. Ani syntetické polymery a jiné nestravitelné látky nezpůsobí, že by žvýkačka zůstala komukoli „sedět“ v žaludku, jak nám to říkali rodiče.

Naše zažívání je totiž navrženo tak, aby rozložilo (a ideálně využilo), co jen může, a zbytek poslalo dál. Nestravitelné jsou pro nás například kukuřičné slupky, takže je můžete následně vidět ve stolici. Spolknutá žvýkačka – aspoň dokud jde o malý objem – projde žaludkem i střevy podobným způsobem. V závislosti na další stravě se může maximálně někde na chvíli zdržet, nakonec ale vyjde ven způsobem zcela obvyklým.

Které žvýkačky máte nejraději? Změnily se vaše preference od dětství?

Zdroj: HealthLine

Článek Říká se, že spolknutá žvýkačka představuje pro organismus závažný problém. Co se vlastně v těle děje, když k tomu dojde? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pro většinu rodičů neuvěřitelná představa

Muž se zrovna vrátil ze zahraniční konference a jeho první kroky vedly do dětského pokoje. Když potichu otevřel oči, spatřil, jak jeho žena leží vedle dcerky, která měla slzy v očích, v posteli, objímá ji a snaží se ji uklidnit. Muž byl pohledem dojat a okamžik, kdy viděl velmi silné pouto mezi manželkou a dcerou, mu připomněl hrůzy, které zažil na zahraniční cestě. Během své mise v Ugandě navštívil sirotčinec, kde viděl v postýlkách ležet stovky miminek. 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Mike Abrahams (@abrahamsmike)

Co muže v sirotčinci nejvíce překvapilo, bylo ticho. Navzdory nuzným podmínkám ani jedno dítě neplakalo. Slyšet byl jen jejich dech. Když se zeptal zdravotní sestry, jak je možné, že jsou tak potichu, dostalo se mu děsivé odpovědi. „Jakmile se sem děti dostanou, pořád pláčou, ale ten stav trvá jen týden. Za týden všichni utichnou, protože ví, že je nikdo nikdy neutěší.“ Při pohledu na svou dceru a vzpomínce na opuštěné děti dal svému dítěti v duchu slib: “Když budeš potřebovat utěšit nebo budeš ve složité situaci, vždy tu budu pro tebe.”

Pro mnoho dětí děsivá skutečnost 

Nemusíme však chodit do Ugandy. V druhé polovině minulého století se nacházely podobně děsivé sirotčince i v Rumunsku. V té době v zemi vládl Nicolae Ceaușescu, který chtěl dosáhnout vyšší porodnosti a jedním z prostředků, jak toho dosáhnout, byl zákaz potratů. Ženy tak byly nuceny porodit i děti vážně nemocné či postižené a ty potom skončily v budovách pro stovky dětí, kde se jim nikdo nevěnoval. Postaráno bylo pouze o jejich základní životní potřeby. O jakékoliv láskyplné péči nemohla být v drtivé většině případů řeč.

Studie Mary Carlson, provedená v Rumunsku, porovnávala hladinu kortizolu („stresového“ hormonu) ve třech skupinách dětí. Dvě skupiny byly ústavní, jedna měla stále stejnou pečovatelku, u druhé se pečovatelky měnily. Třetí skupinu tvořily děti vyrůstající v rodině. Děti z ústavu měly abnormální hladinu kortizolu, nízkou ráno a nejvyšší v poledne, zároveň mentálně i fyzicky zaostávaly. U skupiny se stálou pečovatelkou se však po 6 až 9 měsících začala hladina kortizolu optimalizovat. Normálně by kortizol měl dosahovat vrcholu ráno.

V jakém prostředí jste vyrůstali vy?

Zdroj: APNews, TheAtlantic

Článek Stovky dětí v jednom sirotčinci a ani jedno nikdy nepláče. Až zjistíte proč, ztuhne vám krev v žilách se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Opatření a absence chřipkové sezony

Během posledních zhruba 14 měsíců jsme nosili běžně respirátory, dezinfikovali ruce a upustili od mnoha společenských kontaktů. Tento přístup omezil nejen covid, ale také běžná onemocnění jako nachlazení nebo chřipku. Používali jsme zkrátka stupeň ochrany, který byl v rámci chřipky naddimenzovaný, navíc prakticky neexistovalo zimní období. Tomu odpovídají i meteorologická data z anglické Royal College.

