Člověk je v divočině naprosto bezbranný, přesto se nás divoká zvěř bojí. Vědci pro to mají prosté vysvětlení

Pokud nemáme zbraně nebo nástroje, jsme v divočině vydáni na milost okolí. I tak na nás ale volně žijící tvorové útočí v zásadě jen výjimečně.

i Zdroj fotografie: Depositphotos
                   

Existuje klasické pořekadlo „Oni se vás bojí víc než vy jich“, běžně používané jako uklidnění pro turisty. Má to platit i pro velké predátory, jako jsou medvědi či pumy, kteří by pro výletníky mohli být teoreticky hrozbou. Jenže lidé jsou výrazně slabší a pomalejší než většina šelem. Co tedy obyvatelům divočiny brání v tom, aby si udělali z jakéhokoli člověka v dosahu odpolední svačinku nebo večeři, jakmile na něj narazí?

Výhoda dvou nohou

Ne, teď nejde o naši potenciální rychlost běhu, protože ta ve srovnání se zvěří také není závratná. Jde o to, že se pohybujeme po dvou končetinách, zatímco valná většina zvířecí říše po čtyřech. Z této naší dosti jedinečné vlastnosti pochází určitá míra hrozby. Pokud se podíváme na další primáty, třeba šimpanze a gorily, postoj čistě na zadních je známkou hrozby. Opticky se tak zvíře stane větším, což vysílá do okolí jasnou zprávu.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Naše bipedie nás zkrátka dělá v očích dalších druhů většími, a tedy výhrůžnějšími. Nevyhnutelně má ale taky svoje nevýhody, protože je v první řadě pomalejší. Z antropologického hlediska tak lidé během evoluce zahodili možnost utéct jakémukoli tvoru, který má čtyři nohy. Je to něco jako blafování v pokeru. Vzpřímenou chůzí říkáme: „Jsem tady, chodím po této zemi a jsem tvrďák, ukazuju vám všem, kde jsem a jak jsem silný.“

V očích pozorovatele

Ne nadarmo se tedy říká, že strach je v očích pozorovatele. Znamená to, že nejde o to, jak je hrozba reálná, podstatné je, aby si to protivník myslel. Predátoři kolem nás tak vidí vzpřímené postavení a dojdou k závěru, že lidé jsou tvrdší, než je tomu doopravdy. Druhým faktorem je také naše skupinovost. Žijeme pohromadě a naučili jsme se velmi rázně zakročit proti každé vnější hrozbě. To v případě predátorů obvykle dobře funguje.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Časem jsme vyvinuli nejrůznější zbraně jak pro vlastní obranu, tak cílenou likvidaci ostatních tvorů. Z toho vychází další důvod, tedy obecný úbytek populace predátorů kvůli našemu působení na planetě. Jejich přirozené prostředí kontinuálně ubývá a například vlky jsme lovili až na hranici jejich vyhynutí. Role se tak do značné míry otočily, je ovšem otázkou, zda se v budoucnu nebudeme moci děsit už jen sami navzájem. Setkali jste se někdy tváří v tvář s nějakým predátorem?

Zdroj: LiveScience

Diskuze Vstoupit do diskuze
110 lidí právě čte
Zobrazit další články