Co vlastně vědci v grónském ledu našli

Suprakrustální pás Isua je úzký pás hornin v jihozápadním Grónsku starý přibližně 3,7 miliardy let. Původně šlo o polštářové lávy a gabra, které postupem času metamorfóza proměnila v amfibolity. Williamsová a její kolegové z nich vybrali šest vzorků ze severního teránu, ne náhodně, ale cíleně: hledali kameny s co nejmenší stopou pozdějších chemických přepisů. Vzorky měly nízký obsah těkavých látek, nevykazovaly výrazné anomálie ceru a obsahovaly uzavřené izotopové systémy lutecia-hafnia a samaria-neodymu. Jinými slovy, šlo o vzorky, které si po miliardách let stále nesou původní zprávu.

A ta zpráva je výmluvná. Metabazalty vykazují neobvykle těžké izotopy železa, hodnoty δ⁵⁷Fe dosahují až 0,30 ‰, což je výrazně víc, než kolik mívají běžné plášťové horniny. K tomu se přidávají kladné anomálie wolframu-182 (až +21,3 ppm) a specifický nesoulad mezi systémy hafnia a neodymu, který už dříve naznačoval existenci velmi starých, izolovaných rezervoárů hluboko v plášti.

Proč právě železo změnilo hru

O tom, že Země kdysi prošla fází globálního roztavení, se spekulovalo desetiletí. Starší práce, včetně studií spoluautorky Haniky Rizové z Carleton University, už v letech 2012 a 2016 ukázaly na wolframové a neodymové anomálie v grónských horninách, které naznačovaly existenci pradávných hadejských rezervoárů. Problém byl, že samotné signály neodymu a wolframu nedokázaly určit, jaká mineralogie za nimi stojí. Věděli jsme, že „něco starého“ v plášti existuje. Nevěděli jsme, co.

Železo to změnilo. Při extrémních tlacích hlubokého pláště se těžké izotopy železa přednostně hromadí v minerálech jako bridgmanit a vápníkový perovskit, tedy přesně ve fázích, které by měly krystalizovat z chladnoucího magmatického oceánu. Lehčí železo naopak putuje do kovového jádra. Když Williamsová a její tým spojili těžké železo s wolframovými a hafnio-neodymovými anomáliemi a přidali termodynamické modelování, alternativní vysvětlení (subdukční původ, recyklovaná kůra, pyroxenitový zdroj) jedno po druhém odpadala. Zbyla nejpravděpodobnější varianta: vzorky z Isuy nesou otisk kumulátů, které vznikly při tuhnutí prvotního magmatického oceánu.

Oceán lávy od obzoru k obzoru

Představa je jednoduchá a zároveň ohromující. Po obřím impaktu, který z Prazemě a dopadajícího tělesa vytvořil systém Země–Měsíc, byla naše planeta téměř celá roztavená. Cambridgeská univerzita to ve svém oznámení popisuje jako „hluboké moře žhavého magmatu“ rozprostírající se po povrchu a sahající stovky kilometrů do nitra. Žádné kontinenty, žádné oceány vody, žádná atmosféra v dnešním smyslu. Jen záře roztaveného křemičitanu.

Jak toto moře chladlo, těžší minerální fáze klesaly ke dnu, ke hranici jádra a pláště, a vytvářely tam izolované kapsy s unikátním chemickým otiskem. Williamsová je poeticky nazývá „pradávnými hřbitovy krystalů“. A právě tyto kapsy podle všeho přežily miliardy let konvekce pláště a občas se znovu dostaly k povrchu, buď do zdrojových oblastí archaických vulkánů, jejichž produkty dnes vidíme v Isue, nebo do plášťových proudů pod dnešními hotspotovými sopkami.

Grónsko není konec, ale začátek

Jedním z nejzajímavějších aspektů studie je její přesah za hranice Grónska. Autoři výslovně upozorňují na podobnosti mezi izotopovými podpisy z Isuy a signály, které se objevují v bazaltech z Havaje, Samoy, Islandu a Pitcairnu, tedy z míst, kde plášťové proudy vynášejí materiál z velkých hloubek. Pokud by se totožné geochemické stopy potvrdily i tam, znamenalo by to, že primordiální heterogenity vytvořené při tuhnutí Země nejen přežily 4,5 miliardy let, ale aktivně vstupují do zdrojů dnešního vulkanismu.

Rizová dnes pracuje i s horninami z komplexu Saglek-Hebron v severním Labradoru, dalšího z mála míst na planetě, kde se zachovaly horniny z eoarchejského období. Williamsová zase vede cambridgeský projekt EarthMelt zaměřený právě na fázi magmatického oceánu vyvolanou impaktem při vzniku Měsíce a její důsledky pro chemii pláště, vznik atmosféry i spuštění magnetického pole.

Proč to trvalo tak dlouho

Nabízí se otázka: proč se něco takového podařilo prokázat až teď? Důvodů je několik a navzájem se posilují. Téměř všechny horniny starší než čtyři miliardy let byly dávno pohlceny a přetaveny deskovou tektonikou; Isua je jednou z mála výjimek. I tam ale většina vzorků nese stopy pozdějších chemických přepisů, takže najít šest dostatečně „čistých“ kusů vyžadovalo pečlivý výběr. A konečně, teprve pokroky v hmotnostní spektrometrii a v pochopení toho, jak se izotopy železa chovají při extrémních tlacích spodního pláště, umožnily vůbec použít železo jako stopovač tak hlubokých procesů. Williamsová sama přiznává, že řada kolegů dříve váhala podobné chemické stopy vůbec hledat.

Šest nenápadných kamenů z grónského pásu Isua nepřepisuje učebnice, ale upevňuje jednu z jejich nejodvážnějších hypotéz. Země, na které stojíme, si ve svém nitru stále nese jizvy po svém ohnivém zrodu a některé z nich právě začínáme číst.

Článek V horninách z Grónska vědci našli stopy magmatického oceánu z počátků Země se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč procenta klamou a rozhoduje spektrum

Vzduch se skládá převážně z dusíku (78 %) a kyslíku (21 %). Zbývající procento připadá na argon a směs stopových plynů. Jenže dusík, kyslík ani argon infračervené záření nepohlcují, jsou pro něj prakticky průhledné. Jak vysvětluje NOAA, tyto plyny nepředstavují žádnou tepelnou závoru. Devětadevadesát procent atmosféry se tedy skleníkového efektu neúčastní.

CO₂ je jiný případ. Jde o lineární molekulu se čtyřmi vibračními módy, z nichž dva jsou aktivní v infračerveném spektru. Když zemský povrch vyzáří teplo v podobě dlouhovlnného záření, CO₂ ho zachytí v konkrétních pásmech, zejména kolem 12 až 15 mikrometrů. Toto pásmo se překrývá s takzvaným atmosférickým oknem, tedy oblastí spektra, kudy by teplo jinak unikalo do vesmíru relativně volně. Každá přidaná molekula CO₂ toto okno o kousek přivírá.

Celková hmotnost atmosféry je přitom obrovská, přes pět biliard tun. I stopová příměs v řádu stovek ppm proto představuje miliardy tun plynu, který aktivně zasahuje do energetické bilance planety.

Kolik tepla CO₂ skutečně zadržuje

Čísla z NOAA Annual Greenhouse Gas Index za rok 2024 dávají abstraktnímu pojmu „skleníkový efekt“ konkrétní rozměr. Samotný CO₂ odpovídá za efektivní radiační působení 2,33 wattu na metr čtvereční, to je asi 66 % celkového příspěvku všech skleníkových plynů. Dohromady tyto plyny zadržují oproti předprůmyslovému stavu o 3,54 W/m² více energie.

Pro představu: 2,33 W/m² se může zdát málo, ale rozprostřete je přes celý povrch Země a dostanete energetický přebytek, který postupně ohřívá oceány, taje ledovce a posouvá klimatické vzorce. Nejde o modelový odhad, jde o měřenou veličinu odvozenou ze spektroskopie atmosféry.

Srovnání s dalšími skleníkovými plyny pomáhá zasadit roli CO₂ do kontextu:

• Metan (CH₄): na molekulu silnější absorbér, ale v atmosféře vydrží jen 7–12 let. Aktuální koncentrace: 1 940 ppb (únor 2026).
• Vodní pára: nejsilnější skleníkový plyn co do celkového objemu, ale její množství řídí teplota. Funguje jako zpětná vazba: víc CO₂ → vyšší teplota → víc vodní páry → ještě vyšší teplota. NASA výslovně uvádí, že CO₂ „nastavuje teplotu“ a vodní pára ji zesiluje.
• Oxid dusný (N₂O), fluorované plyny: dohromady odpovídají za zbývající třetinu radiačního působení.

CO₂ je tedy hlavní řídicí pákou. Ne proto, že by byl na molekulu nejsilnější, ale proto, že ho je relativně hodně a v atmosféře přetrvává stovky let.

Izotopový otisk: jak víme, že jde o fosilní uhlík

Že CO₂ roste, je nezpochybnitelné. Ale odkud pochází? Odpověď leží v izotopech uhlíku. Rostliny při fotosyntéze upřednostňují lehčí izotop ¹²C před těžším ¹³C. Fosilní paliva, vzniklá z dávné rostlinné hmoty, proto nesou nižší poměr ¹³C/¹²C než například CO₂ z vulkánů. A jak atmosférický CO₂ roste, poměr ¹³C/¹²C klesá. To je přesně signatura spalování fosilních paliv.

Druhý důkaz je ještě průkaznější. Radioaktivní uhlík ¹⁴C má poločas rozpadu asi 5 730 let. Ve fosilních palivech starých desítky milionů let proto ¹⁴C prakticky chybí. Jak vysvětluje NOAA, kombinace klesajícího ¹³C/¹²C a mizejícího ¹⁴C jednoznačně ukazuje na fosilní původ přebytečného uhlíku, ne na oceány, ne na sopky.

Česká věž, která čte uhlíkový otisk Evropy

Na Vysočině, v Křešíně u Pacova, stojí 250metrový stožár provozovaný CzechGlobe. Není to jen „měřidlo CO₂“. Stanice sleduje koncentrace oxidu uhličitého, metanu, oxidu uhelnatého, oxidu dusného i fluoridu sírového v několika výškových hladinách, doplněné o meteorologická data. Od dubna 2017 má status ICOS třídy 1, tedy nejvyšší úroveň kvality v evropské síti.

Co Křešín dělá zajímavým nad rámec běžného monitoringu, je právě izotopová analýza. Datový balík ICOS Atmosphere Release 2026-1 zahrnuje i ¹⁴CO₂ a lahvičkové analýzy s δ¹³C, tedy přesně ty nástroje, které umožňují rozlišit fosilní CO₂ od přírodního pozadí. Česká stanice tak není jen pasivním teploměrem atmosféry, ale aktivním nástrojem forenzní klimatologie.

Lokální hodnoty CO₂ nad Českem přirozeně kolísají víc než globální průměr, záleží na sezoně, směru větru, výšce odběru i blízkosti zdrojů. Dlouhodobý trend ale kopíruje celosvětový růst.

Dva argumenty, které fungují u stolu i v debatě

Celý mechanismus se dá zredukovat na dvě ověřitelné věty. Za prvé: dusík a kyslík tvoří většinu vzduchu, ale infračervené teplo nepohlcují, zatímco CO₂ ano, protože má vibrační módy aktivní v infračerveném spektru. Za druhé: koncentrace CO₂ vzrostla z předprůmyslových 280 ppm na dnešních více než 430 ppm a izotopový otisk ukazuje na fosilní paliva.

Spor o „pouhé čtyři setiny procenta“ je spor o špatnou veličinu. Pro klima nerozhoduje procentní zastoupení v celkovém objemu vzduchu, ale spektrální účinek v pásmech, kudy planeta vydechuje teplo do vesmíru. A ten je měřitelný, reprodukovatelný a známý už od dob, kdy královna Viktorie seděla na trůnu.

Článek Čtyři setiny procenta CO₂ mění klima. Skleníkový efekt vzniká v úzkých vlnových délkách tepla, které dusík nezastaví se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co studie skutečně říká

Rahmstorfův tým analyzoval desetiletí reanalýz oceánského tepla a povrchových energetických toků. Výsledek je jednoznačný v jednom bodě: kolísání tepelného obsahu v oblasti chladné skvrny kopíruje změny v oceánském přenosu tepla, nikoli změny ve výměně energie mezi mořem a vzduchem. Jinými slovy – když se skvrna ochlazuje, není to proto, že by vítr a oblačnost odváděly víc tepla pryč. Je to proto, že oceán přináší méně tepla ze subtropů.

Důležité rozlišení: studie neměří přímo sílu proudu. Je to mechanistická interpretační práce, dokládá původ teplotního signálu, ne nový údaj o průtoku. Přesto její závěr posiluje řadu starších prací, které chladnou skvrnu považují za „otisk“ slabší AMOC.

Třicet let důkazů, ne jeden objev

AMOC (Atlantic Meridional Overturning Circulation) je systém, který v horních vrstvách oceánu nese teplou a slanou vodu ze subtropů k severní Evropě. V severním Atlantiku tato voda chladne, zhoustne a klesá do hloubky, odkud se vrací zpět na jih. Tento koloběh funguje jako obří tepelné čerpadlo a spoluurčuje evropské klima.

Že proud slábne, naznačovala už práce Caesarové a Rahmstorfa z roku 2018 v Nature: odhadli oslabení zhruba o 15 % od poloviny 20. století. V rozhovoru pro německý Freitag v březnu 2026 Rahmstorf tento odhad zopakoval a popsal hlavní mechanismus: teplejší a sladší povrchová voda v severním Atlantiku má menší hustotu, hůře klesá a motor cirkulace ztrácí tah.

Ne všechny rekonstrukce se ale shodují. Práce Terhaara a kolegů z roku 2025, založená na jiném typu dat, pokles od šedesátých let nevidí. Vědecká debata tedy není uzavřená. Nová Rahmstorfova studie ji nerozhoduje celou, ale posouvá: ukazuje, že nejviditelnější stopa v oceánu, chladná skvrna, nese podpis právě slabšího oceánského přenosu tepla.

Jak blízko je bod zlomu

Bod zlomu AMOC je práh, po jehož překročení systém přejde z dosavadního „silného“ stavu do stavu slabého nebo kolabovaného, a změna se pak udržuje sama, i kdyby původní tlak ustal. Přehledová studie Dijkstry a van Westena z roku 2026 v Annual Review of Marine Science připouští, že k takovému přechodu může dojít během tohoto století, pokud emise budou pokračovat. Rahmstorfova červnová studie navíc upozorňuje, že v podstatné části standardních klimatických simulací se práh zlomu překračuje už kolem poloviny století.

Zároveň je třeba říct, kde končí ověřený fakt. IPCC ve své šesté hodnotící zprávě z roku 2021 formuloval se střední jistotou, že k náhlému kolapsu před rokem 2100 nedojde. Novější literatura z let 2025 a 2026 ale tuto opatrnost zpochybňuje. Observačně omezená projekce Portmanna a kolegů z dubna 2026 vychází na přibližně 50% oslabení AMOC do konce století, tedy o 60 % silnější pokles, než dával dosavadní průměr klimatických modelů.

Co to znamená pro Evropu a pro Česko

Slabší AMOC neznamená hollywoodský scénář zamrzlého kontinentu. Znamená ale přepis srážkových a teplotních vzorců, který se v modelech projevuje konkrétně:

• Sušší léta. Méně letních srážek ve velké části Evropy, vyšší riziko sucha a horší hydroklimatická bilance, to ukazují práce van Westena i Bakera z let 2025 a 2026.
• Chladnější zimy na severozápadě. Rahmstorf jako ilustraci uvedl modelový výpočet, v němž by zimy v Hamburku při oteplení o 2 °C, ale bez AMOC, byly asi o 3,5 °C pod předindustriálem, tedy o více než 5 °C chladnější než dnes.
• Silnější bouřkové dráhy. Větší teplotní kontrast mezi chladnějším severním Atlantikem a teplejšími subtropy posiluje severoatlantické bouřkové systémy.