To by se sice mohlo zdát jako dobrá zpráva, jenže kvůli absenci vystavení se možným onemocněním naše celková imunita uvadá, protože jí chybí kontakt s viry. Vědci jsou také znepokojeni ohledně RSV, viru, který může způsobit vážnou plicní infekci vyžadující hospitalizaci. Někdy vede dokonce k úmrtí, hlavně u dětí pod jeden rok věku. Klíčovým problémem je, že na tento virus ještě nebyla schválena žádná vakcína, na rozdíl od běžných kmenů chřipky.

Rizika při absenci možného očkování

Doktorka Catherine Moore, klinická badatelka organizace Public Health Wales, varovala před skutečností, že právě RSV je zatím bez použitelné vakcíny. A i když covid způsobil značné problémy u dospělé části populace, můžeme se brzo setkat se stejným vývojem u těch nejmenších obyvatel. V době přes covidem se totiž naprostá většina dětí s běžnými sezónními nemocemi setkala ještě před školkou.

To znamená předtím, než jim bylo 18 měsíců. Největším přílivem v dětských křídlech nemocnic jsou každou zimu miminka pod jeden rok věku. Ta, která mají RSV, protože jejich plíce ještě nejsou zcela vyvinuté a s virovou náloží tedy bojuje celé jejich tělo. Pokud se život začne vracet do normálního stavu před covidem, vrátí se běžné zimní virózy, jenže naše, a hlavně dětská imunita na ně nebude dostatečně připravena.

Rizikovou skupinou jsou hlavně malé děti

Podle Moore jsou pak právě nejmenší děti nejzranitelnější skupinou. Před pandemií bylo dle statistik do nemocnic přijato ročně na 30 000 dětí mladších 5 let právě kvůli respiračním virům. Když předpokládáme návrat do normálu později během tohoto roku, očekávají lékaři významný nárůst pacientů právě v oblasti pediatrie. Postupně zkrátka poroste počet dětí, které se s klasickými viry neměly nikdy šanci setkat.

Celá situace má však stále velké množství neznámých a chování patogenů v momentálním nastavení prostředí je velmi obtížné předvídat. V loňském roce jsme nezachytili ani chřipku, takže pokud se letos vrátí, nejspíš půjde o opravdu náročný kmen a tudíž i celou sezónu. Vakcína proti chřipce nás ovšem může zbavit slušné míry rizika. Existuje i možnost posilující kombinace s vakcínou proti covidu, kterýžto postup už se osvědčil.

Proti čemu všemu jste se nechali v poslední době očkovat?

Zdroj: TheGuardian

Článek Dětská imunita je narušena přísnými opatřeními, tvrdí odborníci. Jakou budou mít vládní zásahy dohru? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vzácná forma bílých vlasů

Bílé vlasy nejsou zvláštní ve stáří. Jenže Millianna Worthy ze Severní Karolíny je má už od chvíle, kdy jí vlasy narostly. Může za to velmi vzácná genetická mutace, která způsobuje dvojí barvu vlasů. Navíc je holčička už čtvrtou generací, která tento geneticky rys nese. Jde o nedostatek melaninu, tedy hnědého či černého pigmentu, který odpovídá za barvu vlasů i obočí. Jev se odborně nazývá hypochromie.

View this post on Instagram

Příspěvek sdílený Rélocos (@therelocos)

Albíny nemají jen v Rusku, Ava Clarke se narodila se stejnou anomálií do afroamerické rodiny. Dívka má modrozelené oči, jasně růžové rty, velmi světlou kůži i vlasy. Albinismus ji však málem připravil o zrak, což naštěstí napravila operace. Roztomilá dívenka s velmi divokou kšticí si velmi ráda čte, často tančí a věnuje se mimo jiné modelingu. S její vizáží ostatně není divu, že se ve světě reflektorů a objektivů fotoaparátů uchytila.

