Proč rozhodla dlaň, a ne otisky prstů

Papilární linie na dlani fungují podle stejného principu jako ty na bříškách prstů: jsou jedinečné, neměnné po celý život a dostatečně komplexní k pozitivní identifikaci. Podle odborného materiálu Archivu Ministerstva vnitra nesou dlaňové plochy hustou síť linií, jejichž vzorec se neopakuje ani u jednovaječných dvojčat. V barrandovském případě kriminalisté zajistili i klasické otisky prstů, ovšem právě dlaňová stopa měla nejlepší kvalitu a použitelnost. A kvalita konkrétního otisku vždy převáží nad obecnou oblíbeností metody.

Celá tři desetiletí ležel tento otisk v evidenci bez protějšku. Chyběl srovnávací záznam, databáze prostě neobsahovala nikoho, kdo by se stopou korespondoval. Rozhodující zpoždění nevzniklo na místě činu, kde technici odvedli precizní práci. Vzniklo v mezeře mezi okamžikem, kdy stopa existovala, a okamžikem, kdy systém měl koho s ní porovnat.

Jak elektronický daktyloskopický systém probudil mrtvý spis

Průlom přišel v roce 2017. Jihomoravská kriminalistická technika při rutinním zpětném prověřování neobjasněných případů vložila starou dlaňovou stopu do automatizovaného identifikačního systému AFIS. Ten funguje v zásadě takto: latentní stopa se naskenuje, její charakteristické znaky se zakódují a software je porovná s miliony referenčních záznamů v databázi. Výstupem je seznam kandidátů seřazených podle pravděpodobnosti shody. Konečné slovo ale nemá algoritmus; finální verifikaci provádí vždy expert, lidské oko posuzuje detaily, které stroj vyhodnotí jen statisticky. Tento princip potvrzuje i FBI ve svém popisu systému NGI.

Pachatel se mezitím dopustil jiného trestného činu, jehož povahu policie veřejně neupřesnila, a při vyšetřování mu byly odebrány otisky, které putovaly do databáze. Teprve tehdy dostal starý barrandovský otisk svého partnera k porovnání. AFIS vrátil shodu, znalec ji potvrdil. Po třiatřiceti letech měla stopa jméno.

Podle policejního mluvčího Jana Daňka muž nejprve vinu odmítal. Postupně se ale ve výpovědi zamotával, až se doznal. Řekl vyšetřovatelům, že se celá léta bál přijet do Prahy. Po přiznání se mu viditelně ulevilo.

Paradox promlčení: technika pachatele našla, právo ho nedohnalo

Identifikace přišla pozdě, z hlediska trestního práva fatálně pozdě. Podle starého trestního zákona (140/1961 Sb.), který na skutek z roku 1984 dopadal, činila promlčecí doba u nejzávažnějších trestných činů dvacet let. Šéf pracovní skupiny Tempus Radek Šmejda tuto lhůtu výslovně potvrdil v rozhovoru pro ČT24. Vražda na Barrandově se tedy promlčela nejpozději v roce 2004, třináct let před tím, než AFIS vrátil shodu.

Dnešní trestní zákoník (40/2009 Sb.) stanoví u vraždy promlčecí lhůtu třicetiletou. Ani ta by ovšem v tomto případě nestačila: od listopadu 1984 do listopadu 2017 uplynulo přesně třiatřicet let. Trestní řád v § 11 říká jasně: promlčené stíhání nelze zahájit, a pokud bylo zahájeno, musí být zastaveno. Doznání pachatele tak mělo hodnotu historického objasnění, nikoli podkladu pro obžalobu.

Tempus a AFIS: systémové nástroje proti zapomnění

Barrandovský případ nebyl ojedinělou shodou náhod. Česká policie provozuje od března 2013 pracovní skupinu Tempus, která na Policejním prezidiu systematicky vyhodnocuje a prověřuje závažnou trestnou činnost z minulosti. Podle Radka Šmejdy je nejstarší neobjasněná vražda v interních přehledech z roku 1974. Vedle analytické práce Tempus distribuuje do věznic kalendáře nevyřešených případů, a podle České televize díky nim přicházejí nové relevantní informace od odsouzených.

Databázové zpětné prověrky přitom generují měřitelné výsledky:

• Rok 2017: AFIS identifikoval 120 shod se stopami z dosud neobjasněných trestných činů (výroční zpráva Ministerstva vnitra).
• Rok 2020: dalších 60 shod ve stejné kategorii.

Každé číslo v těchto statistikách představuje potenciální průlom v případu, který roky nebo desetiletí stagnoval. Zpětné porovnávání starých stop dávno přerostlo z výjimečného experimentu v rutinní součást kriminalistické praxe.

Článek Vraždu z roku 1984 vyřešil otisk dlaně, ne prstů. Daktyloskopický systém ho dokázal přiřadit až po 33 letech, když pachatel udělal jinou chybu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dětství na horehronské samotě: kde se rodí násilí

Když psychiatři sestavovali Svitkovu anamnézu, narazili na obraz raného života, který připomínal spíš přežívání než dětství. Rodina žila v domku daleko od vesnice, bez sousedů, bez sociální kontroly. Otec pil, řádil, trestal. Struhadlo a ostré poleno sloužily jako výchovné nástroje (na obojím musel malý chlapec za trest klečet). Děti a matka snášely rány beze svědků.

Znalci později toto prostředí vyhodnotili jako klíčové pozadí Svitkova osobnostního vývoje. Opatrně: netvrdili, že násilné dětství automaticky stvořilo vraha. Popsali ho jako muže s poruchou osobnosti, citovou plochostí, zúženým psychickým obzorem orientovaným na sexuální obsahy a chladnou reakcí při líčení vlastních činů. Trauma z horehronské samoty bylo podle nich významným formujícím faktorem, který se propojil s biologickými dispozicemi a alkoholem do smrtelné kombinace.

Osm let za mřížemi a propouštěcí zpráva, kterou nikdo nevzal vážně

Do svých sedmadvaceti let strávil Svitek téměř osm let ve vězení. Seznam jeho deliktů gradoval: krádeže, týrání zvířat, únosy, znásilnění. Absolvoval protialkoholní i psychiatrickou léčbu. Žádná nezabrala.

Propouštěcí zpráva z nápravně výchovného ústavu v Leopoldově, datovaná 15. června 1987, obsahovala formulace, které dnes čteme jako otevřené varování. Odborníci v ní upozornili na „dominantní, pudově motivované tendence“, na riziko situačního snížení racionální kontroly a na hrozbu odbrzdění agrese vůči blízkému člověku. Přesto byl Svitek propuštěn. Vrátil se do běžného života, nastoupil do zemědělského družstva, žil s rodinou.

Mezi červnem a říjnem 1987 uplynuly pouhé čtyři měsíce. V říjnu spáchal trojnásobnou vraždu, jejíž okolnosti zahrnovaly i posmrtnou manipulaci s těly obětí. Systém měl k dispozici dostatek dat pro vážné obavy, chyběl mu ovšem účinný mechanismus dlouhodobého řízení rizika po propuštění. Tehdejší justice nedisponovala nástroji, které by umožnily kontinuální dohled nad člověkem s takovým profilem.

Mechanismus zla: co přesně psychiatři popsali u soudu

Proces se kvůli mimořádnému zájmu veřejnosti konal v největší jednací síni Krajského soudu v Banské Bystrici. Soud vynesl rozsudek 30. května 1988, trest smrti.

Forenzní posudek, který vznikl součinností psychiatrie, psychologie a sexuologie, rozšířil závěry z leopoldovské propouštěcí zprávy. Svitek trpěl těžkou závislostí na alkoholu, která odbrzďovala pudové chování. Vykazoval citovou plochost, agresi a sexuální deviace. Znalci ho přitom označili za příčetného: rozuměl svým činům, dokázal rozpoznat jejich protiprávnost. Podle psychologického posudku citovaného v dobovém tisku i pozdějších analýzách šlo o člověka, jehož racionální kontrola selhávala pod vlivem alkoholu a situačního stresu, přičemž agrese se obracela proti nejbližšímu okolí.

Sám Svitek ve vazbě vykazoval sebepoškozovací sklony zaměřené na genitálie a v dopise napsal, že mu je jedno, zda dostane „provaz, výkon trestu nebo psychiatrii“, pokud ho zbaví myšlenek, které ho pronásledují. Ani tato slova nezměnila výsledek řízení.

Oprátka rok před jejím zrušením: paradox československé justice

Svitkova poprava 8. června 1989 se odehrála v době, kdy se celý východní blok chystal na tektonický posun, aby se tak řeklo. O necelý rok později, 2. května 1990, zasedlo Federální shromáždění ke společné schůzi obou sněmoven a debatovalo o zrušení trestu smrti. Poslanci argumentovali humanismem, nevratností justičního omylu, rizikem zneužití i tím, že hrdelní trest brání Československu v přístupu do některých mezinárodních organizací a odporuje paktům o lidských právech. Zákon č. 175/1990 Sb. nabyl účinnosti 1. července 1990. O rok později vložila Listina základních práv a svobod do ústavního pořádku jednoznačnou větu: „Trest smrti se nepřipouští.“

Svitek tak stojí na rozhraní dvou epoch. Pozdně socialistická justice ho ještě stihla odsoudit a popravit jako odpověď na mimořádně brutální zločin. Porevoluční zákonodárci tentýž nástroj označili za necivilizovaný a přežitý. Mezi oprátkou a jejím zrušením uplynulo třináct měsíců.

Článek Poslední popravený v Československu vyrostl na lesní samotě. Otcovy tresty na struhadle spustily mechanismus, který psychiatři popsali až u soudu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Život v dluhové pasti antracitového revíru

Pensylvánský antracitový region byl v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století jedním z nejtvrdších pracovních prostředí v Americe. Irští přistěhovalci, kteří tvořili velkou část nekvalifikované pracovní síly, dostávali nejnebezpečnější úkoly hluboko pod zemí, zatímco kvalifikovanější pozice si častěji drželi horníci britského původu. Mzdy byly nízké a navíc iluzorní: rodiny žily ve firemním bydlení, nakupovaly ve firemních obchodech, platily firemním lékařům. Po srážkách mnohým zůstalo méně, než kolik dlužili. Systém připomínal uzavřený okruh, z něhož nevedla cesta ven.

K ekonomickému tlaku se přidávala otevřená diskriminace. Antiirské a antikatolické nálady prostupovaly nejen společností, ale i strukturou dolů. Historik Kevin Kenny, autor klíčové moderní monografie o Molly Maguires, zdůrazňuje, že nerovné rozdělení práce podle etnicity nebylo náhodné, bylo systémové. V takovém prostředí vznikaly dvě formy odporu. Legální odborový svaz Workingmen’s Benevolent Association (WBA) po roce 1868 mobilizoval kolem 35 tisíc horníků bez ohledu na původ a náboženství a sázel na vyjednávání a stávky. Vedle něj ale existoval i neformální, násilný odpor: výhrůžné dopisy s vyobrazením rakví, bití dozorců, v krajních případech vraždy. Právě tyto činy byly připsány Molly Maguires.

Agent McKenna a muž, který platil účty

Zlom přišel, když Franklin B. Gowen, prezident Reading Railroad a dominantní hráč v těžbě dolního antracitového regionu, najal Pinkertonovu detektivní agenturu. Agent James McParland pronikl do hornického prostředí pod jménem James McKenna a po více než dvou letech infiltrace dodal svědectví, které se stalo nosným důkazem v sérii procesů. Záznamy Knihovny Kongresu dokládají přímou reportovací linku: pinkertonovský report z 24. ledna 1875 popisuje McParlandův každodenní pohyb v terénu a je adresován přímo Gowenovi. Zaměstnavatel tedy nejen financoval infiltraci, dostával z ní průběžné zprávy.

Gowen se pak podílel i na samotné žalobě. Jedna osoba tak držela ekonomický zájem na potlačení odporu, informační tok ze soukromé špionážní sítě i vliv na soudní postup. Dvacet mužů bylo odsouzeno k smrti. Deset z nich zemřelo při „černém čtvrtku“ 21. června 1877, další následovali. Mezi posledními byl John „Black Jack“ Kehoe, popravený v prosinci 1878.

A přesto: pensylvánský státní archiv dnes výslovně uvádí, že neexistuje primární dokument prokazující Molly Maguires jako jasně organizovanou, centralizovanou strukturu. Doloženy jsou jednotlivé násilné činy přičítané konkrétním lidem, ne konspirace, kterou líčila žaloba.

Ani démoni, ani mučedníci

Lákavé je vidět příběh černobíle. Buď šlo o nebezpečné zločince, kteří si trest zasloužili, nebo o nevinné oběti kapitalistické zvůle. Kevin Kenny na blogu Oxford University Press argumentuje, že neobstojí ani jedno. Násilí se v revíru dělo a část obžalovaných je zřejmě páchala. Zároveň byla hrozba Molly Maguires dobově zveličena a zasazena do protiirského a protiodborového rámce. Gowen totiž neútočil jen na údajné vrahy, systematicky spojoval Molly Maguires s legální WBA, čímž zasáhl celé dělnické hnutí. Porážka dlouhé stávky v roce 1875 a následné procesy odborové organizování v regionu fakticky rozložily.

Část moderní historiografie navíc tvrdí, že další Pinkertonovi agenti se podíleli na smrtícím vigilantním útoku na rodinu podezřelou z ukrývání členů Molly Maguires. Jde o silnou historiografickou indicii, nikoli o soudně prokázaný fakt, ale i jako indicie posouvá obraz Pinkertonovy role od pasivního sběru informací k aktivní účasti na násilí.

Milost po sto letech

Případ se neuzavřel popravami. O století později, v prosinci 1978, doporučil pensylvánský Board of Pardons posmrtnou milost pro Johna Kehoea. Guvernér Milton Shapp ji podepsal na začátku ledna 1979. Odůvodnění bylo výmluvné: proces proběhl v atmosféře náboženského, sociálního a etnického napětí, před porotou, která neobsahovala Kehoeovy vrstevníky. Okresní žalobce tehdy případ označil za „skutečný justiční omyl“.

Milost se týkala jednoho muže, ne všech odsouzených. Přesto její symbolický dosah přesahuje jednotlivý případ. Stát fakticky přiznal, že minimálně v jednom procesu nefungovala spravedlnost tak, jak měla.

Česká paralela a trvalý odkaz

Sociálně motivovaný hornický odpor nebyl jen americký fenomén. V ostravsko-karvinském revíru proběhla první známá hornická stávka už 30. listopadu 1848. V květnu 1894 pak až 16 tisíc horníků požadovalo osmihodinovou směnu, vyšší mzdy a konec hrubého zacházení ze strany dozorců; došlo ke střetům s četnictvem i k obětem na životech. Rozdíl je ve formě: v českých zemích hlavní linií zůstala kolektivní stávka, ne legenda o tajné vražedné síti.

Právě v tom spočívá trvalá relevance pensylvánského příběhu. Molly Maguires ukazují, jak snadno se pracovní konflikt v rukou monopolu, soukromé policie a nakloněné justice promění v exemplární trest. Když vyšetřování financuje ekonomicky zainteresovaná strana, když klíčový svědek pracuje pro žalobce a když porota neobsahuje nikoho z komunity obžalovaných, hranice mezi vyšetřováním zločinu a potlačením odborů se prakticky rozpadá. Tato lekce nestárne.