Pro Českou republiku přímá atribuční studie neexistuje. Z evropských modelových prací ale plyne, že relevantnější než „nová doba ledová“ je pro střední Evropu riziko sušších vegetačních sezon, nižších letních srážek a většího tlaku na zemědělství závislé na dešťové vodě. Právě sucho, nikoli mráz, je pro český kontext pravděpodobnější důsledek.

Dá se proud zachránit?

Žádná technická oprava AMOC možná není. Jediná páka, kterou literatura zmiňuje, je omezení emisí skleníkových plynů: méně oteplení a méně sladkovodního zatěžování severního Atlantiku znamená nižší riziko silného oslabení. Po překročení bodu zlomu ale může být návrat na lidských časových škálách nedosažitelný.

Rahmstorf s Caesarovou v letošním preprintu pro EGUsphere otevřeně píší, že důkazy pro zeslabování AMOC je čas brát vážně. Nová studie o chladné skvrně jim dává další argument, tichý, metodický, ale o to těžší k odmítnutí.

Článek Slábnutí chladné skvrny v Atlantiku. Oceánský proud zpomaluje a může výrazně ovlivnit evropské klima se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Z hlubin: zemětřesení, tsunami a sopky

Osm ze čtrnácti položek seznamu má původ pod zemským povrchem. Patří sem zemětřesení v Aleppu (1138), dvě antická zemětřesení v Antiochii (115 a 526 n. l.), čínské Haiyuan (1920), Tangshan (1976), Haiti (2010) a zmíněné Shaanxi. Zvláštní místo zaujímá indickooceánská tsunami z prosince 2004, kdy podmořský zlom o magnitudu 9,1 vyslal vlnu, která během hodin zabíjela na pobřežích čtrnácti zemí a připravila o život přes 227 tisíc lidí.

Právě tsunami z roku 2004 nejlépe ilustruje ono „z hlubin“: smrt se zrodila v zemské kůře pod mořským dnem a dorazila jako stěna vody. Ale i tady platí pravidlo zranitelnosti. Thajské turistické resorty bez jakéhokoli varovného systému ztratily tisíce životů; japonské pobřeží Pacifiku, zvyklé na tsunami a vybavené sirénami, by při srovnatelné vlně reagovalo jinak.

Mimo samotnou čtrnáctku stojí za zmínku erupce Théry na Santorini kolem roku 1600 př. n. l., jediný případ, kde lze skutečně mluvit o spojitosti s pádem celé civilizace. Exploze sopky devastovala minojský svět na Krétě. Současná archeologie je nicméně opatrnější: erupce nejspíš nezničila Minojce jednorázově, ale narušila obchodní sítě a urychlila úpadek, který už probíhal.

Z nebe: cyklony, tajfuny a monzunové povodně

Šest zbývajících katastrof přišlo z atmosféry. Cyklon Bhola v roce 1970 zabil v tehdejším Východním Pákistánu (dnešní Bangladéš) odhadem 300 až 500 tisíc lidí a dodnes drží titul nejsmrtelnějšího tropického cyklonu. Cyklon u Coringy (1839) srovnal indické přístavní město se zemí dvanáctimetrovou bouřkovou vlnou. Haiphongský tajfun (1881) si ve Vietnamu vyžádal rovněž kolem 300 tisíc obětí.

A pak jsou tu povodně, technicky atmosférického původu, protože je spouštějí extrémní srážky a monzuny, ale smrtící efekt jde přes řeky a protržená hráze. Záplavy na Žluté řece roku 1887 zabily podle odhadů 900 tisíc až dva miliony lidí. Povodně na Jang-c‘-ťiang v roce 1931 jsou vůbec nejsmrtelnější přírodní katastrofou v moderních dějinách, přičemž odhady sahají od necelých 400 tisíc až po 3,7 milionu mrtvých.

Geografická koncentrace není náhodná. Čína a oblast Bengálského zálivu se v seznamu opakují znovu a znovu, protože právě tam se po staletí překrývaly extrémní přírodní hazardy s obrovskou hustotou osídlení, chudobou a absencí infrastruktury.

Čísla, která nemusí sedět

Ne všechna tradovaná čísla obstojí před moderní kritikou. Kalkatský cyklon z roku 1737 bývá uváděn s bilancí 300 tisíc mrtvých, ale novější rekonstrukce snižují odhad na 25 až 45 tisíc, původní cifru nejspíš nafoukly pozdější anglické novinové zprávy. Podobně u zemětřesení v Aleppu roku 1138: tradičních 230 tisíc obětí pravděpodobně vzniklo smícháním bilancí několika různých otřesů v regionu.

Tyto korekce nemění celkový obraz zkázy, ale ukazují, jak opatrně je třeba zacházet s historickými počty obětí. Bezpečný součet napříč všemi čtrnácti položkami se pohybuje řádově mezi šesti a deseti miliony, a to v závislosti na tom, které odhady zvolíte.

Největší lekce: katastrofu nevytváří příroda sama

Podle dat Our World in Data dlouhodobě klesá počet obětí přírodních katastrof, přestože světová populace roste. Země s komplexními systémy včasného varování mají podle UNDRR téměř šestkrát nižší katastrofickou mortalitu než státy bez nich. Bangladéš, který v roce 1970 ztratil při cyklonu Bhola statisíce životů, dnes díky evakuačním plánům a síti cyklonových úkrytů zvládá srovnatelně silné bouře s řádově nižšími ztrátami.

Zemětřesení nezmizí, cyklony nezeslábnou, řeky se budou vylévat. Ale to, jestli přírodní jev zabije stovky, nebo statisíce, rozhoduje společnost, její stavební normy, varovné systémy, evakuační kapacity a míra chudoby. Čtrnáct katastrof v tomto seznamu to dokazuje znovu a znovu.

Nejsilnější zemětřesení v dějinách nemusí být to nejsmrtelnější. Nejsmrtelnější je to, které zasáhne lidi, kteří se nemají kam schovat.

Článek Smrt přišla z hlubin i z nebe: Nejhorší katastrofy, které vymazaly celé civilizace a zabily miliony lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejde o příčinu ani o předpověď

Brzda přichází hned na začátku. Podle Kyoto University i autorů v International Journal of Plasma Environmental Science and Technology jde o teoretický model, ne o návod, jak zemětřesení předvídat. Ve VědaŽivě jsme si všimli, že sami autoři tohle omezení zdůrazňují velmi otevřeně.

To hlavní proto neleží ve slově příčina. Autoři píšou o možnosti posledního impulzu pro zlom, který už je v křehkém nebo kritickém stavu, nikoli o náhradě běžných geologických příčin. Jinými slovy, horniny, napětí i samotný zlom odvádějí hlavní práci dávno předtím, než do příběhu vstoupí cokoli z horní atmosféry.

Tím padá i největší zkrat. Tahle práce nepředkládá důkaz, že sluneční aktivita běžně spouští otřesy, a už vůbec nezavádí novou metodu předpovědi zemětřesení. Jestli má titulek vůbec nějaké pevné jádro, rozhodne až otázka, jak by se takový poslední impulz mohl přenést až ke zlomu.

Klíčový je jen poslední impulz

Model kreslí odvážný obraz. Autoři přirovnávají soustavu mezi zemí a ionosférou ke kondenzátoru. Ionosféra je elektricky nabitá vrstva horní atmosféry. Sluneční erupce, tedy výbuch energie na Slunci, umí její stav rychle změnit a právě odtud hypotéza startuje.

Další krok zní ještě dramatičtěji. TEC, tedy množství elektronů v ionosféře podél signálové dráhy, může podle modelu vzrůst o 10 až 90 TECU. V porušené zóně s velmi horkou a stlačenou vodou by pak taková změna mohla v nanometrových dutinách vytvořit tlak v řádu několika MPa. Důležitý detail sedí právě tady. Jde o výpočet modelu, ne o přímé měření na skutečném zlomu.

Nejsilnější příběhový háček přidává Japonsko. NOAA uvádí, že erupce třídy X5.0 přišla 31. prosince 2023 ve 21:55 UTC, zatímco japonská meteorologická agentura JMA eviduje hlavní zemětřesení na poloostrově Noto 1. ledna 2024 v 16:10 japonského času o magnitudu 7,6. Vypadá to nápadně. Jenže i Kyoto University výslovně říká, že časová blízkost sama o sobě příčinu nedokazuje.

A přesně tady čtenář nejčastěji uklouzne. Z věty „může přispět“ ještě neplyne „už umíme předvídat“. Ve VědaŽivě bychom právě tenhle skok četli jako největší omyl kolem celé studie. Autoři jen připouštějí, že budoucí kombinace dat z GNSS, tedy družicové navigace používané i k měření změn v ionosféře, a údajů o sluneční aktivitě může jednou pomoct lépe chápat podmínky, za nichž by podobný efekt vůbec mohl nastat.

První článek řetězce drží, druhý už skřípe

První půlka řetězce stojí pevněji. NOAA dlouhodobě popisuje, že sluneční erupce mění ionizaci v ionosféře a mohou narušit radiovou komunikaci. Tohle nepůsobí kontroverzně. Spor začíná až ve chvíli, kdy nový model prodlouží známý jev z atmosféry hluboko do zemské kůry přes kapacitní vazbu.

Právě tam čeká silná protiváha. V témže časopise Ken’ichi Yamazaki z Earthquake Research Institute při The University of Tokyo napadl předchozí verzi stejné hypotetické linie. Tvrdil, že odhad ohřevu ignoroval tepelnou difuzi a že popis vzniku elektrického pole odporoval základní elektromagnetické teorii. Scénář proto označil za nepravděpodobný, i když experimentální výsledky úplně nesmetl ze stolu.

Praktický dopad pro českého čtenáře zůstává malý. Ve VědaŽivě proto oddělujeme fascinující nápad od míry důkazů, první část příběhu vychází ze známé fyziky, druhá zůstává spekulativní. A navíc Geofyzikální ústav AV ČR dlouhodobě uvádí, že velká ničivá zemětřesení v Česku nehrozí, seismicky aktivní jsou hlavně západní Čechy a v roce 2025 tam podle ústavu roje dosáhly maxima 2,5. Skutečná hrozba tedy neleží ve Slunci, ale v tom, jak snadno zaměníme zajímavou hypotézu za hotovou pravdu.

Článek Překvapivá hypotéza vědců: Sluneční erupce mohou „nakopnout“ otřesy Země se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hrozba jménem asteroid 2023 DW 

Odborníci potvrzují, že asteroid má přibližně padesát metrů v průměru, což odpovídá velikosti menšího sportovního bazénu. V současnosti je proto veden na prvním stupni Turínské stupnice rizika, která hodnotí potenciální hrozbu kosmických těles. To znamená, že objekt sice stojí za pozornost, ale nepředstavuje bezprostřední nebezpečí. Ve skutečnosti jde navíc o jediný známý asteroid, který se na této škále momentálně nachází nad nulou.

Pravděpodobnost srážky asteroidu se Zemí je přitom odhadována zhruba na 1 ku 560. Šance je tedy velmi malá, ale jak upozorňuje americká vesmírná agentura, nikoli nulová. Pokud by nicméně ke střetu s tělesem skutečně došlo, rozhodně by to nezpůsobilo událost globálního vyhynutí, jakou byla katastrofa, která kdysi zničila dinosaury. 

Podle vědců není nutné panikařit 

Vědci proto zdůrazňují, že není důvod k panice. Technologie planetární obrany se navíc rychle vyvíjí a lidstvo už dnes disponuje metodami, které dokáží potenciálně nebezpečný asteroid odklonit. Jednou z možností je vyslání speciální sondy s úkolem narazit do tělesa a následně změnit jeho dráhu. Podobný experiment už lidstvo úspěšně otestovalo v rámci mise DART.

Přesto budou astronomové objekt 2023 DW dál sledovat a postupně zpřesňovat jeho trajektorii. S každým novým měřením se totiž výpočty mění a pravděpodobnost srážky tak může brzy klesnout mnohem níž. Prozatím jde tedy spíše o zajímavost z oblasti vesmírného výzkumu než-li skutečnou hrozbu.

Článek NASA varuje před blížícím se asteroidem. Srážka hrozí na Valentýna se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kontinent, který se pomalu láme

V oblasti zvané Východoafrický rift probíhá proces, kterého byste si nejspíš nevšimli, kdyby vás na něj někdo neupozornil. Jde totiž o velmi pomalou záležitost – ale o to neúprosnější. Africká litosférická deska se právě zde rozděluje na dvě části. Jinými slovy – tam, kde se Somálská a Núbijská deska kdysi spojily, dnes probíhá docela opačný proces. Každým rokem se tak od sebe tyhle dva obří kusy zemského povrchu vzdalují o pár milimetrů. Zní to nevinně, ale v geologickém měřítku je to pořádná jízda.

Zlomový systém se táhne do délky tisíce kilometrů a protíná území dnešní Etiopie, Keni, Ugandy i Tanzanie. A kdo za to může? Lidé tentokrát ne. Tak velký vliv na život na naší planetě opravdu nemáme. Za vším stojí geologické procesy, konkrétně obrovská masa horkého magmatu hluboko pod povrchem, takzvaná africká superpluma. Můžete si ji představit jako takový neviditelný lis, který zemskou kůru zahřívá, oslabuje a nakonec donutí prasknout. A to bohužel poznají i lidé na povrchu – musí totiž čelit častějším zemětřesením, sopečné činnosti a i mnohdy velmi výrazným propadům terénu.

Když se země otevře před očima

A občas se tahle pomalá proměna připomene opravdu hodně nahlas. Například v roce 2018 se v Keni objevila obří trhlina, která poškodila silnici mezi Nairobi a Narokem. Ale ne, nešlo o rozpad Afriky v přímém přenosu. Hlavní roli tu sehrála kombinace eroze měkkých půd a extrémních dešťů. Rift v tom sice svou roli také měl, ale žádný okamžitý rozpad kontinentu se v žádném případě nekonal.

Pokud bude vývoj pokračovat dosavadním směrem, dojde k tomu, že se za pět až deset milionů let východní Afrika oddělí úplně. Do vzniklé prolákliny se vlije voda z Rudého moře a Adenského zálivu a vznikne nový, úzký oceán. Není to žádná fantazie, podobně se kdysi zrodil jižní Atlantik. Může se ovšem stát, že rift zeslábne a k úplnému oddělení nedojde. Nic tedy ještě není jisté.

Článek Afrika se trhá: Vznik nového oceánu uprostřed kontinentu je už jistý. Nejde to zastavit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Voda ukrytá stovky kilometrů pod námi

Vědci zjistili, že zhruba 640 kilometrů pod povrchem, v oblasti zvané přechodová zóna zemského pláště, se nachází minerál jménem ringwoodit. Jde o vysokotlakou formu olivínu a jak se v poslední době ukázalo, má jednu mimořádnou vlastnost. Dokáže totiž do své krystalické struktury vázat vodu. Ovšem ne jako kapalinu, led nebo páru, ale přímo chemicky, tedy přímo na úrovni atomů. Laicky řečeno funguje trochu jako houba, která vodu nasákne a nepustí.

Možná to vypadá na první pohled nevýznamně, ovšem právě tohle zjištění převrací zažité představy o tom, odkud se na Zemi vlastně vzala voda. Dlouhá léta se ve vědeckých kruzích hovořilo převážně o tom, že většina vody dorazila na planetu až po jejím vzniku (má se za to, že především prostřednictvím komet a asteroidů). Jenže přítomnost ringwooditu může znamenat to, že značná část vody tu mohla být od samého začátku, jen byla schovaná hluboko pod zemí.