View this post on Instagram

Příspěvek sdílený AVA CLARKE | shala edney (@theavaclarke)

Nejen vzhledové zvláštnosti

Chahat Kumar není jméno zvláštního pokrmu, i když jeho nositelka k nim má velmi blízko. Tato dívka původem z Indie se totiž narodila s obrovským apetitem. Už před dosažením jednoho roku vážila víc jak 17 kilogramů, její rodiče v tom ovšem vidí zásah božských sil. Stále přibírá a konzumuje porce, které jsou čtyřnásobkem běžné stravy. Lékaři se pokoušeli zasahovat už od jejího útlého věku, jenže v Indii je hormonální terapie velmi omezená.

View this post on Instagram

Příspěvek sdílený DawnNews (@dawnnewstv)

To Giuliano Stroe z Rumunska je skutečným malým kulturistou. Začal totiž sportovat už ve dvou letech a vzápětí se pustil do intenzivního tréninku včetně zvedání činek. Přivedl ho k tomu jeho otec, jehož snem je svého synka proslavit. Tato ambice už se vyplnila a chlapec je několikrát v Guinnesově knize rekordů. Řada lidí ovšem rodiče za takovou podporu odsuzuje. Je také otázka, zda se intenzita cvičení neprojeví zdravotními problémy v budoucnu.

View this post on Instagram

Příspěvek sdílený Giuliano Stroe (@giulianostr0e)

Zdroj: Wiki Famous People, Pub Med

Článek Neobyčejné děti budící svým netradičním vzhledem značnou pozornost. Příroda umí někdy skutečně překvapit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sílící ekonomické potíže

V té době Ludvík XVI. stále posílal do zahraničí peníze a podporoval americkou revoluci. Jenže francouzský národní dluh následně explodoval, daně nuceně vzrostly a chudoba chudých se ještě prohloubila. Nekontrolovatelná nezaměstnanost a slabá úroda způsobily, že na konci 18. století byla Francie sudem střelného prachu, který jen čekal na jiskru. A Marie se svými dvorskými způsoby a sklonem utrácet obrovské částky, se stala obětním beránkem.

Její příběh známe, jenže s Ludvíkem měla čtyři děti, z nichž jen jedno se dožilo dospělosti. Marie Terezie, její první dítě, se po smrti matky stala skutečným sirotkem. Až do propuštění roku 1795 byla ve vězení, posléze si vzala synovce nového krále. Přestože byla vévodkyní, její život se moc nezlepšil, manželství bylo nešťastné a nikdy neměla děti. Tragické okolností jejího raného dětství způsobily hněv a zahořklost, takže většinu života strávila v exilu mimo Francii.

Dva Ludvíci a Sofie

Králův mužský následník se narodil roku 1781 a přes nevalné zdraví byl znám jako bystré dítě. Po záchvatech intenzivních horeček zemřel v červnu 1789 na tuberkulózu, jen měsíc před známým dobytím Bastily. Ludvík Karel se narodil v březnu 1785 a měl se stát vévodou v Normandii. Po smrti bratra se však stal následníkem trůnu. Po popravě svého otce byl odebrán matce a později proti ní měl dokonce svědčit, k čemuž byl brutálně donucen.

Zemřel ve vězení ve věku 10 let a to na kombinaci tuberkulózy a otřesných podmínek, za kterých byl držen v cele. Koroner, který prováděl jeho pitvu, zachoval chlapcovo srdce a po celé roky ho ukrýval. V roce 1975 byl mumifikovaný orgán uložen v Bazilice Saint-Denis – mezitím strávil chvíli ve Španělsku, protože byl ukraden. Nejmladší Sofie se narodila předčasně v červnu roku 1786 a zemřela před prvními narozeninami. Tragické životní osudy, což?

Zdroj: MentalFloss

Článek Poprava Marie Antoinetty, legendární příběh francouzské revoluce. Co se ale stalo s jejími dětmi? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Děti obvykle bez příznaků

Výzkumníci během podrobné analýzy pečlivě srovnali buňky ze sliznic dětí a dospělých. Děti mají v této tělesné tkáni mnohem více imunitních buněk, takže jejich sliznice je vysoce efektivním ochranným nástrojem. Kromě toho děti také mnohem rychleji vyrábí interferony, což jsou klíčové látky při boji s viry všeho druhu. Tyto prvky navíc chrání imunitní systém před výkyvy, které se objevují u mnoha případů s těžkým průběhem covidu-19.