Článek Molly Maguires bojovali proti těžkým poměrům v dolech. Jejich procesy dodnes budí spory se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ráno na Second Street

4. srpna 1892, krátce před jedenáctou dopoledne, zavolala Lizzie Bordenová služku Bridget Sullivanovou slovy, že se má rychle vrátit, protože někdo zabil otce. Andrew Borden, devětašedesátiletý majitel nemovitostí a bývalý ředitel banky, ležel na pohovce v přízemí domu na Second Street ve Fall River s deseti ranami sekerou v obličeji. O patro výš, v pokoji pro hosty, našli tělo jeho druhé manželky Abby, šedesátičtyřleté ženy, která dostala devatenáct ran do zadní části hlavy. Podle pozdější pitvy zemřela nejméně o hodinu dříve než její muž.

V domě byly v tu chvíli prokazatelně jen tři osoby: Lizzie, Bridget a na zahradě strýc John Morse, který přijel na návštěvu den předtím. Policie dorazila rychle, ale místo činu zajistila mizerně. Dům se brzy zaplnil sousedy, novináři i zvědavci. Řada potenciálních stop zmizela dřív, než je kdokoli zaznamenal.

Důkazy, které soud nikdy neslyšel

Vyšetřování se od počátku soustředilo na Lizzie. Měla motiv: napjatý vztah s macechou, spory o dědictví, obavy z převodu majetku. Měla příležitost, byla v domě. A den před vraždami se údajně pokusila v lékárně koupit kyselinu pruskou, silný jed.

Jenže u soudu se obžaloba ocitla bez svých nejsilnějších karet. Soudci vyloučili Lizziinu výpověď z koronérského vyšetřování (tzv. inquestu), protože byla pořízena bez přítomnosti obhájce a za okolností, které tříčlenný senát považoval za nátlakové. Nepřipustili ani svědectví lékárníka o pokusu koupit jed. Co zbylo, byly nepřímé indicie: rozporuplné výpovědi o tom, kde se Lizzie v době vražd nacházela, a svědectví přítelkyně Alice Russellové.

Právě Russellová sehrála v případu zvláštní roli. Teprve před velkou porotou, tedy měsíce po vraždách, poprvé zmínila, že viděla Lizzie tři dny po zločinu pálit modré šaty v kuchyňských kamnech. Proč s tím tak dlouho čekala? U soudu přiznala, že o tom nemluvila ani při inquestu, ani při předběžném slyšení. Její motivaci otevřené zdroje nedokládají. Jisté je, že právě toto svědectví přimělo velkou porotu k obžalobě a že u hlavního líčení už nestačilo na odsouzení.

Město rozdělené třídou i vírou

Aby člověk pochopil, proč verdikt dopadl, jak dopadl, musí se podívat na Fall River roku 1892. Průmyslové textilní město asi 130 km jižně od Bostonu tehdy zažívalo prudký růst poháněný imigrací. Továrny lákaly dělníky z Irska, Kanady i jižní Evropy. Politickou moc ve městě postupně přebírali irští katolíci: starosta byl Ir, velitel policie byl Ir. Stará protestantská elita, k níž Bordenovi patřili, cítila, že jí půda pod nohama ujíždí.

Tisk se rozdělil po třídní linii. Dělnicky orientovaný Boston Globe tlačil na Lizziinu vinu. Lokální Evening News, bližší vyšší vrstvě, ji hájil. Podle historika Josepha Confortiho, jehož analýzu publikoval Smithsonian Magazine, nešlo jen o důkazy, ale o to, kdo je „čitelný“ jako vrah. Protestantská žena z dobré rodiny, aktivní v nedělní škole a charitě, prostě nezapadala do dobové představy násilné zločinkyně. Policie ostatně nejprve instinktivně hledala „cizince“, neznámého muže, nejlépe přistěhovalce.

Porota složená z protestantských mužů z venkova tento filtr sdílela. Podle nás je právě tohle jádro celého paradoxu: systém fungoval přesně tak, jak byl navržen, porotci posuzovali důkazy prizmatem vlastní zkušenosti a vlastních předsudků. A v tomto prizmatem Lizzie Bordenová jednoduše nebyla někdo, kdo by mohl devětadvacetkrát udeřit sekerou.

Život po verdiktu

Finanční stránka dopadla pro Lizzie dobře. Společně se sestrou Emmou zdědila otcův majetek a přestěhovala se do domu, který pojmenovala Maplecroft, v lepší čtvrti The Hill. Společenská stránka už tak růžová nebyla. Fall River ji nikdy nepřijalo zpět. Sousedé se jí vyhýbali, pozvánky přestaly chodit. S Emmou se v roce 1905 definitivně rozešla; důvody zůstávají nejasné. Lizzie zemřela v červnu 1927, stále ve Fall River, stále jako lokální kuriozita obklopená tichem.

Případ mezitím žil vlastním životem. Dětská říkanka „Lizzie Borden took an axe“ se šířila už během procesu. Následovaly desítky knih, divadelních her, filmů. Fall River Historical Society dodnes spravuje jednu z nejúplnějších sbírek soudních materiálů z 19. století, od fotografií místa činu přes textilie až po údajnou vražednou zbraň. V roce 2012 se v archivu objevily ručně psané deníky obhájce Andrewa Jenningse, ale ani ty nepřinesly průlomový důkaz.

Co případ říká o spravedlnosti

Bordenová může působit vzdáleně: americké provinční město, viktoriánská éra, porotní systém. Ale mechanismus, který případ odhaluje, je univerzální. Společenský status neovlivňuje jen kvalitu obhajoby, ale i to, koho porota dokáže vnímat jako pachatele. Česká historie zná opačný příklad téhož jevu: v hilsneriádě antisemitismus podle historiků zkreslil dva soudní procesy a dlouho blokoval nápravu. Porotní systém, jak upozorňuje Sociologická encyklopedie AV ČR, bývá kritizován právě pro náchylnost k veřejnému mínění a obecným předsudkům.

Pokud by na lavici obžalovaných seděla chudá přistěhovalkyně bez prostředků na elitní obhajobu, bez aureoly nedělní školy a bez poroty z vlastního společenského okruhu, výsledek by s vysokou pravděpodobností vypadal jinak. To neznamená, že Lizzie Bordenová byla vinna. Znamená to, že systém, který ji soudil, nebyl slepý.

Devadesát minut porotě stačilo na verdikt. Sto třicet let nestačilo na odpověď.

Článek Lizzie Bordenová byla zproštěna viny. Slavný případ dvojí vraždy zůstal bez jasného pachatele se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ulice, tisk a nedokonalá policie

Whitechapel roku 1888 nebyl jen čtvrť. Byl to koncentrát všeho, co viktoriánský Londýn nedokázal vyřešit: chudoba, přelidnění, imigrace, alkoholismus, násilí na ženách. Podle London Museum žilo v East Endu přes milion lidí v podmínkách, které střední třída na západě města odmítala vidět. Vraždy ji donutily podívat se.

Transatlantický telegrafní kabel udělal z lokální kriminální kauzy mezinárodní senzaci. Noviny v New Yorku, Paříži i Berlíně přetiskovaly zprávy z Londýna během hodin. Vznikl první skutečně globální zločinecký příběh, a s ním i přezdívka. Dopis podepsaný „Jack the Ripper“, doručený agentuře Central News 27. září 1888, dal neznámému vrahovi jméno, které zná celý svět. Jenže podle bývalého hlavního inspektora Johna Littlechilda, který o tom psal v dopise z roku 1913, na Scotland Yardu panovala víra, že dopis vyrobil novinář. Legenda tedy možná nevznikla na ulici ani u vraha. Vznikla v redakci.

Proč policie selhala, a proč to nebyla jedna chyba

Detektivní oddělení Metropolitan Police existovalo v roce 1888 necelých padesát let. Daktyloskopie se v Británii začala používat až po přelomu století, o analýze DNA nemohlo být řeči. Vyšetřovatelé pracovali s výslechy, obchůzkami a svědeckými výpověďmi ve čtvrti, kde se lidé policie báli víc než vraha.

K systémovým limitům se přidaly konkrétní ztráty důkazů. Komisař Charles Warren nechal smazat nápis nalezený v průchodu na Goulston Street poblíž kusu zástěry Catherine Eddowesové, dřív než ho kdokoli vyfotografoval. Důvod? Obava z protižidovských nepokojů, protože text zmiňoval „Juwes“. Šlo o pragmatické rozhodnutí, ne o krytí vraha. Ale stopa zmizela. Navíc vražda Eddowesové v Mitre Square spadala pod City of London Police, zatímco zbytek případu řešila Metropolitan Police. Dva sbory, dvě jurisdikce, jedna kauza.

Macnaghtenovo memorandum z roku 1894 jmenovalo tři hlavní podezřelé: advokáta M. J. Druitta, polského přistěhovalce Aarona Kosminského a ruského lékaře Michaela Ostroga. Proti žádnému neexistoval důkaz, který by unesl obžalobu. Šlo o směs indicií, psychologických dojmů a pozdních memoárů.

DNA, která měla vše vyřešit, a nevyřešila

V březnu 2019 publikoval Journal of Forensic Sciences studii, která pracovala s mitochondriální DNA ze šálu údajně spojeného s Catherine Eddowesovou. Výsledky ukazovaly na Aarona Kosminského. Média po celém světě psala o „rozluštění záhady“.

Jenže 12. srpna 2024 vydal tentýž časopis k původní studii takzvané expression of concern, formální upozornění, že po stížnostech nebylo možné znovu prověřit původní surová data a sporné závěry zůstaly neověřené. Šál navíc neměl spolehlivě doložený řetězec vlastnictví sahající do roku 1888. Prakticky řečeno: věda zatím nedodala to, co případ potřebuje, nekontaminovaný, provenienčně doložený vzorek a reprodukovatelný výsledek.

Oběti, které zmizely za legendou

Dobový tisk i pozdější popkultura označovaly všech pět žen jako prostitutky. Historička Hallie Rubenholdová ve své knize Pět životů ukázala, že u čtyř z nich je toto označení přinejmenším sporné; prokazatelně v sexbyznysu pracovala v době vraždy pouze Mary Jane Kellyová. Ostatní byly ženy žijící v chudobě, často bez domova, které viktoriánská společnost automaticky zařadila do jediné kategorie.

Tento posun je důležitý nejen historicky. Ukazuje, že případ Jacka Rozparovače není jen detektivní záhada, ale i zrcadlo předsudků vůči ženám, chudým a přistěhovalcům. Antisemitské nálady ve Whitechapelu byly tak silné, že Warren raději zničil stopu, než riskoval pogrom.

Proč nás to stále zajímá

Česká paralela existuje: případ Otýlie Vranské z roku 1933, rozřezané tělo v kufrech, desetiletí bez uzavření, pozdější pokusy o nové čtení spisu. Rozdíl je v měřítku: Vranská zůstala českou kauzou, Rozparovač se stal globálním archetypem. Ne proto, že měl nejvíc obětí (Ted Bundy jich má nejméně třicet, Pedro López přes tři sta), ale proto, že zůstal bez tváře. Neznámý pachatel v reálných ulicích reálné bídy, jehož jméno možná vymyslel novinář.

Pokud by se někdy měla pravda odhalit, musel by se objevit nový, věrohodně uchovaný primární materiál: dopis, biologická stopa, policejní dokument. Dosavadní pokusy tuto laťku nesplnily. Jack Rozparovač tak zůstává tím, čím se stal už na podzim 1888: první moderní zločin, který společně vytvořila ulice, tisk i nedokonalá policie.

Článek Případ Jacka Rozparovače zůstává symbolem nevyřešených zločinů. Celá legenda ale možná vznikla v redakci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Noc, která změnila Austin

Amy Ayersová, třináct let. Jennifer Harbisonová, sedmnáct. Sarah Harbisonová, patnáct. Eliza Thomasová, sedmnáct. Dvě z nich v prodejně pracovaly, dvě přišly na návštěvu těsně před zavírací dobou. Vrah nebo vrazi je přepadli, svázali a systematicky postříleli ráží .22 popravčím stylem, jednotlivými ranami do hlavy. Amy Ayersovou zasáhla navíc střela z pistole .380. Pak přišel oheň.

Požár měl zjevně jediný účel: smazat stopy. Sprinklery a hasičské hadice dokončily zkázu, voda rozplavila biologický materiál, posunula předměty, kontaminovala scénu. Přesto zůstaly nábojnice, forenzní stopy ze sexuálního útoku a drobný, tehdy nevyužitelný materiál pod nehty nejmladší oběti. V roce 1991 ale technologie analýzy DNA na takovou práci nestačila.

Špatní muži za mřížemi

Případ přitáhl tisíce tipů a desítky falešných přiznání. Austinská policie se nakonec soustředila na čtveřici mladíků: Roberta Springsteena, Michaela Scotta, Forresta Welborna a Maurice Pierce. Springsteen a Scott byli odsouzeni především na základě svých vlastních přiznání, která se navzájem „potvrzovala“ a obsahovala detaily, jež stát označoval za neveřejné. Fyzické důkazy proti nim neexistovaly.

Odvolací soud v roce 2007 konstatoval, že použití výpovědi jednoho obžalovaného proti druhému porušilo ústavní právo na konfrontaci svědků. Obžaloba se rozpadla. Jenže stigma zůstalo. Policie ještě roky po propuštění veřejně trvala na jejich vině a čtveřice žila v šedé zóně mezi svobodou a podezřením.

Teprve 19. února 2026 byli všichni čtyři muži formálně exonerováni, soudně prohlášeni za nevinné. Springsteen zaslal soudu písemné prohlášení o tom, jak ho stigma pronásledovalo každý den. Scott byl u jednání osobně.

Mrtvý podezřelý

Průlom přišel z laboratoře. Austinská policie nechala znovu otestovat biologické stopy ze sexuálního útoku a nehtové odstřižky Amy Ayersové moderními metodami. V srpnu 2025 jihokarolínská laboratoř spárovala Y-STR profil z původních vzorků s mužem jménem Robert Eugene Brashers. V září 2025 přibyl přímý STR match z nehtových odstřižků, forenzně mnohem silnější důkaz.

Oficiální oznámení austinské policie z 29. září 2025 Brasherse označilo za podezřelého. Háček: Brashers spáchal sebevraždu 19. ledna 1999. Nikdy nestanul před soudem, nikdy nebyl vyslechnut k tomuto případu. Zda jednal sám, zůstává otevřenou otázkou, původní vyšetřovací teorie dlouhodobě počítaly s více pachateli.

V květnu 2026 město Austin dospělo k předběžnému vyrovnání za zhruba 850 milionů korun se třemi neprávem obviněnými muži a rodinou čtvrtého. Částka mluví sama za sebe.

Dokument, který příběh otevřel znovu

HBO uvedlo čtyřdílnou dokumentární sérii The Yogurt Shop Murders od srpna 2025. Série mapuje brutalitu zločinu, ale její nejsilnější pasáže se týkají toho, co přišlo potom: nátlakových výslechů, krmení detailů do přiznání, vyšetřovatelů, kteří si svou teorii hájili i proti rostoucím důkazům. V květnu 2026 přibyl pátý díl „The End of Wondering“, reagující na exoneraci a identifikaci Brasherse. České agregátory přitom místy stále vedou jen čtyři epizody. Kdo hledá kompletní sérii, měl by si ověřit aktuální nabídku přímo na platformě Max, kde je dostupná s českými titulky.

Proč případ děsí i po třiatřiceti letech

Srovnání s ikonickými americkými záhadami, jako jsou Zodiac nebo případ JonBenét Ramseyové, se nabízí, ale případ z jogurtového obchodu má jednu vrstvu navíc. U těch ostatních policie nikoho neodsoudila. Tady ano, a špatně. Děsivost případu dnes nestojí jen na brutalitě činu, ale na poznání, jak snadno se vyšetřovací teorie stala na roky přijatým „faktem“ a jak čtyři mladí muži zaplatili za selhání systému desetiletími pod stigmatem vrahů.