Kolik vody se může pod povrchem nacházet?

Teď přijde ta část, u které se tají dech. Pokud by ringwoodit obsahoval pouhé jedno procento vody (a podle dosavadních zjištění to zdaleka nemusí být konečné číslo), znamenalo by to, že pod povrchem Země se nachází až trojnásobek objemu vody přítomné na jejím povrchu. A to už není drobnost, kterou by šlo mávnout rukou.

Co z toho plyne pro nás? Ne tak moc, jak si myslíte

Neznamená to, že bychom si někdy mohli dojít „odčerpat“ vodu z hloubky stovek kilometrů. Spíš to ukazuje, jak málo toho o vlastní planetě stále víme. A kdo ví, na co ještě můžeme přijít, když budeme vědět, kde hledat?

Článek Převratný objev pod Zemí: Gigantické moře může přepsat učebnice se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Země bude mít druhý měsíc

Asteroid, ze kterého se pro Zemi stane druhý mini měsíc, by se měl do naši oběžné dráhy dostat 29. září a opustiti by ji měl 25. listopadu. Na necelé dva měsíce tak získáme druhý měsíc. Jedná se o ojedinělý, ovšem ne nijak výjimečný jev, který se v uplynulých třiceti letech stal minimálně dvakrát. Běžní lidé, a v některých případech ani astronomové, si takového úkazu však většinou nevšimnou. Často se jedná o drobné úlomky asteroidů, které není možné lidským okem pozorovat. Mnohdy je nezachytí ani dalekohledy.

Redakce VědaŽivě

26 února, 2022

Čína to s vesmírem myslí vážně. Staví „umělý Měsíc“ kvůli experimentům s gravitací –⁠ pokus prý inspirovala levitující žába

Navštíví nás asteroid

Asteroid, který nám bude několik týdnů suplovat druhý měsíc, dostal pojmenování 2024 PT5. Pochází z pásu asteroidů Arjuna, který se pohybuje v pásu Slunce, zhruba 150 milionů kilometrů daleko. Aby došlo k zachycení tělesa v oběžné dráze Země, musí se přiblížit relativně malou rychlostí, zhruba 3 500 kilometrů za hodinu, což se příliš často neděje. Proto jsou známé pouze další dva podobné případy. V tomto případě však vědci vypočítali, že se asteroid 2024 PT5 v roce 2055 k Zemi zase vrátí.

Očekávají se také další tělesa

Dočasný druhý měsíc však není jediné těleso, které vědci v následujících letech očekávají. V roce 2029 by se měl k Zemi přiblížit asteroid Apophis, který by měl proletět necelých 20 tisíc kilometrů od našeho povrchu. Bude tak blíže povrchu Země než většina našich družic, které trvale obíhají v naší oběžné dráze.

Redakce VědaŽivě

10 března, 2022

Co by se stalo, kdyby měl Měsíc dopadnout na Zemi? Již při poloviční vzdálenosti by došlo k neodvratitelné katastrofě

Tento asteroid bude na některých místech planety možné spatřit i bez dalekohledu nebo teleskopu. Největší šanci budou mít lidé na východní polokouli. Zároveň se nemusíme bát žádné apokalyptické srážky. Přesto k němu vědci plánují vyslat hned několik sond, které budou prolétající asteroid studovat.

Článek Země bude mít druhý měsíc: Na oběžné dráze Země bude 57 dní, my ho ale bohužel neuvidíme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kdyby ze Země zmizeli lidé

Kdyby ze Země zmizeli lidé, příroda by si pomalu vzala zpátky veškeré území, které si doposud nárokovali lidé. Už po pár hodinách by zhasla veškerá světla, protože elektrárny na fosilní paliva přestanou velmi rychle vyrábět elektřinu. Postupně se z provozu vyřadí všechny elektrárny na světě a Země se ponoří do přirozené noční tmy.

Redakce VědaŽivě

23 dubna, 2024

Svět za 100 let podle vědců: Lepší ovzduší, udržitelná společnost a umělá inteligence

První, kdo si začne hledat cestu do měst, bude voda. Už během prvních dvou až tří dní dojde k zaplavení všech podzemních sítí metra, která doposud před spodní vodou chránila čerpadla. Bez elektřiny a bez obsluhy však brzy vypoví službu a voda ukáže světu svou pravou sílu.

Konec domácím zvířatům

Spousta domácích mazlíčků, kteří jsou závislí na lidské péči, po pár dnech zemře hladem. Psi, kočky, slepice a domácí dobytek, který bude mít tu možnost, opustí své dosavadní domovy a začnou žít ve volné přírodě. Některá plemena psů a koček, která byla speciálně šlechtěná pro domácí chov, pravděpodobně ve volné přírodě nepřežijí.

Ulice si začnou nárokovat divocí psi a vlci, kteří se stanou nejsilnějším zvířecím druhem na světě. Kdyby ze Země zmizeli lidé, po pár dnech dojde k výbuchům ve všech jaderných elektrárnách. Svět zamoří silné radioaktivní záření, které zabije většinu flóry a fauny a spustí novou vlnu evoluce.

Redakce VědaŽivě

23 prosince, 2021

Jak skončí život lidstva na Zemi? Odborníci vytvořili aktuální list apokalyptických scénářů, který vás nenechá spát

Za miliony let po lidech nic nezůstane

Kdyby ze Země zmizeli lidé, ohrožené živočišné druhy, jak na souši, tak v oceánech, se začnou zase rozmnožovat a vrátí se přirozená rovnováha. Celá desetiletí potrvá, než se rez prokouše kovovými konstrukcemi lidských staveb, které se začnou postupně hroutit.

Nejdéle nás přežijí některé kamenné stavby, jako například Velká čínská zeď, která tady bude i za 10 tisíc let. Za 15 milionů let budou v půdě stále přítomny skleněné střepy a plastové úlomky, kterým potrvá dalších 15 milionů let, než se rozpadnou na prach. Planeta dřív nebo později zlikviduje každou stopu po naší civilizaci a připraví se na příchod nového života.

Článek Co kdyby ze Země zmizeli lidé: Výbuchy elektráren a návrat ohrožených živočišných druhů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vzdálená nová Země?

Objekt, který získal označení OGLE-2016-BLG-1190Lb a kterému se přezdívá Nová Země, má být 4 000krát těžší než naše planeta a 13krát větší než Jupiter. Poprvé ho zaznamenal vesmírný teleskop Spitzer, který byl do provozu uveden už v roce 2003. Název objektu se skládá ze zkratky mezinárodního projektu Optical Gravitational Lensing Experiment (OGLE), na kterém NASA spolupracuje s polskými vědci, roku jeho objevení, místa objevení označeném jako Galactic Bulge (BLG) a vypočítané hmotnosti. Objekt se nachází v souhvězdí Střelce a je stále součástí mléčné dráhy.

Mezinárodní výzkumný projekt

Úkolem projektu OGLE je hledání vzdálených planet a zkoumání, zda se mezi nimi nenachází potenciální nová Země. Pro svůj výzkum využívají umírající hvězdy, jejichž rostoucí gravitační pole může zaostřit světlo slabší hvězdy v pozadí a díky tomu odhalit doposud skryté objekty, planety a hvězdy.

„Hmota planety GLE-2016-BLG-1190Lb se umístila přímo na hranici vypalování deuteria, tj. na konvenční hranici mezi planetou a hnědým trpaslíkem. Proto prozatím nedokážeme jistě říct, o jaký objekt se jedná,“ vysvětlili zkoumající astronomové.

Redakce VědaŽivě

26 prosince, 2021

Najdeme Zemi číslo dvě? Vědci aktivně pokračují v pátrání a řekli, jaké upravené podmínky musí nyní nová planeta splňovat

Žádné stěhování nás nečeká

Ačkoliv je nový objekt od svého objevení označovaný jako Nová Země, stěhování nás v dohledné době nejspíš nečeká. Zkoumání, které vědcům prozradí, zda se vůbec jedná o planetu nebo spíše o hnědého trpaslíka, stále probíhají. Hnědým trpaslíkem se přitom označují objekty, které mají více hmoty než největší plynoví obři, ale zároveň méně hmoty než nejmenší hvězdy. Pokud by se tento dohad potvrdil, bylo by jasné, že se o žádnou novou Zemi nejedná. Podobné planety nejsou vhodné pro lidský život.

Článek Nová Země: Podle vědců se 22 000 světelných let od nás nachází nový svět se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Starověcí Řekové věděli, že je Země kulatá

První zmínky o tom, že je Země kulatá, byly sepsány už v 5 století před naším letopočtem v Řecku. Tímto tématem se důkladně zabývá například zeměpisec, matematik a astronom Eratosthenés. Už v roce 240 před naším letopočtem dokázal vypočítat obvod Země. Stanovil tak základ pro další zkoumání, který celá století nikdo nezpochybňoval. Učenci na celém světě nepochybovali o tom, že je Země kulatá. Své teorie většinou opírali o pozice hvězd a souhvězdí, které v pravidelných cyklech obíhaly po obloze. Tuto teorii potvrzovaly také pozorování rozdílných souhvězdí v různých částech světa.

Propaganda Kolumbových odpůrců

Lidé 19. století rádi označovali středověk za dobu temna, kdy bylo veškeré vědění velkých myslitelů ztracené. Ačkoliv je toto tvrzení z části založené na pravdě, nelze ho považovat za zcela pravdivé. Některé myšlenky řeckých a římských myslitelů byly skutečně na několik století ztraceny v zapomnění, ale rozhodně ne všechny a ne navždy. Některé myšlenky byly i ve vrcholném středověku přístupné v latinských přepisech a s nástupem renesance se většina vědění znovu objevila.

I učenci na počátku 15. století tak věděli, že je Země kulatá. Se stejnou teorií pracoval i Kryštof Kolumbus, když plánoval svou objevitelskou plavbu. Věděl, že když se vydá na západ, musí dřív nebo později doplout k pobřeží Asie. Kolumbus měl však ve společnosti spoustu odpůrců, kteří se snažili jeho cestu zhatit tvrzením, že je Země placatá a že ho čeká jistá smrt.

Redakce VědaŽivě

17 srpna, 2022

Opravdu lidé ve středověku věřili, že je celý svět placka? Vůbec ne, ani Kolumbus nemusel nikoho přesvědčovat

Špatné výpočty a neznámý kontinent

Kolumbus při plánování své plavby udělal několik zásadních omylů, ale žádný z nich se netýkal toho, že Země není kulatá. Předpokládal, že dosavadní odhady zemského obvodu jsou značně nadsazené a že bude plavba ve skutečnosti mnohem kratší. To byla zásadní chyba, která by celou jeho posádku stála život, kdyby nenarazili na doposud neznámý kontinent. Mýty o placaté Zemi tak byly vždycky používány jako cílená dezinformace, které věřili nevzdělaní sloužící, ale učenci vždycky věděli pravdu.

Článek Že je Země kulatá se vědělo už 240 let před naším letopočtem, přišel na to Eratosthenés z Kyrény se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Život v roce 2123 bude dlouhý

Rozvoj medicíny může v následujících dekádách dojít do bodu, kdy se opět výrazně prodlouží délka lidského života. Futurologové předpokládají, že by se mohl lidský život prodloužit o dalších třicet let. Třicet let života navíc je totiž stav, do kterého lidstvo dospělo v posledních sto letech. Zatímco v polovině 20. století byla hranice průměrné délky života okolo padesáti let, dnes se lidé běžně dožívají osmdesáti i více let. Tento fakt nutí už dnes některé státy přijímat nepopulární opatření, jako je zvyšování věku pro odchod do důchodu.

Tento trend se bude v následujících letech jen rozvíjet a lidstvo jako takové začne na důchody a důchodový věk pohlížet z úplně jiné perspektivy. Pokud se lidé budou v roce 2123 běžně dožívat 120 let, dojde k úplnému přehodnocení pracovního cyklu života a odchod do důchodu pravděpodobně nebude tou jedinou metou, ke které budou lidé několik desetiletí mířit.

Život na Marsu nás asi nečeká

Kolonizace a život na Marsu je v posledních letech často skloňované téma v různých médiích. Někteří futurologové ovšem nepředpokládají, že by v následujících sto letech došlo k výraznému osídlení této rudé planety civilním obyvatelstvem.

Ačkoliv bezpochyby vzniknou na Marsu i třeba na Měsíci lidská obydlí, vesměs tam budou bydlet školení vědci, kteří budou zkoumat extrémní podmínky a učit se, jak jim přizpůsobit lidský život. Tyto poznatky však budou pravděpodobně využity při osidlování nehostinných částí Země, do kterých se bude muset lidstvo v roce 2123 uchýlit. Intergalaktické kolonie tak pravděpodobně nastanou mnohem později, jestli vůbec někdy.

Redakce VědaŽivě

29 června, 2021

Budeme jednoho dne nesmrtelní? Vědci mají jasný pohled na maximální věk, kterého se v budoucnu dožijeme

Nanoroboti v lékařství a genetické úpravy

Další změny a rozvoj následně přinesou zásadní pokroky v medicíně. Už v následujících desetiletích futurologové očekávají větší začlenění nanorobotů při náročných operacích. Podobné predikce se týkají také genetických úprav, které jsou v omezené míře dostupné už dnes. Lidstvo by díky nim mohlo zmírnit dopady závažných genetických onemocnění nebo je zcela vyléčit. Zároveň by v roce 2123 mohlo dojít k rozšíření technologických implantátů. Prospěšné spojení člověka a stroje tak může být už brzy realitou.

Článek Takový prý bude rok 2123: Dlouhověkost, život na Marsu a genetické úpravy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Konec světa podle Heinze von Foerstera

Heinz von Foerster byl uznávaný rakouský vědec, který po druhé světové válce působil na institucích v Americe. Zajímal se především o oblast informatiky a umělé inteligence, často kombinoval fyziku s filozofií a jeho předním zájmem byla kybernetika. Všechny tyto obory zájmu nakonec vědce přivedou k určení osudného dne lidstva. V 60. letech minulého století si ještě všichni živě pamatují hrůzy druhé světové války a síla atomových zbraní je stále doslova hmatatelná.

Stejně jako dnes i tehdy lidstvo předpokládalo, že konec světa způsobí některá z těchto příčin – další světová válka, jaderný konflikt, fatální změny klimatu nebo dopad mimozemského tělesa. Foerster byl první, který vyjádřil jinou, poměrně neotřelou myšlenku. Konec světa nastane kvůli přelidnění!

Hrozba rostoucí populace

Od té doby se touto myšlenkou zabývalo několik dalších vědců. Podobné úvahy se však objevují i v literárních dílech nebo filmech. Podobné obavy jsou určitě na místě. V roce 1960, když Heinz von Foerster svou teorii poprvé vyjádřil, žily na Zemi necelé 3 miliardy lidí. Dnes čítá celkový počet obyvatel planety více než 8 miliard lidí. To je téměř trojnásobné navýšení populace za pouhých šest dekád.

Pokud by se lidstvo tímto tempem rozmnožovalo dál, začne na Zemi docházet obyvatelné místo a hlavním problémem bude nedostatek potravy. Rovnice, kterou Heinz na základě svého zkoumání sestavil, vypočítala konec světa z důvodu přelidnění na 13. listopadu 2026.

Redakce VědaŽivě

24 dubna, 2024

Tajemství mayského kalendáře rozluštěno: V roce 2012 neměl nastat konec světa, nýbrž nový cyklus

Situace se změnila

K tomuto scénáři však s největší pravděpodobností nedojde. V posledních letech se začínají misky lidské civilizace převažovat na druhou stranu. Rozmnožování se v posledních letech naopak zpomaluje. Podle údajů z OSN by mělo Zemi do roku 2050 obývat 10 miliard lidí a do roku 2100 by měla přibýt „jen“ další miliarda. Následně se očekává ještě větší úbytek porodnosti, a tudíž i pokles populace. Může za to především zvedající se životní úroveň a vzdělanost. Mnoho lidí se dnes dobrovolně rozhodne nemít děti, jiní zase s postupem věku nebo vlivem genetických závad o tuto možnost přichází. Přelidnění tedy konec světa v nejbližší době nejspíš nezpůsobí.

