Vraždu z roku 1984 vyřešil otisk dlaně, ne prstů. Daktyloskopický systém ho dokázal přiřadit až po 33 letech, když pachatel udělal jinou chybu

16. listopadu 1984 někdo uškrtil muže v barrandovském bytě. Klíčovou stopu kriminalisté zajistili hned, jenže technologie, která jí dokázala dát jméno, dorazila až o tři dekády později.

Foto: PxHere

Tehdy třiadvacetiletý muž ze středních Čech přijel do Prahy na schůzku. Vlak zpátky mu ujel. Na hlavním nádraží se dal do řeči se šestačtyřicetiletým místním, zašli spolu na pivo a pak do hostitelova bytu na Barrandově. Co přesně spustilo konflikt, zůstává dodnes nejasné. Výsledek byl jednoznačný: mladík hostitele uškrtil páskem. Na místě činu zanechal otisk dlaně. Vyšetřovatelé Sboru národní bezpečnosti vyslechli kolem tisíce svědků, sestavili identikit, odebrali otisky prstů. Žádná stopa ale nepojmenovala konkrétního člověka. Případ se proměnil v to, čemu policisté říkají „kriminalistický pomníček“, odložený spis, který čeká na svou chvíli.

Proč rozhodla dlaň, a ne otisky prstů

Papilární linie na dlani fungují podle stejného principu jako ty na bříškách prstů: jsou jedinečné, neměnné po celý život a dostatečně komplexní k pozitivní identifikaci. Podle odborného materiálu Archivu Ministerstva vnitra nesou dlaňové plochy hustou síť linií, jejichž vzorec se neopakuje ani u jednovaječných dvojčat. V barrandovském případě kriminalisté zajistili i klasické otisky prstů, ovšem právě dlaňová stopa měla nejlepší kvalitu a použitelnost. A kvalita konkrétního otisku vždy převáží nad obecnou oblíbeností metody.

Celá tři desetiletí ležel tento otisk v evidenci bez protějšku. Chyběl srovnávací záznam, databáze prostě neobsahovala nikoho, kdo by se stopou korespondoval. Rozhodující zpoždění nevzniklo na místě činu, kde technici odvedli precizní práci. Vzniklo v mezeře mezi okamžikem, kdy stopa existovala, a okamžikem, kdy systém měl koho s ní porovnat.

Jak elektronický daktyloskopický systém probudil mrtvý spis

Průlom přišel v roce 2017. Jihomoravská kriminalistická technika při rutinním zpětném prověřování neobjasněných případů vložila starou dlaňovou stopu do automatizovaného identifikačního systému AFIS. Ten funguje v zásadě takto: latentní stopa se naskenuje, její charakteristické znaky se zakódují a software je porovná s miliony referenčních záznamů v databázi. Výstupem je seznam kandidátů seřazených podle pravděpodobnosti shody. Konečné slovo ale nemá algoritmus; finální verifikaci provádí vždy expert, lidské oko posuzuje detaily, které stroj vyhodnotí jen statisticky. Tento princip potvrzuje i FBI ve svém popisu systému NGI.

Pachatel se mezitím dopustil jiného trestného činu, jehož povahu policie veřejně neupřesnila, a při vyšetřování mu byly odebrány otisky, které putovaly do databáze. Teprve tehdy dostal starý barrandovský otisk svého partnera k porovnání. AFIS vrátil shodu, znalec ji potvrdil. Po třiatřiceti letech měla stopa jméno.

Podle policejního mluvčího Jana Daňka muž nejprve vinu odmítal. Postupně se ale ve výpovědi zamotával, až se doznal. Řekl vyšetřovatelům, že se celá léta bál přijet do Prahy. Po přiznání se mu viditelně ulevilo.

Paradox promlčení: technika pachatele našla, právo ho nedohnalo

Identifikace přišla pozdě, z hlediska trestního práva fatálně pozdě. Podle starého trestního zákona (140/1961 Sb.), který na skutek z roku 1984 dopadal, činila promlčecí doba u nejzávažnějších trestných činů dvacet let. Šéf pracovní skupiny Tempus Radek Šmejda tuto lhůtu výslovně potvrdil v rozhovoru pro ČT24. Vražda na Barrandově se tedy promlčela nejpozději v roce 2004, třináct let před tím, než AFIS vrátil shodu.

Dnešní trestní zákoník (40/2009 Sb.) stanoví u vraždy promlčecí lhůtu třicetiletou. Ani ta by ovšem v tomto případě nestačila: od listopadu 1984 do listopadu 2017 uplynulo přesně třiatřicet let. Trestní řád v § 11 říká jasně: promlčené stíhání nelze zahájit, a pokud bylo zahájeno, musí být zastaveno. Doznání pachatele tak mělo hodnotu historického objasnění, nikoli podkladu pro obžalobu.

Tempus a AFIS: systémové nástroje proti zapomnění

Barrandovský případ nebyl ojedinělou shodou náhod. Česká policie provozuje od března 2013 pracovní skupinu Tempus, která na Policejním prezidiu systematicky vyhodnocuje a prověřuje závažnou trestnou činnost z minulosti. Podle Radka Šmejdy je nejstarší neobjasněná vražda v interních přehledech z roku 1974. Vedle analytické práce Tempus distribuuje do věznic kalendáře nevyřešených případů, a podle České televize díky nim přicházejí nové relevantní informace od odsouzených.

Databázové zpětné prověrky přitom generují měřitelné výsledky:

• Rok 2017: AFIS identifikoval 120 shod se stopami z dosud neobjasněných trestných činů (výroční zpráva Ministerstva vnitra).
• Rok 2020: dalších 60 shod ve stejné kategorii.

Každé číslo v těchto statistikách představuje potenciální průlom v případu, který roky nebo desetiletí stagnoval. Zpětné porovnávání starých stop dávno přerostlo z výjimečného experimentu v rutinní součást kriminalistické praxe.