Brashers je mrtvý. Spravedlnost pro Amy, Jennifer, Sarah a Elizu v plném slova smyslu nepřijde nikdy. Ale 850 milionů korun, které Austin zaplatí neprávem obviněným, je alespoň přiznání, že stát selhal dvakrát: jednou u jogurtového krámku a podruhé v soudní síni.

Článek Pachatelé po popravě dívek zapálili obchod, aby zahladili stopy. Záhadný případ z Texasu dodnes děsí lidi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Básně jako nástroj, ne jako kulisa

Čunderlík nebyl básník, který se „pokazil“. Byl manipulátor, který si z poezie, učitelského postu a společenského postavení vybudoval štít důvěryhodnosti. Verše a literární talent mu nesloužily k sebevyjádření; používal je k navazování vztahů s ženami a k jejich postupnému ovládání. Kulturní funkce za Slovenského štátu mu dodávaly auru respektability, kterou okolí nemělo důvod zpochybňovat.

V soukromí vypadal svět jinak. Sekundární rekonstrukce i reportáž TV Noviny popisují vztahy založené na sadistických sexuálních praktikách, fyzickém týrání a psychickém teroru. Partnerky nutil ke krvavým přísahám věrnosti. Jednu z nich přesvědčoval, aby zavraždila vlastní matku. Šlo o systém, ne o excesy; dlouhodobou izolaci, citové vydírání a stupňující se brutalitu, které obětem nedávaly prostor na útěk.

Anna: první známá oběť

Anna byla mladá učitelka, kterou Čunderlík vtáhl do vztahu postaveného na manipulaci a násilí. Podle pozdějších rekonstrukcí ji dříve dotlačil až k pokusu skočit pod vlak. V létě 1941 ji zabil britvou.

Ukázka z čerstvě vydané knihy Dušana Mikušoviče zachycuje noc Anniny smrti z perspektivy Čunderlíkovy vlastní obranné výpovědi, a právě kontrast mezi jeho uhlazenými slovy a brutalitou činu ukazuje, jak fungoval celý jeho systém: vždy měl připravenou verzi, která zněla přijatelně. A tehdejší instituce neuměly partnerské násilí číst ani zastavit. Přímé důkazy o tom, kdo z okolí co věděl, dnes chybějí. Jisté je, že Čunderlík po Annině smrti okamžitému trestu unikl.

Chybějící spis a stopy ve vysokých patrech

Drsnost tohoto příběhu nespočívá jen v samotných činech. Hlavní vyšetřovací spis se nedochoval. Kdo nebo co za jeho zmizením stojí, není veřejně prokázáno; existují jen podezření na konexe. Dnešní rekonstrukce proto stojí na fragmentech rozptýlených po různých archivních fondech: svědeckých výpovědích, osobní korespondenci a dílčích vyšetřovacích materiálech.

Jeden z nejsilnějších archivních střípků pochází z nečekaného místa. V inventáři fondu Kanceláře prezidenta Slovenské republiky 1939–1945, uloženém ve Slovenském národním archivu, je pod rokem 1945 evidována „trestná věc“ proti Valeriánu Čunderlíkovi. Případ tedy pronikl až do nejvyšších administrativních pater režimu, a přesto pachatel zůstával na svobodě. Po válce se jeho stopa v úředních záznamech tříští v poválečném chaosu.

Furdek ze seriálu není Čunderlík z archivu

Českým i slovenským divákům může jméno rezonovat díky seriálu Dunaj, k vašim službám, kde šarmantní básník Valerián Furdek patří k nejtemnějším postavám. Inspirace Čunderlíkem je přiznaná, ale seriálový Furdek je vystavěný jinak: vraždí i na rozkaz, útočí na ženy mimo intimní vztah, funguje jako klasický sériový vrah pro potřeby dramatické linky.

Skutečný Čunderlík byl v jistém smyslu horší, ne rozsahem, ale metodou. Neútočil na náhodné oběti. Vybíral si partnerky, budoval s nimi vztah, izoloval je a teprve pak ničil. Právě proto mu okolí tak dlouho věřilo.

Kniha, která skládá příběh z trosek

Novinář Dušan Mikušovič strávil rekonstrukcí případu roky. Jeho kniha Sadista Valerián Čunderlík vychází 17. května 2026 v nakladatelství N Press, má 312 stran a pracuje s archivními materiály včetně fondů pražského Archivu bezpečnostních složek. Slovenský originál je v Česku dostupný alespoň digitálně; e-shop Digiport nabízí formáty ePUB a PDF za 409 Kč. Český překlad zatím oznámen nebyl.

Nejděsivější na celém případu není to, že Čunderlík měl dvě tváře. Je to, jak dlouho ta veřejná tvář stačila: básně, šarm, učitelský plat, kulturní funkce. Dnes existují paragrafy o týrání blízké osoby, policejní vykázání násilníka, krizové linky. V Bratislavě čtyřicátých let neexistovalo nic z toho. A britvě v ruce básníka nestálo v cestě víc než zavřené dveře bytu.

Článek Krvavé žitné pole a vlivní přátelé: Jak mocenské konexe prominentního básníka dokonale zametly smrt mladé učitelky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nález století, který vyrazil dech i otrlým vědcům

Všechno to začalo v roce 1872, kdy se do útrob jeskyně vydal známý archeolog Jindřich Wankel. Tenhle chlapík tam tehdy narazil na věci, o kterých se mu nesnilo ani v těch nejdivočejších snech. Našel tam totiž ostatky více než čtyřiceti lidí – a nebylo to zrovna veselé pokoukání. Představte si to: hromada koster, převážně mladých žen, které měly uťaté ruce, nohy nebo rovnou hlavy.

A k tomu všemu tam ještě ležely šperky, skleněné korálky a také ikonická soška bronzového býčka, podle které dostala jeskyně své jméno. Wankel si tehdy myslel, že našel pohřebiště nějakého mocného velmože z doby halštatské, tedy zhruba z 5. století před naším letopočtem. Podle jeho teorie šlo o brutální doprovodný pohřeb, kde byli živí lidé prostě a jednoduše obětováni, aby jejich pán v posmrtném životě nestrádal a měl kolem sebe dostatek služebnictva.

Halštatský rituál nebo jen obrovská smůla?

Dneska se sice vědci o tom, co se tam tehdy přesně semlelo, pořád trochu hádají, ale ta krvavá aura z místa jen tak nezmizí. Některé novější teorie sice naznačují, že mohlo jít o následky nějakého dávného jeskynního závalu nebo hromadné vraždy během rodinné tragédie, ale rituální oběti mladých dívek znějí přece jenom uvěřitelněji, když uvážíte, jaké drsné zvyky tehdy v Evropě panovaly. Navíc se v jeskyni našla i takzvaná Pohanská princezna, jejíž lebka byla zdobená zlatem, což jen potvrzuje, že tohle místo bylo pro tehdejší lidi něčím naprosto výjimečným a posvátným.

Proč mají citlivé povahy v jeskyni nahnáno

Pokud patříte k lidem, kteří věří na věci mezi nebem a zemí, pak vězte, že Býčí skála je pro vás jako magnet. Řada návštěvníků i jeskyňářů vypráví o tom, že se tu dějí věci, ze kterých se vám zježí vlasy na hlavě. Mluví se o divných světlech, hlasech, které jako by přicházely z hlubin země, nebo o pocitu, že vás někdo neustále sleduje. Prý se tu totiž probudily síly, které neměly být nikdy vyrušeny ze spánku.

Chcete-li se tam vypravit, pamatujte na to, že jeskyně není běžně přístupná veřejnosti jako sousední Punkevní jeskyně. Jeskyňáři ji otevírají jen párkrát do roka, většinou během tří víkendů v květnu nebo červnu v rámci Dnů otevřených dveří. Ale pokud se přece jen trefíte do termínu, připravte si pevné boty a teplé oblečení, protože v podzemí je i v létě pořádná zima.

Článek Málokdo ví, kde se odehrál největší masakr žen u nás. A už vůbec ne to, že je místo volně přístupné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Smrtící koktejl přátelství a zrady fungoval léta

Představte si, že stojíte u břehu řeky Mae Klong, vypouštíte ryby do vody pro štěstí a vedle vás se modlí vaše nejlepší kamarádka. Všechno vypadá v nejlepším pořádku, že? O pár minut později se vám ale podlomí nohy, nemůžete dýchat a svět zčerná. Nic příjemného, že – ale přesně takhle vypadala poslední chvíle Siriporn Khanwong. A nebyla zdaleka první.

Hlavní postavou tohohle děsivého dramatu je šestatřicetiletá Sararat Rangsiwuthaporn, kterou thajská média překřtila na „Am Cyanide“. A právě ona. Tahle na první pohled milá ženská byla totiž ve skutečnosti chladnokrevná predátorka, která si své oběti vybírala mezi těmi nejbližšími. Scénář byl pokaždé jako přes kopírák: Sararat si půjčila od předem zvolených obětí balík peněz (v přepočtu klidně stovky tisíc korun), a když přišel čas splácet, místo peněženky vytáhla kyanid.

Jed servírovala mistrně – v jídle, v pití nebo dokonce v kapslích, o kterých tvrdila, že jsou to zázračné bylinky na zdraví. Léta jí to procházelo – nikoho by totiž něco takového ani nenapadlo. Úmrtí jejích známých se přisuzovala infarktům nebo náhlým nevolnostem. Koneckonců – kdo by taky podezříval ženu, která s obětí těsně před smrtí vykonávala náboženské rituály? Tu nejvražednější v širokém i dalekém okolí? Jenže po smrti Siriporn, o které jsme psali v úvodu, se rodina prostě nenechala odbýt a trvala na pitvě. Najít kyanid potom bylo až děsivě snadné. Vyšetřovatelé pak začali exhumovat další těla a spleť lží Sararat Rangsiwuthaporn se začala pomalu, ale jistě rozplétat.

Hazard a dluhy – nejstarší motiv na světě

Možná si říkáte, co asi vede ženu k tomu, aby postupně sprovodila ze světa čtrnáct lidí? Odpověď je banální. Sararat propadla online hazardu a dluhy jí prostě úplně přerostly přes hlavu. Celkem si takhle přišla na miliony (v přepočtu na naše koruny). A tak dlouho jí to procházelo mimo jiné i proto, že jejím exmanželem byl vysoce postavený policejní důstojník Vitoon Rangsiwuthaporn. I když byli rozvedení, žili spolu a on jí pomáhal zametat stopy. Není divu, že tohle spojení vyvolalo v Thajsku obrovské demonstrace a vlnu nedůvěry v policii. Lidé se ptali, jak mohla sériová vražedkyně tak dlouho nerušeně úřadovat přímo pod nosem zákona.

Ale spravedlnost si na „Kyanidovou královnu“ nakonec počkala. V listopadu 2024 si v Bangkoku vyslechla rozsudek smrti za první z vražd, ale tím soudní mašinérie teprve začala. Už teď ale víme, že pro Thajsko je tento případ nejhorším masakrem v moderních dějinách spáchaným jednou osobou.

Článek Smrtící „bylinky“ místo požehnání: Vraždila své oběti jedem v kapslích přímo před zraky policie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Unesl ji místní řezník

Dne 5. května 1980 vynechala školu a pak se s matkou pohádala. Byla na cestě ke kamarádce, když ji unesl 35letý soused Klaus Grabowski. Byl to místní řezník s kriminálním záznamem obtěžování dětí. Pozdější vyšetřování ukázalo, že Annu věznil doma několik hodin a pak ji uškrtil vlastní punčochou. Tělo pak dal do krabice a pohodil na náspu nedalekého kanálu. Nicméně není jasné, zda byla Anna jakkoli sexuálně zneužita.

Byl zadržen ještě ten večer, policii zavolala jeho snoubenka. Přiznal se k vraždě, odmítl ale sexuální násilí a tvrdil, že ho Anna vydírala. Jeho verze události Marianne rozzuřila a o rok později, když měl Klaus soud, se pomstila. Celý proces byl pro Marianne velmi náročný. Klausův obhájce tvrdil, že muž jednal na základě hormonální nerovnováhy, protože po činu podstoupil chemickou kastraci. Třetí den soudu, 6. března 1981, propašovala nešťastná matka do soudní síně zbraň.

Provedení pomsty, vězení

Pak na vraha zezadu vypálila 8 ran a Grabowski zemřel cestou do nemocnice. Provedla tedy svou pomstu, sama se ovšem ocitla před soudem pro vraždu. Když měla poskytnout vzorek písma, napsala: „Udělala jsem to pro tebe, Anno.“ Rozzuřilo ji vrahovo tvrzení, že ho její dcera vydírala. Přiznala, že přinesla zbraň, neplánovala ho ale zabít, dokud nepomluvil její dceru. Před očima měla obraz vlastní dcery a na jeho záda střílela „jako ve snu“.

Byla obviněna z vraždy, ovšem veřejnost ji chválila za odplatu. Následně se dostala do mediálního víru a jejímu soudu se dostalo mezinárodní pozornosti. Proces rozdělil lidi na dva tábory. Jeden tvrdil, že na zabití vraha dcery nebylo nic špatného, druzí říkali, že to dělat neměla. Ve stejný rok, kdy byla propuštěna, se vdala a roku 1988 se s manželem odstěhovala k Niagarským vodopádům. Pár se po dvou letech rozvedl a ona odešla na Sicílii.

Rakovina a další osudy

Po nějaké době jí ovšem lékaři diagnostikovali rakovinu a Marianne se vrátila do Německa. V roce 1994, 13 let po své pomstě, prohlásila v německém rádiu: „Myslím, že je to obrovský rozdíl, jestli zabiju malou dívku proto, že se bojím doživotního vězení, a také jak. Tedy to, že stojím přímo za dívkou a uškrtím ji, což je doslova jeho prohlášení.“ O rok později se objevila v talk show Fliege, kde se přiznala k plánu Klause zastřelit.

Mělo to být po pečlivém uvážení, aby napomohla zákonu a aby zabránila vrahovi šířit lži o její dceři. Marianne Bachmeier zemřela ve věku 46 let na rakovinu slinivky v nemocnici v Lübecku. Místního reportéra požádala, aby natočil její poslední týdny, než zemře. Skonala 17. září 1996 a byla uložena na hřbitově vedle své dcery Anny. Na počátku 80. let začala divadelní skupina Anne Collective pracovat na divadelní podobě případu s premiérou v roce 1984.

Jaké další podobné případy pomsty vás napadají?

Zdroj: ScienceNews

Článek Matka brutálně zavražděné holčičky se rozhodla potrestat vraha po svém. Část veřejnosti ji dodnes vnímá jako hrdinku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lukrativní cirkusové angažmá

Chlapec tedy nebyl schopen vůbec stát a normálně chodit, používal buď invalidní vozík, nebo se přitahoval po zemi. Protože jeho otec pracoval u kočovného cirkusu, není divu, že se chlapec souboru představil už v 7 letech jako „Humří chlapec“. Šlo přitom o velké peníze, rodina Stilesových si jako atrakce vydělala 50–80 000 dolarů za jednu sezónu (dnešní kurz cca 600 000 – 1 milion). Jako mnoho kolegů trávili zimu v Gibsontonu, léto na Floridě.