Článek Blížící se konec světa: Rakouský fyzik tvrdí, že nás čeká v pátek 13. listopadu 2026 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejhorší rok v dějinách lidstva

Vědci doposud nemají stoprocentně jasno, co nejhorší rok v historii způsobilo. Možnou teorií je dopad mimozemského tělesa. Většina vědců se však spíše klaní k teorii o masivním výbuchu některé sopky. Každopádně se jednalo o událost, která lidstvo v roce 536 uvrhla do rok a půl trvající doby temna. Ať už se jednalo o mimozemské těleso nebo sopku, důležitý byl masivní oblak sazí a prachu, který se vznesl do atmosféry. Na rok a půl tak bránil průniku slunečního svitu na Zemi. Během této dob se celá planeta ochladila zhruba o dva stupně.

To mělo katastrofální dopad na zemědělství, které v té době představovalo podstatný zdroj obživy většiny lidí. Po tisících letech tak na Zemi nastalo jedno z nejchladnějších období. Mráz spolu s nedostatkem slunečního svitu zabíjel nasazené plodiny a několik světových civilizací zachvátil krutý hladomor.

Hladomor, nemoci a kolaps

Nejhorší rok v dějinách tak významně přispěl ke kolapsu některých národů, včetně Byzantské říše. Hladomor totiž následovala politická nestabilita. Když nemohli lidé pěstovat plodiny, neměli co jíst, ale také neměli z čeho odvádět daně. Díky tomu celý ekonomický systém tehdejších říší zamrzl a výrazně přispěl k jejich následnému zániku.

Aby toho nebylo málo, nastala v roce 536 také epidemie dýmějového moru. Lidé se před zimou schovávali v uzavřených místnostech společně s nakaženými krysami. V takových podmínkách se moru velmi dařilo. Jenom v Byzantské říši moru podlehlo přes 50 milionů lidí.

Spolehlivé záznamy

Důkazy o nejhorším roce v dějinách vědci objevili v těch nejspolehlivějších záznamech lidské historie – v letokruzích stromů. Letokruhy stromů dokáží podat poměrně přesné svědectví o stavu planety v konkrétním roce. Kruhy, které odpovídají roku 536, tak jasně potvrzují, že se jednalo o nejhorší rok vůbec. Jejich tenký proužek svědčí o extrémně nízkých teplotách, které v tom roce panovaly.

Redakce VědaŽivě

13 února, 2022

Co skutečně stálo za středověkým šířením moru? Černá smrt se šířila rychleji než dnešní covid-19

Svědectví stromů pak následně potvrzují i ledovce. Ve vrstvě, která odpovídá danému roku, vědci našli stopové množství vulkanického skla, které potvrzuje teorii o masivním výbuchu sopky. Můžeme jen doufat, že se k současným událostem nepřidá i podobná katastrofa.

Článek Nejhorší rok v historii: V roce 536 přestalo svítit slunce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dinosauři vymírají

Náraz a výbuch o síle 10 miliard atomových bomb. Kráter o velikosti 180 kilometrů a smrtící apokalypsa na následujících několik let, kterou dinosauři nepřežijí. Tak by se dal ve zkratce popsat náraz mimozemského tělesa, který vyhubil téměř všechno živé, co planetu Zemi v té době obývalo. Jedna teorie tvrdí, že náraz způsobil asteroid, druhá zase upřednostňuje pravděpodobnost střetu s kometou. Zajímavá je i teorie o 15 kilometrů širokém úlomku planetky, která k Zemi putovala několik milionů let. V 70. letech totiž vědci objeví v geologické vrstvě z konce křídy vysoký podíl iridia, které se většinou vyskytuje v okolí zemského jádra.

Pravá apokalypsa

Poslední vědecké studie a simulace dokázaly, že dinosauři ve skutečnosti nevyhynuli při samotném nárazu mimozemského tělesa, ale na jeho následky. Bezprostředně po dopadu se do vzduchu vychrlí 200 tisíc kubických kilometrů horniny. Několik kilometrů zemského povrchu sežehne smrtící požár a zbytek zaplaví masivní vlna tsunami. Náraz probudí masivní sopečnou aktivitu a ovzduší planety se na několik let naplní sírou a prachem.

Clona, kterou tahle smrtící kombinace vytvoří, blokuje dopad slunečního světla. Planeta se výrazně ochladí a zastaví se proces fotosyntézy. Rostliny a živočichové umírají kvůli nedostatku kyslíku a tepla. Trvá několik let než se planeta po nárazu očistí a na Zemi se vrátí život.

Redakce VědaŽivě

13 března, 2023

Kdyby dinosauři nevyhynuli, mohli se vyvinout v inteligentní rasu. Lidé by možná neexistovali

Může za to Jupiter?

Jedna z možných teorií, která by vysvětlila, proč vlastně dinosauři vyhynuli, pracuje s obrovskou gravitací Jupitera. Jeho gravitační pole je tak silné, že může vychýlit dráhů různých dlouhoperiodických těles, včetně komet. Ty se následně dostanou až příliš blízko ke slunci, kde se štěpí a úlomky se vrací zase zpátky. Je docela možné, že cesta jednoho z nich se před miliony let protínala s dráhou Země. Otázkou jen zůstává, kdy k podobné katastrofě dojde příště?

Článek Jak vyhynuli dinosauři: Na vině může být kometa, planetka i asteroid se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vůdci elektricky nabitého vzduchu

Vysokorychlostní fotografie zachycených blesků ukazují, že úderu blesku předcházejí tzv. „vůdci“ ionizovaného (elektricky nabitého) vzduchu. Následně se rozvětvují ze spodní části bouřkového mraku a ve většině případů jsou tito vůdci příliš slabí na to, aby je bylo možné vidět pouhým okem.

Molekuly kyslíku v atmosféře a koncentrace vodivého kyslíku

Vzduch normálně funguje jako izolant, ale vůdci vytvářejí oblasti s vysokou koncentrací speciální formy vysoce vodivého kyslíku. Jsou to molekuly kyslíku s nižším energetickým stavem, než je běžné. Lowe tento proces vysvětluje tak, že silná magnetická pole vytvoří v posledním kroku úderu blesku další singletové delta molekuly kyslíku. Ty pochází z běžných molekul kyslíku v atmosféře. Následně se mohou rozvětvit do všech směrů od místa, kde předcházející krok skončil.

V čem pochopení blesku může pomoci?

V konečné fázi narazí výboj na zem nebo na vysoký předmět s ní spojený. Tato kolize má za následek viditelný a velmi hlasitý „zpětný úder“ blesku po dobu asi jedné tisíciny sekundy. „Lepší pochopení toho, jak funguje blesk, může budovám a lidem pomoci přežít bouřky,“ říká Lowe. Může například ovlivnit umístění hromosvodů na vysokých objektech, jako jsou výškové budovy, rádiové stožáry a nástavby lodí.

Povaha zdroje blesku

Mezi nevyřešenými otázkami o blesku patří povaha jeho zdroje. Vědci předpokládají, že blesk je statická elektřina vytvořená pohybem ledových částic v bouřkových mracích. Ve skutečnosti o tom nebyl získán žádný přímý důkaz. Časem snad věda ukáže bližší fakta o tom, jak celý proces blesku přesně funguje.

Článek Proč se blesky na obloze klikatí: Směr určují silná magnetická pole a kyslík v atmosféře se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stavění založené na přírodě

Smícháním chitinu, pružného materiálu nacházejícího se v krunýřích krevet a exoskeletech hmyzu, vytvořil Fernandez s jeho týmem nový materiál. Jedná se o tzv. biolit. Doufají, že se tato látka bude jednoho dne vyrábět na Marsu bez nutnosti dovozu. Pokud se hovoří o stavění založené na přírodě, tak se jedná o diskutabilní téma mimozemské výstavby. Biopolymery, houževnaté materiály vyrobené živými buňkami jsou totiž údajně velmi dobrou cestou. Další konstrukční kandidáti byli vyrobeni z řas, rostlin a dokonce i železa těženého bakteriemi.

Hlavním problémem je voda

Biolit zatím ukazuje spoustu slibů a všestrannosti. Hmota po zaschnutí vypadá v podstatě jako terakota. Ale vyladěním poměru špíny na Marsu ke kyselině a chitinu v biolitu, je možné jej namíchat pro téměř jakoukoli aplikaci. V nouzi lze materiál tvarovat dokonce i ručně. Jeden problém se ale vztahuje na vodu. Surový biolit vyžaduje tekutou vodu, aby směs zůstala poddajná. „Na Marsu nebo na Měsíci však není dostatek atmosféry, aby se voda chovala správně“, říká výzkumný chemik Tony Muscatello.

Zvažování jiné alternativy

V chladných oblastech těchto vzdálených vesmírných těles voda velmi rychle zamrzá. Jinde to okamžitě vře. To by mohlo způsobit, že výroba biolitu na místě by mohla být složitá. To se bohužel vztahuje i k potencionálním krunýři krevet, který obsahuje potřebné složky. Fernandezův tým však zvažuje alternativu. Mouchy černého vojáka, také bohaté na chitin, vyžadují méně vody a mohly by dobře posloužit. Tento hmyz totiž může být sklizen a recyklován na chitin, určený pro posmrtný život jako vzpěra zdi.

Jedna věc je ale zcela jistá. Bez ohledu na to, z čeho jsou marťanské domy vyrobeny, jejich výrobní proces musí být součástí udržitelného systému. To znamená pečlivou recyklaci každého kousku kovu, uhlíku a vody. Je to nezbytné pro uzavření všech ekologických smyček. Vědci zabývající se touto problematikou souhlasí s tímto faktorem a nadále se ho snaží zkoumat a ověřovat.

Článek Krevety by nám mohly pomoci přesunout se na Mars. Technologie je ale komplikovaná se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Místo s hydrotermálními průduchy

Mezinárodní tým výzkumníků objevil v roce 2014 v Arktidě místo s hydrotermálními průduchy zvané Aurora a v roce 2019 je znovu navštívil. Aurora, uzavřená zhruba 4 kilometry pod trvalou ledovou pokrývkou, patří mezi nejhlubší hydrotermální pole na Zemi. Není tedy divu, že vědci zjistili, že jde o přirozenou, nedotčenou laboratoř, která umožňuje studium geologie této oblasti. Zároveň zde lze zkoumat schopnost hostit hydrotermální průduchy po dlouhou dobu, což je důležitý aspekt pro to, aby v hlubinách ledem uvězněných oceánů vznikl život.

Existence života mimo Zemi?

„Nejdůležitější objev je větrací místo pod ledem pokrytým oceánem, které je také skvělým místem pro studium organické syntézy,“ řekl vědec Chris German. K tomu se samozřejmě pojí i existence života a hledání života mimo Zemi. Pokud se tedy zmiňuje termín „Aurora“, jedná se o podmořskou horu, která se nachází na vrcholu Gakkelského hřebene. Ten tvoří divergentní tektonickou deskovou hranici. Avšak samotný hřeben mezi Grónskem a Sibiří se šíří extrémně pomalu.

Funkce hydrotermálního odvětrávání

Jak se desky rozšiřují, mořská voda prosakuje trhlinami v zemské kůře, kde ji spodní horké magma ohřívá na teploty až 400 °C. Teplo spouští chemické reakce, které odstraňují kyslík a další chemikálie z vody. To způsobí vystřelení zpět do oceánu ve formě znatelného oblaku. Odborněji se to nazývá hydrotermální odvětrávání.

Podobný proces na Saturnu

Vědci se domnívají, že podobný proces se odehrává na některých ledových měsících, zejména na Saturnově měsíci Enceladus. Mise Cassini NASA, která zkoumala vzdálený systém v letech 2004 až 2017, zaznamenala výskyt oblaků vody tryskajících z ledové kůry jižní polokoule tohoto měsíce.

Hydrotermální pole plné bohatství

Studium takových oblaků na Auroře poskytuje pohled na několik zemských aspektů. Jedná se o analýzy zemské kůry, mechanismů, které dodávají minerály na mořské dno, a jak život začíná a přežívá v tak extrémních prostředích. Tým však zjistil, že hydrotermální pole Aurora obsahuje vysoké množství zlata, mědi a metanu. Tato poslední chemická látka je obzvláště vzrušujícím nálezem, protože sonda Cassini detekovala metan v oblacích z Enceladu. To potenciálně naznačuje podobné hlubokomořské hydrotermální průduchy.

Navzdory vysokým teplotám jsou oblasti kolem hydrotermálních průduchů považovány za jedno z míst, kde se objevil raný mikrobiální život na Zemi. Biologové objevili organismy, jako jsou krabi Yetti, obří vláknonošci a hlubokomořské mušle, kolem hydrotermálních průduchů ve východním Tichém oceánu.

Tajemství mořského dna

Tento výzkum přidává na rostoucím seznamu důvodů, proč jsou oceánské světy jako Enceladus jedny z nejvíce vzrušujících míst pro hledání života mimo Zemi. „Stále nevycházíme z údivu, jak rozmanité a nádherné je mořské dno,“ řekl German. „Pokaždé, když jdeme ven a prozkoumáváme jej, nalézáme stále nové a nové věci, jaké jsme nikdy předtím neviděli.“

Článek Překvapivý nález na arktickém větracím místě by nás mohl spojit s mimozemšťany. „Stále nevycházíme z údivu,“ říkají vědci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co je zatím známo?

Tyto již zmíněné skryté nádrže se nacházejí na opačných stranách světa. Dle hlubokého šíření seismických vln je bod pod africkým kontinentem co do velikosti dvojnásobný oproti tomu pod Tichým oceánem. Po provedení stovek simulací se autoři nové studie domnívají, že bod pod africkým kontinentem je méně hustý a méně stabilní než v Tichém oceánu. Proto je také o tolik hmotnější.

Domněnky a fakta

Geolog Qian Yuan z Arizona State University vysvětluje, že podle výpočtů počáteční velikost bodů neovlivňuje jejich výšku. Výška bodů má být totiž údajně řízena jejich hustotou a viskozitou okolního pláště. Jednou z hlavních vrstev uvnitř Země je horká, mírně lepkavá směs známá jako plášť a vrstva silikátové horniny, která leží mezi jádrem naší planety a kůrou.

Postupem času masy horké magmatické horniny stoupají skrz plášť a předpokládá se, že přispívají k vulkanické činnosti na povrchu planety. Pochopení toho, co se děje v plášti, je tedy důležitým aspektem v geologii. Zároveň je to tematika, se kterou si lámou hlavu současní vědci a dlouho ještě zřejmě budou.

Historie a současná zjištění

Oba tyto body byly poprvé objeveny v 80. letech 20. století. Z vědeckého hlediska jsou tyto „superpilíře“ známé jako velké provincie s nízkou smykovou rychlostí (LLSVP). Současná studie zjistila, že ve srovnání s pacifickou LLSVP sahá ta africká asi o 1000 kilometrů výše, což podporuje dřívější odhady. Tento obrovský rozdíl ve výšce ukazuje, že oba body mají různé složení. Jak to ovlivňuje okolní plášť, však není jasné.

Možná by například méně stabilní povaha afrického bodu mohla vysvětlit, proč je v některých oblastech kontinentu tak intenzivní sopečná činnost. Může také ovlivnit pohyb tektonických desek, které plují na plášti. Jiné seismické modely zjistily, že africká LLSVP sahá až 1500 km nad vnější jádro, zatímco u pacifické LLSVP je to pouhých 800 km.