Obrana proti virům funguje na dvou úrovních. První je antivirová reakce uvnitř buněk zprostředkovaná skrze receptory, například tvorba zmíněných interferonů. Druhou jsou pak speciální zabijácké buňky obsažené přímo v tkáních. A obě tyto úrovně obrany jsou u dětí mnohem připravenější, reagují tudíž mnohem rychleji. Tým vědců provedl analýzu skoro 27 000 buněk ze vzorků nosní sliznice. Věkové rozmezí dárců bylo od 4 týdnů po 77 let. Polovina z nich byla nakažena koronavirem.

Silnější reakce mladé tkáně

Vzorky také ukázaly, že dětské buňky vyrábí velmi rychle mnohem větší množství receptorů, které mohou virus navázat. Cokoli cizorodého je tak v těla dítěte prakticky okamžitě zachyceno a setká se s masivní odezvou imunitního systému. V takovém prostředí je pro virus velmi náročná jakákoli forma multiplikace, která je klíčová pro jeho napadení organismu. Interferony jsou totiž proti virovým infekcím extrémně účinné.

Problém ovšem je, že tato vyladěnost imunitní reakce může být narušena například genetickým defektem dítěte. V takovém případě může být i jinak zdravé dítě nebo mladý člověk napaden, ať už covidem-19 nebo jinou virovou infekcí. Velmi důležitým faktem je ale zjištění, že děti jsou schopny bojovat proti těmto nákazám velmi efektivně. A to i tehdy, pokud jde o neznámý virus, se kterým se předtím jejich organismus nesetkal.

Zdroj: ScientificAmerican

Článek Jak děti odolávají covidu? Medicína odkrývá tajemství, jakou superschopností děti disponují a co dospělým chybí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Není možné mít gen pro jedno pohlaví

I když většina rodin má podíl pohlaví nerovnovážný, některé jako by ani nemohly počít chlapce, resp. dívky. A další dokonce věří, že mají v rodině geny pro chlapce nebo pro dívky. Vědci ale pro tuto domněnku zatím nenašli ani nejmenší důkaz, který by indikoval, že by rodič mohl kvůli genům zplodit jen jedno pohlaví. Někdy to možná bude přehodnoceno, ale v současné době neexistuje konkrétní gen, který by ovlivnil pohlaví potomka.

Hodně lidí věří, že na pohlaví potomka má vliv matka, protože ona ho přece nosí v děloze. Jenže tato věc je ve skutečnosti spíše v rukou otce. To spermie v sobě nesou jeden ze dvou pohlavních chromozomů – X pro dívky, Y pro chlapce. Žena disponuje pouze dvěma chromozomy X, takže záleží na tom, která spermie se dostane do vajíčka. Nicméně vědci našli několik faktorů, které mohou mít na pohlaví potomka vliv.

Faktor stresu a konkrétní typ stravy

Bylo poměrně dobře prokázáno, že pohlaví potomků se mění po stresových událostech. Například po prožití některých přírodních katastrof se rodičům rodilo více dívek. To znamená, že vliv zde může mít vyšší hladina stresu zažitá matkou. Podobně některé druhy potravin mohou vychýlit šanci početí směrem k něžnému pohlaví – kupříkladu omezení konzumace soli a přidání mléčných výrobků. Naopak přidání soli a draslíku do stravy vede spíš k početí chlapců.

Máme naprostou jistotu v tom, že šance pro konkrétní pohlaví jsou stabilní už celá staletí a neexistuje v nich žádný výrazný výkyv. Rodiny, kde dominuje striktně jedno pohlaví potomků, jsou vzácné, ale dají se vysvětlit statisticky. Každé dítě má šanci půl na půl, zda bude chlapec, nebo dívka. Pokud mají tedy některé rodiny „kliku“ jen na chlapečky, nebo naopak na holčičky, je to čistě náhoda. Pokud chcete holčičku, změňte stravování nebo se přimotejte k nějaké katastrofě.

Zdroj: BrightSide

Článek Proč se v některých rodinách rodí jen chlapci, či naopak dívky? Stresový faktor hraje důležitou roli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.