V řadách souboru potkal Grady také svou ženu; Mary Teresa utekla v 19 letech z domova a v cirkuse dělala asistentku. Měli spolu dvě děti, manželství bylo ale peklem. Grady se totiž stal alkoholikem a v těchto stavech ženu i děti často zneužíval. Strach je přinutil vše jen dlouhodobě útrpně snášet. Poslední kapka přišla jedné noci roku 1973. Opilý Grady stáhl svou ženu na podlahu a krabíma rukama jí z pochvy vytrhl nitroděložní tělísko. Následně ji začal škrtit.

Kvůli poruše unikl vězení

Mary útok přežila, utekla a požádala o rozvod. Grady se zakrátko oženil podruhé a měl další dvě děti. I toto manželství však kvůli jeho násilné povaze skončilo brzy rozvodem. Starší dcera Donna se mezitím zamilovala do mladého muže a chystala svatbu. Stilesovi se však nápadník nelíbil a chtěl tomu zabránit. Večer před svatbou si k sobě snoubence dcery zavolal na rozhovor tchána a zetě. Pak vytáhl pušku a chladnokrevně ho zastřelil.

Policii se ochotně přiznal, nic nezapíral, to samé u soudu. Kvůli nedostatku svědků ale nebylo možné čin rekonstruovat a prokázat úkladnou vraždu. Soudce chtěl poslat Gradyho do vězení, obhajoba to však napadla nedostatečnou výbavou pro přijetí někoho takto postiženého. Stiles navíc kvůli alkoholu bojoval s cirhózou jater a rozedmou plic. Rozsudek byl nakonec 15 let podmínky v domácím vězení. Stiles se tedy přesunul na Floridu.

Pocit beztrestnosti a odplata

Humří muž získal pocit, že stojí nad všemi zákony a může si beztrestně dělat, co se mu zamane. A dával to svému okolí najevo. Po 11 letech se navíc vrátila jeho první žena Mary, což byl obrovský šok pro všechny zúčastněné. Vyhrocený vztah se záhy změnil v nové peklo, Mary se tudíž rozhodla manžela navždy zbavit. V listopadu 1992 spolu se synem zaplatila 1 500 dolarů jednomu ze sousedů, který pracoval jako cirkusový kaskadér.

Ten se pak vloupal ke Stilesovi domů a nemilosrdně ho zastřelil. Mary sice tvrdila, že se jednalo o sebeobranu, soud však nepřesvědčila. I se synem byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Wyant dostal 27 let za vraždu, Mary jako podněcovatel 12 let. Kvůli násilné povaze a vraždě, které se dopustil, byl Stiles zcela vyloučen svou rodinou i cirkusovou komunitou. Jeho pohřbu se nikdo nezúčastnil.

Článek Z „humřího chlapce“ udělali cirkusovou atrakci a za sezónu si vydělal milion korun. Pak začal zabíjet se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Po smrti manžela se matka se synem intimně sblížili

Anna se narodila v roce 1844 na jihu Švédska v obyčejné rolnické rodině. Její rodiče ji nakonec provdali za staršího muže, s nímž si založila vlastní farmu v Yngsjö, ale příliš dobře se jim nežilo. Pár měl 3 děti, ale jen jedinému Perovi se podařilo dožít se dospělosti. Manžel Anny v roce 1883 zemřel a matka se synem se o sebe museli postarat sami. V té době podle všeho začal velmi intimní vztah mezi Perem a jeho matkou.

Protože o matce a synovi začaly v okolí kolovat různé zvěsti, jeho matka mu našla nevěstu. Byla jí dcera místního okresního soudce Hanna Johansdotter. Ačkoli se Anna zpočátku odstěhovala z farmy, začala sem docházet a nakonec zde byla téměř neustále. Vztahy mezi ní a synovou manželkou byly velmi napjaté, Hanna dokonce uvažovala o rozvodu a prosila svého otce, aby jí pomohl zakázat styk manžela s jeho matkou. Ovšem ve svých snahách nakonec nebyla úspěšná.

Na konci března 1889 jeden ze sousedů začal Hannu hledat, protože ji již několik dní neviděl. Od jejího manžela se dozvěděl, že má být nemocná, ale zvědavost mu nedala a nakonec nakoukl do otevřeného sklepa, kde našel mrtvé tělo ženy. Policie nejprve zatkla Pera, ale během vyšetřování se od otce Hanny dozvěděla o problémech mezi snachou a tchyní, zaměřila se tedy i na ni. Per a Anna se nakonec k vraždě doznali, i když uváděli každý o něco jinou verzi.

Hannu srazili tyčí a pak uškrtili

Podle nejpravděpodobnější verze syn s matkou vraždu plánovali a nejprve Hannu srazili tyčí. Nejspíše Anna ji posléze uškrtila. Tělo naaranžovali do sklepa pod schody tak, aby to vypadalo, že se zabila při pádu ze schodů. Soud nakonec oba odsoudil k trestu smrti. Když ale vyšel najevo incestní vztah mezi matkou a synem a fakt, že matka Pera v podstatě ovládala, jeho trest byl změněn na doživotí a byl propuštěn v roce 1918.

Anna Mansdotter se své popravy dočkala 7. srpna 1890. V té době bylo švédským zákonným postupem popravy stětí hlavy sekerou zvanou handbila. Podle všeho se kat přesně netrefil, jelikož posmrtná maska ukazuje, že u těla zůstala spodní čelist. Anna byla poslední popravenou ženou ve Švédsku, i když ne poslední odsouzenou k smrti. Tou měla být Hilda Nilsson, ale ta před svojí popravou spáchala sebevraždu.

Článek Poslední žena, které kat sťal hlavu: Vražedkyně Anna Mansdotter, která měla poměr se svým synem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zvrácená rodina a manžel 

Příběh Báthoryové začíná již v jejím mládí. Narodila se totiž do jednoho z nejvlivnějších rodů v Uhrách i celé Evropě. Své dětství věnovala převážně studiu, přičemž si často všímala toho, že někteří z jejích příbuzných mají sklony k tyranství nebo sexuální zvrácenosti. Když se poté v 15. letech provdala za Františka Nádasdyho (1555–1604), probudilo se v ní monstrum.

Redakce VědaŽivě

17 května, 2021

Existují upíři? Archeologové našli magický amulet, který údajně chránil majitele před zlými duchy, kteří „jedí maso a pijí krev“

On sám byl podle webu Enigmaplus zvrácený natolik, že údajně tancoval s mrtvolami svých nepřátel nebo jejich useknuté hlavy jen tak vyhazoval do vzduchu. Zanedlouho tak i Alžběta začala projevovat sadistické sklony a začala zabíjet jednu dívku za druhou. Většinou si vybírala opuštěné služebné a poddané pracující na jejích hradech. 

Šílené utrpení a posedlost krví 

Dívky přitom často lákala na léčky, a když se nedaly, jednoduše je unesla. Poté už jim chladnokrevně vpichovala špendlíky pod nehty, na tělo jim dávala rozžhavené mince nebo vytrhávala zuby. Stejně tak si ráda vzala svíčky a pálila je, načež je nechala vykrvácet a pak se v jejich krvi koupala. Krev pro ní totiž byla něčím naprosto výjimečným. 

Redakce VědaŽivě

25 srpna, 2023

Klíšťata si své oběti vybírají i podle typu krve. Nejvíc jim prý chutná krevní skupina B

Někdy se dokonce celé hodiny dívala do krve svých obětí nebo ji také pila. To všem údajně kvůli opojnému pocitu moci, který zde Alžběta cítila. Nicméně existuje i teorie o tom, že vládkyni začarovala vyhlášená vědma Darvulie. Měla to být právě ona, kdo jí radil, jak u člověka vyvolat co největší utrpení, a podporoval její sadistické choutky. 

Článek Sadistická Čachtická paní měla krutou fantazii. Mladé dívky před ní nebyly v bezpečí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poslední popravený Čech

Je mrazivé ráno 2. února 1989. Na pražské Pankráci se právě schyluje k výkonu trestu smrti. Nikdo v tu chvíli netuší, že se bude jednat o poslední trest smrti v dějinách Československa. Poslední popravený Čech, Vladimír Lulek, se tak neslavně zapíše do dějin. V době jeho smrti však jen stěží vnímá dění kolem sebe. Je vyhublý a má apatický pohled. Svých činů údajně lituje a trápí ho výčitky svědomí. Milost ho však nečeká. Žádost o odvolání i o milost byly zamítnuty, jelikož byl odborníky označen za nenapravitelný případ.

Redakce VědaŽivě

7 září, 2025

Trest smrti upálením: Existovaly až 3 různé způsoby, k prvnímu došlo už v 18. století před naším letopočtem

Zavraždil manželku i s dětmi

Hrůzný čin poslední popravený Čech vykonal 22. prosince 1986. Vladimír Lulek se ten večer vrátil domů z hospody v silně podnapilém stavu. Společnost mu dělal podobně opilý kamarád. Lulkova žena právě připravovala jejich domov na Vánoce a ze stavu svého manžela rozhodně nadšená nebyla. Začala mu vyčítat, že stále jenom pije a domu nosí málo peněz. Děti v té době už spaly a svědka jim dělal pouze Lulkův kamarád. Manželská hádka se však stále stupňovala až nakonec přerostla v násilí.

Lulek si začal před ženou brousit nůž a několikrát ji uhodil brouskem. Jakmile došlo ke krvavému zranění, snažila se jeho žena utéct z bytu. V tu chvíli však už byl Lulek v ráži a začal do ní bodat. Jeho kamarád se ho pokusil zastavit, ale když sám utržil zranění, utekl. Lulkově ženě se nakonec povedlo dostat z bytu na chodbu, kde do ní dál bodal. Poranil přitom i sousedy, kteří ji přišli bránit. Nakonec se zabarikádoval sám v bytě, kde pobodal také spící děti a nakonec podřezal sám sebe, jak uvádí web iDnes.cz.

Redakce VědaŽivě

29 června, 2024

Poslední poprava gilotinou: Odsouzený Hamida Djandoubi vnímal ještě 30 sekund po setnutí hlavy

Předstíral duševní poruchu

Poslední popravený Čech však ten večer přežil. Z bytu byl převezen do královohradecké nemocnici, kde byl jeho stav stabilizován. Následně byl převezen do vězeňské nemocnice a podroben výslechu. Vladimír Lulek se začal chovat nepříčetně. Odmítal jíst, byl apatický a předstíral nízkou inteligenci. Tvrdil, že si na nic nepamatuje. Na konci vyšetřování vážil pouhých 42 kilogramů, přestože byl krmen sondou.

Během vyšetřování se zjistilo, že k hádkám mezi manželi Lulkovými docházelo poměrně pravidelně. Lulek byl znám pro svou agresivní povahu a také jeho bývalá žena si stěžovala na domácí násilí. V 70. letech dokonce strávil téměř 7 let ve vězení za drobné přestupky a krádeže. Po všech vyšetřeních bylo nakonec prokázáno, že žádnou duševní poruchou netrpí a vše jen předstírá, aby unikl tvrdému trestu. Tato snaha byla nakonec marná.

Článek Poslední popravený Čech: Vladimír Lulek spáchal odporný čin, vše pak sváděl na duševní chorobu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Doživotní vezeň Zdeněk Vocásek

Zdeněk Vocásek byl k doživotnímu trestu odnětí svobody odsouzen v roce 1990. Jen o vlásek přitom unikl trestu smrti, který byl zrušen krátce po převratu. Tehdy pětadvacetiletý hlídač u pražského Dopravního podniku šel 5. dubna 1987 na pivo do hostince na Vysočanech. Přisedl si tam k místnímu štamgastovi, Ferdinandu Koudelkovi, se kterým následně celý večer popíjel, přestože není jasné, jestli se ti dva předtím znali.

Redakce VědaŽivě

2 června, 2022

Proč je legendární věznice Alcatraz považována ze jedno z nejstrašnějších a nejkrutějších vězení na světě?

Když se blížila zavírací hodina, Koudelka Vocáska pozval k sobě na ubytovnu, kde měli s pitím pokračovat. Později v noci se oba silně opilí muži začali hádat, načež Vocásek Koudelku zabil dvanácti ranami nožem do hrudi. Kromě toho ho obral o všechny peníze a cennosti, které si s sebou odnesl v igelitové tašce spolu s vražednou zbraní.

V nesprávnou chvíli na nesprávném místě

Silně opilého Vocáska si však po cestě z ubytovny všimli příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří ho odvedli s sebou na stanici. Zdeněk Vocásek se jim k vraždě bez okolků přiznal, a dokonce strážníky odvedl na místo činu. Zajímavé je, že zhruba o rok dříve došlo k podobné vraždě na Vinohradech. Místní štamgast, který se vracel z hospody ve společnosti neznámého muže. I k této vraždě se Vocásek bez okolků přiznal. Jakmile bylo dokázáno, že mladík netrpí žádnou duševní poruchou, byl mu udělen trest smrti. Rozsudek měl být vykonán v prosinci 1989.

Redakce VědaŽivě

27 dubna, 2024

Zdravotní sestra z pekla: Marie Fikáčková se rodinám mstila, protože nenáviděla dětský křik

Revoluce mu zachránila život

Zdeněk Vocásek se vůči rozsudku odvolal a žádal o zmírnění trestu prezidenta Husáka. Ten však jeho přání nevyhověl. Dá se tedy říct, že mu život zachránila samotná historie. Díky Sametové revoluci bylo vykonání rozsudku odloženo. Když byl v květnu 1990 trest smrti definitivně zrušen, dostal Zdeněk Vocásek doživotí.

Od té doby je držen ve věznici Mírov, kde strávil posledních 35 let svého života. Dodnes se však snaží svůj trest změnit a pravidelně žádá o podmínku. Otázkou však je, zda by se člověk, který většinu svého života strávil mimo civilizaci, dokázal do moderní společnosti vůbec začlenit. Nehledě na to, jak moc se svět za toto období změnil – technologicky i morálně.

Článek Zdeněk Vocásek: Nejdéle vězněný Čech se na svobodu už nejspíš nikdy nepodívá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Život Marianne Bachmeier

Marianne Bachmeier neměla nijak lehký život. Její biologický otec byl alkoholik a násilník, který se nedokázal vyrovnat se svou minulostí důstojníka SS. Svou frustraci si často vybíjel na své ženě a především své dceři. Když nakonec od rodiny odešel, její matka se provdala za jiného násilníka, který Marianne psychicky i fyzicky týral. Její matka za všechny trable vinila svou dceru, nikoli muže, kteří jim ubližovali. Marianne se s tím vyrovnávala po svém a už v 16 letech poprvé otěhotněla.

Svého dítěte se však musela vzdát, protože by se o něj nedokázala postarat. Podobně dopadlo také její druhé těhotenství v 18 letech. Své třetí dítě, dceru Annu, si však rozhodla nechat a vychovat ji sama, protože v té době žila se svým přítelem. Ten od ní však záhy odešel a Anna zůstala na vše sama. Pracovala jako servírka v nedalekém baru a svou dceru často brala s sebou nebo jí nechávala bez dozoru. To se jí jednoho dne stalo osudným.

Redakce VědaŽivě

23 června, 2021

Bezbolestná smrt pro trestance, nebo návrat ke starým popravčím metodám? Smrtících injekcí je nedostatek

Další ztrápená duše Klaus Grabowski

Druhé dějství příběhu Marianne Bachmeier a její dcery začíná s další ztrápenou duší, Klausem Grabowskim. Tento pětatřicetiletý řezník se několik let potýkal se sklony k pedofílii. V 70. letech byl dvakrát souzen za sexuální napadení šestiletých holčiček. Kvůli svému psychickému stavu však nebyl uvězněn, ale odeslán do psychiatrické léčebny. Zde měl na vybranou – buď podstoupí chemickou kastraci nebo si v ústavu pobude hodně dlouho.