Hlubší analýza a laboratorní experimenty

V laboratorních experimentech usilujících o vytvoření modelu nitra Země se zdá, že jak africká, tak tichomořská LLSVP oscilují nahoru a dolů v rámci zemského pláště. Autoři současné studie tvrdí, že to podporuje jejich interpretaci, že africká LLSVP je pravděpodobně nestabilní. Totéž by mohlo platit pro tichomořskou LLSVP, ačkoli jejich modely to neprokázaly.

Několik nevylučitelných teorií

Rozdílné složení tichomořské a africké LLSVP lze také vysvětlit jejich původem. Vědci stále nevědí, odkud se tyto body vzaly, ale existují dvě hlavní teorie. Jednou z nich je, že tyto oblasti jsou tvořeny splývajícími tektonickými deskami, které se zasouvají do pláště. V plášti se poté silně zahřívají a postupně klesají k samému dnu. Teorií existuje ještě spousta a rozhodně by se žádná z nich neměla brát na lehkou váhu.

Která z těchto teorií Vám přijde nejpravděpodobnější?

Zdroj: Nature

Článek Geologové podrobně analyzovali dva podivné body objevené hluboko v Zemi. Přišli s několika zajímavými fakty a teoriemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Již staří Řekové či Římané

Veškeré propočty a matematické vzorce pracující s tělesy, objemy a obsahy jsme zdědili po našich antických předcích. Týká se to celé základní matematiky i přírodních zákonů. Muži a ženy starověku jasně hleděli přírodě do tváře a stanovovali základy všeho, na čem pozdější vědy staví. Kulatost Země samozřejmě nebyla výjimkou a vědělo se o ní už v 6. století před Kristem. Ani Pythagoras nebo Aristoteles o této skutečnosti nijak nepochybovali.

Římský občan Ptolemaios Alexandrijský sepsal v roce asi 150 před Kristem „Návod ke geografii“. Ačkoli jeho propočty nejsou zcela přesné, jde o výrazný posun kartografie a i zde je Země kulatá. Jeho následník, Eratosthénes z Kréty, se ve výpočtu jejího obvodu spletl jen o asi 6 500 kilometrů. Obě práce byly známé i ve středověku, stejně jako dnes. Není tedy žádné pochybnosti o tom, že znalost kulatosti patřila k obecné vzdělanosti.

Mýtus pozdějšího data než středověku

Kolumbus počítal s tím, že dorazí rychle do Číny, nicméně ani on nedokazoval nikomu kulatost Země. Jen byl přesvědčen, že je planeta mnohem menší. Navíc z jeho doby pochází nejstarší dochovaný glóbus. Práci Martina Behaima (údajně se narodil v Českém Krumlově) lze stále spatřit v muzeu v Norimberku. Jenže když se o kulatém tvaru planety vědělo už od antiky, kde se tedy zrodil onen mýtus Země jako placky?

Tento náhled na svět pochází z beletrie. V roce 1853 vyšla kniha „Život a cesty Kryštofa Kolumba“ od slavného Washingtona Irvinga. Tento autor perfektně propojoval romantiku a realitu a jeho knihy byly velmi živé. A právě zde se vyskytuje postava geografa katolíka, který Kolumba vyzve k prokázání kulatosti Země. Ovšem ani katolická církev tehdy neměla s tvarem problém. Spekulace se týkaly jen umístění a rotace.

Spor o velikost a geocentrismus

Jádrem polemik byl střed vesmíru, tedy geocentrismus versus heliocentrismus. K finální podobě přispěl ještě francouzský archeolog Antoine-Jean Letronne, který celý koncept vylepšil. Brojil totiž silně proti náboženství a katolíky zastávající kulatou Zemi označil za omezené zpátečníky. Bajka o placaté Zemi byla jeho nástrojem k jejich diskreditaci, protože vědci tehdejší doby věděli, že je to hloupost. Měli tedy ve sporu imunitu.

Letronne tímto způsobem postavil do kolbiště vědu a náboženství, protože chtěl demonstrovat ignorantství a nesmyslnost pojetí náboženské instituce. Dnešní plochozemci (či anglicky flatearthists) zakládají všechny své názory na několika YouTube videích a vypomáhají si Biblí. Krom toho jsou zcela imunní vůči důkazům, protože cokoli, co odporuje jejich pohledu na věc, je zmanipulovaná součást konspirace. Naštěstí jich není zase tolik.

S jakým nejzarytějším plochozemcem jste se setkali?

Zdroj: ThoughtCo

Článek Opravdu lidé ve středověku věřili, že je celý svět placka? Vůbec ne, ani Kolumbus nemusel nikoho přesvědčovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Návrat ztraceného syna

Tento asteroid už dříve způsobil značný rozruch, konkrétně při svém prvním objevení roku 2004. Jeho přesná dráha tehdy nebyla tak dobře známá a riziko, že se srazí se Zemí během roku 2029 nebo 2036, bylo vyhodnoceno jako vysoké. Aktuálně mají astronomové provést další analýzu, která má ukázat schopnost systému identifikovat podobné objekty velmi rychle. Pak je samozřejmě potřeba vyhodnotit s nimi spojené riziko, tedy možnost střetu.

Apophise objevil nejdříve průzkum provedený Catalina Sky Survey v Arizoně. Následoval systém včasného varování před asteroidy, tedy ATLAS, který využívá observatoře v Chile, Jižní Africe a na Havaji. Nejdůležitější mapování provedla ale sonda NEOWISE. Ta použila tepelné „vidění“ a získala přesnou velikost i tvar tohoto asteroidu. Tento sken zachytil konkrétně „protáhlý objekt o délce mezi 270 a 410 metry“.

Přesnější změření a odhady

Badatelé z Ames Research Center v Kalifornii disponují na základě měření od NEOWISE přesnějším odhadem dopadu na Zem. Kolize s Apophisem by způsobila ekvivalent výbuchu 20 milionů kilotun TNT. Došlo by k výrazným škodám, ovšem pouze v regionálním měřítku. Dopad by tedy nebyl příčinou globálního vyhynutí lidstva. Astronomická unie v roce 2020 oznámila, že riziko kolize je minimální, nebylo ji však možné kompletně vyloučit.

„Navzdory skutečnosti, že jsme věděli, že Apophis Zemi v roce 2029 nezasáhne, panovala stále nejistota ohledně přesné oběžné dráhy tohoto objektu. To by teoretickou kolizi nevylučovalo,“ prohlásil David Farnocchia, navigační inženýr z Jet Propulsion Laboratory (JPL NASA).

Další vyloučení

Farnocchia vedl výpočty dráhy Apophise pomocí Goldstone Solar System Radar v Kalifornii už během roku 2021. Pozemní radar získal přesné snímky asteroidu, změřil také jeho rychlost a vzdálenost. Bylo tak možné mnohem přesněji určit jeho další dráhu. Tyto informace následně stačily k vyloučení kolize se Zemí nejen pro rok 2029, ale i na minimálně dalších 100 let.

Co z vesmíru nás podle vašeho názoru ohrožuje nejvíc?

Zdroj: TheScientist

Článek Badatelé znovu „objevili“ nechvalně proslulý asteroid jménem Apophis. Co pro nás jeho nová přítomnost znamená? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Teorie formování planet

První diskutabilní tvrzení naznačuje, že v rané fázi existence sluneční soustavy se planety začaly formovat z jakéhosi zárodku. Jednalo se o vesmírná tělesa o velikosti Měsíce nebo dokonce i větších vesmírných těles. Tento model naznačuje, že taková „embrya“ by se mohla pravidelně srážet, což by vedlo ke vzniku planet.

V podstatě jako zimní koule

Alternativní teorie naznačuje, že Země se formovala po velmi dlouhou dobu. Zároveň k sobě neustále přitahovala drobné kameny kosmické velikosti. Dá se říci, že byly k Zemi tak trochu nasměrovány z vnější sluneční soustavy. Tyto kameny se postupně slepovaly a hromadily, až nakonec vytvořily planetu jako sněhovou kouli.

V nové studii vědci analyzovali 22 gramů materiálu odebraného ze 17 meteoritů, které se na Zemi dostaly z Marsu. Je jasné, že se jedná o nejstarší meteority. Předpokládá se, že byly vyvrženy z povrchu Rudé planety v rané fázi její existence. Tehdy starověké asteroidy tuto Rudou planetu bombardovaly.

Podobnost Země a Marsu

Analýza studovaných materiálů ukázala, že pevné horniny Země a Marsu jsou svým složením podobnější meteoritům z vnitřní části sluneční soustavy. Jen asi 4 % jejich složení jsou podobná horninovému materiálu ze soustavy vnější. Autoři práce poznamenávají, že jejich studie pokryla největší objem meteoritů, jaký kdy byl pro takovou analýzu použit.

Názor jednoho významného vědce

Hlavní autor studie Christoph Burckhardt pokládal ve svých materiálech otázku týkající se vzniku Země a jejího přesného složení. Vědec podotýká, že postupné slučování menších vesmírných hornin může hrát důležitou roli při vzniku kamenných planet kolem jiných protohvězd. V případě Země však byla tato role pravděpodobně nevýznamná. Studie naznačuje, že naše planeta vznikla v důsledku srážky velkých objektů o velikosti Měsíce.

Pokud jde o „vesmírné oblázky“, drtivou většinu z nich k sobě podle autorů díla stáhl Jupiter. Na Zemi se jednoduše řečeno nedostaly. Výsledky také naznačují, že Země a Mars pravděpodobně kdysi absorbovaly materiál obřích vesmírných těles, která jsou v současnosti vědě neznámá. Časem však nové technologie a rozsáhlejší studie pravdu ukážou.

Jaké další teorie o vzniku Země znáte?

Zdroj: Science

Článek Jedna z nejpopulárnějších hypotéz o vzniku Země byla vyvrácena. Vědci vzápětí potvrdili jinou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejhlubší vrt na světě

Vrtání do zemské kůry je něco, co lidé dělají již dlouhou dobu. V současnosti je ruský vrt Kola tím nejhlubším na světě. Při jeho 12kilometrové délce chybí teoreticky vykopat už jen 12 730 metrů. Při této vzdálenosti už byste skutečně Zemí propadli. Celý proces kopání trval necelých 30 let a byl ukončen v roce 1994.

Propadnutí Zemí a potenciální důsledky

Pokud byste se skutečně rozhodli vrtem propadnout, tak si nejprve musíte obstarat ochranný oblek. Ten by měl odolat teplotám kolem 7 000 °C. Důvodem je samozřejmě cesta přes zemské jádro a plášť. Jen pro představu, jde o teplotu o 1 500 °C vyšší než na povrchu Slunce. Dále vezměte technologii, kterou jste použili k vytvoření takové magické kombinézy, a najděte způsob, jak ji aplikovat k ražení tunelu. Je to nezbytné, jelikož tým, který stál za vrtem Kola, musel přestat kvůli roztavenému vybavení. A to zvládli prorazit jen 0,1 % cesty skrze Zemi.

Není to zdaleka všechno

Coriolisův efekt souvisí s neustálou potřebou Země otáčet se rychlostí 1 600 km/h. Když raketově proletíte tunelem rychlostí kolem 30 000 km/h, budete taženi k jeho stranám na nevyhnutelném kolizním kurzu. Coriolisův efekt se však nevyskytuje mezi póly planety. Takže nejreálnější by bylo začít tunelovat tam. Při cestování kolem zemského jádra by se zároveň hodil vakuový tunel, který by eliminoval jakýkoli odpor vzduchu. V opačném případě byste se u jádra zasekli a vznášeli. Skvělý nápad na pár minut, než Vám dojde, že nemáte žádné jídlo a nemůžete se hnout dál.

Existuje dlouhý seznam faktorů, které je třeba vzít v úvahu při navrhování této myšlenky. Realita a fyzikální pravidla, kterými se řídí náš vesmír, nám bohužel moc možností nedávají. Ale někdy může být zábavné vyhodit knihu pravidel, abychom viděli, co by se mohlo stát, kdybychom zkusili neobvyklé věci. Možná někdo, kdo lidstvu takovou možnost nabídne, časem přijde.

Jakou svačinu byste si na takové cestování vzali?

Zdroj: Science

Článek Proč jsme dosud nevykopali díru skrz naskrz celé zeměkoule? Cesta k protinožcům by trvala zhruba 45 minut se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Postupný růst zárodků planet

Planetesimály jsou kamenná nebo ledová tělesa o velikosti jednotek kilometrů. Předpokládá se, že právě tyto útvary stály za zrodem Sluneční soustavy. Postupně rostly do protoplanet, skalnatých planet skládajících se z prvků s vysokým bodem tání, které vznikly v hlubinách Sluneční soustavy. Na jejích vnějších okrajích zase došlo k formování ledových obrů. Celý tento proces přirozeně zabral mnoho milionů let. Co by se tedy stalo, kdybyste to chtěli provést rychleji?

Došlo by nakonec ke zničení naší domovské planety? Pro začátek takového konstrukčního projektu budou potřeba základní materiály. Skalnatá planeta jako Země bude potřebovat 4 klíčové prvky, ze kterých se skládá na 90 % zemské kůry. Kyslík bude hlavní, protože je nejhojnější. Tvoří 47 % kůry a 21 % atmosféry. Druhou nejpodstatnější složkou bude křemík, který přidává dalších 28 % zemské kůry. Zbylé dva budou hliník a železo.

Těžba v Oortově oblaku

S touto čtveřicí byste postavili vesmírnou skálu. Pokud bude potřeba věci okořenit, dají se přidat další prvky, např. vápník, sodík a hořčík. A nyní začíná ta náročná část. Protože dny vývoje Sluneční soustavy jsou daleko za námi, bude třeba alternativa k onomu úvodnímu víření kolem protohvězdy. Případná přítomnost nové rodící se hvězdy by způsobila nepěkné gravitační narušení, nemluvě o teplotách v hladině 1 700 stupňů Celsia, což by vše spálilo.

Takže kde vzít všechny přísady? Daly by se vytěžit asteroidy mezi Marsem a Jupiterem, ale získaného materiálu by bylo poměrně málo. Kdybychom se vydali za Pluto, najdeme toho v Oortově oblaku mnohem víc. Z místních ledových komet bychom získali asi pětinásobek objemu Země. Dalším krokem by byla volba lokality nové krásné planety. Pro životní podmínky by byla třeba obyvatelná zóna, tedy někde mezi 0,9 – 1,2 astronomické jednotky od Země.

Sousedství nás, Marsu a Venuše

Bylo by to tedy někde mezi námi a Venuší nebo námi a Marsem. Tato blízkost by na nás měla značný vliv. Naše planeta je hlavně v gravitačním tahu Slunce, nový přírůstek by přidal další sílu. Tím by pozměnil naši oběžnou dráhu a způsobil obrovské tsunami či zemětřesení. Moudrým řešením by tedy byla menší planeta, než jsme my. Přesná velikost je ale sázka do loterie. Teď přichází konečně stavba, což znamená pořádně se vším zatřást, až nastane fúze prvků.

Zdá se to být snadné? Ne tak docela. Přirozeně trvá planetám zformování minimálně 10 milionů let. Navíc je potřeba počkat na doručení surovin z Oortova oblaku. Na základě očekávaných 300 let, které by zabraly Voyageru 1 od NASA se tam vůbec dostat, by jen tento krok zabral minimálně 600 let. No, možná je lepší nepouštět se do narušení křehké rovnováhy Sluneční soustavy. Kdoví, jaké komplikace by s novou sousedkou přišly.

Která planeta Sluneční soustavy se vám líbí nejvíc?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Co kdyby lidstvo dokázalo vytvořit novou planetu? Postup vypadá až podezřele jednoduše, má to ale háček se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Predikce pro příští milion let

Během příštího milionu let se tato situace týká 19–24 hvězd, které budou 3,26 světelného roku od Slunce. Tedy dost blízko na to, aby odklonily komety z původního kurzu. „Bezpochyby se musíme bát všeho, co se dostane do takové blízkosti,“ prohlásil Coryn Bailer-Jones z Astronomického institutu Maxe Plancka a jeden z autorů. Ovšem ne všechna tato blízká setkání povedou automaticky ke srážce Země s kometou.