Grabowski se rozhodl pro první možnost a na pár let se vrátil do normálního života. Teprve když se seznámil se svou snoubenkou, rozhodl se podstoupil reverzní proceduru, která měla zvrátit účinky chemické kastrace. Se snoubenkou totiž toužili po rodině. V tom se mu však do cesty připletla malá Anna. Údajně si do jejich domu chodila často hrát s jejich kočkou, když její matka pracovala v baru.

Redakce VědaŽivě

17 srpna, 2025

Byli potrestáni za to, co neudělali: Někteří dostali trest smrti, jiní kvůli tomu spáchali sebevraždu

Vyhrocený soudní proces

Ten den se však něco změnilo. Drzá Anna měla Grabowskému vyhrožovat, že ho udá za sexuální napadení, když jí nedá peníze. Grabowski v panice holčičku uškrtil silonkami své snoubenky. Policie Grabowskiho s pomocí jeho snoubenky brzy vypátrali a započaly dlouhé měsíce vyšetřování, než se případ dostal k soudu. Marianne Bachmeier byla smrtí své dcery naprosto zlomená. Když konečně začal soudní proces, situace se pro Marianne nevyvíjela dobře.

Mnoho argumentů svědčilo proti ní a skutečnost, že Anna v podstatě vyrůstala sama na ulici hrála do karet Grabowskému. Marianne proto vzala spravedlnost do svých rukou a vraha své dcery přímo v soudní síni zastřelila. Grabowski byl na místě mrtvý. Marianne byla za tento čin odsouzena k šesti letům ve vězení, ale po třech byla propuštěna. Znovu se už matkou nikdy nestala.

Článek Matka, která potrestala vraha své dcery: Pomstila se mu přímo u soudu, nečekala ani vteřinu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Podivné úmrtí Jana Masaryka

Je brzké ráno 10. března 1948 a tělo Jana Masaryka je nalezeno na nádvoří Černínského paláce. O pár dní později je případ komunisty uzavřen jako sebevražda. Jan Masaryk dlouhodobě trpěl depresemi, takže se jednalo o poměrně logické východisko z jeho bezvýchodné situace. Přesto se už v té době objevily názory, že mohl smrt někdejšího ministra zahraničí zapříčinit někdo jiný.

Pozice, v jaké bylo tělo nalezeno, neodpovídá pozici, v jaké by se v takovém případě nacházelo tělo sebevraha. Za nehty měl mít údajně omítku, která by poukazovala na snahu zachytit se a v bytě byly nalezeny nedopalky tří druhů cigaret. Vše tak naznačuje, že se nerozhodl se svým životem skoncovat dobrovolně. Údajně mu měly být do kávy přimíchány omamující léky předtím, než ho neznámi pachatelé vyhodili z okna.

Život v rodině Masaryků

Život Jana Masaryka nikdy nebyl procházkou růžovým sadem, jak by se u tak významné rodiny mohlo předpokládat. Přísný až pedantský otec měl na své děti velmi vysoké nároky a máloco dokázal prominout. Poměrně bezprostřední Jan tak do rodiny intelektuálů moc nezapadal. Jeho školní prospěch byl mizerný a pro nic se nedokázal nadchnout. Na počátku 20. století je proto poslán k příbuzným do Ameriky takzvaně na převýchovu. I zde se však protlouká, jak jen může, a dokonce stráví několik týdnů v zařízení pro duševně nestabilní jedince. Sklon k depresím nejspíš zdědil po své matce, stejně jako všichni jeho sourozenci.

Do Čech se vrací až těsně před vypuknutím první světové války a narukuje do rakouské armády. Je tak protipólem svého otce, který mezitím v exilu buduje republiku. V nově vzniklém státě se pak chopí úřadu ministra zahraničí, ve kterém se konečně najde. Vyniká především svými řečnickými schopnostmi, díky kterým si získá oblibu u svých kolegů i širší veřejnosti.

Nečekané sympatie k Rusku

Jméno Jana Masaryka v naších zemích dlouho působilo jako synonymum ke slovu demokracie. Mnozí kolegové proto nemohli rozdýchat jeho nečekané sympatie k Rusku, které začal vykazovat během a po konci druhé světové války. Podle všeho se nemohl vyrovnat se zradou západních mocností při podpisu Mnichovské dohody. Od té doby tak začne společně s prezidentem Benešem stranit Stalinovu Rusku a oba tak napomohou posílit moc KSČ.

Redakce VědaŽivě

30 dubna, 2024

První republika byla jednou z nejbohatších zemí na světě. O svou pozici přišla kvůli komunismu

Přesto zůstává Jan Masaryk přesvědčeným demokratem a tento vnitřní rozpor v něm vyvolává mnohem častější deprese. Z toho důvodu se dlouhou dobu věřilo, že jednoduše spáchal sebevraždu. Přesto to nelze tvrdit s jistotou a nové poznatky neustále dokazují opak. Kdo však ve skutečnosti stál za skonem Jana Masaryka se už nejspíš nikdy nedozvíme.

Článek Záhada okolo Jana Masaryka: Nevědomky konzumoval omamující léky, kolegové mu šli po krku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zdravotní sestra Marie Fikáčková

Marie Fikáčková, rozená Schmidlová, přišla na svět 9. září 1936 v nemajetné rodině, která se hlásila k německé národnosti. Podle všeho neměla šťastné dětství. Její otec byl alkoholik s násilnickými sklony a ani s matkou příliš dobře nevycházela. Během výpovědi uvedla, že jí měl v mládí týrat její mentálně postižený bratr. Po válce byl navíc rodině zabaven jejich dům, který následně spravoval jistý pan Rybáček. Jemu musela rodina platit nájem za původně vlastní dům, pokud v něm chtěla dál bydlet.

V roce 1955 vystudovala Střední zdravotní školu v Klatovech a v tom samém roce nastoupila jako zdravotní sestra na dětské oddělení v tehdejším Ústavu národního zdraví v Sušici. O dva roky později byla přeložena na porodní oddělení, kde se začal psát doslova hororový příběh.

Nesnášela křik dětí

Případ záhadného úmrtí novorozence se začal vyšetřovat o tři roky později, tedy v únoru 1960. Marie Fikáčková měla v té době na oddělení pověst zodpovědné a pracovité zdravotní sestry, kterou si všichni lékaři chválili. Proto byl pro mnohé šok, když Marii přímo na porodním oddělení zatkla policie. Byla obviněná z usmrcení 20 hodin starého novorozence, ke kterému se po pár hodinách výslechu dobrovolně přiznala. Podle vlastních slov jí dráždil dětský pláč.

V záchvatu vzteku tak měla novorozenci silně zmáčknout hlavičku. Dítě o pár hodin později zemřelo. Podobným způsobem měla ublížit také dalšímu novorozenci, který se stal její druhou obětí. Kromě toho bylo Marii dokázáno těžké ublížení na zdraví u několika dalších novorozenců, kterým měla úmyslně zlomit ruce a natrhnout ucho.

Redakce VědaŽivě

17 srpna, 2022

Tragický život vražedkyně „Tyfové Mary“: Zlověstná kuchařka nevědomky držela v hrůze celý New York po dobu 10 let

Podle psychiatrů byla příčetná

Marie Fikáčková byla kromě výslechu podrobena také psychologickému vyšetření. Ve výpovědi uvedla, že jí dětský pláč dráždil především v období menstruace, kdy nedokázala ovládnout své násilnické sklony. Podle vlastních slov by zbila i vlastní dítě, kdyby jí svým pláčem dráždilo. Mariino manželství však bylo v té době bezdětné. Vyšetřující psychiatři u Marie neprokázali žádnou mentální poruchu ani nepříčetnost, která by ji zachránila před trestem smrti.

Článek Zdravotní sestra z pekla: Marie Fikáčková se rodinám mstila, protože nenáviděla dětský křik se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Manželská rozepře

Petra Žroutová pocházela z Prahy. Do Hýskova na Berounsku utekla před svým manželem, se kterým už dlouhodobě nevycházela a který ji měl i několikrát fyzicky napadnout. Útočiště našla ona a její čtyřletý syn v malém pokoji s kuchyní na statku její švagrové. Podle svědectví se chtěla dát rozvést a začít nový život. Našla si novou práci ve firmě Kostal Zdice, kam dojížděla časně ráno. O malého synka se během dne starala jeho babička. V den zmizení si všichni mysleli, že je v práci, ale když se Petra večer nevrátila, zavolali policii.

Policie započala své pátrání ještě ten večer. Obyvatelé statku vypověděli, že za Petrou přijel předchozího večera její manžel. Podle výpovědi jejího syna, který byl jediným svědkem jejich schůzky, se měli ošklivě pohádat. Při odchodu všechny ujistil, že Petra i její syn už spí. Co se v tom pokoji tehdy doopravdy stalo, se už asi nikdy nikdo nedozví.

Petra zmizela beze stopy

Jak uvedl i web denik.cz, policisté a příbuzní vyloučili, že by Petra jednoduše utekla. Podle jejích blízkých byla silně citově vázaná na svého syna, kterého by jen tak neopustila. Policie začala případ vyšetřovat jako vraždu. Byl prohledán celý statek i přilehlé pozemky, ale tělo oběti se nikdy nenašlo. Jedinou stopou byla kapka krve v jejím pokoji, ke které se její manžel následně vyjádřil slovy, že Petru při hádce jednou uhodil.

Redakce VědaŽivě

22 března, 2024

Jel na koncert a už ho nikdy nikdo neviděl: Kolem zmizení Glenna Millera je spoustu podivných teorií

Hlavní podezřelý

Spousta důkazů a stop mohla nasvědčovat tomu, že by za zmizením a smrtí Petry mohl stát její násilnický manžel. Podle dostupných záznamů byl i on první dva dny po ohlášení zmizení nezvěstný. Když se následně objevil, měl na sobě úplně nové oblečení a škrábance, které si údajně způsobil při zednické práci. Policii se nikdy nepovedlo jeho vinu prokázat a bez nálezu těla k tomu asi ani nikdy nedojde. Faktem však zůstává, že byl posledním, kdo Petru před jejím zmizením viděl. Podaří se někdy zjistit, k čemu ve skutečnosti došlo?

Článek Zmizelá maminka Petra: Před 15 lety se nevrátila z práce, od té doby o ní nikdo neslyšel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ikona Kurt Cobain

Jméno Kurt Cobain zná téměř každý. I ti, kdo neholdují Nirvaně nebo rockové hudbě obecně, ví, kdo to byl a jak skončil. Vliv, který na generaci vyrůstající v 90. letech měl, je nezanedbatelný. Jeho obraz utrápené duše a mučedníka života žije ještě dlouho po jeho smrti. Proto příliš nepřekvapilo, když se v roce 1994 světem roznesla zpráva o jeho smrti. Vysoká dávka drog, kterou pitva odhalila v jeho krvi, i pozice zbraně, kterou se údajně zastřelil, nasvědčovaly, že se jednalo o sebevraždu. Podle jeho tehdejší manželky, Courtney Love, se mělo jednat už o několikátý pokus.

Osudová závislot

Kurt Cobain se se závislostí na heroinu potýkal několik let. Proto jeho předávkování a následný průstřel hlavy nepůsobil na první pohled nijak podezřele. Dá se říct, že předsudky v tomto případě zvítězily a nikdo neměl zájem řešit tak zjevný případ sebevraždy. Už v době Cobainovy smrti se ale obejvily teorie některých jeho známých, kteří tvrdili, že muselo jít o vraždu. S novými poznatky přichází také Cobainův někdejší kamarád, který volá po znovuotevření celého případu.

Zavraždila ho jeho žena?

Ian Harperin tvrdí, že smrt Kurta Cobaina mohla být dílem pouze dvou lidí. Jedním z nich má být jeho tehdejší manželka Courtney Love. Podle Harperina měl Kurt Cobain ve svém těle 70ti násobnou dávku heroinu. Takové množství by dokázalo během několika vteřin zabít velké zvíře. Harperin pochybuje, že by Cobain dokázal v takovém stavu ještě uchopit zbraň a střelit se do hlavy.

David Mencl

11 října, 2021

Jak moc temná je vaše duše? Rychlý test osobnosti pomocí pár otázek odhalí pravdu, upřímně a bez okolků

Domněnky, že by za smrtí frontmana Nirvany mohla stát jeho žena, se objevily už v 90. letech. Ta sice byla v den jeho smrti v LA, ale podle některých zdrojů si tím jen zařídila neprůstřelné alibi a na vraždu svého manžela si někoho najala. Údajně se měla nějakou dobu před Cobainovou smrtí dozvědět, že se s ní chce dát rozvést. Zda se případ skutečně znovu otevře, to však ještě není jisté. Stále se jedná o pouhou teorii, jako jsou ty, které se šíří okolo smrti další ikonické legendy – Elvise Presleyho.

Článek Brzy to bude 30 let: Kurt Cobain se podle blízkého přítele nerozhodl odejít z tohoto světa dobrovolně, prý má důkaz se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemství si vzal do hrobu

Kolem série vražd v anglických ulicích stále zůstává plno nezodpovězených otázek, jež dávají vzniknout různým verzím legend a konspiračním teoriím. Jedinou podloženou skutečností zůstává, že v londýnské čtvrti Whitechapel se během necelých tří let objevilo celkem 11 brutálně zavražděných žen, z jejichž smrti nebyl nikdy nikdo usvědčen.

Redakce VědaŽivě

8 října, 2023

Akt šílenství, který nemá obdoby: Před 45 lety donutil Jim Jones svou sektu o 909 členech k hromadné sebevraždě

Definitivní počet obětí není znám

Podle prohlášení tehdejšího komisaře metropolitní policie Melvilla MacNaghtena z roku 1894 má Jack Rozparovač na svědomí 5 obětí, které bývají označovány jako „kanonická pětka“. Podle historiků se však nejedná o přesný počet obětí, ten se může pohybovat ve výši několika desítek, jež byly v té době nacházeny po celém Londýně nebo i v jiných částech Anglie.

Příběh začíná na konci léta

Oficiálně uznávaná teorie datuje nalezení první oběti Jacka Rozparovače na pátek 31. srpna 1888. Tělo zavražděné ženy měl najít územní konstábl John Neil v ulici Buck’s Row. Oběť měla údajně ležet na zemi s téměř oddělenou hlavou od těla a pomuchlaným oblečením. Vzápětí na místo činu dorazili i další strážnici a započali vyšetřování.

Vražda beze svědků

Dva vozkové údajně narazili na ženino tělo, avšak neviděli smrtící ránu, tak jen urovnali vykasanou sukni a vydali se hledat policistu, kterého následně přivedli na místo. Ani zaměstnanci nedalekých koňských jatek neslyšeli žádný křik ani nic podezřelého. Podle webu Biography však teorii, že bylo tělo na místo přemístěno až po smrti, zamítl koroner Wynne Edwin Baxter.

I když vraždy v londýnských ulicích nebyly nijak ojedinělé, pozornost přitáhlo především jejich brutální a chladnokrevné provedení. Co bylo motivem těchto odporných činů a kdo byl oním hledaným vrahem, se už dneska nikdo nedozví. Někteří věří, že se nikdo nerozhodne být masovým vrahem dobrovolně, ale je k tomu vlivem různých okolností předurčen, o čemž jsme psali již dříve na stránkách VědaŽivě.

Článek Nejslavnější vrah v historii: Před 135 lety začal v Anglii vraždit Jack Rozparovač se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Podivnosti, strach a nejistota

Na celou věc zapomněli, ale nebyl to konec. Když se jednou Britanny převlékala, najednou hlasitě bouchly přední dveře. Zavolala na domnělého manžela, ale nikdo se neozval. Vyděšená prošla celý dům, pak se uklidnila tím, že James si asi jen něco rychle vzal a odešel. Sbalila se a vypravila k přátelům. Večer svému manželovi řekla o odpolední příhodě. Když popřel, že by doma vůbec byl, shodli se na tom, že příčinou rány byl průvan.

Ona si ale pamatovala, že dveře zavírala. Trochu se pohádali a jí se těžko usínalo. Uprostřed noci se vzbudila opět cvaknutím dveří. Dál naslouchala a slyšela ten zvuk znova. Manžela vzbudila, ten ji však označil za paranoidní. Při kontrole zjistila, že dveře nebyly zamčené. Její synové také popřeli, že by s nimi cokoli dělali. Vzbudila Jamese a oba zaslechli bouchnout zadní dveře. Podle něj se však jednalo opět o průvan a nechal to celé být.

Když to pochopil i manžel

Po několika dnech hrál James doma na klavír, když se začal cítit nesvůj, jako kdyby ho někdo sledoval. Koutkem oka zahlédl postavu v okně. Okamžitě zareagoval, ale viděl jen někoho utíkat na dvůr. Mohl to být někdo ze sousedů, ale i on už věděl, že se něco děje. Po dalších podivných jevech bylo všem jasné, že do domu se dostává někdo další. Rozhodli se tedy na chvíli odjet. Po návratu po 3 měsících našli na cestě kolo, které bylo původně v garáži.

V garáži byl opět naprostý chaos a také lahvičky s léky. Uvnitř domu je čekal vetřelec s tvrzením, že tohle není jejich dům. James ho vzápětí přemohl a vytáhl ven, kde si ho převzala policie. Byl to Ezequiel Zayas. Uvnitř domu bylo všechno přeházené, klavír chyběl, nábytek byl jinak rozestavěný a všude špína. Jedině pokoj synů byl v pořádku. V ložnici ležely ručníky, nože a hned vedle nich notebook.

Plán na řadu chirurgických „úprav“

V něm byl nalezen dokument popisující, jak Ezequiel rodinu dlouho sledoval, vloupal se dovnitř a nahlížel okny. Považoval je za „lidské krysy, na kterých provede opravné chirurgické zákroky“. „Chtěl si na nás hrát na doktora, a rozhodně ne roztomilým dětským způsobem,“ řekla Britanny. Úpravy zahrnovaly amputace končetin a změnu pohlaví. V rámci příprav jim chtěl podat paralyzující léky, které byly v garáži. Podrobnosti případu jsou stále nejasné.

Stejně tak je otázka, jak si rodinu vybral, jeho poznámky ale obsahovaly detaily z jejich minulosti. V roce 2020 ve vězení zabil svého spoluvězně a byl obviněn z vraždy. Nakonec byl prohlášen neschopným pokračovat v procesu a hospitalizován. Podle posledních zpráv ho čekají další procesy a jeho další osud je nejistý. Zcela šokovaná rodina rychle opustila město, později ale spolupracovala s dokumentaristy, kteří chtěli jejich příběh zpracovat.

Článek Psychopat žil tajně s rodinou a chtěl je chirurgicky zmrzačit. Měl v plánu jim amputovat končetiny a změnit pohlaví se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kdo byl Perdikkás

Perdikkás byl jedním z generálů Alexandra Velikého, který se po Alexandrově předčasné smrti stal regentem Makedonské říše. Perdikkás se vyznamenal v Alexandrových taženích a po Alexandrově smrti vedl aristokratickou stranu, která podporovala nárok nenarozeného dítěte Roxany, vdovy po Alexandru Velikém, na nástupnictví. Alexandr totiž žádného žijícího potomka neměl. Vláda byla v mezičase svěřena regentům, kterými chtělo být hned několik vlivných mužů. 

Po kompromisu, v jehož rámci bylo dohodnuto rozdělení regentských pravomocí, měl Perdikkás v Asii širokou autoritu jako nejvyšší generál. A brzy začal jednat, jako by se chtěl sám stát králem. Proti tomuto kroku se postavili regionální místodržitelé, Ptolemaios v Egyptě, Antigonos ve Frýgii a Perdikkovi regenští kolegové, Krateros a Antipater.

Příliš mocný regent

Na počátku roku 321 př. n. l. byla Perdikkova moc obrovská. Perdikkás, který čerstvě zvítězil v Kappadokii i proti vzbouřeným horským kmenům, měl nad královskou armádou zdánlivě nezpochybnitelnou kontrolu. Vítězství, kterých dosáhl, a kořist, již rozdělil mezi své muže, mu získaly respekt, důvěru i slávu. 

Plný ambicí a sebedůvěry začal prosazovat své vlastní imperiální ambice. Toužil po trůnu. V průběhu roku 321 př. n. l. podnikali Perdikkás, jeho bratr Alcetas a spojenec Eumenes všechny nezbytné kroky, které by Perdikkovi časem umožnily usednout na trůn. Měli totiž skvěle vymyšlený plán.

Plán, jak se stát králem

V roce 321 př. n. l. se Perdikkovi naskytla možnost královského sňatku s Kleopatrou, jedinou plnohodnotnou sestrou Alexandra Velikého. Zpočátku se Perdikkás na radu svého bratra Alketase rozhodl nabídku odložit. Chtěli zabránit tomu, aby mezi mocnými úředníky v Evropě (Antipatrem a Kraterem) vzniklo podezření z regentových velkých královských ambicí dříve, než budou mít vše připraveno.

Perdikkás se v první řadě potřeboval rozvést s Niké, dcerou Antipatera, a také chtěl těsně po sňatku s Kleopatrou přivézt do Makedonie tělo Alexandra Velikého. Tělo však cestou ukradl Ptolemaios, což Perdikův plán značně zkomplikovalo.

Rychlý pád zářící hvězdy

V roce 322 př. n. l. Perdikkás dobyl Kappadokii a do funkce satrapy (provinčního správce) dosadil svého nejspolehlivějšího a nejschopnějšího podřízeného Eumena z Kardie. Bývalý správce Antigonos uprchl do Evropy, kde přesvědčil Antipatera a Kratera, že Perdikkás musí být zničen.

Perdikkás nechal Eumena, aby udržel Malou Asii proti Kraterovi a Antigonovi, sám vytáhl proti Ptolemaiovi v touze, mimo jiné, získat tělo Alexandra Velikého a dotáhnout tak svůj plán do konce. Ale když se mu nepodařilo překročit Nil a velká část vojska zahynula, obrátili se proti němu jeho vlastní vojáci a Perdikkás byl nakonec vzbouřenými důstojníky zavražděn.

Článek Jak se Perdikkás, intrikánský generál Alexandra Velikého, pokusil zmocnit rozlehlé Makedonské říše se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Školní ostrakizace a focení spodního prádla

Ve škole byl jasným outsiderem a neustálým terčem šikany. Uchýlil se proto ke studiu a ve třídě patřil mezi 10 nejlepších. Byl přijat na střední školu a počítalo se i s univerzitou. Tehdy se však jeho známky dramaticky zhoršily a v posledním ročníku skončil na 40. místě z 56 dětí. Posun nejspíš pramenil z konfliktu v rodině – rodiče po něm chtěli nástup do firmy. On se ale viděl jako učitel angličtiny. Nakonec se stal fototechnikem a nastěhoval se k rodičům.

S rodiči ani nikým dalším neměl výraznější vztah, volný čas trávil ve svém pokoji. Od dětství četl komiksy, sledoval akční a hororové filmy, unikal z reality. Později přibylo porno. Často chodil na tenisové kurty a fotil spodní prádlo hráček. Pak byl přistižen při natáčení sestry ve sprše a velmi se pohádal s vlastní matkou. Poslední pojítko s realitou zaniklo s úmrtím dědečka. Dokonce pozřel část jeho popela. Pak začalo peklo.

Nejdříve autem, pak unášení do bytu

Den po 26. narozeninách, 22. srpna, nalákal do svého vozu 4letou dívku, kterou odvezl do lesů u Tokia. Tam ji zavraždil, svlékl, znásilnil a nechal ve křoví. Po týdnu se vrátil, uřezal končetiny a uložil si je doma jako další suvenýr, kosti spálil. Rodině poslal krabičku s kostní moučkou, fotky oblečení a pohled s nápisem: „Mari. Kosti. Zpopelněno. Vyšetřují. Dokaž to.“ Následovaly další dvě dívenky, způsob byl prakticky totožný.

Později si pronajal byt, kam další oběti unášel, celé dny je znásilňoval a všechno si natáčel. V té době mu byla policie s vypětím všech sil již na stopě. V Tokiu i okolí vládla panika, rodiče si děti pečlivě hlídali. Právě díky tomu byl Miyazaki zatčen. Únos další dívky mu nevyšel, protože její sestra zavolala rodiče a Miyazaki utekl. O pár hodin později se vracel pro svůj vůz. V té době už byla ale oblast sledována policisty.

Měla ho nutit temná entita, která v něm žila

Prohlídka bytu odhalila jak fragmenty obětí, tak asi 5 000 pornokazet a dalších materiálů. Během výslechu projevoval neuvěřitelný klid. Všechno sváděl na temnou bytost, Krysaře, který v něm žije a nutí ho to dělat. V tisku vznikla mylná domněnka, že je posedlý manga komiksy, a začali mu říkat otaku. Tyto materiály ale tvořily jen zlomek toho, co měl doma. Vznikl ovšem námět diskusí o jejich škodlivosti.

Šetření trvalo 7 let. Hlavním problémem soudu bylo rozhodnout, zda je za vraždy odpovědný, či nikoli. Jeho rodiče odmítali uhradit jakoukoli právní pomoc a později se ho rodina kompletně zřekla včetně vydědění. Miyazakiho otec spáchal v roce 1994 sebevraždu, k níž ho vedla hanba a zátěž, kterou musela rodina snášet. Brutálního vraha nakonec shledal soud vinným. V cele smrti čekal na rozsudek přes 10 let, nakonec byl oběšen.

Článek Na konci 80. let zachvátila Japonsko vlna hrůzy. Záhadný vrah unesl, obtěžoval a pak zabil celou řadu malých školaček se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co z někoho dělá zločince?

V předchozím výzkumu se pokusili osvětlit, zda může být kriminální tendence dědičná, a skutečně takový genetický faktor našli. Může tedy určitým způsobem nést zodpovědnost za tyto ohavné činy, avšak není dostatečným důvodem někoho odsuzovat. Nizozemští vědci v roce 1993 zjistili, že snížená funkce nebo absence genu pro tvorbu enzymu monoaminooxidázy (MAOA) předurčuje lidi k agresivnímu chování. Taková změna je přítomna u 30 % mužů, ale pro mnohé jde pouze o sníženou úroveň fungování.

Špatné zkušenosti z dětství

Velkou roli v rozvoji sklonu k zabíjení hrají vlivy prostředí. Výhradně je to tedy výchova. Až 68 % sériových vrahů bylo v dětství fyzicky nebo psychicky týráno. Tato traumata v kombinaci se sníženou funkcí nebo absencí genu MAOA v těle zvyšují pravděpodobnost, že se takoví jedinci stanou vrahem.

Masoví vrazi a vědecká analýza

Tým amerických vědců nedávno zveřejnil svůj nejnovější výzkum o tom, co z člověka udělá masového vraha. Práci jim ztěžoval fakt, že většina masových vrahů po svém ohavném činu spáchá sebevraždu. Zaměřili se především na forenzní psychiatrická vyšetření prováděná ve vězení u 35 masových vrahů. Většina z nich přežila incidenty ve Spojených státech v letech 1982 až 2019. Procházeli psychiatrickými posudky ze soudního řízení a vedli rozhovory se soudními psychiatry. Taktéž analyzovali 20 zemřelých masových vrahů ze stejného období.

Čtyři základní informace

Psychiatrické onemocnění většiny (87,5 procenta) přeživších masových vrahů bylo špatně diagnostikováno. Pojilo se to s neadekvátní léčbou. Ve třech případech nebyly k dispozici dostatečné údaje, ale zbývající psychiatrické stavy zůstaly neléčené, což výzkumníky zaujalo. Kvůli špatné diagnóze se totiž psychotické symptomy masových vrahů během života výrazně zhoršily.

Důsledky špatné diagnózy

Vyšetřovaní pachatelé byli obvykle odcizení nejen své rodině, přátelům a spolužákům. Ale hlavně sami sobě. Tím, že byli marginalizováni a vyloučeni ze sociálních vztahů, zůstali také zranitelnější vůči nedostatečně léčeným psychiatrickým onemocněním. Vědci proto dospěli k závěru, že neléčená psychiatrická nemoc není sama o sobě hlavní příčinou. Jedná se o mnohem složitější situaci. Na vině může být komplexní souhra biologických, psychologických a sociologických faktorů.

Výsledné vyjádření studie

Studie tedy upozornila veřejnost na nezanedbatelnou roli vhodné diagnostiky a léčby v prevenci masových vražd. Zdůraznila důležitost osvěty a změny přístupu veřejnosti k lidem s psychiatrickými onemocněními, tak aby nebyli poznamenáni stigmatizací. Pro mnohé to mohlo znamenat úplně jiný život než za mřížemi.

Článek Přesně proto se z člověka stane masový vrah. Cestu si obvykle nevybírá sám, má ji předurčenou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Život ve stínu silně věřící matky

Stalo se tak v prosinci 1957 a našli více než jen jednu pohřešovanou ženu. Byla mrtvá, setnutá a visela za kotníky. Tohle doplňovalo mnoho příšerných věcí, které Gein sám vytvořil. Muži zákona našli lebky, orgány nebo stínítka na lampy vyrobená z lidských tváří. Stejně tak židle potažené lidskou kůží. Cílem vraha – jak to později vysvětlil – bylo částečně oživit jeho matku. Její osobou byl totiž posedlý po celé dlouhé roky.

Edward Theogore Deain se narodil 27. srpna 1906 v La Crosse ve Wisconsinu a vyrůstal pod vlivem dominantní a silně věřící matky Augusty. On i jeho bratr Henry tak věřili, že svět je kolem nich je plný zla, že ženy jsou „nádobou hříchu“ a pití nebo nesmrtelnost jsou nástrojem ďábla. Aby rodinu ochránila, přestěhovali se do Plainfield, i tam ale žili mimo město, které by oba syny nepochybně zkazilo. Ed tak dům opouštěl jen kvůli cestám do školy.

Absence vztahů, propadání se do šílenství

Nedokázal ale navázat jakékoli smysluplné vztahy, děti se mu smály a šikanovaly ho. Navzdory všemu svou matku miloval a zcela přijal její lekce o okolí. Nikdy se jí taky nepostavil na odpor jako jeho bratr. Není tak překvapením, že právě Henry byl jeho první obětí. V roce 1944 chtěli spálit nějaké porosty na poli, noc měl ale přežít jen jeden. Během práce se oheň vymkl kontrole, po příchodu hasičů Ed řekl, že Henry někam zmizel.