Celý výsledek záleží na kombinaci štěstí a pozice Země na její oběžné dráze vzhledem k procházející hvězdě. V těchto chvílích bude ale riziko kolize na svém vrcholu. Rozbor odhaduje, že během příštího milionu let se do vzdálenosti 16,3 světelných let od Slunce dostane 490–600 hvězd. To je mnohem větší vzdálenost než původní odhad z Oortova oblaku. V případě opravdu velké hvězdy by však možnost odklonu existovala i tak.

Problematika Oortova oblaku

Samotný Oortův oblak nebyl nikdy pozorován přímo, vědci ovšem jeho existenci vyvozují ze stavu komet. Komety, které vidíme, by se totiž dávno rozpustily nebo rozpadly, kdyby se stále nacházely jen na svých drahách. Badatelé proto věří, že musí trávit dlouhou dobu své existence ve vnějším rezervoáru. Z toho je pak vyrazí gravitace procházející hvězdy. Teoretický model naznačuje velikost Oortova oblaku asi 2 000 astronomických jednotek.

Horní hranicí je pak 200 000 astronomických jednotek (AU), odvozeno od vzdálenosti Země od Slunce. Pravděpodobně se v něm nachází miliardy volně obíhajících komet o velikosti až desítek kilometrů. Vzhledem k obrovské vzdálenosti se na nich gravitace Slunce projevuje jen minimálně – jen tolik, aby je udržela v „chodu“. Proto mohou být také velmi snadno odkloněny hvězdami, které se k nim dostanou dostatečně blízko.

Galaktický střed a hvězdná setkání

Poslední kalkulace vycházejí z dat teleskopu Gaia, který mapuje pozice a trajektorie asi 1 % Mléčné dráhy, tedy 200–300 miliard hvězd. Uvnitř disku Mléčné dráhy obíhají hvězdy kolem galaktického centra. Naše Slunce dokončí jeden oběh asi za 250 milionů let a někdy se nakrátko přiblíží i dalším hvězdám. Nálezy publikované v magazínu Astronomy and Astrophysics naznačují, že těchto setkání je dvakrát více, než bylo v minulosti odhadováno.

Astronomové doufají, že v budoucnu rozšíří a prohloubí pohled do minulosti v naději, že najdou hvězdu odpovědnou za vyhynutí dinosaurů před 66 miliony let. Ačkoli není jisté, zda tehdejší vymírání způsobil asteroid nebo kometa, podle některých hlasů je kometa pravděpodobnější. Jsou totiž větší a jejich dopad má tak katastrofálnější důsledky. „Můžete si představit vystopování onoho dopadu až k jeho zdroji, což by byl svatý grál,“ uvádí Bailer-Jones.

Které známé komety vás napadají a viděli jste je?

Zdroj: TheScientist

Článek Řítí se na nás „smrtonosné hvězdy“? Vědci vypočítali, že mohou postrčit komety, které pak zasáhnou Zemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nesmrtelní obyvatelé utajované podzemní říše

O existenci mytické podzemní říše s názvem Agartha, kterou obývají potomci nejstaršího obyvatelstva, bylo a je přesvědčeno mnoho dobrodruhů, badatelů, ale také osobností, které mají (nebo měly) vliv na světové dění. Jejich přesvědčení vychází především z děl konce 19. století, která popisují tajemnou podzemní říši rozkládající se pod Tibetem a Mongolskem. Podle těchto legend říši obývají lidé, kteří znají postupy, jak dosáhnout nesmrtelnosti, dokáží telepaticky komunikovat a disponují pokročilými technologiemi.

Pomocí telepatie dokáží rovněž ovlivňovat světové dění a předávat společnosti své znalosti – například technologii stealth – vozidla, letouny či lodě, které touto technologií disponují, jsou pro protivníka obtížně zjistitelné. Existenci prastaré civilizace potvrdilo i několik „vyvolených“, kteří do nitra Země pronikli (ať již náhodou či záměrně). Jedním z nich je Richard Evelyn Byrd, americký badatel a letec. Zápisky z jeho deníku popisují říši jako místo ležící v příjemném a teplém podnebí, oplývající bujnou vegetací, řekami, jezery, množstvím zvěře a pohořími.

Zdali R. E. Byrd navštívil bájnou Agartu, lze polemizovat – vchod do podzemní říše totiž údajně objevil při svém přeletu nad jižním pólem. Lidé, s nimiž se setkal, byli vysocí s blonďatými vlasy a přemisťovali se v létajících talířích. Varovali ho, že se lidstvo žene do záhuby, která zanechá svět v troskách. Ovšem pokud shledají společnost hodnou jejich pomoci, zasáhnou a apokalypsu odvrátí. I přesto, že tyto zápisky americká vláda před společností ukryla, část jich pronikla na veřejnost. To podnítilo zájem řady dobrodruhů, kteří začali pátrat po vstupu do říše.

Legendy o její existenci se vypráví po celém světě

Do podzemí, v němž se Agartha nachází, vede údajně složitá síť tunelů, která se rozkládá pod celým světem. Tento fakt proto vysvětluje tajemné vchody do podzemí, které jsou mimochodem k nalezení i v České republice a na Slovensku. V tuzemsku za příklad slouží jihlavské podzemí a Blaník (na obě místa zavítali i vysoce postavení muži Třetí říše – Heinrich Himmler či Otto Skorzeny); na Slovensku lze hovořit o tzv. Měsíční jeskyni, která se nachází poblíž vesnic Lubočná a Plavnice.

Jaké příběhy jste slyšeli vyprávět o Agartě?

Zdroj: ScienceNews

Článek Agartha –⁠ podzemní civilizace, která je po staletí udržována v tajnosti. Její obyvatelé prý mají zázračné schopnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

1) Ze Země by se stala „špageta“

Pravděpodobnost, že Zemi pohltí černá díra, je v současnosti velmi nízká, avšak do budoucna ji nelze zcela vyloučit. Jen v naší galaxii se nachází přes 100 milionů (identifikovaných) černých děr. Ty vznikly zpravidla gama zábleskem či explozí hypernovy (čili hvězd 10–20krát větších než Slunce, které se zhroutily samy do sebe). Kolapsary neboli hvězdné černé díry mají v průměru asi 16 kilometrů. Mnohem větší jsou supermasivní černé díry, které mají průměr o velikosti naší Sluneční soustavy, a jež se nachází zpravidla ve středech galaxií.

Pokud by se Země (nebo jakékoliv hmotné těleso) dostala do přílišné blízkosti černé díry (k tzv. horizontu událostí), začala by se podle jedné z teorií nejprve protahovat a poté by se rozpadla. Vědecky se tento jev nazývá špagetifikace – gravitační síly černé díry působí na tu část tělesa, která je k ní blíže silněji, což způsobuje jeho prodlužování a zužování. S tím, jak se těleso přibližuje, se celý tento proces zrychluje. Nakonec by se ze Země stal pouze proud subatomárních částic, které směřují do středu díry.

2) Zkázu by přinesla radiace

Druhá z teorií počítá s tím, že by Země zanikla ještě dříve, než by se k samotnému horizontu událostí dostala. Horizont událostí je fyzikální veličina černé díry; zjednodušeně řečeno se jedná o oblast, z níž nemůže uniknout žádné elektromagnetické záření – ani světlo. Během vtahování do černé díry uvolňuje hmota obrovské kvantum záření. Právě mimořádné množství radiace by způsobilo okamžitou destrukci Země i života na ní.

Scientists have obtained the first image of a black hole, using Event Horizon Telescope observations of the center of the galaxy M87. The image shows a bright ring formed as light bends in the intense gravity around a black hole that is 6.5 billion times more massive than the Sun pic.twitter.com/AymXilKhKe

— Event Horizon ‚Scope (@ehtelescope) April 10, 2019

3) Ze Země by se stal „hologram“

Vcelku provokativní je teorie Samira D. Mathura, jenž se specializuje na teorii strun a fyziku černých děr. Mathur je přesvědčený, že kdyby černá díra pohltila Zemi, nedošlo by k destrukci planety, ale k vytvoření její „repliky“. Černá díra by totiž vytvořila její téměř přesný holografický obraz. Na argument svých odpůrců – že by černé díry musely vytvářet naprosto přesné kopie – odpovídá jednoduše. Podle Mathura je nedokonalost základem vesmíru i života, tedy i černé díry musí být nedokonalé.

4) Nelítostné slapové roztržení

Poslední teorie hovoří o tzv. slapovém roztržení (anglicky Tidal Disruption Event, TDE). Během této události supermasivní černá díra hvězdu, jež se dostala do její blízkosti, rozdrtí. Část materiálu je rozptýlena do vesmíru. Zbytek, který se tímto způsobem uvolní, následně krouží kolem černé díry v tzv. akrečním disku (je tvořený horkým a jasným plynem), přičemž se rozžhaví na extrémní teploty, září rentgenovým zářením a posléze zmizí za horizontem událostí.

Co se podle vás stane s tělesy, které pohltí černá díra?

Zdroj: Science

Článek Co kdyby Zemi vcucla černá díra? Vědci uvažují o 4 možných scénářích, co by se s planetou stalo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Voda byla na Zemi vždy přítomná

Do nedávna byl nejrozšířenější názor, že voda byla na Zemi přítomná téměř od jejího vzniku před 4,53 miliardami let. Tuto domněnku podkládají vědci nejrůznějšími důkazy. Jedním z nich je analýza izotopového složení měsíčních hornin. Měsíc patří mezi netypicky „suché“ objekty Sluneční soustavy. Podle vědců za tím stojí absence těkavých látek, která je způsobena tzv. obřím dopadem, kdy se Země před 4,53 miliardami let srazila s planetou Theia.

Srážka měla za následek vyvržení materiálu na oběžnou dráhu Země, kde se z něj utvořil prstenec. Ten se později zformoval do podoby Měsíce tak, jak ho dnes známe. Vzhledem k absenci atmosféry nedošlo na Měsíci k degradaci hornin – vědci je proto mohli nyní podrobit zkoumání, konkrétně se soustředili na izotop rubidia-87 (87Rb), pomocí něhož určili úroveň rubidia v soustavě Země–Měsíc v době jejího vzniku.

Závěry výzkumu hovoří o nízkém obsahu zkoumaného prvku, což poukazuje na fakt, že jak Země, tak Měsíc byly relativně suchá tělesa již v době svého vzniku. Od té doby se na Zemi podle této teorie nemohlo dostat velké množství vody, což poukazuje na možnost, že na Zemi byla voda přítomná již od samého počátku. Práce nicméně nevylučuje dodání menšího množství vody na Zemi kometami a meteority.  

Původ vody je čistě mimozemský  

Druhá část vědců se ovšem kloní k jiné teorii, a sice že původ vody na Zemi je čistě z mimozemských zdrojů. Podle této hypotézy byla Země od svého vzniku zcela suchá a veškerá současná voda na ni byla dodána později. Asi polovinu z celkového množství tvoří led, který na Zemi „napršel“ z prolétajících komet, druhá polovina je poté odfiltrována z meziplanetárního prachu. Kombinací obou zdrojů tak vznikly rozsáhlé oceány, které se staly kolébkou pozemského života.

I tuto teorii mají vědci podloženou výzkumy. Jeden z nich se soustředil na analýzu zrnek prachu nasbíraných robotickou sondou japonské výroby na asteroidu 25143 Itokawa. Zkoumaná prachová zrnka obsahovala značné množství vody. Pole vědců Země před více než 4 miliardami let při obíhání kolem Slunce prolétla oblaky takovéhoto prachu, přičemž zachytila velké množství jak prachových zrnek, tak vody. Voda na zrnkách vznikla asi v důsledku solární bouře.

Jaký je podle vás skutečný původ vody na Zemi?

Zdroj: Science

Článek Odkud se na Zemi vzala voda? Někteří proklamují její mimozemský původ a mají pro to logické vysvětlení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vtip, nebo reálná organizace?

Ač tato představa zní normálnímu člověku dosti legračně, plochozemci jsou skutečná komunita mající dokonce prezidenta. Jejich hlavou je Daniel Shenton, řečníkem například Robbie Davidson a podle časopisu Smithsonian měla skupina v době vzniku roku 1956 asi 3 500 členů. Zastánci jsou i v českém prostředí, například skupinky na Facebooku ovšem čítají sotva stovku profilů. Základními kameny jsou doslovná víra v Bibli a absence vědeckosti.

Základem paradigmatu je přesvědčení, že Země není koule. Při bližším ohledání vyjde ovšem najevo hned několik rozporů a mylných představ. Země je plochý disk, v jehož středu je Antarktida. Kraj je obehnán vysokou ledovou zdí (ano, jako ze Hry o trůny), ke které se ale nelze nijak přiblížit. Hlídá ji totiž americká NASA a kontroluje, aby nikdo nepřelezl, nespadl na druhé straně a taky neodhalil skutečný stav věcí.

Popření základních zákonitostí vesmíru

Jako by představa placky nestačila, popírají plochozemci i existenci gravitace. Neexistuje přitažlivost, vše zůstává na povrchu disku kvůli jeho zrychlení. Plocha se totiž pohybuje nahoru se zrychlením 9,8 m/s vlivem „jakési temné energie“. O tomto ovšem někteří konspirátoři pochybují, protože nelze zrychlovat donekonečna a Země by – poslušna teorie relativity – nakonec překonala rychlost světla. V této verzi tedy asi fungují fyzikální zákony.

Když je placatá Země, měly by logicky být stejně tvarovány i další planety Sluneční soustavy. Podle plochozemců to ale vůbec není nutné. Je tedy kulovitý Měsíc nebo Slunce? Možná ano, ale nejsou od nás daleko. Pohybují se totiž kruhem nad zemskou rovinou a z dálky 4 828 kilometrů nás osvětlují jako obrovské světlomety. Existují i varianty, podle kterých je Měsíc pouze gigantická projekce a ve skutečnosti toto těleso vůbec neexistuje.

Nelze je ničím přesvědčit

Mohlo by se zdát, že stačí několik základních fyzikálních modelů a jednoduchých vědeckých důkazů. Plochozemci jsou však imunní vůči důkazům a cokoli, co by jejich světonázor popíralo, považují za součást konspirace a uměle vytvořenou propagandu. Konspirátoři v 19. století přišli se zetetickým způsobem myšlení, tedy určitým druhem vědecké skepse. V této astronomii je Země plochá, což se snaží podpořit různými mechanismy.

Mnoho z nich je naprosto absurdních a navíc si často protiřečí, pro plochozemce jsou ovšem stejně absurdní běžné vědecké postupy a výsledky. Přes zdánlivou nepochopitelnost se dá vysledovat určitý psychologický mechanismus. Tato komunita je totiž živnou půdou pro lidi, kteří se chtějí cítit výjimečně a jako vybraní členové. Oni totiž přece nepodlehli celosvětové propagandě a „nejsou stádo“, které je masírováno lživými informacemi.

Mlčení, urážky, neschopnost vysvětlení

Ve výsledku není možné je přesvědčit či aspoň přivést k revizi jejich postoje. Jakmile je jim položena naprosto jednoduchá otázka, která rozporuje jejich světonázor, je tazatel označen na rozvraceče komunity. Mnoho plochozemců vychází z doslovného chápání Bible a tvrdí, že přijetí jejich pravdy vyžaduje obrovskou duševní sílu, které není každý schopen. Ti, kteří podléhají lžím učeným od základní školy, jsou vlastně chudáci bez vlastního názoru.