Tělo našli udušené v nedaleké bažině. Vypadalo to jako nehoda, od té doby měli však s matkou dům zcela pro sebe a do Augustiny smrti o rok později žili v naprosté izolaci. Tak začal Edův pád do naprostého šílenství. Následně totiž udělal z domu jakýsi oltář na její počet. Učil se o nacistických pokusech, studoval anatomii, koukal na porno a četl horory. Začal si vytvářet hrůzné fantazie, ale trvalo mu, než je realizoval.

Domácnost plná těla, údajně ze hřbitova

První zmizelou ženou byla majitelka místního obchodu, která za sebou v listopadu 1957 nechala jen krvavé stopy. Jakmile k němu domů vstoupila policie, ocitla se v hororu. Kromě samotné majitelky obchodu tu byly hromady kostí, celých i na kusy, lebky na posteli a nábytek vyrobený z lidských těl. Masky z tváří, kalhoty z kůže na nohou, odpadkový koš z hrudníku. Korzet z ženského trupu, 4 nosy a genitálie 9 různých žen.

Ed přiznal, že většinu ostatků přinesl z místního hřbitova, který roky navštěvoval. Chtěl znovuvytvořit svou matku, takže hledal těla, která ji připomínala. Ed byl diagnostikován se schizofrenií a dům následně záhadně vyhořel. Do své smrti v roce 1984 přiznal jen dvě vraždy. Těch cca 40 u něj doma měly být jen vykradené hroby. Počet tak nikdy nezjistíme, ale Ed Gein  zůstává jedním z nejděsivějších sériových vrahů kriminální historie.

Článek Když zvrácenost dosáhne maxima: Ed Gein zabil až 40 lidí, z jejich kůže tvořil nábytek, lampy nebo odpadkový koš se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sériový vrah a příliš vášnivý dav

Poslední veřejná poprava gilotinou se odehrála v roce 1939, kdy byl sériový vrah Eugen Weidmann sťat před davem stovek lidí. Nicméně přihlížející se natolik rozvášnili, že se země rozhodla všechny veřejné popravy zakázat. Nezastavilo to ovšem použití gilotiny za zavřenými dveřmi. Poslední poprava tímto způsobem tak ukončila život Hamida Djandoubi v roce 1977. Je to například celých 5 měsíců poté, co byl v kinech uveden první díl Hvězdných válek.

Hamida Djandoubi byl imigrant z Tunisu, který byl shledán vinným z únosu, mučení a vraždy své přítelkyně, Francouzky Elisabeth Bousquet. Když byl v únoru 1977 odsouzen k smrti, snažil se dvakrát odvolat. Ani jednou to nevyšlo. Neschopen změnit svůj osud byl popraven ve 4.40 ráno 10. září na dvoře věznice Baumetter v Marseille. Jakmile čepel dopadla, byl konečnou obětí tohoto způsobu popravy v celé francouzské historii.

Vnímání ještě po smrti

V té době již ubývala jak veřejná, tak i úřední podpora gilotiny jako nejvyššího trestu. Děsivé detaily Djandoubiho popravy to jen zhoršily. Podle zpráv, které se nakonec dostaly na veřejnost, totiž zůstal při vědomí ještě asi 30 vteřin po oddělení hlavy. O 4 roky později už tento nejvyšší trest neexistoval. Ačkoli se o této popravě hodně mluvilo, proběhla bez účasti veřejnosti – kvůli zákonu schválenému po popravě Eugena Weidmanna.

Ta se odehrála 17. června 1939 a šlo o odsouzeného Němce, který se přistěhoval do Francie s vidinou rychlého zbohatnutí. Spolu se dvěma přáteli si pronajal vilu v Saint-Cloud v Paříži. Sem pak unášeli bohaté turisty, okrádali je a nakonec vraždili. Na počátku roku 1939 byl Weidmann spolu s oběma přáteli zatčen. Oba si nejspíš zařídili kratší pobyt ve vězení, on ale takové štěstí neměl. Jeho poprava byla nařízena veřejně před věznicí Verasilles.

Poprava, která způsobila davovou hysterii

Událost však zažehla masový chaos a hysterii celého přihlížejícího davu. Prezident Albert Lebrun tedy zakázal jakékoli budoucí veřejné popravy. Dav byl notně opilý a někteří si dokonce do krve popraveného namáčeli kapesníky, aby měli suvenýr. Shodou okolností tu byl i britský herec Christopher Lee, který si vybavoval „silné hučení, křik, stejně jako spěch diváků k mrtvole. Někteří si do krve na dláždění namáčeli na památku kapesníky.“

V zájmu ukončení podobných veřejných excesů a šílených novinových titulků pak prezident nadobro zastavil tento způsob poprav. A i když byl Eugen Weidmann poslední veřejně popravený, konec tomu nasadila až uzavřená poprava Hamida Djandoubiho. Staletí trvající tradice stínání zločinců pomocí mohutné padající čepele tak došla svého konce. První byla provedena 25. dubna 1792, celková doba jejího používání tak dosáhla téměř 2 století.

Článek Když gilotina setnula poslední hlavu: Odsouzený vnímal ještě 30 vteřin od popravy, dav si máčel kapesníky v jeho krvi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nenávist k mužům, služba s poptávkou

Jejich románek netrval moc dlouho a armáda tak této ženě zanechala jen zlomené srdce a syfilis. Zcela šokovaná Draksin pak začala vyhledávat samotu a krom toho jevila ještě zájem o medicínu a chemii. Tyto tendence utnul na nějakou dobu sňatek z rozumu, muž však zesnul po 20 letech manželství. Draksin si následně zařídila laboratoř a v srbské vesnici Vladimorovac se pustila do práce. Rychle si získala pověst bylinkářky a léčitelky.

Ženy z širého okolí za ní přicházely se stížnostmi na své manžely. Jeden měl být věčně rozzlobený, druhý zase o nic nedbal, další byl odsouzen za zradu. Tato „léčitelka“ se vždy ptala hlavně na váhu dotyčného, podle čehož určila potřebnou dávku arsenu, která muže neomylně zabila. Mladým lidem také umožnila vyhnout se armádě pomocí menší dávky jedu. Ta je nezabila, způsobila jim však potíže, které je vyloučily z aktivní služby.

Osudová chyba a oběť v nemocnici

Podle některých pramenů stihla stařena před svým dopadením zabít asi 50–150 lidí. Skutečností je, že manželky otrávených mužů vždy odmítaly jakoukoli pitvu. V té době ovšem také nebylo zvláštní, že muž ve středním věku prostě zemřel bez zjevného důvodu. Anujka se však dopustila osudové chyby ve chvíli, kdy se rozhodla svůj smrticí byznys ještě rozšířit. Najala si totiž asistentku jménem Lyubina Milankova.

Tato žena pak v jednom případě namíchala dávku pro jednoho z manželů jinak a muži se před smrtí podařilo dostat do nemocnice. Policie následně zachytila jednu z dlouhodobých klientek „léčitelky“. Ta už tímto způsobem stihla nechat zabít dva své bohaté manžely. Žena byla vyslechnuta a ze všeho pak obvinila právě starou bylinkářku. První soud s Anujkou proběhl v roce 1914, výsledkem bylo ovšem její zproštění viny.

Odsouzení, propuštění a přirozená smrt

V roce 1920 byla ve věku 90 let zatčena podruhé. Prokuratura teď už požadovala trest smrti, soudní verdikt však zněl 15 let, pro její věk tedy doživotí. Nicméně Anujka byla po pouhých 8 letech propuštěna a zemřela o dva roky později. Arsen, který Anujka používala, je toxický polokovový prvek. Aktuálně nachází své uplatnění hlavně v metalurgii coby součást speciálních slitin. Stejně tak se používá v polovodičovém průmyslu.

V zemské kůře jde o velmi vzácný prvek a v mořské vodě je koncentrace mimořádně nízká. Dle odhadů připadá na jeden atom arsenu ve vesmíru asi miliarda atomů vodíku. V horninách se vyskytuje coby příměs rud niklu, antimonu, kobaltu, zlata, železa a stříbra. Jako stopová příměs se objevuje i v uhelných ložiscích. Těžká otrava se projevuje průjmem, nevolností, vypadáváním vlasů, ochrnutím a posléze zástavou srdce.

Článek Tato babička –⁠ Anna –⁠ je jedním z nejhorších sérových vrahů v historii. Její metody byly odporné, oběti umíraly v příšerných bolestech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rusko – Vladimir Putin

Putin byl dlouho označován za autoritáře, ale na upevňování moci dlouhodobě pracuje. Situace v Rusku se zhoršuje, opravdu špatná je od invaze na Ukrajinu. V zemi neexistují svobodná média, většina opozičních politiků je v emigraci, ve vězení nebo mrtvá. Kritici, a to často i ti pobývající v zahraničí, byli zabiti, například bojovými látkami. K mnoha vraždám prý dal příkaz sám vůdce Kremlu. Ten je také označován za nejbohatší osobu světa díky majetkům, které údajně ovládá. Současný postup ruské armády na Ukrajině ukazuje, že mu nezáleží na životech lidí.

Sýrie – Bašár Assad

V čele země stojí již 22 let a funkci zdědil po svém otci. Za jeho vlády docházelo k tvrdému potlačování opozice a svobody slova. V roce 2011 během demonstrací vyvolaných nedobrou ekonomickou situací a touhou po změně Assad proti demonstrantům nasadil armádu a v zemi vypukla občanská válka. V té postupoval značně bezohledně, ale bez pomoci Ruska a Íránu by nejspíše prohrál. Je obviněn, že v roce 2017 nechal proti rebelům použít i chemické zbraně.

Severní Korea – Kim Čong-un

Dynastický vládce Severní Koreje, která je jednou z neuzavřenějších zemí světa. Kult osobnosti, který zde vládne, z něho dělá téměř boha, který je moudrý a rozhoduje o všech aspektech života společnosti. Jakákoli kritika, a to i její náznak, je nepřípustná, hrozí za to poprava nejen kritika, ale i jeho rodiny. Tvrdě jsou ale trestány i případné neúspěchy v zadaných úkolech. V zemi neexistují žádná svobodná média, není tu přístup k internetu a popravou je trestáno třeba i držení jihokorejských seriálů.

Kuba – Miguel Díaz-Canel

Prezident Kuby, který nastoupil do své funkce po bratrech Castrových, v jejichž šlépějích v podstatě pokračuje. Během jejich dlouhé vlády byla téměř potlačena opozice a v zemi neexistuje nezávislý tisk. Chybná rozhodnutí Kubu navíc uvrhla do velmi špatné ekonomické situace, kdy zde existuje jen minimum konkurenceschopných odvětví. Řada Kubánců emigrovala hlavně do USA. Mnozí byli při pokusu o útěk zabiti.

Eritrea – Isaias Afwerki

Ačkoli se o poměrech v Eritreji moc nemluví, je zde situace mnoha odborníky označována za horší než v Severní Koreji. Již téměř 30 let zemi tvrdou rukou vládne Isaias Afwerki, který dlouhá léta válčil se sousední Etiopií. V zemi má obrovskou moc armáda, která může v podstatě kohokoli odvést na neomezenou dobu. Často takto unese i velmi mladé chlapce nebo dívky. Neexistují zde žádná svobodná média, šíří se zprávy o popravách a mučení. Obyvatelé země mají velmi omezenou možnost disponovat se svými penězi, aby se jim co nejvíce ztížila možnost emigrace.

Článek 5 nejkrutějších diktátorů světa a dnešní doby. Za jejich kritiku hrozí vězení, v mnoha případech i smrt se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Takoví normální zabijáci

Paulovi bylo 23 a jí 17. Narodil se v rodině právníků jako nechtěné dítě a byl dán k adopci. To se dověděl v 16 letech a nesl to velmi těžce, vznikl u něj blok vůči ženám. Jakmile ale potkal Karlu, vznikla mezi nimi okamžitá přitažlivost. Oba měli totiž podobné zvrácené fantazie. Rok jejich setkání odstartoval ve Scarborough nečekanou vlnu znásilnění a sexuálních útoků. Speciální jednotka měla násilníka chytit, ale u žádného z případů nenašla důkazy.

Šílenství trvalo po 3 roky a došlo celkem k 17 případům sexuálního napadení. Nikoho nenapadlo, že za vším stojí mladý a okouzlující muž. Paulova sexuální touha se postupně stávala velmi zvrhlou. Už na škole si vyhlížel ženy v barech, které během sadistického sexu bil a ponižoval. Většina ho odmítala, Karla ho však naopak v jeho sklonech podporovala. Neschopnost policie je dopadnout oba ukolébala, v roce 1990 pak byli neopatrní.

Chyba v postupu, nákres a vztahy

Paul napadl další ženu, tentokrát ale zepředu, což oběti dovolilo popsat ho alespoň částečně policii. Následně byl pozván k výslechu, kde mluvil o své dívce, zdál se nevinný a přesvědčil policisty, že není pachatel. Byl jedním ze 700 podezřelých. Vzorek DNA nakonec potvrdil, že je vinen, stalo se tak bohužel až o dva roky později. Karla a Paul tvořili společně nádherný pár, nikdo ale nevěděl o jejich sadomasochistickém vztahu. Paul měl její svolení, často byla dokonce svědkem jeho „hrátek“.

V roce 1990 trávili hodně času s rodinou Karly. Paul měl zvláštní zálibu v pannách, tou už Karla nebyla, což ho trochu rozčilovalo. Pro jeho uspokojení by ale udělala cokoli. Začal ji proto tlačit do toho, že zbaví panenství její mladší sestru, které bylo 15 let. Karla souhlasila a vlastní sestře podala anestetika pro zvířata. Společně ji opili a následně ji Paul velmi brutálně znásilnil, zatímco si všechno natáčel na kameru a jeho snoubenka mu ochotně asistovala.

Plné šílenství a rozchod vraždící dvojice

Dívka se však udusila vlastními zvratky, dvojice si rychle vymyslela krycí historku a zavolala policii. Ta nakonec smrt Karliny sestry zhodnotila jako nehodu. Takto začala další fáze jejich brutálního počínání. Těsně před svou svatbou zavraždili jinou mladou dívku. Později si vybrali další oběť, Kristen French se stala obětí mučení a znásilňování, trvalo 3 dny. Po této vraždě se ale jejich vztah začal rozpadat. Paul začal žít ve vlastních bludech a svoje sklony směřoval i na Karlu, kterou začal také bít a mučit, až ho nakonec opustila.

Po její návštěvě na policii se začal celý případ rozplétat. Karlu vyslechli, tvrdila, že se jí Paul přiznal ke znásilněním ve Scarborough, což vedlo k jeho zatčení. On sám se rozhodl policii nic neříct, ona však mluvila dál. Přiznala zapojení ve vraždách i násilí, ale prohlásila se za neúmyslného komplice. Nalezené natočené materiály ji však usvědčily. Nakonec se dohodla na 12 letech za mřížemi za svou účast, Paul dostal doživotí bez možnosti propuštění.

Článek Smrtící duo Karla Homolka a Paul Bernardo: Jak se z ukázkového páru stali maniaci se společnou vášní pro vraždu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Děsivé sny o kanibalismu

Na rozdíl od jiných kanibalů Sagawa tvrdí, že jeho posedlost lidským masem pochází už z dětství. Povšiml si stehen spolužačky v první třídě a pomyslel si: „Hmm… to vypadá lákavě.“ Narodil se předčasně, otci se vešel do dlaně, v pubertě byl hubený a měřil 1,5 metru. V životě se vždy cítil jako nevítaná osoba a tohle podle něj přispělo k fascinaci kanibalismem. Určitou část viny dává také médiím. Zatímco ostatní snili o sexu se ženami, on je chtěl sníst.