Oblíbeným argumentem je to, že při pohledu na hladinu vody nevidíme žádné zakřivení. Což je pochopitelné, protože vidíme jen malinký úsek, na kterém toto není pouhým okem patrné. Zatímco však běžná astrofyzika a astronomie pracuje jen s několika opakujícími se pravidly, plochozemci potřebují pro každou skutečnost vymyslet velmi složité mechanismy. Pak není divu, že se od nich nelze dovědět ani jednotný model toho, jak Země vlastně vypadá.

Kterou variantu tvaru naší planety zastáváte vy?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Proč lidé i dnes věří, že je Země placatá aneb Po stopách vzniku jedné z nejstarších konspiračních teorií světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kdyby se Měsíc nezadržitelně přibližoval k Zemi

Teorie, že se jednoho dne Měsíc začne přibližovat k Zemi, až do ní nakonec narazí, není jen pouhým tématem filosofické debaty. Před několika lety ji svým bádáním podložil planetolog Jason Barnes. Tento renomovaný odborník na planetární vědy prostřednictvím výpočtů zjistil, že asi za 65 miliard let Měsíc zpomalí Zemi natolik, že se její rotace kolem zemské osy bude shodovat s jeho oběžnou dobou. V tento moment se Měsíc začne k Zemi spirálovitě přibližovat. Na Barnesovo zjištění navázali jiní, kteří popsali, co se se Zemí následně stane.

Nutno podotknout, že odborníci počítali s tím, že přibližování k Zemi by bylo velmi rychlé, a to tak, že by se nestihly projevit přidružené jevy, jako je například doba ledová. V současné chvíli se Měsíc od Země vzdaluje rychlostí asi 3,8 centimetru za rok. Přesto jednou (pravděpodobně) dosáhne onoho bodu zlomu, kdy se začne přibližovat. Až bude Měsíc v daleké budoucnosti k Zemi o 80 000 kilometrů blíže než nyní, jeho vzdálenost bude odpovídat té, v níž se nacházel před 2,1 miliardami let.

Nejvýrazněji by poté ovlivnil příliv a odliv, které by byly dvakrát vyšší. Rovněž by se zintenzivnila jeho záře. Pokud by byl Měsíc o 192 201 kilometrů blíže, tedy v polovině své současné vzdálenosti, příliv a odliv by byly až osmkrát vyšší (např. v Evropě v zátoce Mont-Saint-Michel, kde v současnosti příliv dosahuje asi 13 metrů, by dosahoval 104 metrů). Některé části pevniny by tak zůstaly většinu dne zatopené. Kromě slapových jevů by Měsíc ovlivnil i vulkanickou činnost Země. Pevninou by tak otřásaly mohutné erupce a život by ztěžovalo množství lávy.

Z pohostinné planety by se stala neobyvatelná

V momentě, kdy by se Měsíc přiblížil na desetinu své současné vzdálenosti (tedy 38 400 kilometrů), by se staly pobřežní oblasti zcela neobyvatelné. Výška přílivu a odlivu by v tuto chvíli ničila města a infrastrukturu hluboko ve vnitrozemí. Oběžná doba Měsíce by se rovněž výrazně zkrátila – Zemi by obkroužil za méně než 24 hodin. Při vzdálenosti 19 000 kilometrů by slapové jevy dosahovaly do výšky neuvěřitelných 7 600 metrů (což je o „pouhých“ 1 249 metrů méně, než je výška Mount Everestu) a dno oceánů by se obnažilo.

Ve vzdálenosti 18 490 kilometrů by se Měsíc vlivem vlastních gravitačních sil ve spojitosti se slapovými silami zhroutil a vytvořil by kolem Země prstenec. Existenci této přesné vzdálenosti v 19. století prokázal francouzský astronom Édouard Roche, pročež se nazývá „Rocheova mez pro Měsíc“. Ovšem pokud by z nějakého důvodu k jeho rozpadu nedošlo, zemská kůra by se začala otřásat. Jestliže by Měsíc pokračoval v přibližování k Zemi, ve vzdálenosti 400 kilometrů by kolem ní oběhl za několik hodin.

Byl by již tak veliký, že by zakrýval více než polovinu oblohy, a každou hodinu a půl by způsobil celosvětovou potopu. V momentě, kdy by dosáhl hranice atmosféry (tzv. Kármánova hranice), začal by přitahovat veškerou vodu na Zemi, přičemž nejhorší situace by byla v rovníkových oblastech. Při střetu Měsíce a Země by poté velmi pravděpodobně došlo k jejich zhroucení, roztavení a opětovnému spojení v jedno těleso.

Jak byste reagovali, kdyby se Měsíc začal „řítit“ k Zemi?

Zdroj: LiveScience

Článek Co by se stalo, kdyby měl Měsíc dopadnout na Zemi? Již při poloviční vzdálenosti by došlo k neodvratitelné katastrofě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chcete dodržet tvar, nebo velikost?

„Základní otázkou je, co chcete? Chcete konkrétní region v odpovídající velikosti, nebo ve tvaru, jaký má na globusu?“ Pro většinu účelů je mnohem vhodnější to druhé, ale estetika prvního způsobu je stále kulturně převládající. Navzdory protestům zastánců ploché Země není naše planeta placatá. Technicky jde o zploštělý sféroid. Tedy kouli, která je zploštělá v oblasti pólů a vyboulená podél rovníku. Právě to je od úsvitu mapování zásadní problém.

Tedy jak se dá trojrozměrný objekt bezchybně přenést do dvou dimenzí? Pokud máte globus navíc nebo starý tenisový míček, zkuste ho rozřezat a upravit ho do perfektního obdélníku. Tato nepraktická výzva vám dá dobrou ukázku toho, jak nekompatibilní oba tvary jsou. Mercatorovo zobrazení, vytvořené vlámským kartografem Gerhardem Mercatorem v roce 1569, bylo před 500 lety doslova zjevením. Zůstává také nejpoužívanějším.

Nejpopulárnější model světa

Tuto mapu si oblíbili navigátoři po celá staletí, protože jim dovolila plánovat cesty v přímé linii. V otázce přesnosti ovšem zbývá hodně mezer. „Některé projekce zkreslují více než jiné a Mercatorova je klasickým příkladem. Je konformní a má také tu zvláštnost, že velké kruhy jsou zde přímky.“ Velký kruh je každý, který je nakreslen na globus a má střed v jeho centru. Kombinace těchto vlastností ovšem vytváří znatelnou nereálnou disproporci.

Na globu se poledníky směrem k pólům spojují a zeměpisné šířky se zkracují. Při přenesení Země na obdélník jsou ale póly roztaženy z bodů na linie o délce rovníku. Důsledkem těchto i dalších změn je, že některé oblasti vypadají větší než ve skutečnosti, zatímco jiné jsou zakresleny jako mnohem menší. Zkreslení je obvykle popsáno jako relativní velikost Grónska, Evropy, Afriky a Indie. První dvě jsou zobrazeny jako mnohem větší, druhé dvě zase o dost menší.

Zasazení do kontextu

Grónsko a Afrika tak na těchto mapách vypadají stejně velké, zatímco ve skutečnosti je Afrika 14krát větší. Podobně Aljaška působí, že je 3krát větší než Mexiko, zatímco Mexiko je ve skutečnosti 1,3krát větší. Vezmeme-li tedy v úvahu tyto chyby Mercatorova zobrazení, existují jiné mapy, které by bylo možné použít? „Jednou z alternativ ze 70. let je Gall-Petersovo zobrazení, které má plochy rovnocenné, ale vypadá hrozně.“

„Můj dědeček akademik prohlásil, že na něm kontinenty vypadají jako dlouhé spodní prádlo visící na šňůře.“ I toto zobrazení má svoje problémy. Ačkoli jsou oblasti v relativně správné velikosti jedna ke druhé, většina pevniny je zkreslená, aby se toho dalo docílit. Pevnina je totiž natažená – horizontálně na pólech a vertikálně na rovníku. To znamená, že přestože mají země správnou velikost, rozhodně nemají správný tvar.

Některé další modely

Během staletí bylo nakresleno několik dalších plochých map, všechny ale provází stejné problémy. Je zkrátka nemožné zakreslit obraz Země do mapy a nedělat při tom kompromisy. Například National Geographic Society preferuje projekci Winkel Tripel vytvořenou v roce 1921. Jenže i ta má problém se zkreslením, hlavně u Tichého oceánu, který vypadá mnohem rozsáhlejší, než je ve skutečnosti. Instituce ji ale preferuje, protože zkreslení je menší.

V roce 2021 vytvořili astrofyzici zřejmě nejpřesnější mapu Země, která sestává ze dvou „palačinek“. Mohou být promítnuty vedle sebe, nebo jako dvě strany mince. Tento způsob pohledu na Zemi je zcela odlišný od každé jiné ploché mapy. Teprve se tedy ukáže, jestli se tento model ujme u široké veřejnosti a bude použit i v učebnicích a jako větší učební pomůcka. „Nakonec je to otázka toho, co se bude prodávat,“ podotýká Edney.

Jaký byl na škole váš vztah k zeměpisu? Užívali jste si slepé mapy?

Zdroj: LiveScience

Článek Proč jsou všechny mapy světa chybné a zkreslené? Nikdy nebudou odpovídat realitě, tvrdí profesor geografie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pozice bez argumentů

Jedním z argumentů pro přijetí tohoto konceptu světa je právě to, že necítíme rotaci planety. Podle tzv. „plochozemců“ (v angličtině flat-earthists) by se přece tento pohyb musel jasně projevit. Základním problémem této skupiny je ovšem doslovné naslouchání Bibli, ignorace fyzikálních principů a imunita vůči důkazům. Cokoli, co by odporovalo jejich vidění světa, je prohlášeno za součást onoho celosvětového spiknutí.

Rotaci Země však necítíme z prostého důvodu – rotujeme společně s ní. Pokud se ale nějakým způsobem zmenší, aniž by ztratila svou hmotnost, musí se točit rychleji v zájmu udržení své hybnosti. Stejně jako ten bruslař v piruetě, kterého mají tak rádi všichni učitelé fyziky. Zrychlení rotace znamená centrifugu a rozhodně bychom jej cítili. Protože by šla opačným směrem, částečně se vyruší gravitace.

Efekt snížení objemu planety

Naše vlastní váha by tak byla snížena. Pokud se průměr Země sníží o polovinu, poklesne naše váha v důsledku nutné rotace asi o 1,2 kilogramu. Toho bychom si nejspíše ani nevšimli, jenže síla centrifugy nepracuje lineárně. Na čtvrtinové Zemi se naše váha sníží o 15 kilogramů, což vyústí v lehčí pocit a možnost vyššího skoku. Je ovšem otázkou, zda by se tento posun dal popsat jako vnímání rotace planety.

Na kolotoči cítíte rotaci jasně, jelikož celé zařízení je tak malé, že se síla centrifugy liší i na jednotlivých částech vašeho těla. Aby k tomu došlo u Země, musela by planeta být natolik miniaturní, že vaše vlastní výška k ní bude ve znatelném poměru. Může k něčemu takovému dojít? Rozhodně ne, protože než by Země takové velikosti dosáhla, stejná síla by ji zcela roztrhala a celou její masu odeslala někam daleko do vesmíru.

Setkali jste se někdy s touto skupinou? Jak to probíhalo?

Zdroj: ScienceFocus

Článek Za jakých okolností bychom cítili rotaci Země: Faktem, že ji nevnímáme, obhajují jedinci tvrzení, že je planeta placatá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Celkový počet těžko odhadovat

Celkově je na Zemi popsáno asi 1,2 milionu druhů, obě zmíněná čísla však nezahrnují bakterie a podobné formy života. Obecně je těžké odhadnout či zjistit, kolik druhů zde reálně existuje. Někteří vědci však naznačují, že jsme nepoznali ještě tisíce, jestli ne miliony, které čekají na objevení a klasifikaci. To je ovšem nepříjemně vysoké číslo a je zcela přirozené dumat nad tím, co všechno takové formy života dokážou a jak vypadají.

Ačkoli nelze na takovou otázku odpovědět druh po druhu, můžeme si být jisti, že jsou to organismy naprosto klíčové pro udržení různých ekosystémů planety. Každý rok se navíc 22. května koná v rámci Spojených národů „Mezinárodní den biologické rozmanitosti“. Na webu této události uvádí Úmluva o biologické rozmanitosti, že „navzdory technologickému pokroku naše zdraví, voda, potrava a medicína kompletně závisí na zdravých ekosystémech.“

Nepostradatelnost mořského života

Z toho plyne hlavně to, že mořská biodiverzita je pro nás zcela klíčová, protože voda pokrývá 70 % naší planety. Proto je také jádrem výzkumného projektu Nansen Legacy, která chce vytvořit udržitelné hospodaření v severním Barentsově moři pro celé 21. století. Tato instituce mapuje biodiversitu od virů po obratlovce, od severu po jih, od zimy do léta a od útesů až po nejhlubší dna oceánů. Většina velkých druhů v těchto lokalitách je přirozeně známá.

Je však třeba neustále udržovat přehled o jejich výskytu. Řada malých druhů bezobratlých či mikroorganismů na své plné poznání stále ještě čeká. Nakonec je to hlavně kombinace mnoha druhů, co udržuje v chodu rozsáhlé ekosystémy. Vědomí počtu druhů je obrovskou výzvou, ovšem snaha porozumět samotným ekosystémům je ještě větší. Znamená to také jasně určit, jakou roli ten který druh hraje v tak rozsáhlé struktuře.

Role v potravním řetězci a adaptace na prostředí

Molekulární metody také pomáhají, například spojují konkrétní druh s jeho ekologickou funkcí. Vědci tak zjistí, co tento druh provádí, protože dekódují jeho molekulární podstatu. Protože tyto metody rozhodně neodhalí všechno, kombinují je badatelé s rozsáhlými experimenty a hodinami strávenými nad čočkami mikroskopů. Další podstatnou složkou je nadšení běžných lidí ohledně mořské diverzity, která by zasloužila lepší propagaci.

Je potřeba ukázat její kouzlo ne skrze sekvence DNA, ale pomocí fotek a videa. To ovšem není snadné, přestože kamera je dnes na každém chytrém telefonu. Projekt proto spolupracuje s biology a fotografy divočiny, jejichž sbírky snímků aktuálně zahrnují asi 150 druhů. Ačkoli je to jen zlomek, jde o vynikající začátek pro všechny, kteří nemají stejný přístup jako badatelský pár. Jen tak lze ukázat podmořské krásy celému světu.

Jaké členy zvířecí říše bez ohledu na velikost máte nejradši a proč?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Myslíte si, že víte, s kým vším sdílíme tuto planetu? Pak jste na omylu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pokud by byla skutečně plackou

Ovšem pokud by jejich náhled platil, Země by se rozhodně nechovala tak, jak to dneska známe. Placatou Zemi bychom ani nemohli moc obdivovat, protože jako lidstvo bychom byli velmi rychle mrtví a s námi cokoli dalšího. Jak podotýká astronom David Stevenson z Caltechu v Kalifornii, abyste ve vesmíru vytvarovali něco do disku, musí se takový objekt hodně rychle točit. Což by nám rozhodně příliš neprospělo.

Klíčovým problémem je, že takový objekt by byl záhy roztržen na tenoučké částice. Kolem roku 1850 astronom James Clerk Maxwell matematicky prokázal, že pevný disk není ve vesmíru stabilní konfigurací hmoty. Učinil tak v práci, která se zabývala prstenci Saturnu. Předikoval, že prstence budou sestávat z mnoha malých volných částic, což se ukázalo později jako pravdivé. Bylo tak zdůvodněno, proč kolem nás nelétají další disky.

Jak zploštit Zemi snadno a rychle

Aby naše planeta dosáhla tohoto tvaru bez opravdu rychlé rotace, byla by potřeba magie, nebo gigantický galaktický toustovač. Jakkoli jinak by plochá Země zkrátka dlouho nevydržela. Během několika hodin by gravitační síla vrátila celou planetu zpátky do tvaru sféroidu. Tato síla totiž působí rovnoměrně ve všech směrech, což vysvětluje, proč jsou planety právě kulaté. Pevný stabilní disk zkrátka v momentálních podmínkách vesmíru není proveditelný.

A jakmile zmizí gravitace, všechno další ohledně naší planety prostě přestane dávat jakkoli smysl. Zapomeňte na atmosféru, je pryč, protože ji tu nemá co držet. Příliv a odliv je také ztracen, způsobuje ho gravitační síla Měsíce. Když už je řeč o našem satelitu, ten taky ihned zmizí, protože každé jeho vysvětlení zahrnuje také – chvilka napětí – ano, gravitaci. Ostatně Měsíc nejspíš pochází z úlomku samotné Země, když ji kdysi trefil meteorit.

Zcela jednoduché příklady

Gravitace je také odpovědná za vrstevnatost naší planety, neboť husté materiály se potápí k jádru, zatímco ty lehké jsou v plášti a nejlehčí na povrchu. Bez této struktury by se Země chovala naprosto jinak. Například tekuté jádro funguje jako obrovský magnet a vytváří celé magnetické pole. To chrání naši atmosféru před odfouknutím solárním větrem, což je přesně to, co potkalo před 4 miliardami let atmosféru Marsu.

Pokud by Země byla plochá, nebude podle geofyzika Jamese Davise z kolumbijské univerzity fungovat ani desková tektonika. Stačí naprosto jednoduché porovnání, jak se budou desky chovat na rovině a na kouli. A pro naše pohyby je potřeba koule. Pokud by k tomu docházelo na desce, nebude to vůbec fungovat. Zastánci ploché Země vytváří nejrůznější prapodivné konstrukce pro to, jak může být běžné chování planety možné i při její plochosti.

Konstrukce postrádající jakýkoli základ

Jenže podle Davise postrádají jakýkoli základ v matematické nebo fyzické realitě. Když Maxwell předvídal ony prstence, použil k tomu obecnou znalost toho, jak funguje rotační síla a gravitace. Jeho práce sestávala hlavně z matematických rovnic a teorie placaté Země tímhle způsobem rozhodně nefungují. Krom toho si ve svém pohledu na věc také vybírají různá vysvětlení pro různé fenomény a ignorují to, co by tento pohled narušilo.

Jenže ve skutečné realitě jsou Měsíc i země koule ze zcela totožného a jasně určitelného důvodu – gravitace. Oni musí vymyslet odlišné nezávislou konstrukci pro každý objekt a tato odůvodnění si přitom navzájem protiřečí. Pokud by Země byla opravdu placatá, nejspíš se miliony vědců domluvily na jednom obrovském spiknutí a to z důvodů, které jsou naprosto neuchopitelné. I ten galaktický toustovač pak vypadá jako docela přijatelná možnost.

Jak vnímáte tuto internetovou skupinu? Narazili jste na ně někdy?

Zdroj: LiveScience

Článek Jak by vypadal život na naší planetě, kdyby Země byla placatá? Změnilo by se více, než myslíte se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zastavení a rovníková katastrofa

Jedna kompletní rotace Země trvá 23 hodin, 56 minut a 4,09053 sekund. To se vztahuje k pevnině na rovníku, která se pohybuje rychlostí 1 770 kilometrů za hodinu. Ta se postupně snižuje a na pólech je nulová. V případě náhlého plného zastavení by vlivem hybnosti vzduch, voda, a dokonce i skály na rovníku pokračovaly stejnou rychlostí dál. Celý povrch by byl zcela rozryt a mnoho úlomků by se dostalo nejen do vrstev atmosféry, ale i do vesmíru.

Jenže co je to vlastně ten moment hybnosti? Samotnou hybnost lidé zažijí kdykoli při prudkém zabrzdění auta nebo vlaku. Dopravní prostředek zastaví, vy pokračujete dál, a i když se pevně držíte, cítíte sílu setrvačnosti. Moment hybnosti je to stejné, jen se to vztahuje na rotaci těles. Jedním ze základních zákonů fyziky je pak konzervace momentu hybnosti. Jakmile se něco otáčí, zastaví to jen stejně velká síla pohybující se zcela opačným směrem.

Přeskupení, reformace a přírůstky

Podle Zimbelmana by odlomené kousky Země pokračovaly v nějaké formě obíhání, zatímco by se planeta dále pohybovala na své cestě kolem Slunce. Nakonec by je gravitace nejspíše přitáhla zpátky v podobě meteorického deště. Kontinuální bombardování by roztavilo povrch na oceán magmatu. Objemem hmoty by se Země pravděpodobně vrátila do poměrně původní podoby, rozložení by ale bylo zcela odlišné od předchozího stavu.

Tento proces by také nevyhnutelně odpařil značnou část vody na zemském povrchu. Většina by byla nenávratně ztracena, něco by se vrátilo v podobě nově ztuhlých minerálů, jako jsou třeba olivíny. Některé kusy, které by dočasně rotovaly kolem Země, by si také přitáhl Měsíc, což by na něm způsobilo další četné krátery. Máme tedy skutečně štěstí, že nás tato situace nečeká a veškerou případnou destrukci můžeme nechat katastrofickým filmům.

Kdy a jak vás nejvíce ovlivnila setrvačnost?

Zdroj: LiveScience

Článek Co by se stalo s lidstvem, kdyby se planeta přestala otáčet? Na to vás ve škole nepřipraví, důsledky by byly katastrofální se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vzácnost ve vzácnosti

Obecně vzato jsou střety s velkými asteroidy vzácné. Ten poslední, který by vedl k opravdu masivním ztrátám na životech, se projevil v tunguzské události v roce 1908. Věří se, že to byl meteorit, který vybuchl asi 10 kilometrů nad velmi odlehlou oblastí Sibiře. Tohle se může přihodit jednou za několik století, jenže Sibiř je odlehlá oblast. Dokonce i dnes je velmi řídce osídlená a všichni jsou rozdrobení po celé ploše, nikoli ve velkých městských aglomeracích.

Jenže by stačilo, aby stejné těleso dopadlo o pět hodin později a byl by zasažen Petrohrad. Menší verze jsme viděli třeba v roce 2013, kdy se Čeljabinský meteor rozpadl asi 30 kilometrů nad povrchem. Rozbil tehdy okna a ve městě na západě Ruska zranil asi 1 400 lidí. Exploze byla srovnatelná s Hirošimou, tedy asi 500 kilotun. Něco takového je mnohem častější a tento typ dopadu se projevuje asi třikrát za jeden rok.

Vesmírný kulečník

V první řadě je důležitá právě detekce. Proto NASA ustanovila PDCO – Planetary Defence Coordination Office, tedy úřad pro koordinace obrany planety. Abychom si totiž mohli s něčím poradit, musíme hlavně vědět, že venku něco je. S postupující technologií a mnoha satelity na oběžné dráze dovedeme naštěstí předvídat dráhy těles na roky či dekády dopředu. Takže cokoli, co by se k nám skutečně blížilo, zachytíme nejspíš s velkým předstihem.

Nejjednodušší metoda zákroku je pak něco jako planetární kulečník. NASA použije sondu pro dopravení těžkého objektu vstříc tomu příchozímu a udeří do něj. Případně to provede samotná sonda. V nejlepším scénáři pak bude asteroid odkloněn ze svého původního kurzu a mine Zemi. NASA i evropské agentury budou tento postupy testovat během příštích několika let. Objeví se totiž dvojitý asteroid Dydymos provázený měsícem Dydymoonem.

Zdroj: BBC

Článek Šance na srážku s asteroidem je vyšší, než se předpokládalo. Co bychom reálně měli dělat? Soudný den je za rohem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co ten Měsíc vlastně dělá?

Měsíc je námětem magie, symbolikou lásky i stesku. Ale jaký na nás má vlastně reálně vliv? Musí naši planetu obíhat? Potřebujeme ho k něčemu? A co by se stalo, kdyby ho něco rozbilo na kousky? Pravdou je, že naše planeta byla nějaký čas i bez měsíce. Převládající teorie o jeho vzniku naznačuje, že jde o úlomek Marsu, který narazil do Země. K této události došlo asi před 4,5 miliardami let a úlomek se jmenoval Theia.

Většina se ho tehdy vypařila – možná všechen – ale úlomky z této kolize se nakonec setkaly a vytvořily právě Měsíc. Zničení Měsíce by se tak mohlo jevit jako akt pomsty za všechen chaos, který nám tehdy Theia přinesla. Existuje i docela dobrý důvod, proč se Měsíce zbavit. Například pozorování vzdálených objektů je kvůli němu často nemožné, protože je 14 000krát jasnější než Venuše, která je druhý nejjasnější bod na naší obloze.

Život na Zemi a prstence

Pokud by Měsíc zmizel, Země by možná získala prstence. Někteří astronomové se domnívají, že takto vznikly prstence Saturnu – z malého měsíce, který byl rozdrcen. Pokud by tohle potkalo náš Měsíc, měli bychom dost možná nejlepší prstence v celé Sluneční soustavě. Jenže Měsíc je také přínosem pro život na naší planetě, protože udržuje stabilitu klimatu. Pokud by neexistoval, naše počasí by mělo dlouhodobě extrémní výkyvy.

V zásadě můžeme Měsíci poděkovat za zrod života na Zemi, a to díky vlivu na příliv a odliv. Ten je dneska zajímavý hlavně pro surfaře, ale kdysi to byla pomyslná polévka, ze které vzešel první život. Tedy sbírka jednoduchých chemikálií, které se ve vodě spojily do komplexního organismu. NASA se na Měsíc chce vrátit v roce 2024, stejné záměry mají i Jeff Bezos a Elon Musk. A mezitím zde plánuje Čína a Rusko vybudovat stálou výzkumnou základnu.

Zdroj: Newscientist

Článek K čemu je nám Měsíc a jaké dopady by mělo na lidstvo jeho zmizení? Vědci se shodují, že enormní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Příliš vzdálené jádro

Zemské jádro se skládá ze dvou částí. Kapalné vnější jádro začíná asi 2 897 kilometrů od povrchu Země a je tvořeno z tekutých kovů s teplotami od 2 200 do 5 000 stupňů Celsia. Asi 5 150 km pod zemským povrchem přechází jádro na pevné železo s menším přídavkem niklu. Protože neexistuje způsob, jak se dostat do vnitřního jádra, kde se teploty blíží těm na povrchu Slunce, používají vědci k vytváření snímků jádra zemětřesení.

Vlny ze zemětřesení na jedné straně planety, jež jsou detekovány na straně druhé, nesou jemné změny, které mohou vědci použít k vytvoření obrazu toho, čím prošly. Zajímavostí je, že když vlny procházejí jádrem ze severu na jih, cestují rychleji než vlny procházející jádrem rovnoběžně se zemským rovníkem. Technickým termínem pro tuto zvláštnost je anizotropie.

Ztížené podmínky pro výzkum

V poslední době si však vědci všimli, že v samém středu vnitřního jádra se vyskytuje určitá anomálie. Výzkumný tým využil datovou sadu asi 100 000 vln zemětřesení, které prošly středem jádra, aby se věci dostali na kloub. Byly tak zjištěny anizotropie ve středním jádru, které jsou příznakem něčeho nového. Vědci nyní pracují s minerálními fyziky a geodynamiky, aby se pokusili přijít s modely „vnitřnějšího“ jádra, jež by tuto změnu vysvětlily.

Zobrazování jádra je ale velmi složitá záležitost. Zejména proto, že hluboká zemětřesení, která jej zasahují, se nevyskytují po celém světě, proto jsou vědci nuceni pracovat jen s omezeným materiálem. I tak ale nepřestávají bádat, neboť fungování zemského jádra je důležité pochopit, jelikož vytváří magnetické pole Země.

Zdroj: Live Science

Článek Země po miliony let ukrývala před vědci v sobě novou vrstvu. Co to znamená pro život na planetě? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dostala se voda na planetu náhodou?

Na Zemi je nejstarší organismus starý asi 3,5 miliardy let, přičemž první buňka se objevila ve vodě. Voda je tak základním předpokladem pro život, ale odkud se vzala? Zatímco obecně se hovoří o tom, že se na planety dostala voda náhodně při srážce s asteroidem obsahujícím větší množství vody, vědci z Kodaňské univerzity se domnívají opak. Voda má prapočátek na začátku vzniku planety a je doslova bioproduktem procesu formování. 

Na Marsu byla voda 90 milionů let

Vědci při zkoumání fragmentu meteoritu z Marsu totiž zjistili, že voda se může na planetách vyskytovat přirozeně. „Její přítomnost není vázaná na asteroidy bohaté na vodu,“ doplňuje Martin Bizzarro senzační objev, který spolu se Zhengbinem Dengem zjistili při zkoumání meteoritu Black Beauty. Ten byl nalezen na marocké poušti, pochází z marťanského povrchu a je starý 4,45 miliardy let. Vědci získali pro Kodaňskou univerzitu 50 gramů této cenné horniny, jejíž cena je 10 tisíc USD za 1 gram, přičemž 15 gramů rozdrtili pro laboratorní zkoumání.

Black Beauty odhalil pravdu o vodě na Marsu

Na základě laboratorního testování rozdrceného meteoritu se potvrdila teorie o přítomnosti kapalné vody na Marsu v době vzniku této planety. Black Beauty poskytuje velmi cenné informace o formování sluneční soustavy. Voda může být přítomna vlivem formování i na dalších hornatých planetách. Kromě toho se podle vědců také prokázalo při analýze meteoritu v laboratoři, že dopad asteroidů měl vliv na vypuštění velkého množství skleníkových plynů do atmosféry. 

Článek Voda není výsadou jen planety Země? Může se přirozeně vyskytovat na všech planetách s horninových povrchem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jako dětská hračka

První gyroskopy se příliš nelišili od točících se vrcholů, nicméně tato technologie se průběhu let natolik vyvinula a pokrčila, že současné moderní gyroskopy se podobají spíše malé dětské hračce. Technologie jdou stále vpřed, a co platilo dnes za nejlepší, může být zítra starouškem. V současné době existují dva druhy gyroskopů, které mají velmi široké možnosti použití, optické a mikro elektromechanické.

Dva typy gyroskopů

Prvním typem jsou optické gyroskopy. Tato zařízení jsou extrémně citlivá, ale samozřejmě také velmi drahá. Používají se v aplikacích jako jsou letecké navigační systémy a další podobné zařízení. Mikro elektromechanické laserové gyroskopy (MEMS) jsou gyroskopy, jejichž cena je podstatně nižší, jsou snadněji vyrobitelné, ale také jsou mnohem méně citlivější na měření rotace. Užívají se například v zařízeních jako smartphony.

[clanek id=“187″]

Usilovná práce vědců

Během posledních několika desítek let se vědci zajímali, zda by bylo možné změnit mezeru mezi těmito dvěma technologiemi a vytvořit tak nový typ gyroskopu. Měl by kombinovat přesnost optických laserových gyroskopů a zároveň by měl být levný a snadno vyrobitelný. Díky usilovné práci a vývoji vědců z Caltechu se podařilo vyvinout nový optický gyroskop, který spojuje některé z nejlepších vlastností každého typu do jednoho zařízení.

Dvě světelné vlny

Optické gyroskopy používají k měření rotace něco jako Sagnacův efekt. Dvě světelné vlny, které se pohybují v opačných směrech kolem prstencovité cesty, mají stejnou dobu šíření světla. Když se však dráha otočí, bude čas pro dosažení určitého bodu na rotační dráze odlišný pro každou vlnu. Tento rozdíl poskytuje měřítko rychlosti otáčení a lze jej velmi přesně určit měřením interference mezi dvěma světelnými vlnami.

Článek Nový vysoce přesný laserový gyroskop dokáže přesně zachytit rotaci planety Země se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.