Svoje touhy zkoušel potlačit, ale tím ještě zesílily a dostávaly navíc sexuální rozměr. „Když jsem na ulici viděl krásnou ženu, dumal jsem, jestli by šla sníst,“ popisuje. Za jednou dívkou vešel dokonce do bytu, naštěstí ale spala. Když pátral po něčem, čím by ji mohl zabít – uvažoval o propíchnutí deštníkem – vzbudila se a začala křičet. Sagawa utekl, následně šel za psychiatrem a přiznal se ke svým choutkám, což lékař posoudil jako velmi nebezpečné.

Studia ve Francii a úspěch

Sagawův bohatý otec pak vytvořil krycí verzi a poslal ho studovat za hranice. V roce 1977 ve věku 27 let ho ale jeho sklony přemohly. „Skoro každou noc jsem si domů přivedl prostitutku a pak ji zkoušel zastřelit. Z nějakého důvodu jsem ale vždycky ztuhl a nedokázal kohoutek zmáčknout,“ uvádí. „Už to nebylo tolik o snědení, ale jen o posedlosti tímto rituálem, o jednoduchém zabití té ženy, ať se děje cokoli.“ Pak došlo k osudovému setkání.

V roce 1981 se Sagawa dostal na pařížskou Sorbonnu. I daleko od domova si pamatoval, jak blízko k naplnění byly v Tokiu jeho fantazie. Potkal tu 25letou Holanďanku Renée s doktorátem a zkoušel se k ní přiblížit. Z peněz od otce si ji najal jako učitelku a časem se stali přáteli. Zkoušel s ní navázat bližší vztah, ale trvala pouze na přátelství, protože ji Sagawa nepřitahoval. Cítil se ponížený a ošklivý, takže ji jednou pozval k sobě domů na večeři, nakonec souhlasila.

Jednoduchá cesta od soudu

Když na jeho žádost četla báseň, vytáhl pušku a střelil ji zezadu do krku. Sám byl poté zmatený a uvažoval i o zavolání sanitky, což by však byla jistá cesta do vězení. Oddal se tedy svým choutkám, dělalo mu ale problémy dostat se přes kůži k samotnému masu. Nakonec pomohl řeznický nůž a Sagawa jen litoval toho, že ji nemohl sníst zaživa. Pokračoval v hostině, tělo znetvořil, a nakonec s ní měl i sex. K tomu poslouchal záznam její recitace.

Sagawu zatkli a ve vazbě čekal dva roky na soud, který ho shledal nepříčetným a poslal na doživotí do léčebny. V Japonsku ho znova vyšetřili a prohlásili za normálního. Jeho jediným motivem podle nich byla sexuální perverze. Francouzská obvinění byla stažena a dokumenty se do Japonska nikdy nedostaly. Jen 5 let po vraždě se tak dostal na svobodu. Dnes se živí jako umělec a přeje si, aby lidé nebrali kanibalismus jako tak hrůznou záležitost.

Článek Příběh kanibala, který zabil a snědl svou kamarádku: Začalo to sněním, končí to posedlostí –⁠ přesto je stále na svobodě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Celková psychická nestabilita

Několik následujících let trpěla silnými bolestmi hlavy, výpadky paměti a depresemi. Toto a vlastní duševní nevyrovnanost přisuzovala právě nehodě. Současně s tím procházela módní časopisy své matky a snila o romantickém životě. Aby otec své dcery ochránil před muži, zakázal jim líčení a atraktivní oblečení. Nesměly taky chodit tančit nebo na jiné společenské události. Nannie se poprvé vdala ve věku 16 let po čtyřměsíční známosti s Charliem Braggsem.

Byl to její spolupracovník z oděvní továrny a vzala si ho s otcovým souhlasem. Byl jedináček, jehož matka trvala na tom, že po svatbě budou žít u nich. Nannie s ním měla čtyři dcery narozené během čtyř let, péče o ně pro ni však byla vyčerpávající. To vedlo k pití a následně alkoholismu, její manžel ji navíc začal podvádět. Dvě jejich dcery zemřely v roce 1927 na otravu jídlem, o rok později se rozvedli. Když Nannie dostala peníze z pojistky svých dcer, manžel ji obvinil z vraždy.

Z manželského deště pod okap

Po tomto manželství našla útěchu v románech, až potkala druhého manžela. Nový vztah ale brzy dostal trhliny. Nannie totiž zjistila, že její milý je alkoholik se záznamem v trestním rejstříku. Navzdory tomu ale svazek vydržel 16 let. Když se stala podruhé babičkou, byla u porodu. Její vyčerpaná dcera měla dojem, že vidí Nannie, jak zasouvá miminku do hlavy jehlici do klobouku. Pak se jen dověděla, že dítě zemřelo a lékaři nebyli schopni stanovit příčinu.

Dcera Melvina se poté s manželem rozešla a začala se scházet s vojákem, kterého Nannie neschvalovala. Prvorozené dítě Melviny zemřelo, když o něj Nannie pečovala, následně získala 500 dolarů pojistky. O něco později ji znásilnil opilý manžel, druhý den mu do whisky nalila jed na krysy. Jeho pomalou a bolestivou smrt pečlivě sledovala. Při pátrání po dalším muži zkusila seznamku a našla Richarda L. Mortona, který byl však sukničkář.

Poslední vražedná jízda

Spády Nannie zpomalila skutečnost, že se k nim chtěla nastěhovat její stará matka Louisa. Znamenalo to ale jen terč navíc. Otrávila tedy vlastní matku a o tři měsíce později Richarda. Zemřel 19. března 1953. Její poslední vraždou byl Samuel Doss, který přišel o rodinu během tornáda v Arkansasu. Tato smrt ovšem vzbudila zájem lékařů, a proto nařídili pitvu. Rozbor odhalil vysokou hladinu arseniku a dráha Nannie Doss se ubírala ke konci.

Během soudu přiznala, že zabila své 4 manžele, svou matku, sestru a vnuka, stejně jako tchyni. To vše zcela bez výčitek. Stát Oklahoma se ovšem soustředil jen na Samuela Dosse. Dne 17. května 1955 se přiznala a byla odsouzena na doživotí, do věznice přišla s úsměvem na tváři. Protože se jednalo o ženu, nebyl možný trest smrti. Nannie Doss nebyla nikdy obviněna z dalšího zločinu a skonala 2. června 1965, příčinou byla leukémie.

Zdroj: BuggedSpace

Článek Hledání pravé lásky může mít kruté následky. „Smějící se Stařenka“ na této cestě zabila hned několik lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jezero vydává další těla

Zpráva National Park Service (NPS) uvádí, že rangeři reagovali na hlášení ohledně nálezu lidských ostatků na jedné z pláží v nevadském Boulder City. „Bylo to v půl páté odpoledne, rangeři jsou na místě a kolem místa stanovili perimetr,“ uvádí zpráva. Od té doby, co hladina nádrže začala klesat na zcela bezprecedentní úroveň, se jedná o nejméně třetí tělo. První tělo bylo nalezeno 1. května v barelu, nejspíše šlo o oběť vraždy střelenou do čela.

Dle koronera „zemřela oběť někdy v 70. nebo 80. letech, soudě podle oblečení a obuvi,“ plyne ze zprávy Metropolitní policie v Las Vegas. Další sada ostatků vyplula na světlo 7. května v zátoce Calville Bay. Ustupující voda také postupně odhaluje dříve potopené čluny i stroje z 2. světové války. Na vodu z tohoto zdroje včetně řeky Colorado spoléhá kolem 40 milionů lidí. Hladina ovšem klesá tempem přímo alarmujícím a přichází obrovské sucho.

Hladina ve stálém poklesu

V červenci byla voda 53 metrů pod svou úrovní z roku 2000, tehdy bylo jezero naposledy považováno za zcela plné. Nejnižší hladiny zatím podle záznamů dosáhlo ve 30. letech. „Jezero za posledních 15 let zcela dramaticky vysychá,“ uvedl v květnu Ray Spencer, detektiv oddělení vražd policie Las Vegas. „Nejspíš tak postupně najdeme ještě další těla, která sem byla v minulosti vhozena.“ Pokles hladiny bude zcela jistě pokračovat.

Jezero poskytuje místním lidem mnoho možností rekreace. To zahrnuje čluny, rybaření, plavání, opalování a také vodní lyže. V oblasti najdete mnoho skalnatých útesů i příjemných písčitých pláží. V závislosti na výšce hladiny se objevuje několik ostrovů různé velikosti. Turistické centrum Alan Bible Visitor Center také provozuje vlastní botanickou zahradu. Je v ní k vidění několik druhů kaktusů a dalších rostlin, které pochází z Mohavské pouště.

Stará havárie letadla

Na dně jezera je pak ještě vrak Boeingu B-29 Superfortress, který tu havaroval v roce 1948 během testování raketových prototypů. Trosky objevil soukromý tým potápěčů v roce 2001. Cílem projektu bylo vyvinutí naváděcího systému pro mezikontinentální balistické rakety. Systém byl znám jako „Sun Tracker“ a potřeboval letadlo schopné dosáhnout velkých výšek a pak výrazného klesání. Jako testovací platforma byl tedy použit právě B-29.

Dne 21. července 1948 operoval stroj ve výšce 9 kilometrů východně od jezera Mead, když posádka klesla na pouhých 91 metrů nad hladinu. Piloti popsali hladinu jezera jako zrcadlo. Společně s chybou výškoměru ztratil pilot přehled o skutečné výšce stroje, protože ho oslnil odraz slunce. Letadlo tedy postupně kleslo pod 30 metrů, až v rychlosti 370 kilometrů v hodině narazilo přímo na vodní hladinu. Posádka se zachránila a stroj se potopil.

Zdroj: TheSun

Článek Kvůli poklesu hladiny jezera vyvstaly nečekané otázky. Během 12 týdnů se tu našly ostatky 3 lidských těl a další podivnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vylhaný sňatek a krásný život

Po odstěhování do New Yorku si Barbary všimli fotografové a záhy už byla žádanou fotomodelkou. Úspěch ji povzbudil k cestě do Hollywoodu a dráze herečky, všechna studia ji ovšem odmítla. V Los Angeles se seznámila se začínající herečkou i jejím bratrem Brooksem sloužícím v kanadském letectvu. Brooks a Cornelia byli skutečná zlatá mládež, protože jejich dědeček byl otcem plastového průmyslu, rodina tedy žila v obrovském luxusu.

Barbara se rozhodla využít slibné možnosti a lhala Brooksovi o tom, že otěhotněla. Krátce po zmanipulované svatbě skutečně otěhotněla. První dítě, Anthony, se narodilo roku 1946. Barbara ho vychovávala s extrémní péčí a neustále mu vštěpovala, že je zvláštním a zázračným dítětem. Manželé se usadili na Upper East Side, nejprestižnější čtvrti New Yorku, a záhy se stali pravidelnou součástí místního společenského života.

Toxická rodina v prestižní čtvrti

Přátelili se například s Tennessee Williamsem nebo Gretou Garbo. Jejich vztah ale nebyl bez komplikací. Oba se často hádali, manželská věrnost je moc netrápila a Barbara měla stále větší sklony k depresím. V létě roku 1960 si Brooks v Paříži začal s o 15 let mladší dcerou britského diplomata. Barbaře oznámil, že s manželstvím je konec. Jeho žena na to reagovala hrozbou sebevraždy, letec tak nakonec novou lásku opustil.

O pár let později byla celá rodina ve Švýcarsku a Španělsku, kde se mladý Anthony seznámil s Jakem Cooperem. Ten mu řekl, že je bisexuál, a mezi mužem a 20letým mladíkem se rozhořel vášnivý vztah. Barbara se o poměru dověděla cestou do Maroka, kde sháněli halucinogenní drogy. Vypravila se pro syna zpátky, na hranicích je však zatkli kvůli Anthonyho neplatnému pasu. Matku i syna tak čekalo pár dní za mřížemi.

Léčba, vražda, sebevražda

Synova „homosexuální degenerace“ jeho matku zcela šokovala, takže se rozhodla ji radikálně „vyléčit“. Seznámila ho se Švýcarkou Sylvií, která ale mnohem víc okouzlila staršího pána. Když románek vyšel najevo, matka opět hrozila sebevraždou, ale tentokrát Brooks neustoupil. Jako hlava rodiny požádal o rozvod, který byl v roce 1968 potvrzen. Myšlenky na „léčbu“ syna se však nevzdala. Nejdříve najala prostitutku, pak ho k sexu nutila sama.

Manipulativní, násilný a silně toxický vztah s matkou si na Anthonyho duševním zdraví vybral svou daň. I u něj se objevily známky depresí a schizofrenie. Večer 17. listopadu 1972 nakonec vzal kuchyňský nůž a bodl matku do srdce. Barbara zemřela na místě, policie našla Anthonyho v klidu u telefonu, jak si objednává čínské jídlo. Nakonec spáchal sebevraždu ve vězení, kde se udusil papírovým sáčkem. Tak skončila rodinná tragédie trvající po 3 generace.

Jaké další rodiny podobného ražení vás napadají?

Zdroj: Science

Článek Milionářova manželka se vyspala s vlastním synem, aby ho vyléčila z homosexuality. Její pokusy skončily vraždou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Začátky s Kleopatrou a Makedonie

Víme, že Kleopatra nakonec spáchala sebevraždu. Málo se ovšem ví, že krev byla i na začátku její dráhy k moci. Po smrti jejího otce zdědil trůn Ptolemaios XIII., její mladší bratr. Měla si ho vzít, protože sňatky v rodině byly ve starověku klasickým nástrojem držení moci a majetku. Její ambice ho ovšem ohrožovaly, takže ji vyhnal. Kleopatra se proto spojila s Caesarem a dalším mladším bratrem, Ptolemayem XIV. Toho později zřejmě otrávila a mladší sestru také zavraždila.

Dalším způsobem, jak nakrknout královskou rodinu, je mít opravdu hodně manželek, takže každá bude chtít své dítě na trůn. Filip II. Makedonský, otec Alexandra, měl asi 7 manželek včetně Alexandrovy matky Olympie, která ho nejspíše nechala zabít. Stejně tak Alexander likvidoval ostatní členy rodiny, kteří ohrožovali jeho moc. Olympie zlikvidovala také Filipovu poslední manželku spolu s jejími dětmi.

Vražda faraona a válka bratrů

Harémy jsou legrace, dokud vám někdo nepodřízne krk, což Ramses III. Zjistil tím těžším způsobem. Egyptu vládl v letech 1186 až 1156 před Kristem, dokud mu někdo neprořízl krk tak hluboce, že nejspíš zemřel okamžitě. Nejspíš za tím stála jedna z vedlejších manželek, Tiya a její snaha dostat na trůn svého syna Pentawereta. Hodně spiklenců bylo posláno na smrt včetně právě Pentawereta, jehož mumii údajně objevili archeologové v roce 2012.

V roce 1527 zemřel incký král Huyana Capac a království připadlo jeho dvěma synům, každý měl jinou matku. Spoluvláda nefungovala, takže po dvou letec vypukla občanská válka spojená s pádem civilizace. Roku 1532 se objevili španělští dobyvatelé zrovna ve chvíli, kdy Atahualpa vyhlásil vítězství nad svým bratrem. Dobyvatelé Atahualpa zajali, ten ale vydal ještě poslední příkaz, aby popravili jeho bratra. Nepřežil ale sám moc dlouho, po roce ho popravili Španělé.

Zdroj: Live Science

Článek Královské rodiny vypadají jako z pohádky, ale historie ukazuje, jak jsou rozvrácené. Které jsou ty nejznámější? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.